VYUŽITÍ PRVKŮ ARTETERAPIE U OSOB S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY VYUŽITÍ PRVKŮ ARTETERAPIE U OSOB S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM DIPLOMOVÁ PRÁCE Vedoucí diplomové práce: PhDr. Dagmar Přinosilová, Ph.D. Vypracovala: Bc. Lucie Crhová, navazující magisterské studium speciální pedagogiky BRNO 2007

2 2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury, který je v práci uveden. Souhlasím, aby tato diplomová práce byla uveřejněna v knihovně PdF MU a zpřístupněna ke studijním účelům... podpis

3 3 Děkuji PhDr. Dagmar Přinosilové, Ph.D. za obětavé a odborné vedení diplomové práce, za zájem a přístup při jejím zpracovávání. Také děkuji zaměstnancům a paní ředitelce ÚSP v Křižanově, kde jsem měla možnost nasbírat mnoho cenných poznatků v oblasti arteterapie s mentálně postiženými.

4 4 OBSAH Úvod 6 1 Mentální retardace Charakteristika mentální retardace Etiologie mentální retardace Klasifikace a charakteristika stupňů mentální retardace Vývoj jedinců s mentální retardací a specifika osobnosti Systém vzdělávání a péče o osoby s mentální retardací 26 2 Arteterapie Teoretická východiska arteterapie Formy, techniky a průběh arteterapie Kresba, malba a modelování v arteterapii Barvy v arteterapii Osobnost arteterapeuta 48 3 Arteteterapie s mentálně postiženými Obecné cíle arteterapie u osob s mentálním postižením Terapeutický a léčebný význam arteterapie u osob s mentálním postižením Metody a techniky arteterapie u osob s mentálním postižením Vztah mezi arteterapií a výtvarnou výchovou - artefiletika 54 4 Využití prvků arteterapie u osob s mentálním postižením Cíl, výzkumné teze a metody šetření Charakteristika vzorku pokusných osob a zařízeních, kde byl výzkum prováděn Vlastní výzkumná činnost Závěry šetření 72 Závěr 79

5 5 Shrnutí 80 Summary 81 Použitá literatura 82 Přílohy

6 6 ÚVOD Podstatným prvkem v péči o jedince s mentálním postižením v současné době je jejich začlenění do života zdravé populace a to především v oblasti sociální. Dřívější izolovanost ústavů sociální péče, které byly zřizovány tak, aby byly co nejméně na očích a to nejen stavebně, ale také vnitřním prostorem, je snad navždy pryč. Je pravdou, že budovy ústavů nelze přemístit, ale pravdou také je, že budovy zůstaly na svých místech a lidé s postižením v nich žijící vyšli ven a my můžeme konečně zjistit, že i oni žijí svůj život, který není prázdný. Důležitým momentem v integraci jedinců s mentálním postižením je zavedení terapií do jejich života. K nejčastěji používaným patří canisterapie, hipoterapie, ergoterapie, muzikoterapie a arteterapie. Postupně se většina těchto terapií dostává do většiny ústavů a stávají se jakýmsi spojovacím mostem lidí postižených a zdravých. Navíc se i s nově zaváděným termínem inkluze začíná stírat rozdíl mezi postiženými a zdravými. Moje první zkušenost a setkání s arteterapií byla právě v ústavu sociální péče pro mentálně postiženou mládež v Křižanově, kde vznikaly nové arteterapeutické dílny. Práce s arteterapeutkou Lídou mě natolik nadchla, že jsem toužila dozvědět se o arteterapii něco více. První kniha Základy arteterapie od Jaroslavy Šickové-Fabrici se mi tolik zalíbila, že jsme se rozhodla pro studium arteterapie v Brně. Během studia jsem získala mnoho cenných poznatků a zkušeností z oblasti arteterapie a snažila se je aplikovat v dílnách ve svém volném čase. Vlastní myšlenka využít arteterapie ve speciálně pedagogickém procesu vychází z mého dosavadního studia obou těchto oborů a ze zkušeností získanými nejen v ústavu sociální péče, ale rovněž i při praxích v základních školách praktických a v základních školách speciálních. Získané zkušenosti jsme se snažila sepsat do mé diplomové práce. Bohužel, i když je arteterapie s mentálně postiženými v dnešní době hojně užívána, není dodnes dostatek literatury k této problematice. Proto jsem se práci snažila směrovat do oblasti praxe, vlastního názoru a úhlu pohledu. Cílem této práce je předložit na několika příkladech z praxe, uvedených ve čtvrté kapitole, že arteterapie je pro osoby s mentálním postižením velice přínosná. Především v oblasti jejich osobnostního růstu a v rozvoji tvořivosti a zručnosti. Díky

7 7 arteterapeutickým aktivitám máme možnost nahlédnout do světa osob s mentálním postižením a zjistit, jak vidí svět svýma očima. Práce je členěna do čtyř kapitol. Struktura první kapitoly je vedena snahou vymezit teoretické poznatky týkající se etiologie a projevů mentální retardace. Více je pozornost věnována specifikám v osobnosti u mentálně postižených. Závěr kapitoly je zaměřen na vzdělávání a péči o mentálně postižené osoby. Druhá kapitola uvádí přehled, charakteristiku, přístupy a prostředky arteterapie. Ve třetí kapitole je pojednáno o spojení dvou oborů speciální pedagogiky a arteterapie. Především o propojení výtvarné výchovy s mentálně postiženými a arteterapie, které má i svůj vlastní obor artefiletiku. Vlastní výzkumná činnost je zařazena do čtvrté kapitoly. Vedle seznámení s cíli, tezemi a metodami šetření, popisu zařízení jsou zařazeny i náměty a příklady arteterapeutických sezení s klienty, které jsem realizovala v ústavu sociální péče v Křižanově a v základní škole speciální ve Velké Bíteši. Ke zpracování diplomové práce byly použity tyto metody: - analýza studované literatury - experimentální činnost s klienty a žáky - přímé pozorování klientů a žáků při výtvarných činnostech - nestandardizovaný rozhovor s klienty a žáky - analýza výtvarných činností klientů a žáků

8 8 1 MENTÁLNÍ RETARDACE Každá lidská bytost má absolutní hodnotu, protože je neopakovatelná T. G. Masaryk 1. 1 CHARAKTERISTIKA MENTÁLNÍ RETARDACE V psychologickém slovníku pod heslem retardace mentální najdeme zpomalení, zpoždění duševního vývoje jedince, většinou sociálním zanedbáním, někdy v důsledku somatického onemocnění. (Hartl, 1993, s.153) Švarcová (2003, s.18) uvádí: Za mentálně retardované (postižené) se považují takový jedinci (děti, mládež i dospělí), u nichž dochází k zaostávání vývoje rozumových schopností, k odlišnému vývoji některých psychických vlastností a k poruchám v adaptačním chování. Hloubka a míra postižení jednotlivých funkcí je u nich individuálně odlišná. Dolejší (1973, s.27) mentální retardací rozumí: vývojovou poruchu integrace psychických funkcí, která postihuje jedince ve všech složkách jeho osobnosti duševní, tělesné a sociální. Nejvýraznějším rysem je trvale porušená poznávací schopnost různá míra snížení rozumových schopností, která se projevuje nejnápadněji v procesu učení. Výstižněji a obsáhleji je popsána mentální retardace podle Vágnerové, 1993, s.81): Mentální retardace / mentální defekt / mentální postižení / oligofrenie / slabomyslnost je souhrnné označení vrozeného defektu rozumových schopností. Je definován jako neschopnost dosáhnout odpovídajícího stupně mentálního vývoje (méně než 70% normy) vzhledem k věku. Nízká úroveň inteligence bývá spojena se snížením či změnou dalších schopností a odlišnostmi ve struktuře osobnosti. Hlavními znaky mentální retardace podle Vágnerové jsou: 1. Nízká úroveň rozumových schopností, která se projevuje především nedostatečným rozvojem myšlení, omezenou schopností učení a následkem

9 9 toho i ztíženou sociální adaptací na běžné životní podmínky, tj. omezenou schopností měnit na základě myšlení a učení své chování a vyrovnat se tak s požadavky běžného prostředí nebo dokonce měnit prostředí podle svých potřeb. 2. Jde o stav vrozený, který je třeba odlišovat od defektů získaných (deteriorace 1, demence). 3. Jde o stav trvalý, který přetrvává i v dospělosti (přestože je v závislosti na etiologii možná určitá míra rozvoje a její horní hranice je dána jak závažností a etiologií defektu, tak i individuální adekvátností působení prostředí) ETIOLOGIE MENTÁLNÍ RETARDACE V klasifikacích mentální retardace podle etiologie bývá zdůrazňován časový faktor vzniku poškození (v době prenatální, perinatální a postnatální) a faktory příčin endogenní (vnitřní) a exogenní (vnější). Endogenní příčiny vzniku mentální retardace Jsou spojeny s určitým poškozením, odchylnou strukturou nebo odchylným vývojem nervového systému v období prenatálním, perinatálním nebo postnatálním zhruba do dvou let života dítěte. a) Mentální retardace způsobená anomáliemi chromozomů: Nejznámější a nejčastější je Downův syndrom, který se vyznačuje především příznaky v oblasti tělesné a psychické a tvoří asi 10% mentálně retardovaných jedinců. Vzniká v 95% následkem chromozomové aberace nadpočetného 21. chromozomu tzv. trisomie 21. chromozomu, 5% tvoří translokace 2 a mozaika chromozomu. b) Mentální retardace způsobená poruchami počtu pohlavních chromozomů: 1 Vyjadřuje zhoršení, poškození, narušení rozumových schopností, ale též hierarchie hodnot, vyšších citů nebo výkonnosti. Příčinou jsou nemoci, choroby (např. alkoholismus, epilepsie) nebo úrazy. 2 Chromozom č.21 je navíc již v některých zárodečných pohlavních buňkách budoucího rodiče. 3 Určité procento buněk obsahuje obvyklých 46 chromozomů a určité procento buněk má jeden chromozom navíc.

10 10 Sem řadíme Turnerův syndrom (postihuje dívky, které mají o jeden pohlavní chromozom méně), Klinefelterův syndrom (vzniká u chlapců, kteří mají ve své chromozomální výbavě více chromozomů X) a Lesch-Nyhanův syndrom (je provázen mentální retardací těžšího stupně a je spojen s výrazným sebepoškozováním). c) Mentální retardace způsobená poruchami metabolismu: Jde o tzv., monogenní poruchy, tj. odchylnou funkci jednoho genového páru. Mnohé z těchto poruch jsou primárně metabolické a k porušení mozku dochází sekundárně, působením produktů vlastní látkové přeměny. (Švingalová, 2003, s. 50) Mentální retardace způsobená poruchami metabolismu tvoří asi 8% z celkového počtu mentálně retardovaných. Příkladem může být fenylketonurie (vrozená porucha metabolismu bílkovin), galaktosemie (vrozená porucha metabolismu glycidů), kretenismus (hormonální porucha, kdy nedostatek jódu v těle, způsobuje zduření štítné žlázy), Wilsonova choroba (vrozená porucha metabolismu minerálních látek), vrozená porucha metabolismu lipidů. d) Snížení rozumových schopností na základě polygenní dědičnosti: Tato etiologie snížení rozumových schopností je nejpočetnější tvoří 65% případů z celkového počtu mentálně retardovaných. Tito jedinci se liší pouze tím, že získali malý počet genů potřebných pro rozvoj inteligence. Genetické předpoklady jsou přenášeny z rodičů na potomky a v tomto případě mívají i rodiče (nebo jeden z nich) nižší úroveň inteligence. Exogenní příčiny vzniku mentální retardace Sem řadíme vlivy prostředí, ve formě teratogenních vlivů 4, které mohou způsobit poškození mozku především v prenatálním, ale i perinatálním a raně postnatálním období. a) faktory fyzikální- úrazy, RTG záření v těhotenství, mechanické poškození plodu b) faktory chemické vlivy životního prostředí, požívání léků v těhotenství, alkohol, návykové látky, nikotin 4 Škodlivé faktory negenetické povahy, které svými účinky mohou vyvolat vrozené nebo částečně získané vady.

11 11 c) faktory biologické virové a bakteriální choroby, hormonální poruchy, špatná výživa, hypoxie, asfyxie, negativní vlivy symbiotické způsobené soužitím matky a plodu d) psychosociální příčiny např. negativní vlivy výchovy Postnatálně působící příčiny vedou k rozvoji získaného mentálního postižení - demenci. Demence je úbytek inteligence, získaný až po dosažení určitého stupně rozumového vývoje. Jde o postižení, které vzniká v důsledku poškození mozku z různých příčin po 2. roce života jedince. Dochází k procesu zastavení, rozpadu normálního mentálního vývoje a k nerovnoměrnému úbytku intelektu. Nejčastější příčinou jsou encefalitidy, meningitidy, úrazy mozku, poruchy metabolismu, intoxikace, degenerativní onemocnění mozku atd. Tento proces může mít progresivní tendenci, kdy stav jedince se zhoršuje nebo se proces může zastavit a nedochází k dalšímu zhoršování stavu. K nejčastějším příznakům získané mentální retardace patří zvýšená dráždivost, únava, citová labilita, poruchy paměti a učení, bezohlednost, necitelnost atd. Demence je na rozdíl od oligofrenie stav získaný, trvalý, nevratný a jeho další vývoj záleží na základním onemocnění a jeho prognóze. (Vágnerová, 1988) Stařecká demence je patologickou poruchou postihující stárnoucího člověka, kdy dochází k degenerativním změnám, které vedou k atrofii mozkových buněk. Mezi postnatálně působící negativní vlivy patří i nedostatečné a nepřiměřené výchovné působení, které vede ke vzniku tzv. pseudooligofrenie (někdy označována jako sociální debilita, sociálně podmíněná mentální retardace nebo zdánlivá mentální retardace). Vágnerová (1993, s. 138) charakterizuje pseudooligofrenii jako souhrnné označení retardace rozumového vývoje, která není způsobena nedostačivostí centrálního nervového systému, ale nedostatečnou stimulací. Odlišnost od mentální retardace je dána: 1. etiologií jde o stav získaný

12 12 2. prognózou jde o stav, který nemusí být trvalý; je v závislosti na zlepšení kvality výchovného prostředí do značné míry reparabilní 5 Pseudooligofrenie vzniká výchovnou zanedbaností, sociokulturním znevýhodněním jedince, psychickou deprivací. Sociální faktory se mohou podílet na inteligenčním kvocientu v rozmezí 10 až 20 bodů. V důsledku těchto faktorů nedochází u dítěte k rozvoji rozumových schopností odpovídajících jeho věku. Tyto příčiny bývají většinou příčinou lehké mentální retardace. Pseudooligofrenie se projevuje výrazným opožděním vývoje řeči, myšlení, schopnosti sociální adaptace. U těchto dětí můžeme pozorovat i poruchy v oblasti chování, např. negativismus, apatie, odmítání kontaktu s další osobou KLASIFIKACE A CHARAKTERISTIKA STUPŇŮ MENTÁLNÍ RETARDACE Švarcová (2003, s.53) uvádí: Při klasifikaci mentální retardace bývá užito nejrůznějších hledisek, z nichž nejčastější je hloubka postižení vyjádřená jednotlivými stupni mentální retardace v závislosti na míře intelektu, dále hledisko etiologické a symptomatologické. Žádný klasifikační systém však nemůže být zcela přesný, neboť operuje vesměs jen s jedním kritériem, vytvořené kategorie nejsou přesně ohraničeny, u jedince přirozeně dochází k vývoji pozitivním i negativním směrem. Klasifikační systém nepočítá také s nerovnoměrností v postižení jednotlivých stránek osobnosti, která je pro mentální retardaci typická. Stanovení sníženého inteligenčního kvocientu je považováno proto pouze za orientační diagnostické kritérium, při čemž je třeba hodnotit i ostatní schopnosti retardované osoby, zejména její sociální přizpůsobivost, kulturní i rodinné zázemí. Dalším důležitým vodítkem je vývojové období, ve kterém se mentální porucha objevila. Hloubka mentální retardace se určuje pomocí inteligenčního kvocientu(iq), který určuje míru rozumových schopností. Inteligenční kvocient se vypočítává jako poměr mezi věkem mentálním (který je dán úspěšností v plnění testových úkolů) a 5 napravitelný

13 13 fyzickým (kalendářním) a tento výsledek se násobí stem. Autorem inteligenčních testů je francouzský psycholog Alfréd Binet. (Řehulka, 1997) Klasifikace podle míry postižení vyjádřená IQ je nejčastěji užívanou klasifikací, která byla přijata mezinárodně. Stupeň mentálního postižení vyjádřený IQ a tomu odpovídající mentální úroveň je jedním z kritérií zařazování dětí do systému speciálních škol a zařízení psychopedického charakteru (základní školy speciální a základní školy praktické atd.) a pro poskytování speciálně pedagogické péče, služeb a podpor. Při klasifikaci mentální retardace se v současné době užívá 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí, zpracovaná Světovou zdravotnickou organizaci v Ženevě, která vstoupila v platnost od roku Podle této klasifikace se mentální retardace dělí do šesti základních kategorií. Tabulka č.1 klasifikace mentální retardace Starý termín Stupeň pro stupeň Celosvětové Mentální věk v mentální IQ mentální označení 6 dospělosti retardace retardace 7 F70 lehká MR Debilita 9 12 let F71 středně těžká MR Imbecilita 6 9 let F72 těžká MR Idiocie prostá 3 6 let F73 hluboká MR 20 a níže Idiocie hluboká pod 3 roky F78 jiná MR F79 nespecifikovaná MR Je třeba si uvědomit, že mezi stanovenými stupni mentální retardace jsou plynulé přechody, hranice bývají málo vyznačené především proto, že postižení není 6 Mentální retardace patří do oboru psychiatrie, proto má jako první označení písmeno F. Oddíl F70 F79 je pak celý věnován mentální retardaci a toto označení se požívá jako základní kód. 7 Tyto pojmy se používaly v odborné psychopedické a lékařské terminologii, ale odstoupilo se od nich, neboť to jsou výrazy pejorativní, stigmatizující, společensky diskriminující a diagnosticky málo specifikující.

14 14 rovnoměrné a stejně intenzivní v jednotlivých oblastech. Rozdíly u jedinců jsou výrazné i v rámci daného pásma. (Černá a kol., 1995) Lehká mentální retardace (F70; IQ 50 69) Můžeme se setkat i s pojmem lehká slabomyslnost. Tento stupeň můžeme dále členit na lehký, střední a těžký stupeň. Snížená úroveň rozumových schopností má vliv i na další psychické funkce a procesy. V tělesné stavbě se jedinci s lehkou mentální retardací nemusí lišit od intaktní populace, somatické vady jsou ojedinělé Myšlení je opožděné a narušené jak kvantitativně, tak i kvalitativně. Je těžkopádné, rigidní, povrchní, s nedostatkem kritičnosti, ovlivněno emocemi, váznou především abstraktní pojmy, pozorování, generalizace a abstrakce. Převažuje konkrétní myšlení, logické myšlení je porušeno. Při řešení neznámých situací setrvávají rigidně a ulpívavě u určitého způsobu řešení (nejčastěji pokusem a omylem), neumí využívat své zkušenosti, z tohoto důvodu snadno podléhají vlivu jiných osob a nedostatečná zpětná vazba má negativní vliv na učení. Paměť jako základní předpoklad učení je převážně mechanická, která může být na dobré úrovni. Paměť bývá oslabena ve všech fázích vštípivosti (ta je velice často negativně ovlivněna koncentrací pozornosti), uchovávání (rychlé zapomínání) a vybavování, které bývá pomalé ale nepřesné. (Švingalová, 2003) Mentální retardace je doprovázena poruchami percepce, tyto děti mají problém ve sluchové a zrakové diferenciaci, analýze a syntéze. Vnímání je rigidní, spokojují se s povrchním poznáváním předmětů. Pozornost je kolísavá, nestálá, snadno odklonitelná a unavitelná. Nedostatky v pozornosti mají vliv na kognitivní procesy, učení a školní úspěšnost. Objevují se i poruchy v oblasti řeči. Řeč se vyvíjí opožděně a je postižena po stránce formální i obsahové, ve složce receptivní i expresivní. Velký rozdíl je i mezi pasivní a aktivní slovní zásobou. Porozumění řeči je omezené, používají mluvní stereotypy, objevuje se dyslalie, artikulační neobratnost a agramatismy. Výslovnost ovlivňují poruchy jemné motoriky mluvidel a poruchy sluchové percepce. I když si osvojují mluvu opožděně, většinou dosáhnou schopnosti užívat řeč v každodenním životě a udržovat konverzaci.

15 15 Vývoj motoriky je opožděn. Můžeme sledovat poruchy hrubé, jemné motoriky a senzomotorické koordinace. Problémy činí rozlišování pohybu a osvojování pohybových dovedností. Typická je motorická neobratnost. Během dospívání a dospělosti může dosáhnout normy. Díky tomu mohou být úplně nezávislí v osobní péči (jídlo, pití, oblékání, mytí, hygiena apod.) a v praktických domácích dovednostech. Děti s lehkou mentální retardací bývají citově nevyspělé, mají nízkou úroveň sebekontroly, jsou značně sugestibilní a jejich chování a prožívání má mnoho infantilních znaků. (Vágnerová, 1988) Děti s lehkou mentální retardací bývají vzdělávány podle Rámcového programu pro základní vzdělávání příloha upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením. Jsou schopny zvládnout základní předměty, umí číst, psát a počítat, osvojí si pracovní dovednosti a návyky. Většinou se vyučí v prakticky zaměřených učebních oborech a vykonávají nenáročnou manuální práci, v dospělosti jsou schopni vést samostatný život (případně s minimální podporou). Tato skupina tvoří 80% osob s mentální retardací. Středně těžká mentální retardace (F71; IQ 35 49) Úroveň rozumových schopností je celkově snížena. Myšlení je velmi jednoduché, jen názorové a nepřesné, infantilní, nerespektující logické vztahy, stereotypní, ulpívající na nepodstatných, ale nápadných detailech. Schopnost učení je značně snížena a nácvik jakékoliv dovednosti trvá velmi dlouhou dobu. Jejich paměť je jen mechanická a má malou kapacitu. Vývoj řeči je velice omezený. Artikulace je neobratná, dyslalická výslovnost u nich přetrvává často až do dospělosti. Řeč je velmi chudá, slovník obsahově chudý. Používají jednoduché věty nebo jednoduchá slovní spojení. U některých jedinců přetrvává pouze nonverbální komunikace, ale dokáží porozumět jednoduchým slovním instrukcím. U tohoto stupně mentální retardace jsou všechny poznávací procesy výrazně porušeny. Najdeme zde i podstatné rozdíly ve schopnostech. Někteří jedinci dosahují vyšší úrovně v senzomotorických dovednostech, než v úkonech závislých na verbálních schopnostech, zatímco jiní jsou značně neobratní, ale jsou schopni sociální interakce a jednoduché konverzace.

16 16 V motivaci převládají pudové impulsy. Nedovedou předvídat důsledky svého chování. Vývoj jemné a hrubé motoriky je zpomalen, přetrvává u nich celková neobratnost, nekoordinovanost pohybů a neschopnost jemných úkonů. Podobně je také omezena schopnost sebeobsluhy. Někteří jedinci potřebují dohled po celý život. Děti se středně těžkou mentální retardací jsou schopné vzdělávání v pomocné škole, přípravných ročnících pomocné školy a v rehabilitačních třídách pomocných škol. Tyto děti jsou obtížně vzdělavatelné, ale některé si osvojí základy čtení, psaní a počítání. Vzdělání je zaměřeno především na vytváření základních návyků sebeobsluhy, osvojení základních hygienických návyků, základního společenského chování a dosažení maximálně možné úrovně samostatnosti. Ve zvlášť upravených podmínkách, v chráněných dílnách, se mohou někteří z nich pracovně uplatnit. Většinou bývají zařazováni do ústavů sociální péče, kde mohou být zaměstnáváni pod stálým dohledem. U většiny středně mentálně postižených lze zjistit organickou etiologii. U podstatné části pacientů je přítomen dětský autismus nebo jiné pervazivní vývojové poruchy 8, které velmi ovlivňují klinický obraz a způsob, jak s postiženým jednat. Epilepsie, neurologické a tělesné handicapy se také obvykle vyskytují, i když většina z nich může chodit bez pomoci. Někdy je možno zjistit jiná psychiatrická onemocnění. (Švarcová, 2003) Výskyt v populaci mentálně retardovaných je asi 12%. Těžká mentální retardace (F72; IQ 20 34) Tato kategorie je v mnohém podobná středně těžké mentální retardaci, pokud jde o klinický obraz, přítomnost organické etiologie a přidružené stavy. Snížená úroveň schopností je v této skupině mnohem výraznější. Častá je kombinace s dalšími vadami. Řeč je omezena zpravidla jen na několik špatně artikulovaných výrazů, které jsou používány stereotypně a bez porozumění. Při těžších stupních nejsou vůbec schopni artikulovat a vydávají jen neartikulované zvuky. Dále je zde značné omezení psychických procesů, nápadnosti v koncentraci pozornosti, výrazné porušení afektivní sféry, nestálost nálad, impulzivita. Dokáží poznat blízké osoby. Vzdělání a výchova je u takto těžce postižených jedinců značně omezena. Bývají často umísťováni v ústavech sociální péče, neboť ve většině případů nejsou schopni ani 8 Doslovný překlad je: celou osobností prostupující.

17 17 základní soběstačnosti a potřebují stálou péči druhých osob. Tělesnou čistotu neudržují ani v dospělosti, často se nepodaří nacvičit sebeobsluhu, takže musí být krmeni a ošetřováni. Pokud jsou částečně vychovatelní, zaměřuje se jejich výchova na nácvik hygieny a sebeobsluhy, porozumění a uposlechnutí několika základních příkazů. Výskyt v populaci mentálně retardovaných je asi 7%. Hluboká mentální retardace (F73; IQ 20 a níže) Švarcová (2003, s. 31) uvádí, že ve většině případů osob s hlubokou mentální retardací lze určit organickou etiologii". Běžné jsou těžké neurologické nebo jiné tělesné nedostatky postihující hybnost, epilepsie a poškození zrakového a sluchového vnímání. Obzvláště časté, a to především u mobilních pacientů, jsou nejtěžší formy pervazivních vývojových poruch, zvláště atypický autismus. Postižení jedinci jsou těžce omezeni ve své schopnosti porozumět požadavkům nebo instrukcím, nebo jim vyhovět. Většina jich je imobilních nebo výrazně omezená v pohybu. Nemocní bývají inkontinentní, mají nepatrnou nebo žádnou schopnost pečovat o své základní potřeby, nejsou schopni sebeobsluhy a vyžadují stálou pomoc a dohled. U těchto jedinců převládají funkce pudové, afektivní a vegetativní. Nepoznávají své okolí. Řeč není rozvinuta, převládají neartikulované výkřiky s grimasováním, někdy dochází i k porozumění jednoduchým výzvám, které se často opakují. Časté jsou poruchy motoriky se stereotypními automatickými pohyby, totální poruchou afektivní sféry a častým sebepoškozováním. Možnosti jejich výchovy a vzdělávání jsou velmi omezené. Tvoří 1% populace mentálně retardovaných. Jiná mentální retardace (F79) Tato kategorie by měla být použita pouze tehdy, když stanovení stupně intelektové retardace pomocí obvyklých metod je zvláště nesnadné nebo nemožné pro přidružené senzomotorické nebo somatické poškození, např. u nevidomých, neslyšících, nemluvících, u jedinců s těžkými poruchami chování, osob s autismem či u těžce tělesně postižených osob.

18 18 Nespecifikovaná mentální retardace (F79) Tato kategorie se užívá v případech, kdy mentální retardace je prokázána, ale není dostatek informací, aby bylo možno zařadit pacienta do jedné ze shora uvedených kategorií. Podle chování dělíme mentální retardaci na typy: 1. Typ eretický (dráždivý, neklidný, verzatilní) tyto jedinci se vyznačují rychlým střídáním vzruchu a útlumu, afektivní dráždivostí, výrazným celkovým neklidem, nadměrnou, nepřiměřenou a neúčelnou pohyblivostí, zvýšenou impulzivitou, nepozorností, neovladatelností s výraznými výchovnými problémy. Jsou velice nestálé v oblasti emocí, mají slabou vůli, nedovedou se dlouho soustředit na jednu věc, často přebíhají od jedné činnosti ke druhé. 2. Typ torpidní (netečný, apatický) jde o typ výrazně pomalý, se sníženou dráždivostí, často se stereotypními zautomatizovanými pohyby (kývavými pohyby, přešlapováním apod.), těžkopádností a výraznou chudostí, obtížně, dlouho a těžkopádně si osvojují učební látku, ale většinou s dobrými výsledky. Postižení jedinci se vyznačují zpomaleným střídáním vzruchu a útlumu, netečností, strnulostí, tichým a klidným chováním, neschopností soustředění a zapamatování si. 3. Nevyhraněný střídání vzruchu a útlumu u takto postižených jedinců je relativně v rovnováze. Mezi jednotlivými typy je široká škála přechodných, nevyhraněných variant chování mentálně postižených VÝVOJ JEDINCŮ S MENTÁLNÍ RETARDACÍ A SPECIFIKA OSOBNOSTI Psychický vývoj je specifický jev dětského věku a bylo prokázáno, že probíhá i u nejtěžších patologických stavů. Psycholog Vygotskij (sec. cit. Švarcová, 2003) dokázal, že i duševní vývoj mentálně postiženého dítěte probíhá podle stejných základních zákonitostí jako vývoj zdravého dítěte, i když jsou zde zřejmé některé

19 19 zvláštnosti, které ovlivňují další proces zrání a učení. Proces učení a zrání jsou činitelé, kteří přinášejí mnoho změn ve vývoji jedince a výrazně zasahují oblast psychiky a chování. Jak bylo uvedeno výše, psychický vývoj postiženého dítěte prochází sice stejnými vývojovými fázemi jako vývoj dítěte zdravého, ale přináší navíc jiné problémy a odchylky. Podle Vágnerové (1993) platí tyto zásadní předpoklady: 1. Každá osobnost se vyvíjí pod vlivem prostředí. 2. Následkem defektu působí toto prostředí jinak než za normálních okolností. 3. Postižený jedinec reaguje na své okolí a v jeho chování se odráží nejen jeho postižení, ale i výchovné postoje a další sociální vlivy. Rubinštejnová (1976, s.68) ve své práci uvádí: dítě s mentálním postižením si více méně úspěšně osvojuje všechno jednoduché, elementární, ale nemůže dosáhnout vyšší úrovně zobecnění a abstrakce, ani vyšší mravní kultury. Jeho vývoj je omezen zvláštnostmi jeho kognitivních procesů. Kojenecké období Obecně lze říci, že čím je defekt závažnější, tím dříve se ve vývoji dítěte jednoznačně projeví. (Vágnerová, 1991, s. 37) Již v tomto věku jsou nápadné různé neurovegetativní 9 poruchy, opožďuje se psychomotorický vývoj. U dětí s lehkou mentální retardací zaostává duševní vývoj již v tomto období. Jsou méně aktivní, spavé, klidné až apatické, pokud je etiologie organického původu, jsou tyto děti naopak plačtivé, neklidné a zvýšeně dráždivé. Jejich reakce jsou slabé, stereotypní a vývojově na nižší úrovni. Děti se závažnějším stupněm mentální retardace se v průběhu období nerozvinou vůbec. Neudrží hlavičku, nepřevrací se, neuchopí hračku, nereagují na podněty a nezačnou ani broukat. Batolecí období Psychomotorický, sociální a emoční vývoj zaostává ve všech oblastech. Těžko se vytvářejí základní hygienické a sebeobslužné návyky. Nápadný je i opožděný vývoj řeči. Obvykle chybí potřeba osamostatnění, která je pro toto období typická u zdravých dětí. 9 Vztahující se k nervovému a vegetativnímu systému.

20 20 V tomto období bývá diagnostikována lehká mentální retardace. Ve třech letech je patrné postižení asi o jeden rok. Opoždění je zřejmé především také v sociálním chování, v úrovni hry a návyků, v motorice a v řeči. Předškolní věk V předškolním věku jsou děti výrazně nezralé ve všech oblastech. Stále nedochází k osamostatnění, neboť dětem chybí potřeba a patřičné kompetence. Vazba na pečující osobu je nepřiměřená. Porozumění řeči je rozvinuto více než vlastní aktivní řeč. Schopnost komunikace je nízká a vázne navozování sociálních vztahů. Hra je jednoduchá, málo vynalézavá a iniciativní. Nedostatečné vyjadřování myšlenek i citů má za následek problematickou spolupráci s ostatními dětmi. Vágnerová (1988, s. 82) uvádí, že u dětí se středně těžkou mentální retardací se objevují první slova a chůze o 3-4 roky později než u dětí s normálním vývojem. Mladší a starší školní věk V tomto období se nápadnosti více prohlubují, protože stoupají nároky na všechny poznávací procesy a na celou osobnost dítěte. Školní docházka u dítěte s lehkou mentální retardací je odložena zpravidla o jeden rok. Do školy proto nastoupí nejdřív v sedmi letech, kdy je jejich psychický vývoj asi na úrovni pětiletého dítěte. Problémy se objevují v nácviku čtení a psaní, ve vývoji řeči, kdy slovník těchto dětí je chudý, zejména v oblasti abstraktních pojmů, řeč je patlavá, přetrvávají agramatismy a vyjadřují se v krátkých a jednoduchých větách. Období dospívání Černá a kol (1995) udávají, že zde nacházíme řadu zvláštností, které lze jen těžko zobecnit, protože toto bouřlivé období má snad nejvíce možných variant, často zcela extrémních. Na jedné straně dochází k opožďování a prodlužování tělesného dospívání, na druhé straně se však setkáváme i s dospíváním předčasným. Obě tyto zvláštnosti spolu s řadou nejrůznějších projevů se pak promítají do psychické oblasti. Dospívající bývají podráždění, přecitlivělí, citově labilní a uzavření. U některých, zvláště lehčeji postižených, dochází ke zlepšení celkového stavu, což je způsobeno především sociálními faktory, výchovou a rozvojem pracovní činnosti, v níž většina mentálně postižených má úspěch.

21 21 Vítková (in Vítková, Pipeková, 1994, s. 50) uvádí, že tělesné zrání je v rozporu s mentálním deficitem a sociální nezralostí". Ani v tomto období nemá většina mentálně postižených potřebu osamostatnění. Podle Vágnerové (1991) je to z důvodu neschopnosti adekvátního posouzení situací, i běžných životních situací, kterým nerozumí. Určitý problém může představovat nově vzniklá sexuální potřeba, která bývá uspokojována autostimulací. Riziko sexuálního zneužívání je u těchto osob velmi vysoké. Období dospělosti a stáří Tato období jsou nejméně probádanými vývojovými obdobími. Přínosné je pracovní uplatnění v dospělosti, které umožňuje sociální uplatnění, rozvoj osobnosti a dovedností. Problém nastává ve chvíli, kdy pečující rodiče a příbuzní stárnou a umírají a mladší příbuzní nejsou ochotní se o osobu s mentálním postižením starat. Opuštěnost a strach působí depresivně u mnoha mentálně postižených starších jedinců. Osobnost lidí s mentálním postižením vykazuje řadu zvláštností. Pokud chce terapeut vhodně působit a utvářet osobnost mentálně postižených, je třeba, aby si uvědomil řadu zvláštností, které vyplývají z jejich postižení. Pipeková (1998, s.71)k tomu uvádí: Celkové poškození neuropsychického vývoje osob s mentální retardací přináší s sebou řadu zvláštností v jednotlivých stránkách jejich osobnosti. Poškození se dotýká procesů poznávacích, zasahuje sféru emocionální a volní, ovlivňuje adaptabilitu i chování jedince, projevuje se i ve zvláštnostech motoriky. 1. Bezprostřední poznání (smyslové) Percepce nebo-li vnímání je poznávání přítomnosti, rozvíjí se společně s dalšími poznávacími procesy a umožňuje jedinci orientovat se v prostředí. Vnímání je do značné míry ovlivňováno úrovní rozumových schopností. U dítěte bez postižení je proces utváření zkušeností rychlý, u dítěte s mentální retardací je proces pomalejší a probíhá s určitými odchylkami. Je pro ně charakteristická omezená a opožděná schopnost vnímání, což se projevuje tím, že jedinec nejeví snahu pozorovaný předmět prohlédnout detailně a zjistit všechny vlastnosti pozorovaného

22 22 předmětu, vyznat se ve všech jeho vlastnostech. Při poznávání předmětů považují za stejné úplně jiné předměty. Spokojí se s povrchním poznáním předmětu. Úzký rozsah vnímání ztěžuje dítěti s mentální retardací orientaci v novém místě a neobvyklé situaci. V psychickém vývoji se utváří i sluchové vnímání, které souvisí s rozvojem řeči. Diferenciační podmíněné spoje v oblasti sluchového analyzátoru se utvářejí pomalu a vedou k opožděnému vývoji řeči a má také vliv na vnímání času a prostoru. Rubinštejnová (1976) uvádí úplný a přehledný výčet zvláštností percepce mentálně retardovaných: - zpomalenost a snížený rozsah zrakového vnímání (souvisí se zvláštnostmi pohybu zraku, kdy zatímco zdravé dítě vidí globálně, mentálně retardované jen postupně a tím se ztěžuje jeho orientace v novém prostředí; při vnímání obrazu dítě není schopno pochopit perspektivu, částečné překrytí kontur, nerozlišuje polostíny) - nediferencovanost počitků a vjemů (tvarů, předmětů, barev, zvláště je porušena diferenciace figury a pozadí) - inaktivita vnímání (mentálně retardovaný si není schopen prohlédnout obrázek podrobně, vnímat všechny detaily) - nedostatečné prostorové vnímání - snížení citlivost matových vjemů - nedostatečný proces analýzy v korové části proprioceptivního 10 analyzátoru vede ke špatné koordinaci pohybu - pro akustický analyzátor je charakteristická opožděná diferenciace fonémů a jejich zkreslení - nedokonalé vnímání času a prostoru 2. Zprostředkované poznání Myšlení - v souvislosti s ním hovoříme o poznání zobecněném, zprostředkovaném (přes slovo), jehož nástrojem je řeč. K základním nedostatkům myšlení jedinců s mentální retardací patří konkrétnost, omezená schopnost abstrakce a zobecňování, nedůslednost, nesoustavnost, slabá řídící 10 Nervové čidlo vysílající informace do mozku

23 23 úloha myšlení, nekritičnost, nepřesnost a chyby v analýze a syntéze. Pojmy se tvoří těžkopádně a úsudky jsou nepřesné. V důsledku poruch ve vnímání si děti s mentální retardací nashromažďují velmi omezenou zásobu sluchových a názorných představ, omezenou zkušenost z her, malou znalost zacházení s předměty a hlavně nedostatečný rozvoj řeči, což značně sužuje základnu nezbytnou pro rozvoj myšlení. (Rubinštejnová, 1976) Jedinec s mentální retardací často nepromyslí své jednání a nepředvídá jeho následek. Řeč je základní nástroj myšlení a úzce souvisí s dalším vývojem myšlení a celkovým zráním dítěte. Příčinou nedostatečně rozvinuté řeči jsou nedostatky v rozvoji fonematického sluchu, tj. v nedostatečné diskriminaci fonémů. Nedostatky fonematického sluchu se prohlubují zpomaleným tempem vývoje artikulace. Nedostatečné sluchové vnímání brání zdokonalování výslovnosti a nepřesnost výslovnosti ztěžuje zlepšení kvality sluchových vjemů. Slovní zásoba u dětí s mentální retardací v mladším školním věku je mnohem menší než u jejich zdravých vrstevníků. Rozdíl je taky mezi aktivní a pasivní slovní zásobou. Aktivní slovní zásoba je neobyčejně chudá, velmi málo používají přídavných jmen, sloves a spojek. Mluvní stavba řeči je nedokonalá. Hojně používají zájmen, místo aby jmenovaly osoby. Nápadně je i porušena gramatická stavba vět. (Valenta, Krejčířová, 1997) Paměť umožňuje dítěti uchovávat si minulou zkušenost, získávat dovednosti a vědomosti a je úzce spojena s učením. Vágnerová (2004) uvádí, že procesy paměti probíhají ve třech fázích: - zakódování (děti s mentální retardací mají tendence zapamatovat si učivo mechanicky a nesnaží se učivu porozumět, nedostatkem představ mají problémy s logickým pamatováním) - podržení v paměti a zapamatování (děti s mentální retardací si zapamatují o hodně méně než děti zdravé, rychleji zapomínají) - uchování v paměti (u dětí s mentální retardací probíhá vybavování představ dlouho a často chybně, jejich paměť je jen pasivní schopností, hromadí se v ní představy bez výběru, neutříděné podle významu, důležitosti a potřebnosti)

24 24 Podle Pipekové (2006) si děti s mentální retardací osvojují všechno nové pomalu, jen po mnohačetném opakování, rychle zapomínají osvojené a hlavně nedovedou včas využít získaných dovedností a vědomostí v praxi. To vychází ze specifik vyšší nervové činnosti, z tendence podmíněných spojů vyhasínat rychleji než u intaktní populace. Pozornost souvisí s bezprostředním vnímáním a poznáním a lze ji členit na podmíněnou (která je vázána na vůli) a nepodmíněnou (ta se mimovolně zaměřuje na silné podněty). Záměrná pozornost vykazuje nízký rozsah sledovaného pole, nestálost a snadnou unavitelnost, sníženou schopnost rozdělit ji na více činností. S nárůstem kvantity výkonu narůstá i počet chyb. Maximální doba udržení záměrné pozornosti je minut. Pak musí následovat relaxace. Schopnost udržet pozornost je ovlivněna řadou faktorů: hloubkou, typem, druhem mentální retardace, věkem, úrovní aspirace, časovou křivkou dne atp. Emotivita city jsou zvláštním způsobem skutečnosti ve formě prožívání, jež souvisí přímo s uspokojováním potřeb. City dělíme na vyšší (uspokojování duchovních potřeb) a nižší (uspokojování fyziologických potřeb). Dolejší (1973) předpokládá, že citový vývoj má úzkou souvislost s vývojem osobnosti jedince, který se týká povahy, temperamentu, sociální přizpůsobivosti, schopností a procesu učení. Nezralost osobnosti dítěte s mentální retardací je podmíněna zvláštnostmi rozvoje jejich potřeb a intelektu a projevuje se v četných zvláštnostech emocionální sféry. Dolejší (1973) uvádí výčet zvláštností citů dítěte s mentální retardací: - jsou nedostatečně diferencovány - jejich prožitky jsou primitivnější a často protikladné - diferencované jemné odstíny prožívání téměř neexistují - jsou neadekvátní svojí dynamikou a intenzitou k podnětům vnějšího světa - jsou opožděné a obtížně se utvářejí tzv.: vyšší city (svědomí, pocit povinnosti a odpovědnosti) - častěji se vyskytují chorobné citové projevy (projevy málo ovládané popudlivosti, poruchy nálad, euforie, apatie)

25 25 Aspirace neboli sebehodnocení je projevem duševního zdraví a celkově dobré adjustovanosti 11. Pro jedince s mentální retardací bývá příznačný výkyv na jednu stranu, tj. k nižší aspiraci směrem k podhodnocování se, nebo naopak k vyšší, nereálné aspiraci. Důležité je si uvědomit, že sebehodnocení je výsledkem nejen vnitřního ohodnocení se, ale i hodnocení ze sociálního prostředí. (Pipeková, 2006) Volní vlastnosti vůle je záměrné, cílevědomé úsilí směřující k dosažení vědomím vytvořeného cíle. Specifickým rysem je dysbulie (porucha vůle) a abulie (nerozhodnost, nedostatek vůle a neschopnost zahájit činnost, ztráta či snížená volní činnost). Poruchy vůle se u jedinců s mentální retardací projevují mnohem výrazněji než u běžné populace. Slabost vůle se u mentálně retardovaných neprojevuje vždy a ve všem. Vystupuje zřetelně v těch případech, kdy děti vědí, jak mají jednat, ale nepociťují potřebu tak jednat. Velmi časté je nekritické přijímání pokynů a rad od okolních lidí a neschopnost ověřit je a srovnat s vlastními zájmy. Dalšími projevy jsou impulsivnost, zvýšená sugestibilita, citová a volní labilita, agresivita, ale i úzkost a pasivita. Nepřemýšlí nad následky, podřizují se bezprostředním vlivům okolní situace, anebo vlastním afektivním impulsům. (Velanta, Krejčířová, 1997) Úplný a přehledný výčet psychických zvláštností osob s mentální retardací uvádí Švarcová (2003): - zpomalená chápavost, jednoduchost a konkrétnost úsudků - snížená schopnost až neschopnost komparace a vyvozování logických vztahů - snížená mechanická a zejména logická paměť - těkavost pozornosti - nedostatečná slovní zásoba a neobratnost ve vyjadřování - poruchy vizuomotoriky a pohybové koordinace - impulsivnost, hyperaktivita nebo celková zpomalenost chování - citová vzrušivost 11 optimální přizpůsobivé chování jedince vzhledem ke společenským normám

26 26 - sugestibilita a rigidita chování - nedostatky v osobní identifikaci a ve vývoji já - opožděný psychosexuální vývoj - nerovnováha aspirací a výkonů - zvýšená potřeba uspokojení a bezpečí - poruchy v interpersonálních skupinových vztazích a v komunikaci - snížená přizpůsobivost k sociálním požadavkům 1. 5 SYSTÉM VZDĚLÁVÁNÍ A PÉČE O OSOBY S MENTÁLNÍ RETRDACÍ Výchova a vzdělávání jsou důležitými podmínkami pro rozvoj osobnosti každého člověka, tedy i člověka s mentálním postižením. Úspěch výchovy a vzdělání mentálně postiženého jedince je závislý na více faktorech, z nichž k nejdůležitějším patří druh, forma, typ mentální retardace, hloubka postižení, doba vzniku, klinické symptomy, kombinace s dalším postižením, ale i ochota a schopnost mentálně retardovaných a pedagoga vzájemně spolupracovat. (Pipeková, 1998, s.175) Vzdělávání a péče jedinců s mentální retardací je realizována v rámci široké škály škol a zařízení. Nedílnou součástí celého komplexu péče a podpory žáků s mentálním postižením je školské účelové zařízení, kterým je speciálněpedagogické centrum poskytující služby žákům s mentálním postižením (SPC), které je zpravidla součástí mateřské školy speciální, základní školy praktické nebo speciální, může ale existovat také jako samostatné účelové školské zařízení. Jeho činnost je vymezena Vyhláškou č. 72/2005 Sb. O poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních.

27 27 Předškolní vzdělávání Předškolní vzdělávání je určeno zpravidla dětem od tří do šesti let s mentální retardací (Školský zákon č. 561/2004 Sb., Vyhláška č. 14/2005 Sb., Vyhláška č. 73/2005 Sb.). Děti s mentální retardací mohou navštěvovat tato zařízení: mateřská škola, mateřská škola speciální, speciální třída při mateřské škole. Děti se vzdělávají podle Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání (RVP PV, 2004). Základními úkoly předškolního vzdělávání jsou: podpora rozvoje osobnosti dítěte předškolního věku, podílet se na jeho zdravém citovém, rozumovém a tělesném rozvoji a na osvojení základních pravidel chování, základních životních hodnot a mezilidských vztahů, vytvářet základní předpoklady pro pokračování ve vzdělávání, napomáhat vyrovnávat nerovnoměrnosti vývoje dětí před vstupem do základního vzdělávání a poskytovat speciálně pedagogickou péči dětem se speciálními vzdělávacími potřebami. Vzdělávání v mateřské škole plní řadu určitých funkcí, kterými jsou především funkce: diagnostické, reedukační, rehabilitační a léčebně výchovné.. Vzdělávání v období povinné školní docházky Žáci s mentálním postižením mohou navštěvovat tyto školy (Školský zákon č. 561/2004 Sb., Vyhláška č. 48/2005 Sb., Vyhláška č. 73/2005 Sb.): základní škola, základní škola praktická, základní škola speciální, třída pro žáky se zdravotním postižením při základní škole. V základní škole praktické se vzdělávají žáci s takovými rozumovými nedostatky, pro které se nemohou s úspěchem vzdělávat v základní škole. Jedná se o žáky v pásmu lehké mentální retardace. Cílem je, aby žáci pomocí výchovných a vzdělávacích prostředků a metod dosáhly co nejvyšší úrovně znalostí, dovedností a osobnostních kvalit při respektování jejich individuálních zvláštností. Základní škola praktická je devítiletá a podle nové legislativy se dělí na 1. stupeň (1. 5. ročník) a 2. stupeň (6. 9. ročník). Od školního roku 2007/2008 se žáci budou vzdělávat podle Rámcového

28 28 vzdělávacího programu pro základní vzdělávání upravený pro žáky s lehkým mentálním postižením. V základní škole speciální se vzdělávají žáci s takovou úrovní rozvoje rozumových schopností, která jim nedovoluje prospívat ani na základní škole praktické, ale umožňuje jim, aby se ve vhodně upravených podmínkách a při odborné speciálněpedagogické péči osvojovali základní vědomosti, dovednosti a návyky, potřebné k orientaci v okolním světě, k dosažení maximální možné míry samostatnosti a nezávislosti a k zapojení do společenského života. (Švarcová, 2003) Základní škola speciální trvá 10 let a člení se v souladu s platnou legislativou na 1.stupeň (1. 6. ročník) a 2. stupeň ( ročník). Ve školním roce 2007/2008 se budou žáci vzdělávat podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní školu speciální. K základní škole speciální může být přiřazeno školské zařízení přípravný stupeň základní školy speciální. Jeho účelem je umožnit vzdělávání žákům, kteří vzhledem k těžšímu stupni mentální retardace a případně i z dalších důvodů (zdravotních kombinované vady, autismus, příp. sociálních) nejsou schopni prospívat ani na nižším stupni základní školy speciální, jsou ale u nich patrné určité předpoklady rozvoje rozumových schopností. (Švarcová, 2003) Délka přípravného stupně může být až 3 roky, ale v průběhu může žák přejít do nižšího stupně základní školy speciální či do jiné formy vzdělávání odpovídající jeho schopnostem. Žákům s těžkým a hlubokým mentálním postižením, s autismem a s více vadami je určen Rehabilitační vzdělávací program základní školy speciální. Žáci zde plní povinnou školní docházku a vzdělávání zde trvá 10 let členěných na 1. stupeň (1. 5.ročník) a 2. stupeň ( ročník). Vzdělávání v rámci profesní přípravy zařízeních: Profesní příprava pro žáky s mentálním postižením je realizována v těchto

29 29 Střední odborné učiliště (pokud žák vyhoví požadavkům přijímacího řízení a jeho zdravotní způsobilost to dovoluje), odborné učiliště a praktická škola. Odborné učiliště (OU, 2 a 3 roky) v teoretické části navazují na vzdělávání základní školy praktické. Učivo doplňují a prohlubují a jsou tedy určena především absolventům základních škol praktických. Žáci zde po absolvování získají výuční list po 2 nebo 3 letech. Praktická škola s dvouletou přípravou poskytuje vzdělání pro výkon jednoduchých činností v oblastech praktického života. Cílem přípravy je umožnit žákům získání základních vědomostí, dovedností a návyků pro výkon jednoduchých činností v oblastech praktického života. Odborně praktické předměty jsou členěny: rodinná výchova, ruční práce, příprava pokrmů. Praktická škola s jednoletou přípravou (praktická profesní příprava) poskytuje vzdělání pro výkon jednoduchých činností. Cílem přípravy je umožnit žákům doplnění a rozšíření teoretického i praktického vzdělání a poskytnout jim základy odborného vzdělání a manuálních dovedností v jednoduchých činnostech dle zaměření přípravy, která je rozdělena na rodinnou výchovu, ruční práce a praktická cvičení. (Pipeková in Vítková, 2004) Další vzdělávání Večerní školy jsou jednou z forem vzdělávání dospělých osob s mentálním postižením. Jsou určeny jak absolventům základních škol speciálních, základních škol praktických, tak i těm, kteří neměli možnost povinnou školní docházku absolvovat. Neexistují zde žádné psané vzdělávací programy, školy se věnují především rozvíjení komunikačních dovedností, opakování učiva, procvičuje se orientace v okolním světě a životě, čtou se noviny, knihy, časopisy, píší se dopisy, pracuje se s počítačem apod. Večerní školy přispívají k prohlubování a udržování sociálních kontaktů a nemalou měrou napomáhají vhodnému trávení volného času těchto osob. Kurzy k doplnění vzdělání slouží k doplnění vzdělání především klientům ústavů sociální péče, kteří neměli možnost získat vzdělání odpovídající jejich schopnostem. (Bazalová in Pipeková, 2006)

30 30 Ústavy sociální péče (ÚSP) Systém ústavní péče spadá do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky. Jsou domovem pro osoby s mentálním postižením, kteří z nejrůznějších důvodů nemohou pobývat doma v rodině. V současné době existuje široká nabídka ústavů sociální péče. Klasifikují se z hlediska délky pobytu, druhu postižení, věku, pohlaví, kapacity (malé/rodinné a velké) a zřizovatele (státní ministerstvo, kraj nebo obec a nestátní občanská sdružení, charity). Nejčastějším dělením je podle věku klientů: - Ústavy pro mentálně postiženou mládež v těchto ústavech se vykonává ústavní nebo ochranná výchova mentálně postižené mládeže od 3 do 26 let, výjimečně i déle. - Ústavy pro dospělé občany s mentálním postižením jsou určeny osobám nad 26 let s těžším mentálním postižením a pro občany postižené mentální retardací těžšího stupně s tělesnou či smyslovou vadou, kteří potřebují ústavní péči. V praxi se ale daná stanovení nedodržují a rozdíly mezi ústavy pro mládež a dospělé se postupně stírají. Postupně i většina ústavů sociální péče přechází z rozdělení na ústavy sociální péče podle pohlaví klientů na smíšená (koedukovaná) zařízení. Ústavy tím směřují k vytváření přirozených skupin přibližujících se k běžné populaci. Pro mentálně postižené se zřizují ústavy s denním, týdenním a celoročním pobytem. Denní ústavy (stacionáře) zajišťují komplexní denní péči klientům, která zahrnuje výchovně-vzdělávací, rehabilitační, terapeutickou, kulturní a zájmovou složku. Pečují o děti, mládež i dospělé klienty. Týdenní zařízení zajišťují péči od pondělí do pátku, přičemž klienti tráví víkendy v rodině. Ústavy sociální péče s týdenním pobytem představují určitý kompromis mezi domácí a ústavní péčí. Nespornou výhodou těchto zařízení je, že klienti mají neustále kontakt mezi rodinou a rodinným prostředím. Rodiče mohou vykonávat svá zaměstnání a dostatečně se věnovat svým nepostiženým dětem a o víkendu se mohou starat o postižené dítě.