Hospodářská politika a přijetí eura v ČR

Transkript

1 BANKOVNÍ INSTITUT VYSOKÁ ŠKOLA PRAHA Katedra právní Hospodářská politika a přijetí eura v ČR Bakalářská práce Autor: Kamil Masnik Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: Ing. Petr Soukup, Csc. Praha Duben,

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s použitím uvedené literatury. V Praze dne, 1.dubna 2010 Kamil Masnik 2

3 Poděkování: Rád bych poděkoval svému vedoucímu práce Ing. Petru Soukupovi, CSc. za jeho užitečné rady a cenné připomínky, které mi poskytoval při zpracování práce. 3

4 Anotace: Bakalářská práce Hospodářská politika a přijetí eura v ČR se zaměřuje na hospodářskou politiku jako na samostatný vědní obor, který je souborem hospodářsko ekonomických opatření, usilující o regulaci a ovlivňování hospodářského dění na makroekonomické a mikroekonomické území ČR a celé EU. Konkrétně se zde popisuje vztah mezi hospodářskou politikou a procesem přijetí eura. Práce charakterizuje účinky přijetí eura na ekonomiku a jednotlivé kroky scénáře přijetí v ČR. Klíčová slova: Hospodářská politika. eurozóna, konvergenční kritéria, euro, Annotation: This bachelor thesis The Economic policy and Euro adoption process in the Czech Republic focuses on the economic policy as autonomic science, which are complex of economic provisions aspiring about regulation of economic events for the macroeconomic and microeconomic area of Czech republic and all EU. This thesis, describe relationship between economic policy and procedure adoptions of Euro. Thesis, also characterize effect of adoption euro for economic and individual steps in the adoption scenario in Czech republic. Key words: Economic policy,euro area, Maastricht criteria, euro, Eurocurrency, 4

5 OBSAH PRÁCE Úvod Charakteristika hospodářské politiky jako vědní disciplíny Hospodářská politika jako věda Prameny hospodářské politiky Období vývoje hospodářské politiky ve světě a v českých zemích Realizace hospodářské politiky v ČR Transformace ekonomiky a hospodářské politiky v ČR Opatření hospodářské politiky Fiskální politika a finanční instituce v ČR Hospodářská politika EU Tvorba hospodářské politiky EU Hospodářská a měnová unie a její realizace Proces přijetí eura v ČR Strategie přístupu ČR k eurozóně Konvergenční kritéria a jejich plnění Institucionální zajištění zavedení eura v ČR Aktuální diskuze o přijetí eura v ČR Výsledky 53 Závěr.. 55 Seznam použité literatury. 56 Seznam použitých elektronických odkazů

6 ÚVOD Cílem této práce, je analýza a zhodnocení stav příprav pro zavedení eura v ČR z hlediska hospodářské politiky jako samostatné vědní disciplíny, která aplikuje teoretické ekonomické poznatky na úrovni národní a nadnárodní. Úvod práce je zaměřen na hospodářskou politiku jako vědní disciplínu, popisuje její hlavní prameny, z čeho vychází a zároveň nám ukazuje i její historický vývoj od minulosti až po současnost. V následující kapitole se popisuje samotná realizace hospodářské politiky v České republice. Jakými prostředky je uplatňována, její působení v oblasti fiskální a monetární i jakým způsobem je uplatňována ochrana tržních mechanismů v ČR. Druhá část práce je orientovaná na tvorbu hospodářské politiky v rámci EU, popisuje institucionální prostředí EU, v kterém se hospodářská politika EU aplikuje a zároveň nám poskytuje informace ohledně hospodářské měnové unie, se kterou je měna euro neoddělitelně spojena. Čtvrtá kapitola nese název Proces přijetí eura v ČR a je zde popisován proces přijetí eura od obecních právních zásad až po jeho současnou podobu. Samotná kapitola vychází ze základních poznatků co euro jako měna znamená, proč je potřebné jí u nás zavést i jaké právní kroky musí být a již byly učiněny v samotném procesu přijetí eura u nás. V rámci procesu zavedení eura se zde popisují konvergenční kritéria, jejích průběh plnění v prostředí světové hospodářské recese. Závěr práce je věnován aktuální diskusi o přijetí eura v České republice. Je zde popisováno nemálo výhod a nevýhod, které nám přijetí eura a tím i vstup do hospodářské měnové unie přinese. Téma Hospodářská politika a přijetí eura v ČR jsem si vybral záměrně, pro jeho aktuálnost v období hospodářské a finanční krize a zároveň i proto, že vhodné načasování spojené se vstupem České republiky do hospodářské měnové unie je velice důležitým rozhodnutím, které se bude dotýkat nás všech. 6

7 1. Charakteristika hospodářské politiky jako vědní disciplíny 1.1. Hospodářská politika jako věda Hospodářská politika se postupně zformovala do vědné disciplíny až ve 30 letech 20. století. Důležitým bodem pro její vznik se stala událost, která se snesla na světovou ekonomiku koncem dvacátých let. Touto událostí byla celosvětová velká deprese, která začala na americké akciové burze 24.řijna 1929 a skončila až v roce 1933 a v některých zemích trvala až do roku O vysvětlení celosvětové deprese se tehdy snažilo velké množství ekonomů. Jen jeden z nich však dokázal přijít s teorií, která do tehdejší nejistoty vnesla nové světlo. Tou osobou byl John Maynard Keynes (5. června dubna 1946) anglický ekonom, profesor na univerzitě v Cambridge a guvernér anglické centrální banky. Svou teorii prezentoval v roce 1936 ve svém díle Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Toto vskutku převratné dílo svým způsobem a podáním začalo Keynesiánskou revoluci tehdejšího ekonomického myšlení a přístupu k hospodářským problémům. Důsledky jeho úvah vyústily v aplikace pro řešení Velké hospodářské krize z 30. let, jejichž úspěch je některými považován za překonání principů klasické ekonomie. Keynes se snažil dokázat, že celé hospodářství může být i při takto vysoké nezaměstnanosti v rovnováze. Navrhoval proto své vlastní hospodářské řešení s "viditelnou rukou státu", přísunem peněz do ekonomiky a podporou agregátní poptávky přímo ze státního rozpočtu. Cituji z Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, kap. 10, str : Kdyby ministerstvo financí naplnilo staré láhve bankovkami, zakopalo je přiměřeně v hluboko opuštěných uhelných dolech, které by potom byly zasypány až k povrchu odpadky, a ponechalo by pak soukromému podnikání, aby podle dobře osvědčených zásad laissezfaire znovu tyto bankovky byly vykopány ze země, nemusela by již existovat nezaměstnanost a nepřímo by se to odrazilo pravděpodobně tak, že by se reálný důchod společnosti, jakož i její kapitálové bohatství patrně podstatně zvýšily. Bylo by ovšem mnohem rozumnější stavět domy apod., ale brání-li tomu politické a praktické obtíže, je předcházející prostředek lepší než nic." 7

8 J.M.Keynes vycházel z předpokladu, že vnitřně nestabilní tržní systém lze stabilizovat pomocí státních zásahů a tak položil svou teorií za základ pro vznik a rozvoj hospodářské politiky jako samostatné vědné disciplíny. Do té doby převládala neoliberální koncepce, která zvýrazňovala malou úlohu státu v ekonomické oblasti. J. M. Keynse můžeme proto nazvat otcem teoretické hospodářské politiky jako samostatné vědné disciplíny. Z obecného hlediska můžeme hospodářskou politiku definovat jako soubor hospodářsko ekonomických opatření, usilující o regulaci a ovlivňování hospodářského dění na makroekonomické a mikroekonomické území národního hospodářství za pomocí ekonomických nástrojů a procesů. Posláním hospodářskou politiky jako vědné disciplíny z hlediska teorie je: a) systematická analýza hospodářské a politické praxe b) příprava podkladů a variant řešení pro hospodářsko-politický rozhodovací proces Naproti tomu poslání praktické hospodářské politiky je praktická činnost vlády k ekonomice své země. Samotná hospodářská politika je pak ovlivněna institucemi jednak ekonomickými, politickými i právními a naopak. 8

9 1.2. Prameny hospodářské politiky Hospodářská politika jako samostatná vědní disciplína je obor, který aplikuje teoretické ekonomické poznatky do praxe na úrovni lokální, národní nebo dokonce i na úrovni nadnárodní. Mezi primární prameny hospodářské politiky zařazujeme ekonomii a politologii. Sekundární prameny jsou právo, sociologie, zvyky a praxe velkých národních společností. 1.Prameny HP I. EKONOMIE II. PRÁVO II. SOCIOLOGIE Hospodářská politika II: PRAXE Nadnárodních společností II. ZVYKY I. POLITOLOGIE zdroj: vlastní konstrukce Jak už bylo napsáno základním primárním pramenem hospodářské politiky je ekonomie. Ekonomie je společenská věda o vzácnosti, zabývající se lidským jednáním ve světě omezených zdrojů a neomezených potřeb. Historicky se ekonomie vyčlenila z filozofie. Pro ekonomii a její vývoj jako vědy mělo velký vliv starořecké filosofické myšlení především Platóna a Aristotela. Výkonnost společnosti byla v dějinách nesmírně důležitým faktorem, neboť jen ty nejvýkonnější, které dovedly účelně využívat svoje zdroje, mohly na základě vytvořených přebytků expandovat, ubránit se a uchovat tak 9

10 svoji existenci před stagnací, či nepřátelstvím jiných společností. Tyto země byly již tehdy nuceny řešit odpověď na nejdůležitější ekonomické otázky, které se v současnosti označují jako Samuelsonova triáda: Co vyrábět, jak vyrábět a pro koho vyrábět? Otázka co vyrábět, nám poskytuje informaci jaké statky a služby se budou vyrábět z omezených zdrojů, protože každá ekonomika je rozdílně vybavena vzácnými zdroji, jako jsou nerostné suroviny, stroje, nástroje a podobně. V rámci hospodářské politiky je tato otázka ztotožňována s jejími cíli. Otázka druhá, jak vyrábět nám poskytuje informaci, jak budu vyrábět v rozsahu výrobních faktorů práce, půda, kapitál a kdo bude statky vyrábět a s jakou technologií. Hospodářská politika sní, spojuje svoje nástroje. A otázka poslední, pro koho budu vyrábět, nám poskytuje informaci, jak se vyrobený produkt rozdělí, kdo bude spotřebitelem statků a služeb. Zde musíme podotknout, že rozdělení závisí především na výši příjmů. Dalším primárním pramenem hospodářské politiky je politologie, která se zabývá popisem a hodnocením politických jevů, jako je fungování státu, politického uspořádání, vládních a mocenských institucí a autorit, politické ideologie, význam a vystupování veřejnosti ve vztahu k politice, nakonec také mezinárodní a globální poměry. V praxi je mnoho politických systému, z nichž v současnosti převládají uspořádání demokratické, kterých základem je pluralita názorů. Samotný politický systém, cituji (ústava ČR, hlava první, čl. 5): je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítání násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Jak vyplývá z citace, demokracie umožňuje změnu politických stran ve vedení státu dle vůle občanů bez použití násilí. Politický systém jako takový, je specifikován třemi mocemi a to: a) zákonodárnou (parlament) b) výkonnou (vláda a ministerstva) c) rozhodovací (soudy) Podle vzájemného vztahu mezi těmito mocemi určujeme, o jaký druh politického systému se jedná. Pokud, zde hovoříme o politickém systému demokracie, tak zde platí, strohé oddělení mocí od sebe a vzájemná kontrola jedné moci druhou. Tento systém nezávislosti moci jedné na druhé, které je dnes v demokratických politických systémech využíván, 10

11 navrhnul Charles Montesqieu ve své knize O duchu zákonů (De l'esprit des lois) už v roce Cituji( O duchu zákonů, vydavatelství A.Čeněk, reprint z roku 1947, str. 190): Není svobody, jestliže táž osoba nebo týž úřad spojuje ve svých rukou moc zákonodárnou a moc výkonnou, protože vzniká obava, že monarcha nebo senát vyhlásí tyranské zákony a pak je bude tyransky prováděti. Kdyby byla moc soudní spojena s mocí zákonodárnou, byla by moc nad životem a svobodou občanů pouhou libovůlí, protože soudce by byl zároveň zákonodárcem. Kdyby byla moc soudní spojená s mocí výkonnou, soudce by mohl býti zároveň tyranem., konec citátu. Pro samotnou hospodářskou politiku je důležitá analýza politického systému, pak hospodářská politika může ukázat směr, jakým se daný stát bude patrně ubírat. Levicové strany prosazují politiku sociální a širší zásahy do ekonomiky státu, kdežto naproti tomu strany pravicové prosazují liberalizmus, méně zásahu státu do ekonomiky, boj s inflací a podpora tržního mechanizmu v ekonomice státu. Analýza orgánů státní správy, které vláda používá k výkonu své činnosti, je rovněž velice klíčová pro běh hospodářské politiky. Státní aparát, jehož základem je byrokracie, tedy vertikálně uspořádaná hierarchická struktura, se řídí jinými pravidly, než soukromí sektor. Právě proto zde vznikají jiné rozdílné efekty lišící se od výsledků trhu. Je pravdou, že existují snahy včleňovat tržní prvky do státního aparátu, to se však moc nedaří. Dalším důležitým sekundárním pramenem hospodářské politiky je sociologie. Sociologie je vědný obor, který se zabývá jednáním lidí ve společnosti, o struktuře společnosti, o sociální interakci, o sociálních skupinách, o sociálních faktech, o společenském systému nebo o sociální změně. V rámci hospodářské politiky zde můžeme hovořit o sociální stabilitě či nestabilitě, sociální struktuře společnosti i o diverzifikaci sociálních skupin ve společnosti. Sekundární prameny jako jsou zvyky či lépe tradice a praxe nadnárodních společností či zahraničních investorů přispívají svou nemalou mírou k tvorbě hospodářské politiky, protože bez nich by tento samostatný vědní obor byl ochuzen o cenný zdroj důležitých informací. 11

12 1.3. Období vývoje hospodářské politiky ve světě a v ČR V existujícím vývoji dějin politických a ekonomických teorií lze zaznamenat několik období, které zřetelně ovlivnili vznik, vývoj a tvorbu hospodářské politiky jako samostatného vědního oboru. Prvním obdobím je období nazvané merkantilismus. Merkantilismus je dobově spojován s 16. až 17. stoletím, kdy jeho vliv v Evropě převažoval. Jeho vznik a postupný rozvoj má delší historii. Jeho kořeny sahají do konce 14. století a jsou spojovány s italskými centry obchodu. Anglická literatura také uvádí, že v daném čase položil anglický král Richard II. londýnským kupcům otázku, jak pozvednout státní finance a jejich odpověď byla vyjádřením základní zásady merkantilistické politiky je nutno kupovat méně zahraničního zboží než kolik Anglie do zahraničí exportuje. Merkantilisté ztotožňovali bohatství s penězi. Názory před merkantilismem interpretovaly peníze především jako transakční prostředek, pro merkantilisty samotné však byly peníze v první řadě univerzálním uchovatelem hodnot. Peníze byly též chápány jako zdroj likvidity umožňující ekonomický růst. Tím byly dány odpovědi na tradiční myšlenkový diagram, kolem kterého se ekonomické myšlení utvářelo, co je bohatství a jak ho zvyšovat. Mezi základní znaky merkantilismu řadíme omezování a zabraňování dovozu spotřebního zboží, zejména luxusního, zabraňování vývozu surovin a nezpracovaných zemědělských výrobků, podpora a zvýhodňování vývozu průmyslového spotřebního zboží a zpracovaných zemědělských výrobků, podpora dovozu surovin, zejména pro vývozní průmysl, podpora rozvoje domácího průmyslu, požadavek růstu populace, omezování spotřeby a samozřejmě zákaz vývozu peněz ze země, jako prostředek hromadění peněz v zemi. Merkantilismus nastolil novou éru ekonomického myšlení. Mezi hlavní představitele tohoto směru patřili bez pochyb osobnosti, jako byl Thomas Mun ( ), který působil jako ředitel východoindické společnosti a člen státního výboru pro obchod. Je autorem spisu Bohatství Anglie v zahraničním obchodě napsanou v roce Thomas Mun nikdy nezpochybnil aktivní bilanci státu, i když si uvědomoval, že příliv drahého kovu do země se promítne do vzestupu cenové hladiny a to bude mít dopad na konkurenceschopnost domácí produkce. Neopomenutelný je i Jean Baptiste Colbert ( ), který se stal nejvýznamnější a nejznámější osobností francouzského merkantilismu. Od jeho jména je odvozeno označení francouzského merkantilismu jako colbertismus. Colbert se zasadil o rozvoj královských 12

13 manufaktur na luxusní zboží, se kterým Francie uspěla na Evropském trhu. Colbertismus měl však negativní důsledky na francouzské zemědělství, což vyvolalo ve Francii odpor k merkantilismu. Specifický produkt středoevropského myšlení byla kameralistika, která je blízká merkantilismu, se kterým sdílí ideu aktivní obchodní bilance i ideu silného státu. Druhé období dějin se nazývá fyziokratické. Fyziokrati působili v historii hospodářské politiky jen krátce ( ), avšak jednalo se o první příklad ekonomické školy jako takové. Název fyziokrati je odvozen od fyziokracie vlády přírody, což charakterizuje i základní ideu fyziokratů, ideu přirozeného řádu. Tvrdili, že hospodářství má své vlastní zákonitosti, které mu dovolují, aby fungovalo bez zásahů zvenku a pokud je hospodářství ponechán prostor pro uplatňování těchto zákonitostí, je dosaženo relativně nejlepšího hospodářského výsledku. Fyziokrati vystoupili jako první s kritikou merkantilismu, a to hlavně ve spojení se svým tvrzením, že peníze nejsou zdrojem bohatství proto, že bohatství vzniká jen působením přírody, zemědělstvím. Fyziokrati tvrdili, že zemědělství je hlavním odvětvím a bylo merkantilismem zdevastováno. Podstatou ekonomické interpretace je učení o čistém produktu, a ten vzniká pouze v zemědělství. Čistý produkt chápali přirozeně jako přebytek produkce nad jejími věcnými náklady. Nejvýznamnějším představitelem fyziokratů byl François Quesnay, známy svoji Ekonomickou tabulkou. Svou filozofií se fyziokrati blíží k liberalistickému směru myšlení. Samotné základy liberalizmu položili představitelé, jako byl John Locke ( ), který prosazoval liberální řád a negativní vymezení práv nebo Thomas Hobbes ( ), známý svým postojem k utvoření silného státu jako nástroje na zvládání anarchie. Třetí érou ve vývoji hospodářské politiky je etapa zvaná klasická politická ekonomie, kterou z časového hlediska řadíme do druhé poloviny 18. století a počátku 19. století. Základní myšlenkou klasické ekonomie je liberalismus a nevměšování se státu do ekonomických procesů. Klasická politická ekonomie ostře kritizovala kameralistiku a svými ideami navazovali na fyziokratický směr. Tvrdý hédonismus (sledování vlastního zájmu), svobodná hospodářská soutěž a poslání mezinárodního obchodu se stali důležitým teoretickým přínosem pro hospodářskou politiku, na kterou klasická politická škola poukazovala. Z pohledu ekonomů klasické politické ekonomie je zdrojem bohatství proces výroby a za hlavní pohon růstu hospodářství považovali dělbu práce. Mezi nejvýznamnější představitele klasické politické ekonomie patřil Adam Smith ( ), který působil 13

14 jako profesor logiky na univerzitě v Glasgow. Někdy je označován za zakladatele moderní ekonomie jako vědy. Pokusil se vytvořit ucelený systém ekonomických pohledů obsahující teorii výroby rozdělování. Jeho postoj se stal komplexnější a odpovídal všeobecně akceptovatelnému přístupu vědy 18. století. Jeho dílo Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (1776) lze právem považovat za dílo přelomové z hlediska moderní ekonomie. Na rozdíl od svých předchůdců, zaujímá v komentáři Smithovy ekonomie významné místo snaha vysvětlit mechanismus fungování tržního hospodářství. Poukazuje na mechanismus, kterým se prosazuje optimální alokace zdrojů při prosazování takzvané neviditelné ruky trhu. Růst bohatství společnosti vnímá jako důsledek sledování prospěchu každého člena společnosti, což je hlavním zdrojem celkově živé soustavy ekonomických postojů. Mezi další představitelé klasické politické ekonomie první třetiny 19. století, kteří navazovali na dílo Adama Smitha, řadíme Davida Richarda ( ), burzovního makléře, který byl nejdůslednějším interpretem teorie pracovní hodnoty. Poukazoval na fakt, že pokud vzroste počet dělníku a díky tomu porostou i jejich mzdy, tak si začnou vzájemně mzdy konkurovat a musí následovat jejich pokles. Rozvinul dílo Adama Smitha o teorii mezinárodního obchodu ve které poukazoval na profitování krajiny z mezinárodní směny služeb a zboží. Také další představitel klasické politické ekonomie Thomas Malthus ( ) rozvíjel teorie Adama Smitha. Thomas Malthus významně přispěl k teorii populačního vývoje. Malthus vystoupil s tvrzením, že příčinou bídy jsou pudy ovládající chování člověka jako přírodního tvora pud potravní a rozmnožovací. Ty způsobují, že lidstvo nemá neomezené možnosti, ale naopak, lidstvo je svázáno populačním zákonem, který má charakter přírodního zákona. Jean B. Say ( ) byl francouzsky představitel klasické politické ekonomie, formuloval tezi o průběžném vyrovnávání poptávky a nabídky v ekonomice, takzvaný Sayův zákon trhu. Zdůrazňoval, že celková poptávka a celková nabídka se nemohou odlišovat, přičemž změnil kauzální vztah a dokazoval, že primární je nabídka, která vytváří poptávku. Jako posledního významného představitele klasické politické ekonomie nesmíme opomenout Johna Stuarta Milla ( ) úředníka Východoindické společnosti. Jeho dílo Základy politické ekonomie je totiž považováno za první učebnici liberální ekonomie. Čtvrtá etapa dějin hospodářské politiky, která spadá do časového horizontu v průlomu 19. a 20 století, je spojena s neoklasickou školou, která sice navazovala na klasickou 14

15 politickou ekonomii, avšak její podstatou se stala tržní rovnováha. Vznik neoklasické školy se datuje do období poznamenané marginalistickou revolucí datovanou do roku V tomto roce angličan William Jevons a rakušan Carl Menger, následováni o tři roky později francouzem Léonem Walrasem, vydali svá díla, v nichž nezávisle na sobě formulovali v komplexní podobě teorii mezní užitečnosti. Na jejich základě se začal rozvíjet nový směr neoklasické školy. Předmětem zkoumání neoklasické ekonomie byla především analýza umísťování omezených zdrojů v mikroekonomii. Zatímco v centru pozornosti klasiků byl ekonomický růst, neoklasičtí ekonomové se zaměřili na problematiku utváření ekonomické rovnováhy. Aby mohli rozebrat rovnováhu trhů, a odhadnou ji z pohledu společenského optima, považovali rozsah výrobních zdrojů za danou a předpokládali i jejich dané rozložení mezi lidmi. V tomto statickém rámci se pak zabývali otázkami, zda trhy provádějí optimální alokaci zdrojů a optimální distribuci statků mezi účastníky směny. Neoklasická ekonomie také rehabilitovala význam poptávky a spotřebitele. Neoklasikové považovali rozhodnutí každého spotřebitele za klíčová a tvrdili, že výrobci reagují právě na spotřebitelovu touhu. Mezi hlavní představitele neoklasické školy řadíme Alfreda Marshalla ( ), syna bankovního úředníka. Je známý svým dílem Zásady ekonomie, které bylo vydáno v roce 1890 a bylo anglickou odbornou veřejností přijato s nadšením. Marshallova teorie mezní užitečnosti byla zásadní. Tvrdil, že člověk dokáže měřit mezní užitečnost statku nepřímo, a sice prostřednictvím peněz. Cena, kterou je maximálně kupující ochoten za zboží zaplatit, měří jeho mezní užitečnost. Ceny jsou tedy zrcadlem mezních užitečností. Dalšími představiteli neoklasické školy byli Leon Warlas( ), který rozvíjel matematické modely univerzální rovnováhy nebo Vilfredo Pareto ( ), který je známy svým Paretovým optimem (stav, kdy neexistuje možnost zlepšení jednoho subjektu, aniž by se při tom zhoršila situace jiného subjektu). Za páté období možno v historii hospodářské politiky považovat období keynesiánské, které řadíme do 30 lét 20 století. V úvodu této bakalářské práce je jméno J. M. Keynsa ( ) spojováno se vznikem hospodářské politiky jako samostatného vědního oboru. Do éry Johna Maynarda Keynesa převažoval neoklasický přístup k ekonomice té které země. Tento přístup však selhal, když nastala velká hospodářská světová krize v letech 1929 až Právě v této době cambridgeský profesor ekonomie navrhuje svoji doktrínu intervence státu do ekonomiky v době krize. Fiskální politika státu by podle něj měla stimulovat agregátní poptávku za pomocí veřejných výdajů, zadávání veřejných zakázek a naopak v době konjuktúry by měla vzniknutý rozpočtový schodek splatit. 15

16 V době krize v USA obstál ekonomický volební program Franklina D. Roosevelta, který reguloval veřejné služby, zaváděl efektivnější plánování státních aktivit. V podstatě problém deprese řešil aktivní protiinflační politikou a obnovou finančního systému. Byl přijat Glass-Steaglův zákon, který rozdělil americké bankovnictví na komerční a investiční, čímž bylo diverzifikováno riziko. Po druhé světové válce většina evropských zemí přijala strategii keynesiánskou a upravovala svoji hospodářskou politiku směrem k plánování. Země jako Francie a Holandsko přijaly takzvané měkké indikatívní plánování, kde centrum doporučuje a produkuje universální plány priorit ekonomické aktivity. Ve válce poraženém Německu se uplatňoval přístup takzvané Freiburské školy, která rozvíjela Kantův protiklad mezi tím, co je a co má být. Svůj hospodářský systém propojili s právním tak, aby stát utvářel řád, jež je nepostradatelný pro fungování svobodných trhů. Tento přístup v hospodářské politice nazýváme ordoliberalismus a je spojován zejména se jménem Waltera Eckena ( ), který byl profesorem ekonomie ve Freiburgu. V té době neoklasici dokazovali, že jak teorie keynesiánská tak teorie liberalismu platí a státní intervence by měla být používaná jen výjimečně. Za šesté období historie hospodářské politiky považujeme období v poslední třetině 20 století. Nastal úpadek keynesiánství a vznikly nové ekonomické školy. Nekontrolované vládní výdaje, objemné deficity, růst státních dluhů a inflace dovedli ekonomickou teorii k vytvoření jiných, moderních přístupu v oblasti hospodářské politiky. Do popředí se dostávají liberální koncepce, které zdůrazňují nezasahování státu do ekonomiky pod heslem liberalismu Nechte nás konat (Laissez faire). V roce 1970 se USA ukázala restriktivní hospodářská politika v boji s inflací neúspěšná a nastala recese. USA se setkali s dosud cizím jevem stagflací, kdy roste míra nezaměstnanosti a inflace zároveň. Proto v roce 1971 byl v USA přijat program s názvem NEW EKONOMIC POLICY, který zmrazil 90 % mezd a cen, devalvaci a zrušil směnitelnost amerického dolaru za zlato, což de facto znamenalo ukončení fungování povalečného měnového systému. Chicagská škola monetarismu se čím dál víc začala dostávat do popředí. Její kritika keynesiánského přístupu k zvyšování peněžních zásob pomocí prostého tisknutí bankovek se ukázala v daném období jako pravdivá. Monetarismus prosazoval změnu nabídky peněz jako hlavní faktor, který určoval změny nominálního důchodu. Monetarismus také odmítal představy o účinnosti fiskální politiky při stimulaci agregátní poptávky, dále doporučoval nahradit řízení úrokových sazeb 16

17 řízením měnového agregátu a zároveň odmítal koncept pevného kurzu s jednoznačným doporučením plovoucích kurzů. Mezi nevýznamnější představitele monetaristů zařazujeme nositele Nobelovy ceny za ekonomiku M. Friedmana ( ). Kritizoval Phillipsovu křivku, její funkci sice nepopíral v krátkodobém období, přisuzoval to, ale jenom takzvané peněžní iluzi. Tvrdil, že pokud centrální banka zvýší nabídku peněz, vzrostou nominální mzdy pracovníků, kteří si tuto situaci mylně vyloží jako růst reálných mezd, a proto reagují zvětšením nabízeného množství práce. Stejně tak firmy se zpočátku domnívají, že rostou relativní ceny jimi vyráběných statků. Proto je v krátkém období růst inflace doprovázen růstem produkce a snížením nezaměstnanosti. Po určitém čase si však zaměstnanci i firmy uvědomí svůj omyl a své nabídky opět omezí. Nezaměstnanost se pak vrátí na svou původní úroveň stejně jako výstup. Jediným důsledkem monetární expanze je v konečném důsledku pouze růst cenové hladiny. Tvrdil, že Phillipsova křivka má v dlouhém období tvar vertikály. Další ekonomickou teorii, která v dané éře zasahovala významně do období kritiky keynesiánství se stala škola racionálních očekávání. Svůj název dostala podle hypotézy, zformulované již v roce 1961, méně známým americký ekonomem J. F. Muthem. Až v roce 1971 vydávají R. Lucas a T. Sargent své práce, v nichž se odvolávají na Muthovu stať. Tyto práce lze považovat za počátek vzniku školy racionálních očekávání. V samé podstatě škola racionálních očekávaní nám tvrdí, že ekonomické subjekty se vždy přizpůsobí nové situaci, pokud se chovají racionálně, proto zásahy státu do ekonomiky jsou zbytečné a spíš působí jako rušivý element, který zasahuje do přirozené rovnováhy trhu. Proto hospodářská politika má vytvářet co nejtransparentnější ekonomické prostředí. Také škola ekonomické nabídky je považována za ekonomický směr vycházející z monetaristické filozofie. Její hlavním nástrojem se stala takzvaná Lafferová krivka, která poukazuje, že od určité výšky výběru daně je výhodnější daně neplatit, což umožňuje vznik šedé ekonomiky. Cituji: (Zdeněk Tomeš a kol. : Hospodářská politika , strana 58): Podle Artura Laffera, představitele školy ekonomické nabídky, motivují nižší daně ekonomické subjekty k vyššímu pracovnímu nasazení a zároveň nepřímo způsobují nárůst investic vlivem rostoucího objemu úspor v ekonomice konec citátu. Na teorii školy ekonomické nabídky navazoval i Reaganův program for ekonomic recovery z roku 1981, později specifikován jako reaganomika. Tento program snížil rozpočtové výdaje a daňové sazby a tím podstatně nastartoval ekonomiku USA. 17

18 Institucionalismus hraje v dějinách hospodářské politiky významnější úlohu až poslední třetině 20 století. Jedná se o sociologicky směr. Základ hospodářského vývoje vidí v institutech, k nimž řadí soukromé vlastnictví, peníze, zisk, úvěr, ale i tradice. Postavil se kriticky k některým rysům kapitalismu a podstatně ovlivnil ekonomické myšlení v USA na počátku 20. století. Za zakladatele institucionalismu se považuje americký sociolog a ekonom T. Veblen, mezi nejvýznamnější představitele institucionalismu patří významní američtí ekonomové a sociologové W. Hamilton, J. R. Commons, W. Mitchel, J. Galbraith, ale rovněž i švédský vědec H. Myrdal a francouzský ekonom F. Perroux. Ve světě má své významné místo také škola veřejné volby. Tato teorie poukazuje na fakt kolektivního rozhodování, teda spíše na jeho realizaci. Tvrdí, že alokace zdrojů ve společnosti podléhá netržnímu chování se politiků proto, že politici sledují spíše svoje vlastní cíle nebo cíle zájmových skupin než cíle společnosti (blahobyt). Mezi hlavní představitele této teorie patří bezpochyby James M. Buchanan, Anthony Downs a Gordon Tullock. Pokud jde o období vývoje hospodářské politiky v ČR lze charakterizovat vznikem samostatného státu Československa. Prohra Rakouska Uherska v první světové válce umožnila českým zemím se dne 28. října 1918 osamostatnit a stát se jádrem nově vzniklého Československa, jehož území zahrnovalo i Slovensko a Podkarpatskou Rus. Ekonomika byla zpočátku silně vázána na válkou zničené rakouské hospodářství. Avšak za krátké období se podařilo dosáhnout významného hospodářského růstu. V nemalé míře měla na tom svůj podíl správně nastavená hospodářská politika realizovaná tehdejší vládou. Světová hospodářská krize se podepsala i na tehdejší ekonomice Československa, bylo víc než nezaměstnaných. A znovu to byla správně nastavená hospodářská politika, která se nesla v duchu keynesiánství, která pomohla tehdejšímu Československu se dostat z krize. Druhá světová válka však znamenala útlum samostatné hospodářské politiky. Hospodářství celé země bylo zaměřeno na válečnou výrobu pod taktovkou nacistického Německa. Po skončení druhé světové války nastala obnova válkou zničeného státu. Začátkem roku 1948 se v Československu chopila moci Komunistická strana Československa. Následovalo rozsáhlé znárodňování a měnová reforma (1953), která připravila miliony občanů o majetek. V roce 1960 byl novou ústavou oficiální název státu změněn na Československá socialistická republika (ČSSR). V tomto období byl soukromí majetek nahrazen majetkem společným a veškeré tržní mechanizmy nabídky a poptávky přestali platit. Nastalo plánování trhu, plánovaní nabídky a poptávky v rámci ekonomiky krajiny. Tomuto trendu 18

19 byla podřízená celá hospodářská politika krajiny. Bankovní systém se stal jednostupňový a všechno ekonomické dění v krajině bylo podřízeno centrálnímu plánování. Dne 17. listopadu 1989 započala sametová revoluce, která svrhla moc komunistické strany v zemi a nastalo nové období normalizace a transformace hospodářské politiky v rámci tržního mechanizmu. Hospodářská politika může vycházet v rámci její historie, z kterékoliv ekonomické teorie. 19

20 2. Realizace hospodářské politiky v ČR 2.1. Transformace ekonomiky a hospodářské politiky v ČR Po pádu komunismu nastal nový čas změn jak v politickém, tak v ekonomickém životě. Československo nastoupilo cestu k demokratickým principům v politické oblasti. Nová doba však sebou přinesla v politické oblasti ještě jednu zásadní změnu v politické oblasti a to rozpad České a Slovenské federativní republiky v roce Vnikli dva samostatné suverénní státy, a to Česká republika a Slovenská republika. Dne 1. Ledna 1993 se v nově vzniklé České republice stala účinnou nová ústava kde sou její výchozí hodnoty stanovené už v její preambuli, cituji : My občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrní všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodlání budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadě občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodlání společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodlaní řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky, konec citátu. Na jejím základě se pak zformoval nový právní řád České republiky. Avšak největší změny po sametové revoluci nastali v oblasti ekonomické. Nikdo v daném čase neměl zkušenost z tak rozsáhlého přechodu jednoho ekonomického systému na druhý. Změna společného vlastnictví na soukromé, zavedení tržních mechanizmů se stala noční můrou pro nejednoho ekonoma. Proto na půdě Mezinárodního měnového fondu a světové banky byl přijat soubor doporučení jak postupovat při transformaci ekonomiky ze socialistické na tržní. Tento soubor doporučení pro postkomunistické krajiny nesl název Washingtonský konsensus. Washingtonský konsensus měl, stručně řečeno 3 základní body, o které opíral svoje doporučení, a to: 20