VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA

Transkript

1 VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra ekonomie a managementu MAKROEKONOMIE Pavel Kvasnička 2008

2 Recenzovali: doc. Ing. Marian Lebiedzik, Ph.D. Ing. Jiří Dušek Za jazykovou a věcnou správnost obsahu díla odpovídá autor. Text neprošel jazykovou ani redakční úpravou. Pavel Kvasnička, 2008 ISBN

3 Obsah Úvod do ekonomie... 1 Základní pojmy 1 Vývoj ekonomického myšlení. 5 Metody zkoumání ekonomie 8 1. Ukazatele pro měření souhrnné produkce Měření kvality a udržitelnosti života Makroekonomický produkt a důchod Metody měření souhrnné produkce Makroekonomická rovnováha Agregátní poptávka Agregátní nabídka Makroekonomická rovnováha klasický model Makroekonomická rovnováha keynesiánský model Makroekonomická rovnováha neokeynesiánský model Spotřeba Investice Vládní výdaje na statky a služby Čistý vývoz Ekonomický růst a hospodářský cyklus Ekonomický růst Hospodářský cyklus Peníze a bankovní soustava Peníze Centrální banka Komerční banky Inflace Inflace Nezaměstnanost Inflace a nezaměstnanost Hospodářská politika vlády Definice, cíle a subjekty hospodářské politiky 70

4 6.2. Úspěšnost hospodářské politiky Fiskální politika Monetární politika Důchodová politika Vnější obchodní a měnová politika Otevřená ekonomika Měnové kurzy a mezinárodní měnový systém Zahraniční obchod Vnější obchodní a měnová politika Světová ekonomika Ekonomická integrace Mezinárodní a nadnárodní organizace a orgány Globalizace Trvale udržitelný rozvoj Seznam literatury a pramenů Příloha

5 Předmluva Vážené studentky a vážení studenti, otevíráte skriptum Makroekonomie, které vzniklo na základě úspěšného předchůdce (Makroekonomie VOŠ Jihlava 2006), jako doplněk tutoriálů a cvičení stejnojmenného předmětu na Vysoké škole polytechnické Jihlava ve studijním programu Ekonomika a management pro kombinovanou formu studia na oborech Finance a řízení a Cestovní ruch. Jde o stručně pojednaný základní kurz pro výše uvedené nyní vyučované bakalářské obory. Skriptum vyhovuje i pro kombinovanou formu dalších akreditovaných a připravovaných oborů, kde ovšem svou šíří mírně překračuje potřebný rozsah požadovaných znalostí. Předpokládám, že si k tomuto více než stostránkovému dílu najdete cestu, především Vy, studenti kombinovaného studia naší školy, ale zároveň doufám, že bude skriptum prozatím dostatečnou oporou i studentům distančního či prezenčního studia. Celý text je rovnoměrně rozčleněn zhruba do deseti kapitol. Každá kapitola je doplněna pro dokreslení situace několika grafy, tabulkami či obrázky, převzatými ze stránek ČSÚ, ČNB a dalších institucí. Cílem tohoto kroku je doplnit teoretické pasáže vazbou na hospodářskou realitu. Pro tento účel je však počet grafů, obrázků a tabulek příliš malý, a proto Vás odkazuji na internetové stránky výše uvedených, ale i dalších institucí, kde jsou data stále aktuální a doplněná o mnoho odborně provedených analýz a komparací. Dále je každá kapitola standardně pro tuto formu studia zakončena shrnutím, klíčovými pojmy a otázkami k opakování. Nad rámec obvyklých zvyklostí jsou přidány otázky označené k zamyšlení. Ty jsou zcela dobrovolné (je možno je vynechat) a jsou určeny pouze talentovaným a systematicky pracujícím jedincům, kteří studují hlouběji z mnoha rozličných pramenů. Závěrem Vám všem, kteří pracujete s touto učebnicí, přeji hodně úspěchů a pohodovou práci jako s každou jinou vysokoškolskou učebnicí a doufám, že na ni i celý předmět budete mít jen ty nejpříjemnější vzpomínky. Pokud byste při studiu shledali nějaké náměty ke zlepšení v jazyce, struktuře či obsahu, mile rád je uvítám. Závěrem bych rád poděkoval všem, kteří pomáhali při psaní této publikace, jmenovitě především Bc. Martině Bártů, DiS., Ivaně Cejnkové, DiS., a Jitce Klausové, bez jejichž pomoci by vůbec nevznikla nebo by spatřila světlo světa o mnoho měsíců později. Největší dík však patří zejména externím recenzentům i recenzentům z řad akademických pracovníků naší školy. Jihlava, leden 2008 Pavel Kvasnička, autor.

6 Úvod do ekonomie Základní pojmy Lidská společnost je od samého prvopočátku svého vzniku bytostně spjata s každodenní a často velmi intenzivní hospodářskou činností. Jde o mnohotvárný a mnohovrstevnatý proces, který je typický právě pro člověka a vyplývá ze samé jeho podstaty (neboť člověk se snaží všemožně uspokojovat své stále rostoucí zbytné i nezbytné potřeby), jakož i z jeho různorodých životních podmínek. Dnes bychom jen těžko hledali místo na naší planetě, které není zasaženo intenzivní lidskou činností a systematicky přetvářeno dle aktuálních představ a potřeb. Přirozeně existují výjimky. Ale zřejmě pouze na prstech jedné ruky bychom spočítali místa na Zemi, kde natolik ideální životní podmínky (příznivé klimatické podmínky, dostatek potravy - úroda několikrát do roka, pestrá a bohatá flora i fauna, absence dalších život zatěžujících hrozeb apod.), způsobily to, že člověk žije jen v harmonickém souladu s přírodou a nijak ji nezatěžuje škodlivými vlivy. Všude jinde, a je to prakticky celá naše planeta, existuje dnes zřejmě již nevratný proces přetváření, který je vlivem mnoha rozličných faktorů na různých místech v rozdílných etapách svého vývoje. Typické pro něj ovšem je, že i když se v jednotlivých zemích nachází v rozličných fázích a dosáhl jiného stupně rozvoje, směřuje ve všech zemích světa v dlouhodobém výhledu k unifikované konzumní společnosti. Velmi smutnou skutečností pak zůstává především to, že jak země, které již dosáhly vysokého stupně rozvoje, tak i země velmi zaostalé na své cestě za výše uvedenou konzumní společností často nenávratně ničí okolní přírodu, drancují přírodní zdroje, způsobují vymírání mnoha živočišných druhů. Nacházíme se dnes na časové hranici, kdy musíme rozhodnout o tom, jak bude vypadat život na Zemi v následujících letech a staletích, neboť pokud dnes nepřijmeme koncepci trvale udržitelného rozvoje, bude budoucí podoba planety odlišná od té současné a diametrálně odlišná od té minulé. Ekonomika je pojem, který pochází z řečtiny a původně znamenal návod na úspěšné vedení domácnosti, která se stala základním stavebním kamenem celého hospodářského systému. Dnes víme, že ekonomickými subjekty jsou vedle domácnosti především člověk s jeho předvídatelným i nepředvídatelným chováním, menší či větší skupiny lidí, obce, města, nesčetní výrobci a producenti služeb, domácí i nadnárodní či mezinárodní instituce, stát i celá společnost. Přirozeně, že se ekonomika v čase vyvíjela a složitá spleť neustále probíhajícího bezpočtu hospodářských procesů měnila svoji podobu. Kdybychom ji měli dnes přesně popsat ve všech zemích za všechna předchozí století, zřejmě bychom to vůbec nedokázali. Jde o proces, který se v každé jednotlivé zemi pod vlivem mnoha různorodých faktorů (velikost národa, tradice, kultura, vyspělost, vzdělanost, poloha země, náboženství, ) vyvíjel jako zcela jedinečný. Někde zcela přirozeně na bázi přírodních zákonů, jinde pod diktátem jedince či skupiny nebo vědecky na základě posledních poznatků. Ale především různě intenzivně a rychle a dospěl tak do různých stádií svého vývoje. Dnes máme díky tomu vedle sebe země velmi vyspělé, země se střední vyspělostí (kam můžeme počítat Ekonomika - 1 -

7 i Českou republiku), ale i země velmi zaostalé. Jedno však mají všechny výše uvedené varianty společné. Až na výjimky šlo v čase bezvýhradně o posun vpřed za stále lepším uspokojováním lidských potřeb a zvyšováním kvality života celé společnosti. Takový systém musí dnes a denně efektivně odpovídat na tři druhy otázek: co vyrábět?, jak vyrábět?, pro koho vyrábět? Mechanismus ovládající organizaci hospodářského života měl v minulosti mnoho podob. Všechny se však pohybovaly mezi třemi extrémy, které ale zcela samostatně ve své ryzí podobě nikdy neexistovaly. Z každého z nich v minulosti byla využita jen část tak, že jeden z principů byl vždy dominantní. Šlo o tyto varianty: tradice byla využívána a hrála klíčovou roli po mnoho století před naším letopočtem i našeho letopočtu. Šlo o zvykovou ekonomiku, s níž se můžeme setkat u těch nejméně rozvinutých zemí i dnes. Povolání se dědilo po generace, stejně jako výrobní postupy. Systémy rozdělování byly také setrvačné a zkostnatělé. příkazy působí také po mnoho století. Jeho prvky nalezneme od prvobytně pospolné společnosti přes feudalismus, diktátorské režimy, centrálně plánovanou ekonomiku i v demokratických společnostech. Je obsažen určitou měrou ve všech uspořádáních, kde má pochopitelně různou podobu např. zákony, vyhlášky, nařízení apod. tržní mechanismus jde o velmi složitý systém, založený na přírodních zákonitostech - cenový mechanismus, konkurenční prostředí, neviditelná ruka trhu. Jedná se o demokratický systém, který je nejdokonalejší z pohledu alokace zdrojů, a proto je to nyní nejvíce využívaný mechanismus. Má ovšem také nedostatky, například tržní selhání. Tradice Příkazy Tržní mechanismus Všechny současné ekonomické systémy mají v sobě zabudovány prvky všech tří výše uvedených systémů, a proto je označujeme jako ekonomiky smíšené. Dnes chápeme ekonomiku nejčastěji jako celek hospodářského dění, vymezený hranicemi jednotlivých zemí, i když současně probíhající procesy ekonomické integrace a globalizace naznačují, že je třeba brát v úvahu i dimenzi vyšší. Je nezbytné, a všechny země se beze zbytku o to dnes snaží, aby výkonnost jejich ekonomik byla co největší tak, aby byly co nejlépe uspokojovány potřeby jedince i celé společnosti. Mohou přitom, při snaze zabezpečit takové výsledky, využívat různých technik, např. použít metodu pokusu a omylu, poučit se z chyb předchozích období, kopírovat dobré postupy ze zahraničí apod., ale skutečně nejlepším řešením by bylo úplné vědecké poznání celého hospodářského mechanismu, který nás všudypřítomně obklopuje a determinuje život každého z nás. Tomu by mohla rozhodujícím způsobem napomoci věda, která systematicky studuje zákonitosti hospodářských procesů a systémů ekonomie, pokud by se jí podařilo dospět k vše vysvětlující nezpochybnitelné teorii. Toto se k dnešnímu dni prozatím nepodařilo, avšak ekonomie dospěla k mnoha dílčím využitelným závěrům, které jsou inspirací při formulaci účinných hospodářských politik

8 Ekonomie je společenská (tedy nikoli striktně exaktní) věda, která zkoumá, jak využívat omezené zdroje (práce, půda, kapitál) k tvorbě produktů a služeb a alokovat je tak, aby byly co nejlépe uspokojeny neomezené potřeby jednotlivých skupin spotřebitelů. Výše je tučně zvýrazněn největší rozpor, který právě ekonomie řeší. Všichni ekonomové se dnes shodují na tom, že vstupy, tedy zdroje, jsou omezené. Bohužel je i ve vztahu k životnímu prostředí hořkou pravdou, že potřeby lidí jsou neomezené a oproti předchozím obdobím stále rostou. Dokonalá ekonomická teorie aplikovatelná v praxi spolu se zlomovými výrobními technologiemi by umožnila lidstvu zásadně lepším způsobem pokrývat potřeby a uchovat životní prostředí bez poškození dalším generacím. Zhruba dvousetletý vývoj této vědy společně s nejznámějšími ekonomickými teoriemi a milníky je stručně uveden v následující kapitole. Pozitivní ekonomie zkoumá hospodářskou realitu v podobě, ve které ji nalézá. Odhaluje zákonitosti, odhaduje budoucí vývoj. Do ekonomiky aktivně nezasahuje. Příkladem může být vývoj nezaměstnanosti v čase, otištěný v odborném tisku. Normativní ekonomie taktéž zkoumá hospodářskou realitu v její skutečné podobě, ale zároveň vynáší ekonomické soudy. Podává návrhy na to, jak měnit či ovlivňovat skutečnou ekonomiku. Například zaváděný nový důchodový nebo daňový systém zohledňující sociální a etické aspekty. Potřeby jsou pocity člověka, že se mu něčeho nedostává. Jsou neomezené a dalekosáhle převyšují možnosti jednotlivých ekonomik. Navíc v čase a také s vyspělostí ekonomiky stále rostou. Jsou velmi různorodé, což je způsobeno tím, že chování člověka je určováno mnoha faktory. Uveďme namátkou: náladu, strach, sobectví, únavu, módu, Pěkným příkladem soudobého nárůstu potřeb a nově vznikajících potřeb je masový cestovní ruch a začínající kosmická turistika. Ekonomie Pozitivní ekonomie Normativní ekonomie Potřeby Potřeby můžeme rozdělit ze dvou hledisek na: zbytné a nezbytné ekonomické a neekonomické (mimoekonomické). Co do požadovaného množství jednoznačně dominují potřeby ekonomické (jídlo, pití, bydlení, doprava, zdravotní péče, ) nad neekonomickými (běhání, zpívání, modlení, ). Neekonomické potřeby jsou navíc velice často doprovázeny ekonomickými (sportovní vybavení, hudební nástroje, knihy, ). Ekonomické potřeby lidí lze uspokojit pomocí statků a služeb. Služby mají nehmotný charakter, jsou vzácné a jsou pro ně typické čtyři vlastnosti: nehmatatelnost, proměnlivost, neskladovatelnost, nedělitelnost. V podílu na HDP a počtu v nich zaměstnaných osob již ve většině vyspělých zemí předstihly sektor průmyslu. Jejich kategorizace vychází z mezinárodně platné normy a zařazujeme sem například obchod, opravy, dopravu, školství, zdravotnictví, Taxativní výčet je uveden např. FIALOVÁ, U služeb platí, že jsou velmi často doprovázeny statky. Služby - 3 -

9 Statky mají hmotný charakter a jsou vzácné. Členíme je na: volné statky jsou užitečné a volně dostupné (sluneční záře, mořská voda, vzduch, ) ekonomické statky jsou výsledkem hospodářské činnosti (výroby) a jsou vytvářeny pomocí výrobních faktorů. Oproti volným statkům dominují, když počet volných statků je v celkové spotřebě téměř zanedbatelný. Výrobní faktory jsou výrobní činitele, bez nichž výroba není možná. Jsou také omezené. Členíme je na tři kategorie: půdu primární výrobní faktor, do něhož patří vedle půdy veškeré přírodní zdroje práci primární výrobní faktor, účelová a cílevědomá lidská činnost kapitál sekundární výrobní faktor, je výsledkem minulé výroby. V literatuře lze u některých autorů vysledovat pokus o vyčlenění dalšího výrobního faktoru (ze současných tří) - podnikatelství, který by měl zajišťovat zlomové změny ve výrobě. Odměnou za poskytování výrobních faktorů je renta, mzda a zisk, úrok či dividenda. Tyto důchody vznikají na trzích výrobních faktorů. Hranice produkčních (výrobních) možností je ve velmi zjednodušené podobě křivka, která nám udává maximální množství jednotlivých statků či jejich vzájemných kombinací, které jsme schopni s danými výrobními faktory vytvořit. Máme přitom možnost alternativní volby a tedy možnost dosažení různých výstupů. Statky Výrobní faktory Produkční možnosti Trh místo, kde se střetává poptávka s nabídkou. Výsledkem této interakce je rovnovážná cena a rovnovážné množství. Trhy členíme z mnoha hledisek: místní, národní, světový - 4 -

10 výrobků a služeb výrobních faktorů (půda, práce, kapitál). Veličiny toku a veličiny stavu v ekonomii často potřebujeme měřit různé veličiny. veličina stavu - aktuální stav k určitému okamžiku (obsah naší peněženky v tomto okamžiku) veličina toku veličina za určité období (naše mzda za loňský rok). Externality vedlejší produkty výroby, s nimiž se dopředu nepočítalo. Správně by měly být zachyceny v cenách výrobků či služeb. Rozeznáváme: pozitivní externality působí jinému subjektu prospěch (včelař, ) negativní externality působí jinému subjektu škodu (znečištění vody, půdy, ) Mikroekonomie část ekonomie, která se zabývá chováním jednotlivých subjektů uvnitř ekonomiky. Je přitom lhostejné, zda se jedná o podnikajícího jednotlivce, domácnost, firmu či celé odvětví. (Tato problematika je řešena v rámci samostatného předmětu.) Makroekonomie část ekonomie, která zkoumá ekonomiku jako celek. Zabývá se tedy agregátními veličinami zkoumá souhrnnou produkci, nezaměstnanost, inflaci, měnové kurzy, saldo obchodní bilance apod. (Tato problematika je obsahem následujících kapitol.) Externality Mikroekonomie Makroekonomie Makroekonomii a mikroekonomii nelze od sebe zcela oddělit, neboť obě dvě vědy se vzájemně prolínají a doplňují. Je přitom téměř lhostejné, zda započnete studium ekonomie zvládnutím makroekonomie či mikroekonomie. Obě dvě varianty mají své určité výhody i nevýhody. Preferencí makroekonomie ekonomii rychleji a snáze nastudujete, preferencí mikroekonomie získáte hlubší a matematické znalosti ekonomie. Stovky ekonomů hledaly odpověď na největší nevyjasněné problémy ekonomie po dlouhá staletí. Napsaly přitom tisíce jednotlivých děl a vytvořily tak desítky ekonomických škol a směrů. S všeobecným stručným přehledem tohoto dění se nyní seznámíme podrobněji v následující kapitole. Vývoj ekonomického myšlení Ekonomie se zabývá otázkami, které jsou tak staré jako lidstvo samo. Již z památek dávných civilizací je možno vyčíst velký význam směny, obchodu, peněz Tyto otázky každodenně obklopovaly tehdejší lidstvo tak, jako dnes i současnou civilizaci. Proto můžeme říci, že se ekonomické myšlení utvářelo po dlouhá staletí a tisíciletí. První písemné zmínky, které vykazují prvky rozvinutého ekonomického myšlení a vyhraněných ekonomických názorů, pochází zejména z doby starověkého Řecka. Vděčíme za ně několika významným filosofům té doby. Nejznámějšími přitom byli tito: Xenofón ( př.n.l.), Platón, Aristoteles. Ve svých dílech vyzdvihovali význam zemědělství a rodinného hospodářství, věnovali však již pozornost také trhu, směně a penězům. Od prvního z nich - 5 -

11 pochází také název ekonomie. Napsal totiž spis s názvem Oikonomikos (složeno ze dvou řeckých slov oikos, nomos). Obdobně vyznívá i přínos významných osobností starověkého Říma. Marcus Portius Cato ( př.n.l.), Marcus Terentius Varro. Ve svých dílech také podrobně rozebírali zejména problematiku zemědělství. V prvních stoletích našeho letopočtu docházelo jen k pomalému hospodářskému vývoji jednotlivých zemí. Typické pro vyspělé země v tomto období bylo významné postavení církve, a proto písemné záznamy nalézáme především v dílech s náboženskou tématikou. Bojuje se v nich zejména proti lichvě či nepřiměřeným cenám, zmiňují se také o daních, clech apod. Z významných myslitelů té doby je možno uvést například Tomáše Akvinského ( ), Johannese Buridanuse. Zde končí z časového hlediska teorie založené především na morálních soudech, kterým dali základy zejména antičtí filozofové. Od čtrnáctého století do poloviny osmnáctého století ovládl myšlení mnoha měst a později i zemí naprosto nový směr, který označujeme jako merkantilismus. Nosnou myšlenkou se zde stalo navyšování bohatství formou hromadění drahých kovů. Ty nesměly nejprve vůbec překročit hranice města či země a později pouze tehdy, když bylo zajištěno jejich navrácení zpět ve větším množství. Podle toho také rozdělujeme dvě stádia merkantilismu: raný merkantilismus a rozvinutý merkantilismus. Představiteli jsou například: Thomas Mun ( ), Jean Baptiste Colbert, James Steuart. Merkantilismus významným způsobem ovlivnil tehdejší feudální společnost a především vyprovokoval četné reakce ekonomických myslitelů té doby. Zapříčinil spolu s rozvojem manufakturní výroby zformování nového zcela odlišného a velmi významného směru v ekonomickém myšlení a položil tím základy vzniku ekonomie jako samostatné vědy, která se takto vyčlenila z tehdejší široké filozofie. I když se jedná vznikem klasické ekonomie o zlomové změny v myšlení, nepřišly jako převratné v jeden časový okamžik. Před vítězstvím širokého proudu klasické ekonomie se objevilo přechodné období, v němž můžeme vyzdvihnout kameralismus a tyto osobnosti: William Petty ( ), Richard Cantillon. Dále také anglické filozofy: John Locke, David Hume. Velmi významnou školou, která také předcházela klasické ekonomii, byl fyziokratismus. Zde bylo za jediný produktivní sektor označeno zemědělství, které se mělo rozvíjet v ideálu liberalismu a přirozeného řádu. Uveďme např. tato jména: Francois Quesnay ( ), Anne Robert Turgot. Klasická politická ekonomie je velkou a významnou kapitolou v dějinách ekonomického myšlení. Mnoho osobností se podílelo na jejím rozvoji a za nejvýznamnější považujeme tyto: Adam Smith ( ), T. R. Malthus, J. B. Say, David Ricardo, Nassau W. Senior, John Stuart Mill. Výše uvedené osobnosti přinesly převratné novinky. Za zakladatele je považován A. Smith, který v roce 1776 vydává shrnující dílo Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Zde je prezentována neviditelná ruka trhu, kapitalismus volné soutěže jako přirozený řád, harmonie individuálního a společenského zájmu apod. Dále byla rozpracována dělba práce, zákon trhů a D. Ricardo přichází s teorií komparativních výhod. Ekonomie je však stále Merkantilismus Klasická ekonomie - 6 -

12 studována stejně jako u předchozích směrů spíše z pohledu makroekonomického a mikroekonomický pohled zatím chybí. V době, kdy se v Anglii a Francii rozvíjela klasická politická ekonomie, vrcholil v Německu historismus a mladší a starší historická škola. Nosnou zde byla myšlenka, že historie je empirickým zdrojem pro ekonomické zkoumání. Za představitele jsou považováni: Friedrich List ( ), Wilhelm Roscher, Gustav von Smoller, Max Weber. Klasická politická ekonomie je základem pro představitele socialistické a sociální kritiky. Patří sem asociacionismus, anarchismus, saint-simonismus a marxismus. Společné je těmto směrům to, že striktně odmítají kapitalismus jako nespravedlivý společenský systém a chtějí jej nahradit, přičemž nabízejí různá řešení. Hlavní představitelé jsou nám dobře známi: Charles Fourier ( ), Louis Blanc, Henri de Saint Simon, Pierre Proudhon, Karel Marx ( ), Friedrich Engels. Zatímco většinu těchto autorů můžeme bez obav označit za utopické socialisty, tak K. Marx vytvořil učení, které zásadním způsobem ovlivnilo dějiny světa a zasáhlo na několik desetiletí v podobě marxismu-leninismu i naši zemi. Na klasickou politickou ekonomii navazují také tři velmi známé ekonomické školy, které provedly v ekonomii mikroekonomickou revoluci a jež jsou dnes označovány jako neoklasická ekonomická teorie. Podle významné švýcarské univerzity vznikl název lausannské školy, která dnešní ekonomii přinesla metodu všeobecné rovnováhy a zkoumala trhy jako vzájemně závislé a Paretovo kritérium optimality. Za představitele považujeme: Léona Valrase ( ), Vilfreda Pareta, Johna Hickse. Obdobně podle univerzity je pojmenována cambridgeská škola. Zkoumala rovnováhu trhů za opačných předpokladů než škola předchozí. Obohatila dnešek marginalistickými teoriemi. Alfred Marshall ( ), Arthur Cecil Pigou, Joan Robinsonová. Marginalistická revoluce je taktéž typická pro rakouskou školu. Ta je vybudována na základech hospodářského liberalismu a přinesla nám teorii mezního užitku, teorii her apod. Carl Menger ( ), Eugen von Böhm- Bawerk, Friedrich von Wieser, Friedrich A. von Hayek, Ludwig M. Lachmann, Joseph Alois Schumpeter ( ), Oskar Morgenstern, Johan von Neumann, Israel M. Kirzner. Rakouské škole jsou blízcí i američtí a švédští marginalisté. O modifikaci či doplnění neoklasické ekonomické teorie se snaží institucionalismus. Jde o značně různorodý směr ekonomického myšlení, který klade důraz na instituce a jejich roli na utváření ekonomického chování. Z četných představitelů např.: Thorstein B. Veblen ( ), John R. Comons, John K. Galbraith. Na myšlence vzájemného spojení svobody a řádu je vystavěna méně známá freiburská škola a ordoliberalismus. Požaduje státem vytvořený řád pro zajištění svobody jednotlivců. Valter Eucken ( ), Wilhelm Röpke, Karl Schiller. Keynesiánství je v té době naprosto nový proud, jež způsobil makroekonomickou revoluci, když tehdejší neoklasická ekonomie nedokázala Lausannská škola Cambridgeská škola Rakouská škola - 7 -

13 vysvětlit hospodářskou krizi John Maynard Keynes ( ), Roy F. Harrod, Evsey Domar. Nejvýznamnější ekonom této skupiny se proslavil zejména svou Obecnou teorií zaměstnanosti, úroku a peněz v roce V ní podrobil ostré kritice tehdejší neoklasickou teorii a přinesl teorii efektivní poptávky, multiplikátory, mezní efektivnost, spotřební funkci. Na několik desetiletí tak změnil reálnou hospodářskou politiku v mnoha vyspělých zemích. Mnoho ekonomů navázalo na toto učení a významnou skupinou byl směr, který dnes označujeme jako neokeynesiánství. Typické pro něj je, že provedl integraci keynesiánské makroekonomie s neoklasickou mikroekonomií. Říkáme mu proto také neoklasická syntéza. A. Hansen, F. Modigliani, Paul Anthony Samuelson (1915), Robert M. Solow. Pozornost zaměřil na nepružné mzdy, hosp. cyklus a růst, Phillipsovu křivku. Nejznámější z jeho představitelů se proslavil mimo jiné také svou vysokoškolskou učebnicí ekonomie. Jen málo homogenním proudem, který navázal na keynesiánství a dále jej prohluboval, bylo postkeynesiánství. Odmítá striktně neokeynesiánství a neoklasickou ekonomii. Joan Violet Robinsonová ( ), Nicholas Kaldor, Sidney Weintrab, H. Minsky. Doporučuje aktivní úlohu státu u agregátní poptávky a v důchodové a strukturální politice. Sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století znamenala částečný odklon od tohoto velmi významného proudu. Vysoké státní dluhy, růst inflace a především stagflace přivodily renesanci neoklasické ekonomie, kterou můžeme označit jako konzervatismus. V rámci tohoto různorodého proudu, který je alternativou všech výše uvedených směrů vycházejících z keynesiánství a který zasahuje významně až do dnešního dění, existují tři významné školy: Chicagská škola a monetarismus je první z nich. Představitelé odmítají zásahy státu, vyzdvihují samoregulační schopnost trhu, boj proti inflaci, zavádějí přirozenou míru nezaměstnanosti. Považují nabídku peněz za klíčovou pro formování ekonomiky. Frank Knight, Milton Friedman (1912), George Joseph Stigler, Gary Becker. Monetarismus II neboli škola racionálních očekávání je druhý směr, který ještě více odmítá státní zásahy. Tvrdí, že jedině jednotlivé ekonom. subjekty mohou samy uskutečňovat správná rozhodnutí a stát má pouze vytvořit stabilní a transparentní podnikatelské prostředí. Robert E. Lucas, T. G. Sargent, J. R. Barro. Nepřehlédnutelnou zůstává i ekonomie strany nabídky. Požaduje otevřené ekonomiky s liberálním a tržním prostředím. Zaměřuje se na straně nabídky na snižování daní, které přinese motivaci k podnikání, vyšší příjmy do státního rozpočtu a útlum šedé ekonomiky. Arthur B. Laffer, G. Gilder, P. C. Roberts, J. Kemp, M Weidenbaum. Škola veřejné volby integruje ekonomické a politické rozhodování. Studuje a zároveň upozorňuje na oblasti jako byrokracie, veřejné rozpočty, rozpočtové schodky, přerozdělovací procesy, zájmové skupiny, chování politiků apod. Duncan Black, James Buchanan, Gordon Tullock. V předchozích odstavcích jsme vyjmenovali, chronologicky seřadili a také stručně charakterizovali hlavní ekonomické školy a směry. Lze říci, že zanechaly bez výjimky vždy určitý trvalý odkaz pro naši současnou ekonomii. Mnohé z nich dokonce promlouvají do současného paradigmatu velmi významně i dnes. Chicagská škola Monetarismus Škola veřejné volby - 8 -

14 Soudobé paradigma má pro nedostatky, kterými trpěly všechny názorové školy a směry, eklektický charakter. Ten si proto zachová i celá tato učebnice, když v ní nebudou preferovány ani striktně zavrhovány žádné hlavní směry. Metody zkoumání ekonomie Velmi vysoký počet ekonomů (jenom my jsme jich vyjmenovali několik desítek, ale mohly by jich být uvedeny stovky) různých národností (například Angličané, Francouzi, Američané, Němci, Rakušané, Italové, Poláci, ) s sebou přinesl zcela logicky i vysoký počet vědeckých metod, jež byly při formování ekonomie v čase použity. Jedinci, kteří chtěli přispět poznání, většinou vycházeli z reality, jež je obklopovala, ale setkáme se i s pokusy o vytvoření matematických modelů či utopických projektů. Ekonomická věda se vyvíjela po celou dlouhou dobu převážně evoluční cestou, ale objevily se také ojedinělé zlomové momenty, které můžeme označit za revoluční. Takto působilo např. keynesiánství, marxisticko-leninské učení apod. Významnou roli obecně hraje v ekonomii také čas. Zpočátku nechybělo z vědeckých metod při formování ekonomie nepochybně pozorování. Pro velkou složitost ekonomických systémů se ale setkáme nejčastěji s abstrakcí a analýzou, které jsou doprovázeny syntézou a zobecněním. Avšak každý z bádajících jedinců i celé školy postupovaly svým naprosto jedinečným způsobem, často velmi odlišným. Proto je množství použitých metod mnohem pestřejší než v jiných vědách. Příkladem je zde historicko-induktivní přístup německého historismu v protikladu s empiricko-deduktivním přístupem klasických ekonomů. Mnoho ekonomů i celých škol využívalo a preferovalo matematické a statistické metody. Bez použití komparace si také nemůžeme ekonomii představit. Menšího využití se pak dostalo v ekonomii experimentu, neboť opakovat pokusy v ekonomikách ve stejných podmínkách (ceteris paribus) je téměř nemožné, nákladné a mnohdy třeba i neetické. Vidíme však, že až na výjimky se v ekonomii objevují téměř všechny vědecké metody, jež známe. Ti nejúspěšnější ekonomové ve světě byli v minulosti za svá přínosná bádání a objevy společností často různým způsobem oceňováni. Prestižních ocenění je dnes udělováno mnoho a mezi nejuznávanější patří zcela jistě každoroční udělení Nobelovy ceny za ekonomii. Stručný přehled z této oblasti je uveden na následujících stranách. Shrnutí Lidé na celém světě se snaží o neustálé zvyšování životní úrovně a kvality života. Využívali proto v minulosti, a dnes stále využívají, různé ekonomické systémy, které se snaží pomocí vědy o fungování ekonomiky - ekonomie neustále zdokonalovat a zajišťovat tak v čase stále větší použitelný výstup k uspokojování neomezených lidských potřeb. Opírají se přitom o nejnovější poznatky ze všech oborů lidské činnosti, ekonomii nevyjímaje. Ani na začátku 21. století však navzdory stovkám a tisícům ekonomů a nesporně zajímavým a jistě přínosným výsledkům jejich práce nemáme jedinou všemi uznávanou ekonomickou teorii, která naprosto přesně ukáže vždy a všude cestu vpřed. Využíváme proto maximálně výrobních faktorů dle poznatků jednotlivých ekonomických škol a směrů a hledáme vždy pro dané místo a daný čas řešení, jímž se přibližujeme hranici produkčních možností, avšak s mnoha záp. externalitami

15 Tab. Úvod Nositelé Nobelovy ceny za ekonomii Ragnar A. K. Frisch (Norsko), Jan Tinbergen (Holandsko) Rozvoj dynamických modelů Paul A. Samuelson (USA) Statická a dynamická ekonomická teorie Simon Kuznets (USA) Interpretace ekonomického růstu Kenneth J. Arrrow (USA), John R. Hicks (Velká Británie) Teorie všeobecné rovnováhy a blahobytu Wassily Leontief (Rusko) Input-output metody Friedrich A. Hayek (Rakousko), Gunnar Myrdal (Švédsko) Teorie peněz Leonid V. Kantorovich (Sovětský svaz), Tjalling Ch. Koopmans (Holandsko) Teorie optimální alokace zdrojů Milton Friedman (USA) Spotřební analýza, teorie peněz James E. Meade (Velká Británie), Bertil Ohlin (Švédsko) Teorie mezinárodního obchodu Herbert A. Simon (USA) Rozhodovací procesy organizací Arthur W. Lewis (Santa-Lucia), Theodore Schultz (USA) Ekonomický rozvoj Lawrence Klein (USA) Ekonometrické modely James Tobin (USA) Analýza finančních trhů George J. Stigler (USA) Průmyslové struktury, fungování trhu Gerard Debreu (USA) Teorie všeobecné rovnováhy Richard Stone (GB) Soustavy národních účtů, empirická ekonomická analýza Franco Modigliani (USA) Podnikové finance a finanční trhy James Buchanon (USA) Teorie ekonomického a politického rozhodování Robert M. Solow (USA) Teorie ekonomického růstu Maurice Aplaus (Francie) Teorie trhu a efektivní využívání zdrojů Trygve Haavelmo (USA) Simultánní ekonomické struktury Harry Markowitz (USA), Meron H. Miller (USA), William Sharp (USA) Ekonomie a finance korporací Donald Coase (VB) Transakční náklady Gary Becker (USA) Mikroekonomické analýzy lidského chování a vztahů Robert Fogel (USA), Douglass North (USA) Výzkum ekonomické historie John Harsanyi (USA), John Forbes Nash (USA), Reinhard Selten (Německo) Analýza rovnováhy v teorii her Robert Lucas Jr. (USA) Aplikace hypotézy racionálních očekávání James Mirrlees (VB), William Vickrey (USA) Ekonomická teorie stimulů u asymetrických informací

16 Robert Carhart Merton (USA), Myron Scholes (USA) Určování hodnoty derivátů Amartya Sen (Indie) Ekonomie blahobytu Robert Mundell (Kanada) Měnové kurzy, společná měna James Heckman (USA), Daniel McFadden (USA) Analýza selektivních vzorků Georgie A. Akerlof (USA), Andrew Michael Spence (USA), Joseph E. Stigitz (USA) Analýza trhu s asymetrickými informacemi Daniel Kahneman (Izrael/USA), Vernon L. Smith (USA) Alternativní tržní mechanismy Robert F. Ejhle (USA), Clive W. J. Granger (Anglie) Analýza ekonomických časových řad Finn E. Kydland (Norsko), Edward C. Prescott (USA) Teorie hospodářských cyklů Robert J. Aumann (Izrael/USA), Thomas Schelling (USA) Analýza teorie her Edmund S. Phelps (USA) Objevy v makroekonomické politice Leonid Hurwicz, Eroc S. Maskin a Roger B. Myerson (USA) Teorie návrhu mechanismů

17 Shrnující otázky: 1. Uveďte rozdíl mezi ekonomikou a ekonomií. 2. Charakterizujte stručně systém založený na tradici, příkazu či tržním mechanismu. 3. Co je typické pro systém smíšený? 4. Uveďte příklady volných a ekonomických statků. 5. Definujte pojem potřeby a uveďte jeho další členění s konkrétními příklady. 6. Myslíte, že členění služeb do kategorií se v čase mění? Můžete uvést příklady zaniknuvších služeb či služeb nově vznikajících? 7. Vyjmenujte výrobní faktory. 8. Co je odměnou za poskytování výrobních faktorů? 9. Nakreslete graf hranice produkčních možností země. 10. Definujte trh. 11. Definujte pojem externality a dále uveďte jejich členění i s příklady. 12. Čím se liší mikroekonomie a makroekonomie? 13. Které ekonomické školy či směry považujete za nejdůležitější? 14. Uveďte výčet vědeckých metod, které se využívají při zkoumání ekonomie. Klíčová slova: Ekonomika, ekonomie, ekonomické systémy, pozitivní a normativní ekonomie, potřeby - zbytné a nezbytné, potřeby - ekonomické a neekonomické, služby, statky - volné a ekonomické, výrobní faktory, hranice produkčních možností, trh, externality, makroekonomie, mikroekonomie, významné ekonomické školy a směry. Otázky k zamyšlení: 1. V jakém jazyce mají původ výrazy ekonomie a ekonomika? 2. Který z nedostatků považujete u jednotlivých ekonomických systémů za nejhorší? 3. Uveďte další konkrétní příklady pro pozitivní a normativní ekonomii. 4. Vysvětlete na příkladech čtyři typické vlastnosti služeb. 5. Ve kterých třech základních výrobních faktorech je obsaženo podnikatelství? 6. Proč není možno v konkrétní zemi vyrábět v daném roce pouze kapitálové nebo pouze spotřební statky? 7. Co má společné mikroekonomie a makroekonomie? 8. Které osobnosti, jež promluvily do dějin ekonomického myšlení, byste vyzdvihli a proč? 9. Proč má současné ekonomické paradigma eklektický charakter? 10. Kolik ekonomů české národnosti získalo v minulosti Nobelovu cenu za ekonomii?

18 1 Ukazatele pro měření souhrnné produkce Abychom uměli lépe zařadit oblast měření souhrnné produkce, přidáme oproti běžnému výkladu jednu podkapitolu, v níž bude o dané problematice pojednáno v širších souvislostech. Měření kvality a udržitelnosti života Měřit stav a vývoj lidské společnosti, stejně jako jedince v ní, byl a je nelehký úkol pro velký počet odborníků z celého světa, neboť život člověka i celé společnosti je velice pestrý a různorodý a také proto, že odpověď na otázku, kam kráčí lidská společnost a jaká má být její budoucí podoba, dosud nebyla přesně nalezena. Pro vyjádření stupně lidského rozvoje bychom mohli použít mnoho indikátorů a souhrnných indexů, možná desítky i stovky. Profesor Amarthya Sen, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, je autorem myšlenky vytvoření jediného ukazatele, který v sobě zahrnuje hledisko možnosti žít dlouhý a tvořivý život s dostatečným vzděláním a přiměřenou životní úrovní a který umožňuje srovnání zemí v čase i navzájem v této oblasti pro člověka natolik závažné. Takto proto díky vzniku HDI (Human Development Index) Indexu lidského rozvoje může Organizace spojených národů již zhruba dvacet let s úspěchem publikovat ve Zprávách o lidském rozvoji pro svět tak potřebná srovnání. Index HDI může teoreticky nabývat hodnot od nuly do jedné, když s rostoucí hodnotou úroveň lidského rozvoje stoupá. Je sestaven jako průměr ze tří základních oblastí a čtyř ukazatelů: střední délka života při narození míra gramotnosti dospělého obyvatelstva kombinovaná míra zápisu na školy I. až III. stupně reálný HDP (hrubý domácí produkt) na obyvatele. Konkrétní údaje za Českou republiku ve vybraných letech a srovnání s některými regiony uvádí následující tabulka. Tabulka č. 1: Srovnání HDI ČR se světem Země HDI 1997 HDI 1998 HDI 1999 HDI 2000 ČR 0,833 0,843 0,844 0,849 Visegrádská čtyřka 0,811 0,825 0,833 0,838 OECD 0,919 0,893 0,900 0,905 Světový průměr 0,706 0,712 0,719 0,722 Rozvojové země 0,637 0,642 0,647 0,654 Pramen: POTŮČEK, Martin. Zpráva o lidském rozvoji CESES. Praha: Univerzita Karlova, ISBN str. 31 V Centru pro sociální a ekonomické strategie při UK Praha vytvořili v roce pro měření přesnější ukazatel Index kvality a udržitelnosti života

19 Zahrnuje čtyři hlavní oblasti společensko-politickou, sociální, ekonomickou a enviromentální. V jednotlivých oblastech bylo využito na 100 indikátorů, z nichž například uvádíme tyto: index politických práv a občanských svobod, integrace do mezinárodních organizací, oficiální rozvojová pomoc ČR,, vnímání korupce, hospodářská kriminalita, vnímání korupce, kriminality a zločinu ze strany občanů, přirozený přírůstek obyvatel, věková struktura obyvatel,, míra nezaměstnanosti, reálné mzdy, kupní síla obyvatel, soukromá spotřeba,, střední délka života, kojenecká úmrtnost, pracovní neschopnost, počet lékařů, výdaje na zdravotnictví,, výdaje na vzdělání, výzkum a vývoj, počty studentů, vědeckých pracovníků, profesorů a docentů na vysokých školách,, počet televizních přijímačů, telefonních stanic, mobilních telefonů, osobních počítačů, připojení na internet, vydané knižní tituly a časopisy, HDP na obyvatele, meziroční nárůst HDP, míra inflace,, hrubá zahraniční zadluženost, saldo státního rozpočtu, obchodní bilance,, zahraniční investice, obchod, výkony dopravy, příjmy z cestovního ruchu, spotřeba energie, těžba dřeva, energetická náročnost ekonomické produkce,, znečištění ovzduší a vody, kvalita lesů, biodiverzity a ochrana přírody, produkce odpadů, financování resortu životního prostředí,. (POTŮČEK, str. 31) Na tomto příkladě je velmi pěkně vidět, že oblast ekonomiky je určující pro kvalitu a udržitelnost života, když rozhodující počet indikátorů je ekonomický nebo je ekonomikou zásadně ovlivňován. Proto dlouhá desetiletí byla a je pro hodnocení kvality života jedince i společnosti rozhodující velikost HDP v dané zemi. Dnes však zjišťujeme, že pouhé sledování ekonomických ukazatelů by lidstvo mohlo přivést do slepé uličky, neboť by nemusel být zajištěn trvale udržitelný rozvoj a naše planeta ve stávající podobě pro další generace. Makroekonomický produkt a důchod Nejvíce sledovaným a nejdůležitějším makroekonomickým ukazatelem je hrubý národní, respektive hrubý domácí produkt. Jeho objevitelem je ekonom z Harvardské univerzity, nositel Nobelovy ceny za průkopnickou práci v oblasti měření HNP, Simon Kuznets. Hrubý domácí produkt (HDP, GDP Gross Domestic Product) je suma všech finálních výrobků a služeb, které jsou vytvořeny v ekonomice země za určité období, nejčastěji za jeden rok. Je přitom lhostejné, zda je vyprodukovaly firmy tuzemské či zahraniční a vyjadřuje se v peněžních jednotkách. Hrubý národní produkt (HNP, GNP Gross National Product) je suma všech finálních výrobků a služeb, které jsou vytvořeny národními výrobními faktory v tuzemsku i v zahraničí. Po přepočtu na společnou měnu vyjádřená v peněžních jednotkách. Hrubý domácí produkt Hrubý národní produkt

20 Do hrubého domácího respektive národního produktu jsou započítávány všechny výrobky a služby, to znamená, že jejich počet je velmi vysoký a přesnou cifru můžeme jen zhruba odhadovat. Například pomocí dvanáctimístného kódu čísla jednotné klasifikace, který býval rozhodnutím Českého statistického úřadu povinný nebo podle osmimístného kódu, který je dnes využíván celní správou při označování zboží procházejícího přes hranice země. Je jasné, že kódy byly vytvořeny tak, aby byly plně využity, avšak přirozeně jsou u nich vždy navrženy určité rezervy. Zatímco v předchozích desetiletích býval zeměmi užíván hrubý národní produkt, v posledních letech se setkáváme častěji s hrubým domácím produktem. Důvodů je hned několik. Údaje pro hrubý domácí produkt jsou snáze a rychleji k dispozici, jsou také přesnější, neboť není nutno provádět přepočty přes kurzy měn. Hrubý domácí produkt je také lepším měřítkem pracovních příležitostí v dané zemi. V neposlední řadě žebříčky, jež jsou sestavovány některými nadnárodními institucemi, potřebují pro možnost komparace jednotnou metodiku. Pokud bychom chtěli zkoumat rozdíly mezi HDP a HNP ve zcela konkrétní zemi, dospějeme k závěru, že je situace v každé jednotlivé zemi zcela jiná a dokonce se mění v čase. Existují země, kde jsou rozdíly markantní, naopak u některých zemí jsou nepatrné. (Rozdíl mezi HNP a HDP označujeme jako čistý příjem z majetku v zahraničí.) Pro zjednodušení, pokud to bude možné, nebudeme v dalším textu rozlišovat mezi těmito dvěma kategoriemi. Hrubý domácí produkt je možno sledovat jako vytvořený nebo užitý. Jednotlivá odvětví a sektory, které se dle současného členění podílejí na tvorbě HDP jsou podle mezinárodní normy ISIC (International Standard Industrial Classificasion) tato: (FIALOVÁ, str. 99) A. Zemědělství, lesnictví a rybolov B. Těžební průmysl a lomy C. Zpracovatelský průmysl D. Výroba elektřiny, plynu, páry a klimatizačních zařízení E. Dodávky vody, kanalizace a hospodaření s odpady F. Stavebnictví G. Velkoobchod, maloobchod, opravy automobilů a motocyklů H. Doprava a skladové hospodářství I. Ubytovací a stravovací služby J. Informační služby a komunikace K. Finanční a pojišťovací činnosti L. Operace s nemovitostmi M. Odborné, vědecké a technické činnosti N. Administrativní a pomocné služby O. Státní správa a obrana P. Vzdělávání Q. Zdravotní a sociální služby R. Umění, zábava a rekreace S. Ostatní služby T. Nájemní obsluha v soukromých domácnostech U. Exteritoriální organizace a orgány

21 První a druhé odvětví tvoří primární sektor (nazývaný též zemědělství), odvětví C až F tvoří sekundární sektor (průmysl) a zbývající odvětví jsou součástí terciálního sektoru (služeb). Prozatím nebyl vyčleněn kvartární sektor, do něhož má patřit věda a výzkum. Zvlášť má stát proto, že se u něj očekává dynamický nárůst v následujících letech a desetiletích. Podobný trend v některých zemích vykazuje v poslední době i oblast cestovního ruchu. U nejméně vyspělých zemí často dominuje svým příspěvkem k HDP zemědělství, i když je většinou zaostalé a těžko jen pokrývá potřebu potravin země samé. Takovéto země mají jen zanedbatelný podíl zpracovatelského průmyslu a oblast služeb až na výjimky tam většinou není rozvinuta vůbec (zaostalé země Afriky, Asie apod.). Země středně vyspělé mají většinou nejvíce rozvinut sektor zpracovatelského průmyslu, který dominuje a je doplňován zemědělstvím a oblastí služeb, která se postupně rozvíjí úměrně vyspělosti ekonomiky (např. bývalé socialistické Československo). V nejvyspělejších zemích světa převládá podíl služeb na HDP, když oblast průmyslu (i přes jeho vysokou výkonnost) je jimi většinou zastíněna. Nejmenší podíl na HDP zaujímá zemědělství, i když jsou tyto země schopny zemědělské produkty pro nadbytek i vyvážet (příkladem mohou být země patřící do uskupení G7). S hrubým domácím produktem se můžeme v realitě setkat ve dvou podobách: (je smutné, že Česká republika v prvním případě ani nemůže a v druhém taktéž nezaujímá čelní pozice). Ekonomická síla země - je absolutní hodnota HDP v dané zemi. Tento ukazatel má určitou vypovídací schopnost, ale také nedostatky. Vyplývá z něj postavení země ve světové ekonomice. Je možno podle něj sestavit žebříčky, z nichž uvidíme, které země si mohou dovolit například kosmický výzkum, moderní vědecká pracoviště, nákladné zbraňové systémy a podobně. Vítězí zde nejen země ekonomicky vyspělé, ale i země s vysokým počtem obyvatel (USA, Čína, Indie, Japonsko, Rusko, Německo, ) Ukazatel však není schopen zachytit životní úroveň obyvatelstva. Ekonomická úroveň země - je taktéž velikost HDP, ale vztažená na jednoho obyvatele. Tedy absolutní hodnota HDP dělená počtem obyvatel příslušné země. Takto upravený ukazatel nám slouží k určení zejména vyspělosti ekonomiky a poněkud lepšímu vyjádření životní úrovně v dané zemi. Taktéž podle něj můžeme provádět mezinárodní srovnání. Avšak země na čelních místech již budou jiné. Objeví se tam vedle zemí ekonomicky vyspělých i země těžící z nerostného bohatství, cestovního ruchu apod. (USA, Japonsko, Švýcarsko, Lucembursko, Finsko, Norsko, Island, Dánsko, ). Ekonomická síla země Ekonomická úroveň země Dále rozlišujeme dvě kategorie: Nominální hrubý domácí produkt - což je HDP vyjádřený v cenách daného roku. Tedy ve skutečných, platných či tržních cenách. Takovéto hodnoty však nelze použít pro srovnání v jednotlivých letech, neboť zde není vyloučen vliv inflace. Mohlo by se totiž hypoteticky stát, že se vyrobí ve dvou po sobě jdoucích letech naprosto identická produkce, avšak ve druhém roce se zvýší o polovinu cenová hladina. Vzájemné srovnání v nominálních hodnotách by pak bylo zavádějící

22 Reálný hrubý domácí produkt - je ukazatel ve stálých cenách, tedy v cenách námi zvoleného základního roku. Získáme jej přepočtem přes cenový index, který se nazývá deflátor. Takto vyloučíme vliv inflace a můžeme provádět komparace v čase. nominální hrubý domácí produkt reálný hrubý domácí produkt = deflátor Deflátor zahrnuje všechny výrobky a služby vyrobené v daném roce v ekonomice země. Blíže o něm pojednáme v kapitole o inflaci. Kritika hrubého domácího produktu V předchozích letech bylo zformulováno mnoho desítek ukazatelů, které měly odstranit nedostatky HDP. Těchto nedostatků bylo objeveno tak velké množství, že je můžeme členit do několika kategorií a některé z nich jsou schopny ovlivnit HDP i v desítkách procent. Proto se objevil i velký počet nových ukazatelů (navrženo jich bylo několik desítek), kde k nejdokonalejším patří čisté ekonomické bohatství respektive čistý ekonomický blahobyt (NEW Net ekonomic welfare). Smutnou skutečností ovšem zůstává, že i přes to, že jsou známy, žádný není dosud v praxi používán. A jaké nedostatky u HDP nalezneme? Ukazatel nepostihuje tyto oblasti: stínovou ekonomiku (ta může v některých zemích např. díky vysokým daním dosahovat i několika desítek procent, i naše republika provádí tuto korekci asi o 20%) práci žen v domácnosti (zejména nejvyspělejší země na tyto práce najímají odborníky, úklid, stravování, výchova dětí, ) další druhy domácí práce - například opravy, kutilství, stavbu domů svépomocí apod. produkci potravin pro vlastní potřebu délku pracovní doby v dané zemi (existují země s šesti nebo osmi, či vícehodinovou pracovní dobou) kvalitu výrobků a služeb (tyto rozdíly jsou pěkně viditelné u obuvi, elektroniky apod.) užitečnost výrobků a služeb (výdaje na zbrojení oproti výdajům na školství) ukazatel neudává kvalitu použitých výrobních technologií a zátěž životního prostředí z ukazatele není patrno, jak velká jeho část je přerozdělována pomocí státního rozpočtu, Ukazatel započítává i oblasti, jež do něj nepatří: škody na životním prostředí (čím větší ekologická havárie, tím větší HDP) kriminalitu (čím větší rozsah a výkony represivních složek státu, tím větší HDP) černou ekonomiku (např. produkce a distribuce drog, léčení ze závislosti, apod.) předimenzovanou státní obranu (země s enormními výdaji na zbrojení) Čistý ekonomický blahobyt

23 Další ukazatele pro měření souhrnné produkce Čistý domácí produkt (NDP Net domestic product) získáme, když od hrubého domácího produktu odečteme odpisy, tedy ponecháme pouze čisté investice. Čisté investice = hrubé investice amortizace (odpisy) Čistý domácí produkt = hrubý domácí produkt amortizace (odpisy). Čistý národní produkt (NNP Net national product) získáme zcela identicky, když od hrubého národního produktu odečteme odpisy a ponecháme v něm místo hrubých pouze čisté investice. Národní důchod (NI National income) je možno získat odečtením dalších položek od HDP či HNP, ale častěji jej měříme důchodovou metodou (viz další text) tak, že nasčítáme příjmy z pronájmu výrobních faktorů, tedy: renty, mzdy, zisky, úroky a dividendy. Osobní důchod (PI Personal income) vznikne tak, že od národního důchodu odečteme platby sociálního pojištění, nerozdělené zisky korporací a daně korporací. Naopak následně připočteme transferové platby. To celkově představuje hrubé příjmy domácností. Disponibilní osobní důchod (DPI Disposable personal income) představuje peněžní prostředky, s nimiž mohou domácnosti již volně nakládat. Mohou jej utratit za výrobky a služby nebo uspořit. Vznikne tak, že od osobního důchodu odečteme přímé daně domácností. Čistý domácí produkt Čistý národní produkt Národní důchod Osobní důchod Disponibilní osobní důchod Užití souhrnné produkce V předchozích odstavcích jsme sledovali souhrnnou produkci převážně z pohledu firem produkujících výrobky a služby. Jen málo jsme si všímali, jakým způsobem bude v dané ekonomice vytvořená produkce užita. Proto na dalších řádcích uvedeme čtyři základní formy užití: 1. Soukromá spotřeba výrobků a služeb spotřeba domácností (C - Consumption) 2. Hrubé soukromé investice investice podnikatelského sektoru a investice domácností do obytných budov (I - Investments) 3. Vládní výdaje na zboží a služby veřejné výdaje (G - Goverment) 4. Čistý vývoz rozdíl mezi vývozy a dovozy (X - Net exports). Velikost vyrobeného a užitého hrubého domácího produktu je formálně stejná. Skutečné rozdíly pak působí poslední položka zahraniční obchod. Zde může převládat vývoz, tedy aktivní obchodní bilance. Pak má tato položka kladné znaménko. Pokud dovozy převyšují vývozy, je rozdíl záporný a spotřeba, investice a vládní výdaje jsou o tuto hodnotu vyšší než v zemi vyrobený produkt. Zejména u vyspělých a otevřených ekonomik může být výměna zboží se zahraničím velmi intenzivní a země spotřebovává vlastní produkty výrazně menší měrou. (Tomuto stavu se Česká republika po vstupu do Evropské unie velmi přibližuje.)

24 Metody měření souhrnné produkce Rozeznáváme tři metody měření souhrnné produkce. Lze říci, že jde o poměrně složitou problematiku, neboť do hrubého domácího produktu vstupuje vše, co se v ekonomice země v daném roce vyrobí. Sběr dat je pro tento účel časově a finančně náročný. Určité problémy přináší i samotná použitá metodika. Výsledky udávané statistickým úřadem proto přichází s určitým časovým zpožděním, když nejprve jsou k dispozici odhady perspektivní, předběžný, konečný. Ale i poté, co se dopracujeme ke konečným číslům, nemáme zcela věrohodné údaje. Je to způsobeno častými chybami při sběru dat a výpočtu, a přichází potom proto na řadu četné korekce, které mohou přijít i s několikaměsíčním zpožděním, a výsledky statistik zcela změnit. Pro snazší pochopení metod měření uvádíme nyní v textu, stejně jako většina učebnic ekonomie, nejjednodušší schéma ekonomiky. Vznikne maximální možnou abstrakcí tak, že v ekonomice zůstanou pouze dva subjekty. Domácnosti a firmy. I stát je zde rozdělen do těchto dvou kategorií - na část, která se chová jako domácnosti (tedy pronajímá výrobní faktory a nakupuje výrobky a služby) a část odpovídající podnikatelskému subjektu (zde najímá výrobní faktory a prodává své výrobky a služby). Produkční metoda zde sčítáme všechny finální výrobky a služby, které byly v ekonomice země v daném období vytvořeny. Měříme zpravidla za jeden rok, ale své využití mají i hodnoty čtvrtletní, které se používají pro meziroční srovnání. Problémem by zde mohlo být pouze několikanásobné započítávání výrobků, které se objevují před finální podobou jako meziprodukty. Například obilí, mouka, pečivo, snídaně v hotelu. Zde nám ovšem dobře pomáhá přidaná hodnota. Protože moderní ekonomiky používají ve svém daňovém systému daň z přidané hodnoty, využíváme s výhodou tohoto nástroje i pro měření celkového produktu. Tak se do ukazatele dostává pouze hodnota finální produkce. Výsledkem tohoto měření je hrubý domácí produkt, respektive hrubý národní produkt. Produkční metoda

25 Výdajová metoda její princip spočívá v agregaci jednotlivých složek užití hrubého domácího produktu. Tedy součtu výdajů domácností na spotřebu, hrubých soukromých investic, státních nákupů výrobků a služeb a čistého vývozu. Zde se často pozastavujeme nad produkcí, která je ve firmě vyrobena na sklad. I takto vzniklé zásoby, tedy produkce, která nebyla nakoupena konečným zákazníkem, se v daném roce započítává do HDP a jeho velikost navyšuje. Důchodová metoda základem je měření všech příjmů před zdaněním, které získávají firmy a domácnosti. Tedy součet rent, mezd, zisků, úroků, dividend. Takto získáme ukazatel, který se nazývá národní důchod. Ten je poněkud menší než hrubý domácí produkt. Rozdíl je způsoben zejména dvěma faktory restitučními investicemi a nepřímými daněmi. Po úpravách o tyto dvě položky jsou potom výsledky shodné. Teoreticky jsou výsledky všech tří metod identické, avšak v praxi existují určité rozdíly. Na některé již bylo poukázáno v předešlém odstavci a dále můžeme uvést například skutečnost, že údaje o důchodech jsou převážně odvozovány z důchodových daní, údaje o výdajích pak z anket v domácnostech. Proto výsledky všech tří metod dávají poněkud odlišné hodnoty. Například Velká Británie řeší tento problém výpočtem průměrné hodnoty z těchto tří různých měření. (Kolář, 1997, str. 168) Způsob měření není přitom nijak neměnný v čase. Použitá metodika se v čase mění podle zjištěných nedostatků HDP. Proto například Český statistický úřad přidává v posledních letech pro zpřesnění některé nové položky: odpisy státních institucí, přírůstek hodnoty silnic, dálnic, mostů a tunelů, černou a šedou ekonomiku apod. (HOLMAN, 2004, str. 21, 22) Výdajová metoda Důchodová metoda Shrnutí Proto, abychom mohli v čase zvyšovat kvalitu života člověka a zajišťovat dlouhodobou udržitelnost, potřebujeme tyto veličiny měřit. K tomu nám zatím slouží nejlépe ukazatel HDI Index lidského rozvoje, zavedený a využívaný již zhruba dvacet let na půdě OSN. Ostatní instituce a země samotné pak nejčastěji používají pouze HDP či HNP pro měření souhrnné produkce. Tyto dva podobné indikátory jsou využívány v téměř nezměněné podobě již několik desítek let. Jsou na nich vystavěna geografická i časová srovnání na celém světě. Mají díky tomu několik modifikací odečtením odpisů získáváme čistý domácí, respektive čistý národní produkt, přepočtem na jednoho obyvatele získáváme z ekonomické síly země ekonomickou úroveň země, která nejlépe vypovídá o životní úrovni v dané zemi. Odpočtem dalších položek pak získáme národní důchod, osobní důchod a osobní disponibilní důchod. Pokud bychom odstranili četné nedostatky HDP (například nezapočtenou práci žen v domácnosti, černou a šedou ekonomiku, vlastní produkci potravin, ), pak dojdeme k ukazateli nazvanému čistý ekonomický blahobyt. Ten je zatím nejdokonalejším měřítkem, avšak v reálné praxi není dosud používán. I samotné měření HDP je možno provádět několika metodami využíváme metodu produktovou, výdajovou a důchodovou, jejichž výsledky vedou po určitých úpravách ke shodným konečným číslům. Na tvorbě HDP se podílí asi dvacet odvětví, která členíme na primární, sekundární a terciární sektor. Vytvořený HDP je potom užit na spotřebu, investice, vládní výdaje či čisté vývozy

26 Graf č. 1 1 Index lidského rozvoje 0,98 0,96 0,94 0,92 0,9 0,88 0,86 0,84 Island Norsko Rakousko Kanada Irsko Švýcarsko Japonsko Nizozemí Francie Finsko USA Španělsko Dánsko Rakousko Spoj.království Belgie Lucembursko Nový Zéland Itálie Hong Kong Německo Izrael Řecko Singapůr Jižní Korea Slovinsko Kypr Portugalsko Brunei Barbados ČR

27 Tab. č. 1 1 Hrubý domácí produkt na obyvatele v PPS 1 Země EU (27 zemí) EU (25 zemí) EU (15 zemí) Belgie Bulharsko ČR Dánsko Německo Estonsko Irsko Řecko Španělsko Francie Itálie Kypr Litva Lotyšsko Lucembursko Maďarsko Malta Nizozemí Rakousko Polsko Portugalsko Rumunsko : : Slovinsko Slovensko Finsko Švédsko VB Chorvatsko Makedonie Turecko Island Norsko Švýcarsko USA Japonsko Pramen: RTAL&screen=welcomeref&open=/&product=STRIND_ECOBAC&depth=2 Poznámka: PPS (Purchasing Power Standards). Abychom vyloučili rozdíly v cenových úrovních jednotlivých zemí, přepočítáváme údaje na průměrné ceny zboží a služeb v zemích EU na bázi eura. 1 Poznámka: Při vytváření tabulky dle výše uvedeného zdroje jsme byli nuceni provést několik drobných úprav pro zjednodušení, zejména vynechat některé méně důležité řádky. Proto doporučujeme navštívit originální internetovou stránku, kde jsou vždy údaje aktuální a často také doplněny odbornými analýzami a komparacemi

28 Shrnující otázky: 1. Jaký ukazatel používá OSN pro měření kvality a udržitelnosti života? 2. Jakých hodnot může teoreticky nabývat HDI? 3. Jak je definován hrubý domácí a hrubý národní produkt? 4. Kolik existuje jednotlivých odvětví, která přispívají do HDP a do kolika sektorů je členíme? Ke každému sektoru uveďte alespoň jedno odvětví jako příklad. 5. Proč v nejvyspělejších zemích přispívají k HDP více služby než průmysl a zemědělství? 6. Čím se od sebe liší ekonomická síla a ekonomická úroveň země? 7. Jaký je rozdíl mezi nominálním a reálným HDP? 8. Vyjmenujte alespoň deset nedostatků měření HDP. 9. Jaký je rozdíl mezi hrubým a čistým domácím produktem? 10. Uveďte metody měření HDP. 11. Nakreslete nejjednodušší schéma ekonomiky se dvěma základními subjekty. 12. Uveďte čtyři oblasti užití souhrnné produkce. Klíčová slova: Index lidského rozvoje, hrubý domácí produkt, hrubý národní produkt, primární, sekundární a terciární sektor, ekonomická síla země, ekonomická úroveň země, nominální a reálný HDP, nedostatky HDP, čistý domácí a čistý národní produkt, národní důchod, osobní důchod, osobní disponibilní důchod, produkční, výdajová a důchodová metoda měření HDP, čistý ekonomický blahobyt, užití HDP. Otázky k zamyšlení: 1. Kdo je nositelem Nobelovy ceny za vytvoření HDI? 2. Které čtyři složky HDI obsahuje a ve kterých z nich je ČR nadprůměrná? 3. Jaký je rozdíl mezi makroekonomickým produktem a důchodem? 4. Která odvětví má zahrnovat kvartární sektor? 5. Sestavte za pomoci internetových zdrojů žebříčky deseti nejlepších zemí světa dle ekonomické síly a ekonomické úrovně země. 6. Který z nedostatků HDP se v ČR nyní oficiálně zohledňuje? 7. Čím se od sebe liší národní důchod, osobní důchod a osobní disponibilní důchod? 8. Kam byste u nejjednoduššího schématu ekonomiky (domácnosti, firmy) zařadili stát? 9. Která forma užití souhrnné produkce je většinou největší?

29 2 Makroekonomická rovnováha Makroekonomickou rovnováhou rozumíme takový stav ekonomiky, který nevyžaduje změny, tedy rovnost agregátní poptávky a nabídky. To znamená, že v celkové rovnováze se nacházejí všechny trhy výrobků, služeb, práce, půdy, kapitálu i peněz. Pokud existuje nesoulad a ekonomika není v rovnováze (rovnováha je ustálena mimo potenciální produkt), bývá zpravidla výsledkem nezaměstnanost, inflace a zpomalený ekonomický růst. Proto usilujeme o nastolení makroekonomické rovnováhy na úrovni potenciálního produktu (viz str. 26). Mechanismy jejího nastolení se mohou podle jednotlivých škol a směrů diametrálně lišit. Otázka makroekonomické rovnováhy je v makroekonomii klíčovou. Historicky vznikly různé pohledy na tento problém a to díky odlišným předpokladům fungování trhů. Záleží přitom na pružnosti cen, tedy schopnosti cen rychle reagovat na změny v poptávce a nabídce, stejně jako na rychlosti přeměny úspor v investice. Podle odlišných odpovědí na výše uvedené otázky vznikla dvě protichůdná řešení: klasický model vychází z elastických cen a plynulé přeměny úspor v investice a keynesiánský model předpokládá nepružné ceny a omezenou schopnost přeměny úspor v investice. V průběhu času byl potom vytvořen třetí model: neokeynesiánský model, který je kompromisem mezi předchozími dvěma. Všechna tato řešení jsou blíže rozpracována v následujících podkapitolách. 2.1 Agregátní poptávka Agregátní poptávka (AD Aggregate demand), tedy poptávka celé ekonomiky, je tvořena sumou výrobků a služeb, které jsou všechny subjekty tvořící stranu poptávky ochotny koupit. Sestává se z nám již dobře známých čtyř částí: Agregátní poptávka spotřeby domácností C investic I vládních výdajů G čistého vývozu X. Graficky lze vyjádřit agregátní poptávku s malými odlišnostmi obdobně jako poptávkovou křivku v mikroekonomii

30 U poptávkové křivky po konkrétním produktu v mikroekonomii máme na vodorovné ose grafu vyneseno poptávané množství v kusech či jiných jednotkách. Například pro banán kusy nebo kilogramy. V makroekonomii je nutno uvádět jednotku, pomocí níž je možno sečíst všechny výrobky a služby v ekonomice. Tedy např. Kč a HDP. Obdobně na svislé ose v mikroekonomii uvádíme cenu produktu v Kč. V makroekonomii však bude na svislé ose uvedena cenová hladina, tedy průměrná úroveň cen všech výrobků a služeb v ekonomice země. Tu vyjadřujeme pomocí cenových indexů, o nichž bude pojednáno podrobněji v kapitole o inflaci. Jak je z grafu také patrné, je ze čtyř složek agregátní poptávky pouze jediná závislá na výši cenové hladiny spotřeba. To způsobuje, že i celková agregátní poptávka je stejným způsobem větší při nižší cenové hladině. Ostatní složky jsou k cenové hladině indiferentní. Na velikost agregátní poptávky působí ve výše uvedených čtyřech oblastech mnoho různorodých faktorů. Namátkou uveďme: výše mezd, daní, móda, politická situace, apod. Zvýšení poptávky bychom v grafu zaznamenali posunem křivky doprava, snížení naopak posunem doleva. Výše uvedený průběh křivky agregátní poptávky uznávají všechny ekonomické školy a směry. Jediný významný rozdíl spočívá v pohledu dvou základních protichůdných ekonomických směrů na zásahy do velikosti agregátní poptávky. Klasičtí ekonomové tvrdí, že agregátní poptávka je vždy stabilní a nemá smysl do ní zasahovat. Jakékoli provedené změny podle nich způsobí pouze zhoršení situace, růst cenové hladiny. Keynesiánci se naopak domnívají, že agregátní poptávka bývá často menší než by odpovídalo dané situaci v ekonomice. Podle jejich názoru její zvýšení pomocí státních zásahů může nastartovat ekonomický růst. Obdobně příliš velká poptávka způsobuje přehřátí ekonomiky a neefektivní využívání zdrojů a je vhodné ji určitými zásahy snížit. 2.2 Agregátní nabídka Agregátní nabídka (AS - Aggregate Suppy) je celková suma všech výrobků a služeb vyprodukovaných v ekonomice země za určité období (nejčastěji rok). Agregátní nabídka

31 Graficky lze taktéž vyjádřit agregátní nabídku s malými odlišnostmi obdobně jako nabídkovou křivku v mikroekonomii. Zde ovšem nepanuje tak jednoznačná shoda na průběh nabídkových křivek u jednotlivých škol a směrů jako u poptávky. Především rozdělujeme nabídkovou křivku na krátké a dlouhé období. Dělící hranice není přitom přesně určena. Vychází totiž ze strnulosti nákladů. Jestliže platí kupní, nájemní, či pracovní smlouvy a nelze je změnit, pak jde o krátké období. Ceny jsou zde fixní. V dlouhém období vyprší platnost všech uzavřených smluv a poté můžeme sjednat podmínky jiné ceny se mohou přizpůsobit novým požadavkům. Tato pomyslná hranice je ale v každé zemi i čase jiná, a proto ji nedokážeme přesně vymezit. Pokud bychom podrobněji zkoumali popis výše uvedených grafů, dospějeme ke stejnému závěru jako u agregátní poptávky. Na horizontální osu vynášíme celkovou produkci země měřenou například reálným HDP a na vertikální ose je zachycena cenová hladina. V grafu nám navíc přibyl nový pojem potenciální produkt, který znamená ideální stav ekonomiky, kdy jsou ceny a mzdy v rovnováze, nedochází k inflaci a nezaměstnanost se blíží přirozené míře nezaměstnanosti. Není to nutně maximální výkon ekonomiky, neboť ten je většinou doprovázen nadvýrobou, drancováním přírodních zdrojů a neefektivním využitím výrobních faktorů. Takový stav ve vyspělých ekonomikách odmítáme pro dlouhodobou neudržitelnost

32 Zajímavý je pohled na agregátní nabídku u jednotlivých ekonomických škol a směrů. Klasičtí ekonomové a na ně navazující směry považují krátké období za natolik krátké, že jej zcela zanedbávají. Proto se agregátní nabídkou v krátkém období, i když ji připouští, nezabývají. Soustřeďují se pouze na agregátní nabídku v dlouhém období, jíž přisuzují podobu, která je uvedena v grafu číslo 5. Z výše uvedených grafů tedy uznávají pouze jeden. Keynesiánci a na ně navazující směry přitom považují krátké období za klíčové. Dlouhé období přitom uznávají, ale považují jej za natolik dlouhé, že je pro jejich analýzy téměř nepodstatné. Uznávají tedy oba dva výše uvedené grafy, i když pracují především s agregátní nabídkou v krátkém období. 2.3 Makroekonomická rovnováha - klasický model Tento model je historicky nejstarší a vznikl za předpokladu, že ceny a mzdy jsou dokonale flexibilní. Tedy agregátní nerovnováhu i nerovnováhu na jednotlivých trzích řeší zcela bez jakéhokoli vnějšího zásahu samotné síly trhu. Klasický model vychází z existence a vzájemné propojenosti následujících trhů: trhu výrobků a služeb trhu práce trhu kapitálu trhu peněz. Při zvýšené nabídce na trhu výrobků a služeb dojde k poklesu cen a trhy se vyčišťují, při snížené nabídce dojde ke zvýšení cen a objevují se další výrobci či dodavatelé. Při zvýšené poptávce dojde k nárůstu cen a zvýšená cena odradí některé kupující, při snížení poptávky poklesnou ceny a trhy se vyčišťují. Obdobný mechanismus platí pro trh kapitálu. Zde cena, tedy úroková míra, taktéž zajišťuje vyčišťování trhu a automatickou přeměnu úspor na investice. I na trhu práce působí stejný mechanismus a zde je cenou práce reálná mzda. I ta zabezpečuje za předpokladu neexistence mzdové strnulosti plynulé vyčišťování trhu a dosažení potenciálního produktu. Jiná situace nastává na trhu peněz. Klasičtí ekonomové vychází z kvantitativní teorie peněz. Peníze považují pouze za nástroj směny a zvyšování nabídky peněz podle nich nevede ke zvyšování bohatství, ale pouze ke změně cenové hladiny. Situaci v dlouhém období u klasického modelu si můžeme znázornit graficky takto:

33 Z grafu je taktéž patrný jednoznačný závěr, ke kterému dospěli klasičtí ekonomové. Jakékoli zásahy do agregátní poptávky, ať již její stimulace nebo naopak snížení, vedou ke zhoršení situace a změnám pouze u cenové hladiny. Doporučují tedy nezasahovat do ekonomiky. Skutečný výkon ekonomiky se sám udržuje na úrovni potenciálního produktu. Neexistují ztráty a nevyužité zdroje, nezaměstnanost je na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti. 2.4 Makroekonomická rovnováha - keynesiánský model Keynesiánský model rovnováhy vychází ze zcela odlišných předpokladů. Především ceny a mzdy jsou podle těchto skupin ekonomů nepružné, strnulé. Je to způsobeno nedokonalou konkurencí, vlivem regulačních zásahů státu, odborovým hnutím apod. Také neplatí automatická přeměna úspor na investice. Zde je poukázáno na pomalejší růst výdajů na spotřebu zapříčiněný sklonem k úsporám. Vychází se zde z takzvané Spotřební funkce, jejíž průběh je uveden v jedné z následujících podkapitol. V tomto modelu závisí tvorba úspor na úrovni důchodu, nikoli na úrokové míře. Investice jsou pak závislé na úrokové míře a tzv. sklonu k investování. Jsou tedy méně citlivé na úrokovou míru, než v klasickém modelu. Tím může dojít k nerovnováze na kapitálovém trhu a následně může být narušení mechanismu přeneseno prostřednictvím multiplikátoru i na ostatní trhy. V krátkém období má agregátní nabídka díky výše uvedeným předpokladům jinou podobu, než v období dlouhém. Je mírně rostoucí až vodorovná. Agregátní poptávka může být nedostatečná a potom dojde k situaci, že se celková rovnováha ustálí hluboko pod potenciálním produktem. Vedle nízké výkonnosti ekonomiky je takováto situace doprovázena i vyšší mírou nezaměstnanosti. To je situace, kdy keynesiánci doporučují zásahy státu, zejména stimulaci poptávky. Graficky lze situaci v krátkém období znázornit u keynesiánského modelu takto:

34 Z výše uvedeného grafu je patrno, jakým způsobem se bude měnit výše skutečného produktu při snižování nebo zvyšování poptávky. Je zde velmi dobře viditelná oblast nevyužitých zdrojů. To potvrzuje oprávněnost keynesiánských krátkodobých anticyklických státních zásahů do ekonomiky. Keynesiánci připouští i existenci dlouhého období, ale nepřikládají mu zvláštní význam. Pokud by zkoumali toto období, pak by situace odpovídala klasickému modelu - viz graf č Makroekonomická rovnováha - neokeynesiánský model Oba dva předchozí modely mají samozřejmě určité nedostatky. Proto vznikl v pořadí třetí model, neokeynesiánský kompromis. Nepřináší nový pohled na řešenou problematiku, je pouhou syntézou klasického a keynesiánského modelu. Platí zde, že v dlouhém období jsou ceny považovány za pružné a situace plně odpovídá klasickému pojetí. Pro období krátké je rozlišováno, zda se křivka agregátní poptávky nachází v interakci s agregátní nabídkou v oblasti nevyužitých zdrojů, tzv. keynesiánském poli nalevo od potenciálního produktu. Pak platí keynesiánské pojetí a doporučené zásahy státu. Nebo nejsou k dispozici volné zdroje, produkt je na úrovni potenciálního produktu nebo vyšší a nachází se v oblasti tzv. klasického pole. Tady se situace řeší jako u klasického modelu bez vnějších zásahů. I zde je možno situaci zachytit graficky:

35 V tomto modelu jsou použity dva nové pojmy, které jsou však na první pohled v grafu patrné a jsou také srozumitelné. Produkční mezera (output gap) je rozdíl mezi skutečným produktem a potenciálním produktem, pokud má skutečný produkt menší hodnotu nalevo od potenciálního produktu. Inflační mezera (inflationary gap) je opačný případ. Jde o rozdíl v případě, kdy je skutečný produkt vyšší než produkt potenciální napravo od potenciálního produktu. 2.6 Spotřeba Spotřeba a úspory Spotřeba je užití statků a služeb k uspokojování běžných potřeb. Přesněji spotřebou rozumíme užití krátkodobých produktů výrobků a služeb (oděvů, potravin, kosmetických služeb, ) a užívání předmětů dlouhodobé spotřeby (vozidel, nábytku, uměleckých předmětů, ). Spotřeba je rozhodující složkou užití hrubého domácího produktu. Je natolik významná, že ji v žádných, i velmi zjednodušených modelech, nikdy nezanedbáváme na rozdíl od ostatních složek. Její výše je závislá na výši cenové hladiny a společně s poklesem cenové hladiny roste. Vysokou spotřebu mají země velmi zaostalé s nízkou výkonností ekonomiky, neboť je u nich téměř celý produkt nutno použít pro přežití obyvatelstva. Stejně tak vysokou spotřebu mají paradoxně nejvyspělejší země světa, zde ovšem proto, aby byla potlačena nadvýroba a zamezilo se vzniku hospodářských krizí. Klasičtí ekonomové a na ně navazující směry považují spotřebu za stabilní a ve svých analýzách se jí podrobně nezabývají. Keynesiánci naopak podrobili spotřebu hlubší analýze. Keynes se podrobně zabýval studiem agregátní poptávky a tím i spotřebou a úsporami. Dospěl k mnoha závěrům, které se staly základem jeho učení, v němž je třeba zmínit zejména spotřební funkci, sklon lidí ke spotřebě, sklon lidí k úsporám, apod. Spotřeba Pramen: SAMUELSON, Paul A. NORDHAUS, William D. Economics. 14. vyd. McGraw-Hill, ISBN X. Str

36 Pramen: SAMUELSON, Paul A. NORDHAUS, William D. Economics. 14. vyd. McGraw-Hill, ISBN X. Str Ze spotřební funkce vyplývá, že vysoce příjmové skupiny obyvatelstva mohou spořit, na rozdíl od nízko příjmových skupin, které jsou nuceny čerpat úspory případně si půjčovat finanční prostředky i jen pro zajištění základních lidských potřeb. Keynes formuloval ukazatele pro měření sklonu ke spotřebě a úsporám: spotřeba průměrný sklon ke spotřebě = důchod úspory průměrný sklon k úsporám = důchod přírůstek spotřeby marginální (přírůstkový) sklon ke spotřebě = přírůstek důchodu přírůstek úspor marginální (přírůstkový) sklon k úsporám = přírůstek důchodu Úspory jsou zrcadlovým obrazem spotřeby. Jde o důchod, který nebyl vydán na statky a služby, tedy na spotřebu. 2.7 Investice Investice jsou celková suma výdajů na realizaci projektů, jejichž výstup neslouží konečné spotřebě. Mají tři složky: investice do podnikových staveb, zařízení a strojů investice do obytných budov investice do zásob. Úspory Investice

37 Stejně jako spotřeba jsou permanentní součástí zjednodušených ekonomických modelů. Výše investic není závislá na výši cenové hladiny a v grafu agregátní poptávky je konstatntní. Vysoké investice volí země, které jsou nuceny provést industrializaci nebo transformaci ekonomiky. Klasičtí ekonomové a na ně navazující směry považují investice za rovny úsporám a tvrdí, že jejich přeměna probíhá zcela automaticky sama bez nutnosti vnějších regulačních zásahů. Vycházejí z toho, že úspory a investice závisí na výši úrokové míry v opačném poměru, a proto dojde vždy k nalezení rovnováhy. Nevěnují proto investicím zvýšenou pozornost. Naopak keynesiánci dospěli k závěru, že úspory jsou funkcí disponibilního důchodu a investice závisí na budoucích očekávaných výnosech. Promítá se zde proto vedle výše úrokové míry také inflace, politická nestabilita a další faktory. Dalším významným objevem Keynese byl investiční multiplikátor. Objevil multiplikační účinek investic, když zjistil, že prvotní investice do ekonomiky vyvolá výrazně větší zvýšení hrubého domácího produktu. Velikost multiplikátoru, tedy násobitele, je podle něj dána mezním sklonem obyvatelstva ke spotřebě a k úsporám. Tohoto efektu poté využíval ke stimulaci agregátní poptávky. 2.8 Vládní výdaje na statky a služby Tato část agregátní poptávky již bývá někdy v těch nejjednodušších makroekonomických modelech pro přehlednost a srozumitelnost zanedbávána. Takovéto zjednodušení je možno učinit nikoli proto, že by se jednalo v celkovém objemu o položku snadno zanedbatelnou, ale proto, že je možno chování státu rozdělit na dvě složky. Na část, kdy se stát chová jako domácnost, nakupuje výrobky a služby a pronajímá výrobní faktory. A na část, kdy stát je možno zařadit do kategorie firem, které dodávají výrobky a služby a platí za pronajaté výrobní faktory. V praxi se jedná o položku velmi významnou, protože ve vyspělých zemích se blíží velikost státního rozpočtu jedné třetině hrubého domácího produktu. Pro každou jednotlivou zemi určíme výši výdajů vždy podle velikosti přerozdělovacího procesu, který je v daném čase v ní aplikován. Silný přerozdělovací proces je typický pro levicové vlády, naopak vlády pravicové ponechávají rozhodování o výdajích zpravidla pro větší účinnost jednotlivým subjektům trhu a částky odváděné a přerozdělované ve státním rozpočtu minimalizují. Většina modelů proto s touto samostatnou položkou již raději pracuje. Zejména potom keynesiánci a na ně navazující školy a směry, kde se s aktivní rolí státu v ekonomice počítá. Vládní výdaje na zboží a služby mají podle keynesiánců stejný multiplikační účinek jako investice. Účinnost tohoto multiplikátoru vládních výdajů je stejná jako u multiplikátoru investičního a oproti ostatním multiplikátorům mají účinnost největší

38 2.9 Čistý vývoz Čtvrtou složkou agregátní nabídky je čistý vývoz. Jedná se o rozdíl mezi exportem a importem. Může tedy nabývat kladných i záporných hodnot a jeho velikost může být v každé jednotlivé zemi a čase různá. Mohou existovat uzavřené ekonomiky, kde výměna statků a služeb se zahraničím je minimální a naopak u otevřených ekonomik v současné konzumní společnosti může projít zahraničním obchodem rozhodující procento výrobků a služeb. Jde o položku agregátní poptávky, která je v makroekonomických modelech často zanedbávána za předpokladu vyrovnané obchodní bilance. Stav, kdy se vývozy rovnají dovozům, může nastat i u velmi otevřených a vyspělých ekonomik. Takovéto modely jsou potom pro jednoduchost přehledné a srozumitelné. Na druhou stranu je třeba říci, že při potřebě přiblížit se co nejvíce realitě se v analýzách bez této položky neobejdeme. Kdybychom chtěli specifikovat faktory, které ovlivňují vývozy a dovozy zboží a služeb, pak bychom museli uvést velmi dlouhou řadu, u níž je těžké žádný faktor nevynechat. Proto dále uvádím především ty nejdůležitější: změny v zahraniční poptávce změny v měnových kurzech změny v cenové hladině tuzemska i zahraničí legislativní zásahy státu cla, licence, kvóty proexportní politika apod. Shrnutí Nezbytnou podmínkou optimální výkonnosti ekonomiky je podle všech ekonomických škol a směrů nastolení makroekonomické rovnováhy, tedy rovnost agregátní poptávky a agregátní nabídky nejlépe na úrovni potenciálního produktu. Způsobů, jak tohoto stavu dosáhnout, je však více, a podle toho rozeznáváme klasický model (zde je doporučováno nezasahovat z makroekonomického hlediska do ekonomiky), nebo keynesiánský model (který je vystavěn na pravém opaku, tedy na aktivním vstupování do ekonomiky zejména na straně agregátní poptávky) a neokeynesiánský model, který je syntézou předchozích dvou řešení. Pokud se rozhodneme z makroekonomického pohledu řídit ekonomiku, pak můžeme ovlivňovat spotřebu a úspory domácností, investice, vládní výdaje a čisté vývozy. Využíváme přitom efektů plynoucích z multiplikátorů a akcelerátoru pro potlačení produkční nebo inflační mezery

39 Tabulka č. 2-1 Investice na ochranu životního prostředí v roce v mil. Kčs/Kč, běžné ceny Programové zaměření ) ČR celkem v tom: 1) Předběžná data 1) Preliminary data ochrana vody (s výjimkou podzemní) ochrana ovzduší a klimatu ekologické nakládání s odpady rekultivace půdy ochrana přírody a krajiny redukce vlivu fyzikálních faktorů ochrana půdy a podzemní vody Pramen: Poznámka: Při vytváření tabulky dle výše uvedeného zdroje jsme byli nuceni provést několik drobných úprav pro zjednodušení, zejména vynechat některé méně důležité sloupce. Proto doporučujeme navštívit originální internetovou stránku, kde jsou vždy údaje aktuální a často také doplněny odbornými analýzami a komparacemi

40 Shrnující otázky: 1. Vysvětlete pojem makroekonomická rovnováha. 2. Nakreslete a popište graf agregátní poptávky. 3. Nakreslete a popište graf agregátní nabídky. 4. Charakterizujte alespoň pěti body klasický model makroekonomické rovnováhy. 5. Charakterizujte alespoň pěti body keynesiánský model makroekonomické rovnováhy. 6. Charakterizujte alespoň pěti body neokeynesiánský model makroekonomické rovnováhy. 7. Definujte pojem spotřeba a úspory. 8. Nakreslete a popište spotřební funkci. Kdo je jejím autorem? 9. Do jakých kategorií členíme z makroekonomického hlediska investice? 10. Které ze složek agragátní poptávky můžeme ve zjednodušených makroekonomických modelech zanedbat a za jakých předpokladů? 11. Jakými písmeny značíme jednotlivé složky agregátní poptávky? 12. Jak získáme z dovozů a vývozů čistý vývoz? Klíčová slova: Makroekonomická rovnováha, agregátní poptávka, agregátní nabídka, spotřeba domácností, investice, vládní výdaje, čistý vývoz, klasický, keynesiánský a neokeynesiánský model makroekonomické rovnováhy, úspory, spotřební funkce, investiční multiplikátor, akcelerátor, produkční mezera, inflační mezera. Otázky k zamyšlení: 1. Proč a jakými prostředky usilujeme o dosažení makroekonomické rovnováhy? 2. Která ze složek agregátní poptávky je indiferentní vzhledem k cenové hladině? 3. Jaká je dělící hranice mezi krátkým a dlouhým obdobím a čím je dána? 4. Vysvětlete rozdíl mezi pojmy produkční a inflační mezera. 5. Jaké závěry byste vyvodili ze spotřební funkce? 6. Uveďte synonyma k pojmu mezní sklon ke spotřebě. 7. Napište vzorce pro průměrný a marginální sklon ke spotřebě a k úsporám. 8. Vysvětlete princip investičního multiplikátoru. Kdo je jeho objevitelem?

41 3 Ekonomický růst a hospodářský cyklus 3.1 Ekonomický růst Měření ekonomického růstu Téměř všechny země bez výjimky se snaží, aby jejich produkce a životní úroveň obyvatelstva v čase stále a co nejvíce rostly. Splnění tohoto cíle vedle posílení ekonomiky země pak znamená úspěch hospodářské politiky vlády a spokojenost obyvatelstva. Proto jde o klíčovou oblast ekonomie. Ekonomicky nejvyspělejší státy sledují i rozvoj země v dalších oblastech, například školství, zdravotnictví apod. Potom hovoříme o hospodářském rozvoji. My však v této kapitole zůstaneme u sledování změn hrubého domácího produktu, tedy u růstu ekonomického. Ten natolik ovlivňuje i oblasti ostatní, že dokonce někdy používáme výraz ekonomický růst za synonymum hospodářského rozvoje. O ekonomickém růstu hovoříme tehdy, když se výstup ekonomiky v čase zvětšuje. Přirozeně teoreticky může nastat situace i opačná, potom jde o nežádoucí pokles. Existuje mnoho rovin, v nichž můžeme ekonomický růst sledovat. Jako první můžeme uvést růst potenciálního produktu. Již samotné určení potenciálního produktu je poměrně obtížné, je možno jej provést několika způsoby a většinou se dosahuje mírně rozdílných výsledků. Jednou z možností je ztotožnit jej se skutečným produktem v roce, kdy byly v ekonomice ceny a mzdy v rovnováze nebo bylo dosaženo přirozené míry nezaměstnanosti. Může být také určen jako dlouhodobý průměr skutečného produktu či jej zjišťujeme dalšími odlišnými způsoby. Zcela logicky je další variantou růst skutečného produktu. Tato varianta se nám však rozpadá na dvě teoretické možnosti: růst nominálního produktu růst reálného produktu. Zde je jasné, že sledovat přírůstek nominálního produktu je bezvýznamné, neboť inflace nám může případná srovnání natolik zkreslit, že by nebylo možné je v praxi využít. Proto sledujeme vždy růst reálného produktu s vyloučením vlivu inflace. Další rovinou je potom zvolení zcela konkrétního ukazatele pro měření souhrnné produkce. Zde to může být hrubý domácí produkt, hrubý národní produkt, ale také národní důchod. Všechny varianty a dokonce i některé další jsou možné. Ve většině případů však pracujeme s hrubým domácím produktem. Tady ale naše volba nekončí. I když zvolíme hrubý domácí produkt, musíme dále rozhodnout, zda budeme pracovat spíše s jeho absolutní hodnotou v podobě ekonomické síly země nebo hodnotou vztaženou na jednoho obyvatele, tedy ekonomickou úrovní země

42 Obě dvě předchozí možnosti mají určitou vypovídací schopnost a své přednosti, avšak vzájemným srovnáním vychází jako účelnější práce s ekonomickou úrovní země, protože vylučuje vliv počtu obyvatel apod. Dokáže tak zachytit věrněji například vědeckotechnický pokrok, použité technologie výroby či jiné aspekty. Ale i tady může dojít k omylům, neboť některé země těží ze zásob nerostných surovin, turistického ruchu či jiných výhod. Samotné měření potom může mít tyto podoby: rozdíl Y = Y(t) Y(t-1) Y(t) Y(t-1) tempo růstu G = (%) Y(t-1) Y(t) koeficient růstu g = (%) Y(t-1) Literatura i konkrétní příklady z jednotlivých zemí ukazují, že trvale udržitelná hodnota ekonomického růstu se pohybuje okolo 3 až 5 % ročně. Výjimkou, která potvrzuje pravidlo, jsou tzv. asijští tygři, kteří dokázali udržet dlouhodobě až 8 % roční nárůst HDP. Modely a zdroje ekonomického růstu Vzhledem ke skutečnosti, že je ekonomický růst velmi sledovanou veličinou, byly v minulosti vytvořeny četné modely. Z ekonomů, kteří se aktivně zapojili v této oblasti, můžeme uvádět jména jako Ricardo, Malthus, Douglas, Solow, Harrod, Domar, Klein, Goldberger, Meadovs, Randes a další. Keynesiánské modely přitom vycházejí z rovnosti úspor a investic a kladou důraz na multiplikátory a efektivní poptávku. Neoklasické modely pak vycházejí z tzv. produkční funkce, kde celkový výstup ekonomiky je dán použitým množstvím a kombinací výrobních faktorů. Výsledkem četných výzkumů, které probíhaly prakticky nepřetržitě, je identifikace jednotlivých faktorů růstu, podmínek uchování stabilního růstu, doporučení pro stát k zajištění stálého růstu apod. Zdroje ekonomického růstu jsou bohaté a různorodé. Můžeme je rozdělit do dvou velkých kategorií podle toho, zda zajišťují intenzivní nebo extenzivní ekonomický růst

43 I když zdroje pro extenzivní růst mohou přispět významným způsobem, současné poznání dospělo k závěru, že jejich příspěvek pro ekonomický růst je již zastíněn ostatními zdroji. Je tomu tak proto, že lidské a přírodní zdroje (množství práce, úrodnost půdy, ) a kapitálové statky (stroje, budovy, stavby, ) nemohou zajistit efektivnější využívání omezených zdrojů a ochranu přírody. Druhá, taktéž početná skupina nástrojů, má výrazně větší možnosti zajistit ekonomický růst. Ten se zde dokonce může měnit skokem nebo je možno pomocí těchto nástrojů uchovat přírodní zdroje. Patří sem vyšší úroveň vzdělání, vyšší kvalifikace pracovních sil, technologické změny, inovace, vědecký pokrok, úspory z rozsahu, nasazení nástrojů marketingu a managementu apod. Existují však také četné bariéry ekonomického růstu. Patří sem demografické změny, únik mozků, přírodní katastrofy, nedokonalé zákonodárství, ochrana životního prostředí apod. 3.2 Hospodářský cyklus Typický průběh hospodářského cyklu je uveden na následujícím obrázku. Jsou z něj patrné charakteristické rysy kolísání výkonu ekonomiky kolem potenciálního produktu nebo trendu. V hospodářské praxi je ovšem případ od případu zcela jiný, jak svoji délkou, odchylkou od vyrovnaných hodnot, tak třeba svou strmostí apod. Nikde a nikdy se neopakovaly za sebou stejné cykly. Důvodem je skutečnost, že různorodých faktorů, které mají vliv na průběh hospodářského cyklu, je neuvěřitelně velké množství a jsou v každé zemi i čase v neopakovatelném složení. Tak, jako osciluje dle obrázku okolo trendu velikost souhrnné produkce, může teoreticky i prakticky v reálné situaci kolísat i celá řada dalších veličin. Především nezaměstnanost, inflace, reálné mzdy, úroková míra, saldo obchodní bilance a mnoho dalších. My svoji pozornost v této kapitole zaměříme především na prvně uvedenou souhrnnou produkci. Fáze hospodářského cyklu Expanze (vzestup, růst, rozmach, ) je ta část cyklu, pro niž je typický růst produkce na vyšší hodnotu, skutečný produkt roste rychleji, než potenciální. Skládá se ze dvou částí. První část označujeme jako oživení, obnovu, nebo zotavení. Tady se ekonomika vrací na úroveň, kterou již dosahovala dříve. Ve Expanze

44 druhé části je skutečný produkt vyšší než potenciální a zde se vžilo označení konjunktura či boom. Vrchol (horní bod obratu, ) maximální hodnota produkce v rámci daného cyklu. Vrcholí zde vzestup a je předzvěstí následného poklesu. Kontrakce (pokles, krize, ) představuje snížení produkce v čase. Následuje za horním bodem obratu a končí dolním bodem obratu. Výrazný pokles delší šesti měsíců označujeme jako depresi. Recese je označení pro mírnou formu kontrakce kratší šesti měsíců. Dno (sedlo, dolní bod obratu, ) je nejméně žádanou částí hospodářského cyklu. Důvodem je nejnižší produkce v rámci cyklu provázená vysokou nezaměstnaností, vysokou inflací nebo deflací apod. Stagnace již není bezpodmínečně nutnou fází hospodářského cyklu. Může se výjimečně objevit v některé z předchozích fází a je pro ni typické, že v jejím průběhu výkon ekonomiky neroste ani neklesá. Vrchol Kontrakce Dno Stagnace Nejhlubší deprese, která postihla světovou ekonomiku, proběhla v letech Zasáhla významně všechny země světa včetně tehdejšího Československa. Nezaměstnanost tehdy v nejvíce postižených zemích dosahovala mnoha desítek procent a inflace mnoha set procent ročně. Teorie hospodářského cyklu Mnoho významných ekonomů se zabývalo průběhem hospodářského cyklu a to proto, že kladné i záporné odchylky od potenciálního produktu působí ekonomice vážné problémy. Zcela jasná je situace záporných odchylek, kdy se produkce nachází pod potenciálním produktem. Tady, jak bylo uvedeno výše, se objevuje většinou velká nezaměstnanost (viz Okunův zákon). Při navyšování počtu nezaměstnaných se rychle snižuje koupěschopná poptávka a krize se bez účinných zásahů rychle zhoršuje a prohlubuje. Skutečnou situaci navíc dále ztěžuje většinou vysoká inflace, způsobená poklesem nabídky, nebo deflace vyvolaná prudkým poklesem poptávky. Proti tomuto stavu bojují ekonomiky všemi dostupnými prostředky. Zdánlivě neškodná větší kladná odchylka od potenciálního produktu pak může přinášet ekonomice také mnoho obtíží. Vzniká při přehřátí ekonomiky, kdy stroje běží na tři směny, lidé jsou zaměstnáni v pracovních dnech v prodloužených směnách nebo pracují i o sobotách a nedělích. Jsou neefektivně těženy a využívány nerostné suroviny a ničeno životní prostředí. Dříve nebo později se v takovéto situaci zaplní sklady nepotřebnou a neprodejnou produkcí, což je krok k propouštění zaměstnanců a uzavírání firem. Lze zpravidla říci, že čím dojde k většímu překmitu do kladných hodnot přes potenciální produkt, tím hlubší krize je následně vyvolána. Ideální je proto bez rozdílu zemí rovnoměrný trvalý růst skutečného produktu, s ročním nárůstem produkce okolo 3 až 5%, bez nežádoucí fluktuace produkce. Odpověď na to, jak k němu dospět, hledaly desítky ekonomů. Podrobovaly přitom podrobným analýzám ekonomický růst v jednotlivých zemích a zkoumaly

45 širší souvislosti. Dospěly přitom k mnoha různorodým názorům a ty, nejčastěji publikované, uvádím ve stručnosti v následujících odstavcích. Nejznámějším členěním je kategorizace dle délky hospodářského cyklu. Teorie dlouhých vln, jejíž autorství je připisováno Kondratěvovi, říká, že délka cyklu je let a cyklus je vyvoláván změnami v použitých zlomových technologiích výroby (parní stroj, spalovací motor, elektrická energie apod.). Teorie středních cyklů, kde je délka cyklu asi 10 let, vychází z představy, že změny jsou vyvolávány investičními výdaji. Autorem je Juglar. Za zmínku zde stojí spolupůsobení investičního multiplikátoru a akcelerátoru. Teorie krátkých cyklů, nebo spíše přesněji teorie opakování malých a velkých cyklů, kde ty malé trvají několik desítek měsíců a ty velké jsou jejich trojnásobkem. Vytvořeny byly Kitchinem a způsobují je změny v zásobách a rozpracované výrobě. Teorie dlouhých vln Teorie středních cyklů Teorie krátkých cyklů Mohli bychom hledat ještě další různá členění způsobená kolísáním agregátní nabídky nebo poptávky, ale uvedeme již pouze jméno jednoho ekonoma, který je s hospodářským cyklem bytostně spojován. Jde o J. A. Schumpetera, který se sice narodil v Třešti, ale svůj život prožil v zahraničí a tam se také proslavil. Jeho celoživotní dílo je spíše syntetické, ale zde vytvořil svou vlastní teorii založenou na inovacích. Vysvětlit je zde také třeba výše uvedené spolupůsobení multiplikátoru a akcelerátoru. Zatímco multiplikační efekt investic je nám již dobře znám a stručně jej lze charakterizovat jako několikanásobné zvýšení hrubého domácího produktu po realizaci určitých investic, je akcelerátor jev opačný. Tedy opačný nikoli tak, že snížením investic dojde k několika- násobnému snížení hrubého domácího produktu. Tento jev je nám z praxe dobře znám a jde stále pouze o multiplikační efekt investic vůči hrubému domácímu produktu. Akcelerátor je sice také násobitel mezi investicemi a hrubým domácím produktem, ale opačný z pohledu následku a příčiny. Říká nám, kolikrát se zvýší velikost investic při jednotkové změně hrubého domácího produktu. Působí společně s multiplikátorem a společně potom urychlují hospodářské procesy viditelné v hospodářském cyklu. Může působit i opačným směrem, při poklesu hrubého domácího produktu. Potom jej nazýváme decelerátorem. Investiční multiplikátor společně s akcelerátorem vytváří dle Keynese poměrně velké výkyvy v již tak složitém a labilním systému, kterým je hospodářský cyklus. Proto se pokouší jejich účinků využít jejich správným nasazením ve vhodném okamžiku právě ke stabilizaci. Současná makroekonomie dochází k závěru, že hospodářský cyklus má v horizontu několika let cyklický charakter, dvě nebo čtyři výše uvedené fáze a je vyvolán mnoha spolupůsobícími různorodými faktory. Příčiny cyklického kolísání V literatuře jsou popsány desítky faktorů, které způsobují rozkolísání agregátní poptávky a nabídky a je těžké je zcela všechny vyjmenovat. My je můžeme

46 rozdělit do několika skupin a nejvíce používané členění je na faktory vnější (exogenní) a vnitřní (endogenní). Dále bez hlubšího popisu uvádím ty nejdůležitější z nich: vědecké objevy technologické objevy inovace objevy nových území objevy nerostných surovin klimatické změny výkyvy počasí, přírodní katastrofy sluneční skvrny války, revoluce demografické změny zvýšení vzdělanosti zásahy vlády monetární politika investiční politika nedostatečná spotřeba daňová politika nerovnoměrnost příjmů politický hospodářský cyklus, O tom, že žádný výše uvedený faktor nezpůsobuje výkyvy v hospodářském cyklu jednotlivých zemí opakovaně zcela sám, jistě není pochyb. Shrnutí Výkonnost ekonomik u všech zemí v čase kolísá. Je to způsobeno většinou mnoha faktory, které spolupůsobí a vytvářejí situace, jež jsou ve stejné podobě na jiném místě či v jiném čase neopakovatelné. Každý hospodářský cyklus je tak zcela jiný. Klíčovým je přitom pro ekonomiku každé země rovnoměrný ekonomický růst bez cyklických výkyvů. Ty nejúspěšnější země jdou potom ještě dál a sledují širší indikátor hospodářský rozvoj. Ekonomický růst (či pokles) můžeme sledovat v mnoha rovinách, jako růst potenciálního produktu nebo skutečného produktu, nominálního nebo reálného produktu. Můžeme pracovat s ekonomickou silou země nebo ekonomickou úrovní země. Dnes víme, že trvale udržitelná tedy ideální, hodnota tempa ekonomického růstu je 3 až 5 % ročně. Zcela samozřejmě bez velkých cyklických výkyvů ekonomiky od potenciálního produktu, protože jak kladné, tak záporné odchylky jsou veskrze negativním jevem. Jen neradi vidíme v ekonomikách kontrakci, horní bod obratu či stagnaci. Tyto jevy vypovídají o špatné situaci, buď se ekonomika nachází pod hranicí produkčních možností, nebo ve stavu přehřátí, pro který je typické neefektivní využívání zdrojů. Příčin cyklického kolísání ekonomiky může být bezpočet, uveďme namátkou: vědecké objevy, inovace, války, revoluce, klimatické změny, zásahy vlád,

47 Tab. č. 3 1 Míra růstu reálného HDP eu EU (25 zemí) EU (15 zemí) ea ea ea Belgie Bulharsko Česká republika Dánsko Německo Estonsko Irsko Řecko Španělsko Francie Itálie Kypr Lotyšsko Litva Lucembursko Maďarsko Malta : : : Nizozemsko Rakousko Polsko Portugalsko Rumunsko : Slovinsko Slovensko Finsko Švédsko Spojené království Chorvatsko Makedonie (f) 3.1 Turecko Island Norsko Švýcarsko Spojené státy Japonsko (:) Není k dispozici (f) Předpověď Pramen: (f) (f)

48 Graf č. 3-1 Míra růstu reálného HDP vybraných zemí EU 27 ČR Slovensko Japonsko Chorvatsko Island Irsko Pramen:

49 Poznámka: Při vytváření tabulky dle výše uvedeného zdroje jsme byli nuceni provést několik drobných úprav pro zjednodušení, zejména vynechat některé méně důležité sloupce. Proto doporučujeme navštívit originální internetovou stránku, kde jsou vždy údaje aktuální a často také doplněny odbornými analýzami a komparacemi. Ze stejného zdroje jsme dále vytvořili i předchozí jednoduchý graf. Shrnující otázky: 1. Uveďte, jakým způsobem můžeme měřit ekonomický růst. 2. Vysvětlete rozdíl mezi potenciálním a skutečným produktem. 3. Proč častěji sledujeme přírůstky reálného než nominálního HDP? 4. Existuje záporný ekonomický růst? 5. Uveďte zdroje ekonomického růstu a seřaďte je dle účinnosti. 6. Nakreslete a popište graf hospodářského cyklu. 7. Vyjmenujte a charakterizujte několika body teorie hospodářského cyklu. 8. Vysvětlete pojem přehřátí ekonomiky. 9. Uveďte jména významných ekonomů spojená s teorií hospodářského cyklu. 10. Vysvětlete rozdíl mezi investičním multiptikátorem a akcelerátorem. 11. Definujte pojem inovace a uveďte několik příkladů. 12. Vyjmenujte alespoň deset příčin cyklického vývoje ekonomiky. Klíčová slova: Ekonomický růst, hospodářský rozvoj, potenciální produkt, skutečný produkt, nominální produkt, reálný produkt, tempo růstu, hospodářský cyklus, teorie hospodářského cyklu, délka hospodářského cyklu, expanze, kontrakce, horní a dolní bod obratu, stagnace, multiplikátor, akcelerátor, přehřátí ekonomiky, příčiny hospodářského cyklu. Otázky k zamyšlení: 1. Jaký je rozdíl mezi hospodářským rozvojem a ekonomickým růstem? 2. Jakým způsobem určujeme velikost nominálního HDP? 3. Napište vzorce pro měření ekonomického růstu. 4. Z čeho vycházejí keynesiánské a neoklasické modely ekonomického růstu? 5. Nalezněte synonyma pro výrazy: expanze, kontrakce, horní a dolní bod obratu. 6. Vysvětlete rozdíl mezi akcelerátorem a decelerátorem. 7. Uveďte další druhy multiplikátorů a seřaďte je dle účinnosti. 8. Charakterizujte osobnost J.A.Schumpetera. 9. Proč se nikdy nikde neopakují naprosto shodné hospodářské cykly?

50 4 Peníze a bankovní soustava 4.1 Peníze Jsou současným nejsilnějším nástrojem makroekonomické politiky. Jejich prostřednictvím je možno zásadním způsobem ovlivňovat vývoj v jednotlivých zemích. Za peníze považujeme vše, co může v daném čase sloužit jako všemi akceptovaný prostředek směny či placení. Mohly by proto mít, a také v minulosti měly, mnoho rozličných podob. Jejich stručný historický vývoj i pohled na současnost jsou uvedeny dále. Formy peněz Vývojová stádia peněz Formy peněz Samozásobitelství je jakýmsi nultým stádiem ve vývoji peněz. Předcházelo počátkům primitivní hospodářské aktivity lidí. Jedinec zajišťoval sběrem a lovem vše potřebné pro sebe a svoji rodinu a zde teprve vznikají první náznaky potřeby směny. Naturální směna zboží za zboží (barter). Šlo o prvotní podobu peněz, když prodávající proto, aby získal pro sebe potřebnou věc, směňoval přímo za přebytečnou věc. Často však musel uskutečnit několik takovýchto transakcí, aby získal pro sebe věc nutnou. Takováto směna byla z časových i dalších důvodů velice nevýhodná. Paradoxně se nám však dochovala dodnes v podobě tzv. barterových obchodů uskutečňovaných mezi zeměmi s nesměnitelnou měnou. Komoditní peníze. Šlo o stádium, kde byly využívány různé druhy zboží jako peníze. Všeobecným ekvivalentem zde byly podle podmínek té které oblasti například: plátno, kožešiny, mušle, olej, dobytek, pivo, víno, kovy, I zde se jednalo o poměrně nevýhodnou podobu směny, protože se objevovaly problémy s uchovatelností, dělitelností, kvalitou, možností přepravy apod. Drahé kovy jsou dalším ze stádií, které posunulo kvalitu peněz výrazně výše. Především zlato a stříbro bylo možno dobře uchovávat, přepravovat i dělit. Bylo u něj možno poměrně snadno ověřovat kvalitu a bylo možno uchovat značnou hodnotu i v malém množství drahého kovu. Určité výsadní postavení si zlato uchovává dodnes, i když soudobé peníze již nejsou se zlatem spojeny vůbec. Papírové peníze vznikly původně jako bankovky kryté zlatem a směnitelné za zlato. Pozdějším vývojem se zjistilo, že zlaté krytí a přímá směnitelnost nejsou nutné a tak se objevují tzv. státovky s nuceným oběhem bez zlatého krytí. Přestože je tato podoba peněz za podpory moderních ochranných prvků využívána ještě dnes, byla i přes své nesporné výhody již v mnoha ohledech překonána. Bezhotovostní peněžní styk je současná podoba peněz, doplňující mince a papírové peníze. Jedná se o neuvěřitelně široké spektrum podoby peněz, kde

51 mnohdy jsou peníze nahrazeny na různých nosičích pouhým záznamem. Patří sem šeky, skoro-peníze, vysoce likvidní cenné papíry apod. Budoucí podoba peněz. Zde vývoj spěje nezadržitelnými kroky dál. Ideálem by zřejmě bylo nepadělatelné médium evidované na centrálním počítači, s nímž je možno platit všude. Peněžní agregáty, trh peněz Přesto, že se nám z pohledu mikroekonomického jeví jako velmi jednoduché definovat dnešní podobu peněz, je toto z pohledu makroekonomického značný problém. Trh peněz je totiž velmi pestrý a soudobé formy peněz jsou na něm rozličné. Krátkodobý peněžní trh, sloužící k dočasnému uložení peněz, spekulacím apod., nazýváme trh peněz. Dlouhodobý peněžní trh, který zabezpečuje financování dlouhodobých investičních záměrů domácností, firem a státu, označujeme jako trh kapitálový. Trh peněz Pěkným příkladem výše uvedené pestrosti peněžních forem jsou peněžní agregáty, kde samotné jejich vymezení a šíře pojetí se jeví velkým problémem. V dalším textu uvádíme ty nejužívanější z nich: Agregát M1 (transakční peníze) se skládá z oběživa (mince a papírové peníze) a bankovních peněz (peníze uložené k okamžitému vyzvednutí). Agregát M2 (širší peníze) je taktéž složen ze dvou částí. Patří do něj agregát M1 a termínovaná depozita do určité hodnoty. Agregát M3 (jiné peníze v širším smyslu) zahrnuje agregát M2 a velká termínovaná depozita. Se zvyšujícím se indexem u výše uvedených agregátů M, dochází ke snižování likvidity. Tedy snižuje se schopnost rychlé přeměny v hotové peníze. Agregát L - (likvidní aktiva) obsahuje agregát M3 a další složky (krátkodobé cenné papíry ministerstva financí, ). Lze říci, že agregátů existuje v jednotlivých zemích celá řada. Namátkou uveďme agregát M0, M1A, L1, D, Současní ekonomové se dosud přou o jejich přesné složení i význam. Funkce peněz Funkce peněz Prostředek směny. Toto je nejdůležitější funkce peněz. Díky mnoha tisíciletému vývoji urychlují současné peníze maximálním možným způsobem směnu a umožňují tak vytvářet rychleji a snáz stále větší agregátní produkci

52 Zúčtovací jednotka. I toto je nezastupitelná funkce peněz. Umožňuje ohodnocování, poměřování i sčítání na úrovni mikroekonomické i makroekonomické. Uchování hodnot. Tato funkce umožňuje časové oddělení aktu koupě a prodeje, poskytuje možnost odložit nákupy na dobu, kdy budou výhodnější. Stejně tak mohou peníze sloužit například tezauraci apod. Vztah peněz ke hrubému domácímu produktu můžeme ve stručnosti uvést tzv. Rovnicí směny. Platí v ní vztah: P. Y = M. V P cenová hladina, Y agregátní produkce, M množství peněz v oběhu, V rychlost obratu peněz. Poptávka po penězích Poptávka po penězích je v makroekonomii vytvářena jednotlivými makroekonomickými subjekty. Je tedy dána součtem poptávky domácností, firem a státu, respektive poptávkou ze zahraničí. Její výše závisí zejména na velikosti hrubého domácího produktu, cenové hladině a pochopitelně na úrokové míře. Stejně jako v některých předchozích kapitolách, i zde je možno říci, že existují na problematiku poptávky po penězích různé názorové proudy a moderní makroekonomie tuto oblast podrobně zkoumá jako jeden z ústředních problémů. Keynesiánci, a na ně navazující směry, pracují s poptávkou po penězích daleko více a provádějí v ní daleko hlubší analýzy než jiné ekonomické školy a směry. Keynes odmítal zjednodušený pohled klasických ekonomů a rozdělil poptávku po penězích na čtyři části: Poptávku transakční - je běžným typem poptávky, která zabezpečuje nákup výrobků a služeb. Poptávku opatrnostní - je vyvolána většími nákupy a držbou peněz pro jistotu. Poptávku majetkovou - snaha držet aktiva v likvidní formě bez rizika jako symbol bohatství. Poptávku spekulační - jde o poptávku spekulační, ať již vynucenou nebo cílenou. Prosazoval myšlenku, že poptávka transakční a opatrnostní je dána úrovní individuálních důchodů, poptávka majetková a spekulační pak podle něj závisí zejména na výši úrokové míry. Spojením transakční a opatrnostní poptávky dostáváme aktivní poptávku po penězích. Spojením majetkové a spekulační poptávky dostáváme pasivní poptávku po penězích. Sloučením aktivní a pasivní poptávky po penězích dostaneme tzv. LM funkci (liquidity, money). Její průběh je patrný z následujícího grafu. Tam také vynášíme tzv. IS funkci (investment, saving). Výsledkem střetnutí těchto funkcí je bod rovnováhy mezi agregátní produkcí a úrokem

53 Na těchto základech byla dalšími stoupenci tohoto směru vybudována obsáhlá teorie, která je vyučována v pokročilých kurzech na vysokých školách pod označením Analýza IS - LM. Její přínos pro soudobou praxi a platnost jsou však sporné, a proto je stále více zastiňována jinými teoriemi. V kontrastu s výše uvedeným přístupem je klasická monetární teorie a na ni navazující monetarismus. Ta vychází z předpokladu, že peníze jsou poptávány pouze pro transakční účely. Ukládání peněz pro účely hromadění a spekulací odmítá jako neracionální chování. Tvrdí, že poptávka po penězích sice závisí na několika faktorech, je ale v čase stabilní. Proto se jí ve svých analýzách nijak zvlášť nezabývá a zaměřuje se na nabídku peněz. Nabídka peněz Na rozdíl od poptávky po penězích je nabídka peněz dána působením jediného subjektu centrální banky či jiné autority v dané zemi. Zatímco poptávku po penězích ovlivňuje ústřední banka jen částečně, nabídku peněz má prostřednictvím tzv. monetární politiky (viz kapitola o monetární politice) zcela ve své režii. Napomáhají ji k tomu mnohé nástroje, o kterých bude pojednáno podrobněji dále. Nabídka peněz je daleko méně citlivá na úrokovou míru. Proto se tato skutečnost projevuje tím, že je křivka nabídky peněz prudce rostoucí až vertikální. Viz následující graf. Ve stejném grafu také vidíme rovnováhu na trhu peněz, kde rovnovážný bod je dán průsečíkem křivky poptávky po penězích a křivky nabídky peněz

54 Zatímco keynesiánci, a na ně navazující směry, preferují analýzy poptávky po penězích, do hlubších rozborů a aktivní práce s nabídkou peněz se nepouštějí. Nevidí přímou vazbu mezi výkonností ekonomiky a nabídkou peněz. To je pravý opak přístupu liberálních směrů ekonomie. Bylo totiž v poválečném období na ekonomice USA empiricky zjištěno, že před recesí docházelo k poklesu růstu peněžní masy (agregát M1). Tuto skutečnost zkoumá podrobně celá řada škol a směrů. Některé z nich zde vidí přímou příčinnou souvislost, například monetarismus. Proto za zcela klíčovou pro dobré fungování ekonomiky označují nabídku peněz stoupenci monetarismu, a zároveň nabídku peněz považují za centrální problém makroekonomiky. Tvrdí, že pokud bude zabezpečen rovnoměrný růst peněžní zásoby, bude automaticky zajištěn i optimální výkon ekonomiky. 4.2 Centrální banka Jak již bylo uvedeno výše, efektivní fungování peněz v ekonomice zajišťuje bankovní soustava, když pouze zanedbatelné procento transakcí jde mimo ni, například v podobě tzv. přímého financování. Bankovní soustavou rozumíme vzájemně provázané množství bank a dalších finančních institucí. Podle hierarchických stupňů rozeznáváme jednostupňovou a dvoustupňovou bankovní soustavu. Zatímco jednostupňová soustava je pro moderní tržní ekonomiky pro své nedostatky nevhodná (mělo ji například socialistické Československo), lze říci, že dvoustupňová bankovní soustava je právě jedním z typických znaků vyspělých ekonomik. Tato soustava má dvě úrovně a jim příslušející činnosti: 1. Centrální (ústřední) banku. 2. Obchodní (komerční) banky. Centrální banka tvoří v každé zemi základní rámec bankovní soustavy a s vyspělostí ekonomiky stále roste její význam. Klíčovou otázkou pro centrální banku je její závislost či nezávislost na vládě. Ve světě existuje mnoho podob centrální banky, od zcela samostatného subjektu velmi nezávislého na vládě (Česká republika, Švýcarsko), přes systém několika soukromých propojených bank tvořících centrální banku (Federální rezervní systém USA), až po centrální banky, které jsou na vládách v dané zemi více či méně závislé (Velká Británie, Nový Zéland, Austrálie). Empirické studie, které v minulosti zkoumaly výsledky působení centrální banky v ekonomice (zejména míru inflace), dospěly k závěru, že nezávislé centrální banky dosahují výrazně lepších výsledků. ( HOLMAN, 2004, str.362) Centrální banka si nesmí stanovit jako hlavní cíl podnikání dosažení zisku, neboť kontrola takovéhoto podnikajícího subjektu by byla velmi složitá. I když jsou známy výjimky (Fed USA), kdy za určitých podmínek může ústřední banka zdaňovaného zisku dosahovat

55 Drtivá většina centrálních bank má tedy stanoven jiný hlavní cíl. Je jím stabilita měny nebo cenová stabilita (optimální velikost inflace a vysoká zaměstnanost v ekonomice). Tím se má dosahovat ideálních podmínek pro ekonomický růst v dané zemi. Kontrolní pravomoc nad centrální bankou ve vymezených oblastech přebírá většinou parlament či jiná významná instituce. Centrální banka vyvíjí mnoho činností a plní celou řadu funkcí. Zde jsou uvedeny ty hlavní z nich: emituje (vydává) peníze reguluje množství oběživa provádí finanční operace státu spravuje devizové rezervy státu dbá na stabilitu peněžních a kapitálových trhů uskutečňuje dozor nad komerčními bankami stanovuje úrokové sazby stanovuje výši minimálních povinných rezerv pro komerční banky stanovuje podmínky pro poskytování úvěrů Centrální banka se podílí jako jeden ze subjektů (i když nezávislý na vládě) na vytváření makroekonomické hospodářské politiky. Proto své působení (je-li to možné) koordinuje se všemi ostatními institucemi. Její činnost v této oblasti můžeme stručně označit za monetární politiku, která je popsána v následujících kapitolách. 4.3 Komerční banky Jde o různorodý komplex nespočtu univerzálních i specializovaných peněžních institucí, mezi nimiž můžeme vedle klasických bankovních domů nalézt i spořitelny, záložny, družstevní banky, v širším pojetí pak úvěrová družstva, pojišťovny, penzijní fondy, investiční fondy, Hlavním cílem komerčních bank je dosažení zisku. Proto je počet činností, které banky vykonávají, vysoký. Většinou je členíme do tří kategorií: Pasivní operace. Zde banka vystupuje jako dlužník, který přijímá vklady (od domácností, firem, státu, i jiných subjektů z bankovního sektoru) nebo prodává vlastní cenné papíry. Za svěřené prostředky vyplácí obvyklý úrok. Aktivní operace. Jsou klíčové pro většinu komerčních bank, protože jsou jejich hlavním zdrojem příjmů. Tady je banka v roli věřitele, který poskytuje klientům půjčky a úvěry, za které inkasuje sjednaný úrok. Neutrální (zprostředkovatelské) operace. Jde o velký počet služeb, které pomáhají financovat provoz bank. I když by mohly být poskytovány zdarma, dnes bývají zpravidla zpoplatněny. Patří sem vedení účtů, poskytování informací, zabezpečení platebního styku, kontakt se zahraničím, daňové poradenství, expertizy, směnárenská činnost, úschova cenných předmětů,

56 Činnost obchodních bank je významně determinována v mnoha ohledech bankou centrální. Pokud pomineme bankovní dozor, je nutno se zastavit u stanovení míry minimálních povinných rezerv, regulace úvěrů a podobně. Pro zabezpečení stability bankovní soustavy, předepisuje ústřední banka komerčním bankám (mnohde formou zákona) procento z u nich uložených vkladů, které musí zůstat uloženy ve formě depozit a nemohou být dále půjčovány. Jde o procento povinných minimálních rezerv. Toto procento výrazným způsobem ovlivňuje množství peněz uvolněných do oběhu, neboť zbylou část banky pro dosažení maximálního zisku okamžitě zapůjčí klientům. Stejně jako u multiplikátoru a akcelerátoru se i zde projevuje multiplikační efekt, který násobí množství složených prostředků v bance. Tento efekt však na rozdíl od předchozích případů může být větší a má také vliv pouze na množství peněz v oběhu a nikoli přímo na velikost hrubého domácího produktu. Princip tzv. depozitního multiplikátoru je patrný z následujícího příkladu. Tabulka č. 2 Minimální povinné rezervy Vklad u banky n-tého stadia Minimální povinné rezervy Zapůjčené prostředky Výše uvedené řady vkladů, rezerv i zápůjček z našeho příkladu jsou nehledě na velikost minimálních povinných rezerv vždy co do počtu členů nekonečně dlouhé. Jde o geometrické řady, které mají však konečný součet. Proto je možno spočíst, že u 10% minimálních povinných rezerv je depozitní multiplikátor roven 10. Znamená to, že do oběhu se v našem konkrétním případě dostane desetinásobek prvotního vkladu. Obecně se vypočte depozitní multiplikátor jako převrácená hodnota minimálních povinných rezerv, uvedených v podobě desetinného čísla. 1 M = D = r. D R M - množství peněz, které se dostaly do oběhu R - minimální povinné rezervy D - prvotní úložka peněz r - depozitní multiplikátor

57 Shrnutí Peníze patří mezi nejsilnější nástroje makroekonomické hospodářské politiky. Nahlédneme-li podrobněji do této problematiky, zjistíme, že trh peněz je velice pestrý a že formy peněz jsou na něm rozličné. Proto studium většinou začínáme vývojovými stádii peněz, a pokračujeme přes funkce peněz k problematické oblasti peněžních agregátů. Jednotlivé ekonomické školy a směry se postojem k penězům diametrálně liší. Tak například poptávku po penězích (vytvářenou domácnostmi, firmami či státem) podrobně zkoumají keynesiánci a na ně navazující směry, naopak za klíčovou považují nabídku peněz mnohé liberální ekonomické směry. Teorie i hospodářská realita potvrzují, že ideálem pro rozvoj ekonomiky je dvoustupňová bankovní soustava, kde centrální banka není závislá na vládě a komerční banky v tomto systému vytvářejí nezbytné konkurenční prostředí. Vykonávají přitom aktivní, pasivní a zprostředkovatelské operace. Centrální banka je zde vykonavatelem monetární politiky. Emituje peníze, vyhlašuje úrokové sazby, provádí kontrolu bank, ovlivňuje devizové kurzy,

58 Tab. č. 4 1 Národní měnový přehled stav 2006/ / / / / / / / / / / / /10 AKTIVA Čistá zahraniční aktiva (ČZA) , , , , , , , , , , , , ,7 Čistá domácí aktiva (ČDA) , , , , , , , , , , , , ,9 Domácí úvěry , , , , , , , , , , , , ,8 Čistý úvěr vládě (ČÚV) (včetně CP) , , , , , , , , , , , , ,0 ČÚV centrální vládě (včetně CP) , , , , , , , , , , , , ,1 ČÚV ostatní vládě (včetně CP) , , , , , , , , , , , , ,1 Úvěry podnikům a domácnostem (bez CP) , , , , , , , , , , , , ,8 Úvěry podnikům (bez CP) , , , , , , , , , , , , ,7 Úvěry domácnostem (bez CP) , , , , , , , , , , , , ,1 Ostatní čisté položky (vč.cp a kapitálu) , , , , , , , , , , , , ,9 Kapitál a rezervy , , , , , , , , , , , , ,8 PASÍVA M , , , , , , , , , , , , ,6 M , , , , , , , , , , , , ,6 Oběživo , , , , , , , , , , , , ,8 Jednodenní vklady , , , , , , , , , , , , ,8 Jednodenní vklady - domácnosti , , , , , , , , , , , , ,4 Jednodenní vklady - podniky , , , , , , , , , , , , ,4 Vklady s dohodnutou splatností , , , , , , , , , , , , ,1 Vklady se splatností - domácnosti , , , , , , , , , , , , ,2 Vklady se splatností - podniky , , , , , , , , , , , , ,8 Vklady s výpovědní lhůtou , , , , , , , , , , , , ,3 Vklady s výpovědní lhůtou - domácnosti , , , , , , , , , , , , ,9 Vklady s výpovědní lhůtou - podniky 3.837, , , , , , , , , , , , ,4 Repo operace , , , , , , , , , , , , ,7 Meziroční změny (%) M1 16,4 15,2 14,0 14,3 14,8 14,1 15,1 15,3 15,0 15,4 12,8 13,2 13,6 M2 9,9 9,0 9,9 10,1 10,6 10,6 11,4 12,1 11,2 11,4 11,4 11,0 10,6 Úvěry podnikům a domácnostem 20,1 21,3 20,5 20,7 20,3 20,8 21,0 21,0 22,0 22,5 23,7 24,2 24,9 Roční míry růstu (%) M1 16,9 15,7 14,7 14,5 15,1 14,5 15,3 15,4 15,1 15,8 13,2 13,7 14,3 M2 10,4 9,6 10,6 10,4 10,9 11,1 11,7 12,2 11,3 11,7 11,7 11,5 11,3 Úvěry podnikům a domácnostem 21,0 22,1 21,6 21,2 20,7 21,4 21,5 21,3 22,3 23,1 24,2 24,9 25,9 Pramen:

59 Poznámka: Při vytváření tabulky dle výše uvedeného zdroje jsme byli nuceni provést několik drobných úprav pro zjednodušení, zejména vynechat některé méně důležité řádky. Proto doporučujeme navštívit originální internetovou stránku, kde jsou vždy údaje aktuální a často také doplněny odbornými analýzami a komparacemi. Graf č. 4 1 Pramen:

60 Shrnující otázky: 1. Pokuste se definovat pojem peníze. 2. Vyjmenujte po sobě jdoucí vývojová stádia peněz. 3. Co znamená výraz barter a kde se s ním můžeme dnes setkat? 4. Uveďte rozdíl mezi bankovkami a státovkami. 5. Vyjmenujte a charakterizujte peněžní agregáty. 6. Uveďte funkce peněz. 7. Které subjekty v ekonomice ovlivňují poptávku po penězích a nabídku peněz? 8. Popište dvoustupňovou bankovní soustavu. 9. Uveďte hlavní funkce centrální banky. 10. Uveďte příklady pasivních, aktivních a neutrálních operací u komerčních bank. 11. Popište vztah mezi minimálními povinnými rezervami a depozitním multiplikátorem. 12. Uveďte hlavní cíl komerčních bank a hlavní cíl centrální banky. Klíčová slova: Peníze, formy peněz, vývojová stádia peněz, barter, bankovky, státovky, peněžní agregáty, funkce peněz, trh peněz, poptávka po penězích, nabídka peněz, bankovní soustava, centrální banka, komerční banky, pasivní, aktivní a neutrální operace, povinné minimální rezervy, depozitní multiplikátor. Otázky k zamyšlení: 1. Domníváte se, že jsou peníze nejsilnějším nástrojem makroekonomické politiky? 2. Uveďte příklady všeobecných ekvivalentů u komoditních peněz. 3. Čím se od sebe liší trh kapitálu a trh peněz? 4. Vysvětlete význam věty: U agregátů M se zvyšujícím se indexem dochází ke snižování likvidity. 5. Popište rovnici směny. 6. Jakým způsobem rozčlenil Keynes poptávku po penězích? 7. Co rozumíte pod pojmem Analýza IS-LM? 8. Uveďte nevýhody jednostupňové bankovní soustavy. 9. Proč si nesmí centrální banka stanovit jako hlavní cíl dosažení zisku? 10. Popište centrální banky několika zemí

61 5 Inflace a nezaměstnanost Inflace a nezaměstnanost ve své rozvinuté podobě znamenají většinou hrozbu pro hladké fungování ekonomiky a jejich konečným důsledkem bývá zpravidla snížení výkonnosti ekonomiky, mnohdy i velmi podstatné. Proto všechny vlády považují za důležité udržovat obě veličiny na přijatelné hranici, respektive je alespoň dostat pod kontrolu. 5.1 Inflace Pokud dojde v ekonomice ke zdražení některého výrobku či služby, nebude se s téměř jistou pravděpodobností jednat o inflaci. Důvodem je především to, že výrobků a poskytovaných služeb je v ekonomice velmi vysoký počet (viz první kapitola) a potom také skutečnost, že zatímco u některých výrobků se může v určitém okamžiku projevit i výraznější zvýšení cen, u jiných může naopak dojít k jejich snížení. Tyto i velké skupiny výrobků mohou své účinky na hladinu cen navzájem kompenzovat tak, jak to vidíme dnes například ve většině vyspělých ekonomik u neustále se zvyšujících cen potravin v protikladu s klesajícími cenami spotřební elektroniky. Proto i změny cen u desítek či stovek výrobků nemusí znamenat zvýšení inflace. Inflace je definována jako všeobecný růst cenové hladiny, tedy zvýšení průměrné úrovně cen určitých výrobků a služeb. Cenová hladina je průměrnou úrovní cen všech nebo vybraných výrobků a služeb v určitém období. Zde vyvstává otázka, zda zahrnovat ve výpočtech pro tyto účely všechny výrobky a služby, které byly vyprodukovány v daném roce v ekonomice, nebo se soustředit pouze na výrobky a služby podstatné pro určování životní úrovně obyvatelstva. Současná praxe využívá pro odpověď na výše uvedenou otázku oba dva výše uvedené principy. (Bližší pojednání viz cenové indexy.) Deflace je opakem inflace a znamená snížení cenové hladiny. Je zápornou inflací a v ekonomice se vyskytuje jen zřídka. Když se objeví, zpravidla signalizuje špatný stav ekonomiky, kdy prodejci musí zlevňovat téměř všechno zboží, aby vůbec prodali. Výše agregátní poptávky je nedostatečná a způsobí zpravidla pokles skutečného i potenciálního produktu. Dezinflace znamená pokles tempa růstu inflace. Protože většinu ekonomik provází v průběhu času především inflace, a to v různých intenzitách, a inflace je až na výjimky v ekonomice negativním jevem, sledujeme velmi pozorně i již výše zmíněné snížení tempa růstu inflace. Zde můžeme prozradit, že pokud se centrální banka, vláda či jiná autorita pokusí prosadit zmírnění tempa růstu inflace, bývá to většinou nákladné. Empirické studie ukazují, že např. v USA byla ztracena v letech na 1 % dezinflace až 4 % potenciálního produktu. (HELÍSEK str. 144) Stagflace je pro ekonomiku velmi nepříznivý jev, v podstatě vyšší inflace spojená s rostoucí nezaměstnaností. Ekonomika ji zaznamenává například v době stagnace. Taxflace je spojením inflace a zdanění. Příjemci nominálních důchodů se s růstem inflace dostávají do vyšších skupin zdanění. Inflace Cenová hladina Deflace Dezinflace

62 Míra inflace. Jejím prostřednictvím provádíme kvantifikaci inflace za využití cenových indexů. Nejčastěji jde o tempo růstu cenové hladiny. Určíme jej podle vzorce: cenová hladina (rok t) cenová hladina (rok t - 1) míra inflace = (%) cenová hladina (rok t - 1) Udává nám, o kolik procent vzrostla cenová hladina vztahující se k období (t) oproti cenové hladině období (t-1). Cenové indexy Index spotřebitelských cen (CPI Consumer Price Index) je pro účely měření inflace nejužívanějším cenovým indexem. Jde o explicitní cenový index. Vychází ze spotřebního koše, který byl nově vytvořen a zahrnuje méně než 1000 výrobků a služeb (potraviny, oděvy, doprava, školství, zdravotní péče, kultura, ) vybraných pro typického spotřebitele. Skladba těchto výrobků i jejich váha v celku byly určeny subjektivně, a proto je toto určení spolu se zastaráváním jedním ze slabých míst měření, i když jsou výrobky s postupem času obměňovány a váhy upravovány podle změny životního stylu ve společnosti. Sledují jej statistické orgány zemí měsíčně, i když nejdůležitější údaje jsou roční. Zjednodušeně se mu také říká index maloobchodních cen, právě proto, že měří ceny u konečného spotřebitele a zahrnuje maloobchod. Pro některé účely je počet v něm zahrnutých položek příliš malý, nezachytí včas nástup inflace, a proto používáme i další indexy. Index cen výrobců (PPI Producer Price Index). Je taktéž explicitním cenovým indexem, neboť i zde zahrnuté výrobky a služby a jejich váhy v celku jsou určeny uměle. Obsahuje však asi desetkrát větší počet položek, než index předcházející, a proto je přesnější a reaguje rychleji na změny cenové hladiny. Je sledován v několika stupních výroby: suroviny, polotovary a hotové výrobky. Vylučuje velkoobchod a maloobchod. Často je využíván v určitých samostatných oblastech ekonomiky, funguje pro zemědělskou, průmyslovou, stavební výrobu, apod. Deflátor hrubého domácího produktu (IPD implicitní cenový deflátor). Je implicitním indexem, který zahrnuje všechny výrobky a služby vytvořené v ekonomice země. Váhami v celku jsou přitom v daném roce skutečně vyrobené počty kusů. Je z tohoto pohledu nejpřesnějším indexem, který je však nevhodný pro určování vývoje životních nákladů v dané zemi. Nezahrnuje také žádné výrobky a služby importované do země z jiných ekonomik. Druhy inflace Inflaci je možno rozdělit z různých úhlů pohledu do mnoha kategorií. Nejčastější členění dále uvádíme: Mírná inflace (plíživá) je jednocifernou inflací, která je pro ekonomiku neškodná, někteří autoři dokonce uvádějí, že podporuje ekonomický růst. Většinou jde ruku v ruce s růstem výroby, mezd a reálného produktu. Peníze zde plní zcela svoji funkci. Index spotřebitelských cen Index cen výrobků Deflátor HDP Druhy inflace

63 Pádivá inflace (cválající) je inflací, kdy tempo růstu výkonu ekonomiky zaostává různou měrou za růstem cenové hladiny. Důsledkem je klesající kupní síla peněz, lidé se snaží se jich zbavovat ve prospěch věcného majetku či jiných aktiv. Transakce se indexují nebo probíhají v jiných měnách. Jde o inflaci ve výši desítek až stovek procent ročně. Při vyšších hodnotách pádivé inflace peníze postupně ztrácejí svoji funkci. Takto cválající inflace se těžko udržuje v přijatelných mezích. Její snížení je finančně náročné. Hyperinflace se vyznačuje troj i víceciferným růstem cenové hladiny ročně, respektive 50% růstem měsíčně. Peníze neplní svoji funkci, jsou nahrazovány barterem a stabilními zahraničními měnami. Jde o úplný rozklad ekonomiky, který může předcházet pádu vlády a občanským nepokojům. Zjevná inflace (otevřená) je navenek patrná, je možno jí měřit a účinně proti ní bojovat. Proto je přijatelnější než ostatní druhy inflace. Skrytá inflace. Jak u ní z názvu vyplývá, je nedostupná použitému nástroji měření. Spotřební koš ji nezachytí. Není možno proti ní účinně bojovat. Blokovaná inflace (potlačená). Jde o inflaci, která je navenek patrná v jiných ohledech. Vzniká například nesystémovými administrativními opatřeními. Jejím průvodním jevem může být stínová ekonomika, černý trh a další nežádoucí jevy. Dříve nebo později vyústí ve formu otevřenou. Poptávková inflace (poptávkou tažená inflace). Může být vyvolána kteroukoli z jednotlivých částí agregátní poptávky či jejich kombinací. Jde o vzestup agregátní poptávky nad potenciální produkt do oblasti inflační mezery. Mohou ji vyvolat investice, spotřeba, státní výdaje i zvýšené vývozy do zahraničí. V praxi to znamená například vyšší mzdy, levné úvěry, nízké daně, importovaná inflace apod. Nabídková inflace (nabídkou tlačená, respektive nákladová inflace). Bývá vyvolána zpravidla zvýšením nákladových položek, čímž dojde k poklesu reálného produktu pod úroveň potenciálního produktu. Konkrétní příčiny mohou být různorodé: zvýšení cen surovin, zvýšení mezd, zvýšení daní, politická rozhodnutí, monopoly, apod

64 Očekávaná inflace (setrvačná) je kategorie, která vzniká analýzou skutečné situace v ekonomice. Pokud lze situaci v ekonomice dopředu předvídat a odhadovat vývoj inflace s vysokou pravděpodobností, může agregátní poptávka i nabídka postupně růst v intencích právě očekávaných hodnot. Opakem je inflace neočekávaná, která má na ekonomiku i jedince nepříznivý dopad. Inflace pozvolná a skokem. Jejich podoba je patrná již z názvu. Vyrovnaná a nevyrovnaná inflace. Na tuto kategorii lze nahlížet ze dvou různých úhlů pohledu. Ten první znamená rovnoměrné nebo nerovnoměrné rozložení růstu cenové hladiny na celém portfoliu výrobků a služeb. Druhý pohled je potom kompenzace účinků inflace prostřednictvím indexace mezd, valorizace důchodů apod. Dopady inflace, protiinflační politika Již výše jsme uvedli, že deflace, která se objevuje jen zřídka, je v ekonomice nepříznivým jevem. Mírná inflace, zejména s hodnotami okolo jednoho, dvou či tří procentních bodů růstu ročně je pozitivní jevem a pro ekonomiku zároveň ideálním stavem. Složitější je situace u inflace pádivé. Zde dochází postupně s narůstající inflací k postupnému narušení peněžního systému. Peníze jsou nahrazovány jinými aktivy a ztrácí všechny své funkce. U inflace se zde objevuje přerozdělovací efekt, když na ní vydělávají dlužníci a ztrácí věřitelé. Dále postihuje příjemce fixních důchodů a nepostihuje vlastníky hmotných statků. Jsou zde patrné sociální dopady, protože nízko příjmové skupiny jsou především příjemci důchodů a nejsou majiteli reálných hodnot. Mění se struktura spotřeby, dochází k odklonu od zbytných výrobků a služeb k položkám nezbytným. To může vynucenými strukturálními přesuny rozkolísat celé hospodářství. Dále jsou ovlivňovány dovozy a kolísají měnové kurzy. Výše uvedené změny vedou většinou postupně k rozkolísání celé ekonomiky. Takovémuto stavu a hyperinflaci se snaží předcházet nejen vlády jednotlivých zemí samotné, ale dnes i nadnárodní organizace a orgány, jako například Mezinárodní měnový fond. Hyperinflace je stav, kdy roste neuvěřitelným tempem hodnota nemovitého majetku a dalších komodit, které mohou sloužit jako uchovatel hodnot, stejně jako potravin a dalších výrobků a služeb nezbytných pro život člověka. Dopady inflace

65 Pro boj proti inflaci existuje mnoho účinných nástrojů. Namátkou uveďme monetární a důchodovou (výjimečně i fiskální) politiku, posílení role trhu, vědecko-technický pokrok a použití nových technologií a postupů a mnoho dalších. Ty jsou pak také v praxi v různých kombinacích úspěšnými vládami intenzivně využívány. Přesto však někdy vlády účinně proti inflaci nebojují. Při boji proti inflaci jde totiž většinou o nepopulární kroky vůči obyvatelstvu a navíc vlády samy jsou velkými dlužníky. Proto často přesouvají tento úkol na vlády příští. 5.2 Nezaměstnanost Trh práce a nezaměstnanost představují poměrně významnou oblast, která zasahuje ekonomiku jako celek i její dílčí části či jednotlivce. Proto se s touto problematikou setkáme jak na úrovni celku v makroekonomii, tak u jednotlivých subjektů v ekonomice, tedy v mikroekonomii. Trh práce Poptávka po práci a nabídka práce spolu vytváří trh práce. Ten by mohl být teoreticky zcela elastický v podmínkách dokonalé konkurence a fungovat na bázi přírodních zákonů, nebo, a to je nejčastější případ, je svázán v podmínkách nedokonalé konkurence řadou zákonů a konvencí. V předchozím odstavci uvedená druhá varianta je typická pro vyspělé země Evropy a jejich model již přebírá díky tradicím a v rámci integrace i Česká republika. Mezi faktory, které způsobují nepružnost na trhu práce v těchto zemích, patří například pracovně-právní zákonodárství, vliv odborových hnutí, podpory v nezaměstnanosti, minimální mzda, sociální podpory apod. Poptávka po práci má klasický průběh, její velikost roste se snižující se mzdovou sazbou. Její podoba je vidět v následujícím grafu. Nabídka práce je v určitém smyslu také obdobou klasické nabídkové funkce, ale na rozdíl od poptávky se zde projevují určitá nepřehlédnutelná specifika. Pro spodní část individuální nabídkové křivky je typický substituční efekt, kdy se lidé pokouší nabízet více práce, neboť si za vyšší mzdu mohou pořídit více substitutů. Zde se průběhy zcela podobají. Jiná situace je v horní části křivky nad určitým bodem. Tam se začíná křivka nabídky práce zpětně zakřivovat (viz následující graf). Toto zakřivení je způsobeno tzv. důchodovým efektem, u něhož dochází u lidí k preferenci volného času před zaměstnáním při vysokých mzdových sazbách

66 Pramen: KLÍMA, Jan. Makroekonomie. Brno: MZLU Brno, ISBN X. Str.101,102. Pramen: KLÍMA, Jan. Makroekonomie. Brno: MZLU Brno, ISBN X. Str.107. V grafu č. 16 jsou zachyceny tři situace: Mzdová sazba je pod hranicí rovnovážné mzdy Zde vidíme počet zaměstnaných, kterých je ochotno za těchto podmínek pracovat jen malá část, (0 A ) prostor pro případnou pracovní sílu ze zahraničí, (A - X ) respektive počet dobrovolně nezaměstnaných (zbytek). Mzdová sazba je rovna rovnovážné mzdě Tento případ ukazuje pouze počet zaměstnaných (0 A) a počet dobrovolně nezaměstnaných (zbytek). Mzdová sazba je nad hranicí rovnovážné mzdy Tato varianta reprezentuje strnulé mzdové sazby, kdy je vedle určitého počtu zaměstnaných (0 A ) vidět i velikost nedobrovolně nezaměstnaných lidí (A - X ) a také již jen malou část dobrovolně nezaměstnaných (zbytek). Jaké jsou dnes největší problémy na trhu práce? demografické změny (porodnost, úmrtnost, poměr mužů a žen v některých oblastech, ) diskriminace určitých skupin (rasa, náboženství, ) kvalifikace pracovní síly zneužívání podpor v nezaměstnanosti a sociálních dávek nedokonalé právní normy a vymáhání práva

67 nevhodně nastavená výše minimální mzdy bariéry pro zájemce o práci ze zahraničí zahraniční pracovníci bez patřičných povolení, Nezaměstnanost Je jedním z hlavních makroekonomických ukazatelů. Má dopady do všech oblastí ekonomiky i civilního a politického života společnosti. Obyvatelstvo v zemi je možno rozdělit do těchto základních kategorií, i když jejich naprosto přesné vymezení je velmi obtížné: Zaměstnaní jsou lidé, kteří jsou řádně zaměstnáni nebo samostatně či jinak podnikají. Nezaměstnaní jsou ti, kteří nejsou zaměstnáni ani nepodnikají, ale práci si aktivně hledají. Ekonomicky aktivní obyvatelstvo (pracovní síla) je součtem předchozích dvou kategorií, tedy zaměstnaných a nezaměstnaných. Ekonomicky neaktivní obyvatelstvo (ostatní obyvatelstvo) je doplňkem k ekonomicky aktivnímu obyvatelstvu. Patří sem všichni, kteří nemohou být zařazeni v kategorii zaměstnaných či nezaměstnaných. Příkladem mohou být handicapovaní jedinci, důchodci, studenti, Nezaměstnanost samotnou potom můžeme rozdělit z různých úhlů pohledu do následujících kategorií: Frikční nezaměstnanost je bezproblémový jev, neboť dosahuje hodnot, které ekonomiku nejen nijak nezatěžují, ale dokonce jsou jí prospěšné. Jde o případy spojené s běžným životem každého člověka. Lidé se žení, stěhují, hledají si lépe placené a více jim vyhovující zaměstnání apod. Tím, že nalézají lepší možnosti pro svůj kariérní růst a mohou lépe využít svoji kvalifikaci či schopnosti, tak v konečném důsledku získávají sami a tím i celá společnost. Strukturální nezaměstnanost vzniká tak, že vlivem strukturálních změn ve společnosti dochází k významnému útlumu některých odvětví, doprovázenému většinou naopak expanzí jiných odvětví. To může být vyvoláno například změnami v těžbě nerostných surovin, transformací ekonomik, novými zlomovými výrobními technologiemi, změnami v zákonných normách, vývojem v zahraničním obchodu apod. Tato nezaměstnanost může v některých regionech vyvolávat určité problémy, avšak existuje mnoho účinných nástrojů, jak ji snižovat. Uveďme nejčastější možnosti: rekvalifikace, podpory a úlevy zaměstnavatelům, podpory vzdělávání, podpory dojíždění za prací či v některých zemích zcela samozřejmá ochota se za prací stěhovat. Cyklická nezaměstnanost není na rozdíl od výše uvedených dvou kategorií v ekonomice trvale přítomná. Objevuje se pouze v obdobích, která vyplývají z hospodářských cyklů vždy, jakmile se skutečný produkt dostane pod úroveň potenciálního produktu. Cyklická nezaměstnanost je nulová, když je celková nezaměstnanost rovna frikční a strukturální. Avšak pokud začne nabývat větších hodnot, dostává se ekonomika jako celek do vážných problémů. Bývá pak většinou dlouhodobá, Nezaměstnanost

68 udržuje se zpravidla několik měsíců. A tady již musí vláda nasadit silnější nástroje na její odstranění. Bývají to zpravidla investiční pobídky, snižování daní, plošná podpora podnikání a další velmi nákladné nástroje. Okunův zákon je na americké ekonomice z 80. let empiricky zjištěný vztah mezi nezaměstnaností a potenciálním produktem. Dnes říká, že pokud se skutečný produkt odchyluje od potenciálního produktu o 2 %, pak se nezaměstnanost změní o 1 %. Dobrovolná nezaměstnanost je složena z frikční nezaměstnanosti a určité části strukturální nezaměstnanosti. Patří sem dále ti, kteří z různých důvodů práci nehledají (pobyty v zahraničí, studia, preference volného času, ). Nedobrovolná nezaměstnanost nastává v okamžiku, kdy je nabídka pracovních příležitostí v absolutních číslech nižší než poptávka po práci. Zahrnuje především nezaměstnanost cyklickou a část nezaměstnanosti strukturální. Přirozená míra nezaměstnanosti je zvláštní kategorií, pro kterou platí, že nastává tehdy, když ceny a mzdy v ekonomice jsou v rovnováze, inflace je stabilní a dosahuje velmi nízkých hodnot. Přesně bychom ji naměřili tehdy, když je vyrovnán počet osob, které práci ztrácejí, s počtem osob, které práci ke stejnému okamžiku nalézají. Tehdy je vytvářen potenciální produkt a jde o ideální stav ekonomiky. Zjednodušeně lze říci, že je dána součtem frikční a strukturální nezaměstnanosti. Je pro ekonomiku přirozená a bezproblémová, když její snižování má smysl jen tehdy, pokud nabývá větších hodnot. Ve většině zemí se pohybuje mezi hranicí 4 % a asi 8 %. Jestliže se začíná blížit této vyšší hranici, nebo ji dokonce překračuje, může vláda zasáhnout a využít určité nástroje na její snížení. Z minulosti známe příklady, kdy některé země poté, co jejich sociální program pro obyvatelstvo postižené nezaměstnaností byl příliš štědrý či neobsahoval potřebné účinné kontrolní mechanismy, byly nuceny například omezit vyplácení sociálních dávek a podpor v nezaměstnanosti. Země také mohou v tomto případě poskytovat lépe informace, povolit zprostředkování zaměstnání soukromým subjektům apod. Hodnota přirozené míry nezaměstnanosti má sama od sebe tendenci ve všech ekonomikách vlivem nedokonalostí na trhu práce (pracovní zákonodárství, odborová hnutí, ) v čase pomalu růst.vláda zasahuje v okamžiku, kdy její příliš velká hodnota začne oslabovat výkon ekonomiky. Můžeme si na závěr položit otázku, jak nezaměstnanost zasahuje do ekonomiky a zda je třeba proti ní bojovat. Velmi stručně je možno odpovědět takto: Pokud nezaměstnanost přestoupí v konkrétní zemi hranici přirozené míry nezaměstnanosti, stane se jevem, který oslabuje výkonnost ekonomiky a to hned v několika rovinách. Především nezaměstnaní nevytvářejí žádnou produkci, která poté chybí při vytváření agregátní nabídky. Stejně tak jako nabídka je potom oslabena i agregátní poptávka, když podpora v nezaměstnanosti a další druhy používaných pojištění nemohou nahradit plně ušlou mzdu nezaměstnaných. Oslabovány jsou i příjmy státu v podobě nízkých vybraných daní a odvodů na zdravotní a sociální pojištění, které jsou jinak za plné zaměstnanosti určeny k přerozdělení. Zapomínat nemůžeme ani na s tím spojený celkový neklid v sociální sféře, kde se zvyšuje nemocnost, kriminalita, rozpad rodin apod

69 Měření nezaměstnanosti Přesto, že je možno uvádět výši nezaměstnanosti v podobě absolutní hodnoty celkové nezaměstnanosti v dané zemi, objevuje se tato podoba v praxi spíše jen výjimečně. Nejvíce používaným ukazatelem je míra nezaměstnanosti, která se počítá podle vzorce: počet nezaměstnaných míra nezaměstnanosti = (%) pracovní síly V praxi však došlo od v České republice ke změnám metodiky měření nezaměstnanosti, protože se snažíme jako nově přistoupivší země harmonizovat naši legislativu s legislativou Evropské unie. Český statistický úřad v současnosti používá dva odlišné postupy pro určování míry nezaměstnanosti. První metodika vychází z údajů, které jsou získávány od úřadů práce v jednotlivých okresech a sumarizovány Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR. Zde jsou v čitateli uchazeči celkem a ve jmenovateli u pracovní síly čtvrtletně sledovaný klouzavý průměr pro určité územní celky. uchazeči celkem míra nezaměstnanosti = (%) pracovní síly Druhá metodika je převzata z postupů využívaných ve statistikách Evropské unie. Zde jsou v čitateli uchazeči dosažitelní, tedy ti, kteří mohou okamžitě nastoupit (nejsou v pracovní neschopnosti, mateřské dovolené, ve výkonu trestu, neabsolvují rekvalifikační kurzy, apod.).ve jmenovateli pak pracovní síly + cizinci (živnostenský list, pracovní povolení, zájemci o práci z vybraných zemí EU). Data jsou zde sbírána zcela jinak. Nejedná se o údaje z úřadů práce, ale jsou prováděna statistická šetření v terénu přímo mezi nezaměstnanými pro zajištění větší přesnosti a objektivity. uchazeči dosažitelní míra nezaměstnanosti = (%) pracovní síly + cizinci Oběma metodami dostáváme odlišné výsledky. Ty se však liší v praxi jen málo, zhruba o jedno procento. Znamená to, že úřady práce registrují malé procento nezaměstnaných, kteří nelegálně pracují a pobírají nezdaňované příjmy. 5.3 Inflace a nezaměstnanost Ekonomové odedávna hledali vztah mezi inflací a nezaměstnaností. Osobností, které se o nalezení odpovědi na tuto otázku velmi zasloužily je mnoho, nejznámější pak zřejmě: A. W. Phillips. Dnes můžeme všechny významné ekonomy, kteří zde přispěli, rozdělit do dvou názorových proudů. První z nich říká, že mezi výše uvedenými veličinami závislost existuje. O toto tvrzení se zřejmě nejvíce zasloužil A. W. Phillips, který zkoumal statisticky míru nezaměstnanosti a vývoj mzdových sazeb ve Velké Británii za léta přibližně

70 až Dospěl přitom k určitým závěrům, na které později navázali další ekonomové a sestrojili na počest svého předchůdce tzv. Phillipsovu křivku. Ta představuje nepřímou závislost mezi oběma veličinami. Průběh je ale odlišný pro krátké a dlouhé období a je patrný z následujícího grafu. Druhý názorový proud, který je novější a představuje většinu soudobých ekonomů, popírá platnost Phillipsovy křivky. Ta je zpochybňována četnými odborníky zejména díky stagflaci, která se objevila ve vyspělých ekonomikách v 70. a 80. letech minulého století. Shrnutí Inflace a nezaměstnanost ve své rozvinuté podobě znamenají většinou hrozbu pro hladké fungování ekonomiky a jejich konečným důsledkem bývá zpravidla snížení výkonnosti ekonomiky, mnohdy i velmi podstatné. Proto všechny vlády považují za důležité udržovat obě veličiny na přijatelné hranici, respektive je alespoň dostat pod kontrolu. Bezproblémová je přitom pouze inflace mírná s hodnotami okolo 1 až 3 % ročně, všechny ostatní podoby inflace (pádivá, hyperinflace, skrytá, blokovaná, neočekávaná, nevyrovnaná, deflace, stagflace, ) pak představují pro ekonomiku větší či menší problém. Inflace je růstem cenové hladiny, kterou měříme pomocí cenových indexů indexu spotřebitelských cen, indexu cen výrobců nebo pomocí deflátoru. Boj proti inflaci jsou nepopulární opatření, která jsou často velice nákladná. Nezaměstnanost je silně ovlivňována změnami na trhu práce. Vliv na poptávku po práci a nabídku práce mají demografické charakteristiky, stupeň otevřenosti ekonomiky, národní zákonodárství apod. Některé kategorie nezaměstnanosti jsou pro ekonomiku pozitivním jevem (frikční a strukturální nezaměstnanost, dobrovolná nezaměstnanost, přirozená míra nezaměstnanosti), a proto proti nim nebojujeme. Problematická je naopak nedobrovolná nezaměstnanost, cyklická nezaměstnanost, apod., kdy stát musí často využít všechny dostupné prostředky k jejímu odstranění. Měření nezaměstnanosti doznalo po vstupu ČR do EU určitých změn, souvisejících s otevřením trhu pracovních sil. Odedávna se ekonomové snažili nalézt odpověď na otázku, zda existuje vztah mezi inflací a nezaměstnaností. Po mnoho let uznávaná nepřímá závislost, patrná z Phillipsovy křivky, však byla četnými ekonomy v současnosti vyvrácena

71 Tab č. 5 1 Míra inflace Evropská unie : : 1.7 (ei) 1.3 (ei) 1.2 (ei) 1.9 (i) 2.2 (i) 2.1 (i) 2.0 (i) 2.0 (i) 2.2 (i) 2.2 ea : : 1.6 (e) Belgie : : Bulharsko : : : Česká republika : : Dánsko : : Německo : : Estonsko : : Irsko : : 1.3 (e) Řecko : : Španělsko : : Francie : : Itálie : : Kypr : : Lotyšsko : : Litva : : Lucembursko : : Maďarsko : : 18.5 (i) 14.2 (i) 10.0 (i) 10.0 (i) 9.1 (i) Malta : : Nizozemsko : : Rakousko : : Polsko : : 15.0 (ei) 11.8 (ei) 7.2 (ei) Portugalsko : : Rumunsko : : (i) 59.1 (i) 45.8 (i) 45.7 (i) 34.5 (i) 22.5 (i) 15.3 (i) 11.9 (i) 9.1 (i) 6.6 Slovinsko : : Slovensko : : Finsko : : Švédsko : : Spojené království : : Chorvatsko : : : : : : : : : : : : Turecko : : 85.6 (i) 82.1 (i) 61.4 (i) 53.2 (i) 56.8 (i) 47.0 (i) 25.3 (i) 10.1 (i) 8.1 (i) 9.3 (i) Island : : Norsko : : Spojené státy : Japonsko : (:) Není k dispozici (e) Odhad Pramen:

72 Graf č. 5 1 Pramen:

73 Obr. 5 1 Pramen: -