Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat. Plemena králíků zařazených do genetických zdrojů Bakalářská práce

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat Plemena králíků zařazených do genetických zdrojů Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Libor Sládek, Ph.D. Vypracoval: Jakub Forman Brno

2 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Plemena králíků zařazených do genetických zdrojů vypracoval samostatně a použil jsem jen literárních zdrojů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MENDELU v Brně. Dne. Podpis. 3

3 PODĚKOVÁNÍ Děkuji Ing. Liboru Sládkovi, Ph.D. za vstřícný a ochotný přístup, připomínky a odborné rady, které mi usnadnily vypracování této bakalářské práce. 4

4 ABSTRAKT Bakalářská práce na téma Plemena králíků zařazených do genetických zdrojů se zaměřuje na chov čistokrevných králíků národních plemen chovaných v České republice. V následujících kapitolách je popsána historie králíků, rozdělení plemen králíků, posuzování a udílení bodů, genetické vzorce. Podrobná a nejpočetnější kapitola se zabývá charakteristikou genetických zdrojů králíků, kam patří český strakáč, český albín, český červený, český luštič, český černopesíkatý, moravský bílý hnědooký a moravský modrý. U každého plemene je popsána jeho historie, exteriérové znaky a užitkové vlastnosti. Na konci práce je uveden graf se stavem registrace národních plemen v centrální plemenné knize. Klíčová slova: genetické zdroje, králík, plemeno, centrální plemenná kniha ABSTRACT Bachelor thesis on "The breeds of rabbits included in genetic resources," focuses on breeding purebred rabbits national breeds in the Czech Republic. The following chapters describe the history of rabbits, the distribution of breeds of rabbits, assessment and awarding of points, the genetic patterns. Detailed and largest chapter deals with the characterization of genetic resources of rabbits, which include czech Spot, czech white, czech red, czech Lustica, czech black hairs, moravian white brown-eyed, moravian blue. Each breed is described by its history, exterior signs and commercial properties. At the end there is a graph with the state registration of national breeds in the central stud book. Key words: genetic resources, rabbit breed, central Studbook 5

5 OBSAH 1 ÚVOD HISTORIE KRÁLÍKŮ Králík a jeho zoologické zatřídění Domestikace a historie zdomácnění králíka Chov králíků a jeho zdomácnění v českých zemích ROZDĚLENÍ PLEMEN KRÁLÍKŮ Rozdělení plemen králíků podle užitkovosti Velká plemena Střední plemena Malá plemena Zakrslá plemena s normální srstí Rozdělení králíků podle délky srsti Dlouhosrstá plemena Krátkosrstá plemena Plemena se zvláštní strukturou srsti POSUZOVÁNÍ A UDÍLENÍ BODŮ Bodovací stupnice GENETICKÉ VZORCE Dědičnost zbarvení Dědičnost typu srsti CHARAKTERISTIKA GENETICKÝCH ZDROJŮ Národní program Plemena zahrnující Národní program GENETICKÉ ZDROJE KRÁLÍKŮ Český strakáč ČS Historie plemene Současný stav plemene Užitkové vlastnosti Český albín ČA Historie plemene Exteriérové znaky Užitkové vlastnosti Český červený Historie plemene Exteriérové znaky Užitkové vlastnosti Český luštič Historie plemene Exteriérové znaky Užitkové vlastnosti

6 7.5 Český černopesíkatý Historie plemene Exteriérové znaky Užitkové vlastnosti Moravský bílý hnědooký Historie plemene Exteriérové znaky Užitkové vlastnosti Moravský modrý Historie plemene Exteriérové znaky Užitkové vlastnosti Stav registrace Národních plemen v Centrální plemenné knize králíků ČSCH v letech 2000 až ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY SEZNAM TABULEK SEZNAM OBRÁZKŮ

7 1 ÚVOD Chov králíků má v našich chovech dlouholetou tradici. Králík je chován pro jeho poměrně malou náročnost na ustájení. Vyznačuje se velmi rychlou reprodukcí, dobrou rozmnožovací schopností, rychlým růstem a schopností produkovat maso s nízkým obsahem cholesterolu. Králík je na základě rostlinných krmiv vhodným zvířetem v chovech venkovského, ale i příměstského obyvatelstva. Díky těmto vlastnostem je chován i v intenzívních velkochovech. O předcích králíka příliš mnoho nevíme. Díky speciální genetice se vědci snaží zjistit původ každého živočišného druhu. I pro obyčejné chovatele, kteří nechtějí své králíky vystavovat na výstavách je králík zajímavé zvíře. V současné době je v česku velká skupina chovatelů zakrslých králíků, kteří je chovají pro zábavu a potěšení. Bakalářská práce je v nejvyšší míře zaměřena na genetické zdroje králíků našich národních plemen. Do programu ochrany živočišných genetických zdrojů bylo v roce 1996 navrženo 7 plemen králíků: český strakáč, moravský modrý, český albín, český luštič, moravský bílý hnědooký, český černopesíkatý a český červený. Podporou chovu se podařilo rozšířit počty chovů a zvířat zejména u velmi ohrožených plemen českého albína a českého luštiče. Naopak se výrazně zhoršila situace v chovu českého červeného. U genetických zdrojů králíků se rozvíjí úsilí o celoevropsky koordinovanou spolupráci. Evropská společnost chovatelů králíků se sídlem ve Francii a FAO vytvořily databanku historických, morfologických a zootechnických údajů. Obsahuje již informace o více než 150 plemenech z 11 zemí, včetně České republiky. 8

8 2 HISTORIE KRÁLÍKŮ 2.1 Králík a jeho zoologické zatřídění Králík patří v zoologickém zatřídění do kmene strunatci (Chordata), podkmene obratlovci (Vertebrata, třídy savci (Mammalia), podtřídy živorodí (Eutheria), nadřádu placentálové (Monodelphia), řádu zajíci (Lagomorpha), čeledi zajícovití (Leporidae), rodu králík (Oryctolagus) a druhu domácí (Cuniculus). Domestikací králíka divokého (Oryctolagus cuniculus) vznikl poddruh králíka domácího (Oryctolagus cuniculus forma domestica) (Havlín,1984). Mezi zajícovce patří i zajíc polní. Mezi oběma druhy jsou však poměrně veliké rozdíly a nemohou se mezi sebou křížit navzájem. Králík se od zajíce značně liší menší velikostí, kratšími ušními boltci, užší a poněkud delší hlavou s většími očnicemi. Králík má vyvinutou klíční kost, která však u zajíce chybí. Králíci kulturních plemen se mohou pářit s králíky divokými a potomstvo získává vzhled divokého králíka (Zadina,2004). 2.2 Domestikace a historie zdomácnění králíka Vhledem ke stavbě chrupu byli králíci dlouho považováni za hlodavce. Anatomové však upozorňovali dříve na určité rozdíly, především na stavbě chrupu. Králík má jeden pár malých řezáků umístěných za párem řezáků velkých. Tyto malé řezáky právě hlodavcům chybí. Podle této odlišnosti byli dříve zajícovci nazýváni dvojitozubci (Duplicidentata) a tvořili samostatný podřád řádu hlodavci (Mettler,1997). O předcích králíka domácího toho příliš mnoho nevíme. V Evropě se poprvé vyskytují koncem třetihor. V dobách ledových se králíci vyskytovali pouze na jihu Evropy a v severozápadní Africe ( První zmínky o králících jsou z doby asi př. n. l. Na cestách po moři je později objevili roku př.n.l. Féničané, kteří je brali na cesty, aby měli maso. Zbylé králíky, které nespotřebovali vysazovali na ostrovech, které navštívili nebo přistáli podle jiného pramenu na Pyrenejském poloostrově a tam poprvé uviděli králíky a tak ostrov nazvali I-shepanin, to je v latinštině Hispánia tzv. Španělsko. Současní králíci pocházejí z divokého malého pakrálíka (Oryctolagus cuniculus). Ve skutečnosti byl králík v Evropě rozšířený už asi v roce př.n.l. Po ustoupení ledovců se králíci chovali jen na Pyrenejském poloostrově a severozápadní 9

9 Africe, o čem svědčí archeologické nálezy v těchto oblastech. Jejich předpokládaný věk byl stanoven asi na dobu př.n.l. Praobyvatelé Iberovia, kteří obývali Pyrenejský poloostrov, chytali a drželi v zajetí králíky už roků př.n.l. v této době se předpokládá i první rozmnožení králíka v zajetí. Zdomácnění a ochočení králíka můžeme datovat do roku př.n.l (Barát,1989). Na přelomu letopočtu byl jediný pár králíků vysazen na Mallorku. Králíci se brzy přemnožili a obyvatelé požádali císaře Augusta o pomoc. Augustus nejdříve poslal na Mallorku fretky a psy. Za několik měsíců však císař obyvatelům již doporučil, aby se vystěhovali a králíci tak osídlili do konce 2. stol. n.l. všechny ostrovy mezi Pyrenejským a Apeninským poloostrovem ( Římané na začátku našeho letopočtu začali králíky chovat v tzv. leporáriích. Chovní králíci se chovali v kotcích a chlévech, ve stájích a oborech. Mladí králíci pobíhali volně a byli určeni ke konzumaci. Velkou lahůdkou pak byly březí samice a čerstvě narozená mláďata tzv. laurices. Děti si s mladými králíky začali hrát. Dalším způsobem chovu králíků byl tzv. perníkový chov. Byli to ohraničené prostory kolem nor. Tento způsob se do Evropy rozšířil nejspíše ve 12. století z Francie ( Barát,1989). Ve středověku se králíci chovali téměř ve všech klášterech. V 16. a 17. století byli chování především velcí králíci, protože z nich bylo velké množství masa a velká kůže. Francouzským mnichům vděčíme za to, že v zajetí vznikly různé barevné rázy (Schippers,1998). Roku 1859 farmář Austin Mack přivezl z Anglie do státu Victoria v Austrálii několik párů koroptví a osmnáct králíků, aby obohatil počet lovné zvěře na jeho pozemcích. Za tento počin dostal od výboru australské Společnosti pro osídlování medaili. Králíci se brzy aklimatizovali a rozšířili po celé Austrálii a začali spásat pastviny ovcím. Veškeré snahy o jejich vyhubení byly neúspěšné. Až v roce 1950 byli králíci uměle infikováni myxomatózou záměrně zavlečenou z Jižní Ameriky, která do tří let vyhubila 90% populace králíků v Austrálii ( Podle historických zdrojů víme, že na počátku 19. století byli známé čtyři plemena: dlouhosrstý, holandský, malý stříbřitý a stájový králík. Na počátku 20. století se chovy králíků rozrostly v Německu, Francii a Anglii (Barát,1989). Někdy kolem roku 1850 v Anglii vznikaly první kluby chovatelů králíků, které se specializovaly na určité plemeno. V té době jsou chovatelské cíle stanoveny ve standardech a chovná zvířata se začala vystavovat. V některých zemích se více kladl 10

10 důraz na užitkovost zvířat, v jiných zemích se více dbalo na exteriér a barevné rázy (Schippers,1998). První, kdo v Evropě sestavil standardy chovaných pěti plemen králíků, byl Julius Lohr, který pocházel z obce Kappel u Saské Kamenice v Německu. Jednalo se o plemena belgický obr (BO), francouzský beran (FB), angora (A), stříbřitý malý králík (S) a ruský králík (R). Julius Lohr začal posuzovat podle svých ručně psaných standardů zvířata na první samostatné výstavě králíků v Evropě roku 1885 v Saské Kamenici. Tento první ručně psaný standard stanovil 100 bodový posuzovatelský systém. Po druhé světové válce se stabilizovala otázka posuzovatelského systému na 100 bodový systém a v Československu to znamenalo přirozené pokračovaní 100 bodových vzorníků ( V následující tabulce je uveden historický vývoj plemen králíků. Tab. 1 - Vývoj plemen Období Počet plemen Poznámka Konec 18. století 3 Králík obecný, stříbrný a angorský Abbé Rozier 4 Králík obecný se dále dělí na počátek 19. století Čechy + Morava obrovitého a stájového Dle praktického králíkáře z roku Dle údajů praktického králíkáře z roku 1925 Přes 100 Do počtu nejsou započítány barevné varianty (odhad více než 200) 65 základních Do počtu nejsou započítány rexi a zakrslí (cca 100) a barevné varianty ( Chov králíků a jeho zdomácnění v českých zemích O českém králíkářství se do poloviny 19. století nedá hovořit o chovu králíků, jako v dnešních představách. Jednalo se o tzv. chov stájového králíka chovaného pod 11

11 dobytkem. Králíci volně pobíhali ve stájích pod jinými druhy hospodářských zvířat, především se jednalo o skot a měli za úkol zužitkovat to, co spadne od žlabu a jeslí. Chovu králíků nebyla věnována nikterak velká péče a králík byl víceméně trpěným zvířetem. Např. český hospodář v roce 1810 napsal, že chtít chovat králíky ve velkém množství je v každém směru škodlivé. Králíci mohou být prospěšní jen při zužitkování krmiva spadaného od krav a koní. Králíkář Kálal uvádí, že králík byl spíše ve stájích trpěn pro zábavu dětí a služebnictva. Králíci se začali chovat v samotných ustájovacích prostorech teprve ke konci 19. století. Chov králíků prošel od té doby celou řadou změn, od zvířete trpěného po zvíře, jako zdroj masa a potěchu mnoha chovatelů (Zadina,2004). Hospodářským významem a chovem králíků se v té době začali zabývat i naši chovatelé a vycházejí první odborné články o chovu králíků. Např. F. Fusz (1810), F. Špatný (1864), Dr. F. St. Kodym roku 1869 vydává knihu Úvod do hospodářství, kde upozorňuje na chov králíků. Ve spisu O chovu králíků uvádí i několik poznatků o chovu králíků v Belgii a Francii. Po roce 1870, kdy se začalo rozvíjet německé králíkářství se rozvoj projevil i u nás a začala se dovážet první ušlechtilá plemena králíků. První dovozy byly z Francie, Belgie a Anglie. Jako první byl dovezen anglický beran, francouzský beran, belgický obr a stříbřití králíci. První zvířata dovezli J. V. Mastný, J. Richtr, F. Borovec, V. Fuchs. V tomto období se začaly stavět samotné králíkárny, jak je známe v dnešní době. Mezi nejvýznamnější autory patří Emanuel Antonín Meliš, který se narodil ve Zminné na Pardubicku a zemřel ve Vršovicích vydal roku 1873 první českou králíkářskou knížku Chov králíků, která byla průkopnickou prací v českém králíkářství. Jeho manželka, Antonie Melišová-Körschnerová, založila roku 1865 první český ženský časopis Hospodyně a učila české ženy kuchyňským úpravám králičího masa. V roce 1876 se pokoušel Emanuel Antonín Meliš založit první český králíkářský spolek. Měl jim být připravovaný, ale asi neuskutečněný Spolek králíkářů podřipských (Zadina,2006). O velký rozvoj českého králíkářství se zasloužil především Jan Václav Kálal, který plánovitě slovem, tiskem i příkladem zaručil králíkům zájem i úctu u chudých i bohatých a činil z něho všímavou složku chovu drobného hospodářského zvířectva. Jest to až kupodivu, jak my Češi neceníme si věcí starých, zděděných a osvědčených pravil Kálal. J. V. Kálal roku 1898 založil v Bernarticích u Tábora První český spolek 12

12 pěstitelů králíků. Od jeho založení neuplynulo ani celé půlstoletí a v Čechách i na Moravě vzniklo v Českomoravské jednotě chovatelů králíků 550 spolků s téměř členy. Ještě rychlejším tempem rostly řady neorganizovaných chovatelů králíků. Králík našel své definitivní zastoupení v českých chalupách a stal se ceněným výrobcem masa, kůží, vlny a tuku. V. Kálal začal v roce 1902 vydávat i časopis Králíkář československý, který vycházel s přestávkou během první světové války až do roku Časopis začal vycházet pouze o sedm let později než nejstarší časopis Kannichenzüchter v německém Lipsku ( Českomoravská jednota chovatelů králíků se sídlem v Praze, která byla založena v roce 1902 byla přímým pokračovatelem Ústřední jednoty králíkářů československých pro Čechy, Moravu a Slezsko. Jednota vydávala i speciální měsíčník o chovu králíků s názvem Zájmy králíkářů. Mezi další časopisy, které uváděly články o chovu králíků je nutné uvést např. Rádce z Předmostí, Českomoravský rolník, Chovatelské zájmy, Praktický hospodář nebo Náš chov (Zadina,2006). V letech vydával Antonín Kopecký časopis Rozhled králíkářský, který se zabýval nejen chovem králíků, ale i drůbeže, holubů, koz a jiných hospodářských zvířat. Velkou zajímavostí tohoto časopisu bylo, že Kopecký neovládal pravopis ( Výstavy a přehlídky jsou jedním z nejúčinnějších opatřením pro zlepšení úrovně chovu hospodářských zvířat, i když se po staletí nahromadila proti králíkům spousty předsudků. Nikdo nevěřil, že by králík mohl být předmětem opravdové péče a chovatelského umu a zájmu, že by se opravdu mohl stát hospodářským zvířetem. Výstavy u nás mají dlouholetou tradici. Nejdříve se vystavovaly ovce, kdy ovčácká jednota pořádala výstavy od roku 1830, později následovali koně, skot, prasata a konečně i drůbež. Králík se u nás poprvé vystavil dne 7. září 1863 v městě Březnici v jižních Čechách na výstavě Jednoty hospodářského kraje píseckého. V přihláškách na tuto výstavu se zdůrazňovalo, že jsou přichystány odměny: za koně dukáty, za skot dukáty, za ovce pochvalné uznání, za prasata také dukáty, pro vystavovatele drůbeže byl přichystán tolar a jeden zlatník, ale pro chovatele králíků nebylo přichystáno nic, protože je nikdo nezval. Na této výstavě se našel první český králíkář jménem Václav Fürst z Březnice, který se odvážil své králíky vystavit a je považován za prvního českého vystavovatele králíků. Až v dalších letech se králíci začali vystavovat čím dál 13

13 častěji, např. výstava v Karlíně v září 1867, nebo výstava v květnu 1874, která se konala v Bubenečských sadech v Praze Krajská hospodářská výstava, kde bylo již vystaveno i 14 králíků. Králík se už nekrčil pod žlaby koní, ani se neskrýval v děrách stájových zdí. Už nebylo třeba se za něho stydět a jeho chov před sousedy omlouvat, protože králíkům bylo přiznáno hospodářské oprávnění. Králíci se nejprve vystavovali pouze na všeobecných výstavách hospodářských zvířat a hospodářských průmyslových výstavách. Na všech těchto výstavách, ale králík nebyl pánem, nýbrž poddruhem. Králík na těchto výstavách tvořil více nebo méně vítaný doplněk, často tam byl trpěn z milosti. Teprve rok 1903 byl důležitým mezníkem v králíkářském výstavnictví u nás. První samostatná výstava se konala v jižních Čechách. Výstava se konala dne 11.a 12. října 1903 v Blatné, v tamějším hotelu U bílého lva a pořádal ji Spolek pěstitelů králíků, který byl založen v roce 1902, jež se stal třetím spolkem založeným v Čechách. Za hlavní organizátory této výstavy jsou pokládáni: H. Šimánka, Aug. V. Lehečka, J. Modra a J. Jungman. Vydařený program výstavy zůstal vzorem i pro dnešní generaci. Do roku 1903 nebylo na žádné výstavě vystaveno tolik králíků jako v Blatné. Ve 136 klecích od padesáti šesti chovatelů bylo vystaveno 299 králíků, kteří náleželi do těchto plemen: stříbrošedí králíci, stříbrokrcí králíci, belgičtí obři, ruští, angličtí beranovití, angorští, třísloví, modří králíci a tzv. pěkní kříženci. Postupem času se začala dovážet další plemena králíků do Čech. Chov a zvelebování králíků čistokrevných plemen zastavuje období mezi dvěma světovými válkami. Nejvýraznější rozvoj chovu králíků nastal v 60. letech 20. století. Výrazně se zvýšily počty chovaných zvířat a počty chovaných plemen. Byla k nám dovezena některá tzv. masná plemena králíků a chov se začal směřovat k dvěma směrům. Jedna velká skupina chová králíky pro své potěšení a zálibu, cílem takového chovu je odchovat co nejkvalitnější zvířata a prezentovat je na výstavách. Druhá skupina chovatelů se zaměřila na užitkové vlastnosti, masnou užitkovost a produkci vlny (Zadina,2004). 14

14 3 ROZDĚLENÍ PLEMEN KRÁLÍKŮ V zootechnické terminologii se plemenem rozumí skupina zvířat, která má shodné fyziologické i morfologické vlastnosti, které mají stejné užitkové vlastnosti a znaky za stejných životních podmínek se přenášejí dále na potomstvo. Plemena králíků se člení na jednotlivé rázy, které se od sebe navzájem liší určitým znakem. Zpravidla je to velikost nebo zbarvení. V 19. století chovatelé rozeznávali u králíka domácího jen několik málo plemen či barevných rázů. S rozvojem chovatelství a aplikované genetiky došlo k vyšlechtění nových plemen a barevných rázů králíků (Dvořák,1980). Plemena králíků se dělí podle různých hledisek, nejčastěji podle dosahované velikosti zvířat, na plemena velká, střední, malá a zakrslá. Dále se dělí podle délky srsti na plemena s normální strukturou srsti, plemena dlouhosrstá a krátkosrstá (Kunc,2008). Rozdělení plemen králíků do skupin: velká (s živou hmotností nad 5 kg, např. moravský modrý), střední (s živou hmotností 3,25 5,5 kg, např. český albín, český strakáč), malá (s živou hmotností 2 3,25 kg, např. český červený, český černopesíkatý), zakrslá (s živou hmotností 0,70 1,50 kg, např. hermelín), dlouhosrstá (např. angora), krátkosrstá (např. kastorex) a plemena se zvláštní strukturou srsti (např. saténový) (Dvořák,1980). 3.1 Rozdělení plemen králíků podle užitkovosti Podle užitkovosti se plemena králíků dělí na velká, střední, malá a zakrslá. Velikost králíků patří k základním charakteristikám plemen. Z charakteristiky plemene samozřejmě vyplývá živá hmotnost a z části i délka těla a uší. Hmotnost a velikost těla králíků jsou závislé na aditivním působení genů (Skřivan,2008) Velká plemena Velká plemena králíků jsou charakteristická vysokou živou hmotností, pozdním vývinem (do plemenitby se zařazují ve stáří měsíců), výkrmovými schopnostmi do vyšších hmotností, poměrně velkou spotřebou krmiva, nižší jatečnou výtěžností 15

15 přibližně o 6 10% v porovnání se středními plemeny, méně kvalitním masem, které je delší a vláknitější a vyššími nároky na ustájení (Dvořák,1980). Hmotnost se pohybuje v rozmezí 5 10 kg. Jejich tělesný rámec je mohutný a uši jsou dlouhé. Oblastí jejich využití je především zájmové chovatelství. Velkou výhodou je, že se dobře množí, kdy v jednom vrhu můžeme očekávat až deset mláďat (Zadina,2006). Velká plemena králíků se nehodí do intenzivních chovů a pro začátečníky. Mezi tyto plemena řadíme: 1. Belgický obr (BO) 2. Belgický obr albín (BOA) 3. Německý obrovitý strakáč (NoS) 4. Francouzský beran (FB) 5. Moravský modrý (Mm) (Zadina,2003) Střední plemena Střední plemena králíků jsou vyšlechtěna v různých produkčních směrech. Některá na vysokou masnou produkci s vynikající jatečnou výtěžností, jiná na kvalitní kožku. Jsou velmi raná, proto se mohou využívat už od 6. měsíce věku (Dvořák,1980). Tato skupina plemen králíků je nejpočetnější. Živá hmotnost se pohybuje v rozmezí 3 5,5 kg. Mají širokou barevnou škálu a rozličné tělesné tvary. Dobře zužitkovávají krmivo a jsou méně nároční na prostor. Dobře se množí a v jednom vrhu může být šest až osm mláďat (Zadina,2006). Mezi tyto plemena např. řadíme: 1. Velký světlý stříbřitý (Vss) 2. Český albín (ČA) 3. Český luštič (ČL) 4. Český strakáč (ČS) 5. Moravský bílý hnědooký (Mbh) (Zadina,2003). 16

16 3.1.4 Malá plemena Malá plemena králíků vynikají rychlým pohlavním a tělesným vývinem. Jsou méně náročná na ustájovací prostor a krmení, proto jsou u chovatelů velmi oblíbená. Jde převážně o sportovní plemena, která jsou vhodná do menších prostorů (Dvořák,1980). Živá hmotnost se pohybuje v rozmezí 2 3,25 kg, jen malý beran může mít do 3,5 kg. Tato plemena mají jemnější kostru a zavalité tělo s nevýrazným krkem. V jednom vrhu mohou mít od čtyř do sedmi mláďat (Zadina,2006). Jejich chov je vhodný pro začátečníky a pro chovatelskou zábavu. Mezi tyto plemena např. řadíme: 1. Činčila malá (Čm) 2. Český červený (Čč) 3. Český černoposíkatý (Ččp) 4. Ruský (R) (Zadina,2003) Zakrslá plemena s normální srstí Zakrslá plemena králíků patří k tzv. chovatelským miniaturám. Kožky jsou velmi kvalitní, ale dosti malé. Jedná se o sportovní chov pro zábavu (Dvořák,1980). Dělí se na zakrslé berany s živou hmotností do 2 kg a na klasické zakrslé králíky s hmotností do 1,5 kg. Jsou to králíci nenároční na ustájovací prostory a krmení. Problém může nastat při rozmnožování, kdy v jednom vrhu bývá od dvou do čtyř mláďat, výjimkou je až šest mláďat (Zadina,2006). Mezi tyto plemena řadíme: 1. Zakrslý beran (ZB) 2. Hermelín (He) 3. Zakrslý (Z) 4. Zakrslý strakáč (Zstr) (Zadina,2003). 17

17 3.2 Rozdělení králíků podle délky srsti Podle délky srsti rozdělujeme plemena králíků na dlouhosrstá, krátkosrstá a plemena se zvláštní strukturou srsti. Normální osrstění králíků souvisí s lokusem N. Normální osrstění králíků je podmíněno dominantně a recesivní založení vyvolává u králíků téměř lysost těla s výjimkou hlavy, ušních boltců a končetin (Skřivan,2008) Dlouhosrstá plemena Typickým znakem těchto plemen je dlouhá srst. U angory dosahuje 6 až 8 cm délky, po ostříhání pravidelně dorůstá. Dalším zástupcem je králík liščí s délkou srsti kolem 5 až 6 cm. Reprodukce u této skupiny králíků je poměrně snadná a v jednom vrhu můžeme očekávat šest až osm mláďat (Zadina,2006). Dříve se angory chovaly především na produkci srsti, která dosahovala velkých kvalit. V současné době je chov angor na ústupu a lze se s nimi setkat jen na vrcholových výstavách (Zadina,2006). Mezi tyto plemena řadíme: 1. Angora (A) 2. Liščí (Li) 3. Zakrslý liščí (ZLi) (Zadina,2003) Krátkosrstá plemena Krátkosrstá plemena králíků patří k nejmladším. Jedná se o chovatelskou specializaci. Typickým znakem je utváření srsti tzv. rexismus. Srst má délku 17 až 21 mm, na kůži postavena kolmo a po kvalitním zpracování dosahuje vysokých kvalit. Hmotnost u této skupina je velmi rozličná, protože plemena se mohou vyskytovat v hmotnosti středních, malých a zakrslých plemen. Zástupci této kategorie plemen jsou velice nároční na kvalitu ustájení a zoohygienické podmínky (Zadina,2006). Mezi tyto plemena např. řadíme: 1. Kastorex (Ca) 2. Slovenský sivomodrý rex (Rex Ss) 3. Rexi zakrslí (Zrex) (Zadina,2003). 18

18 3.2.4 Plemena se zvláštní strukturou srsti Do této skupiny králíků patří pouze zástupce plemena saténový. Základním znakem je osrstění. Chlupy mají menší průměr, který umožňuje nápadné zjemnění srsti, proto má hedvábně třpytivý lesk a světelné paprsky silně odráží (Zadina,2006). Mezi tyto plemena řadíme: 1. Saténový (Sa) (Zadina,2003). 4 POSUZOVÁNÍ A UDÍLENÍ BODŮ Každé plemeno má ve standardu uvedenou bodovou stupnici, u nichž je na jednotlivé pozici stanoven maximální možný počet bodů, který dává v souhrnu ve všech pozicích dohromady 100 bodů. Stobodové zvíře je takové, které ve všech pozicích odpovídá chovným cílům popsaným ve standardu. Stobodové, nebo-li ideální zvíře nemůže v praxi existovat, protože skutečnost se ve svém celku může ideálu vždy jen více méně přiblížit. Jinak je tomu však u jednotlivých pozicích, kde k ideálu může dojít i v praxi. Samotný posuzovatel při vlastním posuzování porovnává s chovným cílem, který je uveden ve standardu se skutečností zvířete v den posuzování podle jednotlivých pozic a udílí příslušné body. Na výstavě může králíky posuzovat jen tzv. posuzovatel králíků. Je to osoba, která prošla odborným výcvikem a složila závěrečné posuzovatelské zkoušky, které se skládají ze znalostí standardů plemen, zdravotní problematiky, výživy a krmení zvířat, plemenářské práce, genetických znalostí a zásady organizace v Českém svazu chovatelů, proto se u posuzovatele očekávají vysoké znalosti teoretické a praktické odbornosti, protože při vlastním posuzování rozhoduje o kvalitě zvířat. Posuzovatel si musí být vědom toho, že při přehlédnutí dědičné vady to může mít v chovu velké následky (Zadina,2003). 19

19 4.1 Bodovací stupnice Pro všechna plemena uvedená ve Vzorníku plemen králíků platí tato bodovací stupnice: Pozice 1. hmotnost 10 bodů Pozice 2. tvar 20 bodů Pozice 3. typ 20 bodů Pozice 4. srst 15 bodů Pozice 5. plemenná kritéria 20 bodů Pozice 6. plemenná kritéria 10 bodů Pozice 7. péče a zdraví 5 bodů Celkem 100 bodů (Zadina,2003). Každé oceněné zvíře obdrží klasifikaci: 96,0 až 100,0 bodů = výborně (v) 93,0 až 95,5 bodů = velmi dobře (vd) 89,0 až 92,5 bodů = dobře (db) 85,0 až 88,5 bodů = dostatečně (ds) 84,5 a méně bodů = nedostatečně (nd) (Zadina,2003). Při výstavách se můžeme setkat i s některými onemocněními králíků, což nejeví dobré smýšlení o chovateli, který nakažená zvířata na výstavu přihlásil. Zjevné příznaky nemocí musí posuzovatel konstatovat a zaznamenat do příslušné kolonky oceňovacího lístku. Zvýšená pozornost je pak věnována chorobám přenosným tzv. nakažlivým a chorobám dědičným. Posuzovatel nesmí přesnou diagnózu stanovit, to přísluší jen veterinárnímu lékaři (Zadina,2003). 20

20 5 GENETICKÉ VZORCE Všechna plemena králíků mají svůj genotyp, resp. genetický vzorec, který zachycuje alely a ty určují znaky plemene mezi, které patří barva, kresba a charakter srsti. (Fingerlad,1998). Alely zbarvení jsou uvedeny v německých symbolech prof. Dr. H. Nachtscheima z roku 1929 a jsou na evropském kontinentu v chovu králíků nejpoužívanější (Zadina,2003). Prof. Dr. H. Nachtsheimem má na prozkoumání dědičnosti zbarvení králíků největší podíl. V českém Vzorníku plemen králíků se pro naše plemena uvádí symbolika německá a u všech ostatních druhů symbolika anglická (Šiler, Fiedler, 1978). 5.1 Dědičnost zbarvení Zbarvení králíků je podmíněno 5 geny, AA BB CC DD GG, kdy každý gen je zastoupen párem alel. Lokus A podmiňuje tvorbu pigmentu. Lokus B způsobuje žluté zbarvení. Lokus C je tvořen pouze recesivní a dominantní alelou a recesivní se projeví havanovitým zbarvením. Lokus D má též recesivní a dominantní alelu a recesivní alela způsobuje modré zbarvení. Lokus G způsobuje, že pigment se v chlupu řadí do vrstev černé, žluté a hnědé a vytváří tak divoké zbarvení. Králíci s lokusem X jsou bílí se světle modrýma očima, tzv. leucíni. Lokus Y způsobuje červené zbarvení. Lokus P podmiňuje v dominantním založení stříbřitost, zatímco v recesivním založení je tato alela neaktivní. Lokus K podmiňuje strakatost (Skřivan,2008). 5.2 Dědičnost typu srsti Typ srsti je podmíněn 4 lokusy, V, Rex, Fu a Sa a charakter srsti je ovládán 5 alelami. Dominantní alela VV podmiňuje normální srst. Recesivní alela vv vyvolává angorismus. Recesivní alela rexrex podmiňuje sexismus. Recesivní alela sasa způsobuje saténovou strukturu srsti, tj. výrazné zmenšení tloušťky všech druhů chlupů. Recesivní alela fufu podmiňuje tvorbu liščí srsti (Zadina,2003). 21

21 V následujících dvou tabulkách jsou uvedeny barevné rázy a jejich genotypy. Tab.2 Genotypy, barevné rázy, kresby a charakter srsti Barevný ráz Genotyp, resp. dílčí genotyp a interakce alel Divoký AA BB CC DD GG (např. BO, FB, Vš) Zaječitý AA BB CC DD GG yy(např. Za, Dl)) Železitý AA B e B CC DD GG (např. BOžel, FBžel) Černý AA BB CC DD gg (např. Al, Vč, Zč) Modrý AA BB CC dd gg (např. Vm, ZBm) Havanovitý AA BB cc DD gg (např. Ha, Zhav) Žlutý AA bb CC DD GG (např. Sž bez stříbřitosti) Červený AA bb CC DD GG yy (např. Nč, Bu) Madagaskarový AA bb CC DD gg (např. AB, kominík Asmad) Durynský AA bb CC DD gg + kamzičí znaky (např. Du) Pískový AA bb cc dd gg (např. ČL) Veveří AA BB cc dd gg (např. Ma) Želvovinový = isabella Albinotický aa (např. BOA, ČA, Nb) Leucistický AA xx (např. Vb, Hem) Činčilový a chi a chi BB CC DD GG (např. Čv, Čm) Tab.3 Charakter srsti Charakter srsti (Zadina,2003). Normální srst Krátká srst Angorská srst Liščí srst Saténová srst VV, RexRex, SaSa, FuFu rexrex Vv Fufu Sasa (Zadina,2003). 22

22 6 CHARAKTERISTIKA GENETICKÝCH ZDROJŮ Genetické zdroje lze definovat mnoha způsoby a lze je popsat obecnou definicí Dohody o biologické rozmanitosti, která označuje za genetický zdroj veškerý živý materiál obsahující geny s potenciální hodnotou pro lidstvo. Tato definice zahrnuje všechny kulturní plodiny, plemena zvířat a jejich volně žijící příbuzné. Genetickým inženýrstvím lze urychlit jejich využití některých vlastností pro šlechtění současných plemen a plodin. S těmito metodami je možné využívat větší množství užitkových znaků plemen jednoho živočišného druhu, proto je žádoucí, aby různorodost plemen byla zachována. Státy, které přistoupily k této Dohodě se zavázaly k ochraně všech genetických zdrojů na jejich území. Do české legislativy byla Dohoda začleněna jako Sdělení ministerstva zahraničí č.134/1999 Sb., o sjednání Úmluvy o biologické rozmanitosti. Genetické zdroje v zemědělství tvoří biologickou základnu pro zajištění potravin a dalších potřeb lidstva. Jsou výchozím materiálem pro šlechtění nových odrůd rostlin a plemen zvířat. Výměna nebo prodej mezi farmáři zaručuje životaschopnost a adaptabilitu na náhlé změny. Diverzita genetických zdrojů hospodářských zvířat zachovává primitivní vlastnosti, mezi které patří např. přizpůsobivost prostředí, odolnost vůči parazitům a patogenům a lepší využití krmivových zdrojů. Moderní plemena dosahují vysoké užitkovosti za cenu ztráty těchto primitivních vlastností, proto je žádoucí zachovat původní plemena, která jsou zdrojem genů využitelných pro zlepšení zdraví a užitkových vlastností. Každá země v nich nachází důležité cenné a strategické vlastnosti ( 6.1 Národní program Národní program se zabývá ochranou genofondu původních plemen, který se datuje do roku O vznik národního programu se zasloužil prof. Mácha z Mendelovy univerzity v Brně, který nechal zpracovat studii o vývoji a současném stavu původních druhů a plemen hospodářských zvířat. Studie se zabývala projektem s názvem Národní program uchování a využití genových zdrojů hospodářských zvířat, který byl realizován v letech ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi. 23

23 Výstupem projektu byla identifikace původních plemen a jejich lokalizace, dále shromáždění dat pro základ budoucí databanky k jejich uchování nebo regeneraci ( Plemena zahrnující Národní program Národní program zahrnuje plemena zvířat, která jsou vypsána v následující tabulce. Tab.4 Genetické zdroje Skot Prasata Ovce Kozy Koně Drůbež Králíci Nutrie Ryby Včely Česká červinka, český strakatý skot Přeštické černostrakaté Šumavská ovce, valašská ovce Koza bílá krátkosrstá, koza hnědá krátkosrstá Starokladrubský kůň, huculský kůň, slezský norik, českomoravský belgický kůň Česká slepice zlatě kropenatá, česká husa Český strakáč, český luštič, český albín, český červený, český černopesíkatý, moravský modrý, moravský bílý hnědooký Přešická vícebarevná, standardní nutrie českého typu, stříbrná nutrie Kapr obecný, pstruh duhový, pstruh obecný forma potoční, lín obecný, sumec velký, jeseter malý, vyza velká, síh peleď, síh maréna Včela kraňská ( 24

24 7 GENETICKÉ ZDROJE KRÁLÍKŮ Genetické zdroje králíků patří k dotačním titulům Ministerstva zemědělství ČR. Dotace na rozvoj a chov jsou poskytovány prostřednictvím Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi a Český svaz chovatelů je garantem a zprostředkovatelem tohoto dotačního titulu a zodpovídá za věcnou a odbornou stránku plnění, řádnou registraci a evidenci zvířat zařazených do dotačního titulu. Titul na genetické zdroje králíků je jeden z mála, na který mohou chovatelé drobných zvířat dosáhnout a po dotacích pro drůbež je druhý nejatraktivnější. Dotační titul se týká tzv. národních plemen králíků a cílem je zachovat chovatelský odkaz našich generací. Program zahrnuje sedm plemen našeho původu, mezi která patří český strakáč, český luštič, český albín, český červený, český černopesíkatý, moravský modrý, moravský bílý hnědooký. Nejvíce je chovaný český strakáč černý, moravský modrý a český albín. Zbývající plemena nemají tak početné zastoupení, nejhůře na tom však je český červený (Zadina,2007). Chov králíků je dnes většinou honba za exteriérovými zvířaty, tzv. šampiony a to bez ohledu na jiné faktory. Dříve či později přijde doba, kdy se chovatelé budou muset zamyslet nad otázkou chovu králíků a jejich rozmnožováním (Zadina,2007). V následující tabulce jsou uvedeny celkové počty evidovaných zvířat plemen český strakáč černý (ČSč), moravský modrý (Mm), český albín(ča), moravský bílý hnědooký (Mbh), český luštič (Čl), český červený (Čč), český černopesíkatý (Ččp) v letech 2000 až Tab.5 Celkové počty evidovaných zvířat v letech 2000 až 2005 Počet Počet Počet Celkem Celkem Plemeno Sazba chovatelů samců samic zvířat Kč ČSč Mm ČA Mbh Čl Čč Ččp (Zadina,2006) 25

25 7.1 Český strakáč ČS Obr. 1 Český strakáč Český strakáč je nejpočetněji zastoupeným plemenem králíků Ministerstva zemědělství ČR uznaných v genetických zdrojích. Nejpočetnějším barevným rázem je černobílý, zbylé barevné rázy nejsou do genetických zdrojů zařazeny. Český strakáč je považován za symbol, perlu, vrchol českého králíkářství. Neměl vůbec jednoduchý a přímočarý vývoj, kdy generace našich předků jeho vývoj často komplikovala (Martinec,2009) Historie plemene Vznik tohoto plemene není přesně znám. Je však výsledkem cílevědomé a nesmírně vytrvalé práce. Český strakáč se postupně rozšiřoval a své černobílé zbarvení patrně získal příbuzenskou plemenitbou a černobílé znaky se ustálily. Původní strakáči neměli žádnou určitou kresbu (Zadina,2008). Mnozí chovatelé se domnívají, že strakáče vyšlechtili čeští chovatelé. Prvenství nám však v Evropě nepatří. První vyšlechtili svého anglického strakáče v Anglii a do vzorníku byl zařazen roku 1893 (Svítil,2008). Za průkopníka chovu českého strakáče je považován J. V. Kálal a jeho vývoj můžeme sledovat od roku 1903 (Martinec,2009). Český strakáč je do roku 1910 produktem pouze českých chovatelů, anglický strakáč byl pouze prvotním podnětem. Dalšími průkopníky plemene jsou A. Zahradník z Kyjova a A. Buhr z Březnové (Svítil,2008). Český strakáč se má odlišovat od již tehdy existujících strakáčů anglických, rýnských a německých. Vývoj byl v dalších letech ovlivněn existencí německého a anglického strakáče. Chov a soupeření těchto dvou plemen na malém 26

26 prostoru českých zemí přinášel řadu nejasností mezi chovateli i odborníky té doby (Martinec,2009). Od roku 1910 čeští chovatelé začali křížit českého strakáče, který patřil hmotností 3 až 4 kg a tvarem těla do kategorie středních plemen s belgickými a německými strakáči. Později se ukázalo, že existence německého obrovitého strakáče neměla na vývoj českého strakáče příznivý vliv (Zadina,2008). Významnou úlohu ve vývoji českého strakáče sehrál Klub chovatelů českých strakáčů, který byl založen počátkem 30. let 20. století a nepřetržitě funguje dodnes. Jedním z nejvýznamnějších představitelů chovu strakáčů v té době byl Jaroslav Dražan z Pcher u Kladna (Martinec,2009). V poválečném období měl velkou zásluhu na sjednocení šlechtitelských trendů vynikající chovatel a posuzovatel králíků František Mařík z Kladna, který byl i předsedou klubu. Pod jeho vedením nastal velký pokrok ve vývoji chovů a upevnila se organizace činnosti, která byla vedena s určitou koncepcí. V roce 1952 byla uspořádána první samostatná výstava českých strakáčů v Praze, na které bylo vystaveno 130 králíků plemene český strakáč. V dalších letech byly vyšlechtěny i další barevné rázy a plemeno se pomalu začalo vyvážet do zahraničí, např. do Rakouska a Německa (Zadina,2008). Do genetických zdrojů je od roku 2001 zařazen pouze barevný ráz černobílý (Martinec,2009) Současný stav plemene Současný chov českých strakáčů se potýká se dvěma zásadními, exteriérovými tvarovými problémy. Jedná se o výskyt lalůčků u samců a vadami v průběhu hřbetní linie (výrazně vystouplé hrboly kyčelních kostí a sražená záď), které jsou dnes nejčastějším problémem, na které již v roce 1980 upozornil Ing. Fingerland na popud německých chovatelů. Příčiny problémů u českých strakáčů jsou takové, že u chovatelů je na prvním místě kresba, která převládá nad důležitostí utváření hřbetu králíka nebo lalůčků. Zásadní změna v celé populaci vyžaduje tvrdou selekci ve tvaru opravdu v celé populaci po několik generací. Zahraniční populace vznikly v novodobé historii za použití nejlepších vybraných jedinců českých strakáčů za zcela jiných podmínek, než byl vývoj naší populace. Srovnání zahraniční populace českého strakáče s našimi českými strakáči je možné. Každá má své přednosti a nedostatky. Všechno je v lidech a mezi chovateli v Rakousku, Německu nebo u nás nejsou zásadní rozdíly. Díky 27

27 neexistujícím hranicím v Evropě se budou rozdíly těchto populací zmenšovat (Martince,2009) Užitkové vlastnosti Český strakáč je po generace předmětem sportovního chovu zaměřeného na krásu. Odpovídá plemenům střední hmotnostní kategorie. Český strakáč je významný svou skromností, zejména pak pro nižší spotřebu jadrných krmiv, schopnost zužitkovat objemná krmiva, bezproblémové zabřezávání a výborné mateřské vlastnosti. Z hlediska užitkových vlastností je nevýhodou právě samotné genetické založení strakatosti, kdy dominantní alela K u homozygotů přináší snížení životaschopnosti, snížení přírůstků a velikosti. Českého strakáče, jako naše původní plemeno, lze právem považovat za doklad historie, kulturní památku i toho, jak člověk začal tvořit hezkého, ušlechtilého králíka a zanechal nám jej jako živé kulturní dědictví našeho venkova (Martinec,2009). 7.2 Český albín ČA Obr. 2 Český albín Český albín je dalším našim původním plemenem zařazený do genetických zdrojů. V posledních letech je mu v našich chovech a na výstavách věnována zasloužená pozornost přesto, že ani jeho vývoj nebyl úplně jednoduchý. Je to plemeno bílé barvy s červenýma očima (Martinec,2009). 28

28 7.2.1 Historie plemene O vyšlechtění českého albína se především zasloužil prof. Dr. Josef Žofka z Kladna. Plemeno vzniklo po druhé světové válce za použití divokých králíků, moravských modrých a belgických obrů albínů. V době, kdy byl český albín vyšlechtěn se pouze chovali belgičtí obři albíni, hermelíni, ruští a vídeňští modroocí a ve stejném období vznikla v USA podobná plemena bílé barvy kalifornský a novozélandský bílý. Český albín byl poprvé vystaven na výstavě v Kročehlavech roku 1928 prof. Žofkou a uznán za plemeno byl až v roce Cílem chovu bylo získat králíka bílé barvy střední velikosti, který se vyznačoval vysokou kvalitou srsti. Český albín neměl lehký vývoj. Často byl srovnáván s vídeňských bílým modrookým a jediná odlišnost mezi nimi byla jen v barvě očí. Pro českého albína nastal útlum v době druhé světové války. Nebyl zařazen mezi hospodářská plemena, nebyl vystavován a dokonce nebyl zařazen do prvního poválečného vzorníku, který vyšel v roce 1946 s odůvodněním, že již není chován. Při vydání následujícího vzorníku roku 1952 již zařazen je. Přesto byl exteriér českého albína nadále srovnáván s vídeňských králíkem, to nelze považovat za správné řešení. Další kritické období pro českého albína je rok 1965, kdy byl dovezený novozélandský bílý a v roce 1966 byl zařazen do vzorníků. Z důvodů nedostatečného rozšíření těchto dvou albinotických plemen i určité módnosti novozélandského bílého docházelo k promísení s populací českého albína. V roce 1973 vyšel další vzorník, ve kterém se tato plemena zřetelně od sebe oddělila. Úsilí chovatelů dostalo jasný šlechtitelský směr a plemeno český albín se diferencovalo od ostatních bílých plemen, která se u nás chovala. Exteriér českého albína, který ho charakterizuje lze považovat za fenotyp užitkového a univerzálního králíka k efektivnímu chovu (Martinec,2009) Exteriérové znaky Kvalitní srst je považována za prioritní součást chovatelského cíle. Srst musí být čistě bílá, zejména pak pesíky musí vykazovat stříbřitý, třpytivý nádech a tím se plemeno liší od jiných albinotických plemen. Hlava je delší s charakteristickým znakem českého albína. Od ostatních plemen se liší mohutností, šířkou v nose i čele, profilem, klabonosem, umístěním očí. Hlava českého albína musí budit kompaktní a ušlechtilý dojem. Uši mají s hlavou tvořit 29

29 vyvážený celek. Tělo má být mohutné a dostatečně dlouhé, kompaktní trup s prostorným a dostatečně hlubokým hrudníkem. Optimální hmotnost je předpokladem vysoké užitkovosti, dobrého růstu a plodnosti. Český albín musí mít vyšší ušlechtilý postoj, je to projev temperamentu a do chovu bychom si měli vybírat právě takové jedince (Martinec,2009) Užitkové vlastnosti Užitkové vlastnosti českého albína nebyly nikdy druhořadé, proto se toto plemeno vyznačuje velmi dobrými růstovými schopnostmi a výbornými mateřskými vlastnostmi a plodností. Český albín má podobné užitkové vlastnosti srovnatelné s užitkovými hybridy (Martinec,2009). Výsledky odchovu a masná užitkovost jsou natolik dobré, že byl český albín dříve zařazen mezi tzv. masná plemena (Štětka,2005). 7.3 Český červený Obr. 3 Český červený Český červený je dalším plemenem zařazeným do genetických zdrojů Ministerstva zemědělství ČR. Plemeno bylo oficiálně uznáno v záři roku Jeho cesta k uznání mezi genetické zdroje byla nejkomplikovanější, přesto je v posledních deseti letech plemenem velice dobře se rozvíjejícím (Martinec,2009). 30

30 7.3.1 Historie plemene Na vyšlechtění, dovedení k cíli šlechtění a uznání za plemeno se největší mírou zasloužil pan Theodor Svoboda z Prahy-Modřan. Tento chovatel patřil k významným chovatelům, šlechtitelům první a druhé republiky. Theodor Svoboda uvádí, že český červený je králíkem jeho mládí, když ho jako chlapec vídával ve stájích, kde běhal pod nohama krav. Český červený v té době připomínal králíka holandského s nepravidelnými bílými skvrnami na těle. Chovatel uvádí, že se mu kolem roku 1927 podařilo získat několik těchto jedinců v barvě celožluté, mezi kterou byly pesíky buď šedivé nebo bílé. Odstranění šedi a bílých pesíků se podařilo ustálit králíka ve žluté barvě pomocí příbuzenské plemenitby. Při dalším prošlechťování těchto jedinců se vyskytly králíci představující typ králíka durynského a rysa, ale ti nebyli dále v chovu používáni. Ke zdokonalení jedinců českých červených chovatel použil králíky tříslové černé, kteří pocházeli z nejlepších dovezených jedinců ze zahraničí. Theodor Svoboda uvádí, že období do roku 1950 bylo jedno z nejtěžších, protože na odstranění bělosti a šedi na jednotlivých místech potřeboval jeden až dva roky. Pan Svoboda vystavil své králíky na výstavě okresní pobočky Velká Praha v únoru roku 1951 a žádal o uznání tohoto králíka za samostatné plemeno našeho původu. K jeho uznání nedošlo a šlechtiteli bylo uloženo, aby plemeno prošlechtil na celočerveného králíka. V letech 1958 až 1959 byl králík zařazen do uznávacího řízení a v září 1959 byl uznám za naše samostatné plemeno (Zadina,2009). V roce 1966 byl český červený zařazen do platného vzorníku. Současně byl uznán i saský zlatý a to o dva roky později v tehdejším NDR. Tento počin nikterak neprospěl k popularizaci nově uznaného českého národního plemene. Český červený se v českých zemích přestal rozšiřovat. V roce 1973 je celorepublikově registrováno jen 32 králíčat ze třech okresech (Martince,2009). Z toho 20 králíků na okrese Blansko, šest na okrese Praha-západ a šest na okrese Praha-východ (Zadina,2009). Rozšíření českého červeného nenapomohlo ani to, že se opustilo od původního názvu a přejmenoval se na saský zlatý v souvislosti s platností tzv. Společného standardu socialistických zemí. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let byl český červený skutečně na pokraji svého zániku, např. v roce 1990 bylo ve všech chovech v celé republice registrováno pouhých 81 mláďat, tedy nejméně ze všech národních plemen (Martinec,2009). Plemeno se udrželo jen díky posuzovateli králíků Miroslavu Kratochvílovi ze Sadské a došlo tak k jeho zkvalitnění a následnému rozšíření (Zadina,2009). Celkové rozšíření a 31

31 hlavní zlom chovu tohoto plemene zřejmě nastal po roce V tom samém roce nebyl český červený zařazen do nově budované struktury dotovaných genových rezerv s odůvodněním příliš nízkého počtu zvířat v populaci na reálnou záchranu plemene. Tento počin podmínil v dalších chovatelích, mezi, které se především řadí Miroslav Kratochvíl, Ing. Josef Zadina a Milan Uher, k novému rozšíření chovu a celkové propagaci plemene. Ovšem při nutnosti šlechtit s dovezenými zvířaty ze zahraničí (Martinec,2009). Období po roce 2000 lze nazvat zlatými časy českého červeného a to díky stálému okruhu chovatelů (Zadina,2009). V roce 2000 je v genetických zdrojích registrován pouze jediný králík, v roce králíků a v roce 2002 již 148 králíků od osmi chovatelů. Zcela nepochybně má na tomto rozvoji velký podíl podpora chovu v programu genetických zdrojů. Do genetických zdrojů byl český červený zapsán v roce 2004 (Martinec,2009) Exteriérové znaky Celkový pozitivní vývoj počtu chovatelů i chovných zvířat se odráží na prošlechťování exteriérových znaků. Hmotnost u českých červených je vyrovnaná v rozmezí 2,8 až 3 kg, přesto jsou na výstavách jedinci s hmotností nad 3,3 kg díky pozůstatku po přilití krve novozélandského červeného. Zvířata s takovou váhou musí být z chovu vyřazována přednostně. Nejvíce nedostatků stále zůstává v barvě krycího chlupu, což souvisí s vývojem šlechtění a změnami genotypu. Nejednotnost má i odstín krycí barvy od pomerančové až po intenzivně červenou. Sjednocení odstínu krycí barvy by plemenu jednoznačně prospělo a odlišilo by se tak od podobných zahraničních plemen. Velkou vadou je barva podsady zašedlá nebo namodralá, proto je potřeba přísná selekce u těchto jedinců Užitkové vlastnosti Při šlechtění českého červeného nikdy nebylo preferováno zaměření na masnou užitkovost. Chovatelé vybírali zvířata s přirozeným vývojem a nízkým podílem umělého výběru, vybírala se životaschopná, dobře se rozmnožující zvířata. Rozhodující však byl exteriér (Martinec,2009). 32

32 7.4 Český luštič Obr. 4 Český luštič Dalším domácím plemenem zařazeným do genetických zdrojů podporovaných Ministerstvem zemědělství ČR je český luštič. Plemeno vzniklo záměrným křížením původních plemen. Jeho historie není stará a jistě bychom mezi sebou stále našli pamětníky počátků jeho šlechtění Historie plemene Českého luštiče vyšlechtil pan Václav Pém z Dolan u Kralup nad Vltavou v letech 1954 až Pro vyšlechtění plemene bylo použito králíků kamzičích a marburských. Český luštič byl uznán za samostatné plemeno v září roku Velkou měrou se na šlechtění plemene podílel i Ing. Jaroslav Fingerland, jeden nejvýznamnější český králíkářký genetik druhé poloviny minulého století. Velkou inspirací mu byly údaje o šlechtění tzv. dahlemského prubíře, neboli pískového králíka, který byl vyšlechtěn profesorem Nachscheimem ve třicátých letech v Berlíně, ale tento králík nebyl v běžných chovech nikdy chován a zanikl. Díky rychlému zařazení českého luštiče do českého vzorníku neměl jednoduchou cestu do českých a moravských chovů. Ještě v roce 1969 byl jediným chovatelem samotný šlechtitel Václav Pém. Určitý nezájem o chov českého luštiče trval do poloviny sedmdesátých let. V roce 1977 se dalšího šlechtění českého luštiče ujali pánové Karel Zouhar z Brna a Blahoslav Stejskal ze Želešic, kteří v tomto období založili chovatelský klub českého luštiče. Mezi další šlechtitele řadí Ing. Břetislav Hanák z Dubňan. Tento malý kolektiv chovatelů započal cílevědomou a na vysoké úrovni klubovou plemenářskou práci pro rozvoj a větší rozšíření českého luštiče. Tato práce přinesla na 33