Masarykova univerzita. Právnická fakulta. Katedra dějin státu a práva. Diplomová práce. Dědická smlouva. Kateřina Krejčířová

Transkript

1 Masarykova univerzita Právnická fakulta Katedra dějin státu a práva Diplomová práce Dědická smlouva Kateřina Krejčířová 2011/2012

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Dědická smlouva zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Brně dne Kateřina Krejčířová 2

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu diplomové práce JUDr. Pavlu Salákovi, Ph.D. za odborné vedení a cenné rady při tvorbě této diplomové práce. 3

4 Obsah SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK... 6 ÚVOD DĚDICKÉ PRÁVO POJEM DĚDICKÉ PRÁVO PŘEDPOKLADY DĚDĚNÍ SOUČASNÉ DĚDICKÉ PRÁVO PRÁVNÍ DŮVOD DĚDĚNÍ ZÁKON (INTESTÁTNÍ DĚDICKÁ POSLOUPNOST) ZÁVĚŤ (TESTAMENTÁRNÍ DĚDICKÁ POSLOUPNOST) DĚDICKÁ SMLOUVA VÝVOJ PRÁVNÍ ÚPRAVY ŘÍMSKÉ PRÁVO STŘEDOVĚK FEUDÁLNÍ ABSOLUTISMUS VŠEOBECNÝ ZÁKONÍK OBČANSKÝ OBČANSKÝ ZÁKONÍK OBČANSKÝ ZÁKONÍK NOVÝ OBČANSKÝ ZÁKONÍK PŘÍPRAVA REKODIFIKACE ÚČINNOST ZAHRANIČNÍ ÚPRAVA PRÁVNÍ ÚPRAVA DĚDICKÉ SMLOUVY PRÁVNÍ ÚPRAVA DĚDICKÉ SMLOUVY VE VYBRANÝCH ZEMÍCH RAKOUSKO NĚMECKO ZÁVĚR

5 7. RESUMÉ POUŽITÁ LITERATURA KNIŢNÍ PUBLIKACE PRÁVNÍ PŘEDPISY ČASOPISECKÁ LITERATURA OSTATNÍ

6 Seznam použitých zkratek VOZ... cís. patent č. 946/1811 Sb. z. s., všeobecný občanský zákoník OZ zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů OZ... zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů NOZ... zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ABGB... Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch ZGB Zivilgesetzbuch BGB... Bürgerliches Gesetzbuch 6

7 Úvod Dědická smlouva byla v českém právu ještě donedávna povaţována za pouhý historický institut dědického práva. Ačkoliv po dlouhou dobu tvořila součást právní úpravy platné na našem území a vedle dalších dědických titulů, dědění na základě zákona a dědění dle závěti, byla právně nejsilnějším, v roce 1950 z českého práva zmizela a dodnes ji platný občanský zákoník, stejně tak i široká veřejnost, jako právní důvod dědění nezná. Téma dědické smlouvy začalo být velmi aktuální s příchodem návrhu nového občanského zákoníku, který předznamenal její návrat do českého dědického práva. Jedná se o zásadní změnu, kterou zákonodárce klade důraz na zůstavitelovu vůli a poskytuje mu další moţnost, jak naloţit se svým majetkem pro případ smrti. Cílem této diplomové práce je představení dědické smlouvy jako dědického titulu, který se objevuje v nové kodifikaci a který je v současné době našemu právnímu řádu neznámý. V rámci toho bude představen historický vývoj tohoto institutu, provedeno jeho zasazení do systému dědického práva a detailněji rozebrána právní úprava dědické smlouvy v československém právu 20. století spolu s nástinem budoucí úpravy, obsaţené v novém občanském zákoníku, a zachycení jejich rozdílů. Pro ucelenější přehled problematiky tohoto tématu bude ovšem nutné zmínit i další dědické tituly, kterými jsou závěť a zákon, určit jejich vzájemný vztah a současně s vývojem dědické smlouvy načrtnout i vývoj těchto právních důvodů dědění. V dnešní době většina publikací, které se detailně zaobírají dědickou smlouvou, pochází z 1. pol. 20. stol, tedy z období, kdy byl tento dědicky titul obsaţen v právní úpravě na našem území. Současná literatura pojednává o tomto institutu pouze v učebnicích právních dějin, a to jen velmi okrajově, v mnoha případech pouhým konstatováním jeho existence. Proto nejvýznamnějšími prameny, ze kterých budu čerpat 7

8 základní informace důleţité pro tuto diplomovou práci, jsou samotné zákony, konkrétně rozsáhlá úprava obsaţená ve Všeobecném občanském zákoníku, spolu s jeho komentářem, a učebnice občanského, resp. dědického práva, které byly aktuální v době platnosti tohoto kodexu. V první kapitole této diplomové práce ve stručnosti představím samotný pojem dědického práva a nastíním současnou právní úpravu dědického práva obecně v České republice. Druhá kapitola pak bude obsahovat definice a charakteristiku jednotlivých právních důvodů dědění, přičemţ jejich seřazení bude od nejstarší po nejmladší, na prvním místě dědění na základě zákona, následováno děděním ze závěti a poslední místo obsadí dědická smlouva, která byla ze závěti odvozena. Třetí kapitola pak bude představovat historický exkurs, tedy vývoj právní úpravy dědické smlouvy, kdy samotné kořeny začnu hledat jiţ v římské právu. Následně se přes středověk, kde bude kladen důraz na zemské právo, a přes feudální absolutismus dostanu k významné části, a to k rozboru Všeobecného občanského zákoníku a jeho paragrafů zmiňujících institut dědické smlouvy, coţ bude tvořit jádro této diplomové práce. Aby byl tento historický průřez ucelený, nebude chybět ani zmínka o občanském zákoníku z roku 1950 a občanském zákoníku z roku 1964, tedy aktuální právní úpravě. Další významná kapitola bude věnována jiţ schválenému novému občanskému zákoníku, který do českého dědického práva znovu navrací institut dědické smlouvy a kromě samotného rozboru paragrafů se budu zabývat i skutečnostmi, které zákonodárce inspirovaly pro jeho znovuzavedení. Poslední kapitola bude obsahovat letmý náčrt aktuální právní úpravy dědické smlouvy v některých evropských zemích, konkrétně v Rakousku a Německu. 8

9 1. Dědické právo 1.1 Pojem dědické právo Právem dědickým rozumíme souhrn pravidel, kterými řídí se přechod majetkových poměrů zemřelého jednotlivce na subjekty jiné. 1 Touto větou uvedl Prof. Dr. Emanuel Tilsch dědické právo ve své učebnici. Současná definice dědického práva je i s odstupem téměř jednoho století od vydání této publikace v podstatě stejná. I dnes dědické právo představuje souhrn právních norem, které upravují přechod práv a povinností zemřelé fyzické osoby na její právní nástupce. 2 Mluvíme-li tedy o právu dědickém, vycházíme již z toho, že jednotlivec může býti v majetkových poměrech jemu vlastních, čili předpokládáme hospodářský a právní pořádek, založený na institutu soukromého vlastnictví. 3 Zpočátku se ovšem soukromé vlastnictví týkalo pouze věcí movitých, nástrojů a zbraní. Věci nemovité nejprve vůbec nebyly předmětem soukromého vlastnictví, později se staly pouze předmětem kolektivního vlastnictví. V těchto dobách se po úmrtí jedince naskytla otázka, co se má stát s movitými věcmi, které měl zemřelý ve svém vlastnictví. Avšak právě v těchto dobách neexistovala pravidla pro přechod věcí na jiné osoby. U některých primitivních kmenů, jak dále uvádí Prof. Dr. Tilsch, se věci zemřelého majitele staly věcí ničí (res nullis) a podléhaly volné okupaci. V jiných případech byl zase mrtvý stále povaţován za majitele zanechaných věcí a často docházelo k tomu, ţe se tyto věci spálily spolu s tělem zemřelého. Nicméně oba uvedené případy postrádaly základní myšlenku dědického práva, tedy myšlenku zachování hodnot pro příští generace. S postupným 1 TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část 1. Praha: Sborník věd právních a státních (Bursík & Kohout), s KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek III. 3. vydání. Praha: ASPI, s TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část 1. Praha: Sborník věd právních a státních (Bursík & Kohout), s. 9. 9

10 odstraňováním těchto zvyklostí pak vyvstávají otázky: Co s věcmi? Komu patří?, tedy otázky dědického práva. 4 Pojem dědické právo bývá vykládán ve dvojím smyslu: objektivním a subjektivním. V objektivním smyslu představuje dědické právo souhrn všech právních norem upravujících přechod práv a povinností zemřelého jedince na jiné subjekty na základě dědické posloupnosti, resp. vztahy, které přitom vznikají. Naopak v subjektivním smyslu jde o souhrn práv a povinností svědčících jiţ určité osobě, které tato práva a povinnosti přibudou podle objektivního dědického práva v důsledku události smrti jejího předchůdce. 5 Toto subjektivní dědické právo má absolutní povahu (erga omnes), je proti každému prosaditelné, přechází i na dědice původně oprávněného (transmise dědictví). 6 Jedná se o majetkové právo absolutní povahy, kdy ostatní subjekty mají povinnost do tohoto práva nezasahovat. Jak vyplývá z výše uvedeného, objektivní dědické právo nebylo v historickém vývoji samozřejmostí. Nejprve musela být prosazena myšlenka, ţe hodnoty, které přesahují fyzickou existenci zemřelé osoby, by měly zůstat zachovány. Dále bylo zapotřebí vyřešit střet mezi kolektivistickým pojetím dědického práva, podle kterého měl zanechaný majetek připadnout do vlastnictví určitému celku, jehoţ byla zemřelá osoba součástí (např. kmen, obec, stát), na straně jedné, a pojetím individualistickým, podle kterého se má nositelem přetrvávajících práv a povinností zemřelého stát jedinec, kterému svědčí některý z důvodů dědění, na straně druhé. 7 4 TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část 1. Praha: Sborník věd právních a státních (Bursík & Kohout), s KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek III. 3. vydání. Praha: ASPI, s Tamtéţ. 7 Tamtéţ. 10

11 1.2 Předpoklady dědění Aby mohlo dojít k přechodu majetku zemřelé osoby na dědice, musí být splněny určité předpoklady. Jiţ římské právo za tyto předpoklady dědění povaţovalo smrt zůstavitele, existenci dědictví, existenci dědice a existenci právního důvodu dědění (dědický titul). Z jejich vzájemné souvislosti vyplývá, ţe musí být splněny kumulativně, jelikoţ absence pouze jednoho z nich nevyvolá právní následky spojené s děděním. Dědické právo se týká pouze jmění fyzických osob, takţe se nevztahuje na jmění, které zůstává po zániku právnické osoby. Zahájení dědické posloupnosti tedy předpokládá fyzickou smrt fyzické osoby. 8 Prof. Dr. Jan Krčmář pak ve své učebnici upozorňuje na postup, který se aplikoval v případě, ţe došlo k pouţití předpisů dědického práva, ačkoliv osoba, které se to týkalo, ve skutečnosti nezemřela. K tomuto mohlo dojít mylným prohlášením za mrtvého, nebo pokud byl někdo omylem pokládán za mrtvého bez prohlášení, popřípadě bez soudního důkazu. Když osoba prohlášená omylem za mrtvou nebo taková, o které byl proveden mylný důkaz smrti, pak sama se hlásí a soudní výrok po zjištění totožnosti bez dalšího řízení bude zrušen, ihned na to soud příslušný pro řízení pozůstalostní zařídí, aby navrhovatel (t. j. ona osoba) byl uveden znovu do držby majetku, kterého se dostalo po něm jiným osobám. 9 Dalším předpokladem je existence dědictví, která vychází ze skutečnosti, ţe dědické právo je povaţováno za právo majetkové. Je tedy potřeba, aby tu byl nějaký majetkový podklad pro toto právo. Musí po zemřelém zůstat nějaké jmění, jinak nemůţe být posloupnost zahájena TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část 1. Praha: Sborník věd právních a státních (Bursík & Kohout), s KRČMÁŘ, J. Právo občanské. V. Právo dědické. III. doplněné vydání. Praha: Spolek československých právníků Všehrd, s TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část 1. Praha: Sborník věd právních a státních (Bursík & Kohout), s

12 Současná právní úprava naznačuje, ţe se způsobilost fyzické nebo právnické osoby stát se dědicem kryje s její způsobilostí mít práva a povinnosti, tedy právní subjektivitou. Právní způsobilost, a tedy i dědickou způsobilost má kaţdá fyzická i právnická osoba. Dědická způsobilost se dokonce přiznává i počatému dítěti (nasciturus), pokud se narodí ţivé. 11 Právnický slovník definuje dědický titul jako právní důvod nabytí dědictví určitým dědicem. 12 Právní důvody dědění jsou tedy skutečnosti, na základě kterých je určen dědic. Ty mohou být takové, které existují na základě projevu vůle zůstavitele, tedy testament nebo dědická smlouva, anebo je právním důvodem zákon. V primitivnějších dobách však platil pouze princip nevyhnutelné posloupnosti členů rodiny a testament ani dědická smlouva nebyly známy. Později se začal projevovat princip pořizovací volnosti, který se například u Římanů vyvinul velmi brzy. 13 Rakouské právo jiţ znalo všechny tři instituty dědického práva, na základě kterých docházelo k určení dědice. Ten mohl být určen buď jednostranným projevem (testamentem) anebo smlouvou (dědickou smlouvou). Pokud ale určen nebyl, určil jej sám zákon a nastala posloupnost zákonná. 14 Současná právní teorie povaţuje dědický titul za samostatný předpoklad dědění, nicméně v minulosti tomu tak nebylo, protoţe Všeobecný občanský zákoník z roku 1811 povaţoval dědický titul za součást způsobilosti dědice. 1.3 Současné dědické právo Stávající úpravu dědického práva v Česku můţeme označit jako velmi zaostalou. České právo neuznává vyjma příkazu k započtení vedlejší doložky v závěti. Odňalo pořizovateli poslední vůle dispoziční oprávnění, 11 MIKEŠ, J., MUZIKÁŘ, L. Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, s HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník. Praha: C. H. Beck, s TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část 1. Praha: Sborník věd právních a státních (Bursík & Kohout), s Tamtéţ. s

13 jež byla oblíbena za kapitalismu. Stíhá neplatností zřeknutí se dědictví za života zůstavitele, nezná dědickou smlouvu, privilegované závěti, odkazy, fideikomisární substituci, beneficium inventáře atd. To vše bylo v letech 1950 a 1964 z platného práva vymýceno jako přežitky kapitalismu a dosud v platném právu chybí. 15 Současná právní úprava, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za dědický titul, resp. právní důvod dědění, povaţuje pouze zákon a závěť (neboli testament). 461 odst. 1 OZ: Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů. V minulosti mezi dědické tituly, uznávané na našem území, patřila také dědická smlouva. Ta by měla být znovu zavedena novým občanským zákoníkem, avšak v mírně odlišném pojetí, neţ jak ji znala úprava ve Všeobecném občanském zákoníku. Platná právní úprava na jedné straně umoţňuje, aby zůstavitel projevem své vůle na případ smrti určil svého dědice, na druhé straně jej však v této dispozici omezuje s ohledem na určité osoby zůstaviteli blízké, které patří do skupiny tzv. neopomenutelných dědiců (heredes necessarii). 16 Do této skupiny zákon řadí zůstavitelovy potomky, přičemţ jejich nezahrnutí do závěti způsobuje její neplatnost. Viz. 479 OZ: Nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků. 15 HRUŠÁKOVÁ, M. 200 let ABGB od kodifikace k rekodifikaci českého občanského práva. Praha: Leges, s KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek III. 3. vydání. Praha: ASPI, s

14 2. Právní důvod dědění 2.1 Zákon (intestátní dědická posloupnost) Jiţ v první kapitole této práce je uvedeno, ţe je zákonná posloupnost nejstarším delačním důvodem. Historicky starší, zjev primární, samorostlý, spočívající na přirozeném svazku rodinném. 17 Testamentární posloupnost je pouze napodobením této posloupnosti. K dědění ze zákona dochází, zemře-li zůstavitel bez zanechání platné závěti, nedopadá-li ustanovení závěti na všechen stanovený majetek, nenabude-li závětní dědic z jakýchkoli důvodů (dědická nezpůsobilost, odmítnutí dědictví, vydědění) dědictví, k němuž byl povolán. 18 Obdobné pak bude platit pro dědickou smlouvu. Zjednodušeně to znamená, ţe zákon určí osoby, na které přechází zůstavitelův majetek, a to v případě, ţe zůstavitel platně vůbec nepořídil, nebo pořídil jen částečně, anebo ţe dědicové jím povolaní dědictví přijmout nemohou nebo nechtějí. Zákonná posloupnost nespočívá na individuální vůli zůstavitele, o čemţ svědčí i fakt, ţe nastává i po osobách, o jejichţ vůli nemůţe být řeč (např. po novorozencích). Nesluší tedy říci: když zůstavitel nezanechal testament, chtěl jmění své zanechat rodině, nýbrž: když zůstavitel nezanechal testament, chce lidská společnost, že jmění má připadnout rodině. 19 Zákonná posloupnost byla jiţ od svého počátku zaloţena na rodinném svazku. Zákonnými dědici byli příbuzní a manţel. Poţadavky, aby mezi zákonné dědice byli zařazeni i osoby jiné, například ty, které se 17 TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část 1. Praha: Sborník věd právních a státních (Bursík & Kohout), s KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek III. 3. vydání. Praha: ASPI, s TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část 1. Praha: Sborník věd právních a státních (Bursík & Kohout), s

15 zůstavitelem sdílely společnou domácnost, které měly účast na získání zůstavitelova majetku nebo prostě jen přátelé, nebyly zpočátku vyslyšeny, a to zejména z důvodu, který vyjádřil Prof. Dr. Tilsch, ţe tyto osoby nebylo snadné přesně definovat. 20 Například švýcarské právo pak do zákonné dědické posloupnosti řadilo i snoubence. Při povolávání fyzických osob za dědice není výběr ovlivněn jejich pohlavím ani pořadím zrození. V minulosti však převládal aristokratický princip, při němţ byl jako první k dědění povolán prvorozený muţský potomek s povinností postarat se o uspokojení dědických nároků ostatních potomků výplatou v penězích nebo jinými způsoby. Co se týče určení pořadí dědických skupin, měli by být zvýhodněni potomci (descendenti) před předky (ascendenty), vzhledem k tomu, ţe zanechaný majetek by měl především slouţit k zajištění budoucnosti dětí, případně dalších zůstavitelových potomků. 21 Od vzniku Československé republiky v roce 1918 aţ do přijetí nové právní úpravy v roce 1950 bylo dědické nástupnictví na našem území upraveno ve Všeobecném občanském zákoníku z roku Dědici ze zákona byli rozděleni do čtyř tříd. Do první třídy patřily zůstavitelovy děti se svými potomky, do druhé zůstavitelovi rodiče se svými potomky, do třetí zůstavitelovi prarodiče s potomky a do čtvrté pouze zůstavitelovi prarodiče bez potomků. 22 Dědické právo manţela pak bylo upraveno v samostatném ustanovení zákona 757 VOZ: Zůstavitelův manžel, který ho přečkal, jest vedle zůstavitelových dětí a jejich potomků zákonným dědicem čtvrtiny pozůstalosti, vedle zůstavitelových rodičů a jejich potomků nebo vedle dědů a báb polovice pozůstalosti. Jsou-li tu vedle děda a báby potomci zemřelého děda a báby, obdrží manžel kromě toho 20 TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část 1. Praha: Sborník věd právních a státních (Bursík & Kohout), s MIKEŠ, J., MUZIKÁŘ, L. Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, s Tamtéţ. s

16 z druhé polovice dědictví díl, který by připadl podle 739 a 740 potomkům zemřelých děda a báby. Ve všech případech se započte do manželova dědického podílu, co mu připadá ze zůstavitelova jmění podle svatebních smluv nebo dědické smlouvy. Není-li zákonných dědiců první nebo druhé třídy, ani dědů a báb, obdrží pozůstalý manžel celé dědictví. Následná úprava v občanském zákoníku z roku 1950 rozdělovala dědice ze zákona pouze do dvou skupin, nikoli tříd. Do první skupiny patřil manţel a zůstavitelovy děti, ovšem manţel sám v této skupině nemohl vystupovat jako dědic. Ve druhé skupině byl pozůstalý manţel a rodiče zůstavitele. Zcela nově byla do této skupiny zařazena i tzv. spoluţijící osoba, tj. osoba, která žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti jako člen rodiny a která z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo byla odkázána výživou na zůstavitele. 23 Platná právní úprava, konkrétně 473 OZ, do první skupiny řadí zůstavitelovy děti a manţela nebo partnera (dle zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství), přičemţ kaţdý z nich dědí stejným dílem. Pokud některé dítě nedědí, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliţe nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci. Do druhé skupiny patří manţel, nebo partner, dále rodiče zůstavitele a tzv. spoluţijící osoby, tedy ti, kteří ţili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výţivou na zůstavitele. Dědici této skupiny dědí stejným dílem, avšak manţel nebo partner dědí vţdy nejméně polovinu dědictví. Třetí dědickou skupinu tvoří zůstavitelovi sourozenci a tzv. spoluţijící osoby. Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědického podílu 23 MIKEŠ, J., MUZIKÁŘ, L. Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, s

17 stejným dílem jeho děti. Poslední, tedy čtvrtá skupina je určena pro prarodiče zůstavitele a není-li jich, tak pro jejich děti. Mezi dědice ze zákona nelze zahrnovat právnické osoby ani stát Závěť (testamentární dědická posloupnost) Závěť (poslední vůle, testament, zastarale kšaft) je jednostranný právní úkon fyzické osoby (budoucího zůstavitele), kterým pořizuje o svém majetku pro případ smrti. 25 Určení dědice závětí je věcí svobodné úvahy a projevu vůle zůstavitele. 26 Jedná se o jednostranný projev zůstavitelovy vůle, který ke své platnosti nevyţaduje souhlas jiné osoby a který lze jednostranně zrušit nebo změnit. Zůstavitel v závěti sám určí osoby, na které má v případě jeho smrti přejít jeho majetek. Závěť je obecný institut dědického práva. 27 Ve většině evropských zemí se jedná o obvyklý a častý způsob, kterým se o pozůstalosti pořizuje. Na našem území ale byla moţnost zůstavitele sepsat závěť dlouhodobě potlačována. Po celou dobu svého vývoje byla závěť spojována s poţadavkem přesně stanovené formy, ve které musela být projevena vůle zůstavitele. Jiţ v římském právu bylo nejdůleţitější součástí testamentu ustanovení dědice, které např. v době klasické muselo být uvedeno na samotném začátku testamentu a všechno, co předcházelo tomuto ustanovení, bylo povaţováno za neplatné. Zůstavitel mohl stanovit jednoho, nebo více dědiců, přičemţ neurčil-li výši jednotlivých podílů, předpokládal se stejný podíl pro všechny dědice. Římské právo umoţňovalo ustanovení dědice zavázat na odkládací podmínku, jejímţ splněním aţ docházelo k delaci. Dalším předpokladem pro nastoupení testamentární posloupnosti bylo 24 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek III. 3. vydání. Praha: ASPI, s MADAR, Z. a kol. Právnický slovník, 2. díl. Praha: Panorama, s KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek III. 3. vydání. Praha: ASPI, s Důvodová zpráva k NOZ. s

18 splnění podmínek, týkajících se osob, které se na testamentu podílely. Jednalo se o testamentární způsobilost, která byla vyţadována nejen u osob, kterých se týkal obsah testamentu, ale i u osob, které se účastnily řízení o testamentu. Jiţ ze samotné definice závěti vyplývalo, ţe ji zůstavitel mohl kdykoliv aţ do své smrti odvolat nebo zrušit, a to i v případě, kdy v ní bylo výslovně stanoveno, ţe pozdější změny této poslední vůle nebudou platné. A právě toto byl důvod, proč římské právo neuznávalo dědické smlouvy, jak bude ještě dále zmíněno. Právní definice závěti byla obsaţena jak ve Všeobecném občanském zákoníku ( 552 a 553 VOZ), následně i v občanském zákoníku z roku 1950 ( 534 OZ 1950). Nicméně v současné právní úpravě definici závěti nenajdeme a musíme ji vyvodit z ustanovení zákona, která kogentně stanovují formální i obsahové náleţitosti. Tedy dle dnešní právní úpravy se pořizovatelem můţe stát zásadně osoba, která je způsobilá závěť pořídit, coţ je osoba starší věku 18 let, která není zbavena způsobilosti k právním úkonům. Plnou způsobilost k právním úkonům ale můţe mít i osoba starší 16 let, která s přivolením soudu uzavřela manţelství před dovršením plnoletosti. Závěť je povaţována za neplatnou v případě, ţe pořizující osoba není schopna pochopit smysl, význam a účel závěti v důsledku toho, ţe trpí duševní chorobou, je pod vlivem alkoholu nebo drog. Neplatnost závěti rovněţ způsobí i nedodrţení předepsané formy při jejím sepisování. Současná úprava připouští tři formy závěti holografní, allografní a formu notářského zápisu. ( 476 OZ: Zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. ) Závěť holografní (vlastnoruční) musí být sepsána vlastní rukou a musí obsahovat vlastnoruční podpis, jinak je neplatná. Podpis se musí 18

19 vyskytovat pod samotným textem závěti. Jakýkoliv text pod podpisem je povaţován za právně irelevantní. Allografní závěť nemusí být sepsána vlastní rukou pořizovatele. Pro její vyhotovení můţe být pouţit psací stroj, počítač, můţe být vyhotovena i cizí osobou. Musí obsahovat vlastnoruční podpis pořizovatele. V době podpisu je zapotřebí přítomnosti dvou svědků, před nimiţ pořizovatel výslovně projeví, ţe jím podepisovaná listina obsahuje jeho poslední vůli. Tito svědci nemusí být seznámeni s obsahem závěti, musí ji ale opatřit svými podpisy. Zůstavitel můţe projevit svou poslední vůli i formou notářského zápisu. Nezletilí, kteří dosáhli věku 15 let, mohou svou poslední vůli učinit pouze touto formou, coţ výslovně stanovuje 476d odst. 2 OZ. Z obsahu závěti musí jasně vyplývat, koho pořizovatel ustanovuje svým dědicem. V případě většího počtu dědiců musí být patrno, jaké podíly nebo věci a práva kaţdému z nich mají připadnout. Pokud nejsou v závěti podíly stanoveny, platí, ţe podíly jsou stejné, coţ stanovuje 477 odst. 1 OZ. Svědci poslední vůle mohou být pouze osoby, které jsou způsobilé k právním úkonům. Není přípustné, aby se svědkem stala osoba nevidomá, neslyšící, němá, nebo ta, která nezná jazyk, ve kterém se projev vůle činí. Svědkem se také nemůţe stát osoba dědice. 2.3 Dědická smlouva Dědická smlouva se jako institut vyvinula ze závěti a je z ní odvozena. 28 Jedná se o právní úkon, spočívající ve vzájemných a obsahově shodných projevech vůle stran. Jejím obsahem je jednak slib jedné strany, že se druhé straně v případě smrti slibujícího má dostat 28 Důvodová zpráva k NOZ. s

20 všechen zanechaný majetek nebo jeho část, jednak přijetí tohoto slibu druhou stranou. 29 Obsahem tedy můţe být jiţ uvedené povolání jedné strany druhou stranou za dědice nebo vzájemné povolání se obou stran za dědice. 30 Slibující strana je vázaná svým závazkem druhé straně a není přípustné jednostranné zrušení dědické smlouvy, coţ ji výrazným způsobem odlišuje od závěti. Nemoţnost jejího jednostranného zrušení, která zaručuje předpokládaným dědicům vyšší právní jistotu, ţe se skutečně stanou vlastníky pozůstalosti, však nelze vnímat jako omezení zůstavitele v nakládání s majetkem za doby trvání jeho ţivota. Dědická smlouva je povaţována za tradiční dědický titul, který byl po řadu let součástí našeho právního řádu a znovu se má stát jeho součástí s účinností nového občanského zákoníku. V zahraničí jde o naprosto běţně vyuţívaný institut dědického práva. Je třeba vzít na vědomí, ţe ačkoliv je u nás tento pojem méně známý, jedná se o nejsilnější dědický titul. Všeobecný slovník právní, vydaný v roce 1899, při výkladu pojmu dědická smlouva, vychází z ustanovení Všeobecného občanského zákoníku, kde se poprvé na našem území vyskytla právní úprava tohoto institutu dědického práva. Mimo rozbor pojmu samotného je zde dále detailněji pojednáváno o formě dědické smlouvě, jejím obsahu, způsobilosti k jejímu uzavření, účincích jejího uzavření, zániku dědické smlouvy, prohlášení a poslední řadě také o poplatcích. 31 Nejprve se dědická smlouva uplatňovala při úpravě dědických poměrů pouze mezi manţeli (případně mezi snoubenci pro případ vzniku jejich 29 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek III. 3. vydání. Praha: ASPI, s ELIÁŠ, K. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad notam. 2003, č. 5. s VESELÝ, F. Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Praha, s

21 manţelství), coţ představovalo její zpřísněnou formu. 32 Manţelé si pomocí tohoto institutu zajišťovali vzájemné dědické právo. Jako samostatná smlouva se dědická smlouva vyvinula v Německu. Z dědických smluv byla důleţitá dědická sbratření mezi rodinami nebo liniemi vysoké šlechty (např. knížecí linie na Moravě a hraběcí linie v Čechách u Kouniců). Dědická smlouva dříve také umoţňovala zřeknutí se dědického práva (např. dědické smlouvy Habsburků). 33 Ve Všeobecném občanském zákoníku z roku 1811 se na dědické smlouvy uplatňoval reţim svatebních smluv. Podřazení pod svatební smlouvy byl namístě vzhledem k tomu, ţe dědickou smlouvu mohli uzavřít pouze manţelé (případně snoubenci). Podrobnějšímu rozboru právní úpravy dědické smlouvy v tomto zákoníku se věnuje kapitola 3, konkrétně podkapitola 3.4. Institut dědických smluv byl z právní úpravy našeho území odstraněn v roce Jeho znovuobjevení můţeme očekávat s příchodem nového občanského zákoníku, který bude účinný k ELIÁŠ, K. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad notam. 2003, č. 5. s BÍLÝ, J. Právní dějiny na území České republiky. Praha: Linde Praha, a.s., s

22 3. Vývoj právní úpravy 3.1 Římské právo Srovnáme-li současné dědické právo na našem území s římským dědickým právem, zjistíme značnou podobnost. Moţnost dědění se v římském právu, stejně jako dnes u nás, omezovala pouze na dědění dle zákona a dědění dle testamentu. Nicméně výsledky srovnávacích právních dějin nasvědčují tomu, ţe v Římě byla původní dědickou posloupností posloupnost intestátní. Zákonná dědická posloupnost byla tedy jednoznačně starší, její úprava se objevila ještě před vydáním Zákona dvanácti desek, který ji následně převzal a doplnil. Testamentární posloupnost byla nepochybně mladší, avšak rozvinula se velmi záhy a rychle. 34 Jiţ z této právní úpravy vyplýval zřetelný důraz právě na projevenou vůli zůstavitele, který určil, kdo se stane jeho dědicem, a teprve nebylo-li tomu tak, nastala zákonná posloupnost. Významnou úlohu ve vývoji římského dědického práva sehrálo právo praetorské a jeho právotvorná činnost, která ve výsledku znamenala vytvoření dvojí posloupnosti, posloupnosti civilní a praetorské, z nichţ kaţdá byla opět podvojná, testamentární a intestátní. 35 Římskou intestátní dědickou posloupnost lze obecně charakterizovat tak, ţe vycházela z příbuzenských vztahů, pro které byla určující původně římská agnátská rodina. (Římské právo znalo příbuzenství dvojího druhu: přirozené neboli pokrevní (v latině coognatio, zčešťujeme kognace, kognátské příbuzenství) a právní, umělé neboli agnátské (v latině agnatio, někdy adgnatio) 36 ). Vztah agnátský tedy znamenal příbuzenský vztah 34 KINCL, J., URFUS, V. Římské právo. Praha: PANORAMA, s Tamtéţ. s Tamtéţ. s

23 mezi svobodnými, kteří pod mocí společného otce jsou nebo by byli, kdyby byl ještě naživu. 37 Naproti tomu vztah kognátský znamenal pokrevní příbuzenství buď v linii přímé (jedna osoba pochází zplozením od druhé ascendentes; descendentes) nebo pobočné či příčné (dvě osoby mají společného předka). 38 Další vývoj intestátní posloupnosti pak znamenal utlačování agnátských vztahů, aţ naprosto převáţily vztahy kognátského pokrevního příbuzenství, které v konečné úpravě dědického práva zakotvila justiniánská novela z roku 543. Za zákonné dědice byli nadále povaţováni jen kognátští dědicové bez ohledu na pohlaví a na to, zda příbuzenský vztah prostředkuje muţ či ţena. Dědicové byli navíc rozděleni do čtyř tříd. První třídu tvořili zůstavitelovi potomci (descendenti), ve druhé třídě byli povoláváni zůstavitelovi ascendenti a jeho plnorodí sourozenci se svými dětmi, ve třetí třídě byli povoláváni rovněţ sourozenci a jejich dědi, ale jednalo se o sourozence polorodé a ve čtvrté třídě byli povoláváni všichni další kognátští příbuzní bez rozdílu stupně. 39 Jak uţ bylo zmíněno výše, římské právo znalo i dědění dle testamentu, přičemţ ve vztahu k intestátní posloupnosti měla přednost právě zůstavitelova vůle. Nejstarší římsky testament byl zřejmě testament, kterým si dědice opatřoval ten, kdo neměl vlastních intestátních dědiců. Tento testament byl spojen s výraznou formou, která musela být striktním způsobem dodrţována. Rovněţ ale zřejmě existovala i moţnost, aby zůstavitel v mimořádných podmínkách mohl projevit svou vůli téměř bez jakýchkoliv formálních poţadavků. Příkladem toho mohl být velmi starý vojenský testament, spočívající pouze v prohlášení, kdo má být zůstavitelovým dědicem, učiněný před bitvou BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia, s Tamtéţ. s KINCL, J., URFUS, V. Římské právo. Praha: PANORAMA, s Tamtéţ. s

24 Dědická smlouva jako delační důvod v římském právu nebyla moţná, kvůli nemoţnosti jednostranného odvolání, coţ bylo povaţováno za rozpor s dobrými mravy, respektive zásadou autonomie vůle, která je v dědickém právu velmi silná. 41 S tímto souvisí konkrétní zásada římského práva: Ambulatoria est voluntas defuncti usque ad vitae supremum exitum. - Vůle zůstavitele je proměnlivá až do posledního okamžiku života; viz D 34, 4, 4 Ulpianus. 42 Výjimku v tomto případě mohly představovat právě vojenské testamenty, u kterých se téměř nevyskytovala formální omezení, která byla u jiných druhů testamentů velice přísná. Tato neformálnost tak umoţňovala učinit v případě vojenského testamentu téměř jakoukoliv dispozici, z čehoţ je moţné vyvodit, ţe nic nebránilo uzavření právě dědické smlouvy. Tento závěr pochází z období recepce římského práva, kdy byla hledána opora pro dědické smlouvy mezi šlechtickými rody, přičemţ jejich příslušníci byli povaţováni v souladu s učením o trojím lidu za vojáky. Pojem dědická smlouva se zde sice nevyskytuje, je pouze opisně hovořeno o takovém dokumentu, dle kterého má přeţivší dostat majetek druhého, je však jisté, ţe se nejedná o darování pro případ smrti. 43 Můţeme se tedy domnívat, coţ v závěru svého článku zmiňuje i Mgr. Radek Černoch, ţe vysoká míra privilegovanosti vojenských testamentů ve spojení s určitými fragmenty umoţňuje vyvodit závěr o moţnosti tímto poněkud skrytým způsobem platně uzavřít i v antickém Římě dědickou smlouvu, respektive ujednání, které nese její znaky, jelikoţ v římském právu se pojem dědická smlouva nevyskytuje. Tato moţnost byla dána 41 ČERNOCH, R. Dědická smlouva v římském právu. Časopis pro právní vědu a praxi (v tisku). 42 KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha: C. H. Beck, s ČERNOCH, R. Dědická smlouva v římském právu. Časopis pro právní vědu a praxi (v tisku). 24

25 pouze v rámci vojenského testamentu, přičemţ dědická smlouva nemohla být libovolně uzavřena s jakoukoliv osobou, ale pouze mezi vojáky navzájem nebo osobami, které měly oprávnění pořídit vojenský testament Středověk Před koncem 15. století došlo k pozastavení rozvoje dědického práva, přičemţ hlavním důvodem bylo odúmrtní právo panovníka, který měl právo na majetek těch, kteří zemřeli bez potomků, nebo jejichţ potomci neměli nárok na dědictví. Zákonnou dědickou posloupnost v našem středověkém zemském právu zásadně ovlivnily tři dokumenty. Statuta Konrádova z roku 1189 potvrdila dědický nárok nejbliţších příbuzných. Další změnu, která znamenala rozšíření dědického práva na širší příbuzenstvo, přinesly inaugurační diplomy vydané králem Janem Lucemburským po jeho nástupu na trůn v letech 1310 a Posledním podstatným dokumentem, který upravil dědické právo na našem území, bylo privilegium Vladislava Jagellonského pro Čechy z roku 1497, respektive privilegium Rudolfa II. pro Moravu z roku Tento dokument umoţnil svobodné pořizování pro případ smrti. 45 Vývoj pravidel české intestátní posloupnosti dle zemského práva byl následující. Do roku 1310 byl za dědice povaţován syn, nebylo-li ho, dcera, a pokud nebylo ani dcery, stal se dědicem nejbliţší příbuzný, přičemţ byla uplatňována přednost osob muţského pohlaví. Od roku 1310 se v případě neexistence potomků stávali dědici bliţší příbuzní do čtvrtého stupně příbuzenství, opět s předností muţů. Od roku 1497 pak, pokud nebylo uvedených dědiců a zůstavitel neučinil ţádné pořízení pro případ 44 ČERNOCH, R. Dědická smlouva v římském právu. Časopis pro právní vědu a praxi (v tisku). 45 VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., KNOLL, K. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s

26 smrti, přecházelo dědictví právem odúmrtním na panovníka, respektive na stát. 46 Pořízení o majetku bylo moţné učinit několika způsoby. Svobodnému nakládání s majetkem však po dlouhá staletí zásadním způsobem bránila existence rodinného nedílu, odúmrtní právo panovníka a také intestátní dědická posloupnost, která zabraňovala odsunout či pominout pokrevní příbuzné. Největším zastáncem volného nakládání s majetkem pro případ smrti byla církev, přičemţ oporou a inspirací jí bylo římské právo. Šlo mimo jiné o zbožné dary (záduší) církevním institucím (kostelům či jednotlivým oltářům), představované často nemovitostmi nebo platy z nich plynoucími. Duchovní měli na oplátku provádět liturgické úkony, nejčastěji zádušní mše, které měly zajistit zesnulému dárci či třetím osobám jím určeným, respektive jejich duším, lepší postavení v posmrtném životě. Šlo tedy o dvoustranný právní akt, který byl jednáním mezi živými s účinky pro případ smrti. 47 V období středověku byl toto jediný dvoustranný právní akt, který mohl být uskutečněn v rámci dědického práva. Samotný institut dědické smlouvy v tomto období zaznamenán nebyl. Dalším způsobem pořízení pro případ smrti byla závěť, nazývaná testament nebo kšaft. Jak uţ víme, jedná se o jednostranný právní akt učiněný zůstavitelem, ve kterém určuje, co se má stát s jeho majetkem v případě jeho smrti. Svoboda v pořizování testamentu v českých zemích dlouho prakticky neexistovala a prosazovala se jen postupně a relativně velmi pomalu. 48 Praktická nemoţnost svobodného pořizování závěti byla v 15. století obcházena zápisy do zemských desek. Těmi byl předstírán dluh, k jehoţ 46 VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., KNOLL, K. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s Tamtéţ. s Tamtéţ. s

27 splacení mělo dojít aţ po smrti dluţníka, a věřitel tak měl poté vstoupit do jeho práv. Zásadní nevýhodou však byla jeho definitivnost, neboť ho bylo moţno změnit jen na základě souhlasu fingovaného věřitele. Proto se později objevil tzv. zápis s místem, ve kterém bylo místo pro vepsání dalšího věřitele. Současně bylo stanoveno, ţe pokud se kterýkoliv z věřitelů pohledávky vzdá, dojde k zániku dluhu. V případě potřeby tak mohl fingovaný dluţník prostřednictvím vepsání třetí osoby a jejího následného prohlášení svou původní dispozici změnit. 49 Závěť mohla být pořízena písemně za přítomnosti určitého počtu svědků (v Čechách dvě aţ tři osoby, na Moravě šest). Pokud však byla závěť zůstavitelem vloţena do zemských desek, nebylo svědků potřeba. Ústní závěť se vyskytovala zřídka, ta se ale mohla týkat pouze movitého majetku. Závěť mohla pořídit osoba šlechtického původu, osobně svobodná, zletilá, příčetná a se zachovalou ctí Feudální absolutismus Kodifikace občanského práva byla započata v první polovině 18. století jako důsledek rozvoje hospodářství a skutečnosti, ţe právní úprava, která vycházela z Obnoveného zřízení zemského, byla jiţ zaostalá a pro potřeby tehdejší společnosti nepouţitelná. V roce 1753 byla ustanovena kompilační komise s pověřením vypracovat společný zákoník pro země české a rakouské, který se měl nazývat Codex Theresianus universalis. Úkolem této kompilační komise bylo přebrání platného práva a na jeho základě sestavení zákoníku, jehož případné mezery měla doplnit obecným přirozeným právem. 51 Návrh zákoníku byl rozdělen dle vzoru Justiniánových institucí, kdy první tři části pojednávaly o právech osob, 49 VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., KNOLL, K. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s Tamtéţ. 51 SCHELLEOVÁ, I., SCHELLE, K. Civilní kodexy Praha: Doplněk, s

28 právech věcných a obligacích. Toto rozdělení bylo později promítnuto i do Všeobecného občanského zákoníku. Komise jako výsledek své práce v roce 1766 předloţila císařovně ke schválení zákoník o 6 svazcích s názvem Maria Therezia Codex, worin für dero Königlichen böhmische und oesterreichische Erblande ein ius privatum et universale statuires wird (Zákoník Marie Terezie, ve kterém je stanoveno právo soukromé a všeobecné pro všechny české a rakouské dědičné země). 52 Tento zákon byl však vzhledem k jeho nepraktičnosti císařovnou vrácen k dalšímu přepracování. 53 K postupným změnám v oblasti dědického práva, jakoţ i ke značnému pokroku v kodifikačních pracích, tedy došlo aţ po nastoupení císaře Josefa II., syna Marie Terezie, který se trůnu ujal roku V roce 1786 byl přijat první díl Všeobecného občanského zákoníku, tzv. josefínský občanský zákoník, který měl 5 částí. Rovněţ obsahoval i právní předpisy, které vyšly od roku 1781 (např. zrušení nevolnictví, patent o dědické posloupnosti a o rovnosti manželských a nemanželských dětí). 54 Zmiňovaný patent o dědické posloupnosti byl vyhlášen dne 3. května 1786 (čís. 548 Sb. z. s.) na základě stati o právu dědickém, kterou vypracoval Horten, hlavní referent zákonodárné komise a zároveň její nejvýznamnější člen, a která byla v únoru roku 1786 schválena státní radou. Tím byla zavedena rovnost a jednolitá posloupnost pro všechny stavy a pro všechny dědičné země, včetně Haliče, a byly odstraněny všechny stavovské rozdíly MALÝ, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku Praha: Linde Praha, a.s., s Tamtéţ. 54 Tamtéţ. 55 SCHELLEOVÁ, I., SCHELLE, K. Civilní kodexy Praha: Doplněk, s

29 3.4 Všeobecný zákoník občanský Pokračování v kodifikační práci měli na svědomí prof. Martini a prof. Zeiller. Výsledek jejich práce byl pak na zkoušku zaveden v Západní Haliči v roce 1797 a 1. června 1811 byl vyhlášen pod názvem Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (Všeobecný občanský zákoník). 56 Všeobecný zákoník občanský, vydaný jako císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s. (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, zkráceně ABGB), je tedy občanský zákoník z roku 1811, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 1812 a platil na našem území aţ do roku ABGB byl vyhlášen pro všechny rakouské země, kromě Uher. Následně byl převzat i do československého právního řádu (až na ustanovení o smlouvě námezdní , která platila i nadále 57, naopak rodinné právo se osamostatnilo jiţ v roce 1949, kdy vyšel zákon o právu rodinném, č. 265 Sb. 58 ). V Rakousku a Lichtenštejnsku je ABGB platný doposud. Podle něj se řídily veškeré soukromoprávní vztahy, včetně dědického práva. Od nabytí účinnosti Všeobecného občanského zákoníku se do našeho právního řádu dostala moderní úprava dědického práva, která navazuje na římskoprávní tradice. Tento zákoník je povaţován za vynikající právní dílo, které je vnímáno jako nejvýznamnější kodex do té doby vydaný na našem území, nejen z toho důvodu, ţe jeho koncepce vycházela převáţně z římskoprávní učenosti. Inspirací mu byla také některá ustanovení Koldínova zákoníku, avšak hlavním východiskem byla přirozenoprávní teorie, na kterou se mnohá ustanovení zákoníku odvolávala. Na našem území platil téměř 150 let a v Rakousku platí v novelizované podobě i v dnešní době. Stal se vzorem pro kodifikační práce při přípravě vládního návrhu 56 MALÝ, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku Praha: Linde Praha, a.s., s Tamtéţ. 58 SCHELLEOVÁ, I., SCHELLE, K. Civilní kodexy Praha: Doplněk, s

30 československého občanského zákoníku z roku 1937 a některé jeho prvky se uchovaly i v následně přijatých občanských zákonících z let 1950 a 1964, byť většinu z nich poznamenala legislativní perverze totalitního státu a v novelách schválených po r četná nepochopení. 59 Tento kodex obsahoval 1502 paragrafů. Předcházel mu vyhlašovací patent č. 946 zákonů soudních ze dne 1. června 1811 a skládal se z úvodu ( 1 14 VOZ) a tří dílů. První díl ( VOZ) se zabýval právem osobním a zahrnoval ustanovení o právu manţelském, vztazích mezi rodiči a dětmi, o poručenství a opatrovnictví. Druhý díl ( VOZ), obsahující ustanovení o právu k věcem, se dělil na dva oddíly. V prvním oddílu bylo rozdělení věcí, ustanovení o drţbě, vlastnickém právu a dědění. Ve druhém dílu pak ustanovení o osobních právech k věcem, tj. ustanovení o smlouvách. Třetí díl zákoníku ( VOZ) obsahoval ustanovení společná pro práva osobní a práva věcná. Pro téma této diplomové práce jsou podstatná ustanovení druhého dílu. Konkrétně 531 aţ 824 VOZ pojednávající o dědickém právu a dále 1217 aţ 1266 VOZ, které obsahují ustanovení o svatebních smlouvách, kam náleţí mimo jiné i dědické smlouvy. První zmínka o dědické smlouvě se v tomto zákoníku vyskytuje v osmé hlavě v 533: Dědické právo zakládá se na vůli zůstavitelově, vyjádřené podle zákonného předpisu; na smlouvě dědické podle zákona přípustné ( 602); nebo na zákoně. Tím je stanoveno, ţe se jako delační (dědické) důvody připouštěla závěť, dědická smlouva a zákon. Ke vzniku skutkové podstaty práva dědického v té době nestačilo, aby byla splněna jen tzv. generální skutková podstata (smrt osoby a pozůstalost jmění), nýbrţ bylo vyţadováno i splnění speciální skutkové 59 HRUŠÁKOVÁ, M. 200 let ABGB od kodifikace k rekodifikaci českého občanského práva. Praha: Leges, s

31 podstaty. Jinými slovy, vedle způsobilého objektu (pozůstalého jmění), musel zde býti způsobilý subjekt a určitý způsob nabytí. Tudíţ nestačila generální skutková podstata (smrt osoby a pozůstalostní jmění), neboť tou došlo jen k tzv. delaci (k nápadu pozůstalosti), tj. pozůstalost se určitým osobám nabízí (tyto osoby se nazývaly deláti ). Taková delace se stala určité osobě pouze, byla-li tato osoba způsobilým subjektem, tedy byla-li v době delace na ţivu, dále pokud svědčil oné osobě některý delační důvod a nakonec v případě, ţe neexistovaly skutečnosti vylučující delaci. Dále komentář k tomuto občanskému zákoníku vyzdvihuje nutnost existence subjektu určitého, povolaného, tedy subjektu, kterému svědčil některý delační důvod. Zásada zůstavitelovy volnosti ve volbě dědice, která platila v dědickém právu v době platnosti tohoto zákoníku, umoţňovala zůstaviteli určit dědice buď jednostranným projevem (testamentem) nebo smlouvou (dědickou smlouvou) a v případě, ţe zůstavitel dědice neurčil, určoval jej zákon. Proto také výše zmíněný 533 VOZ uvádí testament, dědickou smlouvu a zákon jakoţto faktory určující dědice čili jakoţto delační důvody. Podle těchto důvodů byla rozeznávána posloupnost testamentární (obsaţená v hlavě deváté aţ dvanácté, VOZ), smluvená ( 602, VOZ) a zákonná (intestátní, obsaţená v hlavě 13., VOZ). Jiné právní důvody dědění neţ ty, které byly uvedeny v tomto ustanovení, Všeobecný občanský zákoník neznal. Právní úprava slovenského dědického práva byla v tomto ohledu shodná. 60 Zákon dále samozřejmě připouštěl i kombinaci všech tří přípustných delačních důvodů. 534 VOZ: Uvedené tři způsoby dědického práva mohou také býti vedle sebe, takže díl pozůstalosti určený v poměru 60 ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl třetí. Praha: Linhart, s

32 k celku náleží jednomu dědici z poslední vůle, druhému ze smlouvy a třetímu ze zákona. Zásada římského práva Nemo pro parte testatus, pro parte intestatus decedere potest (Není možné, aby někdo zemřel, zanechav o části pozůstalosti testament, část zůstavil posloupnosti zákonné, intestátní) 61 neplatila v dědickém právu tohoto období. Proto byla moţná vzájemná konkurence různých delačních důvodů. Dále bylo moţné spolupovolání z různých delačních důvodů buď různých osob, nebo jedné osoby k různým podílům. Konkurence delačních důvodů nastala v okamţiku, kdy různé osoby byly povolány k témuţ podílu buď z různých anebo ze stejných (avšak ne totoţných) delačních důvodů. Vznikla zde otázka, zda má některý z takových delačních důvodů přednost před ostatními. Za nejmocnější delační důvod byla povaţována právě dědická smlouva. Na druhém místě byl pak testament, protoţe pokud bylo v závěti pořízeno, znamenalo to vyloučení zákonné posloupnosti. ( 728 VOZ: Není-li platného prohlášení poslední vůle, připadá celá pozůstalost zemřelého zákonným dědicům. Je-li tu však platné poslední pořízení, připadne jim dědický podíl, který není v něm nikomu zůstaven. ) Nejslabším delačním důvodem byl zákon, neboť nastupoval jen tam, kam povolání dědickou smlouvou nebo testamentem nedosahovalo (tedy neexistovala platná dědická smlouva ani testament, nebo bylo pořízeno jen částečně anebo povolaní dědicové nemohli nebo nechtěli přijmout dědictví). V případě, ţe vedle sebe existovaly stejné (ne totoţné) delační důvody, tedy důvody stejné právní síly, rozhodovalo u testamentů datum jejich pořízení, kdy pozdější rušil dřívější. 713 VOZ: Dřívější závěť se zrušuje pozdější platnou závětí nejen co do ustanovení dědice, nýbrž i co do ostatních ustanovení, pokud zůstavitel nedá v pozdější zřejmě seznati, že má dřívější zůstat zcela nebo částečně v platnosti. Tento předpis platí i tehdy, 61 KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha: C. H. Beck, s

33 povolává-li se v pozdější závěti dědic jen k části dědictví. Zbývající část nepřipadá dědicům ustanoveným v dřívější závěti, nýbrž zákonným. U posloupnosti zákonné pak rozhodovala blízkost příbuzenského stupně podle linií. 62 Jak jiţ bylo výše zmíněno, uzavření dědické smlouvy bylo moţné pouze mezi manţely. 602 VOZ: Smlouvy dědické o celé pozůstalosti nebo o poměrném jejím dílu mohou býti platně sjednány jen mezi manžely. Ustanovení o tom jsou v hlavě o svatebních smlouvách. Z judikatury, která se k tomuto ustanovení vztahuje, vyplývá, ţe dědickou smlouvu mohli sjednat i rozvedení manţelé (Gl. U ). 63 Nejvyšší soud dále rozhodl, ţe ustanovení obsažené v dědické smlouvě, že má nastoupiti zákonná dědická posloupnost, budou-li tu děti, nepřekáží volnosti poříditi v jejich prospěch (Gl. U. N. F. 1715). Je-li pochybno, jde-li v konkrétním případě o dědickou smlouvu či o vzájemnou závěť, jest vzhledem k 612, 614, 617, 695, 713, 1253 ob. z. obč. míti za to, že byla zřízena vzájemná závěť. Dědické smlouvy jsou dle 602, 1249, 1278 ob. z. obč. výjimkou. Třebas jest tu dědická smlouva, mohou manželé účinně udělati darovací smlouvu na případ smrti (J. Bl. 1882, č. 17). V dědické smlouvě lze také sjednati ustanovení ve prospěch třetích osob. Práva z toho plynoucí se ovšem nezakládají na dědické smlouvě, nýbrž na závěti, která jest v dědické smlouvě obsažena (Gl. U. 1838). Ze svatební nebo dědické smlouvy mohou nabýti smluvní práva jenom manželé, nikoli však osoby třetí (rozh. ze 7. X. 1924, Ob II 559/24, SZ VI/316). 64 V tomto se slovenské právo značně lišilo. Slovenská právní úprava neznala ustanovení, podle kterého by dědická smlouva mohla být 62 ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl třetí. Praha: Linhart, s Tamtéţ. s Tamtéţ. 33