Mendelova univerzita v Brně

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici Vybrané technologické aspekty při zakládání střešních zahrad Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: doc. Ing. Pavel Šimek, Ph.D. Vypracovala: Daniela Jurková Lednice 2016

2

3

4 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Vybrané technologické aspekty při zakládání střešních zahrad vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím s tím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle 60 ods. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Lednici, dne Podpis studenta. Daniela Jurková

5 Poděkování Děkuji především doc. Ing. Pavlu Šimkovi, Ph.D. za odborné vedení, trpělivost a čas věnovaný společným konzultacím bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat panu Ing. Tomášovi Gabrielovi z realizační firmy Gabriel s. r. o., který mi poskytl fotodokumentaci k vypracování bakalářské práce a ochotně mi odpověděl na všechny mé otázky. Na závěr bych chtěla poděkovat rodině, která mě podporovala morálně i finančně po celou dobu mého studia.

6 Obsah 1. ÚVOD CÍL PRÁCE LITERÁRNÍ PŘEHLED Historie Výhody a nevýhody ozeleněných střech Funkce zelených střech Volba vhodného typu zelené střechy Požadavky na stavbu a stavební materiál Rozdělení střešních zahrad Skladba ozeleněných střešních plášťů Technologie založení vegetace na střešní zahradě Dokumentace potřebná, před samotnou realizací VYPRACOVÁNÍ Průzkum trhu Vlastní zkušenosti s realizací Součastný stav realizací střešních zahrad na území ČR Zobecnění DISKUSE ZÁVĚR SOUHRN SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY PŘÍLOHY

7 1. ÚVOD Člověk má odjakživa příznivý vztah k přírodě. Bylo tomu tak už v dobách dávno minulých, když si lidé stavěli svá obydlí co nejblíže zeleně, kde si dělali svá pole, louky a lesy, na nichž hospodařili, a ze kterých poté těžili pro svoji obživu. Postupem rozrůstání civilizace vnikala města a dnes, v době neustálého zastavování volné krajiny domy, průmyslovými zónami či obchodními domy, není mnoho místa pro vegetaci, kde by mohl člověk relaxovat. Možnost realizace zahrady mají lidé na vesnicích či okrajích měst, kde je ještě možné postavit si rodinný dům se zahradou. Kde si ale mají postavit svoji zahradu lidé z městských domů? Problém ve městě je v nedostatku místa pro zahrady. Jak tedy vyřešit zdánlivě neřešitelnou překážku? Ideálním řešením je realizace zahrady na domě, v němž bydlíme. Ozeleněné střechy jsou přínosem hned z několika důvodů tlumí narůstající hlučnost, přispívají ke zlepšení znečištěného ovzduší, vyrovnávají teplotní rozdíly a v neposlední řadě jsou také ideálním místem pro odpočinek. 7

8 2. CÍL PRÁCE Cílem bakalářské práce je vyhledat a utřídit informace týkající se technologických aspektů při zakládání střešních zahrad, ať už intenzivních či extenzivních. Poté na základě vybraných technologií zdokumentovat součastný stav realizací v České republice. Další částí bakalářské práce je sepsání literární rešerše na dané téma. Na základě zjištěných informací provézt průzkum trhu s materiály, které jsou používány na zhotovení vegetační vrstvy včetně materiálů zlepšujících a pomocných. Čtvrtou částí je podílení se na realizaci střešní zahrady ve firmě, kterou jsem oslovila a zdokumentování realizace pomocí fotodokumentace. Poslední částí je zobecnění studované problematiky a doporučení pro zlepšení stavu. 8

9 3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1. Historie Ozeleňování střech je spojeno už s dobou, kdy lidé opouštěli jeskyně a začali budovat přístřešky, jako ochranu před deštěm a dalšími přírodními vlivy. Stavěli střechy, které byly například z větví, proutí, nebo kůry kmenů. Postupem času přidávali k těmto materiálům i zeminu, ve které se uchycovaly semena trav, která později vyklíčila a vytvořila tak travnatý povrch střechy.(marečková, 2010) Dle (MAREČKOVÁ, 2010) Historii zelených střech můžeme ve světovém měřítku rozdělit do dvou hlavních proudů. Jedním z nich jsou střešní zahrady, druhým proudem zelených střech jsou nepochozí vegetační střechy, které se používají především ve Skandinávii a na území obydleném kurdsky mluvícím obyvatelstvem (v oblastech Turecka, Iráku, Íránu apod.) Zatímco historii střešních zahrad můžeme spojit s městy a především jejich movitými obyvateli, nepochozí vegetační střechy jsou spíše záležitostí účelovou (izolace od okolí) a nacházíme je častěji na venkově nebo v menších městech. Tyto rozdíly v dnešní době již nejsou tolik výrazné. Starověk Důkaz o existenci střešních zahrad pochází už z doby vlády krále Šalamouna ( př. n. l.) ve středověku a to při vykopávkách ve městě Ninive. Dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) První zmínky o předchůdcích dnešních ozeleněných střech se objevily na Blízkém východě v době rozkvětu starověké Mezopotámie, a to v podobě střešních sadů. Rodnou oblastí ozeleněných střech jsou tedy zřejmě Asýrie a Babylón. Při vykopávkách mezi Eufratem a Tigridem byly nalezeny reliéfy z přelomu 8. a 7. století př. n. l., které zobrazují několikapatrové ozeleněné terasy s vlastním zavlažovacím systémem. Příkladem nejstarších osázených střech vegetací jsou Semiramidiny visuté zahrady, vybudovány v 6. století před naším letopočtem, na území Babylonu (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009). Dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) Visuté zahrady byly založeny na speciálních zděných stupňovitých konstrukcích s klenbami (v tehdejší době nový stavební prvek.) V konstrukcích střech byla tepelně izolační vrstva provedena z rákosu zalitého asfaltem. Hydroizolaci tvořily olověné pláty, nad nimiž byla navršena zemina a vysázena řada rostlin od trvalek přes popínavé dřeviny až po keře a stromy. 9

10 Zavlažování bylo zajištěno ohromným výtlačným kolem, kterým otáčeli otroci a díky němuž se voda dostávala do zavodňovacích kanálů. Byly objeveny i stopy po zděné studni s trojitou spirálovitou šachtou. Bohužel voda se stala pro Babylon včetně jeho zahrad osudnou. Nepálené cihly se při velké povodni namočily a město se proto sesunulo jako domeček z karet. Od babylonských a syrských zahrad se odvíjí zahrady perské, které jsou pravidelné, často spojené s krajinářskou částí, oborou, nebo posvátným hájem. Ve staré indii budovali zahrady jak vysoce postavení lidé, tak i obyvatelní z nižších vrstev. Ti však budovali spíše sady s bazénky, které sloužily k očistě a různým obřadům. V této době se v zahradách odehrával společenský život. Pěstovali se zde užitkové, okrasné rostliny i léčivé byliny. Zvláště bohaté na druhovou skladbu byly zahrady (např. Taj Mahal) budované v okolí mauzoleí a posvátných míst. Stavěly se na rovině, nebo terasovitě upravených plochách. Zahradní úpravy byly vždy geometrické, pravidelné a pravoúhle členěné (ARCHIWEB, VZNIK, VÝVOJ A SOUČASTNOST ZAHRADNÍ ARCHITEKTURY, ONLINE). Mohlo by se zdát, že po pádu Mezopotámie bude střešním zahradám konec, to se však nestalo. Střešní zahrady se rozšířili do Evropy, zvláště pak do řecké a římské říše. Jedním z příkladů ozelenění teras byla zeleň v nádobách na mauzoleu, které nechal vystavět císař August v Římě. Střešní zahrady se začaly objevovat na patricijských domech a palácích. Uplatňovaly se zde ovocné stromy, nádrže na vodu někdy i jezírka s rybami. Tyto zahrady si mohli dopřát jen movití lidé, takže fakt, že má někdo střešní zahradu, vypovídalo o postavení a majetkovém poměru. Lidé chudších poměrů se snažili tento trend napodobovat výsadbou rostlin v nádobách na menších terasách. Řecké a římské zahrady se pohybují někdy v období roku 28. př. n. l. Další zmínka o střešních zahradách je spojena s nálezy a vykopávkami v Pompejích. Zde měly střechy hned několik účelů, například jako solárium, terasy nebo na nich byly pěstovány dekorativní dřeviny (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009). Na zahrady římské navazují byzantské, byly součástí císařských paláců, budov i soukromých statků ( ARCHIWEB, ONLINE). Dle (ARCHIWEB, VZNIK, VÝVOJ A SOUČASTNOST ZAHRADNÍ ARCHITEKTURY, ONLINE) V této souvislosti se vymezují též zahrady islámské, pramenící z víry, že nebe ráj, je zahradou. Jim jsou velmi blízké maurské zahrady, v nichž dominujícím a nezastupitelným prvkem je voda; v různých podobách, jako klidné zrcadlo, zuřící potůčky, kanály pramenící ve fontánách, tryskající vodní aleje 10

11 či bublající studánky. Jsou nedílnou součástí architektury staveb a podporují jejich funkci a filozofii. Dodnes se nám dochovaly například ve španělské Alhambře. Vzorem jim jsou zahrady perské s letohrádky, voliérami, gloriety a pergolami, provoněné květy růží a ostatních rostlin, pěstovaných na záhonech i nádobách. Například v dílech básníka Justiniána jsou opětovány tehdejší střešní sady, jako místa krytá před větrem a sluncem a odkrývající nádherné výhledy na moře. Ozeleněné střechy jsou zobrazeny v byzantském evangeliu a modlitebních knihách z 11. a 12. století (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ 2009). Středověk V 11. století se začaly střešní zahrady rozšiřovat do Itálie a Francie. Přibližně kolem roku 1400 byl v Itálii, ve Florencii, vystavěn palác Medicejských (Villa Garegii), kde byla vybudována střešní zahrada s terasami o rozloze cca 100m 2 (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009). Další střešní zahradu si nechal roku 1487 vybudovat císař Fridrich III. v německém Norimberku. Na střeše byly květiny, vinice i ovocný sad. Významným dílem je též muzeum ozeleněných střech a teras v Římě, založeno roku 1530 kardinálem Andrea del Vale. Velice významné byly i visuté zahrady princezny Zagaglie taktéž v Římě (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009). Dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) Střešní zahrady se stávají v 17. století módními i v bohatých německých městech, ve Francii a v Anglii. Na přelomu 17. a 18. století se v knihách a spisech objevuje doporučení, aby byly šikmé střechy nahrazeny plochými ozeleněnými střechami, které umožňují obyvatelům domu jak odpočinek, tak příležitost k práci na zahradě. Další ve vývoji zahradní architektury je období baroka, které nám nepřineslo moc nových věcí z hlediska střešních zahrad. Přelom 19. a 20. století Velký rozmach střešních zahrad byl od poloviny 19. století. V německém Berlíně se stavěly střechy, kde se jako hydroizolace používal dehet, který se dával mezi vrstvy papíru. Na hydroizolaci se sypal štěrkopísek a jílovitá hmota, což sloužilo jako protipožární ochrana. Na těchto zahradách se uchycovalo mnoho náletových rostlin a ty 11

12 tvořily ozeleněné střechy. Přelomovým rokem pro výstavbu střech byl rok 1867, kdy byl objeven železobeton. Ten umožňoval vysoké zatížení konstrukcí. První ozeleněnou střechu, kde byl použit železobeton, navrhnul a nechal postavit architekt F. Hennebiquem roku 1887 v Lombardii (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009). Dle (BURIAN, ONDŘEJ, 1992) Rozhodující byl rozvoj průmyslové chemie a zejména vývoj plastových hmot po 2. Světové válce, které umožnily uspokojivé řešení dosavadních problémů. Po roce 1950 vznikají stále častěji významné stavby projektované již se střešní zelení. Dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) Od počátku 20. století se ozeleňování stalo nedílnou součástí urbanistických koncepcí. Dle (BOHUSLÁVEK, PETR, 2003) Významným příkladem úspěšného budování vegetačních střech v druhé polovině 20. století u nás jsou střechy a terasy hotelu Praha v našem hlavním městě. Význam stavby v době vzniku vedle k hledání spolehlivého technického řešení, které zajistilo téměř bezproblémový provoz dodnes. V součastné době je aktuální snaha o zkvalitňování životního prostředí zejména ve městech. Široká nabídka materiálů na trhu, nám dnes umožňuje vegetační střechy navrhovat a realizovat v širokém měřítku. Nejčastějším příkladem jsou obchodní, administrativní a zábavní centra, ale také stavby rodinného bydlení ve městech a na venkově Výhody a nevýhody ozeleněných střech Výhody Dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) Vegetační souvrství slouží jako přídavná tepelná izolace střechy. V létě přispívá k obyvatelnosti celého objektu, zvláště nejvyšších pater. V zimních měsících zabraňuje úniku tepla, a to až o polovinu, čímž primárně snižuje náklady na materiál a úpravu vnitřního prostředí proti ztrátám, druhotně šetří finance nižšími náklady na vytápění. Obecně se udává, že ozeleněním střechy se mohou její tepelné ztráty snížit o %. Ozelenění střech přispívá k menšímu rozpínání materiálů a tím i jejich delší životnosti. V podstatě lze říci, že ozeleňování střech chrání střešní krytinu před nepříznivými vlivy, ať už se jedná o povětrnostní, tepelné či vlhkostní faktory. 12

13 Nevýhody Ozeleňování střech je finančně náročnější, je-li realizace provedena správně. U střešních zahrad jsou větší nároky na výběr výrobku, na nosnost konstrukce a v neposlední řadě na údržbu (SEMINÁŘ, STANDARDY, ZELENÉ STŘECHY). Negativní působení mají střešní zahrady také v tom případě, že jsou provedeny nekvalitně. Se špatnou realizací roste riziko zatékání vody do ostatních vrstev, narušení vrstvy kořenovým systémem, vyvracení vzrostlých dřevin, někdy až úhyn vegetace. Je důležité se takovýmto chybám vyvarovat a to již ve fázi projekční. Vždy musí mít projektant na paměti vazbu mezi stavbou a jejím okolím (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009). Ozelenění střechy znamená větší jednorázovou pracnost, to hlavně protože je třeba mnoho materiálu odnosit ručně, protože se nevyplatí vždy drahá mechanizace (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) Funkce zelených střech - Zvukově izolační účinek zeleně - Regulace teploty a vlhkosti ovzduší - Proudění vzduchu ve městě - Hygienická funkce zeleně (MARTHOLD, 1996) Urbanistická a krajinářská funkce Zelené střechy vytváří na stávajících budovách nové zelené plochy pro rekreaci a pobyt. Ozeleněné střechy jsou součástí infrastruktury měst. Dle (ŠIMEČKOVÁ, VEČEŘOVÁ, 2010) Střešní zahrada je dalším místem, kde může člověk odpočívat a relaxovat. Jednu zastavěnou plochu tak může využívat několikrát. Bydlí nejenom v jednotlivých patrech budovy, ale také na střešní zahradě a na terasách získává nový obytný prostor, kde může být v kontaktu s rostlinami, živočichy, sluncem, zemí, vzduchem či vodou. Zelené střechy z pohledu ekologického a ekonomického hlediska Dle (GERNOT, 2001) Obrovské betonové a asfaltové plochy vedou k přehřívání klimatu ve městech a způsobují, že teplý vzduch zvedá ze země částice 13

14 nečistot a škodlivin a víří je do všech stran. Ozeleněné předzahrádky a dvory, především ale střechy a fasády mohou nezdravé klima zásadně změnit: vzduch se vyčistí, víření prachu se výrazní sníží a zatěžující kolísání teplot a vlhkosti se vyrovná. Vedle zlepšení klimatu ve městě ovlivňují ozeleněné střechy příznivě taky život v jednotlivých budovách: přinášejí dodatečnou tepelnou izolaci, akumulaci tepla a zvukovou izolaci. Kromě toho jsou z dlouhodobého hlediska také hospodárnější než obvyklé střešní krytiny. Ozeleněné střechy tedy významně přispívají k ekologicko ekonomické výstavbě, zvláště tím že: snižují spotřebu volných ploch a podíl dlážděných ploch, produkují kyslík a váží kysličník uhličitý, filtrují částice prachu a nečistot ze vzduchu a absorbují škodliviny, zabraňují přehřívání střech, a tím víření prachu, redukují teplotní výkyvy způsobené střídáním dne a noci, zmenšují kolísání vzduchu. Kromě toho mají při odborném provedení téměř neomezenou životnost, mají tepelně izolační účinek, v létě chrání obytné podkroví před intenzivním slunečním žárem, jsou pokládány za nehořlavé, zpomalují odtok dešťové vody, čímž snižují zatížení veřejné kanalizace. A zelená střecha konečně také šíří aromatickou vůni, vytváří životní prostor pro hmyz, je estetická, v člověku vyvolává pozitivní stav mysli a pocitu uvolnění. Ekonomická funkce spočívá v tom, že ozeleněné střechy chrání hydroizolaci před UV zářením, mechanickým poškozením, v kombinaci s fotovoltaikou zlepšuje její funkčnost, zvyšuje estetiku a budova tím stoupá na ceně (SEMINÁŘ, STANDARDY, ZELENÉ STŘECHY) Volba vhodného typu zelené střechy Při volbě vhodného typu zelené střechy se musíme zamyslet nad tím, jakého vzhledu chceme dosáhnout, jaké bude využití plochy, jaké zatížení si mohu dovolit, kolik péče chci/mohu věnovat údržbě, jaký je přístup na střechu a v neposlední řadě kolik peněz chci/mohu do zelené střechy investovat (SEMINÁŘ, STANDARDY, ZELENÉ STŘECHY). Vlastnosti střechy mají vliv na plánování ozelenění střechy, abychom zvolily správný typ, musíme zohlednit sklon a konstrukci střechy, snášenlivost látek, difuzi vodních par, druh využívání, nosnost, snášenlivost pro životní prostředí, snášenlivost pro rostliny, odvodnění, závlahu, a zajištění proti pádu (PEJCHAL, 2008). 14

15 3.5. Požadavky na stavbu a stavební materiál Normy Vztahující se k problematice zakládání střešních zahrad Sadařské normy o ČSN Osivo a sadba. Sadba okrasných dřevin o ČSN Výpěstky okrasných dřevin. Společná ustanovení o ČSN Sadovnictví a krajinářství Terminologie Základní odborné termíny a definice o ČSN Technologie vegetačních úprav v krajině Práce s půdou o ČSN Technologie vegetačních úprav v krajině Rostliny jejich výsadba o ČSN Technologie vegetačních úprav v krajině Trávníky a jejich zakládání Zákony a vyhlášky Osivo, sadba a odrůdy o Zákon č. 92/1996 Sb. Zákon o odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin, o Zákon č. 156/1998 Sb. Zákon o hnojivech, pomocných půdních látkách pomocných rostlinných přípravcích a substrátech a o agrochemickém zkoušení zemědělských půd (zákon o hnojivech), o Zákon č. 183/2006 Sb. Zákon o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), o Vyhláška č. 137/1998 Sb. vyhláška o obecných technických požadavcích na výstavbu. Zatížení střešního pláště Nosnost konstrukce je rozhodujícím faktorem pro volbu ozelenění. Rozlišujeme zátěž stálou a provozní. Za stálou zátěž považujeme tíhu konstrukční vrstvy ozelenění při maximální vodní kapacitě, vegetaci a technické prvky. Provozní zátěž nastává v době realizace, měli bychom vyloučit překročení přípustné zátěže v důsledku meziskladování materiálu na střeše (PEJCHAL,2008) 15

16 Dle (ŠIMEČKOVÁ, VEČEŘOVÁ, 2010) Střešní plášť je většinou dimenzován dle norem na vlastní únosnost, jestliže je ovšem plánováno vybudování vegetační střechy, je nutné zohlednit zatížení, které vyvolá vegetační střecha. Vždy je lepší budovat konstrukce již s plánovanou vegetační střechou. Dle (GERNOT, 2001) Pro dimenzování střešní konstrukce je třeba jakožto stálé zatížení zohlednit hmotnost celé konstrukce včetně substrátu ve stavu nasycení vodou, jakož i plošné zatížení vegetací. Momentální zatížení se uvažuje podle normy DIN. Přitom je třeba dát pozor, aby vrstva tepelné izolace byla dostatečně odolná vůči tlaku. Jako pojistka proti sání větru se u plochých střech použijí okrajové pásy se zvýšenou hmotností. Zatížení konstrukce drenážními materiály jsou uvedeny v Tab. č. 1 v přílohách. Na zatížení střešní konstrukce má vliv i výška střechy, s rostoucí výškou stoupá zatížení větrem, a tím také vypařování vody z rostlin (GERNOT, 2001) Dle (GERNOT, 2001) Zelené střechy jsou hodnoceny jako tvrdé střechy a nevyžadují žádná speciální protipožární opatření. Pro intenzivní ozelenění neplatí žádná omezení, pokud typ vegetace je jen málo hořlavý. Extenzivní ozelenění je kvalifikováno jako tvrdá střecha tehdy, když substrát je silný minimálně 3cm a obsahuje méně než 20% organických látek. Dále je třeba zachovat padesáticentimetrový odstup vegetace od střešních otvorů a vystupujících stavebních částí, když jejich výška nepřekračuje 0,8m. Zajištění proti sjíždění a sesouvání Dle (ŠIMEČKOVÁ, VEČEŘOVÁ, 2010) Jako konstrukční opatření proti sjíždění a sesouvání vrstev je možné použít speciální prostorové smyčkoviny pevně nakašírované na textilii, protiskluzové prahy, mřížoviny, nopové protiskluzové desky nebo textilie. Konstrukční opatření nesmí omezovat vývoj vegetace. Laťové konstrukce z materiálů podléhající hnilobě (např. dřevo) jsou pouze dočasnou montážní pomůckou, nikoli trvalým zajištěním proti sesuvu. Při použití geotextilií nebo kombinovaných materiálů je nutné prověřit pevnost materiálů v tahu a případně způsob ukotvení pro konkrétní případ zatížení. Požadavky na odvodnění Při projektování střešní zahrady musíme zajistit dokonalé odvodnění, jak z povrchu, tak i skrz vrstvy. Odvodnění na střechách rozdělujeme na tři druhyodvodnění ve vegetační ploše, mimo vegetační plochu a samostatné odvodnění ozeleněných ploch a ploch bez vegetace (ŠIMEČKOVÁ, VEČEŘOVÁ, 2010). 16

17 Dle (GERNOT, 2001) Odvodnění střechy je třeba navrhnout v souladu s normou DIN Uvnitř zelené střechy dochází k odvodnění v drenážní vrstvě a v substrátu: při extrémních srážkách a v případě tenké vrstvy substrátu také na povrchu. Existují tři druhy odvodnění, které se používají při ozeleňování střech. Odvodnění uvnitř nebo vně vegetační plochy a oddělené odvodnění ozeleněných ploch a ploch bez vegetace. Je dobré minimalizovat neužitečné odvodnění vody do kanalizace například shromažďováním vody v nádržích, zachycováním v rybníku nebo zásakem na pozemku. Přebytečná voda takto může být znovu využita například k závlaze, nebo jako voda užitková (PEJCHAL, 2008). Dle (PEJCHAL, 2008) S klesající mocností konstrukčních vrstev ozelenění (tím i vodní kapacitou) a se stoupajícím sklonem střechy stoupají nároky na kapacitu odvodnění. Další požadavky Do dalších požadavků spadají požadavky týkající se zavlažovacího systému, pro který je nutné mít na střeše alespoň jeden přívod vody, chráněný proti poškození. V projektu zohledňujeme potřebný tlak vody, počet přívodních potrubí a vývodů, a potřeby zvolené vegetace (ŠIMEČKOVÁ, VEČEŘOVÁ, 2010). Do této kapitoly spadá i ochrana proti emisím, v blízkosti větracích klimatizačních zařízení není dobré umísťovat vegetaci, vystupuje tu teplý nebo chladný vzduch a plyny, které ji můžou poškodit nebo zlikvidovat (SEMINÁŘ, 2016). Dle (ŠIMEČKOVÁ, VEČEŘOVÁ, 2010) Při navrhování budov a ve výběrovém řízení je nutné dbát předpisů o bezpečnosti práce a prevenci úrazů a požadavků, které z nich vyplívají. Toto se týká především zajištění osob proti pádu z výšky při provádění, údržbě a opravách staveb a zajištění proti propadnutí stavební konstrukcí např. světlíkem. 17

18 3.6. Rozdělení střešních zahrad Typy střešních zahrad podle způsobu založení Intenzivní střešní zahrady náročné a jednoduché Náročné Dle (ŠIMEČKOVÁ, VEČEŘOVÁ, 2005) Mocnost souvrství intenzivních zelených střech je zpravidla cm. Vzhledem i charakterem jsou srovnatelné se zahradou na rostlém terénu. Mohou být tvořeny trávníky, trvalkami, keři, stromy, zpevněnými plochami či vodními prvky. Použité rostlinné druhy jsou náročnější na vodu a živiny, je tedy nutné pravidelné zavlažování a hnojení, kosení trávníku a pletí. Další dlouhodobá opatření představuje prořezávání a zmlazování dřevin. Když se rozhodujete, jakou vegetaci máte dát na intenzivní střešní zahradu, můžete si vybrat jakoukoliv, ale musíte si být vědomi toho, že čím náročnější vegetaci si vyberete, tím více péče ji budete muset věnovat, a to znamená i vyšší náklady na údržbu. (SEMINÁŘ, STANDARDY, ZELENÉ STŘECHY) Jednoduché Dle (ŠIMEK, 2005, str. 83) Pořizovací náklady jsou nižší, následná péče je méně náročná a soustřeďuje se zejména na dostatečné zásobování vodou, ochranu proti mrazu a občasné přihnojení. Trávníky na více nakloněných nebo strmých střechách při běžných tloušťkách půdy (asi 15 cm) se také řadí do tohoto typu střešních zahrad. Toto ozelenění se může provádět na plochých i šikmých střechách. Jednoduché zelené střechy tvoří přechod mezi extenzivními a intenzivními. Jsou zde vyšší nároky na substrát, vláhu a péči než u extenzivních avšak nižší než u náročných intenzivních zelených střech. Extenzivní zelené střechy Extenzivní střešní zahrady můžeme rozdělit do dvou kategorií a to spontánně vzniklé nebo cíleně založené extenzivní zahrady. Spontánně vzniklé Vznikají na více či méně zpevněných plochách a prostorech. Sekundárně se zde uchycuje vegetace, které nevadí antropogenně upravené území. Při takovém způsobu 18

19 vzniku se na stanovišti vyvíjí různé sukcesní stádia (ŠIMEK, 2005). Spontánně vzniklé střešní zahrady dále rozdělujeme ještě na přirozené a iniciované (ŠIMEK, 2005) Cíleně založené Definice dle (KRUPKA, 1992, upraveno ŠIMEK, 2005) Cíleně založené extenzivní střešní zahrady jsou místně přizpůsobené vegetační formy, které se plošně vyvíjejí na relativně tenkých pěstebních vrstvách a samy se také udržují. Zavádějí se cílenými vegetačně technickými prostředky a opatřeními. Dle (ŠIMEČKOVÁ, VEČEŘOVÁ, 2005). Mocnost souvrství extenzivních zelených střech je zpravidla 6 15cm. Jednoduchá suchomilná vegetace se dokáže udržet i v mnohem skromnějších podmínkách, nedostatek živin a vláhy se ale odrazí na jejich vzhledu. Z rostlinných druhů převládají rozchodníky, suchomilné trávy a byliny, netřesky a suchomilné mechy. Extenzivní zelené střechy se nezavlažují, rostliny vystačí s vodou ze srážek, která se musí v hostečném množství akumulovat v substrátu a ostatních vrstvách. Údržba je nenáročná, spočívá v občasném odstranění náletových plevelů, revizi odtokových prvků, v případě lučních trav a bylin je nutné plochu cca 2 3 x do roka pokosit a posečený materiál odstranit. Je vhodné střechu na jaře přihnojit pomalu rozpustnými hnojivy. V případě výpadků vegetace je potřeba příslušná místa doset nebo dosázet, aby nedošlo k erozi např. větrem. Když navrhujeme extenzivní střešní zahradu, musíme znát dobře rostlinný materiál, jelikož na toto stanoviště nemůžeme dát jakoukoliv vegetaci. Musíme si dobře rozmyslet, jaké rostliny dáme na stanoviště, kde jsou mnohdy extrémní podmínky. A to hlavně proto, aby celá zahrada pak dobře fungovala a nevznikaly tak negativní účinky. Co se týče péče je podstatně menší než u střešních zahrad intenzivních, kde je potřeba zajistit automatické zavlažování, zde se spoléháme na dostatečnou zásobu vody ze srážek a dobrou akumulační schopnost. Vylepšení stanoviště zlepšujícími materiály nebo hnojivy nemusí být vždy vhodné, to hlavně pro to, že čím lepší jsou podmínky pro růst rostlin, tím více se zde uchycují konkurenti, kteří mohou likvidovat i požadovanou vegetaci. Na extenzivních střešních zahradách ani mech neznamená problém, vytváří zapojený porost a vyžaduje minimální péči. Na trhu se objevily i firmy, které se pěstováním mechu zabývají. Vegetace jako mech a rozchodníky se nám udrží i na 2 6 cm substrátu (SEMINÁŘ, STANDARDY, ZELENÉ STŘECHY). 19

20 Typy střech a jejich vhodnost k ozelenění Dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009). Sklon střechy ovlivňuje rozhodnutí, jaký typ zeleně lze použít a jaká opatření pro zajištění stability vegetačního souvrství je nutno vykonat. Ozelenit lze všechny typy plochých střech, a to včetně s opačným pořadím vrstev. Šikmé (resp. strmé) střechy lze běžně ozelenit až do sklonu 60. Dle (GERNOT, 2001) Sklon střechy je pro vybudování zelené střechy a volbu vegetace rozhodujícím činitelem. Na plochých střechách s nedostatečně silným substrátem bez drenážní vrstvy se po silném dešti drží mokro, které mnoha rostlinám, zvláště travám škodí, neboť silně omezuje kořenové dýchání. Aby zelená nástavba nebyla příliš nákladná, měla by střecha mít sklon alespoň 5, protože v takovém případě není nutná zvláštní drenážní vrstva. Dlouhé střechy se sklonem větším než 40% (22 ) vyžadují zpravidla zvláštní opatření k zabránění sesuvu substrátu. Ploché střechy Ploché střechy se dají dělit podle několika kriterií. Dělení dle počtu plášťů na jednoplášťové, dvouplášťové a víceplášťové. Jednoplášťové jsou nejrozšířenější typy plochých střech. Tvoří je jeden nosný plášť oddělující vnitřní prostředí od vnějšího, obvykle je navrhují nevětrné. Dvouplášťové tvoří dva nosné pláště, mezi kterými je vzduchová vrstva napojená na vnější prostředí, horní plášť má hydroizolační vrstvu spodní tepelně izolační. Vzduchová vrstva zajišťuje únik vlhkosti, která se tam dostala vlivem pohybu vzduchu. Dvouplášťové ploché střechy se používají především na budovách s vysokou vnitřní vlhkostí (např. bazény), ty jsou účelně ozeleněny skrz zlepšení tepelně izolačních vlastností střechy. Víceplášťové tvoří více než dva pláště, ty jsou od sebe odděleny vzduchovými vrstvami (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009). 20

21 Dělení plochých střech podle umístění vrstev střešního pláště Dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009, str. 36.) - Bez tepelné izolace střechy bez tepelně izolačních požadavků - S klasickým pořadím vrstev hydroizolační vrstva je na vrchním líci střešního pláště, jsou vhodné pro ozeleňování - Obrácené (s opačným pořadím vrstev, tzv. inverzní) hydroizolační vrstva je umístěna pod tepelnou izolací, jako hydroizolační vrstva je využíván extrodukovaný polystyren, jsou nákladnější než střechy s klasickým pořadím vrstev, prodlužují životnost střešního pláště, tepelná izolace nad hydroizolací zajišťuje její menší namáhání - Duo střechy tento typ střechy se používá převážně u rekonstrukcí, kde se přidá na stávající hydroizolaci další vrstva tepelné izolace. I ozeleněné střechy spadají do duo střech, protože substrát a vegetace nad hlavní hydroizolací také fungují jako přidaná tepelná izolace - Plus střechy mají vrstvu hydroizolace, na kterou se přidá tepelná izolace, na kterou patří ještě jedna hydroizolace, spodní hydroizolace tak funguje spíše jako parozábrana. Používají se spíše u rekonstrukcí. Dělení plochých střech podle funkce, dle (SEMINÁŘ, STANDARDY, ZELENÉ STŘECHY) - Nepochozí na těchto střechách je pohyb omezen na minimum, tedy jen v případě kontroly střešního pláště a pro nezbytnou údržbu. - Pochozí tyto střechy slouží k relaxaci, sportu, rekreaci Šikmé a strmé střechy Dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) Z historického hlediska se budovaly šikmé (nejčastěji sedlové) střechy tam, kde panovaly horší klimatické podmínky. Šikmé střechy se dělí pouze podle počtu plášťů na jednoplášťové, dvouplášťové a víceplášťové, jsou v nich stejné rozdíly jako u plochých střech dle tohoto rozdělení. Šikmé střechy mají tyto tvary pultová, sedlová, stanová, valbová, mansardová, valená. 21

22 Typy střešních zahrad podle jejich vztahu k prostoru Střešní zahrady v úrovni s parterem stropy Většinou se jedná o prostory veřejné, kde je stropní konstrukci podzemního objektu vybudována střešní zahrada. Tento objekt může mít různé funkce (např. podzemní garáž, stanice metra, vybavenost aj.). Bývá vnímán jako součást města. Nejčastěji jsou zde tvořeny intenzivní střešní zahrady (ŠIMEK, 2005). Dle (ŠIMEK, 2005) Střešní zahrady v úrovni s parterem představují velmi cenné veřejné prostory. Bývají vnímány jako neodmyslitelná součást města a uživatel zpravidla netuší, že se pohybuje na stropní konstrukci podzemní stavby. Tyto úpravy jsou s ohledem na intenzitu provozu zakládány nejčastěji jako intenzivní střešní zahrady. Obr. č. 1 Střešní zahrada v úrovni s parterem strop (ŠIMEK, 2005, str. 81) Střešní zahrady v dotyku s parterem pláště Tento typ umožňuje začlenit budovy nebo její části do okolního prostředí. Slouží také k využívání při hledání nových forem utváření především městských prostorů. Pláště vytvářejí často díky velkému sklonu extrémní podmínky pro vegetaci, jsou zakládány většinou jako extenzivní střešní zahrady. (ŠIMEK, 2005) Dle (ŠIMEK, 2005) Střešní zahrady v dotyku s parterem představují silný nástroj architektů při hledání nových forem utváření především městských prostor. Použití tohoto typu střešní zahrady ve volné krajině umožňuje začlenění budovy nebo její části do okolního prostředí. Především s ohledem na extrémní podmínky pro vegetaci jsou tyto úpravy nejčastěji zakládány jako extenzivní, popř. jednoduché intenzivní střešní zahrady. 22

23 Obr. č. 2 Střešní zahrada v dotyku s parterem plášť (ŠIMEK, 2005, str. 82) Střešní zahrady mimo dotyk s parterem střechy Dle (ŠIMEK, 2005) Jedná se o nejčastější typ střešních zahrad. Využití prostoru je velmi variabilní, avšak s ohledem na provozní a kompoziční omezení, vyplívající z funkce objektu a požadavků uživatele. Parametry střech pak určují, jakou formu střešní zahrady lze zvolit (extenzivní, intenzivní nebo jednoduchou intenzivní). Variabilita použitelných vegetačních prvků je značná. Výběr vyplývá z forem ozelenění, sklonu střechy, funkce a velikosti objektu. Lze použít výše uvedené vegetační prvky, pomocí kterých lze prostor opticky rozčlenit či modelovat terén. Součástí mohou být také technické a vodní prvky. Tento typ střešních zahrad je nejčastějším typem střešní zahrady. Zahrady plní většinou různorodé funkce, vždy ale musí respektovat některá omezení, tyto omezení souvisí převážně s formou střešní zahrady: extenzivní, intenzivní jednoduchá intenzivní (ŠIMEK, 2005). Obr. č. 3 Střešní zahrada mimo dotyk s parterem střecha (ŠIMEK, 2005, str. 82) 23

24 3.7. Skladba ozeleněných střešních plášťů Dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) Střecha (střešní plášť) se skládá z mnoha vrstev. Návrh skladby střešního souvrství závisí na řadě faktorů (funkci, kterou od střechy očekáváme, charakteru ostatních vrstev, sklonu střechy, klimatických podmínek, přepokládaném provozu, technologii realizace atd.). Obr. č. 4 Skladba vegetační střechy (převzato z 1) nosná konstrukce, 2) asfaltový nátěr, 3) parozábrana, 4) tepelná izolace, 5) expanzivní vrstva, 6) hydroizolační vrstva, 7) hydroizolační vrstva se zvýšenou pevností, 8) ochrana proti prorůstání kořenů, 9) drenážní vrstva a hydroakumulační vrstva, 10) filtrační vrstva, 11) vegetační vrstva, 12) vegetace. 24

25 Vrstvy vegetačního (pěstebního) souvrství vegetace o osivo o výhonky/řízky o vegetační rohože/koberce/desky o výsadba o biotopní zeleň vegetační vrstva o mulčovací vrstva o stabilizační vrstva o substráty, zemina, rohože filtrační vrstva o Geotextilie drenážní a hydroakumulační vrstva o Drenážní násyp o Drenážní folie/rohože (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) Vegetace Dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) Při navrhování a realizací výsadeb je třeba pomýšlet na celý systém ozelenění komplexně. Na rostliny působí celá řada faktorů, které ovlivňují jejich vývin. Když vybíráme rostliny, které chceme v dané kompozici použít, musíme zohlednit několik faktorů, například tloušťku substrátu a jeho schopnost akumulovat vodu, konzistenci substrátu, dále také sklon a expozici střechy, působení klimatických podmínek, způsob provedení závlahy, informace o objektu na kterém realizujeme zelenou střechu a mnoho dalších (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009). Vegetace může být vysázena různými způsoby, buďto jako solitéra, plošná nebo kombinovaná výsadba (ŠIMEK, 2012). Dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) Hustota výsadby má být taková, aby se co nejdříve po jejím založení docílilo souvislého porostu. Hlavním důvodem není estetické hledisko, i když ani to nelze zanedbat, ale zejména co nejčasnější stabilizace 25

26 substrátu kořeny rostlin a jeho ochrana před sáním větru a vodní a větrnou erozí. Orientačně lze pro extenzivní porosty počítat s výsadbou 20 ks rostlin/m 2. Dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) Pro zdatný růst extenzivního travnatého porostu je zapotřebí 700 mm srážek ročně tedy hodnota dostupná jen na několika málo místech v naší republice. Z toho je zřejmé, že většinu střech s vegetačním pokryvem nelze bez závlahy udržet v uspokojivém stavu. Druhy vegetace Vegetační prvky intenzivních ozelenění V úvahu přicházejí všechny možné typy vegetačních prvků, omezení existují v závislosti na jednotlivých objektech v použití stromů a keřů (PEJCHAL, TEZE PŘEDNÁŠKY). U tohoto typu ozelenění se doporučuje výška substrátu nad 300 mm. Vegetace vhodná pro tento typ zeleniny, drobné ovocné rostliny, květiny k řezu a jehličnany (ROSZKA, SEMESTRÁLNÍ PRÁCE) Vegetační prvky jednoduchých intenzivních ozelenění U takového způsobu ozelenění je možné rozlišovat různé formy: Jednoduchá ozelenění na plochých střechách Vegetační prvky trávo bylinné Vegetační prvky z planých peren a dřevin Vegetační prvky z dřevin a peren Vegetační prvky ze dřevin Jednoduchá ozelenění šikmých ploch Vegetační prvky trávo bylinné Vegetační prvky extenzivních ozelenění Ozeleňování na plochých střechách Vegetační prvky mecho rozchodníkové Vegetační prvky rozchodníko mecho bylinné Vegetační prvky rozchodníko trávo bylinné Vegetační prvky trávo bylinné Vegetační prvky dřevinné (vzácně) keříčky, polokeře, keře 26

27 Ozeleňování na šikmých střechách Vegetační prvky mecho rozchodníkové Vegetační prvky rozchodníko mecho bylinné Vegetační prvky rozchodníko trávo bylinné (PEJCHAL, 2008) Mechovo-rozchodníkové ozelenění je nejodolnější a nejméně náročné z hlediska údržby. Rozchodníko-mecho-bylinné ozelenění se nedoporučuje hnojit, pokud hnojíme, tak jen přípravky odborně připravenými a posouzenými. Výška substrátu se doporučuje mm. Rozchodníko-trávo-bylinné ozelenění je charakteristické tím, že většinu porostu ovládne travnatý porost, místa více vystavená slunečnímu záření jsou porostlá rozchodníky a sukulenty. Zde se doporučuje vyšší vrstva substrátu a to až 150 mm. Travo-bylinné ozelenění tvoří převážně traviny a výška substrátu se doporučuje 150 až 300 mm. (ROSZKA, SEMESTRÁLNÍ PRÁCE) Způsoby ozelenění A) Osivem a. Suchý výsev = rozhoz osiva b. Mokrý výsev = hydroosev (nástřik, tryskání osiva) B) Výhonky/řízky a. Suchý výsev = rozhoz výhonků/řízků b. Mokrý výsev = hydroosev (nástřik, tryskání výhonků) c. Výsadba C) Vegetační rohože/koberce/desky D) Výsadba E) Biotopní zeleň (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) 27

28 OSIVO Dle (GERNOT, 2001) Osivo musí odpovídat normě DIN U mokré sadby (ozelenění nástřikem) se jako pojivo použijí celulóza, alginát s hlínou nebo syntetická emulze. Množství osiva přitom činí 2g/m 2. Osivo divokých trav a bylin má většinou menší klíčivost a druhovou čistotu, rostliny jsou ale často odolnější. U suché sadby je zpravidla zapotřebí 3 8 g osiva na m 2. Dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) Má-li osivo úspěšně vyklíčit, je potřeba neustále udržovat substrát vlhký (minimálně do hlouby výsevu). Při osevu střech se sklonem nad 30 (tj. 58%) je nezbytné osetý povrch stabilizovat. K tomuto účelu slouží speciální lepidla, algináty resp. celulóza. Při ozeleňování šikmých a strmých střech osivem se osvědčily rohože/tkaniny se zabudovanými semeny. Nevýhodou tohoto řešení je předem dané složení směsi. Suchý výsev pro rovnoměrný suchý výsev se doporučuje směs vmíchat do substrátu, pilin, písku, či jiného materiálu a na plochu tak neaplikovat pouze semena, ale celou směs. Po výsevu semen by mělo následovat jejich zapravení do substrátu. Nad semeny by měla vzniknout několik milimetrů tenká vrstva substrátu. Poté je třeba povrch zaválcovat. Pak už jen stačí udržovat substrát vlhký, plochu chránit před nálety ptáků a vyplavováním deštěm Mokrý výsev tento výsev se provádí nástřikem neboli hydroosevem. Na předem připravenou plochu se nastříká směs semen, pojiva, hnojiva a substrátu v tloušťce asi 1 2 cm. Pojivo se skládá z celulózy, alginátu se zeminou, nebo syntetické emulze. Pro nástřik se využívají speciální stroje k tomu určené. Hydroosev je finančně náročnější a proto se využívá jen při ozeleňování větších ploch než 1500m 2 (SADOVNICKÉ ÚPRAVY, UČIVO STŘEŠNÍ ŠKOLA). VÝHONKY/ŘÍZKY Výhony metoda výsadby výhonků se používá například u rozchodníků, velmi dobře se uchycují a vydrží i v období sucha. Pěstování upřesňuje směrnice společnosti FLL. Vysazuje se asi 40 ks na m 2 (GERNOT, 2001). Dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) Ozelenění výhonky je druhem vegetativního množení, při kterém se části rostlin (výhonky neboli řízky) umisťují do substrátu k následnému zakořenění. Vhodné jsou pouze rostliny, jejichž výhonky snadno koření. V praxi se používají zejména různé druhy sukulentů (hlavně rozchodníků). Na 1m 2 plochy připadá cca 40 výhonků, tj. asi 40g řízků/m 2. 28

29 Řízky by se měly ihned po převzetí objednávky vysadit, je však možné je uskladnit a to na dobu maximálně dvou dnů v chladném dobře větraném místě. Výsadba by měla probíhat na jaře čili duben až květen, nebo na podzim v září až říjnu. Řízky je možno vysazovat i přes léto, to však musíme počítat s vyšší pořizovací cenou a většími nároky na udržení vlhkého substrátu (SADOVNICKÉ ÚPRAVY, UČIVO STŘEŠNÍ ŠKOLA). Dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) Aplikace výhonků na plochu může probíhat tryskáním, rozhozem (tj. osetím) či výsadbou. Rozhoz řízků časově méně náročnou variantou než je výsadba jednotlivých řízků je jejich rozhození (osetí) po ploše. Po rozhozu následuje jemné zapravení řízků do substrátu. Mokrý výsev nástřik výhonků je nejčastějším a časově neúspornějším způsobem použití výhonků. Na plochu se tryská směs řízků a mulčovací směsi. Pojiva jsou stejná, jako u tryskání semen v mulčovací směsi, rovněž je možná aplikace půdních kondicionérů a hnojiv. Shodná je i používaná mechanizace, tryská se však l na 1 m 2. Nástřik výhonků se vyplatí jen na plochách s rozlohou větší než 1500m 2. Je vhodný pouze pro ploché a mírně šikmé střechy. Výsadba řízků výsadba řízků je velmi pracná a proto je tento způsob ozelenění střech využíván nejméně. VEGETAČNÍ ROHOŽE/KOBERCE/ROHOŽE Rohože jsou předpěstované části vegetace. Jsou vyráběny na bázi geotextilie (tkaný syntetický materiál), přes kterou je položená tenká vrstva pěstebního substrátu, nebo substrátu do kterého je zapravena vegetace buď z přímého výsevu, nebo řízky. Půdní substrát je často zesílen tenkou plastovou síťovinou, aby se zabránilo rozpadání. Rohože jsou většinou zakládány pod krytem ve skleníku, nebo ve fóliovníku a pak se dopěstují venku. U rozsáhlých výsadeb se mohou rohože srolovat a pak rozvinout na místě výsadby. V případě menšího rozsahu se používají čtverce nebo mohou být sestaveny oddíly, které pak tvoří kobercové čtverce. Rohože mají výhodu okamžitého zapojení porostu a jsou také použitelné na šikmé střechy nebo nepřístupné místa. Obvykle jsou osázeny směsí rozchodníků a mají % vegetační pokryv hned od začátku. Měly by být položeny hned po dodání na místo, neměly by vznikat mezery 29

30 mezi rohožemi a je nutné je v rozích zatížit (DUNNET, KINGSBURY, 2008). Dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) Na rohožích, vegetačních kobercích a deskách se předpěstovávají porosty cibulovin, sukulentů, mechů, travin a bylin Dle (GERNOT, 2001) Vegetační rohože jsou vyztuženy rounem, sítí nebo pletivem. Obsahují různé směsi mechů, sukulentů, trav, bylin a cibulovin. Tloušťka substrátu činí 1,5 3,5 cm, rozměry většinou 1 x 1 m. Vegetační rohože, desky, či koberce se zapojí přibližně do 2 let, poté se pokládají na střešní plochu. Není nutné je kotvit, jelikož zapojený porost zabraňuje sesuvu a erozi substrátu. Takto tedy lze ozelenit šikmé i strmé střechy (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009). Za vegetační rohože se považují pásy s vegetací, či osivem. Vyrábí se v těchto provedeních: pásy zakořeněných rostlin bez substrátu, pásy rohoží (např. kokosové), sítí či pletiv osázené rostlinami, pásy rohoží se zabudovaným osivem (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009). Vegetační koberce se na rozdíl od rohoží dodávají se substrátem. Na trhu se prodávají v podobě vegetace se substrátem (např. travní koberce), vegetace se substrátem zpevněným geomřížovinou (např. rozchodníkové koberce), vegetace se substrátem zpevněný geomřížovinou a podloženým geotextilií, např. rozchodníkové koberce. (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009). Dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) Vegetační desky bývají vyráběny např. z recyklované měkké umělé hmoty. Obvykle mají rozměr 1 x 1 m a tloušťku 1,5 3,5 cm. Často bývají dodávány v kombinaci s jinou vrstvou filtrační, hydroakumulační či drenážní. Na vegetační desky by po pokládce měla být rozprostřena 2 cm krycí vrstva substrátu. Ta slouží jako ochrana kořenového systému a dekorace. Vegetační prvky je možno rozdělit do několika skupin, kde se zohledňují nároky na stanoviště jednotlivých rostlin a jejich habitus. VÝSADBOU Tento způsob je nejvyužívanějším způsobem ozelenění, má výhodu v tom, že rostlinu sázíme na cílové stanoviště, dá se vysazovat většina vegetace a trvá delší dobu, než se porost zapojí. Toto řešení je sice dražší, ale zato spolehlivější. Při výsadbě vzrostlých dřevin se kmen obaluje jutou či rohožemi aby se ochránil kořenový systém. Vegetaci sázíme tak hluboko jak na předchozím stanovišti. 30

31 Způsob ozelenění lze kombinovat, například tak že vysadíme trsy trvalek a mezi to vysejeme osivo (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009). BIOTOPNÍ ZELEŇ Dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) V případě biotopních střech nemusíme výsadbu ani výsev řešit, k ozelenění dochází samovolně. EXTENZIVNÍ ZELEŇ Netřesky (Serpevivum) množí se generativně i vegetativně. Semena je lepší před výsevem namořit, poté položit na zeminu a zasypat tenkou vrstvou písku a množí se jimi jen čisté druhy. Vegetativní množení se provádí dceřinými růžicemi. Hustota výsadby cca 20kusů/m 2 (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009). Rozchodníky (Sedum, Oreosedum, Phedimus, Petrosedum, Hylotelephium) co se týče nároků, jsou rozchodníky jedny z nejméně náročných trvalek, vyžadují plné slunce, snesou sucho, potřebují dobrou drenáž. Se závlahou se to nesmí přehánět, jelikož přemokření u nich vede k zahnívání nebo rozklesnutí lodyh. Trsy rozchodníků je potřeba po několika letech rozdělit a přesadit, jinak rostlina slábne a je čím dál nižší. Květy rozchodníků mají světlé a svítivé barvy, doba květu je u každého druhu jiná (PERENY.EU, ONLINE). Mateřídouška (Thymus) nízké keříky, nebo vytrvalé byliny. Jsou silně aromatické, mají poléhavé až vystoupavé lodyhy a tvoří polštářovité porosty. Vyžadují světlo, sucho a propustnou půdu (KVĚTINÁŘSTVÍ PRO ZAKA II., PŘEDNÁŠKY). Příklady některých trvalek, které se používají k ozelenění střešních zahrad dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009): Adonis vernalis, Agrostis stolonifera, Achillea umbellata, Ajuga reptans, Allium molly, Anemone pulsatilla, Briza media, Campanula cochlearifolia, Centaurea montana, Lavandula angustifolia a mnoho dalších. 31

32 STŘEŠNÍ TRÁVNÍKY Dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) Rozlišujeme řadu druhů trávníků od extenzivního, sečeného 2 3 krát sečeného, až po golfový, jehož některé partie se sečou i dvakrát denně. Dle požadovaného typu trávníků volíme zejména travní směsi, ale i vhodný půdní profil, přizpůsobujeme hnojení, závlahu, počet sečí, likvidaci plevelů, prořezávání vertikutátorem a další péči. Dle (GERNOT, 2001) Pro travní koberce platí předpisy podle normy DIN Jako směs se většinou používá standartní osevní směs (RSM) pro venkovské trávníky, podle společnosti FLL případně také s příměsí bylin (FLL 1996). Směs nemá obsahovat druhy jetele. Je třeba mít na zřeteli, že skladba trav přitom není pro extenzivní ozelenění optimální. Rozměry travních pásů činí například 0,50 x 1 m, nebo 0,40 x 2m při tloušťce substrátu asi 2 cm. Dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) Střešní trávníky lze bez větších problémů zakládat do 30 sklonu střechy. Při větších sklonech je založení problematičtější, při individuálním přístupu však možné. Rozlišujeme různé typy trávníků: dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) Extenzivní travnaté intenzivní golfové bylinotravnaté parkové rekreační sportovní technické 32

33 Trávníky lze zakládat: Výsevem Hydroosevem Travními rohožemi Drnováním Extenzivní trávníky jsou suchomilné, většinou je nehnojíme ani nezavlažujeme, výjimku tvoří pouze strmé střechy, z nichž živiny a voda mizí velmi rychle, seč provádíme 2 5 x ročně. Mocnost substrátu je minimálně 10cm a nosnost střechy musí být minimálně 150kg/m 2 (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009). Tab. č. 1 Směs divokých travin (GERNOT, 2001, str. 49) SMĚS DIVOKÝCH TRAV PRO HUSTÝ TRÁVNÍK Název traviny Procentuální zastoupení ve směsi Festuca rubra gen. (kostřava červená 20 % výběžkatá) Festuca rubra com. Kostřava červená) 20% Festuca ovina (Kostřava ovčí) 20% Poa pratensis (Lipnice luční) 30% Agrostis tenuis (Psineček obecný) 5% Tato směs byla mnohokrát vyzkoušena a vytváří hustý vegetační porost. Na okraj střechy lze použít mateřídoušku (Thymus pulegioides, Thymus serphillum), (GERNOT, 2001). 33

34 Tab. č. 2 Směs bylin a travin podle Kolb a Schwarz 1999, (převzato z GERNOT, 2001, str. 50) Pestrá směs bylin a travin Název Procentuální zastoupení ve směsi Sesleria albicans (pechava vápnomilná) 10% Briza media (třeslice prostřešdní) 7% Anthoxantum odoratum (tomka vonná) 2% Festuca rubra (kostřava červená) 10% Poa compressa (lipnice smáčknutá) 2% Achillea millefolium (řebříček obecný) 2% Allium schoenoprasum (česnek pažitka) 4% Anthemis tinctoria (rmen barvířský) 6% Campanula rotundifolia (zvonek) 2% Dianthus carthusianorum (hvozdík) 6% Dianthus deltoides (hvozdík) 6% Hieracium pilosella (jeřábník chlupáček) 3% Leucanthemum vulgare (kopretina bílá) 4% Petrorhagia saxifraga (hvozděnka skalní) 4% Prunella grandiflora (černohlávek) 5% Thymus pulegioides (mateřídouška) 3% Thymus serphyllum (mateřídouška) 3% Geranium robertianum (kakost smrdutý) 4% Plantago lanceolata (jitrocel kopinatý) 4% Potentilla argentea (mochna stříbrná) 2% Ranunculus bulbosus (pryskyřník 6% hlíznatý) Sanguisorba minor (krkavec menší) 5% Směs tvoří ze 70% trvalky a z 30% trávy, tuto směs je nutno používat s ohledem na optickou působivost a fyziologické vlastnosti rostlin, neočekává se od ní takový fyzikální a ekologický účinek (GERNOT, 2001). 34

35 Intenzivní trávníky potřebují pro správný vývoj substrát o minimální mocnosti 30 cm, z nichž alespoň 10 cm musí být kvalitní trávníkový substrát, který je dostatečně drenážovaný. Vyžadují také automatickou závlahu, a hnojení. Tento způsob ozelenění se provádí pouze na plochých střechách o nosnosti minimálně 150kg/m 2 (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2001). Vegetační vrstva Vegetační vrstva je základní podmínkou pro růst rostlin a musí umožňovat intenzivní kořenění. K tomu jsou zapotřebí určité fyzikální, chemické a biologické vlastnosti. Zpravidla ji tvoří střešní substrát ( Vegetační vrstva musí být strukturně stabilní, schopna odvádět přebytečnou vodu do drenážní vrstvy a při maximální vodní kapacitě musí vykazovat pro danou vegetační formu dostatečný objem vzduchu (PEJCHAL, 2008). Dle (BEDRNA, 1989) Pro tvorbu substrátů je významná jejich zrnitost, obsah minerálních živin, půdní reakci, sorpční schopnost a vodní kapacitu. Neobsahují živé organismy a nejsou zdrojem dusíku. Mezi převážně minerální látky, které jsou složkami substrátů pro rostliny, patří: jíl, prach, písek, štěrk, kámen, popel, struska mletý vápenec, dolomit, a další. Do substrátů se přidávají pomalu rozpustná hnojiva, nebo půdní kondicionéry. Tyto zlepšující materiály upravuje zákon č. 156 ze dne 12. června 1998 o hnojivech, pomocných půdních látkách, substrátech a pomocných rostlinných přípravcích. Požadavky na zlepšující materiály vymezuje ČSN kapitola Požadavky (ŠIMEK, 2010). Dle (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009) má substrát tři složky, a to: plynnou, kapalnou, pevnou. Pevná fáze se skládá z látek: organických (vrchovištní či slatinná rašelina, aj.), organicko minerálních (průmyslové odpady, saturační kaly, rašelinová zemina aj.), minerálních (jíl, bentonit, zeolit, slín, aj.). Mulčovací vrstva Na vegetační vrstvu je dobré umístit mulčovací vrstvu, která chrání substrát před větrem, nadměrnému výparu vláhy, úniku tepla, vyrovnává teplotní výkyvy, omezuje vplavování půdy při deštích, zamezuje půdní erozi a zaplevelení. Organický materiál se vlivem rozkládání stává přísunem živin do půdy. Mulčovací vrstva slouží také jako dekorace. Jako materiál pro mulč se používá borka, štěpka, kamenná drť, kačírek, keramzit, mulčovací textilie, biologický odpad (ČERMÁKOVÁ, MUŽÍKOVÁ, 2009). 35