SOUVISLOST CITOVÉ VAZBY A STYLŮ ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ V PARTNERSKÝCH VZTAZÍCH

Transkript

1 Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Katedra psychologie Bakalářská práce obor psychologie SOUVISLOST CITOVÉ VAZBY A STYLŮ ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ V PARTNERSKÝCH VZTAZÍCH Vypracovala: Helena Kotrlová Vedoucí práce: Mgr. Lenka Lacinová, Ph.D. Brno 2011

2 Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a že jsem všechny informační zdroje uvedla v seznamu literatury..... Helena Kotrlová

3 Chtěla bych poděkovat Mgr. Lence Lacinové, PhD. za cenné připomínky k mé práci, za rychlé reakce na dotazy a také za to, že si vždy našla čas a ochotně se mnou konzultovala nejasnosti ohledně mé práce. Také děkuji Mgr. Ondřeji Boušovi za ochotu prodiskutovat se mnou použití statistických metod. Chtěla bych poděkovat i překladatelům Bc. Julii Tomešové a Mgr. Ondřeji Frühbauerovi, kteří nezištně participovali na převodu původních metod do češtiny. Nakonec děkuji Mgr. Vítězslavu Kotrlovi za cenné připomínky k typografické úpravě textu.

4 Obsah Obsah...1 I. Úvod...3 II. Teoretická část Citová vazba (attachment) Počátky uvažování o citové vazbě Pracovní (mentální) modely citové vazby Vliv citové vazby na vývoj člověka Citová vazba jako determinanta vývoje sociálních interakcí člověka Změna citové vazby Citová vazba v partnerských vztazích v dospělosti Metody zkoumání citové vazby v dospělých partnerských vztazích Empirické poznatky o citové vazbě mezi partnery Konflikty v partnerských vztazích Souvislost citové vazby s konflikty v partnerských vztazích Závazek v partnerských vztazích Vliv délky vztahu Délka vztahu a citová vazba Délka vztahu a řešení konfliktů v partnerských vztazích Délka vztahu a závazek Vyústění ve výzkumné otázky...18 III. Výzkumná část Cíl výzkumu a formulace hypotéz Výzkumný soubor Výzkumné metody Dotazník ECR-R (Experiences in Close Relationships - Revised) RPCS (Relationship partner conflict scale) IMS (Investment model scale) Převod dotazníků Způsob zpracování dat Analýza metody ECR-R Analýza metody RCPS Analýza metody IMS Analýza proměnných Výsledky Vztahy mezi proměnnými Ověřování linearity vztahu citové vazby s délkou vztahu Ověřování lineárního vztahu mezi kompromisním stylem řešení konfliktu a délkou vztahu Ověřování lineárního vztahu mezi separačním stylem řešení konfliktu a délkou vztahu Ověřování vztahu citové vazby a závazku Ověřování vztahu kompromisního stylu řešení konfliktů a závazku

5 5.7 Ověřování vztahu separačního stylu řešení konfliktů a závazku Ověřování vztahu jisté citové vazby s kompromisním stylem řešení konfliktů Ověřování vztahu jisté citové vazby se separačním stylem řešení konfliktů Ověřování vztahu zapleteného stylu citové vazby se submisivním stylem řešení konfliktů Ověřování vztahu odmítavého stylu citové vazby s dominantním stylem řešení konfliktů Ověřování vztahu odmítavého stylu citové vazby s reaktivním stylem řešení konfliktů Ověřování vztahu ustrašeného stylu citové vazby s vyhýbavým stylem řešení konfliktů Diskuze Diskuze hypotéz Limity výzkumu Využití poznatků...37 IV. Závěr...38 V. Literatura...39 VI. Přílohy...44 Příloha 1: Znění administrovaného dotazníku...45 Příloha 2: Příslušnost položek k jednotlivým kategoriím...49 Příloha 3: Zpětný překlad od překladatelů

6 I. Úvod Ačkoliv byl do současné doby koncept citové vazby neboli attachmentu v zahraničí široce rozpracován, v českých zemích se jím dosud zabýval jen malý počet výzkumníků. Zároveň výzkumný zájem o citovou vazbu přetrvává v českém prostředí stále jen pro vývojové období dětství a adolescence. Proto bych ve své bakalářské práci chtěla vnést do českého prostředí téma citové vazby v dospělých partnerských vztazích. Mým výzkumným záměrem je v této bakalářské práci zjistit, zda styly citové vazby korespondují se styly řešení konfliktů, které partneři mezi sebou mají, a zda s jistou citovou vazbou mezi partnery koresponduje délka partnerského vztahu a jeho dosažená úroveň (míra závazku). Jen malý počet studií zkoumal vliv délky vztahu na citovou vazbu. Délka vztahu byla mnohdy zahrnuta jen jako demografická proměnná a výzkumníky často zajímala jen její průměrná hodnota bez vazby na jiné proměnné. Jiné studie se zase zabývaly jen délkou manželského vztahu. Vztah citové vazby a řešení konfliktů byl již sice mnohokrát zkoumán, avšak dosud ještě nebyl výzkumně ověřen vztah mezi styly citové vazby a šesti styly řešení konfliktů, které se v psychologické literatuře vyskytují necelé dva roky (Zacchilli, Hendrick, & Hendrick, 2009). Také většina studií, zabývající se citovou vazbou a řešením konfliktů v partnerských vztazích zkoumá společně osoby v manželství a osoby, co spolu teprve chodí nebo žijí bez manželství, a mnohdy do tohoto vzorku zahrnují i ty, kteří vztah aktuálně nemají, ale již v nějakém byli. Jelikož vstup do manželství je sám o sobě vnímán jako činitel posunu v jistotě citové vazby mezi partnery (Davila et al., cit. dle Davila & Cobb, 2004), zkoumám ve své práci jen jedin - ce, jejichž vztah ještě nemá status manželství. Zároveň se zajímám jen o ty jedince, jejichž vztah je aktuální. 3

7 II. Teoretická část 1 Citová vazba (attachment) 1.1 Počátky uvažování o citové vazbě O konceptu citové vazby začal poprvé uvažovat John Bowlby s kolegou Jamesem Robertsonem v padesátých letech minulého století. Bowlby poté rozpracoval teorii citové vazby mezi dítětem raného věku a jeho primární pečující osobou neboli vazbovou osobou (attachment figure). Tato vazba mezi dítětem a vazebnou osobou je charakteristická tím, že uspokojuje potřebu dítěte po jistotě a bezpečí (Bowlby, 2010). V rámci této vazby má dítě tendenci vyhledávat a udržovat blízkost s pečující osobou. Tato tendence je dána aktivací instinktivního behaviorálního systému citové vazby. Tendence vyhledávat a udržovat blízkost s vazbovou osobou má biologickou funkci, jež dítěti zajišťuje přežití (Bowlby, 2010). Podle mnohých autorů tato citová vazba plní i funkci psychologickou, neboť neposkytuje jen fyzickou blízkost, ale zejména pomáhá dítěti zajišťovat pocit bezpečí a jistoty (Sroufe, & Waters, cit. dle Collins & Read, 1990). Podle Bowlbyho názoru je vyhledávání a udržování blízkosti s vazebnou postavou emočně regulačním prostředkem, který chrání jedince před fyzickým i psychickým nebezpečím a zmírňuje jeho úzkost. Pokud je vyhledávání a udržování blízkosti úspěšné, vede k pocitu jistoty v daném vztahu a stává se efektivní emočně-regulační strategií (Mikulincer & Shaver, 2009). Tedy vede k vědomí, že svět je bezpečné místo a že se jedinec může spolehnout na své blízké, že o něj budou pečovat a budou jej chránit (Bowlby 1988, cit. dle Mikulincer a Shaver, 2003). Podobně, jako si dítě vytvořilo model emoční dostupnosti matky a toho, jak matka odpovídá na jeho potřeby, vytváří si časem i model sebe sama. Daný model sebe sama vypovídá o tom, do jaké míry člověk hodnotí své self jako hodnotné a cenné pro to, aby o něj někdo pečoval a aby mu věnoval svou pozornost (Bowlby, cit. dle Collins & Read, 1990). K teorii citové vazby významně přispěla Mary Ainsworthová, která formulovala koncept vazbové osoby jako bezpečné základny (secure base), od níž se dítě může vydávat objevovat okolní svět (Bretherton, 1992; Ainsworth & Bowlby, 1991). Ainsworthová zkoumala projevy vazebného chování u dětí při separaci od matky. Na základě studia vývoje citové vazby mezi dítětem a matkou Ainsworthová vypozorovala, že se kvalita této vazby mnohdy odlišuje. Podle reakcí dětí na separaci je rozdělila na děti s jistou citovou vazbou a nejistou citovou vazbou (Ainsworth & Bowlby, 1991). Ainsworthová zjistila, že matky dětí s jistou vazbou odpovídají na signály svého dítěte mnohem citlivěji než matky dětí s nejistou vazbou. Děti matek, které signály svých dětí ignorovaly nebo na ně reagovaly opožděně, nemají položen základ pro důvěru, že jim jejich matka bude dostupná a že bude adekvátně odpovídat na jejich potřeby. Následkem toho děti prožívají úzkost, protože neví, co mohou od matky očekávat (Ainsworth, 1979). Později Ainsworthová rozdělila typy citové vazby mezi dítětem a vazbovou osobou ještě úžeji a to na jistou citovou vazbu, úzkostně vyhýbavou citovou vazbu a úzkostně-ambivalentní vazbu (cit. dle Collins & Read, 1990). 1.2 Pracovní (mentální) modely citové vazby Systém citové vazby se opakovaně aktivuje během interakce s vazbovou osobou, zahrnuje jak reprezentace dostupnosti, vnímavosti a spolehlivosti vazbové osoby vůči dítěti, tak pocit, zda je vazbovou osobou milován a ceněn (Mikulincer & Shaver, 2009). Ty nejreprezentativnější pracovní 4

8 modely interakcí mezi jedincem (zde dítětem) a jeho vazbovou osobou se stávají součástí implicitních procedurálních znalostí daného člověka. Mají proto tendenci fungovat automaticky a podvědomě a též jsou odolné vůči změně (Mikulincer & Shaver, 2007). Pracovní modely jsou interní modely sebe sama a druhých lidí, které tvoří systém očekávání o sobě a o druhých, a systém chování a emocí zaměřených vůči sobě či druhým (Bartholomew & Horowitz, 1991). Interní pracovní modely citové vazby jsou považovány za základní rysy osobnosti, které určují způsob jakým je vyjadřován systém citové vazby. Tento systém citové vazby řídí kognitivní, emoční a behaviorální vzorce v kontextu relevantním dané citové vazbě (Collins, Guichard, Ford, & Feeney, 2004). Pracovní modely mají vědomou i nevědomou komponentu, a proto se předpokládá, že citovou vazbu tvoří vědomě kontrolované i automatické nevědomé mentální procesy (Rholes & Simpson, 2004; Main, Kaplan, & Cassidy, 1985). Fungování pracovních modelů citové vazby je patrné i v očekáváních o budoucích vztazích člověka. Bylo zjištěno, že působení pracovních modelů se projevilo ve výrocích mladých lidí o svých budoucích partnerských vztazích. Lidé s úzkostnou citovou vazbou vyjadřovali ve svých očekáváních obavy z odmítnutí a lidé s vyhýbavou citovou vazbou ve svých výpovědích jen zřídka používali slova vyjadřující emocionální i fyzickou blízkost a očekávali averzivní komunikaci se svým imaginárním partnerem (Mohr, Cook-Lyon & Kolchakian, 2010). 1.3 Vliv citové vazby na vývoj člověka Psychologové zabývající se citovou vazbou se domnívají, že citová vazba dítěte raného věku a jeho vazbové osoby má daleký dosah do mnoha oblastí jedincova vývoje a jeho budoucího života (Collins & Read, 1990). Raná citová vazba má určující vliv na vývoj osobnosti dítěte, formování jeho očekávání o sociálním světě a sobě samém a na kvalitu jeho budoucích vztahů s druhými lidmi (Collins & Read, 1990; Bowlby, 2010; Bartholomew & Shaver, 1998). Citová vazba mezi dítětem a vazbovou osobou se též promítá do podoby budoucích partnerských vztahů člověka (Hazan & Shaver, 1987; Khaleque, 2004). V partnerských vztazích určuje do jisté míry typ citové vazby mezi partnery, očekávání od vztahu a partnera, spokojenost ve vztahu či míru intimity mezi partnery (Tucker & Anders, 1999). Typ citové vazby v dospělosti koresponduje s typem vazby v dětství (Hazan & Shaver, 1987; Main & Goldwyn, cit. dle Bretherton, 1992). Například Lee, Aaron a Brandon (2011) zjistili, že potlačovaní emocí a negativní naladění vůči dítěti ze strany matky, vede v dospělosti u mužů k vyhýbání se intimitě a blízkosti v jejich partnerských vztazích. Nejistý styl citové vazby s rodiči pozitivně koreluje s pocitem osamělosti v dospělosti (Feeney, 2006). Årseth, Kroger, Martinussen a Bakken (2009) zjistili, že ženy s jistou citovou vazbou projevují druhým mnohem více důvěry než ženy s nejistou citovou vazbou. 1.4 Citová vazba jako determinanta vývoje sociálních interakcí člověka Citová vazba provází člověka po celý život a má základ v jeho vnímání světa jako bezpečného místa a sebe jako někoho, kdo má nárok na projev zájmu a ochrany ze strany druhých osob v pří - padě potřeby. Podle Skolnicka (cit. dle Collins & Read, 1990) se vztah s vazbovou osobou v dětství stává modelem pro pozdější interpersonální vztahy. Vztah s vazbovou osobou má tedy vliv na přesvědčení o sobě a druhých lidech a očekávání toho, jak se druzí budou projevovat vůči dané osobě. Působí také na sociální kompetence daného člověka a jeho tělesnou i duševní pohodu. Reprezentace specifické interakce s vazbovou osobou v dětství se následně stává jadernou charakteristikou osobnosti člověka a formuje systém jeho citové vazby v dospělosti (Mikulincer & Shaver, 2007). Bowlby předpokládá, že systém citové vazby je aktivní po celý život člověka a projevuje se v myšlení a chování, jenž se pojí s hledáním opory u druhých lidí (cit. dle Mikulincer & Shaver, 2003). Mikulincer a Shaver (2003) vysvětlují funkci vazbové osoby při utváření 5

9 citové vazby v dospělosti. Dle nich nejen v raném věku, ale i kdykoli později lidé vyhledávají blízkost s druhými lidmi, kteří jim slouží jako vazbové osoby. Lidé ve všech životních etapách mají tendenci vyhledávat a těšit se z blízkosti jejich vazbové osoby ve chvílích potřeby. Zároveň prožívají úzkost, když jsou od nich jejich vazbové postavy osoby vzdáleny. Vazbové osoby lidem v jejich životě poskytují ve vzájemném vztahu fyzické i psychické bezpečné zázemí, jsou zdrojem podpory a útěchy. Ve vztahu s vazbovou osobou získávají lidé bezpečný základ pro rozvoj svých schopností a své osobnosti. Když partner ve vztahu splňuje tyto funkce, stává se zdrojem procesu utváření jisté citové vazby. Pokud dle autorů vazbová osoba nenaplní své funkce ve vztahu s druhým člověkem, dojde následkem toho k vytvoření negativních reprezentací sebe sama i druhých (jedinec o sobě začne pochybovat a zároveň se bude strachovat o dobrou vůli druhých lidí být mu nablízku). Zároveň si člověk vytvoří odlišné strategie pro regulaci emocí než aktivní vyhledávání blízkosti s druhými (Mikulincer & Shaver, 2003). Člověk s nejistou vazbou bude tedy očekávat, že není hoden pozornosti a útočiště u druhých lidí a také bude očekávat, že druzí lidé ani nemají schopnosti pro to, aby tuto jeho potřebu naplnili. 2 Změna citové vazby Kvalita citové vazby v dětství determinuje člověka v dané podobě po celý život a daný jedinec tak má přirozeně tendenci získané vnímání světa a vztah k druhým lidem přenášet i na své partnerské vztahy a vztah ke svým dětem. I přesto se může z této determinace částečně vymanit. Mainová a kol. (cit. dle Hazan & Shaver, 1987) zjistili, že přes významnou spojitost mezi historií citové vazby dospělého člověka a styly citové vazby s jeho vlastními dětmi, se mnozí rodiče dokáží vymanit z transgenerační návaznosti. V jejich výzkumu dospělí, kteří vypovídali o nejisté citové vazbě se svými rodiči, dokázali vytvořit jistou vazbu se svými vlastními dětmi. Změna citové vazby je možná nejen transgeneračně ve vztahu rodiče-děti. V několika studiích byla vypozorována i změna citové vazby mezi partnery a to jak vůči typu citové vazby z dětství tak i vůči stylu vazby s romantickým partnerem. Například Hazan & Shaver (1987) zjistili, že existuje vztah mezi citovou vazbou v dětství a citovou vazbou jedince s partnerem v partnerském vztahu, avšak zároveň v pozdější studii zjistili, že zjištěný vztah byl s rostoucím věkem méně těsný. Autoři uvádějí, že věkový rozdíl participantů mezi těmito studiemi činil 15 až 20 let (Hazan & Shaver, 1987). Ke změně citové vazby dochází i v dospělosti mezi dospělým jedincem a jeho vazebnou postavou. Davila a kol. (cit. dle Davila & Cobb, 2004) zjistili, že u dospělých v partnerském vztahu jsou významnými činiteli změny citové vazby významné životní události jako svatba, či narození potomka. V tomto případě se posiluje jistá citová vazba. I Bowlby tvrdil, že pracovní modely mohou být v průběhu života povýšeny a obohaceny a že vztahy v dospělosti založené na citové vazbě mohou měnit organizaci a fungování systému této citové vazby (cit. dle Shaver & Mikulincer, 2004). 3 Citová vazba v partnerských vztazích v dospělosti Bowlbyho teorie získala ve vědeckém prostředí rychle širokou pozornost a mnoho výzkumníků na jeho práci navázalo. Ze začátku se výzkum zaměřoval jen na vztah dítěte a primární pečující osoby. Později, když byl ověřen vliv citové vazby na vývoj osobnosti i sociální kompetence člověka, začala se zkoumat podoba citové vazby i u starších dětí, adolescentů a dospělých. Výzkumný zájem se týkal a stále týká toho, do jaké míry citová vazba člověka determinuje, zkoumá jak se vliv citové vazby projevuje v různých oblastech lidské činnosti, vztahů s druhými, či třeba v prožívání. Též se zkoumají individuální rozdíly v citové vazbě s vazebnou postavou. Mimo jiné se výzkum začal zabývat i citovou vazbou v partnerských vztazích mezi dospělými lidmi. 6

10 Citová vazba v dospělých partnerských vztazích je charakteristická tím, že oba partneři jsou současně v roli pečovatele, ale současně i příjemce této péče (Fraley & Shaver,2000). Tyto role se často střídají. Jednou tedy jeden z partnerů hledá blízkost toho druhého, jelikož se cítí ohrožený, bezradný či úzkostný a jindy je naopak vůči svému partnerovi protektivní, empatický a slouží jako zdroj útěchy (Feeney & Noller, 1990; Fraley & Shaver, 2000). 3.1 Metody zkoumání citové vazby v dospělých partnerských vztazích První výzkumnou metodu, Adult attachment interview (AAI), pro studium citové vazby v dospělosti vytvořila Mainová, Georgeová a Kaplanová (cit. dle Main, Cassidy, & Kaplan, 1985). Tato metoda primárně slouží ke zkoumání vztahu historie citové vazby dospělého člověka a stylu citové vazby, jenž navázal s vlastními dětmi. Za pomoci rozhovoru jsou zkoumány interní mentální modely citové vazby s jejich rodiči v dětství. Tyto modely autorky definují jako vědomá a nevědomá pravidla pro organizaci informací relevantních k citové vazbě (Main, Cassidy & Kaplan, 1985). Autorky zjistily, že dospělí, kteří měli v dětství jistou citovou vazbu se svými pečovateli, hodnotili vzpomínky na svůj vztah s nimi pozitivně. Úzkostně-ambivalentní jedinci vykazovali vysokou míru zapletení do vztahů se svými rodiči a stále u nich byla aktivní potřeba se svým rodičům zavděčit. Úzkostně vyhýbaví jedinci naopak špatně vybavovali vzpomínky na vztah s rodiči v dětství. Ačkoliv tato metoda nebyla primárně zaměřena na zkoumání citové vazby v dospělých partnerských vztazích, je vhodné ji zde nastínit, neboť vyvolala velké rozepře mezi výzkumníky zabývajícími se citovou vazbou v dospělosti. Dlouhá léta se vedly debaty o tom, zda-li AAI či self-report dotazníky měří lépe citovou vazbu u dospělých osob (Simpson & Rholes, 2004). pozitivní (nízká) Model sebe sama (závislost) negativní (vysoká) pozitivní (nízká) Model druhých (vyhýbavost) negativní (vysoká) I. oblast JISTÝ spokojenost s intimitou i autonomií IV. oblast ODMÍTAVÝ nezávislý, odmítání blízkosti II. oblast ZAPLETENÝ zapletení se ve svých vztazích III. oblast USTRAŠENÝ ustrašený z intimity, vůči společnosti vyhýbavý Obrázek č. 1: Dvoudimenzionální model citové vazby (Bartholomew & Horowitz, 1991) Studium citové vazby v dospělosti vychází ze dvou kořenů a to z vývojové psychologie a sociální psychologie. Každý z těchto oborů upřednostňuje jiné metody zkoumání (Cassidy & Shaver, 1999; Bartholomew & Shaver, 1998). Ačkoliv vývojoví psychologové upřednostňují jako metodu zkoumání rozhovor, sociální psychologové, kteří se primárně zabývali citovou vazbou v partnerských a manželských vztazích, preferují využití self-report metod při svém výzkumu. S první metodou k měření citové vazby mezi partnery v romantických vztazích přišli Hazanová a Shaver (1987). Tito výzkumníci se pokusili nahlédnout na oblast partnerských vztahů způsobem 7

11 paralelním s typologií stylů citové vazby, jenž s kolegy vyvinula Ainsworthová. Zároveň se na tuto oblast pokusili rozvinout Bowlbyho teorií mentálních reprezentací. Zjišťovali, zda je myšlenka kontinuity stylu vazby v průběhu lidského života záležitostí mentálních modelů sebe a druhých osob. Ve své práci předpokládají, že romantická láska je stejně tak biologickým jako sociálním procesem a má základ v působení nervového systému. Cílem jejich výzkumu bylo tedy zjistit, zda je možné zařadit partnery podle kvality citové vazby do kategorií paralelních s kategoriemi Ainsworthové, tedy do kategorií jisté, vyhýbavé a ambivalentní citové vazby, a zároveň se snažili v partnerské citové vazbě nalézt působení pracovních modelů citové vazby. Hazanová a Shaver patří do linie sociálních psychologů, proto byl jejich výzkumným nástrojem self-report dotazník. Styly citové vazby, které tato metoda zkoumá jsou typologií. Podle dosažených výsledků je tedy každý jedinec zařazen do jedné ze tří kategorií. (Rholes & Simpson, 2004). Na začátku devadesátých let přišli Bartholomewová a Horowitz (1991) s ideou, že styly či kategorie citové vazby je vhodnější pojímat ne typologicky, ale dimenzionálně. Čtyři styly citové vazby - jistý (secure); ustrašený (fearful); zapletený (preoccupied); odmítavý (dissmissing) - je dle těchto autorů možné určit na základě kombinace dimenzí úzkostnosti a vyhýbavosti. Viz obrázek č. 1 na předchozí stránce. Podle Bartholomewové a Horowitze (1991) vypovídá kategorie jisté citové vazby vypovídá o schopnosti vnímat vlastní hodnotu a očekávat, že druzí lidé jsou obecně přijímající a spolehliví vůči danému jedinci. Kategorie zapletené citové vazby dle autorů vypovídá o slabé schopnosti vnímat vlastní hodnotu, avšak zároveň hovoří o pozitivním hodnocení druhých lidí. Tato kombinace je charakteristická úsilím o sebepřijetí skrz akceptaci ze strany blízkých osob. Kategorie ustrašené citové vazby znázorňuje tendenci vnímat self jako nehodnotné a zároveň očekávat, že druzí nebudou jedinci nakloněni (odmítající a nedůvěryhodní). Ustrašený styl znemožňuje jedinci se účinně chránit před odmítnutím druhými lidmi. Kategorie odmítavé citové vazby vypovídá o pozitivním sebehodnocení kombinovaném s negativním smýšlením o druhých lidech. Takoví lidé se chrání proti zklamání tím, že se vyhýbají blízkým vztahům a udržují si pocit nezávislosti a nezranitelnosti. (Bartholomew & Horowitz, 1991). nízká vyhýbavost JISTÝ ZAPLETENÝ nízká úzkostnost vysoká úzkostnost ODMÍTAVÝ USTRAŠENÝ vysoká vyhýbavost Obrázek č. 2: Dvoudimenzionální model attachmentu (Brennan, Clark & Shaver, 1998) Brennanová, Clarková a Shaver (1998) shromáždili 482 položek ze všech v té době existujících dotazníků, které zkoumaly citovou vazbu mezi partnery v dospělosti. Tyto dotazníky se týkaly 60 konstruktů náležejících do subškál attachmentu. Následnou faktorovou analýzou těchto položek 8

12 získali dva podstatně nezávislé faktory. Jednalo se o dimenzionální faktory vyhýbavosti a úzkostnosti. Tyto faktory korespondují s dvoudimenzionálním modelem Bartholomewové a Horowitze (1991). Když na základě výsledků zařadili respondenty do čtyř kategorií v rámci svého modelu, zjistili, že tyto skupiny odpovídají čtyřem kategoriím určeným Bartholomewovou a Horowitzem (1991). V modelu Brennanové, Clarkové a Shavera (1998) byl však prokázán silnější vztah mezi těmito kategoriemi. Tyto kategorie byly dány mírou úzkostnosti a vyhýbavosti v citové vazbě. Jistý typ vazby je dán nízkou vyhýbavostí a nízkou úzkostností, zapletený styl se vyznačuje nízkou vyhýbavostí a vysokou úzkostností v citové vazbě. Ustrašený styl je tvořen vysokou vyhýbavostí a vysokou úzkostností a odmítavý styl je daný vysokou vyhýbavostí a nízkou úzkostností. Viz obrázek č. 2 na předchozí stránce. 3.2 Empirické poznatky o citové vazbě mezi partnery Když Hazanová a Shaver v roce 1987 provedli výzkum citové vazby mezi dospělými partnery, zjistili, že osoby v těchto vztazích lze rozřadit do jedné ze tří kategorií jisté, vyhýbavé či úz - kostně-ambivalentní citové vazby. Dle výsledků spadala více než polovina respondentů do kategorie jisté citové vazby. Čtvrtina osob byla kategorizována vyhýbavou citovou vazbou a pětina z nich byla zařazena do kategorie úzkostně vyhýbavé citové vazby. Toto rozřazení téměř přesně odpovídá poměru výskytu stylů rané citové vazby (Hazan & Shaver, 1987). Zároveň bylo zjištěno, že se liší výpovědi osob s různými typy citové vazby, kterou s partnerem mají. Jistí lidé hodnotí svůj vztah jako šťastný, přátelský a důvěrný. Zdůrazňují důležitost toho být schopný přijímat partnera a být mu oporou. Průměrná délka trvání vztahů jedinců s jistou citovou vazbou byla téměř dvakrát delší než u těch s typy nejisté citové vazby. Lidé s jistou citovou vazbou se méně často rozváděli (6 % vzorku oproti 10 % a 12 % u vyhýbavé a úzkostně-ambivalentní vazby). Osoby s vyhýbavým stylem citové vazby byli charakterizovány strachem z intimity, emočními výkyvy a žárlivostí. Úzkostně-ambivalentní jedinci vykazovali touhu po vzájemnosti a souladu, extrémní snahu být pro partnera sexuálně přitažlivý a stejně jako u vyhýbavé vazby projevovali emoční výkyvy a žárlivost. Také byly nalezeny rozdíly mezi osobami s odlišnými typy citové vazby v jejich mentálních modelech sebe a druhých. Jistí lidé se popisovali jako oblíbení druhými lidmi a potvrzovali výrok, že druzí lidé jsou obecně dobře smýšlející a dobrosrdeční. Úzkostně-ambivalentní osoby udávaly, že o sobě mají pochybnosti a že druhými nebývají pochopeni ani oceňováni. Druhé lidi hodnotili jako méně ochotné navazovat s nimi vztahy. Na práci Hazanové a Shavera navázali Collinsová a Read (1990), kteří si určili za cíl vytvořit ještě citlivější nástroj pro měření citové vazby a zaměřit se na nedostatky studie Hazanové a Shavera (1987). Podle Collinsové a Reada (1990) nezkoumali Hazanová a Shaver (1987), do jaké míry se v partnerských vztazích objevuje víra, že vazbová osoba bude dostupná a vnímavá, když bude zapotřebí. Také je zajímalo, zda budou partneři vykazovat stejný styl citové vazby a zda budou mít lidé tendenci hledat si partnera se stejným typem citové vazby. Z tohoto výzkumu vyplynulo, že jedinci s jistým stylem citové vazby jsou spokojení s blízkostí ve svých vztazích, jsou schopni se bez obav spoléhat na druhé a přitom se neobávat odmítnutí nebo neoblíbenosti. Vyhýbaví jedinci jsou s intimitou a blízkostí ve vztahu nespokojeni, nedůvěřují tomu, že pro ně bude druhý člověk dostupný a neobávají se odmítnutí ze strany druhých. Úzkostně-ambivalentní touží po blízkosti ve vztahu, důvěřují tomu, že pro ně budou druzí dostupní, ale velmi silně se obávají, že je blízcí lidé odmítnou a nebudou je milovat. Také z výsledků vyplynulo, že lidé spokojení s blízkostí ve vztahu a zároveň schopní záviset na druhých mají silnější pocit vlastní hodnoty a důvěry 9

13 v druhé lidi. Jedinci vysoce skórující v dimenzi úzkostnosti nepociťovali příliš sebehodnotu ani sebedůvěru v sociálních vztazích, zároveň byli méně asertivní. Vyhýbaví jedinci skórovali nízce v dimenzích blízkosti, závislosti i úzkostnosti a měli o sobě méně pozitivní mínění. Zkoumání interních modelů sociálního světa (druhých) ukázalo, že míra důvěry v druhé byla vyšší u osob s jistou citovou vazbou, které považovaly druhé za nesobecké a ochotné zastat se jejich mínění. Ti, kteří skórovali vysoce v úzkostnosti méně věřili v altruismus druhých lidí, častěji podléhali sociálnímu tlaku a vypovídali, že je těžké druhým lidem porozumět. Vyhýbaví a úzkostně-ambivalentní jedinci měli o sociálním světě více negativní mínění a méně důvěřovali druhý lidem. Collinsová a Read ve své studii taktéž zjistili, že lidé s jistým stylem citové vazby měli častěji partnera s jistým stylem citové vazby. Osoby s jistou citovou vazbou mnohem méně udržovaly vztah s osobou s úzkostně-ambivalentní citovou vazbou. Osoby s úzkostně-ambivalentním stylem citové vazby nevyhledávaly partnery se stejnými obavami z odmítaní a častěji navazovali vztahy s jedinci s vyhýbavým stylem citové vazby. Bartholomew a Horowitz (1991) rozšířili klasifikaci typů citové vazby ze tří na čtyři kategorie (secure, dissmissing, fearful, preoccupied). Výsledky jejich zkoumání citové vazby v dospělosti korespondovaly s poznatky získanými Collinsovou a Readem (1990). Poté, co výše uvedené výzkumy popsaly, jak se odlišují typy citové vazby v partnerských vztazích a jak jako procesy ve vztazích probíhají, začali se soustředit na to, jak jsou s citovou vazbou spojeny jiné faktory partnerských vztahů. Mnoho výzkumníků se například zabývalo, jak citová vazba determinuje prožitek spokojenosti ve vztahu, jeho kvalitu či stabilitu. Bylo zjištěno, že jedinci s jistým stylem citové vazby prožívají ve vztahu mnohem vyšší spokojenost než jedinci s jedním z nejistých stylů citové vazby (Tucker & Anders, 1999). Tuckerová a Andersová (1999) se domnívají, že rozdíly v prožívání spokojenosti ve vztahu u jedinců s různou mírou jisté citové vazby mohou být mimo jiné způsobeny rozdíly v jejich schopnosti přijímat lásku jejich partnera. Tento fakt se týká i konceptu kvality a stability partnerského vztahu. Jedinci s jistou citovou vazbou vypovídají o kvalitnějších partnerských vztazích a tyto jejich vztahy jsou trvalejší než vztahy lidí s méně jistými typy citové vazby. Bylo zjištěno, že vyšší skóry v jisté citové vazbě predikují vyšší míru intimity v partnerských vztazích (Årseth, Kroger, Martinussen, & Bakken, 2009). Citová vazba také determinuje vztahové faktory jako například poskytování péče partnerovi. Jedinci s jistou citovou vazbou efektivněji odpovídají na partnerovy potřeby než ti s méně jistou citovou vazbou. Lidé s úzkostnou citovou vazbou mají tendenci zahrnovat partnera větší péčí než lidé s jinými typy citové vazby. Vyhýbaví jedinci jsou zase mnohem méně vnímaví vůči potřebám partnera (Feeney & Collins, 2001). Feeneyová a Nollerová (1990) také zjistily, že lidé s úzkostně-ambivalentní citovou vazbou mají silnější tendenci idealizovat si svého partnera než lidé s jiným stylem citové vazby. Tranová a Simpson (2009) zjistili, že osoby s méně jistou citovou vazbou vykazovaly méně konstruktivní a vstřícné chování při interakci s partnerem. Navíc vyhýbaví lidé se chovali více destruktivně než jedinci s jiným stylem citové vazby. Nejistí lidé také projevovali negativnější emoční reakce při interakci s partnerem. 4 Konflikty v partnerských vztazích V partnerských vztazích jsou občasné hádky a konflikty nevyhnutelné (Argyle & Furnham, 1983). To, jak si lidé umí poradit s konflikty, výrazně ovlivňuje jejich vlastní rozvoj i vztahy s druhými (Canary, Cupach, & Messman, 1995). V kontextu intimních vztahů je konflikt něčím víc než jen 10

14 neshodou, nesouladem mezi partnery nebo opozicí jednoho z partnerů, je stabilním prvkem partnerské interakce (Cahn, 1992). Konflikty úzce souvisejí s udržovacími strategiemi (maintenance strategies) v partnerských vztazích, s prožitkem spokojenosti a přijetím ze strany druhých (social acceptance) (Argyle & Furnham, 1983). Konflikty jsou vyjadřovány, poznávány a řešeny skrze komunikaci (Canary, Cupach, & Serpe, 2001). Stejně jako existují odlišná metodologická východiska ke zkoumání citové vazby (viz sociálně psychologický a vývojově psychologický), i v prostředí výzkumu konfliktů v partnerských vztazích se na konflikty nahlíží z různých úhlů pohledu. Na problematiku partnerských konfliktů je dle Cahna (1992) možno nahlížet zejména z perspektivy systémově-interakcionistického přístupu, který nahlíží na konflikt jako na emoční vyjádření protichůdných postojů, při kterém partneři užívají specifických komunikačních schémat, a z perspektivy kognitivní výměny (cognitive exchange) (Cahn, 1992). Každá z těchto perspektiv bere v potaz jiné oblasti tematiky konfliktů a každá ke svému výzkumu využívá odlišnou metodologii. Ze systémově-interakcionistického přístupu vychází studie Heaveyho, Layna a Christensena (1993), podle které negativní chování během konfliktu, jako např. obviňování či nátlak na partnera, aby druhému vyhověl, předpovídá nespokojenost obou partnerů s jejich diskuzí. Naopak pozitivní projevování se vůči partnerovi vede k jejich spokojenosti s řešením problémů. Spokojenost partnerů s řešením problémů je významně spojena s celkovou spokojeností s daným partnerským vztahem. Podle autorů vede tento poznatek k předpokladu, že spokojené páry řeší své problémy mnohem uspokojivěji než páry s těžkostmi (distressed couples). V jiné studii se zjistilo, že nespokojené páry mají mnohem chudší komunikaci a více se vyhýbají interakci než spokojené páry (Christensen & Shenk, 1991). Druhá perspektiva studia konfliktu mezi partnery se podle Cahna (1992) týká kognitivní výměny. Výzkumníci z tohoto přístupu chápou konflikt jako kognitivní strategii zahrnující vnímání a úmysly, které sahají od přímé konfrontace k vyhýbání se konfliktu a ovlivňují angažovanost ve vztahu. Tato perspektiva zkoumá roli kognice v situaci konfliktu (například vnímání jak sebe sama, tak i druhých, styly řešení konfliktů, atd.) (Cahn, 1992). Strategie řešení konfliktu mezi blízkými lidmi rozdělil Silars (cit. dle Zacchilli, Hendrick, & Hendrick, 2009) do tří kategorií na integrativní (směřování k sobě), distributivní (směřování proti sobě) a pasivně nepřímé (směřující od sebe - vyhýbavé). Toto rozdělení způsobů řešení konfliktů se začalo široce používat. Integrativní strategie jsou konstruktivní a využívají kooperaci při hledání řešení, distributivní strategie jsou destruktivní a vyznačují se kritikou a sarkasmem vůči partnerovi, pasivně nepřímé strategie jsou charakteristické vyhýbáním se konfliktní situaci (Zacchilli, Hendrick, & Hendrick, 2009). Konflikty v partnerství jsou často spojovány jak se spokojeností či nespokojeností partnerů ve vztahu, tak i s jeho možným rozpadem v budoucnosti. Gottman a Levenson (1992) ve své longitudinální studii zjišťovali, jaký styl konfliktní komunikace mezi manžely ovlivňuje pravděpodobnost toho, že se rozvedou. Manželské páry rozdělili podle jejich rozvodového potenciálu na přizpůsobivé (regulated) a nepřizpůsobivé (non-regulated). Do kategorie přizpůsobivých byly zařazeny páry s významně pozitivní komunikací a pozitivním jednáním vůči sobě navzájem. Do podkategorií přizpůsobivosti bylo zařazeno toto chování: neutrální či pozitivní popis problému, vyjádření informací zaměřených na úkol, humor a smích a vyjadřování souhlasu partnerovi. Kategorie nepřizpůsobivých zahrnovala páry s více negativní než pozitivní interakcí. Tato kategorie čítá osm negativních prvků (kritizování, stěžování si, vyřčení negativních témat týkajících se vztahu, defenzivní chování v komunikaci, předčasné ukončení komunikace, eskalace negativního působení 11

15 na partnera, použití slovního spojení ano-ale, další negativa). Z výsledků studie vyplynulo, že partneři v párech kategorizovaní jako nepřizpůsobiví se více pouštějí do konfliktů s partnerem, jsou hněvivější, vzdornější a defenzivnější, a též se projevují jako méně milující a oddaní partnerovi než ti kategorizovaní jako přizpůsobiví. Nepřizpůsobivé páry vypovídají o menší spokojenosti se vztahem než páry označené jako přizpůsobivé. Cook, Tyson, White, Rushe, Gottman a Murray (1995) zmiňují, že nepřizpůsobivá manželství vykazují vysoce rizikový styl interakce pro rozvodový potenciál. Tyto páry mají schopnost působit na sebe spektrem vzájemných negativních projevů, což ústí v konflikty a vyžadování si změny. Jsou nespokojení se vztahem. Naopak přizpůsobivá manželství se projevují vyhýbáním se hostilnímu konfliktu. Podle autorů zachovávají tato manželství stabilitu právě tím, že nevyhledávají změny a konflikty. Canary, Cupach a Messman (1995) tvrdí, že oplácení negativního afektu neškodí pouze vyhodnocení bezprostředního konfliktu, ale může poškodit vztah mezi partnery z dlouhodobé perspektivy. Gottman a Levenson (2000) zkoumali, jak styl řešení konfliktů mezi partnery bude predikovat potenciál jejich rozvodu. Zjistili, že pomocí negativních projevů při konfliktu (kritizování, opovrhování partnerem a odmítání spolupráce na řešení konfliktu) je možné predikovat rozvod do pěti let od svatby. Rozvod po šestnáctiletém soužití je dle autorů možné predikovat pomocí interakce mezi partnery, jež postrádá projevy pozitivních emocí a to i v případě, že nejsou v interakci příto - mny projevy negativních emocí. Gottman a Driver (2005) rozšířili poznatky Gottmana a Levensona a styly řešení konfliktů nazvali útočně-defenzivní a stažení se (withdrawal), které vyjadřují odpoutání se od emocí. Útočně-defenzivní styl je charakteristický kritikou partnera, hněvivostí, bojechtivostí, pohrdáním partnerem a defenzivitou (defensiveness). Tento styl předpovídá rozvod do pěti let. Rysy stylu stažení se při řešení konfliktů jsou potlačení negativních emocí jako je smutek a odpor, rezignace naslouchat partnerovi a vyhýbavé vystupování vůči partnerovi. Predikují pozdější rozvodový potenciál (po 16-ti letech od sňatku). Dále autoři zjistili, že útočně-defenzivní chování ženy vůči partnerovi má za následek dva typy nežádoucích reakcí partnera a to buď jeho odvracení se (turning away) nebo také útočně-defenzivní reakci. V laboratorních podmínkách studie se však neprokázal vztah mezi útočně-defenzivním chováním muže a oběma typy nežádoucích reakcí ženy. Podle autorů jsou tyto dva dysfunkční styly komunikace provázány s faktory, které zohledňují jiné teorie, jako je například teorie citové vazby. Dle autorů je teoreticky možné prolnout styl stažení se s vyhýbavým stylem citové vazby a útočně-defenzivní styl komunikace koresponduje se zapleteným i ustrašeným stylem citové vazby. Od šedesátých let 20. století je strategie řešení konfliktu nazírána podle míry zájmu o sebe (concern for self) a zájmu o druhé (concern for others) (Rahim, 1983; Cann, Norman, Welbourne, & Calhoun, 2008). Dimenze zájmu o sebe reprezentuje významnost takového řešení konfliktu, které uspokojí zejména vlastní priority. Dimenze zájmu o druhé naopak reprezentuje potřebu ujistit se o tom, že druhá osoba vyřešila konflikt podle svých představ. Rahim (1983) se pokusil pojmout styly řešení konfliktů kombinací dimenzí zájmu o sebe a zájmu o druhé tak, aby jako jednotlivé faktory byly nezávislé, což se výzkumníkům před ním nedařilo. Faktorovou analýzou rozdělil 5 kategorií stylů řešení konfliktů, které spolu souvisely jen slabě. Tyto styly pojmenoval jako integrující (integrating), vyhýbavý (avoiding), dominantní (dominating), úslužný (obliging) a kompromisní (compromising). Podle Corcoranové a Mallinckrodta (2000) vypovídá integrující styl o úsilí zaručit maximálně uspokojivý výsledek pro obě strany. Lidé s vyhýbavým stylem do řešení konfliktu investují velmi málo úsilí. Dominantní styl vyjadřuje potřebu dosáhnout svých vlastních cílů při řešení konfliktu. Úslužný styl vyjadřuje ten- 12

16 denci dělat partnerovi ústupky při řešení konfliktu. Kompromisní styl upřednostňuje jakoukoli shodu obou partnerů, aniž by hledal řešení, které by bylo pro oba nejuspokojivější. V rámci dvoudimenzionálního modelu se tato kategorie nachází na průsečíku všech čtyř kategorií. Tento model znázorňuje obrázek č. 3: vysoký zájem o druhé ÚSLUŽNÝ INTEGRUJÍCÍ nízký zájem o sebe vysoký zájem o sebe VYHÝBAVÝ DOMINANTNÍ nízký zájem o druhé Obrázek č. 3: Dvoudimenzionální model stylů řešení konfliktů (Corcoran & Mallinckrodt, 2000) Zacchilli, Hendricková a Hendrick se zaměřili studium běžných každodenních neshod a hádek mezi partnery a rozsah předpokládaných stylů řešení konfliktů rozšířili na šest (kompromisní, dominantní, separační, submisivní, vyhýbavý a reaktivní styl). Kompromisní styl řešení konfliktů je dle autorů konstruktivním stylem. V rámci něj se tedy partneři snaží dosáhnout shody, s níž budou oba spokojení. Dominantní styl je dle autorů jasně destruktivní strategií. Tento styl vyjadřuje snahu vítězit nad partnerem a mít v hádce navrch. Separační styl není podle autorů jasně destruktivní ani konstruktivní. Separační styl je charakteristický časovým intervalem, který slouží k tomu, aby mohly zchladnout rozbouřené emoce. Až po tomto intervalu následuje řešení problému. Partneři se submisivním stylem řešení konfliktů mají tendenci při konfliktu ustupovat požadavkům partnera, aniž by usilovali o naplnění vlastních potřeb. Submisivní styl také není jednoznačně destruktivní či konstruktivní. Vyhýbavý styl je charakteristický tendencí vyhýbat se sporům. Není jednoznačně destruktivní ani konstruktivní. Reaktivní styl je destruktivní. Je spojený s verbální agresí, nedostatkem důvěry mezi partnery a emoční nepřizpůsobivostí. 5 Souvislost citové vazby s konflikty v partnerských vztazích Podle Pietromonacové, Greenwoodové a Barretové (2004) nabízí teorie citové vazby aplikovaná na partnerské vztahy v dospělosti pevný rámec pro pochopení toho, proč lidé reagují na konflikt odlišným způsobem. Chování, myšlení, prožívání i právě hodnocení konfliktu je ovlivněno mentálními modely sebe a druhých. Obsahy mentálních modelů (tj. očekávání, cíle či domněnky o sobě a druhých) mají vliv na to, jak silně člověk vyhodnotí konflikt jako hrozbu pro jeho vazbové pouto (attachment bond) s partnerem (Mikulincer & Shaver, 2004). V případě ohrožení citové vazby daného stupněm konfliktu může být aktivováno takové chování jako vyhledání emoční blízkosti, protest nebo třeba pláč (Pietromonaco, Greenwood, & Barret, 2004), které je popsáno teorií rané citové vazby (Bowlby, 2010). Nejisté styly citové vazby jsou pozitivně asociovány s velkými konflikty a nespokojeností v partnerském vztahu (Brasard, Lussier, & Shaver, 2009). Avšak ne 13

17 všichni lidé s nejistou citovou vazbou jsou odsouzeni k nespokojeným a nekvalitním partnerským vztahům (Shaver & Mikulincer, cit. dle Saavedra, Chapman, & Rogge, 2010). Podle těchto autorů nejistá citová vazba ústí v negativní chování, jen když je systém citové vazby aktivován událostí, která pro něj znamená ohrožení. Předpoklad, že lidé s vyhýbavým stylem citové vazby vyhodnotí konflikt jako ohrožení podporuje zjištění Gouina a kol. (2009), kteří zjistili, že lidé s vyhýbavým stylem citové vazby prožívají během konfliktu významně větší fyziologický stres než lidé s jistým typem citové vazby. Tento stres je při reakci na řešený konflikt provázen vyšší produkcí proteinu IL-6 1 než u lidí s nižší vyhýbavostí. V této studii se také prokázalo, že lidé vypovídající o vyšší míře vyhýbavé citové vazby projevovali, častěji než lidé s nižší vyhýbavostí, negativní chování při řešení konfliktu. Právě negativní reakce na konflikt je předpokládaným mechanismem aktivujícím produkci IL-6. U osob s úzkostným stylem citové vazby nebyla prokázána ani produkce IL-6 při reakci na konflikt, ani negativní chování při řešení konfliktu. Podle autorů tyto poznatky korespondují s teorií, že úzkostná citová vazba je při řešení konfliktu spojena s prožitkem úzkosti, kdežto vyhýbavá vazba se pojí s fyziologickým stresem. Podle Pietromonacové, Greenwoodové a Barretové (2004) vyhodnocují lidé s různými styly citové vazby konflikt jako různě ohrožující. Jedinci s jistou citovou vazbou počítají s dostupností a spolehlivostí jejich partnera v případě potřeby, a tak vůbec nemusí vnímat konflikt jako ohrožení citové vazby s jejich partnerem. Naopak lidé se zapleteným stylem citové vazby se mohou při konfliktu obávat, že budou partnerem odmítnuti. V důsledku ulpívání na svých obavách nemusí věnovat pozornost informacím zprostředkovávaným jejich partnerem. U osob s odmítavým stylem citové vazby může konflikt ohrožovat jejich preferenci samostatnosti a nezávislosti. Během konfliktu se též mohou cítit nuceni vyjadřovat emoční blízkost. Lidé s ustrašeným stylem citové vazby vyhodnocují konflikt jako ohrožující stejnou měrou jako jedinci s odmítavou i zapletenou citovou vazbou. Tato myšlenka koresponduje se zjištěním Brasarda, Lussiera a Shavera (2009), kteří zjistili, že lidé s úzkostnou a vyhýbavou vazbou mají tendenci vnímat konflikt s partnerem jako mnohem větší a vážnější, než lidé s jistou citovou vazbou. Campbell, Boldry, Kashy a Simpson (2005) zjišťovali, jak lidé s nejistou citovou vazbou vnímají každodenní nedorozumění s partnerem. Osoby s vyšší úzkostností v rámci citové vazby vnímaly celkovou úroveň denních konfliktů jako mnohem vyšší než osoby s nižší úzkostností a zároveň pro ně byly tyto konflikty více zraňující. Jedinci s vyšší úzkostností v rámci citové vazby také vypovídali, že jejich denní konflikty měly tendenci eskalovat. U jedinců s vyhýbavou vazbou tento efekt nebyl prokázán. Jedinci s vyšší úzkostností v rámci citové vazby také prožívali větší úzkost než jedinci s vyhýbavou citovou vazbou, když vůči nim partner během konfliktní interakce projevoval negativní chování. Podle Mikulincera a Shavera (cit. dle Saavedra, Chapman, & Rogge (2010) spouští ohrožující událost (např. ostrý komentář partnera) v rámci aktivovaného systému jisté citové vazby vztahově udržující chování (relationship maintenance behaviors) jako třeba prosociální aktivity, afiliaci, starostlivost. U lidí s vyšší úzkostností v rámci citové vazby stejná událost spustí hyperak - 1 Interleukin 6 (IL-6) - je cytokin produkovaný T-lymfocyty a makrofágy ke stimulaci imunitní odpovědi na trauma. Jeho stanovení se proto používá jako prognostický parametr u sepse, traumat a srdečního selhávání" (číselníky MZČR, 2006). Cytokiny... jsou jakési signalizační molekuly působící hlavně v imunitním systému, kde ovlivňují růst, diferenciaci a chování buněk. (Kosařová, 1996, s. 235). IL-6 se podílí na vzniku zánětlivých onemocnění, například revmatoidní artritidy (Pavelka a kol., 2005). 14

18 tivované chování, neboli přílišné hledání blízkosti, ulpívání na obavách ze ztráty citového pouta (rumination), nebo přehnanou bdělost nad odmítavými náznaky partnera (hyper-vigilance). U jedinců s vyšší vyhýbavostí v rámci citové vazby spustí tato událost deaktivované chování, čili potlačení emocí a distancování se od partnera. Reakce na konflikt nemusí být ovlivněna pouze tím, jak silně lidé vyhodnotí konflikt jako hrozbu, ale i závislostí této reakce na odlišném fungování stylů citové vazby (Brasard, Lussier, & Shaver, 2009). Paley, Cox, Burchinal a Payne (1999) zjistili, že partneři se zapleteným stylem citové vazby během konfliktu projevují mnohem více negativních emocí než lidé s jiným typem vazby. Autoři se domnívají, že za projevy negativních emocí při konfliktu u lidí se zapletenou vazbou stojí zkušenosti z rané citové vazby s vazbovou osobou. Na základě těchto zkušeností se daný jedinec naučil, že projevem pozitivních emocí žádanou dostupnost vazbové osoby nezíská a že negativní emoce jsou efektivnějším prostředkem k získání a udržení pozornosti vazbové osoby. Tyto negativní emoce se u zapletených jedinců týkají především strachu a úzkosti. Podobné reakce na konflikt slouží v rámci odmítavého a zapleteného stylu citové vazby dle autorů jiným cílům. Lidé s odmítavým stylem citové vazby se snaží negativními emocemi (projevy pohrdání, nechuti) odstavit (push away) partnera od snahy řešit konflikt a zkrátit emocemi nabitou konfliktní diskuzi. Brasard, Lussier a Shaver (2009) se domnívají, že projevy zapletených jedinců při konfliktu mohou být přeloženy jako negativní, protože zapletené osoby při jeho řešení ulpívají na vlastních obavách z odmítnutí, což jim částečně brání v tom, odpovědět adekvátně na partnerovy podněty. Dominiguová a Mollenová (2009) provedly výzkum toho, jak koresponduje styl citové vazby mezi partnery s typem jejich vzájemné konfliktní komunikace. Podle jejich výsledků páry složené z obou partnerů s jistou citovou vazbou vypovídaly o větší vzájemné konstruktivní komunikaci než páry, v nichž jeden nebo oba partneři měli nejistý typ citové vazby. Páry s jedním či oběma partnery s nejistou citovou vazbou se nelišily v odmítání komunikace vedoucí ven z konfliktu ani ve vyhýbání se této komunikaci. U párů s oběma partnery s jistou citovou vazbou se tyto styly příliš neobjevovaly. Brasard, Lussier a Shaver (2009) předpokládali, že vnímání síly konfliktu bude též zprostředkovávat vztah mezi nejistou citovou vazbou a nespokojeností ve vztahu s partnerem. Partneři žen s vyhýbavou citovou vazbou byli tím nespokojenější, čím byly jejich ženy vyhýbavější v citové vaz - bě. Zároveň vyhýbavá citová vazba mužů úměrně ovlivňovala vnímání síly konfliktu partnerkami. Corcoranová a Mallinckrodt (2000) zjišťovali spojitost stylů citové vazby a stylů řešení konfliktů, jelikož se domnívali, že spolu jednotlivé styly korespondují. Vycházeli ze stylů řešení konfliktů identifikovaných Rahimem (1983). Výsledky ukázaly pozitivní vztah jisté citové vazby s integrujícím stylem řešení konfliktů. Ustrašený styl citové vazby souvisel s vyhýbavým stylem řešení konfliktů. Zapletený styl citové vazby byl ve vztahu s vyhýbavým a úslužným stylem řešení konfliktů. Odmítavý styl citové vazby souvisel s dominantním stylem řešení konfliktů. Zcela konzistentně s výsledky Corcoranové a Mallinckrodta (2000) potvrdila vztah mezi styly řešení konfliktů a styly citové vazby i Shi (2003). Cann, Norman, Welbourne a Calhoun (2008) také ověřovali vztah stylů citové vazby a stylů řešení konfliktů společně se styly humoru. Ze zkoumání stylů řešení konfliktů však vyloučili kompromisní styl, protože nenáležel jednoznačně určité kategorii citové vazby a protože velmi těsně souvisel s integrujícím stylem. Podle výsledků těchto autorů souvisel integrující styl řešení konfliktů s jistým typem citové vazby. Vyhýbavý styl řešení konfliktů byl v pozitivním vztahu 15

19 s ustrašeným stylem citové vazby. Úslužný styl řešení konfliktů souvisel se zapleteným stylem citové vazby. Dominantní styl souvisel s odmítavým stylem citové vazby. 6 Závazek v partnerských vztazích Jedním z hlavních faktorů ovlivňujících charakter partnerských vztahů, je závazek, který partneři vůči vztahu mají. Sternberg (1986) řadí závazek mezi 3 základní komponenty partnerských vztahů spolu s intimitou a vášní. Téma závazku je klíčové pro pochopení, proč určité vztahy vytrvají desítky let a jiné ne (Rusbult, Martz, & Angnew, 1998). Rusbult (1983) definuje závazek jako tendenci zachovávat partnerský vztah a pocit, že je mu člověk psychicky oddán. Konstrukt závazku, relativně stabilní komponenta vztahu, obsahuje kognitivní složku týkající se rozhodnutí zachovávat trvalý partnerský vztah (Sternberg, 1986). Koncept závazku tvoří i dvě silně kovariující kategorie a to záměrné chování ve vztahu a psychickou vazbu ke vztahu, které vypovídají o tom, že oddaná a soustředěná účast na udržování vztahu zároveň vyjadřuje pocit psychického pouta ke vztahu (Rusbult, 1983). Míra závazku pak zprostředkovává rozhodnutí o tom, zda ve vztahu vydržet či z něj odejít (Rusbult, 1983; Rusbult, Martz, & Angnew, 1998). Podle Sternberga (1986) narůstá úroveň závazku s tím, jak se vztah stává dlouhodobým. Závazek v partnerství lze pojmout z pohledu teorie sociální směny, která jej silně predikuje (Rusbult, Martz, & Angnew, 1998). To, co partnery spojuje (společné zájmy), je možno považovat za zisky, naopak to, co je od sebe oddaluje (hádky, nenaplněná očekávání), se považuje za výdaje. Spokojenost se vztahem je pak výslednicí srovnání zisků a výdajů, a následně míra spokojenosti určuje míru závazku (Rusbult, 1983). Závazek je dle Rusbulta (1983) ovlivněn i vnitřními investicemi do daného vztahu, tedy např. vynaloženým časem, emočním úsilím či mírou sebeodhalení a vnějšími investicemi jako jsou např. společné vzpomínky, společní přátelé či společný majetek. Míra investic zvyšuje závazek vůči vztahu. Podle autora existuje signifikantní souvislost mezi závazkem a mírou investic a spokojeností v partnerství. Pozitivně jsou se závazkem také asociovány zisky. Vliv výdajů nebyl potvrzen. Jeho studie potvrdila, že s rostoucí délkou vztahu rostou zisky, výdaje, investice i spokojenost v partnerství, tudíž že roste i úroveň závazku. Rhoades, Stanley a Markman (2010) vybrali čtyři typy závazku, zmiňované literaturou, a rozhodli se je výzkumně ověřit na párech, co spolu chodí (dating couples). Pociťovaný tlak (felt constraint) vypovídá o vnějším tlaku vytrvat ve vztahu. Materiální tlak (material constraint) vypovídá o investicích párů, díky nimž mohou být interně přiměti vytrvat ve vztahu (společné zvíře, společný majetek). Uvědomovaný tlak (perceived constraint) vyjadřuje interní nutkání zůstat s partnerem ve vztahu. Oddanost (dedication) určuje tendenci tvořit a zachovávat kvalitní a dlouhodobý vztah. Vyšší úroveň pociťovaného tlaku je spojena s negativními jevy ve vztahu jako je jeho nestabilita či pravděpodobnost rozchodu. Vyšší oddanost, uvědomovaný tlak a materiální tlak jsou asociovány s pozitivními jevy vztahu jako je přizpůsobení se partnerovi a pravděpodobnost sňatku. Tlak uvědomovaný i materiální jsou významně asociovány s déletrvajícími vztahy. Weiss (cit. dle Duemmler & Kobak, 2001) tvrdí, že pravděpodobnost rozpadu partnerského vztahu reprezentuje bazální hrozbu pro důvěru v dostupnost partnera a jistou citovou vazbu s partnerem. Partnerství osob, které ještě nežijí v manželství je ohroženější jeho rozpadem než partnerství manželů (Duemmler & Kobak, 2001). Z toho důvodu je podle Duemmlerové a Kobaka (2001) důležité zjišťovat nejen jak partneři naplňují funkce jisté základny (secure base) a bez- 16

20 pečného přístavu (safe haven), ale též stanovit míru závazku partnerů zachovávat svůj vztah. Proto autoři vnímají jistotu citové vazby a závazek jako vzájemně spojené procesy, které na sobě navzájem stavějí. Z výsledků jejich longitudinální studie vyplynulo, že ve vztazích, v nichž narostl závazek, také vzrostla jistá citová vazba u obou partnerů. Zároveň v párech, ve kterých došlo během půl roku k nárůstu jisté citové vazby, byl na konci výzkumu i závazek vyšší. Ačkoliv autoři předpokládají, že citová vazba a závazek jsou spolu propojeny, ve studii prokázali, že tento vztah není oboustranný. Rozdíl mezi těmito dvěma konstrukty panuje v tom, že v hodnocení závazku se výsledky obou partnerů silně shodovaly, kdežto v posouzení citové vazby se partneři lišili. 7 Vliv délky vztahu V mnoha studiích se délka vztahu nepovažovala za prediktor individuálních odlišností v rámci citové vazby, stylů řešení konfliktů nebo závazku. Jiné studie sice otázku na délku vztahu do svých metod zakomponovaly, avšak její hodnota byla pouze demografického charakteru a ve výsledku vypovídala jen o průměrné délce zkoumaných partnerských vztahů. Jen menší počet studií se prediktivní hodnotou délky vztahu zabýval. Například Simpson (1987) zjistil, že délka vztahu párů, které spolu ještě chodí, predikuje stabilitu jejich vztahu, spokojenost se vztahem a pociťovanou větší blízkost s partnerem. Ve studii Sprechera (1999) byla délka vztahu negativně asociována s pravděpodobností rozchodu partnerů Délka vztahu a citová vazba Podle Feeneyové a Nollera (1990) mají jedinci s jistým stylem citové vazby významně déletrvající partnerské vztahy než osoby s více úzkostnou citovou vazbou, tj. 23,6 ku 15,2 měsícům. Ve studii Gouina a kol. (2009) se prokázala významná negativní korelace úzkostné citové vazby a délky manželství a spokojenosti v manželství. V jiné studii však nebyl zjištěn významný vztah mezi stylem citové vazby a délkou vztahu u párů, co spolu chodily (průměrný věk činil 19 let) (Feeney & Collins, 2001). Tito autoři vysvětlují tento výsledek tím, že velký počet participantů nemusel ještě chápat svůj vztah jako vážný, tudíž v něm chyběl závazek, jelikož průměrná délka vztahu byla 14 měsíců (rozpětí 1-95 měsíců) Délka vztahu a řešení konfliktů v partnerských vztazích Brassard, Lussier & Shaver (2009) zjistili pozitivní vztah mezi délkou vztahu a vyhýbavým stylem řešení konfliktů u žen. Podle výsledků studie Argyla a Furnhama (1983) mají starší lidé (38-51 let) v dlouhodobých vztazích méně konfliktů než mladší lidé (18-25 let). Konstruktivní řešení konfliktů mezi partnery je na délce vztahu nezávislé a zůstává konzistentní, destruktivní a vyhýbavé řešení konfliktů však s rostoucí délkou vztahu klesá (Birditt, Brown, Orbuch & McIvane (2010). V jiné studii s délkou vztahu však nekoreloval ani styl řešení konfliktů, ani styl citové vazby (Shi, 2003) Délka vztahu a závazek Duemmlerová a Kobak (2001) zjistili, že s rostoucí délkou vztahu vzrůstá i míra závazku. Dále zjistili, že v párech, u nichž došlo během půlročního výzkumu k nárůstu míry závazku, zvýšila se i jistota citové vazby partnerů. Navíc lidé v déletrvajících vztazích vypovídali o větší úrovni jisté citové vazby a závazku. 17