Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Psychologický ústav Studijní rok 2014/2015. Pavlína Hlavatá

Transkript

1 Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Psychologický ústav Studijní rok 2014/2015 DIPLOMOVÁ PRÁCE Dispoziční optimismus a defenzivní pesimismus ve vztahu k prevenci onemocnění Pavlína Hlavatá Vedoucí diplomové práce: PhDr. Jaroslava Dosedlová, Ph.D. Brno 2014

2 Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a jiné prameny, které jsem použila. V Brně dne 30. listopadu 2014 Pavlína Hlavatá

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Jaroslavě Dosedlové, Ph.D. za vedení práce, trpělivost a odborné rady, dále PhDr. Petru Květonovi, Ph.D. za poskytnutí databáze a PhDr. Martinu Jelínkovi, Ph.D. za pomoc se statistickým zpracováním dat. V neposlední řadě bych ráda poděkovala rodině a přátelům za pomoc se sběrem dat a podporu po celou dobu mého studia.

4 Obsah Úvod Optimismus Dispoziční optimismus v pojetí Charlese Carvera a Michaela Scheiera Optimismus jako explanační styl Naučená bezmocnost Naučený optimismus Defenzivní pesimismus a strategický optimismus Měření optimismu Zdraví Definice zdraví Determinanty zdraví Rizikové faktory Stres Kouření Alkohol Drogy Rizikový Sex Nevhodné stravování Úrazy a nehody Nezaměstnanost Zdraví podporující chování Podpora zdraví a prevence Zdraví podporujícího chování Osobnost, optimismus a zdraví Optimismus a zdraví... 41

5 4.2. Optimismus a zdraví podporující chování Optimismus a zdraví v pokročilém věku II. Praktická část Cíl výzkumu a formulace hypotéz Cíl výzkumu Formulace hypotéz Metodika výzkumu Výzkumný soubor Metody sběru dat Škála chování souvisejícího se zdravím Inventář zdravotních stesků Revidovaný test životní orientace (LOT-R) Dotazník defenzivního pesimismu (DPQ) Metody analýzy dat Výsledky Výsledky LOT-R Výsledky dotazníku DPQ Výsledky Škály chování souvisejícího se zdravím Výsledky inventáře zdravotních stesků Ověřování stanovených hypotéz Explorační část Diskuze Závěr Použitá literatura PŘÍLOHY Škála chování souvisejícího se zdravím Inventář zdravotních stesků... 97

6 3. Life Orientation test Revised (LOT-R) Defensive Pessimism Questionnaire (DPQ) Faktorová analýza Škály chování souvisejícího se zdravím Faktorová analýza inventáře zdravotních stesků Seznam příloh 1. Škála chování souvisejícího se zdravím 2. Life Orientation Test Revised (LOT-R) 3. Defensive Pessimism Questionnaire (DPQ) 4. Inventář zdravotních stesků 5. Faktorová analýza Škály chování souvisejícího se zdravím 6. Faktorová analýza inventáře zdravotních stesků

7 Úvod Zdraví je nepochybně to nejcennější, co v životě máme. Bez pevného zdraví lze jen velmi obtížně vést smysluplný a produktivní život. Dnešní medicína udělala v uplynulém století ohromné pokroky. Dříve smrtelné choroby lze dnes běžně léčit nebo jim předcházet očkováním, mnoho chorob bylo dnes dokonce zcela vymýceno. Lze říci, že délka i kvalita lidského života se významně zvýšila. Medicína kráčela v posledních desetiletích mílovými kroky kupředu, avšak na této cestě se zaměřila především na biologickou stránku našeho zdraví a péči o lidskou duši nechala na cestě daleko za sebou. Starost o duši a starost o tělo byly donedávna striktně odděleny a medicína jako taková se o psychické či sociální zdraví jedince příliš nezajímala. Přitom již ve starověku lidé věděli, že skutečného zdraví lze dosáhnout pouze harmonií duše i těla. Dnešní moderní medicína pomalu naráží na své limity, co se týče dalšího rozvoje biologického pojetí zdraví, a obrací se zpět k celostnímu bio-psycho-eko-sociálnímu pojetí člověka. Nejčastějšími příčinami úmrtí jsou dnes choroby jako je rakovina, diabetes nebo kardiovaskulární onemocnění, jejichž příčiny lze z velké části hledat v nezdravém životním stylu a rizikovém chování. Sedavé zaměstnání, nedostatek pohybu, nezdravá strava a znečištěné životní prostředí, to jsou jedny z faktorů, které způsobují výrazný nárůst těchto onemocnění. Svou podstatnou roli hraje také stres, který je schopný narušit nejen psychické zdraví, ale má dopady i na fyzický stav člověka. Je tedy pravděpodobné, že další prodloužení a zkvalitnění lidského života nebude záviset pouze na vývoji nových léků a technologií, ale těžištěm úspěchu bude především zdravotní prevence, úprava životního stylu a péče o sociální a psychickou složku našeho života. Ne každý člověk však reaguje na zdraví ohrožující podněty stejně. Proč se jeden člověk v práci pod tlakem stresu zhroutí a onemocní, zatímco jeho kolega ve stejné situaci ještě zvýší své pracovní nasazení a dokáže z ní něco pozitivního vytěžit? Proč někdo vysedává od rána do večera u televize s kyblíkem zmrzliny, zatímco někdo jiný intenzivně sportuje a dá raději přednost zelenině před smaženým sýrem? Proč se polovina účastníků rehabilitačního programu v polovině vzdá a přestane cvičit a poslouchat instrukce lékaře, zatímco druhá polovina vytrvá? Odpovědí je něco v psychice těchto lidí a to něco má ve svém důsledku výrazné dopady na jejich fyzické zdraví. 7

8 Kdybychom si s těmito lidmi promluvili, možná bychom zjistili zajímavé věci. Ten první, který to vzdal, by nám patrně poreferovat o tom, co všechno mu bránilo v tom, aby ve svém snažení vytrval, a možná by si myslel, že ať už bude cvičit a jíst zdravě nebo ne, že tak či tak onemocní. Ten druhý by nám naopak možná řekl, že věří, že on zdravý zůstane a to i proto, že se o to aktivně snaží. Věří, že když bude žít zdravě, může tím své zdraví ovlivnit. Prvního člověka bychom označili za pesimistu, zatímco ten druhý by byl optimista. Ve zkratce lze říci, že optimista je člověk, který se domnívá, že věci se vyvinou dobře, že dobro zvítězí nad zlem a že on sám má moc něco ve svém životě změnit. Pesimista to vidí obráceně. Aby to však nebylo tak jednoduché, existují i lidé, kteří sice věří ve špatný výsledek, ovšem stále nepolevují ve svém snažení a dělají maximum pro to, aby se mu vyhnuli. Tito lidé jsou označováni jako tzv. defenzivní pesimisté. V naší práci se budeme zabývat tím jak optimismus a defenzivní pesimismus ovlivňuje chování lidí ve vztahu ke zdraví. Ačkoliv tento vztah mezi optimismem/pesimismem a zdraví podporujícím chováním byl již prozkoumán a pozorován, výzkumy provedené v České republice jej zatím nepotvrdily. Proč tomu tak je? Jelikož výzkumy byly především prováděné na mladých lidech, je možné, že jistou roli sehrál věk. Zatímco mladí optimisté věří ve svoji nezranitelnost, neboť jsou ještě plni síly a nemají mnoho zdravotních obtíží, u seniorů může být situace odlišná. S přibývajícími zdravotními problémy si lidé začínají uvědomovat, že zdraví a mládí není věčné a že je třeba pro jeho udržení něco dělat. A zatímco pesimisté hodí flintu do žita, optimisté začnou aktivně usilovat o to, aby si své zdraví udrželi. Proto se bude tato práce zaměřovat kromě mladých lidí také na osoby v důchodovém věku. První část naší práce je teoretická. Pojednává o různých konstruktech pesimismu a optimismu a způsobech jejich měření. Zabývá se také teoreticky podporou zdraví, prevencí a shrnuje dosavadní poznatky na poli výzkumů optimismu a zdraví podporujícího chování. Druhá část práce je empirická. Zde budeme na základě předložených teoretických poznatků formulovat hypotézy a ty následně ověříme prostřednictvím výzkumu. Cílem je prozkoumat vliv optimismu a pesimismu na zdraví podporujícího chování a porovnat mezi sebou dvě odlišné věkové skupiny, skupinu seniorů a mladých lidí. 8

9 1. Optimismus Dle Hartlova Psychologického slovníku je optimismus kladné hodnocení světa a víra v lepší budoucnost. Optimismus s pesimismem jsou protichůdné životní postoje dané konstitučně, které jsou v průběhu života dotvářeny výchovou a často posilovány životnímu zkušenostmi (Hartl, 1993, s. 130). Optimismus je celosvětově rozšířeným jevem, který se neomezuje pouze na vyspělé industrializované kultury. V rozsáhlé studii provedené ve 142 zemích bylo zjištěno, že většina lidí na světě a většina národností jsou optimisté a že optimismus vede ke zlepšenému well-beingu a lepšímu subjektivnímu zdraví (Gallagher, Lopez, Pressman, 2013). Existuje několik různých druhů optimismu a způsobů přístupu k tomuto konstruktu. Nyní si stručně představíme jednotlivé přístupy. V druhé části kapitoly se budeme podrobněji věnovat několika vybraným pojetím optimismu a pesimismu. V dnešní době je optimismus většinou chápán jako kognitivní charakteristika člověka, souvisí s cíli, očekáváními a kauzální atribucí (Dosedlová, 2005). Některé směry jej vnímají jako permanentní vrozenou charakteristiku osobnosti. Tak je tomu například v pojetí Carvera a Scheiera (1985). Tomuto druhu optimismu se říká dispoziční optimismus. Podle tohoto přístupu je optimismus či pesimismus stálou a trvalou osobnostní dispozicí a nelze jej v průběhu života příliš ovlivnit. Jiní psychologové mají na tuto problematiku odlišný názor. Martin Seligman vnímá optimismus jako způsob, jakým si vysvětlujeme příčiny negativních a pozitivních událostí v našem životě. Hovoříme o optimismu jako explanačním stylu. Tento způsob je podle Seligmana získaný učením lze jej proto v průběhu života měnit (Seligman, 2013). Charles Peterson (2000) ve své práci rozlišil takzvaný velký a malý optimismus. Zatímco malý optimismus se týká každodenních drobných událostí, velký optimismus se vztahuje na méně obecné a významnější události. Taylor a Brown (1988) pojímají optimismus jako pozitivní sebeiluzi. Jedná se o ochranný mechanismus mající za úkol udržet duševní pohodu a ochránit kladné sebepojetí. Lidé mají tendenci ve svých odhadech přehánět pravděpodobnost, že je potkají dobré věci a podhodnocovat riziko, že je potká něco špatného. Ve vztahu k druhým osobám funguje mechanismus odhadu přesně naopak. Druhým se podle nás pravděpodobněji stane to špatné a méně pravděpodobně to dobré. Tento druh optimismu bývá nazýván defenzivní optimismus nebo též nerealistický optimismus (Taylor a Brown, 1988, Weinstein, 1980). 9

10 Schwarzer (1999; cit. dle Eichelberger, 2007) rozlišil funkční a defenzivní optimismus. Funkční optimismus sestává z dispozičního optimismu, optimismus jako explanačního stylu a generalizovaného vědomí vlastní účinnosti (self-efficacy). Funkční optimismus pomáhá lidem stanovovat si náročné, ale realistické cíle, představit si budoucí úspěchy a přicházet v případě potřeby překonat překážky s novými strategiemi. Defenzivní optimismus odpovídá nerealistickému optimismu. Optimismus a pesimismus jsou charakteristiky, které mohou mít dopad na širokou škálu oblastí našeho života. Obecně se má za to, že optimismus je pro člověka v mnoha směrech mnohem výhodnější než pesimismus. Životní úroveň a spokojenost bývá u optimistů vyšší než u pesimistů. Optimisté trpí méně často depresí a úzkostí, pesimismus má naopak vztah k depresi, cynismu a paranoidní hostilitě (Plomin a kol., 1992, Chang, Maydeu-Olivares, D Zurilla, 1997). Optimisté mívají více pozitivních zdravotních návyků, den začínají spíše s pozitivními očekáváními. Bylo pozorováno, že optimisté jsou fyzicky zdravější, lépe zvládají lékařské zákroky a také u nich byly pozorovány vyšší počty imunitních buněk (Tlymfocytů) (Paulík, 2010). Optimisté umí navíc oproti pesimistům mnohem efektivněji řešit problémy a čelit překážkám na cestě k cíli. V případě stresující situace volí mnohem efektivnější a adaptivnější copingové strategie než pesimisté (Joshi a Tomar, 2012). Užívají především jednoduché strategie a heuristiky a zaměřují se na problém. V případě, že nemohou problémovou situaci ovlivnit, volí strategie zaměřené na emoce, čímž minimalizují negativní emoční dopad stresující situace. I v případě ztráty kontroly nad situací jsou na tom optimisté pořád lépe, neboť pesimisté se často uchylují k dysfunkčním strategiím. Pro pesimisty je typické popírání problému, útěk, vzdávání se či užívání návykových látek. Volba určitých copingových strategií je u optimistů poměrně časově konzistentní (Bingsley a kol. 1993; cit. dle Paulík, 2010). Sarmány-Schuller (1992) provedl výzkum na slovenské populaci, z jehož výsledků vyplývá, že optimisté mají tendenci používat spíše heuristické strategie řešení problému, kdežto pesimisté častěji využívají algoritmické strategie. Optimisté jsou také asertivnější než pesimisté (Seligman, 2013). Optimismus a pesimismus mají jistou souvislost s biorytmy. Spánkový režim optimistů je pravidelnější a odpovídá rannímu typu, pesimisté jsou obvykle typy večerní. Pesimisté déle usínají a také potřebují déle spát. Pozdní vstávání u pesimistů může souviset s jejich negativním viděním světa. Váhají, pociťují nechuť začít nový den, protože očekávají nepříjemné události (Levy, 1985, Sarmány-Schuller, 1992). 10

11 Pesimismus má však také svou evoluční výhodu. Podle výsledků testů vidí pesimističtí lidé svět více realisticky, zatímco optimisté realitu více zkreslují ve svůj prospěch. Pesimisté v pravěké populaci byli v minulosti například schopni lépe vyhodnotit rizika a zvýšili tím své šance na přežití (Seligman, 2013). Naopak optimisté mohou vidět realitu zkresleně a možná bezpečnostní nebo zdravotní rizika podcenit. Také Carver a Scheier (2002) varují, že v případě velmi nebezpečné situace není optimismus na místě, neboť může vést k přecenění vlastních schopností a situačních možností a ignorování nebezpečí. V některých situacích tak může být optimismus spíše na škodu. Bylo pozorováno, že nerealisticky optimističtí lidé mají tendenci podceňovat hrozící zdravotní rizika, jsou méně přístupní informacím o nich a méně věří tomu, že by rizikové faktory v jejich životě zvyšovaly nebezpeční zdravotních komplikací (Radcliffe a Klein, 2002). Vedle zdravotních rizik sem může spadat například problematika gamblerství. Gibson a Sanbonmatsu (2004) zjistili, optimismus vedl u hazardních hráčů k tomu, že si více než hráči pesimističtí pamatovali své výhry a to i poté, co prohráli. Prohra vedla u pesimistů k omezení sázek, zatímco u optimistů nikoliv. Ti nadále očekávali dobré výsledky a pamatovali si především své úspěchy a výhry, což podpořilo jejich vytrvalost a odhodlání ve hře pokračovat. Ve výsledku tak může optimismus v některých případech způsobit vyšší ztráty než pesimismus. Seligman (2013) uvádí, že pesimismus je na místě v následujících případech: v situacích zvýšeného rizika, ať už zdravotního či jiného, v případě velmi nejasné a nejisté situace či pokud nás požádá o radu přítel, který je ve velmi obtížné situaci a jehož budoucnost je velmi nejasná a nejistá. V naší práci se budeme zabývat rozdíly mezi optimisty a pesimisty, budeme je mezi sebou porovnávat a zjišťovat rozdíly v chování a subjektivně vnímaném zdraví. K tomu bude potřeba tuto charakteristiku nějakým způsobem změřit. Existují však různé možnosti, jak pohlížet na vztah pesimismu a optimismu, a od nich se odvíjí způsob měření a práce s těmito konstrukty. Pojďme se na tuto problematiku podívat blíže. Optimismus a pesimismus bývají chápány jako protiklady. Ovšem není dosud jasné, zda se skutečně jedná o dva protikladné póly jedné dimenze, anebo o dva odlišné na sobě nezávislé konstrukty. Klasický dispoziční optimismus Carvera a Scheiera (1985) je chápán jako jeden bipolární rys. Často však bývají optimismus a pesimismus měřeny zvlášť. Optimismus jako očekávání ohledně kladných událostí a pesimismus jako očekávání ohledně negativních událostí (Rasmussen, 2009). Metoda Life orientation test (LOT) užívaná k měření optimismu jako bipolárního konstruktu obsahuje polovinu položek formulovaných kladně a polovinu formulovaných záporně. Někteří autoři se na základě provedené faktorové analýzy 11

12 domnívají, že dotazník ve skutečnosti měří dva nezávislé faktory (Chang a McBride, 1996, Robinson-Whelen a kol., 1997). Obdobně je tomu u jeho revidované verze (Herzberg, Glaesmer a Hoyer, 2006). Bylo zjištěno, že třebaže mají optimismus a pesimismus stejně silný vliv například na emoce jako jsou úzkost či hněv, jsou na sobě relativně nezávislé (Kubzansky, Kubzansky, Maselko, 2004). Pro pojetí optimismu a pesimismu jako oddělených konceptů svědčí výsledky některých studií, kdy hodnoty sledovaných proměnných (například počet symptomů, zdravotních problémů či negativní afektivita) jsou odlišné u osob s nízkou úrovní optimismu od výsledků osob pesimistických a výsledky osob s nízkou úrovní pesimismu jsou odlišné od těch s vysokou úrovní optimismu (Kivimäki a kol., 2005). V naší práci budeme pracovat s dotazníky měřícími optimismus a pesimismus v tradičním jednodimenzionálním pojetí. Optimismus a pesimismus budeme tedy chápat jako dva opačné póly jedné škály Dispoziční optimismus v pojetí Charlese Carvera a Michaela Scheiera Carver a Scheier (1985) hovoří o dispozičním optimismu, což je poměrně stálá a trvalá charakteristika osobnosti. Podle autorů jsou sklony k optimismu či pesimismu vrozené. Tento názor je částečně podporován výzkumy na dvojčatech, které potvrdily, že optimismus je skutečně do jisté míry geneticky ovlivněn (Schulman, Keith a Seligman, 1993, Plomin a kol., 1992). V pojetí Carvera a Scheiera se optimismus projevuje vírou, že budoucnost bude pozitivní a že se člověku přihodí spíše dobré věci. Optimisté věří v dosažitelnost svých cílů a nevzdávají své úsilí. Osobní zdůvodnění tohoto přesvědčení může být různé. Člověk si může myslet, že má štěstí, že je v přízni Boha nebo může pramenit z víry ve vlastní schopnosti. Společné všem je pozitivní očekávání věcí budoucích (Scheier a Carver, 1987). Carver a Scheier vychází ve své teorii optimismu z modelu motivace založeném na očekávání a hodnotách jedince (expectancy-value theory) a z teorie sebeřízení (selfregulation). Lidé si stanovují různé cíle a těch se potom snaží dosáhnout. Cíle jsou hierarchicky uspořádány, a čím důležitější cíl je, tím má pro ně jejich dosažení vyšší hodnotu. Cíle nemusí být jenom pozitivně formulovány, může jimi být i snaha vyhnout se něčemu, předejít nepříznivým následkům (tzv. anti-cíl). To, zda jedinec vynaloží úsilí k dosažení cíle a jak toto úsilí bude velké, závisí kromě důležitosti cíle hlavně na očekávání určitého výsledku (expectancy). To může být buď pozitivní, nebo negativní, což závisí na tom, zda u jedince převažuje sebedůvěra (confidence) 12

13 nebo pochybnosti (doubt). Pokud jedinec věří v pozitivní výsledek snažení a v dosažitelnost cíle, bude vynakládat své úsilí a snažit se aktivně o dosažení daného cíle. Pokud je jedinec pesimista, potom v pozitivní výsledek nevěří. Má nedostatek sebedůvěry a cíle se mu zdají nedosažitelné. Tyto pochybnosti bývají nazývány crippling-doubt. Pochybnosti vedou k tomu, že jedinec zůstane pasivní a nevyvíjí vůbec žádnou aktivitu nebo svého snažení zanechá a předčasně se vzdá, když se objeví překážky. Optimista se naopak nevzdává a i přes mnohé překážky pokračuje v aktivní snaze dosáhnout požadovaného výsledku. Stejně je tomu při vyrovnávání se s nešťastnými událostmi. Optimisté jsou přesvědčeni o tom, že je možné se s neštěstím pozitivně vypořádat, zatímco pesimisté vidí budoucnost beznadějně a očekávají jen to nejhorší. S tím souvisí i volba určitých copingových strategií při vyrovnávání se se stresujícími událostmi (Snyder a Lopez,2002) Optimismus jako explanační styl Přístup k optimismu jako k explanačnímu stylu vychází z teorie naučené bezmocnosti a atribuční teorie Bernarda Weinera. V tomto konceptu je optimismus či pesimismus chápán jako způsob, jakým si člověk vysvětluje příčiny pozitivních a negativních událostí ve svém životě. Základem teorie jsou, jak ukazuje obrázek 1, tři dimenze stabilita v čase, globalita a internalita versus externalita (náš osobní podíl na situaci) (Seligman, 2013). Příčiny událostí mohou být chápány jako dlouhodobé, neměnné a vnitřní, nebo krátkodobé, vnější a ovlivnitelné (Křivohlavý, 2012, Seligman, 2013). Optimista chápe příčiny neúspěchu jako krátkodobě působící, externího původu (vznikající vlivem okolností, které jsou mimo jeho kontrolu) a specifické (vztahující se výlučně k dané situaci). Jeho hodnocení minulosti, stejně jako očekávání budoucích událostí je pozitivní. Naopak pesimista vnímá negativní síly vedoucí k neúspěchu jako dlouhodobé, platné obecně ve většině podobných situacích a interního původu (on sám to špatné způsobil, je to jeho vina). Pesimisté vidí minulé, přítomné i budoucí události negativně a očekávají především výskyt nepříjemných a negativních událostí (Paulík, 2010, Křivohlavý, 2012, Seligman, 2013). Z uvedených tří dimenzí optimismu jako explanačního stylu jsou spolehlivé především první dvě globalita a časové hledisko. Osobní podíl na situaci je problematický, jelikož vyšetřované osoby o sobě v tomto případě často vypovídají zkresleně (Peterson a Steen, 2004; cit. dle Paulík, 2010). Proto bývá místo něj uváděn koncept naděje. 13

14 Obrázek 1. Optimismus jako explanační styl (DAVETGC, 2014) Optimistický explanační styl souvisí s extraverzí, optimisté zažívají pocit sebedůvěry, dostatku potřebných zdrojů, zdatnosti, síly a energie. Naproti tomu pesimisté častěji propadají depresi a obavám a převažuje u nich obecně spíše negativní afektivita (Lazarus, 1993; cit. dle Křivohlavý, 2012). Důležitou roli v Seligmanově pojetí optimismu hraje koncept naučené bezmocnosti respektive reformulovaná teorie naučené bezmocnosti (Seligman, 2013) Naučená bezmocnost Autorem pojmu je Martin Seligman, teorii reformulovala později jeho žačka Lyn Abramsonová. Naučená bezmocnost je stav, kdy je jedinec přesvědčen, že nemá smysl se pokusit problémovou situaci řešit vlastním úsilím, neboť to nepovede k žádnému pozitivnímu výsledku. Je to únik, který pramení z víry, že nemá cenu cokoliv dělat (Seligman, 2013). Tento stav vede ke ztrátě motivace k činnosti, pasivní submisivitě a apatii (Paulík, 2010). Seligman tento fenomén poprvé pozoroval při zkoumání učení zvířat. Zkoumané psy rozdělil do tří skupin a první dvě vystavil sérii elektrických šoků. Zatímco někteří měli možnost stisknutím páčky elektřinu vypnout, psi v druhé skupině neměli žádnou možnost se šokům vyhnout. Třetí skupina psů nedostávala žádné elektrické rány. Poté byli v druhé části experimentu všichni psi přemístěni do bedny rozdělené nízkou přepážkou na dvě části. Aby se vyhnuli elektrické ráně, stačilo přeskočit přepážku na druhou stranu bedny. Psi, kteří nedostávali předtím žádné rány a psi, kteří měli možnost šoky vypnout, se rychle naučili, že mohou přeskočením překážky uniknout do bezpečí. Oproti tomu psi, kteří byli vystaveni 14

15 nekontrolovatelným šokům se o únik nikdy nepokusili. Jejich chování bylo pasivní (motivační deficit), jejich emotivita byla snížená (emoční deficit) a nebyli schopní se učit (kognitivní deficit). Seligman tento fenomén nazval naučená bezmocnost a vysvětluje jej tak, že psi se v první fázi experimentu naučili, že nemá smysl se snažit (Seligman, 2013). Základy naučené bezmocnosti se objevují již v dětství, kdy nadměrně ochraňující rodiče utvrzují dítě v přesvědčení, že nemá smysl se snažit, neboť na předložené úkoly nestačí. Vzniká také, pokud se často objevují situace, o jejichž vývoji nemá jedinec dostatek informací a je přesvědčen, že nemá možnost tento vývoj ovlivnit. Pokud se rodiče dítěte často chovají nepochopitelně a nepředvídatelně a dítě neví, jak budou na jeho činy rodiče reagovat, dostaví se pocity beznaděje. Pokud se tato bezmoc a beznaděj opakují, dochází k jejich prohlubování a generalizaci a vzniká naučená bezmocnost. Člověk se cítí ohrožený a nejistý a své okolí hodnotí jako nepřátelské a nebezpečné (Paulík, 2010). Ke vzniku naučené bezmocnosti však nedochází u každého. Někteří lidé jí propadají snadno, jiní bez ohledu na situaci zůstávají aktivní a bezmoc se u nich neobjevuje (Seligman, 2013). Naučená bezmocnost se objeví pravděpodobněji u osob s určitými rizikovými osobnostními předpoklady dlouhodobého a globálního charakteru (Kebza, 2005). Jedním z rizikových faktorů pro výskyt naučené bezmocnosti je vnější locus of control (místo kontroly). Zatímco osoby s vnitřním locus of control věří, že situaci mohou aktivně ovlivnit, osoby s vnějším locus of control na pokus o řešení rezignují, protože nevěří, že by jejich činy vedly k nějakému zlepšení situace. Dalším faktorem majícím vliv na vznik bezmocnosti je atribuce, tedy zda jedinec přisuzuje příčinu špatných událostí sobě nebo okolí (Paulík, 2010). Pro to, aby mohl být určitý stav prohlášený za naučenou bezmocnost, musí být splněny určité podmínky. Především musí být pozorovaná pasivita důsledkem pocitu, že naše chování nemá žádný vliv na výsledné události. Pokud bylo chování v minulosti účinné anebo je aktivně potlačováno, například tresty, potom se o naučenou bezmocnost nejedná. Skutečná naučená bezmocnost se navíc v životě jedince promítá také do dalších situací (Peterson, Maiera a Seligman, 1993, cit. dle Snyder a Lopez, 2002). Dočasný pocit bezmoci při neúspěchu zažije během života téměř každý, avšak to, zda povede k rezignaci a depresi, závisí na explanačním stylu, který jedinec používá. U lidí s optimistickým explanačním stylem dochází k objevení bezmoci a rezignace bez ohledu na vnější události jen výjimečně. Pesimisté, kteří vnímají nepříznivé události jako trvalé, globální a dávají si je za vinu, prožívaný pocit bezmoci generalizují a přenesou si jej do dalších životních událostí. Tento pocit bezmoci se postupně prohlubuje a může vést až k těžké depresi (Seligman, 2013). 15

16 Pesimismus a optimismus však nejsou podle Seligmana pevně danými vrozenými osobnostními charakteristikami, ale vznikají v dětství vlivem zkušeností a výchovou a lze je do jisté míry ovlivnit a měnit. Seligman hovoří o tzv. naučeném optimismu (Seligman, 2013) Naučený optimismus Kořeny optimistického či pesimistického stylu sahají do dětství, kdy se vytváří jeho základy. Prepubescentní děti bývají obvykle velmi optimistické. V průběhu života děti vnímají, jak si jejich rodiče vysvětlují různé události v životě a jakými slovy děti hodnotí za jejich úspěchy a neúspěchy. Potkávají je také šťastné i tragické události. To vše vede ke vzniku toho či onoho explanačního stylu, který potom přetrvává do dospělosti a ovlivňuje, jak jedinec pohlíží na následující události v jeho životě. Jelikož se jedná o styl naučený, je možné jej také přeučit (Seligman, 2013). K přeměně pesimistického stylu na optimistický slouží řada technik. Základem těchto technik je identifikace a následné rozebrání našich pesimistických myšlenek. Nejznámější technikou je metoda zvaná ABCDE, kterou vytvořili Dr. Steven Hollon, Dr. Arthur Freeman a Martin E. P. Seligman. Tato metoda vychází z Ellisovy metody ABC, která se v dnes často využívá v kognitivně-behaviorální terapii (Křivohlavý, 2012, Seligman, 2013). První tři písmena naznačují stavy, ve kterých se jedinec nachází v době objevení problémové situace. Písmeno A značí nepříznivou událost samotnou (Advertisity). Jedná se o jakoukoliv skutečnost, která brání jedinci v dosažení cíle. B (Beliefs) jsou přesvědčení, které si o dané situaci vytváříme. Tato přesvědčení jsou neuvědomovaná a ovlivňují naše další emoce, činy a reakce na danou situaci. Tyto emoce a následky se označují písmenem C (Consequences), patří sem vše, co se stane, všechny důsledky situace A. Existují dvě možnosti, jak změnit náhled na danou situaci z pesimistického na optimistický a vyhnout se tak bezmoci. Buď je možné odvést od těchto myšlenek pozornost jinam anebo s nimi polemizovat. Tyto dvě akce (disputace a odvedení pozornosti) se skrývají pod písmenem D (Disputation, Distraction). Celý proces je završen energizací, oživením E (Energization). To znamená, že po provedení disputace by mělo dojít k ověření účinků daného postupu. Důležité je zejména uvědomit si, jakým způsobem dopadají pesimistická přesvědčení (B) na náš emocionální stav (C), čili jak se kvůli nim cítíme (Křivohlavý, 2012, Seligman, 2013). 16

17 1.3. Defenzivní pesimismus a strategický optimismus Tradiční dispoziční pojetí pesimismu o něm hovoří jako o vrozené charakteristice, která se vyznačuje pocity beznaděje, ztráty kontroly nad životními událostmi, neschopností ovlivnit budoucnost a především pasivitou. Existují však takoví lidé, kteří navzdory negativním očekáváním vývoje událostí nezůstávají pasivní, ale vyvíjejí naopak zvýšené úsilí a jsou schopní dosahovat vytoužených výsledků. Tito jedinci ačkoliv mají ve zvyku očekávat ty nejhorší možné scénáře, přesto nepropadají beznaději a vytrvávají v činnosti. Tento druh pesimismu se nazývá defenzivní pesimismus. Podstatou defenzivního pesimismu je snížení očekávání budoucích událostí a příprava na nejhorší možnou variantu vývoje situace. Dvěma hlavními složkami jsou nízké očekávání a úzkost. Jedinec pečlivě promýšlí, co by se mohlo pokazit a jaké překážky mohou stát v cestě k vyřešení problému, a aktivně s snaží na tyto komplikace připravit nebo jim předejít. Ve snaze vyhnout se očekávanému fiasku vyvíjí defenzivní pesimista zvýšené úsilí, které posléze přináší žádané výsledky. Výhodou jsou snížená očekávání, která zmírňují případné negativní dopady neúspěchu na psychiku jedince. Nevýhodou je úzkost pociťovaná před započetím úkolu (Cantor a Norem, 1989). Defenzivní pesimismus nesouvisí s nízkými nároky. Tito lidé mohou mít vysoké ambice, ale nepočítají s tím, že se jim podaří problém úspěšně vyřešit. Ve skutečnosti však bývají stejně úspěšní jako optimisté. Naopak optimisté s neúspěchem dopředu nepočítají, možné selhání si nepřipouští a jejich očekávání bývají vysoká. Před začátkem řešení problému nepociťují úzkost ani obavy ze selhání. Takovýto optimismus se nazývá strategický či defenzivní. Vyznačuje se podceňováním reálných rizik. Je třeba odlišit defenzivní pesimismus od pesimismu realistického. Defenzivní pesimista odhaduje budoucí výsledky negativně, třebaže sám připouští, že v si v minulosti vedl v podobných situacích dobře. Realistický pesimista předpovídá neúspěch tam, kde již v minulosti opakovaně selhal (Cantor a Norem, 1989). Podle Cantorové a Noremové se za jistých okolností pesimismus vyplácí. Naopak defenzivní či nerealistický optimismus může být za určitých okolností nebezpečný. Nerealističtí jedinci jsou vystaveni vyššímu riziku. Často je to možné pozorovat u starších lidí Je realistické předpokládat, že se zdraví bude spíše zhoršovat a že s věkem budou přibývat i zdravotní obtíže. Ve vyšším věku by popírání možných zdravotních problémů mohlo být ukazatelem právě nerealistického optimismu, tedy defenzivního optimismu. Defenzivní pesimisté by mohli teoreticky více sledovat symptomy nemoci, být si více vědomi rizik spojených 17

18 s různými formami chování například kouřením a nepodléhat falešným slibům různých zázračných forem léčení. Defenzivní pesimista se vyrovnává s případným neúspěchem lépe než optimista. Je schopen realisticky přijmout nabízenou zpětnou vazbu a pochopit příčiny selhání tam, kde si optimista zkreslí přijímané informace tak, aby vyzněly v jeho prospěch. Nevýhodou defenzivního pesimismu může být přílišný stres v případě objevení dalších překážek a nových zátěží v průběhu plnění úkolu. Optimisté zase teoreticky mohou v takovém případě selhat, protože si nepřipouštějí negativní informace, a v případě zátěžové situace s měnícími se podmínkami by se nedokázali dostatečně rychle zadaptovat (Cantor a Norem, 1989). Defenzivní pesimismus byl pozorován zejména v akademickém prostředí na studentech. Jednalo se spíše o kognitivní strategii než pevně danou dispozici. Cílem této strategie je regulovat emoce a chování. Užívané strategie však nejsou neměnné. Tentýž člověk může v různých situacích volit různé strategie, jednou může použít defenzivní pesimismus a následně v jiné situaci strategický optimismus. Žádná ze strategii není absolutně efektivní za všech podmínek. Akademičtí defenzivní pesimisté byli v osobním životě stejně optimističtí jako ostatní lidé (Dosedlová, 2010, Norem, 2002). Defenzivní pesimismus může být strategií stejně úspěšnou ve zvládání obtížných situací jako optimismus. V některých případech může být dokonce prospěšnější. Obecně dosahují optimisté a defenzivní pesimisté stejných úspěchů, avšak v případě defenzivních pesimistů je cena za takový úspěch vyšší. Dle výzkumů jsou při stejném výsledku optimisté spokojenější a cítí se šťastnější než defenzivní pesimisté. Defenzivní pesimisté podávají horší výkony, když jsou povzbuzováni a není jim dovoleno o úkolu předem přemýšlet. V takovém případě se cítí výrazně úzkostněji. Strategičtí optimisté naopak podávají horší výkony, pakliže musejí o budoucím úkolu přemýšlet (Norem, 2002, Norem & Illingworth, 1993). Defenzivní pesimismus ani defenzivní optimismus nejsou to samé jako sebehendikepující strategie. Jak defenzivním pesimistům, tak sebehendikepujícím jedincům je společné, že před započetím úkolu pociťují úzkost a obavy ze selhání. Defenzivní pesimisté však zachovají aktivitu a pokračují ve snahách o dosažení cíle. Naopak sebehendikepující jedinci hledají důvody, proč dále nepokračovat, vzdávají se snahy a stávají se pasivnějšími. Důležitější než pokusit se dosáhnout cíle je pro ně ochránit svou sebeúctu, která by případným neúspěchem mohla utrpět. V případě sebehendikepujících strategií nedochází k vyvinutí zvýšeného úsilí a pokusu překonat překážky a dosáhnout cíle. Jedinec pociťuje tak silnou obavu ze selhání, že raději ani nezkouší uspět, jelikož případné selhání by bylo 18

19 pro jeho sebeúctu vysoce ohrožující. Hendikep slouží jako omluva pro jejich selhání. Pokud i přesto dojde k úspěchu, je prezentován jako přítomný navzdory počátečnímu hendikepu. Přítomnost hendikepu nebo nedostatek snahy je pro udržení sebepojetí těchto jedinců přijatelnější než představa nedostatku schopností potřebných ke splnění zátěžového úkolu. Příkladem sebehendikepování může být, když sportovec před důležitým závodem přestane trénovat. Je rovněž třeba odlišit defenzivní pesimismus od pesimistického explanačního stylu. Defenzivní pesimismus je strategie, která předchází a provází zátěžovou situaci, zatímco atribuční styl se projevuje jako reakce po skončení zátěže (Norem a Cantor, 1986) Měření optimismu V této kapitole předkládáme stručný přehled metod určených k měření různých druhů optimismu a pesimismu. Metody, které jsou použity v našem výzkumu, budou podrobněji popsány v praktické části této práce. Pro měření dispozičního optimismu se užívá metoda Life orientation test LOT (Test životní orientace) vyvinutá v roce 1985 Carverem a Scheierem (Scheier a Carver, 1985). Optimismus je zde chápán jako bipolární dimenze, kdy proti sobě na opačných pólech stupnice stojí optimismus a pesimismus. Základem jsou očekávání testovaného vzhledem k budoucím událostem. Položky dotazníku se zaměřují na to, zda testovaný v budoucnosti očekává výskyt spíše pozitivních nebo naopak negativních událostí. Původní metoda obsahuje osm položek, z nichž polovina je formulována pozitivně a druhá polovina negativně. Kromě těchto položek obsahuje test ještě čtyři doplňující otázky. Osoby skórující v testu vysoko jsou vyhodnoceni jako optimisté a osoby s velmi nízkým skóre jako pesimisté. Optimismus v tomto pojetí vylučuje současnou přítomnost pesimismu a naopak. Člověk nemůže být zároveň pesimistou a optimistou. Nicméně výsledky faktorové analýzy naznačují, že metoda by se možná mohla skládat ze dvou různých faktorů. Je tedy možné, že optimismus a pesimismus jsou dvě na sobě nezávislé proměnné. Proto někteří badatelé navrhují úpravu metody tak, aby měřila optimismus a pesimismus jako dva oddělené faktory (Kubzansky, Kubzansky a Maselko, 2004). Life orientation test se dočkal své revize, která se pokusila odstranit některé nedostatky původní verze (Scheier, Carver a Bridges, 1994). Revidovaná verze LOT-R obsahuje deset položek šest položek měřících optimismus a pesimismus a čtyři položky doplňující. Oproti původní verzi je tato kratší o dvě problematické položky ( Vždy se dívám na lepší stranu věcí. a Věřím, že všechno zlé je pro něco dobré. ), které byly při revizi z testu vyřazeny. 19

20 Proband hodnotí prezentované výroky týkající se jeho osoby na pětibodové škále od 0 (zcela nesouhlasím) do 4 (zcela souhlasím). Dalším nástrojem pro zjišťování optimismu je Levy Optimism-Pesimism Scale (LOPS) a Arousability and Optimism Scale. Inventář LOPS obsahuje šestnáct položek, které proband hodnotí dle stupně souhlasu na šestistupňové Lickertově škále. Optimisté skórují v testu nízko, vysoké skóre značí pesimismus (Levy, 1985). Původní americký soubor srovnal se slovenským souborem Sarmány-Schuller (1992). Arousability and Optimism Scale je metoda měřící dispoziční optimismus a arousabilitu (vzrušivost). Test vyvinuli Sarmány- Schuller a Comunian (1996). Obsahuje 17 položek hodnocených na čtyřstupňové škále. Devět položek se týká optimismu (Paulík 2010). Optimismus jako explanační styl je měřen pomocí dotazníku atribučního stylu Attributional Style Questionnaire (ASQ) (Peterson a kol., 1982). Ten se zaměřuje na způsob, jakým si lidé vysvětlují příčiny pozitivních a negativních událostí ve svém životě. Metoda obsahuje dvanáct položek, z nichž polovina představuje hypotetické pozitivní životní situace a polovina hypotetické negativní situace. Proband má za úkol napsat ke každé situaci její hlavní příčinu a tu potom zhodnotit z hlediska stability, globálnosti a také toho, zda je tato příčina interní nebo se týká druhých lidí, přičemž lidé s optimistickými tendencemi připisují úspěch interním, stabilním a globálním příčinám, neúspěch pak externím, nestabilním a situačním činitelům. Obě dvě části (pozitivní a negativní) se vyhodnocují odděleně a každá udává samostatný skór. Pro potřeby dětské diagnostiky byla upravením dotazníku vytvořena verze dětská Children s Attributional Style Questionnaire (CASQ), pro starší populaci potom Older Adult s Attributional Style Questionnaire (OAASQ). Akademickými situacemi se zabývá Academic Attributional Style Questionnaire (AASQ). Atribuci měří také CAVE. Jedná se o zjišťování atribučního stylu rozborem z písemného a mluveného projevu (Gillham a kol., 2001, Peterson a kol. 1982). Pro zjišťování defenzivního pesimismu slouží Optimism-Pesimism Prescreening Questionnaire a jeho mladší verze Defensive Pesimism Questionnaire. Metoda umožňuje od sebe rozeznat defenzivní pesimisty, strategické optimisty a aschematické typy. Kromě toho je zde měřena také reflektivita, která bývá přítomna především u defenzivních pesimistů (Norem, 2002). 20

21 2. Zdraví Zdraví je bezesporu jednou z nejcennějších lidských hodnot. Napříč všemi kulturami je mu přisuzován nejvyšší význam. Přátelům přejeme k narozeninám hodně zdraví. Potkáme-li známého, ptáme se jej, jak se mu daří a zda je zdravý a při odchodu se loučíme slovy: Buďte zdráv. Mnoho lidí odpoví na otázku, co je pro ně v životě nejcennější, že je to zdraví. Zdraví z velké míry ovlivňuje kvalitu lidského života. Je nutnou podmínkou plnohodnotného začlenění do společnosti, prostředkem ke štěstí a umožňuje nám dosáhnout naplnění našeho života. Zdraví však není jen pouhá nepřítomnost nemoci, je to mnohem více. Je výsledkem souladu ve vzájemném působení organismu, osobnosti člověka a jeho životního prostředí (Kohoutek, 2006, s. 131) Definice zdraví Každý člověk si může pod tímto pojmem představovat něco jiného. Existují různá pojetí zdraví. Zdraví jako zboží, zdraví jako tělesné prospívání, zdraví jako cíl či naopak jako prostředek k vedení smysluplného života (Čeledová a Čevela, 2010). V průběhu historie došlo k výrazným změnám v chápání zdraví a nemoci a jejích příčin. Původní význam slova zdraví byl v řečtině či latině celek. Řekové měli pro zdraví několik různých výrazů. Ischio znamenalo být zdravý a silný, hygiaio zase být zdravý a schopný života, pojem holokteia označoval dokonalé zdraví. Pojem sothein znamenal nejen uzdravit či zachránit člověka, ale také pomoci mu aby byl celým člověkem. V antice byl kladen důraz nejen na tělesnou složku, ale také na složku duševní, tedy na celistvost člověka. Později došlo k proměnám toho, jak lidé a medicína přistupovali ke zdraví. V 18. století byla důležitá především výživa a celkový způsob života jedince. V 19. století se klad důraz na normální fungování organismu, jeho fyziologii. Důležité bylo zjistit a odstranit odchylky od tohoto stavu. V dnešní době opět dochází k návratu k celostnímu přístupu ke člověku (Křivohlavý, 2009). V roce 1977 se objevila definice zdraví jako schopnosti vést sociálně a ekonomicky produktivní život. Zdraví tak přestalo být cílem a stalo se prostředkem k tomu, aby člověk vedl harmonický život (Čeledová a Čevela, 2010). I dnes můžeme zaznamenat rozdíly mezi jednotlivými kulturami a jedinci v tom, jak pohlíží na zdraví. To, co si lidé pod tímto pojmem představují, se může měnit v závislosti na jejich věku, pohlaví či vzdělání. Muži se zaměřují spíše na fyzickou zdatnost, nepřítomnost nemoci a schopnost vykonávat různé náročné činnosti, zatímco u žen je často důležitá například 21

22 sociální složka či vitalita (Vašina, 1999). Pro různé lidi tak může pojem zdraví znamenat různé věci. Dle Vašiny (1999, s. 7) lze obecně zdraví chápat jako něco, co souvisí s neporušeností, s dobrou koordinací a správnou funkcí všech orgánů i celého organizmu. Zdravý jedinec je ten, jehož organizmus funguje normálně. To, co je považováno za normální se odvíjí od toho, co je podle statistických údajů pro daný živočišný druh obvyklé. Tato definice je příkladem normativního pojetí zdraví. V tomto pojetí je zdraví posuzováno dle určité normy, která je daná pravidly a kritérii pro to, co je považováno za žádoucí stav zdraví. Problémem je však stanovit tuto normu. Nedá se jednoznačně určit, jaká kritéria mají být zahrnuty a kde nastavit hranice normality. Ty mohou být u jednotlivců různě posunuty. Někteří lidé jsou trvale hendikepováni, avšak i přesto mohou být dobře přizpůsobeni své situaci a žít plnohodnotný život (Kebza, 2005). Jiný přístup zdůrazňuje naopak pocitovou složku. Zdraví je spíše otázkou lidských citů, utrpení, pohody a dalších pocitů. Biologický stav organizmu není tolik důležitý, nemoc je to, co daný jedinec jako nemoc pociťuje (Vašina, 1999). Podle definice WHO z roku 1948 je zdraví stav fyzické, duševní a sociální pohody, nikoliv pouhá nepřítomnost nemoci či churavosti. Je však jasné, že podle této definice by v podstatě nikdo nemohl být označovaný za zdravého, jelikož drobné zdravotní potíže či odchylky od normy se vyskytují u každého člověka. Navíc pocit pohody je subjektivním pojmem, není zde nijak přesně definován. Každý člověk si představuje pohodu jinak a pociťovat ji může v jiné situaci (Machová, 2009). Jedná se tedy spíše o jakýsi ideál, ke kterému by měl člověk směřovat. Důležité však je, že tato definice je pozitivně formulována. Zdůrazňuje aktivní složku zdraví a motivuje k dosažení tohoto žádoucího stavu (Kubíčková, 1996, Kebza, 2005). Další předností definice WHO je, že se zabývá člověkem a jeho zdravím z celostního pohledu. Zohledňuje vedle fyzického stavu také pocity jedince a jeho začlenění do společnosti (Kříž, 2011). Zdraví zde není chápáno jako pouhé fyzické prospívání, tedy zdraví těla, ale je pojímáno holisticky jako stav bio-eko-psycho-sociální jednoty (Kohoutek, 2006). Podle Kubíčkové se tělesné, duševní a duchovní faktory navzájem podmiňují a člověk je zdravý jen, když je vyváženou bytostí (Kubíčková, 1996). Zdraví je také často pojímáno jako schopnost dobrého fungování (fitness). Takto jej definoval T. Parsons (cit. dle Čeledová a Čevela, 2010, s. 16): Zdraví je stav optimálního fungování člověka vzhledem k efektivnímu plnění role a úkolů, k nimž byl socializován. Jiní autoři definují zdraví jako commodity, tj. zboží. Zdraví se dá podle koupit formou léku nebo lékařského úkonu, za který si zaplatíme. Výchozím bodem je představa, že zdraví je 22

23 něco, co jsme při narození vlastnili a můžeme se do tohoto stavu opět vrátit (Čeledová a Čevela, 2010). To však není zcela pravdivé. D. Seedhouse definuje zdraví takto: Optimální stav zdraví určité osoby závisí na stavu souboru podmínek, které jí umožňují žít a pracovat tak, aby byly splněny její realisticky zvolené biologické možnosti (potenciály). (Seedhouse, 1995; cit. dle Křivohlavý, 2009, s. 39) Havlínová a kol. (1998) hovoří o třech různých rozměrech zdraví. Na nejnižší úrovni je zdraví individuální. To se týká tří složek - organismu, hovoříme o tělesném zdraví, struktury psychických funkcí, což představuje zdraví duševní, a osobnosti jedince, která představuje sociální a duchovní zdraví. Druhou interakční soustavou je komunitní zdraví. Tato úroveň pojednává o zdraví člověka ve vztahu k jeho nejbližšímu okolí a komunitě, ve které žije a pohybuje se. Třetí soustava je globální. Zdraví jedince je propojeno se zdravím lidských společenství a to je spojeno se zdravím světa. V roce 1990 provedl Blaxter (cit. dle Vašina, 1999) na University of Cambridge výzkum, ve kterém na základě výpovědí respondentů identifikoval osm pojetí zdraví: 1. Zdraví jako ne-nemoc V tomto pojetí je zdraví chápáno jako nepřítomnost nemoci. Jedná se o pasivní zdraví. K tomu, aby byl člověk považován za zdravého, stačí nepřítomnost závažnějších tělesných obtíží. 2. Zdraví jako prožívaný stav nemoci/zdraví, navzdory onemocnění V tomto případě více než přítomnost symptomů a potíží brána v potaz soběstačnost jedince. Ten může být za zdravého považován, i když u něj byla zjištěna nějaká choroba či drobné obtíže, pakliže je stále aktivní, soběstačný, nemusel být hospitalizován. Stačí, že se být zdravý cítí nebo má pocit, že se nemocí dokázal vyrovnat a cítí radost ze života. 3. Zdraví jako rezerva, záloha, kapacita zdraví Tento pohled považuje za zdraví odolnost a schopnost vyrovnat se s onemocněním a brzy se uzdravit. Hovoříme zde o vrozené lidské schopnosti. 4. Zdraví jako fyzická zdatnost (fitness) Zvláště u mladých lidí a u mužů je zdraví definováno prostřednictvím tělesné síly, výkonnosti a úspěšnosti ve sportu. Ukazatelem zdraví mohou být dobrá tělesná stavba a přiměřená tělesná hmotnost. U žen je brán zřetel na vzhled vlasů či kůže a schopnost zvládat vše bez zvýšené námahy. 5. Zdraví jako energie a vitalita Vedle tělesné zdatnosti je v tomto pojetí důležitá také psycho-sociální energie, pocity radosti, nadšení, zájmu atd. 23

24 6. Zdraví jako sociální vazby Tato koncepce je typická zejména pro ženy. Zdraví je určováno pomocí sociálních vazeb a vztahů. 7. Zdraví jako funkce Zdraví jako funkce klade důraz na aktivitu a energii spolu se sociálními vztahy. Zdraví je posuzováno podle schopnosti vykonávat nějakou činnost. Pro muže je k tomu, aby se cítili zdraví, spíše důležité vykonávat fyzicky náročné činnosti, zatímco pro ženy vyrovnat se s životními úkoly. 8. Zdraví jako psychosociální pohoda V tomto pojetí je nejdůležitější psychický stav člověka. Fyzický stav je však také důležitý, neboť psychická a fyzická pohoda spolu souvisí (Vašina, 1999). Břicháček (1999) vymezuje čtyři druhy pojetí zdraví: 1. Holistický přístup zdůrazňuje pojetí člověka jako integrovaného celku s řadou biologických, psychologických a sociálních složek; 2. Dynamický přístup zdraví pojímá jako proměnlivý jev, který se naplňuje v celoživotní perspektivě člověka; 3. Sociální přístup zdraví je hodnoceno v kontextu sociálních vztahů jedince; 4. Interaktivní přístup zdraví je hodnoceno na základě vztahu člověka a jeho širšího prostředí (ekologického a politického). Křivohlavý (2009) rozděluje teorie zdraví do sedmi skupin, z nichž každá má podle něj své výhody a nevýhody. Jedná se o následující kategorie: 1. Zdraví jako zdroj fyzické a psychické síly Zdraví je chápáno jako životní síla či síla umožňující člověku překonávat těžkosti. 2. Zdraví jako metafyzická síla Zde je zdraví chápáno ve smyslu vitality, vnitřní síly člověka. Tato kategorie odpovídá pojetí zdraví jako prostředku k dosahování vyšších cílů, nikoliv jako cíle samotného. 3.Salutogeneze Podle některých holistických postojů je pro zdraví člověka důležitá jakási vnitřní zdravotní síla či psychická schopnost. A. Antonovsky (1987, cit. dle Křivohlavý, 2009) zjistil, že pro přežití jedince je důležitý jeho postoj k životu smysl pro integritu (sense of coherence). Má tři složky: smysluplnost, vidění zvládnutelnosti úkolů a schopnost chápat dění, v němž se 24

25 člověk nachází. Tyto charakteristiky umožňují jedinci přežít a zvládnout náročné životní situace. Jiní autoři mluví o nezdolnosti (hardiness). 4. Zdraví jako schopnost adaptace Tato pojetí hovoří o schopnosti přizpůsobit se životním podmínkám či upravit své životní prostředí. 5. Zdraví jako schopnost dobrého fungování Jedná se o chápání zdraví jako schopnosti dobře fungovat. Zdravý člověk je ten, který zvládá plnit životní úkoly a je v dobré kondici. Toto je označováno pojmem fitness. 6. Zdraví jako zboží Toto pojetí již bylo definováno v textu výše. Podle něj je zdraví něco, co se dá pořídit či koupit. 7. Zdraví jako ideál Tento přístup vychází z výše zmíněné definice WHO zdůrazňující holistický přístup. Zdravý člověk je ten, kterému je dobře a nemá žádné psychické ani fyzické obtíže. Křivohlavý (2009, s. 40) také navrhuje vlastní definici zdraví: Zdraví je celkový (tělesný, psychický, sociální a duchovní) stav člověka, který mu umožňuje dosahovat optimální kvality života a není překážkou obdobnému snažení druhých lidí. Každý z výše uvedených přístupů má své nedostatky a není aplikovatelný všude a za všech okolností. Vhodnější se zdají být ty přístupy, které přistupují ke zdraví člověka celostně a ty, které jsou pozitivně orientovány Determinanty zdraví Determinanty zdraví jsou komplexy faktorů, často vzájemně provázaných, které mají dlouhodobý vliv na zdraví nebo na vznik nemocí (Kříž, 2011, s. 19). Tyto faktory lze rozdělit na vnitřní a vnější. Vnitřními faktory se míní genetický základ a další vrozené předpoklady. Nelze je již obvykle změnit, avšak jejich působení na zdraví je ovlivňováno působením vnějšího prostředí či způsobem života. Vnější faktory se dělí do tří skupin - životní styl, kvalita životního a pracovního prostředí a úroveň a kvalita zdravotnických služeb (Čeledová a Čevela, 2010, Machová, 2009). Determinanty působí na každého člověka jinak. Nelze říci, že každý kuřák dostane rakovinu nebo, že každý vzdělaný člověk bude mít vynikající zdraví. Tyto faktory nepůsobí na každého člověka stejně, avšak u většiny lidí budou mít podobný účinek. Determinanty mají 25

26 nespecifický účinek, což znamená, že nepůsobí pouze na jeden aspekt zdraví, ale ovlivňují zároveň širokou škálu různých zdravotních projevů (Kříž, 2011). Mohou působit buď přímo, anebo zprostředkovaně, samostatně nebo společně a některé mohou posilovat či naopak rušit účinek jiných faktorů (Čeledová a Čevela, 2010, Komárek, 2001). Dalšími důležitými pojmy jsou příčina nemoci a rizikový a ochranný (protektivní faktor). Rizikový faktor je jasně daný faktor, který zvyšuje riziko vzniku konkrétního onemocnění. Jeho škodlivé účinky zvyšující riziko onemocnění lze vyjádřit procenty. Faktor ochranný (protektivní) je takový, které pravděpodobnost výskytu onemocnění naopak snižuje. Příčina nemoci je konkrétní patogenní činitel, který nemoc způsobil (Kříž, 2011). Jednotlivé determinující faktory lze rozdělit do dvou skupin podle možnosti ovlivnění: - Faktory individuální sem patří způsob života, životní styl a osobní chování; - faktory prostředí zahrnující socioekonomické prostředí, životní prostředí a zdravotní péči (Čeledová a Čevela, 2010). Kubíčková (1996) uvádí ve své knize šest pomocníků zdraví, které jsou předpokladem pro zdravý a aktivní život. Jsou jimi pohyb, dech, správná výživa, mysl, rytmus a dobré vztahy. Komárek (2001) rozlišuje tyto determinanty zdraví: Pohlaví, věk a vrozené předpoklady, dále zdravotní péče, životní prostředí, způsob života jedince, sociální gradient, stres, rané dětství, práce, sociální izolace a sociální opora, závislosti a další. Jaro Křivohlavý (2009) označuje ve své knize za protektivní tyto faktory: Činnost imunitního systému, placebo, nadějné způsoby zvládání životních těžkostí, sociální opora, prevence ztráty nadšení, pohybová aktivita, duševní hygiena, smysluplnost života, důvěra a víra. Za zdraví poškozující označuje stres, kouření, alkohol a drogy, rizikový sex, přejídání, nehody a úrazy a nebezpečné chování, které k nim vede. Psychologickými faktory se zabývá Vašina (1999). Zdraví podle něj ovlivňují tyto faktory: Chování typu A/B, alexithymie, locus of control, přítomnost sociální opory a užívané copingové strategie. Kebza (2005) v souvislosti s determinaty nemoci používá pojmu vulnerabilita a reseilience. Vulnerabilita je zranitelnost vůči nemoci. Ta má při narození nastavenou určitou úroveň, která se však může během života pod vlivem různých traumatických událostí a zkušeností zvyšovat. Opakem vulnerability je resilience, což znamená odolnost, nezlomnost či nezdolnost. Jedná se o řadu osobnostních dispozic, které činí jedince odolnějšího vůči stresorům. Patří sem například hardiness, což je v podstatě tuhost, zocelenost, schopnost vytrvale a usilovně bojovat s těžkostmi (Paulík, 2010). Samozřejmě koncepcí je celá řada a obvykle zahrnují obdobné prvky. 26

27 Světová zdravotnická organizace (WHO) rozděluje determinanty zdraví do čtyř hlavních kategorií (viz obrázek 2): - Životní styl, - genetický profil, - životní a pracovní prostředí, - zdravotní péče (Čeledová a Čevela, 2010, Kříž, 2011). Životní styl se podílí na ovlivnění zdraví přibližně 50%. Zahrnuje ukazatele, jako jsou výživa, pohyb, denní režim a odpočinek, vzdělání, chování, schopnost vypořádat se s problémy, příjem a společenské postavení. Doména genetický profil pokrývá 20% a patří sem mimo genetických dispozic také věk a pohlaví jedince. Životní a pracovní prostředí se podílí rovněž 20% a zahrnuje podmínky na pracovišti, ukazatele životního prostředí v místě bydliště, jako je kvalita vody, vzduchu či potravin, kvalitu bydlení a dále kulturu a sociální podporu. Posledním faktorem je zdravotní péče, ta se podílí na ovlivnění zdraví z 10%. Obrázek 2. Vzájemné vztahy mezi zdravím a determinantami zdraví (Machová, 2009) Z toho vyplývá, že samotná zdravotní péče, kterou by mnozí lidé řadili na první místo, ve skutečnosti nemá v konečném důsledku tolik významný vliv. Naopak životní styl, který je možno nejsnáze ovlivnit, se podílí celými 50%. V popředí zájmu v případ prevence by tak měly stát především aspekty životního stylu jedince. Mělo by se dbát na úpravu výživy a nastolení adekvátního zdraví podporujícího denního režimu a zároveň usilovat o úpravu životního a pracovního prostředí, které také nezanedbatelně ovlivňují lidské zdraví (Kříž, 27

28 2011). Je však třeba brát v úvahu, že předložená čísla jsou pouze orientačními odhady, jelikož přesné stanovení podílu jednotlivých složek na ovlivnění zdraví je díky interindividuálním a intraindividuálním rozdílům velmi obtížné (Kebza, 2005) Rizikové faktory Vedle faktorů a návyků, které jsou pro lidské zdraví prospěšné, existuje celá řada forem chování, které zdraví naopak ohrožují. Tyto faktory označujeme za rizikové. Třebaže se o jejich škodlivosti ví, jsou stále velmi rozšířené. O vybraných rizikových faktorech bude pojednávat následující část práce Stres Stres je definovaný jako negativní emocionální zážitek, který je doprovázen určitým souborem biochemických, fyziologických, kognitivních a behaviorálních změn, jež jsou zaměřeny na změnu situace, která člověka ohrožuje, nebo na přizpůsobení se tomu, co nelze změnit (Křivohlavý, 2009, s. 170). Pro popis emocionálního stavu člověka v situaci ohrožení se používá termín napětí. Důležitý je poměr mezi tím, jak je stres silný a mírou schopnosti jej zvládat. Pokud je míra stresu vyšší, než je jedinec schopný zvládnout, dojde ke zvýšení napětí a kritickému narušení rovnováhy organismu. K takovéto situaci může vést buď jedna vysoce stresující událost, nebo příliš mnoho drobných (každodenních) starostí. Skutečnosti vyvolávající stres (stresory) mohou být různé, fyzické, chemické i psychické. Jejich původ může být ve vnitřním i vnějším prostředí. Nedá se jednoznačně vymezit, co je a co není stresorem. Pro každého člověka je stresující něco jiného a každý člověk je jinak citlivý. Co je pro jednoho vysoce stresující, může být pro druhého jedince jen drobnou nepříjemností, se kterou se snadno vyrovná a naopak (Křivohlavý, 2009, Kottnauerová, 2001). Stres se projevuje na člověku v rovině fyziologické, emocionální a behaviorální. Stresovaný jedinec může pociťovat fyziologické příznaky jako je palpitace bušení srdce, bolesti na hrudním koši, bolesti břicha, časté nucení k močení, bolesti hlavy a svalů páteře, objevuje se nechutenství, sexuální apetence, potíže se soustředěním, motorický neklid a další příznaky. K tomu se přidávají emoční příznaky změny nálad, podrážděnost, obavy a nadměrné starosti. Lidé ve stresu se často uchylují k různým formám rizikového chování, jako je kouření cigaret, nadměrná konzumace alkoholu, také jsou nepozorní a nesoustředění, mají nevhodné stravovací návyky, narušený spánek atd., což vše s sebou nese další zdravotní 28

29 rizika. Bylo zjištěno, že stres oslabuje imunitní systém, způsobuje hypertenzi a často předchází kardiovaskulárním a onkologickým onemocněním (Křivohlavý, 2009, Kottnauerová, 2001) Kouření Kouření je celosvětově rozšířeným jevem. Původně fenomén týkající se mužů dnes stále častěji a téměř ve stejné míře ovlivňuje také ženy. V průměru v západních zemích kouří 50% mužů a 39% žen (Křivohlavý, 2009). Jiné zdroje uvádí 30% pravidelných kuřáků (Machová, 2009). Tabulka 1 ukazuje statistiky kuřáctví v České republice v roce Zdravotní následky kouření jsou velmi vážné. Každý rok na světě umírá v důsledku kouření 3,5 milionu lidí. V České republice je to asi lidí ročně (Sovinová, 2001). Světová zdravotnická organizace uvádí, že 16% všech úmrtí lidí nad 30 let je způsobeno užíváním tabáku (WHO, 1999). Podle dat American Cancer Society z roku 1989 je přibližně 30% úmrtí na rakovinu důsledkem kouření. Ještě vyšší procento je to u kardiovaskulárních onemocnění. Tabulka 1. Prevalence kuřáků v ČR v roce 2013 (Csémy, Sovinová a Sadílek, 2014) 29

30 Příčiny toho, proč lidé kouří, jsou různé. Někteří mohou podlehnout vlivu okolí, zejména vrstevníků a nejbližší rodiny, jiným kouření pomáhá soustředit se a překonávat stres. Kouření mohou způsobit vlivy sociální, psychologické a svůj podíl má patrně i dědičná složka (Křivohlavý, 2009). Kouření zvyšuje riziko rakoviny a kardiovaskulárních onemocnění, bronchitidy, dýchacích potíží, žaludečních vředů a dalších onemocnění. Má negativní vliv na vývoj plodu. Děti, jejichž matky v těhotenství kouřily, mají nižší porodní váhu. Kouření také zvyšuje srážlivost krve a snižuje kognitivní výkony u dospívajících. Kuřáci častěji pijí alkohol, jsou více depresivní, kladou menší důraz na hodnotu zdraví a mají méně fyzické aktivity (Křivohlavý, 2009). Nikotin obsažený v cigaretách je návyková látka vyvolávající velmi silnou závislost. Abstinence přináší řadu problémů, zejména zhoršení kognitivních funkcí a poruchy nálad (Křivohlavý, 2009, Sovinová, 2001). Velkým problémem je také pasivní kouření. Tomu je denně vystaveno velké množství osob včetně dětí. Pobyt v zakouřeném prostředí může způsobit astma, sennou rýmu, záněty dýchacích cest a záněty středního ucha. Čím je dítě mladší, tím je vůči účinkům zplodin z kouření citlivější (Machová, 2009) Alkohol Pití alkoholu je v naší společnosti značně rozšířené. Okolo 40% lidí v západním světě jsou abstinenti, 35% lidí konzumuje alkohol občas, 17% jsou umírnění pijáci a 6% jedinců jsou alkoholici. Statistiky pro Českou republiku jsou uvedeny na obrázku 3. Alkohol je návyková látka, která působí na CNS tlumivými účinky. Příliš vysoká dávka může způsobit smrt. Alkohol je protoplasmický jed. Likviduje buňky, a to zejména jaterní, ledvinové a nervové. Dlouhodobá nadměrná konzumace vede k cirhóze jater, onemocnění krevního oběhu, rakovině prsu a poškození centrální nervové soustavy. U alkoholiků se objevuje Korsakovův syndrom projevující se těžkou poruchou paměti, demencí a zmateností v čase a v prostoru. Alkohol je také toxický pro plod (Křivohlavý, 2009, Sovinová, 2001). 30

31 Obrázek 3. Konzumace alkoholu v České republice, rok 2012 (Sovinová a Csémy, 2013) Pití alkoholu má vedle přímých zdravotních důsledků také řadu důsledků nepřímých. Mezi ty patří zvýšené riziko dopravních nehod a úrazů, násilné chování či rizikový sex. Nadměrná konzumace alkoholu má závažné společenské důsledky (Křivohlavý, 2009) Drogy Dříve se pojmem drogy označovaly všechny látky užívané jako léčivo. Dnes drogami myslíme syntetické či přírodní látky ovlivňující chemické procesy v mozku. Tyto látky často vyvolávají velmi silnou psychickou a fyzickou závislost. Tato závislost se projevuje jednak cravingem (bažením) po látce a jejím účinku, jednak tělesnými abstinenčními příznaky objevujícími se po jejím vysazení. V širším pojetí nemusí být drogami pouze substance, ale mohou to být také různé činnosti, například hraní na automatech nebo práce (Křivohlavý, 2009, Kubátová, 2009, Sovinová, 2001). U substancí je obvyklé silné poškození organismu, vliv na chování člověka, na jeho emoce a kognici. Závislost má závažné sociální důsledky a vede často až ke kriminálnímu chování. Mezi drogy patří také alkohol a tabákové výrobky, o kterých již bylo pojednáno výše (Sovinová, 2001) Rizikový Sex Sexuální život je nedílnou součástí našeho života. Promiskuitní životní styl či provozování sexu bez různých druhů ochrany a antikoncepce však může přinést řadu problémů. Největším rizikem je možnost přenosu pohlavních chorob. V mnoha částech světa je dnes na vzestupu nemoc AIDS způsobená virem HIV, který se mimo jiné přenáší pohlavním stykem. Statistiky výskytu HIV/AIDS v České republice ukazuje graf 1. 31

32 Existuje však celá řada dalších pohlavně přenosných chorob, které mohou způsobit neplodnost jedince či jeho smrt. Nejčastějšími pohlavními nemocemi jsou kapavka a syfilis. Další nemoci jako měkký vřed, lymfogranuloma venerum a granuloma inguinale jsou v našich podmínkách vzácné. Převážně pohlavním stykem s přenáší 36 druhů původců infekčních chorob. Dalším rizikem nechráněného sexu je nechtěné těhotenství. To je problémem zejména pro dospívající jedince. Nezletilé dívce může takové těhotenství přinést řadu společenských a psychických potíží a může být i zdraví ohrožující. Nechtěné těhotenství je mnohdy řešeno interupcí, která představuje psychicky i fyzicky ohrožující zákrok. Dalšími rizikovými jevy jsou například komerční sex a prostituce (Křivohlavý, 2009, Machová a Hamanová, 2009). Graf 1. Kumulativní údaje HIV/AIDS v ČR ke dni (Zdroj: SŽÚ Praha, cit. dle Machová, 2009) Nevhodné stravování Zatímco v některých zejména afrických zemích umírají lidé hromadně na podvýživu, západní svět má naopak problémy zejména s narůstajícím počtem obézních lidí. Graf 2 vykresluje počty obézních lidí v České republice mezi lety Obezita s sebou nese řadu vážných zdravotních problémů. Dle studie Sjostroma (1992, cit. dle Křivohlavý, 2009) 32

33 je mezi obézními lidmi dvojnásobně vyšší úmrtnost. Obezita vede ke kardiovaskulárním onemocněním, diabetu, mozkovým mrtvicím a obézní jedinci často umírají na selhání srce. Pro definování obezity a posouzení jejích zdravotních dopadů není důležitá pouze samotná váha, ale zejména rozložení tuku v těle. Sledovány jsou ukazatele BMI (poměr váhy k výšce), rozložení tuku v břišní oblasti a poměr množství tuku v této oblasti k množství tuku ve stehnech. Graf 2. Vývoj obezity a nadváhy v ČR (VZP, 2011) Dalšími problémy spojenými se stravováním je nevhodná a nezdravá strava a také nezdravé dietní režimy spojené s nevyváženým stravováním či dokonce prudkým hladověním. Samostatnou kapitolou jsou potom poruchy příjmu potravy zejména mentální anorexie a bulimie, které jsou typické pro země západního světa. Tyto dvě nemoci nejsou pouze otázkou nevhodných stravovacích návyků, ale jedná se o psychické poruchy. Bulimie se vyznačuje záchvatovitým přejídáním s následným úmyslným zvracením, anorexie odmítáním potravy a hladověním. Obě poruchy se vyskytují nejčastěji u žen. Anorexie vyskytující se zejména u dospívajících dívek způsobuje řadu vážných a často nevratných zdravotních komplikací a mnohdy vede i přes pokusy o léčení ke smrti postiženého jedince (Křivohlavý, 2009, Machová, 2009) Úrazy a nehody Úrazy jsou třetí nejčastější příčinou úmrtí mezi lidmi do 30 let věku a u dětí jsou vůbec nejčastější příčinou smrti. Úrazem se rozumí zranění (trauma), které vzniká působením náhlé 33

34 zevní události na organismus a poškozuje jej (Vokurka a Hugo, 1995). Trauma může být i psychické. Mezi úrazy bývají počítány i otravy. Úrazy a nehody nejsou náhodné, jejich výskyt lze do jisté míry předvídat a vhodnými preventivními opatřeními mu předejít či alespoň zmírnit jeho následky. Psychologie se zabývá fenoménem náchylnosti k nehodám. Bylo pozorováno, že někteří jedinci mají při stejné činnosti vyšší nehodovost než jiní. Někdo například jezdí celý život autem bez nehody, jiného potká velký počet nehod. Mnoho nehod a úrazů dětí vzniká, protože rodič přecenil znalost dítěte. Rodiče často předpokládají, že dítě ví, že to či ono může být nebezpečné. U dospělých lidí a ještě častěji u adolescentů zase dochází k úrazu v důsledku pocitu vlastní nezranitelnosti. Lidé často nevyužívají ochranných pomůcek, jako jsou bezpečnostní pásy nebo cyklistické helmy, jelikož mají pocit, že jich se riziko nehody netýká. Důsledky nehody jsou potom horší, než by bývaly musely být (Křivohlavý, 2009, Machová, 2009) Nezaměstnanost Nejistota spojená s nezaměstnaností je zdrojem osobní nepohody, zvyšuje stres, pocity úzkosti a deprese. Nezaměstnaní lidé jsou obvykle v horší finanční situaci, což také ovlivňuje zdraví. U nezaměstnaných a jejich rodin je zvýšené riziko předčasného úmrtí a výskytu nemocí vážících se na chudobu (Komárek, 2001). 3. Zdraví podporující chování 3.1. Podpora zdraví a prevence K tomu, aby si člověk zachoval pevné zdraví, nestačí pouze navštívit lékaře v případě objevení symptomů nemoci. O zdraví je třeba pečovat preventivně a onemocněním předcházet vhodným chováním a péčí. Velký význam má v tomto podpora zdraví. Jejím cílem je rozšířit možnosti lidí aktivně se podílet na posilování svého zdraví a jeho ochraně. První koncept podpory zdraví vznikl roku 1974 v Kanadě. Ve své zprávě jej zveřejnil kanadský politik a ministr zdravotnictví Marc Lalonde. Její význam spočíval především v kritice tradičního biomedicínského pojetí zdravotní péče (Lemco, 1994, cit. dle Kebza a kol., 2014). V roce 1977 byla na světovém zdravotnickém shromáždění přijata vize podpory zdraví nazvaná Zdraví pro všechny (Health for all) založená na globální integraci veřejné 34

35 zdravotní politiky a snaha udržení nejvyšší možné úrovně zdraví po celý život. Došlo také k doplnění definice zdraví dle WHO do dnešní podoby. V návaznosti na tyto kroky přijala roku 1984 evropská WHO program s názvem Podpora zdraví (Kebza a kol., 2014). Na důležitost podpory zdraví upozornila v roce 1996 mezinárodní konference v Ottawě. Zde byla přijata tzv. Ottawská charta. Ta pojednává o základních článcích péče o zdraví, jimiž jsou podpora zdraví, prevence, dostupnost lékařské péče, zdravá veřejná politika, účast obyvatel a společnosti na péči o zdraví a mezinárodní spolupráce v této oblasti. Důležité je zaměření se na celou populaci a aktivní zapojení veřejnosti i zdravotnického personálu a soustředění se především na determinanty zdraví a nemoci (Čeledová a Čevela, 2010). Součástí podpory zdraví jsou různá politická opatření, výchovné a vzdělávací programy, technologická a finanční podpora zdravotnickým zařízení (Machová, 2009). Roku 2009 spustila Světová zdravotnická organizace programy podpory zdraví pracovního prostředí (Worksite/workplace health promotion programs) a poukázala na význam zdravého pracovního prostředí pro zdraví jedince (Kebza a kol., 2014). V roce 2012 byla na Maltě ministry zdravotnictví přijata nová strategie na podporu zdraví a blahobytu nazvaná Zdraví Tato strategie podporuje integraci a harmonizaci aktivit směřujících k podpoře zdraví napříč odvětvími na lokální, národní i mezinárodní úrovni. V centru zájmu stojí problémy, jako je nerovnost ve zdraví, snižování veřejných výdajů ve zdravotnictví v důsledku krize a nárůst chronických neinfekčních onemocnění (Státní zdravotní ústav, 2012). V souvislosti s podporou zdraví se můžeme často setkat také s termínem prevence. Prevence je pojem specifičtější než podpora zdraví. Zatímco podpora zdraví je pozitivněji formulovaná a zaměřuje se obecně na posilování všech stránek duševního, fyzického a společenského zdraví, prevence je chápána převážně ve vztahu k předcházení nemoci a může být jednou ze složek podpory zdraví (Machová, 2009). Jiní autoři ovšem vnímají podporu zdraví a primární prevenci jako synonyma, anebo naopak uvádí podporu zdraví jako jednu ze složek primární prevence (Baštecká a kol., 2003, Kondáš, 2002). V našem výzkumu budeme prevenci pojímat jako jednu z forem zdraví podporujícího chování. Cílem prevence může být buď snaha o udržení zdraví obecně, podporuje se zdravý životní styl obyvatelstva, anebo prevence konkrétního onemocnění či skupiny onemocnění. Prevence může být primární, sekundární nebo terciární. K primární prevenci dochází před objevením onemocnění. Jejím cílem je předejít vzniku choroby a celkově posílit organismus a kondici jedince. Patří sem například úprava životního stylu, změna životních a pracovních podmínek, duševní hygiena nebo zdravotní opatření jako je očkování. Sekundární prevence se snaží omezit nepříznivé důsledky již existujícího onemocnění a zabránit komplikacím. 35

36 Patří sem také snaha o zachycení nemoci v raném stádiu a její včasné léčení. Do oblasti terciární péče spadá vše, co pomáhá udržet pacientovu kvalitu života a předejít trvalým následkům onemocnění, zabránit invaliditě a vzniku hendikepu u pacienta (Čeledová a Čevela, 2010, Machová, 2009). Velmi důležitým prvkem podpory zdraví je zdravotní výchova a vzdělávání, které upozorňuje na to, že je mnohem účinnější nemocem předcházet než jim čelit a snažit se vyrovnávat se s jejich důsledky (Machová, 2009). Podpora zdraví je však mnohem více než pouze tradiční zdravotní výchova. V popředí zájmu programů podpory zdraví stojí zdraví celé komunity. Důležitá je podpora pohody a příjemné atmosféry v komunitě a prostředí, otevřené partnerství, budování pozitivního sebepojetí jedinců a podpora pocitu kontroly nad životem jedince. Pozornost je soustředěná na interakci všech složek zdraví tělesných, duševních, sociálních i složek životního prostředí (Havlínová a kol., 1998) Zdraví podporujícího chování Zdraví podporující chování definovali Harris a Guten (1979 cit. dle Sarafino 1990, s. 177) jako jakékoliv chování realizované jedincem bez ohledu na jeho vnímaný zdravotní stav, které má za úkol ochránit, zlepšit nebo udržet jeho zdraví Kasl a Cobb (1966, cit. dle Larsen, 2009) popsali zdravotní chování jako akce vedoucí k udržení nebo zlepšení zdraví a identifikovali tři druhy chování vztahující se ke zdraví: Health behavior (chování ve zdraví) je aktivita, kterou vyvíjí jedinec, který se domnívá, že je zdravý, ve snaze předejít nemoci nebo ji odhalit ještě ve stádiu, kdy je bez příznaků. Illness behavior (chování při vzniku) je chování jedince, který se cítí nemocný nebo ohrožený nemocí, jeho cílem je současný rozpoznat zdravotní stav a najít vhodnou léčbu. Sick-role behavior (chování nemocného) toto chování realizují nemocné osoby, má vést ke zlepšení jejich zdravotního stavu. Vickers a kol. (1990) představili hierarchický model zdravotního chování, v němž identifikovali dvě obecné dimenze, z nichž každá se skládá ze dvou dimenzí specifických (obrázek 4). První obecná dimenze preventive health behavior (preventivní zdravotní chování), zahrnuje dvě dimenze specifické 36

37 - welness manintenance sem patří chování v rámci zdravého životního stylu, například pravidelné cvičení, pravidelná a vyvážená strava, preventivní lékařské prohlídky atd.; - accident control představuje snahu vyhýbat se nehodám a minimalizovat jejich případné dopady například znalostí první pomoci a čísel na tísňové linky, opravou poškozených věcí či dostatečným odpočinkem. Druhá obecná dimenze risk taking behaviors (rizikové chování), se skládá ze specifických dimenzí - traffic-related risk tato dimenze se zabývá vědomím rizika dopravních nehod a snahou vyhýbat se těmto rizikům jak při jízdě dopravním prostředkem, tak i jako chodec; - substance use risk znamená vědomí nebezpečí spojeného s užíváním různých zdraví poškozujících látek a vyhýbání se konzumace alkoholu, drogám, kouření a kriminálnímu chování. Obrázek 4. Hierarchický model zdravotního chování (Vickers a kol., 1990) Lidé obvykle vědí, které chování je zdravé a které představuje riziko, i přesto však toto rizikové chování mnohdy realizují. K tomu, aby mohly být úspěšně realizovány různé preventivní a zdravotní programy, je zapotřebí pochopit, co vede lidi k tomu, že se chovají určitým způsobem, případně co je může přimět jejich chování změnit. Bylo pozorováno, že se zdravím související chování vykazuje poměrně nízkou stabilitu v čase. Jedinci, kteří praktikovali nějakou formu chování související se zdravím, za pár let 37

38 toto chování již nerealizovali a naopak praktikovali jiné, kterému se dříve nevěnovali. Navíc bylo zjištěno, že jednotlivé druhy chování souvisejícího se zdravím jsou na sobě relativně nezávislé. Nelze tedy předpokládat, že jedinec, který nekouří, nebude rovněž pít a bude jíst zdravě, nebo že člověk, který vždy v autě užívá bezpečnostní pásy, bude zároveň hodně cvičit. Tato nestabilita a nezávislost má patrně příčinu ve změnách vnějších podmínek. Svou roli hrají také zkušenosti, jejichž vlivem člověk upravuje své chování, a v neposlední řadě také tlak vrstevníků a sociálního okolí. Realizace různých forem zdraví prospěšného chování může mít jako příčinu různé motivy, takže změní-li se okolnost či jeden motiv, ovlivní se jedna z forem realizovaného chování, zatímco ostatní se změnit nemusí (Sarafino, 1990). Při popisu chování pacientů lze vyjít z různých modelů lidského chování. Jedním z nejstarších modelů je model operantního učení. Určitá činnost může být buď posílena, pakliže jsou důsledky tohoto chování pozitivní a vedou ke zlepšení zdravotního stavu a kondice, nebo může naopak dojít k vyhasínání, pakliže dané chování nepřináší žádné nebo dokonce negativní výsledky. Kromě samotných výsledků chování je pro vysvětlení toho, proč lidé toto chování realizují, důležité i to, jak daný jedinec na situaci pohlíží, jaké jsou jeho postoje a očekávání ve vztahu k danému chování. Tyto faktory berou v potaz kognitivní modely lidského chování (Křivohlavý, 2002). Ty se zaměřují na množinu přesvědčení o zdraví, která ovlivňují naše chování ve vztahu ke zdraví. Lidé se neučí určitému chování pouze prostřednictvím přímé zkušenosti, ale také pozorováním (observací) druhých lidí. Velkou roli při osvojování zdravotních návyků proto hrají v dětství rodiče a vrstevnická skupina. Vidí-li například dítě, že rodiče pravidelně kouří, velmi pravděpodobně se je časem pokusí napodobit a cigarety zkusí také. Chování, které je časem velmi dobře zafixováno se stává určitý návyk, který se již jen velmi obtížně odstraňuje. Například zvyk zapálit si vždy ke snídani kávu a zapálit si k ní cigaretu (Sarafino, 1990). Dnes již klasickým modelem popisujícím chování související se zdravím je Health belief model (HBM Model přesvědčení o zdraví) pocházející z 50. let 20. století (Becker, 1982, cit. dle Kebza, 2005). Model je znázorněn na obrázku 5. Tento model obsahuje dvě části vnímání ohrožení a hodnocení doporučeného chování. Becker (1974, cit. dle Křivohlavý, 2002) hovoří o čtyřech faktorech ovlivňujících to, zda pacient dodržuje či nedodržuje příkazy lékaře: 1. Vnímání vlastní zranitelnosti; 2. Vnímání závažnosti důsledků nedodržení příkazu lékaře; 3. Vnímání rovnováhy mezi tím, co člověk musí pro zdraví udělat a co se mu vrátí; 38

39 4. Vnímání překážek bránících uposlechnutí instrukce lékaře. Ve zkratce řečeno lidé realizují chování vedoucí k ochraně zdraví, pokud se cítí ohroženi nemocí a zároveň věří, že jejich chování povede ke snížení tohoto rizika bez větších osobních obětí (Kebza, 2005). Obrázek 5. Health belief model Model přesvědčení o zdraví (Glanz, Rimer a Lewis, 2002) Dalším modelem je model rozumem vedené činnosti vytvořený Fishbeinem a Ejznem (cit. dle Křivohlavý, 2002). Aby jedinec realizoval určité chování, musí existovat určité intence (záměry) provést danou činnost a zároveň musí existovat motivace k činnosti, přičemž záměr je funkcí dvou faktorů - postojů a osobních norem. Postoje jsou utvářeny přesvědčeními ohledně daného chování. Tato přesvědčení se vztahují k tomu, jaké důsledky bude dané chování přinášet a zda jsou tyto důsledky pro jedince žádoucí. Osobní normy jsou založeny na přesvědčeních o tom, co si myslí druzí lidé, a zda je jedinec motivovaný jejich názory následovat či nikoliv. Je-li pacient dostatečně motivován a je-li jeho záměrem uposlechnout instrukce lékaře, potom skutečně dojde k realizaci lékařem doporučeného zdraví podpůrného chování. Pokud je motivace slabá nebo chybí incentiva, pacient v úspěšném provedení chování selhává (Sarafino, 1990, Křivohlavý, 2002). Velmi významná je v současné době sociálně kognitivní teorie A. Bandury, jejíž poznatků využívá množství zdravotně-preventivních programů. Pro tuto teorii je klíčový prvek vědomí vlastní účinnosti (self-efficacy), tj. víra ve vlastní schopnosti a také víra, že určité 39

40 chování povede k určitému očekávanému výsledku (outcome expectations) (Kebza, 2005). Rady lékaře budou poslouchat a zdraví prospěšné chování realizovat zejména ti jedinci, kteří věří, že je v jejich silách úspěšně vykonat, co si předsevzali. Tento předpoklad se podařilo ověřit v různých studiích. Obvykle ti jedinci, kteří na začátku věřili ve vlastní schopnosti, také úspěšně dokončili navštěvovaný zdravotní program, dokázali upravit svůj životní styl nebo úspěšně realizovali určitý druh preventivního chování (Křivohlavý, 2002). Dalším přístupem popisujícím změny lidského chování je Prochaskův transteoretický model (cit. dle Kebza, 2005). Tento model vymezuje 5 fází změny, přechody mezi nimi jsou ovlivněny řadou nezávisle proměnných. Demografickými aspekty ovlivňujícími zdravotní chování se zabývá klasický biomedicínský model. Bylo zjištěno, že poslušnost vůči příkazům lékaře se liší v závislosti na pohlaví, věku, povaze onemocnění, předepsaným lékům atd. Z výzkumů vyplývá, že ženy dodržují instrukce více než muži, děti více než mladiství atd. (Křivohlavý, 2002). Tyto a další přístupy jsou využívány při tvorbě intervenčních a preventivních zdravotních programů v řadě zemí světa. Nedílnou součástí procesu osvěty populace a změny ke zdravějšímu životnímu stylu je také zdravotní výchova. Co se týče rozdílů mezi pohlavími v rámci různých druhů zdraví podporujícího a rizikového chování, bylo zjištěno, že mezi mladými lidmi více dbaly na preventivní prohlídky ženy. Ty se také méně angažovaly v rizikovém chování pily méně alkoholu a méně často provozovaly rizikový sex, nesedaly do auta s opilým řidičem, méně často se dostávaly do rvaček a podobně. Výjimku tvořilo nezdravé a drastické hubnutí, to bylo u žen mnohem častější než u mužů. V porovnání s muži se ženy více věnovaly stres odbourávajícím aktivitám. Oproti tomu muži zase více dbali na tělesnou aktivitu, častěji během týdne cvičili a trávili více času sociálními aktivitami (Dawson a kol., 2007, Rew a kol., 2014, Wu, Rose a Bancroft, 2006, Courtenay, McCleary a Merighi, 2002). Také další výzkumy potvrzují, že se ženy častěji podrobují preventivním prohlídkám a nechávají se ochotněji testovat na různé nemoci (Davis a kol., 2012, Lai a Kalyniak, 2005). Kromě pohlaví může být angažovanost ve zdraví podporujícím chování a rizikovém chování ovlivněna dalšími ukazateli, jako je manželský status, věk, zdravotní stav, rovněž finančním příjmem, osobností jedince a částečně i etnicitou (Lai a Kalyniak, 2005, Rakowski, 1988, Villard a kol., 2007). Sarafino (1990) vymezuje několik faktorů, které ovlivňují realizaci zdraví prospěšného chování: Dědičnost U některých forem chování vztahujícího se ke zdraví je předpokládaná dědičná náchylnost, příkladem je sklon k alkoholismu; 40

41 operantní podmiňování a sociální učení již bylo popsáno v práci výše; sociální faktory ostatní lidé mohou být zdrojem podpory pro realizaci zdravého životního stylu; emoční stav zejména stres je spojován s celou řadou forem rizikového chování, například kuřáci často kouří, aby se uklidnili; aktuální vnímané symptomy pokud člověk pociťuje symptomy nemoci a obzvláště jsou-li tyto symptomy omezující či velmi nepříjemné, zvyšuje se pravděpodobnost, že navštíví lékaře a upraví své chování; kognitivní faktory sem patří různé přesvědčení a úsudky, které si lidé dělají o svém zdravotním stavu a o různých formách chování vztahujícího se ke zdraví. 4. Osobnost, optimismus a zdraví 4.1. Optimismus a zdraví Osobnost člověka má významný vztah ke zdraví. Optimismus jakožto složka osobnosti ovlivňuje zdraví a zdraví podporující chování hned v několika rovinách. Optimismus ovlivňuje zdraví působením v rovině emocionální, kognitivní, sociální a konečně také v rovině behaviorální. Optimisté mají pozitivnější emoce, prožívají méně depresí, nežijí izolovaně, ale jsou schopni využívat sociální opory. Také jsou obecně aktivnější, protože věří, že mohou svůj život včetně svého zdraví významně ovlivnit. To vše pozitivně ovlivňuje zdraví optimistického jedince (Dosedlová a kol., 2013). Seligman (2013) uvádí několik cest, kterými působí optimismus pozitivně na zdravotní stav. První cesta je skrze ovlivnění imunity, optimistům lépe funguje imunitní systém. Druhá cesta je skrze sebekázeň, sebeřízení či seberegulaci. Optimisté jsou mnohem ukázněnější, co se týče zdraví prospěšného chování, jsou aktivnější ve vyhledávání pomoci, dodržování instrukcí lékaře, vyhledávání informací o chorobě, kterou trpí, a udržují zdravý životní styl. Třetí cesta představuje vliv minulých zážitků a zkušeností, které udržují optimistický a pesimistický postoj. Čtvrtým způsobem ovlivnění zdravotního stavu je sociální opora, která má pozitivní vliv na zdravotní stav a snášení obtíží. Optimisté jsou v jejím získávání a ve schopnosti ji využívat obecně úspěšnější než pesimisté. Vztahem mezi osobností a zdravotním prospíváním člověka se zabývali výzkumníci odedávna. Byl potvrzen vliv pozitivní afektivity na zdraví člověka (Pressman a Cohen, 2005) či vztah psychického well-beingu a nižší mortality (Chida a Steptoe, 2008). Optimismem a 41

42 zdravím se zabývá metaanaalytická studie Ramussena (2009), podle níž je optimismus významným prediktorem pozitivních zdravotních výsledků. Podle některých autorů chápajících optimismus a pesimismus jako dva nezávislé faktory, má větší vliv na predikci zdravotního stavu pesimismus (Robinson-Whelen a kol., 1997). Optimisté se dle studií nakazí infekcemi méně často než pesimisté, mají lépe fungující imunitní systém (Brydon a kol., 2009, Ah, Kang a Carpenter, 2007) a v průměru se dožívají vyššího věku než pesimisté (Seligman, 2013, Rasmussen a kol., 2009). V porovnání s pesimistickými jedinci pociťují nižší bolest, méně fyzických symptomů a lépe fyzicky prospívají (Costello a kol., 2002, Kubzansky, Kubzansky a Maselko, 2004, Mahler a Kulik, 2000, Rasmussen a kol., 2009, Ridder, Fournier a Bensing, 2004). To, zda je daný jedinec pesimista či optimista může mít vliv na propuknutí a průběh onemocnění, funkci imunitního systému i délku rekonvalescence (Paulík, 2010). Například u HIV pozitivních pacientů dochází u pesimistů k rychlejšímu postupu nemoci AIDS než mezi optimisty (Ironson a kol., 2005). Významným faktorem majícím vliv na fungování imunitního systému a celkové zdraví je stres. Optimisté a pesimisté se liší v tom, jak jsou schopni stres zvládat. Optimisté zvládají stres mnohem lépe než pesimisticky smýšlející jedinci. Obvykle volí aktivnější copingové strategie, zatímco pesimisté se často vzdávají nebo se uchylují k dysfunkčním strategiím (Paulík, 2010). Podle Ramussena a kol. (2009) jsou optimisté méně reaktivní na stresové životní události než pesimisté, což znamená celkovou menší tělesnou zátěž. Ve stresové situaci je pro ovlivnění imunity důležitá pociťovaná míra kontroly nad situací, volnosti rozhodování a emoční zabarvení prožívání stresové situace (Paulík, 2010). Zatímco u optimistů je vnímaná míra kontroly a volnosti vysoká, pesimisté ji vidí jako velmi nízkou a zároveň celou situaci emočně výrazně negativně prožívají. Experimenty Visintainerové na potkanech ukázaly souvislost naučené bezmocnosti s propuknutím nemoci. Potkani byli rozděleni do tří skupin a někteří z nich dostávali elektrické šoky. První skupina mohla před šoky utéct, druhá utéct nemohla, třetí skupina nedostávala žádné šoky. Poté všem vstříkli do slabin určitý počet buněk sarkomu, který za normálních podmínek vede k rozvoji rakoviny a smrti u 50% potkanů. U skupiny, která nedostávala šoky, skutečně zemřelo 50% potkanů, u skupiny, která mohla před šoky utéct, jich ale zemřelo jen 30% a u skupiny, která se šokům vyhnout nemohla, naopak úmrtnost narostla na 73%. Výsledky naznačují, že naučená bezmocnost může hrát roli při rozvoji rakoviny (Visintainer, Volpicelli, Seligman, 1982). Laudenslager a kol. (1983) obdobnými experimenty pozorovali negativní vliv naučené bezmocnosti na funkci imunitního systému. U potkanů, kteří dostávali nekontrolovatelné šoky, 42

43 došlo ke snížení počtu lymfocytů (imunitních buněk). U lidí studovali souvislost optimismu a imunitní odpovědi Brydon a kol. (2009). Po vystavení stresující situaci měli optimisticky smýšlející jedinci lepší imunitní odpověď a došlo u nich k zároveň k nižšímu zhoršení nálady. Nicméně některé výzkumy pozorovaly naopak negativní efekt optimismu na imunitní systém organismu. Zdá se, že optimismus má pozitivní efekt pouze u menších a lépe kontrolovatelných stresorů. Jsou-li stresory dlouhodobě vysoké, dochází u optimistů k většímu poklesu imunity než u pesimistů (Cohen a kol., 1999, Segerstrom, 2005) Optimismus a zdraví podporující chování Optimismus ovlivňuje lidské zdraví v behaviorální rovině a to hned několika způsoby (Dosedlová a kol., 2013). Vedle odpovědí na stresové situace je to především chování ve vztahu k prevenci onemocnění a chování minimalizující rizika. Optimisté jsou v porovnání s pesimisty možná více svědomití a zodpovědní ve vztahu ke svému zdraví a také se úmyslně vyhýbají nebezpečným situacím (Peterson a Bossio, 1991). Existují různé teorie ohledně způsobu, jakým optimistické smýšlení ovlivňuje zdraví podporující chování. Převládá názor, že optimistický styl myšlení charakterizovaný vysokou self-efficacy (vědomí vlastní účinnosti) a pozitivními očekáváními ohledně vlastní budoucnosti vede k vyšší aktivitě jedince. Jedinec věří, že jeho chování má moc něco změnit a povede k pozitivním výsledkům. Proto je aktivnější, žije zdravějším životním stylem, činí více preventivních opatření, častěji navštěvuje lékaře, má více pohybu atd. Jelikož pesimismus vede k pasivitě, zatímco optimismus naopak k aktivitě, pesimističtí lidé méně pravděpodobně navštíví doktora a případná choroba proto není včas zachycena. I když v jejich životě zrovna není žádná významně stresující událost, pesimisté obecně méně věří své schopnosti ovlivnit věci okolo sebe a tomu, že jejich snažení povede k pozitivním výsledkům. Proto méně často vyhledají lékařskou pomoc, jelikož nevěří, že by například očkování, preventivní prohlídka nebo zdravá strava mohly mít na jeho zdraví pozitivní účinky (Seligman, 2013). Protiváhu tomuto názoru představuje koncept nerealistického optimismu, dle kterého nerealisticky pozitivní vnímání světa vede podceňování symptomů nemoci a snížené angažovanosti ve zdraví podporujícím chování (Ridder, Fournier a Bensing, 2004). Teorii o pozitivním vlivu optimismu na zdraví podporující chování se pokusilo ověřit množství studií. Ridder, Fournier a Bensing (2004) se zabývali různými koncepty optimismu ve vztahu k výpovědi o symptomech, zdraví podporujícím chování a fyzickou zdatností 43

44 v průběhu 6 měsíců. Dle jejich zjištění vedlo očekávání pozitivního účinku (positive efficacy expectation) ke zvýšené péči o sebe sama a lepšímu fyzickému fungování po 6 měsících výzkumu. U dalších dvou proměnných, kterými byly očekávání pozitivního výsledku (positive outcome expectancy) a nerealistický optimismus však žádný významný vliv pozorován nebyl. Tennen a Afleck (1987) zkoumali vliv optimistických očekávání matek novorozenců na praktikování preventivních opatření a úroveň stresu prožívanou poté, co u jejich dítěte nastaly zdravotní komplikace. Zjistili, že matky, které byly předtím optimistické a udávaly jen nízké očekávání komplikací, dělaly také více preventivních opatření, aby komplikacím předešly. V případě, že však komplikace nastaly, prožívaly více stresu a výraznější pokles nálady než matky, které udávaly vyšší riziko komplikací. Navíc i po objevení komplikací odhadovaly pravděpodobnost stejných komplikací u dalšího dítěte jako stejnou nebo nižší jako u ostatních lidí, třebaže ta byla z medicínského hlediska naopak vyšší. Ylöstalo, Laitinen a Knuuttila (2003) zkoumali vliv optimismu a životní spokojenosti na zubní hygienu a obecné zdraví podporující chování. Došli k závěru, že jak optimismus, tak životní spokojenost mají za následek zvýšení orientace na zdraví. Studie Posadzkého (2010) se zabývala vztahem mezi optimismem, self-efficacy, self coherence a zdraví podporujícím chování. Jejich výzkum zjistil vzájemnou souvislost těchto čtyř proměnných. Byl rovněž zjištěn pozitivní vztah optimismu a zdravé výživy, množství tělesné aktivity, spirituální dimenze, mezilidských vztahů, zvládání stresu a zodpovědnosti ve vztahu k vlastnímu zdraví (Mulkana a Hailey, 2001). Giltay a kol. (2007) zkoumali vliv optimismu na zdravý životní styl u starších mužů. Optimismus v jejich případě souvisel s vyšší mírou pohybu, častější konzumací celozrnného pečiva, ovoce a zeleniny, méně kouřením, ale také častější konzumací alkoholu. To vše nezávisle na vzdělání, věku, pociťovaném zdraví či BMI. Menší procento kuřáků nebo zdravější stravování mezi optimisty bylo zjištěno také dalšími studiemi (Kelloniemi, Ek a Laitinen, 2005, Tinker a kol., 2007, Mulkana a Hailey, 2001). Naopak mezi pesimisty je vyšší procento kuřáků. Pesimisté mívají negativnější postoje ke zdravému stravování, častěji jedí nezdravá jídla (junk food) a konzumují více alkoholu. Pesimismus a optimismus se promítá také do regulace tělesné hmotnosti. Pesimisté bývají méně angažovaní a méně úspěšní v udržování optimální tělesné hmotnosti, zatímco optimisté mají podle výzkumů nižší BMI a jsou úspěšnější v dodržování dietních programů (Giltay a kol., 2007, Kelloniemi, Ek a Laitinen, 2005). Jones a kol. (2008) posuzovali optimismus jako moderátora vztahu mezi zkušenostmi a zdraví podporujícím chováním v dětství a v dospělosti. Negativní zkušenosti a menší 44

45 optimismus vedly k menší míře zdraví podporujícího chování v dospělosti a naopak. Další studie se zabývaly zájmem a spoluprací při léčbě. Zde jsou výsledky méně jednoznačné. Optimismus sice může pozitivně ovlivňovat spolupráci při léčbě, avšak účast na léčbě a zájem o ni vzrostou pouze, pokud je cíl léčby pro pacienta důležitý (Geers a kol., 2009). Peterson, Vaillant a Seligman (1988) uvádí, že pesimističtí lidé jsou v procesu léčení se pasivnější. Často nevyhledají pomoc lékaře, a pokud ano, nenásledují jeho rady nebo nevěří v užitečnost zdraví podporujícího chování. V České republice proběhlo také několik studií na toto téma, avšak dospěly k rozporuplným výsledkům. Dosedlová a kol (2013) zkoumali vztah optimismu a zdraví podporujícího chování u vysokoškolských studentů. Bylo analyzováno sedm skupin chování souvisejícího se zdravím zdravé stravování, duševní hygiena, užívání návykových látek, preventivní chování, pravidelný režim, pohybová aktivita a expozice slunci a škodlivým látkám. Z těchto sedmi skupin optimismus významněji ovlivňoval pouze oblast duševní hygieny. U ostatních typů chování se hypotéza o pozitivním vlivu optimismu nepotvrdila. Souvislostí mezi psychickou pohodou a zdravím a zdraví podporujícím chování se také zabýval Kebza se svými spolupracovníky (Kebza, 2005). Celkově shrnuto optimismus snižuje míru pociťovaného stresu v problematické situaci a zároveň snižuje fyzické i psychické dopady stresu. Optimisté mají pozitivnější a aktivnější reakce na stresující situaci než pesimisté. Jejich imunitní systém funguje lépe a ve stresové situaci jeho funkce tolik neklesá. Méně pravděpodobně tedy onemocní, a pokud onemocní, mají kratší a úspěšnější rekonvalescenci než pesimisticky založení lidé. Optimisté v psychicky či fyzicky ohrožující situaci mnohem pravděpodobněji aktivně vyhledají pomoc. Zároveň by měli být více zaměření na zdravotní prevenci, ovšem tuto hypotézu se v našich podmínkách dosud nepodařilo potvrdit Optimismus a zdraví v pokročilém věku Je známo, že lidské zdraví se v průběhu života mění a stejně tak se vyvíjí i přesvědčení týkající se zdraví a návyky, které jej ovlivňují. Ačkoliv vliv optimismu na zdraví a zdraví podporující chování byl zkoumán mnoha studiemi, není dosud k dispozici dostatek poznatků o všech věkových skupinách. Co se týče optimismu, většina výzkumů pracovala se studenty, tedy převážně mladými lidmi. Méně výzkumů se zaměřovalo na období střední dospělosti. Nejhůře je v této oblasti prozkoumaná skupina seniorů. Sarafino (1990) uvádí, že starší 45

46 dospělí obecně mají vyšší tendence se angažovat ve zdravém chování a méně pravděpodobně si osvojují nové rizikové formy chování. Možné příčiny vysvětluje tak, že starší lidé si mohou vzhledem ke stárnutí připadat v otázce svého zdraví zranitelnější a proto se začínají více věnovat zdraví prospěšnému chování. Druhým důvodem může být to, že u starších věkových skupin spíše přežili ti, kdo se intenzivně věnovali zdraví prospěšnému chování, což ovlivňuje výsledky výzkumů. Nás zajímá, jak se bude věk promítat do vztahu chování souvisejícího se zdravím a optimismu. Mnoha výzkumy pozorovaný vztah optimismu k preventivnímu a zdraví podporujícímu chování byl pozorován zejména na mladší populaci. V našich podmínkách (v České republice) se navíc zatím nepodařilo tuto hypotézu potvrdit. Jedním z důvodů může být právě výběr výzkumného souboru. Jak už bylo uvedeno výše, optimisté mohou někdy vidět realitu zkresleně ve svůj prospěch a podceňovat možná zdravotní rizika. Mladí optimisté, kteří se dosud nesetkali se závažnějšími zdravotními komplikacemi, možná nemají tendenci, uvažovat o možných negativních scénářích ohledně svého zdraví a předpokládat, že onemocní. U starších lidí, kteří se již potýkají s jistými zdravotními problémy, by mohla být situace odlišná. S přibývajícím věkem a zhoršováním zdravotního stavu si lidé více uvědomují zdravotní rizika (Renner, Knoll a Schwarzer, 2000) a začíná být důležitější udržovat zdravý životní styl a věnovat více času prevenci. Z literatury víme, že dispoziční optimisté, stejně jako defenzivní pesimisté bývají aktivnější ve snaze dosáhnout určitého cíle (v tomto případě udržení uspokojivé úrovně zdravotního stavu). Proto se domníváme, že by mohl dispoziční optimismus či defenzivní pesimismus vést u seniorů k podpoře prevence a zdravého životního stylu. Na druhou stranu s sebou vyšší věk přináší řadu nemocí a fyzických a psychických omezení, které mohou starším jedincům bránit v tom, aby se angažovali v určitých formách zdraví podporujícího chování. Například pravidelné cvičení a pohyb může být pro některé starší jedince vzhledem k omezené pohyblivosti problematické. Mnozí senioři se tváří v tvář onemocnění přestávají věnovat fyzickým aktivitám, třebaže by pro ně byly prospěšné (Schaie, Leventhal a Willis, 2003). Pro tuto věkovou skupinu však dosud není k dispozici mnoho dat. Na skupinu seniorů se jako jedna z mála zaměřila studie Steptoea (a kol., 2006). Zúčastnilo se jí 128 participantů od 65 let věku. Výsledky ukázaly vztah optimismu k nekuřáctví, umírněné konzumaci alkoholu, svižné chůzi a energickému pohybu. Pozitivní asociace byla nalezena také mezi optimismem a fyzickým zdravotním stavem a optimismem a subjektivním hodnocením zdravotního stavu. Lepší dietní návyky, častější fyzickou aktivitu, více nekuřáků, ale naopak častější konzumaci alkoholu mezi stárnoucími optimistickými 46

47 muži zdokumentovali Giltay se svými spolupracovníky (Giltay a kol., 2007). Další studie se zaměřila na vliv optimismu na psychické, sociální a fyzické fungování u stárnoucí populace. Ačkoliv tento výzkum potvrdil vliv optimismu na psychický well-being a subjektivní vnímání vlastního zdraví, autoři namítají, že nenalezli významný vztah mezi optimismem a sociálním či fyzickým fungováním a že skutečný psychický a fyzický stav respondentů pesimistů a optimistů mohl být ve skutečnosti stejný (Achat a kol., 2000). Optimismus bývá často spojován s vyšší vnímanou kvalitou života ve stáří (např. Bowling a kol., 2002, Bain a kol. 2003). Je však třeba dalších výzkumů, aby bylo potvrzeno, zda se jedná pouze o optimistické zkreslení reality nebo zda optimističtí senioři věnují více času prevenci, žijí zdravěji a skutečně lépe fyzicky a psychicky prospívají. 47

48 II. Praktická část 1. Cíl výzkumu a formulace hypotéz První část práce se zabývala teoretickými přístupy k různým konstruktům optimismus a pesimismu a také zdraví podporujícím chováním. Byly zde teoreticky vymezeny a popsány pojmy zdraví, podpora zdraví a prevence. V poslední kapitole teoretické části byl představen přehled výzkumů zabývajících se vlivem optimismu a pesimismu na zdraví podporující chování a jejich výsledků. Na základě těchto poznatků jsme stanovili cíle našeho výzkumu a formulovali výzkumné hypotézy Cíl výzkumu Cílem výzkumu je prozkoumat vliv dispozičního optimismu a defenzivního pesimismu na chování jedinců vztahující se ke zdraví. Budeme se snažit zjistit, zda mají tyto dva konstrukty optimismu vliv na zdraví podporující chování a zda bude tento vliv u obou konstruktů srovnatelný. Dle většiny autorů je dispoziční optimismus spojen s vírou v dosažitelnost stanovených cílů a očekáváním pozitivní budoucnosti. Tato přesvědčení vedou k aktivitě a vytrvalosti optimistického jedince. Dle tohoto předpokladu by měli optimisté být aktivní také ve vztahu ke svému zdraví a realizovat opatření ve snaze předejít onemocnění (Scheier a Carver 1987). Někteří autoři ovšem namítají, že optimismus někdy může vést k pocitu nezranitelnosti a podceňování reálných rizik (tzv. strategický optimismus). Naopak defenzivní pesimisté, kteří si rizika dobře uvědomují, předem počítají s nejhorší možnou variantou a snaží se na ni aktivně připravit, by z tohoto důvodu mohli být také velmi aktivní v realizaci preventivního chování (Cantor a Norem 1989). V práci se proto pokusíme zjistit, který z obou konstruktů je silnějším prediktorem tohoto chování. Dalším cílem je porovnání rozdílů mezi mladými lidmi ve studentském věku a seniory. Budeme zjišťovat, zda se mladí optimisté či pesimisté liší ve vztahu k prevenci onemocnění a v dalších formách chování souvisejících se zdravím od lidí v důchodovém věku. Zda je nějaký rozdíl v tom, jak optimismu ovlivňuje toto jejich chování v mládí a ve stáří. Zatímco dispoziční optimismus je považován za trvalou osobnostní charakteristiku, defenzivní pesimismus a strategický optimismus jsou spíše pojímány jako kognitivní strategie, jsou flexibilnější. Je tedy možné, že se bude vliv věku promítat do těchto dvou různých konstruktů optimismu a pesimismu odlišně. 48

49 1.2. Formulace hypotéz Na základě poznatků získaných z odborné literatury ohledně problematiky optimismu, pesimismu, prevence a zdraví podporujícího chování můžeme přistoupit k formulaci následujících hypotéz: H1: Existuje vztah mezi dispozičním optimismem a zdraví podporujícím chováním. H1.1: Předpokládáme, že dispoziční optimisté projevují vyšší míru zdraví podporujícího chování. V porovnání s dispozičními pesimisty se optimisté více věnují zdravému životnímu stylu a preventivnímu chování a méně často se u nich objevuje chování, které je pro zdraví rizikové. H2: Existuje vztah mezi defenzivním pesimismem a zdraví podporujícím chováním. H2.1: Předpokládáme, že defenzivní pesimisté projevují vyšší míru zdraví podporujícího chování. V porovnání se strategickými optimisty se více věnují zdravému životnímu stylu a preventivnímu chování a méně často se u nich objevuje chování, které je pro zdraví rizikové. H3: Existuje vztah mezi dispozičním optimismem a subjektivně vnímaným zdravím. H3.1: Předpokládáme, že dispoziční optimisté budou uvádět méně zdravotních obtíží než dispoziční pesimisté. H4: Existuje vztah mezi defenzivním pesimismem a subjektivně vnímaným zdravím. H4.1: Předpokládáme, že strategičtí optimisté budou uvádět méně zdravotních obtíží než defenzivní pesimisté. H5: Věk ovlivňuje manifestaci vztahu dispozičního optimismu a zdraví podporujícího chování. H5.1: Domníváme se, že starší dispoziční optimisté se budou více věnovat zdraví podporujícímu chování než mladší dispoziční optimisté. H6: Věk ovlivňuje manifestaci vztahu defenzivního pesimismu a zdraví podporujícího chování. H6.1: Domníváme se, že starší defenzivní pesimisté se budou více věnovat zdraví podporujícímu chování než mladší defenzivní pesimisté. 49

50 2. Metodika výzkumu Jedná se o kvantitativní výzkum. Snažíme se ověřit existenci vztahu mezi vybranými konstrukty optimismu a pesimismu a zdravím podporujícím chování. Naším cílem je potvrdit existenci těchto vztahů a určit jejich sílu. Jedná se o korelační studii. Dále je ověřován vliv věku na tyto vztahy. Srovnávány jsou dvě různé věkové kohorty, jde tedy o průřezový typ výzkumu Výzkumný soubor Výzkumný soubor sestává ze dvou menších souborů lišících se věkem respondentů, Tyto dva soubory byly mezi sebou porovnány. První soubor tvoří mladí lidé ve věku od 18 do 26 let. Tuto kategorii jsme nazvali student. (Jedná se však pouze o název kategorie. Studium na VŠ nebylo podmínkou pro zařazení do této kategorii, podmínkou byl pouze příslušný věk.) Druhý soubor tvoří lidé od 60 let věku, horní věková hranice nebyla stanovena. Tuto věkovou kategorii jsme nazvali senioři. V další části práce budeme pro tyto dva soubory užívat pro zjednodušení výše zmíněná označení senior a student. Výběr osob do výzkumu probíhal metodou příležitostného výběru. Celkem byla ve výzkumu použita data od 534 respondentů, z toho 175 mužů (33%) a 359 žen (67%) viz graf 3. Původně nasbíraných dotazníků bylo více, avšak některé byly pro neúplnost nebo nesmyslnost odpovědí vyřazeny. Věk respondentů v kategorii seniorů se pohybuje od 60 do 93 let. Průměrný věk v tomto souboru je 69,5 let. Medián má hodnotu 68, modus je rovný mediánu, rovněž 68. V souboru studentů je průměrný věk 22 let. Modus má hodnotu 21, medián pak 22. Výzkumu se zúčastnilo 365 osob ve věkové kategorii student a 169 osob ve věkové kategorii senior. Soubor studentů je přibližně dvakrát větší než soubor seniorů. Toto nerovnoměrné rozdělení není pro některé typy porovnávání zcela ideální. V obou souborech je více žen než mužů. Mezi studenty je 242 žen (66%) a 123 mužů (34%). Mezi seniory je 117 (69%) žen a 52 (31%) mužů viz tabulka 2. 50

51 Graf 3. Procentuální podíl mužů a žen ve výzkumném souboru. věk kategorie Četnost Procent senior muž 52 30,8 žena ,2 celkem ,0 student muž ,7 žena ,3 celkem ,0 Tabulka 2. Podíl mužů a žen v jednotlivých věkových kategoriích Z dalších demografických údajů byly sledovány rodinný stav, velikost bydliště respondenta, národnost, a zda je osoba věřící či nevěřící. Osoby jiné národnosti než české (včetně slovenské) byly z analyzovaného souboru vyloučeny. Složení zkoumaného souboru dle velikosti bydliště je následující: Nejvíce studentů (104 osob, 28%) pochází z města do obyvatel. Zastoupení ostatních kategorií je rovnoměrné. Pět osob velikost bydliště neuvedlo. Senioři nejčastěji pocházejí z velkého města (49 osob, 29%) nebo z vesnice (47 osob, 28%). Nejméně seniorů pochází z velkoměsta jen 8%. Osm seniorů velikost bydliště neuvedlo. Získané údaje shrnuje tabulka 3. 51

52 Věk kategorie Četnost Procent senior malé město 47 27,8 střední město 23 13,6 velké město 49 29,0 velkoměsto 14 8,3 vesnice 28 16,6 neuvedeno 8 4,7 celkem ,0 student malé m 65 17,8 střední m 62 17,0 velké m ,5 velkoměsto 57 15,6 vesnice 72 19,7 neuvedeno 5 1,4 celkem ,0 Tabulka 3. Bydliště repondentů dle velikosti Z hlediska rodinného stavu je u seniorů nejčastěji uváděná kategorie ženatý/vdaná (tabulka 4). Tento stav uvádí 93 respondentů (55%). U studentů je to kategorie svobodný, kterou uvádí 357 respondentů (98%). Pouze tři studenti uvedli, že jsou ženatí a pouze jeden respondent v této kategorii je rozvedený. Žádný respondent v kategorii student není ovdovělý. Seniorů je ovdovělých 45 (27%). K víře se přihlásila téměř polovina seniorů (45%). Naopak ve věkové kategorii student uvedlo, že je věřících, jen 18% dotázaných. Věk kategorie Četnost Procent senior neuvedeno 1,6 ovdovělý 45 26,6 rozvedený 27 16,0 svobodný 3 1,8 ženatý/vdaná 93 55,0 celkem ,0 student neuvedeno 4 1,1 rozvedený 1,3 svobodný ,8 ženatý/vdaná 3,8 celkem ,0 Tabulka 4. Rodinný stav respondentů 52

53 2.2. Metody sběru dat Sběr dat probíhal v průběhu několika měsíců od jara do podzimu roku Data byla sbírána jednak elektronicky pomocí online formuláře na webových stránkách a také ve formě tužka papír. Respondenti byli oslovováni pomocí různých kanálů osobně, prostřednictvím u, na přednáškách na půdě univerzity a dalšími způsoby. Respondentům byla předložena rozsáhlá testová baterie sestávající ze čtyřech částí. První část je věnovaná demografickým údajům, druhá část zdraví podporujícímu chování, třetí část se věnuje subjektivním zdravotním steskům a čtvrtá osobnosti respondenta. Baterie vznikla na půdě Masarykovy univerzity v rámci rozsáhlejšího výzkumu. Baterie má celkem 21 stran a její vyplnění trvá minut. Sestává z deseti metod. Pro účely práce byly vybrány k analýze data z následujících částí baterie: - Úvodní část týkající se demografických údajů - Škála chování souvisejícího se zdravím - Inventář zdravotních stesků - Revidovaný Test životní orientace (LOT-R) - Dotazník defenzivního pesimismu (DPQ) Jednotlivé použité metody budou podrobně popsány níže. Data byla zaznačena do tabulky v programu Microsoft Office Excel. Zde byla upravena, vyčištěna a překódována. Bylo potřeba například překódovat některé reverzní položky dotazníků. Poté byla takto upravená data importována do programu IBM SPSS, kde byla podrobena statistické analýze Škála chování souvisejícího se zdravím Škála chování souvisejícího se zdravím (Dosedlová, Slováčková, Klimusová, 2010) byla provedena na základě dat nasbíraných v předvýzkumu. Obsahuje 43 položek týkajících se různých aspektů životního stylu a zdravotní prevence. Položky se týkají například tělesné aktivity, stravování, spánkového režimu, rizikového chování, preventivního chování atd. Proband odpovídá, jak často se u něj dané chování vyskytuje. K odpovědím slouží pětistupňová škála od 1 do 5. V posledních položkách odpovídá proband číslem. Příkladem takové položky je číslo položka 39: Kolik hodin týdně se v současné době cíleně věnujete sportu? Proband uvede číslem konkrétní počet hodin. Ke škále byly připojeny ještě čtyři 53

54 otázky týkající se preventivních prohlídek a zubní hygieny. Tyto čtyři položky jsou ve formě tzv. checkboxu, kde proband zaškrtává vybrané tvrzení, které odpovídá jeho situaci Inventář zdravotních stesků Tato část baterie se zaměřovala na to, jak lidé subjektivně vnímají své zdraví. Obsahovala 21 různých zdravotních problémů a úkolem respondentů bylo ohodnotit četnost výskytu těchto problémů v posledním roce. Probandi odpovídali na škále od 1 do 4, 1=nikdy, 4=často. Druhá část dotazníku se věnovala různým druhům závažnějších onemocnění, které respondenti prodělali v posledních pěti letech. Respondenti měli k dispozici seznam různých skupin onemocnění a měli zaškrtnout všechny, které se u nich v daném období objevily. Námi používaný dotazník je upravenou verzí inventáře zdravotních stesků, který použila ve svém výzkumu Osecká (Osecká, Řehulková a Macek, 1998). Inventář je českou adaptací metody, která vznikla v Centru pro výzkum adolescentů na univerzitě v Bielefeldu v Německu (Osecká, 2010). Reliabilita dotazníku je vysoká, autorka uvádí hodnotu Cronbachovy alfy 0,88 (Osecká, Řehulková a Macek, 1998) Revidovaný test životní orientace (LOT-R) Dispoziční optimismus a pesimismus jsme v této práci měřili pomocí Revidovaného testu životní orientace (Scheier, Carver, Bridges, 1994), který je upravenou a zkrácenou verzí staršího Testu životní orientace. Revidovaný dotazník je kratší o dvě položky, obsahuje šest položek měřících optimismus a pesimismus a čtyři doplňující položky. V naší práci jsme probandům předkládali pouze šest základních položek, doplňující položky byly vzhledem k délce celé baterie z dotazníku vypuštěny. Polovina ze šesti základních položek (položky 1, 3, 6) se vztahuje k optimismu a druhá polovina k pesimismu (položky 2, 4, 5). Proband na položky odpovídá vyjádřením míry souhlasu na pětistupňové Lickertově škále: 1=plně souhlasím, 2=souhlasím, 3=něco mezi, 4=nesouhlasím, 5=vůbec nesouhlasím. Vyhodnocení dotazníku se provádí sečtením všech šesti položek, čímž získáme výsledné skóre v rozmezí 6 až 30. Je však třeba nejdříve upravit reverzní položky. Vyšší skór udává optimismus, zatímco nízké hodnoty odpovídají pesimismu. Dotazník je také možné vyhodnocovat druhým způsobem, kdy spočítáme zvlášť položky pro pesimismus a zvlášť položky týkající se optimismus a získáme tak dva oddělené skóry, jeden pro pesimismus a druhý pro optimismus. Tento způsob vyhodnocení jsme v naší práci neužívali. 54

55 Normy, založené na výběrovém souboru 2055 amerických studentů vysokých škol jsou: m = 14,33; s = 4,28. Metoda má podle autorů dobré psychometrické charakteristiky. Vnitřní konzistence je dobrá, Cronbachovo alfa se uvádí ve výši r = 0,78, test-retestová reliabilita po 28 měsících byla ve výši r = 0,79 (Scheier, Carver, Bridges, 1994). Na závěr je třeba poznamenat, že v námi užívané baterii byl dotazník LOT-R mírně upraven. Kromě vypuštění doplňkových položek byla přepólována odpovědní škála. Užívali jsme škálu od 1 do 5 s nesouhlasem na 5 a souhlasem na 1, zatímco původní verze užívá stupnici 0 4 se souhlasným pólem na 4 a nesouhlasným na Dotazník defenzivního pesimismu (DPQ) Dotazník defenzivního pesimismu (Norem, 2002) obsahuje 17 výroků týkajících se různých zátěžových situací a způsobu, jakým o nich lidé přemýšlejí a jak se na ně připravují. Výroky se zaměřují na defenzivní pesimismus a reflektivitu. Proband na položky odpovídá na sedmistupňové Lickertově škále: 1 = vůbec mě nevystihuje, 7=velice mě vystihuje. Některé z uvedených položek jsou výplňové či experimentální. Pro získání výsledného skóre je třeba nejdříve obrátit reverzní položky a poté hodnoty u jednotlivých položek sečíst. Výsledné skóre se může pohybovat v hodnotách od 12 do 84 (Do výsledného skóre se započítává pouze 12 položek.). Čím vyšší je takto získané skóre, tím více u respondenta převládá defenzivní pesimismus. Nízké skóre značí strategický optimismus. Někteří jedinci se mohou pohybovat mezi těmito dvěma póly, ti jsou označováni za aschematické typy. Test má vysokou reliabilitu a test-restestovou reliabilitu, vnitřní konzistence je také dobrá, Cronbachova alfa má hodnotu 0, Metody analýzy dat Před samotným zpracováním jsme data upravili a vyčistili v programu Microsoft Excel Dotazníky, které neodpovídaly demografickým filtrům (určitý věk a česká národnost), byly ze souboru vyřazeny. Taktéž byly vyřazeny některé neúplné odpovědi a nesmyslné odpovědi, kupříkladu případy, kde byla v odpovědích na položky zjištěna jen minimální nebo nulová variabilita. Před dalším zpracováním bylo nutné ještě rekódovat některé položky. Poté byla upravená data importována do programu IBM SPSS Statistics 22, ve kterém jsme tato data statisticky zpracovali. Nejdříve jsme celý soubor a oba jeho podsoubory popsali 55

56 deskriptivními statistickými metodami (pohlaví, věk, velikost bydliště atd.). Následně jsme provedli faktorovou analýzu Škály chování souvisejícího se zdravím a dotazníku zdravotních stesků. Užili jsme metodu hlavních komponent s rotací Varimax. Takto získané faktory nám sloužily jako proměnné pro další analýzy. Škálu chování související se zdravím bylo dále třeba upravit. Kromě extrakce zmíněných faktorů byly dále upraveny a vyškrtnuty některé položky. V programu jsme dále zpracovali dotazníky LOT-R a DPQ, z nichž jsme vypočítali výsledná skóre a ta uložili jako nové proměnné. Po provedení faktorové analýzy a upravení dalších proměnných jsme provedli korelační analýzu, pomocí které jsme ověřovali vztah mezi námi vybranými konstrukty optimismu, chováním souvisejícím se zdravím a zdravotními stesky. Použili jsme parametrickou korelaci. Nakonec jsme ještě provedli lineární regresní analýzu, kterou jsme zkoumali vztah mezi konstrukty optimismu a chováním souvisejícím se zdravím. Všechny zmíněné statistické operace jsme provedli v programu IBM SPSS Statistics

57 3. Výsledky 3.1. Výsledky LOT-R Výsledné skóre v dotazníku dispozičního optimismu bylo získáno pomocí součtu hodnot jednotlivých položek. Maximum bylo v naší verzi dotazníku 30, minimální dosažitelné skóre bylo 6. Nízké hodnoty výsledného skóre značí dispoziční pesimismus, vysoké hodnoty dispoziční optimismus. Dotazník vyplnilo celkem 383 respondentů. Nejnižší dosažené skóre v souboru bylo 7, maximální dosažené skóre bylo 29. Žádný z respondentů tedy nedosáhl absolutního maxima ani minima. Z toho vyplývá, že žádný z respondentů nebyl absolutní optimista ani absolutní pesimista. Aritmetický průměr získaného skóre byl 19,8, medián má podobnou hodnotu, a sice 20. Modus má hodnotu 23 (viz tabulka 5). Počet pl. odpovědí LOT-R Průměr Medián Modus Minimum Maximum , Tabulka 5. Vyhodnocení dotazníku LOT-R (1) Z grafu 4 lze vidět, že rozložení hodnot získaných dotazníkem LOT-R bylo velmi blízké normálnímu rozložení, které v grafu ukazuje křivka. Pouze bylo mírně posunuté směrem k pólu optimismu. Tabulka 6 ukazuje hodnoty horního a dolního kvartilu, dle kterých jsme zjistili, kolik je ve zkoumaném souboru dispozičních optimistů, pesimistů a nevyhraněných osob. V souboru bylo celkem 96 pesimistů, 123 optimistů, 164 osob bylo nevyhraněných. Počet platných odpovědí LOT-R Horní kvartil Dolní kvartil Interkvartilové rozpětí Sm. odch ,59 Tabulka 6. Vyhodnocení dotazníku LOT-R (2) Co se týče jednotlivých věkových kategorií, v kategorii senior byl aritmetický průměr dosaženého skóre 19,4, medián 19,5 a modus 19. Tyto tři hodnoty jsou téměř identické. 57

58 Z toho je vidět, že rozložení zde bylo poměrně symetrické a velmi se blížilo normálnímu rozložení. Nejnižší dosažená hodnota byla 8, nejvyšší 26. Dotazník vyplnilo 122 respondentů seniorů. U respondentů v kategorii student měl aritmetický průměr dosaženého skóre hodnotu 20, medián byl 21 a modus měl hodnotu 23. Minimální dosažené skóre bylo 7, maximální dosažené skóre bylo 29. V této věkové kategorii dotazník vyplnilo 261 respondentů. Graf 4. Histogram rozložení celkových skórů LOT-R 3.2. Výsledky dotazníku DPQ V dotazníku DPQ jsme skórovali pouze 12 položek. Výsledný skór jsme získali součtem hodnot jednotlivých položek. Dvě položky byly reverzní a bylo je proto třeba nejdříve přepólovat. Minimální dosažitelné skóre bylo 12, maximálně skóre, které bylo možné v dotazníku získat, bylo 84. Pro intepretaci výsledků platí, že čím vyšší je skóre, tím více se 58

59 u daného jedince projevuje defenzivní pesimismus. Nízké skóre naznačuje vyšší míru strategického optimismu. Dotazník DPQ vyplnilo celkem 341 respondentů. Minimální dosažená hodnota skóre byla 19, maximální 78. Ani v tomto dotazníku žádný z respondentů nedosáhl absolutního možného maxima ani minima. Ve zkoumaném souboru se tedy nenacházel žádný stoprocentní defenzivní pesimista či strategický optimista. Aritmetický průměr měl hodnotu 49,9, medián byl hodnotou téměř identický, měl hodnotu 50 a modus 51 (tabulka 7). DPQ Počet platných odpovědí Průměr Medián Modus Minimu m Maximu m , Tabulka 7. Vyhodnocení dotazníku DPQ (1) Na základě výše podobnosti výše uvedených tří hodnot průměru, mediánu a modu a grafu 5 znázorňujícího rozložení získaných skóre můžeme usoudit, že rozložení bylo symetrické a blíží se normálnímu rozložení. Pro zjištění počtu defenzivních pesimistů a dispozičních optimistů jsme využili hodnot dolního a hodního kvartilu (tabulka 8). Pod hranicí dolního kvartilu (42) se nacházelo 86 respondentů. Tyto respondenty považujeme za strategické optimisty. Nad hranicí horního (57) kvartilu se nacházelo 93 respondentů, tyto respondenty považujeme za defenzivní pesimisty. 162 respondentů lze zařadit mezi nevyhraněné. Počet platných odpovědí DPQ výsledky Horní kvartil Dolní kvartil Interkvartilové rozpětí Sm. odch ,97 Tabulka 8. Vyhodnocení dotazníku DPQ (2) Dotazník DPQ zodpovědělo 106 seniorů. Maximální dosažené skóre bylo v této kategorii 72, minimální 26. Aritmetický průměr skóre mel u seniorů hodnotu 49,5, medián byl opět velmi podobný, měl hodnotu 50. Modus byl shodný s mediánem, měl rovněž hodnotu 50. V kategorii student zodpovědělo dotazník 235 osob. Maximální skóre bylo 78, minimální 19. Aritmetický průměr dosáhl hodnoty 50,1, medián 50 a modus byl

60 Graf 5. Histogram rozložení celkových skórů DPQ 3.3. Výsledky Škály chování souvisejícího se zdravím Škála chování související se zdravím sestává ze 43 položek týkajících se různého typu chování, které může pozitivně či negativně ovlivňovat lidské zdraví. Abychom zredukovali počet položek a analyzovali strukturní vztahy mezi nimi, bylo potřeba provést faktorovou analýzu. Škála byla již v několika předešlých výzkumech podrobena faktorové analýze. Původně vznikla v roce 2010 v rámci studie, která probíhala na vysokoškolské populaci (Dosedlová, Klimusová, Slováčková, Kebza). Studie Dosedlové, Klimusové, Slováčkové a kol. (2013) odhalila faktorovou analýzou sedm faktorů. Sedm faktorů bylo nalezeno rovněž v diplomové práci Fořtové (2012), Kultová (2014) v rámci své diplomové práce extrahovala pouze šest faktorů. V našem případě se jednalo o upravenou verzi dotazníku doplněnou navíc o několik samostatných otázek týkajících se preventivních prohlídek u lékaře. Proto bylo třeba provést novou faktorovou analýzu a ověřit, zda dojdeme ke stejnému řešení jako předešlé studie, které s tímto dotazníkem pracovaly. 60

61 Faktorová analýza celého dotazníku a doplňujících otázek v našem případě neodhalila jasnou strukturu. Proto jsme podrobili faktorové analýze nejprve první část plus otázky ohledně čištění zubů a návštěv lékaře. Z této části jsme extrahovali pět faktorů. Položky na konci dotazníku týkající se konzumace alkoholu, kouření a drog jsme ponechali samostatně a do faktorové analýzy jsme je nezahrnovali. K tomuto jsme přistoupili i z toho důvodu, že dotazník samotný byl v papírové formě rozdělen na tři části, z nichž každá byla samostatně kódovaná. Odlišné škálování závěrečných položek dotazníku mohlo nepříznivě ovlivňovat výsledky faktorové analýzy a komplikovat je. Na základě faktorové analýzy jsme z položek 1-39 a 3 položek týkajících se prevence extrahovali pět faktorů. Extrakci faktorů jsme provedli v programu SPSS za použití faktorové analýzy s rotací Varimax. Z původních 42 položek jsme celkem získali 5 faktorů vysvětlujících 41% společného rozptylu. Tabulka s faktorovými zátěžemi je uvedena na konci práce v příloze. Extrahovány byly následující faktory: Zdravá strava zdravá strava, udržování hmotnosti, péče o chrup vyhýbání se škodlivým látkám a umělým přísadám, duševní hygiena, vyhýbání se sladkému, smaženému a jiným způsobem nezdravému jídlu. Dobrá nálada udržování sociálních kontaktů, pozitivní vztah k sobě, věnování se příjmením aktivitám. Pravidelný režim dostatečný spánek a relaxace, organizace času, pravidelné stravovací návyky. Prevence a ochrana pravidelné prohlídky u lékaře, používání ochranných prostředků (opalovací krémy, brýle, helma, bezp. pásy atd), přizpůsobení režimu aktuálnímu zdravotnímu stavu. Kondice cvičení a jiný pohyb, otužování, solárium. Výsledné uspořádání položek ve faktorech se jeví poměrně logické. Výsledné faktory, třebaže je jich jiný počet, jsou podobné faktorům extrahovaným ve výše zmíněných starších studiích. Rozdíly a rozdílné zpracování faktorové analýzy této škály pramenily především z odlišné struktury a skladby dotazníku, který se v našem případě skládal z tří částí, a také z odlišného počtu a věkového složení respondentů. 61

62 Položky týkající se konzumace piva, vína a destilátů jsme do analýzy nezahrnovali. Sloučili jsme je do jedné položky pojednávající o průměrné spotřebě jednotek alkoholu za týden. Položky týkající se kouření a užívání lehkých drog jsme rovněž ponechali jako samostatné proměnné. Nepracovali jsme s položkami týkající se počtu vykouřených cigaret, středně tvrdých a tvrdých drog a způsobu čištění zubů, jelikož tyto položky nevykazovaly prakticky žádnou variabilitu a jejich zařazení do dalších analýz by tedy postrádalo význam. Celkem jsme zredukovali původních 46 položek na 8 nových proměnných Výsledky inventáře zdravotních stesků Tento dotazník se stejně jako předchozí škála skládal z několika různě kódovaných částí. Položky týkající se subjektivního hodnocení míry pociťovaného stresu a různých druhů symptomů (např. bolesti hlavy, nechutenství, žaludeční obtíže atd.) byly analyzovány pomocí faktorové analýzy s rotací Varimax. Nejdříve jsme si pro přehled udělali sutinový graf (graf 6). Následně jsme ze všech položek extrahovali 3 faktory vysvětlující 42% společného rozptylu. Tabulku s faktorovými zátěžemi předkládáme na konci práce v příloze. Graf 6. Sutinový graf 62