Protidrogová politika hlavního města Prahy na období 2013 až 2020

Transkript

1 Příloha k usnesení Rady MČ Praha 1 č. UR13_1569 ze dne : Protidrogová politika hlavního města Prahy na období 2013 až 2020 Koncepce protidrogové politiky hlavního města Prahy na období 2013 aţ 2020 Strategie protidrogové politiky hlavního města Prahy období 2013 aţ 2020 Akční plán protidrogové politiky hlavního města Prahy na období 2013 aţ 2016

2 Materiál zpracovala: Mgr. Nina Janyšková Odbor zdravotnictví, sociální péče a prevence Oddělení prevence Protidrogová koordinátorka HMP MAGISTRÁT HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY nina.janyskova@praha.eu Na přípravě spolupracovali: Ing. Ivo Kačaba Mgr. Sylva Majtnerová Kolářová Mgr. Martin Pešek Mgr. Ondřej Počarovský PaedDr. Martina Richterová Těmínová Mgr. Tomáš Řezník MUDr. Alena Weberová Mgr. Jan Ţufníček 2

3 OBSAH KONCEPCE PROTIDROGOVÉ POLITIKY HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY NA OBDOBÍ 2013 AŢ STRATEGIE PROTIDROGOVÉ POLITIKY HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY NA OBDOBÍ 2013 AŢ AKČNÍ PLÁN PROTIDROGOVÉ POLITIKY HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY NA OBDOBÍ 2013 AŢ LITERATURA...73 PŘÍLOHY

4 Koncepce protidrogové politiky hlavního města Prahy na období 2013 aţ

5 Obsah Úvod... 6 Legislativní rámec... 7 Vývoj protidrogové politiky a sítě adiktologických sluţeb v hl. m. Praze... 8 Souhrn klíčových trendů v systému adiktologických sluţeb v období 2010 aţ Východiska protidrogové politiky a systému adiktologických sluţeb v hl. m. Praze...10 Koncepční východiska v bodech...10 Slabé stránky systému adiktologické péče...13 Silné stránky systému adiktologické péče...14 Cílová populace sluţeb adiktologické péče...15 Principy sluţeb adiktologických sluţeb...16 Protidrogová politika z pohledu občana hl. m. Prahy...17 Protidrogová politika z pohledu realizovaná z úrovně politiků...18 Protidrogová politika z pohledu uţívaných látek a cílové skupiny uţivatelů návykových látek...18 Protidrogová politika z pohledu zajištění sluţeb v hl. m. Prahy...20 Protidrogová politika z pohledu bezpečnostních sloţek...24 Protidrogová politika z pohledu financování...24 Protidrogová politika z pohledu poskytovatelů sluţeb...26 Závěr

6 1. Úvod Protidrogová politika představuje systém zákonů, regulačních opatření, činností a způsobů financování se vztahem k drogové problematice vyhlašovaných vládními orgány a jejich zástupci. (EMCDDA, prosinec 2012) Na evropské úrovni je hlavním dokumentem Protidrogová strategie Evropské unie na období a dva související akční plány její realizace. V České republice je klíčovým dokumentem Národní strategie protidrogové politiky na období a tři akční plány její realizace. Na krajské úrovni je protidrogová problematika řešena krajskou protidrogovou strategií, která vychází z aktuální Národní strategie protidrogové politiky a naplňuje její cíle na krajské úrovni. Dále má hl. m. Praha vytvořeny další nástroje pro naplňování protidrogové politiky. Je to funkce krajského protidrogového koordinátora, krajského školského koordinátora primární prevence, Protidrogovou komisi jako poradní orgán Rady HMP, pracovní skupiny protidrogové komise, protidrogové koordinátory jednotlivých městských částí. Dalším velmi podstatným nástrojem je dotační program. Nástroj koordinace k implementaci Národní strategie protidrogové politiky na období , který se dotýká krajů, je Výbor zástupců regionů Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky, který je stálým orgánem Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky. Úkolem tohoto výboru je koordinace a harmonizace protidrogové politiky státu a protidrogových politik krajů. Výbor zástupců regionů Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky je sloţen z krajských protidrogových koordinátorů a zástupce sekretariátu Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky a je poradním orgánem Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky. První materiály definující protidrogovou politiku hlavního města Prahy (dále jen HMP ), její cíle a aktivity, byly do roku 1998 nazývány koncepce. Později tento termín nahradil v souladu s pojmenováním materiálů na národní úrovni název strategie. Oba tyto termíny byly pouţívány jak pro části popisující teoretická východiska, tak pro části ukazující potřeby, cíle a postupy k jejich dosaţení. Protoţe se protidrogová politika obecně, tedy nejen v HMP, ve svých postojích, východiscích a realizaci vyvíjela a měnila, je tento zásadní materiál rozdělen na tři části: Koncepce protidrogové politiky hlavního města Prahy na období 2013 aţ 2020 Strategie protidrogové politiky hlavního města Prahy na období 2013 aţ 2020 Akční plán politiky hlavního města Prahy na období 2013 aţ 2016 Akční plán je součástí krajské strategie; v něm jsou stanovena opatření a aktivity, pomocí nichţ se naplňují cíle strategie vţdy na kratší období jejího trvání. Pro účely této koncepce uţíváme pojem adiktologie, kterým se rozumí v nejširším slova smyslu interdisciplinární obor zaměřující se na prevenci, léčbu a/nebo minimalizaci poruch a nemocí souvisejících s uţíváním návykových látek a poruch vznikajících v souvislosti s různými formami závislostního chování. Cílem této koncepce je popsat stávající stav sítě adiktologických sluţeb v hl. městě Praze a definovat opatření v návaznosti na finanční prostředky tak, aby bylo moţné realizovat adiktologické sluţby způsobem, který bude v souladu s národní strategií protidrogové politiky ČR. 6

7 Těţiště sítě adiktologických sluţeb musí spočívat v kombinaci resortů zdravotnictví a se sluţbami spadajícími do resortu práce a sociálních věcí tzn. provozů definovaných Certifikačními standardy kvality (2012). 2. Legislativní rámec 2.1 Legislativní rámec sluţeb pro uţivatele návykových látek Od dubna 2012 je účinný balíček nových zdravotních předpisů v rámci reformy zdravotnictví. Jedná se především o zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních sluţbách) a zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních sluţbách. Specificky pro oblast léčby uţivatelů návykových látek je z celého zdravotnického legislativního rámce nejvýznamnějším zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami. Tento zákon kodifikuje základní zásady a principy, které byly součástí všech dosavadních národních protidrogových strategií od 90. let minulého století. Pro účely zákona se pojem protidrogová politika vztahuje nejen na nelegální drogy, ale i na tabákové výrobky a alkohol. Zákon poprvé za existenci ČR definoval typy sluţeb určené uţivatelům drog, v současné době probíhá jeho novelizace mimo jiné v částech typů adiktologické péče tak, aby byl v souladu s rámcem zdravotní péče, který je nově vymezen zákonem o zdravotních sluţbách. Nicméně zatím jsou typy adiktologických sluţeb v 20 zákona č. 379/2005 Sb. definovány následovně: akutní lůţková péče, kterou je diagnostická a léčebná péče poskytovaná pacientům, kteří se poţitím alkoholu nebo jiných návykových látek uvedli do stavu, v němţ jsou bezprostředně ohroţeni na zdraví, případně ohroţují sebe nebo své okolí, detoxifikace, kterou je léčebná péče poskytovaná ambulantními a ústavními zdravotnickými zařízeními při předcházení abstinenčnímu syndromu, terénní programy, kterými jsou programy sociálních sluţeb a zdravotní osvěty pro problémové uţivatele jiných návykových látek a osoby na nich závislé, kontaktní a poradenské sluţby, ambulantní léčba závislostí na tabákových výrobcích, alkoholu a jiných návykových látkách, stacionární programy, které poskytují nelůţkovou denní léčbu problémovým uţivatelům a závislým na alkoholu a jiných návykových látkách, jejichţ stav vyţaduje pravidelnou péči bez nutnosti vyčlenit je z jejich prostředí, krátkodobá a střednědobá ústavní péče, kterou je léčba problémových uţivatelů a závislých na alkoholu a jiných návykových látkách ve zdravotnických zařízeních lůţkové péče v obvyklém rozsahu 5 14 týdnů, rezidenční péče v terapeutických komunitách, kterou je program léčby a resocializace ve zdravotnických zařízeních lůţkové péče a v nezdravotnických zařízeních v obvyklém rozsahu 6 15 měsíců, programy následné péče, které zajišťují zdravotnická zařízení a jiná zařízení; obsahují soubor sluţeb, které následují po ukončení základní léčby a pomáhají vytvářet podmínky pro udrţení abstinence, substituční léčba, kterou je krátkodobá nebo dlouhodobá léčba závislosti na návykových látkách, jeţ spočívá v podávání nebo předepisování látek nahrazujících původní návykovou látku, je prováděna ve zdravotnických zařízeních ambulantní péče pod vedením lékaře. V r byl přijat zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách připravovaný od počátku 90. let, který stanovuje zejména typy sociálních sluţeb, systém jejich financování, zajištění jejich 7

8 dostupnosti a kvality. Sociální sluţby jsou definovány jako sluţby pobytové, ambulantní nebo terénní. Zákon definuje 31 typů sociálních sluţeb, které rozděluje na (1) sluţby sociální péče, (2) sluţby sociální prevence a (3) sociální poradenství, které je základní činností při poskytování všech typů sociálních sluţeb. Uţivatelé návykových látek jsou v zákoně uvedeni jako cílová skupina některých sluţeb sociální prevence a pro oblast léčby a péče o uţivatele návykových látek jsou relevantní zejména následující typy sociálních sluţeb: terénní programy, kontaktní centra, terapeutické komunity, sluţby následné péče a chráněné bydlení, domovy se zvláštním reţimem (zahrnující zejména pobytovou péči pro starší klienty závislé na alkoholu), sociální rehabilitace. Z výše uvedeného popisu rozsahu, legislativního rámce a strategie politiky v oblasti adiktologické péče je zřejmé, ţe adiktologická problematika spojuje ve sluţbách pacientům/klientům zdravotní a sociální sluţby. Vytváří to potřebu společného financování těchto sluţeb prostředky těchto resortů, ovšem rovněţ potřebu definovat způsob a transparentní pravidla vícezdrojového financování. Zdá se, ţe jedním z klíčů k řešení této problematiky by mohla být definice výkonů zdravotnických a nezdravotnických pracovníků a oddělený způsob jejich úhrady. 3. Vývoj protidrogové politiky a sítě adiktologických sluţeb v hlavním městě Praze Moderní koncepce protidrogové politiky vychází ze zásadních změn ve vnímání některých pojmů, reaguje na vývoj v prevenci a léčbě závislostí na nové vědecké poznatky, které se týkají prevence, léčby a následné péče o drogově závislé. Koncepce protidrogové politiky hlavního města Prahy na období 2013 aţ 2020 (dále jen Koncepce ), kromě zmiňovaného, vychází i z různých pohledů zainteresovaných cílových skupin protidrogové politiky a respektuje multidisciplinaritu problematiky. Zásadní změnu ve vnímání a realizaci důsledné protidrogové politiky si vyţádala zejména hrozba šíření doposud nevyléčitelné nemoci HIV/AIDS a potřeba vybudovat síť sluţeb v oblasti primární, sekundární a terciární prevence vzhledem k posttotalitní situaci v Praze a České republice, kdy řada těchto sluţeb vůbec neexistovala. Budování sítě adiktologických služeb V 90. letech proto došlo v hl. městě Praze k rozvoji a podpoře sluţeb v oblasti HR (sniţování zdravotních a sociálních rizik), kdy vznikala nízkoprahová zařízení a terénní programy a dále také sluţby ambulantní, residenční (terapeutické komunity) a sluţby substituční léčby a následné péče. Specifikace a data viz příloha. Adiktologické služby vznikaly v souladu s národní strategií protidrogové politiky a částečně s koncepcí protidrogové politiky hl. města Prahy (koncepce do roku 1998). Od roku 2003 je do protidrogové politiky hlavního města Prahy (dále jen HMP ) zahrnuta také primární prevence rizikového chování u dětí a mládeţe. V Praze vzniklo v roce 2009 první specializované pracoviště primární prevence Praţské centrum primární prevence, které je součástí příspěvkové organizace HMP Centrum sociálních sluţeb Praha. Dalším důleţitým momentem je vznik oboru adiktologie na 1. LF UK. 8

9 3.1 Souhrn klíčových trendů v systému adiktologických sluţeb pozorovaných v období 2010 aţ 2013 Věk problémových uživatelů se zvyšuje, coţ je příznivý trend. Roste počet mládeţe, která má opakované zkušenosti s alkoholem, tabákovými výrobky a s konopnými látkami. Spolu s trvající krizí stoupá počet osob bez práce a tím se zvyšuje i riziko nárůstu mladých závislých na alkoholových i nealkoholových drogách. Tento nebezpečný trend se odrazil i ve zvýšeném počtu patologických hráčů. Zvyšuje se počet uţivatelů návykových látek bez domova. Snižuje se vzdělání osob závislých (zpráva hyg. Stanice Praha 2011). S tímto trendem se váţe další obtíţná resocializace a integrace na trh práce. Zhoršuje se zdravotní stav uţivatelů návykových látek. S tímto trendem se váţe další předpokládaná ekonomická zátěţ veřejného zdravotního pojištění. Zhoršuje se celková sociální situace uţivatelů návykových látek. S tímto trendem se váţe další předpokládaná zhoršená kvalita ţivota v hl. městě Praze nejen cílové skupiny, ale běţné veřejnosti viz pocit bezpečí etc. Zhoršuje se dostupnost adiktologických sluţeb. Snižuje se kapacita ambulantních a kontaktních a poradenských adiktologických sluţeb. Obyvatelé měst se nechtějí smířit s negativními jevy, které souvisejí s problémovým uţíváním drog, bezdomovectvím a prostitucí a reagují pozitivně na zkratkovitá a represivní řešení. Abychom mohli dosáhnout trvalých a pozitivních změn, je nutné analyzovat situaci, znát potřeby, být si vědomi našich moţností a realizovat opatření, kterými bychom cílů dosáhli. K tomu, mimo jiné nástroje, slouţí i výroční zprávy o realizaci protidrogové politiky, zpracovávané krajskou protidrogovou koordinátorkou. Materiál sbírá a interpretuje data, mapuje aktuální situaci na drogové scéně, v koordinaci protidrogové politiky v HMP, nové trendy v prevenci a léčbě, ale i v distribuci a trendech uţívání drog, přestupky v souvislosti s drogovou problematikou atd. V dalších kapitolách je zmapována situace z různých pohledů obyvatele města, politika, typů zneuţívaných látek, poskytovatelů sluţeb, typů sluţeb, atd. Jedná se o inovativní postup, který je zhodnocením různých přístupů a názorů a hledáním společných opatření. Na základě následujících pohledů jsou ve Strategii protidrogové politiky hlavního města Prahy na období 2013 aţ 2020 (dále jen Strategii ) definována stručná východiska, ale hlavně potřeby, návrhy opatření a předpokládané náklady. 9

10 4. Východiska protidrogové politiky a systému adiktologických sluţeb v hl. městě Praze Společenský vývoj po roce 1990 s sebou přinesl řadu změn v oblasti rozvoje sluţeb a následného poskytování odborné péče pro uţivatele psychoaktivních látek. Především došlo k nerovnoměrnému vývoji sluţeb pro uţivatele alkoholu a uţivatele nelegálních drog, který vedl k jejich z dnešního pohledu - umělému a nesystémovému rozdělení, kdy sluţby pro uţivatele nelegálních drog byly v rámci protidrogové politiky státu dlouhodobě podporovány veřejnými dotacemi. To včetně chybějící koncepce transformace bývalých AT ordinací do podoby pracovišť pruţně reagujících na nové trendy v uţívání návykových látek a uplatňujících výzkumem podloţené novější přístupy prevence a léčby, vedlo ke sníţení kvality, dostupnosti a návaznosti různých typů a úrovní odborné zdravotní péče pro jednotlivé skupiny jejich klientů a pacientů. Závislost, zneuţívání a škodlivé uţívání Podle American Society for Addiction Medicine je závislost primární, chronická nemoc systému odměňování v mozku, motivace, paměti a dalších souvisejících funkcí. Poruchy těchto funkcí vedou k charakteristickým biologickým, psychologickým, sociálním a spirituálním projevům v patologickém chování jednotlivce, který uţíváním substancí a/nebo pokračováním v chování s potenciálem vzniku a rozvoje závislosti dlouhodobě usiluje o dosaţení odměny a/nebo úlevy. Závislost je charakteristická neschopností abstinovat, postiţením kontroly chování, baţením, sníţenou schopností rozpoznávat či připouštět si výrazné problémy vznikající v důsledku vlastního chování a v mezilidských vztazích, stejně jako v dysfunkčních emočních reakcích. Stejně jako u dalších chronických nemocí, se v cyklu závislosti vyskytují relaps a remise. Bez léčby nebo zapojení do úzdravných aktivit je závislost progresivní a můţe vyústit v invaliditu nebo v předčasnou smrt (American Society for Addiction Medicine, 2012). Hrozba onemocněním AIDS Světová zdravotnická organizace přijala jako zásadní doporučení k omezení šíření nemoci AIDS mezi injekčními uţivateli drog princip HR a substituční léčbu. Od roku 1993 je princip výměny injekčního materiálu v terénních programech a v kontaktních a poradenských centrech důsledně uplatňován. V současné době se v HMP uskuteční téměř polovina výměn z celé ČR. Zahraniční srovnávací studie jednoznačně potvrdily význam HR v omezení šíření nejen viru HIV, ale i ostatních krví přenosných chorob. Hlavním cestou infekce HIV zůstává v Česku přenos sexuální cestou, celkem v 90,6% případů. Přitom 153 infikovaných, tedy 72,2 %, bylo u muţů, kteří mají sex s muţi. Přenos infekce u injekčních uţivatelů drog zůstává dlouhodobě nízký, v roce 2012 byl zjištěn u dvou muţů a tří ţen. 4.1 Koncepční východiska v bodech Kvalita a bezpečí sluţeb adiktologické sluţby mají splňovat nároky dobré praxe podloţené výzkumem, tj. uplatňovat individuální přístup k pacientům/klientům v kontextu bio-psychosociálního-spirituálního modelu závislosti s ohledem na jejich potřeby. Zdravotní péče má probíhat v souladu s doporučenými postupy příslušných odborných společností, neboť adiktologická péče zasahuje více odborností. Sociální sloţka péče má odpovídat standardní kvalitě. Kvalita sluţeb má být ověřována v procesu certifikací s vyuţitím Standardů odborné způsobilosti pro zařízení a programy poskytující odborné sluţby uţivatelům návykových látek Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky ČR, které mají multidisciplinární charakter. Přiměřená cena sluţeb má být předmětem průběţného monitorování a vyjednávání. Ukazatelé ceny (nákladnosti) pro některé typy sluţeb (např. dotovaných RVKPP ČR) jsou zpracovávány v rámci dotačních řízení zejména ve vztahu k rovnoměrnému rozdělení omezeného dotačního fondu. Je třeba s takovými ukazateli dále koncepčně pracovat i mimo 10

11 rámec dotačních řízení, usilovat o modelování ukazatelů přiměřené ceny sluţby jednotlivých typů sluţeb v souvislosti s jejich kapacitou a lokálními odlišnostmi (např. velkoměstské a venkovské lokality). Odborná veřejnost má mít platný a kvalifikovaný hlas při vyjednávání o ceně sluţeb. Hodnocení výkonnosti a účinnosti sluţeb souvisí úzce s hodnocením přiměřené nákladnosti sluţeb. K ukazatelům výkonnosti jednotlivých sluţeb je přihlíţeno ze strany plátců péče jak ze strany zdravotního pojištění, tak v dotačních řízeních, jde o přiměřené vyuţití kapacity a nákladů sluţby porovnáním výkonu sluţeb navzájem. Hodnocení účinnosti sluţby její efektivity je sloţitějším procesem, který je t. č. v kompetenci zejména samotných poskytovatelů sluţeb. Základní zadání k hodnocení účinnosti sluţeb poskytují Standardy odborné způsobilosti. Zařízení podle nich mj. musí být řízena odborníky/manaţery s potřebnou kvalifikací, kteří nesou odpovědnost za kvalitu a efektivitu poskytovaných sluţeb. Je třeba usilovat o to, aby hodnocení výkonnosti a účinnosti jednotlivých sluţeb podle poţadavků Standardů odborné způsobilosti probíhala ve všech adiktologických sluţbách. Nákladová efektivita adiktologické péče byla potvrzena řadou studií. Nákladovou efektivitu adiktologické péče potvrdila přehledová práce zahrnující cca 75 samostatných ekonomických studií publikovaných v posledních 20 letech a shrnující data z veškerých základních typů léčebných programů včetně věznic (Balenko, 2005) s těmito závěry: Léčba uţivatelů návykových látek vede k signifikantnímu sníţení uţívání alkoholu a drog, kriminality a ke zlepšení zdravotního stavu a sociálního fungování léčených uţivatelů. Ekonomické studie bez ohledu na typ populace, programu nebo metodu zpracování, stabilně nacházejí výraznou ekonomickou výhodnost léčby alkoholových či drogových závislostí. Ta především plyne ze sníţení kriminality (včetně následných nápravných opatření) a ze sníţení zdravotních nákladů po absolvování léčby. Obecně lze říci, ţe ambulantní programy léčby přispívají ke sníţení zneuţívání návykových látek levněji, nicméně pro těţce závislé pacienty je ústavní péče efektivnější. Komplexní přístup Adiktologické sluţby mají na základě zjištěné individuální situace a potřeb jejich uţivatelů - integrovat specifické léčebné, edukativní a preventivní postupy včetně sociální práce. Praktická podoba těchto postupů má být dostatečně podloţena poznatky z výzkumu. Týmy pracovníků adiktologických sluţeb mají být sestavovány podle zadání standardů odborné způsobilosti multiprofesně a jejich přístup má odpovídat biopsycho-sociálnímu modelu. Diferenciace Péči poskytovanou v rámci jednoho adiktologického pracoviště různým cílovým skupinám klientů/pacientů je třeba diferencovat (např. vyhrazenými ordinačními hodinami, speciálními programy apod.) tak, aby byly zohledněny jejich rozdílné potřeby ve vztahu k poskytovaným sluţbám, např. k abstinenci motivovaní klienti/pacienti nemají být v programech kontraproduktivně vystavováni negativnímu vlivu aktuálních uţivatelů návykových látek, klienti s deficitem motivace nemají být sluţbami odmítáni pro přítomnost tohoto symptomu. Vţdy je třeba zohledňovat místní specifika a podmínky. Výrazem principu diferenciace je rovněţ poţadavek standardů odborné způsobilosti na individuální plánování odborné péče v procesu poskytování sluţby: Má reflektovat potřeby a cíle pacienta/klienta, kterých chce prostřednictvím odborné péče dosáhnout a které jsou vzhledem k jeho moţnostem za vyuţití sluţby realizovatelné. Sluţba podporuje pacienta/klienta, aby své potřeby a cíle vyjádřil a uplatnil. Standardy rovněţ poţadují, aby další vzdělávání pracovníků se odvíjelo zejména od identifikovaných potřeb pacientů/klientů a trendů v oblasti sluţeb pro příslušnou cílovou skupinu. 11

12 Efektivita a flexibilita Účinnost efektivita - ambulantní i lůţkové adiktologické léčby byla opakovaně prokázána řadou výzkumů. Podmínkou účinnosti je flexibilita v poskytování sluţeb s ohledem na aktuální potřeby pacientů/klientů s různými typy problémů v souvislosti s uţíváním psychoaktivních látek či patologického hráčství, zavádění inovativních postupů podloţených výzkumem, hodnocením praxe. Profil poskytovaných sluţeb má být v souladu s ověřovanými potřebami příslušných cílových skupin sluţeb. Je třeba usilovat o soulad s potřebami veřejnosti. Jsou zpracovávány doporučené a účinné postupy práce s cílovými skupinami a pacienty/klienty. Tyto postupy mají být předmětem stálé diskuse odborné veřejnosti. Dostupnost Adiktologické sluţby by měly být bez zbytečných průtahů a komplikací dostupné všem potenciálním uţivatelům. Dostupnost sluţeb také znamená, ţe kontakt se sluţbami je moţné navázat a udrţovat bez nutnosti vytrţení pacienta/klienta z kontaktu se svým přirozeným sociálním prostředím. Sluţby mají pacienta/klienta aktivně podporovat při vyuţívání sluţeb běţných systémů a neformálních přirozených zdrojů podle jeho potřeb. Mají mu pomáhat kontaktovat a vyuţívat tyto sluţby a zdroje podle jeho potřeb a přání. Určené místo a denní doba, během níţ je sluţba poskytována, odpovídají cílům a charakteru sluţby a potřebám cílové skupiny. Zařízení má realizovat opatření ke zvýšení dostupnosti péče (šíření informací o zařízení, monitorování vyuţívané kapacity a čekací doby, poskytování informací pacientům/klientům a jejich rodinám o dalších moţnostech odborné péče atd.). Model víry ve vlastní zdraví - Chování vychází z toho, do jaké míry si daný jedinec myslí, ţe by ho daná nemoc mohla postihnout, a jak závaţné by to pro něj mělo důsledky. Tento model souvisí s primární prevencí, především s dostatečnou informovaností cílové populace a o důsledcích takovéhoto jednání. Teorie motivace k ochraně vlastního zdraví Míra motivace chránit se před nebezpečím záleţí na následujících hlediscích: povaţujete hrozbu za závaţnou, připouštíte, ţe můţe ohrozit i vás, zjistíte, ţe se proti ní dá účinně zakročit. Tato teorie je v systému primární prevence opět vyuţitelná, např. v kontextu ovlivňování protidrogových postojů cílové populace a opět v dostatečné informovanosti dětí a mládeţe o rizicích spojených s uţíváním návykových látek. Bezpečí - Adiktologické sluţby i správci jejich sítě mají usilovat o bezpečí ve správě a rozvoji sítě sluţeb. Jedná se o bezpečí uţivatelů sluţeb (jeţ je součástí pojetí kvality sluţeb), o bezpečí veřejnosti, o bezpečí pracovníků sluţeb (zde zejména ve vztahu ke kontinuálnímu a přiměřenému financování sluţeb, souvisejícímu s jejich cenou). Je třeba usilovat o to, aby v síti sluţeb nebyly uplatňovány zásahy vedené úzkými, odborně či ekonomicky nedostatečně odůvodněnými zájmy. Odborné personální zabezpečení a supervize - Odbornou péči provádí personál s příslušnou kvalifikací a osvědčením. Organizace má mít stanovenu strukturu a počet pracovních míst, pracovní profily, kvalifikační poţadavky a předpoklady osobní a morální. Struktura i počet personálu odpovídá Vyhlášce č. 99/2012 Sb., o poţadavcích na minimální personální zabezpečení zdravotních sluţeb, a zohledňuje potřeby a aktuální počet uţivatelů sluţeb a jejich potřeby i provoz organizace. Sloţení a doplňování pracovního týmu odpovídá těmto potřebám. Pracovníci mají rovný přístup k vnější supervizi. Supervizorem je kvalifikovaný a uznávaný odborník, pracující mimo organizaci. Organizace má zavedený a respektovaný postup pro pravidelné hodnocení pracovníků a týmů, jeţ zahrnuje stanovení, vývoj a naplňování osobních a týmových cílů, úkolů a potřeby další odborné kvalifikace. Organizace má vypracovaný a uplatňovaný systém oceňování pracovníků a to nejenom finanční odměnou, ale i jinými faktory (moţnost zvyšování kvalifikace atd.). Jedním z praktických nástrojů, který tato koncepce navrhuje k řešení problému roztříštěné péče o pacienty/klienty na hranicích jednotlivých systémů, v nichţ je poskytována, je case 12

13 management mezioborový postup koordinované péče, uţívaný u klientů s vícečetnými problémy v určitém období jejich ţivota, případně u náročných klientů, kteří potřebují dlouhodobě péči více sluţeb současně. Tento postup je plně v souladu s poţadavky Standardů odborné způsobilosti. Odbornost adiktologa jiţ v základním kurzu VŠ vzdělání přípravu k práci těmito postupy obsahuje. Pozice case-managera je pozice pracovníka, který pacienta/klienta provází různě dlouhým obdobím a citlivě v práci s individuálním plánem podporuje a ověřuje stabilizaci či zlepšování stavu pacienta/klienta. Výhodou této péče šité na míru klientovým potřebám a moţnostem, stejně jako na míru dostupným místním podmínkám léčby a péče, je i fakt, ţe case-manager můţe sledovat poloţku nákladovosti péče. Můţe tak ovlivňovat některé aspekty její efektivity (například místo opakovaných pobytů v různých nemocničních zařízeních či léčebných komunitách pracovat individuálně na přípravě klienta k léčbě, nebo respektovat jeho rozhodnutí k tomu, ţe o léčbu nemá zájem a ve spolupráci s ním minimalizovat nárůst zdravotních, psychického a sociálního poškození pacienta/klienta a jeho okolí). Prakticky můţe case-manager koordinovat práci s pacientem/klientem, který je v kontaktu s více sluţbami současně (vyjednáváním o koordinovaném postupu v zájmu klienta i efektivity práce pracovníků těchto sluţeb). Case-manager můţe být také rozcestníkem při prvním kontaktu klienta se systémem a rozhraním mezi sítí adiktologických sluţeb a sítí jiných sluţeb (sociálních, krizových, zdravotních jiných odborností apod.) při vstupu indikovaného klienta do systému adiktologických sluţeb. Case-manager také doplňuje ty zásadní poloţky na straně pacienta/klienta, ve kterých je projeven deficit (zejména motivaci, schopnost učení, samostatnosti v dopravě atd.). Prakticky koordinuje součinnost sluţeb zdravotních a sociálních, ambulantních i lůţkových. Legitimita této koordinace v přístupu k případu je mj. dána kontraktem s pacientem/klientem. V praxi těchto postupů v uplynulých desetiletích byl a je často vyuţíván i efekt tohoto postupu pro lokální koordinaci sítě sluţeb v širším smyslu (sdílení společných pracovníků, prostor, procesů hodnocení kvality, společných projektů). Tento postup je pro mnohé pacienty/klienty jedinou alternativou k hospitalizaci. 4.2 Slabé stránky systému adiktologické péče K hlavním slabým stránkám systému adiktologické péče, jeţ jsou výsledkem výše uvedeného vývoje, patří: Omezený počet ambulantních zdravotních sluţeb v oblasti léčby návykových poruch a výrazně nedostatečná realizace adiktologické péče v privátních psychiatrických ambulancích. Omezený počet kontaktních a poradenských sluţeb v oblasti HR Omezený počet terénních programů a substitučních programů. Absence sociálního bydlení tzv. shelterhousingu a pracovních programů. Absence specializovaných programů HR tzn. kontaktních center s aplikační místností. Neefektivní podpora adiktologických zdravotních sluţeb z prostředků veřejného zdravotního pojištění: péče o adiktologické klienty není soustředěna do specializovaných zařízení, chybí definice a úhrada specifických adiktologických výkonů. Potřeba poskytování určitého objemu a profilu výkonů odborné zdravotní péče je v rozporu s tím, ţe tyto výkony nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění nebo jsou hrazeny nedostatečně (např. sociální práce, rozsah psychoterapie, toxikologická vyšetření, opiátová substituce). 13

14 Vylučování pacientů z programů dříve, neţ dojde k vytvoření sociální stability, z důvodu tlaků plátců péče, kteří odmítají úhradu tzv. sociálních hospitalizací. Zúţené spektrum sluţeb některých adiktologických sluţeb nezdravotnické programy se většinou zaměřují jen na práci s uţivateli nelegálních drog a neposkytují sluţby jiné specifické klientele (uţivatelům alkoholu, patologickým hráčům) 1, některé specializované zdravotnické programy (např. některé AT ambulance) pracují zase např. jen s uţivateli alkoholu; poradny pro odvykání kouření jsou dalším zřejmým příkladem úzké specializace. Nerovnoměrný rozvoj jednotlivých typů sluţeb v rámci zmíněných různých systémů, jejich neprovázanost v rámci regionu, ne-spolupráce, rozdílné metodiky a/nebo metody práce. Nestabilní a nedostatečné financování adiktologických sluţeb z veřejných zdrojů, zejména sluţeb závislých na kaţdoročních dotacích. Preference striktně bio-medicínského přístupu v kombinaci s omezenou dostupností psychosociálních komponent léčby uţivatelů návykových látek ve většině současných zdravotních adiktologických sluţeb, ačkoliv ţádoucí je širší uplatňování bio-psychosociálního modelu závislosti dle Světové zdravotnické organizace. Mezi stávajícími adiktologickými programy chybí programy pro adiktologické pacienty s jinými komorbiditami a duálními diagnózami (tedy programy vyuţívající ve větší míře postupů case-managementu ). Veškeré standardy a teoretické teze odvykacího programu vycházejí často z představy plné a trvalé abstinence a plné resocializace pacienta. Pro velkou část pacientů/klientů jsou to nepředstavitelné a nereálné cíle. Současné koncepty redukce konzumace nebo redukce rizik, aplikovatelné stále častěji i mimo oblast injekčního uţívání drog, nejsou dosud v adiktologii plně akceptovány. 4.3 Silné stránky systému adiktologické péče Adiktologické sluţby se rozvinuly do vějíře, který je dostupný pacientům/klientům ve všech fázích jejich problému, procesu změny. Jsou schopny nabídnout variantu individuální léčby, která je intenzivní na rozdíl od minulosti i ambulantní formou péče. Principy komplexního přístupu a diferenciace se podařilo rozhodujícím způsobem implementovat. Existuje dostatek údajů o sluţbách, aby bylo moţné posuzovat a porovnávat platně jejich výkonnost, přiměřenost nákladů. Toto však, bohuţel, platí převáţně o sluţbách pracujících s uţivateli nelegálních návykových látek. Existence základního systému adiktologických sluţeb v oblasti prevence primární, sekundární a terciární. Existence programů HR (kontaktní centra, terénní programy), existence substitučních programů a residenční péče v terapeutických komunitách. Sluţby zřizované zejména NNO se v dlouhodobém procesu projektového řízení (včetně vypracování průběţných a závěrečných kaţdoročních zpráv o své činnosti) naučily korigovat a projektovat svou činnost na základě pravidelné analýzy potřeb a místní situace. 1 Tuto cílenost sluţeb na specifické skupiny klientů dosud udrţuje například i řada v minulosti stanovených grantových/ dotačních pravidel. 14

15 Standardy kvality pro programy pracující s uţivateli nelegálních drog (tzv. certifikační systém RVKPP), které nastavují v duchu bio-psycho-sociálního modelu a multidisciplinárního přístupu vhodnou pozici pro uplatnění poţadavků univerzality a flexibility sluţeb. Je koncipován obor adiktologie, který vytváří půdu pro rozvoj odborného zázemí sluţeb, jeho absolventi jsou perspektivními nositeli ţádoucích přístupů a dovedností. V současnosti tak zdravotní sluţby oboru adiktologie disponují 4 základními odbornostmi zdravotnického pracovníka, z toho 3 nelékařskými. Vedle odbornosti psychiatra (s nadstavbovou specializací pro obor návykové nemoci) se jedná o klinického psychologa, všeobecnou sestru a adiktologa. Adiktolog je přitom jako odbornost koncipován a schválen jak na bakalářské, tak magisterské úrovni a je oborem, jemuţ je umoţněna práce bez dohledu. Lůţková zařízení obecně prošla v posledních letech procesem standardizace péče, coţ se týká i lůţkové péče oboru psychiatrie týká se to akreditací sluţeb a kvalifikace personálu. Specializovaná lůţková zdravotnická péče postupně vstřebala prvky terapeutické komunity jako léčebné metody, personál se vesměs vzdělává v psychoterapii klasický redukovaný medicínský model je tak uplatňován jen málokde. 5. Cílová populace sluţeb adiktologické péče Cílovou skupinou klientů/pacientů sluţeb adiktologické péče jsou podle Mezinárodní statistické klasifikace nemocí (MKN-10) osoby, které trpí poruchami, jeţ byly vyvolány uţíváním jedné nebo více psychoaktivních látek (F10-F19), patologickým hráčstvím (F63.0), dalšími, obdobnými poruchami a/nebo abúzem látek nevyvolávajících závislost (F55). Jejich zdravotní stav a sociální situace v důsledku uţívání psychoaktivních látek/patologického hráčství vyţaduje odbornou péči ambulantní či rezidenční. Velmi často se jedná o sociálně problematickou klientelu s obtíţnou spoluprací s pacientem, s nízkou tolerancí ostatními pacienty i nepoučenými zdravotníky. Na druhou stranu mají specializované odvykací programy relativně náročnou strukturu a vyţadují poměrně vysoký stupeň kooperace pacienta a stability jeho zdraví. Onemocnění má recidivující charakter a léčba je tedy časově náročná a dlouhodobá je obtíţně ovlivnitelná pouze farmakoterapií, vyţaduje vysoký objem psychosociálních intervencí, nutnost práce s rodinou pacienta, dlouhodobou a časově náročnou psychoterapii. V rámci primární prevence rizikového chování je primární cílovou skupinou ta část populace, u které chceme zamezit vzniku rizikového chování uţívání návykových látek nebo jiných forem rizikového chování. Na základě systému sluţeb, resp. realizovaných programů primární prevence můţeme primární cílovou skupinu rozdělit dle míry rizikovosti rozvoje rizikového chování do tří základních skupin: Běţná populace dětí a mládeţe bez rozlišení z hlediska míry rizika Rizikové skupiny dětí a mládeţe, tj. skupiny osob, u kterých jsou ve zvýšené míře přítomny rizikové faktory pro vznik závislosti na návykových látkách nebo vznik jiných forem rizikového chování a jsou více ohroţené neţ jiné skupiny běţné populace Sekundární cílovou skupinou rozumíme tu část populace, která bude působit na primární skupinu a bude ji svými postoji a chováním ovlivňovat. Jsou to následující cílové skupiny: Studenti vyšších odborných a vysokých škol s humanitním zaměřením Pedagogové základních, speciálních a středních škol 15

16 Školní metodici prevence Rodičovská veřejnost Protidrogoví koordinátoři, sociální pracovníci, kurátoři pro děti a mládeţ, Pediatři a psychologové 6. Principy sluţeb adiktologické sítě a protidrogové politiky 6.1 Ochrana veřejného zdraví (Public Health) Přístup ochrany veřejného zdraví vychází z epidemiologie, sociologie a veřejné politiky. Ve své čisté podobě nesleduje zájem individuálního klienta, ale ochranu celé společnosti - především před přenosem závaţných infekčních chorob (HIV/AIDS, hepatitidy B a C). Vzniknul a vyvíjel se nikoliv jako odpověď na problematiku drogové závislosti, ale v souvislosti s šířením viru HIV. Soustředil se tudíţ na sdílení jehel a stříkaček při nitroţilním uţívání drog a na rizikový pohlavní styk jako na významné kanály, jimiţ se infekce HIV šíří. Na základě těchto skutečností vznikaly metodické postupy jako je výměnný program, distribuce kondomů a edukačních materiálů, slinové testy na HIV, očkování drogové populace proti hepatitidám atd. (Zdroj: K. Kalina et. al., Drogy a drogové závislosti, 2001, NMS) 6.2 Bio-psycho-sociální model závislosti Při pouţívání metod a přístupu k léčbě osob uţívajících návykové látky se vychází z komplexnosti problému souvisejícího se závislostí na návykových látkách. Proto, aby byly odborné sluţby efektivní a kvalitní, musí léčba těchto osob respektovat individualitu jedince, která je ovlivňována biologickými, psychologickými a sociálními faktory. Bio-psycho-sociální model popisuje kontext mezi drogou, uţivatelem (i potenciálním) a sociálním prostředím. V samotném důsledku to znamená, ţe odborná péče o uţivatele drog musí vycházet z jejich potřeb a moţností. Spektrum poskytovaných sluţeb se proto musí umět přizpůsobovat a rozvíjet nejen ke specifické povaze samotného problému závislosti, ale zejména směrem k měnícím se potřebám a individuálním rozdílům mezi klienty Systémová teorie Systémová teorie předpokládá, ţe kaţdý jev, tedy zdraví i nemoc (v našem případě závislost na návykových látkách nebo jiné rizikové chování), je důsledkem neustálé interakce různých systémů. Jedná se především o systémy intrapersonální (psychické a somatické), interpersonální (rodina, vrstevníci apod.) a sociální (prostředí, sociální klima apod.). Na úrovních těchto systémů lze definovat rizikové a protektivní faktory pro vznik symptomu, např. závislosti či jiných forem rizikového chování. V případě úrovně systému ve vztahové oblasti je symptom vnímán v širším kontextu, neţ je samotný jedinec. Subjektem zájmu není jen samotný identifikovaný klient, ale systém jako soubor všech vztahů, ve kterých je jedinec zúčastněn. 6.4 Sniţování rizik I kdyţ se v rámci HR vyuţívá některých metod, které zároveň slouţí k ochraně veřejného zdraví, jde na rozdíl od výše uvedeného přístupu Public Health o přístup především individuální, zaměřený na individuální potřeby a perspektivy jedince. Přístup minimalizace poškození si neklade za cíl abstinenci klienta od návykových látek. Nevylučuje tuto perspektivu, ale nepokládá za nutné a účelné její okamţité, prvořadé a výlučné prosazování. 2 Miovský M.: Problémy mezioborového přístupu k léčbě závislostí; in: Kalina, K. a kol.: Drogy a drogové závislosti, Úřad vlády ČR

17 Akceptuje, ţe klient v dané době uţívá drogy a nechce či nemůţe přestat (nemá třeba ani dostatečnou motivaci k tomu, aby o to usiloval a nastoupil léčbu), a snaţí se zachovat klienta při ţivotě a maximálním moţném zdraví v bio-psycho-sociálním smyslu. Podaří-li se to, bude se klient později rozhodovat rozumněji. HR můţeme tedy definovat jako soubor praktických strategií, které redukují negativní dopady uţívání drog. Zahrnuje spektrum strategií od bezpečnějšího uţívání po strategie vedoucí k abstinenci. HR strategie se snaţí pracovat s klienty tam, kde právě jsou a zaměřuje se na okolnosti uţívání i na uţívání samotné. (Zdroj: K. Kalina et. al., Základy klinické adiktologie, 2008, Grada) Charakteristickým znakem modelu HR je jeho pragmatičnost, tedy zaměření se na praktický uţitek a prospěch. Místo toho, aby usiloval o absolutní eliminaci drog a jejich uţívání, snaţí se pracovat tak, aby negativní důsledky uţívání drog byly pro konkrétního jedince co nejmenší. Jakákoli změna směrem ke sníţení poškození je povaţována za krok správným směrem. Toto úsilí směřuje ve výsledku ke sníţení poškození zdraví celé komunity a v tomto kontextu můţe být problém jednotlivce chápán jako problém celku. (Zdroj: K. Kalina et. al., Drogy a drogové závislosti, 2001, NMS) Přístup HR v adiktologii je dle EMCDDA 3, WHO 4 a dalších organizací jasně vymezen a účinnost tohoto přístupu je doloţená řadou zpráv a vědeckých studií. Nicméně v ČR opakovaně dochází k situacím, kdy se jednotlivci, politici, občané i organizace a firmy dopouštějí krátkozrakých a populistických výroků a proklamací, které později vedou k neméně krátkozrakým řešením. Tato řešení nejen, ţe nejsou systémová, odborná a o vědecké výsledky opřená, dokonce hraničí s xenofobiíí a nesnášenlivostí. Takové chování společnosti v důsledku povede pouze ke zhoršení veřejného zdraví a s tím k větší ekonomické zátěţi pro celou společnost (především v oblasti výdajů na sociální a zdravotní péči). Přístup HR je v praxi v evropském i celosvětovém kontextu realizován od počátků lidské společnosti, ale definován byl aţ v 80. letech 20. století. Prvními evropskými zeměmi, které začaly model HR aplikovat, bylo Nizozemí a Velká Británie. I v mnoha dalších zemích Evropy, například ve Švýcarsku a Německu, následně vznikly další programy vycházející z této strategie: injection room aplikační místnost, Extasy Harm Reduction - testování tanečních drog apod. Od konce 90. let je strategie HR uváděna jako jeden ze čtyř pilířů evropské drogové politiky. Do přístupu HR patří v podstatě i podávání náhradní drogy (substituční léčba) nebo původní drogy (heroin) pod lékařským dozorem, coţ omezuje u závislých zejména páchání trestné činnosti. Na druhé straně se tyto přístupy, zejména dlouhodobá substituce, úspěšně začlenily do biomedicínckého modelu jako jakákoliv jiná udrţovací léčba (např. hemodialýza nebo podávání insulinu u diabetiků). (Zdroj: K. Kalina et. al., Drogy a drogové závislosti, 2001, NMS) 7. Protidrogová politika z pohledu občana HMP Občané hl. m. Prahy obecně, jak vyplývá z analýzy pocitu bezpečí, mají velké obavy ze závislých na nealkoholových drogách, které vnímají jako nebezpečné. Do osob závislých se často promítá strach z neznámého, nepochopitelného a tudíţ nebezpečného. Proto jsou často závislí na návykových látkách povaţováni za původce všeho zlého v lokalitě. 3 Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost 4 Světová zdravotnická organizace 17

18 Osoby závislé na alkoholu jsou vnímány jako obtěţující v případě, ţe se jedná o bezdomovce. Vůči osobám závislým na alkoholu ve svém okolí jsou občané hl. m. Prahy poměrně tolerantní. Opilost je vnímána jako něco normálního, nikoli jako nemoc daného člověka. Velmi negativně se k problematice závislostí staví občané bydlící v blízkosti otevřených drogových scén, kteří jsou kaţdodenně konfrontováni s důsledky otevřené drogové scény, jako je aplikace drog na veřejnosti, drogové obchody, majetková kriminalita, zápach a špína provázející uţivatele návykových látek. Občané většinou nevnímají závislé jako osoby nemocné, kteří potřebují léčbu, ale především jako pachatele trestné činnosti. Ze všech moţných intervencí preferují represivní přístup. Zvláštní skupinou občanů jsou rodiče či příbuzní uţivatelů drog, kteří si jsou velmi dobře vědomi negativních postojů ostatních občanů. Reagují izolací, o svém trápení nemluví, cítí se vinni, nijak veřejně nevystupují. Máme-li v Praze přibliţně problémových uţivatelů drog, pak máme v Praze minimálně občanů - rodičů, kteří jsou ve výše uvedené situaci. 8. Protidrogová politika realizovaná z úrovně politiků Komunální politik často vnímá problematiku závislostí pouze tehdy, pokud na jeho území funguje otevřená drogová scéna tak masivně, ţe si na ní stěţují obyvatelé. Tímto prismatem také většinou situaci řeší. Neřeší problém otevřené drogové scény, ale problém stíţností občanů. Komunální politik zásadně odmítá, ţe mezi jeho obyvatele patří i osoby závislé. Chce problém radikálně a rychle řešit, chce vyhovět občanům a zároveň chce být v příštím období znovu zvolen. Většinou proto preferuje represi. Kdyţ zjistí, ţe řešení není zcela jednoduché a rychlé, přenáší odpovědnost na politické představitele HMP, tedy na Magistrát hlavního města Prahy (dále jen MHMP ), případně ji přesouvá na sousední městské části. Politik, který opravdu cítí zodpovědnost za danou oblast, si uvědomuje obtíţe, komplexnost celého problému, jeho mezioborovost a také nesnadnost řešení. Ví, ţe potřebuje při řešení drogové problematiky spolupracovat s politiky z městských částí, policií, odborníky z oblasti zdravotních, sociálních a adiktologických sluţeb, s tím, ţe si všichni budou vědomi své odpovědnosti v řešení dané situace. 9. Protidrogová politika z pohledu uţívaných látek a cílové skupiny uţivatelů návykových látek 9.1 Nealkoholové drogy Prevalenční odhad problémových uţivatelů drog (PUD - injekční uţivatelé a / nebo dlouhodobí pravidelní uţivatelé opiátů či pervitinu) ţijících v Praze v roce 2011 byl Národním monitorovacím střediskem pro drogy a drogové závislosti ČR (dále jen NMS ) stanoven na osob. Tento počet představuje více neţ 25 % z celkového počtu PUD v ČR, který byl NMS stanoven na PUD. Většina těchto osob nemá stálé zaměstnání, čtvrtina z nich nemá stálé bydliště a přespává na ubytovnách, squatech, na ulici. Trendy vývoje jsou následující: Počet problémových uţivatelů nealkoholových drog v posledních letech v podstatě stagnoval. Vzhledem k ostatním trendům v sociální oblasti je velmi pravděpodobný pozvolný růst problémových uţivatelů. Expertní odhad je cca problémových uţivatelů v roce Věk problémových uţivatelů se zvyšuje na 28,6 roku v roce 2012 (27,4 let v roce 2011) Zvyšuje se počet nezaměstnaných problémových uţivatelů Zvyšuje se počet uţivatelů bez domova 18

19 Sniţuje se vzdělání osob závislých Zhoršuje se zdravotní stav uţivatelů Zhoršuje se celková sociální situace uţivatelů a jsou více nápadní (mají zanedbaný zevnějšek, páchnou a dopouštějí se více majetkové trestné činnosti) 9.2 Alkohol a tabák Studie ESPAD Mezinárodní projekt ESPAD (Evropská školní studie o alkoholu a jiných drogách) je největší celoevropskou studií zaměřenou na zjištění rozsahu uţívání legálních a nelegálních návykových látek u šestnáctiletých studentů. Projekt je realizován kaţdé 4 roky od roku V roce 2011 tak proběhla jiţ pátá vlna studie, do které se zapojilo 36 evropských zemí. V České republice na realizaci projektu ESPAD dlouhodobě spolupracuje Psychiatrické centrum Praha (PCP), NMS a Lékařské informační centrum (LIC) spolu s agenturou INRES- SONES. Přehled hlavních výsledků 5 V roce 2011 pokračoval pokles zkušeností mládeţe s nelegálními drogami, který byl zjištěn jiţ mezi roky 2003 a Pokles zkušeností byl zaznamenán u všech sledovaných nelegálních drog, poprvé včetně konopných látek (marihuana nebo hašiš). Nejčastěji uváděnou nelegální drogou jsou stále konopné látky (42,3 % uvedlo alespoň jednu zkušenost v ţivotě). Na dalších místech se objevovaly zkušenosti s uţíváním léků se sedativním účinkem (v ţivotě vyzkoušelo 10,1 %), s čicháním rozpouštědel (7,8 %) a s uţitím halucinogenních hub (6,9 %). Zkušenosti s LSD (5,1 %), extází (3,3 %) a amfetaminy (2,0 %) byly mezi studenty méně časté, zkušenosti s drogami typu heroin a kokain byly v populaci šestnáctiletých minimální (1,4 %, resp. 1,1 %). V posledních 30 dnech uţilo marihuanu nebo hašiš 14,6 % šestnáctiletých, těkavé látky 1,5 %, uţití ostatních drog se pohybovalo do 1 %. Při extrapolaci na věkovou skupinu let mělo tedy odhadem v ČR alespoň jednu zkušenost s nelegální drogou (především konopnými látkami) asi 250 tisíc osob, opakovanou zkušenost (více neţ 5krát v ţivotě) asi 100 tisíc osob. Průzkum v roce 2011 potvrdil rozdíly v uţívání konopných drog mezi pohlavími chlapci uváděli vyšší zkušenosti ve srovnání s dívkami. U jiných drog nebyly rozdíly v závislosti na pohlaví významné. Podíl denních kuřáků cigaret zůstává dlouhodobě na stejné úrovni. Denně kouřilo v roce 2011 celkem 25 % šestnáctiletých, z nich bylo 8 % silných kuřáků (vykouřilo denně 11 a více cigaret). Rozdíly v prevalenci denního kuřáctví byly mezi chlapci a dívkami malé (27,2 %, resp. 24,2 %). V uţívání alkoholických nápojů se situace téměř nezměnila od poloviny 90. let minulého století. U chlapců vzrostl výskyt pravidelného pití piva, u děvčat vína a u obou pohlaví vzrostl výskyt pravidelné konzumace destilátů a alkopops (tj. alkoholizovaných limonád). Nadměrné dávky alkoholu (5 a více sklenic při jedné příleţitosti) více neţ 3krát v posledním měsíci konzumovalo 21 % studentů. 5 Výsledky české části studie, zveřejněné

20 Oproti roku 2007 se nezměnilo subjektivní vnímání rizik spojených s kouřením a pitím alkoholu. Jen 55 % dotázaných povaţuje denní kouření více neţ 20 cigaret za velké zdravotní riziko a necelá polovina dotázaných povaţuje za rizikové pití 4 nebo více sklenic alkoholu denně. Odhady osob závislých na alkoholu v ČR se pohybují od (Sovinová; Csémy, 2010). Z toho je v HMP osob. Z uvedeného rozpětí odhadu je vidět, ţe situace stran zneuţívání alkoholu není dostatečně monitorována a nejsou k dispozici přesnější data. 10. Protidrogová politika z pohledu zajištění sítě sluţeb v HMP 10.1 Specializované sluţby pro nealkoholové drogy Sluţby HR Terénní programy jsou sluţby poskytované osobám, které vedou rizikový způsob ţivota nebo jsou tímto způsobem ţivota ohroţeny. Sluţba je určena pro problémové skupiny osob, uţivatele návykových látek nebo omamných psychotropních látek, osoby bez přístřeší, osoby ţijící v sociálně vyloučených komunitách a jiné sociálně ohroţené skupiny. Cílem sluţby je tyto osoby vyhledávat a minimalizovat rizika jejich způsobu ţivota. Sluţba můţe být osobám poskytována anonymně. V současné době na území Prahy působí pět specializovaných terénních programů. V roce 2012 jejich sluţby vyuţilo problémových uţivatelů. Poskytované sluţby jsou výměny injekčního materiálu, poradenství a zdravotního ošetření. V HMP je také jeden terénní program zaměřený na mladé uţivatele většinou alkoholu či THC. Kontaktní centra jsou v Praze tři a za rok poskytnou sluţby klientům (výměnný program, poradenství, hygienický servis, zajišťování léčeb). Organizace jsou dotovány finančními prostředky v rámci grantových řízení na OZSP HMP, musí doloţit certifikaci odborné způsobilosti udělenou RV KPP (Rada vlády pro koordinaci protidrogové politiky), registraci sociálních sluţeb dle z 108/2006 Sb. Kontaktní centra v hl. městě Praze Nízkoprahová zařízení poskytující ambulantní, popřípadě terénní sluţby osobám ohroţeným závislostí na návykových látkách. Cílem sluţby je sniţování sociálních a zdravotních rizik spojených se zneuţíváním návykových látek. Sluţby poskytují 3 nestátní neziskové organizace. Organizace jsou dotovány finančními prostředky v rámci grantových řízení na OZSP HMP, musí doloţit certifikaci odborné způsobilosti udělenou RV KPP (Rada vlády pro koordinaci protidrogové politiky), registraci sociálních sluţeb dle z 108/2006 Sb. Substituční léčba V roce 1998 byl v HMP (VFN v Praze, Oddělení léčby závislosti Apolinář) zahájen pilotní projekt substituce metadonem s deseti klienty. Po potvrzení účinnosti se substituční léčba stala základním projektem protidrogové politiky v ČR. Substituce (nahrazení) je způsob léčby, kdy je uţívání původní drogy nahrazeno lékařsky předepsaným uţíváním látky s podobnými účinky a vlastnostmi, avšak s výrazně menšími riziky (např. uţívání heroinu je nahrazeno uţíváním metadonu), nebo můţe jít o substituci škodlivého způsobu aplikace drogy za méně škodlivý (např. cigarety jsou nahrazeny nikotinovými náplastmi), případně je to kombinace obou způsobů (např. injekční uţívání heroinu je nahrazeno uţíváním metadonu, který je podáván jako nápoj). 20