Bakalářská práce. Neverbální komunikace v práci pedagoga základní školy

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Ústav pedagogiky a sociálních studií Bakalářská práce Pavlína Černochová Neverbální komunikace v práci pedagoga základní školy Olomouc 2013 vedoucí práce: PaedDr. Alena Jůvová, Ph.D.

2 Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a pouţila jen uvedených pramenů a literatury. V Olomouci dne. Pavlína Černochová

3 Děkuji PaedDr. Aleně Jůvové, Ph.D., za odborné vedení bakalářské práce, poskytování cenných rad a připomínek při jejím zpracovávání, vřelou spolupráci a vstřícný přístup. Děkuji také učitelům a ţákům, u nichţ jsem realizovala výzkum pro tuto práci.

4 OBSAH ÚVOD... 6 I. TEORETICKÁ ČÁST KOMUNIKACE Vymezení pojmu komunikace Funkce mezilidské komunikace Formy komunikace NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE Vymezení pojmu neverbální komunikace Historie neverbální komunikace Funkce neverbální komunikace Klasifikace neverbální komunikace Mimika Vizika Haptika Gestika Kinezika Posturologie Proxemika Paralingvistika Úprava zevnějšku a ţivotního prostředí Vyuţití a význam neverbální komunikace v pedagogické praxi II. EMPIRICKÁ ČÁST VÝZKUMNÉ ŠETŘENÍ Cíl výzkumu Charakteristika metod Pozorování Dotazník Charakteristika výzkumného vzorku Výzkumné otázky Vyhodnocení výsledků výzkumu... 30

5 3.5.1 Vyhodnocení výsledků pozorování Vyhodnocení dotazníků Diskuse ZÁVĚR SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY A PRAMENŮ SEZNAM PŘÍLOH... 56

6 ÚVOD To nejdůležitější pro komunikaci je slyšet to, co nebylo řečeno. P. F. Drucker Tématem mé bakalářské práce je neverbální komunikace v práci pedagoga základní školy. Volba tohoto tématu vzešla z mého dlouhodobého zájmu o tuto formu mezilidské komunikace, která naši komunikaci doplňuje, zdůrazňuje, často nahrazuje a upřesňuje. Komunikace je pojem, který má širokou škálu pouţití. Je jedním z nejdůleţitějších předpokladů bytí člověka. Realizuje se prostřednictvím verbálních (slovních) a neverbálních (mimoslovních) projevů člověka. Komunikace znamená předávání informací mezi lidmi a je základní sloţkou jejich interakce. Neverbální komunikace je komunikací mimoslovní. Je souhrnem mimoslovních sdělení, která člověk vysílá do svého okolí. V této komunikaci člověk své projevy nevyjadřuje slovy. Cílem mé bakalářské práce je objasnit a zdůraznit význam neverbální komunikace v práci pedagogů základní školy. Tedy jak se pedagogové o svou neverbální komunikaci a její projevy zajímají, jak se o ni zajímají u svých ţáků, nakolik si ji uvědomují ve svém projevu ve výuce. Bakalářská práce je členěna do dvou hlavních částí. První část se zaměřuje na vymezení teorie. Teorie je členěna do dvou kapitol. Druhá část je empirická a zjišťuje informace o neverbální komunikaci v práci pedagogů základní školy. V první kapitole teoretického okruhu se věnuji vymezení pojmu komunikace, funkcím a formám komunikace. V druhé kapitole se zaměřuji na vymezení pojmu neverbální komunikace, historie neverbální komunikace, funkcí neverbální komunikace, klasifikace neverbální komunikace, vyuţití a významu neverbální komunikace v pedagogické praxi. Druhý okruh je empirický, ve kterém jsme realizovali výzkum. Zaměřili jsme se na kvantitativní výzkum, ve kterém jsme pouţili metody pozorování a dotazník. Výzkumem jsme zjišťovali informace o neverbální komunikaci v práci 6

7 pedagogů základní školy. Dotazník obsahoval škálované otázky, ze kterých pedagogové vybírali. V případě některých odpovědí se pedagogové mohli písemně vyjádřit. Pozorování kvantitativního výzkumu je předem připravené, pozorovatel uţ před začátkem pozorování ví přesně, co a jak bude sledovat. Má připraven pozorovací arch, do kterého zaznamenává pozorované jevy. Vyhodnocení výsledků výzkumu obsahuje grafy, ve kterých jsou zpracovány získané informace. 7

8 I. TEORETICKÁ ČÁST 1 KOMUNIKACE 1.1 Vymezení pojmu komunikace Pojem komunikace pochází původně z latiny, kde znamená sdělení, spojovávání. Tento pojem jiţ v češtině zdomácněl a pouţíváme ho ve více významech (komunikace souvisí s dopravou; dorozumíváním, sdělováním, přenosem informací; masovými sdělovacími prostředky). Ve společenských vědách, jako je pedagogika, psychologie a sociologie, patří komunikace mezi ústřední pojmy a souvisí s úmyslně či neúmyslně navozovanou změnou chování, vlastností, hodnot a postojů člověka i celých společenských skupin. Komunikace je jednou z nutných podmínek utváření osobnosti člověka jako kulturní bytosti. Je podmínkou i výsledkem naší lidské existence (Dohalská, 1985, s ). Komunikace je základní sloţkou interakce a zpřístupnění informace prostřednictvím vzájemně sdíleného kódu mezi lidmi (Nelešovská, 1992, s. 7).,,Pro komunikaci je důleţité ovládat techniku hovoru, poznat základní zásady mezilidských vztahů, umět poslouchat a umět mluvit (Leško, 2008, s. 22). Komunikace je základním prostředkem realizace výchovy a vzdělávání (Gavora, 2005, s. 25). 1.2 Funkce mezilidské komunikace Komunikace má svůj účel, smysl nebo funkci, kterou plní nebo chce splnit. Kaţdá komunikační výměna plní zpravidla jednu funkci, ale můţe plnit i více funkcí. Funkcí a dopadem na příjemce dostává komunikace smysl (Vybíral, 2009, s. 31). M. Mikuláštík ve své knize uvádí, ţe hranice mezi jednotlivými funkcemi nejsou jednoznačné, ale často se překrývají. Autor uvádí jedenáct funkcí komunikace: funkce informativní předávání informací mezi lidmi, funkce instruktivní vysvětlení významů, organizace, návod jak něčeho dosáhnout, 8

9 funkce přesvědčovací přesvědčování, ovlivňování názorů, postojů druhého člověka, funkce posilovací a motivující posilování sebevědomí, vlastní potřebnosti, funkce zábavná pobavit, rozveselit, funkce vzdělávací a výchovná uplatňovaná institucemi, funkce socializační a společensky integrující vytváření vztahů mezi lidmi, navazování kontaktů, posilování pocitu sounáleţitosti, funkce osobní identity pomáhá člověku ujasnit si, uspořádat si své postoje, názory, funkce poznávací prostřednictvím zkušeností jiných lidí poznáváme nové informace, funkce svěřovací sdělování důvěrných informací, s očekáváním podpory a pomoci, funkce úniková nezávazné popovídání, za účelem odreagování se od starostí (Mikuláštík, 2003, s. 21, 22). 1.3 Formy komunikace Komunikace má proměnlivou podobu a mnoho moţností, které můţe v různých kombinacích komunikátor uţívat a měnit. Záleţí na dovednostech uţivatele, jak dovede uţívat vyhovující způsoby, které respektují situaci, úmysl, osobnost partnera, s nímţ komunikujeme, koho přesvědčujeme, obecenstvo, k němuţ promlouváme (Mikuláštík, 2003, s. 32). Komunikaci je moţné členit podle různých kritérií. V odborných publikacích nalézáme členění komunikace podle toho, na co se autoři zaměřují. Z. Vybíral ve své knize člení komunikaci podle prostředí a role. Píše, ţe většina lidí komunikuje jinak v zaměstnání, doma nebo jsou-li přítomni dospělí či děti. Kaţdá komunikace člověka je odlišná podle prostředí, ve kterém se nachází a uplatňuje. Různé situace vyţadují po komunikujícím, aby vystupoval v jiné roli. Autor uvádí následující formy komunikace: intimní párová komunikace v soukromí, soukromá komunikace partnerů na veřejnosti, jednostranně řízená komunikace s rozdělenými rolemi (výslech, rozhovor), 9

10 neformální, neřízená komunikace v malé primární skupině (rodina), formální, řízená komunikace v malé skupině (pracovní porada), komunikace samostatného člověka na veřejném prostranství (vystoupení na předvolebním mítinku), komunikace člověka v davu (fanoušci), komunikace při obchodování (uzavírání smluv), komunikace prostřednictvím masmédia (ţivě vysílané telefonáty do rozhlasového pořadu), interkulturální komunikace (s cizincem, v cizím prostředí) (Vybíral, 2009, s. 39). 10

11 2 NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE 2.1 Vymezení pojmu neverbální komunikace Neverbální komunikace je komunikací mimoslovní, je tedy řečí těla. Je souhrnem mimoslovních sdělení, která člověk vědomě nebo nevědomě vysílá do svého okolí. Signálů vysílaných tělem je něco přes milion. Neverbální komunikace v sobě zahrnuje komunikační projevy, které nevyjadřujeme slovy. Neverbální signály jsou fyzické projevy organismu, které můţeme analyzovat a interpretovat. Tyto signály mohou být naučené (vojenský pozdrav rukou), vrozené (mrknutí na druhou osobu) nebo jejich kombinací obojího (smích v divadle) (Leško, 2008, s. 23, 24). Většinu těchto signálů se člověk naučí rozeznat uţ v dětství, zejména od svých rodičů (jedinec má podobná gesta jako jeho otec nebo matka, má podobnou mimiku, udrţuje přibliţně stejnou vzdálenost při komunikaci jako jeho rodiče ). Tyto signály se u jedince nemusejí upevňovat, pokud jedinec vědomě pracuje na svém neverbálním chování (Mikuláštík, 2003, s. 123). I. Plaňava uvádí, ţe kaţdý neverbální signál je podmíněný: druhově (nervózní poťukávání prsty, pobíhání při nucení močit ; některé signály máme geneticky zakódovány), osobností toho, kdo vysílá i kdo přijímá (matčino mrknutí přijímá syn jinak neţ otec či neznámý muţ ), kulturou (například japonské či indické úklony ), dobou a prostředím, v nichţ se děje (potlesk na sjezdu politické strany, potlesk v divadle ), sociální skupinou (bohatá škála gest v rodinách, pozdravy ve skupině narkomanů ) (Plaňava, 2005, s. 43). 11

12 Mimoslovně se nedá sdělit: dilema, nutnost volby mezi dvěma moţnostmi, které se navzájem vylučují, podmíněný vztah typu: Jestliţe přichází A, pak musí následovat B,,,nic (např.,,nic nevidím ) (Mareš, Křivohlavý, 1995, str. 106). Mimoslovně si sdělujeme: emoce city, nálady, afekty, zájem o sblíţení navázání intimnějšího styku, snaha o vytvoření u druhého dojmu o tom, kdo jsem já, snaha záměrně ovlivnit postoj partnera, řídit chod vzájemného styku (Nelešovská, 2005, s. 47). Antropolog Albert Mehrabian odhalil, ţe pouze 7 % informací získávaných z rozhovoru, nám poskytují slova. 38 % informací získáváme z tónu a barvy hlasu a 55 % informací získáváme z řeči lidského těla (Nelešovská, 2005, s. 46). Pedagogický slovník definuje neverbální komunikaci takto:,,mimoslovní sdělování, vývojově starší neţ slovní komunikace. Má různé podoby, zejména: sdělování pohledy (řeč očí), sdělování výrazy obličeje (mimika), sdělování pohyby (kinezika), sdělování fyzickými postoji (konfigurací všech částí těla), sdělování gesty (gestika), sdělování doteky (haptika), zaujímáním určité vzdálenosti (proxemika), sdělování úpravou zevnějšku (účes, oblečení, doplňky). Nonverbální komunikace doprovází, zpřesňuje, doplňuje verbální komunikaci. Slouţí ke sdělování emocí, zájmů, postojů, záměrů k přesvědčování lidí (Průcha, Walterová, Mareš, 2008, s. 137). Stručný psychologický slovník definuje neverbální komunikaci následovně:,,mimoslovní; kromě pohybů těla, gest, mimiky a pohybů očí je zprostředkována kvalitou hlasu, pauzami v řeči, zvuky jako smích, bručení, dále vzdáleností, čichovými nebo dotykovými vjemy, oděvem, kosmetikou (Hartl, 2004, s. 156). Pro potřeby této bakalářské práce uvádíme také komunikaci paralingvistickou a komunikaci prostřednictvím ţivotního prostředí, i kdyţ tyto kategorie nejsou do běţně chápané typologie neverbální komunikace obvykle zařazovány. 12

13 2.2 Historie neverbální komunikace Historii neverbální komunikace výstiţně popsal Vlastimil Vávra (1990) ve své knize Mluvíme beze slov. Uţ ve starém Řecku a Římě bývaly veřejné projevy sdělovány komunikací slovní i mimoslovní. O mimoslovní komunikaci se uţ tehdy teoretizovalo.,,vycházelo se z poznání, ţe lidský duch má tendenci třídit zkušenosti do kategorií, které se stávají nástroji našeho myšlení (Vávra, 1990, s. 20). Mluvení beze slov se rozdělovalo do dvou praktických kategorií:,,omnium hominum communis sermo (všem lidem společná řeč). Zahrnovala takové mluvení beze slov, kterým se bezpečně domluví člověk s člověkem mluvícím nesrozumitelným jazykem.,,oratorum communis sermo (řečníkům společná řeč). Výlučná kategorie srozumitelná především vzdělancům, kteří uţ měli zkušenosti s veřejnými projevy. Při výuce se snad i tehdy postupovalo podle abecedy. Co písmeno, to jiný mimoslovní projev. Kdyţ se dospělo aţ k Z, začalo se znovu od A na další tabuli, kde uţ šlo o jiná gesta, mimické výrazy či tělesné pozice (Vávra, 1990, s. 21). Humanismus antiky člověk je vším projevuje se vírou ve schopnost lidského rozumu postupně pochopit harmonii světa. Ve středověku se dere do popředí touha vyloţit všechno naráz: jednou provţdy a se závaznou platností (Vávra, 1990, s. 22). Závazné, obecně uznávané zákony měly jen dočasnou platnost. Význam zákonů klesal úměrně tomu, jak se prosazovala vizuální zkušenost. V XV. a XVI. století se filosofové pokoušeli stanovit, kolik je vlastně lidských citů. Striktní šablony omezovaly práci filosofů při zjišťování, do jaké míry se proţívané stavy projevují v mimice. V přibývajících filosofických rozpravách se v XVII. století dospělo k tomu, ţe ne kaţdý cit se v mimice zrcadlí (Vávra, 1990, s. 24). Poté, co se Charles Lebrun stal vrchním správcem uměleckých sbírek francouzského krále Ludvíka XIV., začal určovat, jak mají mimické projevy vyhlíţet.,,vznikly tak pověstné Lebrunovy Direktivy pro pravé výrazy citů duše. Poprvé souborně vyšly v roce 1667 (Vávra, 1990, s. 25). 13

14 John Bulwer se zabýval bádáním, které pojmenoval philochirosophia, filozofie ruky, kde prozkoumával obě kategorie mluvení beze slov, které byly tak příznačné pro antiku. Z jeho práce vzešly publikace o Chirologii a Chironomii, v nichţ podává jeden z nejucelenějších přehledů o tom, co se v Řecku a Římě povaţovalo za Omnium hominum communis sermo a Oratorum communis sermo (Vávra, 1990, s. 27). V klasicistním XVIII. století se posunkům, výrazům obličeje a pozicím nepřičítala obzvláštní důleţitost (Vávra, 1990, s. 28). V této době došlo k rozkvětu fyziognomiky. Jejím hlavním představitelem byl Johann Kaspar Lavater. Zpočátku navazoval na tradici srovnávání rysů lidského těla a tváře se vzhledem nějakého zvířete. Zanedlouho od tradičního postupu upustil. Vytvořil sloţitý systém pravidel, který rozšiřoval a doplňoval. Za základ inteligence stanovil čelo. Nízké čelo je znakem chabé inteligence, vysoké čelo je znakem vysokých rozumových schopností, tupé tvary (tupý nos, tupá brada ) souvisejí s tvrdošíjností a špičaté s popudlivostí (Vávra, 1990, s. 29).,,Fyziognomie je nevědecká nauka, podle níţ lze podle vzhledu, zvláště obličeje člověka rozpoznat jeho povahu a vlohy (Wikipedie, dostupné z: Na přelomu XVIII. a XIX. století došlo k několika pokusům uspořádat mimoslovní komunikaci do speciálních systémů (Vávra, 1990, s. 34).,,Největší podíl na obrozeném zájmu o mluvení beze slov měli divadelníci. Navazovalo se většinou na výklady divadelního teoretika Johanna Jakoba Engela, které souborně vyšly uţ koncem XVIII. století. Jeho dvousvazková kniha Myšlenky o mimice se začala postupně povaţovat za nevyčerpatelnou studnici příkladů výmluvnosti mluvení beze slov (Vávra, 1990, s. 37). V polovině XIX. století lékař Thedor Piderit zjišťoval, jak se změní lidský obličej při chuťových vjemech, jako je sladkost, slanost, kyselost, hořkost nebo při rozdílných vůních. Systematické třídění zjištěných výsledků si usnadnil tím, ţe obličej rozdělil do rozmanitých mimických partií s odlišnými projevy. Konec ţivota proţil v ústavech pro choromyslné, kde s těmito výzkumy dospěl aţ k několika stovkám základních projevů, které kombinacemi umoţňovaly vytvořit rovný bilión různých obličejových výrazů (Vávra, 1990, s. 39). 14

15 Pochopit princip mluvení beze slov se pokusil i Charles Darwin. Soustředil se na pohybové činnosti, které podle něho měly u předchůdců člověka praktický smysl (Vávra, 1990, s. 40). Teorie informace, která se po druhé světové válce začala rozvíjet, přinesla podstatný zlom i do úvah o mluvení beze slov. Nehovořilo se uţ o pásmu (proudu, toku) na sebe navazujících posunků, výrazů obličeje a pozic, ale o gestikulačních, mimických a pozičních kanálech, kterými proudí informace od jedné osoby ke druhé (Vávra, 1990, s. 44). 2.3 Funkce neverbální komunikace Neverbální komunikace má různé formy, které mají řadu společných prvků. Můţe slovní projev doplnit, zesílit jeho účinek, regulovat a za určitých okolností plně zastoupit (Mikuláštík, 2003, s. 123). Z. Vybíral ve své knize uvádí, ţe neverbální komunikaci vyuţívá člověk k tomu, aby: podpořil řeč (reguloval její tempo, podtrhl a zdůraznil vyslovené), nahradil řeč (ilustroval, symbolizoval), vyjádřil emoci (aby se dostal do emoční rovnováhy, adaptoval se), vyjádřil interpersonální (mezilidský) postoj (sympatie k někomu, dominanci, pochybnost), uskutečnil sebevyjádření (sebeprezentaci) představil se (Vybíral, 2009, s. 90). I. Plaňava uvádí, ţe neverbální prostředky se pouţívají: k potvrzení ceremoniálů a rituálů (úsměv při pozdravení ), k zesílení vlivu (v propagandě, na masových shromáţděních a demonstracích; značení úcty povstáním, zvonění klíči, délka potlesku ), k uměleckému vyjádření (pantomima, balet ) (Plaňava, 2005, s. 43). 15

16 2.4 Klasifikace neverbální komunikace Neverbální sdělování je u lidí rozmanité a bohaté, některé jeho podoby jsou v čase proměnlivé. Neverbální projev kaţdého člověka je v něčem typický a vlastní pouze jemu. Rozlišujeme celou řadu prostředků neverbálního komunikování (Dohalská, 1985, s. 107). Co je třeba vědět u neverbálního chování: největší význam je přikládán neverbálním projevům v oblasti obličeje a hlavy, protoţe tato část je nejvíce vnímána a nejvíce také ovlivňuje to, jak posluchač vnímá sdělení (kontakt očima, mimika), dále jsou to pohyby rukou a paţí, a poté pohyby a pozice těla a nohou (Mikuláštík, 2003, s. 124). Neverbální projevy se dělí na: výrazy obličeje (mimika), pohledy (vizika), doteky (haptika), gesta (gestika), pohyby (kinezika), fyzické postoje (posturika), přiblíţení či oddálení (proxemika), tón řeči (paralingvistika) úpravu zevnějšku (Nelešovská, 2005, s. 46). 16

17 2.4.1 Mimika Mimika jsou pohyby obličejových svalů, které jsou nejvýraznějším sdělovačem emocí. Mimika nevyjadřuje jen to, co jedinec proţívá, ale také to, jaký má vztah ke sdělení a k objektu, o němţ hovoří. Naznačuje posluchači proţitek mluvčího.,,nejde jen o empatické vcítění do emočního stavu druhého, ale i o signalizování, ţe jsme přijali jeho mimický výraz emocionálního stavu jako sdělení o tomto stavu a ţe tomuto sdělení adekvátně rozumíme (Mikuláštík, 2003, s. 125, 126). Z mimických signálů dovede citlivý člověk dobře číst (tvar natočení úst, pozvednutí obočí, uhýbavý pohled ) (Mikuláštík, 2003, s. 126). A. Nelešovská uvádí, ţe výzkumy zjistily, ţe člověk dokáţe s velkou přesností odlišit sedm primárních emocí ve výrazech obličeje:,,štěstí neštěstí, neočekávané překvapení splněné očekávání, strach a bázeň pocity jistoty, radost smutek, klid rozčilení, spokojenost nespokojenost, aţ znechucení, zájem nezájem (Nelešovská, 2005, s. 48). A. Nelešovská dále uvádí sekundární emocionální mimické výrazy:,,splynutí fúze výrazů rychlé vystřídání jednoho emocionálního výrazu druhým, změna výrazu obličeje probíhá velmi rychle 1/8 aţ 1/5 sekundy. Sloţení mimických projevů jedna část obličeje vyjadřuje jiné, kvalitativně odlišné emoce neţ druhá. Levá polovina obličeje vyjadřuje jiný druh emocí neţ pravá. 17

18 Aktivace svalových komplexů obličejových svalů, které jsou normálně v činnosti při kvalitativně odlišných činností (Nelešovská, 2005, s. 48). Funkce mimických projevů: sdělování kulturně tradovaných projevů (zdvořilostní úsměv ), instrumentální pohyby (výrazy obličeje při kýchání, při zívání), sdělování emocí citů, pocitů, nálad, citových proţitků (Nelešovská, 2005, s. 47). Mimický projev je tvořen třemi oblastmi obličeje: dolní oblast: tváře + nos + ústa, střední oblast: oči + víčka, horní oblast: čelo a obočí (Svatoš, 2006, s. 65) Vizika,,Oči hrají v komunikaci velmi důleţitou roli. Působí jako sdělovače, ale také jako přijímače. Čím menší je oční kontakt, tím nejistěji se cítí příjemce zprávy, tím kratší je vzájemný kontakt a tím méně slov se ve vzájemném kontaktu vysloví (Mikuláštík, 2003, s. 128). Sdělování pohledy patří mezi nejčastější mimoslovní způsoby sdělování v sociální komunikaci (Mareš, Křivohlavý, 1995, s. 107). Kendon rozeznává čtyři základní funkce pohledů: poznávací kognitivní funkce (pohled zaměřujeme na místa, kde hledáme informace, umoţňující nám lepší pochopení situace), řídící regulující funkce (svým pohledem do určité míry řídíme dění ve svém okolí), 18

19 organizující a koordinující funkce (pohledem v rozhovoru mohou být od účastníků vyţadovány odpovědi, ticho ), vyjadřující expresivní funkce (svým pohledem můţe účastník komunikace vyjadřovat úroveň své pozornosti ) (Křivohlavý, 1988, s. 28, 29). Abychom porozuměli řeči očí, je důleţité vědět, jaké prvky obsahuje: směr zorné osy (zaměření pohledu na určitý cíl), délka doby jednoho pohledu (trvá-li pohled na určitou osobu příliš dlouho, bývá hodnocen negativně), četnost pohledů (ţáci velmi citlivě zaznamenávají, jak často se na ně učitel dívá v porovnání s ostatními spoluţáky), celkový objem pohledů (je ukazatelem sociálního zájmu, na objem učitelových pohledů jsou ţáci neobyčejně citliví), sled pohledů (pořadí pohledů), úhel pootevření očních víček (při různých pohledech můţe být odlišný), tvary obočí (svraštěné obočí, pokrčení čela ), vrásky kolem očí (po stranách očí, nad očima), frekvence mrkacích pohybů (souvisí s fyziologickými ději a některými psychickými stavy), velikost zornic (je přímo úměrná intenzitě emocionálního stavu člověka) (Mareš, Křivohlavý, 1995, s. 107, 108) Haptika Jde o komunikaci tělesným dotykem. Nejčastěji jde o podání ruky. Haptické signály jsou velmi silné, mají velkou informační hodnotu a leccos napoví o vnitřním stavu člověka (Svatoš, 2006, s. 66). 19

20 A. Nelešovská píše, ţe termín haptika byl zaveden lingvistou Williamem Austinem, který vyjadřuje taktilní kontakt (dotek) a zahrnuje:,,příjem zpráv o působení tlaku, který působí deformaci kůţe, příjem zpráv o působení tepla, příjem zpráv o působení chladu, příjem zpráv o vlivu podnětů, které působí bolest, někdy bývá zařazován i smysl pro vibrace, který registruje chvění (Nelešovská, 2005, 54). Význam této mimoslovní komunikace spočívá v mimořádné citlivosti koţního smyslu (Mareš, Křivohlavý, 1995, s. 111). M. Mikuláštík uvádí, ţe doteky mohou mít význam formální, neformální, přátelský a intimní. Dále autor uvádí doteková pásma těla, která jsou respektována v rámci dotekové komunikace:,,pásmo společenské, profesionální a zdvořilostní (ruce a paţe), pásmo osobní, přátelské (paţe, ramena, vlasy, obličej), pásmo intimní, erotické a sexuální (neomezené). Existují výjimky, například u lékaře nebo drţení při tanci (Mikuláštík, 2003, s. 130) Gestika Jde o záměrné pohyby rukou, hlavy, případně i nohou, které mohou dokreslit verbální projev, případně ho zastoupit (Mikuláštík, 2003, s. 127). Gesta jsou jednou z nejčastějších a neuţívanějších podob neverbální komunikace (Svatoš, 2006, s. 65). Gesta umoţňují lepší komunikaci a zároveň uvolňují napětí. Často odráţejí aktuální emocionální stav (úzkost, radost) (Leško, 2008, s. 29). Dělení gest do tří základních skupin: Ilustrace jsou gesta, kterými dokreslujeme ve vzduchu verbální projev, ukazujeme směr, vysvětlujeme (gesto vzrůstu, poklesu, dělení ). Gesta jako regulátory chování, jako upozorňování na něco nebo někoho (ukazujeme na toho, kdo nedává pozor). 20

21 Znaky (zvednutý palec směrem nahoru znamená, ţe je to výborné; palec směrem dolů znamená, ţe je to špatné) (Mikuláštík, 2003, s. 127). Funkce gest: gesta naznačují určitou ideu sdělení významu je doprovázeno souborem pohybů, gesta obrazně naznačují to, co je srozumitelnější, kdyţ se to ukáţe, gesta zvyšují názornost řečeného, gesta mohou vyjadřovat pravý opak toho, co je slovy sdělováno (Nelešovská, 2005, s. 52) Kinezika Jsou to pohyby těla v čase a prostoru. Jde o pohybové sledy a skupiny pohybů, koordinaci, plynulost, kompozici a souznění pohybů lidí v komunikačním aktu.,,kinezika přináší další informace, ilustruje a zvyšuje důraz výpovědi, poskytuje zpětnou vazbu od příjemce informace, je signálem pro udrţování pozornosti. Základních pohybů je 26 a při zohlednění druhu, rozsahu a prostorovosti pohybu je moţné rozlišit bezmála moţností (Leško, 2008, s. 30). Kaţdý člověk má své charakteristické pohyby, podle nichţ se dá poznat uţ na dálku. I kdyţ jsou spontánní, dá se z nich někdy vyčíst určitá informace (Mikuláštík, 2003, s. 128). Rozsah pohybů souvisí s intenzitou emocionálního proţívání situace (Mareš, Křivohlavý, 1995, s. 110). Lidé, kteří mají mimořádný pozorovací talent, dovedou podle druhu pohybů uhádnout, v jaké náladě se pozorovaný člověk nachází (Nelešovská, 2005, s. 51) Posturologie Sdělovat informace můţeme i konfigurací všech částí těla. Tím, ţe člověk zaujme určitou polohu těla, rukou, nohou, hlavy, můţe lidem sdělit, zda je jeho psychický postoj přátelský, či nepřátelský, zda s nimi chce dále komunikovat, nebo ne.,,posturologie rozeznává otevřené a zavřené fyzické postoje jedné osoby, rozlišuje souhlasné a nesouhlasné fyzické postoje dvou a více osob. Souhlasný 21

22 fyzický postoj nevyţaduje naprostou,,kopii postoje druhé osoby, ale shodu, obdobnou zaměřenost mimoslovního sdělování (Mareš, Křivohlavý, 1995, s. 110, 111). Fyziologie rozlišuje tři základní polohy člověka vstoje, vsedě a vleţe. Při kaţdé z nich mohou různé části těla zaujímat různé polohy. Základní tělesné postoje: kompozice vzájemná poloha dvou částí těla při téţe základní i tělesné poloze, konfigurace vystiţení vzájemných poloh všech částí těla při dané základní tělesné poloze, pozitura celek, který udává základní tělesnou polohu a polohovou konfiguraci všech částí těla (Nelešovská, 2005, s. 53) Proxemika V proxemice jde o vyuţívání vzdálenosti při komunikaci ve směru horizontálním i vertikálním. Kaţdý jedinec potřebuje určitý prostor, aby se cítil pohodlně. Tento prostor je relativní, individuálně a kulturně odlišný(mikuláštík, 2003, s. 129). Proxemika ukazuje, co si říkáme vzdáleností mezi sebou ve vzájemném kontaktu. Kaţdý zásah do zóny se projevuje emotivně (Leško, 2008, s. 31). Druhy proxemických zón podle E. T. Halla: Intimní prostor vzdálenost, kdy se můţeme navzájem dotýkat, jde o prostor od cca 15 do cca 45 cm a vstupují do něj jen nejbliţší osoby. Vlastní osobní prostor je prostor délky nataţených paţí (například při společenských událostech a všude tam, kde si podáváme ruce), jde o vzdálenost od cca 46 cm do cca 120 cm. Společenský prostor tento prostor vyuţíváme ve většině kaţdodenních setkání, v této vzdálenosti se cítíme pohodlně (například při s jednání s kolegy z práce nebo s jinými známými lidmi), vzdálenost cca od 1,2 do 3,6 m. Veřejný prostor tento prostor vyuţíváme při kontaktu s cizími lidmi, jde o vzdálenost nad cca 3,6 m (Hartley, 2004, s. 44, 45). 22

23 V proxemice při rozhovoru hraje svou roli i osobnostní charakteristika člověka (např. liší se průměrná velikost oddálení u extrovertů a introvertů). Velmi důleţitý je vztah, který mezi sebou komunikující osoby mají (Nelešovská, 2005, s. 56). Proxemika řeší důleţitá témata, mezi která patří i tzv. teritorialita. Je to členění prostoru (školy, třídy, pracovního stolu ) na oblasti, které jednotlivé osoby povaţují za své území, kde jsou,,doma (Nelešovská, 2005, s. 55). Pro označení teritoria se pouţívají tři typy značek: Centrální označení oznamuje, ţe teritorium je uţ vyhrazeno. Hraniční označení rozlišuje teritorium od teritorií druhých. Znaky identifikují váš majetek (DeVito, 2001, s. 135, 136) Paralingvistika Paralingvistika neboli sdělování tónem řeči. Vztahuje k naší řeči, ale nedá se zachytit klasickými metodami jazykovědy (například zapsat). Proto patří do základního souboru neverbálních projevů. Tvoří určitý přechod od mimoslovních k slovním způsobům chování (Nelešovská, 2005, s. 56). P. Gavora mezi paralingvistické prostředky komunikace řadí: hlasitost řeči (intenzita hlasu, vyjadřuje se na škále šepot křik), pauzy (přestávky v řeči, mohu být různě dlouhé a vyskytovat se na různých místech řeči), rychlost řeči (od pomalé po velmi rychlou řeč), slovní důraz (přiloţení síly na výslovnost slova), barva hlasu (vyznačuje se různými přívlastky: hlas zvučný, nosový, pisklavý ) (Gavora, 2005, s ). Někteří autoři dále přidávají intonaci, rytmus, akustickou náplň pauz a jiné (Gavora, 2005, s. 100). V běţném rozhovoru je důleţité vyuţívat sílu hlasu. Sluchový orgán rozeznává intenzitu hlasitosti od šepotu (10 decibelů) aţ po hranici bolesti (130 decibelů) či maxima (135 decibelů). Vyhovující je decibelů. 23

24 V běţném akustickém projevu se objevují pauzy, které mají souvislost s temperamentem, emocemi, připraveností k vedení komunikace. V toku řeči rozeznáváme řečový registr, který slouţí k vedení komunikace řečí s různými sociálními skupinami (jinak mluvíme s kamarádem, jinak s nadřízeným, jinak s dopravním policistou). Klasifikace řečových registrů: deklamační formální projev rozhovoru, písemné sdělení; formální určen autoritám; informativní s cizími lidmi, neformální charakter; familiární s přáteli, známými; intimní úzký rodinný kruh, blízký přítel, partner (Leško, 2008, s ). V komunikaci rozpoznáváme čtyři základní situace pro vyuţití paralingvistiky: ţádání o slovo (chceme něco říct a hlasitě se nadechneme), udrţení slova (v okamţiku zachycení ţádosti o slovo zvýšíme hlas nebo vynecháme pauzy), předání slova (vyšleme signál, ţe jsme skončili, nebo ţe očekáváme jeho vstup do mluvy) vzdání se slova (mlčení, vyslání neverbálního či verbálního signálu) (Leško, 2008, s. 36) Úprava zevnějšku a ţivotního prostředí Tímto druhem neverbální komunikace se rozumí to, co je moţno vyčíst ze způsobu oblečení, účesu, líčení... S tímto způsobem komunikace se setkávají zejména učitelé dospívající mládeţe (např. způsob oblékání ţáků, zvláštní případ tvoří úprava vlasů, volba zdobných prvků na oblečení, nápisů, odznaků ) (Nelešovská, 2005, s. 56, 57). Tato sloţka komunikace má na starosti vyslat do našeho okolí co nejkladnější informaci o naší osobnosti. Tato informace je rychlejší neţ verbální či neverbální informace. Takováto informace nemusí odpovídat skutečnosti. 24