Vývoj řeči a náprava poruch řeči u dětí s postižením zraku

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY Vývoj řeči a náprava poruch řeči u dětí s postižením zraku Bakalářská práce Brno 2008 Vypracovala: Vrbová Monika Vedoucí bakalářské práce: PhDr.Mgr.Petra Hamanová,Ph.D. 1

2 Poděkování Děkuji paní PhDr. Mgr. Petře Hamadové za její vstřícnosti, obětavosti, důležité připomínky a velmi odborné vedení bakalářské práce. 2

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem svoji bakalářskou práci zpracovala samostatně a používala jen prameny vedené v seznamu použitých zdrojů. Souhlasím, aby má práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně pedagogické fakultě, a tak zpřístupněna ke studijním účelům. 3

4 OBSAH Úvod 5 1 ZRAKOVÁ POSTIŽENÍ 1.1 Zrakové vady Příčiny vzniku zrakových vad Klasifikace osob se zrakovým postižení Rodina zrakově postiženého dítěte OSOBNOST ZRAKOVĚ POSTIŽENÉHO DÍTĚTE 2.1 Vývoj zrakově postiženého dítěte Vliv zrakového postižení na osobnost Reedukace a kompenzace zraku Speciálně pedagogické podpora a intervence KOMUNIKAČNÍ SCHOPNOST ZRAKOVĚ POSTIŽENÝCH 3.1 Vývoj řeči u dětí s postižením zraku Možnosti podpory vývoje řeči Symptomatické poruchy řeči Kompenzační pomůcky 29 4 PORUCHY ŘEČI A LOGOPEDICKÁ INTERVENCE U JEDINCU S POSTIŽENÍM ZRAKU 4.1 Popis zařízení Speciální výuky zrakově postižených s ohledem na logopedickou péči Náprava poruch řeči.35 ZÁVĚR..40 LITERATURA

5 Úvod Při výběru tématu bakalářské práce jsem byla ovlivněna svým zaměřením studia na Pedagogické fakultě MU a také zvědavostí. Můj zájem o logopedii a komunikaci nevidomých proto vyústilo ke zvolení tohoto tématu. Zvolila jsem si jako téma bakalářské práce vývoj řeči a náprava poruch řeči u dětí s postižením zraku, které vyplývá z prolnutí obou zájmů. Vyhláška 73 ze dne 9.února 2005 o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných vymezuje možnosti edukace. Cílem této práce je objasnění komunikační schopnosti u jedinců s postižením zraku. Kde jsem se zaměřila na poruchy řeči a jejich nápravu z logopedického hlediska. Bakalářskou práci jsem rozdělila do čtyř základních kapitol. První kapitola je věnována zrakovým vadám jejich klasifikaci a etiologii, rodině zrakově postiženého dítěte. Ve druhé kapitole se zaměřím na problematiku osobnosti zrakově postiženého dítěte jeho vývoj, vliv postižení na osobnost a na reedukaci zraku. Nesmím však vynechat speciálně pedagogické poradenství u zrakově postižených. Třetí kapitola pojednává o komunikačních schopnostech zrakově postižených, vývojem a poruchami řeči. Část je věnována podpoře výuky za pomoci kompenzačních pomůcek. Do čtvrté kapitoly jsem zařadila poruchy řeči a logopedickou intervenci. Popis navštíveného pracoviště, výuku zrakově postižených jedinců a nápravy řeči. 5

6 1 Zrakové postižení 1.1 Zrakové vady Termínem zrakové vady označujeme nedostatky zrakové percepce různé etiologie i rozsahu. Spadají sem onemocnění oka s následným oslabením zrakového vnímaní, stavy po úrazech, vrozené či získané anatomicko fyziologické poruchy (Květoňová- Švecová, 2000, s. 18). Květoňová-Švecová (2000) rozlišuje čtyři skupiny poruch zraku: - ztráta zrakové ostrosti (např.refrakční vady) - okulomotorické problémy (např.strabismus) - obtíže se zpracováním zrakových informací (např.kortikální slepota) - postižení šíře zorného pole (např. trubicové vidění) - poruchy barvocitu Velmi časté je, že zrakově postižené dítě má problémy v několika z těchto oblastí současně. Pokud dítě trpí ztrátou zrakové ostrosti moc zřetelně nevidí. Máme tím namysli, že má problémy s rozlišením detailů, i když to neznamená, že musí mít potíže s rozpoznáváním velkých předmětů. Zraková ostrost se měří Snellenovými optotypy. U vícečetného postižení, můžeme do určité míry zjistit, co je schopné vidět pozorováním a experimentováním. Stupeň poškození bývá hodně rozdílný (Květoňová Švecová 2000). U postižení zorného pole je omezení prostoru, které dítě vidí. Pokud je dítě postiženo výpadkem v centru zrakového pole, mívá problémy při pohledu před sebe, dívá se stranou, aby vidělo zřetelněji. Výpadek periferního vidění je projeven v horním, dolním nebo postraním poli. Dítě při pohybu v prostoru naráží na předměty, které jsou na straně, kde je výpadek zrakového pole. Často se objevují potíže s diskriminací barev, popřípadě se zhoršuje vidění za šera a u adaptace na změnu osvětlení. Ztráta zorného pole je velmi obtížně měřitelná, a to především u malých dětí. Z hlediska praxe je možná spolupráce dítěte na vyšetření zhruba od pěti let věku (Květinová Švecová 2000). Okulomotorické poruchy nastávají při vadné koordinaci pohybu očí. Dítě mívá problémy při sledování pohybujícího se předmětu nebo při jeho prohlížení, předmět sleduje jedním, poté teprve druhým okem. Při pohledu na předmět, který je v blízkosti 6

7 se při okulometrické poruše může jedno oko stáčet dovnitř, druhé stáčet zevně nebo se obě asymetricky stáčejí dovnitř. Dítě má problémy při uchopování předmětu a s přesně mířenými pohyby. Může se objevit i nystagmus, to jsou rytmické, mimovolní pohyby očí (srov. Květoňová Švecová 2000,Vítková (ed.) 1999,Rozsíval 2006 aj.). Problémy při zpracováním zrakových podnětů vznikají u dětí s poškozením zrakového centra v kůře mozku. Děti, které trpí tzv. korovou slepotou,tj. kortikální postižení zraku mívají problémy se zpracováním zrakové informace, i když není poškozena sítnice ani zrakový nerv. Projevují se zde problémy s interpretací zrakové informace a jejím spojením s dalšími smyslovými vjemy při vytváření zrakového obrazu (Květoňová Švecová 2000). Barevné vidění je schopnost oka rozlišovat jednotlivé délky elektromagnetického vlnění a vnímat jej jako barvy. Veškeré barevné odstíny vznikají kombinací jen tří barev červená, modrá, zelená (Květoňová Švecová 2000). 1.2 Příčiny vzniku zrakových vad Etiologie vad zraku je poněkud velmi různá. Květoňová Švecová (2000) uvádí příčiny vzniku zrakových vad jako působení nejrůznějších vlivů v období prenatálním, perinatálním a postnatálním, a další skupinu zrakových vad získaných v průběhu celého života. U dětí se pohybuje těžké zrakové postižení v rozmezí 5-20 případů na dětí. V České republice nyní připadá asi těžce zrakově postižených osob všech věkových kategorií, z toho velmi těžce zrakově postižené osoby. Prenatální příčiny Velkou roli zde hraje dědičnost, především u diagnóz např.achromatopsie, degenerativní onemocnění sítnic, vrozený šedý a zelený zákal, zákal rohovky Za působení exogenních činitelů během gravidity, při porodu, nebo v období po něm u nedonošených rizikových dětí vede mnohdy ke vzniku retinopatie nedonošených (Nováková in Pipeková 2006) 7

8 Perinatální příčiny Protrahované porody, klešťové porody, nedonošenost Získané vady Vznik zrakových vad způsobují celkově všechny choroby jako je: revmatická onemocnění, angíny, tuberkulózy atd. Zhoršení zraku může mít i za příčinu diabetes diabetická retinopatie (Řehůřek 1999) Tab. 1: Příčiny vzniku zrakového postižení u dětí 0 5 let (Květoňová Švecová 2000) PŘÍČINA DIAGNÓZA CELKEM(%) vlivy prenatální Heredita Jiné kongenitální příčiny 37% 8% nezjištěné příčiny 13,2% onemocnění infekční toxoplazmóza a jiné 14% nadměrné-množství retinopatie nedonošených 9,3% kyslíku novotvary Př.retinoblastom 5,4% obecná onemocnění např.revmatismus 3,1% Významným činitelem je příčina vzniklého zrakového defektu. Z jednoho hlediska určuje rozsah zrakového postižení organismu např.zda je u dítěte jen zrakové postižení nebo kombinované postižení. Z druhého hlediska spoluurčuje etiologie psychosociální význam postižení.např.postoje okolí či postoje rodičů (Vágnerová 1995). 1.3 Klasifikace osob se zrakovým postižením Zrakově postižené osoby se dělí na základě určitých společenských znaků dle různých kritérií. Důležité je přihlížet k době vzniku a příčině vzniku poruchy nebo skupiny poruch, čímž se následně vady dělí na vrozené a získané (Nováková in Pipeková 2006). 8

9 Podle Vágnerové (1995) zrakové postižení s sebou nese určitou subjektivní zátěž pro kterou je důležitá doba vzniku. Vada získaná v pozdějším věku způsobuje trauma, ale na straně druhé vada získaná je pro dítě větší zátěží. Zejména pro vývoj psychický, z toho důvodu je rozvoj pomalejší. Dle etiologie rozlišujeme osoby se zrakovým postižením na osoby s poruchou: -orgánovou -funkční. Prakticky to znamená, že porucha buď zasahuje zrakový orgán jako celek nebo jeho jednotlivé části(vada orgánová) nebo oslabuje jeho výkon(vada funkční) (Nováková in Pipeková 2006). Nejčastěji prezentovaným kritériem dělení osob se zrakovým postižením je stupeň jeho zrakové vady. Stupně zrakových vad : - slabozrakost - -zbytky zraku - -nevidomost - -poruchy binokulárního vidění (srov. Moravcová 2004) Slabozrakost je v Defektologickém slovníku (1984) definována jako stav charakteristický snížením zrakové ostrosti obou očí, a to i s brýlovou korekcí. Tento stav způsobí postiženému jedinci potíže v běžném životě. Podle stupně postižení rozlišujeme slabozrakost lehkou, střední a těžkou. Slabozrakost patří mezi orgánové vady,a to znamená, že poškozeno může být jak zevní tak i vnitřní oko, zrakové dráhy či zrakové centrum. Slabozrakost může být stacionární i progresivní. Jedinci se zbytky zraku/částečně vidící tvoří mezistupeň, u něhož dolní hranicí je nevidomost a horní hranicí je slabozrakost (Nováková in Pipeková 2006). Osoby slabozraké a osoby se zbytky zraku používají ke čtení černotisk (Květoňová Švecová 2000). Nevidomost znamená - pokles zrakové ostrosti po 3/60 světlocit. Nevidomost rozlišujeme praktickou, skutečnou nevidomost, totální slepotu. Tyto osoby užívají písmo Braillovy abecedy (Květoňová Švecová 2000). Definicí Světové zdravotnické organizace WHO je zrakově postižený ten jedinec, který má postižení zrakových funkcí trvající i po proběhlé medicínské léčbě, 9

10 nebo zorné pole je omezeno pod 10 stupňů u centrální fixace, když tento jedinec je schopen používat zrak na plánování a vlastní provádění činnosti (< Binokulární vidění je funkční porucha, která vzniká na základě častého omezení zrakové funkce jednoho oka. U zrakově postižených je kategorie jedinců s poruchami binokulárního vidění nejvíce (Nováková in Pipeková 2006). 1.4 Rodina zrakově postiženého dítěte Do určité míry každé onemocnění změní dosavadní fungování běžného rodinného života. Jestli se však jedná o závažné onemocnění či postižení znamená pro rodiče hluboký otřes. Pokud rodiče u nastávajících problémů ztrácí svou očekávanou představu o obrazu dítěte, kterou si vytvořili, těšili se a ke které měli vytvořený hluboký vztah. Určitým způsoben zasáhne i vlastní sebepojetí, často bývá chápáno jako vlastní selhání rodičovské funkce a postižení rodičovské identity. První sdělení diagnózy vyvolá u rodičů šok, smutek a úzkost a vede k rychlému rozvoji obranných mechanismů. Většina rodičů se s faktem postižení jejich dítěte vyrovnává svým individuálním způsobem a svým tempem, ale zpravidla prochází těmito stádii emočních reakcí (Krejčířová, 1997, s ). 1. fáze je charakteristická šokem a popřením Rodiče často používají pocity derealizace a zmatku a mohou tak reagovat zcela nepřiměřeně (nebo-li útěk ze situace) není to pravda nebo to není možné, případně lékaři mi nic neřekli. Při přechodu k dalšímu stádiu bývá někdy uváděno stádium kompenzace. U rodičů se v tomto případě projevuje často magické nebo mystické zaměření, pokusy smlouvaní s Bohem apod. Nepřijetí takové informace je projevem obrany před zátěží, která by mohla vést až ke ztrátě psychické rovnováhy. 2.fázi představuje akceptace reality, vyrovnání s problémem Klasické bývá hledání viny u druhých,agresivní pocity, projevy a vztek na celý svět, hlavně i na sebe sama. Agresivní pocity jsou nejčastěji vztahovány na partnera nebo se zaměřují proti zdravotnickému personálu. Právě tyto pocity mohou časem ještě 10

11 sílit, zejména pokud jsou posíleny nějakou méně vhodnou nebo zcela nevhodnou poznámkou či postojem zdravotníků (např. zapomeňte, že máte dítě ). V tomto období je velmi častou reakcí hluboký smutek, sebelítost, litování druhých a zejména pocity viny, které bývají uváděny asi u 25 % rodičů. Bývá to reakce na prožité trauma, které mívá individuální intenzitu a délku trvání. Někdy je daná informace přijímána částečně nebo naopak vůbec. Následkem dochází k psychickým obranám, které mají vliv na změnu chování a prožívání daného člověka (srov. Krejčířová 1997, Moravcová 2004). Obranné systémy v této situaci běžné, vyplývají ze dvou fylogeneticky starých mechanismů, jakými je únik a útok. Útok znamená jak vlastně s danou situací bojovat. Pasivní obrana vede : - -k úniku ze situace, se kterou se rodiče nedovedou vyrovnat. - -dalším únikem je racionalizace ta vykládá traumatizující situaci přijatelněji. - únik do fantazie kdy se člověk vžívá do toho co by si přál - substituce náhrada jednoho zdroje druhým - obrana regresí tendence najít si nějakou autoritu, která přijímá tu odpovědnost - rezignace jedinec se všeho vzdává - únik do izolace př.netolerance či odmítání rodiny s postiženým dítětem jejich okolím - období smlouvání přechodná fáze, tendence získání malé výhody 3.fáze je charakterizována dosažením realistického postoje, kdy rodiče akceptují dítě se zrakovým postižením takové jaké je Je posledním stádiem, kdy je situace rodiči přijímána, vyrovnávají se s faktem nemoci a přijímají dítě takové, jaké je, a začínají hledat optimální cesty do budoucna. Péče o těžce nemocné či postižené dítě vyžaduje vzájemnou spolupráci obou rodičů. V předchozích stádiích byla rodinná rovnováha značně narušena, mnohdy dochází i k vzájemnému rozchodu rodičů, překonání této krize naopak rodinu posiluje i v jiných oblastech. Rodiče musí často zvládnout nové specifické interakční dovednosti ve vztahu ke svému okolí, dochází ke změnám hodnotové orientace a dosažení větší moudrosti a kvalitnější sociální porozumění, i když tato zralost se může dostavovat jen pozvolna. Posledního stádia zdaleka nedosáhnou všichni rodiče, přetrvávající smutek a pocity viny nebo obavy o život dítěte obvykle podmiňují vztah rodičů k dítěti, který někdy může 11

12 dlouhodobě přetrvávat. Nedojde-li k překonání původních obran, je narušena rovnováha rodinného systému a dítěti se nedostává té péče a podpory, kterou potřebuje (Vágnerová,1995). Co ovlivňuje přijetí dítěte s postižením v rodině Způsob vyrovnání rodiny s postižením či nemocí jejich dítěte je popsáno předešlými pěti stádii, ale existují ještě další faktory, které mají na tento proces přijetí vliv ( Krejčířová, 1997). 1.Typ nemoci nebo postižení Přijetí dítěte bývá obtížné při narození těžce nemocného dítěte, kdy bývá uváděna špatná prognóza a pokud není rodičům umožněn kontakt s dítětem. Jde li o postižené dítě, ukazuje se, že nejvíce obtížně jsou přijímány děti s malformacemi obličeje anebo rukou. U postižení, které není viditelné se může stát, že přijetí je ještě obtížnější. Je to z důvodů, že rodiče projevům postižení nerozumí. 2. Etiologie nemoci nebo postižení K vyrovnání se s problémem je nutné porozumění příčin daného postižení či nemoci, které pomáhá odebrat pocit viny. Největší problémy jsou tam, kde dojde ke zjištění, že postižení bylo možné předejít a nebo tam kde naopak příčina není známa. 3. Individuální charakteristiky nemocného dítěte Osobnost dítěte, sociální reaktivita, získání si pozornosti okolí, síla a energie. Také je významný věk, kdy k postižení došlo. 4. Individuální charakteristiky dalších členů rodiny Celková síla, odolnost vůči zátěži, osobnostní zralost, získané zkušenosti s nemocemi či s postižením, jejich vlastní sebevědomí a sebehodnocení. 12

13 5. Struktura a organizace rodinného systému a kvalita vztahů v rodině, vývojová fáze rodiny Větší zátěží starání se o nemocné či postižené dítě bývá pro svobodné matky. Velkou roli hraje také počet dětí v rodině. Pokud je v rodině zdravé dítě, bývá sebehodnocení rodičů méně ovlivněno. Je-li tedy v rodině dětí více, rodina se s nemocí obvykle snáze vyrovná, nejvíce problémů v adaptaci mívá starší sestra postiženého dítěte, které bývají přidělovány povinnosti. Významnou roli zde hraje dostatek pomoci a opory mezi rodiči s otevřenou komunikací. Úkoly péče o nemocné dítě bývají v naší kultuře delegovány na matku. Ovšem důležitá je informovanost obou rodičů a jejich spolupráce při léčbě a péči o dítě. 6. Prostředí Důležitá je sociální opora, kterou rodině poskytuje okolí. Rodiny s nemocným či postiženým dítětem se často chtějí izolovat od svého okolí. Při nedostatku sociální opory z okolí hrozí dítěti větší riziko týrání či zanedbávání. Důležité je poskytování pomoci: emoční, finanční, ale také instrumentální např.hlídání dětí (Krejčířová 1997). 2 Osobnost zrakově postiženého dítěte Děti s postižením zraku jsou úplně stejné jako ostatní děti bez zrakového postižení. Jsou na stejné základní fyzické, intelektuální a citové úrovni jako ostatní děti. Navíc mají specifické potřeby, které vyplívají z jeho zrakového postižení. Zrakově postižené děti mají mít stejný nárok učit se základním znalostem a dovednostem jako děti bez zrakového postižení. A to i přesto, že mnoho možností je omezeno jejich postižením (Keblová 2001). 2.1 Vývoj zrakově postiženého dítěte Abychom odhalili odlišnosti vývoje u zrakově postiženého dítěte je velmi důležité znát vývoj u dítěte s normálním vývojem zrakových funkcí. Jde tu o vývoj jednoduchého binokulárního vidění, kdy spolupráce obou očí bývá koordinována k dosažení jediného smyslového vjemu. 13

14 Květoňová Švecová (2000) uvádí, že styk novorozence s jeho okolím prostřednictvím jeho zraku je zanedbatelný. Dokáže rozlišit jen světlo a tmu. Na prudké světlo zareaguje negativně. V období druhého až třetího týdne se začíná vytvářet binokulární fixace na nepohyblivý předmět. Zraková percepce se intenzivně vyvíjí v prvních třech měsících života dítěte. Pozorování předmětů a svého okolí se v tomto období stává plynulým. Během jednoho až tří měsíců dítě stále více sleduje tváře lidí ze svého okolí. V jednom měsíci se dívá na okrajové části obličeje, jako jsou vlasy a uši, ve dvou měsících se již zaměřuje na vnitřní časti obličeje, například oči, nos, nebo ústa. Oči se většinou ještě nepohybují souměrně, jsou špatně koordinované (Keblová 2001). Děti mezi 3. až 5. měsíci již sleduje pohybující se předměty lépe. Také sleduje padající předměty, a to znamená směr vertikální. Avšak je schopno sledovat předměty pouze očima. U zrakově postiženého dítěte, které má problém s akomodací, dochází k horšímu zaostření, a tak nedovede ani dobře sledovat předmět pohybující se rychleji. Omezení zrakové stimulace vede k opožděnému vývoji motorického vývoje (Vágnerová 1995). Podle Květoňové Švecové (2000) se ve třetím až čtvrtém měsíci objevuje první diferenciace(rozpoznání) barev. Dítě v pátém až sedmém měsíci již má dobře vyvinutou koordinaci očí, obě se pohybují současně a souměrně. Během tohoto období je nutné sledovat jakékoliv odchylky, při kterých se jedno oko stáčí dovnitř, ven, nahoru či dolů. Dítě si rádo prohlíží realistické obrázky a na obličeje známé ze svého okolí reaguje žvatláním. Na obličeje, které nezná reaguje upřeným pohledem, šklebením, vtažením se do sebe a pláčem (Keblová 2001). V období do šestého měsíce dokáže dítě rozpoznávat objekty podle různých parametrů, jako jsou barvy, tvary, velikost apod (Květoňová Švecová 2000). V sedmi měsících až roce při pohledu vzhůru zvedá hlavu. Za pohybujícími se předměty sleduje již jen očima a ne otáčením celé hlavy. Napodobuje výrazy obličeje. V tomto období jsou dobře vyvinuty zrakové funkce, jako fixace, přenesení pohledu, konvergence, sledování a divergence a bývají dobře využívány při uchopování předmětů a manipulaci s nimi. Dítě si začíná uvědomovat bezpečí s rozvíjejícím se prostorovým viděním (Keblová 2001). 14

15 Zrakově postižené děti mívají obtížnější smyslovou koordinaci, př.vizuální spojení předmětu se zvukem je vázáno na zrak. Získává pocit jistoty a bezpečí relativně později než dítě, které vidí (Vágnerová 1995). Dítě ke konci tohoto období začíná pronikat do třetího rozměru a je schopno fixovat prostorové parametry objektu (Květoňová Švecová 2000). Keblová (2001) uvádí, že v roce až roce a půl je obdobím rozpoznání podobností a rozdílů. Dítě při požádání ukazuje známé osoby, zvířata, hračky a manipuluje s nimi. Rovněž se také začíná zajímat o prohlížení obrázkových knížek. Dítě mezi rokem a půl až třemi lety dobře vyvinutou konvergenci, i když odhad vzdálenost předmětů není ještě zcela ideální. Může se tedy stávat, že dítě vráží do předmětů. Které před sebou vidí. Ve věku tří až čtyř let by dítě mělo být schopné obkreslit geometrické vzory. Uspořádat předměty podle barvy, velikosti a jejich použitím (Květoňová Švecová 2000). V období čtyř až pěti let má dítě rozvinuté prostorové vidění. Umí rozpoznat barvy a odstíny (Keblová 2001). Vágnerová(1995) uvádí, že předškolní věk je značen obdobím iniciativy, hlavní potřebou je sebeprosazování a aktivita dítěte. Většinou se tyto potřeby uskutečňují v dětské skupině. Zrakově postižené dítě se ve skupinkách prosazuje daleko obtížněji.pokus o získání nějaké prestižnější role bývá ve většině případů nedosažitelný. Podle Květoňové Švecové (2000) toto období představuje zdokonalování jemné motoriky na bázi oko ruka a diskriminaci barveného vidění. V pěti až šesti letech je dítě schopno obkreslit písmena a slova, zdokonaluje se jeho abstraktní vnímání. Věk šesti až sedmi let jako období, ve kterém končí vývoj oka i zrakové percepce. Věk, kdy dítě dokáže reprodukovat abstraktní symboly, pamatovat si tvary písmen, slov, psát a číst. Vývoj motoriky u zrakově postiženého dítěte(keblová 2001) Motorika je celková pohyblivost dítěte a její úroveň významně souvisí s rozvojem jeho řeči, laterality a myšlení. U zrakově postižených dětí se obvykle setkáváme s opožděným pohybovým vývojem. Pro tyto děti je typické opožděné zvedání hlavičky, opožděné lezení atd. V tomto případě je velmi důležitá včasná náprava a dostatek správných podnětů pro zdravý vývoj. S výcvikem hrubé motoriky se začíná již v kojeneckém věku. V 15

16 tomto období zdravé děti leží na bříšku a zvedají hlavičku. Avšak těžce zrakově postižené děti provádějí tyto činnosti nerady. Tato poloha posiluje zádové a krční svaly, proto je pro další zdravý vývoj velmi důležitá. Těžce zrakově postižené dítě má mnohdy problémy s lezením a převracením se, zcela výjimečně leze samo od sebe. V tomto případě je velni nutné jej motivovat. Ale také potřebují mnohdy pomoc při samostatném posazení se a postavení. Nutností je, aby zrakově postižené dítě zvládlo správné kroky v chůzi. Jinak je nebezpečí z dalších následků. Keblová (1998) udává, že dítě se naučí ovládat svoje tělo později, než zdravé dítě, ale naučí se udržovat rovnováhu, měnit polohu a samostatně se pohybovat. Rozvoj je narušen špatnou kvalitou zrakové představy. Proto je velmi důležité větší množství taktilních předmětů než u zdravého dítěte. Lechta (2002) uvádí, že jemná motorika rukou, má zprostředkovaný vliv na rozvoj řeči dítěte. Důležitým obdobím pro rozvoj jemné motoriky je první rok života dítěte. Kojenec by měl uchopovat věci do rukou, zkoušet se posadit, a být povzbuzován k dalším pohybům. Dítě by se mělo samo účastnit na pohybech, které souvisí s podáváním a přijímáním potravy (př.držet lžičku či dotýkat se lahve při krmení). Na rozdíl od zdravého dítěte, které si hraje se svýma rukama již ve třetím a čtvrtém měsíci, těžce zrakově postižené dítě používá své ruce přibližně až ve věku sedmi měsíců. Je tedy nezbytné dítě vhodně motivovat, položit před něj hračky, aby si je mohlo ohmatat, uchopit a opět pustit. U zrakově postižených nebývá jemná motorika poškozena, je však důležité ji rozvíjet (Keblová 2001). Sebeobsluha Úroveň sebeobsluhy se posuzuje porovnáváním s vývojovými normami intaktních dětí. Sebeobsluha zahrnuje stravovací sebeobslužné úkonů jako je jídlo, pití, hygiena (udržování stolice, umývání si rukou, čistota, apod.), oblékáním se a obutí (Keblová 2001). Zrakově postiženému dítěti schází možnost vlastní zrakové kontroly, nemůže jednotlivé úkony odpozorovat od druhých a vznikají tak časové posuny v jeho dovednostech. Největší pozornost by měli rodiče věnovat období mezi druhým a třetím rokem, kdy dítě začíná chodit. Je nezbytně nutné zajistit některá místa, aby nedošlo k úrazu dítěte. Dítě by se mělo naučit chodit za zvukem a naučit se po bytě pohybovat 16

17 zcela samostatně. Během dalších let se zdokonalují základní hygienické návyky, oblékání, obouvání, samostatnost při jídle a pití (Keblová 2001). Nástup do školy u zrakově postiženého dítěte Nástup do školy u postižených dětí je důkazem normality. U zrakově postižených dětí jsou však nerovnoměrně rozvinuty schopnosti a dovednosti, které potřebují pro zvládnutí nároků ve škole. Rodina si může zvolit na základě schopností a dovedností individuálně každého dítěte školu speciální, internátní či integrovat dítě do běžné školy. Školní zralost může být vlivem postižení zraku nedostatečná, protože je ovlivněn jak vývoj jemné motoriky, řeči a tím i vývoj sociální. Zvládání školních nároků se odvíjí od celé řady faktorů, a to:(vágnerová 1995) - zrání - genetické dispozice - učení nebo-li zkušenosti - prostředí, kde dítě vyrůstá Při hodnocení školní zralosti a připravenosti dětí se zrakovým postižením se musí brát v úvahu tělesný i duševní vývoj. Dle vyplývajícího rozhodnutí na základě těchto faktorů se doporučí nejvhodnější řešení (Vágnerová 1995). 1) U dětí se zrakovým postižením je zvýšené riziko opožděného tělesného zrání (př.nedonošené děti), i somatická odolnost je snížená(př.po ozařování). 2) Jednou z obecných podmínek školní úspěšnosti je rozvoj poznávacích procesů. 3) Motivační a regulační procesy a jejich vývojová úroveň je ovlivněna vlastní schopností. Regulace bývá nahrazována vyšší regulací. U postižených dětí k tomuto stupni nedochází důsledek spočívá především v postoji jejich rodičů (Vágnerová 1995). 17

18 4) Pro správné zvládnutí role školáka je také stupeň dosažení úrovně socializačního vývoje, kdy se dítě ztotožní se spolužáky a učitel je pro něj autoritou. 2.2 Vliv zrakového postižení na osobnost Zraková vada, stejně jako jiná postižení, ovlivňuje celkovou osobnost dítěte a jeho psychický vývoj. Vliv je komplexní. Stává se, že jednotlivé složky nelze oddělit. Chybění či nedostatek zrakových podnětů bývá příčinou senzorické deprivace. Zraková vada ovlivňuje vývoj postiženého dítěte v závislosti na jeho diagnóze, závažnosti, ale i na době, kdy vznikl (Vágnerová 1995). Charakteristika zrakového postižení z psychologického hlediska Psychika nevidomých a slabozrakých je jednotou subjektivního a objektivního, odráží se v ní objektivní, na psychice nezávislá skutečnost každého jedincem (Litvak 1979). Pokud se jedná o zrakové vady vrozené: z hlediska psychiky dítěte a jeho bezprostředního okolí, tj. rodiny, nastává stav, kdy se obtížně navozuje zrakový kontakt, což je traumatizující zkušenost (Květoňová Švecová 2000,s.37). Zraková vada ovlivňuje vývoj postiženého dítěte v závislosti na charakteru jeho handicapu, závažnosti, ale i na době, kdy vznikl a jeho etiologii. Každá vada má své specifické znaky a ty ovlivňují vývoj postiženého dítěte. Zraková vada má vliv na kompletní osobnost dítěte, také na psychický vývoj stejně jako jiné druhy postižení. Vliv vady na jedince je komplexní, někdy není ani možné jednotlivé části od sebe oddělit (Vágnerová 1995). Rozlišujeme: - primární postižení(zrakový handicap) - změny sekundárního charakteru Funkce jsou postiženy sekundárně pokud je jejich přiměřený vývoj závislý na kvalitě zrakového vnímání a také na získání zrakových informací. 18

19 Zaviněním senzorické deprivace je nedostatek či chybění zrakových podnětů. Je to problém, protože v tomto případě je zrakové vnímání jedním z nejdůležitějších zdrojů informací s okolním světem (Vágnerová 1995). Psychický vývoj u zrakově postiženého dítěte prochází stejnými vývojovými fázemi tak jako vývoj u dítěte bez postižení. I Přesto má své specifické znaky, které se od obecné normy liší. Platí zde tyto předpoklady: 1. Každý jedinec se vyvíjí vlivem svého prostředí. 2. Z důsledku zrakového defektu působí dané prostředí jinak než za zcela normálních okolností. 3. U zrakově postiženého jedince při reakci na své okolí se v jeho chování projevuje nejen jeho zraková vada, ale i výchovné postoje jeho rodiny i s dalšími sociálními vlivy. K určení závažnosti defektu je podstatná zraková ostrost. Zraková ostrost znamená přesnost vizuální diferenciace. Měří se dle schopnosti vidět na blízko a na dálku (Vágnerová 1995). Poznávací procesy zrakově postižených U zrakového vnímání se od normálního vidění liší poruchou vnímání barev, snížením zrakové ostrosti a zúžením zorného pole. Rychlost zrakového vnímání u dětí slabozrakých a částečně vidících závisí na zrakové ostrosti, zorném poli a barvocitu. Slabozraké a částečné vidící děti často nedostatečně rozlišují předměty, které jim jsou známé (Nováková in Pipeková 2006). Sluchové vnímání je u zrakově postiženého jedince citlivější a diferencovanější než u vidícího jedince. Sluch je důležitý pro lokalizaci zvuků v prostoru (Květoňová Švecová 2000). Hmatové vnímání je prostředkem k poznávání okolí, a to nejen pro děti nevidomé, ale i pro částečně vidící. Hmatové vnímání bývá kvalitativně i kvantitativně odlišné. Vnímání je postupné, protože velké věci nelze vnímat najednou. Zprostředkovaný/instrumentální hmat ohmatávání předmětu se uskutečňuje pomocí nějakého jiného předmětu, nářadí. Vyžaduje přítomnost paměti, pozornosti a myšlení (Nováková in Popelová 2006). Řeč je důležitější pro zrakově postižené než pro jedince bez zrakového postižení. Pokud zrakově postižené dítě žije v dobrém rodinném prostředí, nedojde tak k opoždění verbálních rozumových schopností (Nováková 2006). 19

20 U zrakově postižených jedinců je paměť více rozvinuta. Myšlení je zatíženo divergencí, k prolínání logické a smyslové stránky nedochází. Nevidomí se vyjadřují formálně. Psychika zrakově postiženého dítěte je zatížena, přijímání informací klade velký důraz na zvýšenou vůli a představivost. U zrakově postižených dětí se někdy objeví strach z nového (Čálek 1986). Důležitou roli u zrakově postiženého sehrává paměť, jejímž prostřednictvím jsou odkázáni na uchování si různých informací. Proto je důležité, aby byla rozvíjena především prostřednictvím řeči, která má pro zrakově postižené větší význam, než pro d zdravého jedince (Květoňová Švecová 2000). 2.3Reedukace a kompenzace zraku Nácvik užívání zraku U zrakově postižených jedinců je velmi důležité rozvíjet zbytky zraku již v raném věku s cílem eliminovat důsledky postižení na vliv celé osobnosti, také i na řeč. Nejdříve se zaměřujeme zda se dítě otáčí za světelným zdrojem, z toho důvodu, že děti rádi experimentují se světly. Dalším krokem je vzdálenost, na jakou dítě vidí př. U jídla, kdy se zaměřujeme na jakou vzdálenost dítě uvidí lžičku či hrníček. Dalším projevem můžeme sledovat změnu dýchání a pohybu rukou. Pokud při položení na zem začne dítě narážet do nábytku a nebo padat z jedné strany je pravděpodobné, že v těchto místech nevidí (Květoňová Švecová 2000). Zraková stimulace Zraková stimulace je soubor technik, postupů a metod, jejichž úkolem je rozvíjet zbytky zraku u dětí již v raném věku.(květoňová Švecová 2000). Zrak je pro člověka nejdůležitější smysl a přináší jedinci téměř 80% veškerých informací o okolním světě. Je také důležitý pro psychomotorický vývoj dítěte. Raný vývoj dítěte je období, kdy zraje nervová soustava a nervové dráhy se vyvíjejí. Proto je možné stimulací podpořit vývoj zrakových drah. Pokud v raném věku dítěte dojde ke smyslové deprivaci není možné již vývoj dohnat. Je nutné začít se stimulací zraku dítěte již od okamžiku zjištění zrakového postižení. Cílem zrakové stimulace je maximální rozvoj zbylých funkcí a jejich využití 20