CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. humanitární pomoci a činnosti Arcidiecézní charity Olomouc

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Veřejné mínění obyvatel Olomouce o rozvojové a humanitární pomoci a činnosti Arcidiecézní charity Olomouc Téma práce: Veřejné mínění obyvatel Olomouce o rozvojové a humanitární pomoci a činnosti Arcidiecézní charity Olomouc Marcela Krejčí Vedoucí práce: Mgr. Vladislava Závrská Olomouc 2013

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedla v seznamu literatury. V Olomouci dne 30. dubna Marcela Krejčí

3 Poděkování: Velice děkuji vedoucí mé práce Mgr. Vladislavě Závrské za odborné vedení, ochotu a vstřícnost. Rovněţ děkuji Mgr. Martinu Zamazalovi za spolupráci při realizaci mé práce. Můj dík patří téţ mým rodičům, kamarádům a všem ostatním, kteří mi byli jakoukoliv oporou.

4 OBSAH Úvod Humanitární pomoc a rozvojová spolupráce Humanitární pomoc Rozvojová spolupráce Organizace poskytující pomoc do zahraničí Arcidiecézní charita Olomouc (dále ACHO) Veřejné mínění a jeho výzkum Definice a pojetí veřejného mínění Funkce a význam veřejného mínění Výzkumy veřejného mínění o humanitární pomoci a zahraniční rozvojové spolupráci ČR Projekt výzkumu veřejného mínění obyvatel Olomouce o humanitární pomoci a rozvojové spolupráci a činnosti Arcidiecézní charity Olomouc Výzkumný cíl, hypotézy a jejich operacionalizace Metoda výzkumu Konstrukce standardizovaného rozhovoru a výzkumného vzorku Technika sběru a analýzy dat Předvýzkum Tazatelská síť Závěr Seznam pouţitých zkratek Zdroje a literatura Seznam příloh Příloha 1: Průvodní dopis pro tazatele Příloha 2: Standardizovaný rozhovor záznamový arch... 43

5 Úvod Tato práce se zabývá veřejným míněním v kontextu humanitární pomoci a rozvojové spolupráce. Veřejné mínění je komplexem různých postojů, názorů, znalostí, ale také předsudků a stereotypů o určité veřejné události, přičemţ touto událostí mohou být například i humanitární krize či chudoba, jakoţto dlouhodobý společenský problém. Veřejné mínění tedy hraje důleţitou roli nejen jako zpětná vazba pro média, která o těchto událostech informují, ale také pro public relations neziskových organizací poskytující humanitární a rozvojovou pomoc do zahraničí, neboť informovanost, jeţ podporuje moţné finanční přispění široké veřejnosti, je jedním z významných zdrojů těchto organizací. Cílem této práce je vytvoření projektu výzkumu veřejného mínění obyvatel Olomouce o rozvojové a humanitární pomoci a činnosti Arcidiecézní charita Olomouc. Tato práce vychází nejen z odborné literatury a článků, zabývajících se rozvojovou a humanitární pomocí, veřejným míněním a jeho výzkumem, ale i z výsledků jiţ realizovaných výzkumů veřejného mínění o rozvojové a humanitární pomoci, realizovaných v České republice. Práce je rozdělena do třech kapitol. V první z nich se jedná o vymezení pojmů humanitární pomoc a rozvojová spolupráce, jakoţto formy zahraniční pomoci, a dále pak rozdělení aktérů zahraniční pomoci, přičemţ blíţe je rozepsána Arcidiecézní charita, neboť výzkum veřejného mínění, jehoţ projekt je cílem této práce, byl realizován primárně pro účely Arcidiecézní charity Olomouc, tudíţ několik hypotéz se týká přímo této organizace. Druhá kapitola se týká vysvětlení pojmu veřejné mínění, jeho funkcí a významu, s uvedením některých výsledků, dosud realizovaných výzkumů u nás. Poslední kapitola se zabývá vytvořením projektu kvantitativního výzkumného šetření, konkrétně výzkumu veřejného mínění, včetně metodologie hypotéz, operacionalizací, výběru výzkumné metody a vzorku. Téma této práce jsem si vybrala, jelikoţ se zajímám o public relations a média, se kterými veřejné mínění souvisí. A také proto, ţe v dnešní době je velmi důleţité, jak zvláště neziskové organizace působí navenek, zda je obyvatelé měst, ve kterých sídlí, znají, jestli je propagace jejich projektů efektivní. Právě jako zpětná vazba ke zjištění funkčnosti public relations, lze vyuţít veřejné mínění. Přičemţ mnoho těchto organizací nemá tak propracovanou propagaci, která by jim zajistila příjmy ze široké veřejnosti a 5

6 pomohla jim stát se nezávislými na státních dotacích. Kromě toho byl impulsem pro vznik této práce také fakt, ţe dosud sice bylo realizováno několik výzkumů veřejného mínění o humanitární a rozvojové pomoci, avšak ţádný z nich nebyl realizován výhradně v Olomouci, tedy nemohl poskytovat konkrétní obraz neziskovým organizacím o postojích společnosti vůči problematice zahraniční pomoci v našem městě. Primárně tato práce slouţí jako příprava pro výzkum veřejného mínění obyvatel Olomouce o rozvojové a humanitární pomoci a činnosti Arcidiecézní charity Olomouc, který byl realizován v rámci bakalářské práce. Kromě toho lze tuto práci vyuţít nejen jako návod pro přípravu vlastního kvantitativního výzkumného šetření, ale také jako zdroj informací o humanitární pomoci, rozvojové spolupráci, veřejném mínění a jeho výzkumu. 6

7 1 Humanitární pomoc a rozvojová spolupráce Tato kapitola se kromě aktérů zahraniční pomoci, zabývá především vysvětlením pojmů humanitární pomoc a rozvojová spolupráce, které, jak uvádí Princová (2009, s ), jsou součástí mezinárodní pomoci a spolupráce, coţ jsou aktivity dlouhodobého či krátkodobého dopadu, jejichţ cílem je nejen okamţitý zásah v katastrofou či válkou postiţených oblastech, kde se snaţí zachraňovat ţivoty a sniţovat míru utrpení, ale také dlouhodobé zmírňování chudoby nebo alespoň sniţování počtu chudobou zasaţených lidí. 1.1 Humanitární pomoc Projekt Sphere (2003, s. 235) definuje humanitární pomoc jako distribuci materiálních věcí, nutných k naplnění základních ţivotních potřeb lidí, přičemţ mezi tyto prostředky patří voda, důleţitá nejen pro výţivu, ale téţ pro zajištění osobní hygieny, potraviny, provizorní přístřeší a poskytování zdravotní péče. Pozdější verze Sphere project (2011, s. 6) doplňuje, ţe humanitární pomocí jsou krátkodobé aktivity snaţící se naplnit ţivotně důleţité potřeby lidí zasaţených katastrofou, které mohou trvat od několika týdnů aţ po měsíce či roky v závislosti na bezpečnostní situaci v zemi a dalších faktorech, jako například míře vysídlení. Krizí jak uvádí Projekt Sphere (2003, s. 236) je situace způsobená přírodní či lidmi zaviněnou katastrofou, při které je narušena lidská důstojnost. Přičemţ pozdější vydání Sphere project (2011, s. 369) definuje katastrofu jako náhlou pohromu způsobující ztráty na ţivotech, velké lidské utrpení, strach a také materiální škody. Cílem humanitární pomoci je podle The Sphere project (2011) zachránit ţivoty, zmírnit utrpení a zachování lidské důstojnosti v průběhu a těsně po vypuknutí krizí zaviněných lidmi a přírodních katastrof, stejně jako prevence a posílení připravenosti na výskyt takových situací. Humanitární pomoc se skládá z ochrany osob a poskytování pomoci, a vychází z humanitárních principů lidskosti, nestrannosti, neutrality a nezávislosti. Podle Riddel (2007, s. 311) je humanitární pomoc, pomoc přímo zasaţeným lidem, či těm lidem, jejichţ ţivobytí je momentálně ohroţeno, následkem přírodní či člověkem způsobené katastrofy. Riddel rozlišuje několik forem katastrof a krizí. První z nich jsou náhlé a neočekávané katastrofy jako hurikány, zemětřesení, tsunami a povodně. Další typy katastrof jako sucho, hladomor, války sociální a ekonomické krize či neúroda, mají pomalý průběh a dají se předpokládat, ačkoliv ne vţdy se na ně dá 7

8 připravit. Druhou skupinou jsou velké katastrofy, které zasáhnou rozsáhlé území od jednotlivých států aţ po celé kontinenty, kde zanechají stovky aţ tisíce obětí, a malé katastrofy, většinou na lokální úrovni s malým počtem obětí. Některé katastrofy způsobují kromě obrovských ztrát na ţivotech, také velké mnoţství vysídlení obyvatelstva. Kromě kategorizace katastrof Riddel (2007, s. 312) dále vysvětluje obsah jednotlivých humanitárních principů. Přičemţ za první a nejdůleţitějších z nich povaţuje princip nestrannosti, podle kterého by měla být humanitární pomoc poskytována na základě potřeb, bez ohledu na náboţenské vyznání, pohlaví, věk, národnost, rasu, etnickou příslušnost nebo politickou orientaci, tedy neměla by diskriminovat. S tímto principem souvisí v pořadí druhý princip neutrality, který říká, ţe by se humanitární pomoc měla dostat ke všem civilistům, aniţ by se přihlíţelo k tomu ze které strany, v případě války či konfliktu, pocházejí. Třetím principem je princip nezávislosti, kterým jsou předchozí dva principy podmíněny, neboť bez nezávislosti nemohou být humanitární organizace nestranné a neutrální. Posledním principem je bezpodmínečnost někdy také lidskost, podle které by měla být humanitární pomoc poskytována všem lidem podle potřeb, přičemţ za ni nelze cokoliv poţadovat. Podle Dinstein (2000, s ) humanitární pomoc během válečného konfliktu reaguje pouze na nezbytné potřeby civilního obyvatelstva, přičemţ tyto potřeby jsou základní, jako jídlo, voda, léky, oblečení, lůţkoviny či provizorní přístřeší. Z těchto materiálních věcí je většina oblečení, lůţkovin a provizorního přístřeší poskytována uprchlíkům či vysídleným osobám, zatímco všichni ostatní civilisté ve zdevastovaných oblastech dostávají převáţně vodu, jídlo a léky. Dienstein se dále zmiňuje o tom, ţe během konfliktu ať uţ vnitřního či mezinárodního, je přítomnost a mnoţství humanitární pomoci závislé na tom, v jaké oblasti by měla být poskytována, zda se jedná například o okupované teritorium nebo o oblast válečného či námořního obleţení. Beigbeder (1991, s. 5) chápe humanitární pomoc jako pomoc v případě pohromy, přičemţ pohromou neboli katastrofou je podle Kenta (1987, podle Beigbeder, 1991, s. 5) náhlá situace, která vyţaduje okamţitou zahraniční pomoc za účelem záchrany lidských ţivotů. Beigbeder (1991, s. 6) rozděluje humanitární pomoc do třech skupin věcnou pomoc, finanční příspěvek a sluţby vyškoleného personálu. Věcná pomoc se vztahuje na dodávky a materiály potřebné pro humanitární operace, v závislosti na povaze katastrofy. Můţe se jednat o jídlo, oblečení, léky, přikrývky, dočasné přístřešky, nemocniční zařízení, vozidla nebo zařízení potřebná při pátrání po 8

9 obětech a záchraně osob. Finanční příspěvky mohou pomoci při proplácení výdajů na humanitární operace, nebo mohou slouţit ke koupi vybavení nebo zásob. Personál můţe zahrnovat lékaře, zdravotní sestry a další zdravotnické odborníky, logistické experty, administrativní pracovníky, koordinátory. Personál zajišťuje nejen poskytování vybavení na přepravu strojů, zařízení a materiálních zásob, ale i mezinárodních humanitárních pracovníků. O humanitární pomoci v kontextu přírodních katastrof píše téţ Strömberg (2007, s ), přičemţ humanitární pomocí jsou podle něj aktivity reagující na následky katastrofy s cílem zachránit lidské ţivoty. Vznik humanitární krize je podle Coburn, Spence, and Pomonis (1994, podle Strömberg, 2007, s ) podmíněn třemi faktory rizikem vzniku přírodní katastrofy v oblasti, přelidněním oblasti a zranitelností obyvatelstva. Strömberg (2007, s. 201) dále rozděluje přírodní katastrofy na hydrometeorologické, jakými jsou například povodně, větrné bouře či tornáda a také sesuvy půdy, a geofyzikální jako sopečná činnost a zemětřesení. Kromě toho ještě zmiňuje epidemie, zamoření hmyzem a hladomor. Podle tohoto autora (Strömberg, 2007, s ) je poskytování humanitární pomoci v konkrétní oblasti ovlivněno nejen ekonomickou situací či vztahy s okolními státy, ale také mediálním obrazem, kdy některé katastrofy se v médiích objevují, tudíţ je moţné na ně reagovat humanitární pomocí, avšak jiné nejsou dostatečně atraktivní nebo je shromaţďování informací o konkrétní události problematické, proto se o nich buďto nedozvíme vůbec, anebo jen okrajově. Humanitární pomoc lze tedy chápat jako okamţitou bezprostřední pomoc zaměřenou do oblastí zasaţených přírodní či člověkem způsobenou katastrofou, jejímţ cílem je záchrana ţivotů a zajištění základních ţivotních potřeb jako jsou voda, jídlo, přístřeší, hygiena, které jsou důleţité pro lidskou důstojnost. 1.2 Rozvojová spolupráce Riddel (2007, s ) zmiňuje, ţe zahraniční pomoc je široký pojem, který se skládá ze všech moţných zdrojů, jako jsou materiální věci, znalosti, dovednosti, finanční příspěvky nebo půjčky poskytnuté donory (dárci) a určené konkrétním příjemcům. Podle tohoto autora je uţším pojetím zahraniční pomoci právě rozvojová pomoc či spolupráce, kterou popisuje buďto jako soubor činností, jeţ mají za cíl sniţovat míru chudoby a zranitelnosti chudých lidí, nebo jako zdroje, přijaté od dárců, které přispívají k naplnění základních lidských práv a svobody chudých a zranitelných lidí. Führer (1994, in Riddel, 2007, s. 19) vysvětluje pojem Oficiální rozvojová pomoc, 9

10 jeţ byla poprvé pouţita Komisí pro rozvojovou pomoc (DAC), zaloţenou Organizací pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), jako oficiální finanční toky do rozvojových zemí, prováděné oficiálními agenturami, státy a jejich vládami nebo výkonnými agenturami, jeţ jsou určeny a mohou je vyuţít přímo konkrétní rozvojové země a mají povahu grantu, přičemţ se očekává, ţe se cílová rozvojová země bude na projektech či činnostech realizovaných z těchto financí téţ podílet částí svých vlastních prostředků. Změnu pojetí zahraniční pomoci popisují na základě historického vývoje Desia a Potter (2002, s ). Podle nich v prvopočátcích zahraniční pomoc slouţila jako výplň rozdílů omezujících rozvoj. Pomoc do zahraničí, převáţně ve formě velkých konstruktivních projektů zachraňovala a zlepšovala investice, které přispívaly k nárůstu produktivity zemí. V 70 letech v době těţké krize se změnil pohled na zahraniční pomoc, která byla najednou vnímána jako nástroj moci a útlaku, přičemţ se objevovaly pochyby o tom, ţe by mohla sniţovat chudobu v zemích třetího světa. Od osmdesátých let, se začala řešit otázka efektivity zahraniční pomoci a byl kladen důraz na Oficiální rozvojovou pomoc, která zahraniční pomoc konkretizovala. Díky tomu byla vnímána jako prostředek k posílení a rozvoji hospodářství v rozvojových zemích a také jako nástroj k utváření politik. Od devadesátých let se cílem pomoci do zahraničí stala nejen snaha o demokratizaci, například postkomunistických zemí či alespoň stabilizaci jejich vlád, které by dbaly na dodrţování lidských práv, a snaţili se zlepšit situaci ve svých zemích, ale také se začaly objevovat otázky na udrţitelnost pomoci a ţivotního prostředí. Organizace Člověk v tísni (2009, s ) definuje rozvojovou spolupráci jako spolupráci, s cílem přispět k řešení dlouhodobých problémů v oblasti sociální, ekonomické, zdravotní a ekologické, se kterými se potýkají rozvojové země a jejich obyvatelé, přičemţ v rámci této formy pomoci jsou na stejné úrovni jak poskytovatelé, tak i příjemci, kteří se na rozvojových projektech sami aktivně podílejí, coţ rozvojovou spolupráci odlišuje od rozvojové pomoci, kde je příjemce v podřízené roli. Rozvojová spolupráce se tedy zaměřuje na ekonomickou nerovnováhu, strukturální problémy chudoby, důsledkům globalizace a otázkou ekologického přístupu k ţivotu. Podle Eade a Williams (1995, s. 15) je důleţitým cílem rozvoje a téţ i rozvojové spolupráce participace, kterou rozdělují na několik forem. První z nich je zaloţena na sdílení informací mezi realizátory projektu a osobami, kterých se projekt nějakým způsobem týká, přičemţ záleţí pouze na nich, zda se do něj zapojí. Druhou formou je konzultace, 10

11 při které se místní lidé zapojují do diskuze nad klíčovými tématy a mohou tak poskytovat zpětnou vazbu vedoucím projektu. Třetí podobou participace je rozhodování, při kterém jsou místní lidé přímo zapojeni do tvorby a realizace projektu, a mohou tak ovlivňovat chod celého projektu. A poslední formou podílení se je přebírání vlastní iniciativy, čehoţ chce dosáhnout většina organizací poskytujících zahraniční pomoc, přičemţ jde o to, ţe místní lidé si sami vytvoří projekty reagující na problémy v jejich komunitě, aniţ by museli spoléhat na pomoc zvenčí. Rozvojová spolupráce je jakýmsi souborem dlouhodobých aktivit, kterými jsou například rozvoj zemědělství, zdravotnictví, školství, s cílem vrátit katastrofou postiţené oblasti do původního stavu před vypuknutím krize. Je tedy patrné, ţe humanitární pomoc a rozvojová spolupráce se od sebe nějakým způsobem liší, minimálně délkou a náplní svých činností. Eade a Williams (1995, s. 824) vidí rozdíl mezi humanitární pomocí a rozvojovou spoluprací nejen v délce poskytování, ale také v tom, do jaké míry jsou v ní zapojení místní lidé. Přičemţ krátkodobá humanitární pomoc reagující bezprostředně po katastrofách, nemůţe diskutovat s lidmi o míře jejich zapojení do humanitárních aktivit, neboť se snaţí zajistit jim základní ţivotní potřeby v co nejkratším čase, aby byli schopni fungovat. Zatímco rozvojová spolupráce, která většinou nastupuje po humanitární pomoci, s určitou mírou zapojení místních lidí počítá, protoţe je ţádoucí, aby se lidé do rozvojových projektů zapojili a získali tak dovednosti a znalosti k tomu, aby si později dokázali pomoci sami. 1.3 Organizace poskytující pomoc do zahraničí Humanitární pomoc a rozvojovou spolupráci realizuje nejen mnoho různých organizací ať uţ vládních či soukromých, ale kromě nich také další činitelé. Aktéři zahraniční pomoci jsou podle organizace Člověk v tísni (2009, s ) rozděleni do 6 skupin. První z nich jsou mezinárodní finanční a ekonomické instituce, jako například Mezinárodní měnový fond (MMF), Světová banka či Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). Tyto instituce jsou jedny z nejdůleţitějších aktérů rozvojové spolupráce, neboť se snaţí pomáhat rozvojovým zemím ve stabilitě na ekonomickém trhu, ať uţ formou příspěvků na různé projekty nebo poskytováním půjček. Druhou skupinou jsou agentury OSN, kterých je relativně velké mnoţství, přičemţ rozvojovou spoluprací se zabývá převáţně Program OSN pro rozvoj (UNDP), zabývající se převáţně rozvojem ekonomickým, Světová zdravotnická organizace (WHO), jejímţ cílem je poskytovat preventivní ochranu před různými nemocemi, jako 11

12 je malárie či cholera a zabraňovat vzniku epidemií, Dětský fond OSN (UNICEF), zaměřený na pomoc dětem, a dále pak v případě humanitární katastrofy, ale i dlouho po ní je činný Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), v jehoţ kompetenci je zřizování uprchlických záborů. Třetím činitelem na poli rozvojové spolupráce a humanitární pomoci je Evropská unie, jejímţ cílem je budování kapacit lidí z rozvojových zemí a také rozvoj infrastruktury včetně vzdělávání, zemědělství, zdravotnictví a ekonomiky. Čtvrtou skupinou jsou vlády, většinou rozvinutých zemí, které se zabývají rozvojovou spoluprací a humanitární pomocí, s cílem efektivně, udrţitelně a dlouhodobě poskytovat pomoc ať uţ ve formě různých projektů či přímých financí místním vládám rozvojových zemí. V České republice se tímto tématem Zahraniční rozvojové spolupráce České republiky podle zákona (č. 151/2010 Sb., 7 a 8), zabývá Ministerstvo zahraničních věcí a Česká rozvojová agentura. Dále Člověk v tísni (2009, s ) uvádí jako pátou skupinu činitelů veřejnost, místní organizace, občanská hnutí a církve. V těchto organizacích hrají velkou roli aktivní občané, kterým není lhostejné dění v okolních zemí. Poslední skupinou jsou mezinárodní nevládní organizace a nadace, mezi které patří například Mezinárodní výbor Červeného kříţe, ADRA, Caritas Internationalis a Člověk v tísni. Většina z těchto organizací je nezávislá na vládách, proto jsou uznávány i jejich studie a kampaně týkající se rozvojové problematiky. Naproti tomu Keely (2012, s ) rozděluje poskytovatele humanitární pomoci a rozvojové spolupráce pouze do 4 skupin. První z nich jsou vlády, převáţně pak vlády členů Komise pro rozvojovou pomoc (DAC), jejichţ kaţdoroční objem pomoci je největší, ale objevují se i vlády zemí, které kdysi bývaly sami rozvojovými jako Čína a Indie. Další skupinou aktérů zahraniční pomoci jsou multilaterální donoři, přičemţ multilaterální znamená podle Keely (2012, s. 56) a stejně tak i podle Duškové (2012, s. 162), ţe finanční prostředky od dárců, kterými jsou především vlády bohatých zemí, jdou do rozpočtů agentur OSN, Světové banky, Mezinárodního měnového fondu či Evropské unie, jakoţto mezinárodní instituce. Třetí skupinou jsou podle Keely (2012, s ) nevládní organizace, nebo také organizace občanské společnosti, které mohou být také církevními organizacemi jako například Oxfam nebo Caritas Internationalis. Na rozdíl od vládních organizací, jsou nevládní organizace více spojeny s komunitami místních lidí a mají mnohdy také široké sítě kontaktů, které mohou vyuţít jako komunikační kanály v případě katastrofy a reagovat na ni rychleji, neţ vládní 12

13 organizace. Poslední skupinou jsou podle tohoto autora soukromí filantropové, jako například zakladatel Microsoft Windows, Bill Gates, který se svou nadací patří mezi největší soukromé dárce finančních prostředků na zahraniční pomoc. Humanitární pomoc a rozvojová spolupráce nejsou tedy realizovány pouze skrze vlády jednotlivých států, ale také prostřednictvím mezinárodních organizací, neziskových organizací, ale i různých skupin a jednotlivců, kterým není lhostejná situace chudých lidí v rozvojových zemích Arcidiecézní charita Olomouc (dále ACHO) V rámci této práce zde zmiňuji jakoţto jednoho z aktérů humanitární pomoci a rozvojové spolupráce Arcidiecézní charitu Olomouc, neboť je největším poskytovatelem pomoci do zahraničí, pocházejícím přímo z Olomouce. Arcidiecézní charita Olomouc (Suchánek, Horecká, Jahoda, 1994, s. 51) vznikla 30. října 1991, na základě ustanovení olomouckého arcibiskupství v čele s arcibiskupem Janem Graubnerem, přičemţ se stává jednou ze dvou arcidiecézních charit v rámci celé charitní sítě České republiky. Arcidiecézní charita Olomouc (Zamazal, nedatováno) je na poli humanitární pomoci a rozvojové spolupráce činná v podstatě od své zaloţení, avšak k rozvoji humanitární pomoci došlo v roce 1998, kdy bylo zaloţeno humanitární konto, jako další zdroj financí pro zahraniční pomoc, přičemţ v té době byla také Arcidiecézní charita Olomouc v rámci České katolické charity hlavním poskytovatelem humanitární pomoci v Kosovu a Čečensku. ACHO (Zamazal, nedatováno) je členem mezinárodní sítě charit Caritas Internationalis, přičemţ v rámci této organizace je díky speciálnímu mechanismu informování moţné účinně a rychle reagovat v konkrétní oblasti v případě války či přírodní katastrofy. V současné době je ACHO podle Zamazala (nedatováno) činná nejen u nás, ale i na Ukrajině a na Haiti. Přičemţ na Ukrajině má několik projektů, převáţně pak podporuje dětské domovy, ale také jednu farmu. Co se týče Haiti, tak v této zemi realizuje svůj největší projekt Adopce na dálku Haiti, a to od roku 1993, přičemţ jde o projekt, v jehoţ rámci sponzor z České republiky podporuje jedno haitské dítě ve formě ročního příspěvku ve výši 6500 Kč, z něhoţ dítě obdrţí uniformu, je mu placeno školné a školní pomůcky a také oběd ve škole, část peněz jde téţ na rozvoj komunity, přičemţ většinu jednou či dvakrát ročně obdrţí sponzor od dítěte dopis. 13

14 2 Veřejné mínění a jeho výzkum V předchozí kapitole byly popsány formy pomoci do zahraničí včetně aktérů, kteří ji poskytují. K propagaci své činnosti tyto organizace mohou mimo jiné vyuţívat téţ public relations, jehoţ cílem, jak uvádí Mišovič (2010, s. 141), můţe být nějakým způsobem působit na společnost a oslovovat potenciální dárce. Právě účinek public relations na veřejnost můţe zkoumat veřejné mínění, které je předmětem této kapitoly. V následujících odstavcích se zabývám vysvětlením pojmu veřejné mínění, přičemţ uvádím i různá pojetí, jak lze tento fenomén chápat, a také jeho funkce a význam pro společnost. Kromě toho zde téţ uvádím výzkum veřejného mínění, včetně konkrétních výsledků z jiţ provedených výzkumů, týkajících se humanitární pomoci a rozvojové spolupráce, které jsem vyuţila při tvorbě hypotéz a otázek ve standardizovaném rozhovoru. 2.1 Definice a pojetí veřejného mínění Ftorek (2009, s. 93) uvádí, ţe veřejné mínění nemá univerzální definici a to proto, ţe se jedná o velmi široký pojem. Avšak v obecném měřítku zachycuje postoje a názory, na které společnost nějak reaguje. Grušín (1972, s. 9-10) dodává, ţe můţe být definováno například souborem ideologických, sociálních a jiných prvků, vycházejících z psychologie a zaloţených na určitých logických souvislostech. James Bryce (in Klimeš, 1968, s. 47) definuje veřejné mínění v několika formách buďto jako specifický typ projevu a myšlení, který má většinovou převahu nad typy ostatními nebo jako soubor všech myšlenek vyslovených či nevyslovených o konkrétní věci, a v neposlední řadě jako názory skupin lidí, jeţ zaujímají většinový počet. Tuto definici dále rozvíjí Vacek (1974, s. 7), kdyţ uvádí, ţe běţně se veřejné mínění chápe jako všechno, počínaje vědomím projeveným lidmi, a konče jejich chováním a veřejnými, společenskými činnostmi. Tento autor (Vacek, 1997, s. 7) dále povaţuje veřejné mínění za soubor mínění jednotlivců a skupin, jehoţ podoba je dána odrazem lidského ţivota v kontextu společenských, politických a ekonomických podmínek, které ţivot lidí nejen ovlivňují, ale také na něj zpětně působí. Vacek uvádí, ţe veřejné mínění je tedy komplexem mnoha-dimenzionálního uskupení názorů. Ilowiecki (2008, s. 53) popisuje veřejné mínění jako projev vůle většiny, jejíţ realizace je cílem demokracie. Veřejné mínění lze tedy chápat nejen jako jeden z nejdůleţitějších nástrojů pro demokracii, ale také jako základní kámen, z něhoţ vychází působení masových médií, která mají za 14

15 úkol prezentovat veřejné mínění navenek a také působit jako jeho ochranný štít před manipulací ze strany elit. Přičemţ elity, tedy hlavně demokratické vlády a instituce, by měly veřejné mínění také respektovat. Veřejné mínění lze podle Vacka (1997, s ) členit do čtyř skupin. První z nich je psychologické pojetí, jeţ vznikalo v 19. století, v době velkých psychologických teorií. Podle tohoto pojetí, je veřejné mínění psychologickým jevem, vycházejícím z psychiky jednotlivých osob, dohromady tvořících společnost. Druhou skupinou je participační pojetí, které vzniklo v době rozmachu liberalismu. Pro toto pojetí bylo důleţité praktické vyuţití veřejného mínění, převáţně pak ve spojitosti s účastí veřejnosti na politickém uspořádání státu. Z tohoto pojetí, zaloţeném na přímé zkušenosti poznání, vychází většina dnešních výzkumů veřejného mínění, v Německu známých jako demoskopie, coţ v překladu znamená popis lidu. Protikladem k tomuto pojetí je pragmatická koncepce, jeţ kladla důraz na jednání jednotlivců a zabývala se uţitečností lidského jednání v souladu s myšlenkou, ţe jen to, co je uţitečné, je i pravdivé. Veřejné mínění je v tomto pojetí bráno negativně, odmítavě či je ignorováno. Stejně jako participační pojetí, je i pragmatická koncepce hojně vyuţívaná v dnešní době. Posledním, čtvrtým přístupem je dialekticko - materialistické pojetí, podle kterého je veřejné mínění charakterizováno jako společenský jev vycházející z historie, přičemţ je závisí nejen materiálním vlastnictvím, ale i na společenském postavení lidí. Veřejné mínění by se podle této koncepce mělo zkoumat komplexně s vyuţitím mnoha vědních oborů, jako je psychologie, ekonomie, filozofie, sociologie, ale také politologie. Jungová (in Hrubec, 2004, s ) vysvětluje veřejné mínění v několika formách. Za prvé jako pluralistické ve smyslu, mnohosti skupin, které mohou mít stejné či rozdílné názory v závislosti na jejich sloţení. Přičemţ obecně se dá říci, ţe lidé se spíše přidávají k názorům většiny a to v situacích, kdy nemají dostatek svých vlastních zkušeností a informací. Dále uvádí, ţe veřejné mínění je proměnlivé v čase, coţ znamená, ţe názor na konkrétní problém se můţe změnit v závislosti na míře tematizace problému a aktuální společenské situace. Kromě toho veřejné mínění můţe být také vnitřně nesourodé, coţ znamená, ţe v poznávací sloţce se projevuje racionálně, logicky, a se zdravým úsudkem reaguje na informace, zatímco v rámci proţívání se objevují vlivy stereotypů, hodnot a postojů. Právě kvůli rozdílnosti těchto sloţek, můţe být tvrzení veřejného mínění mnohdy degradováno jakoţto nejednoznačné. 15

16 Ftorek (2009, s ) rozděluje veřejné mínění podle reakcí, které vzbuzuje ve společnosti, a podle formy jakou se tyto reakce projevují, do dvou skupin - na aktivní a pasivní. První pojetí aktivní veřejné mínění, lze chápat jako viditelné odezvy a projevy určitých nálad ve společnosti. Formami aktivního veřejného mínění mohou být například demonstrace či různá shromáţdění, při kterých je cílem dát veřejně najevo svůj názor. Zatímco pasivní veřejné mínění zachycuje postoje společnosti, které nejsou navenek patrné. Tyto skryté postoje jsou pak zkoumány pomocí výzkumů veřejného mínění, které jsou prováděny v České republice například společnostmi CVVM (Centrum pro výzkum veřejného mínění), STEM (Středisko empirických výzkumů) a SC&C. Jelikoţ je veřejné mínění pojmem, který nelze jednoznačně definovat, existuje i mnoho jeho definic a pojetí, které veřejné mínění chápou stejně, odlišně či dále rozvíjejí jiţ existující myšlenky. Avšak tyto definice mají společné to, ţe se snaţí fenomén veřejné mínění uchopit v jeho komplexnosti a obsáhnout všechny oblasti, do nichţ zasahuje. 2.2 Funkce a význam veřejného mínění Vacek (1974, s. 43) uvádí dvě funkce veřejného mínění. První z nich je kontrolní, regulační či řídící funkce, která vychází z toho, ţe mezi veřejným míněním a institucemi je určitý vztah, přičemţ řízení společenských institucí ovlivňuje skrze vyvíjení tlaku, souhlas či nesouhlas s jeho činností a předpokladem určitých návrhů, právě veřejné mínění. Druhou funkcí je podle Vacka výchovná, sankční či morální funkce, přičemţ účelem této funkce je ovlivňovat činnost lidí a jejich uvědomování. O této výchovné funkci veřejného mínění píše téţ Grušín (1972, s ), podle něhoţ veřejné mínění produkuje, sjednocuje a implementuje konkrétní normy vztahů ve společnosti, přičemţ jeho cílem je regulace chování jednotlivců vůči skupině i mezi sebou navzájem. V souvislosti s tím, Ftorek (2009, s. 84) uvádí, ţe veřejné mínění je významným činitelem v oblasti kontroly a usměrňování činnosti elit ve společnosti. Funguje jako zpětná vazba, zrcadlí chování elit, určuje hranice veřejné správy, do jejíhoţ vedení se elity snaţí dostat a to tím, ţe ovlivňují veřejné mínění a mají ambice přesvědčovat veřejnost ve svůj prospěch. Grušín (1972, s. 70) dále zmiňuje téţ direktivní funkci veřejného mínění, které spočívá v tom, ţe veřejnost skrze veřejné mínění vyjadřuje určité soudy o konkrétních problémech, přičemţ tyto soudy mají 16

17 formu pevného rozhodnutí, jeţ lze chápat jako rozkaz. Tuto funkci veřejného mínění lze sledovat například při referendech či volbách. Jak uvádí Vacek (1997, s. 21) veřejné mínění je součástí vlády širokého uskupení osob, tedy demokracie, přičemţ je jedním z jejích výrazů, ukazatelem, jeţ určuje úroveň demokracie ve státě. Tato úroveň závisí na míře, s jakou jsou politikové ochotni řídit se názory, které pocházejí z většinové společnosti. Avšak kromě toho, ţe je veřejné mínění důleţitým faktorem dění ve společnosti, je také nutné jej brát s rezervou a s dostatečnou dávkou kritiky, neboť není vţdy úplně stoprocentní. Toto tvrzení vychází jiţ z jeho ranější tvorby, kde Vacek (1974, s. 26) uvádí, ţe veřejné mínění je vţdy a za všech okolností odrazem skutečnosti na straně jedné, a na straně druhé je tento odraz sloţitý a rozporuplný, ovlivňovaný velkým mnoţstvím různorodých faktorů. Podle Jungové (in Hrubec, 2004, s ) vychází veřejné mínění z médií, která jsou nositeli informací, z nichţ veřejné mínění čerpá, přičemţ média jsou nejen nositeli informací a kontrolou úrovně demokracie, ale také mají vlastní zájmy, kterých dosahují úpravou finálních informací, které se dostávají k veřejnosti a tím její mínění často zkreslují, neboť médii zprostředkované informace jsou často upraveny, zkráceny, ale mohou být i zkresleny. Králová (2007, s. 26) uvádí, ţe média neovlivňují pouze veřejné mínění, ale i míru poskytování humanitární pomoci. Vysvětluje ţe, kdyţ média o nějaké katastrofě neinformují, můţe se stát, ţe se na místo události nedostane dostatečné mnoţství pomoci a veřejnost z nedostatku informací o této události, můţe nabýt dojmu, ţe se nestala. Avšak nejen neinformování o katastrofě či válečném konfliktu můţe mít negativní dopad. Stejně tak je tomu s přemírou informací o určité krizi, převáţně pak ve chvílích, kdy si média určité informace upraví, aby byla atraktivnější pro příjemce, tedy veřejnost, a určité místo je pak přefinancováno a objem poskytované pomoci se dubluje. Lze tedy říci, ţe na základě funkcí, které veřejné mínění ve společnosti má, jej můţeme vyuţít prakticky ve všech oblastech ţivota lidí. Přičemţ za nejdůleţitější funkci veřejného mínění je moţné povaţovat jeho schopnost poskytnout zpětnou vazbu a zachytit náladu a postoje ve společnosti, coţ zkoumá výzkum veřejného mínění, který přináší informace, jeţ mohou být dále vyuţitelné například neziskovými organizacemi či různými dalšími aktéry zahraniční pomoci, při zacílení propagace jejich projektů a usnadnit tak proces získávání finančních prostředků od sponzorů. 17

18 2.3 Výzkumy veřejného mínění o humanitární pomoci a zahraniční rozvojové spolupráci ČR Valouchová, Závrská (2008, s. 87) uvádějí, ţe výzkumné šetření v oblasti sociální a humanitární práce je orientováno na konkrétní řešení problémů. Jde tedy nejen o poznání, ale především o jednání jedinců či skupin v kontextu sociální reality. Jungová (in Hrubec, 2004, s. 255) zmiňuje, ţe výzkum, je nejčastějším nástrojem ke zkoumání a zjišťování veřejného mínění, přičemţ v rámci výzkumu lze získat informace, jeţ jsou uţitečné nejen politické sféře ale i samotné veřejnosti. Vacek (1997, s. 23) uvádí, ţe výzkum veřejného mínění lze chápat jako záměrný proces poznávání s určitým cílem, na jehoţ základě se snaţíme zjišťovat názory konkrétních skupin společnosti na veřejné společenské záleţitosti, a to ve formě informací a poznatků. V České republice bylo realizováno jiţ několik výzkumů veřejného mínění, zabývajících se humanitární pomocí či rozvojovou spoluprací, přičemţ nejznámějším z nich je výzkum společnosti SC&С, který byl realizované v celé ČR v letech 2006 a Kaţdého výzkumu se zúčastnilo přes 1000 respondentů. Cílem bylo zjistit povědomí české veřejnosti o Zahraniční rozvojové spolupráci ČR. A dále pak výzkum Evropské unie s názvem Eurobarometr, zabývající se humanitární pomocí, který byl v ČR realizován v roce Horký (2009, s. 41) uvádí, ţe v roce 2006, byla česká veřejnost málo informována o tom, jaké jsou moţnosti podpory české rozvojové spolupráce, coţ je podle SC&С (2008, in Horký, 2009, s. 42) dáno také tím, ţe lidé mezi humanitární pomocí a rozvojovou spoluprací nerozlišují. Avšak podle výzkumu Evropské komise, Eurobarometr (2009, in Horký, 2009, s. 42) i přes ekonomickou krizi, která ČR stejně jako celou Evropu a USA ohroţovala, roste u Čechů názor, ţe by se rozvojovým zemím mělo pomáhat. Kromě toho společnost SC&C (2008, s. 11) uvádí, ţe například znalost vládního programu Zahraniční rozvojové spolupráce České republiky roste s věkem a vzděláním, přičemţ největší zájem o tuto formu pomoci je ze strany starších osob. Tento výzkum (SC&C, 2008, s ) dále uvádí, ţe většina Čechů by uvítala více informací o pomoci do zahraničí. Zajímavé je také zjištění, ţe více neţ polovina (60 %) dotázaných, v letech 2006 a 2008 nedarovala ţádné prostředky na pomoc chudým zemím, přičemţ z osob, které přispěli, se jednalo spíše o finanční prostředky či o darování oblečení. 18

19 3 Projekt výzkumu veřejného mínění obyvatel Olomouce o humanitární pomoci a rozvojové spolupráci a činnosti Arcidiecézní charity Olomouc V této kapitole vyuţiji některé texty z empirické části své bakalářské práce (Krejčí, 2013), neboť projekt výzkumu, který je cílem této absolventské práce, je podkladem pro bakalářskou práci, tudíţ jsou tyto informace stejné a je tedy nezbytné, uvést je i v této práci. 3.1 Výzkumný cíl, hypotézy a jejich operacionalizace Cílem výzkumu bude zjistit veřejné mínění obyvatel Olomouce o humanitární pomoci a rozvojové spolupráci a činnosti Arcidiecézní charity Olomouc. Přičemţ výzkumný cíl jsem si rozdělila dle zaměření do 3 dílčích cílů, které jsem dále rozpracovala do hypotéz. U kaţdé hypotézy je uvedena její operacionalizace spolu s otázkami, které budou testovat její pravdivost či nepravdivost. 1) Dílčí cíl: Zjistit informovanost obyvatel Olomouce a jejich potřebu být informován o humanitární pomoci a rozvojové spolupráci První ze skupiny dílčích cílů bude zaměřen na zjišťování schopnosti obyvatel Olomouce rozlišit humanitární pomoc od rozvojové spolupráce, uvést jejich přibliţné významy, a také zmínit některé organizace činné v této oblasti. Součástí bude také zjistit i to, odkud občané Olomouce informace o humanitární pomoci a rozvojové spolupráci získávají. Tento dílčí cíl je rozpracován do 7 hypotéz, z nichţ většina vychází z výsledků předchozích výzkumů agentury SC&C (SC&C, 2008) realizovaných v ČR v letech 2006 a 2008 a také výzkumu Evropské Unie Eurobarometr (Evropská komise, 2010) z roku H1: Předpokládáme, ţe většina respondentů má povědomí o humanitární a rozvojové pomoci. Hypotéza bude potvrzena, pokud více neţ polovina všech respondentů odpoví, ţe dokáţe rozlišit mezi humanitární pomocí a rozvojovou spoluprací, nebo dokáţe definovat alespoň jednu z forem mezinárodní pomoci a spolupráce, anebo zmíní alespoň jednu organizaci či jeden projekt. 19

20 Tuto hypotézu bude ověřovat 5 otázek: otázka č. 2 Myslíte si, ţe jste schopný/á rozlišit mezi humanitární pomocí a rozvojovou spoluprací? ; otázka č. 3 Co je podle Vás humanitární pomoc? ; otázka č. 4 Co je podle Vás rozvojová spolupráce? ; otázka č. 5 Znáte nějakou organizaci poskytující humanitární či rozvojovou pomoc do zahraničí? a otázka č. 6 Znáte některé z těchto projektů? V otázce č. 6 se dotazuji na projekty i jiných organizací, neţ je ACHO, protoţe v rámci standardizovaného dotazování je nutné, aby bylo v dotazníku, co největší mnoţství moţností tak, aby z nich tazatel mohl vybrat tu, která nejvíce odpovídá odpovědi respondenta. A jak bude popisovat jedna z hypotéz uvedených níţe, ne kaţdý musí nutně znát pouze ACHO. H2: Předpokládáme, ţe většina obyvatel Olomouce nedokáţe rozlišit mezi humanitární pomocí a rozvojovou spoluprací. Tyto hypotéza se potvrdí, pokud více neţ polovina respondentů odpoví NE, v otázce č. 2 Myslíte, ţe jste schopen/na rozlišit mezi humanitární pomocí a rozvojovou spoluprací? nebo v otázce č. 3 Co je podle Vás humanitární pomoc? a v otázce č. 4 Co je podle Vás rozvojová spolupráce? odpoví, ţe netuší. H3: Předpokládáme, ţe existuje vztah mezi věkem a povědomím o humanitární a rozvojové pomoci. Hypotéza se potvrdí, pokud porovnáme průměry odpovědí jednotlivých věkových kategorií s průměry odpovědí na otázky týkající se povědomí. Povědomí bude buďto přímo úměrné věkové kategorii nebo naopak. Tuto hypotézu kromě výše uvedených otázek na povědomí č. 2-6, testuje téţ sociodemografická otázka na konci dotazníku Jaký je Váš věk?. H4: Předpokládáme, ţe existuje vztah mezi vzděláním a povědomím o humanitární a rozvojové pomoci. Tato hypotéza se potvrdí, pokud porovnáme průměry odpovědí jednotlivých kategorií nejvyššího dosaţeného vzdělání s průměry odpovědí na otázky, týkající se povědomí. Přičemţ povědomí bude buďto přímo úměrné věkové kategorii nebo naopak. Tuto hypotézu kromě otázek na povědomí č. 2-6, testuje téţ sociodemografická otázka na konci dotazníků Jaké je Vaše nejvyšší dosaţené vzdělání?. 20

21 H5: Předpokládáme, ţe většina obyvatel Olomouce není dostatečně informována o humanitární a rozvojové pomoci. Hypotéza se potvrdí, pokud více neţ polovina respondentů uvede v otázce, zda si myslí, ţe je dobře informován/a, odpověď málo informován nebo neinformován. Tato hypotéza je testována v otázce č. 15, jejíţ znění pochází z výzkumu Evropské unie s názvem Eurobarometr (Evropská komise, 2010) Myslíte si, ţe jste dobře informován/a o humanitární pomoci a rozvojové spolupráci? H6: Předpokládáme, ţe většina obyvatel Olomouce by uvítala více informací o humanitární a rozvojové pomoci. Tato se hypotéza potvrdí, pokud více neţ polovina respondentů odpoví ANO na otázku č. 16, která pochází z výzkumu SC&C (SC&C, 2008) Uvítal/a byste více informací o humanitární pomoci a rozvojové spolupráci? a v následující otázce č. 17 Jaký druh informací o humanitární pomoci a rozvojové spolupráci byste uvítal/a? zmíní, některou z moţností. H7: Předpokládáme, ţe pro většinu obyvatel Olomouce je důleţité, aby měli lidé informace o humanitární a rozvojové pomoci. Hypotéza se potvrdí, pokud více neţ polovina respondentů v otázce č. 14, která pochází z výzkumu Eurobarometr (Evropská komise, 2010) Je podle Vás důleţité, aby lidé měli informace o humanitární pomoci a rozvojové spolupráci? odpoví buďto velmi důležité nebo důležité. 2) Dílčí cíl: Zjistit povědomí obyvatel Olomouce o Arcidiecézní charitě Olomouc Zaměřením druhého dílčího cíle bude na základě sady otázek zkoumat znalost Arcidiecézní charity Olomouc obyvateli Olomouce, včetně jejích projektů a zemí v nichţ ACHO působí. Tento dílčí cíl je rozpracován do 3 hypotéz, které budou testovat otázky č H8: Předpokládáme, ţe většina obyvatel Olomouce nebude znát Arcidiecézní charitu Olomouc. Hypotéza se potvrdí, pokud více neţ polovina respondentů odpoví NE v otázce č. 7 Můţete uvést organizaci z Olomouce, která poskytuje humanitární nebo rozvojovou pomoc do zahraničí?, anebo odpoví ANO, přičemţ však uvede jinou 21

22 organizaci neţ Arcidiecézní charitu Olomouc, které je ale jedinou takovouto organizací z Olomouce, jeţ tuto formu pomoci poskytuje. H9: Předpokládáme, ţe většina obyvatel Olomouce neví, ve kterých zemích Arcidiecézní charita Olomouc působí. Hypotéza se potvrdí, pokud více neţ polovina respondentů v otázce č. 8 Ve kterých zemích podle Vás Arcidiecézní charita Olomouc působí? odpoví, ţe netuší, anebo odpoví chybně. Přičemţ správnými odpověďmi jsou Postsovětská země (Ukrajina) a Karibik (Haiti). H10: Předpokládá, ţe většina obyvatel Olomouce nezná ani jeden projekt Arcidiecézní charity Olomouc. Hypotéza se potvrdí, pokud více neţ polovina respondentů v otázce č. 9 Znáte některý z těchto projektů Arcidiecézní charity Olomouc? odpoví NE, u kaţdého z projektů, uvedených v moţnostech otázky. 3) Dílčí cíl: Zjistit angaţovanost obyvatel Olomouce v humanitární pomoci a rozvojové spolupráci Úkolem posledního dílčího cíle bude získat informace o tom, v jaké formě, jakým organizacím, popřípadě v jakých konkrétních projektech se Olomoučané angaţují. Tento dílčí cíl je rozpracován do 3 hypotéz, z nichţ většina vychází z výsledků předchozích výzkumů agentury SC&C (SC&C, 2008). H11: Předpokládáme, ţe existuje vztah mezi pohlavím a přispíváním na humanitární a rozvojovou pomoc. Tato hypotéza se potvrdí, pokud porovnáme průměry odpovědí jednotlivých skupin pohlaví s průměry odpovědí na otázku č. 10, která pochází z výzkumu SC&C (SC&C, 2008) Věnoval/a jste někdy čas, peníze nebo jiné materiální věci na nějakou formu pomoci chudým (rozvojovým) zemím? Testování této hypotézy vychází z otázky č. 10 a také ze sociodemografické otázky na konci dotazníku Pohlaví. H12: Předpokládáme, ţe existuje vztah mezi věkem a přispíváním na humanitární a rozvojovou pomoc. 22

23 Hypotéza se potvrdí, pokud porovnáme průměry odpovědí jednotlivých věkových kategorií s průměry odpovědí na výše uvedenou otázku č. 10, týkající se formy příspěvku. Přispívání bude buďto přímo úměrné věku nebo naopak. Tato hypotéza je testována otázkou č. 10 a také sociodemografickou otázkou na konci dotazníku Věk. H13: Předpokládáme, ţe existuje vztah mezi vzděláním a přispíváním na humanitární a rozvojovou pomoc. Tato hypotéza se potvrdí, pokud porovnáme průměry odpovědí jednotlivých kategorií nejvyššího dosaţeného vzdělání s průměry odpovědí na výše uvedenou otázku č. 10, zda respondenti někdy věnovali čas, peníze či materiál na humanitární či rozvojovou pomoc. Přispívání bude buďto přímo úměrné nejvyššímu dosaţenému vzdělání nebo naopak. Tuto hypotézu testuje otázka č. 10 a téţ sociodemografická otázka z konce dotazníku Nejvyšší dosaţené vzdělání?. 3.2 Metoda výzkumu Pro realizaci výzkumu budu volit metodu kvantitativního sběru dat, protoţe podle Dismana (2008, s. 286) kvantitativní výzkum poskytuje pouze obecná data o velkém počtu jedinců, přičemţ je redukováno nejen mnoţství proměnných, ale i mnoţství zkoumaných vztahů mezi nimi, avšak tyto informace lze dále zobecnit na celou populaci. Toto je také náplní výzkumu veřejného mínění, který Gallup (1948, s. 37) definuje jako proces získávání dat od konkrétního vzorku, pocházejícího z celkové populace, který s ní má shodné vlastnosti, coţ vede k tomu, ţe lze předpokládat mínění celkové populace z výsledků výzkumu, který byl realizován na části jejího vzorku. Punch (2008, s. 13) definuje kvantitativní výzkum jako empirické šetření, prostřednictvím kterého získáváme číselná data, vycházející z testování vztahů mezi proměnnými. Přičemţ proměnnými jsou podle Mišoviče (2010, s. 137) veličiny, týkající se konkrétních vlastností libovolného celku, které jsou vyjádřeny pomocí teorie. Vlastnosti proměnných jsou uvedené v hypotézách, které jsou pak testovány v procesu operacionalizace. K tomu Disman (2008, s. 17) dodává, ţe přirozený systém je definován jako soubor proměnných, které jsou navzájem spojeny mnoha vztahy. Kromě toho Disman (2008, s ) dále uvádí, ţe kvantitativní výzkum vychází z teorie, která je převedena do hypotéz, jeţ jsou přijaté či zamítnuté na základě 23

24 pozorování, coţ znamená, ţe se jedná o metodu deduktivní. Ta se zaměřuje pouze na takovou část reality, kterou lze vysvětlit na základě vztahů mezi proměnnými, jeţ jsou předmětem zkoumání. Z teorie vycházející problém je zachycen ve formě hypotéz, které formulují vztahy mezi proměnnými, jeţ musíme hledat, abychom danou hypotézu potvrdili. K potvrzení pravdivosti hypotéz dojde v případě, ţe data sebraná z výzkumu ukazují stejné závislosti proměnných, které jsme uvedli v hypotézách ještě před realizací výzkumu. V opačném případě je nutné, hypotézy označit jako nepravdivé. Reichel (2009, s. 40) vysvětluje kvantitativní výzkum jako metodu, která si jako předmět zkoumání stanovila fenomény sociálního světa, které povaţuje za měřitelné nebo se podle ní dají alespoň utřídit. Informace o těchto fenoménech zachycuje v podobě kvantifikovaných formálních dat, jeţ lze analyzovat s cílem ověřit si, zda jsou platné a to na základě pozorování charakteristik pozorovaných fenoménů a vztahů nejen mezi nimi, ale i mezi dalšími objekty a jejich vlastnostmi. 3.3 Konstrukce standardizovaného rozhovoru a výzkumného vzorku Při tvorbě záznamového archu, který bude slouţit jako podklad pro metodu standardizovaného dotazování, jsem vycházela z výzkumných otázek a hypotéz, uvedených v kapitole 3.1, a také z výzkumné zprávy agentury SC&C (SC&C, 2008) a z výzkumu Evropské Unie Eurobarometr (Evropská komise, 2010). Záznamový arch je sloţen z 20 otázek, přičemţ některé z nich jsou uzavřené, jeţ Dubský (in Šubrt, 1998, s. 120) definuje jako ty otázky, na něţ lze odpovědět pouze jednou z nabízených moţností, v záznamovém archu se to týká otázek č. 1, 2, a Další typ otázek, který se v záznamovém archu objevuje (otázky č. 3-5, 7-8, 10-11, 13 a 17), jsou otázky polouzavřené, tedy jak Dubský (in Šubrt, 1998, s. 121) dále uvádí, obsahují kombinaci otevřené a uzavřené otázky, tedy mají na svém konci moţnost doplnit libovolnou odpověď, kterou respondent uvede a která nebyla součástí předem nastavených moţností odpovědí. Přičemţ u těchto otázek, můţe respondent vybrat více moţností, neţ jen jednu. Posledním typem otázek, které jsem pouţila (otázky č. 6, 9 a 12), jsou otázky sloţené, jeţ jsou podle Dubského (in Šubrt, 1998, s. 121) komplexem podotázek, neboli baterií, uvedených v jedné otázce, avšak s nutností odpovědět na kaţdou podotázku, tedy na kaţdý řádek, zvlášť. 24

25 První otázka č. 1 Slyšel/a jste někdy o humanitární pomoci a rozvojové spolupráci?, je kromě uzavřené také otázkou filtrační, coţ je podle Dubského (in Šubrt, 1998, s. 126) otázka, která se neklade všem dotázaným, ale jen určenému okruhu dotázaných, nebo jen těm, kteří dali na předcházející otázku určitou odpověď. U těchto filtrovaných otázek je vždy uveden pokyn, který určuje, komu mají být kladeny. U respondentů, kteří odpoví na tuto otázku NE, jiţ na další otázky neodpovídají, protoţe se očekává, ţe kdyţ o těchto formách pomoci nikdy neslyšeli, ţe také nebudou vědět, co znamenají. Avšak počet osob, které takto odpoví, se bude zaznamenávat a později se zahrne do grafu a tabulky. Na otázku č. 2 Myslíte si, ţe jste schopen/na rozlišit mezi humanitární pomocí a rozvojovou spoluprací?, odpovídají pouze respondenti, kteří v první otázce odpověděli, ţe slyšeli o obou typech pomoci, proto je tato otázka také filtrační. Pokud na ni respondent odpoví Ne, bude mu přečten text s vysvětlením, co to humanitární pomoc či rozvojová spolupráce je, který se nachází v tabulce pod touto otázkou, a bude slouţit jako osvěta. Další otázky č. 3-6 se zaměřují na znalost významu pojmu humanitární pomoc, rozvojová spolupráce, a uvedení konkrétních organizací a projektů. Otázka č. 7 Můţete uvést organizaci z Olomouce, která poskytuje humanitární nebo rozvojovou pomoc do zahraničí?, je téţ otázkou filtrační. V případě kladné odpovědi, budou tazatelé pokračovat na otázky č. 8-9, které zjišťují znalost působiště a projektů Arcidiecézní charity Olomouc, avšak pokud respondent odpoví Ne, bude mu jako další předloţena otázka č. 10. Pokud respondent v otázce č. 10, která se zabývá přispíváním na pomoc do zahraničí, odpoví, ţe nějakou formou přispívá, budou mu dále poloţeny otázky č. 11 a 12, které zjišťují příspěvky pro konkrétní organizace či na konkrétní projekty. V opačném případě, pokud respondent na otázku č. 10 uvede, ţe nepřispívá na ţádnou pomoc, bude tazatel pokračovat na otázku č. 13, která společně s otázkami č , zjišťuje informovanost respondentů. Tři poslední otázky č , jsou nejen uzavřené, ale také sociodemografické neboli, jak píše Dubský (in Šubrt, 1998, s. 127) otázky zjišťující kvótní znaky pohlaví a věk, které jsou uvedené na konci záznamového archu. Kromě nich jsem do záznamového archu zahrnula také doplňující údaj - nejvyšší dosaţené vzdělání. Finální podoba těchto otázek, upravená na základě předvýzkumu (kapitola 3.5), je v příloze č. 2. Technikou konstrukce vzorku bude kvótní výběr, který nám jak Disman (2008, s ) uvádí, slouţí k tomu, abychom skrze správně zvolené sloţení výzkumného vzorku, jeţ obsahuje přesně dané vlastnosti celkové populace ve formě proměnných 25

26 jako pohlaví, věk, vzdělání či povolání, mohli chování celé populace, ze které výzkumný vzorek pochází, předvídat. Průšová (in Šubrt, 1998, s. 108) řadí kvótní výběr mezi nepravděpodobnostní výběry a to proto, ţe při tvorbě výzkumného vzorku se v některé fázi tohoto procesu objevuje subjektivní úsudek výzkumníka či tazatele. Ve výzkumu se při výběru vzorku budu řídit kvótami věk a pohlaví, coţ znamená, ţe v terénu bude nutné vybírat ty osoby, které spadají nejen do kategorie pohlaví, tedy muţe a ţeny, ale téţ je lze zařadit do jedné z věkových kategorií, přičemţ jsem si stanovila 4 věkové kategorie na základě sčítání lidu 2011 (Český statistický úřad, 2011). Těmito kategoriemi jsou: let let let Nad 65 let včetně Výsledky sčítání lidu 2011, konkrétně pak pro oblast města Olomouce, povaţuji za oporu výběru, coţ je podle Průšové (in Šubrt, 1998, s. 107) důleţitý faktor, kterým můţe být seznam či soupis například telefonních čísel, adres či jmen, jeţ nám pomohou při selekci výzkumného vzorku z populace, a současně slouţí k tomu, abychom se rozhodli, zda vyuţijeme výběru pravděpodobnostního či nepravděpodobnostního. Jak jiţ bylo uvedeno výše, při konstrukci výzkumného vzorku vycházím z výsledků sčítání lidu 2011, přičemţ nejdříve jsem si vypočítala procentuální zastoupení obou skupin pohlaví rozdělených dle věku. Procentuální a číselné sloţení populace města Olomouce dle věku je následující: Ţeny % Muţi % Celkem % let , , , let , , , let , , ,44 Nad 65 let včetně , , ,73 Z této tabulky jsem vypočetla procentuální a číselné sloţení cílové populace ve výzkumném vzorku, stávající z 222 respondentů, coţ bude optimální počet vzhledem k náročnosti výzkumného procesu. Sloţení výzkumného vzorku tedy bude následující: 26

27 Ţeny % Muţi % Celkem % let 27 51, , , let 38 50, , , let 28 53, , ,423 Nad 65 let včetně 26 61, , , Technika sběru a analýzy dat Jako techniku sběru dat vyuţiji řízený standardizovaný rozhovor neboli interview, coţ je podle Mišoviče (2010, s. 59) nejuţívanější nástroj výzkumů veřejného mínění se zaměřením na konkrétního jedince. Dle Dubského (in Šubrt, 1998, s. 119) je to technika dotazování, zaloţená na přímém osobním kontaktu tazatele - osoby pokládající otázky a respondenta - člověka, odpovídajícího na otázky. Vinopal (in Červenka, Kunštát, 2006, s ) vysvětluje standardizaci jako metodologický nástroj, který zajišťuje určitou míru kvality získaných dat, převáţně pak transparentnosti výzkumu, srozumitelnosti techniky výzkumu všem zúčastněným osobám od výzkumníka, přes tazatele aţ po respondenty a příjemce, a v neposlední řadě, slouţí také ke zjištění kvality měření, jakou je validita a reliabilita. K dosaţení takto kvalitních dat vyuţívá kvantitativní výzkum operacionalizaci jakoţto proces, na jehoţ základě lze vysvětlit proces a způsob interpretace předmětu výzkumu, dotazník jako jednotný výzkumný nástroj, přímý rozhovor s respondentem, kódování a transformace dat, tedy způsob práce se získanými informacemi, které se dále zpracovávají dle statistických metod do tabulek a grafů, a následně se interpretují. Základním kamenem výzkumu veřejného mínění jak Vinopal uvádí, je dotazník, jeţ má většinou podobu formuláře s předem uvedenými otázkami a moţnostmi odpovědí, coţ spolu s neutrálním chováním tazatele, který nesmí respondenta jakýmkoliv způsobem ovlivňovat, způsobuje, ţe všichni respondenti mají stejné výchozí podmínky. Analýza dat je podle Průšové (in Šubrt, 1998, s ) nástrojem ke zjištění toho, co data obsahují. Analýza kvantitativních dat, které budou výsledkem výzkumu, vycházejícího z této práce, je rozdělena do 4 na sebe vzájemně navazujících kroků - editace, kódování, tabelace a pokročilé analýzy, jejichţ cílem je získaná data vytřídit, většinou nenumerické informace, otázky a odpovědi, převést na čísla a zaznamenat je do počítače, poté tyto informace utřídit do tabulek a následně vyhodnotit, coţ zahrnuje mimo jiné také hledání souvislostí a vztahů mezi proměnnými. Průšová (in Šubrt, 1998, s ) vysvětluje jednotlivé části analýzy dat. V první z nich, editaci se kontrolují 27

28 či upravují data získaná z výzkumu, coţ znamená, ţe se prochází dotazník po dotazníku s cílem zkontrolovat jejich správnost vyplnění, a také se kontroluje, zda byly dodrţeny všechny kvóty. Druhá fáze kódování dat je proces zaznamenávání informací z dotazníků či záznamových archů do počítače formou číselných údajů, které jsou ve fázi tabelace převedeny do přehledných tabulek a grafů. Poslední fáze pokročilá analýza dat se zabývá testováním hypotéz a hledáním kauzalit mezi proměnnými. Pro kódování a tabelaci dat budu pouţívat program PSPP (GNU PSPP, nedatováno), který je volně dostupný na webových stránkách a jehoţ struktura a funkce jsou shodné s profesionálním program na třídění kvantitativních dat SPSS. V tomto programu budu moci data utřídit do tabulek, podle pohlaví, věkových kategorií, vzdělání a odpovědí na jednotlivé otázky, přičemţ výsledky z tabulek, pak budu zaznamenávat do programu Microsoft Excel, kde z nich, pro kaţdou otázku zvlášť, udělám jiţ přehledné tabulky s čísly a také barevné grafy s procenty. 3.5 Předvýzkum Před samotným začátkem výzkumu, ve fázi přípravy, je nezbytně nutné provést předvýzkum, který se podle Dismana (2008, s. 122) realizuje na malé skupině osob, které pocházejí z cílové populace, přičemţ jde především o test dotazníku/standardizovaného rozhovoru, jakoţto výzkumného nástroje, a otázek v něm. Reichel (2009, s. 73) dodává, ţe kromě testování dotazníku, předvýzkum prověřuje také způsoby výběru výzkumného vzorku, ujasnění si způsobu zpracování dat či ověření si některých hypotéz. Jde tedy o kontrolu toho, zda jsou naše výzkumné nástroje a techniky připravené pro akci v terénu. V rámci této práce, jsem realizovala předvýzkum, díky kterému jsem změnila jednu otevřenou otázku ze standardizovaného rozhovoru v uzavřenou, v některých otázkách jsem dále rozšířila moţnosti odpovědí, a také jsem si potvrdila, ţe mé dílčí cíle jsou ve vybrané populaci zkoumatelné, neboť hypotézy které jsou jejich součástí, mohu na základě otázek standardizovaného rozhovoru buďto potvrdit jako pravdivé, či vyvrátit jako nepravdivé. Během tohoto předvýzkumu jsem sesbírala data od 10 ţen a 10 muţů z celkového počtu 20 dotázaných. Přičemţ se mi podařilo obsáhnout všechny věkové kategorie, tak jak je uvedeno v následujícím grafu a tabulce č. 1: 28

29 15-29 let let let nad 65 let včetně Muţi Ţeny Graf a tabulka č. 1 V rámci otázek č. 1-6, které se zaměřují na ověřování prvního dílčího cíle, z předvýzkumu vyplynulo, ţe většina respondentů má povědomí o humanitární pomoci a rozvojové spolupráci, coţ je patrné z následujícího grafu a tabulky č. 2: Slyšel/a alespoň o jedné formě pomoci do zahraničí % Dokáţe vysvětlit alespoň jednu formu pomoci od zahraničí % Dokáţe rozlišit mezi humanitární pomocí a rozvojovou spoluprací 9 45 % Zná alespoň jednu organizaci % Zná alespoň jeden projekt % Graf a tabulka č. 2. Souhrn odpovědí na otázky č. 1-6 ( Slyšel/a jste někdy o humanitární pomoci a rozvojové spolupráci?, Myslíte si, ţe jste schopen/a rozlišit mezi humanitární pomocí a rozvojovou spoluprací?, Co je podle Vás humanitární pomoc?, Co je podle Vás rozvojová spolupráce?, Znáte nějakou organizaci poskytující humanitární a rozvojovou pomoc do zahraničí?, Znáte některý z těchto projektů? ) V rámci otázek č. 7-9, které jsou zaměřené na dílčí cíl č. 2, zkoumající znalost Arcidiecézní charity Olomouc, z předvýzkumu vyplynulo, jak je vidět v tabulce a grafu č. 3, ţe většina respondentů nezná Arcidiecézní charitu Olomouc, neví, ve kterých zemích působí, a nezná ani její projekty. 29

30 Uvedl/a, ţe zná Arcidiecézní charitu Olomouc 4 20 % Zná alespoň jednu zemi, ve které ACHO působí 3 15 % Zná alespoň jeden projekt ACHO 4 20 % Tabulka a graf č. 3. Souhrn odpovědí na otázky č. 7-9 ( Můţete uvést organizaci z Olomouce, která poskytuje humanitární nebo rozvojovou pomoc do zahraničí? Pokud ano, uveďte., Ve kterých zemích podle Vás Arcidiecézní charita Olomouc působí?, Znáte některý z těchto projektů Arcidiecézní charity Olomouc? ) Z otázek č zkoumajících 3. dílčí cíl, zaměřený na angaţovanost obyvatel Olomouc v humanitární pomoci a rozvojové spolupráci, v převýzkumu vyplynulo, jak je vidět v grafu a tabulce č. 4, ţe více neţ polovina lidí přispěla či přispívá na nějakou formu pomoci. Konkrétní organizaci přispívá 40 % osob. Avšak do projektů je zapojeno pouze 10 % z celkového počtu všech 20 respondentů. Podpořil/a alespoň jednou formou daru pomoc do zahraničí % Přispěl/a alespoň jedné organizaci 8 40 % Zapojil/a se alespoň do jednoho projektu 2 10 % Graf a tabulka č. 4. Souhrn odpovědí na otázky č ( Věnoval/a jste někdy čas, peníze nebo jiné materiální věci na nějakou formu pomoci chudým (rozvojovým) zemím? Pokud ano, uveďte jakou., Které organizaci jste takto přispěl/a?, Zapojil/a jste se někdy do některého z následujících projektů? ) První dílčí cíl, kromě výše uvedených otázek č. 1-6, zkoumají taktéţ otázky č , které jsou zpracované v grafu a tabulce č. 5, přičemţ výsledky předvýzkumu 30