Žák se zbytky zraku v běžné ZŠ a v ZŠ pro zrakově postižené

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY Žák se zbytky zraku v běžné ZŠ a v ZŠ pro zrakově postižené Bakalářská práce Brno 2007 Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Mgr. Petra Hamadová, Ph.D Vypracovala: Magdaléna Stružová

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. Brno podpis 2

3 Děkuji PhDr. Mgr. Petře Hamadové, Ph.D. za cenné rady a poznámky, vstřícný a milý přístup a podporu při vedení práce. Poděkování patří rovněž RNDr. Daně Švihálkové ze ZŠ Kamenomlýnská za velkou ochotu a umožnění návštěvy školy při vypracovávání kazuistiky. 3

4 Obsah: Úvod Zraková postižení Definice zbytku zraku Vybrané chorobné stavy oka Další příčiny těžké zrakové vady Povinná školní docházka Volba typu školy Integrace do běžné základní školy Vzdělávání ve speciální základní škole Specifika školní práce s žákem se zbytky zraku Práce v hodině a pracovní prostředí žáka Užívání pomůcek pro zrakově postižené, výuka čtení a psaní Braillova písma Prostorová orientace Další činitelé v péči o dítě se zbytky zraku Případová studie...32 Závěr...38 Resumé...39 Použité literární a internetové zdroje

5 Úvod Problematika těžkého zrakového postižení, konkrétně kategorie označovaná jako zbytky zraku, se v české literatuře objevuje jen okrajově. Je to dáno hlavně tím, že rozsah tohoto postižení je široký a tato kategorie často bývá zaměňována za praktickou slepotu. V základních školách se nicméně děti se zbytky zraku objevují. Díky různorodosti své schopnosti vidět v různém prostředí a za různých podmínek buď dobře nebo špatně, případně vůbec ne, vyžadují individuální přístup učitele a vždy je potřeba znát předem některé důležité aspekty tohoto těžkého zrakového postižení a vědět, jaké metody práce při výuce zvolit. První kapitola nahlíží do problematiky těžkého zrakového postižení, je zde uvedeno několik definic zbytku zraku tak, jak je vidí někteří významní autoři z oboru oftalmopedie. Rozdíly mezi některými pojetími jsou markantní a již jen na tomto základě je snadné udělat si představu, jak nelehké je vlastně začlenění jednotlivých diagnóz právě do této skupiny. Druhá kapitola je pak věnována dvěma typům škol, na které je možné dítě se zbytky zraku umístit. Jednak je to běžná základní škola a věnuji se zde tedy problematice integrovaného vzdělávání včetně jeho výhod a nevýhod, za druhé je to základní škola pro zrakově postižené, která se zřejmě bude jevit pro dítě se zbytky zraku vhodnější. Třetí kapitola pojednává již o samotné práci s těžce zrakově postiženým dítětem ve vyučovací hodině a lze říci, že metody a postupy zde uvedené jsou společné jak pro vzdělávání na běžné základní škole, tak na základní škole pro zrakově postižené. Žádnou z nich totiž nelze opomenout ať již je to souběžná výuka černotisku a bodového písma, užívání pomůcek pro zrakově postižené, nebo výuka prostorové orientace a samostatného pohybu. Cílem práce je dostatečné osvětlení problematiky zbytků zraku, nástin důležitosti využívání těchto zbytků zraku u všech dětí, které jsou toho schopny. Cílem práce je rovněž přinést informace o specifiku výuky dětí se zbytky zraku, poukázat na důležité součásti jejich vzdělávání a v neposlední řadě vzájemně konfrontovat vzdělávání na běžné základní škole a na základní škole pro zrakově postižené. 5

6 1 Zraková postižení Zrakové vady se dělí do jednotlivých stupňů. Tyto stupně jsou určeny hodnotou vizu a šíří zorného pole (srov. < Položka zbytky zraku v tomto členění v podstatě odpovídá položce těžce slabý zrak. Vizus se pohybuje v pásmu od velmi těžké slabozrakosti, až po praktickou nevidomost. V této kategorii je vymezení přesného obsahu, co vlastně pojem zbytky zraku znamená, problémem. V důsledku tohoto nedostatku jsou pak jedinci se zbytkem zraku přiřazováni ke kategorii, ke které mají hodnotou svého vizu blíž to znamená buď ke kategorii těžká slabozrakost, nebo ke kategorii praktická nevidomost, a jednotlivé kategorie (praktická nevidomost X zbytky zraku, zbytky zraku X těžká slabozrakost) bývají rovněž zaměňovány. Jak ale bude popsáno dále, taková záměna může mít pro člověka s tímto postižením nepříjemné následky. Jak už tedy bylo uvedeno, pro posuzování stupně zrakové vady slouží hodnota vizu. Dle Moravcové (2006) české posudkové lékařství definuje 5 kategorií zrakového postižení (podle doporučení WHO). Jedinci se zbytky zraku, jejichž vizus většinou odpovídá hodnotám 3/60 až 1/60, jsou zde zařazeni do kategorie těžce slabý zrak. Naproti tomu ale Kraus (1997) zařazuje jedince s vizem pod 3/60 do skupiny prakticky nevidomých. Jestliže však dle Moravcové (2006, s. 61) nazveme žáka se zrakovými funkcemi v pásmu těžce slabý zrak prakticky nevidomým, pak apriori popíráme úlohu jeho zraku v přijímání informací. To znamená, že člověka, jenž je za určitých podmínek schopen svůj zrak používat, nelze této možnosti zbavit a je potřeba ho v ní podporovat a zrak rozvíjet. 1.1 Definice zbytku zraku Různí autoři uvádějí různá vymezení této kategorie některá z nich zde uvádím. Například Čálek (1986, s. 172) uvádí, že kategorie zbytků zraku zahrnuje krajně různorodé stavy schopnosti vidět. Stanovení zrakové ostrosti poskytuje o funkčních možnostech těchto zbytků zraku jen velmi hrubou orientaci. Je to dáno tím, že k této minimální zrakové ostrosti ještě vždy přistupuje celá řada možných dodatečných příznaků (např. narušení zorného pole, poruchy barvocitu, šeroslepost, světloplachost). 6

7 Z hlediska oftalmologického bývají osoby se zbytky zraku přiřazovány ke skupině těžce slabozrakých nebo k nevidomým osobám (Štréblová 2002). Důležité při posuzování, zda se jedná o zbytek zraku, či o nevidomost se zachovalým světlocitem je, že člověk se zbytkem zraku je schopen tento zbytek zraku ještě účinně využívat, zatímco člověk nevidomý, byť se zachovaným světlocitem, již tuto možnost nemá. Proto je zařazení člověka se zbytkem zraku do kategorie nevidomý velice zavádějící a nepřesné. Z hlediska speciálně pedagogického ale považujeme skupinu osob se zbytky zraku za samostatnou, protože v edukačním procesu vyžaduje speciální organizační a metodické přístupy. Podle vizu je tato skupina mezistupněm mezi slepotou (dolní hranice) a slabozrakostí (horní hranice). Oficiální název je praktická slepota, je však více užívám na úseku sociálně právním (Keblová 2001, s. 43). Dle definice Štréblové (2002) jsou zbytky zraku ve smyslu speciální pedagogiky orgánová vada zraku projevující se závažným defektem zrakového analyzátoru obou očí a tím i poruchou zrakového vnímání. Németh (1999, s. 18) uvádí v souvislosti se zbytky zraku pojem sociální slepota. Dítě podle něj používá zbytky zraku při prostorové orientaci. Ve výchovně vzdělávacím procesu je evidentní převaha kompenzačních činností. Vizuální představy jsou většinou nepřesné, zkreslené. Použitelnost zraku při čtení přiměřeně zvětšeného, resp. jinak upraveného textu je individuální. Nováková (in Vítková 2004, s. 216) uvádí, že skupina se vydělila z důvodů psychologických i speciálně pedagogických. Vizus je snížen na stupeň těžké slabozrakosti tak, že i s korekcí člověk rozpozná prsty těsně před očima. Pro speciálně pedagogickou praxi je důležité, že se žák může projevovat jako nevidomý, ale v omezené míře také vidí. Důsledkem zbytku zraku dochází u postižených ke značnému snížení, omezení nebo deformaci všech zrakových schopností, k závažnému omezení vytváření správných zrakových představ a ke snížené orientaci. 1 Štréblová (2002) uvádí typické projevy zbytku zraku. Jedná se o značné omezení zrakových schopností a omezení ve vytváření správných zrakových představ, při orientaci v prostředí a současně nemožnost praktického grafického výkonu společně 1 < [cit ] 7

8 s výrazně sníženou možností nebo úplnou nemožností požívat běžný tištěný a psaný text. Správná lékařská diagnóza a posouzení zrakových schopností dítěte hraje klíčovou úlohu při rozhodování o nejvhodnějších výchovně-vzdělávacích formách a metodách. Je důležité, aby byly i sebemenší zbytky zraku při diagnostice odhaleny a následně co nejvíce rozvíjeny. Zbytky zraku, dokonce i při progresivní zrakové vadě, kdy hrozí, že dítě ztratí zrak úplně, významně pomáhají při rozvoji osobnosti a schopností dítěte a při budování zrakové paměti, která se může stát v pozdějším věku velmi potřebnou. 1.2 Vybrané chorobné stavy oka Onemocnění, která způsobují těžké následky na zrakové vnímání, je mnoho. Proto se zde zaměřím jen na ta, která jsou nejčastější a tím pádem se s nimi můžeme v praxi při výchově a vzdělávání dětí se zbytky zraku setkat nejpravděpodobněji. Jedná se především o glaukom, degenerativní onemocnění sítnice, vysokou myopii a atrofii papil optického nervu. Dalším příčinám těžkého zrakového postižení je věnována okrajově podkapitola 1.3. Zaměřuji se na medicínskou stránku problému zbytků zraku podrobněji, protože jsem přesvědčena, že je velmi důležité znát všechny projevy jednotlivých onemocnění. Pokud učitel zná, co které onemocnění obnáší, je pro něj snazší stanovit výchovně-vzdělávací postupy a tyto postupy jsou pak i účinnější, jsou-li vybrány přímo s ohledem na dítě a jeho obtíže. Glaukom Vokurka a Hugo (2004) popisují glaukom jako onemocnění charakterizované zvýšeným nitroočním tlakem a následnými změnami vnitřních částí oka a poškozením zrakového nervu, které vede k poruchám vidění. Tito autoři popisují glaukom primární a sekundární. Objeví-li se onemocnění na oku do té doby zdravém, jde o primární glaukom, jehož příčina není zcela jasná, objeví-li se jako důsledek jiného očního onemocnění (oční záněty, úraz a podobně), jde o sekundární glaukom. Dle Vokurky a Huga (2004, s. 143) je podstatou většiny 8

9 druhů glaukomu zvýšení tlaku komorové vody v oku (zvýšená tvorba či poruchy jejího odtoku). Tento tlak lze při odborném vyšetření změřit. Kromě glaukomu primárního a sekundárního rozeznáváme ještě glaukom s otevřeným a uzavřeným úhlem. Toto dělení je významnější z hlediska toho, jakou prognózu jednotlivé typy onemocnění mají. Glaukom s otevřeným úhlem je nejčastější formou glaukomu u dospělých a je údajně jednou z nejčastějších příčin slepoty ve vyvinutých zemích. Je to chronické, zvolna progredující, oboustranné oční onemocnění. Má plíživý začátek a zhoršování stavu pacienta probíhá bez obtíží až do vzniku poškození zrakového nervu a změn v zorném poli. Jedním z rizikových faktorů vzniku tohoto druhu glaukomu je vyšší myopie, proto je třeba na vzájemnou souvislost těchto chorob při diagnostice pamatovat (Kolín a kol., 1995). Glaukom s uzavřeným úhlem je z hlediska prognózy nepříznivější. Dle Kolína a kol. (1995, s. 164)...je charakterizován prudkým a vysokým vzestupem nitroočního tlaku. Tento stav je doprovázen mlhavým viděním, bolestí jedné poloviny hlavy, mírnou nevolností.... Cílem léčby je otevření úhlu přední komory a snížení nitroočního tlaku. Při velkém zvýšení nitroočního tlaku totiž může oko oslepnout během krátké doby, proto je nutná rychlá a důrazná léčba. Bez léčby se oko po čase uklidní a bolesti ustoupí, ale oko většinou zůstane slepé. Podstatou léčby všech druhů glaukomu je snižování nitroočního tlaku. Používají se oční kapky, popřípadě některé vnitřně podané léky snižující tvorbu komorové vody. V některých případech se používá laser nebo se provádí operace. Včasně zahájená a pečlivě prováděná léčba zhoršování nemoci zastaví a zabrání tak těžkému porušení zraku, ale již vzniklá poškození nelze odstranit, proto je důležitá včasná diagnóza a pečlivé dodržování léčby (Vokurka, Hugo, 2004). V případě glaukomu bývá dle Keblové (2001) bývá zraková ostrost v některých případech zachována. Pro školní praxi je ale důležité, že musejí být omezeny pohybové aktivity žáků, neboť vlivem zvýšeného nitroočního tlaku se postupně znehodnocují sítnice a zrakový nerv a v případě sítnice hrozí její odchlípení. Dítě má také výrazné potíže při orientaci v prostoru, při čtení pak obtížně zaostřuje a písmo vnímá jako vybledlé. Dochází i k výpadkům zorného pole a slova jsou proto obtížně čitelná. 9

10 Degenerativní onemocnění sítnice Existuje více druhů degenerativních onemocnění sítnice. V této kapitole se zaměřím na nejčastější pigmentovou dystrofii sítnice (distrophia pigmentosa retinae), myopickou makulární degeneraci a Stargardtovu makulární juvenilní degeneraci. Dle Vágnerové (1995, s. 23) je společným znakem všech degenerací neodvolatelnost jejich progrese. Určitou výhodou zůstává, že progrese je rozložena do relativně dlouhého časového úseku a dítě má dost času se adaptovat. Pigmentová dystrofie sítnice je zvolna progredující oboustranné hereditární onemocnění, které se projevuje poruchou vidění za nízké hladiny osvětlení a extrémním zúžením zorného pole. Klasický název je retinitis pigmentosa. Dle Vágnerové (1995, s. 24) se degenerativní změny projevují už v prvním desetiletí života dítěte. Kolín a kol. (1994) dále uvádí, že asi v 90% etiologií tohoto onemocnění se jedná o autosomní recesivní dědičnost. V těchto případech se jedná o těžší formu onemocnění, která rychleji pokračuje a časně se přidružuje komplikovaná katarakta. Existuje i forma s dominantní dědičností tato má pozdější nástup, pomaleji progreduje a také komplikovaná katarakta vzniká později. Účinná léčba tohoto onemocnění není známa, operace katarakty ale přináší mnohdy překvapivé zlepšení vidění. Průběh choroby se vyznačuje zužováním zorného pole až na 5 (tzv. trubicovité tubulární vidění). Přitom ale centrální zraková ostrost může být dobrá, umožňující čtení. Vágnerová (1995, s. 25) uvádí, že zužování zorného pole omezuje dítě především v oblasti orientace, jeho lokomoci a adaptaci v neznámém prostředí. Tento handicap narušuje i sociální kontakt s vrstevníky, protože dítě má značně omezen rychlý a volný pohyb, který potřebuje při hrách. Na druhé straně je dobré a pro školní praxi významné, že tyto děti vydrží pracovat zrakově na blízko dost dlouhou dobu, přestože taková činnost vyžaduje dosti velké úsilí. Myopická makulární degenerace je příčinou ztráty centrálního vidění u jedinců s vysokou myopií. Onemocnění je vyvoláno atrofií cévnatky a pigmentového listu sítnice při progresivním prodlužování bulbu. Účinná léčba neexistuje (Kolín a kol. 1994). Stargardtova makulární juvenilní degenerace je centrální degenerativní onemocnění sítnice objevující se v dětském věku. Potíže ve zrakové diferenciaci se začínají objevovat zhruba v době počátku školní docházky (bývá uváděno rozmezí 10

11 7 14 let, ale i dříve). Hlavními projevy jsou: snížení centrální zrakové ostrosti, paracentrální a centrální skotomy a poruchy barvocitu. Choroba postihuje obě oči a pomalu progreduje (Harley 1983, Witkowská a Prokop 1983, Hammerstein a Lisch 1985 in: Vágnerová 1995). Zraková ostrost těchto dětí bývá ve školním věku snížena v průměru do pásma velmi těžké slabozrakosti až zbytků zraku, s vizem 2 4/50, také se značně omezuje šíře zorného pole. Tempo zhoršování zrakových funkcí je ale u každého dítěte jiné (Vágnerová 1995). Dle Keblové (2001) mají všechny děti s degenerativními změnami na sítnici potíže s vnímáním svého okolí. Pro školní práci je významné, že dítě v důsledku výpadků zorného pole nevidí např. celé slovo, ale pouze jeho část, proto čtení i psaní bývá velmi náročné. Při pigmentové degeneraci sítnice, kdy je centrální vidění zachováno, může dítě vidět písmena ostře, existují ale jiné typy degenerací, kdy písmo dítě vnímá rozmazaně a zdeformovaně, což mu ještě více znesnadňuje čtení. Vysoká myopie Myopie neboli krátkozrakost je v dětském věku poměrně častým zrakovým postižením. Myopii řadíme do skupiny tzv. refrakčních vad oka. Tento defekt vzniká, leží-li ohnisko optického systému oka před sítnicí (Kolín a kol. 1994, s. 198). Člověk s myopií vidí dobře jen na kratší vzdálenosti, ostrost vidění do dálky je snížena. Kolín a kol. (1994, s. 178) uvádí, že myopie se poprvé objeví u dětí školního věku: prvním příznakem bývá mhouření očí při pohledu do dálky. Některé druhy myopií jsou neprogredující, růst bulbu se zastaví a zraková vada se dále nezhoršuje. Existují ale určité druhy myopie, které mají na zrak těžké následky jedná se především o těžkou myopii s degenerativními změnami (myopia gravis degenerativa), kdy může korekce dosáhnout až 10 dioptrií. U nejtěžších forem může vzniknout atrofie cévnatky a degenerativní změny sítnice, eventuálně může dojít až k jejímu odchlípení a dalšímu, výraznému zhoršení zrakové ostrosti, ke změně zorného pole a v krajním případě až k oslepnutí Vágnerová (1995, s. 34). Etiologie onemocnění bývá nesmírně různorodá, může být dědičná všemi známými způsoby (Fonda 1981 in: Vágnerová 1995, s. 35). Léčba a korekce myopie vždy závisí na stupni vady a na tom, zda se jedná o onemocnění progredující či nikoliv, případně zda se k onemocnění přidružují ještě nějaké komplikace (odchlipování sítnice, skotomy apod.) Kraus a kol. (1997, s. 294) 11

12 uvádí, že u dětí se předepisuje i při těžké myopii plná korekce včetně cylindru. Vzhledem k časté progresi myopie je nutné stanovit každých 6 měsíců kontrolní refrakci. Důležité je poučit rodiče o přirozené progresi myopie, jejíž rychlost nesouvisí s nošením či nenošením korekce. V některých případech těžké degenerativní myopie není ani správná korekce schopna zlepšit zrakovou ostrost. Vizus do blízka mohou zlepšit dalekohledové brýle. U progredujících degenerativních myopií se někdy provádí operační výkon zvaný skléroplastika (Kolín a kol. 1994), dle Krause (1997) ale zlepšení vizu pomocí této operace nebylo seriózní vědeckou studií prokázáno a ve vyspělých zemích se dnes téměř neprovádí. Atrofie papil optického nervu Jedná se o postupné odumírání zrakového nervu. Příčinou může být degenerace terče zrakového nervu, otok nebo městnání. Asi 30% diagnóz je z hlediska etiologie neobjasněno. Vágnerová (1995, s. 19) popisuje onemocnění jako degeneraci příslušné nervové tkáně, druhého neuronu zrakové dráhy. Uvádí, že výsledný stav vzniká vlivem velmi různých patologických procesů. Hlavním klinickým znakem je změna barvy papily. Příčin, které mohou způsobit atrofii terče zrakového nervu, je mnoho. Postižení může být dědičné tedy primární, ale mohou je sekundárně vyvolat i jiné faktory nitrolební národy, působení diabetu, vlivy některých jedů (např. metylalkoholu). Medicínská léčba je nemožná, proto se přistupuje k opatřením zmírňujícím dopady postižení. 1 Vágnerová (1995, s. 19) ještě dále uvádí, že z hlediska etiologie je tato porucha komplexem s poměrně velkou pravděpodobností kombinovaného postižení, zejména ve spojitosti s defektem CNS. Vrozená forma atrofie papil optického nervu bývá často dědičná.... Defekt bývá většinou oboustranný. Ačkoliv jde v naprosté většině o vrozený handicap, nebývá diagnostikován ihned po narození, protože oči nemusejí být nijak nápadné. V praxi je možné se setkat i s případy kdy je zrakový nerv porušen později po narození, většinou vlivem onemocnění či úrazu mozku. Tzv. sekundární atrofie terčů zrakového nervu může vzniknout vlivem chorobných nitroočních změn, např. u dlouhotrvajícího glaukomu (Řehák a kol., 1 < [cit ] 12

13 1898 in Vágnerová, 1995). Z hlediska pedagogického je důležité, že onemocnění není progresivní a děti se postupně učí využívat zbytky svého zraku. Dle Keblové (2001) postihují děti s lékařskou diagnózou atrofie optického nervu nejrůznější druhy skotomu. Výpadek zorného pole se může projevit v horním, dolním a postranním zorném poli, nebo jako trubicovité vidění. Značné potíže v orientaci v prostoru i v textu pak působí zejména výpadek dolní poloviny zorného pole. Rovněž u postranních výpadků zorného pole je pro žáka náročná orientace v textu, protože není schopen sledovat řádky. Může pomoci, pokud si knihu natočí svisle. 1.3 Další příčiny těžké zrakové vady Kromě zrakových vad jako primárního postižení způsobují sekundární poškození zraku také další onemocnění, nejčastěji je to skleróza multiplex a také nejrůznější úrazy oka. Skleróza multiplex Vokurka a Hugo (2004) popisují sklerózu multiplex (roztroušenou sklerózu mozkomíšní) jako chronické onemocnění centrálního nervového systému vyvolané poškozením obalů nervových vláken Postihuje osoby spíše mladšího a středního věku. Příčina onemocnění není známa, předpokládá se ale že může jít o autoimunitní poškození. Příznaky sklerózy multiplex závisejí na tom, které místo v nervové soustavě bylo poškozeno a mohou být velmi pestré poruchy chůze, citlivosti, řeči, zraku, těžké obrny a další. Průběh nemoci je kolísavý, střídají se období klidu s náhlými zhoršeními (ataky). Ataky choroby jsou často vyprovokovány i běžným onemocněním a nachlazením. Toto onemocnění může vést až k invaliditě. Prozatím je choroba neléčitelná, lze však alespoň zmírnit a zpomalit její průběh. (srov. < Zbytky zraku jako následek úrazu oka Zbytky zraku vzniklé následkem úrazu oka nebývají v oftalmologické a oftalmopedické praxi moc časté, nicméně je možné se s nimi setkat. Nejčastějšími 13

14 poraněními vedoucí k těžkému zrakovému postižení jsou hluboká a perforující poranění oka, kontuze bulbu, jejímž důsledkem vzniká sekundární galukom, ruptura bulbu, poleptání a také nejrůznější zlomeniny očnice. Následkem perforujících poranění oka může dojít k akutnímu odchlipování sítnice (např. u perforace skléry), také je možný vznik sekundárního glaukomu (u perforace rohovky). Proto musí být léčba co nejrychlejší. Při kontuzi bulbu, jejímž následkem většinou dochází k deformaci bulbu a následnému zvyšování nitroočního tlaku, může opět vzniknout sekundární glaukom, o němž již bylo pojednáno v samostatné kapitole. K ruptuře bulbu dochází, jestliže obaly oka nevydrží tlak a praskají. Následkem tohoto poranění je zpravidla hemoftalmus a těžké poškození vizu. Dříve bylo toto poranění důvodem k okamžité enukleaci, dnes se již lékaři snaží za pomoci steroidů oko vyléčit. Osud oka ale bývá většinou nejistý, protože hojení je komplikováno často výskytem katarakty, kterou mnohdy není možné operovat, protože každé další operační zásahy do oka by mohly vést k atrofii bulbu. Zlomeniny očnice vedou často k útlaku zrakového nervu. Zrakový nerv je ohrožen hematomem, edémem nebo úlomkem kosti, a protože je v kanálu pevně fixován, může toto zranění způsobit nevratné poškození zraku. Někdy ani včasná chirurgická intervence navrácení zraku na původní úroveň nezaručí. (srov. Kraus, 1997) 14

15 2 Povinná školní docházka 2.1 Volba typu školy Nástup do školy je důležitým sociálním mezníkem. U postižených dětí funguje i jako potvrzení určité úrovně normality. Zrakově postižené děti však mívají nerovnoměrně rozvinuty schopnosti a dovednosti potřebné pro zvládnutí školních nároků. V tomto případě jde nejen o nerovnoměrný vývoj poznávacích procesů (ovlivněný senzorickou deprivací), ale i o prostředí a jeho nároky. Volba mezi speciální, často internátní školou a integrací do běžné školy by měla respektovat individuální vlastnosti osobnosti každého dítěte. Nástup do školy lze mnohdy charakterizovat jako období krize identity dítěte (srov. Vágnerová, 1995). Děti se zrakovým postižením mají v současné době možnost navštěvovat buď základní školy pro zrakově postižené, nebo běžné základní školy. Každý ze způsobů výchovy a vzdělávání má své přednosti i nedostatky, o kterých je pojednáno dále. Děti se také mohou vzdělávat dle vyhlášky 73/2005 Sb. O vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných v integraci skupinové, to znamená ve speciálních třídách, odděleních nebo skupinách zřízených při běžných základních školách (zpravidla ve větších městech). V těchto třídách jsou zajištěny stejné podmínky jako ve speciálních školách, a přitom tato forma umožňuje kombinovat speciální výuku s výukou integrovanou. Další výhodou je, že děti nemusí být přes týden odloučeny od svých rodičů. Formou individuální integrace se žák vzdělává přednostně v běžné škole, pokud to odpovídá jeho potřebám a možnostem a potřebám a možnostem školy. Od září 2007 se na základních školách začne vyučovat dle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. Rámcový vzdělávací program je dle Vítkové (2004) kurikulárním dokumentem na státní úrovni, který vymezuje cílové zaměření vzdělávání, závazný standard výsledků vzdělávání, učební plány, pravidla pro tvorbu školních vzdělávacích programů, podmínky pro realizaci vzdělávacích požadavků aj. Na školní úrovni pak každá základní škola vypracovává podle Rámcového vzdělávacího programu Školní vzdělávací program s přihlédnutím ke konkrétním potřebám žáků, podmínkám školy a perspektivám rozvoje na dané škole. Nový vzdělávací program klade důraz na rozvoj všech 15

16 stránek osobnosti tak, aby žáci lépe porozuměli světu, v němž žijí, získali znalosti a dovednosti důležité pro život v rychle se měnícím světě a na základě vědomí svých kvalit mohli nalézt své místo jak v rodině, tak i ve společnosti a na trhu práce. Vzdělávání podle Rámcového vzdělávacího programu směřuje k naplňování kompetencí to jsou soubory znalostí, dovedností a postojů potřebné v běžném životě. Vzdělávací oblasti jsou členěny do devíti šířeji koncipovaných oblastí a je zde ponechám prostor pro vzájemné propojování jednotlivých příbuzných předmětů. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy schválilo v roce 2003 úpravu 1 učebního plánu vzdělávacího programu Základní škola. 2 Pro zrakově postižené žáky se při vzdělávání ve speciální škole i v prostředí integrace zavádějí předměty speciální péče jako Prostorová orientace a samostatný pohyb zrakově postižených, Psaní na počítači a práce na počítači, Zraková stimulace, Práce s optickými pomůckami, Speciální příprava čtení a psaní bodového písma. V rámci nepovinných předmětů pak může ředitel školy zavést ještě výuku předmětů Příprava individuální hry na hudební nástroj, Hra na hudební nástroj, Hudební nauka, Sborový zpěv. 2.2 Integrace do běžné základní školy Celosvětovým trendem dnešní doby je integrované vzdělávání. To by mělo být při zařazování žáka do základní školy prioritou, záleží však na dítěti, zda je integrace schopno. Jesenský (1995, s. 137) vymezuje integraci jako žádoucí stav soužití zrakově postižených a intaktních jedinců, který nevyhnutelně předpokládá rovnost vztahů. Dále uvádí, že předpokladem rozvíjení integrace je akceptace vady a přiměřený rozvoj osobnosti zrakově postiženého. Rovněž upozorňuje na nezbytnou přípravu všech účastníků integrace. Zdařilé integraci by proto mělo předcházet vytvoření celého souboru podmínek, bez nichž by bylo nezodpovědné dítě se zrakovým postižením do běžné třídy vůbec přijmout (Keblová 2001, s. 54). Dle Vágnerové (1995) totiž v běžné škole získává postižené dítě mnohdy první větší zkušenost s postoji široké veřejnosti k postiženým. Tato zkušenost ale nemusí být vždy pozitivní. Na druhou stranu je integrace dobrou sociální zkušeností. 1 č.j.: / č.j.: /

17 Integrace do běžné základní školy klade velké nároky jednak na materiální vybavení školy a samotné třídy (speciálně upravený stolek, křeslo, učebnice, psací náčiní, osvětlení a potřebné optické pomůcky), v první řadě ale na připravenost a informovanost učitele. Učitel běžné třídy by měl mít základní informace o specifice vývoje zrakově postižených dětí i o metodice jejich výuky. Měl by také zvládnout zápis Braillova písma a práci s kompenzačními pomůckami (i jejich běžnou údržbu a seřizování), které bude dítě používat. Učitel by také měl předem připravit ostatní žáky na příchod spolužáka se zrakovým handicapem. Tento úkol je ze všech nejtěžší a málokdy se podaří připravit pro zrakově handicapovaného žáka skutečně bezpečné klima ve třídě. Dle Keblové (1996) by měl učitel kolektiv žáků připravit na příchod nového zrakově postiženého spolužáka nenásilnou formou a s ohledem na věk dětí vše vhodně vysvětlit. Učitel spolužákům sdělí, jak se k novému spolužáku chovat, upozorní je na specifika chování zrakově postiženého člověka (kývání těla, mačkání očí, nápadné grimasy), aby tak předešel případnému napadání nebo posmívání. Pokud se jedná o kolektiv větších dětí, není od věci připravit pro každého například malou skládací brožurku, kde bude popsáno vše potřebné včetně zásad komunikace se zrakově postiženým spolužákem a tipů jak mu pomáhat, případně čeho se vyvarovat. Kolektiv spolužáků dle Jesenského (1995, s. 53)... musí mít pochopení pro postiženého spolužáka a jeho obtíže, musí být ochoten mu pomáhat a ochraňovat jej před neporozuměním jiných, před podceňováním, zesměšňováním a ponižováním. Bez takovéto kolektivní pomoci by byl život postiženého dítěte mezi ostatními zdravými velmi těžký až nesnesitelný. Další možností, jak připravit kolektiv na příchod zrakově postiženého spolužáka jsou Speciálně pedagogická centra, která nabízejí semináře pro děti a rodiče ze tříd, kam má být dítě se zrakovým postižením integrováno. Na těchto seminářích odborník vysvětlí problematiku daného postižení a nastíní specifika přístupu k handicapovanému žáku, objasní i potřebu využívání jednotlivých pomůcek pro zrakově postižené, vysvětlí jak žák s handicapem bude pravděpodobně v hodině pracovat, co všechno bude potřebovat. Ten, na koho je ale kladena v procesu integrace největší zátěž, je zrakově postižené dítě samotné. Dle Vágnerové (1995, s. 113) se postižené dítě totiž musí přizpůsobit nejen požadavkům vyučování, autoritě učitele, ale i skupině zdravých, vesměs lépe disponovaných vrstevníků. Pokud zrakově postižené dítě nemá 17

18 předpoklady pro zvládnutí výukových nároků a pro sociální adaptaci za ztížených podmínek, bude nutně prožívat neúspěch. Jestliže ale dítě integraci zvládne, bude se i v budoucnosti adaptovat na majoritní společnost zdravých lépe než jeho vrstevníci, kteří žili více izolováni. Jesenský (1995) uvádí soubor podmínek, které musí dítě splnit, aby mohlo být zařazeno do běžné základní školy. Dítě musí být schopno plnit vcelku požadavky učebního plánu a osnov bez většího omezení. Jakmile totiž žák musí být osvobozován od výuky více předmětů, ve kterých pak vlastně není vzděláván, je v jeho zájmu aby byl zařazen do příslušné školy pro mládež vyžadující zvláštní péči, kde bude i v těchto předmětech vzděláván pomocí speciálně pedagogických metod, zařízení a pomůcek. Žák také nesmí vyžadovat nadměrnou individuální péči učitele v průběhu vyučování na úkor ostatních žáků. Nakonec, žák nesmí svým chováním a svými projevy narušovat průběh vyučování, výchovně vzdělávacího působení učitele ani učení ostatních spolužáků. Může nastat situace, kdy dítě bude ve třídě žít v izolaci, na okraji zájmu svých spolužáků, kteří mu sice neubližují, ale ani jinak si ho nevšímají. Zrakově postižené dítě, integrované v běžné třídě základní školy nemá často všechny žádoucí kompetence (např. nedovede se přizpůsobit skupině, nedovede komunikovat, bojí se samostatnosti apod.), nezíská ve třídě přijatelnou sociální roli a není uspokojivě akceptováno. Integrace by měla být pro obě strany integrovanou i integrující přínosem. Zdravé děti by měly přijmout a pochopit postižení svého spolužáka a handicapovaný žák by se měl naučit bez problémů orientovat ve světě zdravých. Ve školním věku se ale nelze vyhnout většímu či menšímu srovnávání. Toto srovnávání, pokud probíhá bez útoků na handicapovaného jedince a má zdravý charakter, není škodlivé a je prospěšné. Dítě si uvědomuje na co stačí a kde má ještě rezervy, učí se mnoha sociálním dovednostem včetně tolerance. Navzdory tomu může ale přinést dítěti i negativa. Moravcová (2004) uvádí, že kontakt s vrstevníky umožní dítěti se zrakovým postižením srovnávání se s okolím. Problémy, které zrakové postižení přináší, zvláště zhoršení zraku při stupňujících se nárocích školní práce, mohou negativně ovlivnit nejen školní úspěšnost dítěte, ale i jeho emocionální prožívání, sebehodnocení, vztah k vrstevníkům, vztah k rodičům a okolí vůbec. 18

19 2.3 Vzdělávání v základní škole pro zrakově postižené Vzdělávání dětí se zrakovým postižením upravuje a vymezuje zákon č. 561/2004 Sb. 16 Vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Zákon uvádí, že dítětem, žákem a studentem se speciálními vzdělávacími potřebami je osoba se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním nebo sociálním znevýhodněním. Zdravotním postižením je pro účely tohoto zákona mentální, tělesné, zrakové nebo sluchové postižení, vady řeči, souběžné postižení více vadami, autismus a vývojové poruchy učení nebo chování. Dle odstavce 6, 16 zákona 561/2004 Sb. mají děti, žáci a studenti se zdravotním postižením právo na vzdělávání, jehož obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a možnostem, na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní a na poradenskou pomoc školy a školského poradenského zařízení. Z tohoto hlediska je proto pro žáky se zbytky zraku vhodnější základní škola pro zrakově postižené, neboť málokterá běžná základní škola je schopna zajistit vše, co žák potřebuje. V základní škole pro zrakově postižené je dětem poskytována speciálně pedagogická péče vyškolenými odborníky. Ve třídách je nižší počet žáků (minimálně 4 a maximálně 12). Žáci mají k dispozici speciální učebnice, klasické i moderní kompenzační pomůcky a optické či elektronické pomůcky (Keblová 2001). Navzdory odborné péči a výbornému zázemí může přinést zařazení dítěte do základní školy pro zrakově postižené určité potíže v sociální oblasti dítěte. Vágnerová (1995, s. 126) uvádí, že sociální interakce s vrstevníky ve speciální škole se liší od zkušenosti zdravých dětí. Zrakově postižené dítě se totiž setkává pravidelně pouze se stejně postiženými spolužáky v internátní škole, doma nemá prakticky možnost navázat nějaká jiná přátelství a proto zůstává o nejrůznější druhy sociálních vztahů ochuzeno. 19

20 3 Specifika školní práce s žákem se zbytky zraku 3.1 Práce v hodině a pracovní prostředí žáka Pro zrakově postižené dítě je nesmírně důležité, jakým způsobem je upraveno prostředí, ve kterém má pracovat. Každému vyhovuje prostředí jiné, a proto bychom se měli řídit především reakcemi dítěte na vnější podmínky a doporučením oftalmologa, případně doporučením Speciálně pedagogického centra. Úspěšnost zrakově postiženého dítěte při každodenních úkonech ovlivňují vnitřní i vnější podmínky.... Mezi důležité vnější podmínky patří: osvětlení, kontrast, barva, vzdálenost a čas (Keblová, 2001, s. 51). Pedagogické vedení žáka se zbytkem zraku vyžaduje pečlivou přípravu má svá specifika, která nemůžeme opomenout. Tyto děti potřebují speciální metodické vedení takové, aby zbytky zraku, v rámci lékařem daných možností, využívaly a zrak rozvíjely a získávaly co nejvíce představ potřebných pro rozvoj osobnosti. V rámci komplexní rehabilitační péče vyžadují děti se zbytky zraku speciální pedagogické metody při výchově a vzdělávání, tzn. rozvíjení zrakových schopností (reedukace zraku), spolu s rozvíjením hmatového (taktilního) vnímání (kompenzační techniky), používání speciálních optických, elektronických, hmatových pomůcek vhodného typu, speciální černotisk (speciálně tištěné učebnice pro slabozraké, zvětšené texty) a bodově tištěné učebnice a texty, stejné jako pro nevidomé (Keblová, 2001 s. 43). Musíme zabezpečit, aby dítěti vše vyhovovalo jak místo kde ve třídě sedí, tak metody práce a časové rozvržení. Litvak (1979) uvádí, že jednou z nejdůležitějších podmínek normálního průběhu zrakové práce je intenzita osvětlení pracovního místa. Pro osoby s defekty zraku je optimální intenzita osvětlení kolem 1000 luxů. Se zvýšením osvětlení se zvyšuje rychlost rozeznávání a zlepšuje se viditelnost. Dobrou viditelnost zajistíme dítěti možností sedět u okna a také instalováním stolní lampy na školní lavici. Světlo by přitom mělo dopadat vždy z opačné strany než je ruka, kterou dítě píše. Obrovský význam pro úspěšnou zrakovou práci mají také vlastnosti pozorovaného objektu: rozměry a kontrastnost obrazového materiálu, jeho barevnost atd. Při výběru objektů pro zrakovou práci je třeba brát v úvahu stav zrakové ostrosti, zorného pole, rozlišování barev a kontrastů (Litvak 1979, s. 60). 20