Na počátku 20. století se

Transkript

1 90 ÚVOD PSYCHOTERAPIE 91 Sigmund Freud a Josef Breuer publikují Studie o hysterii. Carl Jung uvádí ve své knize Psychologické typy pojmy introvert a extravert. Anna Freudová uveřejňuje práci Já a obranné mechanismy. Karen Horneyová zakládá po neshodách s Freudem Americký institut pro psychoanalýzu. Carl Rogers rozvíjí terapii zaměřenou na klienta a osvětluje své teorie v práci Poradenství a psychoterapie. Melanie Kleinová předkládá kontroverzní dílo Závist a vděčnost stvrzující vrozenou přítomnost pudu smrti. Albert Ellis načrtává v knize Návod k racionálnímu životu racionálně emoční behaviorální terapii. Rodí se americká existenciální psychologie ovlivněná knihou Rollo Maye Existence Sigmund Freud uvádí ve Výkladu snů klíčové pojmy psychoanalýzy. Alfred Adler je po publikaci knihy Praxe a teorie individuální psychologie uznáván jako zakladatel individuální psychologie. Jacques Lacan předkládá na 14. Mezinárodním psychoanalytickém kongresu přednášku Stadium zrcadla. Erich Fromm píše Strach ze svobody, jedno z vlivných děl sociopolitické psychologie. Viktor Frankl píše po svém osvobození z Osvětimi knihu Člověk hledá smysl a naznačuje, že je nutné v utrpení nalézat smysl. R. D. Laing se v Rozděleném self pokouší popsat strukturu schizofrenické zkušenosti. Virginia Satirová, matka rodinné systémové terapie, publikuje knihu Společná terapie rodiny. Abraham Maslow definuje v knize Motivace a osobnost pojem sebeaktualizace. Na počátku 20. století se stal v USA vládnoucím přístupem k psychologii behaviorismus, evropští psychologové se však vydali odlišným směrem. Z velké části se o to zasloužilo dílo Sigmunda Freuda, jehož teorie se spíše než na studium mentálních procesů a chování soustředily na psychopatologii a na léčbu. Na rozdíl od behaviorismu se jeho myšlenky zakládaly ve větší míře na pozorování a na případových studiích než na experimentální evidenci. Freud pracoval určitou dobu u francouzského neurologa Jeana Martina Charcota a byl hluboce ovlivněn jeho užitím hypnózy při léčbě hysterie. V období stráveném u Charcota si uvědomil důležitost nevědomí, oblasti nevědomého myšlení, která jak cítil je klíčem k našemu chování. Byl přesvědčen, že přístup k nevědomí, který může získat mluvením s pacienty, přivede bolestné, skryté vzpomínky do bdělého vědomí, kde pacient může pochopit jejich smysl a dosáhnout tak úlevy od svých symptomů. Nové psychoterapie Freudovy myšlenky se rozšířily v Evropě i v USA. Freud kolem sebe shromáždil kroužek spolupracovníků ve Vídeňské psychoanalytické společnosti, k němuž patřili též Alfred Adler a Carl Jung. Oba však posléze nesouhlasili s určitými prvky Freudových teorií a vypracovali na základě jeho díla své vlastní, odlišné psychodynamické přístupy. Od Freuda se rovněž odklonily známé terapeutky Melanie Kleinová a Karen Horneyová i Freudova dcera Anna. Navzdory těmto názorovým rozdílnostem byly však Freudovy základní myšlenky další generací psychoanalytiků spíše modifikovány než zavrženy a nové teorie kladly důraz na rozdílné oblasti. Erik Erikson například prosazoval spíše sociální a vývojový přístup, zatímco Jung formuloval ideu kolektivního nevědomí. Po celou první polovinu 20. sto letí zůstala psychoanalýza ve svých různých formách hlavní alternativou k behaviorismu a až do doby po druhé světové válce nečelila žádným vážnějším problémům. V padesátých letech byla freudovská psychoterapie jednotlivými terapeuty stále praktikována, zejména ve Francii, kde působil Jacques Lacan se svými následovníky, ale objevily se i nové terapie, které se snažily přivodit v životě pacientů skutečnou změnu. Fritz a Laura Perlsovi a Paul Goodman rozvinuli poněkud eklektickou gestalt terapii (tvarovou terapii), zatímco existenciální filozofie inspirovala psychology, jakými byli například Viktor Frankl a Erich Fromm, kteří dali terapii výrazněji sociopolitické zaměření. Velmi důležitá byla skupina psychologů, kteří se na sklonku padesátých let při řadě setkání v USA usilovně snažili rozvinout humanističtější přístup a vytvořili rámec sdružení známého jako třetí síla, které se věnovalo zkoumání takových témat jako sebeaktualizace, kreativita a osobní svoboda. Zakladatelé tohoto hnutí Abraham Maslow, Carl Rogers a Rollo May zdůrazňovali důležitost mentálního zdraví a léčby duševních poruch. Snad nejvýznamnější hrozbou pro psychoanalýzu se v té době stala kognitivní psychologie, jež psychoanalýzu kritizovala pro nedostatek objektivní evidence buď v rámci její teorie, nebo její účinnosti při léčbě. Kognitivní psychologie naopak předkládala vědecky podložené teorie a později rovněž klinicky efektivní terapeutické postupy. Kognitivní psychoterapie Kognitivní psychologové kritizovali psychoanalýzu jako nevědeckou a její teorie jako nedokazatelné. Paul Watzlawick zpochybnil jeden z klíčových pojmů freudovské analýzy vytěsněnou vzpomínku a Elizabeth Loftusová ukázala labilní platnost všech forem vzpomínky. Kognitivní psychologie nabídla na rozdíl od toho psychoterapie založené na evidenci, například racionálně emoční behaviorální terapii (REBT) Alberta Ellise a kognitivní terapii Aarona Becka. Freudův důraz na vývoj v dětství a na osobní historii výrazně inspiroval vývojovou a sociální psychologii a psychoterapeuti jako Guy Corneau, Virginia Satirová a Donald Winnicott zaměřili na sklonku 20. století svou pozornost na rodinné prostředí, zatímco jiní, například Timothy Leary a Dorothy Roweová, se soustředili na sociální tlaky. Ačkoliv Freudovy původní myšlenky byly během let často zpochybňovány, vývoj od freudovské psychoanalýzy ke kognitivní terapii a humanistické psychoterapii vedl k obrovským pokrokům v léčbě duševních poruch a poskytl model pro studium nevědomí, našich pudů a chování.

2 NEVĚDOMÍ JE PRAVOU PSYCHICKOU REALITOU SIGMUND FREUD ( )

3 94 SIGMUND FREUD PSYCHOTERAPIE 95 Psychoanalýza př. Kr. Hinduistické védy popisují vědomí jako abstraktní, tichou, dokonale sjednocenou oblast vědomí Švýcarský lékař Paracelsus předkládá první lékařský popis nevědomí. Po 1880 Francouzský neurolog Jean Martin Charcot užívá hypnózy při léčbě hysterie a dalších abnormálních duševních stavů John B. Watson kritizuje Freudovy představy o nevědomí jako nevědecké a neprokazatelné Carl Jung tvrdí, že přítomnost univerzálních archetypů dokazuje existenci nevědomí. Nevědomí je jedním z nej zajímavějších pojmů v psychologii. Zdá se, že obsahuje veškerou naši zkušenost s realitou, i když samo zůstává mimo naši vědomou mysl či kontrolu. Je to místo, kde uchováváme všechny své vzpomínky, myšlenky a pocity. Pojem nevědomí fascinoval rakouského neurologa a psy chiatra Sigmunda Freuda, jenž chtěl zjistit, zda je možné vysvětlit věci, které se v té době zdály být za hranicí psychologie. Ti, kdo začali zkoumat nevědomí, se obávali, že může být plné psychické aktivity, která je příliš silná, příliš znepokojivá či příliš nepochopitelná, než aby ji naše vědomá mysl mohla do sebe pojmout. Freudovo dílo věnované tomuto tématu bylo průkopnické. Freud popsal strukturu mysli jako tvořenou vědomím, nevědomím a předvědomím a zpopula rizoval ideu nevědomí představou, že je to součást mysli, která určuje a vysvětluje pochody skryté za naší schopností myslet a vnímat. Hypnóza a hysterie Freud nahlédl do světa nevědomí v roce 1985, kdy se seznámil s prací francouzského neurologa Jeana Martina Charcota, jenž zdálo se úspěšně léčil pacienty se symptomy duševní nemoci pomocí hypnózy. Charcot zastával názor, že hysterie je neurologická porucha, která je způsobena abnormálními stavy nervového systému, a tato myšlenka skýtala důležité nové možnosti, jak ji léčit. Freud se po návratu do Vídně horlivě snažil tyto nové poznatky uplatnit, namáhavě však hledal účinnou techniku. V té době se setkal s Josefem Breuerem, respektovaným léka řem, jenž zjistil, že u jedné ze svých pacientek může vážné symptomy duševní nemoci značně zmírnit pouze tím, že ji požádá, ať popíše své fantazie a halucinace. Aby jí usnadnil přístup ke vzpomínkám na traumatickou událost, začal Breuer užívat hypnózu a po dva krát týdně probíhajícím sezení spojeném s hypnózou se všechny její symptomy zmírnily. Breuer dospěl k závěru, že symptomy jeho pacientky byly důsledkem rušivých vzpomínek skrytých v její nevědomé mysli a že hlasité vyslovení myšlenek je přivedlo do vědomí a umožnilo, že symptomy zmizely. To je případ Anny O. a současně první příklad uplatnění intenzivní Anna O., vlastním jménem Bertha Pappenheimová, byla lékařem Josefem Breuerem léčena na příznaky paralýzy a hysterie. Léčba byla úspěšná a Bertha Pappenheimová ji později sama popsala jako léčbu mluvením. psychoterapie jako léčby duševní nemoci. Breuer se stal Freudovým přítelem a kolegou a společně vypracovali a zpopularizovali metodu psychologické léčby za loženou na myšlence, že mnohé formy duševních nemocí (iracionální strach, úzkost, hysterie, zdánlivá ochrnutí a bolesti a jisté typy paranoie) jsou důsledkem traumatických prožitků, k nimž u pacienta došlo v minulosti a které jsou nyní před vědomím skryty. Freud a Breuer tvrdili, že svou technikou, popsanou ve společně uveřejněných Studiích o hysterii (1895), objevili způsob, jak vytěsněnou vzpomínku uvolnit z nevědomí a pacientovi umožnit její vědomé vybavení a citovou i intelektuální konfrontaci s daným prožitkem. Tento proces uvolnil uvězněné emoce a symptomy zmizely. Breuer však nesouhlasil s tím, že Freud nakonec podle jeho názoru kladl příliš velký důraz na Viz též: Johann Friedrich Herbart Jean Martin Charcot 30 Carl Jung Melanie Kleinová Anna Freudová 111 Jacques Lacan Paul Watzlawick 149 Aaron Beck Elizabeth Loftusová sexuální původ a obsah neuróz (problémů způsobených psychologickými konflikty), a oba muži se rozešli. Freud pak dále pokračoval v rozvíjení idejí a technik p s y cho a n a lý z y. Naše každodenní mysl Je snadné považovat realitu vědomí za samozřejmou a naivně se domnívat, že to, co si myslíme a cítíme, nač si vzpomínáme a co zakoušíme, tvoří celek lidské mysli. Freud však říká, že aktivní stav vědomí to znamená funkční mysl, jíž jsme si bezprostředně vědomi ve své každodenní zkušenosti je pouze zlomkem celkových psychologických sil působících v naší psychické realitě. Vědomí existuje v povrchové rovině, k níž máme snadný a bezprostřední přístup. Pod vědomím leží mocné dimenze Jestliže myšlenky, vzpomínky nebo impulzy jsou pro vědomou mysl příliš zatěžující nebo nepatřičné, než aby je mohla snést, jsou vytěsněny Rozdíl mezi našimi vědomými a nevědomými myšlenkami vytváří psychické napětí nevědomí, skladiště, z něhož je diktován náš kognitivní stav a naše chování. Vědomí je fakticky loutkou v rukou nevědomí. Vědomí představuje pouze povrch komplikované psychické sféry. Protože nevědomí je všezahrnující, říká Freud, obsahuje v sobě menší sféry vědomí a oblast označovanou jako předvědomí. Vše, co je vědomé co aktivně víme, bylo jednou, před svým vstupem do vědomí, nevědomé. Avšak ne vše se stane vědomým; mnoho z toho, co je nevědomé, zůstane v nevědomí. Vzpomínky, které nejsou v naší každodenní funkční paměti, ale nebyly vytěsněny, jsou v části vědomé mysli, již Freud označil jako předvědomí. Tyto vzpomínky můžeme kdykoli přivést do vědomí. Nevědomí pak funguje jako jakási nádoba pro myšlenky nebo vzpomínky, jež jsou, jež se může uvolnit, jen když jsou vytěsněné vzpomínky psychoanalýzou připuštěny do vědomí. Básníci a filozofové objevili nevědomí přede mnou. To, co jsem objevil já, je vědecká metoda, jíž můžeme nevědomí zkoumat. Sigmund Freud příliš intenzivní, příliš bolestné nebo jinak příliš silné, než aby je vědomá mysl mohla zpracovat. Freud byl přesvědčen, že hrozí li nebezpečí, že určité myšlenky a uloženy v nevědomí vedle našich instinktivních pudů, kde jsou bezprostřednímu vědomí nepřístupné. Nevědomí tiše řídí myšlenky a chování individua.

4 208 KOGNITIVNÍ PSYCHOLOGIE 209 Výzkum paměti 1885 Hermann Ebbinghaus popisuje křivku zapomínání v knize Paměť Frederic Bartlett udává sedm způsobů, jak dochází k omylům paměti v knize Vzpomínání George Armitage Miller vydává přednášku Magické číslo sedm plus nebo minus dvě Endel Tulving rozlišuje mezi sémantickou a epizodickou pamětí Elizabeth Loftusová zkoumá retroaktivní vzpomínky v knize Formování falešných vzpomínek Americká psycholožka Susan Clancyová zkoumá zdánlivé vzpomínky na únosy mimozemšťany. SEDM HŘÍCHŮ PAMĚTI DANIEL SCHACTER (1952) Zapomínání je podle Daniela Schactera základní funkcí lidské paměti, která jí umožňuje pracovat efektivně. Některé zážitky a informace, které se naučíme, jsou jistě potřebné, ale je tu spousta zbytečných maličkostí, které by jen zabíraly cenné místo v úložišti, takže jsou raději vymazány, řečeno pomocí analogie s fungováním počítače, jak se to v kognitivní psychologii často děje. Občas ale procesy selekce selžou. Co mělo být označeno za užitečnou informaci, je odstraněno z paměti, a tudíž zapomenuto a naopak triviální a naprosto nežádoucí informace, které měly být dávno odstraněny, zůstávají. Úložiště není jediná oblast paměti, kde se setkáváme s mož nými problémy. Během procesu vybavování dojde k popletení informací a ty pak zkreslí naši vzpomínku. Schacter vyjmenovává sedm způsobů, kterými nás paměť může zradit jsou to zapomínání, roztržitost, paměťový blok, záměna, sugestibilita, zkreslování a přetrvávání. S odkazem na bib lických sedm smrtelných hříchů a jako souhlas s magickým číslem sedm George Armitage Millera Schacter tyto problémové faktory pojmenoval jako sedm hříchů paměti. První tři nazval hříchy zapomínání a další čtyři jako hříchy provozní čili pamatování. Každý hřích může vést k určitému typu chyby při vybavování informace. První hřích, zapomínání, se týká zhoršování paměti v čase, především té epizodické (pamatování si událostí). Děje se to kvůli dvěma faktorům: lépe si vybavujeme nedávné události než ty vzdálené, a když si na danou udá lost vzpomeneme (vybavíme si ji Nechceme paměť, která uloží každičký zážitek. To bychom byli zahlceni přívalem bezcenných banalit. Daniel Schacter Viz též: Hermann Ebbinghaus Bluma Zeigarniková 162 George Armitage Miller Endel Tulving Gordon H. Bower Elizabeth Loftusová Frederic Bartlett z paměti), mozek ji znovu zpracuje a mírně pozmění. Roztržitost, hřích, který se projevuje zapomenutými klíči a zmeškanými schůzkami, není ani tak chybou vybavování jako selekcí při ukládání. Někdy jen nedáváme dobrý pozor na to, co děláme (jako když někam pokládáme klíče), mozek takovou informaci vyhodnotí jako nedůležitou a neuloží ji pro další použití. Opačný je hřích paměťového bloku, kdy si vzpomínku nelze vybavit, protože se jí do cesty postavila jiná. Příkladem je situace mám to na jazyku, kdy si nemůžeme vzpomenout na slovo, které velmi dobře známe. Provozní hříchy Provozní hříchy jsou o něco slo žitější, ale o nic méně časté. Při záměně si sice na informaci vzpomene správně, ale přiřadíme ji k mylnému zdroji. V případě sugestibility jde o podobný výsledek, vzpomínky jsou ovlivněny způsobem, jakým byly vybaveny; například jsou to odpovědi na návodné otázky. Hřích zkreslování způsobuje nepřesnost vzpomínky; to, co si myslíme nebo cítíme přitom, když si vzpomínku vybavujeme, zabarví její přesnost. Nakonec je tu hřích přetrvávání, kdy paměť funguje až příliš dobře a kdy se nám vytrvale vnucuje nějaká nepříjemná nebo zneklidňující vzpomínka, ať jde o drobné trapasy nebo o závažné stresující vzpomínky. Nicméně hříchy nemůžeme považovat za nedostatky paměti, zdůrazňuje Schacter, je to daň, kterou platíme za složitý systém, který po většinu času funguje spolehlivě. Někdy zapomeneme na důležité věci, pak jde o A někdy naše paměť poplete vzpomínky, pak jde o A někdy si pamatujeme věci, které bychom chtěli zapomenout, pak jde o Daniel Schacter Daniel Schacter se narodil v New Yorku v roce Střední škola v něm probudila zájem o psychologii, již odešel studovat na Univerzitu v Severní Karolíně. Po jejím ukončení pracoval dva roky v laboratoři vnímání a paměti v Durhamské nemocnici pro veterány, kde zkoumal a vyšetřoval pacienty s organickými poruchami paměti. V postgraduálních studiích pokračoval na Torontské univerzitě v Kanadě pod vedením Endela Tulvinga, jehož Sedm hříchů paměti práce s epizodickou a sémantickou pamětí vyvolávaly v té době živou debatu. V roce 1981 založil v Torontu oddělení paměťových poruch spolu s Tulvingem a Moscovitchem. O deset let později se stal profesorem psychologie na Harvardu, kde založil vlastní Schacterovu laboratoř paměti. Hlavní díla zapomínání. roztržitost. paměťový blok. záměnu. sugestibilitu. zkreslování. přetrvávání Za hranice paměťových stop 1996 Hledání paměti 2001 Sedm hříchů paměti

5 210 KOGNITIVNÍ PSYCHOLOGIE 211 ČLOVĚK NENÍ TOTÉŽ CO JEHO MYŠLENKY JON KABAT ZINN (1944) EXISTUJÍ OBAVY, ŽE BIOLOGIE ZPOCHYBNÍ VŠE, CO POVAŽUJEME ZA SVATÉ STEVEN PINKER (1954) Soustředěná meditace Cca 500 př. Kr. Siddhárta Gautama (Buddha) udává soustředění jako sedmý stupeň na Osmidílné stezce za skoncováním s utrpením. Po 1960 Vietnamský buddhistický mnich Thich Nhat Hanh popularizuje soustředěnou meditaci v USA. Po 1990 Zindel Segal, Mark Williams a John D. Teasdale vytvářejí meditačně kogni tivní terapii (MBCT) k léčbě deprese na základě terapie MBSR K a bat Zi n na Dialekticko behaviorální terapie využívá soustředění bez meditace u lidí příliš rozrušených, aby dosáhli žádoucího stavu mysli. Po druhé světové válce došlo ke zvýšenému zájmu o východní filozofie jak v Evropě, tak v Americe a pojmy jako meditace se staly součástí povědomí široké veřejnosti. Léčivé účinky meditace přilákaly pozornost amerického biologa a psychologa Jona Kabat Zinna, který vytvořil objevný program na snižování stresu prostřednictvím soustředění Buddhistická meditace propaguje trénování soustředěné meditace už více než let, ale její účinky na mentální a fyzické zdraví byly zkoumány a prokázány teprve začátkem 90. let 20. století. mysli (MBSR) a zavedl tak prvky meditace do rámce kognitivní terapie. Trénink soustředění Pro jeho přístup je základním pojmem soustředění. Jde o formu meditace, jejímž cílem je pozorovat vlastní myšlenky a mentální procesy (stejně jako své tělo a fyzické procesy) s odstupem, rozvolněně a bez hodnocení; tj. jde o to zůstat ve vlastním těle a pozorovat, co se děje v mysli, aniž by člověk cokoli odmítal či podporoval, jednoduše nechá všechno tak, jak je. Během soustředěné meditace se učíme pozorovat myšlenkové procesy s klidem, aniž bychom je kategorizovali, učíme se pochopit, že žijí vlastním životem. Myšlenka na neúspěch je například nahlížena jako pouhá událost v mysli, není to odrazový můstek k závěru jsem k ničemu. Tréninkem se lze naučit dívat se na mysl a tělo jako na jeden celek. Člověk je víc než jen tělo, říká Kabat Zinn, a víc než jen myšlenky v jeho hlavě. Viz též: Joseph Wolpe Fritz Perls Erich Fromm Aaron Beck Neal Miller 337 John D. Teasdale 339 Evoluční psychologie 1859 Biolog Charles Darwin říká, že emoce, vnímání a kognice jsou evoluční adaptace. Po 1960 Noam Chomsky tvrdí, že schopnost řeči je vrozená vloha John Bowlby prosazuje názor, že vazba novorozeněte k matce je geneticky naprogramovaná Britský biolog Richard Dawkins uvádí v knize Sobecký gen, že behaviorální tendence se vyvíjejí v čase prostřednictvím interakcí s jinými lidmi Americký evoluční psycholog Geoffrey Miller píše v knize Pářící se mysl, že lidská inteligence je ovlivněna pohlavním výběrem. Diskuse o tom, kolik z našeho chování je nám vrozeno a kolik lze připsat na vrub vlivu prostředí, probíhá už tisíce let. Někteří kognitivní psychologové prohlašují, že nedědíme jen některé povahové charakteristiky, ale že podléhají stejnému principu přirozeného výběru jako naše fyzické rysy. Poukazují na to, že mysl je produktem mozku a mozek je modelován genetikou. Toto nové pole evoluční psychologie se setkává s příkrým nesouhlasem, ale jeden z jejích předních představitelů, kanadský psycholog Steven Pinker tvrdí, že existují čtyři důvody, proč se vzedmul takový odpor proti myšlenkám evoluční psychologie navzdory všem empirickým důkazům. Prvním je obava z nerovnosti: pokud je mysl při narození jako nepopsaný list, pak jsou si všichni lidé rovni. Ale pokud zdědíme některé mentální rysy, pak jsou někteří z nás přirozeně ve výhodě. Druhým je obava, že pokud jsou některé nedostatky vrozené, nepodléhají změně, takže je jakákoli sociální reforma na podporu znevýhodněným zbytečná. Třetím důvodem je obava, že pokud je chování ovlivněno geneticky, zprošťuje nás to odpovědnosti za deliktní chování; tu převezme naše genetická výbava. Posledním důvodem je, jak říká Pinker, obava nejzásadnější. Pokud se smíříme s tím, že jsme ovlivněni evoluční psychologií, naše lepší city naše názory, motivy a emoce se zredukují na pouhé produkty genetického vývoje, biologie tím zpochybní všechno, co je nám svaté. Díky nepopsanému listu jsou rasismus, sexismus a třídní předsudky fakticky neudržitelné. Steven Pinker Viz též: Francis Galton Konrad Lorenz 77 John Bowlby Noam Chomsky