Právní úprava ochrany spotřebitele v ČR a v některých dalších státech

Transkript

1 APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008 JIŘINA KOTOUČOVÁ Právní úprava ochrany spotřebitele v ČR a v některých dalších státech Česká republika Vývoj právní úpravy ochrany spotřebitele byl v českých podmínkách ovlivněn historickými souvislostmi a navázal po vzniku České republiky v roce 1918 na rakouskouherské právní předpisy. Ochrana spotřebitele se vyvíjela ve dvou směrech, jednak šlo o normy práva veřejného, jednak o normy práva soukromého. Z veřejnoprávních předpisů dřívější doby lze připomenout například rakouský Živnostenský řád pro zemi Českou a Moravskoslezskou z roku Tento zákon stanovil mimo jiné povinnost označit provozovnu a informační povinnosti u některých druhů zboží, jakož i sankce a kontrolní oprávnění živnostenských úřadů, například možnost zabavení zboží či uzavření provozovny. Na našem území byl zrušen až v roce Kromě toho byly k dispozici i zákony přímo regulující obchod s některými, především potravinovými výrobky. 1) Upraveno bylo právo nekalé soutěže 2) a kartelové právo. 3) Soukromoprávní úprava ochrany kupujícího byla původně obsažena ve Všeobecném občanském zákoníku rakouském, který byl posléze nahrazen občanským zákoníkem z roku ) V období po druhé světové válce se začal proces vytváření postavení spotřebitele v Evropě diametrálně lišit. Zatímco ve státech, které se staly účastníky zakladatelských smluv o Evropských společenstvích, probíhal rozvoj tržního hospodářství, ve státech tzv. východního bloku se jednalo o centrálně řízené ekonomiky. V roce 1964 byla přijata základní norma regulující občanskoprávní vztahy, tedy občanský zákoník, který představoval samostatný kodex, do kterého se 1) Například zákon č. 26/1902 ř. z. o obchodu máslem, sýrem, přepuštěným máslem, vepřovým sádlem a jeho náhražkami; zákon č. 210/107 ř. z. o obchodu vínem, vinným moštem a vinným rmutem, zákon č. 26/1895 ř. z. o výprodejích. 2) Zákon č. 111/1927 Sb. z. a n. 3) Zákon č. 141/1933 Sb. z. a n. 4) Zákon č. 141/1950 Sb. APLIKOVANÉ PRÁVO 1/

2 promítala zásada jednoty zájmů společnosti a jednotlivce (zájmy jednotlivce byly podřízeny zájmům celku). Například koupě byla upravena nikoli jako smlouva, kterou se za úplatu převádí vlastnické právo, ale jako služba obyvatelstvu, Přesto, že se jednalo o tradiční soukromoprávní odvětví, bylo upravováno metodami práva veřejného. 5) V podmínkách před rokem 1989 nebylo na území České republiky postavení spotřebitele nijak protežováno, zabezpečení jeho rovnoprávného postavení bylo pomíjeno a tak lze říci, že spotřebitel byl nucen přijmout kvalitu a nabídku produkce podniků a nemohl využít informované volby. Volba ve výběru zboží a služeb byla velmi omezená, a tak i případná znalost spotřebitele jeho nároků, spojených např. s právy z odpovědnosti za vady zboží, nemohla být v dostatečné míře využita. Naproti tomu v podmínkách trhu je produkce výrobců a prodávajících, včetně poskytovatelů služeb, vystavena konkurenci a tak je i postavení a možnosti volby spotřebitele významnější. Do roku 1989 bylo ponecháno především na úvaze spotřebitele, zda bude vymáhat své nároky, neboť soukromoprávní úprava řešila převážně jen nápravu již vzniklého závadného stavu, aniž by stanovila přímé sankce uplatnitelné státními orgány při porušení práva v konkrétním případě. Pouze zprostředkovaně bychom mohli sledovat ochranu spotřebitele například skrze sankce udělované výbory lidové kontroly hospodářským organizacím, které prodávaly výrobky nebo poskytovaly služby občanům. Po roce 1989 byly některé dosavadní předpisy, zejména soukromoprávní povahy, převzaty. Byl to například již zmíněný občanský zákoník 6) (dále též ObčZ), který se otázkám ochrany spotřebitele věnuje tradičně v souvislosti s kupní smlouvou, resp. prodejem zboží v obchodě, a smlouvou o dílo, resp. smlouvou o zhotovení věci na zakázku a smlouvou o opravě a úpravě věci, a to především formulací odpovědnosti za vady. K významným novelám občanského zákoníku, které přispěly ke zvýšení ochrany spotřebitele, patří zařazení úpravy spotřebitelských smluv, 7) změna ustanovení o prodeji v obchodě, především úpravou shody s kupní smlouvou a prodloužením délky záruční doby, 8) jakož i zařazení právní úpravy cestovní smlouvy jakožto samostatného smluvního typu. 9) V roce 1991 byl přijat obchodní zákoník (dále též ObchZ), 10) který upravuje z hlediska ochrany spotřebitele například významná ustanovení týkající se zákazu nekalé soutěže. 11) V části věnované závazkovým vztahům umožňuje sjednat působ- 5) Eliáš, K. Zuklínová, M.: Návrh občanského zákoníku (část první až čtvrtá), Návrh pracovní komise vydaný Ministerstvem spravedlnosti ČR, s. 3. 6) Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších zákonů. 7) Novela ObčZ provedená zákonem č. 367/2000 Sb. 8) Novela ObčZ provedená zákonem č. 136/2002 Sb. 9) Novela ObčZ provedená zákonem č. 159/1999 Sb. 10) Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších zákonů. 11) 41 a násl. ObchZ. 16 APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008

3 nost obchodněprávní úpravy i pro vztahy, kdy na jedné nebo obou stranách stojí spotřebitel. 12) Ústavněprávními prameny, ve kterých lze nalézt základní východiska právní ochrany spotřebitele, jsou Ústava České republiky 13) a zejména pak Listina základních práv a svobod, 14) která je neoddělitelnou součástí ústavního pořádku ČR. Zakotvená ústavní práva, jako například právo na svobodnou volbu povolání, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, právo svobodného sdružování, právo na ochranu zdraví a na příznivé životní prostředí a právo na soudní ochranu, mají význam nejen pro podnikatele, ale přispívají zároveň k ochraně spotřebitelů. K převzatým veřejnoprávním předpisům patřily po roce 1989 například zákon o České obchodní inspekci 15) a zákon o České zemědělské a potravinářské inspekci. 16) Základy nového pojetí práva ochrany spotřebitele byly dále položeny přijetím norem, které se promítají do celé řady zákonů. Jmenovat lze zákon o ochraně spotřebitele 17) (dále též ZOS), který lze označit za převážně veřejnoprávní předpis obecné a komplexní povahy, který je doplňován v jednotlivých oblastech zvláštními zákony, například v oblasti zdravotnictví, potravinářských a tabákových výrobků, léčivech. Tento zákon zakotvuje řadu povinností, které musí podnikatelé ve vztahu ke spotřebiteli dodržovat a týkají se nejen například zákazu diskriminace spotřebitele, ale plnění řady informačních povinností. Zákon o ochraně spotřebitele obsahuje však i soukromoprávní prvky, a to například při úpravě reklamace. Zákon o ochraně hospodářské soutěže 18) má zamezit vzniku a existenci monopolního a dominantního postavení právnických a fyzických osob při jejich podnikatelské činnosti, pokud omezují hospodářskou soutěž. Ochranu spotřebitele lze spatřovat i v zákazu uzavírání tzv. kartelových dohod, z něhož je možno udělit výjimku tehdy, je-li to ve prospěch spotřebitele. Některé informační povinnosti ve vztahu ke spotřebiteli vyplývají ze živnostenského zákona 19) (dále též ŽZ), který kromě toho chrání spotřebitele i tím, že stanoví podmínky pro získání živnostenského oprávnění. Tak například pro provozování činnosti cestovní kanceláře je vyžadováno získání oprávnění ke koncesované živnosti. 12) 262 ObchZ. 13) Zákon č. 1/1993 Sb. 14) Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. 15) Zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších zákonů. 16) Zákon č. 63/1986 Sb., zákon o České zemědělské a potravinářské inspekci, ve znění pozdějších zákonů. 17) Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších zákonů. 18) Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších zákonů. 19) Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. APLIKOVANÉ PRÁVO 1/

4 Zákon o cenách 20) uplatnil zásadu poctivosti a informovanosti ve vztahu ke spotřebiteli. Jeho význam v podmínkách trhu ustoupil s ohledem na tvorbu cen dohodou do pozadí. Zákon o bankách 21) upravuje postavení spotřebitele jakožto vkladatele. Zákon o regulaci reklamy 22) zakotvuje uceleně dříve dílčí úpravu reklamy. Stanoví například, kdy je reklama zakázána, v zákoně je vymezeno postavení státních orgánů oprávněných provádět kontrolu a ukládat pokuty, jakož i nestátního orgánu těch, kdo v oblasti reklamy podnikají, tj. Rady pro reklamu. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání 23) stanoví zákaz zařazování do vysílání například reklamy, která podporuje určité chování, které by ohrožovalo spotřebitele. Cílem zákona o technických požadavcích na výrobky 24) je stanovení speciálních pravidel, která mají zajistit, aby na českém trhu nebyly do oběhu uváděny výrobky, které by ohrožovaly spotřebitele. Technické požadavky na výrobky jsou podrobně rozvedeny a konkretizovány v řadě prováděcích právních předpisů, které se týkají například elektrických zařízení, hraček, stavební výroby. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku 25) chrání spotřebitele tím, že zavádí přísnou objektivní odpovědnost výrobce za škodu způsobenou movitou věcí. Právní úprava vychází ze skutečnosti, že mezi spotřebitelem a výrobcem není většinou založen přímý smluvní vztah, přesto směřuje k alokaci odpovědnosti u výrobce. Zákon o potravinách a tabákových výrobcích 26) stanoví povinnosti při výrobě potravin a tabákových výrobků a při uvádění do oběhu. Prováděním státního dozoru jsou pověřeny orgány ochrany veřejného zdraví, orgány veterinární správy, česká zemědělská a potravinářská inspekce. Důraz je kladen zejména na zdravotní nezávadnost a tím i bezpečnost potravin, musí být zajištěna potřebná informovanost spotřebitele. Povinnosti v této oblasti jsou konkretizovány v řadě vyhlášek Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstva zemědělství ČR. Jedná se například o hygienické požadavky na prodej potravin a rozsah vybavení prodejny. Zákon o léčivech 27) si klade za cíl zvýšit kvalitu a bezpečnost léků a předcházet tak vzniku škod na zdraví fyzických osob. K informovanosti spotřebitele přispívá i zákon o označení původu a zeměpisných označeních se označením původu. 28) 20) Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších zákonů. 21) Zákon č. 21/1992 Sb. o bankách, ve znění pozdějších zákonů. 22) Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších zákonů. 23) Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších zákonů. 24) Zákon č. 22/1997 Sb. o technických požadavcích na výrobky, ve znění pozdějších zákonů. 25) Zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění pozdějších zákonů. 26) Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, ve znění pozdějších zákonů. 27) Zákon č. 79/1997 Sb., o léčivech, ve znění pozdějších zákonů. 28) Zákon č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu a zeměpisných označení, ve znění pozdějších zákonů. 18 APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008

5 Zákon o obalech 29) označuje za obal výrobek určený k pojmutí jednoho nebo určitého množství výrobků, který slouží k usnadnění manipulace s výrobkem. K ochraně spotřebitele by bylo možno přiřadit ustanovení, ve kterém je kladen požadavek na co možná nejmenší hmotnost a objem obalu. Rizika spojená s úpadkem cestovních kanceláří má zmírnit zákon o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu. 30) Ochranu spotřebitele bychom mohli spatřovat i v promítnutí do procesních postupů, upravených především v občanském soudním řádu 31) (dále též OSŘ). Při vzniku sporů může být v soudním řízení uplatněn nárok ze strany spotřebitele například při vadách zboží, ze strany podnikatele může dojít k vymáhání pohledávky ve vztahu ke spotřebiteli například v případě nezaplacení ceny zboží, které může v krajním případě skončit exekucí či dokonce až prohlášením konkursu na majetek spotřebitele. Ochrana spotřebitele je v těchto případech spojena s jeho určitou aktivitou, kterou musí spotřebitel projevit, pokud chce kýžené ochrany dosáhnout. Ochranu spotřebitele v podmínkách úpravy v občanském soudním řádu lze nalézt např. v 133a OSŘ, který upravuje přechod důkazního břemene a ze kterého vyplývá, že skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován při prodeji zboží v obchodě nebo při poskytování služeb, má soud za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Dále podle 155 OSŘ vzniká spotřebiteli v případě úspěchu ve věci ochrany práv spotřebitelů právo, aby byl rozsudek zveřejněn na náklady neúspěšné strany. Ochranu spotřebitele lze do jisté míry spatřovat i v ustanovení 202 odst. 2 OSŘ, podle kterého nelze podat odvolání u rozsudku, kterým bylo přiznáno peněžité plnění do Kč, k příslušenství se přitom nepřihlíží a nesmí jít o rozsudek pro uznání ani o rozsudek pro zmeškání. Dá se totiž předpokládat, že spotřebitelské spory patří především do nižších finančních kategorií a soudní řízení by nemělo být zbytečně prodlužováno možností přezkoumávat rozhodnutí v odvolacím řízení. Zvláštní podmínky příslušnosti soudu, je-li účastníkem sporu spotřebitel, český zákon neupravuje. Jinak je tomu např. při řešení spotřebitelských sporů s cizím prvkem, kdy příslušnost soudu bude určena podle soudu, v jehož obvodu má spotřebitel své bydliště. 32) Uvedený výčet zákonů zasahujících do oblasti ochrany spotřebitele není vyčerpávající, snahou bylo pouze dokumentovat četnost takovýchto právních předpisů, které jsou i nadále prohlubovány příjímáním právních úprav reflektujících zejména předpisy ES/EU v této oblasti. 29) Zákon č. 477/2001 Sb., o obalech, ve znění pozdějších zákonů. 30) Zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně občanského zákoníku a živnostenského zákona, ve znění pozdějších zákonů. 31) Zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších zákonů. 32) Čl. 13 a 14 nařízení Rady ES/44/2001 o soudní příslušnosti a uznání výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech APLIKOVANÉ PRÁVO 1/

6 Přístupy k pojetí ochrany spotřebitele některých zahraničních úpravách Rozdílné přístupy k začlenění ochrany spotřebitele do systému práva byly zvoleny v právní úpravě ve Francii a ve Spolkové republice Německo. Zatímco ve Francii byl přijat zcela samostatný kodex, v SRN je úprava založena na integraci předpisů na ochranu spotřebitele do občanského zákoníku. Určitou modifikaci tohoto pojetí zvolilo Rakousko. Spolková republika Německo Ve Spolkové republice Německo existovaly původně, do té doby, než bylo přistoupeno k zařazení ustanovení na ochranu spotřebitele převážně do německého občanského zákoníku 33) (dále též BGB), dílčí úpravy v samostatných zákonech. 34) V roce 2002 byla provedena velká modernizace německého závazkového práva a obsah jednotlivých zvláštních zákonů týkajících se ochrany spotřebitele byl integrován do německého občanského zákoníku. Jde zejména o úpravu podomních obchodů zařazenou do 312 a násl. BGB, smluv uzavíraných na dálku v 312b a násl. BGB, spotřebitelskou koupi zboží v 474 a násl. BGB, smlouvy o užívání nemovitosti po určitou část roku v 481 a násl. BGB, spotřebitelský úvěr v 491, 499, 655 a násl. BGB. Právní úprava elektronického obchodu je zohledněna v 312e, obchody na splátky v 505 BGB. Kolizněprávní materie se nachází v čl. 29 a 29a německého uvozovacího zákona k občanskému zákoníku 35) (dále též EGBGB). Úprava zájezdů a programů na cesty, jakož i část upravující pojištění, nebyla pojata jako typicky soukromoprávní, neboť stranami nemusí být vždy podnikatel a spotřebitel a je předmětem úpravy v samostatném zákonu. 36) Vývoj obsahu opatření na ochranu spotřebitele vychází i v SRN z politiky EU a stále častěji je shledávána potřeba zajištění ochrany spotřebitele, k čemuž by měly být nápomocny různé ochranné instrumenty. 37) Některé představy v EU 33) Bürgerliches Gesetzbuch z 18.srpna 1896 (RGBl. S. 195) BGBl. III (BGB) 34) Např. se jednalo o zákon z k provedení směrnice Rady č. 90/314/EHS o hotových programech na cesty, prázdniny a zájezdy, zákon z roku 1986 o podomních obchodech k provedení směrnice Rady č. 85/577/EHS o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo provozovnu, zákon o odpovědnosti za vadné výrobky z roku 1989 k provedení směrnice Rady č. 85/374/EHS o odpovědnosti za vadné výrobky, zákon z o spotřebitelském úvěru z roku 1990 k provedení směrnice Rady č. 87/102/EHS o spotřebitelském úvěru. Rovněž k provedení směrnice Rady č.93/13/ehs o nekalých ustanoveních ve spotřebitelských smlouvách (o zneužívajících klauzulích) bylo připraveno v roce 1996 zařazení 24a do zákona o všeobecných obchodních podmínkách, který byl platný v té době. Posléze byl jeho obsah přejat přímo do německého občanského zákoníku (BGB). 35) Einführungsgesetz zum Bürgerlichen Gesetzbuch z 18.srpna 1986 (RGBl. S. 604), BGBl. III (EGBGB). 36) Fernunterrichtsschutzgesetz (FernUSG). 37) Kemper, R.: Verbraucherschutzinstrumente, Nomos, 1. vyd., Franfurkt am Main: 1994, s APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008

7 a v členských státech byly odlišné od názorů zastávaných v SRN. Tak například byla v SRN vedena diskuse ohledně realizace směrnice o zneužívajících klauzulích ve spotřebitelských smlouvách. 38) Ani samotné přijetí směrnice nebylo bez problémů. Původně byly předloženy postupně dva návrhy, a to v roce 1990 a v roce Podle prvního návrhu Evropské Komise měl být obsah konkrétních ujednání obsažených ve smlouvě v případě sporu přezkoumáván orgánem příslušným rozhodovat ve věci. Tato předloha nechala oživnout názory, které varovaly před vytvořením samostatného soukromého práva určeného speciálně pro spotřebitele. V této souvislosti bylo uváděno, že přijetí takovéto úpravy by mohlo být popřením soukromoprávní autonomie účastníků smlouvy a mohlo by dojít k porušení řádné funkce tržního hospodářství. Ve schváleném znění směrnice z 5. dubna 1993 byla privátní autonomie zjevně opuštěna. Z hlediska jednotlivých národních práv nebylo však mnohdy jednoduché provést sjednocení v zastávaných názorech. Tak například německý zákon o všeobecných obchodních podmínkách, 39) platný do doby převzetí textu zákona do BGB, nebyl ve své podstatě vystavěn jako ryzí zákon na ochranu spotřebitele. Cílem tohoto zákona bylo podle převažujícího mínění spíše zamezit zneužití smluvní volnosti, než přímá ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele byla obsažena pouze nepřímo. Od této koncepce se evropská směrnice poněkud odlišuje, neboť jedním z důvodů přijetí této směrnice byla snaha o dosažení účinnější ochrany spotřebitele, jak vyplývá z úvodních ustanovení směrnice. Skutečnost, že posouzení přístupu k ochranářským opatřením ve prospěch spotřebitele nebylo vždy bez problémů, lze dokumentovat na některých konkrétních příkladech. 40) Jeden z problémů ochrany spotřebitele, tedy nalezení rovnováhy mezi soukromoprávní autonomií a ochranou slabší strany, byl zkoumán i v SRN a lze jej nahlédnout například v souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv. V praxi se lze setkat s případy, kdy se bance zaručí děti, manžel či životní partner osoby, které byl poskytnut úvěr, tedy osoby bez vlastního majetku a příjmů. Později po nich může banka z titulu ručení vyžadovat splacení nemalých částek, po jejichž vymožení by jim po roky mohlo zůstat jen životní minimum. Právě obdobný případ byl předmětem zkoumání Spolkového soudního dvora, konkrétně šlo o rozsudek IX. senátu v případě označovaném jako Dcera. V tomto případě byla projednávána žaloba na zaplacení finanční částky. Peněžní ústav žaloval dceru osoby, jíž byl poskytnut úvěr, z titulu jejího ručení za závazek. Případ byl projednáván po vrácení Spolkovým ústavním soudem, který učinil závěr, že ručitelská smlouva odporuje dobrým mravům a je tak podle 138 odst. 1 BGB neplatná. Rozhodující měly být zvláštní okolnosti před nebo během uzavření ručitelské smlouvy, nebyl tedy rozhodující obsah a účel smlouvy. Toto ručení mělo ve své podstatě výhody pro věřitele (tedy banku) a nebyla tak zaručena rovnost 38) Směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách ze dne 5. dubna ) Allgemeinenbedingungengestz z roku 1976 (ABG). 40) Hammelhoff, P.: Verbraucherschutz im Systém des deutschen und europäischen Privatrechts. Vortrag C. F. Müller Verlag, Heidelberg: APLIKOVANÉ PRÁVO 1/

8 účastníků. Neplatnost spatřoval soud v nezpůsobilosti ručitele, protože okolnosti uzavření smlouvy byly nerovnoprávné (culpa in contrahendo) a bylo možno předpokládat, že dcera nebude mít finanční prostředky na zaplacení. Hlavním dlužníkem byl otec, se kterým měla banka při uzavření smlouvy počítat a takovouto ručitelskou smlouvu nepřipustit. Obdobným případem byl případ zvaný Mitsubischi, který projednával XI. senát Spolkového soudního dvora. Dvacetiletá manželka vystupovala vůči bance jako spoludlužnice, aby tak umožnila svému manželovi pořídit si auto. I v tomto případě vycházel soud ze závěru, že šlo u manželky o jednostranné zatížení, neboť pokud by měla na výzvu banky zaplatit dlužnou částku, vzniká otázka, zda by až do doby odchodu do důchodu disponovala takovými finančními prostředky, aby mohla svou povinnost splnit. Manželka neměla vlastní příjmy a nebylo možno uvažovat, že je někdy z pracovního poměru mít bude. Tato skutečnost podle názoru soudu měla být pro banku zřejmá. I zde byl shledán hrubý nepoměr mezi převzatou povinností ručitele a jeho schopností k plnění. Banka proto využila postavení slabší strany. Senát přitom kladl důraz zejména na okolnosti uzavření smlouvy (mladý věk dcery v prvně uvedeném případu, převážnou absenci finančních prostředků ručitele ve druhém uvedeném případu) a naproti tomu zdůraznil obsah úvěrového zajištění. Důležité pro posouzení dané otázky tak jsou i motivy uzavření smlouvy. Bylo však konstatováno, že soud není povinen zkoumat vlastní obsah smlouvy. S těmito závěry Spolkového soudního dvora obsaženými v rozhodnutích obou senátů nesouhlasí zcela všichni právní odborníci v SRN. Tak například Hammelhoff podrobuje uvedená rozhodnutí kritice, 41) neboť uvádí, že zvolenou argumentací soudu by mohla být porušena ochrana toho, kdo zajištění poskytuje. Rovněž tak by nebylo úvěrové zajištění právně dostatečně závazné. Strany by sice do smluvního vztahu chtěly vstoupit, ale soud by s tím musel souhlasit. Krajně vymezeno by to znamenalo, že jednostranně neobvyklé zatížení (ručení) by bylo možno převzít jen se souhlasem soudu. V praxi by přitom mohlo jít o řadu případů, které by musely být posuzovány samostatně. Podle převažujících výkladů 42) se neplatnost podle 138 odst. 1 BGB uplatní tehdy, jde li o nápadný nepoměr vzájemných plnění (např. převyšují-li smluvní úroky obvyklé úroky o 100 %). Rozpor s dobrými mravy nelze tedy použít všeobecně, ale je třeba vážit všechny souvislosti. K těm by mohla patřit i nezkušenost osob ve výše uvedených případech, neboť tyto osoby (např. rodinní příslušníci) nemají dostatek znalostí a nemusí si být vědomi rizika, které je s ručením spojeno. A tak lze předpokládat, že v konkrétním případě by s pojmem soukromoprávní autonomie měla být spojena povinnost banky, jakožto profesně zdatného partnera, poučit druhou stranu o případných důsledcích převzatého zajištění. Banka by měla v konkrétním případě objasnit situaci a případně v rámci realizace smluvní volnosti smlouvu neuzavřít. Zároveň však může vyvstat otázka, co když banka své informační povinnosti vůči slabší straně splní a rodinný příslušník přesto ručitelský závazek převezme. 41) Hammelhoff, P.: Verbraucherschutz im Systém des deutschen und europäischen Privatrechts. Vortrag , C. F. Müller Verlag, Heidelberg: 1996 s. 22 a násl. 42) např. Mayer-Maly, T.: in: Müncherer Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. C.H. Beck, München: 1995, komentář k APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008

9 Jde také podle 138 odst. 1 BGB o neplatný úkon? Zde by se mělo vyjít ze zásady, že pokud hlavní dlužník převezme závazek, který převyšuje jeho schopnost plnění, děje se tak v důsledku realizace jeho smluvní volnosti a nemůže požadovat zmírnění důsledků uzavřené smlouvy pro porušení dobrých mravů. K uvedeným příkladům lze učinit ten závěr, že ústavně zaručená ochrana slabší strany má být garantována, není však povinností soudu přezkoumávat obsah uzavřené smlouvy a motivů jejího uzavření, nýbrž peněžní ústav jakožto právně zkušenější strana má případná rizika vysvětlit, čímž je do jisté míry jeho smluvní volnost ohraničena. Soukromoprávní autonomie je tak nezbytně spojena s hesly: informovanost, vysvětlení, znalost. A i s tímto souvisí upevňování a postupné zařazování práva ochrany spotřebitele v rámci právního systému každého státu. Francie Mezi členskými státy Evropské unie v oblasti ochrany spotřebitele lze dále poukázat například na francouzské právo, které začalo reagovat na potřeby rozvíjející se spotřeby rychleji než okolní země. Svým rozsahem dlouho předčilo i úroveň ochrany poskytované evropským právem a tuto tendenci potvrzovala i judikatura francouzských soudů. V současné době se však tento trend začíná poněkud obracet, neboť tempo vývoje francouzského spotřebitelského práva se začíná zpomalovat a evropské právo se tak stává zdrojem inspirace pro francouzskou úpravu, ačkoli v minulosti tomu bylo mnohdy naopak. Přesto Francie zůstává zemí, kde je již tradičně poskytována vyšší ochrana právům spotřebitelů, než jakou vyžaduje Evropská unie. Kodifikace pravidel na ochranu spotřebitele byla ve Francii soustředěna do samostatného spotřebitelského kodexu, 43) do kterého byly zahrnuty dříve přijaté zákony určené k ochraně zájmů spotřebitele. Tato úprava je sice poměrně rozsáhlá, ale postrádá prvky sjednocení a zjednodušení, proto se také hovoří o tzv. administrativní kodifikaci. 44) Francouzský spotřebitelský zákoník je rozdělen do pěti částí, uspořádaných podle předmětu úpravy. 45) V první části jsou uvedena pravidla, která chrání spotřebitele jako ekonomického činitele před nedostatečnou informovaností a nekalými obchodními praktikami, jako smluvní strana je spotřebitel chráněn především specifickými právy na odstoupení od smlouvy a zákazem nepřípustných ujednání. Tak například je podnikatel povinen seznámit spotřebitele ještě před uzavřením smlouvy s podstatnými znaky výrobku nebo služby, s údaji o ceně, jakož i s dobou dodání zboží či provedení služby. 43) Code de la consommation z 26. července 1993, zákon č ) Pizzio, J. P.: Francouzský zákonodárný systém o ochraně spotřebitele. In: Spotřebitelská legislativa EU a její implementace do práva členského a kandidátského státu (na příkladu Francie a České republiky). Cahiers du CEFRES no 27. prosinec 2001, s ) (cit ). APLIKOVANÉ PRÁVO 1/

10 Pro francouzské právo je typické, že za případné porušení zákonem stanovených povinností jsou návazně uvedeny sankce i trestněprávního charakteru v hmotněprávní úpravě. Tak například ve francouzském spotřebitelském kodexu jsou stanoveny sankce za porušení povinností spojených s označením původu zboží, jakož i za klamavé jednání týkající se například uvedeného množství zboží, které má být předmětem koupě. 46) Trestní odpovědnost by bylo možno dovodit nejen pro fyzické osoby, ale též pro osoby právnické. Zákon dále uvádí postupy, které jsou považovány dovolené při dodávkách zboží či poskytování služeb, jakož i metody nedovolené. Obsažena je právní úprava reklamy, prodeje zboží a poskytování služeb na dálku, podomního prodeje, jakož i užívání nemovitosti nebo její části po určitou část roku. Francouzský spotřebitelský kodex zakazuje aplikaci některých nepřípustných ujednání ve smlouvách uzavíraných se spotřebiteli. Ve druhé části se francouzský zákon zabývá podmínkami uvádění zboží a služeb na trh a nejpodstatnějšími povinnostmi obchodníka v této souvislosti, tj. bezpečností výrobku a jeho souladem s vyžadovanými parametry. Upravena je odpovědnost za vady, přičemž v obecné rovině je odkázáno na příslušná ustanovení ve francouzském občanském zákoníku. Třetí část se týká ochrany při uzavírání spotřebního úvěru a hypotečního úvěru a postup při předlužení spotřebitele. Specifickou oblast úpravy představuje řešení situace, kdy fyzická osoba není schopna plnit své splatné závazky, neboť v jiných právních řádech je řešena tato problematika většinou v rámci procesních předpisů. Část čtvrtá upřesňuje podmínky schvalování organizací, které jsou oprávněny vystupovat jménem spotřebitelů a ve vymezených případech být stranou soudního sporu či podat žalobu při porušení kolektivních zájmů spotřebitelů.. Pátá část zmiňuje veřejnoprávní instituce, které se na ochraně spotřebitele také podílejí. Jde například o výbory na ochranu spotřebitele, ve kterých jsou zastoupeni spotřebitelé, ale též jsou zde zástupci podnikatelů. Rakousko Základním pramenem práva v oblasti soukromoprávní ochrany spotřebitele je v Rakousku zákon na ochranu spotřebitele 47) (dále též KSchG). Některé dílčí úpravy poskytují i další zákony, například zákon o pojistné smlouvě, 48) zákon o kapitálovém trhu, 49) zákon o bankách, 50) zákon o dílčím časovém sdílení nemovitostí (timesharing). 51) Odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku je upravena v zákoně o ručení za výrobky. 52) 46) Č. L Code de la consommation. 47) Konsumentenschutzgesetz z , BGBl. Nr. 140/1979 ve znění BGBl. I. 62/2004 (KSchG). 48) Versicherungsvertraggestz, BGBl. 2/1959 (VersVG). 49) Kapitalmarktgesetz BGBl. 625/1991 (KMG). 50) Bankwesengesetz (BWG). 51) Teilzeitnutzungsgesetz, BGBl 32/1997 (TNG). 52) Produkthaftunggesetz, BGBl. 99/1988 (PHG). 24 APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008

11 Rakouský zákon na ochranu spotřebitele vymezuje do té míry vlastní oblast úpravy, že bylo třeba promítnout změny do úpravy ve všeobecném rakouském občanském zákoníku 53) (dále ABGB), které v různých částech mají sice na zřeteli ochranu spotřebitele, jsou však obecně použitelné. Jedná se například o ustanovení, která mají zabránit zneužití všeobecných obchodních podmínek a dále byla zařazena ustanovení týkající se společné žaloby. 54) Kromě toho byla doplněna úprava práva na uplatnění omylu v právním úkonu, neúčinnosti ujednání o ceně a ustanovení týkající se zkrácení nároku pod polovinu (laesio enormis). Rakouský zákon na ochranu spotřebitele obsahuje především zvláštní ustanovení o spotřebitelských obchodech, ustanovení 3 14 obsahují obecnou úpravu, ustanovení obsahují zvláštní typy smluv. V rakouském zákoně na ochranu spotřebitele jsou řešeny například tyto otázky: Právo na odstoupení od smlouvy Ustanovení 3 4 KSchG a další ustanovení ulehčují spotřebiteli postup při odstoupení od smlouvy, jejíž uzavření bylo spotřebiteli určitým způsobem vnuceno. Jde například o smlouvy uzavírané při podomním obchodu, při kterém může spotřebitel podlehnout vyjednávacím taktikám prodávajícího. Podstata ochrany není však vázána na subjektivní předpoklady, ale na objektivní kriteria, zejména na místo uzavření smlouvy. Zákonem předpokládaný obsah plné moci Ustanovení 10 KSchG obsahuje zvláštní úpravu zákonem předpokládaného obsahu plné moci zástupce podnikatele. Podle této úpravy musí být případná omezení obsažená v plné moci spotřebiteli známá, pouhá nedbalá neznalost nemůže být k tíži spotřebitele. Nepřípustná smluvní ujednání Taxativní výčet těchto ujednání je uveden v 6 KSchG a týkají se vždy skutkově blíže popsaných skutečností. Jde například o jednostranné zvýšení ceny, zákaz odepření plnění, vyloučení výhrady zadržovacího práva, zákaz určitých kompenzací, přenesení důkazních povinností na spotřebitele, propadnutí převzaté věci, výše úroků z prodlení, vyloučení zákonem stanoveného nároku na uplatnění odpovědnosti za vady. Kromě toho jsou zařazena nepřípustná ujednání i do ustanovení týkajících se všeobecných obchodních podmínek, například protiprávní výhrada odstoupení, výhrada jednostranné změny plnění, vyloučení nároku na závdavek. Soudcovské právo snížení závdavku a odstupného (moderační právo soudu) Podle 7 KSchG může být vznesen požadavek, aby soud snížil výši zálohy nebo výši odstupného. Tím jsou myšleny především různé storno poplatky zařazované do smluv uzavíraných se spotřebiteli. 53) Allgemeines Bürgerliches Gestzbuch z 1. června 1881, JGS 946, v znění BGBl. 177/2004 (ABGB). 54) Srov. 28 a násl. ABGB. APLIKOVANÉ PRÁVO 1/

12 Odpovědnost za vady Rakouský zákon na ochranu spotřebitele obsahuje několik zvláštních ustanovení o odpovědnosti prodávajícího za vady výrobku. Všeobecná pravidla ohledně odpovědnosti za vady je třeba vždy použít v prospěch spotřebitele. Zákaz směnky na řad Podnikatel nesmí podle 11 KSchG požadovat od spotřebitele směnku na řad. To může být porušeno jen tehdy, když spotřebitel má také od třetí osoby vymahatelné abstraktní směnečné dluhy, které jsou vyšší, než je jeho závazek ze spotřebitelského obchodu. Takové směnky jsou sice platné, spotřebitel má však právo odstoupit vůči podnikateli od té části směnky, která přesahuje výši dluhu spotřebitele. Zákaz zajištění platby Podnikatel není oprávněn zadržet jako zajištění pro ještě nesplatnou pohledávku vůči spotřebiteli jeho nároky na mzdu nebo plat ( 12 KSchG). Tím by mělo být vyloučeno zneužití ve vztahu k mzdě a platu. Předčasné zaplacení půjčky vede ke snížení nákladů úvěru spotřebitele a nesmí být smluvně vyloučeno ( 12a KSchG). Ztráta termínu Obecně se připouštějí smluvní ujednání ve vztahu ke zmeškání termínu, která omezují práva smluvního partnera, v případě nezaplacení např. splátky, nebo příslušenství pohledávky a umožňují požadovat splnění celého dluhu. Postačí objektivní zmeškání, nestačí však jen pouhé zmeškání, nárok je třeba uplatnit. Nesplacením části dluhu se stává splatný celý dluh, nedochází však ke zrušení celé smlouvy. Uplatnění nároků z titulu zmeškání termínu tak neznamená odstoupení od celé smlouvy. V 13 KSchG je vymezena privátní autonomie, zmeškání termínu oproti ujednání, ve prospěch spotřebitele. Podnikatel může uplatnit zmeškání termínu jen tehdy, pokud on sám splnil své povinnosti. Další podmínkou je, aby prodlení spotřebitele trvalo nejméně 6 týdnů a podnikatel bezúspěšně upomenul spotřebitele s lhůtou ke splnění v délce minimálně 2 týdnů. Tak by měl být spotřebitel chráněn před důsledky pouze nepatrného porušení povinnosti a před tím, aby nebyl překvapen požadavkem na plnění. Příslušnost soudu Spory ze spotřebitelských vztahů jsou oprávněny projednávat soudy příslušné podle zákonných předpisů. Příslušnost soudu lze i sjednat, což však nemá být pro spotřebitele nevýhodné. Pro žalobu proti spotřebiteli lze sjednat příslušnost soudu ve vazbě na místo bydliště, stálý pobyt nebo místo činnosti spotřebitele. Při podání žaloby proti spotřebiteli nesmí být vyloučen zákonem předvídaný soud. Speciální úprava pro zvláštní smlouvy Rakouský zákon na ochranu spotřebitele má zvláštní úpravu některých smluvních typů, které se týkají: smluv uzavíraných na dálku, smlouvy o opakujících se plněních, 26 APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008

13 smlouvy o obchodech na splátky a jim naroveň postavených obchodech, úvěrové obchody, dodávky v obchodě s tiskovinami, smlouvy o vylepšení bydlení, smlouvy o dílo, cestovní smlouvy, smlouvy o pojištění. Dále například rakouský zákon o kapitálovém trhu obsahuje ochranná ustanovení ve prospěch osob, které cenné papíry nabývají, a to tím, že stanoví náležitosti prospektu a stanoví povinnost vydání prospektu. Pokud by byla učiněna nabídka bez povinného prospektu, pak by mohl příjemce, je li spotřebitelem, od nabídky nebo od smlouvy odstoupit. Spotřebiteli přísluší právo na odstoupení tehdy, není li mu nabytí imobilizovaného zdanění potvrzeno. Závěr Ochrana práv spotřebitelů prošla ve svém vývoji v ČR i v jiných členských státech EU různými obdobími. Od počátku, kdy byla realizována především samoregulace spotřebitelských vztahů, přes rámcovou ochranu promítanou dílčím způsobem do veřejnoprávních i soukromoprávních předpisů, až k systematičtějším úpravám, které jsou přijímány v posledních letech a mají zajistit dostatečnou míru regulace zejména v podmínkách členství České republiky a dalších členských států v Evropské unii. Zásadní rozdíl oproti předchozí úpravě lze zaznamenat v ČR od přijetí nových právních předpisů po roce 1989, kdy Česká republika vstoupila do nové etapy vývoje ochrany spotřebitele v podmínkách vytváření tržního hospodářství. Do té doby byla práva spotřebitele chráněna pouze okrajově, spíše jako vedlejší produkt centrálně plánovaného hospodářství. Nadále je ochrana spotřebitele zajišťována, kromě soukromoprávní úpravy, více i prostředky veřejného práva, jehož cílem má být ochrana preventivní. Sankce ukládané správními orgány nejsou však vždy dostatečně motivující k odstranění protiprávního stavu. Proto i v současné době nelze v oblasti ochrany spotřebitele podceňovat ani význam soukromoprávní ochrany bez ingerence státu. Vzájemným propojením a využitím všech zákonných možností lze dospět k vytvoření moderního právního systému ochrany spotřebitele. Výraznou změnu v poskytování ochrany spotřebitelům bylo možno zaznamenat v souvislosti s přípravou vstupu České republiky do Evropské unie a jeho následnou realizací v roce 2004, a to především v souvislosti s nutností aproximace, aplikace a realizace právních předpisů ES/EU v právu ČR, což bylo nezbytným předpokladem začlenění ČR do EU. A tak lze konstatovat, že z poměrně okrajové záležitosti se stává ochrana spotřebitele důležitým aspektem tržního hospodářství, který bude jistě i nadále rozvíjen. Z nastíněných přístupů k zařazení úpravy ochrany spotřebitele v některých zahraničních právních řádech je patrné, že jde o volbu mnohdy různorodou, často APLIKOVANÉ PRÁVO 1/

14 odpovídající tradici systematiky právních předpisů v daném státě, která je však modifikována a zohledňuje potřebu začlenění směrnic přijatých k ochraně spotřebitele na úrovni ES/EU. Přístupy k začlenění předpisů ES do národních práv jsou v jednotlivých členských státech různé. Ve Francii byla soustředěna úprava ochrany spotřebitele do spotřebitelského kodexu, v SRN byla ochrana spotřebitele pojata přímo do novelizovaného občanského zákoníku a Rakousko zvolilo cestu přijetí samostatného spotřebitelského zákona při zachování obecné úpravy v rakouském občanském zákoníku. V České republice patří k základním předpisům na ochranu spotřebitele především zákona o ochraně spotřebitele a občanský zákoník. Dále lze vysledovat postupy zvolené případ od případu. Někdy je přijata novelizace stávajícího zákona, 55) jindy jsou přijímány samostatné zákony, například zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. Text převzat z habilitační práce autorky. Seznam použité literatury / References Hakenbergová, W.: Základy evropského hospodářského práva. C. H. Beck, Praha Horová, O.: Ochrana spotřebitele. VŠE, Praha Hulva, T.: Ochrana spotřebitele. ASPI, Praha Jehlička, O. Kratochvíl, M. Švestka, J.: Právní ochrana spotřebitele v České republice. C. H. Beck, Praha Kotoučová, J.: Zákon o konkurzu a vyrovnání. C. H. Beck, Praha Švarc, Z. a kol.: Základy obchodního práva. Čeněk, Plzeň Tichý, L. a kol.: Dokumenty ke studiu evropského práva. Linde, Praha Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní. Linde, Praha Zdražil, M.: O ochraně spotřebitele. Praktická příručka se vzory a judikaturou. Linde, Praha Klíčová slova Spotřebitel, ochrana práv spotřebitelů, zákon o ochraně hospodářské soutěže, občanský zákoník, obchodní zákoník, zákon o ochraně spotřebitele, občanský soudní řád, spotřebitelské spory. Key words Consumer, consumer rights protection, economic competition protection act, Civic Code, Commercial Code, Consumer Protection Act, Civic Rules of Court Procedure, consumer disputes. 55) Tak tomu bylo například při harmonizaci práva v oblasti stanovení kriterií křišťálového skla, označování obuvi či vymezení výrobku zaměnitelného s potravinou, kdy byla tato úprava promítnuta do nového znění zákona na ochranu spotřebitele. Novelizací občanského zákoníku došlo k zařazení úpravy spotřebitelských smluv přímo do textu zákona. 28 APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008

15 Jiřina Kotoučová Legal regulations of consumers protection in the CR and some other countries The authoress analyses consumer protection legislation in the Czech Republic and in certain other countries (Federal Republic of Germany, France, Austria), stating that there have been several stages in the development of consumer rights protection in the Czech Republic as well as in other EU Member States. From the first stage, when mainly self-regulation of consumer relationships was applied, via framework protection partly reflecting in public and private law, to systematic legislative framework introduced in the recent years for the purpose to achieve a sufficient level of regulation especially under the conditions of membership of the Czech Republic and other Member States in the European Union. A fundamental difference in comparison to the previous legislation may be traced in the Czech Republic after introduction of new post-1989 legislation, when the Czech Republic started a new stage of consumer protection development under the conditions of creation of market economy. Before then consumer rights were only marginally protected, rather as a by-product of centrally planned economy. In addition to private law regulation consumer protection has also been increasingly provided by instruments of public law, with the aim of preventive protection. However, the sanctions imposed by administrative authorities are not always sufficiently motivating for elimination of the illegal status. That is why the role of private consumer protection law without state involvement cannot be underestimated. Mutual combination and utilisation of all legal options may lead to creation of a modern legal system of consumer protection. A significant change in consumer protection provision could also be traced in the context of preparation of the Czech Republic for EU accession and its subsequent implementation in 2004, especially in relation to the need of approximation, application and implementation of EC/EU legislation in the law of the Czech Republic as the obligatory prerequisite for inclusion of the Czech Republic to the European Union. And so it may be stated that the originally rather marginal issue of consumer protection has become an important aspect of market economy that will certainly undergo further development. The outlined approaches to inclusion of consumer protection legislation to certain foreign rules of law clearly show that the choices are often quite varied, often corresponding to the tradition of the law system in the country in question, even though modified and taking into consideration the need of inclusion of the consumer protection directives of the EC/EU. Approaches of the individual countries to inclusion of EC regulations to their national law systems are varied. In France the provisions of consumer protection are included in the Consumer Code. In Germany consumer protection has been incorporated in the amended Civil Code. Austria passed a separate consumer protection act with preservation of the general consumer protection provisions in the Civic Code. The basic APLIKOVANÉ PRÁVO 1/

16 Czech consumer protection legislation includes the Consumer Protection Act and the Civic Code. Then there are ad hoc procedures. Sometimes an existing act is amended, or in other time a separate act is passed, for example the product defect liability act. 30 APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008