Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Japanistika

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Seminář japonských studií Japanistika Vojtěch Lokša Klasifikace partikulí v japonštině Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Jiří Matela 2012

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Prohlašuji, že tištěná verze práce je shodná s verzí elektronickou. Souhlasím, aby práce byla archivována a zpřístupněna ke studijním účelům...

3 Tímto bych rád poděkoval Mgr. Jiřímu Matelovi za vedení mé bakalářské práce, všechny jeho cenné připomínky a rady a čas, který mi při konzultacích věnoval.

4 Obsah 1. Úvod Teorie partikulí v japonštině Definice pojmu partikule Srovnání teorií Korpus Popis partikulí podle Miroslava Nováka Miroslav Novák a Gramatika japonštiny Kontextové partikule Vazebné (pádové) partikule Větné partikule Rozšířené partikule Popis partikulí podle Seidži Koikeho Seidži Koike a Úvod do gramatiky moderní japonštiny Výklad Školní gramatiky Pádové partikule Kontextové partikule Příslovečné partikule Spojovací partikule Koncové partikule Srovnání První pohled na dvě teorie... 30

5 5.2. Kontextové a příslovečné partikule Pádové a atributivní partikule Koncové a větné partikule Spojovací a rozšířené partikule Závěr Bibliografie Resumé Summary... 45

6 1. Úvod Obor japonských studií zahrnuje velké množství podoborů zkoumajících jednotlivá specifika Japonska a jeho kultury. Jedním z těchto podoborů je i zkoumání japonského jazyka a právě na tuto část jsem se pro prohloubení svých obecně jazykovědných znalostí rozhodl zaměřit ve své bakalářské diplomové práci. Nedílnou součástí popisu japonského jazyka jsou výrazy, kterým říkáme partikule, někdy též postpozice či částice. Přestože se bez nich japonština neobejde a v minulosti se staly předmětem mnoha analýz, dodnes neexistuje univerzální výklad jejich vymezení a následné klasifikace. Nejen v lingvistických publikacích, ale i v běžných učebnicích japonštiny se můžeme setkat s jistou konkrétní klasifikací, jejíž opodstatněnost není na místě nijak diskutována a je považována za samozřejmou. Právě proto je cílem mé bakalářské diplomové práce se zaměřit odlišnost klasifikací, a to konkrétně prostřednictvím analýzy dvou teorií, jejich srovnání a zhodnocení kritickým pohledem. K analýze jsem si tedy vybral dva konkrétní konstrukty, a to teorie českého japanologa Miroslava Nováka a japonského jazykovědce Seidži Koikeho. Toto rozhodnutí jsem učinil proto, abych srovnával dostatečně odlišné teorie. Miroslav Novák pochází z českého prostředí a je autorem jednoho z nemnoha českých děl o japonské gramatice. Seidži Koike je naopak odborníkem na historický vývoj japonštiny, důkladně zná své předchůdce ve směru kokugogaku a jejich teorie. Věřím proto, že jejich pojetí problematiky je značně odlišné, což činí srovnání dostatečně zajímavým a současně také unikátním. Celá práce včetně úvodu a závěru obsahuje šest řádných kapitol, seznam bibliografie a resumé. Po tomto úvodu tedy následuje druhá kapitola, která je věnována úvodu do problematiky japonských partikulí. Jelikož neexistuje uspokojivý výklad toho, co je a co není partikule, je na mně, abych vymezil, co vše budu v následujících částech práce za partikule považovat. Předveden bude souhrn charakteristik partikulí, ale také odůvodnění toho, proč se i přes mnohdy podobné definice seznamy partikulí dle jednotlivých jazykovědců podstatně liší. Následuje výčet partikulí, se kterými budu v následujících kapitolách pracovat, vytvořený na základě poznatků z literatury použité v této sekci. Abych mohl teorie srovnat co možná nejefektivněji, vycházím při tom z publikací českých, anglických i japonských, určených pro laiky i pro odborníky. Těmi jsou dvě české učebnice (Učebnice japonštiny Ivana Krouského a Japonština Dity Nymburské, Denisy Vostré a Mami Sawatari), anglická publikace All About Particles autorky Naoko Čino, odbornější dílo Japanese Postpositions: Theory and Practice 6

7 od Noriko Kacuki-Pestemer, výkladový slovník japonské jazykovědy Nihongogaku kíwádo džiten a nakonec publikace Miroslava Nováka a Seidži Koikeho, jimiž se budu podrobněji zabývat ve třetí a čtvrté kapitole. Třetí a čtvrtá kapitola mé práce je věnována popisu jednotlivých konstruktů. Nejprve budu interpretovat myšlenky Miroslava Nováka, které představil v 1. díle svých skript Gramatika japonštiny vydaných ve Státním pedagogickém nakladatelství roku O totéž se pokusím u Seidži Koikeho, vycházet přitom budu především z díla Gendai nihongo bunpó njúmon, přesněji z jeho českého překladu Úvod do gramatiky moderní japonštiny, které vyšlo roku 2011 v Tribunu EU. Pátá kapitola je nejdůležitější částí práce. V ní jsou shrnuty výsledky analýzy získané ve třetí a čtvrté kapitole a postaveny do srovnání, což je současně hlavním cílem mé práce. Po zhodnocení klasifikací jako celků v nich najdu společné rysy, taktéž poukáži na odlišnosti a pokusím se je vysvětlit. Šestou kapitolou práce je závěr, ve kterém vyslovím finální verdikt týkající se srovnání teorií Koikeho a Nováka, uvedu svůj náhled na problematiku a možnost dalšího rozvinutí výzkumu pro potřeby japonských studií. V práci se budu držet používání české transkripce, japonské písmo budu používat (kromě doslovných citací vždy současně s českou transkripcí) pouze v případě potřeby odlišení homonymních výrazů či u termínů, kde je zmiňuje citovaná literatura. Partikule, jejichž zápis neodpovídá výslovnosti, přepisuji podle Koikeho, tzn. は jako wa, へ jako e, を jako wo. Uvedené překlady do češtiny jsou převzaty z literatury, je-li u nich uveden český zdroj, mé vlastní v opačném případě, není-li však na místě uvedeno jinak. Bibliografické odkazy v práci se řídí normou ISO 690. Jména osob v textu uvádím v českém pořadí (tzn. nejdříve osobní jméno, poté příjmení) a skloňuji podle českých paradigmat pouze příjmení. 7

8 2. Teorie partikulí v japonštině Jak jsem naznačil v úvodu, partikule jsou nedílnou součástí popisu japonského jazyka, přesto se jazykovědci neshodnou na jejich definici, klasifikaci ani na vlastním vymezení. Jelikož předmětem této práce je právě analýza dvou gramatických teorií zabývajících se klasifikací partikulí, je nutné nejprve ujasnit, co to partikule jsou a se kterými partikulemi budu pracovat. Pro partikule se používá v japonštině pojem džoši 助 詞, džodži 助 辞, někdy též teniwoha 1 弖 爾 乎 波 či 天 爾 乎 波, teniha 弖 爾 波 nebo kóčiši 後 置 詞. 2 V práci se budu držet českého pojmu partikule, přestože není jediný. Můžeme se běžně setkat také s pojmy částice nebo postpozice Definice pojmu partikule Vybral jsem několik definic z různých publikací. Nejprve nahlédneme do českých učebnic japonštiny, určených široké veřejnosti, a anglické publikace All About Particles (Vše o partikulích), taktéž populárně naučné. Poté přejdu k odbornějším publikacím, uvedu několik poznatků z díla Noriko Kacuki-Pestemer Japanese Postpositions: Theory and Practice (Japonské postpozice: teorie a praxe), poté část definice z japonského výkladového slovníku Nihongogaku kíwádo džiten (Slovník hesel japonské jazykovědy). Nakonec uvedu, jak partikule definují Seidži Koike a Miroslav Novák, jejichž klasifikacemi se budu detailně zabývat v následujících kapitolách této práce. V těchto definicích se pokusím poukázat na společné a rozdílné rysy a vymezím skupinu výrazů, se kterými budu v následujících kapitolách pracovat. Ve dvou českých učebnicích je problematika partikulí řešena velice okrajově a stručně, proto uvedu obě. Ivan Krouský ve své Učebnici japonštiny uvádí: Partikule (postpozice) jsou nesamostatné částice, připojované za výraz, ke kterému patří. Dvě základní skupiny tvoří partikule gramatické (pádové) a větné (tvoří různé druhy vět, např. časové, podmiňovací 1 Výraz teniwoha je zde i v následujících částech práce užíván spíše jako zaužívaný pojem než pouhý přepis japonského slova, které je v hiraganě zapsáno てにをは, do latinky. Striktně dle pravidel transliterace uvedených v úvodu by byl přepsán jako teniwowa, výskyt teniwoha však v literatuře převládá. Totéž platí pro teniha. 2 Watanabe, Minoru. O podstatě japonského jazyka. 1. vyd. Překlad Zdeňka Švarcová. Praha: Karolinum, 2000, s Krouský, Ivan. Učebnice japonštiny. Vyd. 1. Praha: H & H Vyšehradská, s.r.o., 2001, s. 8. 8

9 apod.). 4 V druhé české učebnici, Japonština, jejímiž autory jsou Dita Nymburská, Denisa Vostrá a Mami Sawatari, najdeme podobně stručnou definici: Partikule jsou gramatické částice, které v japonštině určují a vymezují vztah mezi jednotlivými větnými členy. Podle funkce je rozdělujeme na pádové, kontextové a větné. 5 U jednotlivých kategorií dále pojednává o tom, že určují vztahy mezi jednotlivými slovy, některé mají podobnou funkci jako předložky. Kontextové partikule vymezují větné vztahy a větné partikule modifikují význam celé věty. Autoři obou učebnic nás tedy staví před hotovou věc, k teorii partikulí ani nic podrobnějšího neuvádějí, ani nedávají k dispozici žádný výčet. Jako třetí jsem vybral knihu autorky Naoko Čino, All About Particles. Taktéž se jedná o text určený spíše zájemcům o samostudium japonštiny než pro vědecké účely, je však celý věnován partikulím, proto se dá očekávat, že i definice a vymezení partikulí bude rozsáhlejší než v předchozích případech. Definice je následující: Partikule může být definována jako neohebný slovní druh, který nese úplné minimum nezávislého významu a připojuje se k jiným slovním druhům, čímž je zasazuje do kontextu. Výpověď tvořená pouhou partikulí tudíž nese minimální význam, avšak ve spojení s jiným slovem tvoří škálu významů. Například výraz Tókjó ni (do Tokia) něco sděluje, samotné ni ne. Můžeme to shrnout jednoduchým pravidlem: japonské partikule nemají prakticky žádný význam, jsou-li zbaveny kontextu. 6 V textu je dále vymezeno a popsáno celkem 69 partikulí. Za jistý protipól All About Particles můžeme považovat Japanese Postpositions: Theory and Practice od Noriko Kacuki-Pestemer. Jak napovídá její název, také jde o text zaměřený pouze na teorii japonských partikulí, nicméně se jedná o text vědeckého rázu. Autorka vymezuje celkem 80 partikulí, které následně kategorizuje a individuálně dopodrobna rozebírá jejich vlastnosti. V úvodu se k partikulím vyjadřuje takto: Prepozice v angličtině nesou syntaktické a sémantické funkce pro označování pádových vztahů ( ), které udávají směr ( ), počáteční bod ( ), společníka ( ), obsah ( ) atd. Některé postpozice v japonštině se uplatňují ve stejných rolích ( ), ale jejich využití je mnohem širší. Vyjadřují např. funkce syntaktické, jako je třeba koordinace substantiv a vět, např. A a B, A nebo B, A stejně jako B ( ), nebo nesou adverbiální funkci, např. dokonce, jen, pouze, 4 Krouský, Učebnice japonštiny, s Nymburská, Dita, Denisa Vostrá a Mami Sawatari. Japonština. Vyd. 1. Voznice: Leda, 2007, s Čino, Naoko. All About Particles. Tókjó: Kódanša International, s. 7; Vlastní překlad, původní znění: A particle, in fact, might be defined as a non-conjugating part of speech, bearing an absolute minimum of independent meaning, which attaches itself to other parts of speech and thereby places them in context. Thus, a statement consisting of a single particle wouldn t convey much meaning. But the addition of another word would make a world of difference. A phrase like Tōkyō ni (to Tokyo), for instance, would communicate something, but not ni itself. The rule of thumb might be: Japanese particles have virtually no meaning bereft of context. 9

10 výhradně atd. ( ). Mnoho z postpozic je také použito ve spojovacím významu pro vyjádření konceptů jako ačkoli, ale, a, i kdyby, protože či jako. Dále mohou vyjadřovat dokonce i modalitu, tj. emoce či přístup mluvčího k dikci, např. překvapení, strach, frustraci, váhání, podezření, opovržení, vyčítání, bezradnost atd. ( ). 7 Kacuki-Pestemer vykládá vlastnosti partikulí velmi podrobně včetně mnoha příkladů, proto v bodech představím jen pár důležitějších rysů, které uvádí: Partikule jsou tvořeny jednou až čtyřmi mórami, nejvíce z nich má móry dvě či tři. Mohou sestávat z deseti různých fonotaktických vzorů, nejčastější vzory jsou CV-CV (32 partikulí z 80, např. dake) a CV (20 partikulí, např. ga). 8 Partikule jsou neohebné. Některé z nich mohou být analyzovány jako spojení formálního substantiva s partikulí, např. monono. 9 Partikule se připojují za substantiva, adverbia, jmenné fráze s již připojenou partikulí, větu v souvětí či za predikát. 10 Partikule mohou mít více sémantických funkcí, např. partikule kara má mimo jiné funkci ablativní (určuje bod, od nějž děj probíhá, např. gakkó kara kaeru, vrátit se ze školy) a perlativní (určuje středový bod děje, např. mon kara hairu, vejít branou). 11 Některé partikule vyjadřují syntaktické vztahy mezi prvky, k nimž se vztahují, např. určení subjektu a objektu. 12 Nihongogaku kíwádo džiten je taktéž odbornou publikací. Jedná se o encyklopedii pojmů japonské jazykovědy, jejímiž editory jsou Takaši Inukai, Seidži Koike, Kendži Kobajaši a Hideo Hosokawa. Příspěvek na téma partikule ( 助 詞 ) zpracoval Umebajaši Hirohito a definice je následující: Partikule. Jeden ze slovních druhů. Jedná se o stavební prvky fonotaktických slov, větných členů. Jsou to synsémantika mající pouze gramatickou funkci, bez věcného konceptu. Neohýbají se, připojují se např. k neohebným slovům, jiným 7 Kacuki-Pestemer, Noriko. Japanese Postpositions: Theory and Practice. München: Lincom, 2003, s. 13. Vlastní překlad, původní znění: The English prepositions have syntactic and semantic functions marking cases ( ) indicating direction ( ), a starting point ( ), a partner ( ), content ( ), and so on. A part of Japanese PPs also functions in these roles ( ), but Japanese PPs cover a much wider range of functions. They have, for example, syntactic functions such as coordinating nouns or sentences, e.g., A and B, A or B, A as well as B ( ), or they indicate adverbial meanings such as even, just, only, exclusively, etc. ( ). Many PPs are also used in conjunctional roles in order to express meanings such as although, but, and, even if, because and the like ( ). Furthermore, they may even express modality, i.e. the emotions or attitudes of the speaker to the statement he/she makes, e.g., surprise, anger, frustration, hesitation, suspicion, scorn, criticism, desperation, etc. ( ). 8 Ibid., s Ibid. 10 Ibid., s Ibid., s Ibid., s

11 partikulím, k ohebným slovům či ohebným částicím a jejich funkcí je přidělovat jim gramatické funkce či specifický význam. Klasifikovat je dále lze na pádové, adverbiální, kontextové, koncové, emfatické, paralelní a spojovací partikule, avšak které výrazy můžeme ustanovit jako partikule a jak na ně nahlížet, vysvětlují vědecké teorie nejednotně. Výrazy spadající pod partikule, spolu s některými ohebnými částicemi, ohebnými koncovkami, sufixy, příslovci a substantivy byly dříve nazývány teniwoha ( ). 13 Seidži Koike v díle Úvod do gramatiky moderní japonštiny uvádí čtenáře do problematiky vybraných aspektů japonského jazyka. Problematice partikulí se věnuje podrobně, interpretací jeho myšlenek se zabývám ve 4. kapitole této práce. Partikule zde vymezuje takto: Partikule ( 助 詞 ) jeden ze slovních druhů. Patří mezi slova synsémantická, neohýbají se. Připojují se k substantivům, jiným partikulím, predikativům, dodávají gramatickou funkci a přispívají k vymezení významu. Utvářejí téma, komplementy, utvářejí slovesný způsob II 14, a stávají se tak jedním z hlavních prvků větné stavby. 15 Pohled Miroslava Nováka na japonské partikule je také podrobněji rozepsán v pozdější části práce, podívejme se však prozatím na to, jak je definuje: Partikule (japonsky zyosi) jsou nesamostatné částice připojované ke jménům (některé i k jiným slovním druhům). Vymezují jejich vztah k jiným jménům nebo slovesům, v zásadě daný vzájemným významovým vztahem, jejž upřesňují nebo diferencují. Dále také určují vztah výrazu, který uvádějí, k aktuálnímu nebo myšlenému kontextu. Některé partikule lze mezi sebou kombinovat, jiné vytvářejí stálá spojení a posunutou funkci (složené partikule) Koike, Seidži (ed.); Kobajaši, Kendži (ed.); Hosokawa, Hideo (ed.); Inukai, Takaši (ed.). Nihongogaku kíwádo džiten. Tókjó: Asakura šoten, 1997, s Pro překlad odborných termínů byl použit slovníček v Koikeho Úvodu do gramatiky moderní japonštiny (s ). Vlastní překlad, původní znění: 助 詞 品 詞 の 一 つ 文 節 文 の 成 分 の 構 成 要 素 で 事 柄 的 概 念 を 持 たず 文 法 的 機 能 のみを 有 する 辞 のうち 活 用 しないも の 体 言 や 他 の 助 詞 用 言 助 動 詞 などに 付 いて 文 法 機 能 や 一 定 の 意 義 を 与 えるはたらきをする 下 位 分 類 として 格 助 詞 副 助 詞 係 助 詞 終 助 詞 間 投 助 詞 並 立 助 詞 接 続 助 詞 などが 考 えられ るが どのような 助 詞 を 設 定 し その 所 属 語 をどう 見 るかについては 学 説 によって 異 同 がある 助 詞 に 相 当 するものは 古 くは 助 動 詞 活 用 語 尾 接 尾 辞 副 詞 や 名 詞 の 一 部 などとあわせて てにを は と 呼 ばれていた( ) 14 Slovesným způsobem II Koike rozumí postoj vůči komunikačnímu partnerovi vyjadřovaný na konci větného výrazu tvořeného hláskovými segmenty (Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 112). 15 Koike, Seidži. Úvod do gramatiky moderní japonštiny. Překlad Jiří Matela. Brno: Tribun EU, 2011, s Novák, Miroslav. Gramatika japonštiny I. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978, s

12 2.2. Srovnání teorií Zhodnotíme-li výše uvedené definice, zjistíme, že ačkoli se v mnohém podobají, nejsou stejné. Poukáži tedy na některé zásadní body, které se v definicích opakují: Partikule jsou nesklonnými výrazy připojovanými za výrazy, které modifikují. Partikule nejsou schopny fungovat samostatně, nýbrž až při zapojení do kontextu. Partikule mohou určovat vztahy mezi větnými členy či větami, mohou upravovat modalitu či ukotvit dikci do situačního kontextu. Partikulí existuje více kategorií, některé z nich se mohou podle daných pravidel kombinovat. I přes tyto body, ve kterých se většina teorií shoduje, se seznamy partikulí vymezených jednotlivými jazykovědci rozcházejí. Problematickými body jsou např.: Partikule, jež vznikly spojením substantiva s partikulí, např. dokoroka, monowo. Např. Kacuki-Pestemer tuto možnost explicitně zmiňuje 17, zatímco Novák se jimi vůbec nezabývá. Některé výrazy, jejichž jedinou funkcí je dodání větné modality, mohou, ale nemusí být považovány za partikule, např. ne, podle Koikeho koncová partikule, je Novákem popisována až v kapitole Zvolání a citoslovce, kde uvádí, že podobné výrazy stojí na pomezí citoslovcí a partikulí. 18 Taktéž někdy není zřetelná hranice mezi partikulemi a formálními substantivy. Výrazy gurai a hodo Novák ve svém výčtu partikulí neuvádí, v kapitole o kontextových partikulích píše, že jsou to jména, která lze použít v pozici partikule. 19 Koike oba tyto výrazy mezi partikulemi uvádí. Rozšířené partikule, vzniklé těsnou vazbou mezi vybranými partikulemi a slovesy, např. wo cúdžite, ni totte či to tomo ni ve své definici explicitně zohledňuje pouze Novák, i když např. v Krouského učebnici na ně taky narazíme. 20 Koike, Čino či Kacuki-Pestemer se ve výše zmiňovaných dílech těmito výrazy vůbec nezabývají. Výrazy, které jsou součástí ustálených slovesných tvarů (např. ba pro kondicionál či nagara pro souběžné děje), někteří považují za plnohodnotné partikule (např. Koike), 17 Kacuki-Pestemer, Japanese Postpositions: Theory and Practice, s Novák, Gramatika japonštiny I., s Ibid., s Krouský, Učebnice japonštiny, s

13 jiní je však chápou pouze jako součást slovesného paradigmatu a při výkladu partikulí se jimi nezabývají (např. Krouský). Polysémní či homonymní partikule. Např. Novák rozlišuje made 1 jakožto vazebnou a made 2 jako kontextovou partikuli, zatímco Kacuki-Pestemer zavádí jen jedno made (které však může nést různé funkce). Některé partikule se používají zřídka, proto se jimi někteří ve svých teoriích nezabývají, např. Novák vůbec neuvádí partikuli sura (byť uvádí sémanticky i syntakticky velice blízké sae) Korpus Na tomto místě tedy vymezím seznam partikulí, jimiž se budu v následujících kapitolách zabývat. Seznam je řazen dle české abecedy a obsahuje všechny partikule probírané v dílech Koikeho a Nováka, která jsou analyzována v následujících dvou kapitolách. Vzhledem k tomu, že hlavním předmětem práce je srovnání právě jejich dvou teorií, nemá smysl se zabývat výrazy, jež ani jeden z nich neuvádí, např. kototote, které uvádí Kacuki-Pestemer. 21 Taktéž nejsou zahrnuty partikule, jež Koike sice uvádí ve svém výkladu Školní gramatiky ve 4. kapitole, ale ve své vlastní kategorizaci je neuvádí (např. nari). N (Novák) či K (Koike) v závorce značí, kdo tuto partikuli ve svém díle uvádí. Homonymní či polysémní partikule, které později Novák rozlišuje (např. to 1 a to 2 ) v seznamu nerozlišuji, s výjimkou partikulí wa (は) a wa (わ). Partikulemi tedy budu v dalších částech práce rozumět následujících 90 výrazů: ba (K), bakari (N, K), cucu (K), dake (N, K), datte (K), de (N, K), demo (N, K), dokoroka (K), e (N, K), ga (N, K), gurai (K), hodo (K), hoka (K), ja (K), jara (K), jo (N, K), jori (N, K), ka (N, K), kara (N, K), keredomo (K), kiri (K), koso (N, K), made (N, K), madeni (N), mo (N, K), mono (K), monode (K), monona (K), monono (K), na (K), ná (K), nado (N, K), nagara (K), ne (K), ni (N, K), ni atatte (N), ni cuite (N), ni džundžite (N), ni hanšite (N), ni itatte (N), ni jotte (N), ni kagitte (N), ni kakete (N), ni kanšite (N), ni menšite (N), ni motozuite (N), ni mukatte (N), ni notte (N), ni nozonde (N), ni ódžite (N), ni oite (N), ni saišite (N), ni sašite (N), ni seššite (N), ni sotte (N), ni šitagatte (N), ni taišite (N), ni totte (N), ni watatte (N), no (N, K), node (K), nomi (K), noni (K), sae (N, K), sura (K), ši (K), šika (N, K), tari (K), te (K), 21 Kacuki-Pestemer, Japanese Postpositions: Theory and Practice, s

14 temo (K), to (N, K), to dódži ni (N), to dójó ni (N), to iššo ni (N), to tomo ni (N), tokorode (K), tokoroga (K), tomo (N, K), towa (N), wa (は; N, K), wa (わ; N, K), wo (N, K), wo cúdžite (N), wo curete (N), wo megutte (N), wo motte (N), wo nozoite (N), wo towazu (N), ze (K), zo (N, K) 3. Popis partikulí podle Miroslava Nováka 3.1. Miroslav Novák a Gramatika japonštiny Popisu partikulí se Miroslav Novák věnuje v prvním díle svého dvoudílného skripta Gramatika japonštiny. Jak autor uvádí už v úvodu, nejedná se o klasickou učebnici pro začátečníky, ale spíše o systematický popis jazyka, od fonetické stránky až po syntax a pragmatiku. Určena je pro ty, kteří už minimálně základy japonštiny ovládají: Cílem skripta je usoustavnit a rozšířit základní znalosti japonské gramatiky a posloužit jako příručka při samostatné práci s textem. 22 Dílo pochází z roku Autor vychází především z ruských děl, dále z děl japonských jazykovědců uvádí Nihongo (Japonština) od Haruhiko Kindaičiho (vydáno 1957), Nihon bunpó (Japonská gramatika) od Motoki Tokiedy (vydáno 1950) a Gendaigo no džoši, džodóši (Partikule a ohebné částice v moderním jazyce) vydané roku 1951 v nakladatelství Kokuricu kokugo kenkjúdžo. Partikulemi se Novák zabývá v 2. kapitole, kde vymezuje jednotlivé slovní druhy, které následně dělí do dvou základních kategorií podle toho, zda podléhají flexi, na variabilní (slovesa dějová, kvalitativní, pomocná a spona) a nevariabilní. Právě ty dále rozděluje na samostatné (podstatná jména, přídavná jména, příslovce, zájmena, pomocná jména, měrové jednotky a spojky) a konečně nesamostatné partikule. Partikule, které jsem vymezil dříve, však zahrnují i výrazy, které Novák řadí mezi spojky (např. noni). Úplně zvlášť vyčleňuje Novák zbylé výrazy, jednotky promluvového charakteru, citoslovce, zvolání a onomatopoia, kam řadí mimo jiné výrazy jo a ne, mnohými považované za partikule. 23 Samotnou kategorii partikulí dělí Novák do dalších čtyř: partikule kontextové, vazebné, větné a rozšířené. Podle druhu vymezovaných vztahů a vzájemných kombinačních možností je lze rozdělit na dvě základní skupiny, partikule kontextové a partikule vazebné. 22 Novák, Gramatika japonštiny I., s Např. Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s. 229; Krouský, Učebnice japonštiny, s. 196; Jamada, Jošio. Nihon bunpó ron. Tókjó: Hóbunkan, 1908, s

15 Zvláštní skupinu tvoří partikule větné, jež se na rozdíl od ostatních připojují k přísudkovému slovesu a dodávají vztahový smysl celé větě. Další zvláštní skupinu tvoří tzv. partikule rozšířené, což jsou formálně ustálené těsné vazby některých partikulí základních s pomocnými slovesy, mají však funkci partikule rozšířenou o významový rozdíl příslušného slovesa. 24 Novák dále poznamenává, že některé partikule mají důsledkem historického vývoje několik natolik odlišných významů a funkcí, že je vhodné některé z nich považovat za skupinu několika homonymních partikulí Kontextové partikule Kontextové partikule jsou takové, které udávají vztah příslušného slova k jazykovému, situačnímu či komunikačnímu kontextu promluvy, tj. k těm vědomostem či představám, o nichž mluvčí předpokládá, že jsou v dané promluvové situaci nasnadě a na něž odkazuje. 26 Neurčují tedy samy o sobě vztah jména k predikátu, nýbrž k tématu promluvy. Právě vztah k predikátu se dá doplnit možnou kombinací partikule kontextové s některou z vazebných partikulí. Podle možností kombinace dělí Novák kontextové partikule na další dvě skupiny, a to vztahové a doplňující. Vztahové partikule (keidžoši či kakaridžoši) jsou wa (は), mo, šika, towa, demo. Rysy, které je spojují, jsou: Vzájemně se vylučují. Mohou se kombinovat s partikulemi doplňujícími. Mohou se kombinovat s některými z vazebných partikulí. V kombinaci stojí vždy na posledním místě. Nemohou vstupovat do jmenného přísudku, tedy nemohou stát přímo mezi substantivem a sponou. 27 Druhou podkategorií kontextových partikulí jsou partikule doplňující (fukudžoši). Jsou to následující: bakari, dake, sae, koso, nado, made Vymezují je následující vlastnosti: 24 Novák, Gramatika japonštiny I., s Ibid. 26 Ibid., s Ibid., vztahuje se na všechny rysy. 28 Made 2 nese význam dokonce. 15

16 Vzájemně se vylučují. Mohou se kombinovat se vztahovými partikulemi. Mohou se kombinovat s vazebnými partikulemi (a v takovém případě stojí obvykle před, v některých případech za ní). Ve spojení se slovesy mívají podobnou funkci jako podstatná jména, mohou tedy být součástí jmenného přísudku a stát přímo před sponou Vazebné (pádové) partikule Vazebné či také pádové partikule (kakudžoši) slouží k vyjádření vazby mezi jmény a slovesy nebo mezi jmény, tj. vymezují některou z možností danou jejich vztahem významovým. Vytvářejí rovněž těsné spojení se jménem a mohou se vymezeným způsobem kombinovat s jinými partikulemi. Jejich funkce je zčásti analogická funkci pádových koncovek či předložek v jiných jazycích a na základě této analogie bývají nazývány též partikulemi pádovými. 30 Podobně jako kontextové partikule, i tuto kategorii Novák dále dělí, avšak zdaleka ne tolik přehledně a důsledně. Dvě podskupiny nazývá a) a b) a určeny jsou nejen syntaktickými kritérii, ale i sémantickými. Do skupiny a) řadí ga 31 a wo. Charakteristické pro ně je: Označení činitelského a předmětového vztahu mezi jménem a slovesem. Vzájemně se vylučují. Vylučují se se vztahovými kontextovými partikulemi, ne však s doplňujícími. 32 Zvláštního řazení se dostává partikuli no, kterou Novák také dodatečně umisťuje do skupiny a), avšak s dodatkem, že se může pojit i s partikulemi níže popsané skupiny b) vyjma ni. Skupina b) obsahuje partikule ni 33 1, ni 2, de 1, de 2, to 1, to 2, kara, e, made 34 1, madeni a jori. Vymezeny jsou těmito vlastnostmi: 29 Novák, Gramatika japonštiny I., s. 50. Vztahuje se na všechny rysy. 30 Ibid., s Ga je zde míněno ve významu ukazatele podmětu. 32 Ibid. Vztahuje se na všechny rysy. 33 Partikule ni, de a to, které mají dvě varianty, se liší především sémanticky, oproti made spadají obě varianty vždy do stejné kategorie, proto se tímto rozdílem nezabývám a nerozlišuji je. Partikule ga, wa a no, jejichž varianty řadí postupně do více kategorií, však tímto způsobem nečísluje. 34 Made 1 nese význam ukazatele koncového bodu děje. 16

17 Mají označovat vztahy jména ke slovesu, případně se mohou pojit přímo na slovesa a tvořit výsledné tvary podobné pomocným jménům. Vztahy mohou být časové, místní, instrumentální, směrové apod. Vylučují se s partikulemi ga a wo. Mohou se kombinovat s kontextovými partikulemi Větné partikule Větné partikule (šúdžoši) se na rozdíl od ostatních připojují k určitému tvaru řídicího slovesa, tj. až na konec věty, a dodávají příslušný významový odstín celé větě. Většinou jsou homonymní s jinými partikulemi, nebo je lze chápat jako tyto partikule ve zvláštní funkci. 36 Patří sem ka, zo, jo, tomo, ga 37, wa (わ), no Rozšířené partikule Čtvrtou a poslední Novákovou kategorií jsou rozšířené partikule. Skládají se z vazebné partikule a pomocného slovesa či substantiva. Svým významem blíže určují vztahy vyjádřené partikulí a odpovídají svou funkcí předložkám v jiných jazycích. Používá se jich hojně v psaném projevu, zejména odborném a oficiálním, často místo základních partikulí s podobným významem. 38 Vzhledem k větší otevřenosti této skupiny oproti předchozím neuvádí Novák kompletní výčet, pouze ty, které označuje jako hlavní: ni atatte, ni cuite, ni džundžite, ni hanšite, ni itatte, ni jotte, ni kagitte, ni kakete, ni kanšite, ni menšite, ni motozuite, ni mukatte, ni notte, ni nozonde, ni oite, ni ódžite, ni saišite, ni sašite, ni seššite, ni sotte, ni šitagatte, ni taišite, ni totte, ni watatte, wo curete, wo cúdžite, wo megutte, wo motte, wo nozoite, wo towazu, to dódži ni, to dójó ni, to iššo ni, to tomo ni Novák, Gramatika japonštiny I., s. 55. Vztahuje se na všechny rysy. 36 Ibid., s Partikule ga ve smyslu ukazatele mírné pochybnosti či nejistoty, která může být považována i za spojku (Novák, Gramatika japonštiny I., s. 63). 38 Ibid., s Ibid., s

18 4. Popis partikulí podle Seidži Koikeho 4.1. Seidži Koike a Úvod do gramatiky moderní japonštiny Seidži Koike je emeritní profesor Ucunomijské univerzity, specializující se na historický vývoj japonštiny. Zkoumá specifické struktury a historii japonského jazyka skrze porovnávání s cizími jazyky. 40 Klasifikaci partikulí probírá ve svém díle Gendai nihongo bunpó njúmon (v českém překladu Jiřího Mately vyšlo v roce 2011 jako Úvod do gramatiky moderní japonštiny), které však vychází ze staršího vydání pojmenovaného Daigakusei no tame no nihon bunpó (Japonská gramatika pro vysokoškolské studenty) z roku Úvod do gramatiky moderní japonštiny se od Novákova skripta podstatně liší. Nejedná se o ucelený průřez popisující jednotlivé jazykovědné disciplíny aplikované na japonštinu, autor se spíše zaměřuje na vybrané zajímavosti z japonštiny, které jsou do detailů probírány a objasňovány. V úvodu každé kapitoly je kladena jedna či více otázek, které Koike následně zodpovídá, přičemž často kriticky vystupuje nejen proti Hašimotově Školní gramatice, ale také proti dílům jiných japonských jazykovědců. Právě partikulím je věnován 2. oddíl kapitoly XV Když se řekne synsémantikum. I zde Koike nejprve poukazuje na rozdílnost gramatických teorií některých svých předchůdců, kterými jsou Fumihiko Ócuki, Jošio Jamada, Šinkiči Hašimoto a Motoki Tokieda, a prezentuje jejich klasifikační schémata. Podrobněji rozebírá především Hašimotovu Školní gramatiku, načež zevrubně prezentuje vlastní teorii. Partikule Koike definuje následujícím způsobem: Partikule ( 助 詞 ) jeden ze slovních druhů. Patří mezi slova synsémantická, neohýbají se. Připojují se k substantivům, jiným partikulím, predikativům, dodávají gramatickou funkci a přispívají k vymezení významu. Utvářejí téma, komplementy, utvářejí slovesný způsob II, a stávají se tak jedním z hlavních prvků větné stavby. 41 U partikulí vyčleňuje pět hlavních funkcí: synsémantika dikční struktury, synsémantika větné struktury, synsémantika konstituentní struktury, synsémantika slovní struktury a synsémantika přídavného významu Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s Ibid., s Ibid. 18

19 4.2. Výklad Školní gramatiky Jelikož se Koike sám při popisu své teorie opírá o klasifikaci použitou ve Školní gramatice Šinkiči Hašimota, jejíž kategorie popisuje a přiřazuje k nim kategorie své, po jeho vzoru vyložím nejprve právě Hašimotovy kategorie: Pádové partikule (kakudžoši) jsou ga, wo, ni, e, to, kara, made, no, de a jori. Připojují se k substantivům nebo jim odpovídajícím členům, vytvářejí komplementy a příslovečná určení. 43 Problematické jsou partikule no a to. Partikuli no lze totiž použít i ve spojení s jinou pádovou partikulí. Proto bývá vyčleněna jako adnominální partikule (džunfukudžoši). Pokud jde o partikuli to, Koike dodává: Citační to je jako gramém výjimkou, jelikož mezi ním a předcházejícím slovem bývá fonetický předěl. V psaném jazyce je tento předěl vyjádřen čárkou ( ), proto mívají začátečníci problém vnímat tuto partikuli jako afix. 44 Spojovací partikule (secuzokudžoši) jsou ba, to, tomo, ga, do, domo, te, cucu, temo, keredomo, noni, kara, node a ši. Připojují se k predikativům nebo k ohebným částicím, utvářejí spojovací výrazy. Značí vztah spojení předcházejícího členu s následujícím. 45 Jako koncové partikule (šúdžoši) podle Školní gramatiky Koike jmenuje na, ka, ná, ne, sa, jo, wa, no, zo, ze, tomo a i. Objevují se na konci dikce, vyjadřují postoj mluvčího k posluchači. ( ) Vyjadřují významy zákazu (na), dotazu (ka), zvolání (ná, wa), připomínku (ne), důraz (zo) apod. Ty, které se mohou vyskytnout na konci větného taktu (ne, na, sa), bývají též klasifikovány jako partikule emfatické (kantódžoši). Jako jedno ze specifik japonštiny se uvádějí rozdíly mezi mužskou a ženskou mluvou, a právě koncové partikule jsou jedním z prvků, který naznačuje pohlaví mluvčího. 46 Příslovečné partikule (fukudžoši), které Koike jmenuje, jsou dake, bakari, nado, ka, wa, mo, šika, made, gurai a jara. Připojují se k různým slovům, utvářejí příslovečná určení, přidávají různé významy, např. vymezení (dake, bakari), míru (gurai) apod. 47 Kontextovými partikulemi (kakaridžoši) podle Koikeho Školní gramatika rozumí wa, mo, koso, sae, demo, nari, to, šika a hoka. Částečně se mohou překrývat s partikulemi příslovečnými, což Koike demonstruje na příkladu Kare mo kita (Také on přišel.), kdy mo jakožto kontextová partikule utváří větné téma, zatímco ve větě Sabišiku mo nakatta (Ani 43 Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s Ibid. 45 Ibid., s Ibid. 47 Ibid., s

20 jsem nijak nesmutnil.) má ona partikule význam důrazu, bez ní by se na větné stavbě nic nezměnilo, což z ní dělá partikuli příslovečnou. 48 Paralelními partikulemi (heiricudžoši) se podle Koikeho výkladu Školní gramatiky rozumí to, ja, jara, ni, ka, nari a dano. Nominalizační partikule (džuntaidžoši) jsou no, zo, kara, hodo. 49 Koikeho interpretace je doposud v plném souladu s Hašimotovou klasifikací, jak ji cituje Watanabe v Kokugo bunpó ron, avšak právě tam je popsána důkladněji. Partikule jsou před výsledným rozdělením do jmenovaných devíti skupin postupně děleny ve čtyřech dalších úrovních dle několika kritérií. 50 Po tomto úvodním výkladu se v následujících pěti podkapitolách zaměřuje na popis následujících pěti skupin partikulí: pádové, kontextové, příslovečné, spojovací a koncové. Lze usuzovat, že v tomto vychází přímo z Hašimota. Toto dělení do pěti skupin však nezůstává finálním rozdělením, Koike jednotlivým kategoriím dále přiřazuje jednu nebo více funkcí dle svého úsudku. Zde je výklad poněkud nekonzistentní, jelikož na první pohled by se zdálo, že partikulím přiřazuje funkce popisované výše, které nastínil v úvodu kapitoly. Bohužel se shodují jen některé z těchto pojmů, některé funkce, které popisoval, dále použity nejsou, naopak jsou použity některé pojmy nové Pádové partikule Pádové partikule plní jednak funkci komplementových synsémantik 補 足 辞 (tvoří komplementy), jednak funkci synsémantik příslovečného určení 連 用 修 飾 辞 (tvoří příslovečná určení). Mezi pádové partikule patří ga, wo, ni, e, to, jori, kara a de. Podle Školní gramatiky je pádovou partikulí i no, ale tato partikule má pouze funkci vytvářet přívlastkové elementy, tedy od ostatních pádových partikulí se po stránce syntaktické funkce zcela liší. Proto ji také v naší knize neklasifikujeme jako partikuli pádovou, nýbrž jako partikuli atributivní 連 体 助 詞. Ostatně je tento přístup shodný s přístupem Hašimotovy gramatiky (kde je partikule no označena jako adnominální partikule 副 体 助 詞 ). 51 Za pozornost stojí to, že Koike vyčleňuje no jako atributivní partikuli, avšak tento pojem dřív nepoužil, později se mu také výrazněji nevěnuje a nepřiřazuje mu žádnou ze svých funkcí. 48 Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s Ibid., s Watanabe, Minoru: Kokugo bunpó ron. Tókjó. 2001, s Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s

21 Koike nebere v úvahu jenom Hašimotovy názory, ale současně zmiňuje a kriticky vystupuje vůči Fumihiko Ócukimu, který poprvé používá pojem teniwoha ( 弖 爾 乎 波 či 天 爾 乎 波 ), ty dělí do tří skupin na základě toho, se kterými slovními druhy se pojí. Na případě partikule made, kterou Ócuki spojuje jen se substantivy, Koike jeho teorii zpochybňuje (např. věta čiči ga kitaku suru made matte kudasai, počkejte, než přijde tatínek, kdy se made připojuje na sloveso). 52 Pozitivněji se staví k teorii Jošio Jamady, který vůbec poprvé používá pojem pádové partikule (kakudžoši). Jamada do pádových partikulí řadí tytéž, co Koike, navíc přidává ještě partikuli no, již Koike vyčleňuje zvlášť jako atributivní. Jamada dále definuje vztahy mezi pádovými a ostatními partikulemi pomocí následujících pravidel: 1. Pádové partikule (synsémantika komplementová a příslovečného určení) nemohou být použity společně. 2. Pádové partikule se kladou před i za partikule příslovečné. 3. Pádové partikule se kladou vždy zásadně před partikule kontextové. 53 Podle Jamadových pravidel tedy nemohou být použity společně dvě pádové partikule společně, avšak pro no tohle zjevně neplatí, jelikož věty jako Wataši e no tegami wa kite imasen ka (Ten dopis pro mě ještě nepřišel?) či Kimi jori no hókoku mada datta ne (Ta zpráva od tebe ještě nepřišla, že?) jsou gramaticky naprosto v pořádku, což poukazuje na nedostatek v Jamadově teorii. 54 Pokud jde o spojování no s pádovými partikulemi, Koike zmiňuje, že u partikule předcházející no se v takovémto případě mění její funkce: (...) v těchto případech nejsou partikule e, to, jori, kara a de ani komplementovými synsémantiky, ani synsémantiky příslovečného určení. Členy předcházející partikuli no jsou zde synsémantiky slovní struktury, o nichž uvažujeme jako o sufixech, a soudíme, že mají pouze funkci dodat substantivům nějaký další významový odstín. Jinými slovy mají pouze funkci zpřesňovat sémantickou informaci stylem [e = přidání příznaku směru, to = přidání příznaku kooperace, jori = přidání příznaku zdroje, kara = přidání příznaku zdroje, de = přidání příznaku místa]. 55 Druhé Jamadovo pravidlo je demonstrováno na následujících případech: Kono bjóki wa čúša dake de naoru. Kono bjóki wa čúša de dake naoru. 52 Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s Ibid. 54 Ibid. 55 Ibid. 21

22 Obě věty jsou v pořádku a mají význam Tuto nemoc lze vyléčit pouze injekcemi. 56 Podobně jako v případě kombinace no s jinou partikulí, i zde Koike poukazuje na to, že v první větě partikule před pádovou partikulí (zde příslovečná partikule de) ztrácí svou původní funkci (zde synsémantikum příslovečného určení), stávají se synsémantiky slovní struktury a přidávají předcházejícímu výrazu určitý významový odstín. 57 U třetího pravidla uvádí Koike příklad Wataši e wa tegami ga kite iru ka ne (Mně ale dopis přišel, že ano.). 58 Kontextové partikule nemají s pády nic společního, a proto soudíme, že i když se pádové partikule budou nacházet před kontextovými, svůj charakter pádových partikulí neztratí. 59 Nakonec se Koike dostává k partikuli ga, s jejímž zařazením v některých případech váhá: Podívejme se ještě na následující příklady: Unagi ga kóbucu da. (Úhoř je oblíbené jídlo.), Sakura ga haru no hana da. (Sakury jsou květy jara.) Jak bychom asi měli uvažovat o těchto užitích partikule ga, kdy je její funkce z hlediska větné stavby funkcí komplementového synsémantika a synsémantika příslovečného určení? V těchto případech ga utváří tematickou část, tudíž není synsémantikem komplementovým ani příslovečného určení, a tedy o ní nelze uvažovat jako o pádové partikuli. Nejspíš bude záhodno ji zde označit za příslovečnou partikuli vyzdvižení Kontextové partikule Kontextové partikule 係 助 詞 fungují jako tématová synsémantika tvořící téma. Mají také funkci synsémantik příslovečného určení (tvoří příslovečná určení) a funkci synsémantik přídavného významu. Mezi kontextové partikule patří wa, mo, koso, sae, demo, hoka, šika, datte aj. Hlavní funkcí kontextových partikulí je utvářet větné téma. Partikule, které mají tuto funkci, jako např. wa, nazýváme tématová synsémantika 題 目 辞. 61 Používání kontextových (příp. pádových) partikulí není vždy bezpodmínečně vyžadováno, Koike se snaží jejich význam popsat mj. na následujících příkladech: 56 Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s Ibid. 58 Ibid. 59 Ibid. 60 Ibid. 61 Ibid., s

23 1. Okuba, itamimasu. (Bolí mě stoličky.) Okuba ga, itamimasu. (Bolí mě stoličky.) 3. Okuba wa, itamimasu. (Stoličky mě bolí.) 4. Sono hon kaimasu. (Koupím si tu knihu.) 5. Sono hon wo kaimasu. (Koupím si tu knihu.) 6. Sono hon wa kaimasu. (Tu knihu si koupím.) První větu prohlašuje Koike za nejméně příznakové, neutrální, objektivní oznámení o bolestivých stoličkách. V druhém případě je výraz okuba pomocí pádové partikule ga vyzdvižen, avšak věta stále nevyjadřuje stav ostatních zubů. V poslední větě, při použití pádové partikule wa, se vyzdvižení stává ještě výraznější, výraz okuba je stavěn do kontrastu s ostatními zuby, které nebolí. Podobně i u dalších tří příkladů. Připojením pádové či kontextové partikule získává informace jisté zabarvení. (...) Často se tvrdí, že v mluveném jazyce se pádové partikule jako ga či wo vynechávají. Takové tvrzení je však mylné. (...) Na těchto příkladech vidíme, že výrazová hodnota nepříznakové věty se od výrazové hodnoty příznakové liší. Zacházení s nepříznakovými výrazy jako s vypuštěnou partikulí nelze označit jinak než za zacházení násilné. 63 Doposud zatím ve všech příkladech partikule wa fungovala jako synsémantikum tématu. Koike k tomuto uvádí kromě ga také příklad s topikalizací předmětu označeného původně partikulí wo (Tai wa tabenai, Pražmu nejím. 64 ), jednou z dalších situací, kde lze použít wa pro vyzdvižení tématu, je důraznější srovnání, např. Tai wa ókiku, fugu wa čísakatta (Pražma byla velká, čtverzubec byl malý. 65 ). (...) nepříznakové téma tai ókiku je vyzdviženo kontrastivně. Zde je to sice v rámci vedlejší věty (paralelního výrazu), ale v případech porovnávání, kontrastů apod. se partikule wa akceptuje. 66 Druhou funkcí, kterou mohou kontextové partikule podle Koikeho plnit, jsou synsémantika přídavného významu. Uvedený příklad zní: Tai ga nai to, isasaka, sabišiku wa naru ne (Když nemáme pražmu, tak trochu posmutním. 67 ). V tomto případě se bude jednat o příslovečné určení, ať už wa připojeno je či není. Partikule wa je zde tedy prvkem 62 Zdroj příkladových vět je Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s Překlady jsou mé vlastní. Platí pro všechny věty Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s Vlastní překlad 65 Vlastní překlad 66 Ibid., Vlastní překlad 23

24 fakultativním. V takových případech hovoříme o synsémantikách přídavného významu 意 味 添 加 辞. U tématových synsémantik platí, že právě jejich připojením se dotyčný jazykový útvar stává větným tématem. U synsémantik přídavného významu se však připojením kontextové partikule příslovečné určení nově nezformuje. To znamená, že synsémantika přídavného významu tvořená kontextovými partikulemi jsou fakultativními přídavnými elementy. Pokud bychom to vzali do krajnosti, tak jejich přítomnost či nepřítomnost nemá žádné syntaktické dopady. Lze se domnívat, že právě proto, že mohou i nemusejí být přítomny, je jejich vědomým připojením vyvoláno významové zdůraznění. 68 Byť Koike v úvodu kapitoly předesílá, že kontextové partikule mohou plnit další funkci, a to jako synsémantikum příslovečného určení, se k této možnosti dále vůbec nevrací ani neuvádí jediný příklad. Vzhledem k tomu, ve výše uvedené citaci tvrdí, že kontextové partikule spojené s příslovečným určením jsou synsémantiky přídavného významu, byl by na místě dotaz, jestli je tato funkce identická se synsémantiky příslovečného určení, o nichž psal dříve. Ve zbývající části kapitoly o kontextových partikulích opět Koike vykládá přístup Jošio Jamady: Jako první uznal kontextové partikule jako samostatný druh partikulí Jošio Jamada. Definoval je tak, že se připojují ke slovům, vztahujícím se k ohebným výrazům tvořícím modalitu, a mají na tuto modalitu vliv. V mluveném jazyce uváděl partikule wa, mo, koso, sae, demo, hoka, šika a určil, že významově se podílejí na vyjádření citového pohnutí, zdůraznění, otázky, řečnické otázky, přání, negace, rozkazu apod. 69 Poté opět uvádí pravidla pro kombinaci kontextových partikulí s jinými typy: 1. kontextové partikule následují vždy zásadně za pádovými. Např. Jama e wa noboranai. (Na hory teda nepolezu.), Tomodači to mo joku asobu. (Často se taky bavím s přáteli.). 2. kontextové partikule následují vždy zásadně za příslovečnými. Např. Kondo dake wa jurusu jo. (Odpustím ti to, ale jen pro tentokrát.), Sake bakari wa nani to zo. (Co to jako má být, jenom furt chlast?!) 3. kontextové partikule lze užívat ve vzájemných vazbách za sebou, avšak nikoliv libovolně, nýbrž dle fixních modelů (koso + wa, hoka + wa, sae + mo). 4. kontextové partikule následují za spojovacími. Např. Konna toki, kare ga kite wa komaru ne. (Jestli přijde v tuhle dobu, budeme mít potíže, co?) Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s Ibid., s Ibid., s

25 Ani tuto teorii však Koike nepřijímá bez výhrad. Ke zpochybnění používá větu, která je na první pohled v rozporu s prvním pravidlem: Dare mo ga šitteru joi hito jo. (Je to fajn člověk, kterýho každej zná.) 71 Zde partikule mo předchází partikuli pádové, proto nezbývá než ji označit za synsémantikum slovní struktury utvářející nominální frázi. Pokládáme ji tudíž za sufix. Budeme se k tomu vracet v následující kapitole, protože se však se stejným jevem setkáme i u příslovečných partikulí, můžeme usoudit, že i mo z výrazu dare mo pravděpodobně bylo partikulí příslovečnou. 72 Koikemu se však Jamadova teorie evidentně stále zamlouvá, jelikož se takovýmto obcházením, tedy prohlášením mo za sufix namísto partikule, zjevně snaží platnost teorie zachovat. Vzhledem k tomu, že mo v zobecňujícím významu není produktivní a váže se jen s omezeným počtem výrazů, bych v každém případě kladl dotaz, zda je vhodné jej ze synchronního hlediska vůbec považovat za partikuli. Jako sufix by Koike však považoval i první partikule koso, hoka a sae v případě aplikace třetího pravidla. U příkladu uvedeného u čtvrtého pravidla je wa opět fakultativní a plní zdůrazňující funkci synsémantika přídavného významu, jak bylo uvedeno výše Příslovečné partikule Příslovečné partikule 副 助 詞 mají několik funkcí. Fungují jednak jako synsémantika konstituentní struktury 構 成 文 辞 (synsémantika příslovečného určení) utvářející komplementy nebo příslovečná určení, jednak jako synsémantika přídavného významu, jež se syntaktických funkcí neúčastní. Nakonec fungují i jako synsémantika slovní struktury, která utvářejí nominální fráze. Mezi příslovečné partikule patří bakari, made, nado, jara, ka, dake, gurai, kiri, nomi, hodo aj. 74 Pro vysvětlení jednotlivých funkcí příslovečných partikulí používá Koike následujících vět, v nichž lze vidět všechny tři možné varianty: 1. Hito bakari tajoru na. (Nespoléhej pořád jen na ostatní!) 2. Hito ni bakari tajoru na. (Nespoléhej pořád jen na ostatní!) 3. Hito bakari ni tajoru na. (Nespoléhej pořád jen na ostatní!) 4. Ano kusuri dake naoseru. (Lze to vyléčit pouze tím lékem.) 5. Ano kusuri de dake naoseru. (Lze to vyléčit pouze tím lékem.) 71 Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s Ibid. 73 Ibid. 74 Ibid., s

26 6. Ano kusuri dake de naoseru. (Lze to vyléčit pouze tím lékem.) 7. Akireru hodo joku nemuru. (Spím až do úplného znechucení.) 75 V první a čtvrté větě není obsažena žádná pádová partikule, která by určila funkční nasměrování substantiva na začátku věty, (...) ale z významového vztahu k následujícímu slovu tajoru vyrozumíme, že tu jde o bezpříznakový pád ni. Připojením příslovečné partikule bakari se výraz hito bakari stává explicitním celkem, jejž si vyžaduje ohebný výraz. Je tedy zřejmé, že jde o komplement bezpříznakového pádu ni. 76 Z tohoto důvodu je zde bakari považováno za synsémantikum konstituentní struktury. Podobně je tomu i ve čtvrté větě, kde ze spojení kusuri a naoseru vyplývá nevyjádřený pád de. Stejnou funkci plní i hodo v poslední větě. Jeho funkcí je začlenit do příslovečného určení slovní frázi, jež sama o sobě funkci příslovečného určení neplní. Toto hodo je synsémantikem konstituentní struktury, konkrétně synsémantikem příslovečného určení. 77 Ve druhé a páté větě už jsou pádové vztahy explicitně vyjádřeny příslušnými partikulemi. Výraz hito ni je komplementem závislostního pádu slovesa tajoru. Jeho funkce komplementu se nezmění, ať je bakari připojeno či nikoliv. Bakari má pouze funkci přidat význam omezení. Toto bakari tedy můžeme označit za synsémantikum přídavného významu. 78 Obdobně je tomu i v páté větě. Ve třetí a šesté větě předchází příslovečná partikule partikuli pádové. Tato situace už byla popsána dříve. Jelikož se před pádovými partikulemi vyskytují vždy substantiva nebo nominální fráze, vytvářejí zde bakari a dake nominální fráze. Jsou zde tudíž synsémantiky slovní struktury a fungují jako sufixy. 79 Stejně jako v předchozích kategoriích, i příslovečné partikule jako první vymezil Jošio Jamada, jehož definice si však neuměla obratně poradit s některými příklady, které rozebírá Koike. Pokud jde o slučitelnost příslovečných partikulí s jinými, i zde Koike popisuje Jamadův výklad, tentokrát ve dvou bodech: 1. Příslovečné partikule se vyskytují před i za pádovými. 75 Koike, Úvod do gramatiky moderní japonštiny, s Vztahuje se na všechny příkladové věty, překlady jsou mé vlastní. 76 Ibid. 77 Ibid., s Ibid. 79 Ibid. 26