Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra psychologie PŘÍPADOVÉ STUDIE MOTIVAČNÍ STRUKTURY RESILIENCE

Save this PDF as:
 WORD  PNG  TXT  JPG

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra psychologie PŘÍPADOVÉ STUDIE MOTIVAČNÍ STRUKTURY RESILIENCE"

Transkript

1 Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra psychologie PŘÍPADOVÉ STUDIE MOTIVAČNÍ STRUKTURY RESILIENCE The Case Studies of Motivational Structure of Resilience Magisterská diplomová práce Autor: Vedoucí práce: Bc. Veronika Kubaštová Prof. PhDr. Alena Plháková, CSc. Olomouc 2013

2 Ochrana informací v souladu s ustanovením 47b zákona o vysokých školách, autorským zákonem a směrnicí rektora k Zadání tématu, odevzdávání a evidence údajů o bakalářské, diplomové, disertační práci a rigorózní práci a způsob jejich zveřejnění. Student odpovídá za to, že veřejná část závěrečné práce je koncipována a strukturována tak, aby podávala úplné informace o cílech závěrečné práce a dosažených výsledcích. Student nebude zveřejňovat v elektronické verzi závěrečné práce plné znění standardizovaných psychodiagnostických metod chráněných autorským zákonem (záznamový arch, test/dotazník, manuál). Plné znění psychodiagnostických metod může být pouze přílohou tištěné verze závěrečné práce. Zveřejnění je možné pouze po dohodě s autorem nebo vydavatelem. Místopřísežně prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci na téma: Případové studie motivační struktury resilience vypracovala samostatně pod odborným dohledem vedoucího diplomové práce a uvedla jsem všechny použité podklady a literaturu. V.. dne Podpis..

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala Prof. PhDr. Aleně Plhakové, CSc. za vedení diplomové práce, její ochotu, trpělivost a podnětné rady. Dále bych ráda poděkovala prof. PaedDr. Ivě Stuchlíkové, CSc., která mi byla velice nápomocná při interpretaci výsledků. V neposlední řadě patří můj velký dík osmi odvážným jedincům, kteří se účastnili mého kvalitativního výzkumu, a kteří byli ochotni sdílet, se se mnou a s ostatními čtenáři, své nejednoduché životní příběhy.

4 Obsah ÚVOD I. Teoretická část STRES Teorie stresu I. P. Pavlov Poplachová reakce W. B. Cannona Obecný adaptační syndrom H. Seleyho Kognitivní teorie stresu R. S. Lazaruse Teorie stresu A. Steinberga a R. E. Ritzmanna Teorie stresu B. S. McEwena a E. Stellara Interakční teorie stresu T. Cox Teorie stresu D. S. Goldsteina Informační model stresu D. Hamiltona Hlavní přístupy ke stresu Definice stresu Klasifikace stresorů a náročných životních událostí Klasifikace stresorů Klasifikace náročných životních událostí Základní charakteristiky stresových situací Psychická zátěž Základní rozdíl mezi pojmy zátěž a stres Vymezení pojmu psychická zátěž Hlavní psychologické důsledky zátěží ZVLÁDÁNÍ STRESU A ŽIVOTNÍCH TĚŽKOSTÍ Definice zvládání... 29

5 2.2 Základní teoretické přístupy ke copingu Psychodynamický přístup Transakční přístup Osobnostně dispoziční přístup Copingové strategie a copingové styly Copingové styly (Styly zvládání náročných životních situací) Copingové strategie Determinanty copingových strategií, copingové zdroje, výběr copingových strategií a jejich efektivita Determinanty a zdroje copingových strategií Efektivita copingových strategií Osobnost a coping z pohledu Big Five Pětifaktorový model osobnosti Big Five Coping v kontextu Big Five NEZDOLNOST Vývoj pojmu nezdolnost Nezdolnost ve smyslu hardiness Nezdolnost v pojetí SOC Sense Of Coherence Koncepce lokalizace kontroly Vnímaná osobní zdatnost Self-efficacy Optimismus Chování typu A/B Nezdolnost v pojetí resilience Definice resilience Charakteristika základních klíčových komponentů resilience Vývoj konceptu resilience Modely resilience... 70

6 4 MOTIVACE A MOTIVAČNÍ STRUKTURA Definice motivace Teorie motivace Historický vývoj přístupů k motivaci Psychoanalytická teorie motivace Murrayho teorie potřeb Behavioristická teorie motivace Hullova teorie drivu Lewinova teorie pole Hiearchie potřeb podle Maslowa Kritéria motivace Motivační hypotézy Funkce motivace Vnitřní (intristická) a vnější (extrinsická) motivace Základní prvky motivace motivy, postoje a motivační vlastnosti Motiv Implicitní motivy a explicitní cíle Postoj Motivační vlastnosti (sklony) MOTIVAČNÍ STRUKTURA Vývoj konceptu motivační struktury Osobní cíle Teorie očekávané hodnoty (Expectancy x Value Theory) Charakteristika motivační struktury Teorie aktuálních zájmů (Current Concerns Theory, CC) Diagnostika motivační struktury Možnosti ovlivňování motivační struktury motivační poradenství... 96

7 4.8.8 Proces usilování o dosažení cíle II. PRAKTICKÁ ČÁST VÝZKUMNÝ PROBLÉM, CÍLE PRÁCE A VÝZKUMNÉ OTÁZKY POPIS ZVOLENÉHO METODOLOGICKÉHO RÁMCE A METOD Metodologický přístup Typ výzkumu Metody tvorby dat Narativní rozhovor Dotazník osobních zájmů NEO osobnostní inventář Metody zpracování a analýzy dat Zpracování narativního rozhovoru Zpracování a analyzování dotazníku osobních zájmu (PCI) Zpracování a analyzování NEO osobnostního inventáře (NEO-PI-R) Etické problémy a způsob jejich řešení SOUBOR Výběr výzkumného souboru Popis výzkumného souboru ANALÝZA DAT, PREZENTACE, POPIS A INTERPRETACE VÝSLEDKŮ Případová studie Anna, 29 let Životní příběh Dotazník osobních zájmů NEO osobnostní inventář Shrnutí případové studie Případová studie Barbora, 26 let Životní příběh Dotazník osobních zájmu

8 8.2.3 NEO osobnostní inventář Shrnutí případové studie Případová studie Dominika, 25 let Životní příběh Dotazník osobních zájmů NEO osobnostní inventář Shrnutí případové studie Případová studie Ema, 28 let Životní příběh Dotazník osobních zájmů NEO osobnostní inventář Shrnutí případové studie Případová studie Adam, 24 let Životní příběh Dotazník osobních zájmů NEO osobnostní inventář Shrnutí případové studie Případová studie Bruno, 25 let Životní příběh Dotazník osobních zájmů NEO osobnostní inventář Shrnutí případové studie Případová studie Cyril, 21 let Životní příběh Dotazník osobních zájmů NEO osobnostní inventář Shrnutí případové studie

9 8.8 Případová studie Dan, 30 let Životní příběh Dotazník osobních zájmů NEO osobnostní inventář Shrnutí případové studie VÝZKUMNÉ OTÁZKY Výzkumná otázka č Jaká je motivační struktura u resilientních jedinců? Výzkumná otázka č Jakými osobnostními charakteristikami disponují resilientní jedinci? Výzkumná otázka č Jaké protektivní faktory napomáhají pozitivní adaptaci? DISKUZE Diskuze k metodologii výzkumu Diskuze k výsledkům Možné praktické využití a návrh na další výzkum ZÁVĚR SOUHRN SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ A LITERATURY PŘÍLOHY DIPLOMOVÉ PRÁCE

10 ÚVOD Téma této diplomové práce jsem si zvolila již v rámci bakalářského studia. Tvorba bakalářské práce mne zcela pohltila a začala jsem se zajímat o pozitivní stránky lidské existence. Setkání s nezdolnými lidmi pro mne byly velice silné okamžiky, nejen z vědeckého hlediska, ale také z osobního hlediska, protože byly pro mne velmi přínosnými a obohacujícími zkušenostmi. Proto jsem se rozhodla, že v tomto tématu budu pokračovat i nadále. Tématika této práce spadá do oblasti pozitivní psychologie. Pozitivní psychologie jako směr se zrodila na přelomu 20. a 21. století a jeho hlavním cílem je teoretické, výzkumné i praktické zkoumání celkového obrazu psychiky člověka se zaměřením na, donedávna spíše zanedbávaná, kladná témata. Za vůdčí osobnost tohoto směru je považován M. Selingman, který pozitivní psychologii chápe jako vědu o pozitivních emocích, o kladných životních zážitcích a zkušenostech, o pozitivních rysech a individuálních vlastnostech osobnosti a o pozitivně fungujících společnostech a institucích. Za jedno z klíčových témat pozitivní psychologie je i téma této diplomové práce resilience. Resilience je koncept odkazující na obecnou schopnost jedince vyvíjet se v rámci normálního či zdravého vývoje navzdory přítomnosti výrazných, negativních životních okolností. Resilience byla zkoumána již před zrodem pozitivní psychologie, kdy byl zkoumán pozitivní vývoj dětí vyrůstající v náročných životních podmínkách či vývoj dětí schizofreniků. Výzkum resilientních jedinců může být velice nápomocný v porozumění tomu, jak funguje lidská psychika v náročných životních situacích. Tato diplomová práce navazuje na bakalářskou práci, která se rovněž zabývala vztahem mezi motivační strukturou a resiliencí. Diplomová práce rozšiřuje předchozí výzkumný soubor z bakalářské práce o šest nových kazuistik nezdolných jedinců a k hlubšímu porozumění osobnostních souvislostí přidává užití NEO osobnostního inventáře. V úvodní teoretické části jsou popsány empirické poznatky a výzkumy zabývající se tématikou stresu, psychické zátěže, copingu, nezdolnosti, motivace a motivační struktury. Empirickou část tvoří případové studie mapující životní příběhy nezdolných jedinců, jejich osobnostní profil a motivační strukturu. V rámci těchto případových studií se budeme snažit naleznout možné společné charakteristiky resilientních jedinců, které jim napomáhají úspěšně čelit nepříznivému osudu a také se pokusíme odhalit možné souvislosti mezi motivační strukturou a resilience. 13

11 I. Teoretická část 14

12 1 STRES 1.1 Teorie stresu I. P. Pavlov Jedním z průkopníků výzkumu fyziologických změn v organismu zvířat, zejména psů, nacházejících se v těžké konfliktní situaci, byl Ivan Petrovič Pavlov. Psy, které zkoumal, vystavoval do situací vyžadujících rozlišování podnětů spojených s protichůdně odlišnými podněty (například při expozici obrazce ve tvaru čtverce dostal pes krmení, zatímco při expozici obrazce ve tvaru obdélníku byl vystaven elektrické ráně). V tomto experimentu I. P. Pavlov rozdíl mezi čtvercem a obdélníkem neustále zmenšoval až do okamžiku, kdy pes nebyl schopen rozeznat, zda je exponován čtverec či obdélník. Důsledky těchto situací nazval termínem,,stržení vyšší nervové činnosti. Sledoval, jaké změny v organismu tento jev doprovázejí, rovněž zkoumal i samotné chování psů za této stresové situace (Křivohlavý, 2001) Poplachová reakce W. B. Cannona Také Walter Canon se soustředil na výzkum fyziologických změn v organismu zvířat vystavených těžkým situacím. Cannonův výzkum vycházel z teorie homeostázy, tedy z teorie, která tvrdí, že organismus se cíleně snaží uvádět své vnitřní prostředí organismu do fyziologické rovnováhy. Mechanismus, který slouží tomuto účelu opětovné nastolení rovnováhy organismu, nazval poplachovou reakcí (Večeřová Procházková, Honzák, 2008). Zjistil, že sympatické nervstvo ovlivňuje reakci organismu v zátěžové situaci a že z dřeně nadledvin jsou v těchto situacích uvolňovány hormonální produkty mobilizující různé funkce organismu (např. kardiovaskulární) za účelem zvládnutí zátěžového podnětu. Cannonův výzkum byl východiskem pro současnou koncepci stresové odpovědi nazývající se bojovou či útěkovou (,,fight-flight ) poplachovou reakcí (Šolcová, 2007). 15

13 1.1.3 Obecný adaptační syndrom H. Seleyho H. Selye zavedl pojem stresu pro charakteristické fyziologické reakce, jimiž se organismus brání zátěžím různého druhu (Nakonečný, 1996, str. 133). Hlavním Selyeho přínosem je aplikace jeho výzkumů do humánní oblasti, kdy se zaměřil na pozorování vyčerpaných jedinců. Zjistil, že se jejich projevy vyčerpání podobají příznakům vyčerpaných zvířat a na základě předpokladu, že v současné době je pro člověka stejně důležitá oblast psychosociální jako biologická, došel k předpokladu, že tyto ohrožující okolnosti z psychosociální oblasti budou mít pravděpodobně na jedince stejné biologické důsledky jako u ohrožujících okolností z oblasti biologické (Večeřová-Procházková, Honzák, 2008). Na rozdíl od W. Cannona je Seyleho model charakteristický aktivací osy hypotalamus hypofýza kůra nadledvin. Selye zjistil, že se u zvířat vyvíjí vzorová odpověď, která je nezávislá na působícím stresoru a jejímž cílem je uvedení v činnost dalších funkcí organismu k zvládnutí stresogenní situace. Tuto odpověď popsal v koncepci Obecného adaptačního syndromu (Šolcová, 2007). Seyle popsal následující fáze obecného adaptačního syndromu: První fázi tvoří poplachová reakce (,,alarm ), kdy se mobilizují všechny pomocné mechanismy pro zachování života. Druhou fází je fáze odolávání (,,rezistence ). Zde dochází k rozvoji specifických způsobů obrany organismu. Intenzita poplachové reakce klesá a organismus se brání využitím posledních zdrojů energie. Poslední fází je stádium vyčerpání, kdy dochází k selhání organismu v následku vyčerpání posledních energetických rezerv (Hošek, 1997). Hlavní kritikou této koncepce je fakt, že Selye zkoumal především zvířata a nebral v potaz lidskou psychiku, kognitivní hodnocení a emoce, jež hrají v konfrontaci se stresem významnou roli. Tento nedostatek se pokusil odstranit R. Lazarus (Křivohlavý, 2001). 16

14 1.1.4 Kognitivní teorie stresu R. S. Lazaruse Lazarus a Arnoldová zjistili, že pokud se člověk nalézá v nepříznivé situaci, má kognitivní hodnocení nepostradatelný význam pro to, aby byla tato situace prožívána jako stresogenní (Šolcová, 2007). Na rozdíl od předchozích fyziologů se především soustředil na psychiku člověka vyskytujícího se v těžké životní situaci. Pro člověka je dle něj charakteristické, že ve všech situacích, které na něj nepříznivě působí, hledá smysl a snaží se rozpoznat zdroj nebezpečí, závažnost, způsoby zvládnutí a jeho potenciální následky (Křivohlavý, 2001). Ústředním tématem Lazarusovy teorie je koncepce kognitivního hodnocení (,,cognitive appraisal ), která má následující fáze (Lazarus, Folkmann, 1984): 1. Primární hodnocení (,,primary appraisal ) U primárního hodnocení zjišťuje jedinec situaci, ve které se nachází, a klade si otázku, zda je v ohrožení. Výsledná zhodnocení mohou být trojího typu: a) Neutrální zhodnocení nastává v případě, kdy hodnocená situace nemá žádný vliv na jedincovu osobní pohodu a kdy jedinec nemusí investovat žádné úsilí do zvládnutí dané situace. Tato situace nijak neovlivňuje jedincovy hodnoty, potřeby či závazky. b) Pozitivní zhodnocení nastává v případě, že výsledek hodnocení je vnímán pozitivně, kdy jedincova osobní pohoda je zachována či se jeví potenciální možnost jejího zvýšení. Toto hodnocení je charakteristické doprovodem pozitivních emocí, jako je radost, láska, štěstí, apod. c) Stresující zhodnocení - stresující hodnocení, dle Lazaruse, nabývá tří podob: Újma/ztráta jedná se o nezvratnou újmu či ztrátu, jako je například nemoc, ztráta milované osoby. Hrozba jedná se o újmu či ztrátu, která ještě nenastala, ale je anticipována. Výzva výzva má mnoho společného s hrozbou ve smyslu mobilizace organismu, ale na rozdíl od hrozby, která je spojena s negativními emocemi, je výzva spojena s pozitivními emocemi jako je horlivost, 17

15 vzrušení či rozjařenost. Za určitých okolností může jedinec vnímat situaci ambivalentně jako újmu/ztrátu či výzvu. Jako příklad Lazarus uvádí situaci povýšení v zaměstnání, kdy jedincovi hrozí ztráta dosavadních pracovních jistot, ale zároveň anticipuje vyšší finanční ohodnocení. 2. Sekundární hodnocení ( secondary appraisal ) V případě, že je situace jedincem hodnocena jako hrozba či výzva, dochází k dalšímu hodnocení, kdy jedinec hodnotí, co by mělo být dále uděláno. Sekundární hodnocení je charakteristické pro všechny stresující události, protože jejich výsledek je závislý na tom, co jedinec učiní. Jedná se o komplexní hodnotící proces, v němž jsou zvažovány konkrétní postupy k úspěšnému zvládnutí situace, kdy dochází k výběru konkrétního postupu a následně je hodnocena pravděpodobnost dosáhnutí žádoucího výsledku. 3. Přehodnocení ( reappraisal ) Jedná se o změnu hodnocení na základě získání nových informací z jedincova prostředí či z jeho vlastních reakcí. Zároveň probíhá zjišťování efektivnosti použitých postupů Teorie stresu A. Steinberga a R. E. Ritzmanna Autoři této teorie opouštějí od jednostranných modelů stresu a navazují na teorii živých systémů J. G. Millera, která staví na hierarchickém uspořádání živých organismů do šesti úrovní: buňka, orgán, organismus, skupina, organizace, komunita, společnost a nadnárodní systémy všechny tyto úrovně po vstupu zpracovávají hmoty, energie a informace, které dále transformují do výstupů. Důležitá funkce živých organismů je jejich adaptace na podmínky svého prostředí díky negativní zpětné vazbě. Stres vzniká v případě, že dojde energetickému, materiálnímu či informačnímu přetížení (či nedostatečné využití) na vstupech nebo výstupech tohoto živého organismu. Důležité termíny pro tuto teorii jsou: rezistence (schopnost organismu udržet si svou homeostázu navzdory stresu), práh stresu (hranice, při jejímž překročení dojde ke vzniku poruchy homeostázy či napětí) a pružnost (schopnost živého organismu zmírnit napětí). Při aplikaci této teorie na samotného člověka se napětí vyvolané stresem projevuje 18

16 negativními emocemi a tenzí. Pokud chce jedinec tuto situaci změnit, musí vynaložit určité množství energie pro znovunastolení homeostázy (Paulík, 2010) Teorie stresu B. S. McEwena a E. Stellara Baštecká a Goldmann (2001) uvádějí tuto teorii jako sjednocující teorii stresu, která využívá koncept alostáze, představující schopnost organismu reagovat na podněty změnou (zvýšením nebo snížením) hodnot životně důležitých funkcí. Tuto schopnost organismu lze chápat jako určité provozní rozmezí či snášenlivost k výchylkám, které je u zdravého a mladého jedince větší, než u jedince nemocného či starého. Akutní a chronický stres je v rámci této teorie vysvětlován působením alostatické zátěže, která znamená vybočení z tohoto provozního rozmezí Interakční teorie stresu T. Cox Podle vlivů požadavků na lidský organismus a psychiku rozlišuje Cox požadavky na vnitřní a vnější. Vnitřní požadavky souvisejí s jedincovými potřebami a s nimi souvisejícími podněty. Vnější požadavky lze popsat jako potencionální zdroje stresu, které se vážou například s mezilidskými konflikty či pracovními problémy. Interakční model stresu lze rozdělit do následujících pěti etap (Paulík, 2010): 1) První stádium počáteční rozpoznání stresorů či nároků. 2) Druhé stádium v tomto stádiu jedinec vnímá vnitřní a vnější požadavky a zároveň percipuje svou schopnost dosáhnout uspokojení svých potřeb. V případě, že jsou na jedince kladeny větší požadavky, než je schopen zvládnout a zároveň není možné, aby toto hodnocení změnil, dostavuje se pociťování stresu. 3) Třetí stádium subjektivní zážitek stresu je doprovázen fyziologickými, kognitivními a behaviorálními změnami, načež vyvolává u jedince stresovou odpověď. 4) Čtvrté stádium zde dochází k posouzení aktuálního stavu a vnímaných důsledků souvisejících s odpovědí, díky které může nastat proces zvládání (,,coping ). Pokud proces zvládání selhal či jedinec toto selhání jen anticipuje, stres i nadále přetrvává. 5) Páté stádium toto stádium zahrnuje zpětnou vazbu, kdy jedinec hodnotí své odpovědi, pokud tyto odpovědi měly pozitivní důsledky, přispívají adaptaci. 19

17 V opačném případě může dojít k zesílení stresové reakce, tím jsou způsobena větší poškození organismu či může dojít k zvýšení jedincovy pohotovosti ke změně své odpovědi či vyhledání intervence (Vašina, 1999). Obrázek 1: Transakční model stresu (Cox, 1978 in Vašina 1999, str. 20) Teorie stresu D. S. Goldsteina Goldstein a Kopin (2007, str. 115) definují stres jako: stav, kdy očekávání, která jsou buď geneticky naprogramovaná nebo dříve naučená, či odvozená z okolností, neodpovídají současnému stavu či tomu, jak je anticipováno vnitřní nebo vnější prostředí. Tato diskrepance mezi tím, co je pozorováno nebo pociťováno a co je očekáváno nebo naprogramováno či odvozeno, vyvolává kompenzační reakci. Pro vzniku stresu rozhodující rozdíl mezi tím, jak si jedinec subjektivním přáním a vnímáním aktuální situace či jeho očekáváním do budoucna. Pro detekci tohoto rozdílu je důležité, aby byl jedinec velice senzitivní. Pokud jedinec vnímá či očekává narušení homeostázy, vzniká stres, který je spojován s úsilím o provedení nápravy (kompenzace). Mozek centrálně zpracovává příchozí informace a snaží se naleznout vhodnou reakci Informační model stresu D. Hamiltona Hamilton, ve svém modelu stresu, rozlišuje mezi fyziologickým, biochemickým a psychologickým stresem. Za rozhodující bod své teorie považuje interpretaci podnětu jako stresujícího, kdy je brán zřetel nejenom na stresory, ale také na stresovou odpověď. Jako 20

18 důležité psychické procesy v tomto modelu jsou považovány kognitivní procesy a pozornost, kdy právě pozornost rozhoduje o tom, které stimuly budou zpracovány prostřednictvím krátkodobé pracovní paměti a které stimuly budou naopak ignorovány. Kognitivní klasifikace stresorů zároveň podmiňuje afektivně-emoční reakce, jako je například strach, úzkost či zlost, tyto reakce poté zpětně ovlivňují kognitivní hodnocení. Informační zátěž jedince narůstá s rostoucím počtem stresorů. Hamilton rozlišuje tři typy stresorů: anticipace bolesti nebo nebezpečí, situace hrozící sociální izolací nebo odmítnutím a komplexní situace, které obsahují nové či složité podněty či podněty vyžadující protikladné reakce (Vašina, 1999). 1.2 Hlavní přístupy ke stresu První přístup chápe stres jako reakci na něco negativního, škodlivého z vnějšího prostředí. Druhý přístup věnuje pozornost charakteristikám, jež mají negativní podnět z vnějšího prostředí. Třetí přístup chápe stres jako nesoulad mezi jedincem a prostředím. V literatuře zabývající se tématikou stresu se můžeme setkat také s biologickým a psychosociálním přístupem. Biologický přístup zkoumá fyziologické a endokrinní aspekty stresu, zatímco psychosociální přístup věnuje pozornost interakci stresorů a hodnocení situaci jedincem (Ficková, 1993). 1.3 Definice stresu Hartl a Hartlová popisují stres jako nadměrnou zátěž neúnikového druhu, která vede k trvalé stresové reakci, ústící ve tkáňové poškození, k vysoké aktivaci adrenokortikálních funkcí a psychosomatickým poruchám (Hart, Hartlová, 2004, str. 568). Stres, který je nepříjemně prožíván a při kterém má jedinec pocit nezvladatelnosti je nazýván distres. Pojem eustres vyjadřuje stres, napětí organismu, které není nepříznivě prožíváno a někdy může být dokonce i doprovázeno pozitivními pocity. To, zda stresová reakce nabývá podoby distresové či eustresové, je závislé na vnímání,,míry svobodné volby. Distres je spojován s nízkou či žádnou svobodou volby, eustres s vyšší svobodou volby (Kebza, 2005). 21

19 Křivohlavý definuje stresovou situaci poměrem míry stresogenní situace a schopností jedince danou situaci zvládnout, kdy míra stresogenní situace by měla přesahovat schopnost jedince tuto situaci zvládnout. Jde o nadlimitní zátěž, která narušuje rovnováhu organismu. Jako příklad nadlimitní zátěže uvádí smrt manžela (Křivohlavý, 2001). Zajímavý přehled jednotlivých definicí stresu podal v 80. letech Neufeld: Selye v roce 1978 definoval stres jako stav, projevující se specifickým syndromem, který se skládá z veškerých nespecificky navozených změn uvnitř biologického systému. Lazarus v roce 1975 vnímal stres jako ohrožení pohody, které s sebou nese nepřijatelné emoce. McCrath v roce 1970 řekl, že předpokladem stresu jsou fyzické nebo sociální požadavky prostředí. French, Rogers a Cobb v roce 1974 napsali, že stres se vyskytuje v situacích osobního schodku, kdy jedincovy zdroje nestačí na požadavek z prostředí či v situacích osobního zmaru, kdy okolí neposkytuje dostatečnou odezvu jedincovým zdrojům. Teichner v roce 1968 definoval stres jako výchylku informačního vstupu, jež přesahuje jeho obvyklé hranice s vyvolává nerovnováhu mezi aktivací a kapacitou zpracovávat informace s ohledem na provozní rozmezí pozornosti. Cattel a Scheier již v roce 1961 byli toho názoru, že stres se projevuje vzorci reakce vztahujícími se k ACTH a jež je možno určit faktorovou analýzou. Rovněž tvrdili, že se stres projevuje osobnostní dimenzí schopnosti čelit výzvě představované nutností přizpůsobení se a schopnosti ponechat nevyřešený problém a stáhnout se. V rozmezí roku řada autorů vnímala stres jako situaci, jež zahrnuje mnohorozměrné osobní prožitky vnímané jako ohrožení ega, bolest, hrozbu trestu, neživou hrozbu, vinu apod. (in Baštecká, Goldman, 2001). Vzhledem k tomu, že se v této práci budu také zabývat motivační strukturou osobnosti, mne zaujala Mikšíkova definice stresu: Stres je takový typ zátěže, kdy nějaká rušivá okolnost působí na organismus (zvláště pak na psychiku) jedince v období realizace cílové činnosti a svým působením (specifickým tlakem na psychiku) výrazně narušuje její 22

20 optimální či zdárný průběh přesto, že je jinak plně v silách a schopnostech daného jedince danou cílovou činnost bez větších problémů a obtíží realizovat. (Mikšík, 2001, str. 210). 1.4 Klasifikace stresorů a náročných životních událostí Klasifikace stresorů Stresory či náročné životní události jsou takové okolnosti, podmínky nebo podněty, které nepříznivě působí na jedince, jsou jím subjektivně prožívány a vyžadují od něj určitou reakci. V literatuře se lze setkat s několika možnými způsoby klasifikací stresorů a náročných životních událostí. Již Seley dělil stresory na emocionální a fyzikální stresory. Mezi fyzikální stresory řadil například alkohol, radiaci, nepříznivé životní podmínky, nemoci atd. Jako příklad emocionálních stresorů uváděl úzkostnost, emocionální instabilitu, senzorickou deprivaci či předvídaní něčeho nepříjemného (Křivohlavý, 2004). Stresory lze také rozdělit do dvou úrovní, podle délky trvání. První úrovní jsou mikrostresory, které zahrnují takové životní události, které mají kumulativní účinek jedná se o nárazové okolnosti, které se na sebe nabalují, až dosáhnou hranice stresu (například ztracení klíčů, které způsobí pozdní příchod na schůzku). Druhou úrovní jsou makrostresory, které představují dlouhodobější stresové události (například zkouškové období). (Luria,Torjman, 2009). Dohrenwend a Dohrenwend (1974, in McRae, 1984) rozlišují několik dimenzí, podle kterých mohou být stresory rozdělovány: kontrolovatelné versus nekontrolovatelné, chronické versus akutní, předvídatelné versus nepředvídatelné a pozitivní versus negativní. Epstein (1976; in Vašina, Strnadová, 1998) rozděluje stresory podle druhu úzkosti, kterou vyvolávají, na stresory biologické, které ohrožují život či existenci orgánů; stresory ohrožující asimilační kapacitu, které ohrožují schopnost vyrovnávat se s náročnými situacemi; a stresory ohrožující sebeúctu. 23

21 1.4.2 Klasifikace náročných životních událostí Náročné životní události (zátěžové situace) jsou takové skutečnosti, které se mohou vyskytnout v průběhu jedincova života nezávisle na jeho vůli a které tak mohou závažně a dlouhodobě ovlivnit navyklé činnosti a životní styl (Mikšík, 2009). Mikšík (2009) dělí zátěžové situace do následujících pěti kategorií: 1. Nároky na výkonnost na jedince je kladen určitý požadavek, aby podal konkrétní výkon, na který nemusí mít dostatečné dovednosti, znalosti, předpoklady či energetické zdroje. 2. Problémové situace jedná se o situace, které kladou na jedince určitý nárok na schopnost orientovat se v doposud nepoznaných a psychicky neosvojených životních okolností a činností. 3. Překážky situace, kdy je jedinci bráněno dosažení svých cílů. 4. Konfliktové situace jedná se o situace, ve kterých je přítomen určitý spor. Jedinec se tak musí rozhodovat v určitých ambivalentních situacích. 5. Stresové situace jedná se o situace, kdy jedinec směřující k nějakému cíli je nucen odolávat určitým tlakům či rušivým okolnostem a je si vědom možného rizika selhání. Obrázek 2: Taxonomie zátěžových situací (Mikšík, 2009, str. 43) 24

22 1.5 Základní charakteristiky stresových situací Atkinsonová (2003) popisuje tyto základní charakteristiky stresových situací: Neovlivnitelnost Čím více hodnotí jedinec určitou situaci jako neovlivnitelnou, tím více ji vnímá jako stresovou a naopak pokud má jedinec pocit, že může situaci ovlivnit, tím méně prožívá stres. Mezi závažné neovlivnitelné události patří například úmrtí blízkého člověka, ztráta zaměstnání či závažné onemocnění. Nepředvídatelnost Pokud jedinec může předvídat výskyt stresové situace, bývá intenzita prožívaného stresu nízká. Varovný signál před stresující situací umožní jedinci spustit přípravný proces, který tlumí vliv nepříznivého podnětu. Mezi nepředvídatelné situace lze zařadit například vznik závažného onemocnění nebo situace při výkonu hasičské profese. Výzva pro hranice našich možností Existují situace, které ačkoliv jsou ovlivnitelné i předvídatelné, přesto jsou prožívány jako stresující, protože na nás vyvíjejí tlak až na hranice našich schopností. Jako příklad lze uvést situaci studenta před závěrečnou zkouškou. Ve vnímání a hodnocení výše uvedených charakteristik existují mezi jedinci odlišnosti určující, zda jedinec situaci posuzuje jako stresující či ne (Lazarus, Folkman, 1984). 25

23 1.6 Psychická zátěž Základní rozdíl mezi pojmy zátěž a stres Je třeba rozlišit pojmy zátěž (,,load ) a stres, protože může snadno dojít k jejich záměně. Zátěž je považována za stimulující faktor, protože, pokud nenabývá extrémní podoby, klade na organismus takové požadavky, které jej stimulují ve vývoji (Kebza, 2005). Pojem stres se používá pro fyziologický stres nebo pro těžký psychický stres kladoucí na organismus vysoké nároky (Výrost, Slaměník, 2001) Vymezení pojmu psychická zátěž Abychom mohli mluvit o psychické zátěži, musí být přítomny dva základní předpoklady zatížen je vždy nějaký jedinec (organismus jako celek či některé jeho systémy) určitým elementem či komplexem působících vlivů. Jedná se tudíž o interakční přístup (Mikšík, 2001). Psychická zátěž může být intraindividuálně či interindividuálně odlišná. Mikšík dále rozděluje psychickou zátěž dle subjektivní hladiny prožívání na běžnou, optimální, pesimální, hraniční a extrémní psychickou zátěž: Běžná psychická zátěž Označuje život v podmínkách, které jsou stabilní, pro jedince srozumitelné a které obsahují takové nároky, se kterými se jedinec dokáže bez problémů vyrovnat, protože je vyzbrojen jasnými postoji a systémem motivace, rozvinutých schopností, vědomostí a dovedností pro jejich řešení. Optimální psychická zátěž Jedná se o stupeň psychické zátěže, který jedince výrazně neohrožuje, protože jedinec je vybaven potencionálními předpoklady zvládání. Vzniklá zátěžová situace je pro něj řešitelná a její vyřešení přináší osvojení nových zkušeností, motivačních vlastností a schopností. Podněcuje psychický rozvoj osobnosti, vede k seberealizaci. 26

24 Pesimální psychická zátěž Jedná se o protiklad výše zmíněné optimální psychické zátěže. Vzniká buď příliš nízkými nároky na psychiku (například důsledky skleníkové výchovy nebo nedostatečně stimulující sociální prostředí) či nároky nadměrně vysokými, se kterými se jedinec nedokáže vyrovnat. Pesimální zátěž lze dále dělit dle kompenzačních možností a psychických důsledků na hraniční a extrémní psychickou zátěž: o Hraniční psychická zátěž Nároky narůstají do hraniční meze psychické přijatelnosti, jedinec se s nimi vyrovnává jen s mimořádným vypětím psychických sil, což vede ke značnému výkyvu některých psychických funkcí. To vše může vést až k vzniku funkčních poruch. Z důvodu zachování integrity osobnosti dochází k rozvoji únikových, kompenzačních a obranných mechanismů. o Extrémní psychická zátěž Jedná se o zátěž tak vysoké míry a kvality, že jedinec zde již nemůže uplatnit jakékoliv kompenzační mechanismy nebo jsou tyto mechanismy zcela neúčinné. Dochází k psychickému selhávání různého stupně a kvality (Mikšík, 2001) Hlavní psychologické důsledky zátěží Původní instinktivní reakce na zátěž jsou útěk a útok. Můžeme nalézt emoční základ těchto instinktů, kterým je strach a vztek. Tyto emoce vývojem nabývají mnoho podob, jak je může člověk prožívat (Hošek, 1997). Uvedeme zde čtyři základní příklady: úzkost, strach, vztek a agrese. Úzkost a strach Úzkost je emoce vznikající při ohrožení, které není reálné. Jedinec má předtuchu nebezpečí, jež ale nedokáže přesně popsat nebo určit (Hošek,1997). Úzkost se liší od strachu tím, že nemůže mít za následek specifické chování nebo únik, protože nelze jasně 27

25 určit zdroj nebezpečí (Stuchlíková, 2007). Strach má konkrétnější příčinu. Lze jej chápat jako obranný mechanismus, který člověka chrání před poškozením. Stuchlíková (2007, str. 145) jej definuje: jako emocionální stav v přítomnosti nebo při očekávání nějakého nebezpečného, škodlivého nebo ohrožujícího podnětu, subjektivní prožitek extrémního zneklidnění, touha uniknout nebo podnět zneškodnit útokem, provázena řadou reakcí sympatického NS. Vztek a agrese Jedná se o emoce doprovázející útočné reakce. Vztek lze chápat jako zápornou emocionální reakci, která může nabývat těchto podob: hněv zlost vztek zuřivost (Hart, Hartlová, 2004). Lorenz popisuje agresivní chování jako různé způsoby napadání či útočení, které vystupují jako reakce na překážku, jako naučené instrumentální aktivity a jako složky jiných pudových tendencí. (K. Lorenz, 1994 in Nakonečný 1998, str. 223). Psychoanalytické školy považují agresi za projev blokace sexuálního pudu, což vedlo ke vzniku hypotézy frustrace agrese, která předpokládá, že pokud je lidské úsilí dosáhnout určitého cíle zmařeno, dochází ke vzniku agresivního pudu motivujícího lidskou činnost k zničení překážky, která vyvolala frustraci (Dollard a kol., 1939 in Atkinson, 2003). 2 ZVLÁDÁNÍ STRESU A ŽIVOTNÍCH TĚŽKOSTÍ V úvodu této kapitoly je zapotřebí rozlišit rozdíl mezi zvládáním a adaptací. Křivohlavý (1994) popisuje adaptaci jako vyrovnání se se zátěží, která nedosahuje žádného extrému, nevyžaduje vysoké úsilí k jejímu zvládnutí. Zvládání popisuje jako překonávání nepřiměřené, extrémní a dlouhodobější zátěže. Zvládání je dynamický proces dochází k vzájemným interakcím mezi jedincem a stresovou situací, prostředím, které na něj klade řadu požadavků a tlaků. Na moderování stresu se podílí mnoho různých činitelů, mezi něž můžeme zařadit například osobnostní charakteristiky lidí potýkajících se se stresem, strategie zvládání, styly zvládání, využívání vnějších zdrojů (například sociální opora) a techniky, jež se lze naučit (Křivohlavý, 2001). 28

26 2.1 Definice zvládání Problematika zvládání je v literatuře velice často označována termínem,,coping. Slovo cope dle etymonologického slovníku pochází ze starofrancouzského slova couper, které znamenalo dostat se někomu do rány. Od 17. století se význam tohoto slova přeměnil na úspěšné zvládnutí handle successfully (Online Etymology Dictionary, V roce 1966 definoval R. S. Lazarus zvládání: Zvládáním se rozumí proces řízení vnějších i vnitřních faktorů, které jsou člověkem v distresu hodnoceny jako ohrožující jeho zdroje (Křivohlavý, 2002, str. 98). O osm let déle přispěl R. S. Lazarus s další definicí copingu: úsilí jednotlivce řešit problém, čelit požadavkům souvisejících s jeho prosperitou (v situacích nebezpečí nebo očekávání), kdy tyto požadavky kladou nároky na jeho adaptační schopnosti (Ficková, 1993, str. 38). V roce 1984 definoval Fleisman coping jako zjevné a skryté chování, které je užíváno k redukci či eliminaci psychologického distresu či stresujících podmínek. (Fleisman, 1984, in Holahan, Moos, 1987, str. 946). Šolcová, Lukavský a Greenglass (2006, str. 149) definují termín coping jako,,průběžně se odehrávající kognitivní, behaviorální a emoční snahy, či úsilí člověka zvládnout vnější či vnitřní nároky, se kterými se střetává v rámci svého života v obklopujícím prostředí. 2.2 Základní teoretické přístupy ke copingu Popíšeme zde tři teoretické přístupy ke copingu, které se vyvíjely během 20. století. Při tomto popisu budeme vycházet z rozdělení, které provedli Suls, David a Harvey (1996) na základě historických i obsahových kritérií. Prvním přístupem je psychodynamický přístup, který dominoval ve 20. letech, druhým přístupem je transakční model, který vytvořil Lazarus v šedesátých letech, a posledním přístupem, kterému budeme věnovat největší pozornost, je osobnostně dispoziční přístup, rozvíjející se od 90. let Psychodynamický přístup V počátku 20. století probíhaly první výzkumy toho, jak lidé zvládají životní zátěž v rámci psychodynamického směru. Coping byl koncipován jako obranný mechanismus sloužící jedinci vypořádat se se svými vnitřními sexuálními a agresivními konflikty. 29

27 Základní obranné mechanismy popsal Freud, na nějž navázala jeho dcera, Anna Freudová (Suls, David, Harvey, 1996), která je dále rozdělila do dvou základních skupin. První skupinu tvoří mechanismy, jež jsou namířené proti přáním z id (regrese, represe), druhou skupinu tvoří mechanismy tlumící nepříjemné podněty z vnější reality, jako je například popření (Plháková, 2006). V dalším období byla popsána celá řada obranných mechanismů, které byly definovány v rámci DSM III - R a jež Vaillant (1994) následně hierarchicky roztřídil do čtyř úrovní podle obran ega: psychotické (popření, zkreslení reality), nezralé (únik, disociace, pasivní agrese, projekce, autistická fantazie), neurotické (intelektualizace, izolace, represe, reaktivní formace, somatizace, racionalizace) a zralé obranné mechanismy (humor, sublimace, altruismus). Velká zastánkyně psychodynamického pohledu na coping, Norma Haan, rozlišovala mezi obrannými mechanismy a mechanismy copingovými, protože se v některých svých vlastnostech odlišují. Chování spojené s obrannými mechanismy je rigidní, zautomatizované, na podnět vázané, je ovlivňováno minulostí, zahrnuje velké množství primárních procesů myšlení, vychází z nevědomí, ve svých reakcích je nediferenciované a užívá úhybné manévry. Naopak chování spojené s copingovými mechanismy je flexibilní, na budoucnost orientované a bere v úvahu současné potřeby, zahrnuje sekundární procesy myšlení, probíhá na vědomé a předvědomé úrovni a v odpovědi je vysoce orientované (Haan, 1963). Edwards vytýká psychodynamickému přístupu dva nedostatky. Prvním nedostatkem je nedostatečný kontakt s realitou, který považuje za nutnou podmínku copingu. Druhým nedostatkem shledává to, že psychodynamická literatura definuje coping pojmem úspěšné adaptace, což znamená, že je coping definován svým výsledkem a ne průběhem (Edwards, 1988 in Ficková, 1993). Dnes se již ve zvládání od obranných mechanismů odstupuje. Obranné mechanismy jsou považovány za neplnohodnotný způsob zvládání, protože neřeší problém v pravém slova smyslu, spíše jde o iluzorní náhradu, probíhající většinou na nevědomé úrovni. Zvládání je uskutečňováno na vědomé úrovni a představuje reálné řešení náročné situace (Kebza, 2005). 30

28 2.2.2 Transakční přístup Tento přístup klade důraz na interakci osobnosti a prostředí, proto je také někdy nazýván přístupem interakčním. Vznikl jako reakce na rozpor mezi dispozicionizmem charakterizujícím zvládání jako stabilní predispozici reagovat na stres určitým způsobem a situacionismem, který zdůrazňuje vliv situace jako hlavní určující příčinu zvládání. V transakčním přístupu je osobnost chápána jako aktivní činitel, který je ovlivňován kognitivními, motivačními a emočními faktory. Pro zvládání situačního problému je důležitý jeho psychologický význam (Baumgartner, 2001 in Výrost, Slaměník, 2001). Kognitivní teorie stresu a copingu (Lazarus,1966; Lazarus and Folkman, 1984) Zakladatelem transakčního přístupu byl Lazarus, Folkmanová a Cohen, kteří vyvinuli kognitivní teorie stresu a copingu, jež popisuje dva procesy, zahrnující kognitivní hodnocení a coping (Ficková, 1993). Kognitivní teorie stresu a copingu je založena na modelu hodnocení. V prvních formulacích této teorie nejdříve probíhalo primární hodnocení, kdy jedinec hodnotí významnost situace, poté docházelo k sekundárnímu hodnocení, ve kterém jedinec hodnotil možnosti copingu. Na základě těchto dvou hodnocení je celá situace posuzována buď jako újma/ztráta, hrozba nebo výzva. Pokud je situace zhodnocena jako újma/ztráta, je toto hodnocení doprovázeno negativními emocemi, jako je smutek či vztek. V případě hodnocení situace jako hrozba, dochází k výskytu negativních emocí, jako je úzkost či strach. Hodnotí-li jedinec situaci jako výzvu, dochází k výskytu pozitivních emocí, jako je vzrušení, sebejistota a horlivost (Folkman, 2008). Podrobnější informace o sekundárním hodnocení jsou obsaženy v kapitole věnující se tématice stresu. Po těchto hodnoceních je zahájen proces copingu, který je závislý na specifikách dané situace. Autoři této teorie zpočátku vymezili čtyři základní modely copingu: instrumentální strategie, kdy se jedinec sám vypořádává přímo se stresorem. intrapsychické strategie, které se soustředí především na regulaci či minimalizaci distresu. inhibice akce či zamezení takového jednání, které by zvýšilo pravděpodobnost újmy, nebezpečí či konfliktu s morální restrikcí. 31

29 vyhledávání informací, které zahrnuje instrumentální aktivitu jedince získávání podstatných informací pro další jednání a taktéž má vliv na zmírnění emocionálního distresu (Lazarus and Launier, 1978 in Aldwin, Revenson, 1987). Následně Lazarus s jeho kolegy vytvořil nadřazené dvě kategorie, která zahrnují následující dvě formy copingu: 1. Zvládání zaměřené na problém (,,problem focused coping ) Toto zvládání zahrnuje snahu působit na prostředí, měnit jej. Zároveň při tomto zvládání probíhá analýza problému, zvažování alternativních řešení a výběr konkrétního řešení. Tyto strategie mohou být také nasměrované směrem dovnitř, kdy jedinec mění něco v sobě, namísto vnější změny, například aspirační úroveň. Lidé používající tento druh zvládání ve stresových situacích, po jejich odeznění vykazují nižší hladiny deprese. 2. Zvládání zaměřené na emoce (,,emotion focused coping ) Lidé používají tuto strategii zvládání, pokud je problém neovlivnitelný. Snaží se zabránit zaplavení negativními emocemi dvěma způsoby: behaviorální strategií například tělesná cvičení či hledání psychické podpory u přátel; a kognitivní strategií, zahrnující například přehodnocení situace, dočasné odsunutí problému nebo změnu významu situace. Existují také maladaptivní způsoby tohoto zvládání, mezi něž patří například vytěsnění nebo ruminace. To zda jedinec zvolí strategii zaměřenou na problém či strategii zaměřenou na emoce, záleží na tom, zda jedinec hodnotí situaci jako ovlivnitelnou (,,changeable ). V případě, že je situace jedincem hodnocena jako ovlivnitelná, zvolí jedinec strategii zaměřenou na problém. V opačném případě, kdy je situace hodnocena jako neovlivnitelná, volí jedinec strategii zaměřenou na emoce (Lazarus, Folkman, 1984). 32

30 Obrázek 3: Originální model stresu a copingu (Lazarus, Folkman, 1984 in Folkman, 2008, p. 6) Osobnostně dispoziční přístup Díky několika výzkumům, jež proběhly v 80. letech, zabývajících se vztahem mezi osobností a copingem, opět vzrostl zájem o rysy osobnosti jako prediktory copingového chování. Tento zájem rovněž utvrdily výzkumy, které zjistily, že situační faktory nevysvětlují všechny copingové variace (Suls et al., 1996). Osobnostně - dispoziční přístup je charakterizován určitou stabilní predispozicí reagovat na stres charakteristickým způsobem. Lidé dlouhodobě a stabilně preferují určitou strategii zvládání (Baumgartner, 2001 in Výrost, Slaměník, 2001). Tato predisponovanost osobními charakteristikami může být vysvětlením interindividuálně odlišné vulnerability vůči stresu. Společným rysem těchto osobních charakteristik je schopnost absorbovat následky stresových situací na zdravotní stav člověka (Šolcová, Kebza, 1996). Tento přístup se od dvou výše zmíněných přístupů rovněž liší v tom názoru, že stresory mohou mít vliv na jedincovu osobnost, a to jak negativní, tak i pozitivní. Zároveň také předpokládá, že střet s určitou stresovou situací a její následné zvládání má vliv na to, jak jedinec bude zvládat další stresovou situaci, která se vyskytne v budoucnosti (Suls et al., 1996). 33

31 Bolger a Schilling (1991) v rámci studie zabývající se mechanismy, jejichž prostřednictvím osobnostní rys neuroticismu vede k vzniku distresu, uvedli tři způsoby, jimiž může osobnost ovlivňovat zdraví a psychickou pohodu: 1) Díky poznání osobnosti můžeme pochopit důvod, ze kterého se někteří lidé dostávají do stresogenních situací a jiní ne. 2) Osobnost může ovlivňovat způsob reakce lidí nacházejících se ve stresogenních podmínkách. Někteří jedinci stres zvládají efektivněji než ostatní. 3) Díky mechanismům nesouvisejících se stresem, jež byl způsoben vnějším prostředím, může mít osobnost vliv na psychickou pohodu a psychické procesy. Ve výše uvedené studii Bolger a Schilling dospěli k výsledkům, že jedinci s vysokým neuroticismem byli během šestitýdenního období mnohem častěji vystavěni dennímu distresu. Ke zkoumání strategií zvládání v rámci tohoto přístupu přispěly nově objevené modely osobnosti a nástroje pro jejich měření (,,Big Five ), umožňující popsat podstatné osobnostní charakteristiky, které se projevují při chování v zátěži. Jako příklad strategií zvládání lze uvést koncepci hardiness, nezdolnosti a chování typu A (Blatný, Kohutek, Janušová, 2002). Osobním charakteristikám hrajícím roli při zvládání těžkostí se budeme podrobněji věnovat v další kapitole. 2.3 Copingové strategie a copingové styly Copingové strategie a copingové styly se týkají situací, kdy je jedinec vystaven zátěžovým situacím a tyto situace se snaží určitým způsobem zvládat. V literatuře se můžeme setkat s mnoha způsoby, jak autoři tyto termíny užívají. Někteří copingové strategie a copingové styly užívají jako ekvivalentní termíny. Jiní autoři užívají tyto pojmy specificky v rámci hierarchického vymezení, kdy pojem copingové styly znamená obecnější způsob zvládání náročných životních situací, zatímco copingové strategie jsou specifičtější způsoby zvládání náročných životních situací. 34

32 2.3.1 Copingové styly (Styly zvládání náročných životních situací) Paulík (2010) popisuje copigové styly jako v čase relativně stabilizované osobnostní proměnné vytvářející základ, od kterého se dále odvíjejí tendence chovat se v náročných životních situacích určitým konzistentním způsobem. Křivohlavý (2003) uvádí, že styl zvládání charakterizuje daného jedince, kdy je možno očekávat, že v případě, kdy je vystaven určité náročné situaci, bude se chovat způsobem, který aplikoval již v minulosti. Mezi nejvíce studované styly zvládání, dle Křivohlavého, patří vyhýbání se stresu (,,avoidant style ) a stavění se na odpor stresu (,,confrontative or vigilant style ): 1. Vyhýbání se stresu: tento styl se vyznačuje tím, že se jedinec snaží vyhnout se střetu se stresem. 2. Stavění se na odpor stresu tento styl se vyznačuje aktivním čelením stresu či stresoru Copingové strategie Copingovým strategiím je v literatuře věnován větší prostor než copingovým stylům, možná právě proto, že se jedná o specifičtější copingový způsob. R. S. Lazarus a S. Folkmanová (1984) definují copingové strategie jako jakoukoliv snahu ovládat střet s požadavky stresové situace, jež přesahují možnosti dané osoby, aniž by byl brán ohled na jejich účinnost či hodnotu. Klasifikace copingových strategií Existuje mnoho klasifikací copingových strategií. Nejdříve zde uvedeme základní, klasické dělení copingových strategií dle Lazaruse a Folkmanové z roku 1966 (in Baumgartner, 2001), kteří jsou považováni za průkopníky ve výzkumu copingu: Strategie apatie, která je doprovázená pocity bezmoci, beznaděje a deprese. Strategie vyhnutí se působení noxy, jež je doprovázená pocitem strachu. Strategie útoku na noxu a doprovázející pocit nebezpečí. Strategie rozličných druhů aktivit, které jsou zaměřené na posilování vlastních zdrojů síly a na zdokonalování se ve schopnosti boje s noxou. 35

33 Následně, v roce 1980, Lazarus a Folkmanová provedli studii, ve které analyzovali způsoby zvládání každodenních náročných situací u sta jedinců během jednoho roku. Na základě výsledků této studie vytvořili dvojdimenzionální model strategií zvládání: 1. Zvládání zaměřené na emoce (,,problém focused coping ) 2. Zvládání zaměřené na problém (emotional focused coping ) K těmto dvěma dimenzím přibyla v roce 1984 (Lazarus, Folkman) dimenze třetí, která byla nazvána orientace na únik (,,avoidance coping ), kdy se jedinec snaží vyhnout střetem se stresovou situací a jejím řešením. Protože se tato práce zabývá tématikou resilience, ráda bych zde zmínila další druh copingové strategie, kterou Folkmanová přidala k modelu zvládání zaměřené na problém a zvládání zaměřené na emoce. Jedná se o zvládání zaměřené na význam (,,meaningfocused coping ), které je spjato s pozitivními emocemi (Folkman, 2008). Na výše uvedenou koncepci copingových strategií, v letech , navázali Tobin, Holroyd, Reynolds a Wigal, kteří vytvořili hierarchický model copingových strategií, jež se skládá ze tří úrovní: Terciální úroveň zahrnuje příklonové strategie a strategie odklonové. Sekundární úroveň rozděluje příklonové a odklonové strategie na strategie zaměřené na problém a na strategie zaměřené na emoce. Primární úroveň je tvořena celkem osmi faktory: o Řešení problému tato strategie se zaměřuje na změnu zátěžové situace s cílem eliminovat zdroje stresu prostřednictvím kognitivních a behaviorálních technik. o Kognitivní restrukturalizace prostřednictvím kognitivních technik dochází ke změně významu zátěžové situace, aby byla pro jedince méně ohrožující. o Vyjádření emocí cílem této strategie je poskytnout průchod emocím. o Sociální opora - zahrnuje vyhledávání sociální opory u druhých lidí z jedincova okolí. 36

34 o Vyhýbání se problému zahrnuje techniky jako je například vyhýbání se myšlenkám na zátěžovou situaci, popírání problému či činnostem s tím souvisejícím. o Fantazijní únik únik do fantazie pomocí kognitivních technik za tím účelem, aby se jedinec vyhnul zátěžové situaci. o Sociální izolace zahrnuje stažení se z jedincova sociálního okolí. o Sebeobviňování jedinec si vzniklou situaci dává za vinu, podrobuje se sebekritice (in Millová, 2006). Na model copingu Lazaruse a Folkmanové navázali rovněž Carver, Scheier a Weintraub v roce 1989, kteří vyvinuli Multidimenzionální inventář copingu (,,The Multidimensional Coping Inventory ), který posuzuje to, jak lidé reagují na stres. Na základě svého výzkumu identifikovali 15 strategií, které rozdělili do následujících kategorií: 1. Zvládání zaměřené na problém aktivní zvládání, plánování, překonávání konkurujících aktivit, zvládání sebeovládáním, vyhledávání instrumentální sociální opory. 2. Zvládání zaměřené na emoce vyhledávání emocionální sociální opory, pozitivní reinterpretace, přijetí, popření, obrácení se na víru 3. Strategie, které jsou méně užitečné, únikové zaměření na emoce a jejich ventilování, behaviorální vypnutí, mentální vypnutí, únik do alkoholu či drog (Carver, Scheier and Weintraub, 1989). Také Holahan a Moos (1987) vytyčili podobnou typologii copingových strategií skládající se z následujících tří kategorií: 1. Aktivní behaviorální strategie zahrnující behaviorální strategie zaměřené na vypořádání se s problémem. 2. Aktivní kognitivní strategie zahrnující snahu řídit hodnocení stresujících událostí. 3. Únikové strategie vyhnout se konfrontaci s problémem či redukovat vzniklou tenzi takovým chováním, jako je například nadmírná konzumace jídla nebo kouření. 37

35 Amirkhan (1990) se pokusil pomocí faktorové analýzy odhalit základní copingové strategie vycházející z hlavních lidských reakcí na hrozbu či stres. Nalezl tři základní copingové strategie: Strategie řešení problému Strategie hledání pomoci Strategie vyhýbání Z českých autorů, zabývajících se zvládáním náročných životních situací, lze jmenovat například Křivohlavého (1989), který navrhuje následující klasifikaci strategií zvládání, jež zahrnuje konkrétní kroky vedoucí k cíli každé strategie: Aktivní strategie seznámení se se situací; získávání informací; posilování osobního potenciálu prostřednictvím kognitivního hodnocení, zvyšování motivace a asertivity, vyhledávání sociální opory a zvládání emocí; vytvoření plánu dalšího postupu; jeho realizace; setrvání. Pasivní strategie vyčkávání; lhostejnost; rezignace; beznaděj. 2.4 Determinanty copingových strategií, copingové zdroje, výběr copingových strategií a jejich efektivita Determinanty a zdroje copingových strategií Na jeden konkrétní stresor či náročnou životní událost, může každý jedinec reagovat zcela odlišně, proto je velice důležité porozumět situačnímu a osobnímu kontextu, ve kterém se tato událost odehrává tedy tomu, jaké mé jedinec copingové zdroje a situaci, v níž se náročná, stresující událost odehrává. Copingové zdroje lze definovat jako entity, které jsou pro jedince hodnotné (zdraví, sebedůvěra, vztahy či mír), nebo jsou prostředky umožňující dosažení jeho žádoucích cílů (peníze, sociální opora, důvěra). Copingové zdroje má jedinec k dispozici již před výskytem samotného stresoru a napomáhají mu redukovat či zcela eliminovat negativní následky stresorů. Jako příklad těchto zdrojů lze uvést osobnostní zdroje (umístění kontroly, resilience), fyzické zdroje (zdravotní kondice), kognitivní zdroje (energie, kterou jedinec investuje do kognitivních procesů, jeho schopnost racionálně uvažovat apod.) a sociální oporu (rodina, kolegové v práci, přátelé). 38

36 Lidé se od sebe odlišují v tom, jaké užívají copingové zdroje a tato rozdílnost má také za následek to, jak budou ve stresových situacích reagovat (Luria, Torjman, 2008). Holahan a Moos (1987) rozlišují následující proměnné, které mají vliv na to, zda jedinec zvolí aktivní či vyhýbavou formu copingu: sociodemografické faktory, osobnostní dispozice, náročné životní události a sociální opora. Sociodemografické faktory - Haan (1964) zjistila, že jedinci pocházející z vyšší socioekonomické třídy, mnohem častěji užívají adaptivní formy copingu, jako je například flexibilita, racionální uvažování a s menší pravděpodobností užívají obranné strategie jako je rigidita či iracionalita. - Billings a Moos (1981) ve svých výzkumech objevili, že jedinci, kteří dosáhli vyššího vzdělání, mnohem více užívají zvládání zaměřené na problém, než ostatní formy vyhýbavých strategií. Osobnostní dispozice Mezi osobnostní dispozice, které mají pozitivní vliv na zvládání náročných situací lze zařadit například hardiness, locus of control, vědomí vlastní účinnosti, sebedůvěra, emocionální stabilita, apod. (Luria, Torjman, 2008; Holahan, Moos, 1987). Podrobněji se bude osobnostním dispozicím věnovat další část textu. K osobnostním dispozicím majícím naopak negativní vliv na výsledek copingu lze přiřadit například,,chování typu A a vysoký neurotismus. Náročné životní události Druh životní události také určitým způsobem predisponuje jedince jednat určitým způsobem. Jak již bylo zmíněno výše, tak je velice důležité to, zda jedinec situaci hodnotí jako ovlivnitelnou či neovlivnitelnou. McCrae (1984) například zjistil, že v případě, že jedinec hodnotí situaci jako výzvu, mnohem častěji zapojuje aktivní copingové strategie, zatímco v případě, kdy je situace hodnocena jako ohrožující (hodnocení jako újma/ ztráta či hrozba), existuje větší pravděpodobnost, že budou zapojeny pasivní copingové strategie. 39

37 Sociální opora Přítomnost sociální opory hraje zásadní roli v tom, jak jedinec zvládá svůj stres a odráží se ve výsledném pocitu osobní pohody. Ti jedinci, kteří mají dostatek sociální podpory, vykazují mnohem větší počet užívání na problém zaměřených copingových strategií a mnohem méně strategií zaměřujících se na únik či těch strategií, které mají výsledné negativní účinky (Billings, Moos, 1982; Holahan, Moos, 1987). Tématikou výběru copingové strategie se zabýval Edwards (1988), který vytvořil normativní a deskriptivní model výběru copingových strategii: 1. Normativní model zahrnuje proces kognitivního, racionálního rozhodování, při kterém dochází před výběrem jedné konkrétní strategie k seznámení se s možnými variantami strategií. Poté jedinec zvažuje možné potencionální výsledky těchto strategií a na základě tohoto zvažování zvolí vhodnou strategii snižující stres a navozující pocit pohody. 2. Deskriptivní model tento model nepředpokládá podrobné zvažování všech variant strategií a jejich potencionálních výsledků. Jedinec zvažuje jen omezený počet strategií, nehodnotí do hloubky jejich účinnost, čímž dochází k výběru málo optimální strategie Efektivita copingových strategií Suls a David (1996) popsali následující tři aspekty copingu rozsah, schéma copingového jednání a kompetence - které jsou rozhodující o tom, kdy a v jakém případě bude copingová strategie efektivní: 1. Rozsah znamená stupeň, šíře dostupnosti copingových strategií a to, zda je nějaká strategie pro jedince použitelnější než ostatní. Několik studií ukázalo, že lidé preferují ten způsob copingu, který je spojován s určitými osobnostními dimenzemi například Big Five. 40

38 2. Schéma copingového jednání pro úspěšnou adaptaci je klíčový druh kombinace a pořadí copingových strategií. Wolf, Friedman, Hofer a Mason (1964) například zjistili, že vyhýbavé strategie jsou efektivnější v počáteční fázi čelení stresoru z toho důvodu, že umožňují jedinci pomaleji si asimilovat zkušenost. V průběhu času se ale tato vyhýbavá strategie stává maladaptivní, protože zabraňuje jedinci zapojit účinné formy aktivního způsobu zvládání. 3. Kompetence Existuje výrazný rozdíl v tom, zda je copingová strategie pouze jen použita, či zda je použita dobře. Jen strategie, která je užita kompetentně, může mít pozitivní, žádoucí výsledek (Suls, David, 1996). Efektivita copingových strategií je i v tomto případě závislá na mnoha faktorech. Ačkoliv se zdají být nejúčinnější strategie zaměřené přímo na problém, jsou situace, kdy jsou účinné i strategie zaměřené na emoce či vyhýbavé druhy strategií, které napomáhají v přítomném okamžiku redukovat stres, nebo získat jedinci potřebný čas. Proto je velice důležité užívat rozmanité copingové strategie (,,coping diversity ). Čím větším počtem copingových strategií jedinec disponuje a čím je flexibilnější v jejich užívání, tím je větší pravděpodobnost, že jejich použití bude efektivní. Na druhou stranu ale lidé, kteří mají široký repertoár copingových strategií, se mohou zmýlit ve výběru vhodné strategie a tím jejich jednání může mít špatné výsledky a stát se neefektivní (Riolli, Savicki, 2010). 2.5 Osobnost a coping z pohledu Big Five Tématiku osobnosti a copingu z pohledu Big Five jsme se do této práce rozhodli zařadit z toho důvodu, že v empirické části bude použit dotazník NEO-PI-R, který vychází z teoretického konceptu osobnosti nazývajícího se Big Five. Jednotlivé dimenze budou podrobněji popsány v empirické části, zde budou uvedeny jen základní charakteristiky a větší pozornost bude věnována vztahu mezi těmito dimenzemi (Neurotismus, Extraverze, Otevřenost, Přívětivost, Svědomitost) a jednotlivými copingovými strategiemi Pětifaktorový model osobnosti Big Five Tento model osobnosti vychází z tzv. lexikální hypotézy a následné faktorové analýzy. Dle Hřebíčkové (2010, str. 44),,lexikální hypotéza vychází z předpokladu, že 41

39 nejpodstatnější individuální rozdíly jsou uchovány v jazyce. Čím jsou jednotlivé rozdíly významnější, tím častěji se uplatňují v každodenní komunikaci a jsou zachyceny jako jednotlivá slova. Na základě této hypotézy proběhly ve 20. století lexikální studie s cílem naleznout ve slovnících slova užívaná pro popis osobnosti, která byla následně redukována a prostřednictvím faktorové analýzy uspořádána. Výsledkem byl vznik nejdůležitějších pěti dimenzí pro popis osobnosti, pro které Goldberg zavedl název Big Five (Hřebíčková, 2011). Big Five zahrnuje následující dimenze: Neurotismus (,,Neuroticism ), Extraverze (,,Extraversion ), Otevřenost (,,Openness to Experience ), Přívětivost (,,Agreeableness ) a Svědomitost (,,Conscientiousness ). Vlastnosti charakterizující jednotlivé dimenze jsou uvedeny v následující tabulce: Obrázek 4: Přídavná jména reprezentující pětifaktorovou strukturu v češtině (Hřebíčková, 2010, str.48) Extraverze/živost Přívětivost Svědomitost Emocionální Intelekt stabilita výřečný dobrosrdečný důkladný klidný chytrý průbojný přívětivý pilný vyrovnaný inteligentní temperamentní poctivý svědomitý sebejistý bystrý energický snášenlivý pečlivý odolný vzdělaný společenský skromný cílevědomý duchapřítomný intelektuální tichý panovačný nesvědomitý labilní hloupý samotářský útočný lenivý neklidný neinteligentní plachý pomstychtivý nevytrvalý vznětlivý nenadaný ostýchavý necitelný chaotický úzkostný omezený mlčenlivý rozpínavý loudavý rozrušitelný nevzdělaný 42

40 2.5.2 Coping v kontextu Big Five Jak již bylo řečeno výše, v současné době dominuje osobnostně dispoziční přístup ke copingu, který chápe coping jako proces interakce mezi jedincovými osobnostními dispozicemi a situačními proměnnými či situačním kontextem. Lidé vykazují určitou konzistenci ve svých odpovědích na určité druhy náročných životních situací. Lze tedy hledat paralelu mezi rysy osobnosti a copingovými strategiemi. Například lze předpokládat, že extroverti, kteří se vyznačují tím, že rádi vyhledávají společnost druhých, budou užívat takové copingové strategie, které odpovídají tomuto osobnostnímu rysu tedy například strategie vyhledávání opory. V následujícím textu budou charakterizovány jednotlivé osobnostní dimenze Big Five v kontextu copingu. 1. Neurotismus neurotismus je v mnoha výzkumech považován za nejsilnější prediktor copingových strategií (Costa, McCrae, 1989; McCrae, Costa, 1986). Lidé skórující vysoce na škále neurotismu mají tendenci vnímat a hodnotit negativně své okolí, lehce se rozčílí či zarmoutí a mnohem častěji prožívají každodenní starosti a nespokojenosti. Vysoký neurotismus koreluje s pasivními a neefektivními formami copingu, jako je například únik, popření, sebeobviňování, hostilní reakce a strategie zaměřené na emoce. Méně naopak užívají aktivní formy copingu jako je vyhledávání opory, zvládání zaměřené na problém či pozitivní přehodnocení (McCrae, Costa, 1986; O Brien, De Logis, 1996). 2. Extraverze jedinci skórující vysoce na této dimenzi zažívají pozitivní emoce, jsou vřelí, společenští, asertivní a mají rádi zábavu. Mnohem častěji zapojují strategie zaměřené na problém, adaptivní formy strategie zaměřené na emoce, vyhledávání opory, pozitivní myšlení. Užívají teda mnohem více adaptivních a efektivních forem copingových strategií (McCrae, Costa, 1986; Watson, Hubbard, 1996). 3. Otevřenost jedinci skórující vysoce na této škále jsou odvážní, kreativní, flexibilní a bystří. Studie zabývající se touto dimenzí mají nekonzistentní závěry například Costa a McCrae (1986) zjistili, že otevřenost koreluje se zapojením humoru ve stresových situacích, pozitivní přehodnocení. 43

41 4. Přívětivost lidé dosahující vysoké úrovně přívětivosti jsou dobrosrdeční, důvěřiví, poctiví vlídní a skromní. Zapojují copingové strategie jako je vyhledávání opory, řešení problému a pozitivní přehodnocení (Vickers et al., 1989, in O Brien, De Logis, 1996). 5. Svědomitost Spolu s neurotismem koreluje svědomitost nejvíce s copingovými strategiemi. Lidé, kteří dosahují vysoké úrovně na této škále, jsou pilní, tvrdě pracující, cílevědomí, důkladní a svědomití. Charakteristické jsou pro ně následující copingové strategie: zvládání zaměřené na problém, pozitivní přehodnocení a vyhledávání opory (McCrae, Costa, 1986; O Brien, De Logis, 1996). 3 NEZDOLNOST 3.1 Vývoj pojmu nezdolnost Šolcová (2007) rozděluje studie nezdolnosti do tří stádií: 1. Studia první generace Soustředila se na výzkum stresu. Odolnost byla chápána jako trvalý rys osobnosti, ale obecný faktor odolnosti nebyl vymezen. Lze do těchto studií zahrnout konstrukty jako je stresová tolerance, frustrační tolerance, individuální tolerance aj. 2. Studia druhé generace Hlavním ohniskem zájmu byla interakce mezi situačními proměnnými a jedincem. Odolnost byla popisována jako to, co je jedinci nápomocné v okamžiku, kdy je vystaven stresu. Proměnná na straně jedince mající rozhodující význam byla odlišně nazývána: zátěžová kapacita (,,load kapacity ), adaptační kapacita (,,adaptive capacity ), systémová kapacita (,,systém capacity ), kapacita k překlenutí (,,carrying capacity ), zdroje zvládání (,,coping resources ) aj. 44

42 3. Třetí generace studií Třetí generace studií se snažila naleznout proměnné, které mají schopnost zmírnění či odstranění negativního dopadu stresu na zdraví. Pro odolnost v tomto pojetí byl zaveden termín resilience. Proměnné odlišující jedince odolné od neodolných byly opět pojmenovány a charakterizovány různě: hardiness, smysl pro koherenci, lokalizace kontroly, optimismus, chování typu A/B, atribuční styl, sebevědomí ad. 3.2 Nezdolnost ve smyslu hardiness Křivohlavý vysvětluje původ slova,,hardiness z etymologického hlediska: je odvozeno od anglického slova hard, které jde volně přeložit jako tvrdý, pevný, neoblomný, vytrénovaný, houževnatý, odolný a otužilý (Křivohlavý, 1991). Hardiness je psychologický konstrukt, za jehož zakladatelku je považována S. Kobasová se svými spolupracovníky z Bostonské univerzity. Tímto konstruktem se začala zabývat v rámci své dizertační práce, kdy vycházela z předchozích studií zabývajících se vztahem mezi stresem a nemocí. Kobasová zmiňuje výzkum Paykela a Raheo, který se zaměřil na hospitalizované jedince v nemocnicích. U těchto jedinců bylo zjištěno, že této hospitalizaci předcházel prožitek většího počtu stresujících událostí, než je tomu u většiny populace, z čehož vznikla domněnka, že mezi stresem a nemocí existuje určitý vztah (Kobasa, 1979). Kobasová upozorňovala, že ačkoliv lze sledovat paralelu mezi stresem a nemocí, lze naleznout mnoho jedinců, kteří navzdory přítomnosti mnoha stresových událostí zůstávají i nadále zdraví. Proto se rozhodla podrobit tyto jedince výzkumu s cílem naleznout takové osobnostní charakteristiky, kterými by se tito jedinci odlišovali od méně rezistentních jedinců. Právě pro tuto charakteristiku zvolila termín,,hardiness nebo také,,hardy personality style vycházející z teoretického rámce existenciální psychologie (Kobasa, 1979). Dle existencialismu je každý člověk odsouzený ke svobodě, při každodenním čelení životním nesnázím a překážkám, musí spoléhat na své vlastní síly. Hlavním cílem každého člověka je nalezení smyslu a využití příležitostí pro seberealizaci a seberozvoj (Šolcová, 2007). Tento osobnostní styl je kombinací kognice, emocí a jednání, kdy je cílem nejen,,přežití, ale také obohacení života díky osobnostnímu rozvoji. (Kobasa, Maddi, Courington, 1981). 45

43 Kobasová a její blízký spolupracovník Maddi, vycházeli ze svého výzkumu, ve kterém se zaměřili na vedoucí pracovníky střední sociální vrstvy, pracující ve společnosti Illinois Bell Telephone, a kteří byli vystaveni velkému stresu. Tyto pracovníky pomocí škály sociálního přizpůsobení (Social Readjustment Scale) rozdělili do dvou bipolárních skupin. V první skupině byli pracovníci, kteří v posledních třech letech měli ze zdravotních důvodů větší absenci a byli vystaveni velkému množství stresu. Druhou skupinu tvořili pracovníci, kteří zažili méně stresu. Tento vzorek následně podrobili několika longitudiálním výzkumům. Výsledkem bylo nalezení tří důležitých proměnných, které následně pojmenovali jako komponenty hardiness: oddanost (,,commitment ), kontrola (,,control ) a výzva (,,chalenge ). (Kobasa, 1979; Kobasa, Maddi, Courington, 1981; Khoshaba, Maddi, 1999). Výše uvedené komponenty hardiness se vyznačují následujícími charakteristikami: Oddanost (,,Commitment ) o Kladný pól: Jedinci s touto charakteristikou se plně věnují tomu, co právě dělají, co považují za smysluplné a hodnotné. Tito jedinci intenzivně nalézají význam ve svých životních událostech, činnostech a v mezilidských vztazích. Mezilidské vztahy jsou pro ně velice významné, a proto jim navzdory nepříznivým okolnostem zůstávají věrní a nepodléhají nátlaku. Jsou orientování na cíl a spíše než pasivní a únikové formy copingu, užívají formy aktivní a adaptivní. o Negativní pól: Protipólem oddanosti je odcizení (,,alienation ), které znamená nedůvěru k lidem, uzavřenost, nerozhodnost vedoucí k depresi, pesimismu a obecné nedůvěře ve smysluplnost, která vede k pasivitě. Kontrola (,,Control ) o Kladný pól: Základem této charakteristiky je přesvědčení, že jedinec může mít kontrolu nad událostmi ve svém životě a že mezi těmito událostmi a jeho vlastními aktivitami je souvislost. Tato charakteristika zvyšuje rezistenci vůči stresu v tom smyslu, že životní události jsou vnímány jako výsledky jedincovy činnosti, a proto nejsou vnímány jako vnější, nepředvídatelné a nepřekonatelné. V kontextu copingu vede kontrola k činnosti, která transformuje události na něco, co je v souladu 46

44 s probíhajícím životním plánem. Jedinec přijímá odpovědnost za svůj život, věří svým schopnostem, znalostem a dovednostem, je autonomní bytostí. o Negativní pól: Dominantní je pocit bezmoci a beznaděje. Lidé si myslí, že nemohou ovlivnit životní události, protože jejich výsledek je ovlivněn vnějšími silami a je zcela nepředvídatelný. Výzva (,,Chalenge ) o Kladný pól: Jedinci, vyznačující se touto charakteristikou jsou přesvědčeni, že změna je normální součástí života (na rozdíl od stability) a že anticipace změny je zajímavou pobídkou k růstu. Výzva zmírňuje stresující prožitek vnímáním událostí jako stimulujících, spíže než ohrožujících, protože změny vyžadují přizpůsobení. V kontextu copingu vede výzva k přeměně sebe sama, a tím umožňuje růst. Podporuje zároveň otevřenost a flexibilitu, a tím vede k integraci a efektivním formám hodnocení stresových událostí. o Negativní pól: Hlavním rysem negativního pólu je fatalismus. Životní změny a s nimi spojené vše nové, co je provází, je vnímáno negativně, jako něco ohrožujícího, co může vést k poškození. Výsledkem je neoblomné úsilí snažící se zachovat vše v původním stavu (Kobasa, Maddi, Kahn, 1982; Křivohlavý, 1991). Maddi (2002) upozorňuje, že pro dosažení opravdového hardiness, je zapotřebí, aby u jedince byly přítomné všechny tři komponenty současně. I v případě, že jsou u jedince přítomné jen dvě komponenty, nejedná se o hardiness v pravém slova smyslu. Z tohoto důvodů musí být oddanost, kontrola a výzva vždy současně přítomné a ve vzájemné interakci. Jedinci s charakteristikou hardiness se pokoušejí mít vliv na události ve svém životě (kontrola), plně se věnují tomu, co dělají a čeho jsou součástí (oddanost) a ze svých zkušeností se učí a zároveň si jsou vědomi toho, že jim toto jednání napomáhá v jejich osobním růstu (Kobasa, Maddi, Courington, 1981). Šolcová a Kebza (1996) shrnují výsledky výzkumů hardiness takto: lidé s vysokou mírou hardiness mají pocit kontroly nad situací, odpovědnosti a pozitivní postoj ke změnám. 47

45 Pokud jsou vystaveni stresu, hodnotí tuto situaci jako méně stresogenní, což má v důsledku vliv na emoční prožívání a jeho fyziologickou složku, a tím klesá pravděpodobnost vzniku patologické reakce. Mají pozitivnější hodnocení svých psychických a fyzických sil, a tím se i hodnotí jako schopnější ve zvládání každodenních nároků. Existuje mnoho výzkumů, které byly provedeny na tématiku hardiness. Například Maddi a Hess (1992) měřili hardiness u vysokoškolských basketbalistů. Výsledky ukázaly, že hardiness vysoce koreluje s dobrým výkonem. Další studii provedl Maddi, Wadhwa a Haier (1996), kteří se zabývali vztahem mezi hardiness a užíváním návykových látek u středoškoláků. Tato studie prokázala negativní korelaci mezi užíváním návykových látek a hardiness. Maddi uvádí výzkum, který provedl Bartone, v němž studoval vojáky, kteří se účastnili náročných mírových a bojových misí. Tato prospektivní studie prokázala, že jedinci dosahující nízké úrovně hardiness mají větší pravděpodobnost, že tyto náročné události budou mít za následek vysoký prožitek stresu a psychických obtíží jako je například deprese či posttraumatický stres (Maddi, 2002). Maddi, Hervey, Khoshaba, Lu, Persico a Brow (2006) zkoumali vztah mezi hardiness represivním copingem, autoritarismem a inovativním jednáním. Výsledky ukázaly, že hardiness pozitivně koreluje s inovativním jednáním a negativně s autoritarismem a represivním copingem. Costa a McCrae (1989) se věnovali vztahu mezi hardiness a Pětifaktorovým modelem. Zjistili, že hardiness negativně koreluje pouze s neurotismem, s ostatními čtyřmi osobnostními faktory (extraverze, otevřenost, přívětivost a svědomitost) byla prokázána pozitivní korelace. V roce 2010 provedl Eschleman, Bowling a Alarcon metaanalytickou studii konstruktu hardiness. Ve které zkoumali vztah mezi hardiness a ostatními osobnostními proměnnými, mezi hardiness a stresory, zátěží, sociální oporou, copingem a výkonem. Zjistili, že hardiness pozitivně koreluje s ostatními rysy osobnosti, které mají protektivní funkci vůči stresu, dále pozitivně koreluje s aktivními způsoby copingu, sociální oporou a s výkonem. 48

46 S rysy osobnosti, které zvyšují jedincovu vulnerabilitu, byla prokázána negativní korelace. Negativní korelace byla rovněž nalezena mezi hardiness a regresivními způsoby copingu. 3.3 Nezdolnost v pojetí SOC Sense Of Coherence Pojem,,sense of coherence zavedl A. Antonovsky, který se zaměřil ve svém výzkumu na salutegenezi na rozdíl od většiny odborníků, kteří se v té době věnovali spíše patologickým stránkám lidského chování. Zajímaly jej důvody, proč určití lidé, na rozdíl od ostatních, neonemocněli. To jej zároveň vedlo ke studiu nezdolnosti, kdy se snažil naleznout zdroje odporu (,,resources for resistence ). Během jeho bádání o zdrojích odporu nalezl určité charakteristiky jedinců, kteří jsou navzdory nepříznivým životním událostem v dobré psychické a fyzické kondici. Ve své studii se věnoval výzkumu zdravotního stavu bývalých vězňů koncentračního tábora. Tyto jedince rozdělil do dvou skupin, kdy první skupina byla tvořena těmi, kteří trpěli psychickými obtížemi, a druhá skupina byla tvořena jedinci bez přítomnosti psychických obtíží. Následně se zabýval studiem druhé skupiny, která nevykazovala přítomnost psychopatologie, a nalezl společné charakteristiky, které shrnul pod pojem,,sense of Coherence, jež definoval jako:,,globální orientaci vyjadřující šíři, ve které jedinec má všudypřítomný a přetrvávající pocit důvěry že: 1) Podněty přicházející z jeho vnitřního i vnějšího prostředí jsou strukturované, předvídatelné a vysvětlitelné; 2) zdroje pro splnění přicházejících požadavků jsou dostupné a 3) tyto požadavky jsou zároveň výzvami, které jsou hodné investice a zapojení. (Antonovsky, 1990, str. 78). Křivohlavý (2001) termín Sence of Coherence překládá jako smysl pro integritu, zatímco Hošek (1997) jej překládá jako vědomí souvztažnosti. Tři dimenze SOC V následujícím textu budou popsány tři dimenze SOC - srozumitelnost (,,comprehensibility ), zvládnutelnost (,,manageability ) a radost ze smysluplnosti (,,meaningfulness ): Srozumitelnost (,,Comprehensibility ) Srozumitelnost je nejzákladnější dimenzí týkající se kognitivní stránky toho, jak člověk interpretuje stav fyzikálního a sociálního světa. Určuje míru interpretace podnětů jako smysluplných. 49

47 o Kladný pól: Jedinec má komplexní pohled na svět a zároveň jej nevidí jen jako celek. Díky tomuto pohledu je schopen porozumět funkci a hodnotě lidí, věcí a dění. V obrazu okolního světa, vidí pořádek a řád, který chápe jako trvalý, jemuž může důvěřovat a spolehnout se. Zmíněný řád souvisí se zákonitostmi, s jejichž pomocí může anticipovat budoucí dění. Interpersonální vztahy vnímá jako přátelské a důvěryhodné. o Negativní pól: Jedinec vidí svět chaoticky, nesourodě. Připadá mu, že neexistuje řád, ani dodržování zákonitostí, což vede k nedůvěře a k pesimistickému pohledu do budoucnosti. V sociální komunikaci má problémy způsobené neschopností porozumět druhým lidem. Důsledkem je náročná sociální identifikace. Zvládnutelnost (,,Manageability ) Vyjadřuje vtah mezi tím, jak člověk hodnotí možnosti, kterými disponuje a nároky, jež na něj klade situace. o Kladný pól: Člověk si uvědomuje svou kompetenci (i lidí v jeho okolí) využít vlastní síly pro úspěšné řešení situace, do které se dostává. Zároveň věří jejich účinnost. Jedná se o individuální i sociální kompetenci. o Záporný pól: Jedinec nemá důvěru ve vlastní schopnost vypořádání se s nepříznivou situací. Výsledkem jsou pocity úzkosti, deprese, strach a obav z nezvládnutelnosti situace. Radost ze smysluplnosti (,,Meaningfulness ) Jedná se o emocionální stránku postoje k životu, životních událostí. o Kladný pól: Jedinec je motivován k řešení problémů, jež před něj staví život, a k investování energie, času a úsilí do řešení požadavků, jež vnímá jako smysluplné. Pokud se na cestě k cíli vyskytnou nějaké problémy, vnímá je jako výzvu. V samotné činnosti nalézá uspokojení a možnost k projevení vlastní iniciativy a tvořivosti. Je hrdý na výsledky své práce a očekává její kladné hodnocení druhými lidmi. Věří ve spolupráci s ostatními lidmi. 50

48 o Negativní pól: Tento pól lze charakterizovat tím, že jedinec není citově angažován v činnosti, kterou vykonává. Jedinec se strání komunikaci, styku s druhými lidmi a nevstupuje do emocionálních vztahů žije v izolaci až ústraní (Antonovsky. 1990; Křívohlavý, 1990). Antonovsky (1979, 1987, 1991; in Feldt, Matsapelto, Kinnunen and Pulkkinen, 2007) uvádí, že předpoklady k vysokému SOC v dospělosti, jsou založeny na konzistentních životních zkušenostech (zvýšená smysluplnost), na rovnoměrné zátěži (zvýšená zvládnutelnost) a na participaci v sociálně hodnotných rozhodnutích (zvýšená radost ze smysluplnosti) během dětství a dospívání. SOC je možné plně rozvíjet během adolescence a až v třicátém roce života je možné jej považovat za stabilní dispozici. Dle Antonovského (1990) má SOC velký vliv na zvládání stresu v tom smyslu, že jedinci s vysokým SOC vnímají s větší pravděpodobností podněty jako nestresující, protože si důvěřují svým adaptačním schopnostem, a tudíž neprožívají tenzi. Rovněž mají, díky předchozí zkušenosti s dobře zvládnutými náročnými událostmi, tendenci hodnotit stresory jako neznepokojující. V souvislosti s tímto způsobem hodnocení stresorů došel Antonovsky k tomu názoru, že lidé se silným SOC s větší pravděpodobností zapojují zdraví podporující jednání, protože jsou schopni s velkou přesností posuzovat problémy (stresory) a využít odpovídající zdroje k jejich zvládnutí. Z tohoto předpokladu vyšel k postulátu, že existuje vztah mezi SOC a zdravím, kdy má dle jeho názoru SOC fyziologické důsledky, které působí na hormonální úrovně imunokompetence prostřednictvím centrálního nervového systému a neuroendokrinního systému. Zajímavý výzkum zabývající se vztahem mezi SOC a zátěžovou odolností provedl v roce 1997 Feldt, který na náhodně vybraném vzorku zaměstnané populace prokázal vztah mezi SOC a subjektivním vnímáním charakteristik práce. Ukázala se pozitivní korelace mezi SOC a vnímanou osobní pohodou, pracovní spokojeností, pocitu kompetence, odolnosti vůči negativním pracovním vlivům a mezi zdravým životním stylem. Negativní korelace naopak byla mezi SOC a vnímaným pracovním stresem, úzkostí, depresí a nemocí (Hošek, 1997). 51

49 Feldt, Metsapelto, Kinnunen a Pulkkinen (2007) zkoumali vztah mezi SOC a pětifaktorovým modelem osobnosti v rámci své longitudidální studie. Výsledky ukázaly, podobně jako u hardiness, že zatímco SOC pozitivně koreluje s extraverzí, otevřeností, přívětivostí a svědomitostí, negativně koreluje s neurotismem. Mezi českými autory, kteří zkoumali nezdolnost v pojetí SOC, lze uvést například V. Hoška. Zabýval se vztahem nezdolnosti k pohybové aktivitě u studentů. Studenti, u kterých byla zjištěna vyšší SOC, více trénují svou kondici, pravidelně se otužují a jsou mnohem méně nemocní. Hošek předpokládá, že nezdolnost předurčuje životní styl, což má za následek chování podporující zdraví. 3.4 Koncepce lokalizace kontroly Pojem lokalizace kontroly (,,locus of control ) zavedl v roce 1966 J. B. Rotter. Vycházel ze své teorie osobnosti, ve které vymezil šest kategorií potřeb, mezi které patří potřeba uznání, potřeba vlivu a moci, potřeba nezávislosti, potřeba ochrany a závislosti, potřeba lásky a přijetí a potřeba tělesného pohodlí a pohody (Baštecká, Goldmann, 2001). Rozlišil lidi s interním locus of control a s externím locus of control. První skupinu lidí tvoří jedinci, kteří věří v sami sebe, vlastním schopnostem a dovednostem. Naopak druhá skupina je tvořena lidmi, kteří nevěří svým schopnostem a dovednostem, očekávají, že situace se vyřeší vlivem vnějších podmínek, například zásahem osudu či náhody (Křivohlavý, 2001). Rotter sestavil škálu Interanalita Externality (The I - E Scale) skládající se z dvaceti devíti položek. Dvacet tři položek je zaměřeno na interní a externí kontrolu, zbylých šest položek tvoří škálu lži. Tato škála zjišťuje míru, nakolik lidé vnímají přímý vztah mezi jejich vlastním úsilím a situačními důsledky (Feist, Feist, 1998). Zajímavé výsledky poskytla studie Rodina a Langera, kteří se ve spojitosti s výzkumem lokalizace kontroly zaměřili na obyvatele domova důchodců. Obyvatelé tohoto domova byli rozděleni do dvou skupin, kdy lidé v první (experimentální) skupině si mohli svobodně volit aktivitu, kterou chtěli vykonávat. Druhá skupina lidí neměla svobodnou 52

50 volbu aktivity o tom, co mohli dělat, rozhodovalo vedení. Výsledky ukázaly, že v první skupině se u 93 % obyvatel zlepšil psychický i fyzicky stav, zatímco u druhé skupiny obyvatel se u 73 % obyvatel zhoršil celkový stav. Po jednom a půl roce se ukázalo, že lidé, kteří tvořili první skupinu se svobodnou volbou, byli zdravější, aktivnější a sociálně čilejší. Z této studie vyplývá, že míra svobody a odpovědnosti je přímo úměrná zdravotnímu stavu (Langer, Rodin, 1976). Kebza (2005) uvádí, že se prvek kontroly vyskytuje i v dalších přístupech k nezdolnosti, například ve dvou nejrozšířenějších nezdolnost ve smyslu hardiness, nezdolnost ve smyslu pro soudružnost. Mezi další přístupy řadí koncepci vysvětlovacího stylu (,,explanatory style ) nebo koncepci vnímané osobní zdatnosti (,,self efficacy ). 3.5 Vnímaná osobní zdatnost Self-efficacy Pojetí,,self-efficacy zavedl A. Bandura v roce Bandura definoval self-efficacy jako přesvědčení lidí o svých schopnost efektivně se vypořádat s náročnými životními událostmi. Podle Bandury má vnímání osobní zdatnosti vliv na myšlenkové procesy, jednotlivé aktivity i na emocionalitu, především co se týče stupně emočního vzrušení. Také má vliv na zapojení copingových strategií. Úroveň self-efficacy můžeme hodnotit na základě čtyř druhů informací. Jako nejefektivnější je Bandurou hodnocena autentická zkušenost se zvládnutím úkolové činnosti (,,mastery experience ), kdy úspěch posiluje sebedůvěru a naopak neúspěch zapříčiňuje pochybnosti o vlastních schopnostech. Dalším druhem je zástupná zkušenost s výsledky činnosti jiných lidí jako vzorů (,,vicarious experiences ). Vzory, které se ukázaly jako efektivní, pomáhají pozorovatelům zvolit si správný postup zvládání různých situací. Třetím druhem informací je přesvědčování lidí o tom, že mají potřebné schopnosti (,,social persuasion ). To znamená, nestavět je zpočátku před obtížné úkoly, které by nemuseli zvládnout, ale naopak jim dávat úkoly přinášející úspěch. Posledním druhem informací je informace o vlastním fyziologickém stavu (,,physiological and emotional states ). Únava a bolesti jsou hodnoceny jako symptom fyzické neschopnosti zvládnout požadavky vyžadující sílu a vytrvalost. Úzkost je chápána jako příznak zranitelnosti (Bandura, 1977; Janoušek, 1992). 53

51 Křivohlavý, uvádí výsledky mnoha studií, které prokázaly, že tato charakteristika je výborným obranným faktorem proti stresu. Self-efficacy má úzkou spojitost s úspěšným zvládáním těžkostí, životní kvalitou, pozitivní změnou zdravotně žádoucího chování a zlepšenou formou zvládání kognitivních úkolů (Křivohlavý, 2001). 3.6 Optimismus Mezi další osobnostní charakteristiky umožňující zvládání životních těžkostí lze zařadit také optimismus, který lze chápat jako osobnostní charakteristiku náležející lidem, kteří anticipují pozitivní výsledek událostí. Hlavní charakteristikou jedinců, kteří jsou optimisté, je to, že věří v dosažení svých cílů. Pro měření dispozičního optimismu byl vyvinut test životní orientace (Life Orientation Test LOT), který měří míru očekávání pozitivního výsledku (Hewstone, Stroebe, 2001). Křivohlavý uvádí výsledky testu LOC, který byl zadán vysokoškolským studentům následovně: studenti, kteří získali v testu vyšší hodnoty, prožívali ve zkouškovém období méně napětí a vyskytoval se u nich menší počet příznaků zhoršeného stavu, než u studentů vykazujících nízké hodnoty v LOC. Po zadání testu zjišťování způsobu zvládání stresu (Ways of Coping Inventory WCI) bylo zjištěno, že studenti s vyšší hodnotou LOT mnohem častěji používají strategii zaměřenou na problém než strategii zvládání emocí či úniku, kterou více používají studenti s nízkou hodnotou LOT (Křivohlavý, 2001). Mezi další studie zabývající se optimismem lze zařadit například studii Scheiera a kol. (1989), který sledoval jedince po operaci by-passu. Ukázalo se, že optimisté se po operaci mnohem rychleji zotavují a zároveň vykazují vyšší kvalitu života, než pesimisté. Podobné závěry byly zjištěny v longitudinální studii žen v raném stádiu rakoviny prsu. 54

52 3.7 Chování typu A/B A-typ chování Skupina lékařů WCGS (Western Collaborative Group Study) provedla jednu z prvních studií zabývající se vztahem osobnosti a zdravotními těžkostmi. Svou pozornost zaměřili na osoby s kardiovaskulárními obtížemi. Zjistili, že tito lidé mají společné osobnostní charakteristiky, které nazvali jako komplex nadměrné aktivity (,,action emotion complex ). Základní charakteristikou tohoto komplexu byla například snaha angažovat se na hranici únosnosti, mimořádně pracovat, dělat neustále více a více ve stále kratším čase. Zároveň se objevily následující osobnostní znaky: agresivita, rivalita, nenávist, závist, netrpělivost aj (Křivohlavý, 2001). B-typ chování Chování typu B je protikladné chování typu A. Chování typu B má tyto základní charakteristiky: je klidné, uvolněné, neuspěchané. V případě, že si jedinci s tímto typem chování vytyčí nějaký cíl, nejsou netrpěliví a uspěchaní. Mají ale častější neurotické a depresivní rysy (Baštecká, Goldmann, 2001). 3.8 Nezdolnost v pojetí resilience Definice resilience Tak jako u většiny psychologických pojmů lze v literatuře naleznout velké množství způsobů, kterými autoři definují pojem resilience. Resilience je termín, který je v dnešní době užíván v rámci mnoha vědeckých oborů. Mimo psychologii, se tématikou resilience zabývá také psychiatrie, sociologie a v poslední době se rozrůstá zájem o tuto tématiku v rámci biologických disciplín jako je genetika, epigenetika, endokrinologie a neurovědy. Bohužel, dodnes neexistuje v definici resilience konsenzus. To, co je těmto vědám společné, je otázka, která se táže po tom, jak lidé, kteří jsou vystaveni určité zátěži, této zátěži odolávají, aniž by se u nich projevily negativní psychické či fyzické následky (Herrman, Stewart, et al., 2011). 55

53 Dle etymologického slovníku pochází slovo resilience z latinského slova resiliens, které lze přeložit jako skok (,,salire ) zpět (,,re ) neboli odrazit se ( Křivohlavý (2001) překládá slovo resiliency jako pružnost, elastičnost, houževnatost, mrštnost, nezlomnost apod. Kaplan (1999) uvádí, že definice resilience lze rozdělit do dvou základních okruhů: 1. První okruh zahrnuje ty definice, které chápou resilienci jako výsledek (,,resilience as outcome ). Resilienci je tak možné definovat jako proces dosahování žádoucích výsledků v průběhu čelení stresu či zátěži. Jako příklad tohoto pojetí resilience lze uvést definici dle Masten (1994, str. 4), která definici v souvislosti s,,efektivitou, které je dosaženo, udrženo či znovunabyto navzdory zátěži. 2. Druhý okruh zahrnuje definice, které vnímají resilienci jako příčinu (,,resilience as cause ). Resilienci je tak možné chápat jako přítomnost specifických charakteristik a mechanismů, které moderují vztah mezi rizikovými faktory a výslednými proměnnými. Ekvivalentem v tomto pojetí resilience je například hardiness. Příkladem může být Rauhova definice resilience:,,resilience je charakterizována schopností čerpat osobní nebo sociální zdroje, schopností odhalit nahodilost a předvídatelnost v komplexních situacích a schopnost flexibilně reagovat. Resilience je zvyšována například přesvědčením o vlastní účinnosti, pozitivním sebepojetím a sebedůvěrou. Vulnerabilita a její protiklad resilience je obvykle koncipována jako stabilní osobnostní charakteristika dětí. (1989, in Kaplan, 1999, str. 165) V literatuře se lze také setkat s definicemi, v kterých je na resilienci pohlíženo jako na protiklad vulnerability. V tomto případě resilience a vulnerabilita tvoří opačné póly jednoho kontinua v kontextu střetu se zátěží. Například Radke Yarrow a Brown chápou resilienci následovně:,,resilience je definována nepřítomností diagnózy a nevyskytováním se na hranici pro dosažení kritérií diagnózy. Neresilience je definována jako přítomnost jedné či více diagnóz vážné povahy s problémy v čase přetrvávajícími. (Radke-Yarrow, Brown, 1993, str. 583). 56

54 Podobně resilience definuje také Rutter (1990), který ji popisuje jako pozitivní pól individuálních odlišností v lidské odpovědi na stres a zátěž. Zautra, Arewasikporn a Davis definovali resilienci na základě následujících tří komponent: Obnova návrat základního fungování po střetu se stresorem, které je ve shodě s homeostatickým přístupem. Udržitelnost udržení kapacity, která byla přítomna před vystavením se stresoru a zachování fungování bez jakéhokoliv narušení. Růst zesílená adaptace překračující původní úroveň fungování (Zautra, Arewasikporn, Davis, 2010). Pokud bychom měli shrnout výše uvedené definice, lze resilienci vnímat jako dynamický proces, který zahrnuje pozitivní adaptaci v rámci kontextu výrazné zátěže. Aby bylo možné hovořit o resilienci, je důležité, aby byly splněny následující dva požadavky: 1. Vystavením se výrazné hrozbě či náročné zátěži jedinci nejsou považováni za resilientní, pokud se v jejich minulosti nevyskytovala žádná výrazná hrozba či náročná zátěž, která by představovala výrazné riziko pro jejich budoucí vývoj nebo adaptaci. 2. Dosažením pozitivní adaptace navzdory výše uvedeným rizikům - tzn., že výsledek celého procesu čelení zátěži je pozitivně hodnocen (Masten, 2001; Luthar, Cicchetti, Becker, 2000) Charakteristika základních klíčových komponentů resilience V následujícím textu budou stručně popsány klíčové komponenty, které se podílejí na výsledném procesu resilience. Jedná se o pojmy riziko, rizikový faktor, kumulativní riziko, vulnerabilita, proximální riziko, distální riziko, kompenzační/zdrojové faktory, protektivní faktor, kumulativní protekce, psychosociální kompetence a vývojové úkoly. 57

55 Riziko (,,Risk ) Riziko lze definovat jako zvýšenou pravděpodobnost výskytů výsledků, které jsou pro jedince nežádoucí. Může se také jednat o vědomou volbu situace či aktivity, jež má vysokou míru pravděpodobnosti neúspěchu nebo ztráty něčeho, co je pro jedince důležité. Příkladem rizika může být rozvoj deprese u dětí, jejichž rodiče mají diagnózu deprese či riziko delikventního chování dítěte vyrůstajícího v disharmonické rodině (Wright, Masten, 2006; Hartl, Hartlová, 2000). Rizikové faktory (,,Risk Factor ) Rizikové faktory lze definovat jako měřitelné charakteristiky skupiny jedinců nebo situací, které predikují negativní výsledky v rámci kritérií těchto výsledků. Jedná se tedy o určitou individuální charakteristiku či vlastnost, situační proměnou či environmentální kontext, který zvyšuje pravděpodobnost výskytu negativních výsledků (maladaptivní chování, vznik psychického onemocnění, apod.) (Kaplan, 1999; Wright, Masten, 2006). Kaplan (1999) uvádí dva druhy rizikových faktorů. Prvním druhem jsou rizikové faktory, které definují rizikový status populace (například rodiče s psychiatrickou diagnózou nebo rodiče závislí na alkoholu). Druhá skupina rizikových faktorů zahrnuje rizikové faktory, které se dále dělí na rizikové faktory s méně závažnými negativními důsledky a závažnými negativními důsledky v rámci skupiny, která je postižena prvotním rizikem. Například Hawkins, Catalano a Miller (1992, in Kaplan 1999) uvádějí přehled rizikových faktorů zvyšujících pravděpodobnost vzniku závislosti na psychoaktivních látkách: ekonomická deprivace, dostupnost drog, sousedské spory, fyziologické faktory, rodinné konflikty, rodinné problémy se zákonem, rané a přetrvávající problémové chování, akademické selhání, nízký závazek vůči škole, odcizení a rebelování. Masten a Coatsworth (1998) uvádějí následující rizika, která považují za velice vysoká pro dětský vývoj: rozvod rodičů, přítomnost jen jednoho rodiče, otěhotnění v mladém věku, zneužívání dětí, bezdomovectví a chudoba a násilí v rodině. 58

56 Kumulativní rizika (,,Cumulative risk ) Jedná se o zvýšené riziko vzniklé přítomností buď více rizikových faktorů, mnohonásobného výskytu jednoho rizikového faktoru či akumulovaného efektu aktuální zátěže. Rizikové faktory se tak mohou vyskytovat současně a mít na sebe vzájemný efekt a mít tak společný výsledný efekt na konečný důsledek. Například pokud se jedinec nachází v určité stresové situaci a vyskytne se další zátěžová událost, může prvotní stres zvýšit výslednou zátěž jedinec se tak stává vůči stresu senzitivnější (Wright, Masten, 2006; Kaplan, 1999). Kumulaci rizikových faktorů popsal Rutter, který ve své studii zjistil, že přítomnost dvou rizikových faktorů vedla k čtyřnásobné pravděpodobnosti psychického onemocnění a přítomnost čtyř rizikových faktorů pravděpodobnost zdesetinásobila (Šolcová, 2009). Vulnerabilita (,,Vulnerability ) Českým ekvivalentem pro vulnerabilitu je zranitelnost. Vulnerabilitu lze definovat jako charakteristiku, kterou je jedinec predisponován k nežádoucím výsledkům. Úzce souvisí s rizikovými faktory či rizikem, pro některé autory je riziko a vulnerabilita konceptuálně totéž (Kaplan, 1999). V longitudinální studii, kterou provedla Werner (1993), je hovořeno o vulnerabilních dětech, tedy o dětech, které se narodily do rizikového prostředí, jako je například chudoba či alkoholismus u rodičů. Tato rizika mohou některé děti predisponovat k vulnerabilitě, která je úzce spjata s nežádoucími výsledky, jako je například špatné zdraví, behaviorální problémy či problémy ve škole. Proximální riziko (,,Proximal Risk ) Jedná se o riziko, které bezprostředně na jedince působí. Příkladem je například násilné chování rodičů vůči dítěti. Distální riziko (,,Distal Risk ) Distální riziko je takové riziko, které na jedince nepůsobí přímo, je ale přítomno v jeho životním prostředí a může na něj působit zprostředkovaně. Příkladem je například život v komunitě, ve které je přítomna vyšší kriminalita. 59

57 Kompenzační/ zdrojové faktory (,,Resource/Compensatory faktors ) Jedná se o měřitelné charakteristiky v rámci skupiny jednotlivců či situace, která předurčuje specifické, pozitivní výsledky. Například kompenzačním faktorem může být kvalitní škola, kterou dítě navštěvuje (Wright, Masten, 2006). Protektivní faktory (,,Protective Factors ) Luthar, Sawyer a Brown (2006) definují protektivní faktory jako něco, co modifikuje výsledný efekt rizika v pozitivním směru. Podle Šolcové (2009) to jsou charakteristiky, které v případě vystavení se nepřízní či protivenství redukují či odstraňují potencionální negativní účinek rizikových faktorů. Rozděluje tyto faktory na následující: Kompenzační faktory, které mají schopnost neutralizace škodlivých faktorů. Lze k nim přiřadit například víru a optimismus. Zodolňující faktory, které napomáhají posilovat resilienci tím, že pokud jedinec zvládne překonat nějakou stresovou situaci, je tímto zvládnutím posílen. Šolcová je přirovnává k očkování proti nemoci. Garmezy (1993) rozděluje protektivní faktory do tří skupin. První skupinu tvoří osobnostní a temperamentní vlastnosti. Druhou skupinu tvoří protektivní faktory v rámci rodiny a poslední skupinou jsou protektivní faktory související s dostupností sociální opory. Osobnostním protektivním faktorům se blíže věnoval Krumpfer a Hopkins (1993, in Kaplan, 1999). Podrobně popsali protektivní faktory na straně osobnosti, se kterými úzce souvisí specifické copingové dovednosti, které se podílejí na utváření resilience. Jedná se o optimismus, empatii, vhled, intelektuální kompetence, sebedůvěra, životní směr či mise, odhodlanost a vytrvalost. Mezi dovednosti souvisejícími s těmito vlastnostmi patří dovednosti v oblasti emocionální regulace a sebeřízení, interpersonální a sociální dovednosti, intrapersonální (schopnost sebereflexe) dovednosti, akademické a pracovní dovednosti, dovednosti v oblasti řešení problémů a dovednosti týkající se plánování a organizace. 60

58 Masten a Coatsworth (1998) ve svém článku vyzdvihují důležitost IQ jako protektivního faktoru. Na IQ lze pohlížet jako na ukazatele normálního vývoje mozku a kognitivních funkcí navzdory zátěži. Bylo zjištěno, že inteligentnější děti mají lepší schopnosti řešit problémy, mají rozvinutější seberegulační schopnosti, které jim napomáhají k dobrému fungování ve škole a vyhýbání se maladaptivnímu chování. Rovněž svou bystrostí upoutávají pozornost učitelů, kteří pro ně zpětně působí protektivně. Jako další protektivní faktor vnímají dobře fungující rodiče, které vytvářejí intenzivní rodinné vztahy, mají přirozenou autoritu, jsou vřelí, poskytují strukturované prostředí a od dětí mají vysoké očekávání. IQ a dobře fungující rodiče autoři vnímají jako dva nejsilnější protektivní faktory. V poslední době, především díky technickému pokroku v biologickém, genetickém a neurologickém výzkumu, se začalo mluvit o biologických protektivních faktorech. Výzkumy ukázaly, že nepřiměřené a přísné rodinné prostředí může mít vliv na vývoj a funkce mozku a také na neurobiologický systém. Nepříznivé vlivy mohou mít za následek změny na mozkových rozměrech, neuronových sítích, na citlivosti receptorů a jejich produktivitu neurotransmiterů. Tím se u jedince zvyšuje jeho vulnerabilita. Na základě těchto poznatků proběhlo mnoho studií, které hledaly rozdíly mezi resilientními a neresilientními jedinci. Například Cicchetti a Rogosch v roce 2007 studovali adrenální steroidní hormony a skupiny týraných a netýraných dětí. Výsledky ukázaly, že u resilietních dětí, které byly týrány, se v ranních hodinách prokázaly vysoké hladiny kortizolu (Hermann et al., 2001). Schetter a Dolbier (2011), provedly analýzu dostupných psychologických výzkumů resilience a navrhly následující seznam protektivních faktorů/resilientních zdrojů, které rozdělili do sedmi kategorií: 1. Osobnostní a dispoziční zdroje Dispoziční optimismus a naděje Big Five faktory (svědomitost, přívětivost, extraverze, otevřenost, emocionální stabilita) Pozitivní afektivita a emocionální zdroje (například smysl pro humor) 61

59 Orientace na cíl (odhodlanost, vytrvalost) Hardiness Sence of Coherence 2. Zdroje související se složkou Já a ego Sebedůvěra, sebevědomí a síla ega Mistrovství, kontrola Vědomí vlastní účinnosti Autonomie, nezávislost 3. Interpersonální a sociální zdroje Sociální síť a integrace, sociální propojenost Dostupnost opory (vnímaní dostupnost) Sociální koheze (pracovní, rodinná) Úzké a kvalitní vztahy 4. Pohled na svět, přesvědčení a hodnoty Spiritualita, náboženská víra a její praktikování Mínění o světě Životní smysl, závazek 5. Behaviorální a kognitivní dovednosti Relaxační dovednosti (vnímavost, meditace) Aktivní či proaktivní copingové dovednosti/styly (řešení problémů, plánování) Kognitivní přehodnocení, pozitivní přerámování Copingová flexibilita Sociální dovednosti (komunikace, vyhledávání opory) Emoční regulace a dovedností sebeřízení 6. Ostatní zdroje Sociální pozice finanční zdroje, vzdělání, sociální kapitál Inteligence (vhled, kreativita, vysoké kognitivní dovednosti) 62

60 Genetické predispozice dobrého zdraví (nízké riziko srdečních chorob, silný imunitní systém) Temperament (vřelý, stabilní) Chování podporují zdraví (dieta, fyzická aktivita, abstinence, bezpečný sex) Minulá, pozitivní zkušenost se zátěží Nelze zde nezmínit studii Zdeňka Matějčka, který se jako jeden z prvních v našem prostředí, zabýval resiliencí u dětí. Sledoval psychický vývoj dětí v zařízeních tzv. kolektivní výchovy a položil si otázku, v čem spočívá rozdíl toho, že se některé děti ve svém budoucím životě úspěšně adaptují a jsou schopné vést úspěšný život, zatímco jiné děti ne. Na podkladě sledování úspěšných jedinců se snažil naleznout určitá záchytná místa, na nichž či jejichž vlivem a pomocí je možno zastavit psychickou deprivaci, popřípadě ji přivést k ústupu: Uplatnění intelektových schopností dítěte ve školní práci. Toto uplatnění nezávisí jenom na úrovni obecné inteligence, ale i na snaze dítěte o vyniknutí, ambicích, průbojnosti a podobných vlastnostech Uplatnění individuálních schopností a dovedností v dětské skupině. Z toho pak plyne přijetí dětskou skupinou a dosažení přijatelného místa v ní, což má rozhodující socializační význam pro děti ve středním věku. (sport, zručnost, technika, dnes ovládání počítačů, hudba, příroda, dramatická činnost, jakékoliv umělecké obory..) Uplatnění tělesné zdatnosti, síly, obratnosti. Společenská hodnota tělesné zdatnosti významně stoupá zvláště u chlapců ve středním školním věku je podstatnou složkou tvořící se mužské identity. Podobně je tomu u dívek s tělesným zjevem, elegancí projevu, ženskostí chování Volba vhodného zaměstnání a úspěšné uplatnění v něm. Pracoviště, jakožto nové významné prostředí se svým socializačním vlivem Vyspívající sexualita, erotické prožívání v době adolescence. Zamilování a z toho plynoucí sebevědomí. Vliv partnera v erotickém vztahu Manželství, manželské soužití, vliv manželského partnera, jeho opora nebo i vedení. Typické pro některé ženy, jež do adolescence procházely dětskými domovy, je až zbožnění vlastního manželství, vlastní rodiny 63

61 Rodičovství zkušenosti z těhotenství, kontakt s dítětem, probuzení mateřských a otcovských postojů, sdílení péče o dítě s někým citově zralým a kompetentním. (Matějček, Dytrych, 1998, str. 100). Psychosociální kompetence (,,Psychosocial Competence ) Psychosociální kompetenci definuje Wright a Masten (2006) jako adaptivní užití osobnostních a situačních zdrojů k dosažení či splnění věkově přiměřených vývojových úkolů. Masten a Coatsworth (1998) hovoří o kompetenci jako o úspěchu v dosažení vývojových úkolů přiměřených věku a pohlaví v kontextu společnosti, kultury a času. Pro kompetenci je nezbytná určitá míra adaptace. Rovněž rozeznávají dvě složky kompetence: kapacita dítěte a životní kontext. Dále upozorňují, že kompetence se v každém vývojovém období liší s dospíváním dítěte se mění také oblasti, ve kterých musí uspět. V souvislosti s kompetencí dále definují resilienci jako,,manifestovanou kompetenci v kontextu důležitých adaptačních a vývojových výzev. (str. 206). Vývojové úkoly (,,Developmental Task ) Vývojové úkoly lze definovat jako seznam vývojových úkolů, kterých by mělo dítě či dospělý jedinec dosáhnout v určitém vývojovém období nebo věku. Jedná se o určitý seznam vývojových kompetencí v rámci konkrétních životních oblastí. Vývojové úspěchy a s nimi spjaté vývojové kompetence budou například zmíněny v níže popsaném výzkumu Emmy Werner. V rámci vývojové teorie E. Eriksona lze též naleznout pro každé vývojové období určitou kompetenci, kterou jedinec,,obdrží po jeho úspěšném zvládnutí. Masten a Coatsworth (1998) upozorňují, že vývojové úkoly se mohou lišit v rámci kultur. Zatímco v některých kulturách je požadován dobrý školní výsledek, jsou kultury, které tuto kompetenci nevyžadují. Stejně tomu tak je například i u individuality či autonomie. V tabulce č.1 jsou uvedeny příklady vývojových úkolů od předškolního období po adolescenci. 64

62 Tabulka 1: Příklady vývojových úkolů (Masten, Coatsworth, 1998, str. 207) Vývojové období Úkol Předškolní období Připoutání k pečujícím osobám Řeč Diferenciace mezi sebou a okolím Sebekontrola a spolupráce Střední dětství Přizpůsobení na školu Akademické úspěchy Dobré vztahy s vrstevníky Dodržování společenských a školních Pravidel Adolescence Úspěšný přechod na střední školu Akademický úspěch Rozvoj volnočasových aktivit Budování přátelských vztahů v rámci A napříč genderem Utvoření soudržného self a identity Vývoj konceptu resilience Samotný koncept resilience nemá příliš dlouhou historii. Vědy všeobecně se dříve spíše zabývaly negativními stránkami psychického a fyzického vývoje, tedy psychopatologií a patologií. Ačkoliv má počátek vývoje konceptu resilience hluboké kořeny v historii výzkumu v rámci medicíny, psychologie a vzdělávání, zájem o samotný výzkum resilience lze datovat kolem roku 1970, kdy vzrostl zájem a pozitivní psychologii a s ní související téma resilience, která začala být systematicky studována v rámci vývojové psychologie. Od této doby lze rozdělit vývoj konceptu resilience do čtyř období. První období lze charakterizovat tím, že při studiu psychických onemocnění a jejich etiologie u dětí nalezli vědci skupinu dětí, která i přes přítomnost mnoha rizikových faktorů, procházela dobrým vývojem. Vědci se proto zaměřili na odhalování korelátů a znaků dobré adaptace u jedinců, u nichž byla předpokládána vulnerabilita způsobená genetickým rizikem nebo rizikem 65

63 z prostředí, ve kterém žili. Toto období bylo převážně deskriptivní, kdy byly popisovány především rizika a protektivní faktory. Druhé období bylo charakteristické snahou odkrýt proces samotné resilience. Třetí vlna výzkumů na základě předchozích dvou se soustředila především na podporu resilience prostřednictvím prevence a intervence. K roku 2006, kdy proběhla konference,,resilience u dětí, lze datovat vznik čtvrté vlny výzkumů, kdy je resilience studována interdisciplinárně a velká pozornost je věnována především studiu genů, fungování mozku a vývoji (Masten, Obradovič, 2006). Jednotlivá období i s jejich hlavními přínosy budou podrobněji popsány níže. První vlna výzkumů resilience Jak již bylo zmíněno, první vlna výzkumů resilience se zaměřovala na hledání rizikových faktorů vedoucích k psychosociálním problémům a resilientních charakteristik, které bývají označovány jako protektivní faktory či vývojové zdroje (Richardson, 2002). Jako pilotní studie je udáván výzkum, který realizovala Emmy Werner společně se svým kolegou R. Smithem. Tato studie byla později nazvána,,kauai Longitudinal Study. Jedná se o jedinou studii, která zkoumala vývoj dětí od narození až do středního věku. Studie započala v roce 1955 a sledovala 698 dětí narozených na Havajském ostrově Kauai. Cílem studie bylo zjistit vliv biologických a psychosociálních rizikových faktorů a stresujících životních událostí. Děti byly sledovány v klíčových vývojových obdobích pro dosažení důvěry, autonomie, snaživosti, identity, intimity a generativity tedy v 1, 2, 10, 18, 32 a v 40-ti letech (Werner,Smith, 1982; 1992; 2001 in Werner 2005). Zjistilo se, že 30 % z celkového počtu dětí bylo vystaveno mnoha rizikovým faktorům, jako je například chudoba; perinatální a postnatální komplikace; život v rodinách, ve kterých se vyskytovaly chronické disharmonie (rozvod, psychické onemocnění rodičů). U 30% z těchto dětí bylo ve věku osmnácti let zjištěno problémové chování, jako jsou například studijní obtíže, delikvence či psychické onemocnění. Objevily se však překvapivé výsledky, protože u jednoho ze tří dětí se tyto obtíže neprojevily, ba naopak tyto děti vyrostly v kompetentní, sebevědomé a dobrosrdečné jedince, kteří byli úspěšní ve škole, dobře zvládali svůj osobní, pracovní život a nastavili si realistické životní cíle a očekávání. Ve svých čtyřiceti letech, nebyl ani jeden z těchto jedinců nezaměstnaný, neměl žádné potíže právního rázu a nebyl závislý na sociálních službách. Zároveň se u těchto jedinců, na rozdíl od ostatních, projevila výrazně nižší mortalita, rozvodovost a méně zdravotních problémů. Na základě 66

64 těchto výsledků proběhlo další zkoumání, které by napomohlo odhalit, v čem se tito,,úspěšní jedinci odlišují od těch méně,,úspěšných. Byly nalezeny následující protektivní faktory: Osobnostní protektivní faktory když byl dětem jeden rok, mluvily o nich jejich matky jako o aktivních, láskyplných, přítulných a hodných dětech. Ve dvou letech je nezávislí pozorovatelné charakterizovali jako přívětivé, veselé, přátelské, citlivé a společenské děti, které měly rozvinutější jazykové a motorické dovednosti. V deseti letech dosahovaly vyšších výsledků v testech zaměřujících se na řešení problémů a vykazovaly lepší čtenářské dovednosti. Zároveň se u nich projevoval určitý talent a byly velice ochotné pomáhat svým vrstevníkům. V pozdní adolescenci měly rozvinuté přesvědčení o vlastní účinnosti a o tom, že jsou schopny samostatně řešit problémy a že mají svůj život pod kontrolou. Protektivní faktory v rámci rodiny resilientní chlapci pocházeli z rodin, ve kterých byla pevně stanovena pravidla a role, kde byly otevřeně vyjadřovány emoce, a nechyběl mužský identifikační vzor. Resilientní dívky pocházely z rodin, kde byl kladen důraz na nezávislost s důrazem na podporu ženské pečující osoby. Protektivní faktory v rámci komunity resilientní jedinci měli kolem sebe dostatečnou sociální oporu od svých blízkých, na které se mohli spolehnout v době krize. Měli ochotné a pečující sousedy, učitelé, kteří jim poskytovali pozitivní modely a mnoho přátel (Werner, 2006). Další výzkum provedl Rutter (1979) v rámci epidemiologických studií mladých lidí v Londýně. Zjistil, že třetina mladých lidí navzdory přítomnosti mnoha rizikových faktorů, byla resilientní. Rutter identifikoval následující resilientní charakteristiky: zdravý temperament, ženské pohlaví, kladné školní klima, vnímání vlastní účinnosti, dovednosti plánování, vřelost, přívětivost a blízký vztah s dospělou osobou (1985 in Richardson, 2002). Výzkum dětí rodičů schizofreniků, v rámci Minnesotského výzkumného projektu rizik, provedl Garmezy se svými kolegy. Zjistil, že velké množství dětí nevykazovalo maladaptivní vývoj, naopak vyrostly v přívětivé a kompetentní dospělé jedince. U těchto 67

65 dětí nalezl následující charakteristiky: efektivita, vysoké očekávání, pozitivní postoje, sebedůvěra, vnitřní umístění kontroly, sebe-disciplína, dovednost řešit problémy, kritické myšlení a humor (Richardson, 2002). Souhrnně lze říci, že hlavním výsledkem první vlny výzkumů resilience bylo identifikování a popsání resilientních kvalit napomáhajících jedincům překonat životní těžkosti, na základě kterých byl sestaven seznam kvalit, zdrojů a protektivních faktorů. Druhá vlna výzkumů resilience Druhá vlna výzkumů se snaží zodpovědět otázku, jak jsou nabývány resilientní kvality. V tomto pojetí je k resilienci přistupováno jako k procesu zvládání zátěže, změny a obohacení resilientních kvalit či protektivních faktorů. Teorie resilience je založena na modelu resilience, který vyvinul Richardson, Nieger, Jensen a Kumpfer v roce 1990 (Richardson, 2002). Model resilience představuje možnost vědomé či nevědomé volby výsledného stavu po výskytu nějakého narušení či náročné životní události jedinec se nachází v určité úrovni bio-psycho-spirituální homeostáze, kterou lze charakterizovat jako adaptovaný stav mysli, těla a duše. Tato homeostáza je ale neustále narušována životními výzvami, stresory, zátěží, příležitostmi či jinými formami změny. Toto narušení homeostázy nutí jedince navrátit vše do původního stavu pomocí procesu reintegrace, který může nabývat následujících podob: Dysfunkční reintegrace - nastává v případech, kdy se lidé například uchýlí k užívání návykových látek, k destruktivnímu chování či k jiným formám nefunkčního jednání. Reintegrace se ztrátou - nastává v případě, kdy se lidé z důvodu onoho narušení musí vzdát určité motivace, naděje či úsilí. Reintegrace návratu do homeostázy - znamená, že jedinec překoná narušení a navrátí se do původního stavu, aniž by něco ztratil či získal. Resilientní reintegrace - představuje zážitek určitého vhledu či růstu navzdory narušení. Jedná se o proces introspektivní zkušenosti s nalezením, hodnocením a podporováním resilientních kvalit vycházejících z vnitřních či vnějších protektivních faktorů (Richardson, 2002). 68

66 Obrázek 5: Model resilience (upraveno dle Richardsona, 2002, str. 311) Třetí vlna výzkumů resilience Třetí vlna výzkumů resilience vděčí za svůj vznik předchozím dvěma vlnám, které svými studiemi přispěly k možnosti aplikovat jejich výsledky do praxe. Vzrostla tak snaha odborníků o budování resilience v rámci vysoce rizikových skupin. Pro toto období je charakteristická tvorba preventivních studií s cílem eliminovat rizikové chování, delikvenci a psychopatologii u dětí. Zároveň vzniká mnoho intervenčních studií a programů, jejichž cílem je poskytnout naději dětem vyrůstajícím v chudobě či v jiných nepříznivých podmínkách pomocí strategií, které napomáhají úspěšnému dosažení klíčových vývojových období a tím redukují možné budoucí riziko (Wright, Masten 2006 in Goldstein, Brooks, 2006). Preventivní a intervenční strategie lze rozdělit do tří oblastí: strategie zaměřené na riziko; strategie zaměřené na zdroje a strategie zaměřené na proces. Strategie zaměřené na riziko se pokouší eliminovat možné riziko (například předcházením porodních komplikací či zmírněním stresu vyplývajícího z přechodu na druhý stupeň 69

67 základní školy). Strategie zaměřené na zdroje se pokouší u dětí podporovat protektivní faktory například semináři o správné výchově pro rodiče. Strategie zaměřené na proces zahrnují například snahu učitelů či rodičů podpořit u dětí vnímání vlastní účinnosti prostřednictvím zkušeností s úspěchem či rozvíjením talentu (Masten, Coatsworth, 1998). Čtvrtá vlna výzkumů resilience Jak již bylo zmíněno výše, ve čtvrté vlně se jedná především o multidisciplinární přístup, který je umožněn díky novému pokroku ve vědě a vývoji zobrazovacích metod. Tato vzájemná spolupráce mezi vědci napříč obory tak umožňuje hlouběji porozumět procesu resilience. Například na základě výzkumů neurálního, neuroendokrinního a imunitního systému byla zjištěna biologická podmíněnost resilience (Luthar, Cicchetti, Becker, 2000). Rutter, Caspi, Kim-Cohen a Moffitt ve svém výzkumu nalezly genetické faktory podílející se na resilience. Další výzkum zabývající se vlivem genetiky nalezl vzájemné interakce mezi geny a prostředím, a identifikoval geny, které chrání před vulnerabilitou při vystavení se zátěži (Luthar, Sawyer, Brown, 2006) Modely resilience K posuzování a hodnocení kompetencí, resilientních zdrojů a faktorů, rizik a rizikových faktorů a vulnerability vznikly dva hlavní přístupy, které korespondují rovněž s modely resilience: přístup/model zaměřený na proměnné (,,variable-focused ) a přístup/model zaměřený na osobu (,,person-focused ). Přístup zaměřený na proměnné užívá multivariační statistiku pro zjištění vztahu mezi stupněm zátěže či rizika, výsledků a kvalit jedince a prostředí, které mohou jedince chránit před negativními následky tohoto rizika či zátěže. Přístup zaměřený na osobu porovnává jedince s odlišnými osobnostními a situačními profily v rámci určitých kritérií, která diferencují resilientní jedince od ostatních (Masten, 2001; Masten, Obradović, 2006). Model/přístup zamřený na proměnné Příkladem výzkumů, které probíhaly v duchu tohoto modelu, je studie zabývající se vlivem kvality rodičovství na reagování dítěte na zátěž. Tato studie zjistila silný vztah mezi kvalitou rodičovství a dětskou resiliencí. Další studie se zabývala adoptovanými 70

68 rumunskými dětmi vztahem mezi jejich schopností adaptace a efektivitou zvládání zátěže. Bylo zjištěno, že děti, které byly adoptovány do svých šesti měsíců, mnohem lépe zvládaly životní rizika a prokazovaly úspěšnější vývoj (Beckett, Maughan, Rutter et al., 2006 in Masten, Obradović, 2006). Rovněž proběhlo mnoho interakčních výzkumů podle interakčního modelu, který zkoumá vlastnosti jedince a prostředí, které mají vliv na prožívání zátěže, příkladem je výše zmíněný výzkum vlivu intelektu na výslednou resilienci. Na základě interakčního modelu bylo vyvinuto také několik intervenčních programů, které díky poznatkům, z něj získaných mohou efektivně zacílit na určitou skupinu osob, která je zatížena určitým rizikem (Compas, 1998 in Masten, Obradović, 2006). Tento model také zahrnuje biologické studie, například studie interakce genů a prostředí zjistila vztah mezi genetickým přenašečem (5-HTTLPR), zkušenostmi se zátěží a výsledným efektem (Moffitt, Caspi, Rutter, 2006 in Masten, Obradović, 2006). Modely/přístupy zaměřené na osobu Studie zaměřené na osobu odstartovaly realizací případových studií resilience. Výhodou těchto studií je možnost heuristického usuzování a získávání základních poznatků, avšak nevýhodou je nízká platnost generalizace. Příkladem může být studie Sáry (Masten, O Connor, 1989), ve které se nalezly klíčové vývojové body. Sára byla děvče, které v 15-ti měsících přišlo o rodiče. V 30-ti měsících u ní vzniklo podezření na mentální retardaci, poté se u ní objevil klinický obraz anaklitické deprese. Následně jí bylo poskytnuto několik intervenčních opatření včetně náhradní pěstounské péče, čímž se odstartovalo výrazné zlepšení jejích psychických funkcí a fyzického růstu. Ve třech a půl roce byl u ní zjištěn pozitivní vývoj. Tato studie prokázala důležitost rodičovské péče jako protektivního faktoru. Mezi klasické studie patří ty, které srovnávají dvě skupiny jedinců obě skupiny pochází z jedné rizikové skupiny. Jedna z těchto skupin je tvořena resilientními jedinci a druhá, těmi neresilientními. Poté jsou tyto skupiny navzájem porovnávány za účelem naleznutí 71

69 těch charakteristik či situačních činitelů, které je navzájem odlišují. Příkladem je longitudidální studie dětí z ostrova Kauai od Emmy Werner. V rámci vývojové psychologie byly rozpracovány tři modely uplatnění resilience během vývoje. V každém z modelů je přítomen nepříznivý faktor, faktor resilience a přizpůsobení. 1. Protektivní model základním předpokladem tohoto modelu je fakt, že zdroje resilience interagují s nepříznivými faktory, čímž přispívají k přizpůsobení. 2. Model kumulativního efektu jelikož faktory resilience mohou kompenzovat faktory rizika, je předpokládán přímý vliv faktorů resilience na přizpůsobení. 3. Model výzvy u tohoto modelu je předpokládán přímý vztah mezi rizikovými faktory a přizpůsobením. Rovněž se jedinec trénuje na úrovni malých protivenství, takže je poté schopen čelit vyšší úrovni nepříznivých faktorů (Šolcová, 2007). 4 MOTIVACE A MOTIVAČNÍ STRUKTURA Motivace je jednou z nejsledovanějších oblastí obecné psychologie. Pomáhá nám vysvětlit příčiny a cíle lidského chování. Pojem motivace není zcela jednotně vymezen, existuje mnoho odlišných definicí a teorií. V následujícím textu budou některé z nich podrobněji popsány. 4.1 Definice motivace Slovo motivace má původ v latinském slově moveo, které v překladu znamená hýbat něčím. V souvislosti s motivací jej lze vyložit jako to, co hýbá jedincem, co jej vede k činnosti (Nakonečný, 2006). Balcar pojmem motivace označuje hypotetické hybné síly v duševním životě, které vzbuzují zvlášť zaměřenou činnost jedince snažení: tíhnutí člověka k činům určité intenzity, obsahu a cíle. Subjektivně je lze pozorovat jako prožívání směřující k jednání, objektivně jako chování směřující k cíli. (Balcar, 1991, str. 112). 72

70 Heckhauesen upozorňuje, že motivace je proces, který není jednotný, ale skládá se z rozdílných procesů vykonávajících seberegulační funkci. Jedná se zejména o procesy před a po ukončení jednání (Heckhausen, 1980 in Nakonečný, 1996). Maslow se zmiňuje ve své teorii motivace o tom, že tvrzení o jedinci jako integrovaném, organizovaném celku se vztahuje také na motivaci, která má vliv na celou psychiku jedince a zprostředkovává určité zaměření a obsah psychickým procesům vnímání, myšlení, imaginace a cítění (Maslow, 1954, 1977 in Nakonečný, 1996). 4.2 Teorie motivace V současné době neexistuje jednotná, všeobecně přijímaná teorie motivace. Tato skutečnost je dána tím, že v psychologii existuje mnoho teoretických přístupů ke zkoumání a popisování psychických procesů, které zahrnují odlišné způsoby metod a metodologie zkoumání lidské motivace. Níže budou popsány jen některé vlivné teorie motivace Historický vývoj přístupů k motivaci Mnoho filosofů se zabývalo duševním životem jedince, například Aristoteles, Platón, Sokrates hledali příčiny lidského chování a uvažování. Velký vliv na vědecké zkoumání lidského jednání měla až Darwinova teorie evoluce, která svým pojmem adaptace poskytla explanační rámec (chování je funkcí adaptace). Evoluční teorie sloužila jako podklad pro vznik biologické a komparativní psychologie. Biologicky pojatou interpretaci lidského jednání reprezentuje Freudova klasická psychoanalýza, kterou následoval vznik behaviorismu (Spence, Pavlov, Hull), který zdůrazňoval vliv a význam učení a jehož výzkum se soustředil převážně na laboratorní podmínky, v kterých nebyl brán ohled na intrapsychické činitele. K vnitřnímu světu jedince se navrátila až humanistická psychologie (Maslow, Rogers). V současné době převládají integrující teorie motivace, které kombinují různé psychologické přístupy (emocionální, behaviorální a konativní stránku) a jež jsou úzce spjaty jak s teoriemi učení, tak s teoriemi osobnosti (Nakonečný, 1996; Džuka, 2005). 73

71 Významné teorie motivace, které ve své práci Human and Motivation popsal Weiner (1980) jsou uvedeny v následující tabulce. Tabulka 2: Přehled základních pojetí motivace a pojmů v nich dominujících (Weiner, 1980, str. 442 in Nakonečný, 1996, str. 149) Teorie Autor Základní pojmy Empirické těžiště id, ego, superego, pud, S. Freud (1900- neurózy, sny, obrana, chybné úkony, princip slasti, princip Psychoanalytická 1920) nevědomí reality Bahavioristická Hull, Spencer, Miller ( ) drive, habit, incentiva, redukce popudu (drivů), anticipační cílová odpověď deprivační vlivy na intenzitu chování a rezistenci k vyhasínání, podminování bolestivých reakcí, sekundární drivy Topologická K. Lewin ( ) tenze, valence, životní prostor, psychologická distance návrat k nedokončeným úkolům, substituce, úroveň aspirace, konflikt motiv, expektance, Atkinson, McClelland incentiva, emoční persistence ve výkonových úkolech, Výkon ( ) anticipace, tendence preference rizika, úroveň aspirace Sociální učení J. B. Rotter ( ) expektance, generalizovaná expektance, lokus kontroly" změna expektancí a jejich generalizace, hledání a využití informaci Atribuce Heider, Keley, Weincr (1960) atribuce kauzality, schémata, dimenze expcktancc, afekt kauzální inference, změny expektance, interpersonální hodnocení, emocionální reakce Humanistická Maslow, Rogers ( ) pozitivní sebepojetí, sebeaktualizace, hodnoty diskrepance, ego-ideál, otevřenost zkušenosti, seberealizující se osobnost 74

72 4.2.2 Psychoanalytická teorie motivace Zakladatelem této teorie je Freud vycházející zejména z psychiatrické praxe. Rovněž jej ovlivnil darwinismus a mechanisticky pojatá fyziologie H. von Helmholtze. Lidskou podstatu chápal jako pudovou. Pud (,,trieb ) má podle Freuda svůj zdroj, který tvoří potřeby organismu; cíl, jímž je redukce nepříjemného napětí; předmět objekt, k němuž se pud vztahuje; a sílu narůstající s jeho deprivací. Rozlišil sebezáchovné pudy, pudy sexuální, pudy smrti a pudy života. Vymezil tři funkční celky lidské motivace: Ono (id) reprezentující pudy žádající o bezprostřední uspokojení bez ohledu na realitu. Jeho činnost se řídí principem slasti a projevuje se primárními procesy, mezi něž patří například fantazijní únik. Já (ego) prostřednictvím ega jedinec přizpůsobuje své prožívání a chování požadavkům id, superego a vnější reality. Jeho racionální myšlení je produktem výchovy a vzdělání. Uplatňuje princip reality projevuje se sekundárními procesy, které směřují k opravdovému uspokojení. Důležitá je jeho nevědomá funkce, díky které vyrovnává napětí mezi id a superegem. Nadjá (superego) moralizující síla v osobnosti, tvořena zvnitřněnými normami z kultury a výchovy. Působí jako příkazy, zákazy a pochvaly ze svědomí (Freud, 1999). Dynamika vnitřního života je způsobena interakcí těchto tří celků. Neméně důležitý je energetický princip, jehož podstatou je to, že každý jedinec disponuje konstantním množstvím energie, jejž pudy zaměřují na určité objekty. Pokud nedojde k uspokojení pudu, neodreagovaná energie se ventiluje náhradním způsobem, například sublimací (Drapela, 1998). 75

73 4.2.3 Murrayho teorie potřeb Základními pojmy Murrayho teorie je potřeba, tlak a téma. Potřebu používal jako synonymum pro pud a definoval ji jako: konstrukt označující sílu v oblasti mozku, která organizuje vnímání, myšlení, snažení a jednání v určitém směru, s cílem změnit existující neuspokojivou situaci. (Madsen, 1972, str. 157) V Murrayovo konceptu potřeb je termín potřeba používán ve dvou smyslech. Prvním smyslem je ten, že potřeba je hypotetická síla, která pracuje na homeostatické bázi, přičemž vzrůstá v okamžiku, kdy organismus prožívá negativní hédonistický stav, který je spojován s nežádoucím podnětem či situací. Druhý smysl termínu potřeba je nabuzení stimulem z prostředí nebo v rámci jedince, kdy potřeby napomáhají organizovat vnímání, myšlení a činnosti jedince v tom směru, který podporuje změnu tohoto stimulu (Elliot, Thrash, 2001). Potřeby jím byly rozděleny do dvou skupin: 1. Primární (viscerogenní) potřeby tyto potřeby jsou tvořeny a uspokojovány opakujícími se fyziologickými procesy. Například potřeba potravy a vody. 2. Sekundární (psychogenní) potřeby tvoří podstatu osobnosti. Murray vytvořil seznam dvaceti psychogenních potřeb, který je uveden v tabulce č. 3. Tyto potřeby se mohou uskutečňovat spontánně, nebo je aktivují tlaky, které lze definovat jako to, co prostředí od jedince vyžaduje splnit. Tlaky Murray rozdělil na pozitivní tlaky vyvolávající touhu něco získat a negativní tlaky, které vyvolávají potřebu něčemu se vyhnout. Téma je výslednicí vzájemného působení tlaků a potřeb (Plháková, 2003). 76

74 Tabulka 3: Přehled Murrayho psychogenních potřeb (Cerver, Scheier, 2000 str. 97 in Plháková 2003, str. 367) Oblast Ambice Vztah k neživým předmětům Obrana sociálního statusu Moc Citové vztahy k lidem Výměna informací Potřeba čeho Úspěšného výkonu (n Achievement) Uznání (n Recognition) Předvádět se (n Exhibition) Přisvojování (n Acquisition) Pořádku (n Order) Uchování (n Retention) Tvoření (n Construktion) Vyhýbání se nezdaru, ostudě či ponížení (n Infavoidance) Hájit se (n Defendance) Bránit se (n Counteraction) Nadvlády (n Dominance) Podřizování se (n Deference) Nezávislosti (n Autonomy) Opozice (n Contrariance) Agrese (n Aggression) Ponížení (n Abasement) Sdružování (n Affiliation) Odmítání (n Rejection) Pěčování (n Nurturance) Hry (n Play) Poznávání (n Cognizace) Poučování (n Exposition) Typický vzorec vyjádřené potřeby Překonávání překážek Popisování vlastních výkonů a úspěchů Snaha druhé lidi zneklidňovat nebo šokovat Získávání věcí Uklízení a uspořádání věcí shromažďování věcí Shromažďování věcí Budování něčeho nového Utajování slabostí a neúspěchů Vysvětlování či omlouvání se Snaha pomstít se Řízení chování druhých lidí Snaha spolupracovat nebo poslouchat Snaha bránit se donucování či ovlivňování Vyjadřování nesouhlasných či protikladných názorů Útočení na lidi a jejich ponižování Prosby za odpuštění, zpovídání se z hříchů Trávení času s druhými lidmi Ignorování druhých lidí Starostlivé pomáhání lidem Vyhledávání a rozptýlení prostřednictvím her Dotazování Předávání informací druhým lidem 77

75 4.2.4 Behavioristická teorie motivace Behaviorismus se ve svých počátcích opíral především o výzkum chování zvířat v laboratorních podmínkách. Behavioristické teorie a koncepty motivace byly vypracovány především na základě výzkumů učení, jež byly v tomto přístupu velice dominantní. Motivace je v tomto směru vnímána jako energetizace chování, která byla často označována pod pojmem,,drive, který vysvětloval změny v intenzitě chování a reprezentoval intervenující proměnou. Pojem drive zavedl již v roce 1918 Woodworth a nejvíce jej rozpracoval C. L. Hull ve své teorii drivu (Nakonečný, 1996) Hullova teorie drivu Hullova teorie drivu byla hlavní motivační teorie v Americe. Vznikala v letech Hull odmítal předchozí pojetí instinktů jako motivačního činitele a na místo toho navrhl pojmy drive a zvyk (,,habit ). Drive vychází z fyziologické nerovnováhy organismu a snaží se organismu navrátit opětovnou rovnováhu. Zvyk je naučená reakce na určitý podnět určující směr. Jeho síla je závislá na počtu příležitostí a podmínek, za kterých je možné uskutečnit určitou reakci. Vytvořil matematickou rovnici, která vyjadřuje jeho teorii: Chování = Drive x Zvyk Tuto teorii lze jednoduše popsat tak, že deficity organismu vyjádřené fyziologickými potřebami organismu (,,needs ) aktivují popudy (,,drives ), které celý proces energetizují a zaměřují určitým směrem. Hull popsal primární potřeby (potřeba potravy, vody, vzduchu, sexu, vyhnutí se bolesti, udržování optimální tělesné teploty, defekace, mikce, odpočinku, spánku a pohybu) a následně zavedl pojem sekundárního motivačního systému, který reprezentuje naučené popudy, tj. výše zmíněné zvyky (Graham, Weiner, 1996). 78

76 4.2.6 Lewinova teorie pole Lewin, stejně jako Hull, koncipoval svou teorii přes 25 let, mezi lety 1935 a 1960, přičemž vycházel ze základních principů Gestalt psychologie. Základním Lewinovo předpokladem je to, že chování je determinováno jak osobou (,,person ), tak prostředím (,,enviroment ): Chování = f (Prostředí, osoba) To, zda jedinec dosáhne svých cílů čili jeho motivační síla, je určováno třemi faktory: tenzí nebo sílou potřeby (,,t ); valencí nebo vlastnostmi cílového objektu (,,G ); a psychologickou vzdáleností mezi osobou a cílem (,,e ): Motivační síla = f(t,g)/e Pokud jedinec zakouší potřebu, touhu či určitý úmysl, vyskytuje se ve stavu tenze. V případě, že dosáhne svého cíle, je tato tenze odstraněna. Čím více je jedincův cíl ceněn a žádán, tím disponuje větší valencí a tím je větší jedincova motivace (Graham, Weiner, 1996) Hiearchie potřeb podle Maslowa Maslow vytvořil novou motivační teorii, ve které hlavní roli hraje pojem hierarchie potřeb. Potřeby jsou hierarchicky uspořádané. Základní potřeby, jakou je například hlad, musí být primárně uspokojeny, po jejich uspokojení může teprve dojít k uspokojení dalších potřeb. Jedná se o následující systém potřeb: 1. fyziologické potravy, tepla, vyměšování, spánku, sexu aj.; jejich funkcí je biologické přežití člověka jako organismu, měly by být přednostně uspokojeny. 2. bezpečí vyhýbání se neznámému, ohrožujícímu a hledání jistoty. 3. náležení a lásky někomu náležet a někam patřit, a s tím i spojená potřeba být milován a přijímán 4. úcty a sebeúcty být ostatními lidmi vážen, uznáván a sám sebou pozitivně hodnocen 79

77 5. sebeuskutečnění realizovat své možnosti růstů a rozvoje; stát se tím, kým se člověk může stát. K potřebě sebeuskutečnění Maslow přiřazuje další potřeby: poznávání a porozumění estetických prožitků O potřebách fyziologických až po potřeby úcty a sebeúcty hovoří Maslow jako o nedostatkových tzn. o potřebách zajišťujících biologické a psychologické přežití jedince. Růstové potřeby začínají u potřeby sebeuskutečnění, umožňují přesah aktuálního stavu jedince a dosažení nadosobních cílů. V životě člověka, dle Maslowa, existují dvě základní protikladné síly: progresivní síla její základní charakteristikou je odhodlání přijímat životní výzvy ve směru dalšího růstu; převládá, pokud se člověk cítí svoboden Regresivní síla projevuje se spokojeností s již dosaženým a ze strachu ze ztráty bezpečí a jistoty nesměřuje k dalšímu růstu (Balcar, 1991). 4.3 Kritéria motivace Nakonečný (1996) ve své knize uvádí dvě kritéria motivace: fenomenologická kritéria motivace a operacionalistická kritéria motivace. U popisu fenomenologických kritérií motivace vychází z Heckhausena (1965, str. 17), který popisuje následující kritéria: 1. Interindividuální rozdílnost a relativní nezávislost chování na situaci. 2. Silné a dlouhodobé úsilí, které je přítomno obzvláště v situacích, kdy jedinec čelí překážkám. 3. Zaměřený a do fází uspořádaný průběh psychické činnosti a motoriky až do okamžiku dosažení přirozeného ukončení. 4. Zjevná rozdílnost psychických činností od předem určeného, obvyklého a účelného. 5. Emocionální prožitek puzení (snaha, chtění, naléhavost realizace záměru). 80

78 Při popisu operacionalistických kritérií vychází z kritérií, jež stanovil Brown (1961, str. 41): 1. Proměnnou lze označit jako motivující v případě, že umožňuje reakce rozdílné kvality, či když disponuje určitou energií. 2. Proměnnou lze označit jako motivující v případě, jestliže je učení novým reakcím závislé na přiměřených manipulací s touto proměnnou. 3. Proměnnou lze označit jako motivující, pokud její změny mají za následek zeslabení nebo zesílení určitých reakcí. 4. V případě, že se jiné vysvětlení nejeví jako přijatelné, může být v určitých případech proměnná označena jako motivující. Při srovnání těchto dvou kritérií Nakonečný konstatuje, že operacionalistické pojetí kritérií, vycházející z behaviorismu, nebere v úvahu intrapsychické procesy a výrazným omezením je to, že vychází ze zjednodušené laboratorní situace. 4.4 Motivační hypotézy Madsen (1977) rozlišuje následující druhy výkladových motivačních hypotéz: 1. Homeostatická hypotéza je užívána především v kontextu biologického výkladu lidské motivace. Motivace vzniká narušením homeostázy, kdy jedinec začne usilovat o její opětovné vyrovnání. 2. Pobídkové hypotézy doplňují či nahrazují homeostatickou hypotézu. Vyzdvihují význam vnějších činitelů rozvíjejících nebo regulujících motivované chování. 3. Poznávací hypotézy zdůrazňují nepostradatelnost orientace v situaci a její kognitivní hodnocení. Vliv má rovněž minulá zkušenost ovlivňující vznik aktuálních motivů a také způsob, jakým budou uspokojovány potřeby, z nichž motivy vycházejí. 4. Humanistické hypotézy berou v úvahu zvláštní druh specificky lidské motivace. Jako příklad lze uvést Maslowovo dělení motivace na motivaci nedostatkovou a motivaci růstovou, která napomáhá sebeaktualizaci. 81

79 4.5 Funkce motivace V otázce, jaké má motivace funkce, odkazuje Nakonečný (2006) na biologický a sociální smysl chování: nejzákladnější motivační funkcí je pohyb organismu umožňující dosažení něčeho významného (například zisk potravy nebo únik z ohrožující situace). Potřeba je prvotní motivační stav nedostatku, jenž by měl být odstraněn či redukován. Pokud je tato potřeba odstraněna nebo redukována, organismus dosahuje uspokojení, které je konečným cílem všeho chování. 4.6 Vnitřní (intristická) a vnější (extrinsická) motivace Vnější motivace, neboli extrinsická, má formu pobídky, jež přichází z vnějšího prostředí. Vnitřní motivace, intrinsická, je endogenní. Činnost, která je vyvolaná touto motivací, přináší uspokojení sama o sobě (Nakonečný, 1998). Ryan a Deci (2000) definují intrinsickou motivaci jako provádění určité aktivity, která přináší vlastní uspokojení spíše než pro určité oddělené důsledky. Intrinsticky motivovaný jedinec tak jedná z radosti či výzvy, než z důvodů externí pobídky, tlaků či odměn. Autoři vnímají jedince jako proaktivní organismus lidé jsou přirozeně aktivní a disponují přirozenou tendencí efektivního vývoje. Vnitřní motivace zahrnuje aktivní zapojení do úkolů, které lidé považují za zajímavé a jež jim umožňují růst. Deci a Ryan rovněž uvádějí, že intrinsicky motivované chování je založeno na lidské potřebě cítit se kompetentní a sebe-determinovaný (autonomní). Klinger (2004) na příkladu konzumace zmrzliny uvádí oba dva druhy motivace: příkladem vnitřní motivace je jezení zmrzliny pro samotné potěšení z chuti, zatímco jezení zmrzliny za účelem přírůstku na váze lze zařadit k motivaci vnější. Na těchto příkladech lze vypozorovat, že jeden druh chování může být motivován jak vnější, tak vnitřní motivací. Rovnováha v motivační struktuře jedince závisí na tom, jestli je jedincovo chování častěji motivované vnitřně či vnějšně. Dále Klinger upozorňuje na to, že chování vycházející z vnější motivace může být krokem k dalšímu cíli, který je součástí řetězce usilování o konečný vnitřní cíl (,,intrinsically motivated goal ). Za důležitější znak než to, zda je konkrétní cíl motivován vnějšně či vnitřně, považuje autor, jestli cíl na konci řetězce 82

80 má přibližující se (,,appetitive ) či vyhýbající se (,,aversive ) charakter. Lidé, u kterých převažují cíle s vyhýbajícím se charakterem, jsou méně spokojení se svým životem a prací, než lidé s méně apetitivními cíli. Na základě nedávných výzkumů týkajících se osobních cílů vyvstala hypotéza, že vnitřní motivace je z psychologického hlediska prospěšnější, než motivace vnější. Tuto hypotézu Klinger považuje za zavádějící, protože jak bylo zmíněno výše, cíle motivované z vnějšku mohou být jakýmsi podcílem k klíčovému vnitřnímu cíli (Klinger, 2006). Obrázek 6: Taxonomie lidské motivace (upraveno podle Deci, Ryan, 2000, str. 61) 83

81 4.7 Základní prvky motivace motivy, postoje a motivační vlastnosti Balcar (1991) uvádí motivy, postoje, motivační vlastnosti jako prvky, tvořící strukturu motivace. Dnes je toto pojetí poněkud zastaralé, v textu ale využiji tohoto dělení k popisu nepostradatelných složek motivace Motiv Definice pojmu motiv Vágnerová (2002, str. 53) definuje motivy jako: duševní projevy, které aktivizují lidské chování, zaměřují je na určitý cíl a v tomto směru je udržují po určitou dobu. Dále popisuje tři oblasti, na které motivy mají vliv: směr, zaměření určité aktivity a tím i její obsah; intenzitu takové aktivity a délku jejího trvání. Vznik motivů bývá zapříčiněn interakcí dvou složek první složkou je psychický a somatický stav člověka, zdrojem motivu je nějaká potřeba; druhou složku tvoří vlivy z vnějšího prostředí, kdy zdrojem motivu se stává pobídka. Heckhausen chápe motiv jako hodnotu připisovanou široké třídě cílů (Stuchlíková, 2010 in Blatný, 2010). Motiv jako stav a rys Pojetí motivu jako stavu předpokládalo existenci krátkodobých vnitřních stavů, například hlad či vztek, souvisejících s narušením homeostázy. V tomto přístupu k motivům jsou motivy chápané jako predeterminované síly, které jsou vyvolány aktualizací biologických, psychogenních potřeb či situací pobídkového charakteru. Chápání motivů jako rysů předpokládá přítomnost osobnostních rysů determinovaných neuropsychickými dispozicemi, nebo přetrvávajících způsobů chování v reakci na výzvu prostředí (Stuchlíková, 2010 in Blatný, 2010). Klasifikace motivů Motivy bývají různými autory tříděny odlišně. Nejdříve uvedeme Balcarovo dělení motivů na prvotní a druhotné motivy. Následně popíšeme implicitní motivy a explicitní cíle. 84

82 Balcar (1991) rozděluje motivy z hlediska původu následovně: 1. prvotní, vrozené motivy tvoří základní vrstvu motivace, jež je spjata s biologickým programem zachování jedince a jeho druhu. Tyto motivy jsou označovány buď jako pudy (prožitkový korelát stavu nedostatku), nebo jako potřeby (energie v tělesných tkáních). Dříve byly označovány pojmem instinkt, pocházejícím ze studia zvířat. Vágnerová jako příklad pudů (2002) uvádí pud výživy, sebezáchovy, agresivity, pohlavní pud a pud péče o potomstvo. Nakonečný upozorňuje na nejednotný význam pojmů motiv a potřeba, které definuje následovně: potřeby vyjadřují výchozí motivační stav, který se vývojem (zkušeností) zpředmětňuje, tj. nachází určitý objekt činnosti a s ním spojený instrumentální vzorec chování; motivy vyjadřují obsah dovršující reakce (uspokojení), a jako takové jsou nadále neanalyzovatelné psychologické příčiny chování. (Nakonečný, 1996, str. 29) 2. Druhotné, odvozené motivy jsou součástí motivace, která je tvořena zkušeností jedince při uspokojování potřeb prvotních. Jejich cílem je dosažení prostředku, jehož prostřednictvím lze dosáhnout cílového stavu vrozených motivů. Obsah těchto motivů je vlivem okolního prostředí a kultury interindividuálně odlišný Implicitní motivy a explicitní cíle Základní rozdíly mezi implicitními motivy a explicitními motivy Diferenciaci mezi implicitním a motivačním systémem zavedl McClleland (McClelland, Koestner a Weinberger, 1989 in Džuka, 2005). Implicitní motivační systém je dle McCllelanda biologicky ukotvený, má svůj historický původ a je tvořen výkonovým motivem, motivem moci a motivem afiliace a intimity. Explicitní motivační systém je tvořen cíli, o které vědomě usilujeme. Implicitní motivy nejsou dostupné vlastní sebereflexi, vytvářejí se v raném dětství na základě emočních zkušeností a jejich funkce je energetizační. Explicitní motivy jsou lidé schopni uvědomit si, popsat a verbalizovat, vývojově vznikají později než implicitní motivy a jsou spjaty s mentální reprezentací sebe sama. Jejich funkcí je zaměření chování na adekvátní cíle (Stuchlíková, 2010 in Blatný, 2010). 85

83 Implicitní motivy Implicitní motivy, náležící k implicitní motivaci charakterizuje Brunstein a kol. (1999, in Džuka, 2005) následujícími třemi vlastnostmi: 1. Implicitní motivy zaměřují vnímání jedince na podněcující vlastnosti prostředí související s těmito motivy (orientační funkce). 2. Implicitní motivy podporují způsoby chování, které umožňují uspokojení příslušného motivu (selektivní funkce). 3. Implicitní motivy energizují jednání vedoucí k jejich uspokojení (energizační funkce). V 90. letech se začal užívat pojem velká trojka motivů v analogii k tzv. velké pětce osobnostních motivů. Do velké trojky jsou řazeny tyto motivy: výkonový motiv, motiv afiliace a intimity, a motiv moci (Stuchlíková, 2010 in Blatný, 2010): 1. Výkonový motiv o výkonovém motivu se zmínil již Murray, který užíval pojem potřeba výkonu (n Achievement). Tento motiv se projevuje usilováním o úspěch nebo vytrvalým a dlouhodobým postupem k žádanému cíli. McClleland a Atkinson zkoumali individuální rozdíly ve výkonové motivaci prostřednictvím užití Murrayovo Tématického apercepčního testu, na základě kterého rozpracovali kódovací systém umožňující poznání těchto individuálních rozdílů. Posléze dospěli k závěru, že výkonový motiv je tvořen dvěma protikladnými tendencemi přiblížení se pozitivnímu a vyhýbání se negativnímu (,,approach, avoidance ) (Stuchlíková, 2010 in Blatný, 2010). Tyto dvě tendence vycházejí z McCllelandovo teorie výkonové motivace, v rámci které předpokládal, že existují dva druhy výkonové motivace prvním druhem je vyhýbání se neúspěchu a druhý typ motivace se zaměřuje na pozitivní cíle, dosažení úspěchu (McClleland, 1951 in Elliot, Harackiewicz, 1996). V tabulce č.4 jsou uvedeny behaviorální koreláty vysoké úrovně výkonové motivace. Všichni lidé mají touhu po úspěchu, avšak jsou mezi nimi rozdíly v síle motivu výkonu, jež je závislá na poměru touhy po úspěchu a strachu z neúspěchu - čím je strach z neúspěchu větší, tím má motiv výkonu menší sílu. V tomto kontextu lze 86

84 rozdělit jedince do dvou skupin: lidé orientovaní na dosažení úspěchu a lidé orientovaní na vyhnutí se neúspěchu. Ti jedinci, kteří se orientují na vyhnutí se neúspěchu, si v praxi volí jednoduché nebo extrémně těžké úkoly. Pokud si zvolí jednoduché úkoly, věří, že pravděpodobnost, aby byli neúspěšní, je minimální. Extrémně těžký úkol si mohou zvolit proto, že je zde spíše předpokládán neúspěch. Lidé orientováni na úspěch si vyhledávají úkoly střední obtížnosti, které nepřevyšují jejich schopnosti, mají tedy adekvátní aspirační úroveň (Nakonečný, 1996; Džuka, 2005). Na sílu motivu výkonu má vliv minulá zkušenost. Bylo zjištěno, že lidé, kteří byli vychováváni k samostatnosti a za tuto samostatnost odměňováni, vykazovali mnohem vyšší hodnotu motivu výkonu než jedinci, kteří k samostatnosti takto vedeni nebyli (Nakonečný, 1996). Tabulka 4: Behaviorální koreláty vysoké výkonové motivace (McAdams, 1994, str. 625 in Stuchlíková, 2010, str. 144) Vysoké aspirace, ale střední míra akceptovaného rizika Preference situací, v nichž osobní zodpovědnost může ovlivnit výsledky Tendence úspěch přičítat sobě, ale v situacích neúspěchu obviňovat ostatní Podávání nebo,,pozměňování pravidel v zájmu dosažení žádoucího cíle rychle a efektivně Záliba v cestování Sebe-kontrola, inhibice a tolerance oddáleného uspokojení Preference tmavých barev a formální módy Rozšířená orientace na budoucnost Zvýšená sociální mobilita a vyšší dosažené vzdělání Podnikavý duch Úspěch v podnikání Výchova v rodině, kde rodiče stanovovali vysoké požadavky na výkon Pravidelné krmení a poměrně striktní nácvik hygieny v dětství 2. Motiv afiliace a intimity afiliační motiv lze popsat jako: zájem o ustavení, udržování a obnovu pozitivního emočního vztahu k jiné osobě či skupině osob (Heyns, Veoff, Atkinson, 1958 in Stuchlíková, 2010 in Blatný, 2010, str. 146). Behaviorální projevy afiliačního motivu jsou závislé na vzájemném poměru naděje na přijetí, projevující se větším množstvím kontaktních aktivit, očního kontaktu a 87

85 upřednostňování sociálně atraktivních partnerů, a obavy z odmítnutí, jejíž projevy jsou vyhýbání se sociálním interakcím, stud a nepreference sociálně atraktivních partnerů. Byrne a kol. (1963, in Džuka, 2005) na základě těchto dvou komponent motivu afiliace (naděje na vytvoření vazby, strach z odmítnutí) popsali čtyři typy jedinců: lidé, kteří jsou motivováni motivem vazby (vysoká naděje na vytvoření vazby a nízký strach z odmítnutí). lidé, kteří jsou motivování odmítnutím (nízká naděje vytvoření vazby a vysoká míra strachu z odmítnutí). Lidé, kteří jsou konfliktně motivovaní motivem vazby (vysoká naděje vytvoření vazby a vysoká míra strachu z odmítnutí). Lidé, kteří jsou málo motivovaní motivem vazby (nízká naděje vytvoření vazby a nízká míra strachu z odmítnutí). Motiv intimity se zaměřuje na tvorbu důvěrných vztahů s blízkými osobami, na vzájemnou lásku, důvěru a přátelství. Tento motiv se odlišuje v projevech chování například tím, že lidé s vysokou hodnotou tohoto motivu ve svém hodnocení kladou důraz na výrazovou stránku komunikace, lépe si pamatují obsah týkající se osob než věcí a při reflexi skupinové činnosti četněji používají výraz my než já (Stuchlíková, 2010 in Blatný, 2010). 3. Motiv moci v pokusech o vytvoření konceptů moci byla moc chápána jako činitel způsobující navození změny chování a prožívání u lidí, jež jsou určitým způsobem na jedinci disponujícím mocí závislí. McClelland popsal dvě složky objevující se v tomto motivu, jimiž jsou pocity síly a druhotně snaha mocensky jednat. Zároveň popsal syndrom utlumeného motivu moci, který lze přirovnat k výše zmíněnému chování typu A. Ten se projevuje netrpělivostí, pocitem neustálé časové tísně a snahou konkurovat druhým. Rovněž má podobné fyziologické projevy jako je například vysoký krevní tlak a hladina adrenalinu v krvi a zvýšené uvolňování katecholaminů (Nakonečný, 1996). Projevy motivu moci mohou být interkulturně odlišné nebo se mohou projevovat skrytě. V návaznosti na tento fakt popsal McClelland čtyři vývojová stádia orientace na 88

86 moc: přijímání moci, autonomie, asertivní prosazování a generativita (Stuchlíková, 2010 in Blatný, 2010). Tabulka 5: Schéma 4 stádií moci (McClleland, 1975 in Stuchlíková, 2010, str. 149) OBJEKT MOCI ZDROJ MOCI Druzí Já Já (cítit se silnější) Stádium I: Přijímání moci Stádium II: Autonomie Definice,,Ono (Bůh, moje matka, moje vedoucí osoba, jídlo) Já posiluji, kontroluji, řídím Sám sebe mne posiluje Projevy jednání Četba o moci Hromadění znaků prestiže Vývojový stupeň Orální: být podporovaná bytost Anální: autonomie, vůle Patologie Hysterie, narkomanie Obsedantně kompulzivní jednání, neuróza Zaměstnání Klient, mystik Psychologové, sběratelé Témata příběhů Jídlo, vzít, opustit Já, on, mít, jít, najít Druzí (vliv) Stádium IV: Generativita Stádium III: Prosazování Definice,,Ono (náboženství, moje skupina) mě má k tomu, abych Působím (mám vliv) Na ostatní sloužil, ovlivňoval druhé Souvztažný čin Členství v organizaci Souběžné sporty, prosazování se, argumentace Vývojový stupeň Genitální; vzájemnost, Falický; asertivní jednání principiální povinnost Patologie Mesiášství Zločin Zaměstnání Manažer, vědec Trestní právník, politik, novinář, učitel Témata příběhů My, oni stoupají, pád Hledání, lovit, mohu 89

87 Explicitní motivy Lidé mají schopnost zpětně reflektovat své chování, proto si po několika zkušenostech všimnou, že je například nějaká činnost více baví nebo že se nějakým situacím či činnostem vyhýbají. Vytvářejí si tak sebereprezentace vlastních motivů, díky kterým jsou schopni popisovat své obvyklé sklony k určitému způsobu chování (výkonové, sociální, mocenské). Tyto motivy lze také nazvat sobě připisované. Tyto motivy se částečně překrývají s implicitními. Zjišťují se formou sebeposuzovacích škál. (Stuchlíková, 2010 in Blatný, 2010). Explicitní cíle Definice cílů Cíle jsou interní reprezentace pozitivně oceňovaného konečného stavu nějaké behaviorální sekvence; jsou to žádoucí, případně nežádoucí budoucí stavy, které řídí naše myšlenky a jednání a dodávají našemu životu význam a smysl. (Emmons, 1996; Klinger, 1977 in Stuchlíková, 2010 in Blatný, 2010, str. 151). Tématika cílů a procesu usilování o cíl bude podrobněji popsána v následující podkapitole o motivační struktuře Postoj Definice pojmu postoj Mikšík (2001, str. 68) postoj definuje jako: obsahové sjednocení, seskupení či integrování různých motivů do konkrétního vztahu daného jedince k určitým oblastem, předmětům a jevům životní reality, k aktivitám a jejich cílům apod. Vytvářejí se na základě přímé či sociálně zprostředkované zkušenosti a projevují se orientační předpojatostí a pohotovostí určitým způsobem se v souladu s obsahem a motivační silou daného postoje zachovat. Každý postoj se skládá z těchto tří složek: 1. Kognitivní složka vyjadřuje rozumové zhodnocení situace 2. Citová složka jaký význam jedinec přisuzuje situaci, projevující se především v emocionálním hodnocení a citovém prožitku vyvolaném danou situací 90

88 3. Konativní složka projevuje se tendencí jednat určitým způsobem (Vágnerová, 2002). Pokud je přítomen předmět postoje, působí jako pobídka, která iniciuje odezvu přímo úměrnou intenzitě vyvolaných a s ním souvisejících motivů. Při kladné zkušenosti s tímto předmětem postoje je k němu jedinec motivován kladně, a naopak, při negativní zkušenosti je předmětem postoje odpuzován (Balcar, 1991). Hlavní podskupiny postojů Mezi nejsledovanější podskupiny postojů jsou řazeny zájmy a hodnoty: a) Zájmy zájmy jsou takové postoje, jejichž předmětem je určitá činnost. Z zájmu sdružené motivy se uspokojují prováděním této činnosti.. (Balcar, 1991, str. 133). Pokud jedinec věnuje pozornost svému zájmu, uspokojuje tím i své motivy. Podle Říčana (2007) tvoří zájmy nejsnadněji ovlivnitelnou část struktury osobnosti. Lze je mnohem snadněji záměrně vytvářet, zesilovat a zeslabovat než je tomu u potřeb či u hodnotové orientace. b) Hodnoty jsou nejobecnější postoje ovlivňující životní styl jedince a jeho orientaci v okolním světě (Říčan, 2007). Právě podle hodnot někteří autoři hodnotí motivační strukturu osobnosti, protože na základě hodnot lze zjistit, čeho si jedinci nejvíce cení a co je motivuje k určitým směrům jednání a chování, jelikož hodnotová orientace se projevuje v každé jeho činnosti. Hodnotová orientace má vliv na životní spokojenost či nespokojenost člověka pokud jsou některé hodnoty silné, neuspokojované nebo je mezi nimi konflikt, může to dospět až k psychickým tenzím či maladjustaci (Mikšík, 2001) Motivační vlastnosti (sklony) Motivační vlastnosti patří mezi obecnější druh dispozic, než byly postoje. Jejich předmět nemá úzké vymezení, takže konkrétní motivační vlastnost má univerzální povahu, která směřuje prožívání a chování v určitých situacích. Prostřednictvím jejich míry lze vysvětlit nebo predikovat uplatnění jedince za určitých, motivačně závažných okolností. Je možno je přiřadit ke stupni, v němž se u jedince aktualizují jednotlivé motivy. Jako příklad lze uvést sklon k vlastnění majetku, jež se v konkrétnějších situacích může projevit jako šetrnost, lakomství či soupeřivost. Motivační vlastnosti jsou interindividuálně odlišné. Je to 91

89 jednak zapříčiněno rozdíly v konstitučně určené síle odpovídajících motivů, ale také odlišnými životními zkušenostmi jedinců při uspokojování motivů (Balcar, 1991). 4.8 MOTIVAČNÍ STRUKTURA Vývoj konceptu motivační struktury od strukturálního k procesuálnímu přístupu Koncept motivační struktury se v průběhu vývoje studia psychologie měnil. Do 70. let minulého století dominoval strukturální přístup, ze kterého vychází i etymologie pojmu motivační struktura. Pro strukturální přístup byl charakteristický výčet motivačních sil z různých perspektiv. Od 70. let 20. století se ujal vlády procesuální přístup, který motivační strukturu chápe jako: dynamický komplex provázaných procesů interakce, v němž je dostatek prostoru pro porozumění vnějším situačním vlivům, které na jedince působí, tak i pro hledání stabilnějších, habituálních či rysových charakteristik, které motivaci jedince popisují z osobnostní perspektivy. (Stuchlíková, Man, 2009, str. 159) Jako zástupce tohoto přístupu lze uvést například Heckausena a jeho Rubikon model či Klingera a jeho teorii Current Concerns Osobní cíle Prostřednictvím poznání osobních cílů lze pochopit nejen motivaci daného člověka, ale i jeho osobnost. Pokud porozumíme tomu, jak a z jakého důvodu si jedinec klade konkrétní cíle, můžeme proniknout až do jeho self-systému. Osobní cíle úzce souvisí s motivační strukturou, která, jak již bylo řečeno, je charakterizována jako osobně konzistentní způsob volby osobních cílů a způsobů, jak o ně jedinec usiluje (Stuchlíková, Man, 2009). To, jak si lidé percipují a vyhodnocují své cíle, závisí na stupni úsilí a angažovanosti, který jsou schopni investovat během usilování o cíl navzdory každodenním životním překážkám. Pojem angažovanost (závazek) znamená relativní preferenci, již lze vyjádřit v souvislosti s konflikty, alternativami a interakcemi, vyžadujícími pružnost i houževnatost pro zvládnutí stresových a neurčitých situací (Brichcín 1999). 92

90 Brichcín (1999) uvádí dva důvody, jak lze porozumět cílům a angažovanosti jako procesům rozhodování v oněch neurčitých podmínkách zvolení cílů může nastat při kolizi zájmů a tlaků; z důvodů těžkých podmínek při dosahování cíle bývají výsledky tohoto dosažení nejisté. Proto je při procesu usilování o cíl důležité vytrvalé úsilí a koordinovaná mobilizace myšlenek, citů a akcí. Tuto koordinovanost lze nazvat seberegulací, jejíž procesy vstupují do hry v okamžiku, kdy je úsilí o cíl narušeno, například výskytem určité překážky. Sebregulace dle Brichcína zahrnuje pět vzájemně propojených dílčích fází: volba cíle, fixování cíle, udržení směru chování, změna směru v důsledku změny priorit a dosažení cíle Teorie očekávané hodnoty (Expectancy x Value Theory) Většina životních situací je charakteristická tím, že před jedince staví volbu výběru pobídek. Každý člověk během dne čelí volbě, například s kým půjde na oběd, zda půjde s přáteli na procházku, atd. Obvykle má možnost zhodnotit, která z alternativních pobídek je pro něj atraktivnější. Mohou se vyskytnout i takové situace, kdy si jedinec myslí, že nemá možnost volby, ale volba je vždy přítomna. Proto zde vyvstává otázka: jestliže jsou v situacích možnosti volby, které pobídky jedinec zvolí jako své cíle? Na tuto otázku lze naleznout odpověď v teorii očekávané hodnoty (,,Expectancy x Value Theory ). Těžiště této teorie spočívá ve dvou předpokladech lidé zvažují hodnotu každé z alternativ a subjektivní pravděpodobnost (očekávání), zda bude cíle dosaženo. Pokud má incetiva pozitivní hodnotu, jedinci očekávají, že její dosažení zvýší jejich životní spokojenost více, než případnou nespokojenost. To znamená, že lidé přisuzují hodnotu jejich cílovým objektům na základě jejich potenciálních emočních přínosů (Klinger, 2004) Charakteristika motivační struktury Motivační strukturu lze charakterizovat jako: osobně konzistentní způsob volby osobních cílů a způsobů usilování o ně. Může být posouzena na základě souhrnné informace o různých cílech, o něž dotyčná osoba v daném čase usiluje. Taková souhrnná míra, která vytváří individuálně specifický profil cílově orientovaného chování, může poskytnout relativně stabilní motivační charakteristiku, podobnou osobnostním rysům (Stuchlíková, Man, 2009, str. 160). 93

91 Pro pochopení motivační struktury je nezbytné popsat teorii Current Concerns, ze které koncept motivační struktury vychází Teorie aktuálních zájmů (Current Concerns Theory, CC) Zakladatelem teorie aktuálních zájmů je Klinger, jenž předpokládal, že život živočichů zahrnující i život lidský, je utvářen řadou usilování o konkrétní cíle. Koncept CC předpokládá existenci zájmu (,,concern ), který koresponduje konkrétnímu cíli, o který jedinec usiluje. Usilování o cíl má svůj začátek a konec. Onen začátek vzniká v okamžiku, kdy se jedinec odhodlá dosáhnout určitého cíle (,,commitment, zavázaní se danému cíli). Konec usilování o cíl je charakteristický buď dosažením cíle, nebo vzdáním se ho. Mezi okamžikem začátku a konce Klinger předpokládal jakýsi latentní, ne zcela vědomý proces, který jedinci umožňuje přiměřené reakce na příležitosti přibližování se cíli. Tento latentní proces nazval pojmem Current Concern (Klinger, Man, Stuchlíková, 1997; Stuchlíková, 2010 in Blatný, 2010). Výše zmíněný hypotetický konstrukt current concerns je odvozen z pozorování, že uvažované sledování cíle vykazuje určité klíčové vlastnosti: 1. persistenci - nepřímé chování při čelení překážkám, kdy se organismus zjevně snaží různým operantním chováním směřovat ke stejnému výsledku předpokládanému cíli; 2. schopnost vyčkávat na vhodné příležitosti, kdy mohou být podniknuty kroky směrem k cíli; 3. kognitivní zpracování informací výběrově zaměřené na podněty spojené s usilováním o cíl. (Klinger, Man, Stuchlíková, 1997, str. 416) Mimo těchto tří vlastností existuje ještě jedna klíčová vlastnost konstruktu aktuální zájem, kterou představuje senzitivizace na podněty spojené s cílem, nebo na prostředky umožňují dosažení cíle. Prostřednictvím emoční reaktivity na podněty spojené s cílem se tato senzitivizace uskutečňuje. Celý tento proces je doprovázen kognitivními i motorickými reakcemi soustředěnými na dosažení konkrétního cíle. Kognitivní reakce zahrnují například zvažování, zda mezi podnětem a usilováním o cíl existuje nějaká vazba. 94

92 Pokud neexistuje, zpracování podnětu končí, pokud existuje zpracování, pokračuje dále nebo vyúsťuje v konkrétní činnost (Klinger, Man, Stuchlíková, 1997). Existují experimentální důkazy vlivu aktuálních zájmů (CC) na kognitivní zpracování informací. První výzkumy vlivu aktuálních zájmu na kognitivní procesy spočívaly v tom, že probandům byly pouštěny dvě podobné, ale v jádru odlišné série patnáctiminutových příběhů. Každá nahrávka byla pouštěna do jiného ucha. V jedné nahrávce byly obsaženy odkazy na jejich aktuální zájmy, zatímco v druhé byly odkazy na jiné zájmy. Účastníci strávili jednoznačně více času posloucháním pasáží, jež byly spojené s jejich aktuálními zájmy, než pasáží, které tyto zájmy neobsahovaly. Zároveň si pamatovali více nahrávky spojené s aktuálními zájmy a po poslechu těchto nahrávek, jejich myšlenky více souvisely s reprezentovanými aktuálními zájmy (Klinger, 2004). V dalším výzkumu bdělých i spících účastníků se ukázalo, že efekty aktuálního zájmu jsou spíše nevědomé a automatické než vědomé. Ačkoliv jsou podněty vztahující se k zájmu vedlejší a účastníky vědomě ignorovány, vynucují si nadprůměrné kognitivní zpracování a mají vliv na obsah snů. U spících jedinců se ukázalo, že tyto podněty ovlivňují obsah jejich snů více, než neutrální podněty (Klinger, Man, Stuchlíková, 1997) Diagnostika motivační struktury Pro zjišťování motivační struktury je nezbytná kombinace idiografického a nomotechnického přístupu k zjišťování informací o zvolených osobních cílech. Kombinace těchto dvou metod se nazývá idiothetický přístup, na jehož začátku jsou jedinci požádáni, aby uvedli osobně specifické atributy, jako jsou například osobní cíle, zájmy. Poté jsou respondenti vyzváni, aby výše zmíněné údaje aplikovali do standardní posuzovací škály, čímž doplňují kvantitativní, deskriptivní data, která umožňují porovnání individuálních cílů, životních oblastí vztahujících se jak k samotnému jedinci, tak i mezi jednotlivými respondenty navzájem (Stuchlíková, Man, 2009). Pro zachycení motivační struktury byly vyvinuty nástroje - Motivational Structure Questionnaire (MSQ, Klinger, Cox, Bloumy, 1995) pro klinické využití a později Personal Concern Inventory (PCI) (Stuchlíková, Klinger, Man, 1998; Stuchlíková,

93 4.8.7 Možnosti ovlivňování motivační struktury motivační poradenství Pojmy motivační struktura a seberegulace bývají často spojované. U motivovaných lidí je přítomna i seberegulace, se kterou úzce souvisí i motivační struktura, prostřednictvím zvolených cílů a s nimi související emoční satisfakcí. Pokud změníme motivační strukturu, lze touto změnou zlepšit i seberegulaci může dojít k volbě adekvátnějších cílů, kterých je jedinec schopen dosáhnout, a s čímž souvisí i změna emoční satisfakce, která může přispět k větší emoční vyrovnanosti. Změna motivační struktury se ukázala nejpřínosnější v oblasti závislostí, především alkoholové závislosti. Díky výzkumu maladaptivních vzorců motivační struktury u alkoholově závislých jedinců, byl sestaven intervenční program, který se nazývá intervenční motivační poradenství. Tento program je postaven na jedenácti postupných krocích, jimž se terapeut s klientem věnují: analýza cílů a zájmu uvedených klientem (na základě zjištěné motivační struktury a s oporou o její shrnující indexy), analýza vzájemných vazeb mezi cíli (facilitujících, antagonistických atd.), stanovování terapeutických cílů na základě sdílení dvou předchozích analýz, konstruování tzv. cílového žebříku (formulace postupných cílů), stanovování cílů pro období mezi setkáními, zlepšování schopnosti dosahovat cíle, rozřešení konfliktů mezi cíli, rozvolnění zaujetí pro nepřiměřené cíle a postupné vzdání se jich, identifikace nových incentiv, změna od averzivního k apetitivnímu motivačnímu stylu a přehodnocení zdrojů sebepojetí. (Stuchlíková, Man, 2009, str. 168) Proces usilování o dosažení cíle Rubikon model H. Heckhausena H. Heckhausen vytvořil model, ve kterém vymezuje čtyři fáze procesu motivace od vzniku až po realizaci cílesměrného jednání. Tento model je založen na dvou hlavních myšlenkách existence zřetelných hranic mezi jednotlivými fázemi a specifické funkční charakteristiky jednotlivých fází. Heckahausen diferencoval dva stavy mysli, kterými je motivační mentální nastavení, pro které je typická volba, hodnocení cílů a výběr žádoucího cíle; a volní mentální nastavení, 96

94 kdy probíhá snaha dosáhnout zvoleného cíle. Zároveň ve svých výzkumech zjistil, že v těchto dvou stavech mysli existují rozdíly v myšlenkových obsazích, kognitivních procesech, hodnotících emočních procesech, v rozsahu zpracování informací, v paměťových procesech a vyhodnocování subjektivní kontroly nad situací: během motivačního nastavení probíhá hodnocení pobídkových hodnot možností cílů, možných vnějších vlivů, pravděpodobných výsledků a důsledků zvažovaného chování; dochází ke zpracování širokého rozsahu informací; probíhá lepší vybavování hodnotících informací a kontrola nad situacemi je realističtější. Stav volního nastavení je charakteristický zaměřením mysli na plánování a provádění činností; zpracování informací je selektivnější, a dochází k lepšímu vybavení informací týkajících se zahájení a průběhů činností souvisejících s uskutečněním závěru; kontrola nad situací je nadhodnocována. Stručný popis jednotlivých fází: 1. Motivační fáze před rozhodnutím probíhá zde uvažování nad potencionálními cíli, zvažování pozitivních a negativních důsledků. Fáze je ukončena okamžikem, kdy dojde ke zvolení konkrétního cíle a vzniku záměru jeho dosažení. Okamžik vzniku cíle a záměru dosažení označil Heckhausen jako Rubikon, inspirován příběhem o překročení severoitalské Říčky Cesarem, který prohlásil větu: Kostky jsou vrženy. To má vyjadřovat nemožnost návratu, aniž by jedinec investoval určité psychické síly. 2. Předakční fáze záměr je již zformován, avšak nemusí být ihned realizován, protože například není pro to vhodný okamžik. 3. Akční fáze nastává v okamžiku iniciace intence, během této fáze je intence realizována. 4. Postakční fáze zde dochází k dvojímu hodnocení, hodnocení toho, zda bylo cíle dosaženo a v případě, že cíle bylo dosaženo jen částečně, jsou vyvozovány možnosti, zda o cíl dále usilovat, pozměnit jej či se jej zcela vzdát (Stuchlíková, 2010 in Blatný, 2010). 97

95 II. PRAKTICKÁ ČÁST 98

96 5 VÝZKUMNÝ PROBLÉM, CÍLE PRÁCE A VÝZKUMNÉ OTÁZKY Cílem této diplomové práce je pokusit se popsat, formou případových studií, životní příběhy jedinců, kteří byli vystavěni výrazné zátěži, vyrůstali v nepříznivých podmínkách, v nichž se vyskytovalo mnoho rizikových faktorů a kdy navzdory těmto nepříznivým životním okolnostem tito jedinci vykazující pozitivní adaptaci a lze se o nich domnívat, že jsou resilientní. U těchto jedinců aplikujeme dva dotazníky Dotazník osobních zájmu (PCI) a NEO osobnostní inventář (NEO-PI-R). Prvním zmíněným dotazníkem se pokusíme zmapovat motivační strukturu. Druhý dotazník nám bude sloužit k zjištění osobnostního profilu, který by nám mohl napomoci pochopit, jaké osobnostní charakteristiky se mohou podílet na pozitivní adaptaci navzdory vystavení se zátěži. Na základě takto získaných dat se pokusíme naleznout odpovědi na následující výzkumné otázky: 1. Jaká je motivační struktura u resilientních jedinců? 2. Jakými osobnostními charakteristikami disponují resilientní jedinci? 3. Jaké protektivní faktory napomáhají pozitivní adaptaci? 99

97 6 POPIS ZVOLENÉHO METODOLOGICKÉHO RÁMCE A METOD 6.1 Metodologický přístup Z důvodu neobvyklosti tématiky této diplomové práce, maléhu množství respondentů, různorodosti výzkumného souboru, procesuálnosti a dynamiky psychologického konceptu resilience, jsme zvolili kvalitativní přístup, který je zaměřen na holistické vnímání zkoumané problematiky v přirozených podmínkách a v celém jejím kontextu. Dalším důvodem zvolení právě kvalitativního přístupu je ten fakt, že tématika vztahu resilience a motivační struktury je v českém psychologickém výzkumu nová a neexistují proto hypotézy či teorie, které by se daly testovat v rámci kvantitativního přístupu. Miovský (2006, str. 18) definuje kvalitativní přístup následovně:,,kvalitativní přístup je v psychologických vědách přístupem využívajícím principů jedinečnosti a neopakovatelnosti, kontextuálnosti, procesuálnosti a dynamiky a v jeho rámci cíleně pracujeme s reflexivní povahou jakéhokoliv psychologického zkoumání. Pro popis, analýzu a interpretaci nekvantifikovaných či nekvatntifikovatelných vlastností zkoumaných psychologických fenoménů naší vnitřní a vnější reality využívá kvalitativních metod. Autor této definice dále podrobněji rozvíjí pojmy, jež jsou v definici zahrnuty. Princip jedinečnosti znamená zaměření se na fenomény, které jsou jedinečné a neopakovatelné a jež mohou být různými lidmi vnímány velice odlišně, v odlišných kvalitách a rovinách. Princip kontextuálnosti upozorňuje na to, že mnoho psychologických fenoménů je vázáno pouze na konkrétní kontext (Miovský jako příklad jednoho z těchto psychologických fenoménů uvádí výzkum v oblasti motivace, který je taktéž součástí této diplomové práce). Princip procesuálnosti a dynamiky souvisí s tím, že zkoumaný fenomén je v neustálém vývoji a podléhá změnám. Reflexivita poukazuje na to, že sám výzkumník se podílí na procesech, které zkoumá, a tyto procesy mohou mít na něj samotného zpětný vliv. Tak jako kvantitativní přístup, i kvalitativní přístup má své přednosti i nevýhody. Například Hendl (2005) uvádí následující přednosti kvalitativního výzkumu: umožnění hlubokého popisu případů, kdy výzkumník nezůstává jen u jejich povrchu, ale uskutečňuje 100

98 podrobnou komparaci případů, kdy může sledovat jejich vývoj a s ním související procesy. Jako nevýhody kvalitativního přístupu Hendl zdůrazňuje především subjektivizaci, nesnadnou replikovatelnost z důvodu pružného a nestrukturovaného charakteru a obtížnou zobecnitelnost způsobenou tím, že se při tomto přístupu pracuje s omezeným počtem jedinců. Tabulka 6: Přednosti a nevýhody kvalitativního výzkumu (upraveno dle Hendl, 2005, str. 52). Přednosti a nevýhody kvalitativního výzkumu Přednosti kvalitativního výzkumu Získává podrobný popis a vhled při zkoumání jedince, skupiny, událostí, fenoménů Zkoumá fenomén v přirozeném prostředí Umožňuje studovat procesy Umožňuje navrhovat teorie Dobře reaguje na místní situace a podmínky Hledá lokální (idiografické) příčinné souvislosti Pomáhá při počáteční exploraci fenoménu Nevýhody kvalitativního výzkumu Získaná znalost nemusí být zobecnitelná na populaci a do jiného prostředí Je těžké provádět kvalitativní predikce Je obtížné testovat hypotézy a teorie Analýza dat i jejich sběr jsou často časově náročné etapy Výsledky jsou snadněji ovlivněny výzkumníkem a jeho osobními preferencemi 101

99 6.2 Typ výzkumu S ohledem na povahu výzkumného problému a výzkumného souboru jsme zvolili jako typ výzkumu případovou studii. Tento typ výzkumu se nám jevil jako nejvhodnější především proto, že naším cílem je podrobně prozkoumat několik životních příběhů resilientních jedinců a v rámci těchto příběhů naleznout možné společné rysy v jejich motivační struktuře. Protože ve svém výzkumu plánujeme užití kombinace několika výzkumných metod (narativní rozhovor, dotazník PCI a osobnostní inventář NEO-PI-R), jeví se nám forma případové studie jako nejvhodnější. Případová studie je, nejen pro psychologii, ale i pro ostatní společenské obory velice zajímavým tématem. Případová studie má velice rozsáhlou tradici v rámci našeho oboru. Jako příklad lze uvést Freudovy Studie o hysterii, které sehrály významnou roli v rámci psychologie a psychiatrie (Miovský, 2006). Případová studie je jedním ze stěžejních a nejrozšířenějších typů výzkumu v rámci kvalitativního přístupu, kdy v centru pozornosti je případ nebo několik málo případů. V jejím rámci dochází ke sběru velkého množství dat v rámci případu, jde o zachycení jeho složitosti a o popis vztahů v jejich celistvosti. Díky podrobnému prozkoumání jednoho případu lze porozumět dalším, podobným případům (Hendl, 2005). Hendl (2005) udává, že u jednotlivých autorů, kteří se zabývají případovými studiemi, existují určité odchylky v jejich pojetí. Jako příklad uvádí dvě odlišná pojetí podle Stake a Yina. Stake (1995) definuje případovou studii jako snahu porozumět určitému sociálnímu objektu v jeho jedinečnosti a komplexitě, kdy sociální objekt je ohraničený systém a kdy případová studie vypráví jeho historii. Naproti tomu Yin (1994), definoval případovou studii jako strategii, umožňující zkoumání určitého jevu v přítomnosti a v rámci jeho reálného kontextu, především v situacích, když hranice mezi jevem a kontextem nejsou zcela vytyčené. Podrobněji jsou rozdíly v pojetí případové studie podle Yina a Stakea popsány v následující tabulce. 102

100 Tabulka 7: Přehled rozdílů v pojetí případové studie podle Yina (1994) a Stake (1995) (volně upraveno dle Hendla, 2005, str. 13). Yin (1994) Stake (1995) Definice případu přítomný objekt nebo fenomén bez Objekt studie,,komplexní fungující určení jasných hranic, s kontextem věc, integrovaný systém Jeden nebo několik případů, Plán studie: intrinsitní, instrumentální, Typ plánu studie holistický plán nebo plán kolektivní s vloženými podpřípady, popisný, explorační, explanační Otázky typu,,jak a,,proč, Objekt v přítomnosti, bez vlivu současný fenomén nebo objekt bez výzkumníka, bez ovlivňování jednotky Zdůvodnění ovlivňování jednotky výzkumníkem, více zdrojů dat, pouze metody -pro co je výzkumníkem, kvalitativní metody, návrh vhodná více zdrojů dat, kvalitativní a hloubkového porozumění kvantitativní přístupy Orientace Realismus,postpozitivismus Interpretativní paradigma, konstruktivismus Využití teorie Studie řízená pomocí teorie, usiluje také o tvorbu teorie Teorie se někdy navrhuje během studie, ale není to nutné Kritéria kvality Spíše kvantitativní kritéria Kvalitativní kritéria Všeobecně jsou uznávány následující důvody podporující realizaci kvalitativního výzkumu: Případová studie umožňuje získání nových poznatků o doposud neznámé situaci. Jen případová studie umožňuje porozumět důležitým aspektům problematické oblasti výzkumu. Případová studie může posoužit jako doplněk k ostatním způsobům výzkumu (Hendl, 2005). Shaughnessy a kol. (1990; in Hendl, 2005) popsali výhody a nedostatky případové studie. Jako výhody vidí především: Případové studie slouží jako zdroj hypotéz Na případech v rámci těchto studií lze použít inovativní metodu V rámci případových studií dochází ke zkoumání jedinečného jevu 103

101 Případové studie mohou posloužit k dokumentaci či vyvrácení určité teorie Nevýhodou případových studií je dle autorů to, že v jejich rámci je obtížné prokazování příčinných souvislostí a rovněž je problematické jejich výsledky zobecňovat na populaci. 6.3 Metody tvorby dat Data byla tvořena kombinací využití narativních rozhovorů, dotazníku zjišťujících motivační strukturu Dotazník osobních zájmů (PCI) a NEO osobnostních inventářů (NEO-PI-R). Záznamové listy PCI a NEO-PI-R byly zkoumaným jedincům poskytnuty před provedením rozhovoru v elektronické formě. Důvodem tohoto postupu byla snaha poskytnout jedincům dostatek času a prostoru pro vyplňování v prostředí svého domova a vyhnout se tak případnému pocitu tlaku při vyplňování dotazníků během našeho osobního setkání. Rovněž zaznamenané cíle v dotazníku PCI sloužily jako podklad pro doplňující otázky v rámci rozhovoru. Jednotlivé metody budou blíže popsány v následujícím textu Narativní rozhovor Pro získávání informací o životním příběhu zkoumaných jedinců jsme zvolili narativní rozhovor. Hlavní důvodem byl samotný cíl rozhovoru, tedy získání informací o životním příběhu, o historii jedince a o jeho vývoji v čase. Proto se nám narativní rozhovor jevil jako správná volba, především pro jeho flexibilitu, protože jsme předem neznali osobní historii jedince a právě z tohoto důvodu jsme nezvolili například strukturovaný nebo polostrukturovaný rozhovor, který je méně flexibilní a jenž je limitován předem připravenými otázkami. Zároveň jsme zkoumaným jedincům chtěli dát příležitost, aby byli co nejvíce autentičtí a jejich vyprávění nebylo omezováno nadměrnou strukturalizací. Narativní rozhovor je zvláštní formou nestrukturovaného interview a jeho charakteristickou vlastností je to, že hlavním úkolem tazatele je především podněcování dotazovaného k vyprávění namísto obvyklé konverzační výměny. Není předem vytvořen plán struktury rozhovoru, pouze je dané hlavní zkoumané téma, které je dále rozvíjeno v kontextu výzkumných otázek. Užívání narativního rozhovoru je reakcí na nedůvěru v rozhovor formou otázka odpověď a jeho schopnost získat tak plně přístup k jedincovy zkušenosti. Tato forma rozhovoru vychází z předpokladu, že na rozdíl od cíleného dotazování se v rámci volného vyprávění mohou objevit subjektivní významové struktury o určitých událostech (Hendl, 2005; Miovský, 2006). 104

102 Narativní rozhovor bývá dělen na čtyři fáze: 1. Stimulace tazatel se snaží povzbudit dotazovaného k vyprávění, vytváří vhodnou atmosféru, zodpovídá případné otázky týkající se výzkumu. 2. Vyprávění dotazovaný vypráví na zvolené téma, tazatel do jeho vyprávění příliš nezasahuje. 3. Po ukončení vyprávění tazatel pokládá otázky pro objasnění nejasností 4. Vypravěč objasňuje různé významové struktury, odpovídá na otázky,,proč, vyjasňuje kritické body své biografické zkušenosti (Hendl, 2005; Miovský, 2006). Průběh rozhovoru Tak jako setkání s každým zkoumaným jedincem bylo jedinečné, i samotné rozhovory byly v určitém způsobu odlišné. Přesto jsem se ale pokoušela zachovávat určitý průběh odpovídající doporučeným fázím narativního rozhovoru. Realizovaný rozhovor nebyl mým prvním kontaktem se zkoumanými jedinci. Před rozhovorem již proběhla určitá forma komunikace telefonickou formou nebo prostřednictvím sociálních sítí, ve které jsem jedincům vysvětlila, jak bude naše osobní setkání probíhat a zodpověděla jsem jim jejich případné otázky. Zároveň jsme se dohodli na datu a místě našeho setkání. Všechna setkání, vyjma jednoho, proběhla v prostředí klidné kavárny, kterou si účastníci sami zvolili. V úvodu našeho setkání jsem se snažila navodit příjemnou atmosféru, aby se dotazovaní uvolnili. Proběhla konverzace na běžná témata, pokusila jsem se znovu přiblížit cíl svého výzkumu a ujistila jsem dotazované, že v mé práci bude zachována anonymita. Zároveň jsem jim sdělila, že kdyby kdykoliv nastala chvíle, kdy by se cítili nepříjemně, nebo kdyby vyvstalo nějaké téma, o kterém by se jim nechtělo mluvit, ať mi to sdělí, že budu plně respektovat jejich právo na soukromí. Požádala jsem o svolení, zda bych si náš rozhovor mohla nahrávat na diktafon, a zároveň jsem podala ujištění, že tato nahrávka bude sloužit jen mým potřebám pro přepis rozhovoru do písemné podoby. Po této úvodní fázi, když jsem vycítila, že panuje důvěrná a klidná atmosféra, jsem je požádala, aby mi začali vyprávět o svém životě. Aby se pokusili začít úplně od začátku, od jejich nejranějších vzpomínek a poté pokračovali ve vyprávění všeho, na co si vzpomenou, co se přihodilo až do dnešního dne a mělo pro ně a jejich životní ubírání určitý význam. Pokud se během svého vyprávění některý z dotazovaných zastavil či ztratil nit, snažila jsem se jej povzbudit a zrekapitulovat mu bod, ve kterém skončil. Mimo tohoto jsem do vyprávění nijak nezasahovala, snažila jsem se aktivně naslouchat a dávat najevo svůj zájem například 105

103 neverbální komunikací. Když dotazovaný odvyprávěl svůj životní příběh, následovalo kladení otázek, kdy jsem se doptávala na nejasnosti Dotazník osobních zájmů (česká verze Personal Concerns Inventory, Cox & Klinger, 2004) Dotazník osobních zájmu byl pro tuto studii zvolen již v předchozí bakalářské práci, která byla tvořena v rámci studia na Pedagogické fakultě Jihočeské Univerzity, kde byl tento dotazník validizován. Zvolen byl z toho důvodu, že se nám jevil jako vhodná metoda pro zjišťování motivační struktury a pro jeho idiothetickou povahu. Možnosti měření motivační struktury Pro zjišťování motivační struktury nelze používat pouze sebepopisující dotazníky ani pouze projektivní techniky, jako je například Murrayův TAT zjišťující implicitní motivy. Je nezbytná kombinace idiografického (přístup zaměřený na individuální a specifické rysy jedinečné a konkrétní osobnosti) a nomotetického přístupu (přístup zaměřený na postihování obecně platných zákonitostí a interpretací) ke zjištění zvolených osobních cílů. Metody využívající tuto kombinaci obou přístupů se nazývají idiothetické, mezi které lze zařadit dotazník osobních zájmů (Personál Concern Inventory, PCI). Česká verze tohoto dotazníku byla validizována na psychologickém pracovišti PF JU (Stuchlíková, Klinger, Man, 1998; Stuchlíková, 2004). PCI je upravenou a zkrácenou verzí MSQ - Motivational Structure Questionnaire (Cox, Klinger, Blount, 1995) (Stuchlíková, Man, 2009). Východisko aktuálního zájmu v dotaznících MSQ a PCI Teoretickým východiskem MSQ a PCI je koncept aktuálního zájmu (,,current concern ), jež byl podrobněji popsán v teoretické části práce. Stav aktuálního zájmu lze definovat jako:,,stav organismu od okamžiku, kdy vzniklo zaujetí pro určitý cíl, až do okamžiku, kdy je tento cíl dosažen, anebo se ho dotyčná osoba vzdá. To znamená, že ke každému z aktuálních cílů existuje po dobu zaujetí pro tento cíl odpovídající stav aktuálního zájmu. Pojem aktuálního zájmu zahrnuje i nevědomé procesy. Existence stavu aktuálního zájmu je obvykle (ale ne nezbytně) v rovině vědomí indikována jako intence. Tato intence je často uchovávána v podobě podvědomé informace, ale v případě potřeby vstupuje do vědomí. Tuto informaci zjišťuje dotazník MSQ. Jinými slovy, MSQ je 106

104 konstruován tak, aby podchytil cílové intence dané osoby, ať už jsou jakéhokoliv trvání a bez ohledu na to, zda jsou právě teď v centru pozornosti. (Stuchlíková, Klinger, Man, 1997, str ) Popis dotazníku PCI Dotazník PCI se skládá ze dvou částí. První část je částí idiografickou, druhá částí nomotetickou. Dotazník začíná úvodem, kdy je respondent seznámen s pojmy cíl a zájem a se skutečností, že jeho cíle či zájmy mohou mít pozitivní či negativní charakter (přiblížit či vyhnout se). Následuje první část skládající se ze dvou kroků. V prvním kroku se má respondent zamyslet nad různými životními oblastmi (partner, rodina, příbuzní; zaměstnání a finanční záležitosti; domov a domácnost/bydlení; přátelé a známí; láska, intimní záležitosti, sex; co chci na sobě změnit, vzdělání a kvalifikace; zdraví; užívání alkoholu, drog nebo jiných látek; duchovní záležitosti, víra, náboženství; zájmy, koníčky, zábava a odpočinek; další oblasti, které respondent může sám zvolit). V druhém kroku je respondent vyzván, aby prostřednictvím akčních sloves (přiblížení se, vyhnutí se), popsal, co chce, aby nastalo. Jinými slovy, zda daný cíl je pro jedince apetitivní chce jej dosáhnout, či averzní chce před cílem uniknout nebo se mu vyhnout. Ve druhé části má respondent posoudit zvolené cíle na několika škálách, které lze rozdělit na následující: kognitivní zpracování cíle (míra aktivní role, kontrola nad procesem dosahování cíle, hodnocení vědomostí potřebných pro další postup, subjektivní pravděpodobnost dosažení cíle aj.), emoční hodnota cíle (radost při dosažení cíle, smutek při neúspěchu, emoční ambivalence spojená s dosahováním cíle), míra zaujetí pro daný cíl a očekávaný časový horizont dosažení cíle. Data získaná prostřednictvím škál umožňují výpočet nomotetických indexů popisujících obecné vzorce motivační struktury (například poměr apetitivních a averzních cílů, průměrná emoční angažovanost, průměrná hodnota zaujetí pro cíl atd.) (Stuchlíková, Klinger, Man, 1997; Stuchlíková, Man, 2009) 107

105 Proměnné PCI Stuchlíková, Klinger, Man (1997, str. 209) popisují tyto proměnné MSQ: 1. Počet cílů: uvedený účastníkem. 2. Averzní motivace: podíl cílů, které byly popsány pomocí averzních sloves. Výše skóre napovídá, zda se účastník orientuje spíše na redukci či prevenci nepříjemných situací, nebo spíše na dosahování příjemných, žádoucích stavů. 3. Pasivní role: proporce cílů, u nichž účastník volí pasivní roli, pouze sleduje dění. 4. Nedostatek zaujetí: průměrný deficit zaujetí pro cíl (rozdíl mezi 100% zaujetím a udávanou hodnotou). 5. Nepřiměřená angažovanost: rozsah zaujetí pro cíle, u nichž je malá pravděpodobnost dosažení, nebo u nichž je budoucí emoční zisk nepřiměřeně malý. Index je konstruován na bázi formulací motivační teorie expectancy x value (očekávání x hodnota). 6. Převaha smutku nad radostí: podíl těch cílů, u nichž očekávaný smutek, ukáže-li se cíl jako nedosažitelný, převažuje nad případnou radostí při nedosažení cíle. 7. Ambivalence: průměrná ambivalence, vyčíslená porovnáním radosti a sklíčenosti při nedosažení cílů. 8. Emoční intensita: průměrná hodnota anticipovaných emocí (radosti, sklíčenosti, v případě dosažení cíle, a smutku při jeho nedosažení). 9. Beznaděj: průměrná hodnota rozdílu mezi 1,00 a pravděpodobností dosažení cíle. 10. Neefektivita: průměrný rozdíl mezi pravděpodobností úspěchu a hodnocením téže pravděpodobnosti v případě, že dotyčný(á) nepodnikne vůbec nic. 11. Vzdálenost cíle: průměr odhadů, jak dlouho bude trvat, než dotyčný(á) dosáhne daného cíle. 12. Výkonový motiv: vyjádřen počtem získaných bodů v položkách touha po úspěchu a touha vyhnout se selhání. 13. Motiv afiliace: vyjádřen počtem získaných bodů v položkách touha po přijetí druhými a touha vyhnout se odmítnutí 14. Motiv moci: vyjádřen počtem získaných bodů v položkách touha ovlivňovat druhé a obava z ovlivňování. 108

106 Validita a reliabilita PCI Protože PCI vychází z MSQ, bude zde využit popis reliability a validity vztahující se k dotazníku MSQ. Jelikož dotazník zachycuje aktuální zájmy osobní atributy, které jsou různého trvání, nelze pro hodnocení reliability používat běžných ukazatelů jako je interní konzistence a dlouhodobá stabilita. Výzkumy MSQ při opakované administraci po jednom měsíci ukazují, že 82% původně uvedených cílů zůstává stabilních. Během měsíce, než proběhla výše zmíněna opakovaná administrace, se respondenti účastnili programu alkoholové léčby, u kterého lze předpokládat výrazné intervence v motivační struktuře. I přes tyto pravděpodobné intervence test retestové korelace teoreticky stabilnějších indexů udávaly dostačující stabilitu. Jako příklad lez uvést počet zájmů (.66), podíl apetitivních cílů (.42), průměrná pravděpodobnost úspěchu (.47) (Stuchlíková, Klinger, Man, 1997). Aby bylo možno zjistit validitu dotazníku, byli respondenti po vyplnění dotazníku požádáni, aby si vedli deník svých aktivit, které během dne vykonávají. Na základě zápisků v denících se ukázalo, že o týden později vykazovalo 81% zmiňovaných aktivit vazbu na některé z cílů, které byly vyplněny v dotazníku. O měsíc déle těchto aktivit bylo 60% (Klinger, 1987 in Stuchlíková, Klinger, Man, 1997). Adaptivní versus maladaptivní motivace Faktorová struktura MSQ, resp. PCI opakovaně poskytuje dvou-, resp. třífaktorové řešení, v němž první faktor bývá často označován jako adaptivní motivace a bývá sycen vysokými skóry zaujetí pro cíl, emoční valence a subjektivní pravděpodobnosti. Druhý faktor je mnohem variabilnější, typicky bývá sycen nižší zátěží u zaujetí pro cíl, objevují se v něm negativní zátěže emoční valence nebo kognitivních charakteristik cílového úsilí. Bývá často označován jako maladaptivní motivace. (Cox et al., 2002 in Stuchlíková, Man, 2009, str. 164) Klinger (2004) uvádí na dvou příkladech odlišnou motivační strukturu (viz. graf č. 1). Profil adaptivní motivační struktury je charakteristický tím, že jedinec aktivně usiluje o cíl; pro cíl je silně angažovaný; při dosažení cíle předpokládá velký pocit radosti, zatímco při jeho nedosažení očekává smutek; věří v dosažitelnost cílů. Pro maladaptivní motivační strukturu je příznačné, že jedinec není pro dosažení cíle výrazně zaujat, nepociťuje aktivní roli v dosažení cíle a při dosažení cíle nepředpokládá silné emocionální zadostiučinění. 109

107 Graf 1: Rozdílné profily motivační struktury (Klinger, 2004, str. 147) Appetitive Verbs Active Role Commitment Joy Sorrow Chances of Success Goal Distance High Adaptive Motivation Low Adaptive Motivation NEO osobnostní inventář (podle NEO-PI-R P. T. Costy a R. R. McRae) NEO osobnostní inventář byl zvolen jako další, nová metoda v rámci této diplomové práce. Cílem jeho užití je rozpoznání podrobnějších osobnostních faktorů resilientních jedinců a rovněž možnost ověřit si v jeho rámci charakteristiky související jak s motivační strukturou (například kombinace škál neuroticismus svědomistost, která ověřuje orientaci na výkon), tak s resiliencí (například kombinace škál neurotismus extraverze, které zjišťují zranitelnost, vnímanou osobní pohodu apod.). NEO osobnostní inventář je autorizovaným překladem revidované verze NEO Personality Inventory (NEO-PI-R) vícedimenzionálního osobnostního inventáře, vytvořeného autory Costa a McRae. Tyto inventáře byly vytvořeny na základě pětifaktorového modelu osobnosti, jehož základním postulátem je to, že osobnost je možné popsat na základě adjektiv nebo dotazníkových položek, jež jsou zahrnuty v rámci pěti dimenzí (neurotismus, extraverze, otevřenost vůči zkušenosti, přívětivost, svědomitost) tohoto modelu. 110

108 NEO-PI-R obsahuje 240 položek, 48 položek pro každou škálu, jež se skládá a dělí do 6 subškál, každá subškála obsahuje 8 položek. Rozdělení položek inventáře do subškál je dle autorů přínosné především v tom, že položky naformulované pro zjišťování úrovně některé z pěti škál pokrývají rozsáhlý okruh příslušných charakteristik a zároveň je na podstatné individuální odlišnosti nahlíženo v rámci různých vzájemně souvisejících charakteristik. U tohoto inventáře je možné využít dva způsoby posuzování sebeposouzení (forma S) a posouzení jiného (forma J). Pro tento výzkum byla využita pouze forma sebeposouzení. Každá z 240-ti položek je položena ve formě výpovědi, kterou zkoumaný jedinec hodnotí na pětibodové škále. Vyplňování inventáře není časově omezeno, v manuálu je jako průměrný čas vyplňování uvedeno minut (Hřebíčková, 2004). Popis jednotlivých škál a subškál Protože NEO osobnostní inventář je patří mezi často užívané metody, bude v následujícím textu stručně popsáno pět základních škál inventáře. Neuroticismus (N) Tato škála se zaměřuje na zjišťování individuálních rozdílů v emocionální stabilitě a emocionální labilitě. Zjednodušeně lze říci, že zjišťuje, jak jedinec prožívá negativní emoce, mezi které patří například strach, sklíčenost a rozpaky. Lidé dosahující vysokého skóru neuroticismu se popisují jako psychicky nestabilní, kdy je jejich psychická vyrovnanost snadno narušitelná. Uvádějí četnější negativní prožitky, které hůře překonávají. Jsou plni obav, není těžké je přivést do rozpaků, cítí se nejistí, zahanbení, nervózní, úzkostní, intenzivně prožívají strach či smutek. Mají omezené možnosti kontrolovat se a zvládat stresové situace. Naopak lidé, dosahující nízkého skóru, se popisují jako emocionálně stabilní, klidní, vyrovnaní, bezstarostní. Stresovými situacemi se nenechají lehce vyvést z míry. Ostatní lidé je mohou v některých případech považovat za necitlivé. Mezi subškály neurotismu patří: N1: úzkostnost, N2: hněvivost-hostilita, N3: depresivnost, N4: rozpařitost, N5: impulzivnost a N6: zranitelnost. 111

109 Extraverze (E) Lidé, dosahující vysokých skórů na této škále jsou společenští, hovorní a přátelští. Popisují se jako sebejistí, aktivní, energičtí, veselí a optimističtí. Mají v oblibě druhé lidi, jsou rádi součástí skupin a různých společenských událostí. Rádi baví druhé lidi, mají rádi vzrušení a stimulující prostředí a udržují si veselou mysl. Protipólem extravertů jsou introverti, kteří jsou zdrženliví, chovají se nezávisle a samostatně, jsou spíše vyrovnaní než nejistí a flegmatičtí. Mezi subškály extraverze patří: E1: vřelost, E2: družnost, E3: asertivita, E4: aktivnost, E5: vyhledávání vzrušení a E6: pozitivní emoce. Otevřenost (O) Otevřenost představuje živou představivost, citlivost na estetické podněty, vnímavost k vnitřním pocitům, preferenci rozmanitostí, zvídavost a nezávislý úsudek. Jedinci dosahující vysokého skóre na této škále se zajímají o nové zkušenosti, prožitky a dojmy, nejsou senzitivnější k prožitkům pozitivních i negativních emocí ve větší míře než uzavření jedinci. Zajímají je nové myšlenky a nekonvenční hodnoty. Popisují se jako vědychtiví, intelektuální, s vysokou fantazií, zajímající se o umění a abstraktní témata. Často se chovají nekonvenčně a dávají přednost změně. Jedinci, kteří dosahují nízkého skóru na této škále, mají sklon chovat se konvenčně a zastávat konzervativní postoje. Preferují známé a osvědčené před novým a neznámým. Mají úzké zájmy, kterým se nevěnují tak intenzivně, jako lidé dosahující vysokého skóru. Názory přejímají od autorit. Mezi subškály otevřenost patří: O1: fantazie, O2:estetické prožívání, O3: prožívání, O4: novátorské činnosti, O5: ideje a O6: hodnoty. Přívětivost (P) Podobně jako extraverze také přívětivost charakterizuje interpersonální chování. Pro osoby dosahující vysokého skóre přívětivosti je nejvýraznější charakteristikou altruismus mají pro druhé pochopení, soucítí s nimi, projevují přízeň a chovají se laskavě a vlídně. Upřednostňují spolupráci a druhým lidem důvěřují. Vůči ostatním se mohou chovat servilně a poníženě. Jedinci dosahující nízkého skóru otevřenosti se popisují jako 112

110 egocentričtí s tendencí znevažovat záměry druhých lidí. Často se chovají hrubě a neomaleně, preferují soutěž před spoluprací. Mezi subškály přívětivost patří: P1: důvěra, P2: upřímnost, P3: altruismus, P4: skromnost, P5: skromnost a P6: jemnocit. Svědomitost (S) Vysoce skórující jedinci na této škále se charakterizují jako pilní, vytrvalí, cílevědomí, svědomití, systemičtí s pevnou vůlí, spolehliví, disciplinovaní, přesní a pořádní. Jejich negativní stránkou může být přehnaná pořádkumilovnost, pedantičnost či workoholismus. Jedinci dosahující nízkého skóru svědomitosti se charakterizují jako nedbalí, lhostejní, nestálí, s nízkým zaujetím pro naplnění svých cílů. Mezi subškály svědomitost patří: S1: způsobilost, S2: pořádkumilovnost, S3: zodpovědnost, S4: cílevědomost, S5: disciplinovanost a S6: rozvážnost. 6.4 Metody zpracování a analýzy dat Zpracování narativního rozhovoru Jak bylo zmíněno výše, realizace rozhovoru byla nahrávána na diktafon. Poté, co byly uskutečněny všechny rozhovory, byly jejich digitální nahrávky převedeny do elektronické formy a následně s nimi bylo pracováno v počítači pomocí programu umožňujícího přehrávání zvukových souborů. Každý rozhovor byl minimálně dvakrát celý poslechnut a následně probíhala jeho transkripce. Protože cílem nebyla analýza diskurzu, ale analýza významu, neprováděla se doslovná transkripce, ale transkripce částečná shrnující protokol. Důvodem bylo rovněž to, že nahrávky byly velice dlouhé (některé až tříhodinové) a pokud by byly transkribovány v plné šíři, výsledkem by byl nepřehledný písemný záznam, který by znesnadňoval následnou analýzu. Došlo tedy k redukci, při níž docházelo například k vypuštění opakujících se tvrzení, k zobecnění, ke konstrukci globální výpovědi z několika specifických výpovědí či k vázání v textu rozptýlených odpovědí. Výsledný text byl upraven do souvislého materiálu popisující životní příběh určitého jedince a zároveň byl doplněn přímými citacemi z rozhovorů. Tento text byl 113

111 následně kontrolován poslechem původní nahrávky a pro zvýšení validity byl poskytnut zkoumanému jedinci, který by upozornil na případné nesrovnalosti Zpracování a analyzování dotazníku osobních zájmu (PCI) Dotazník osobních zájmů byl zpracován díky spolupráci s prof. PaedDr. Ivou Stuchlíkovou, CSc., která působí na Jihočeské Univerzitě v Českých Budějovicích a jež se se svými kolegy podílela na validizaci české normy tohoto dotazníku. Zpracování dat proběhlo prostřednictvím počítačového programu MS Excel. Následně byla získaná data prostřednictvím škál analyzována a byly vypočteny nomotetické indexy, které popisují obecné vzorce motivační struktury Zpracování a analyzování NEO osobnostního inventáře (NEO-PI-R) Protože se v této studii jedná o kvalitativní přístup, nebyla data, získána z osobnostního inventáře, zpracována statistickou metodou. Jednalo se nám především o zjištění osobnostního profilu a z něj vyplývajících osobních charakteristik souvisejících s konceptem motivační struktury a resilience. Postupovali jsme tedy dle příručky osobnostního inventáře, kdy byly nejprve vypočteny hrubé skóry jednotlivých subškál. Tyto hrubé skóry příslušných subškál byly sečteny a tím jsme získali hodnoty hrubých skóru pěti škál. Následně byly tyto hrubé skóry pomocí formulářů pro vyhodnocení profilů převedeny na standardizované skóry, které umožnily získání výsledného osobnostního profilu. 6.5 Etické problémy a způsob jejich řešení Všichni účastníci studie byli předem seznámeni s cílem tohoto výzkumu. Obdrželi informaci, že v celé studii bude zcela zachována jejich anonymita a že jejich identita nebude sdělena nikomu dalšímu. Rovněž byli seznámeni se svobodou odmítnutí účasti kdykoliv během naší spolupráce. Na základě těchto poskytnutých informací byl od účastníků získán pasivní informovaný souhlas se zapojením do výzkumu. Během celé spolupráce byla vyvíjena co nevětší snaha o vytvoření důvěrného a bezpečného prostředí a zároveň jim byl předán telefonický kontakt, kdyby se vyskytly nějaké následné problémy vyplývající z proběhlých rozhovorů. 114

112 7 SOUBOR 7.1 Výběr výzkumného souboru Protože tato studie se nezabývá jen jedním případem, ale hned několika případy, lze jí nazvat podle Yina (1994; in Hendl, 2005) mnohoreplikační případovou studií, ve které nejsou případy vybírány podle logiky statistického šetření a nejsou tedy statistickými jednotkami. Z důvodu kvalitativního přístupu byla zvolena metoda nepravděpodobnostního výběru (Miovský, 2006), protože při tomto přístupu nelze dopředu předpovídat, jak bude výběr vzorku vypadat, kdy na počátku máme základní způsob, jak získávat vzorek a během aplikace kvalitativních metod se způsob výběru výzkumného souboru mění. Protože tato diplomová práce navazuje na bakalářskou práci, jež zahrnovala tři případové studie žen, rozhodli jsme se, že se pokusíme naleznout další čtyři muže a dvě ženy (jedna případová studie z bakalářské práce nebyla do tohoto výzkumu zahrnuta, protože nebyla možná další spolupráce z důvodu pobytu v zahraničí), kteří by spadali do věkového průměru předchozího souboru, který se pohyboval v rozmezí lety a kteří by dosahovali minimálně středoškolského vzdělání, jako tomu bylo u předchozího souboru. Pro výběr nových případových studií tak byla stará kritéria výběru doplněna o kritéria zahrnující věk a vzdělání. Výběr výzkumného souboru probíhal od března 2011 do ledna První fáze výběru výzkumného souboru byla uskutečněna tzv. metodou samovýběru, která je založena na dobrovolnosti a na aktivním projevení zájmu potencionálních uchazečů. Důvodem volby této metody byla ta skutečnost, že resilientní jedinci, na rozdíl například od psychiatrické populace, se nesdružují v konkrétních institucích, které by bylo možné oslovit a požádat o spolupráci. Proto byla sestavena,,žádost o pomoc při tvorbě diplomové práce, která byla umístěna na sociální síti Facebook a kde byla dále sdílena ostatními uživateli. Rovněž byl vytvořen inzerát, který byl rozvěšen po fakultách Univerzity Karlovy a umístěn v regionálních Vimperských novinách. V tomto inzerátu (rovněž i v žádosti o pomoc na sociální síti) byl v úvodu popsán význam této studie, na který následoval popis jedinců, kteří jsou hledáni. Tento popis byl ve shodě s kritérii výběru, které jsme si na začátku studie stanovili a která byla ve shodě s rizikovými faktory, jež jsme získali teoreticko kritickou analýzou stavu a výzkumu poznání konceptu resilience. 115

113 Kritéria výběru výzkumného souboru byla následující: Věkové rozmezí let Minimálně středoškolské vzdělání Absence psychopatologie Vystavěním se výrazné hrozbě či náročné zátěži Přítomnost rizikových faktorů Dosažení pozitivní adaptace navzdory výše uvedeným rizikům Na základě této výzvy se nám ozvalo celkem pět jedinců (tři ženy a dva muži), se kterými následně proběhla první schůzka (ve dvou případech osobní formou, v ostatních případech telefonicky), na které byly probrány podrobnosti o spolupráci a zároveň ověřena kritéria výběru. Ve dvou případech se ukázalo, že tito jedinci nejsou zcela vhodní pro tuto studii (psychiatrická diagnóza, rizikové chování), proto nebyli zahrnuti do výzkumného souboru. Další účastník výzkumu byl kontaktován na základě přečtení novinového článku, ve kterém byl popsán jeho životní příběh (vyrůstal v dětském domově). Protože splňoval výběrová kritéria, byl zahrnut do výzkumného souboru a zároveň byl požádán, jestli by naší výzvu nesdílel dále, protože se pohyboval v prostředí, ve kterém by se mohlo nacházet více potencionálně nezdolných jedinců. Přistoupili jsme tedy k druhé metodě výběru, k tzv. metodě výběru vzorku sněhové koule, která se jevila jako velice úspěšná, protože se v krátkém časovém intervale ozvali další tři jedinci, ze kterých byli opět na základě osobního kontaktu vybrání dva vhodní kandidáti. Tím jsme docílili závěrečného výzkumného souboru. 7.2 Popis výzkumného souboru Výzkumný soubor je tvořen 8 jedinci 4 ženy a 4 muži, z nichž 2 ženy již byly součástí případových studií v bakalářské práci. Tyto dvě ženy byly tedy požádány o vyplnění nové metody NEO osobnostního inventáře. Stručný popis výzkumného souboru je uveden v následující tabulce. 116

114 Tabulka 8: Popis výzkumného souboru Jméno Věk Rizikové faktory Dědičná predispozice k rozvoji psychopatologie; Rodinná historie zážitek holocaustu; Duševní Anna choroba na straně matky; Absence otce; Úmrtí sourozence; Střídání matčiných partnerů a s ním 29 spojené časté stěhování; Socioekonomické znevýhodnění; Úmrtí blízké pečující osoby; Častá let absence matky; Odchod z domova v mladém věku. Barbora 26 let Možná dědičná predispozice k rozvoji psychopatologie; Duševní porucha na straně pečujícího otce; Socioekonomické znevýhodnění; Sexuální obtěžování; Častá absence pečujících rodičů; Odchod z domova v mladém věku. Dominika 25 let Nepříznivá rodinná situace; Alkoholová závislost vlastního otce; Domácí násilí; Nový sňatek matky a příchod nevlastního otce do rodiny; Závislost na alkoholu u nevlastního otce; Špatná socioekonomická situace; Velmi časté změny bydliště; Časté změny školy; Sourozenec s problémovým chováním; Úmrtí blízké osoby. Ema 28 let Genetická predispozice pro rozvoj závislosti na alkoholu; Závislost na alkoholu u matky; Duševní choroba matky; Vrozená tělesná vada; Častá absence otce v domácnosti; Problémové chování sourozenců; Prodělaný potrat; Narozené dítě s tělesným postižením Adam 24 let Velice nízký rodinný sociokulturní status; Zanedbávání základní péče ze strany rodičů; Domácí násilí ze strany otce páchané na celé rodině; Odebrání do dětského domova Bruno 25 let Romské etnikum; Zanedbání péče rodiči; Špatná socioekonomická situace; Kriminalita otce; Odebrání do dětského domova; Absence blízké pečující osoby vyplývající ze života v dětském domově Cyril 21 let Zanedbávání péče rodiči v prvním roce života; Absence matky; Přemístění do kojeneckého ústavu; Rozvod rodičů; Velice špatné socioekonomické podmínky, život v chudobě; Závislost na alkoholu u pečující osoby (otec); Přemístění do dětského domova a s ním spjaté změny škol a kolektivů Dan 30 let Dědičná predispozice k rozvoji duševní choroby, úmrtí matky, psychická choroba pečujícího rodiče, častá absence pečujícího rodiče, špatná finanční situace 117

115 8 ANALÝZA DAT, PREZENTACE, POPIS A INTERPRETACE VÝSLEDKŮ 8.1 Případová studie Anna, 29 let Životní příběh Rodinná historie Anna je Židovka. Toto náboženské vyznání ji provází celý život- Její babička a strýc byli Wintonovy děti. V roce 1939 odjeli vlakem, vypraveným panem Sirem N. G. Wintonem, do Velké Británie. Zbytek rodiny nepřežil. Po válce se vrátili zpět, do Československa. Hrůzy napáchané na Židech během druhé světové války, oba dva velice těžce poznamenaly, nejvíce však Anninu babičku, která byla od svých osmnácti let v permanentní péči psychiatrů, kteří jí diagnostikovali bipolární poruchu osobnosti. Poté, co trochu zabrala léčba psychofarmaky, provdala se za muže rovněž židovského vyznání, který přežil koncentrační tábor jako jediný ze své rodiny. Annin dědeček byl velice křehký muž, kterého definitivně zlomil osmašedesátý rok minulého století, kdy mu byl zabrán veškerý majetek a jeho milovaná práce. Následkem toho propadl alkoholismu, ze kterého se nikdy nevyléčil. Do prostředí otce alkoholika a matky, postižené psychickou poruchou, se narodila Annina matka. U Anniny matky byl již v dětství patrný přenos traumatu přeživších holocaustu na další generaci. Byla takzvanou druhou generací. Intenzivně sdílela bolest se svými rodiči, ačkoliv ji o svých zážitcích vyprávěli jen minimálně, snažili se ji uchránit před bolestí a utrpením. Ona ale většinu informací zjistila nepřímo prostřednictvím hovorů, které zaslechla, z nočního pláče a křiku své matky, ze školy, atd. Možná takto získané informace byly pro ni o to více hrozivější, protože byly podbarveny její vlastní fantazií. Během dospívání Annina matka přilnula ke svému otci. U své matky necítila dostatečnou oporu, což dodnes vyčítá lékům, jež matka užívala k léčbě maniodepresivity. Okolo svých osmnácti let jí byla diagnostikována bipolární porucha osobnosti. Léky až do současné doby nikdy neužívala. Uváděla důvody, že nechce být strnulá jako matka a nechce přijít o svou tvůrčí povahu (později se živila jako skladatelka básní). 118

116 Dětství Anna se narodila matce v třiadvaceti letech. Jejímu narození předcházely tři spontánní potraty. Annu matka vychovávala bez přítomnosti otce, který ji během těhotenství opustil. Anna ke své matce od začátku velice přilnula, jejich vztah byl nejintenzivnější v pěti letech, kdy se narodil Annin sourozenec, který zemřel ve třech měsících na syndrom náhlého úmrtí kojence (,,S mámou jsme měly velice blízký vztah, pořád jsem se držela její sukně. Pamatuji si, jak mamka čekala malého brášku, bylo to moc hezké období pak se stala ta strašná věc umřel ve třech měsících na syndrom náhlého úmrtí. Od té doby se všechno změnilo. ). V té době, jak Anna vzpomíná, si poprvé uvědomila přítomnost psychické choroby své matky, protože po bratrově úmrtí upadla její matka do velice hluboké deprese. Anna převzala veškeré její povinnosti a začalo její první období péče o domácnost (,,Mámu to úplně vzalo. Proměnila se v zcela jiného člověka nekomunikovala, nic nedělala, byla apatická a strašně nešťastná byly dny, týdny, které jen probrečela zavřená v ložnici musela jsem se o vše postarat o sebe, o mámu. ). Jak sdělila, toto období nevnímala nijak negativně, naopak připadala si důležitá, jako dospělá osoba, která se stala hlavou rodiny (,,Mimo to, že mě trápilo, že je máma nešťastná, jsem tuhle domu nevnímala nějak špatně pomáhal mi ten pocit důležitosti, že jsem teď dospělá já hrála jsem si vlastně na maminku. ) S matkou navázaly velice blízký vztah, který Anna zpětně hodnotí jako vztah závislosti, kdy jedna bez druhé nemohla být (,,Byla to taková symbióza já a máma. Ona nemohla fungovat beze mě a já zase potřebovala ji. ). Po roce její matka opět otěhotněla a posléze se jí narodila dvojčata. Tento přírůstek v rodině, neudělal Anně vůbec radost, bála se, že přijde o blízké spojení mezi ní a matkou a z toho důvodu jí trvalo několik let, než se se svými sourozenci sblížila (,,Když mi mamka řekla, že budu mít sourozence, neměla jsem radost. Chtěla jsem mít mamku pro sebe. ). Následujících pět let její matka střídala velice často partnery. S tím bylo spojené i časté stěhovaní (,,Neustále se u nás doma střídali nějací chlapi sotva jsme si na jednoho zvykli, přišel nový a s ním spojené stěhování do jiného domova v té době jsem se necítila nikde doma. ). S posledním partnerem matka žila rok a následný rozchod nesla velice těžce. Její deprese byly intenzivnější, byly střídány manickými epizodami, kdy matka na několik dnů zmizela z domova a nechala Annu, v té době jedenáctiletou, samotnou doma se svými sourozenci (,,...ten rozchod nesla máma hodně špatně rozjela se u ní maniodepresivita, která byla mnohem horší, než ty původní deprese. Byly dny, kdy byla opět zavřená v ložnici 119

117 a potom ty horší dny, kdy byla najednou plná energie, nesmyslně mluvila, utrácela našetřené peníze za zbytečnosti a třeba několik nocí a dní se neukázala doma. ). Anna se o své sourozence starala, jak nejlépe uměla, protože v té době to chápala jako své poslání. Oporu hledala u své babičky, která ale bydlela v jiném městě a protože s Anninou matkou nevycházela, měla zakázáno její děti navštěvovat. Přesto se snažila Anně pomoci, byla jí vrbou a posílala ji finanční prostředky, aby Anna měla na jídlo (,,Nebýt babičky, nevím, jak bych to zvládla. Byl to pro mě v té době jediný světlý bod jediná jistota jak emocionální, tak finanční přispívala mi na domácnost, bez toho bychom s bráškama neměli z čeho žít. ). Finanční situace byla velice nepříznivá, protože v těchto obdobích, kdy její matka procházela manickou fází a odcházela z domova, zároveň utrácela veškeré peníze, které měla. Vždy, když se Annina matka vrátila domů, považovala za samozřejmost, že ji Anna doma zastupovala a její práci nijak neoceňovala. Naopak od Anny žádala ještě psychickou oporu, kdy ji zasvěcovala do nejniternějších a nejintimnějších událostí, které prožila v období, kdy byla mimo domov (,, když se máma po několika dnech vrátila domů, tak se nikdy nepozastavila nad tím, že je doma vše v pořádku že jsou bráškové upravení, že je navařené jídlo a uklizeno neprojevovala žádné výčitky, že nás opustila naopak mi vždy líčila, co vše prožila, jaké muže potkala nerada jsem to poslouchala vlastně jsem nechtěla mít kamarádku, chtěla jsem mít mámu. ). Annu brala za svého dospělého partnera, brala ji s sebou do klubů, kde se stýkala se svými bohémskými přáteli. Chtěla, aby ji Anna následovala, aby byla jako ona a žila s ní bohémský život. (,,Pojem bohémský život pro matku znamenal opovrhování hmotným majetkem, peníze pro ni byly jen kus papírů. Také znamenal revoltu proti všemu a všem kolem sebe a stýkání se s podobnými lidmi chtěla, abych taky tak žila, ale to jsem já nechtěla, chtěla jsem být jiná, než byla ona. ) Protože v té době se Anna cítila na matce závislá a nedokázala si představit odpojit se od ní, tak matku následovala. V této životní etapě byla pro Annu velice důležitá četba, ze které čerpala mnoho sil a inspirace. Knihy, které četla, nezapadly do skupiny literatury, jež byla oblíbená jejími vrstevníky. Již v té době přečetla Nietzscheho, Kierkegaarda, Sartreho, Kafku a jiné (,, můj svět byl v těch knížkách, dávaly mi sílu. ). Co se týče kamarádů, neměla jich mezi vrstevníky moc. Přátelé spíše nacházela mezi dospělými, se kterými velice ráda debatovala o různých filosofických otázkách (,,S lidmi mého věku jsem si moc neměla co říct...žili jiným životem. Měli fungující rodiče a nemuseli se starat o domácnost, nemuseli řešit, jestli budou mít peníze na další měsíc prostě měli jiné starosti. ). 120

118 Dospívání Jak čas plynul a Anna vyzrávala, začala si uvědomovat, že nežije svůj život, ale život své matky (,,Ve dvanácti mi došlo, že jen řeším mámy problémy a přebírám za ní povinnosti, vlastně jsem žila za ní. ). Když bylo Anně dvanáct let, spáchala její babička sebevraždu. To bylo pro Annu velice těžké období. Zpětně jej ale hodnotí tak, že pro ni bylo velice důležité, protože se musela naučit spoléhat jen na sebe a napomohlo jí to k definitivnímu rozhodnutí žít svůj život. Už nechtěla být matčinou vysněnou kopií, protože cítila, že není sama sebou a zároveň si uvědomila, že její a matčiny hodnoty se zcela rozcházejí. Zároveň si ale uvědomovala, že jediným východiskem, jak žít svůj, autentický život, je zpřetrhání veškerých svazků se svou matkou. Proto ve svých čtrnácti letech odešla z domova (,,..po tom, co umřela babička, jsem už neměla žádnou oporu. Už jsem tu byla jen já...bylo to strašně těžký, ale na druhou stranu jsem se naučila nespoléhat na druhé možná že i tato smutná událost byla tím posledním, co mě přimělo uvědomit si to, že to není můj život, že nemůžu věčně mámu hledat z problémů. Taky jsem si uvědomila, že nechci dopadnout jako máma a proto jsem se rozhodlo, že se od ní musím oddělit a starat se teď o sebe. ). Nastěhovala se do bytu své kamarádky, která v té době žila v zahraničí a nalezla si práci prodavačky ve venkovním stánku v centru Prahy. Tuto náročnou práci (zejména v zimě) byla schopna kombinovat se studiem střední školy, ve které ji učitelé, po seznámení se s její životní situací, vyšli vstříc individuálním plánem. Tímto přijala plně odpovědnost za svůj život, a ačkoliv ji nezbýval skoro žádný volný čas, cítila se šťastná (,, Zpětně se divím, jak jsem to dokázala, denně stát u toho stánku a nabízet suvenýry turistům a ještě studovat asi mě hnal ten pocit, že si jdu za něčím svým a byla jsem spokojená. ). Na svou rodinu ale nedokázala plně zapomenout, protože si uvědomovala, v jakých podmínkách zanechala své sourozence. Proto jim každý měsíc zasílala polovinu své výplaty, a když matka ve svých velkých dnech opouštěla domov, chodila k nim na návštěvu a pokoušela se alespoň trochu zkulturnit v bytě jejich životní podmínky. Kontaktu s matkou se ale vyhýbala, stejně jako její matka, ačkoliv peníze od Anny vděčně přijímala (,,Problém byl v tom, že jsem si nedokázala takhle žít po svém a zapomenout na bráchy v čem vyrůstají. Chtěla jsem pomoct aspoň jim a tak jsem domu posílala peníze, a když máma měla své dny a byla pryč, tak jsem za nima chodila. S ní jsem se nechtěla potkat. ). 121

119 Současnost Po střední škole nastoupila na vysokou školu sociálního zaměření, kterou úspěšně dostudovala. Během studia navštěvovala jako dobrovolník mnoho neziskových organizací, kde se v jedné z nich seznámila s mužem, za kterého se ve svých třiadvaceti letech provdala. Po vysoké škole nastoupila do organizace, ve které se stará o mentálně postižené jedince. V současné době dokončuje psychoanalytický výcvik, který by chtěla v budoucnosti využít ve své terapeutické praxi. V posledních letech si velice přála mít dítě, ale obávala se, že by jej zatížila břemeny své rodiny bipolární poruchu osobnosti a syndromem přeživších holocaustu, který i ona na sobě pociťovala. (,,Ačkoliv se mě má rodina, teda především babička, snažila před hrůzami holocaustu uchránit nevyprávěním a někdy až zamlčováním situací, které prožila, v mém vědomí se vynořovaly zvláštní vzpomínky a ve snech se mi často objevoval koncentrační tábor. Cítila jsem stále cítím, že skrze mě žijí lidé, kteří holocaust nepřežili a že já jim to nějakým způsobem musí vynahradit...těžko se to pociťuje, asi to zní divně, sama tomu někdy nerozumím každopádně jsem se bála, že přivedu své dítě na svět a ono bude prožívat to samé a navíc bude mít velkou pravděpodobnost dědičnosti duševní poruchy. ). Po dlouhém zvažování společně s manželem (který je také Žid) se rozhodla, že tento risk podstoupí a že se bude snažit své dítě maximálně ochránit. Úspěšně otěhotněla a v době odevzdání této práce by se ji měla narodit dcera. Po tom, co Anna sdělila svůj osobní příběh, konstatovala, že svůj život přes všechny ty peripetie v dětství vnímá jako šťastný. Za své druhé narození považuje odchod z domova, kdy od tohoto okamžiku byla naprosto spokojená a vyrovnaná, protože svůj život držela jen ve,,svých rukách. Vždy měla silnou touhu po nezávislosti, proto nikdy nehledala oporu v druhých, ale jen sama v sobě (,,Vím, že můj život asi nevypadá ideálně, pravděpodobně ani nebyl, ale zvládla jsem to a to mi dalo sílu do budoucna. Hodně mi pomohlo odpoutání od matky odchodem z domova to jsem se podruhé narodila. Již před tím jsem moc nespoléhala na pomoc okolí a toto osamostatnění mi úplně pomohlo spoléhat jen sama na sebe a to byl dobrý pocit že mám nad vším jen já kontrolu. ). Proto ani zpětně matce nic nevyčítá, protože i tehdy v deseti letech si svou roli pečovatelky o 122

120 sourozence zvolila sama. Matce je vděčná za to, že ji předala víru ve smysluplnost. Tuto víru Anna nepojmenovává jako víru v Boha. Je to víra, která je pro ni zdrojem sil, pomáhá jí v mnoha náročných situacích (,,Věřím, že vše má svůj smysl jak to dobré, tak i to špatné. ) Zároveň přiznává, že od matky také přijala chápání utrpení jako velké hodnoty. (,, když člověk opravdu trpí, tak teprve tehdy žije ten správný život. ). Tato idea ji ale velice komplikovala žít spokojený život, ale zároveň v období krize pro ni byla velkým zdrojem sil, což vše vykompenzovalo (,, Když jsem byla šťastná, měla jsem za to výčitky, že na to nemám právo, když oni umřeli...na druhou stranu ve chvílích, kdy mě potkalo něco špatného, mi tohle pomáhalo. ). Veškeré problémy, kterým čelí, vnímá jako výzvu, protože si uvědomuje, že jejich překonáním se může dál vyvíjet (,,Dneska už vím, že vše bylo k něčemu dobré...bez těch překážek, co mi život připravil, bych teď nebyla, kde jsem a jaká jsem. Posílilo mě to, dokázala jsem si, že se umím vypořádat s problémama a když je přede mnou nějaká náročná situace, tak si vzpomenu na minulost, co vše už jsem překonala. Věřím tedy v dobrý konec ). Vyprávění svého příběhu ukončila myšlenkou, že je v podstatě spokojená se vším, co se v jejím životě událo a jak se událo. Nic nebylo špatně. To opět odkazuje na víru ve smysluplnost, kdy žádný čas nebyl ztracený. Celý Annin příběh lze vystihnou větou, kterou pronesla při našem prvním setkání: Jsem vedoucím svého života. Přehled rizikových faktorů vyplývajících z Annina životního příběhu: Dědičná predispozice k rozvoji psychopatologie (bipolární porucha osobnosti babičky, dědečkův alkoholismus, bipolární porucha osobnosti u matky) Rodinná historie zážitek holocaustu Duševní choroba na straně matky bipolární porucha osobnosti Absence otce Úmrtí sourozence Střídání matčiných partnerů a s ním spojené časté stěhování Socioekonomické znevýhodnění (nedostatek finančních prostředků v domácnosti) Úmrtí blízké pečující osoby (sebevražda babičky) Častá absence matky (v rámci matčiných odchodů z domova během manických epizod) Odchod z domova v mladém věku 123

121 8.1.2 Dotazník osobních zájmů Aniny cíle a zájmy vyplývající z dotazníku osobních zájmů PCI Do vyplňování dotazníku PCI se Anně moc nechtělo. Byl to pro ni problém, protože svůj život nehodnotí jako usilování o cíl. V životě si cíle nikdy nekladla, život bere tak, jak přichází. Samozřejmě věděla, že v životě chce něco dokázat, například vystudovat vysokou školu a mít rodinu, ale příčí se jí nazývat to cíli. Po delším povzbuzování se Anna přeci jen pustila do vyplňování dotazníku. U každé oblasti (jako ostatní respondenti) uvedla pouze jeden cíl. Jako své nejdůležitější cíle uvádí cíle v oblasti 1 (partner, rodina, příbuzní), v oblasti 5 (láska, intimní záležitosti a sex) a v oblasti 10 (duchovní záležitosti, víra, náboženství). Chtěla by mít rodinu, která při sobě drží a vzájemně se respektuje; svůj vztah chce opatrovat a pečovat o něj, aby pro ni nikdy nebyl samozřejmostí, a chce stále dodržovat židovské tradice a předat je dětem. Pravděpodobnost dosažení těchto cílů je pro ni poměrně vysoká a uvědomuje si, že pokud o tyto cíle bude opravdu usilovat, je v jejich silách dosáhnout jich. Zajímavě okomentovala položky v dotazníku týkající se touhy po úspěchu, touhy vyhnout se selhání, touhy po přijetí druhými, touhy vyhnout se odmítnutí, touhy ovlivňovat druhé a obavy z odmítnutí. Myslí si, jako psychoanalyticky vyučená, že jsou tyto touhy u každého cíle na sto procent u všech lidí. Domnívám se, že tato odpověď byla u Anny trochu vyhýbavá nebo nepromyšlená. Nelze s ní tak plně souhlasit. Každý, také Anna, má třeba touhu vyhnout se odmítnutí, touhu být druhými přijímán a přesto sama přijímána nebyla. Její role matky coby desetileté dívky, pečující o 2 nezletilé sourozence, je zcela neadekvátní. Nebyla svojí matkou přijata jako dítě, ale jako partner k diskusi a spolupráci. Jak mohla v deseti letech chápat takové rozhodnutí nemocné matky? Ale říká, že ji vše negativní posunulo, zapadlo do jejího života. V tom spatřuji rozpor. Interpretace výsledků v dotazníku PCI Položky v dotazníku zjišťuji kognitivní a emoční hodnocení cílů: kognitivní hodnocení Důležitost a pravděpodobnost cílů je u Anny poměrně vysoká, což nasvědčuje tomu, že si velice věří, má velkou sebedůvěru. Možnost ovlivnit dosažení cílů se rovněž pohybuje v horním průměru. Cíle hodnotila jako středně vzdálené, autonomní lze s nadsázkou říci, že se považuje za tvůrce svého života, jak několikrát naznačila při 124

122 vyprávění svého příběhu. Celkově Annino kognitivní hodnocení je vysoké, své cíle považuje za hodnotné, věří v ně a v jejich dosažení, protože má pocit, že vše podléhá její kontrole. emoční hodnocení Radost při dosažení cílů nabývá vysokých hodnot, takže lze usoudit, že její cíle přinášejí emoční satisfakci. Také smutek se pohybuje v horní hranici na jejích cílech ji opravdu, niterně záleží a to nejen z kognitivního hlediska, ale i z hlediska emočního. Lítost/sklíčenost má nulové hodnoty značí to o tom, že její cíle nejsou emočně ambivalentní. Mimo kognitivního hodnocení dotazník také zjišťoval jednotlivé sobě připisované (explicitní) motivy velké trojky: Výkonový motiv Výkonový motiv je u Anny silný. V jejím příběhu lze naleznout několik informací, které tento fakt potvrzují od útlého věku byla velice cílevědomá a školní výsledky byly pro ni velice důležité, dosažení vysokoškolského vzdělání bylo jeden z jejích hlavních cílů a za cíli, které si vytyčila, odhodlaně šla (osamostatnění se, odchod z domova, atd.). Motiv afiliace Z explicitních motivů měl tento motiv nejvyšší skóre. V jejím životě byli pro ni blízcí lidé velice důležití. Volba jejího povolaní (terapeutická práce v neziskové organizaci) rovněž vypovídá o potřebě kontaktu s druhými lidmi. Motiv moci Motiv moci má nejnižší skóre pod průměrem. Protože se Anna považuje za seberealizujícího se člověka (mimo jiné absolvovala terapeutický výcvik), lze usoudit, že nemá potřebu ovlivňovat druhé a zároveň ani obavu z ovlivňování druhými. Zde je zapotřebí připomenout, že se jedná o sebeobraz, nikoliv o zachycení implicitního motivu. Je zde možnost, že se implicitní motiv odchyluje od sebereflexe, protože autonomie u Anny má velmi významnou hodnotu. 125

123 Graf 2: Výsledky PCI - Anna NEO osobnostní inventář Interpretace NEO osobnostního inventáře (NEO-PI-R) osobnostní profil Neuroticismus Anna dosáhla celkově středního skóru neuroticismu. Na tomto celkovém skóru se podílejí výsledky na dvou subškálách (N4:rozpačitost, N6: zranitelnost), kde skóruje nízko, výsledky na dalších dvou subškálách (N1: úzkostnost, N3: depresivnost), na kterých skóruje středně a výsledky na zbylých subškálách (N2: hněvivost-hostilita, N5: inmpulzivnost), kde skóruje vysoko. V některých situacích může mít Anna sklon reagovat přecitlivěle, podrážděně a prožívat hněv (N2: hněvivost-hostilita). Anna může podléhat různým pokušením a mít tendence jednat impulzivně a nekontrolovatelně (N5: impulzivnost). V náročných životních situacích si Anna zachovává chladnou hlavu, zvládá stresové a krizové situace (N6: zranitelnost). 126

124 Extraverze Ve škále extraverze dosáhla Anna střední úrovně. Mimo subškál E3: asertivita a E6: pozitivní emoce, kde dosahuje vysokých skóru, dosahuje v ostatních subškálách středních skórů. Anně nedělá problém prosadit svůj názor, projevovat se sebevědomě a jednat asertivně (E3: asertivita). Je optimistická a prožívá pozitivní emoce (E6: pozitivní emoce). Anna je přiměřeně přátelská, vřelá, společenské, nedělá jí problém navazovat kontakty, ale zároveň oceňuje své soukromí (E1: vřelost, E2: družnost). Je průměrně aktivní a energická (E4:aktivnost), záměrně nevyhledává vzrušující zážitky (E5: vyhledávání vzrušení). Otevřenost vůči zkušenosti Na škále zjišťující charakteristiky otevřenosti vůči zkušenosti dosahuje Anna středního skóru. Vysokého skóru dosáhla Anna na subškálách O1: fantazie a O3: prožívání to vypovídá o tom, že disponuje živou, jasnou představivostí, bohatou fantazií a tvořivostí. Je citově založená, intenzivně prožívá širokou škálu pocitů. Nízkého skóru dosahuje na subškálách O4: novátorské činnosti, O5: ideje a O6: hodnoty Anna upřednostňuje známé, vyzkoušené a zažité, může být málo flexibilní a dávat přednost rutině (O4: novátorské činnosti). Anna se popisuje jako praktická, orientovaná na fakta s malou intelektuální zvídavostí (O5: ideje), konzervativně a tradicionalisticky zaměřená (O6: hodnoty). Přívětivost Na škále přívětivosti skóruje Anna nízko. Středních hodnot dosáhla na subškálách P2: upřímnost a vysokých na subškále P3: altruismus. Anna je tedy průměrně upřímná, ale vysoce altruistická, nesobecká, ohleduplná a připravena druhým lidem pomáhat. U ostatních subškál dosáhla Anna nízkých hodnot. K druhým lidem je nedůvěřivá a skeptická (P1: důvěra), může se projevovat agresivně, preferovat soupeření před spoluprací a nemá zábrany dávat najevo svůj hněv (P4: poddajnost). Míra její pokory před druhými je nízká a může se cítit nadřazená (P5: skromnost). Anna se pokládá za realistu, racionálně se rozhoduje a nenechá se ovlivnit emocemi, což mohou druzí pokládat za aroganci a nesoucitnost (P6: jemnocit). 127

125 Svědomitost Na škále svědomitosti Anna skóruje nízko především v subškálách S1: způsobilost, S2: pořádkumilovnost, S3: zodpovědnost a S6: rozvážnost. Anna má horší mínění o svých schopnostech a cítí se nepřipravená (S1: způsobilost). Popisuje se jako nesystematická, nepořádná a nepečlivá (S2: pořádkumilovnost). Může být nespolehlivá, mít tendenci nedodržovat různé zásady a být nezodpovědná (S3: zodpovědnost). Anna je velice nerozvážná, často se rozhoduje spontánně a dělá zbrklá rozhodnutí (S6: rozvážnost). Je průměrně cílevědomá, pracovitá (S4: cílevědomost), vytrvalá a disciplinovaná (S5: disciplinovanost). Orientace na výkon Orientaci na výkon je možné usuzovat na základě možných vzájemných souvislostí mezi dimenzemi osobnosti svědomitosti a neuroticismu (především subškály N4: rozpačitost). Anna dosáhla nízké svědomitosti (S) a nízké rozpačitosti (N4). Lze tedy předpokládat, že Anna odmítá obvyklé nebo obecně přijímané způsoby, jak si zajistit úspěch. Vyznává filosofii života tady a teď, není zaměřena materialisticky, ale dává přednost uspokojování vnitřních potřeb. Zvládání zátěžových situací a obranné mechanismy Nečekané, mimořádné události a stresující situace nevyvedou Annu z psychické rovnováhy, lze ji charakterizovat jako nezdolnou, odolnou vůči stresu (nízký skór N6: zranitelnost). Některé nepříznivé situace může mít sklon řešit nerozvážně, impulzivně (vysoký skór N5: impulzivnost, nízký skór S6:rozvážnost). Odreagování může hledat únikem do fantazie (vysoký skór O1: fantazie). V náročných životních situacích ji může být nápomocný humor a pozitivní emoce (vysoký skór E6: pozitivní emoce). Při řešení stresových situací pravděpodobně nevyhledává sociální oporu (nízký skór P1: důvěra). V interpersonálních konfliktech může reagovat výbušně projevy hněvu a dominantně (nízký skór P5: poddajnost, vysoký skór N2: hněvivost-hostilita). 128

126 Tabulka 9: Shrnutí výsledků sebeposouzení - Anna Škály (subškály NEO-PI-R) Nízký skór Stručná charakteristika Hodnoty T skórů Vysoký skór Stručná charakteristika Hodnoty T skórů Neuroticismus 51 střední Extraverze 54 střední Otevřenost vůči zkušenosti 48 střední Přívětivost 34 nízký Svědomitost 38 nízký N1: úzkostnost Uvolněný, klidný, bezstarostný 50 Napjatý, úzkostný střední N2: hněvivost-hostilita Vyrovnaný, nenechá se vyvést z míry 62 Nechá se vyvést z míry, rozčílí se vysoký N3: depresivnost Nepociťuje smutek, obavy a vinu 51 Pociťuje smutek, obavy a vinu střední N4: rozpačitost Nebývá v rozpacích 41 Bývá v rozpacích nízký N5: impulzivnost Nepodléhá pokušením 56 Podléhá pokušení vysoký N6: zranitelnost Stresové situace a krize zvládá 42 Nezvládá stresové situace a krize nízký E1: vřelost Zdrženlivý, odměřený 51 Přátelský, důvěrný střední E2: družnost Nevyhledává společnost 45 Vyhledává společnost střední E3: asertivita Drží se v pozadí, neprojevuje se 60 Asertivní, vyjadřuje svůj názor vysoký E4: aktivnost Žije pomalu 55 Vede život v rychlém tempu střední E5: vyhledávání vzrušení Nevyhledává vzrušující zážitky 49 Vyhledává vzrušující zážitky střední E6: pozitivní emoce Pesimistický 56 Optimistický vysoký O1: fantazie Zaměřený na tady a teď 63 Bohatá představivost, denní snění vysoký O2: estetické prožívání Nezajímá se o umění 50 Zajímá se u umění střední O3: prožívání Ignoruje emoce 61 Oceňuje všechny emoce vysoký O4: novátorské činnosti Dává přednost známému, vyzkoušenému 36 Dává přednost změně nízký O5: ideje Úzké intelektuální zájmy 42 Široké intelektuální zájmy nízký O6: hodnoty Podléhající autoritám, konzervativní 34 Nezávislý úsudek, liberální nízký P1: důvěra Nedůvěřivý, skeptický 35 Důvěřivý, věří, že lidé mají dobré úmysly nízký P2: upřímnost Obezřetný, manipuluje s druhými 44 Upřímný, bezelstný, nechá sebou manipulovat střední P3: altruismus Není ochoten pomáhat druhým 58 Pomáhá druhým vysoký P4: poddajnost Soutěživý, agresivní 29 Vyhýbá se konfliktům, ustupuje druhým velmi nízký P5: skromnost Cítí se nadřazený 40 Skromný nízký P6: jemnocit Necitlivý vůči druhým 28 Přecitlivělý, vše ho dojme velmi nízký S1: způsobilost Cítí se nepřipraven 40 Způsobilý efektivně plnit úkoly nízký S2: pořádkumilovnost Nesystematický, nepořádný 42 Systematický, postupuje metodicky, pořádný nízký S3: zodpovědnost Plní, co je prioritní 40 Svědomitý, zodpovědný, spolehlivý nízký S4: cílevědomost Malé cíle a aspirace 50 Cílevědomý, přičinlivý střední S5. disciplinovanost Odkládá úkoly, nechá se rozptýlit 49 Dokončuje i nudnou práci střední S6: rozvážnost Spontánní, ukvapený, zbrklý 27 Nejdříve rozmýšlí, pak jedná velmi nízký 129

127 8.1.4 Shrnutí případové studie Nyní se pokusíme stručně shrnout případovou studii Anny v kontextu zvolených výzkumných otázek. 1. Jaká je motivační struktura u resilientních jedinců? U Anny jsme zjistili adaptivní motivační strukturu. Kognitivní a emoční hodnocení cílů je vysoké. Své cíle Anna považuje za hodnotné, věří v ně a v jejich dosažení, protože má pocit, že vše podléhá její kontrole. Zvolené cíle Anně přinášejí emoční satisfakci. Z explicitních motivů je u Anny nejsilnější motiv afiliace. Vysokých hodnot nabývá též motiv výkonu a nejslabší je motiv moci. 2. Jakými osobnostními charakteristikami disponují resilientní jedinci? Prostřednictvím NEO osobnostního dotazníku jsme u Anny zjistili: celkový střední skór na škále neuroticismu (střední úzkostnost, vysoká hněvivost-hostilita, střední depresivnost, nízká rozpačitost, vysoká impulzivnost, nízká zranitelnost). celkový střední skór na škále extraverze (střední vřelost, střední družnost, vysoká asertivita, střední aktivnost, střední vyhledávání vzrušení a vysoké pozitivní emoce). celkový střední skór na škále otevřenost vůči zkušenosti (vysoká fantazie, střední estetické prožívání, vysoké prožívání, nízké novátorské činnosti, nízké ideje a nízké hodnoty). celkový nízký skór na škále přívětivosti (nízká důvěra, nízká upřímnost, vysoký altruismus, velmi nízká poddajnost, nízká skromnost a velmi nízký jemnocit). celkový nízký skór na škále svědomitosti (nízká způsobilost, nízká pořádkumilovnost, nízká zodpovědnost, střední cílevědomost, střední disciplinovanost a velmi nízká rozvážnost). 130

128 3. Jaké protektivní faktory napomáhají pozitivní adaptaci? Na základě životního příběhu a aplikovaných dotazníku jsme nalezli následující protektivní faktory, přičemž jsme v jejich identifikaci vycházeli z výzkumů uvedených v teoretické části této práce. Jedná se o následující protektivní faktory: Víra Blízká pečující osoba v dětství -babička Optimismus Sebedůvěra Autonomie, nezávislost Vědomí vlastní účinnosti Inteligence akademické dovednosti Pozitivní afektivita a emocionální zdroje (například smysl pro humor) Orientace na cíl (odhodlanost, vytrvalost) Adaptivní motivační struktura Vysoké kognitivní a emoční hodnocení životních cílů Vysoký výkonový motiv 131

129 8.2 Případová studie Barbora, 26 let Životní příběh Barbora se narodila před čtyřiadvaceti lety jako prvorozená. Má dva bratry. Jeden z nich je mladší o dva roky, druhý o roky čtyři. Vyrůstala v rodině s velice nízkým socioekonomickým statusem. Barbořin otec má od svých jednadvaceti let diagnostikovanou paranoidní schizofrenii. První symptomy nemoci se projevily během jeho povinné vojenské služby. Od té doby se jeho nemoc zhoršovala, několikrát byl převezen do psychiatrické léčebny, kde mu byla předepsána nová léčba, která jeho stav zlepšila (pokud ji dodržuje). Její matka měla a pravděpodobně ještě má problémy s alkoholem. Dětství Když byla Barbora vyzvána, aby vyprávěla o svém životě, dlouho si nemohla rozpomenout na rané dětství. Jedna z jejích prvních vzpomínek sahá do doby, kdy se narodil její druhý bratr, tedy někdy ve věku pěti let. V době, kdy byla její matka v porodnici, zůstala doma s otcem, který v tom období přestal užívat předepsané léky, takže se u něj projevil paranoidní schizofrenní záchvat. Tvrdil, že má v zubu štěnici, kterou mu tam dala vláda, jež jej sleduje a snažil se rádiem naladit vlny, na kterých jej odposlouchávají. Tomu Barbora vůbec nerozuměla a nahánělo to v ní velkou hrůzu. Otec se ji snažil vystrašit, že i jí něco podobného mohou udělat, když se před nimi nebude dostatečně ukrývat. Z této příhody byla Barbora dlouho zmatená, ale nikdy se s ní nesvěřila matce, protože nechtěla mezi rodiči vyvolat spory (,,Jedna z mých vzpomínek je asi i jedna z těch nejhorších byl to den, kdy táta dostal paranoidní záchvat běhal po domě a křičel, že mu od vlády nastrčili v domě štěnice. Nerozuměla jsem tomu a bála jsem se strašil mě, že mi udělají to samý, že musim být opatrná, nebo mě dostanou ). Postupem času si Barbora na otcovy výkyvy začala zvykat, protože jeho obavy se nikdy nevyplnily. Dokonce už dokázala předvídat, kdy asi nastane další krize většinou se objevila do týdne po vynechání léků (,,Časem jsem zjistila, že se mi nic nestane pořád se to opakovalo dokola...pamatuji si, že jsem tátovi kontrolovala léky a vždy, když jich tam měl hodně, tak jsem věděla, že to přijde nevím, jak mě v tom věku napadla ta souvislost, možná jsem zaslechla nějaký rozhovor rodičů. ). 132

130 Mladší školní věk Kolem osmého roku Barbořina života začala její matka velice často odcházet na návštěvy ke svým kamarádkám, ze kterých se vracela opilá. Na protest její otec reagoval tím, že čím dál častěji vynechával své léky, takže jeho paranoidní záchvaty byly mnohem četnější. Tím pádem se Barbora často ocitala sama doma se svými dvěma mladšíma bratry a s otcem, který byl nepříčetný (,,..když mi bylo sedm, osm let máma často nebyla doma chodívala na pokec ke kamarádkám tam popíjely a vracela se domů na mol. A táta? Toho nenapadlo nic lepšího, než vždy vynechat léky jako by to dělal záměrně a mstil se jí tím. ). Obvykle se s bratry zamknula ve svém pokoji, dokud její otec neusnul, nebo dokud se její matka nevrátila z návštěvy a otce nějakým způsobem neuklidnila (,,..tátovo záchvaty neměly jiné řešení, než vzít brášky a zamknout se v pokoji. Zacpat jim uši a čekat, než se máma vrátí a tátu zklidní vždycky se jí to ale nepodařilo, a nebo se domů vůbec nevrátila. ). Starší školní věk Kolem svého dvanáctého roku začala Barbora vnímat, že vyrůstá ve velice odlišné rodině, než většina jejích vrstevníků a protože bydlela na vesnici, nezůstala skryta otcova choroba, kvůli které se jí hodně spolužáků posmívalo ( ve škole o tom všichni věděli, smáli se mi že mám tátu blázna všude se o tom povídalo. Nebyli jsme normální rodina. ). Její otec se k ní začal chovat zvláštně, občas míval různé sexuální narážky, které se ale Barbora snažila potlačovat, protože když viděla matčiny netečné reakce, tak si myslela, že vše asi jen špatně pochopila (,,Když jsem se začala měnit v ženu, táta se k tomu všemu ke mně začal chovat divně chodil ke mně večer do pokoje, když nebyla máma doma a dotýkal se mě...postupem času se mě občas nenápadně dotkl před mamkou nebo měl takové blbé narážky ale mamka dělala, jako by nic neslyšela, tak jsem nevěděla, jestli si vše blbě nevykládám. ). Přibližně v tomto období prožila Barbora nejhorší zážitek se svým otcem, který na několik dní uvěznil svou rodinu v domě, ze kterého udělal nedobytnou pevnost. Všechna okna byla zatlučena dřevem a dveře zabarikádovány těžkým nábytkem. Otec trpěl bludem, že všude kolem domu jsou tajní agenti, kteří jej chtějí zastřelit (,,A pak nastal ten strašněj den. To byla asi tátovo nejhorší psychóza zamknul nás doma, zabednil okna trvalo to několik dnů a my jsme nemohli ven. ). Tento incident se neobešel bez policejního zásahu a následného převozu otce do nařízené ústavní péče. Matka se po této události zhroutila, útěchu hledala na dně láhve, takže se dá říci, že Barbora na péči o své 133

131 sourozence zůstala úplně sama (,,Mamka to neunesla, jednak ty strašné dny tátova psychického teroru a pak tu ostudu u nás na vesnici vše řešila pitím..pila od rána do večera a nebyla schopná se o nás starat. Musela jsem vše dělat já. ). Dnes na tuto událost vzpomíná s lehkou ironií, kdy podotýká, že ji situace osamocení od rodičů vlastně vyhovovala, protože si mohla dělat věci podle svého a nemusela se obávat otcových ataků. Ačkoliv měla doma plno starostí, ve škole měla výborné výsledky, protože si uvědomovala, že prostřednictvím úspěchu ve škole se může její budoucí život odlišovat od života jejích rodičů (,,Věděla jsem, že jediné, jak se z toho blázince dostat ven je učení dosáhnout dobrých známek, dostat se na střední školu a bydlet na koleji...prostě být jiná než oni. ). Na otázku, kde v té době brala sílu, odpověděla, že milovala dramatické umění. Navštěvovala dramatický kroužek, ve kterém měla dostatek prostoru ventilovat veškeré své emoce. Velice ráda četla dramatickou prózu a různé filosofické eseje a malovala. (,,Umění pro mě bylo ostrůvkem klidu, kde jsem čerpala velkou část své energie. ). V této životní etapě se Barbora zmiňuje o události, kterou označuje za své největší selhání snažila se rodinné problémy vyřešit hladověním, které vyústilo až v mentální anorexii. Původně si myslela, že onou hladovkou upoutá pozornost svých rodičů, protože v její rodině existovala velká emoční plochost, neuměla své pocity jinak projevit, než tímto způsobem (,, vše bylo jen o nich..o tátovo záchvatech, o mámině pití...nikdo se neptal, jak mi je nebo jak se mám přestala jsem jíst. Teď už vím, že jsem asi na sebe chtěla strhnout pozornost. ). Její rodina ale na anorexii nijak nereagovala, naopak se od ní ještě více odtáhla. Barbora si uvědomila, že svou anorexií škodí jen sama sobě a rozhodla se léčit u odborníka. Léčba byla poměrně rychlá nejvíce Anně pomohlo uvědomění si, že si nemůže už dále nechat ovlivňovat život svou rodinou a že se musí osamostatnit (,,Došlo mi, že si jen zbytečně ubližuju a že to vlastně ani nedělám kvůli sobě, ale zase jen kvůli nim...a toho už jsem měla dost, chtěla jsem teď dělat něco pro sebe, začít se o sebe starat a žít víc pro sebe. ). Začala pociťovat velkou potřebu svou rodinu opustit a začít někde nový život. Tuto touhu ji zčásti umožnil přestup na střední školu, která byla mimo její bydliště, avšak stále pociťovala nátlak své matky, která od ní o víkendech očekávala péči o rodinu, zatímco se ona stýkala se svými kamarádkami ( i když jsem byla přes týden na koleji, pořád to nebylo ono. Máma chtěla, abych jezdila na víkendy a suplovala jí, když mi dávají peníze na studium. ). 134

132 Období dospívání V šestnácti letech se Barbora rozhodla, že se z domova zcela odstěhuje a začne si na sebe vydělávat, aby na rodiče nebyla nijak vázána. S matkou a s otcem se stýkala jen občasně až do svých sedmnácti let, kdy se od matky dozvěděla, že jejím otcem není její biologický otec, ale že matka byla znásilněná a ona je následkem tohoto znásilnění. Tato informace Barborou otřásla. Nedokázala pochopit, že ji to matka neřekla dříve, protože celé své dětství se trápila myšlenkou, že po otci zdědí jeho duševní chorobu a také ji trápilo otcovo chování, které občas mělo sexuální podtón (,,Když mi máma řekla, že byla znásilněná a já jsem toho následkem otřáslo to se mnou...to vědomí, jak jsem vznikla. A nejen to, také to, že celý život žiju s otcem psychotikem bojím se dědičnosti a on to ani není můj otec všechno to přemáhání, že to musím vydržet, že je to přeci můj otec, bylo zbytečné všechno to trápení a pocity viny, že se mě dotýká ). Její matka o těchto Barbořiných obavách věděla, a když se jí Barbora zeptala, proč jí nic dříve nenaznačila, matka ji odpověděla, že potřebovala, aby se Barbora nepřestala starat o svého otce a sourozence, protože ona sama na to neměla sílu (,,..když jsem jí řekla, čeho všeho jsem se bála, tak ona řekla, že to věděla. Na otázku, proč mi to neřekla dřív mi řekla, že o mě nechtěla přijít, že by na vše byla sama a to byl poslední hřebíček. ). Toto setkání Barboře pomohlo k úplnému odtrhnutí se od své rodiny bez jakýchkoliv výčitek, že doma zanechala nemocného otce. Poté úspěšně dostudovala střední školu a přihlásila se na vysokou školu, kterou v prvním ročníku musela opustit, kvůli matčiným dluhům, které její matka udělala na Barbořino jméno (,,Vysokou jsem musela nechat, nezvládla jsem to uplatit. V devatenácti si máma udělala úvěr na mé jméno, slíbila mi, že to bude splácet, ale nesplácela. Tak jsem si musela najít práci na plný úvazek. ). Současnost V současné době se Barboře dluhy konečně podařily splatit a tak si podala přihlášku na vysokou školu, na kterou byla přijata. Šťastně žije již šest let se svým přítelem, za kterého se před třemi lety provdala a plánují založit rodinu. Barbora by svůj život neměnila. Říká, že nebýt podmínek, ve kterých vyrůstala, nebyla by asi tam, kde teď je. Vše mělo svůj smysl (,,Zpětně nemůžu říct, že kdybych vše vrátila, tak 135

133 bych to chtěla jinak...samozřejmě, že bych si přála mít harmonické dětství a šťastnou rodinu, ale na druhou stranu mám pocit, že když jsem překonala tohle, tak překonám všechno bez všech těch problémů bych nebyla taková, jaká jsem. ). Teprve na konci svého vyprávění se zmínila o skutečnosti, že její matka byla Židovka. Nebyla ortodoxní Židovkou, náboženství praktikovala po svém. Barbora také není praktikující Židovkou, ale některé základní myšlenky v ní zůstaly zakořeněny, jako je například víra ve smysl a zodpovědnost za svůj život. Někdy má pocit, že její dětství se odvíjelo bez rodičů nebo naopak ona sama byla rodičem, což určitě přispělo k její současné samostatnosti, kdy se naučila spoléhat jen sama na sebe (,,Jako bych ani nebyla malá, ale rovnou rodičem a moji rodiče mé děti...na druhou stranu mě to naučilo samostatnosti. ). Své matce nemá nic za zlé, naopak ji obdivuje, že po onom znásilnění nešla na potrat. Také má pro matku částečné pochopení co se týče jejího sklonu k alkoholismu, ale zároveň její matka je pro ni příkladem, jak by ona nechtěla žít (,,Teď už mámě nic nevyčítám. Kdyby se mi stalo to samé, co jí nevím, jak bych to řešila. Vlastně jí jsem vděčná, že neudělala to, co by udělala většina žen že nešla na potrat a díky tomu existuju. ). Na otázku, díky čemu dokázala čelit všem krizovým situacím, odpověděla, že pro ni byla uklidňující myšlenka, že jednou něco v životě opravdu dokáže, vystuduje a bude se věnovat umění (,,...kde jsem brala sílu? Třeba když jsem byla zavřená v tom pokoji, představovala jsem si, jak jsem dospělá a žiju si svůj život. Maluji někde v ateliéru že bude můj život jiný, než ten rodičů. ). Proto se snažila maximálně ponořit do studia a umělecké tvorby, aby se její sny mohly naplnit. Zároveň ji velice pomohl její přítel, kterého potkala v sedmnácti letech, díky kterému ji stouplo sebevědomí a který ji vynahrazoval absenci její rodiny ( taky můj přítel ten mi dával sílu, byl mi oporou, už jsem se necítila sama, věděla jsem, že se mám kam vracet a že někomu na mě záleží. ). Přehled rizikových faktorů vyplývajících z Barbořina životního příběhu: Možná dědičná predispozice k rozvoji psychopatologie (matka alkoholička). Duševní porucha na straně pečujícího otce (schizofrenie). Socioekonomické znevýhodnění. Sexuální obtěžování (otec). Častá absence pečujících rodičů (matka podléhala alkoholu, otec často hospitalizován na psychiatrii). Odchod z domova v mladém věku 136

134 8.2.2 Dotazník osobních zájmu Barbořiny cíle a zájmy vyplývající z dotazníku osobních zájmů PCI Ačkoliv si Barbora již od dětství dala předsevzetí, že její život bude odlišný od života svých rodičů, že vystuduje vysokou školu a bude se věnovat umění, doplňování dotazníku pro ní nebylo jednoduché. Uvedla, že se v životě nerada upíná na cíle, protože je pro ni nejdůležitější přítomný okamžik. Když jsem ji ale připomněla, že vlastně už jako malá holčička si vytyčila určité cíle, uznala, že nejspíš nějaké směřování do budoucnosti v sobě pociťuje. V dotazníku PCI u každé oblasti vyplnila pouze jeden cíl. Jako nejdůležitější považuje oblast č. 4 (přátelé a známí), oblast č. 6 (co chci na sobě změnit), oblast č. 7 (vzdělání a kvalifikace), oblast č. 8 (zdraví) a oblast č. 11 (zájmy, koníčky, zábavy a odpočinek). V těchto oblastech uvedla následující cíle: chtěla by si udržet opravdové přátelé po celý život; přála by si mít pevnější vůli; chce se dostat na vysokou školu a úspěšně ji dokončit; udržet si dobré zdraví a najít si více volného času na uměleckou tvorbu. U většiny svých cílů uvádí, že pociťuje, že pokud bude opravdu chtít, pravděpodobně jich dosáhne. Záleží na pevnosti její vůle, protože občas bývá poněkud pohodlná. Vyplňování tohoto dotazníku jí prý ale velice pomohlo přehodnotit si své priority a když jsem se s ní setkala po dvou měsících, řekla mi, že má pocit, jako by v ní tento dotazník cosi změnil, protože začala mnohem více myslet do budoucnosti a věnovat se jednotlivým cílům, které v dotazníku uvedla. Interpretace výsledků v dotazníku PCI kognitivní hodnocení Celkové kognitivní hodnocení cílů dosahuje vysoké úrovně zvolené cíle jsou pro Barboru velmi důležité, jedná se o autonomní cíle. Věří si, že jich dosáhne a zná cesty k jejich dosažení. Rovněž věří, že toto usilování o cíl je pod její kontrolou. Vzdálenost cílů je poměrně velká (v procesu usilování o cíl ji proto může chybět emoční satisfakce). emoční hodnocení V emočním hodnocení se rýsuje větší emoční ambivalence, protože zatímco radost při dosažení cíle je vysoká, smutek při jeho nedosažení je poměrně nižší. Pravděpodobně zastává přesvědčení, že když cíle dosáhne, bude z toho mít radost a když jej nedosáhne, 137

135 tak se nebude trápit. Tyto protikladné pocity mohou korespondovat s nižšími hodnotami smutku v kognitivním hodnocení. Emoční ambivalenci také naznačuje vyšší hodnota lítosti/ sklíčenosti při dosažení cíle. V Barbořině příběhu lze naleznout souvislost s touto emoční disbalancí přítomnost anorexie, kterou se snažila řešit rodinné problémy, kdy se emoční problémy promítly do somatické oblasti. Ačkoliv v kognitivním hodnocení vycházejí vysoké výsledky autonomie cílů, dle emočního hodnocení je možné usuzovat, že o zvolené cíle v jádru až tak moc nestojí, spíše může mít pocit, že by jich měla dosáhnout. Jednotlivé sobě připisované (explicitní) motivy velké trojky: Výkonový motiv Ze všech explicitních motivů je výkonový motiv nejsilnější převažuje i nad motivem sociálním lze usuzovat, že zastává přesvědčení, že na svůj život sama vystačí. K tomuto přesvědčení pravděpodobně přispělo její dětství, kdy byla nucena postarat se sama o sebe a kdy se v zátěžových situacích povzbuzovala myšlenkou, že jednou v životě něčeho dosáhne, čímž se bude odlišovat od svých rodičů Motiv afiliace Tento motiv dosahuje nižších hodnot než motiv předchozí, ale nabývá vysokých hodnot. Mezi touhou přijetí druhými a obavy z odmítnutí druhých je nepatrný rozdíl. Motiv moci Motiv moci, ze všech explicitních motivů, nabývá nejnižších hodnot. Jak již bylo zmíněno výše, Barbora nemá tendenci spoléhat na pomoc druhých, řídí se jen sama sebou a tak nemá ani potřebu ostatní lidi kolem sebe ovlivňovat, či se obávat ovlivňování z vnějšího prostředí. 138

136 Graf 3: Výsledky PCI - Barbora NEO osobnostní inventář Interpretace NEO osobnostního inventáře (NEO-PI-R) osobnostní profil Neuroticismus Barbora dosáhla celkově nízkého skóru neuroticismu. Velmi nízkého skóru dosáhla na subškálách N2:hněvivost-hostilita a N6:zranitelnost. Nízkých skórů dosáhla na subškálách N1:úzkostnost, N3:depresivita a N5:impulzivnost. Středního skóru bylo dosaženo u subškály N4:rozpačitost. Barbora je uvolněná, klidná a nebojácná (N1:úzkostnost). Nenechá se vyprovokovat, nerozčiluje se a je vyrovnaná (N2:hněvivost-hostilita). Barbora naprožívá pocity smutku, viny, beznaděje a sklíčenosti. Je naopak dobře naladěná, bez starostí a důvěřující si (N3:depresivnost). V mezilidských vztazích a při vystupování na veřejnosti málokdy pociťuje rozpaky, někdy ale takové situace mohou nastat (N4:rozpačitost). Barbora má vysokou frustrační toleranci, nepodléhá pokušením a umí se kontrolovat (N5:impulzivnost). Náročné životní situace a krize zvládá velice dobře, je velmi odolná vůči stresu, emocionálně stabilní a nezdolná (N6:zranitelnost). 139

Psychologie výchovy a vzdělávání. Zvládání zátěže žáky a studenty

Psychologie výchovy a vzdělávání. Zvládání zátěže žáky a studenty Psychologie výchovy a vzdělávání Zvládání zátěže žáky a studenty Zátěž a škola Od posouzení připravenosti ke školní docházce je škola zdrojem napětí a stresu (reakce rodičů) Zdroje ve škole: učitelé spolužáci

Více

Obecná psychologie Kurz pro zájemce o psychologii 16/3/2013. motivace a vůle

Obecná psychologie Kurz pro zájemce o psychologii 16/3/2013. motivace a vůle Obecná psychologie Kurz pro zájemce o psychologii 16/3/2013 motivace a vůle Motivace Proč chcete studovat psychologii? Sepište seznam svých motivů Motivace základní pojmy termín motivace z latinského moveo

Více

Negativní dopad domácího násilí na osobnost a psychické zdraví. Hana Pašteková Rupertová Psychiatrická léčebna Kroměříž

Negativní dopad domácího násilí na osobnost a psychické zdraví. Hana Pašteková Rupertová Psychiatrická léčebna Kroměříž Negativní dopad domácího násilí na osobnost a psychické zdraví Hana Pašteková Rupertová Psychiatrická léčebna Kroměříž definice Domácí násilí: násilí, které se odehrává v soukromí, je opakované, má stoupající

Více

SYNDROM VYHOŘENÍ. PhDr.Jana Procházková jane.prochazkova@email.cz. Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti

SYNDROM VYHOŘENÍ. PhDr.Jana Procházková jane.prochazkova@email.cz. Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti SYNDROM VYHOŘENÍ PhDr.Jana Procházková jane.prochazkova@email.cz Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti Definice pojmu Syndrom vyhoření burn out syndrom Existuje řada termínů,

Více

Systémové modely Betty Neuman Systémový model. Markéta Vojtová VOŠZ a SZŠ Hradec Králové

Systémové modely Betty Neuman Systémový model. Markéta Vojtová VOŠZ a SZŠ Hradec Králové Systémové modely Betty Neuman Systémový model Markéta Vojtová VOŠZ a SZŠ Hradec Králové Biografie *1924 Lowell, Ohio Základní ošetřovatelské vzdělání, pracovala jako sestra Bakalářské (1957) a magisterské

Více

náročnost vyjadřuje subjektivní stránku vztahu člověka k situaci Objektivní stránka (problém) a subjektivní stránka (problémová situace)

náročnost vyjadřuje subjektivní stránku vztahu člověka k situaci Objektivní stránka (problém) a subjektivní stránka (problémová situace) 9. přednáška Náročné, stresové a konfliktní životní události Náročné (zátěžové) situace náročnost vyjadřuje subjektivní stránku vztahu člověka k situaci Co se vám jeví jako náročná situace? Situace je

Více

Psychologie Psycholog zdraví ie Stres

Psychologie Psycholog zdraví ie Stres Psychologie zdraví Stres Stres 1. Fyziologie stresu 2. Příznaky stresu a jeho diagnostika 3. Následky stresu Fyziologie stresu Stres je reakcí organismu na zátěž. Selye (1993) pro značení tohoto procesu

Více

FJFI. Emoce a jak je zvládat

FJFI. Emoce a jak je zvládat FJFI Emoce a jak je zvládat Emoce jsou když emoce (e-motio, pohnutí) jsou psychicky a sociálně konstruované procesy zahrnují subjektivní zážitky libosti a nelibosti, provázené: fyziologickými změnami (změna

Více

Člověk a společnost. 10. Psychologie. Psychologie. Vytvořil: PhDr. Andrea Kousalová. www.isspolygr.cz. DUM číslo: 10. Psychologie.

Člověk a společnost. 10. Psychologie. Psychologie. Vytvořil: PhDr. Andrea Kousalová. www.isspolygr.cz. DUM číslo: 10. Psychologie. Člověk a společnost 10. www.isspolygr.cz Vytvořil: PhDr. Andrea Kousalová Strana: 1 Škola Ročník Název projektu Číslo projektu Číslo a název šablony Autor Tematická oblast Název DUM Pořadové číslo DUM

Více

TEORIE SOCIÁLNÍ PRÁCE I. Radka Michelová

TEORIE SOCIÁLNÍ PRÁCE I. Radka Michelová TEORIE SOCIÁLNÍ PRÁCE I. Radka Michelová Psychodynamické perspektivy Psychoanalytické a psychoterapeutické směry, které čerpají z Freuda. Vliv na formování sp zejména na počátku 20. st., v současné době

Více

Digitální učební materiál

Digitální učební materiál Digitální učební materiál Projekt: Digitální učební materiály ve škole, registrační číslo projektu CZ.1.07/1.5.00/34.0527 Příjemce: Střední zdravotnická škola a Vyšší odborná škola zdravotnická, Husova

Více

Ošetřovatelství vědní obor. Markéta Vojtová VOŠZ a SZŠ Hradec Králové

Ošetřovatelství vědní obor. Markéta Vojtová VOŠZ a SZŠ Hradec Králové Ošetřovatelství vědní obor Markéta Vojtová VOŠZ a SZŠ Hradec Králové Ošetřovatelství 1 = samostatný vědní obor = zabývá se všemi složkami procesu ošetřování nemocného člověka = vědní disciplína zaměřená

Více

Pozitivní psychologie PhDr. Marcel Horák, DiS., MBA

Pozitivní psychologie PhDr. Marcel Horák, DiS., MBA Pozitivní psychologie PhDr. Marcel Horák, DiS., MBA www.andragogos.cz Co je pozitivní psychologie? Aktuální proud v současné psychologii zabývající se kladnými stránkami osobnosti člověka a společnosti.

Více

Civilizační onemocnění. Stres a syndrom vyhoření. SOŠ InterDACT s.r.o. Most. Bc. Jana Macho

Civilizační onemocnění. Stres a syndrom vyhoření. SOŠ InterDACT s.r.o. Most. Bc. Jana Macho Civilizační onemocnění Stres a syndrom vyhoření SOŠ InterDACT s.r.o. Most Bc. Jana Macho Název školy Autor Název šablony Číslo projektu Předmět SOŠ InterDact s.r.o. Most Bc. Jana Macho III/2_Inovace a

Více

Sociální pedagogika. Úvod

Sociální pedagogika. Úvod Sociální pedagogika Úvod Mladý vědní obor, definice je stále nejednotná U nás je považován za zakladatele Gustav Adolf Lindner (1828 1987) Vyzvedal společenské poslání výchovy výchova pro život společenský,

Více

2 Vymezení normy... 21 Shrnutí... 27

2 Vymezení normy... 21 Shrnutí... 27 Obsah Předmluva ke druhému vydání........................ 15 Č Á ST I Základní okruhy obecné psychopatologie............... 17 1 Úvod..................................... 19 2 Vymezení normy..............................

Více

Kurz rodinného poradenství pro pracovníky pomáhajících profesí. Poradenství pro rodiče, specifika symptomu užívání drog

Kurz rodinného poradenství pro pracovníky pomáhajících profesí. Poradenství pro rodiče, specifika symptomu užívání drog Kurz rodinného poradenství pro pracovníky pomáhajících profesí Poradenství pro rodiče, specifika symptomu užívání drog Pod pojmem užívání drog rozumíme širokou škálu drogového vývoje od fáze experimentování,

Více

Výukový materiál zpracován v rámci projektu EU peníze školám

Výukový materiál zpracován v rámci projektu EU peníze školám Výukový materiál zpracován v rámci projektu EU peníze školám Název školy: Střední zdravotnická škola a Obchodní akademie, Rumburk, příspěvková organizace Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0649

Více

Střední škola ekonomiky, obchodu a služeb SČMSD Benešov, s.r.o. Cvičení ze společenských věd

Střední škola ekonomiky, obchodu a služeb SČMSD Benešov, s.r.o. Cvičení ze společenských věd Výukový materiál zpracován v rámci operačního projektu EU peníze školám Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0512 Střední škola ekonomiky, obchodu a služeb SČMSD Benešov, s.r.o. Cvičení ze společenských

Více

Digitální učební materiál

Digitální učební materiál Digitální učební materiál Projekt: Digitální učební materiály ve škole, registrační číslo projektu CZ.1.07/1.5.00/34.0527 Příjemce: Střední zdravotnická škola a Vyšší odborná škola zdravotnická, Husova

Více

Psychologie osobnosti

Psychologie osobnosti Psychologie osobnosti Typologie osobnosti Využívá především temperamentu Typ = specifické seskupení několika znaků se značnou pravděpodobností jejich společného výskytu Snaha o obecnou platnost =) využívá

Více

Základy společenských věd (ZSV) Psychologie, sociální psychologie a části oboru Člověk a svět práce 1. ročník a kvinta

Základy společenských věd (ZSV) Psychologie, sociální psychologie a části oboru Člověk a svět práce 1. ročník a kvinta Předmět: Náplň: Třída: Počet hodin: Pomůcky: Základy společenských věd (ZSV) Psychologie, sociální a části oboru Člověk a svět práce 1. ročník a kvinta 1 hodina týdně PC, dataprojektor, odborné publikace,

Více

MOTIVACE Definice motivace

MOTIVACE Definice motivace MOTIVACE zpracovaly: Lucie Tylšarová, Lucie Zimlová Definice motivace Původ slova motivace můžeme hledat v latině - movero, movere, tj. pohybovat, měnit. Definice motivace není jednoznačná, každý autor

Více

Psychologický seminář 4. ročník

Psychologický seminář 4. ročník Psychologický seminář 4. ročník Žák: - objasní proč a jak se lidé odlišují ve svých projevech chování, uvede příklady faktorů, které ovlivňují prožívání, chování a činnost člověka - porovná osobnost v

Více

OSOBNOSTNÍ FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ PROCESY UČENÍ. Psychologie výchovy a vzdělávání

OSOBNOSTNÍ FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ PROCESY UČENÍ. Psychologie výchovy a vzdělávání OSOBNOSTNÍ FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ PROCESY UČENÍ Psychologie výchovy a vzdělávání Úkoly pedagogické psychologie vysvětlovat, ovlivňovat, projektovat. Hlavním poslání oboru tedy není objevovat věci jaké jsou,

Více

Stres. Stres, distres, eustres, frustrace. Zvládání distresových situací. Člověk sám sobě jako zdroj stresu. PSSúj5 1

Stres. Stres, distres, eustres, frustrace. Zvládání distresových situací. Člověk sám sobě jako zdroj stresu. PSSúj5 1 Stres Stres, distres, eustres, frustrace. Zvládání distresových situací. Člověk sám sobě jako zdroj stresu. PSSúj5 1 Stres Termín vyjadřující náročné životní situace a stavy organismu. V běžném jazyce:

Více

Motivace. Tímto hybným motorem je motivace.

Motivace. Tímto hybným motorem je motivace. Motivace Slovo je odvozeno z latinského movere, tj. hýbati, pohybovati. Motivace je proces usměrňování, udržování a energetizace chování. Vše co člověk dělá, dělá z nějakých pohnutek. Lidské chování je

Více

PRAŽSKÉ FÓRUM PRIMÁRNÍ PREVENCE RIZIKOVÉHO CHOVÁNÍ 2017, TÉMA BEZPEČNÉ KLIMA V PRAŽSKÝCH ŠKOLÁCH. Krizová komunikace ve školním prostředí

PRAŽSKÉ FÓRUM PRIMÁRNÍ PREVENCE RIZIKOVÉHO CHOVÁNÍ 2017, TÉMA BEZPEČNÉ KLIMA V PRAŽSKÝCH ŠKOLÁCH. Krizová komunikace ve školním prostředí PRAŽSKÉ FÓRUM PRIMÁRNÍ PREVENCE RIZIKOVÉHO CHOVÁNÍ 2017, 10. 5. 2017 TÉMA BEZPEČNÉ KLIMA V PRAŽSKÝCH ŠKOLÁCH Krizová komunikace ve školním prostředí KRIZE V psychosociální oblasti je krize definována jako

Více

Martin Novák Michal Novák Martin Werner Martina Nepimachová

Martin Novák Michal Novák Martin Werner Martina Nepimachová Martin Novák Michal Novák Martin Werner Martina Nepimachová Obsah: 1. Základní charakteristiky citů 2. Fyziologické základy citů 3. Klasifikace vnějších projevů citů 4. Klasifikace citů podle vztahu k

Více

SOUVISLOST REGULACE EMOCÍ S ONEMOCNĚNÍM ŠTÍTNÉ ŽLÁZY

SOUVISLOST REGULACE EMOCÍ S ONEMOCNĚNÍM ŠTÍTNÉ ŽLÁZY Univerzita Palackého v Olomouci Katedra psychologie SOUVISLOST REGULACE EMOCÍ S ONEMOCNĚNÍM ŠTÍTNÉ ŽLÁZY Bakalářská diplomová práce Bc. Karolína Fryštacká PhDr. Martina Fülepová Obsah Teoretické ukotvení

Více

TEORETICKÉ OTÁZKY BEZPEČNOSTI

TEORETICKÉ OTÁZKY BEZPEČNOSTI TEORETICKÉ OTÁZKY STAV v konkrétních podmínkách umožňuje plnění stanovených funkcí a jejich rozvoj v zájmu člověka a společnosti párové termíny STAV NEBEZPEČÍ protikladný stav SYSTÉM společenský, přírodní,

Více

Posuzování pracovní schopnosti. U duševně nemocných

Posuzování pracovní schopnosti. U duševně nemocných Posuzování pracovní schopnosti U duševně nemocných Druhy posudkové činnosti Posuzování dočasné neschopnosti k práci Posuzování dlouhodobé neschopnosti k práci Posuzování způsobilosti k výkonu zaměstnání

Více

Název materiálu: Konflikt a jeho zvládání Autor materiálu: Mgr. Sosnová Daniela Datum (období) vytvoření: Zařazení materiálu:

Název materiálu: Konflikt a jeho zvládání Autor materiálu: Mgr. Sosnová Daniela Datum (období) vytvoření: Zařazení materiálu: Projekt: Digitální učební materiály ve škole, registrační číslo projektu CZ.1.07/1.5.00/34.0527 Příjemce: Střední zdravotnická škola a Vyšší odborná škola zdravotnická, Husova 3, 371 60 České Budějovice

Více

Projektově orientované studium. Metodika PBL

Projektově orientované studium. Metodika PBL Základní metodický pokyn v PBL je vše, co vede k vyšší efektivitě studia, je povoleno Fáze PBL Motivace Expozice Aktivace Informace Fixace Reflexe Základním východiskem jsou nejnovější poznatky z oblasti

Více

Název materiálu: Náročné životní situace Autor materiálu: Mgr. Sosnová Daniela Datum (období) vytvoření: 5. 2. 2013 Zařazení materiálu:

Název materiálu: Náročné životní situace Autor materiálu: Mgr. Sosnová Daniela Datum (období) vytvoření: 5. 2. 2013 Zařazení materiálu: Projekt: Digitální učební materiály ve škole, registrační číslo projektu CZ.1.07/1.5.00/34.0527 Příjemce: Střední zdravotnická škola a Vyšší odborná škola zdravotnická, Husova 3, 371 60 České Budějovice

Více

Obecná a vývojová psychologie. Přednáška č. 1 Co je psychologie? Cíle psychologie. Základní psychologické směry.

Obecná a vývojová psychologie. Přednáška č. 1 Co je psychologie? Cíle psychologie. Základní psychologické směry. Obecná a vývojová psychologie Přednáška č. 1 Co je psychologie? Cíle psychologie. Základní psychologické směry. Co je vlastně psychologie? Jak lze jednoduše a srozumitelně definovat psychologii? R. Atkinsonová

Více

Psychologie práce, organizace a řízení. NMgr. obor Psychologie

Psychologie práce, organizace a řízení. NMgr. obor Psychologie Pražská vysoká škola psychosociálních studií, s.r.o. Tematické okruhy ke státní magisterské zkoušce Psychologie práce, organizace a řízení NMgr. obor Psychologie 1 Předmět a metody psychologie práce a

Více

Zátěžové situace. frustrace, stres, deprivace

Zátěžové situace. frustrace, stres, deprivace Zátěžové situace frustrace, stres, deprivace Název školy Gymnázium, Šternberk, Horní nám. 5 Číslo projektu Šablona CZ.1.07/1.5.00/34.0218 III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Označení

Více

1. Vymezení normality a abnormality 13

1. Vymezení normality a abnormality 13 Úvod 11 1. Vymezení normality a abnormality 13 1.1 Druhy norem 15 Statistická norma 15 Sociokulturní norma 17 Funkční pojetí normality 19 Zdraví jako norma 20 M ediální norma 21 Ontogenetická norma 21

Více

Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje. Mgr.Olga Čadilová

Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje. Mgr.Olga Čadilová Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje Září 2009 Mgr.Olga Čadilová KONFLIKT, JEHO ŘEŠENÍ KONFLIKT Je jednou z náročných ţivotních situací Jde

Více

PROJEKT BAKALÁŘSKÉ PRÁCE

PROJEKT BAKALÁŘSKÉ PRÁCE PROJEKT BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd Institut sociologických studií Katedra sociologie PŘEDPOKLÁDANÝ NÁZEV BAKALÁŘSKÉ PRÁCE: PODNIKOVÉ VZDĚLÁVÁNÍ A JEHO VZTAH K MOBILITĚ

Více

SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKA A PORADENSTVÍ: OKRUHY OTÁZEK Státní závěrečná zkouška bakalářská

SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKA A PORADENSTVÍ: OKRUHY OTÁZEK Státní závěrečná zkouška bakalářská SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKA A PORADENSTVÍ: OKRUHY OTÁZEK Státní závěrečná zkouška bakalářská (otázky jsou platné od ledna 2013) I. Základy pedagogiky a sociální pedagogiky 1. Předmět pedagogiky. Systém pedagogických

Více

Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje. Mgr. Monika Řezáčová

Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje. Mgr. Monika Řezáčová Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje Leden 2011 Mgr. Monika Řezáčová věda o psychické regulaci chování a jednání člověka a o jeho vlastnostech

Více

Vzdělávací obsah vyučovacího předmětu

Vzdělávací obsah vyučovacího předmětu Vzdělávací obsah vyučovacího předmětu Výchova ke zdraví 6. ročník Zpracovala: RNDr. Šárka Semorádová projevuje odpovědný vztah k sobě samému, k vlastnímu dospívání a pravidlům zdravého životního stylu;

Více

Stručná anotace: žák se seznámí se základními pojmy, zná projevy reakcí na frustraci, dokáže definovat pojem stres

Stručná anotace: žák se seznámí se základními pojmy, zná projevy reakcí na frustraci, dokáže definovat pojem stres Škola: Střední škola obchodní, České Budějovice, Husova 9 Projekt MŠMT ČR: EU PENÍZE ŠKOLÁM Číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0536 Název projektu školy: Výuka s ICT na SŠ obchodní České Budějovice Šablona

Více

Část první Vědecká psychologie: Od předchůdců k jejímu zrodu 19

Část první Vědecká psychologie: Od předchůdců k jejímu zrodu 19 OBSAH Úvod: Cíl a pojetí této učebnice 11 Část první Vědecká psychologie: Od předchůdců k jejímu zrodu 19 1. Pět zastavení na cestě ke vzniku vědecké psychologie 21 1.1 Zastavení prvé - důraz na duši 21

Více

Základní principy psychologické diagnostiky

Základní principy psychologické diagnostiky Základní principy psychologické diagnostiky Psychodiagnostika dětí a mládeže Psychodiagnostika dětí a mládeže, PSY 403 Přednáška 1 Prof. PhDr. I. Čermák,CSc. Obsah přednášky 1. Psychologická diagnostika

Více

Manažerská psychologie

Manažerská psychologie Manažerská psychologie (X16MP1, X16MPS, A0M16MPS, A0B16MPS) 6. přednáška Pracovní motivace Zdroje motivace, dynamika motivace, teorie motivace Mgr. Petra Halířová 2010 Literatura Povinná: Bedrnová, Nový:

Více

Výběr z nových knih 11/2007 psychologie

Výběr z nových knih 11/2007 psychologie Výběr z nových knih 11/2007 psychologie 1. Mé dítě si věří. / Anne Bacus-Lindroth. -- Vyd. 1. Praha: Portál 2007. 159 s. -- cze. ISBN 978-80-7367-296-6 dítě; výchova dítěte; strach; úzkost; sebedůvěra;

Více

Trauma, vazby a rodinné konstelace

Trauma, vazby a rodinné konstelace Trauma, vazby a rodinné konstelace Terapeutická práce na základě vícegenerační systemické psychotraumatologie (VSP) / - konstelací traumatu www.franz-ruppert.de 1 Vzájemné působení mezi metodou systemických

Více

I. Potřeba pedagogické diagnostiky

I. Potřeba pedagogické diagnostiky I. Potřeba pedagogické diagnostiky S platností RVP ZV od roku 2007/2008 se začíná vzdělávání a výchova v základní škole realizovat prostřednictvím kurikulárního dokumentu, jehož cílem je vybavit žáka potřebnými

Více

Digitální učební materiál

Digitální učební materiál Digitální učební materiál Projekt: Digitální učební materiály ve škole, registrační číslo projektu CZ.1.07/1.5.00/34.0527 Příjemce: Střední zdravotnická škola a Vyšší odborná škola zdravotnická, Husova

Více

Obecná psychologie: základní pojmy

Obecná psychologie: základní pojmy Obecná psychologie: základní pojmy ZS 2009/2010 Přednáška 1 Mgr. Ondřej Bezdíček Definice psychologie Je věda o chování a prožívání, o vědomých i mimovědomých oblastech lidské psychiky. Cíle psychologie

Více

Psychologie, sociální psychologie a části oboru Člověk a svět práce. PC, dataprojektor, odborné publikace, dokumentární filmy

Psychologie, sociální psychologie a části oboru Člověk a svět práce. PC, dataprojektor, odborné publikace, dokumentární filmy Předmět: Náplň: Třída: Počet hodin: Pomůcky: Základy společenských věd (ZSV) Psychologie, sociální psychologie a části oboru Člověk a svět práce 1. ročník a kvinta 1 hodina týdně PC, dataprojektor, odborné

Více

KRIZOVÁ INTERVENCE. Mgr. MORAVČÍK BRANISLAV KARIM FN BRNO

KRIZOVÁ INTERVENCE. Mgr. MORAVČÍK BRANISLAV KARIM FN BRNO KRIZOVÁ INTERVENCE Mgr. MORAVČÍK BRANISLAV KARIM FN BRNO Cíle prezentace Definování krize Představit formy krizové intervence Nastínit prvky krizové intervence Proč je potřebné myslet na krizovou intervenci

Více

Motivace. Slovo je odvozeno z latinského. movere,, tj. hýbati, pohybovati. Motivace je proces usměrňov. ování a energetizace. edurčeno). eno).

Motivace. Slovo je odvozeno z latinského. movere,, tj. hýbati, pohybovati. Motivace je proces usměrňov. ování a energetizace. edurčeno). eno). Motivace Slovo je odvozeno z latinského movere,, tj. hýbati, pohybovati. Motivace je proces usměrňov ování,, udržov ování a energetizace chování. Vše e co člověk k dělá, d, dělád z nějakých n pohnutek.

Více

Psychoterapeutické směry. MUDr. Mgr. Petra Elizabeth Teslíková

Psychoterapeutické směry. MUDr. Mgr. Petra Elizabeth Teslíková Psychoterapeutické směry MUDr. Mgr. Petra Elizabeth Teslíková Gymnázium a Střední odborná škola, Rokycany, Mládežníků 1115 Číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0410 Číslo šablony: 16 Název materiálu: Psychoterapeutické

Více

Zdravý způsob života (individuální a společenské podmínky) Markéta Vojtová VOŠZ a SZŠ Hradec Králové

Zdravý způsob života (individuální a společenské podmínky) Markéta Vojtová VOŠZ a SZŠ Hradec Králové Zdravý způsob života (individuální a společenské podmínky) Markéta Vojtová VOŠZ a SZŠ Hradec Králové Životní způsob (1) Relativně stabilní forma života člověka, konkrétní; se svým historickým vývojem Činnost,

Více

Existují určité základní principy, působící ve všech lidských interakcích, a pro kvalitní rodinný život je naprosto nezbytné žít s těmito principy či

Existují určité základní principy, působící ve všech lidských interakcích, a pro kvalitní rodinný život je naprosto nezbytné žít s těmito principy či Rodinná KBT Vranov 3. 6. 2010 Mgr. Alena Mikulová Motto Existují určité základní principy, působící ve všech lidských interakcích, a pro kvalitní rodinný život je naprosto nezbytné žít s těmito principy

Více

děti bez výraznějších problémů v chování (preventivní aktivity a opatření, eliminace ohrožujících podmínek)

děti bez výraznějších problémů v chování (preventivní aktivity a opatření, eliminace ohrožujících podmínek) děti bez výraznějších problémů v chování (preventivní aktivity a opatření, eliminace ohrožujících podmínek) děti v riziku (prevence, diagnostika, poradenství) děti s problémy v chování (zejm. intervence,

Více

VY_32_INOVACE_D 12 11

VY_32_INOVACE_D 12 11 Název a adresa školy: Střední škola průmyslová a umělecká, Opava, příspěvková organizace, Praskova 399/8, Opava, 746 01 Název operačního programu: OP Vzdělávání pro konkurenceschopnost, oblast podpory

Více

Potřeba - je stav organizmu charakterizovaný napětím, vzniklým z nedostatku nebo přebytku, směřující k znovuobnovení homeostázy.

Potřeba - je stav organizmu charakterizovaný napětím, vzniklým z nedostatku nebo přebytku, směřující k znovuobnovení homeostázy. Potřeby Potřeba - je stav organizmu charakterizovaný napětím, vzniklým z nedostatku nebo přebytku, směřující k znovuobnovení homeostázy. - živočichové - výraz vztahu - adaptace, vnitřní integrita - cyklický

Více

Psychologický přístup k agresivním nemocným

Psychologický přístup k agresivním nemocným Psychologický přístup k agresivním nemocným Mgr.Alexandra Škrobánková Hematoonkologická klinika FN Olomouc Oddělení klinické psychologie FN Olomouc 25.1.2007 AGRESE chování, které je vedeno se záměrem

Více

PhDr. Jindřich Kadlec CENY KURZŮ: Jednotlivé kurzy jsou poskytovány za úplatu. Cena vzdělávacích akcí je stanovena v závislosti na počtu hodin.

PhDr. Jindřich Kadlec CENY KURZŮ: Jednotlivé kurzy jsou poskytovány za úplatu. Cena vzdělávacích akcí je stanovena v závislosti na počtu hodin. Vážené kolegyně, Vážení kolegové, Česká asociace pečovatelské služby připravuje pro rok 2011 řadu zajímavých vzdělávacích akcí. Věříme, že Vás nabídka osloví a absolvování jednotlivých kurzů pomůže Vám

Více

JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH Zdravotně sociální fakulta

JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH Zdravotně sociální fakulta JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH Zdravotně sociální fakulta ZÁKLADY KOMPLEXNÍHO PSYCHOSOMATICKÉHO PŘÍSTUPU (podpora pro kombinovanou formu studia) PhDr. Ing. Hana Konečná, Ph.D. Cíle předmětu:

Více

ITA, SMART Notebook, Version 10.0.187.1 23:35:24 Jul 30 2008

ITA, SMART Notebook, Version 10.0.187.1 23:35:24 Jul 30 2008 Masarykova základní škola Klatovy, tř. Národních mučedníků 185, 339 01 Klatovy; ( 376312154, fax 376326089 E-mail: skola@maszskt.investtel.cz; internet: www.maszskt.investtel.cz Kód přílohy vzdělávací

Více

Diagnostika specifických poruch učení a chování. PhDr. Markéta Hrdličková, Ph.D.

Diagnostika specifických poruch učení a chování. PhDr. Markéta Hrdličková, Ph.D. Diagnostika specifických poruch učení a chování PhDr. Markéta Hrdličková, Ph.D. Historický přehled Počátky zájmu na přelomu 19/20 století (Heinz Werner, Arnold Gesell) České prostředí prof. Antonín Heveroch

Více

PhDr. Jindřich Kadlec CENY KURZŮ: Jednotlivé kurzy jsou poskytovány za úplatu. Cena vzdělávacích akcí je stanovena v závislosti na počtu hodin.

PhDr. Jindřich Kadlec CENY KURZŮ: Jednotlivé kurzy jsou poskytovány za úplatu. Cena vzdělávacích akcí je stanovena v závislosti na počtu hodin. Vážené kolegyně, Vážení kolegové, Česká asociace pečovatelské služby připravuje pro rok 2011 řadu zajímavých vzdělávacích akcí. Věříme, že Vás nabídka osloví a absolvování jednotlivých kurzů pomůže Vám

Více

Malé a velké děti v mateřské škole. Prof. RNDr. PhDr. Marie Vágnerová, CSc.

Malé a velké děti v mateřské škole. Prof. RNDr. PhDr. Marie Vágnerová, CSc. Malé a velké děti v mateřské škole Prof. RNDr. PhDr. Marie Vágnerová, CSc. Období mezi 2.a 3. rokem je věkem autonomizace Dochází k postupnému osamostatňování a uvolňování z dřívějších vazeb. Avšak ve

Více

PŘEDMLUVA ÚVOD 13

PŘEDMLUVA ÚVOD 13 / 5 OBSAH PŘEDMLUVA 11 1. ÚVOD 13 1.1 Původ a krátká historie transakční analýzy 13 1.1.1 Berneho kritika a nové myšlenky 13 1.1.2 Vývoj transakční analýzy 14 1.1.3 Transakční analýza dnes 14 1.2 Pohled

Více

TEMATICKÉ OKRUHY K STÁTNÍ ZAVĚREČNÉ ZKOUŠCE AKADEMICKÝ ROK 2010/2011

TEMATICKÉ OKRUHY K STÁTNÍ ZAVĚREČNÉ ZKOUŠCE AKADEMICKÝ ROK 2010/2011 TEMATICKÉ OKRUHY K STÁTNÍ ZAVĚREČNÉ ZKOUŠCE AKADEMICKÝ ROK 2010/2011 STUDIJNÍ PROGRAM: Ošetřovatelství 53-41-B STUDIJNÍ OBOR: Všeobecná sestra R009 FORMA STUDIA: Prezenční PŘEDMĚT: BEHAVIORÁLNÍ VĚDY 1.

Více

Zdraví, podpora zdraví a prevence obecná východiska

Zdraví, podpora zdraví a prevence obecná východiska EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND "PRAHA & EU": INVESTUJEME DO VAŠÍ BUDOUCNOSTI" VŠCHT Praha: Inovace studijního programu Specializace v pedagogice (CZ.2.17/3.1.00/36318) Zdraví, podpora zdraví a prevence obecná

Více

záměrný, cílený podnět k pohybové činnosti, v jejímž důsledku dochází ke změnám funkční aktivity organismu = = ke změnám trénovanosti a výkonnosti

záměrný, cílený podnět k pohybové činnosti, v jejímž důsledku dochází ke změnám funkční aktivity organismu = = ke změnám trénovanosti a výkonnosti základní definice ZATÍŽENÍ záměrný, cílený podnět k pohybové činnosti, v jejímž důsledku dochází ke změnám funkční aktivity organismu = = ke změnám trénovanosti a výkonnosti (v úrovni dovedností, schopností

Více

Motivace ve výchově a vyučování. Pedagogická diagnostika.

Motivace ve výchově a vyučování. Pedagogická diagnostika. Motivace ve výchově a vyučování. Pedagogická diagnostika. Motivace = souhrn hybných činitelů, který jedince podněcuje, podporuje, aktivizuje, dodává mu energii k určité činnosti či chování k sobě i ostatním,

Více

PEDAGOGICKOPSYCHOLOGICKÁ DIAGNOSTIKA

PEDAGOGICKOPSYCHOLOGICKÁ DIAGNOSTIKA PEDAGOGICKOPSYCHOLOGICKÁ DIAGNOSTIKA Pedagogickopsychologická diagnostika je učitelův nástroj poznání podmínek, průběhu a výsledků řízeného procesu. Snaží se o poznání příčin, které učiteli umožní na základě

Více

Digitální učební materiál

Digitální učební materiál Digitální učební materiál Projekt: Digitální učební materiály ve škole, registrační číslo projektu CZ.1.07/1.5.00/34.0527 Příjemce: Střední zdravotnická škola a Vyšší odborná škola zdravotnická, Husova

Více

ČLOVĚK STRUKTURA OSOBNOSTI

ČLOVĚK STRUKTURA OSOBNOSTI VY_32_INOVACE_PSY_17 ČLOVĚK STRUKTURA OSOBNOSTI Mgr. Martina Šenkýřová Obchodní akademie, Lysá nad Labem, Komenského 1534 Dostupné z www.oalysa.cz. Financováno z ESF a státního rozpočtu ČR. Období vytvoření:

Více

Hodnocení projevu a zvládání emocí. Ukázka Nová TEIQue

Hodnocení projevu a zvládání emocí. Ukázka Nová TEIQue Hodnocení projevu a zvládání emocí Grafy a skóre 6.1.2015 Soukromé a důvěrné Normy: Czech Republic 2011 Tato zpráva obsahuje informace i návod k tomu, abyste si uvědomili a pochopili svou vlastní emoční

Více

Spokojený pracovník dobrý pracovník aneb Pozitivní přístup v organizaci a řízení

Spokojený pracovník dobrý pracovník aneb Pozitivní přístup v organizaci a řízení Spokojený pracovník dobrý pracovník aneb Pozitivní přístup v organizaci a řízení Konference Psychologie práce a organizace v ČR Praha 21.9.2012 Alena Slezáčková Dozvíte se I. Čím se zabývá pozitivní psychologie?

Více

Jak žít a pracovat s chronickým duševním onemocněním

Jak žít a pracovat s chronickým duševním onemocněním Jak žít a pracovat s chronickým duševním onemocněním Projekt, financovaný z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR Průběh diagnostiky Diagnostika

Více

Organizace letního semestru

Organizace letního semestru Organizace letního semestru Prezenční studium (výuka 12 týdnů) 17. 2. 2014 10. 5. 2014 Kombinované studium (víkendová/odpolední výuka) dle aktuálních termínů Zkouškové období (4 týdny) 12. 5. 2014 7. 6.

Více

XD16MPS Manažerská psychologie pro kombinované studium. Úvod do manažerské psychologie Předmět, význam, vývoj

XD16MPS Manažerská psychologie pro kombinované studium. Úvod do manažerské psychologie Předmět, význam, vývoj XD16MPS Manažerská psychologie pro kombinované studium Úvod do manažerské psychologie Předmět, význam, vývoj Mgr. Petra Halířová ZS 2009/10 Literatura Bedrnová, Nový: Psychologie a sociologie řízení, s.

Více

Východiska pro intervenci ve školách

Východiska pro intervenci ve školách Obsah ČÁST I Východiska pro intervenci ve školách Intervence základní pojmy a problémy............................ 1005 Obecný model učení............................................. 1070 2.1 Obecné principy

Více

Metody přírodních věd aplikované na vědy sociální: předpoklad, že lidské chování můžeme do jisté míry měřit a předpovídat.

Metody přírodních věd aplikované na vědy sociální: předpoklad, že lidské chování můžeme do jisté míry měřit a předpovídat. 3. Kvalitativní vs kvantitativní výzkum Kvantitativní výzkum Metody přírodních věd aplikované na vědy sociální: předpoklad, že lidské chování můžeme do jisté míry měřit a předpovídat. Kvantitativní výzkum

Více

STRES A STRATEGIE JEHO ZVLÁDÁNÍ U ADOLESCENTŮ

STRES A STRATEGIE JEHO ZVLÁDÁNÍ U ADOLESCENTŮ Univerzita Palackého v Olomouci Katedra psychologie Filozofické fakulty STRES A STRATEGIE JEHO ZVLÁDÁNÍ U ADOLESCENTŮ STRESS AND ITS MANAGEMENT STRATEGIES IN ADOLELESCENTS Magisterská diplomová práce Vypracovala:

Více

AFILIACE. jinými lidmi. = potřeba člověka navozovat kladné a těsné vztahy s

AFILIACE. jinými lidmi. = potřeba člověka navozovat kladné a těsné vztahy s SOCIÁLNÍ OPORA AFILIACE = potřeba člověka navozovat kladné a těsné vztahy s jinými lidmi Lidé s rozvinutými sociálními vazbami žijí podle některých zjištění déle a disponují celkem lepším fyzickým i psychickým

Více

Duševní hygiena. Mgr. Kateřina Vrtělová. Občanské sdružení Gaudia proti rakovině v Praze a v Brně. www.gaudia.org./rakovina

Duševní hygiena. Mgr. Kateřina Vrtělová. Občanské sdružení Gaudia proti rakovině v Praze a v Brně. www.gaudia.org./rakovina Duševní hygiena Mgr. Kateřina Vrtělová Občanské sdružení Gaudia proti rakovině v Praze a v Brně www.gaudia.org./rakovina Co je to duševní hygiena? Často nás přinutí přemýšlet nad touto otázkou až nepříznivé

Více

Internalizované poruchy chování

Internalizované poruchy chování Internalizované poruchy chování VOJTOVÁ, V. Inkluzivní vzdělávání žáků v riziku a s poruchami chování jako perspektiva kvality života v dospělosti. Brno: MSD, 2010 ISBN 978-80-210-5159-1 Internalizované

Více

Psychologické základy vzdělávání dospělých

Psychologické základy vzdělávání dospělých Psychologické základy vzdělávání dospělých PhDr. Antonín Indrák Mgr. Marta Kocvrlichová Úvod Tento studijní materiál vznikl jako stručný průvodce po některých základních tématech psychologie. Snažili jsme

Více

Obtíže žáků s učením a chováním III.

Obtíže žáků s učením a chováním III. Obtíže žáků s učením a chováním III. Obtíže žáků s učením a chováním III. (1) Vybrané skupiny žáků s obtížemi v učení a chování Příčiny školního neprospěchu - snížená úroveň rozumových schopností - nerovnoměrné

Více

PSYCHOLOGICKO SOCIÁLNÍ DOVEDNOSTI

PSYCHOLOGICKO SOCIÁLNÍ DOVEDNOSTI Slezská univerzita v Opavě Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné PSYCHOLOGICKO SOCIÁLNÍ DOVEDNOSTI Distanční studijní opora Monika Chobotová Jarmila Šebestová Karviná 2011 Projekt OP VK 2.2 (CZ.1.07/2.2.00/15.0176)

Více

TEORIE SOCIÁLNÍ PRÁCE III. Radka Michelová

TEORIE SOCIÁLNÍ PRÁCE III. Radka Michelová TEORIE SOCIÁLNÍ PRÁCE III. Radka Michelová V rámci teorií sp považovány oba směry za humanistické. Soustředění na člověka jako autonomní osobnost, která má hodnotu za všech okolností. Zaměření na vnitřní

Více

představy o vzniku nemoci ovlivněny vědeckým a kulturním myšlením doby (př. posedlost ďáblem, trest za hřích ) 19.stol vědecké objevy (př. L.

představy o vzniku nemoci ovlivněny vědeckým a kulturním myšlením doby (př. posedlost ďáblem, trest za hřích ) 19.stol vědecké objevy (př. L. Celostní přístupy ke zdraví HOLISMUS Teorie vzniku nemoci představy o vzniku nemoci ovlivněny vědeckým a kulturním myšlením doby (př. posedlost ďáblem, trest za hřích ) 19.stol vědecké objevy (př. L. Pasteur)

Více

Teorie a přístupy v SP 5 P H D R. H A N A P A Z L A R O V Á, P H. D

Teorie a přístupy v SP 5 P H D R. H A N A P A Z L A R O V Á, P H. D Teorie a přístupy v SP 5 P H D R. H A N A P A Z L A R O V Á, P H. D Opakování Jaké hlavní rozdíly ve vnímání mužů a žen vám utkvěly? Jaké si vybavujete rozdíly v komunikaci (verbální i neverbální? Jak

Více

Zdraví a nemoc. Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje

Zdraví a nemoc. Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje Zdraví a nemoc Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje Říjen 2009 Mgr.Ladislava Ulrychová motto Když chybí zdraví, moudrost je bezradná, síla

Více

ČLOVĚK V KONFLIKTNÍCH SITUACÍCH

ČLOVĚK V KONFLIKTNÍCH SITUACÍCH VY_32_INOVACE_PSY_7 ČLOVĚK V KONFLIKTNÍCH SITUACÍCH Mgr. Martina Šenkýřová Obchodní akademie, Lysá nad Labem, Komenského 1534 Dostupné z www.oalysa.cz. Financováno z ESF a státního rozpočtu ČR. Období

Více

Předmět psychologie zdraví

Předmět psychologie zdraví Psychologie zdraví Předmět psychologie zdraví Psychologie zdraví 1. Historie 2. Předmět psychologie zdraví 3. Definice zdraví 4. Přehled teorií zdraví 5. Legislativa Historie Vývoj vědního oboru také ovlivnil

Více

Např: neúspěch u zkoušky, příliš velké pracovní napětí, rozchod s partnerem, úmrtí blízkého člověka (rodina, přítel).

Např: neúspěch u zkoušky, příliš velké pracovní napětí, rozchod s partnerem, úmrtí blízkého člověka (rodina, přítel). Otázka: Náročné životní situace Předmět: Základy společenských věd Přidal(a): Kriss Náročné životní situace (stres,frustrace,deprivace) = situace, které brání nebo stěžují člověku dosažení cíle Např: neúspěch

Více

Eliminace negativních dopadů profesní adjustace. Neocenitelné zaměstnavatelské benefity

Eliminace negativních dopadů profesní adjustace. Neocenitelné zaměstnavatelské benefity Eliminace negativních dopadů profesní adjustace Neocenitelné zaměstnavatelské benefity Labour vincit omnia Práce pomáhá překonávat všechno. Práce = nezbytná potřeba. Etické krédo: Lidé se zdravotním postižením

Více

OBSAH. 1. ÚVOD il 3. MOZEK JAKO ORGÁNOVÝ ZÁKLAD PSYCHIKY POZORNOST 43

OBSAH. 1. ÚVOD il 3. MOZEK JAKO ORGÁNOVÝ ZÁKLAD PSYCHIKY POZORNOST 43 OBSAH 1. ÚVOD il 1.1 VYMEZENÍ OBECNÉ PSYCHOLOGIE 11 1.2 METODY POUŽÍVANÉ K HODNOCENÍ PSYCHICKÝCH PROCESŮ A FUNKCÍ 12 1.3 DÍLČÍ OBLASTI, NA NĚŽ JE ZAMĚŘENA OBECNÁ PSYCHOLOGIE 14 1.3.1 Psychologie poznávacích

Více