Maturitní témata ze společenských věd

Transkript

1 Maturitní témata ze společenských věd 1.) Psychologie - věda o psychice (=projev centrální nervové soustavy), zabývá se duševními vlastnostmi, procesy a stavy i jejich příčinami a projevy - předmětem psychologie je zkoumání duševního života člověka, psychických procesů, stavů a vlastností (chování, jednání, vědomí, podvědomí, prožívání ) prožívání všechny vnitřní, subjektivní psychické procesy a stavy; prožívání se navenek projevuje v chování člověka chování vnější projevy, které jsou zpracováním a vyjádřením vnitřní situace člověka - expresivní bezprostřední výraz prožívání - adaptivní předstírání, zastírání, stylizace Psychologie patří mezi empirické (tzn. založené na zkušenosti) vědy, které zahrnují vědy přírodní (biologie, chemie...) a humanitní (sociologie, kulturologie...) Psychologie přírodní i humanitní věda (psychika člověka je ovlivňována a utvářena na jedné straně biologickými faktory a na straně druhé faktory společenskými) Její hranice se prolínají s: - biologií (vědní obor studující živé soustavy, všechny fyzikálně chemické aspekty života s cílem poznat jeho podstatu a zákonitosti) - sociologií (věda o společnosti; studuje zákonitosti jejího vývoje, zkoumá zejména pravidla života sociálních skupin) - filozofií (věda zabývající se problémy bytí, poznání, světa a člověka) - antropologií (věda o člověku; o původu,vývoji a zákonitostech jeho fyzických změn) - kulturologií (vědní obor zabývající se studiem zákonitostí vzniku, vývoje a fungování sociokulturních systémů v čase a prostoru) Vývoj psychologie Psyché = duše duch, dech duše chápána jako oživující princip těla Logos = věda - toto slovo je řeckého původu, jako samostatná věda se zformovala v 2.polovině 19.století z filozofie experimentální psychologie Wundt - poznávání duševních pochodů pomocí vědecké introspekce behaviorismus Watson - chování člověka = reakce na podněty psychoanalýza Freud - rozhodujícím činitelem psychického vývoje jsou pudy, zejména sexuální analytická psychologie Jung - teorie o společném kolektivním nevědomí lidstva tvarová psychologie Wertheimer, Köhler - biologické, psychické a sociální jevy a procesy mají nedělitelnou povahu humanistická psychologie Maslow, Rogers - zdůraznila vědomí a sebeuvědomování

2 Členění psychologie Psychologické disciplíny: I. základní II. speciální III. aplikované / užité / praktické ad I. ad II. ad III. 1) psychologie obecná vymezuje předmět, základní zákonitosti, terminologii, metody, přehled teorií, dějin 2) psychologie ontogenetická (vývojová psychologie) zkoumá vývoj člověka od početí po smrt (psychický i tělesný) 3) psychologie fylogenetická (vývojová psychologie) zkoumá vývoj nervových soustav (od primitivních orgánů po člověka) 4) psychologie sociální interakce (vzájemné působení) mezi jedincem a společností 5) psychologie osobnosti zkoumá vývoj osobnosti, strukturu, vlastnosti 6) psychopatologie psychické poruchy, odchylky od normy 1) psycholingvistika vztah mezi myšlením a řečí 2) zoopsychologie srovnání psychiky zvířat a lidí 3) farmakopsychologie dopad léků a drog na psychiku člověka 4) psychometrie vytváření testů 5) psychohygiena duševní zdraví - uplatňují se v praxi v různých oborech lidské činnosti 1) psychologie práce určuje složení pracovních týmů, motivace pracovníků 2) vojenská psychologie 3) psychoterapie v nemocnicích; hipoterapie 4) poradenská psychologie pedagogicko-psychologické poradny 5) psychologie sportu motivace, odbourávání stresu 6) psychologie reklamy manipulování s lidmi 7) psychologie forenzní (=soudní) zkoumá stav obžalovaného 8) pedagogická psychologie výuka přiměřená věku, schopnostem Obecná psychologie - do dnešní doby byly vysloveny 4 názory na předmět psychologie: 1. předmětem psychologického zkoumání je duše - o jejím význam se uvažovalo především v rámci filosofie a) duše je substancí oživující tělo - je v něm uvězněná a svobodná až po smrti b) duše dává lidské existenci smysl (slabomyslní lidé dle tohoto názoru neměli duši) - experimentální psychologie Wilhelm Wundt 2. předmětem psychologického zkoumání je vědomí 3. předmětem psychologického zkoumání je chování - behaviorismus (vznikl v USA John B. Watson) 4. předmětem psychologického zkoumání je psychická struktura - člověk je komplexní bytost, skládá se z mnoha nejrůznějších složek, které výrazně ovlivňují jeho chování a prožívání

3 metody (=soubor pravidel, prostředků a zásad, kterými se řídí vědecký postup) a) kvalitativní (subjektivní) - biografické - životopis - psychoanalytické - rozhovor - sebepozorování (=introspekce) b) kvantitativní (objektivní) - experimenty - dotazníky - posuzovací škály - testy - pozorování (=extrospekce) metoda chce být validní (platná) a reliabilní (spolehlivá) rozdělení metod: - výzkumné (nové poznatky) - diagnostické (zkoumají osobnost z hlediska normality) - obecně použitelné (v každodenním životě) - speciální (pro odborníky) výzkumné přístupy: - longitudinální (=podélný, dlouhodobý) způsob studování i po dobu několika let - transverzální (=příčný, průřezový) současný vývojový stav určitých jedinců 2.) PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI - je součástí obecné psychologie nebo samostatná základní psychologická teoretická disciplína základní termín: osobnost: neexistuje jednoznačná definice- co člověk, to osobnost (bez hodnotícího charakteru) - specificky lidský pojem - člověk jako psychologický celek, jednota vrozeného a získaného, která je typická pro daného jedince, projevuje se v chování, prožívání - osobnost je sjednocení duševní a fyzické stránky člověka (také vrozeného a získaného) - každá osobnost je jedinečná, zvláštní, relativně stálá, současně dynamická - formuje se během života- sociální vlivy.. TEORIE OSOBNOSTI: 1. mezi introgenní teorie patří Psychoanalytická teorie osobnosti: - zakladatelem je Sigmund Freud, který osobnost člověka rozdělil do tří vrstev: a) id=ono, jádro, pudová podstata člověka založená na principu dosahování slasti b) ego=já: princip reality, koriguje chování c) superego=nadjá: souhrn společenských norem, pravidel, které pozorují a kontrolují já - člověk je podle této teorie iracionální bytostí hnanou pudy 2. mezi exogenní teorie patří Behavioristická teorie osobnosti: - podle této teorie je člověk, osobnost souhrnem reakcí na vnější podněty, produktem učení 3. personalistická teorie osobnosti hl. představitel Američan Allport 4. sociologizující teorie osobnosti největší vliv na osobnost člověka má společnost

4 TYPOLOGIE OSOBNOSTI: 1. Hippokrates: 5/4 stol.bc (vrchol starověkého Řecka) řecký lékař, který rozlišil 4 typy temperamentu dle převládající tělesné šťávy, Klasická teorie a)sangvinik: krev - vyrovnaný, aktivní, přiměřeně reagující, živý; citové vzrušení: povrchní, nestálé; základní nálada: veselá b) melancholik: černá žluč - vážný, hloubavý, emotivně založený; citové vzrušení: silné, hluboké, trvalé emoce; základní nálada: smutná c) cholerik: žluč - prudký, vznětlivý, citové vzrušení: výbušné citové reakce, špatné sebeovládání; základní nálada: mrzutá d) flegmatik: sliz - nevzrušivý, stálý, citové vzrušení: citová vyváženost, nesnadná vzrušivost; základní nálada: vyrovnaná 2. Karl Gustav Jung: švýcarský psychoanalytik, žák Freuda - podle vztahu k sobě samému a k okolí rozlišil dva typy lidí: a) introvert: zaměřený do svého nitra, uzavřený vůči okolí, nedůvěřivý, plachý, neprůbojný, samotářský b) extrovert: zaměřený na okolí, aktivní, společenský, přizpůsobivý, bezprostřední, povrchní, sdílný 3. Kretschmer: německý psychiatr, který na základě pozorování pacientů sestavil obecnou typologii lidí na základě tzv. somatypu(konstituce, vzhled, který má souvislost s psychickým typem osobnosti) Somatypy osobnosti: a) pyknik: zavalité krátké tělo, kulatá hlava, měkké svalstvo b) astenik: - leptoso- dlouhá, štíhlá postava, plochý hrudník, slabě vyvinuté svalstvo, dlouhé, slabé údy c) atletik: silně vyvinutá kostra, výrazné svalstvo, široký hrudník, široká ramena Psychické typy osobnosti: a) pyknik: cyklotivní typ, společenský, aktivní, přizpůsobivý, srdečný, dobrácký, náladově labilní b) astenik: schizoidní typ, rozporuplní, nepřístupní lidé s bohatým vnitřním životem, vlastní ideální svět - není jednoznačně orientován, trvá mu až si najde svůj cíl, na který se zaměří; sklony k schizofrenii c) atletik: viskózní psychologicky nevýrazný, pomalejšího rozumu; klidní, bez citových vzruchů STRUKTURA OSOBNOSTI: 1) SCHOPNOSTI: psychické vlastnosti osobnosti, které jedinci umožňují vykonávat určitou činnost - nejsou vrozené jako takové, jsou získané - schopnosti se rozvíjí na základě vloh = vrozená dispozice pro utváření schopností - ovlivněna prostředím, ve kterém žiji - schopností je celá řada např. intelektové schopnosti= inteligence: všeobecná rozumová výkonnost člověka má jakési tři vývojová stadia: a) nadání soubor dobře rozvinutých schopností b) talent vyšší fáze c) genialita nejvyšší fáze s nejlepšími vlohami BINET vymyslel první inteligenční testy, snažil se změřit inteligenci - STERN přišel s IQ inteligenční kvocient a že se měří se pomocí IQ testů: mentální věk se dělí věkem biologickým a výsledek se vynásobí stem 2) RYSY OSOBNOSTI POVAHOVÉ VLASTNOSTI - psychické vlastnosti, které se projevují určitým způsobem chování, jednání a prožívání jedince - relativně stálé a neměnné, v průběhu života se částečně pozmění a) temperamentové rysy osobnosti b) charakterové rysy osobnosti Temperament: - soustava psychických vlastností, které se projevují způsobem reagování v chování a prožívání jedince - projevuje se hlavně v citovém a emotivním jednání - je vrozený a stálý, nelze jej změnit seberegulací ani výchovou Charakter: - soubor vlastností osobnosti, který umožňuje kontrolu a řízení jednání člověka podle společenských a sociálních norem (pravidel); charakter = povaha; charakter není vrozený, lze ho výrazně pozměňovat výchovou

5 PSYCHICKÉ JEVY: Klasifikace, třídění psychických jevů: 3 skupiny podle časového hlediska: psychické procesy, stavy, vlastnosti - hlavním kritériem je míra proměnlivosti a stálosti dle časového hlediska - souvisejí s funkcí mozku a NS, během života se pozměňují, vyvíjí se a vytváří velmi složitý a ucelený systém - jsou nesmírně variabilní u každého jedince jsou jiné, jinak intenzivní 1. psychické procesy: mají velmi krátké trvání- okamžik, sekundy a) poznávací procesy představivost, vnímání, fantazie atd. b) paměť c) motivační procesy 2. psychické stavy: tvoří relativně stabilní prvek psychiky - vyjadřují přechodnou charakteristiku jedince - ovlivňují průběh psychických procesů (přesnost, dynamiku, výkonnost jedince) - jsou trvalejší než procesy a jsou relativně stabilní, nemění se tak rychle ( únava, tréma, rozptýlenost, nálada) 3. psychické vlastnosti: dlouhodobé, relativně stálé - zásadně ovlivňují lidské chování a jednání - patří sem: schopnosti, rysy, temperament, charakter - menší: klidnost, výbušnost, vytrvalost, zodpovědnost, logické myšlení - psychické dispozice podmínky, které doplňují psychické jevy; dílčí psychické předpoklady pro vykonávání činností, patří sem: dovednosti, vědomosti a zájmy A. POZNÁVACÍ PROCESY: 1. Čití: nejjednodušší poznávací proces - činnost smyslových orgánů (analyzátorů) - získání nejjednodušších informací (barva, tvar, teplota, zvuk..) - výsledkem je počitek: nejjednodušší elementy našeho poznávání, které si ani neuvědomujeme 2. Vnímání: psychický proces, kterým zachycujeme to, co v přítomném okamžiku působí na smyslové orgány - výsledkem je vjem: celistvé vnímání (jeden vjem má třeba pět počitků) - je ovlivněno řadou faktorů- zkušenost, prostředí, motivace, psych.a fyz. stav Psychologie zformulovala některé zákony vnímání: a) zákon blízkosti: nějakým způsobem se snažíme uspořádat, srovnat to, co vidíme b) zákon uzavřenosti: tendence doplňovat tvary Vnímání podléhá různým klamům- tzv. smyslové klamy 3. Představivost: poznávací proces, jehož výsledkem je představa: názorný obraz něčeho, co v daném okamžiku nepůsobí na naše smysly, ale kdysi to muselo působit - představy mohou vzniknout pouze na podkladě vjemů vjem: výraznější, detailnější, vzniká periferně- činností smyslových orgánů představa: útržkovitá, méně zřetelná, vzniká pomocí mozku a NS - Fantazie: obrazotvornost, zvláštní druh představivosti; je výsledkem činnosti mozku - obraz předmětu nebo jevu, který působí na naší psychiku, ale nikdy jsme se s sním nesetkali 4. Myšlení: složitý poznávací proces, který slouží k řešení problémů; nejvyšší forma poznávacího procesu - založeno na postihování vztahů mezi předměty a jevy, na jejich zkoumání - základní stavební jednotka myšlení je: a) pojem: obecné a podstatné znaky určité skupiny jevů, je vyjádřen slovy b) soud: vyjádření vztahu mezi dvěmi pojmy c) úsudek: vyjádření vztahu mezi dvěmi soudy Myšlenkové operace: postupy, např.: 1) analýza- problém rozebereme na několik částí 2) syntéza- jednotlivosti skládáme do celku 3)třídění-od nejdůležitějšího k nejjednoduššímu+naopak 4) srovnávání s jinými problémy 5) abstrakce zobecňování, od konkrétního k abstraktnímu (zobecnění do definic a vzorců) 6) konkretizace postup od obecného ke konkrétnímu 5. Řeč: spjata s myšlením, je nástrojem myšlení; nejdůležitější prostředek dorozumívání - nejdůležitější prostředek komunikace mezi lidmi druhy řeči: vnitřní: komunikace sama se sebou ; vnější: mluvený projev nahlas, mezi lidmi

6 B. PAMĚŤ: schopnost NS uchovat si nabyté zkušenosti a vybavit si je; paměť je uchováním minulé zkušenosti - jako proces má 3 fáze: 1. zapamatování: uložení poznatku do paměti; 2. uchování: přebývání v paměti 3. vybavení: aktualizace informací Člověk není schopen zapamatovat si vše- nastupuje zapomínání: vymazání paměťových stop Druhy paměti: 1. krátkodobá: zajišťuje uchování informace po dobu několika vteřin, minut, 2. dlouhodobá: zajišťuje trvalé uchování informace 1. bezděčná: pamatujeme si něco, aniž bych o to usiloval, TV, knížky 2. záměrná: řízena cílem, záměrem, jde mi o to, abych si to zapamatoval C. MOTIVACE: souhrn činitelů, který jedinec potřebuje; aktivizuje nebo naopak tlumí k vykonávání činnosti Motiv: motivační síla, pohnutky, vedoucí k jednání člověka - motivy dělíme do dvou skupin: a) vnitřní vede k uspokojení vlastních potřeb b) vnější vede k uspokojení potřeb ostatních (např. děti chtějí být chváleny) Mezi základní motivy patří: 1) potřeby: stavem nadbytku, ale i nedostatku něčeho a) fyziologické (nezbytné pro zachování člověka, hlad, spánek, odpočinek..), b) psychologické (začlenění jedince do společnosti, seberealizace, jistota, bezpečí) 2) zájmy: dlouhodobé soustavné zaměření aktivity jedince, záliba=nejdůležitější zájem 3) návyky: zažitý způsob chování a reagování v určitých situacích 4) perspektivy, cíle motivy, které vedou naše snažení k dosažení výsledku, udávají směr 5) postoje tendence realitně stále něco hodnotit situaci, jev, člověka 6) hodnoty to čemu člověk dává přednost hierarchie hodnot 7) city velmi silný vztah člověka k něčemu/někomu D. POZORNOST: psychický stav, který zajišťuje jedinci soustředěnost po určitou dobu na jeden jev, činnost a) bezděčná: neúmyslná- nové, atraktivní věci, zvláštní znaky působícího podnětu b) záměrná: úmyslná- vyvolaná záměrným nebo volním (od slova vůle) úsilím člověka - učení - je ovlivněna vnějšími, vnitřními podmínkami (faktory): a)vnější: prostředí, síla podnětu, atraktivnost b)vnitřní: motivace, vůle, stav organismu E. CITY: emoce, subjektivní prožívání vztahu k někomu, něčemu (působícímu podnětu) - city se projevují navenek v našem chování: a) zčervenání b) gestikulace c) řečový projev - charakteristické znaky citů: a) subjektivnost citů b) polarita citů láska X nenávist b) spontánnost citů - bezprostřednost d) přenosnost citů-dítě radost, také matka Dělení citů: 1. Podle průběhu: a) afekt: prudká, krátkodobá, silná, emoční reakce o velké intenzitě - může mít negativní důsledky vražda apod. b) nálada: slabý, trvalejší emocionální stav, ovlivňuje psychický život c) vášeň: dlouhodobý, pevný, stabilní hluboký cit, ovládá myšlení 2. Podle úrovně: a) nižší: spojeny s uspokojováním základních biologických a psychických potřeba b) vyšší: uspokojuje touhu člověka po vědění, krásnu a vzdělání - překonávají biologické rozměry, tím se lišíme od zvířat - nejsou nutné pro přežití jako nižší city a) morální (etické) city-přátelství, vlastenectví b) estetické hudební a výtvarné dála c) intelektuální city radost po vyřešení problému F. VŮLE: označení psych. procesů a vlastností, které zajišťují dosahování cílů - cílevědomé úsilí, záměrné, směřující k dosažení cíle překonáváním překážek Fáze volního jednání: 1. přípravná: začínají působit pohnutky, motivy, předběžné vytyčení cíle 2. rozhodovací: střetávání různých motivů, výběr z možných cílů, rozhodnutí 3. uskutečnění:provedení rozhodnutí, překonávání vnitřních překážek: - únava, lenost, nedostatek zkušeností 4. dosažení cíle radost, uspokojení

7 volní vlastnosti = vlastnosti vůle: - člověk jako osobnost si je vytváří; - specifické u lidí různě vyvinuté ( rozhodnost, vytrvalost, odolnost, stálost, soustředěnost, sebekázeň) Psychologie osobnosti 2 Psychologie osobnosti se vydělila jako svébytný obor začátkem 20. století z obecné psychologie. Jako psychologická disciplína se konstituovala ve 30. letech a za jejího zakladatele je považován Gordon W. Allport, který v roce 1938 publikoval práci shrnující tehdejší poznatky o osobnosti. Osobnost: souhrn vlastností, procesů, stavů, návyků, postojů apod., které tvoří celistvou strukturu a dynamiku, individualitu konkrétního člověka. Každá osobnost má své jedinečné psychické, biologické a sociální vlastnosti. Teorie osobnosti Složky osobnosti: - tělesné vlastnosti - psychické procesy - psychické stavy - dílčí psychické předpoklady - psychické vlastnosti - zařazení do společnosti Psychická struktura osobnosti je tvořena uspořádáním psychických vlastností a rysů osobnosti. Organizace stálých osobních charakteristik, které se trvale projevují v chování a prožívání člověka. Ke struktuře se váže především pojem rysů osobnosti, které mohou být jak vrozené tak získané. Psychické vlastnosti osobnosti jsou relativně trvalé charakteristiky jedince, kterými se vyznačuje a které ovlivňují chování, prožívání čí myšlení. Na jejich základě můžeme předvídat, jak se asi člověk zachová, jak bude jednat. Typ osobnosti vyjadřuje pozorovatelnou konstelaci vlastností a rysů osobnosti, které spolu souvisejí, takže tuto konstelaci můžeme pojmenovat na základě zobecnění společných znaků těchto vlastností. Rysy osobnosti jsou psychické vlastnosti člověka projevující se v jeho chování a jednání. Jsou příznačné pro určitého jedince, odlišují ho od ostatních. Tento termín by se dal přirovnat k hovorovému povahové vlastnosti.

8 Dynamikou rozumíme motivaci ( důvody ) lidského chování. S oblastí motivace jsou spojeny pojmy potřeb, cílů, zájmů, postojů a hodnot. Obecné principy motivační dynamiky shrnují teorie motivace. Etapy vývoje osobnosti Prenatální období - období nitroděložního vývoje Ranné dětství - novorozenec 1. měsíc života - kojenec 1. rok života - batole 2. a 3. rok života Předškolní věk - asi 3 až 6 let Mladší školní věk - dítě navštěvuje první stupeň základní školy ( 6 až 11 let ). Střední a starší školní věk - puberta ( 13 až 15 let ) - adolescence ( 20 až 22 let ) Dospělost - mladší dospělost ( 20 až 30 let ) - střední dospělost ( 30 až 45 let ) - pozdní dospělost ( do 60 až 65 let ) Stáří - po 60 až 65 roce Psychické jevy osobnosti Psychické jevy jsou funkcí mozku, zformovali se vlivem společnosti, zvláště způsobem výchovy. V průběhu lidského života se mění a vyvíjejí. 1. psychické vlastnosti 2. psychické procesy - temperament - schopnosti - charakter - motivy a postoje - volní vlastnosti - poznávací - procedí paměti

9 3. psychické stavy - motivační procesy - stavy pozornosti - citové stavy Psychické vlastnosti osobnosti Teorie temperamentu 1. Hippokrates, Galénos sangvinik čilý, veselý, společenský, nestálý cholerik rychlý, samostatný, vzteklý flegmatik klidný, lhostejný, netečný, pomalý melancholik vážný, zodpovědný, skleslý 2. Jung introvert člověk zaměřený do svého nitra, plachý, nejistý extrovert zaměřený na vnější svět, společenský, přístupný Schopnosti 1. nadání 2. talent 3. genialita a. verbální chápat a vyjadřovat vztahy pomocí slov b. prostorová představivost orientace v prostoru c. numerické schopnost práce s čísly d. paměťové krátkodobá, dlouhodobá, e. percepční pohotovost rychlý postřeh f. psychomotorické více pohybů na jednou g. umělecké

10 Charakter ( emoční inteligence ) 1. znalost vlastních emocí 2. zvládání emocí 3. schopnost sám sebe motivovat 4. schopnost vnímat emoce jiných lidí 5. schopnost dobrých mezilidských vztahů Motivy a postoje - motivy jsou pohnutky, psychologické příčiny reakcí, činností a jednání člověka zaměřené na uspokojování určitých potřeb. - potřeby dělíme na biologické a sociální - Maslowova pyramida potřeb Psychické procesy osobnosti - jak jednotlivé osobnosti věci vnímají, jak přemýšlejí, učí se, pamatují si apod vnímání psychický proces, který zachycuje to, co zrovna v daném okamžiku působí na naše smyslové orgány. - zrakové - čichové a chuťové - sluchové - pohybový analyzátor - vnímání doteku - hmat - dva druhy zážitků - vjem - počitek představa názorný obraz něčeho, co v daném okamžiku nepůsobí na naše smyslové orgány. fantazie obrazotvornost, psychický proces, ve kterém vytváříme relativně nové představy. paměť soubor procesů, které umožňují osvojení informací, jejich uchování a vybavení.

11 myšlení schopnost člověka na základě smyslového poznání a spolu s ním poznávat obecné, zákonité, podstatné souvislosti a na základě toho určovat cíle své činnosti. učení aktivní a tvořivý proces, který rozlišuje vrozené dispozice a rozšiřuje možnosti jedince. - vědomosti - dovednosti - návyky city psychické procesy, které hodnotí různé skutečnosti, situace, události, průběh a výsledky činnosti jedince. vůle psychické procesy a vlastnosti, které zajišťují řízení činnosti a dosahování cílů, zj. v situacích, kdy je potřeba se rozhodnout mezi několika možnostmi nebo překonávat překážky. konflikt obecně rozpor, neshoda, srážka, střetnutí druhy - konflikt dvou pozitivních sil - konflikt dvou negativních sil - konflikt mez pozitivní a negativní silou - dvojitý konflikt kladných a negativních sil. Psychické stavy osobnosti pozornost psychická stav projevující se soustředěným vnímáním a dalších psychických procesů na jeden jev, případně na jednu činnost. vědomí psychický stav jedince, který je schopen reagovat na podněty, vnímat, prožívat, myslet a tyto procesy si uvědomovat. Je to část psychiky, která zahrnuje vše, co si jedinec uvědomuje.

12 3.) Vývojová psychologie st., základní psychologická disciplína - pomáhá zdůraznit a zdůvodnit vznik psych. vlastností a jejich vývoj - předmět: sleduje, vysvětluje změny průběhu lidského života v prožívání, chování, pozorování, ve struktuře osobnosti a snaží se najít příčiny těchto změn, určit u nich zákonitosti - cíl: předvídat další vývoj, chrání duševní zdraví Etapy vývoje osobnosti - vývoj osobnosti člověka ovlivňují etapy života, které mají svá biologická, sociální a psychologická specifika - ve vývoji člověka se tedy mění nejenom kvantitativní údaje (věk apod.), ale i kvalitativní (změny lidské osobnosti) Prenatální období období nitroděložního vývoje, nejdůležitější roli hraje psychohygiena těhotné ženy Rané dětství novorozenec (první měsíc života) kojenec (první rok života) batole (druhý a třetí rok života) Předškolní věk (asi 3-6 let) Mladší školní věk dítě navštěvuje první stupeň základní školy (asi 6-11 let) Střední a starší školní věk puberta (asi kolem let) adolescence (asi do let) Dospělost mladší dospělost (asi let) střední dospělost ( let) pozdní dospělost (asi do let) Stáří (po roce) V psychologii existuje mnoho teorií dělení etap vývoje osobnosti, které se liší přístupem i teoretickými východisky. Mezi nejznámější patří Piagetova kognitivní teorie, Freudova psychoanalytická a Eriksonova teorie, která navázala a rozvinula Fredovu teorii. Jean Piaget ( ) - švýcarský psycholog, představitel strukturalismu - kladl důraz na přizpůsobení se jedince vnějším podmínkám - Piagetova kognitivní teorie člení výboj od narození do dospělosti na 5 etap z hlediska poznávacích procesů a způsobu myšlení Erik Erikson ( ) - americký lékař a psychoanalytik německého původu - zdůrazňoval soc. a kulturní vztahy před biologickou determinací člověka - Eriksonova psychoanalytická teorie je vázána na biologické faktory, ale také na společenské, kulturní a historické podmínky vývoje dětí, vývoj člení do 8 etap

13 Vývoj osobnosti a základních osobnostních dimenzí 1. Kojenecký věk je fázi zaměřenou na dosažení základní důvěry ve svět, která umožňuje rozvoj určitých osobnostních vlastností, a s nimi spojených způsobů chování. Potvrzení jistoty a bezpečí eliminuje úzkost a rozvíjí se otevřenost vůči okolnímu světu, tj. sociální vstřícnost. Kvalita prvotní vazby mezi matkou a dítětem ovlivňuje jeho pozdější emoční prožívání i sociální adaptibilitu. 2. Batolecí věk je fází první emancipace, směřuje k osamostatňování na různé úrovni. Rozvíjí se uvědomění sebe sama, dítě prožívá první zkušenost se sebeprosazením a uvědomuje si hranice svých možností. Učí se pravidlům chování, která je třeba dodržovat, ale tyto normy ještě nefungují bez vnější kontroly. Rozvíjí se vůle a sebeprosazování. Lze říci, že tato fáze je zaměřena na dosažení základní důvěry v sebe sama, ve své schopnosti. 3. Předškolní věk je označován jako fáze iniciativy, aktivity, která začíná být ve větší míře korigována společenskými normami, určující hodnotu dětského projevu. Pod vlivem výchovy se rozvíjí základy svědomí a s nimi související pocity viny. Rozvíjí se kontakty s dalšími lidmi, především s vrstevníky, dít získává různé zkušenosti, které ovlivňují a rozvíjejí jeho sociální vstřícnost. V tomto období nedochází k žádným zásadním proměnám osobnosti, jde spíše o její plynulý rozvoj. 4. Školní věk je definován jako fáze snaživosti, dítě usiluje o dobrý výkon a jeho prostřednictvím o své uplatnění a prosazení. Rozvíjí se intelekt, tj. otevřenost zkušenosti, ale i vztah k práci, povinnostem, tj. svědomitost. Vztah k sobě je definován na základě hodnocení, které vyplývá z výkonu, ale i mírou pozitivní akceptace jinými lidmi, která přispívá k sebepotvrzení. Po celé dětství převažuje extraverze a pokud dítě není nepříznivě disponováno a nebylo vystaveno zvlášť nepříznivé zkušenosti, tak i emoční stabilita. 5. Dospívání je fází rozvoje identity, to znamená, že se významně mění a dále rozvíjí sebepojetí. Rozvíjí se i rozumové schopnosti, tj. faktor intelektu, otevřenost nové zkušenosti je značná, dospívající chtějí poznat vše nové, často odmítají konvence i tradici. Dochází k určitému posunu směrem k introverzi, otevřenost sociálním podnětům, tj. vstřícnost. Většino adolescentů má potřebu patřit k určité skupnině lidí a zde se chová vstřícně, zatímco jinde mohou jednat bezcitně a bezohledně. Vztah k práci, tj. svědomitost, rovněž kolísá, dospívající je schopen tvrdě pracovat, umí být vytrvalý, pokud má pro něj daná činnost dostatečný význam. 6. Raná dospělost je stadiem intimity, člověk který si vybudoval dostatečně pevnou identitu, je připraven sdílet s milovanou bytostí společnou,párovou identitu. To znamená, že je zde kladen důraz na vstřícnost, především selektivního charakteru, obecně dochází k rozvoji těchto vlastností, sociální adaptibilita dospělých je větší než v populaci adolescentů. 7. Dospělost je rovněž fází generativity, to znamená obdobím, kdy je hlavním cílem něco vytvořit, ať už je to potomstvo nebo úspěch v profesi. Roste a stabilizuje se svědomitost, která se uplatňuje v péči o děti i v profesní oblasti. S tím souvisí i další rozvoj a stabilizace individuálně typických projevů sociální vstřícnosti, dospělý člověk se k lidem chová určitým, pro něj charakteristickým způsobem. Krize středního věku, tj. období kolem 40 let, může být spojena s proměnou či dalším posunem ve všech osobnostním složkách. 8. Stáří je označeno jako fáze integrity, tj. přijetí celku vlastního života s jeho potitivním hodnocením. Starý člověk akceptuje i své osobnostní vlastnosti, které se v tomto věku mohou dále měnit. Otevřenost zkušenosti se snižuje, staří lidé bývají více konvenčně orientováni, nové poznatky často vnímají jako rušivé a nepříjemné. Bývají egocentričtí, více závislý na svém okolí, ale často i soucitní a důvěřiví. Vztah k práci, tj. svědomitost, už nemá takový význam dochází k jejímu útlumu, ať už v důsledku soc. změn (odchod do důchodu), nebo úbytku fyzických i psychických sil. Seznam literatury: 1) Základy psychologie, Marie Vágnerová, Karolinum ) Odmaturuj ze společenských věd, Marcela Krausová, DIDAKTIS 2003

14 4. SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE Sociální psychologie se soustřeďuje na analýzu sociálních stránek činnosti, psychických procesů i struktury osobnosti, a to především z hlediska toho, jak jedinec realizuje své sociální vztahy s druhými jedinci, se skupinami a se společností jako celkem, a co vzniklo v průběhu jeho socializace vlivem těchto sociálních vztahů 19.století > dynamický rozvoj věd včetně vzniku nových vědních oborů, připravilo i vznik sociální psychologie PŘEDSTAVITELÉ:

15 Comte ( ) zakladatel sociologie jako vědy. tvůrce a zakladatel pozitivismu Soudí, že člověk existuje pouze v rámci společnosti, individuum je vlastně pouhou fikcí - prvotním elementem ve společnosti je pro něho nikoliv individuum, ale rodina. H. Spencer ( ) V Principech psychologie se pokouší zkoumat z evolučního hlediska lidské myšlení. Od přírodního prostředí dlišuje prostředí, vytvořené člověkem (nástroje, stavby, jazyk, obyčeje, a náboženství ad.), tedy to, co se později označuje pojmem kultura. G. Tarde ( ) francouzský filozof, sociolog, kriminolog. Zabýval se kolektivním chováním (chováním davů) E. Durkheim ( ) sociolog, filozof, pedagog, zakladatel francouzské sociologické školy Společnost není pouhým součtem indiviuí (která jsou předmětem zájmu individuální psychologie), ale něčím kvalitativně novým (např.skupina myslí, cítí a jedná jinak, než by myslili, cítili a jednali jednotliví její členové, pokud by byli vzájemně izolovaní). SOCIALIZACE = proces, během kterého se jedinec začleňuje do společnosti. Probíhá-li socializace úspěšně, individuum má v sobě zakotveny sociální normy (obyčeje, mravy, zákony), hodnoty, vystupování, ale také i sociální role svého společenského a kulturního okolí. DĚLENÍ SOCIALIZACE Socializace se rozlišuje na primární, sekundární a terciální. Primární socializace Primární socializace probíhá v rodině a končí s uzavřenou individualizací jednotlivce. Normy, které se během této socializace vstřebají, platí jako stabilní, ale mohou se během života ještě změnit. Primární socializace trvá do třetího roku života.

16 Sekundární socializace Sekundární socializace připravuje individuum na jeho roli ve společnosti a probíhá zejména v rodině, ve škole a v kontaktu s vrstevníky. Probíhá zhruba od třetího roku života. Terciální socializace Terciální socializace se uskutečňuje v dospělosti a označuje přejímání, které individuum neustále uskutečňuje v interakci se svým sociálním okolím. DUŠEVNÍ HYGIENA vznik na počátku 20. století stojí na pomezí lékařství, psychologie a sociologie = soubor pravidel k udržení, prohloubení či znovuzískání duševní rovnováhy a duševního zdraví PSYCHOHYGIENA nauka o tom, jak si chránit a upevňovat (případně znovu získat) duševní zdraví a jak zvyšovat odolnost člověka vůči nejrůznějším škodlivým vlivům. Psychohygiena poskytuje návod, jak cílevědomě upravovat životní styl a životní podmínky tak, aby se nejen zabránilo nepříznivým vlivům, ale aby se co nejvíc uplatnily vlivy posilující naši duševní kondici, duševní rovnováhu. Má člověka naučit, jak předcházet psychickým obtížím. Pokud již nastaly, učí ho, jak je nejlépe zvládat. SOCIÁLNÍ ROLE A POZICE Základem formálních vztahů je sociální pozice (sociální status) a socilní role, která je s touto pozicí svázana sociální role = soubor očekávaných chování člověka, odráží jeho postavení ve společnosti, je tím, co se od člověka v danném postavení očekává člvoěk hraje souběžně několik rolí např. žena může hrát roli matky, dcery, sestry, manželky, sekretářky sociální pozice

17 = hodnota postavení, které člověk zaujímá v nějakém sociálním útvaru. Toto postavení má vzhledem k jiným postavení určitou hodnotu a je svázano s výkonem určité role je obvykle vymezena postavením člověka (někdo je lékař, právník, učitel apod.) POUŽITÉ PRAMENY 1 Kolektiv autorů: Odmaturuj ze společenských věd. Brno: Didaktis, s ISBN Ilona Gillernová, Jiří Buriánek, Základy společenských věd základy sociologie a psychologie, Praha 1, Fortuna, 2001, s. 160, ISBN ) PSYCHOPATOLOGIE Patopsychologie se zabývá poruchami duševního života. Pojem "norma" je v oblasti duševního života značně složitý, často nemá přesně vymezenou hranici. Když se přesto hovoří o poruchách duševního života, tj. o odchylkách od normy, máme na mysli jednak to, že určitý psychický stav u daného jedince se statisticky významněji odchyluje od normy, a jednak to, že jednotlivec dočasně nebo trvale projevuje chování, které je sociálně i biologicky neadekvátní. Protože výskyt některých duševních poruch (např. neuróz) je v populaci současné civilizace tak vysoký, že převyšuje statistické chápání odchylky od průměru, normy, je při posuzování psychické poruchy, abnormality významnější druhé uvedené kritérium. Příčiny vzniku duševních chorob Biogenní příčiny Jsou v podstatě zvýšenými předpoklady vzniku duševních poruch. dědičně získané předpoklady poškození zárodku během těhotenství a při porodu (zejména poškození mozkových částí) zvýšená náchylnost k některým chorobám (doprovázenými chorobnými psychickými příznaky) některé projevy biologického růstu (puberta, úchylky v pohlavním životě, nepříjemné sexuální zážitky) některé typologické zvláštnosti (nevyrovnaná nervová činnost, tělesný stav) Somatogenní příčiny poškození mozku a analyzátorů (vyvolané úrazem, infekcí, stařeckou demencí, otravou, narkomanií, tělesnými chorobami, které narušují funkčnost nervové soustavy a jsou doprovázeny duševními jevy, vyvolanými např. dlouhodobou nemocí)

18 Psychogenní příčiny Nedají se vždy přesně odlišit od sociogenních příčin (prolínají se). Jsou to ty příčiny, které koření ve zvláštnostech individuálního prožívání. dlouhotrvající vnitřní konflikty frustrační, deprivační i stresové stavy akutní psychotrauma, vyvolané silným zážitkem záporného rázu (ztráta blízké osoby, zážitek z nehody) Sociogenní příčiny Mají původ v okolním sociálním prostředí. disharmonické, nepřínivé, sociální prostředí (rodina, manželství, škola, práce ) prožívání a chování vzniklé při základní změně životního nebo pracovního prostředí (vystěhovalectví, přestěhování z vesnice do města, odchod do důchod ) vznik psychických poruch, vyvolaných soužitím s duševně narušenými lidmi (psychická infekce) Na rozhraní psychogenní a sociogenních příčin vlastnosti, které znemožňují plnit v potřebné míře požadavky sociálního prostředí ( např. pracovní chování, čímž se osobnost dostává do konfliktu) Druhy psychických poruch Porucha může postihnout pouze některou psychickou funkci (dyslexie, disgrafie ) poruchy čití a vnímání (hluchota, slepota ) porucha paměti (amnésie) porucha myšlení nebo celou osobnost ty se dělí na abnormální odpovědi reaktivní stavy neurózy psychopatie psychózy oligofrenie demence Abnormální odpovědi - akty chování, ve kterých osoba uplatňuje nižší systém odpovědí v porovnání s tím, který je běžný (neadekvátní chování vzhledem k situaci) déletrvající primitivní chování (způsobené např. rozumovou zaostalostí) zkratkové jednání (častěji se vyskytující afekty, zlosti, pokusy o sebevraždu ) Reaktivní stavy opakovaně se vyskytující psychické stavy nepřiměřené působícím podnětům nebo neadekvátní dané situaci (většinou stavy emoční) přechodné : afektivní reakce na nepatrné podněty (pláč, zlost, strach ) afektivní krize (zmodrání, zastavení dechu ) nával zlosti (křik, vzdorovitost ) poruchy vegetativních funkcí deprese (ochablost vůle ) plachost senzitivní vztahovačnost (osobnost se domnívá, že budí pozornost svým defektem) žárlivost hypochondrie dlouhodobé: když jinak adekvátní odpovědi na mimořádné události (žal, deprese ) dlouho nebo trvale přetrvávají i po zániku příčin, které je vyvolaly (chronické deprese, bludy )

19 Neurózy poruchy sociálních vztahů; narušení běžných normálních mezilidských kontaktů, hladkého, bezkonfliktního mezilidského soužití. neurastenie (nejčastější; označuje funkční poruchy v činnosti tělesného organismu zejména vegetativního nervového systému; chronická únava, poruchy činnosti vnitřních orgánů srdeční činnost, dýchání, zažívání, pocení, červenání, impotence, emocionální citlivost) hysterie (zvýšené výkyvy emocionální oblasti, zvýšená činnost fantazie; snaha upoutat pozornost a nekritický postoj k vlastní osobě; zvýšená citlivost, náladovost, emocionální labilita; v oblasti bolestivých počitků vznikají hysterické křeče a obrny, hysterická slepota, hluchota atd., tiky, snížené ovládání motoriky, představy přecházející až do halucinací; při hysterickém záchvatu i porucha vědomí) psychastenie (zvýšená citová zranitelnost, vedoucí k přetrvávání citového napětí, které způsobí zvláštní, neadekvátní chování; vytváření specifického obranného systému vůči traumatizujícím podnětům např. časté mytí rukou z obavy před onemocněním, hyperkritičnost, fóbie, nutkavé myšlenky ) charakterová neuróza ( zvýšená emocionální přecitlivělost a emocionální stav vedoucí k sebekritičnosti; osoby opouští např. zaměstnání, protože se nepovažuje za schopného ho vykonávat ) monosymptomatická neuróza (různé izolované tělesné funkční poruchy bolesti žaludku, bušení a bolesti srdce, tiky, zlozvyky, zajíkavost v řeči; např. před zkouškou, mimo daný příznak se osobnost chová normálně, příznačné pro děti a mládež) Psychopatie - těžší a trvalejší psychická porucha, ostatním lidem připadá přinejmenším jako divný člověk, označován jako blázen. zvýšená touha po moci a vládě, tendence po sexuálních zážitcích asociální a trestné činy (znásilnění, vražda, krádeže ), morální zvrhlost. Osoba si je své psychopatie vědoma, ale nesnaží se ji překonat. thymopatie (úchylky v pudovém a citovém životě citová výbušnost, náladovost, neopodstatněný a přetrvávající citový optimismus, lehkomyslnost, hyperaktivita ) vyšinutost (úchylky vyplývající z narušeného hodnotícího systému reality podivíni, názoroví fanatici ) Psychózy vážný stupeň duševního onemocnění, postižená osoba ztrácí kontakt s realitou, neuvědomuje si chorobný stav, ztrácí odpovědnost za vlastní chování. Psychózy jsou považovány za celkovou duševní poruchu, ale v důsledku metabolických poruch i chorobu celého organismu. Dělí se na: endogenní (schizofrenie, manie, parafrenie, paranoia) exogenní (Banhoeferovy psychózy) somatogenní Schizofenie (znaky autismus, rozštěpení osobnosti, zanedbávání denních povinností, ztráta zájmů, narušení objektivní hodnocení reality, nepřiměřené citové reakce a stavy bezdůvodný hněv, smích, smutek; objevují se bludy, nelogické a nesouvislé myšlení počínaje myšlenkovými skoky a konče tzv. myšlenkovým salátem; halucinace, opakování stereotypních pohybů, setrvávání v divných polohách např. stání na jedné noze, nelogičnost, neadekvátnost, neočekávanost) manie (maniodepresivní psychóza náladovost, s druhou osobou hovoří nápadně rychle, že působí dojmem, jako by hovořil sám k sobě, nesouvislá řeč nedokáže zverbalizovat své myšlenky, bludy, nadměrná iniciativnost, agresivita, extrémní mimika a gestilkulace, míva ale i období normálního stavu) parafrenie (blízká oběma předcházejícím, množství halucinací vedoucím k bludům, nejčastěji z pronásledování) paranoia (zveličování významu škodlivosti negativních zážitků pro vlastní osobu, citová zranitelnost, chorobná vztahovačnost, paranoidní bludy o pronásledování, žárlivosti, genialitě, často se vytvoří systém bludů se zdánlivou logikou, agrese, násilí) Banhoeferova psychóza (vyvolaná infekčními chorobami organismu nebo přímým poškozením mozku úrazy, kvalitativní poruchy vědomí ztráta vědomí, blouznění, mrákoty poruchy jednání, chování, halucinace, poruchy myšlení, náladovost) somatogenní psychózy (způsobeny orgánovými poruchami metabolické choroby vnitřních orgánů a štítných žláz, nadledvinek, mozkové nádory ;příznaky podobné exogenním psychózám) Oligofrenie projevuje se v intelektuální oblasti. Znamená mentální méněcennost, rozumovou zaostalost. Vyvolávají ji buď vrozené faktory, poškození mozku v průběhu vývoje nebo výrazná psychická deprivace (chyby výchovy v nejširším smyslu slova). Demence znamená postupnou ztrátu osvojených intelektuálních vědomostí a rozvitých schopností, spojenou s celkovým úpadkem psychických funkcí. Nejprve mizí vyšší city (stává se sobeckým, zanedbání estetického vzhledu, ztráta morálních a společenských zábran). Potom se dostavuje porucha myšlení a paměti, nakonec v chování převládnou nižší pudové tendence, ztráta kontroly vegetativních funkcí. Je vyvolávána mozkovými chorobami, ale také je průvodním jevem stárnutí.

20 Prevence a léčení psychických poruch Prevence spočívá v dodržování zásad duševní hygieny a v předcházení a ve včasné léčbě tělesných onemocnění (zejména týkajících se nervové soustavy). Perspektiva léčby Léčení se dříve nevěnovala velká pozornost, protože duševně nemocní byli dlouho pokládáni za "posedlé zlým duchem". Od 2. poloviny 19. století se jim lékařství začalo věnovat. Ještě dnes ale léčení stále zaostává za ostatními lékařskými disciplínami. Kladné prognózy jsou u abnormálních odpovědí, reaktivních stavů, neuróz a oligofrenií exogenního původu. U většiny psychóz jsou prognózy nepatrné nebo žádné, oligofrenie a demence jsou nevyléčitelné. Léčebné instituce Ve vyspělých zemích se poruchy léčí v poradnách (oslabení vlivu psychotraumatizujících faktorů), v psychologických a psychiatrických ambulancích (ambulantní léčba reaktivních stavů, neurózy a psychopatie). V psychiatrických léčebnách s kratším nebo dlouhodobějším pobytem se léčí psychózy, psychopatie a těžší neurózy. Druhy léčení Medikamentózní léčba sleduje léčení somatické nemoci, která přímo nebo nepřímo podmiňuje duševní onemocnění, působí na nápravu psychického onemocnění použitím několika druhů léků (excitancia odstraňují únavu; sedativa uklidňující léky). Psychoterapie systematické působení na pacienta psychologickými metodami, které mu pomáhají orientovat se v příčinách a podstatě choroby (autogenní trénink sugesce, zejména v hypnóze; speciální výcvik např. správná výslovnost při zajíkavosti) Psychodezinfekce úprava sociálního prostředí pacienta, odstranění vlivů způsobujících onemocnění. V mnoha případech je nutno přistupovat k lidem z pacientova okolí stejným způsobem jako k pacientovi. 6.) SOCIOLOGIE Sociologie z řeckého slova societa = společnost a z logos = rozum, věda Sociologie je společenská věda zkoumající sociální život jednotlivců, skupin a společnosti. Snaží se podat celkový obraz společnosti, její strukturu a zákonitosti jejího vývoje. Formuluje obecně platné principy společenského vývoje a snaží se poznat pravidla života sociálních skupin. V obecném slova smyslu je předmětem zkoumání sociologie společnost a její struktura. Vývoj sociologie Jako samostatná vědní disciplína vznikla v první polovině 19. století v kontextu převratných hospodářských a sociálních změn, zejména pod vlivem Velké francouzské buržoazní revoluce a průmyslové revoluce v Evropě. Tenkrát věda nahradila náboženství v procesu poznání. Za otce sociologie je považován francouzský filosof Auguste Comte, který také v roce 1839 poprvé užívá slovo sociologie v díle Kurz pozitivní filosofie. Díky tomu se dostáváme k pozitivistické sociologii a Comtově představě o ni. Sociologické směry a jejich představitelé 19. století Pozitivistická sociologie - POZITIVISMUS měla být nástrojem změn ve společnosti, které by nastolily harmonické sociální vztahy v Evropě hlavní představitelé: Auguste Comte( )

21 Organicistický směr - EVOLUCIONISMUS vychází z předpokladu, že společnost je obdobou biologického organismu, je velmi ovlivněn evoluční teorií hlavní představitel: Herbert Spencer( ) 2. pol. 19. st. 20. st.- mezi nejvýznamnější představitele sociologického uvažování tohoto období patří Émile Durkheim( ), Karl Marx( ),Max Weber( ). Émile Durkheim definoval sociologii jako vědu o sociálních faktech. Sociální fakta jsou vymezena dvěma podmínkami: jsou vůči člověku vnější působí na člověka nátlakem Sociální fakta- reálné skutečnosti nezávislé na lidském vědomí. Durkheimovo vymezení předmětu sociologie se nazývá sociologický realismus. Max Weber definoval sociologii jako vědu o sociálním jednání. Sociální jednání je definováno dvěma podmínkami: je to smysluplné jednání, obvykle zaměřené na určitý cíl je orientované na druhé lidi Sociologie se má podle Maxe Webera zabývat pouze takovým jednáním, kterému lidé přisuzují smysl a jež dělají s ohledem na druhé lidi. Toto vymezení předmětu sociologie se nazývá sociologický nominalismus. Karl Marx spatřoval v moderním průmyslovém kapitalismu příčinu problémů moderního světa a upozorňoval na rozpory a boje mezi různými sociálními skupinami. V tomto se lišil například od Comta, Spencera i Durkheima. Tímto svým názorem otevřel Karl Marx spolu s Friedrichem Engelsem zásadní debatu o povaze moderní společnosti. 20. století 3 hlavní směry funkcionalistický přístup, představitelé: Talcott Parsons ( ), Robert King Merton(1910) konfliktuální přístup, představitelé: Lewis Coser (1913), Ralph Dahrendorf(1929), Randall Collins (1941) interpretativní přístup, představitelé: George H. Mead ( ), Erwing Hoffman( ) Člověk jako kulturní bytost Podstata veškerého lidského jednání je kulturně podmíněna. Není dána jednou provždy a není neměnná. Co je považováno za normální a obvyklé v jedné kultuře, nemusí být normální pro jiné kultury. Komunikace Sociální komunikace je proces při němž se sdělují či vyměňují informace. dělení komunikace: verbální, slovní komunikace neverbální; mimoslovní komunikace; sdělení, které je vědomě či nevědomě předáváno; rozdělení: proxemika(vyjádření vztahu k druhému ve vzdálenosti, kterou od sebe komunikující subjekty zaujmou), haptika(dorozumívání se pomocí dotyků), posturika(vyjádření polohou a postojem těla), mimika( vyjadřování pomocí výrazu ve tváři, očního kontaktu,...) kinezika a gestika Vývoj komunikace je a byl ovlivněn pokrokem lidstva. Tento vývoj by se dal rozdělit na pět epoch: znamení a signály mluvení psaní tisk masová komunikace Masmédia neboli hromadné sdělovací prostředky slouží k předávání informací najednou velkým skupinám lidí. Mají velký vliv na společnost jako celek. Příkladem jsou noviny, internet nebo rozhlasové a televizní vysílání. Počátek masové komunikace je spojen s příchodem novin na poč. 19. století a s rozšířením rozhlasu, televize a filmu počátkem 20. století.

22 Funkce orientační a informační interpretační veřejná kontrola moci pomocí médií socializační zábavní a oddechová Masmédia jsou velmi důležité a mají jak své klady tak své zápory. Socializace Proces během kterého se dítě zařazuje do společnosti, osvojuje si a poznává kulturní normy a hodnoty. Nejintenzivněji probíhá v prvních rocích života dítěte. I když ne tak intenzivně, probíhá během celého života v rámci každodenního sociálního života člověka. Dítě si neosvojuje pouze jazyk, ale také specifické vidění světa, určité názory, postoje, přesvědčení a hlavně identitu. Cílem celého tohoto procesu je zespolečenštit člověka tak, aby byl schopen vycházet s druhými lidmi a mohl existovat ve společnosti. V procesu socializace hrají podstatnou roli nejbližší příbuzní, kteří tvoří tzv. primární skupinu vzhledem k dítěti. V rodině se dítě učí hrát určité sociální role. V pozdějších letech se člověk rovněž učí a osvojuje si způsoby chování. Avšak už nemluvíme o socializace, nýbrž o resocializaci a později o sociálním přizpůsobení se ve středních letech a stáří. resocializace jde o přijetí nových norem hodnot, obvykle spojených s novým sociálním postavení například: když se stáváme rodičem či nastupujeme do povolání atd. sociální přizpůsobení se ve středních letech a stáří označuje životní etapy spojené s opuštěním určitého životního stylu, hodnot a představ a přijetí nového životního stylu Základními zprostředkovateli socializace jsou: Rodina má ze všech zprostředkovatelů socializace nejvýznamnější roli. Dítě si v rodině osvojuje hodnoty pravidla chování a spoustu dalších důležitých věcí, souvisejících se zařazením se do společnosti. Proces socializace neprobíhá ve všech rodinách stejně, liší se podle socioekonomického postavení rodičů. Vrstevnická skupina v současné době je považována za konkurenta rodiny v procesu socializace. Jde o to, že v určité době začnou děti akceptovat spíše názory svých kamarádů a vrstevníků než rodičů. Masmédia přenášejí informace a vědění velkému počtu lidí. Ovlivňují tak názory a postoje a formulují hodnoty a způsoby chování. Sociální deviace Sociální deviace znamená určité odchýlení od pravidel vytvořených společností a osvojených během socializace. Sama podstata deviace je v existenci pravidel, protože bez těchto pravidel byl deviace neexistovala. Chování je deviantní proto, že se odlišuje od uznávaných norem a pravidel a tyto pravidla v podstatě porušuje. Sociální deviace je v podstatě určená tím, co je normální pro společnost. Zdroje: Odmaturuj ze společenských věd sešit z psychologie(komunikace)

23 7.) Sociální vztahy, sociální struktura, sociální pojetí společnosti, soc. stratifikace; sociální útvary, formální, neformální; sociální skupiny, rodina; Sociologie je společenská věda, která zkoumá sociální život jednotlivců, skupin a společností. Socializace (lat. socialis = společný) je sociologický pojem, který označuje proces začlenění jedince do společnosti. Sociální vztahy - vztahy v každé společnosti, sociální organizace: - 1) formální vztahy vymezené určitými neosobními pravidly, přístup člověka je veden vnějšími skutečnostmi př. autorita, moc; symbolická vzdálenost mezi lidmi, vnější úcta, vykání, jen určitá konverzační témata podstata formálních organizací - 2) neformální vztahy vřelé, emocionální, vedené osobním zájmem, neřízené vnějšími pravidly; symbolická blízkost, tykání, osobní pomoc; podstata neformálních organizací; Sociální struktura = síť vztahů jedinců, pozic a rolí a uspořádání vztahů ve společnosti - sociální postavení, role, sociální stratifikace společnosti - SOCIÁLNÍ ROLE = soubor očekávaných chování člověka, odráží jeho postavení ve společnosti, je tím, co se od člověka v daném postavení očekává; př. žena několik rolí matka, dcera, manželka, učitelka - SOCIÁLNÍ POZICE = hodnota postavení, které člověk zaujímá v sociálním útvaru; má určitou hodnotu a je svázáno s výkonem určité role - sociální role je chování plynoucí z dané soc. pozice status bez role nemůže existovat stejně jako role bez statusu Sociální stratifikace = sociální rozvrstvení různé typy strukturování společnosti - nerovnost ve společnosti pohlaví, věk, vzdělání, příjem, náboženství - vertikální stratifikace nerovné rozdělení dané př. ekonomickým kapitálem - horizontální stratifikace rozdělení dané př. místem bydliště - stratifikační kritérium se v různých společnostech liší léta 20. stol. Gerhard Lenski teze: stratifikace společnosti má 3 obecné dimenze: majetek, vzdělání, moc; - sociální mobilita přesun z jedné společenské vrstvy do jiné Sociální útvary = skupiny lidí, které jsou vymezené vztahy mezi nimi - neformální př. rodina - formální př. armáda, politická strana Sociální skupiny - formální skupiny hierarchie sociálních postů, velmi patrný vztah podřízenosti a nadřízenosti; př. škola, nemocnice, podnik, úřad - neformální skupiny osobní až emocionální vazby; př. rodina, skupina přátel RODINA = skupina jedinců s příbuzenskými a citovými vazbami, nejdůležitější sociální skupina základní článek sociální struktury; - rodina je samostatnou ekonomickou jednotkou, výchovnou jednotkou rodiče jsou odpovědni za socializaci a výchovu svých dětí

24 - dříve měla rodina funkci ekonomickou, zabezpečovací, výchovnou, vzdělávací, obrannou - dnes tyto funkce přebral stát (ve větší míře) zdroje: 1.) 2.) Odmaturuj ze společenských věd nakladatelství DIDAKTIS Brno 2003, vydání první, 224 stran 8.) Základní teorie státu 1) Základní teorie státu 2) Funkce státu 3) Národ 4) Občan a jeho postavení v demokracii 5) Teorie vzniku státu 6) Typy a formy státu 7) Právní stát 1) ZÁKLADNÍ TEORIE STÁTU STÁT= organizované společenství lidí, žijící trvale na určitém území sdružuje obyvatele určitého území v právní celek měla by být zachována státní suverenita státní moc nezávislá, neodvozená od žádné jiné stát není podřízen žádnému vyššímu orgánu, může ale dobrovolně převzít závazky vyplývající z členství v nadstátních společenstvích (NATO, EU), vstup do nadnárodních org.: ekonomické a bezpečnostní důvody vnitřní i vnější záležitosti si řeší každý stát sám = právní subjektivita Znaky státu: organizace státu = soustava státních orgánů spjatá se státním aparátem právo = prostředek pro stanovení obecně závazných politických, hospodářských a kulturních úkolů dané společnosti, stanovení mezí a pravidel chování lidí v souladu se zákonem území, obyvatelstvo státní suverenita 2) FUNKCE STÁTU a) vnitřní bezpečnostní (zabezpečování fungování státu,orgánů, institucí, bezpečnost občanů a majetku) právní (zajištění respektování práv. řádu, svobod a práv občanů) ekonomická (určení podmínek pro chod ekonomiky, garance sociální (zajišťuje nemocné a staré občany, lidi po

25 ztrátě prostředků obživy) kulturní (péče o kultur. dědictví, rozvíjí hmotnou a duchovní kulturu, rozvoj školství, vědy..) b) vnější zajišťuje vztahy s jinými státy zahraniční obchod stanovení podmínek, okolností ochrana území před napadením a zapojení se do boje pro světový mír, mezinárodní bezpečnost 3) NÁROD = společenství lidí společný jazyk, shodné národní tradice, zájmy, pocit národní spolupatřičnosti a) vlastní stát b) federativní nebo autonomní stát v rámci vícenárodního národnost= společný jazyk,zvyklosti-příslušnost,víra národní stát= politická jednotka tvořená jedním nár. národní příslušnost= člověk získá: - narozením - přijetím určitého život.stylu - přiznání stát. občanství 4) OBČANSTVÍ = plnoprávné členství jedince v daném státním útvaru v demokracii zaručuje rovnost mezi občany, garantuje komplex vzájemných práv a povinností (stát vs. občan) občan ochraňován státem uvnitř i vně státu Povinnosti občana: dodržovat zákony platit daně vykonávat vojenskou službu Práva a výhody občana: bezpečnost ochrana občanů sociální jistoty zdravotní péče vzdělávací soustava 5) TEORIE VZNIKU STÁTU 1. prvotní stát = vzniká usazením (konec kočování) kmenů, národů na určitém území za účelem řešit problémy společně (ohledně potravy) v organizovaném útvaru stát vzniká násilným podmaněním nějakého slabšího národa (zejména v minulosti) stát vzniká růstem počtu obyvatel a jejich soustředění se v územním celku 2. druhotný stát = malé samostatné státy se spojují ve vetší celky (Itálie, Německo 19.stol) nebo se naopak velké státy rozpadají a na jejich území vznikají menší nástupnické státy (např. Rakousko- Uhersko) války, revoluce častější pro vznik státu klidný mírový vznik méně časté základní teorie vzniku: teorie smluvní smlouvou mezi lidmi vznikl stát, na jejímž základě se lidé zorganizovali a založili jej (ztráta osobní suverenity ve prospěch celku) teorie náboženská božský původ státu = boží vůle teorie patriarchální vznikl postupným rozšiřováním

26 rodiny, státní moc monarchy (monarcha=hlava rodiny) teorie mocenská stát je vláda silnějšího nad slabšími teorie násilí stát je produkt uplatnění síly 6) TYPA A FORMY STÁTU = forma je daná: 1. formou vlády 2. politickým režimem 3. státním zřízením forma vlády = způsob organizace státní moci demokratická (občané se podílí na řízení státu) nedemokratická (vládne úzký kruh lidí nebo jedinec) nedemokratické formy vlády: aristokracie (vládne privilegovaný stav) plutokracie (vláda např. úzké skupiny bohatých) oligarchie (např. vláda privilegované vrstvy) nomokracie (např. vláda jedince, diktátora) dále: sofokracie(moudří), byrokracie(úředníci) tinokracie(bohatí), technokracie(technici) meritokracie(nejschopnější), ochlokracie (lůza) autokracie = antidemokratické formy vlády (orientální despocie, starověké a středověké městské tyranie, absolutní monarchie, novodobé diktatury a totalitní systémy = vyhrocené autokracie) typy státu = jednotlivé druhy státního zřízení, založeno na tradici 1. Monarchie: absolutistická panovník konstituční moc panovníka velmi omezena ve prospěch parlamentu - dědičná a doživotní vláda panovníka 2. Republika prezidentská (Francie, Rusko, USA) parlamentní (Irsko, Itálie) kancléřská (Německo, Rakousko) - vládci voleni na základě ústavy, nikoli dědičně - kancléř větší kompetence než ministerští předsedové jiných států formy státu unitární stát(jednotný)-jedna vláda s nedělenou mocí federace státy s velkou rozlohou, složena z více celků s vlastní vládou, zákony (federální parl., federální vláda), jednotní jsou však s ministerstvem zahraniční, obrany a obchodu konfederace(usa,švýcarsko) často přechodným stádiem při rozpadu nebo sjednocení států, v jednotlivých částech jsou přizpůsobené zákony unie z jednotlivých států (EU, Rusko), vlastní domluva (celní pravidla, stejná měna) 7 PRÁVNÍ STÁT = vztah mezi občanem a státem vymezen pomocí práva právní řád stanoví i pravidla chování státních orgánů, aby nemohla být jejich moc zneužita proti občanům právní řád stanoví pravidla chování občanů ve státě prosazována vláda práva

27 hlavní zásady zaneseny v ústavě VB-zvykové právo (nepsaná ústava) ide: stát slouží občanovi, nikoli naopak stát je vázán ústavou, zákony a demokratickými principy (pluralismus, spravedlnost, legitimita aj.) suverenita občana dána kodexem lidských a občanských práv, možnosti účastnit se politického dění zárukou správného fungování jsou nezávislé soudy vztahy mezi občanem a státem: občané mohou činit vše co jim zákony výslovně nezakazují stát smí konat pouze to, co mu zákony výslovně dovolují povinnosti mohou být ukládány jen na základě zákona 9.) Lidská práva Def: Právní vyjádření postavení člověka v určité organizované společnosti, tj. jeho vztahů ke společnosti jako celku a vztahů k ostatním členům této společnosti. Lidská práva jsou stanovena v ústavě a dalších dokumentech tvořících právní řád dané společnosti. Ústava ČR Def: Souhrn základních právních norem o politické organizaci společenské a hospodářské soustavě a postavení občanů, které jsou závazné pro všechny orgány a občany daného státu. Ve většině států existuje psaná ústava, která se považuje za základní zákon. - ústava ČR nabyla účinnosti dne 1. ledna 1993 současně se vznikem České republiky. Členění ústavy: Preamubule hlava I. Základní ustanovení hlava II. Moc zákonodárná hlava III. Moc výkonná rozdělena na dvě části prezident republiky a vláda hlava IV. Moc soudní tři části hlava V. Nejvyšší kontrolní úřad hlava VI. Česká národní banka hlava VII. Územní samospráva hlava VIII. Přechodná a závěrečná ustanovení Preambule - úvodní část, předmluva (slavnostní) obsahující zásady a cíle listiny (např. p. ústavy) Hlava I. ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ

28 Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát. Hlavním městem je Praha. Lid v ČR vykonává veškerou moc ve státě prostřednictvím volených orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Každý občan smí dělat všechno, co není zakázáno a nikdo nesmí být nucen dělat něco, co zákon nepřikazuje. Součástí právního pořádku ČR je Listina základních práv a svobod. Státní symboly: 1. malý státní znak 6. státní pečeť 2. velký státní znak 7. státní hymna 3. státní barvy 4. státní vlajka 5. standarta prezidenta