Zdravá výţiva a zdravý ţivotní styl v současné společnosti

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola, a. s. Katedra ekonomiky a managementu zdravotních a sociálních sluţeb Zdravá výţiva a zdravý ţivotní styl v současné společnosti Bakalářská práce Autor: Vlasta Kušová Ekonomika a management zdravotních a sociálních sluţeb Vedoucí práce: MUDr. Jan Karczmarczyk Praha Duben 2012

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Havířově, dne 20. dubna 2012 Vlasta Kušová

3 Poděkování: Děkuji MUDr. Janu Karczmarczykovi za odborné vedení mé bakalářské práce.

4 ANOTACE Tato bakalářská práce na téma Zdravá výţiva a zdravý ţivotní styl v současné společnosti má za cíl zjistit, jaký způsob ţivotního stylu a výţivy mají pracovníci ve veřejné správě. Práce je strukturovaná do dvou částí. První část představuje teoretické vymezení zkoumané problematiky. Zabývá se obecnou charakteristikou zdravého ţivotního stylu a vlivy na naše zdraví, které představují výţiva, pohyb, škodlivé návyky, stres a regenerace. Dále jsou zaznamenány změny ţivotního stylu v posledních desetiletích. Ve druhé praktické části byla zvolena forma průzkumného šetření prostřednictvím dotazníků, z jejichţ výsledků bylo zjištěno, zda se pracovníci ve veřejné správě zajímají o zdravou výţivu, jestli je pohyb součástí jejich ţivota a jaký význam má pro ně dodrţování zdravého ţivotního stylu. ANNOTATION The aim of the thesis A Healthy Nutrition and Healthy Lifestyle in the Contemporary society is to examine the lifestyle of public service officers. The thesis is divided into two parts. The first part is theoretical and it deals with the characteristics of healthy lifestyle and its influence on our health, such as healthy diet, exercise, bad habits, stress and regeneration. The changes of lifestyle in the last decades are also mentioned. The second part includes the questionnaires which examined, whether the public service officers are interested in healthy lifestyle, if exercising is the part of their life and how important the healthy lifestyle is for them.

5 OBSAH ÚVOD OBECNÁ CHARAKTERISTIKA ZDRAVÉHO ŢIVOTNÍHO STYLU Výţiva a její vliv na zdraví Psychogenní poruchy příjmu potravy a potravního chování Pohyb a jeho vliv na zdraví Škodlivé návyky Vznik závislosti Závislosti vyvolané poţitím látek Závislosti vyvolané činností Stres Podstata stresu Jak proţíváme stres Jak se vyhýbat stresu Regenerace a relaxace Způsoby regenerace Způsoby relaxace ZMĚNY ŢIVOTNÍHO STYLU V POSLEDNÍCH DESETILETÍCH a 90. léta 20. století Metody k vylaďování duševní a tělesné kondice Změny ve stravování století Rozvoj wellness Makrobiotika Ekonomický aspekt Ekonomika rodiny a zdraví Ekonomické faktory volby potravin Volba niţších nákladů VÝZKUMNÉ ŠETŘENÍ Cíl výzkumu Hypotézy výzkumu Zkoumaný soubor... 46

6 3.4 Výzkumná metoda Sběr dat Výsledky šetření Shrnutí a vyhodnocení hypotéz ZÁVĚR SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY... 2 SEZNAM POUŢITÝCH TABULEK... 7 SEZNAM POUŢITÝCH GRAFŮ... 8 PŘÍLOHY... 9

7 ÚVOD Zdraví představuje od počátku lidské civilizace jednu z nejvýznamnějších hodnot pro kaţdého člověka, i kdyţ vnímání a hodnocení zdraví se můţe někdy i velmi podstatně lišit v různých populačních skupinách, neboť závisí na řadě okolností, mj. téţ na věku, pohlaví, vzdělání, zdravotním stavu a socioekonomickém statusu posuzovatelů (Gillernová, Kebza, Rymeš a kol., 2011). Současná hektická doba, ve které ţijeme, nutí čím dál víc lidí přemýšlet nad jejich způsobem ţivota ve snaze si jej co nejvíce prodlouţit. Je jiţ prokázáno, ţe biologický věk se nemusí shodovat s věkem kalendářním, ale to se neděje samo sebou. Záleţí na kaţdém z nás, na našem ţivotním stylu, na tom, jak předcházíme nemocem obecně a nejen nemocem vyplývajícím ze stárnutí organismu. Plnohodnotně ţít znamená být zdravý a o své zdraví komplexně pečovat (Klescht, 2008). Pro svou bakalářskou práci jsem si vybrala aktuální téma Zdravá výţiva a zdravý ţivotní styl v současné společnosti a cílem je zjištění způsobu ţivotního stylu a výţivy s důrazem na pracovníky ve veřejné správě. Bakalářská práce je strukturovaná do dvou hlavních částí teoretické a praktické. V první kapitole teoretické části se zabývám obecnou charakteristiku zdravého ţivotního stylu a vlivy na naše zdraví, které představují výţiva, pohyb, škodlivé návyky, stres a regenerace. Ve druhé kapitole zaznamenávám změny ţivotního stylu v posledních desetiletích, a tuto část uzavírá ekonomický aspekt. Jako metodu jsem zvolila analyticko-syntetickou a vyuţila všech dostupných autorů. V praktické části jsem zvolila průzkumné šetření formou dotazníku zvoleného pro pracovníky ve veřejné správě, s cílem zjistit, zda se zajímají o zdravou výţivu, jestli je pohyb součástí jejich ţivota a jaký význam má pro ně dodrţování zdravého ţivotního stylu. 7

8 1. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA ZDRAVÉHO ŢIVOTNÍHO STYLU Zdravý ţivotní styl či zdravá ţivotospráva jsou pojmy, které v poslední době slýcháme velmi často. Co si však pod tímto přesně představit? Jednoduše způsob ţivota kaţdého jedince, který ovlivňuje naše fyzické i duševní zdraví. Je utvářen řadou faktorů, mezi něţ patří zejména způsob stravování, pohybová aktivita, uţívání návykových a stimulačních látek (alkoholu, nikotinu, kofeinu, léků, drog apod.), mnoţství spánku, udrţování optimální tělesné hmotnosti, schopnost relaxovat a aktivně odpočívat, mnoţství stresu, jemuţ jsme vystaveni a mnoho dalších. Ţivotní styl ovlivňuje zásadním způsobem naše zdraví a zejména výskyt všech, tzv. civilizačních nemocí. Jsou to choroby, které zaznamenaly zvýšený nárůst v posledních zhruba 200 letech, vyskytují se převáţně u obyvatel vyspělých zemí a způsob ţivotosprávy je klíčovým faktorem jejich vzniku. Výčet civilizačních nemocí je velmi rozsáhlý, jejich počet stále narůstá a objevují se nové, dosud neznámé nemoci. Nepatří sem jen známé kardiovaskulární nemoci (nemoci srdečně cévní jako je angina pectoris, srdeční infarkt, vysoký krevní tlak, mozková mrtvice, ischemická choroba dolních končetin), ale také řada nemocí koţních a plicních, revmatické choroby, diabetes mellitus, obezita, neurologické nemoci (jako je migréna, demence), ţaludeční vředy, ledvinové kameny, předčasné porody a potraty, ale také psychiatrické poruchy a jiné. 1 Biologická degenerace je průvodním jevem stárnutí, které je důsledkem působení vrozených (genetických) dispozic za spolupůsobení nevhodných stravovacích návyků, uţívání toxických látek včetně mnoha léků a důsledkem porušování ţivotosprávy (nadměrné mnoţství alkoholu, kouření a nezvládnutelný stres). V důsledku toho se nástup degenerace posunuje do stále mladšího věku (Fořt, 2005, s. 37). 1.1 Výţiva a její vliv na zdraví Výţivu lze bez nadsázky povaţovat za nosný pilíř ţivotního stylu, jelikoţ jíst musíme všichni, takţe výţiva se dotýká kaţdého z nás bez rozdílu. Odborníci zabývající se touto 1 8

9 oblastí se shodují v názoru, ţe za cca 85 % (některé prameny uvádí aţ 95 %) nemocí si člověk můţe sám a způsobuje si je špatným ţivotním stylem, ve kterém klíčovou roli hraje výţiva. V. Klescht (2008) uvádí, ţe aţ 70 % úmrtí (s výjimkou úrazů) je způsobeno z velké části nesprávnou výţivou. Dochází k trvalému nárůstu onemocnění civilizačními nemocemi, především kardiovaskulárního systému a úspěšně jim sekundují zhoubné nádory. Obezita je dnes čím dál tím větším počtem odborníků povaţována za celosvětový problém zejména ve vyspělých zemích. V nejchudších zemích světa, jako jsou africké státy, některé státy jihovýchodní Asie a Jiţní Ameriky, strádají opačným extrémem, tzn. podvýţivou. Autor cituje, ţe jiţ starořecký lékař Hippokrates v době zhruba 400 let před naším letopočtem pravil: Člověk se rodí zdráv a všechny nemoci do něj vstupují s jídlem. S. Fraňková (1996) chápe výţivu jako komplex biologických a sociálních faktorů, jako součást ţivotního stylu. Výţiva proniká celým ţivotem člověka, působí na něj od početí aţ po ukončení ţivotního běhu, proto bychom měli mít alespoň základní znalosti o vlivech výţivy na chování a psychiku a vědět, jak lze poznatků o výţivě vyuţít. Výţiva (přesněji řečeno způsob stravování) je povaţována za jednu z moţných cest k dlouhověkosti ale také k přesnému opaku. Jistěţe to nemusí nutně být cesta přímá, nicméně určitě jde o jeden z významných podpůrných faktorů. Správná strava je tudíţ jakousi pojistkou před vznikem problémů (Fořt, 2008, s. 76). Výţiva: Chápeme ji jako obecný pojem, pod kterým rozumíme souhrn látek (ţivin), nezbytných pro stavbu organismu a činnost jednotlivých buněk, orgánů, systémů. Tyto látky se dostávají do organismu zvenčí, potravou v tuhé nebo tekuté formě. Jsou více či méně sloţitou metabolickou cestou měněny tak, aby jich mohl organismus efektivně vyuţít pro okamţitou potřebu nebo je uloţit ve formě rezervy pro pozdější vyuţití. Některé z těchto látek se mohou rovněţ uplatňovat v zabezpečení ochrany (imunity) před některými negativními zevními vlivy, pomáhají zajišťovat přeţití a reprodukci jedince (Fraňková, 1996, s. 13). Výţivu jako celek řeší odborníci, kteří si říkají nutriční specialisté (někdy se setkáme s označením nutriční terapeut či nutricionista). V. Klescht (2008, s. 38) osvětluje: Dieta je stravovací reţim, při kterém úmyslně a cíleně nedodáváme tělu některé látky a sloţky, resp. dodáváme je v omezeném mnoţství. Dieta je odnoţí výţivy, je to speciální výţiva, kterou se zabývají odborníci zvaní dietologové, a uţívá se více či méně v případě konkrétního onemocnění. 9

10 Dieta: Jídla, záměrně komponovaná co do sloţení či kvantity, někdy upravovaná speciálními technologiemi. Výběr jednotlivých sloţek jídel se děje podle určitých pravidel a záměrů, např. dieta: neslaná, diabetická, redukční. Kromě selekce látek lze dietu sestavit podle energetických (kalorických) poţadavků. Dieta sportovce nebo horníka bude energeticky bohatší ve srovnání s dietou lidí se sedavým zaměstnáním nebo málo se pohybujících pacientů. V dietních reţimech by měly být respektovány také věkové faktory. Termín dieta je nejčastěji spojován se zdravotním hlediskem, avšak pouţíváme jej i tehdy, chceme-li charakterizovat určitou specifičnost nebo ustáleností stravy jedinců, skupin apod. Tak hovoříme o dietě, dietních zvycích a zvyklostech rodiny, věkové skupiny, apod. (Fraňková, 1996, s. 14). Strava moderního člověka se významně liší od stravy našich předků. Člověk moderního typu je na zemi zhruba 60 tisíc let a v podstatě byl jeho jídelníček jednotvárný zahrnoval potraviny dostupné v přírodě, jeţ byly upravovány a ochucovány opět jen dostupnými způsoby. Jídelníček našich předků se sestával převáţně z celozrnných obilovin, sezónní zeleniny a ovoce, luštěnin, semen, ořechů, příleţitostně masa a hlavním nápojem byla voda. Právě na takový druh stravy je naše tělo optimálně přizpůsobeno, proto se nelze divit, ţe reaguje vznikem nemoci, má-li se vypořádat s moderním způsobem stravování. Současná česká kuchyně obsahuje velké mnoţství masných, tučných, nadměrně slaných a sladkých jídel, vysoké mnoţství bílkovin a tuků ţivočišného původu, mléčných výrobků, pouţívání téměř výhradně bílé mouky. V přípravě jídel dominuje vaření a smaţení. V současnosti k nám pronikají i různé fast foodové speciality, zejména smaţené pokrmy, hranolky, hamburgery, pizzy apod. Navíc, potraviny, jak je zakoupíme v obchodě, jiţ často nemají mnoho společného s původní potravinou, jak se nachází v přírodě. Jsou různě upravovány, odstřeďovány, barveny, aromatizovány, ochucovány, konzervovány, mraţeny a jinak nepřirozeně upravovány. Obsahují taktéţ stopy toxických látek, které se do nich dostávají ze znečištěného ţivotního prostředí. Takové potraviny, byť hygienicky nezávadné, nemohou lidskému organismu prospívat. 2 Přirozená strava je tedy základním kamenem, a proto by se měl kaţdý z nás zamyslet nad způsobem svého stravování a snaţit se upravit svůj jídelníček tak, aby byl v co největší moţné míře, podobný přirozené stravě, jakou konzumovali naši předci. Strava by měla obsahovat alespoň procent sacharidové sloţky, tedy potraviny obsahující

11 polysacharidy a vlákninu, které jsou hlavním zdrojem energie pro naše tělo. Mezi tyto potraviny patří např., rýţe, pohanka, kroupy, jáhly, kukuřice, brambory a obilí, které by měly být konzumovány v celozrnné formě a jako příloha. 3 V. Klescht (2008) pod pojmem sacharidy pojmenovává cukry, ve starší literatuře např. karbohydráty, uhlovodany nebo karbovodany. Sacharidy mají velké mnoţství modifikací, které jsou odvozeny od jejich molekulové struktury a sloţitosti uhlíkových řetězců. Podle toho se dělí na monosacharidy, oligosacharidy a polysacharidy. Nejznámějšími monosacharidy jsou glukóza a fruktóza, nám známý cukr řepný nebo třtinový je disacharid, resp. oligosacharid. V. Klescht (2008, s. 42) uvádí: Čím jednodušší formy sacharidů jíme, tím horším následkům se vystavujeme. Lehké formy cukrů jsou lidem ve větší míře nepřirozené, jelikoţ klasický rafinovaný cukr je pro naše tělo škodlivý. Chová se jako volný radikál, ničí buňky a je zlodějem vápníku. Navíc cukr způsobuje nadváhu, ukládání tuků, podporuje růst plísní a mnoţení parazitů ve střevech. Dále výše uvedený autor uvádí, ţe nadměrná konzumace cukru způsobuje velké výkyvy hladiny cukru v krvi, vyvolává další chuť na sladké, spojenou s pocitem únavy, nepokoje a bolestí hlavy. Cukr v podobě jaké jej známe, není nezbytný pro ţivot, protoţe tělo dokáţe vyrobit glukózu, která je výţivou a energií buněk, ze stravy bez cukru. Taková strava ale musí obsahovat tzv. sloţité cukry (polysacharidy), které jsou obsaţeny zejména v obilovinách, zelenině a luštěninách. Ve stravě má být zastoupena bílkovinná sloţka, která by měla tvořit asi 25 procent přijímané potravy. Můţe ji tvořit luštěnina, maso teplokrevných ţivočichů nebo ryb, sojové produkty či mléčné výrobky. 4 V. Klescht (2008, s. 39) pod pojmem bílkoviny (proteiny) uvádí, ţe jsou základním stavebním materiálem našeho těla. Jsou tvořeny různě dlouhými řetězci aminokyselin. Ze všech aminokyselin je pro naše ţivotní funkce nezbytných 23. Z těchto si tělo 8 (v dětství 9) nedokáţe samo vyrobit, takţe mu je musíme dodávat v potravě. Důleţitější neţli mnoţství přijatých bílkovin je jejich poměr. (asi 70 na 30) ve prospěch bílkovin rostlinného původu, s nimiţ se do těla dostává celá řada vitaminů, minerálů a vlákniny. Převaha bílkovin ţivočišného původu v naší stravě přetěţuje náš trávicí systém, způsobuje nedostatek vápníku, hořčíku, zinku, a vyčerpává zásobu vitaminu řady B. Při jejich štěpení, vzniká mnoho

12 odpadních látek a odebírá tělu mnoho energie. Vede také ke vzniku ţlučníkových a ledvinových kamenů a k odvápnění kostí. Tuky mají být ve stravě zastoupeny maximálně v 30 procentním mnoţství, přičemţ upřednostňujeme kvalitní rostlinné tuky, nízkotučné mléčné výrobky, libové maso a ryby. Ty obsahují vysoké mnoţství tělu prospěšných nenasycených mastných kyselin. 5 Nejlepším způsobem příjmu omega-3 mastných kyselin je jejich konzumace v darech moře a co nejtučnějších rybách (kolektiv autorů, 2010). V. Klescht (2008, s. 46) pod pojmem tuky (lipidy) uvádí, ţe jsou významnou sloţkou naší potravy, jsou nejkoncentrovanější formou energie pro lidské tělo a tvoří rezervu pohonných látek pro náš organismus. V tucích rozpustné vitaminy (konkrétně A, D, E a K) by se bez tuku nedostaly do krevního oběhu. Různé tuky se štěpí na různé typy mastných kyselin. Tzv. nasycené vznikají štěpením tuků ţivočišného původu - máslo, sádlo, lůj, margaríny, kravské mléko a tzv. nenasycené vznikají štěpením rostlinných tuků - olivový, řepkový, arašídový, slunečnicový. Podstatnou část by na talíři měla zastupovat zelenina různě tepelně upravená i syrová. Doporučované denní mnoţství zeleniny je asi 400 gramů. Nebojme se zařadit také mořské řasy, které jsou velmi bohaté na vitaminy, minerály a stopové prvky. Měli bychom preferovat vţdy sezónní zeleninu, která právě roste a je sklízena. Totéţ platí pro ovoce, které je vhodné konzumovat v době, kdy právě dozrává. Upřednostňujeme ovoce, které roste v naší zemi, nikoliv tropické ovoce. Neocenitelným zdrojem vitaminů, minerálů, stopových prvků a esenciálních mastných kyselin jsou ořechy a semena, na které bychom ve stravě neměli zapomínat. 6 V. Klescht (2008) upozorňuje na skutečnost, ţe mnoho lidí si za nemalé peníze nakupuje v lékárnách či supermarketech nejrůznější vitaminové prostředky, avšak je třeba si uvědomit, ţe jsou to převáţně syntetické kombinace izolovaných vitaminů a minerálních látek, které nejsou vázány na ţádné další látky, tzn., chybí k nim celá řada faktorů podporujících jejich správné vstřebávání. Jedině a pouze v přírodních potravinách (nebo přírodních preparátech či extraktech) jsou vitaminy a minerální látky vázány na přírodní komplexy proteinů, sacharidů a lipidů, které vstřebávání vitaminů regulují

13 S. Fraňková (1996, s. 120) uvádí, ţe v roce 1912 vyslovil C. Funk teorii, podle které beri-beri, kurděje, pelagra a patrně také rachitis jsou způsobeny deficiencí nebo absencí speciálních látek organické povahy, pro které navrhl termín vitamíny. Jeho názory i termín byly dobře přijaty odbornou veřejností. Od té doby rychle narůstal počet studií, publikovaných výţiváři, fyziology, patology. Chemická syntéza a stanovení struktury většiny vitamínů se datuje od třicátých let. P. Fořt (2005, s. 296) definuje vitaminy jako biologicky aktivní, nízkomolekulární, organické sloučeniny, ţivotně nezbytné pro organismus. Plní specifické funkce a jsou potřebné ve velmi malých mnoţstvích. Do organismu se dostávají s rostlinnou a ţivočišnou stravou. Nepřítomnost nebo nedostatek vitaminu ve stravě nebo porucha jejich vstřebávání způsobuje hypovitaminózu nebo ještě závaţnější avitaminózu. V dnešní době se kromě označení vitaminů písmeny pouţívají i slovní názvy, odpovídající jejich chemické stavbě nebo charakteristickým vlastnostem. Pokud jmenujeme výše uvedené vitaminy a minerály, je třeba se zmínit o jejich funkci v lidském organismu coby mikroţiviny, jak uvádí V. Klescht (2008, s. 52): Vitaminy jsou esenciální látky, které spolu s bílkovinami, tuky a sacharidy patří k základním sloţkám lidské stravy. Rozeznáváme 13 základních vitaminů, aţ na některé drobné výjimky si je lidský organismus nedokáţe vyrobit sám a musí je dostávat prostřednictvím stravy nebo umělým doplněním. Jsou nezbytné pro udrţení řady tělesných funkcí a výstavbu nových tkání, mají podstatnou roli v prevenci některých onemocnění, zpomalují degenerativní projevy stárnutí a jsou schopny posilovat imunitní reakce organismu. Vitaminy se dělí do dvou skupin, na rozpustné v tucích (lipofilní), kam patří A, D, E, K a rozpustné ve vodě (hydrofilní) kam řadíme C a skupinu vitaminů B-komplexu (vitamin B1, B2, B6, B12, niacin, kyselina pantotenová, kyselina listová a biotin). Některé vitamíny uplatňují svůj vliv na fyziologické procesy, jiné jsou důleţité pro vývoj organismu a morfogenezi nervové soustavy. Autorku (Fraňková, 1996, s ) zajímá hlavně jejich vztah k chování, psychické činnosti, výkonnosti při jejich nedostatku a nadbytku. Objevy jednotlivých vitamínů a rozpoznání jejich úlohy v činnosti organismu podnítily zájem experimentálních psychologů a také pro mnoho vitamínů platí, ţe změny v chování, proţívání či v náladě se projevují dříve, neţ se objeví masivní neurologické 13

14 poruchy nebo větší metabolické odchylky a onemocnění., která mohou být pro organismus fatální. Denní doporučená dávka vyjadřuje, kolik té které ţiviny (nebo vitaminu) musí obsahovat strava, aby bylo dosaţeno teoretické jistoty, ţe nedojde k onemocnění z nedostatku. Není to mnoţství optimální nebo ideální. Univerzální průměr pouţívaný ke stanovení DDD ignoruje fakt, ţe různé populační skupiny v závislosti na věku, pohlaví, zdravotním stavu a způsobu ţivota, včetně výţivy, se svými poţadavky na ţiviny liší zcela zásadně (Fořt, 2005). Autor zastává názor, ţe hodnoty DDD jsou v praxi k ničemu (Fořt, 2005, s. 118). Minerální látky si tělo nedokáţe vyrobit samo, ale ke svému fungování je nutně potřebuje. Hlavními prvky jsou makrobiogenní jejich denní potřeba je poměrně vysoká, pohybuje se v řádech stovek miligramů jsou to vodík, uhlík, kyslík a dusík (základní stavební jednotky organických sloučenin), vápník (podstatná sloţka kostí a zubů) a fosfor. Mikrobiogenními prvky jsou sodík, draslík, síra, chlór a hořčík jejich denní potřeba je maximálně do 100 mg, ale spíš menší (Klescht, 2008). U stopových prvků křemík, vanad, nikl, kadmium, arsen, hliník cín, bór nebyla denní potřeba přesně stanovena (Fořt, 2005). Přívod určitých minerálních látek je nezbytný pro zajištění normálního vývoje a činnosti organismu. Podobně jako pro vitamíny, tak pro mnohé minerálie platí, ţe se jejich narušená rovnováha můţe projevit změnami v chování mnohem dříve, neţ nastoupí klinické projevy (Fraňková, 1996). Důleţitý je také pitný reţim. Denně by měl dospělý člověk vypít asi 1,5 2 litry tekutin. Do tohoto mnoţství se započítává i voda v potravinách, např. polévkách. Nejlepším nápojem pro kaţdodenní pouţití je voda. Měli bychom preferovat nesycenou pramenitou vodu, která je získávána z přírodních pramenů. 7 V minerální vodě se nachází spousta příměsí, které není schopen organismus zpracovat, a některé minerály nejsou vylučovány vůbec, mohou se hromadit v kloubech a deformovat je. Proto je moţné pít minerální vodu po nějakou dobu, např. 2-4 týdny a pak je nutné udělat přestávku na 3-4 měsíce (Tombak, 2011)

15 V kapitole o vodě Klescht (2008, s. 66) uvádí: Mnoţství tekutin, které je nutné vypít, závisí na několika dalších okolnostech. Vnitřní činitelé jsou věk, hmotnost, námaha, zdravotní stav. Vnější činitele jsou teplota vzduchu, vlhkost, síla větru, roční období a třeba i nadmořská výška, ve které se právě nacházíme. Při běţném typu stravování, kdy jídlo obsahuje hodně soli, chemie, toxických látek a také hodně masa a mléčných výrobků, které při svém metabolismu vytvářejí mnoho dusíkatých odpadních produktů, je třeba mnoho tekutin na to, aby všechny tyto látky nezůstaly v organismu, vyloučily se ven a nezatěţovaly naše ledviny a ostatní systémy. Velké mnoţství tekutin slouţí sice k důsledné očistě organismu, ale zároveň zvýší mnoţství tekutin v organismu, coţ zvýší nárok na srdce a ledviny. Při dlouhodobějším příjmu zvýšeného mnoţství tekutin tyto orgány trpí a postupně se opotřebovávají (Strnadelová, Zerzán, 2010, s ). B. Temelie (2002, s. 140) uvádí, kdo se domnívá, ţe se přebytečná tekutina snadno vyloučí, aniţ by se tělo zatíţilo, je na omylu. Nadměrné pití zatěţuje ledviny, které vše vypité musí přefiltrovat a vyloučit. Tělo je navíc znečištěno velkou dávkou minerálů, které není schopno zpracovat. Opačný extrém při nedostatku tekutin, náš organismus rovněţ poškozuje. Přirozeně bychom měli pít nejvíce dopoledne, méně odpoledne a nejméně večer. Největší chybou, která se dělá běţně, je pít bezprostředně před jídlem, kdy trávení pak neprobíhá tak, jak by mělo. Taktéţ pití ihned po jídle není vhodné, neboť naředění potravy brání jejímu úplnému strávení. Nejvhodnější doba je nejdříve půl hodiny po jídle. (Strnadelová, Zerzán, 2010). M. Tombak (2011) uvádí, ţe podle mnoha vědeckých pramenů existuje 130 druhů vody a v buňkách našeho organismu se vyskytuje ve zvláštní formě, která se jmenuje strukturovaná. Dle autora je pro člověka a jeho zdraví tato voda nejpříznivější. V přírodě se setkáváme s takovou vodou v zelenině, ovoci, jeho šťávách a rozpuštěném ledu. Měli bychom zcela vynechat slazené limonády, kolové nápoje, energetické nápoje, vhodné nejsou ani černé čaje a slazené dţusy. Z ostatních nápojů lze doporučit ovocné a zeleninové šťávy, v přiměřeném mnoţství bez přídavku cukru, zelené, ovocné a bylinné čaje, minerální vody, ovšem platí, ţe hlavní přijímanou tekutinou by měla zůstat voda

16 1.1.1 Psychogenní poruchy příjmu potravy a potravního chování Příjem potravy a její vyuţití, mohou být narušeny vlivem různých vnitřních nebo vnějších příčin. Obě kategorie vlivů spolu úzce souvisejí. Z vnitřních příčin to mohou být genetické defekty, metabolické odchylky, důsledky poruch endokrinních funkcí, somatických či nervových onemocnění. Vnější faktory mohou zasahovat do potravního chování a příjmu potravy různými způsoby. Strachem dospívajících dívek z nadváhy a nadměrného energetického příjmu nebo předčasná vyspělost oproti jiným děcky vypadajícím spoluţačkám a častým podnětem bývá srovnávání mezi sourozenci. Spouštěcí mechanismy bychom mohli shrnout takto: vývojové poţadavky, osamostatňování se, hledání vlastní identity, přijmutí ţenské role, narušené rodinné prostředí, ohroţení sebehodnocení. K poruchám výţivy můţe přispět spontánní hladovění, ale také mentální zaostalost a řada dalších vlivů, bránicích osvojení si správných nutričních návyků. Obecně lze říci, ţe k poruchám příjmu potravy a potravního chování můţe dojít: - při nedostatečné výţivě, - při nadměrném přívodu ţivin, - při nesprávném poměru mezi důleţitými sloţkami diety. V posledních letech těchto poruch dramaticky přibývá. Znamenají závaţný psychologický i lékařský problém zejména u mladých dívek a dospívajících ţen. Onemocnění můţe být dlouhodobé, v jeho průběhu se mění vztah k jídlu, potravní chování, ale i osobnost a sociální ţivot. Psychogenní poruchy příjmu potravy jsou často dávány do souvislosti s ţivotním stylem a hodnotovou orientací jedince (Fraňková, 1996). Poruchy příjmu potravy při nedostatečném krytí energetických potřeb Poruchy příjmu potravy se vyskytují převáţně u dívek a mladých ţen a jejich nejčastějšími formami jsou mentální anorexie nebo mentální bulimie. Jde o poruchu, která spočívá v tom, ţe pacientky jsou nepřiměřeným způsobem zaměřeny na své tělo, hmotnost a příjem potravy. Cílem obou syndromů je štíhlost a hlavní příčinou je strach z tloušťky. 16

17 V případech mentální anorexie jde především o extrémní omezování příjmu potravy, u mentální bulimie o extrémní přejídání spojené s vůlí vyvolaným zvracením. 9 V průběhu ţivota se můţe mentální anorexie a bulimie střídat. Jde o onemocnění, jehoţ výskyt se začal rozšiřovat přibliţně od poloviny 20. století. Jednotlivé případy byly sice popsány i dříve, avšak ke zvýšení výskytu došlo v posledních desetiletích. Otázkou je, s čím souvisí takový rozvoj onemocnění v naší době. Bývá dáván do souvislosti s relativním nadbytkem potravy, posunem ideálu krásného lidského těla směrem k větší štíhlosti a k tzv. západním ţivotním hodnotám, jako je výkon, úspěch a důraz na individualitu a sebekontrolu. 10 Mentální anorexie byla popsána jiţ v roce 1684 anglickým lékařem Richardem Mortonem. Další poměrně přesné popisy se objevily v 19. století, kdy tuto poruchu zachytil William Gull a Charles Laséque. 11 S. Fraňková (1996) povaţuje případy spontánního hladovění, jeţ mají dlouhodobý charakter za patologický projev, za poruchu regulace příjmu potravy a dochází při nich k poruchám vztahu k vlastnímu organismu. Mentální bulimie má v lékařské literatuře historii kratší. Jako specifický syndrom byla popsána Bernardem Russelem v roce 1979 a v roce 1980 se tento syndrom objevil v americké klasifikaci nemoci (DSM-III). Současná mezinárodní klasifikace nemoci (ICD- 10), kterou pouţíváme u nás, obsahuje syndrom mentální anorexie a mentální bulimie. 12 S. Fraňková (1996) popisuje bulimii jako abnormální příjem potravy, jeţ je často paradoxním důsledkem pokusů o zhubnutí. Symptomatologie jedná se o překotný příjem velkého mnoţství jídla v krátkém časovém období, opakující se hltavý příjem potravy ( vlčí hlad ). Nemocní si vyvolávají zvracení, pouţívají projímací prostředky či diuretika, snaţí se o dodrţování reţimu přísného dietního omezení či spíše hladovění, provádějí vyčerpávající tělesná cvičení. Nápadná je koncentrace na vlastní tělesné rozměry a hmotnost, kdy se pacient i několikrát denně váţí (Fraňková, 1996)

18 Obezita jako porucha v důsledku nadměrného energetického přívodu Za hlavní příčinu obezity (otylosti) povaţuje S. Fraňková (1996) nadměrný příjem potravy, který dlouhodobě přesahuje energetické potřeby organismu. Obezita je chápána jako jeden z největších zdravotních a nutričních problémů průmyslově vyspělých společností. Většinou je důsledkem přejídání, avšak poruchy mohou být způsobeny i jinými příčinami, například v regulačních oblastech CNS, v metabolických procesech, probíhajících na buněčné úrovni, ale také projevy špatné funkce ţláz s vnitřní sekrecí a vedlejší účinky některých léků. Nelze opomenout ani genetické faktory. V. Klescht (2008, s. 102) uvádí, ţe dědičnost jako faktor způsobující obezitu je předmětem neustálého zkoumání a doposud není zcela jasné (a tím méně potvrzené), kolika procenty se podílí na vzniku obezity. Nejčastěji je udáváno číslo 5 %, coţ by znamenalo, ţe 95 % připadá vliv nesprávné výţivy, na nemoci a poruchy orgánů. Obezitě v dospělém věku velmi často předchází obezita ve věku dětském. Vinu, zejména v západním světě, nesou nejen fastfoody se svými supersize menu, ale i ţivotní styl většiny obyvatel a zejména katastrofální stravovací návyky, které má současná populace (a zejména děti) za vydatného přispění televizních reklam a reklamního průmyslu vůbec (Foršt, 2008, s. 56). U dětí narozených v USA v roce 2000 je celoţivotní riziko diagnózy diabetes odhadem 30 % u chlapců a 40 % u dívek, pokud se u nich obezita objeví. Děti ţijí ve společnosti, kde se obezita změnila v posledních třech desetiletích v epidemii. Mnohé ze změn, ke kterým patří práce rodičů mimo domov, delší pracovní doba obou rodičů, změny v prostředí školy, více jídel konzumovaných mimo domov spolu se změnami ve společnosti, mají často vliv na to, co děti jedí, kde a kolik toho snědí, mnoţství energie, kterou spotřebují ve škole a ve volném čase. Mladí lidé jsou také vystaveni riziku závaţné psychosociální zátěţe související s obezitou. S tím jsou spojeny značné ekonomické náklady. Národní výdaje na zdravotní péči související s obezitou a nadváhou u dospělých samotných se odhaduje v rozmezí od 98 do 129 miliard dolarů v roce 2004 (Koplan, Liverman, Kraak, 2005, s. 2). 18

19 Nesprávná výţiva je naprosto prokazatelně primární příčinou obezity. Poměr přijatých a spálených kalorií je sice důleţitý, ale záleţí na poměru výţivných látek ve zdroji potravy. Pokud jsou ve špatné kombinaci, nemusí se dokonale strávit a jdou na zásoby. Následně dochází ke vzniku obezity, rovněţ při nesprávném rozloţení potravy a její skladby během dne (Klescht, 2008). Zdravotní důsledky obezity jsou celkem všeobecně známy, ale rovněţ i všeobecně podceňovány a z tohoto důvodu autor (Klescht, 2008, s. 102) vyjmenovává: - obezita v dětství způsobuje obezitu v dospělosti, - většina obézních lidí má potíţe s vlastním sebevědomím, coţ nepřispívá k jejich psychické pohodě, - dochází k opotřebování kloubů, vzniku artrózy, artritidy, poškození chrupavek apod., - poškozuje oběhový systém způsobuje křečové ţíly, aterosklerózu, zvýšený krevní tlak, předčasné opotřebení srdce, ischemickou chorobu srdeční, infarkt myokardu, mrtvici apod., - napomáhá tvorbě ţlučových kamenů, zánětů ţlučníku, ţaludku, obézní lidé jsou náchylnější na diabetes, dnu, při velké obezitě hrozí kolaps ledvin, špatná práce zaţívacího traktu se projevuje častými koţními problémy, - obezita obecně významně zkracuje ţivot a sniţuje jeho kvalitu. 1.2 Pohyb a jeho vliv na zdraví Ve své knize V. Klescht (2008) uvádí pozitivní zdravotní aspekty pohybu, kdy kromě svalů pohyb velmi výrazně ovlivňuje kardiovaskulární systém, tzn. srdce a cévy. Trénované srdce dosahuje vyšší výkonnosti, kaţdým stahem pak vypumpuje větší mnoţství krve, čímţ se sníţí mnoţství stahů a srdce pracuje uvolněněji, takţe se méně unaví. Navíc je silnější a výkonnější srdce mnohem lépe připraveno zvládnout i případné mimořádné situace, které nám ţivot přináší. Další součást kardiovaskulárního systému cévy si pohybem udrţují svou elasticitu. Pokud srdce pumpuje krev do krevního řečiště tvořeného elastickými cévami, nemusí vynaloţit takovou sílu, a tím v cévách nevzniká vysoký krevní tlak. Pohyb ovlivňuje 19

20 i sloţení krve tím, ţe zvyšuje produkci HDL (high density lipoprotein), coţ rovněţ redukuje riziko vzniku aterosklerotických plátů a tím sekundárně vznik kardiovaskulárních chorob. Pohyb zvyšuje schopnost dýchací soustavy vyuţívat přijatý kyslík tím, ţe zvyšuje vitální kapacitu plic a rovněţ posiluje svaly zabezpečující dýchání. Například jiţ po překročení 30. roku dojde u těch lidí, kteří nikdy nesportovali k významnému poklesu schopnost získat a vyuţít kyslík. V důsledku toho jsou důleţité tkáně ve stálé mírné hypoxii (nedostatek kyslíku). Situace se zhoršuje u kuřáků a více u ţen neţ u muţů (Fořt, 2008). Pohybovou aktivitou se zrychluje metabolismus a s jistou setrvačností pracuje nejen po dobu, po kterou se pohybujeme, ale i několik hodin po ukončení pohybové aktivity (Klescht, 2008). Po zhubnutí se tak můţe stát tělesná aktivita další zárukou stabilizace váhy a udrţování dobré kondice (Montignac, 1999). Jako nejlepší prevencí proti mnoha civilizačním chorobám vidí autor (Klescht, 2008) v doposud vyjmenovaných účincích pohybu, kdy u mnoha nemocí je jejich souvislost s pohybem patrná na první pohled, ale u většiny souvislost viditelná není. Takovým příkladem za všechny je osteoporóza (řídnutí kostí). Na tuto nemoc má pohyb prokazatelně nesmírně blahodárný vliv. Ač není mechanismus tohoto působení zatím zcela odhalen, je nezpochybnitelně prokázáno, ţe pohyb spolu s vyváţenou stravou bohatou na vápník, zvyšuje hustotu kostní dřeně, která je pak odolnější vůči mechanickému poškození. Dle výše uvedeného autora má pohyb silně pozitivní vliv i na naši psychiku, kdy odstraňuje z těla toxiny a dochází ke zvýšené produkci látky zvané beta-endorfin, která je nazývána také jako droga štěstí. Z psychologického hlediska můţe být rozumné provozování nějakého sportu velice zdravé uţ jenom tím, ţe při něm člověk objevuje vlastní tělo a získává skutečný dojem jakéhosi mládí. Zpočátku je sport moţná pociťován jako závaží, ale výkony se rychle zlepšují, takţe se brzy stává skutečným zdrojem pohody (Montignac, 1999, s. 196). Významně podporováno pohybem je i sebevědomí tím, ţe se cítíme dobře, zdravě a bez kilogramů navíc i lépe vypadáme, coţ je jistě důvod k sebevědomému vystupování (Klescht, 2008). 20