SOUVISLOST NEVERBÁLNÍCH PROJEVŮ A SPOKOJENOSTI V DLOUHODOBÉM PARTNERSKÉM VZTAHU

Transkript

1 Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy SOUVISLOST NEVERBÁLNÍCH PROJEVŮ A SPOKOJENOSTI V DLOUHODOBÉM PARTNERSKÉM VZTAHU Bakalářská práce Tereza Schejbalová Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Jika Lindová, Ph.D. Praha, 2008

2 Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a souhlasím s jejím eventuálním zveřejněním v tištěné či elektronické podobě. V Praze dne podpis 2

3 Ráda bych zde poděkovala všem, kteří přispěli k vytvoření této práce. Především děkuji Mgr. Jitce Lindové, Ph.D. za milé a profesionální vedení práce a kolektivu působícímu na katedře antropologie FHS UK Mgr. Kateřině Klapilové a Mgr. Janu Havlíčkovi, Ph.D. za rady a vždy ochotnou pomoc. Dále bych ráda poděkovala svým rodičům, sestře, přátelům a blízkým za podporu a povzbuzení. 3

4 OBSAH 1. ÚVOD TEORETICKÁ VÝCHODISKA PARTNERSKÝ VZTAH CO JE PARNERSKÝ VZTAH? TEORIE ATTACHMENTU KOMUNIKACE V PARTNERSKÝCH VZTAZÍCH PARTNERSKÁ KOMUNIKACE A JEJÍ DŮLEŽITOST VE VZTAHU SPECIFIKA PARTNERSKÉ KOMUNIKACE KOMUNIKACE A PARTNERSKÁ SPOKOJENOST 4. NEVERBÁLNÍ PROJEVY A PARTNERSKÝ VZTAH VÝVOJ CHOVÁNÍ A KOMUNIKACE V PARTNERSKÉM VZTAHU OD SEZNÁMENÍ K PARTERSTVÍ PARTNERSKÁ SPOKOJENOST A NEVERBÁLNÍ PROJEVY SPOKOJENOST JAKO POJEM NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE A SPOKOJENOST 4.3. EXISTUJÍCÍ HYPOTÉZY CÍL PRÁCE MATERIÁL A METODY SOUBOR OSOB DESIGN VÝZKUMU DAS DYADIC ADJUSTMENT SCALE VIDEONAHRÁVKY ANALÝZA DAT DATA ZÍSKANÁ ANALÝZOU DAS DATA ZÍSKANÁ ANALÝZOU VIDEONAHRÁVEK 4

5 6.6. ETICKÉ OTÁZKY VÝZKUMU VÝSLEDKY INTERPRETACE VÝSLEDKŮ DISKUZE ZÁVĚR POUŽITÁ LITERATURA PŘÍLOHA ETOGRAM HODNOCENÉ KATEGORIE TEST DYADICKÉHO PŘIZPŮSOBENÍ DAS VÝSLEDKOVÉ TABULKY.66 5

6 1. ÚVOD V každém mezilidském vztahu dvou lidí existuje nějaký druh komunikace a není dost dobře možné se jí ve vztahu vyhnout, tedy nekomunikovat. Řada autorů tvrdí, že právě díky schopnosti komunikovat je člověk člověkem a také, že vlastně většina mezilidské zkušenosti je zprostředkovávána neverbálně. Experimentální studie také potvrzují, že neverbální složku komunikace lze mnohem hůře ovládat a měnit, než projev verbální. A tak jsou někdy neverbální prvky jediným vodítkem k rozpoznání postoje, názoru nebo reakce druhého. Je proto logické, že neverbální komunikace badatele v humanitních vědách vždy zajímala. O tématu neverbální komunikace existuje nepřeberné množství studií. Většina těchto výzkumů se věnovala projevům ve vztahu mezi matkou a dítětem, psychoterapeutem a jeho klientem, vztahům pracovním nebo projevům objevujícím se na úplném počátku partnerského vztahu. Dlouhodobé partnerské vztahy jsou v dnešní společnosti tak běžným jevem, že je překvapující, jak malý počet studií se věnuje právě jim. Jen málo z nich se zabývá přímo otázkou, kterou se snaží alespoň z malé části odpovědět tato práce: jak souvisí neverbální projevy se spokojeností v dlouhodobém partnerském vztahu? A pokud je zde nějaká souvislost, které projevy se spokojeností souvisí? První část práce se věnuje tématu neverbální komunikace teoreticky, vychází z dosavadních výzkumů v této oblasti. Výklad postupuje od obecnějších souvislostí, tedy od tématu partnerského vztahu jako takového, přes neverbální interakci ve vztahu až k různým pojetím spokojenosti v soužití s partnerem. Druhá část práce je samotným empirickým výzkumem, jehož cílem je zjistit, jaké neverbální projevy souvisí s partnerskou spokojeností. Partneři, kteří se výzkumu zúčastnili vyplňovali jednotlivě dotazník týkající se přizpůsobivosti a spokojenosti ve vztahu a poté byli společně zaznamenáváni na videonahrávky při běžném rozhovoru s výzkumníkem. Nahrávky byly poté analyzovány. Takto získané dva soubory dat byly vzájemně statisticky porovnány. Výsledky, které z tohoto porovnání vyplynuly a jejich interpretace jsou uvedeny v závěru práce. 6

7 2. TEORETICKÁ VÝCHODISKA Při vzniku této práce byly proto důležité práce z obou oblastí jedny týkající se neverbální komunikace (popřípadě komunikace jako takové) a druhé pak zabývající se tématem spokojenosti (většinou manželské). Práce týkající se neverbální komunikace byly přínosné nejen v teoretické části, ale i při tvorbě etogramu empirického výzkumu hodnocených kategorií. Z těchto byla použita Grammerova práce (Grammer et al., 1997), která byla zaměřena především na první interakce během seznamování. Zvláště užitečné byly definice jednotlivých projevů a také jejich rozdělení na pozitivní a negativní. Dále byla použita tematicky velmi blízká práce Tuckera a Anderse (1996), kteří studovali neverbální blízkost u studentských vztahů v závislosti na stabilitě vztahu tak, jak ji sami studenti ohodnotili v dotazníku. Tato studie se blížila k zde popisovanému výzkumu zřejmě nejvíce, páry vyplnily uvedený dotazník, na základě kterého byly rozřazeny do jednotlivých skupin roztržitý, odmítavý a bezpečný (jedná se o typy attachmentu, které poprvé definovala Ainsworthová v roce 1978 (Ainsworth, 1987). Poté byly pozorovány projevy, které se objevily u jednotlivých skupin nejčastěji. Výsledky ukázaly, že nejintimnější a nejbližší projevy byly pozorovány u bezpečného typu vztahu. Stejná typologie vztahů ( bezpečný, odmítavý, roztržitý ) se objevila ve více studiích (Tucker, Anders, 1996; Colin, 1996), proto se kapitola 3.1. věnuje partnerskému vztahu a této typologii blíže. Partnerské vztahy jsou prezentovány jako související s typem attachmentu. To, jak takový typ vzniká a jak vypadá v dospělosti, popisuje původní attachment theory, jež byla formulována dvěma na sobě nezávislými výzkumnými skupinami v 80. letech v USA (Ainsworth, 1978; Hazan, Shaver, 1987; Fraley, Shaver, 2000, Colin 1996). Původně šlo o koncept sloužící k vysvětlení patologických vztahů v dětství. Později byl tento koncept rozpracován hypotézou, že následky raných lidských vztahů jsou dlouhodobé a to, jakým způsobem si vytváříme vztahy v dětství, nás ovlivňuje po celý zbytek života. Tedy pokud jedinec spadá v dětství do kategorie odmítavý (takový jedinec je charakterizován negativním vztahem s sobě i okolí), s největší pravděpodobností bude vztahy odpovídající této kategorii vytvářet i v dospělosti a to ovlivňuje nejen jeho hodnocení vztahu jako takového, ale i celkový projev. 7

8 Studie J. M. Gottmana a jeho kolegů se zaměřily přímo na partnerskou neverbální komunikaci, přesněji na efektivitu neverbálních signálů mezi partnery. V těchto studiích (Gottman 1977, Gottman 1981) se autoři soustředili na existenci soukromého systému zpráv systému, který je partnerům společný a umožňuje jim komunikovat mezi sebou specificky tedy ne nutně tak, že signálům rozumí okolí, ale často jen oni. Gottman ve svých studiích poukazuje na fakt, že funkce takového systému u párů, které byly ohodnoceny jako méně spokojené, byla narušená páry si ve vysílaných a přijímaných signálech nerozuměly. Gottman také poznamenává, že neverbální komunikace se zdá být jediným spolehlivým vodítkem k určení spokojených párů od těch méně spokojených (Gottman, 1981). Tématem této práce je komunikace neverbální, ta je ovšem součástí celého komunikačního procesu, ke kterému patří i verbální složka. Partnerské komunikaci jako celku se zde věnuje především část 2.2. Publikace P. Nollerové posuzovala celou partnerskou komunikaci z několika hledisek množství komunikace, typ komunikace, přesnost komunikace, uvědomění si komunikace a nakonec její efektivita. Na tom, že partnerskou komunikaci je třeba vnímat z několika hledisek, se shodují i Burleson a Denton (1997), kteří rozlišují tři prvky: motivaci ke komunikaci, komunikační schopnosti a komunikační chování. Komunikační schopnosti jsou používány v závislosti na motivaci v dané situaci, komunikační chování je pak výsledkem obou prvních složek. Ne vždy je jedinec motivován využít maximum svých komunikačních schopností a ne vždy je motivován využít je pozitivním směrem. Výsledkem j studie Burlesona a Dentona bylo mimo jiné to, že míra komunikační (ne)schopnosti nemá přímý vliv na partnerskou spokojenost, je důležité zohledňovat také motivaci jedince. Jinými slovy, pokud mají partneři dobré komunikační schopnosti, ale nejsou vhodně či momentálně motivováni, vede to ke komunikačním problémům. Nakonec, práce z druhé skupiny, tedy týkající se partnerské spokojenosti, jsou často zaměřeny na vytvoření prostředku k měření spokojenosti. K takovým patří studie G. B. Spaniera (Spanier,1976), ve které popsal vznik dotazníku použitého v tomto výzkumu. Jde o škálový dotazník určený k měření partnerské spokojenosti. Tématem spokojenosti se zabýval také W. R. Burr, který se zaměřil na proměny míry spokojenosti během manželství (zvláště zkoumal to, jak ovlivňuje spokojenost páru narození dítěte. Zde vyslovil hypotézu, že míra spokojenosti je v manželství nejnižší před narozením dětí). Jeho práce byla pro tento výzkum přínosná v tom, že se jako jen z mála autorů pokusil pojem spokojenost definovat. 8

9 Spokojenost spojuje s pocitem dosažení cíle (Burr, 1970, více v kapitole 4.2.). Popisy spokojenosti se totiž ve studiích různily, stejně tak jako pojem, který byl pro spokojenost používán. Někteří autoři dali přednost pojmu přizpůsobení (Spanier, 1976; Mikulincer, 2006), dále se objevuje pojem spokojenost, štěstí, kvalita, blízkost a další. Nad růzností pojmů se pozastavil i Jan E. Trost, který shrnul používané pojmy a poukázal na problematické části jednotlivých definic (viz kapitola 4.2.). Na základě výše uvedených studií bude v této práci používán pojem spokojenost (satisfaction). Z výše uvedených prací vyplývá několik faktů že komunikace mezi partnery je určitým způsobem specifická (tzv. systémem soukromých zpráv ) a dále že komunikace (respektive komunikační schopnost spolu s motivací partnerů) má vliv na partnerskou spokojenost. Neverbální komunikace je podstatnou složkou celého komunikačního procesu, a proto se dá předpokládat spojitost neverbální komunikace a partnerské spokojenosti. Tato souvislost je předmětem této studie. 9

10 3. PARTNERSKÝ VZTAH 3.1. Co je partnerský vztah? Teorie attachmentu Tato otázka je v různé formě přítomna v mnoha studiích. Samozřejmě nejde o nalezení přesné definice, něco takového ani není možné, spíše je dobré vymezit hranice, ve kterých se tato studie pohybuje. Přesto několik definic existuje. Bowlby a Ainsworthová (viz dále) popsali attachment, tedy připoutání jako trvající citovou vazbu, která je charakteristická sklonem vyhledávání blízkosti konkrétní osoby, a to zvláště ve stresové situaci (Colin, 1996; Ainsworth 1973). Colinová také zdůrazňuje, že attachment je vazbou, ne typem chování tedy že projevy, které jsou navenek ve vztahu vidět dotýkání se, blízkost, pláč, samotný vztah nevytvářejí, ale pouze ilustrují. (Jsou ale indikátorem toho, že mezi dvěma osobami tento vztah existuje.) V této části nás bude zajímat hlavně to, jak jsou taková pouta vytvářena v dospělosti v partnerských vztazích. Partnerské vztahy byly zkoumány mnoha autory z různých hledisek, rámcem pro většinu studií je tzv. attachment theory (teorie attachmentu, také teorie připoutání ). Dvě větve této teorie vznikly na základě dvou na sobě nezávislých studií, které proběhly v USA v 80. letech. První verze byla formulovaná ve skupině badatelů sdružených kolem vědkyně M. Mainové. Skupina těchto výzkumníků vycházela ze studií Bowlbyho z roku 1969 také z experimentů Ainsworthové z roku Ve skupině Mainové byla teorie ucelena a formulována v roce Jen o málo později, v roce 1987, vznikla nezávisle na první studii v podstatě podobná teorie, formulovaná Hazanovou a Shaverem (Hazan, Shaver, 1987; Fraley, Shaver, 2000). Odlišnosti ve dvou verzích attachment theory jsou způsobené mimo jiné rozdílným původním zaměřením jejich tvůrců. Ainsworthová byla dětský klinický psycholog a Bowlby se věnoval dětské psychiatrii, Mainová se věnovala ve své kariéře především dětské psychologii, jejich teorie se tedy zaměřovala především na charakter vztahů v dětství a jejich vliv na utváření dospělých vztahů. Naproti tomu Hazanová a Shaver se věnovali sociální psychologii dospělých, proto je jejich teorie orientovaná především na partnerské vztahy v dospělosti. 10

11 První skupina (Mainová) se zaměřila na hypotézu, že forma prvního vztahu v dětství mezi dítětem a pečovatelem ovlivní charakter vztahů jedince po celý zbytek jeho života. Při této studii byl vytvořen a použit tzv. Adult Attachment Interview (AAI), zřejmě první strukturovaný dotazník zabývající se hodnocením a přístupem ke vztahům v dospělosti. Dotazník sestávající z 15 položek se zaměřuje hlavně na rané zkušenosti jedince (Colin, 1996) a na sebehodnocení dospělých vztahů. Podle výsledků dotazníku byli účastníci rozřazeni do čtyř kategorií vztahujícím se k typu jejich attachmentu v dospělosti: bezpečný, odmítavý, roztržitý a nevyřešený. Samotné názvy byly v pozdějších studiích nahrazeny podobnými například samostatný místo bezpečný, vyhýbavý místo odmítavý atd. Ovšem kategorie jako takové i se svou základní charakteristikou zůstaly (Colin, 1996): Bezpeční ( secure, později také balanced či autonomous ) jedinci neměli obtíže vyvolat si vzpomínky na rané vztahy a mluvit o nich. Jejich vzpomínky byly podávány v jasných souvislostech, své rodiče nemají sklony idealizovat, a tolerují a uvědomují si chyby své i ostatních. Vztahy jako takové hodnotí jako velmi důležité a věří, že ovlivňují osobnost jedince Odmítaví jedinci ( dismissing, avoidant či detached ) nepovažují vztahy za příliš důležité či hodnotné. U většiny z nich se projevil jeden nebo oba z tzv. striking pattern zvláštních vzorců chování. V prvním z nich jedinci vypovídají o svých vztazích k rodičům v jednotlivých epizodách, které si ale navzájem odporují. Například popisují své rodiče jako úžasné a téměř dokonalé, a zároveň uvádí zkušenost s odmítnutím nebo pocity osamění v dětství. Druhý vzorec zase nevykazuje žádné nebo téměř žádné vzpomínky na dětství jsou vytlačeny z paměti. Jedinci mohou například tvrdit, že jejich rodiče byli úžasní, ale nemohou si vzpomenout na žádný konkrétní příklad. Pokud si odmítaví jedinci vzpomínky vybavit chtějí, pak jejich vliv snižují nebo odmítají. Roztržití ( preoccupied ) jedinci se jeví jako stále citově závislí na rodinných vazbách, rodičích. Jsou schopni vybavit si velké množství příběhů a vzpomínek z dětství, ovšem bez jasného stanoviska nebo vymezení, nedokáží popsat vztahy s rodiči jako takové. Také udávají množství irelevantních informací. Často zapomenou při vzpomínkách na dětství používat minulý čas, nechávají věty nedokončené. Používají velké množství obecných pojmů. 11

12 Nevyřešení ( unresolved ) jedinci často prožili ztrátu nebo trauma, které nedokáží překonat, neumí nahlédnout jeho následky. Často kolísají mezi pozitivními a negativními stanovisky a jejich odpovědi se neváží k tématu. I jedinci z ostatních skupin mohli zažít traumatickou událost, ale byli schopni ji uzavřít, vyřešit nebo se s ní jinak vyrovnat, narozdíl od nevyřešených jedinců. Poté, co byli účastníci výzkumu takto rozřazeni do čtyř kategorií, byli klasifikováni jejich potomci a to podle vztahové typologie, kterou již vytvořila Ainsworthová ve svém výzkumu v polovině sedmdesátých let (Ainsworth, 1978). Dnes je tento experiment známý pod názvem Ainsworth Strange Situation. Jde o pozorování chování matky a dítěte (děti ve věkovém rozmezí 12 až 18 měsíců) v pro oba neznámé situaci, v neznámém prostředí, které ale není nutně prostředím vyvolávajícím pocit ohrožení. Oba byli ponecháni místnosti o samotě, dítě samo prozkoumávalo prostor. Poté vešel do místnosti člověk pro dítě cizí a hovořil chvíli s matkou, poté také přistoupil k dítěti. Matka mezitím tiše místnost opustila a po určité době se vrátila dítě uklidnit. Bylo sledováno chování obou subjektů, především ale dítěte - čas odpoutání se od matky v neznámém prostředí, přístup k neznámému člověku, doba objevení se úzkosti poté, co matka odešla a pak rychlost vyhledání interakce s ní poté, co se do místnosti vrátila. Podle tohoto byly vytvořeny tři kategorie typy attachmentu úzkostný, bezpečný a vyhýbavý a děti byly podle tohoto schématu rozřazeny (Ainsworth, 1978). Studie Mainové a jejích kolegů přidaly ještě jednu kategorii - neuspořádaný. Nakonec byla data z obou výzkumů (Adult Attachment Interview i Ainsworth Strange Situation) porovnána s ohledem na zařazení rodičů a jejich dětí v jednotlivých kategoriích. Výsledky potvrdily, že kategorie vztahů dospělých se opravdu podobaly typům vztahů, jaké si ke svému okolí vytvářely jejich děti (Bartholomew, Shaver, 1998). Tedy děti, které byly zařazeny do skupiny bezpečný, měly rodiče (popřípadě pečovatele) opravdu více uvolněné a svobodu poskytující, odpovídající skupině bezpečný z Adult Attachment Interview. Naopak děti v kategorii neuspořádaný byly primárně spojeny s rodiči, kteří vykazovali výskyt nevyřešených traumat ve vlastní vztahové historii (-kategorie nevyřešený ) (Bartholomew, Shaver, 1998). 12

13 Druhá skupina, kde pracovali C. Hazanová a P. R. Shaver, (Hazan, Shaver, 1987; také Fraley, Shaver, 2000; ) se zaměřila pouze na studium dospělých jedinců a jejich vlastní hodnocení vztahů v dospělosti, především na hodnocení pocitů osamělosti. Výzkumníci také použili původní kategorie Ainsworthové (Ainsworth, 1987) - typ vyhýbavý, bezpečný a roztržitý. Účastníci výzkumu měli sami zhodnotit své nejdůležitější partnerské vztahy a zařadit se do jedné z kategorií. Součástí této studie sice bylo také hodnocení vlivu raných vztahů na vztahy pozdější, hlavním námětem výzkumu byl vliv attachmentu na dospělé vztahy (Bartholomew, Shaver, 1998). Další závěry plynoucí z této studie jsou uvedeny níže. Obě verze teorie mají svůj základ v Ainsworthové a Bowlbyho výzkumu, navíc obě používají podobná schémata vztahových kategorií a ověřují stejnou hypotézu o vytváření raných vztahů. Vzhledem k těmto podobnostem někteří autoři usuzují, že jsou studie natolik podobné, že jsou často uváděny či interpretovány společně (Bartholomew, Shaver, 1998). Od doby vzniku obou verzí teorie attachmentu ji mnoho autorů modifikovalo, byly provedeny změny v samotných kategoriích, které byly předefinovány nebo jinak upraveny. Z těchto bych zde zmínila práci Bartholomewové (Bartholomew, Shaver, 1998). V té navrhla jiný koncept čtyř kategorií, které zohledňují negativní či pozitivní vnímání sebe sama nebo ostatních. Kombinací získáme čtyři typy (kategorie): bezpečný (je charakterizován pozitivním vnímáním sebe sama i ostatních), roztržitý (negativní vnímání sebe sama, ale pozitivní vnímání ostatních), dále odmítavý (pozitivní vnímání sebe sama, negativní vnímání ostatních) a nakonec bázlivý (negativní vnímání jak sebe sama, tak ostatních) (Colin, 1996). Typicky bezpečný jedinec je nejvíce schopen udržovat si blízká přátelství bez ztráty osobní autonomie a je schopen na vztah nahlížet v jeho celku. Roztržitý jedinec má tendenci být v blízkých vztazích až příliš zainteresován, má sklon si ostatní idealizovat a vztahy nahlíží s přehnanou emocionalitou. Odmítavý jedinec má tendence popírat důležitost blízkých vztahů a emocionalitu odmítá, naopak zdůrazňuje nezávislost a spoléhání na sebe sama. Nakonec jedinci v poslední kategorii bázlivý odmítají blízké vztahy kvůli obavě z odmítnutí a osobní nejistoty (Colin, 1996). Je vidět, že samotná teorie attachmentu se od doby svého vzniku v různých studiích proměnila a to hlavně co se týče kategorií vztahů, které ale pro tento výzkum nejsou nejdůležitější. Podstatnější jsou pro nás závěry výše zmíněných studií ty se týkají charakteru vztahů v dospělosti a jejich specifik. Tyto výsledky se dále pokusím dále shrnout ve fakta podstatná pro tuto práci. 13

14 Pokud shrneme první větev teorie, jde o vznik typologie připoutání, která byla původně určena k vysvětlení psychopatologických vztahů v dětství. Podle této teorie jsou následky prvotních mezilidských attachmentů dlouhodobé a jsou způsobeny přetrvávajícími vnitřně pracujícími modely kognitivně-emočními schématy, která poté ovlivňují veškerá očekávání, chování a emoce v blízkých mezilidských vztazích. Tato teorie nepředpokládá, že by vnitřní modely zůstaly neměnné po celý život, provedené studie nicméně potvrdily, že jejich účinky do dospělosti přetrvávají a vztahy v tomto období ovlivňují (Ainsworth 1978; Bartholomew, Shaver, 1998). Hazanové a Shaverova verze vztahové teorie byla publikována a rozpracována autory ve více studiích, poprvé v roce 1987 (Hazan, Shaver, 1987), obecně lze jejich výsledky shrnout do několika bodů (také Fraley, Shaver, 2000): 1) Biologické systémy emoční a behaviorální dynamika vztahu mezi dítětem a pečovatelem (většinou matkou) je řízena stejnými biologickými systémy jako partnerské vztahy v dospělosti. Inspirováni Bowlbym autoři mluví o vztahověbehaviorálním systému, který ovlivňuje vztahové chování dítěte a slouží v rámci přírodního výběru ke zvýšení šance na bezpečnost a přežití dítěte. Systém pracuje na neustálém porovnávání vnitřních a vnějších signálů a vyhodnocování situace je nutná blízkost k pečovateli nebo ne? Je situace dostatečně jistá na to, aby vzdálení se od pečovatele bylo bezpečné? Podle autorů teorie fungují vztahy v dospělosti na podobné bázi partneři se obecně cítí jistější a více v bezpečí, pokud je jejich partner nablízku a to zvláště v neobvyklých situacích. Pokud se jedinec cítí ohrožen nebo nemocný, je nejčastěji vyhledávanou oporou v dospělosti právě partner (Hazan, Shaver, 1987). Emoční projevy v raných vztazích jsou tedy velmi podobné s těmi ve vztazích v dospělosti. 2) Individuální rozdíly Typy raných vztahů v dětství (tak, jak je ve svých kategoriích popsala Ainsworthová viz výše) byly velmi podobné vztahům, které si titíž jedinci vyvářeli v dospělosti s partnery. Tato část se týká neměnnosti kategorií vztahů během celého života, jak bylo popsáno výše. Jinými slovy, jedinec vytvářející se jako první vztahy spíše úzkostné bude takové vytvářet pravděpodobně celý zbytek života (Fraley, Shaver, 2000). 14

15 3) Individuální rozdíly a historie vztahů Rozdíly mezi jednotlivci jsou výsledkem názorů, které si jedinci o sobě samých vytvořili na základě svých předchozích partnerských vztahů. Tyto modely jsou velmi stabilní a jejich původ je také kladen do raných vztahů. Opakováním interakcí dítě posoudí, kteří lidé z okolí pro něj mohou být zdrojem bezpečí a podpory. Pokud jsou reakce nejbližších chladné či odmítavé, promítne se to do vzniku úzkostného modelu (Ainsworth, 1987). Při budování nových (respektive následujících) vztahů se vždy lidé mají tendenci opírat o předchozí zkušenost a tak jsou poznamenáni historií svých vztahů. 4) Souhra tří prvků Partnerský vztah je obecně chápán jako vzájemná souhra attachmentu, péče a sexuální složky. Tyto tři systémy na sebe navzájem působí a jsou také tím, co odlišuje attachment v dospělosti od attachmentu v dětství. V dětství je chování spojené s attachmentem zaměřeno na jednu osobu a to na tu, která poskytuje péči nejčastěji matka. V dospělosti se ve vztazích taková role často mění, někdy poskytuje péči více jeden partner, jindy druhý. Druhý prvek, sexualita, je pro partnerské vztahy také velmi důležitá a zároveň souvisí s vytvořeným typem attachmentu daný jedinec se chová s takovou mírou intimity, která odpovídá jeho kategorii.(hazan, Shaver, 1987). Ke stejnému závěru, tedy že je zde vazba mezi charakterem dětských vztahů a charakterem partnerských vztahů v dospělosti, dochází i Colinová (Colin, 1996). Zároveň ale poukazuje na fakt, že tento předpoklad by mohl být chybný co když jsou informace o partnerských vztazích uměle rozděleny do takových kategorií, aby odpovídaly schématu z dětství? Je možné, že jde jen o kategorie zkonstruované tak, aby tato hypotéza byla ověřena. Studie, které by toto potvrdily, nebyly zatím provedeny a tak se budeme držet výše uvedených závěrů. 15

16 Také Mikulincer (2006) souhlasí se závěry Hazanové a Shavera, především opět zmiňuje tři behaviorální systémy, které dohromady partnerský vztah vytvářejí attachment, péče a sex (viz bod č. 4.) Každý z těchto systémů má svou evolučně vyvinutou funkci, která zvyšuje pravděpodobnost přežití jedince. Každý z těchto systémů se pojí s volbou, aktivací a ukončením určitých behaviorálních prvků (například prvky patřící k sexuálnímu chování). Takové chování je spouštěno aktivačními spínači podněty, které závisí na situaci a je jich mnoho. V oblasti partnerských vztahů jde o fungující působení všech tří systémů attachmentu, pečovací i sexuální složky mezi oběma partnery. Vzájemně se tyto systémy mezi partnery v závislosti na čase upravují partneři se přizpůsobují navzájem. Pokud jeden ze systémů ve vztahu nefunguje, dochází ve vztahu k napětí, konfliktům. K tomu, aby fungovat vzájemně mohly, nebo aby mohly být případné konflikty vyřešeny, je důležitá komunikace- a to jak verbální, tak neverbální. 16

17 3.2. Komunikace v partnerských vztazích Studijní otázka této práce vychází ze dvou předpokladů. Zaprvé, že komunikace je důležitá pro partnerskou spokojenost. Za druhé, zároveň platí, že neverbální komunikace je zásadní složkou celého komunikačního procesu. Je tedy logické předpokládat souvislost mezi neverbální komunikací a partnerskou spokojeností. Jak konkrétně ale tato souvislost vypadá? Odpověď na tuto otázku je potřeba hledat opět u zmíněných předpokladů. Proto se tato kapitola bude zabývat nejdříve partnerskou komunikací jako takovou, včetně její verbální složky. V další části se pak zaměříme na neverbální projevy v partnerské komunikaci Partnerská komunikace a její důležitost ve vztahu Komunikace hraje v partnerském vztahu ústřední roli a zcela jistě spokojenost ve vztahu ovlivňuje. Na tomto faktu se shodla většina rodinných terapeutů primárním krokem v manželské terapii bylo zlepšení komunikace mezi jejich klienty (Noller, 1984). Komunikace jako taková zahrnuje čtyři komplexní procesy: produkci signálů (zpráv), příjem signálů, uspořádanou interakci a sociální vnímavost tedy utváření názorů na ostatní, definování sociálních situací (Burleson, Denton, 1997). Komunikace mezipartnerská má kromě toho jistá specifika, která zde pokusím shrnout. Původní studie se zaměřovaly na důležitost partnerské komunikace obecně, novější výzkumy, jak zdůrazňuje Nollerová (1984) se zaměřují hlavně na kvalitu mezivztahového projevu. Tu posuzuje z několika hledisek: 1) Množství komunikace Je prvním, na co se obvykle lidé při posuzování komunikace mezi sebou a partnerem zaměřují. V partnerském vztahu je specifický pak fakt, že není možné spolu vůbec nekomunikovat. Respektive je možné nesdělovat žádná verbální sdělení, ale i to je jistým způsobem projevu. Navíc neverbální signály zůstávají i v této situaci a komunikace doznívá i poté, co již není vyjadřována slovy. Proto není dost dobře možné určit množství probíhající komunikace a ani není pro spokojenost mezi partnery nejdůležitějším prvkem (například 17

18 Burleson, Denton, 1997). Zobecnitelným závěrem ale je, že pokud se komunikace pro partnery vyvíjí neuspokojivě, její množství klesá - V experimentech se prokázalo, že vyhýbání se komunikaci je při pokusu o řešení partnerského problému časté. (Noller, 1984). 2) Typ komunikace Nollerová ve své studii rozdělila komunikační chování na dvě základní skupiny na chování takové, které zlepšování partnerské spokojenosti přispívá, a pak na chování, které vede k jejímu snížení. Do první skupiny na základě dalších studií zařadila schopnost sebevyjádření, citlivost k pocitům ostatních, poslouchání a odpovídání, ujišťování a vyjadřování úcty. Naopak ve druhé skupině stojí naproti prvním nedostatek komunikace, nedostatek odpovědí, nedostatek naslouchání, neupřímné chování a kritika. 3) Přesnost komunikace Zatímco zařazení jednotlivých typů chování do skupiny negativní nebo pozitivní vzhledem ke spokojenosti nás příliš nepřekvapí a je jasné, které chování vede ke snížení partnerské spokojenosti, s přesností komunikace je situace složitější. Fakt, že zprávu komunikátor vyslal, ještě neznamená, že ke komunikaci opravdu dojde. A pokud ano, může dojít ke špatné interpretaci signálu, a to jak verbálního, tak neverbálního. Gottmanovy studie (Gottman, 1981) se zaměřily na rozdíly ve vnímání spokojených a nespokojených partnerů. Během studie partneři diskutovali o společném problému. Po určitých částech promluvy byli oba zvlášť požádáni, aby zhodnotili pozitivitu či negativitu daného sdělení na pětistupňové škále. Výsledky ukázaly, že jedinci nespokojení ve vztahu mají tendenci zprávy dekódovat jako mnohem negativnější, než jak byly míněny. 4) Uvědomování si komunikace Kromě toho, že je důležitá přesnost komunikace, je také podstatné si uvědomit, jakým směrem se komunikace ubírá, kdy a zda vůbec došlo k nedorozumění atd. Špatné odhadnutí situace může vést k tomu, že komunikátor stále vysílá zprávy a neuvědomuje si, že jsou příjemcem dekódovány špatně, a tedy vedou následně ke konfliktu. 18

19 5) Efektivita komunikace Nakonec - nejen výše zmíněné aspekty jsou pro zlepšení komunikace potažmo spokojenosti důležité. Je potřeba ještě rozlišovat mezi schopností komunikovat a schopností řešit problémy. Jinými slovy, dobrá komunikace (ve smysl množství, uvědomění si..atd.) ještě neznamená nutně dobré řešení problému. K tomu je potřeba schopnost analyzovat problém (viz dále komunikační schopnosti tak, jak je popsali Burleson a Denton) Specifika partnerské komunikace To, že komunikace mezi partnery je jiná než komunikace s okolím, je obecně vnímaný fakt. Co přesně tyto dva druhy odlišuje? Některé studie se zaměřily na negativní a pozitivní projevy k druhému. Výsledky ukázaly, že k neznámým lidem je přistupováno v interakci s většími ohledy, s větší slušností a s větší mírou pozitivních reakcí (Noller, 1984; také Tickle Degnen, Rosenthal, 1990). Zajímavou studii provedl Ryder (Ryder, 1968), který podle testu porovnávání barev (Color Matching Test) hledal neshody mezi dvojicemi ohledně pojmenování odstínů barev. V testu byly zahrnuty páry partnerské i páry sobě navzájem neznámé. Spíše než počet (ne)shod je pro nás podstatnější závěr, že komunikace partnerů se od komunikace mezi cizinci lišila přítomností prvku budoucnosti a minulosti. Minulostí se myslí fakt, že se partneři v komunikaci mohou odkázat na jev, který společně v minulosti prožili a oba ho znají, což komunikaci značně ovlivní jistým směrem (například vzpomínku na danou barvu zdi, auta ). Podobně pak funguje prvek budoucnosti Komunikace a partnerská spokojenost Vztah mezi komunikací a partnerskou spokojeností není vždy zcela jednoznačný, jde spíše o komplex ovlivňovaný mnoha dalšími faktory. Na čem se autoři mnoha studií shodují, je fakt, že komunikační schopnosti jsou hlavním určovatelem pro partnerskou spokojenost (například Burleson, Denton, 1997; Noller, 1984). 19

20 Burleson a Denton (Burleson, Denton, 1997) se ve své studii věnovali souvislosti komunikačních schopností a manželské spokojenosti. Nejdříve je potřeba zmínit, co se komunikačními schopnostmi myslí nejde o komunikační chování či jeho projevy, jak je v mnoha studiích zaměňováno. To, že partner hodnotí jisté chování svého protějšku jako pro komunikaci negativní neznamená, že má jeden nebo druhý nedostatek komunikačních schopností. V zásadě jde o ten samý závěr, jaký byl zmíněn výše efektivita komunikace nemá tolik společného s jejím typem, jak by se mohlo zdát. Je proto důležité rozlišit tři pojmy v partnerské komunikaci: motivaci, schopnosti a chování. Autoři zmiňují poměrně častou záměnu komunikačních schopností a produktů komunikačního chování. Například studie, které se zaměřily na rozdíly mezi spokojenými páry a páry s problémy, často popsaly neshody jako plynoucí z nedostatku komunikačních schopností. Komunikační (ne)schopnost byla chápána jako hlavní faktor ovlivňující spokojenost ve vztahu. Podle Burlesona a Dentona je ale takové zaměňování chybou. Ne vždy je dostatek komunikačních schopností jistou zárukou spokojenosti a naopak nespokojenost nemusí být nutně způsobena nízkou komunikační schopností. Proč tomu tak je vysvětlují charakteristikami motivace, schopností a chování: 1) Motivace ke komunikaci Motivace se vztahuje k zájmům, záměrům a cílům jedince. Může být vzhledem k okolí negativní nebo pozitivní. V komunikaci to znamená, že jedinec může směřovat k tomu, aby druhého podpořil nebo mu pomohl, nebo mu naopak ublížil či ho urazil. Samozřejmě některé motivace mohou být více žádoucí či žádané než jiné, ale nedá se určit, které jsou v souvislosti s komunikačními dovednostmi lepší nebo důležitější. V případě, že jsou oba partneři nadaní komunikačními schopnostmi a pozitivně motivováni, lze předpokládat vysokou míru partnerské spokojenosti. Motivace může být u účastníků výzkumu nejlépe zjištěna přímou otázkou, například: Co se právě snažíte dělat/ vysvětlit? (Burleson, Denton, 1997). 20

21 2) Komunikační schopnosti Komunikační schopnosti se vztahují k míře, jakou je jedinec schopen realizovat své komunikační záměry v průběhu komunikace. Jsou to schopnosti získané a zahrnují používání různých interpretačních a symbolických zdrojů. Jejich rozsah je značně individuální, a proto nemůže být pozorován přímo, ale musí být odvozen z pozorování chování (Burleson, Denton, 1997). Zároveň se autoři zmiňují o tom, že komunikační schopnosti partnerů mohou být rozdělené na ty fungující vzájemně (partnerské komunikační schopnosti) a individuální. Jak se dají komunikační schopnosti zkoumat, když ne přímo? Problém je, že jedinec nemusí být motivován projevit maximum komunikační schopnosti právě ve chvíli, kdy probíhá výzkum. Burleson s Dentonem zmiňují vystavení párů různým situacím. Dalším přístupem, který ve své studii zvolili i oni, je tzv. komunikační skříňka (communication box), kde se míra komunikačních schopností určuje porovnáním záměrů jedince a výsledků dosažených v komunikaci. Partnerské páry v jejich výzkumu nejdříve vyplnily dotazník partnerské spokojenosti (každý z partnerů zvlášť) a poté společně absolvovali interview s otázkami týkajícími se jejich vztahu. Během rozhovoru na výzkumníkem předem určené téma partneři hodnotili pomocí zařízení své pocity na pětistupňové škále od negativního po pozitivní, přičemž aktuální hodnocení partnera jim bylo neznámé. Hodnocení probíhalo právě pomocí aparátu komunikační skříňky, kde byla tlačítka s hodnocením od nuly do pěti. Partneři drželi během rozhovoru každý jednu skříňku. Jeden hodnotil aktuální dojem v partnerových vysílaných zpráv, druhý hodnotil pozitivitu či negativitu zpráv, které vysílal. Každé tlačítko zaznamenalo konkrétní tón na audiozáznam (pro partnery nebyl tento zvukový záznam slyšitelný). Takto byl získán záznam toho, jak jsou zprávy partnerem vysílány a jak tyto zprávy přijímá partner. Poté bylo vyhodnoceno, jakým způsobem souvisí spokojenost s tím, jak si bylo podobné hodnocení příjemce a odesílatele zpráv. Tedy to, zda si partneři rozuměli ve smyslu negativity či pozitivity signálů (Tento způsob studie použil poprvé ve své studii J. M. Gottman). 21

22 Zajímavým výsledkem jejich studie je fakt, že mezi páry, jejichž vztah byl označen jako narušený 1 a páry, jejichž vztah byl v pořádku, nebyl zjištěn výraznější rozdíl v míře komunikačních schopností. Jinými slovy, nedostatek komunikačních schopností nutně nevedl k nižší partnerské spokojenosti, přestože jistý vliv mezi těmito schopnostmi a spokojeností prokázán byl. Tento vliv ale musí být posuzován s ohledem na ostatní data (motivaci například) a situaci (Burleson, Denton, 1997). Tím autoři vyvrátili tvrzení jiných autorů, že dobré komunikační schopnosti jsou univerzálním všelékem na partnerské problémy. 3) Komunikační chování Komunikačním chováním se myslí různé verbální a neverbální projevy, které jsou mluvčím vysílány během komunikace a jsou okolím vnímány. Takové chování výsledkem motivace a komunikačních schopností v dané situaci. Výše zmíněné tři složky (motivace, komunikační schopnosti a komunikační chování) fungují a ovlivňují se navzájem a je potřeba je rozlišovat, zároveň ale je dobré vnímat při posuzování partnerské spokojenosti i celkový kontext, nejen míru jednotlivých složek. Například pokud jsou-li partneři vzájemně komunikačně schopní, ale rozdílně motivováni, rozhodně to nemusí vést k vyšší partnerské spokojenosti. (V souvislosti s touto situací Burleson a Denton uvádějí jako příklad takové situace známý film Válka Roseových.) Tedy, jak již bylo řečeno, vysoká míra komunikačních schopností není nutně zárukou vyšší partnerské spokojenosti. Burleson a Denton se v závěru své studie shodují, že na komunikaci by mělo být nahlíženo spíše jako na průvodní znak, symptom partnerských problémů, ne jako na diagnózu (Burleson, Denton, 1997, p. 899). 1 páry byly rozřazeny do dvou skupin podle skórového výsledku v dotazníku partnerské spokojenosti byl použit DAS (Dyadic Adjustment Scale) dotazník, tedy stejný typ dotazníku jako v této práci. Jako narušené byly označeny páry se skóre nižším než

23 Nollerová se také věnuje vztahu mezi partnerskou komunikací (přesněji z hlediska přesnosti komunikace, vysílání a dekódování signálů) a partnerskou spokojeností. Tento vztah znázornila následujícím schématem. (Noller, 1984, p. 24) Méně času stráveného společnými aktivitami Nízká partnerská spokojenost Obtíže s řešením problémů, děláním rozhodnutí a změny v chování Negativní vnímání partnera Překroucení významu komunikace Chabé přijímání signálů z důvodu negativního očekávání Zbytečný konflikt Nedorozumění Chabé vysílání signálů z důvodu základního nepřátelského pocitu Toto schéma zvláště dobře ilustruje kruhovou povahu partnerského vztahu, kde nízká manželská spokojenost vede k negativnímu postoji k partnerské komunikaci vůbec a tedy k problémům v komunikaci, následně ke konfliktu atd. 23

24 4. NEVERBÁLNÍ PROJEVY A PARTNERSKÝ VZTAH Systematické studie týkající se neverbálního chování mají svůj počátek v 60. letech a zabývaly se především studiem osobního prostoru. Pozdější studie se zaměřily na vliv kultury v neverbálním projevu. Neverbální komunikace jako oboustranný proces (vysílání a příjem zprávy ), tedy v interakci, začala být studována až později. Patterson (2006) se zabýval vytvořením funkčního modelu neverbální komunikace, který objasňuje roli neverbální komunikace v sociální interakci. Zmiňuje genetické a environmentální vlivy, které formují chování daného jedince v závislosti na kultuře, pohlaví a osobnosti. Souhrn těchto vlivů způsobuje to, že při setkání dvou lidí je už způsob, jakým začnou interakci, do značné míry určen předem. Pokud mají lidé v dané interakci podobné (nebo komplementární) priority a cíle, probíhá jejich komunikace snadněji a je stabilnější. Časem se komunikace posune směrem k větší stabilitě, nebo naopak k předčasnému ukončení (Patterson, 2006). Větší stabilita komunikace je často spojována s podobností chování nebo postoje. V některých případech napodobujeme chování druhého, abychom vyjádřili pochopení či sympatie s pocity druhého (Bernieri, Rosenthal, 2006). Souvislost neverbálních projevů a jejich koordinace zkoumali ve L. Tickle-Degnenová a R. Rosenthal: 4.1. Vývoj chování a komunikace v partnerském vztahu od seznámení k partnerství Autoři studie (Tickle-Degnen, Rosenthal, 1990) předpokládají, že povaha partnerského vztahu je formována třemi vzájemně souvisejícími komponenty: oboustranná přitažlivost, positivita (ve smyslu positivní reakce) a souhra. Oboustranná přitažlivost (mutual atractiveness) vytváří zaměřenou a soudržnou interakci (Tickle-Degnen, 1990, p. 286). Positivita (positivity) je druhým základním prvkem přítomným v interakci. Zahrnuje oboustranný pocit přátelství a oboustranné pozornosti. 24

25 Souhra (coordination) souvisí s termíny jako jsou harmonie, rovnováha a synchronizace v komunikaci. Positivita a souhra jsou velmi úzce spojeny, nejsou ale zaměnitelné i při vysokém stupni positivity může být souhra velmi nízká. Tyto tři komponenty spolu vzájemně souvisí a během vztahu se jejich míra mění, jak autoři znázornili na následujícím grafu (Tickle-Degnen, Rosenthal, 1990, p. 287): Relativní důležitost tři komponentů vztahu od raných interakcí k pozdějším Důležitost pro vztah Přitažlivost Positivita Souhra Čas interakce Je vidět, že zatímco přitažlivost zůstává zhruba na stejné úrovni, souhra má tendenci s délkou interakce stoupat a positivita klesá. Vyšší míra souhry odpovídá i Gottmanově teorii o existenci soukromého systému zpráv (Gottman, 1981; více v podkapitole ) tedy předpokladu, že mezi partnery se s časem vyvíjí specifický způsob předávání zpráv, kterému často rozumí jen oni. S rostoucí souhrou také Tickle-Degnernová a Rosenthal zmiňují rostoucí efektivnost komunikace a nižší počet nedorozumění. Tvrzením, že positivita klesá není míněn menší počet positivních signálů, ale spíše autoři myslí positivitu nucenou, plynoucí ze společenských konvencí. S rostoucí důvěrností jsou interakce strukturované uvolněněji. 25

26 4. 2. Partnerská spokojenost a neverbální projevy Spokojenost jako pojem Vzhledem k výzkumné otázce této práce je dobré ujasnit, co pojmem spokojenost vlastně myslíme. Přesněji specifikovat spokojenost je důležité i z toho důvodu, že ve studiích, které se zabývaly podobným tématem, se pojmy různí mezi nejběžněji používané patří partnerské přizpůsobení ( dyadic adjustment například Spanier, 1976; Mikulincer, 2006), spokojenost (satisfaction Burr, 1970; Noller 1984; Spanier 1976), blízkost (closeness Tucker, Anders, 1996) či kvalita vztahu (Bowman, 1990). Z těch méně častých se pak objevuje i úspěšnost v manželství či vztahu nebo prostě jen štěstí ve vztahu. V této práci se budeme držet především dvou pojmů přizpůsobení a spokojenost - a to tak, jak je formulovali Burr a Spanier, přestože se objevily i některé kritiky jejich definice (viz níže): G. B. Spanier (1976) ve své studii, ve které představuje škálový dotazník k měření partnerské přizpůsobivosti (který byl použit i v tomto výzkumu), chápe rozdíl mezi spokojeností a přizpůsobivostí následujícím způsobem: Partnerské přizpůsobení (pro nějž používá termín adjustment) chápe jako celý, neustále se měnící proces s kvalitativním rozměrem, který můžeme hodnotit v dané chvíli (Spanier, 1976, p. 16). Takový výsledek momentálního hodnocení (tedy míra přizpůsobení) je ovlivněn stupněm pěti faktorů: mírou rušivých rozdílů mezi partnery; napětím mezi partnery a jejich úzkostí; partnerskou spokojeností (pro niž používá termín satisfaction), partnerskou soudržností a nakonec mírou shody na záležitostech důležitých pro vztah. Cílem Spanierovy práce bylo vytvořit dotazník, který bude měřit celý proces partnerské spokojenosti (DAS Dyadic Adjustment Scale byl dokončen v roce 1976, podrobněji o jeho struktuře v kapitole 5., celý dotazník je pak uveden v příloze). Autor si byl vědom, že je potřeba rozlišit míru jednotlivých pěti faktorů, proto rozdělil otázky v dotazníku do čtyř skupin subškál: partnerská spokojenost, partnerská soudržnost, shoda v partnerském vztahu a vyjadřování emocí. Spanier tedy chápe spokojenost (satisfaction) jako jakousi podmnožinu k celkovému procesu přizpůsobení (adjustment), proto rozdělil DAS do jednotlivých subškál. 26

27 Kritikou Spanierovy definice se zabýval J. E. Trost (Trost 1985) ve svém teoretickém shrnutí k pojmu adjustment přizpůsobení. Podle autora je největším problémem Spanierovy definice to, že je prázdná (Trost, p. 1072). Poukazuje v souvislosti s tím na část definice, že přizpůsobení je proces. Trost říká, že to je rozhodně správný předpoklad, ale v zásadě nic o přizpůsobení jako takovém neříká.. Navíc, Spanier podává přizpůsobení jako proces změny, přičemž není jasné, kam tato změna vede. Musí se oba partneři přizpůsobit? Navzájem? Či se mají přizpůsobit očekávání společnosti ohledně vztahů? Co je vede k tomu, aby se přizpůsobili vůbec? Na druhou stranu, sám Trost neposkytuje na tyto otázky jednoznačnou odpověď. Z toho, co bylo uvedeno v kapitole 2. o existenci tří komunikačních systémů (attachment, péče a sex) mezi partnery ve vztahu, je jasné, že pro oboustrannou spokojenost je důležitá vzájemná funkce těchto systémů mezi oběma partnery (Mikulincer, 2006) tedy oba mají mít pocit, že jsou v přádku všechny tři složky. Proto je logické, že k určitému stupni přizpůsobení obou partnerů navzájem docházet musí. Pravdou je zůstává, že toto přizpůsobení jako proces není stále zcela jasně definováno. Vzhledem k tématu práce se zaměříme dále na pojem spokojenost: Šest let před vytvořením Spanierova dotazníku se tématu spokojenosti věnoval W. R. Burr (1970) ve své práci, která se zaměřila na změny spokojenosti partnerů ve vztahu v závislosti na čase a přítomností děti v rodině. Zde definuje spokojenost (pro niž také používá termín satisfaction) jako subjektivní stav, ve kterém jedinec prožívá určitý stupeň dosažení cíle nebo touhy (Burr, 1970, p. 29). Samozřejmě, v manželství jsou hledány různé cíle a proto Burr navrhuje při zkoumání spokojenosti tyto cíle nějakým způsobem upnout tedy nelze se ptát obecně (jak) jste spokojeni?, ale jak jste spokojeni s / jak často se shodnete na (finančních otázkách, náboženství), což je koncept, který naplnil Spanier svým dotazníkem. Závěrem tedy shrneme, že spokojenost (satisfaction) je v této práci chápána tak, jak ji popisuje výše Burr jako momentální ohodnocení míry dosažení cíle ve vztahu. Toto ohodnocení je součástí procesu přizpůsobení. Tento proces je definován jen pouze pomocí jeho složek (spokojenost, soudržnost, shoda a vyjadřování emocí). 27

28 Neverbální komunikace a spokojenost Jaká je souvislost mezi partnerskou spokojeností a neverbální komunikací? Této otázce se věnovala mimo jiné Nollerová (Noller, 1984), která tuto spojitost odhaluje skrze několik podotázek či aspektů, které je potřeba připomenout: 1) Soukromý systém zpráv Existuje v daném páru tzv. soukromý systém zpráv (private message system)? Jde o systém, který existuje jen mezi partnery a umožňuje jim komunikovat specificky mezi sebou (týká se zpráv verbálních, ale především neverbálních), přičemž fungování tohoto systému nemusí být nutně srozumitelné i pro ostatní. Existencí soukromého systému zpráv se ve své studii zabýval Gottman (1981): Účastníky výzkumu byly jak páry sezdané, tak páry osob sobě navzájem neznámé. Sezdaní partneři nejdříve ohodnotili svou partnerskou spokojenost podle tzv. Locke-Williamsova testu manželského přizpůsobení. Jde o dotazník s dvaadvaceti položkami testujícími spokojenost na škálách. (Například: Shodnete se s partnerem na přátelích?, Mluvíte se svým partnerem o věcech týkajících se vás obou?, možnosti odpovědí se různily podle otázky, přičemž o čtyři možnosti od pozitivní po negativní.) Po tomto dotazníku podstoupily všechny zúčastněné páry test kódování a dekódování neverbálních zpráv. Gottman a jeho kolegové zde použili tzv. Kahnovu manželskou komunikační škálu (Kahn s Marital Communication Scale dále jen MCS). Každá položka MCS je popisem hypotetické situace (například vy a vaše žena sedíte společně v obývacím pokoji za zimního večera), dále obsahuje verbální složku (např. Je mi zima. Co tobě? ) a nakonec tři nebo čtyři alternativní významy, vysvětlení zprávy (například žena se zajímá, zda je vám zima; zima je jen ženě a oznamuje to; žena vyjadřuje potřebu psychického zahřátí, psychické podpory; nebo říká, že by chtěla, abyste zapnul topení). Oba, jak příjemce tak komunikátor, jsou si rozdílných významů vědomi a znají je. Pár seděl naproti sobě, výzkumník tak, aby měl stejný přehled o obou partnerech. Komunikátor musí vyslat specifickou neverbální zprávu (to, kterou v rámci daného významu, určí výzkumník) a příjemce poté určuje, který význam zpráva jako celek měla. Verbální obsah zprávy byl vždy stejný a předem daný, lišily se jen neverbální projevy (tón a výše hlasu, gesto která část neverbálního projevu se lišila a jak, bylo na odesílateli zprávy).hypotéza zněla, že pokud je pár spokojený, dá se předpokládat existence fungujícího soukromého systému zpráv, který lidé sobě navzájem neznámí nemají, a takové páry budou v MCS testu odhadovat mínění 28

29 partnera s větší úspěšností, na základě neverbálních projevů partnera odhadnou přesný význam zprávy. Výsledky tuto hypotézu potvrdily. Ukázalo se, že páry, které byly na základě dotazníku spokojenosti ohodnoceny jako nespokojené, měly menší úspěch i v kódování a dekódování vzájemných neverbálních prvků a naopak. Také se potvrdila hypotéza, že neverbální signály byly mnohem spolehlivějším ukazatelem toho, zda jsou páry spokojené či ne. Jinými slovy, neverbální složka komunikace může být mnohem hůře předstírána nebo ovládána než verbální (Gottman, 1981). 2) Rozdíly v chování v závislosti na spokojenosti. Je komunikační chování jiné u spokojených a méně spokojených párů? V případě, že ano, jak? Podle toho, co bylo uvedeno v kapitole 2.2., je komunikační chování výsledkem komunikačních schopností a motivace partnerů. Tedy platí, že pokud jsou partneři spokojeni méně, komunikují tedy jinak (a většinou, ale ne nutně méně) než páry spokojené. Také na schématu uvedeném v téže podkapitole je vidět, že míra komunikace a vůbec přístup partnera ke komunikačnímu procesu se s různou spokojeností liší. Nejde o přímou úměru, ale o kruhový vztah, kde jedna složka ovlivňuje druhou. Nollerová zmiňuje zajímavý výzkum H. L. Rushe, kde byly páry opět za použití statistických výsledků z dotazníku rozděleny do dvou skupin páry neshodující se a páry harmonické. Každý pár se poté účastnil improvizace dvou situací jedna se týkala konkrétní záležitosti (například plánování narozeninové oslavy), druhá vztahu jako takového (manžel byl požádán, aby se k ženě choval rezervovaně a poté se role vyměnily). Ve studii byly zjištěny velké rozdíly mezi chováním mužů a žen. V situaci první, orientované na konkrétní událost, se obecně chovaly ženy méně přirozeně a odlišněji od svého normálního neverbálního (ale i verbálního) projevu. V situaci druhé, v případě, kdy se ženy měly chovat odtažitě k mužům, to byli naopak muži, kdo takovou situaci snášeli hůře byli více odmítaví vůči usmiřujícím gestům. To by naznačovalo, že pokud je jedinec ve vztahu nespokojen, má tendence se negativně projevovat jinak v závislosti na pohlaví muži více odmítavě v situacích týkajících se vztahu a ženy naopak v diskusích týkajících se konkrétní zkušenosti, situace. 29