Organizace a partnerství organizací ve venkovském prostoru

Transkript

1 Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta managementu v Jindřichově Hradci Eliška Novotná Organizace a partnerství organizací ve venkovském prostoru disertační práce školitel Doc. Lubomír Kostroň, PhDr

2 Prohlášení Prohlašuji, že disertační práci na téma Organizace a partnerství organizací ve venkovském prostoru jsem vypracovala samostatně. Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v seznamu literatury v příloze. Jindřichův Hradec, září 2009 podpis studentky 2

3 Úvod str. 1 Cíle a metody práce str Organizace str Organizace jako sociální konstrukt str Jednající aktér Aktér jedná v čase Aktér jedná v prostoru Sociální interakce v časoprostoru Sociální konstruování reality Organizace jako sociální konstrukt 1.2. Organizace jako nástroj str Znaky organizace Instrumentálnost organizace Formálnost organizace Struktura organizace Kultura organizace 1.3. Organizace jako sociální útvar str Aktér a cíle organizace Aktér a struktura organizace Aktér a moc v organizaci 1.4. Organizace jako aktér str Rozmanitost organizací Svět organizací 1.5. Návrh typologie organizací str Návrh modelu vztahového kontinua organizací str Organizace ve venkovském prostoru str Venkovský prostor str Venkovský veřejný prostor str Návrh specifikace typologie organizací str. 97 ve venkovském prostoru 2.4. Návrh specifikace modelu vztahového str. 99 kontinua organizací ve venkovském prostoru 2.5. Téma partnerství organizací ve venkovském str. 104 prostoru ve světových odborných periodikách 3. Teorie a praxe partnerství str Výroky o partnerství str Případové studie partnerství str. 111 Závěr str. 127 Seznam tabulek str. 129 Seznam obrázků str. 130 Literatura str

4 ÚVOD Před několika lety, před zahájením doktorandského studia managementu, jsem si názvem disertační práce určila téma partnerství, kterému se v ní budu věnovat. Název práce napovídá, že jde o partnerství organizací, tzn. o specifické partnerské procesy vyúsťující ve vztahy partnerství, které jsou mezi organizacemi jedny z možných. Také upozorňuje na venkovský prostor, jako jeden ze specifických prostorů, ve kterých spolu organizace navazují vztahy. Svoji představu o zpracování tématu jsem formulovala jak v esejích zpracovaných v průběhu studia, tak v několika dalších pracovních textech, schématech a souborech, které svědčí o mé zdlouhavé a obtížné cestě k jeho uchopení. Byť mne studium témat organizace, partnerství a konečně i venkovský prostor různě zavádělo a odvádělo, nepřipustila jsem jejich zásadní zpochybnění a držela se jich. Co jsem vlastně od studia tématu očekávala a jak jsem si svoje očekávání naplnila? K formulování tématu mně přivedly jak četné konkrétní sociální situace partnerství, jejichž jsem byla v pozici veřejné činitelky v letech aktérem při správě věcí veřejných v obcích a regionech, tak zkušenosti s rozmanitými vědeckými konferencemi a semináři, které si pojem partnerství vetkly do svých názvů a kterých jsem se účastnila jako aktér akademického světa. Propojením sociologických znalostí a praktických zkušeností jsem se stala nejen aktérem přemítajícím a chápajícím, ale ve sféře partnerství stále více tápajícím a pochybujícím. Moje výchozí úvaha se týkala empirického poznání téměř libovolného a vesměs účelového používání pojmu partnerství organizacemi v praxi. Partnerství je mnohdy jednou z podmínek či hodnotících kritérií v rozhodovacích procesech rozdělování finančních podpor na realizaci projektů (grantů a dotací). Pokud je vůbec pro potenciální žadatele pojem partnerství upřesněn, pak je toto upřesnění nejen u různých potenciálních poskytovatelů finančních podpor odlišné, ale je i obecné (nejsou stanoveny jeho indikátory). Takovému zacházení s pojmy věnuje v sociologii pozornost teorie symbolické interakce: pojmy používáme za všeobecného předpokladu že jimi všichni rozumíme totéž. Tento předpoklad nám umožňuje chápat svět jako svět společné rozmluvy, tzn. být spolu v interakci a mít za to, že si rozumíme (aniž by tomu tak mnohdy bylo a aniž bychom měli možnost získat jistotu, jak tomu je). Organizace si pro potřeby požádání o finanční podporu zcela vystačí s deklarováním partnerství, které má rozmanité požadované formy (prohlášení, smlouva, označení v rubrice žádosti). Jako aktér, který v praxi působil jak v roli žadatele, který projekty a žádosti o jejich finanční podporu zpracovával, tak v roli posuzovatele, který žádosti hodnotil, se domnívám, že nespecifikování tohoto požadavku znemožňuje účinnou kontrolu a vesměs roztáčí kvaziproces hry na partnerství vydávaný a za všeobecné tiché dohody považovaný za proces sociální sehrávky partnerství. Hrát tuto hru je oboustranně výhodné, protože vsázky (v tomto případě vskutku peníze) jdou od třetího, který není bezprostředním aktérem těchto procesů. Slabinu, vytvářející možnost pro vznik takových situací, jsem spatřovala v teorii. Malá pozornost věnovaná partnerství znamená, že koncept partnerství postrádá výzkumné hypotézy a jejich verifikaci, že chybí odborná diskuse na toto téma a že teorie nejen nepomáhá praxi, ale ani z ní nevychází. Takový vztah mezi teorií a praxí zavádí vždy obě do slepých sebestředných uliček. 4

5 Na základě této úvahy jsem očekávala, že mě studium přivede k poznání partnerství a v práci zveřejním jeho výzkumnou hypotézu (čím je a z čeho na něj lze usoudit)., kterou lze empirickým výzkumem někdy v budoucnu verifikovat a kterou lze používat v praxi. Domnívám se, že toto mé očekávání bylo naplněno. Možnost studovat zvolená témata v doktorandském studiu obohatila můj profesní život. A protože mohu své poznání sdělovat těm druhým (mým studentům a čtenářům mých knih) a být aktérem našich interakcí, byla má očekávání vůči studiu a této práci naplněna. Práci považuji za přínosnou již samotným nastolením tématu a jeho uchopením (sociální konstruování v prostoru a čase). V závěru části přináší výzkumnou hypotézu partnerství, která je výsledkem procesu postupné verifikace pracovní hypotézy formulované v části Vlastní uvažování je v práci formalizováno do mnoha obrázků a tabulek, vesměs vytvořených pro ni: z 19 tabulek jsou 4 převzaty a ze 76 obrázků je jich převzato pouze 9, přičemž převzaté obrázky a grafy jsou umístěny pouze v první, výchozí, kapitole. Přemítání o organizacích a venkovském prostoru ústí v několikeré návrhy typologií a modelů: návrh obecných znaků organizace v závěru části návrh standardizovaného popisu organizace v závěru části návrh typologie organizací v části 1. 5 návrh modelu vztahového kontinua organizací v části 1. 6 (Obr ) návrh makro mikroúrovňových znaků venkovského prostoru v závěru části 2.1 (Tab. 2.2) návrh specifikace typologie organizací ve venkovském prostoru v části 2. 3 návrh specifikace modelu vztahového kontinua organizací ve venkovském prostoru v části 2. 4 (Obr. 2.16). 5

6 Cíle a metody práce Zásadním cílem práce bylo určit sociologicky partnerství, tzn. soustředit relevantní sociologické i jiné texty, analyzovat je, komparovat a formulovat vlastní určení partnerství mezi organizacemi jako výzkumnou hypotézu. Tohoto cíle bylo dosaženo ve třetí kapitole (3. 1. Výroky o partnerství). Pro dosažení tohoto zásadního cíle bylo ovšem třeba dosáhnout dílčích cílů, a těch jsem si stanovila celkem šest. Nejprve bylo třeba sociologicky uchopit, s odkazem zdaleka ne pouze na klasiky (M. Weber, K. Mannheim, G. Simmel, T. Parsons. G. A. Lundberg, W. Whyte, E. H. Schein), ale především současné sociologické myslitele (Z. Bauman, P. L. Berger, T. Luckmann, A. Giddens) organizace jako takové, tzn. zodpovědět otázku o jejich podstatě. Zhostit se tohoto úkolu znamenalo postupně dosáhnout prvních čtyř dílčích cílů, kterým je věnována první kapitola práce. Především bylo třeba zvolit paradigma a jím organizace vysvětlit, což představuje první dílčí cíl práce. Zodpovězením otázky co to vlastně jsou, ty organizace pomocí sociálního konstruktivismu a symbolického interakcionismu bylo tohoto cíle dosaženo (1. 1. Organizace jako sociální konstrukt). Poté byly hledány zásadní znaky organizace, tj. znaky, které je činí specifickými oproti jiným formám sociální integrace, a jejich určením bylo tohoto druhého dílčího cíle dosaženo (1. 2. Organizace jako nástroj); organizace jsou uchopeny v intencích formální sociologie, tzn. že vědomě a záměrně jsou v nich opomíjeny neformální struktury, procesy a vztahy (jako sice významné, leč nepodstatné). Třetím dílčím cílem bylo postihnout vztah mezi aktéry, kteří v organizaci v organizačních pozicích formálně jednají, a organizací jako jednou z forem sociální integrace. Odpovědí na otázku čím je organizace jako jeden ze sociálních útvarů specifická bylo tohoto cíle dosaženo (1. 3. Organizace jako sociální útvar). Poté, co bylo zjištěno vše předsevzaté o organizacích v jejich interních prostorech, bylo již možné věnovat pozornost procesům, které spolu organizace jako aktéři sehrávají ve svých externích prostorech a vztahům, které v nich mezi sebou mají (a již se tak zabývat i tématem partnerství). Tohoto čtvrtého dílčího cíle bylo dosaženo formulováním návrhu popisu rozmanitých organizací dle jejich organizačních znaků (1.4. Organizace jako aktér) a dvěma návrhy, které představují vyústění celé první kapitoly (1.5. Návrh typologie organizací a 1.6. Návrh modelu vztahového kontinua organizací). Zatímco první kapitola práce představuje pozorností věnovanou organizacím, jejich internímu a externímu prostoru, širší kontext tématu (výsostné téma organizace se závěrečným vkročením do tématu partnerství ), druhá kapitola je věnována organizacím v jejich externím prostoru zúženém na venkovský prostor. Obdobně jako u organizací bylo nejprve třeba sociologicky uchopit venkovský prostor, tzn. zvolit paradigma a jím venkovský prostor vysvětlit. Tohoto pátého dílčího cíle práce bylo dosaženo jak návrhem makro mikroúrovňového určení rurálně urbánního prostoru a času, tak návrhem znaků venkovského prostoru (2.1. Venkovský prostor). Úvahy o venkovském veřejném prostoru jsou poznamenány především Habermasovým pojetím veřejností; zúročena je v nich jak empirická zkušenost autorky, tak poznatky empirického šetření, které nebylo součástí této práce, ale jehož byla autorka v minulých letech řešitelkou. Během studia tématu bylo celkem brzy zjištěno, že takto určené je pro jednu disertační práci příliš rozsáhlé. 6

7 Bylo proto třeba rozhodnout o míře pozornosti, která bude věnována jednotlivým dílčím cílům (venkovský prostor je pak považován za téma pro jinou samostatnou disertační práci). Propojení prostorů organizací s rurálním prostorem bylo šestým dílčím cílem práce. O jeho dosažení v rámci shora uvedených omezení svědčí oba návrhy specifikací, do kterých vyúsťuje druhá kapitola (2.3. Návrh specifikace typologie organizací ve venkovském prostoru a Návrh specifikace modelu vztahového kontinua organizací ve venkovském prostoru). Práce je teoretická, empirický charakter má pouze třetí kapitola. Při vyhledávání relevantních textů a studiu literatury se potvrdil předpoklad, že žádné z témat, které byly předmětem zájmu (organizace, partnerství a venkov) není v současné sociologii systematicky zpracované (někdy se i nesystematické střípky těžko skládaly). Míra fragmentace poznatků a úvah o tématech této práce v odborné literatuře byla nicméně nečekaná. Zatímco východiskem a oporou pro text první kapitoly byla sociologická literatura doplněná o literaturu z oblasti managementu a sociálních věd obecně, ve druhé kapitole rozšířená o poznatky získané týmovým řešením výzkumného úkolu týkajících se venkovských neprůmyslových brownfields, jehož byla autorka řešitelkou, při zpracování třetí kapitoly byly využity i praktické příručky veřejné správy a tzv. neziskových (občanských) organizací, zabývajících se partnerstvím (3.1. Výroky o partnerství) a studentské práce týkající se partnerství, které autorka vedla a které byly v posledních pěti letech na FM VŠE obhájeny. Témata, cíle a zdroje určily metody práce. Především šlo o studium neosobních dokumentů, tzn. sekundární analýzu a komparaci dat, tyto metody byly použity v celé práci. Výzkumný úkol, jehož výzkumná zpráva byla jedním ze zdrojů druhé kapitoly o venkovském prostoru, využil navíc metodu standardizovaného pozorování a polostandardizovaného rozhovoru. Empirická třetí kapitola stojí především na kvalitativní a kvantitativní analýze textů. V části 3.1 Výroky o partnerství byla provedena sémantická analýza dvanácti výroků o partnerství a získaná data byla komparována s pracovním určením partnerství z první kapitoly práce. Cílem bylo zjistit nerozpornost a dostatečnost oněch výroků s pracovním určením partnerství a následně formulovat výzkumnou hypotézu partnerství. V části 3.2 Případové studie partnerství byla zprvu použita metoda standardizovaného popisu dvaceti jednotlivých případů a poté bylo přistoupeno k jejich kvalitativní analýze, kterou byl sledován výskyt jednotlivých znaků partnerství. Pro získání poznání o míře partnerství ve zkoumaných případech byla použita metoda škálování: byla zkonstruována jednoduchá vzestupná šestibodová škála od kvazipartnerství (výskyt žádného znaku) k partnerství (výskyt šesti znaků) a na ni umístěny jednotlivé případy. Protože byla standardizovaným popisem případů získána informace o znacích vztahu, který byl deklarován jako partnerský a ve skutečnosti jím vesměs nebyl, mohly být analyzované případy komparovány 7

8 s návrhem modelu vztahového kontinua organizací a usouzeno na skutečné vztahy mezi organizacemi zkoumaných případů. 8

9 1. Organizace Říkáme, že žijeme ve světě organizací. O organizacích čteme a mluvíme, k organizacím zaujímáme postoje a máme o nich své mínění. V organizacích působíme a s organizacemi přicházíme do styku. Všem takovým situacím předchází předpoklad, že víme co organizace jsou, nač tu jsou a jak tu jsou a že tuto znalost sdílíme s ostatními aktéry společných sociálních sehrávek. Přijetí tohoto předpokladu vytváří možnost společného prožívání, soužití. Tato tichá dohoda, že svět je jaký a je a je že si v něm rozumíme, nás vede k pasivnímu spočívání v jeho samo zřejmosti. Ta je naší jistotou, která je nejen životně důležitá, ale která je též pohodlná a bezpečná, protože nás nepřivádí k riskantním aktivitám. Konsensuální představa však mnohdy bere velmi razantně za své v průběhu oněch sociálních sehrávek (jejichž vznik umožňuje). V praxi zjišťujeme rozmanitost mnohdy i nesmiřitelných představ různých aktérů. Jsme vyvedeni ze samozřejmosti svého bytí a v situacích hledání světa společné rozmluvy stále znovu a znovu hledáme konsensus umožňující nám být spolu. Takovým hledáním, vyvádějícím nás z jistoty zamlčených předpokladů, je i tato kapitola Organizace jako sociální konstrukt Organizace jako věc a organizování jako činnost. Jaká je mezi těmito pojmy souvislost? Nápad, že není možné jedno bez druhého bude zavržen, protože tomu tak není. Zatímco organizovat lze i bez organizací, organizace se bez organizování neobejdou. Nápad, že organizace jsou, zatímco organizování se děje, zdůrazňující statičnost jedněch oproti dynamičnosti druhých, se týká času. Dění se odehrává v čase a vzít v potaz čas je dobrý nápad, který logicky vede do prostoru jako místa oněch dějů. Byl tak získán časoprostor a připravena situace, ve které se může podařit organizacím porozumět. Jen organizace (a o ty jde) se během dosavadního uvažování kamsi vytratily. Pokud jsou statické a nedějí se, nezavádí organizování do slepé uličky, ve které se toho sice mnoho děje, ale organizace v onom časoprostoru nejsou nikde? Kde bylo v té úvaze předčasně či pozdě odbočeno nesprávným směrem, kde došlo na cestě poznávání organizaci v onom časoprostoru k bloudění? Nejsou tam nebo tam jenom nejsou vidět? Co je zastřelo? Mohou být jinde? Odpovědi na tyto otázky lze najít při návratu na začátek, nebo ještě lépe kousek před začátek, těchto úvah Jednající aktér Aktér je člověk, který vědomě jedná. Aktér je aktivním tvůrcem a účastníkem událostí. Aktérovo jednání se odehrává v jednotlivých akcích tzv. sociálními praktikami. Vědomé jednání neznamená racionální jednání. V konkrétním jednání jsou vesměs zastoupeny jak emoce, tak racionalita, a to různou měrou. Aktérovo jednání je situační, v některé situaci jedná spíše racionálně, v jiné převáží emoce nad racionálním kalkulem. Pro své sociální praktiky disponuje aktér vzorci chování, které si vytváří v procesu socializace. 9

10 Jednání aktéra předchází jeho rozhodnutí, volba strategie jednání. Vzorce chování si lze představit jako soubor osvědčených sociálních praktik, použitelných pro standardní, opakující se sociální situace. S jednáním, které se v minulosti osvědčilo. je dobrá zkušenost a ta vede k jeho zapamatování si. Pokud je takto pozitivně zhodnoceno minulé chování a je rozhodnuto ho opakovat, mizí nutnosti volby v budoucnu a uvolňuje se kapacita pro rozhodování o čemkoliv jiném. Vzorce chování umožňují rutinní jednání. Čím rozmanitější jsou však situace, tím větší množství vzorců chování je pro rutinní jednání potřeba, přičemž každý z nich je vhodný pro klesající množství situací. Výběr vhodného vzorce chování pro konkrétní situaci se stává pro aktéra rozhodovací zátěží a jeho jednání se stává ne rutinním. V situacích, které se ve stále větší míře objevují v životě aktéra jako nové, nemůže aktér jednat v důvěře ve svou zkušenost a musí rozhodnout o jednání vhodném pro onu ojedinělou konkrétní situaci. Zvolená strategie je, stejně jako situace v níž je uplatněna, neopakovatelná. Je zbytečné uchovat ji jako vzorec chování neboť je návodem na jedno použití. Jestliže je soubor vzorců chování aktéra znázorněn jako kniha (někdy se pro soubor toho, co má aktér v přítomnosti s sebou z minulosti používá pojem příruční balík znalostí ), je zřejmý růstu její zátěže s ubýváním rutinního charakteru jednání a úlevy od ní s jeho ztrátou. Obr. 1.1: Rutinní jednání rutinní ne rutinní jednání dle návodu jednání jednání na jedno použití svoboda od situačního rozhodování svoboda k situačnímu rozhodování Aktérova volba strategie jednání v konkrétní situaci je výsledkem jeho interpretace sociální situace, ke které přistupuje poté, co se v ní orientoval. A protože aktérova interpretace je autorská, tzn. individuální a neopakovatelná, tak jako aktér sám (v optimismu interakčního paradigmatu), a aktér v přítomnosti se utvářel sociálními praktikami v minulosti, není ani v situacích návodů na jedno použití minulost vymazána. Jak se aktérova osobnost promítá do jeho jednání? Proč různí aktéři interpretují stejnou situaci různě, volí různé strategie svého jednání a konečně i jinak jednají? Zásadní je různost interpretací, od ní se vše dál odvíjí. Interpretující aktér přikládá situaci, tomu co se v ní děje a těm, kteří v ní jednají, určitý význam, důležitost, hodnotí ji. Konkrétní situaci poměřuje svým hodnotovým systémem, který si vytváří v procesu socializace, který má, a bez kterého by nebyl sociální bytostí. Význam, přikládaný jednotlivým hodnotám formuje aktérovy postoje, ty se pak projevují v jeho mínění a jednání. Pokud je např. pro aktéra důležitá čistota, bude jeho postoj ke špíně odmítavý a to se projeví v jeho rozmanitém jednání (bude vytírat podlahu, bude najímat uklizečku na vytírání podlahy, bude sbírat odpadky na ulici nebo v lese atp.). Význam, který aktér přikládá určitým hodnotám, vztahuje ke svým potřebám. Pro jejich uspokojování má k dispozici sebe (soubory svých hodnot, postojů a mínění) a 10

11 své zdroje, hmotné a nehmotné (kapitály: kulturní, sociální a ekonomický). Aktér tedy jedná v zájmu uspokojení svých potřeb; ve shora uvedeném příkladě má potřebu žít v čistém prostředí a v zájmu naplnění této potřeby jedná [42] Aktér jedná v čase Činnost se děje postupně, trvá po určitý čas. Někdy je to čas velmi krátký (pár minut), někdy delší (pár let). Někdy pár let uteče velmi rychle, někdy je pár minut nekonečných. Pokud se činnost děje, trvá v čase, je procesem. Činnost není možná mimo čas, v bezčasí. V pojmu proces je neoddělitelně spojeno jednání a čas. A také v běžné mluvě se čas vztahuje k činnosti. Čas aktér má či nemá vždy pro činnost, ve vztahu k ní, relativně, nikoliv absolutně. Někdy má hodně času a jindy nemá žádný čas, někdy čas ztrácí a jindy ho nalézá ačkoliv ho samozřejmě mají všichni aktéři pořád všichni stejně. Jak je to možné? Obr. 1.2: Relativnost času mám čas nemám čas Především je třeba zaznamenat dělení času, které je dělením činností. Nedělený čas je spojujen s představou jeho plynutí bez kouskujících ho událostí; aktér žije svůj život bez rozlišování činností na práci, zábavu atp., tzn. bez rozlišování času na pracovní, volný, ne volný atp. a nepociťuje tak jeho nedostatek; má na svoji činnost dost času. Nedělený čas byl ve středověku vnímán současně jako lineární (od stvoření světa k poslednímu soudu) a cyklický (dle zemědělské činnosti opakující se v závislosti na ročních obdobích). Určité činnosti patřily k létu a jiné k podzimu, ke každému létu a ke každému podzimu, děly se postupně a pravidelně. Život byl práce ve světle dne a odpočinek za tmy noci jiné dělení činností nebylo a proto také nebylo jiné dělení času. 11

12 Obr. 1.3: Nedělený čas lineární čas cyklický čas Vývoj od zemědělské k průmyslové civilizaci rozšířil činnosti člověka a rozdělil je do jednotek času, který byl měřen na minuty a vteřiny. Den, noc a roční období jako jednotky času ztratily v umělém prostředí měst a továren význam [68]. Dělený čas je vnímán kvantitativně. Čím více možných činností je nabízeno, tím více času není, ať čas svého života ždímá aktér sebe usilovněji (např. současným, místo postupným, vykonáváním činností). Převis nabídky činností nad aktérovými časovými možnostmi ho vede k poznání jeho omezené kapacity a vzdání se volby kvazivýběrem první přijatelné nabídky. Rozdělování činností v čase bývá označováno jako temporální segregace. Čím více je čas dělen, tím větší význam je přikládán nedělenému času, který je postrádán. Obr. 1.4: Dělený čas Měřený čas, který je pro všechny aktéry stejný, bývá někdy označován jako objektivní, kvantitativní, chronologický čas. Je to čas, jehož stálý tok je odměřován, např. letopočty, dny kalendářního roku nebo minutami pokračujícího dne. Chronologické pojetí času je nezávislé na aktérovi a jeho vnímání, je tzv. pozitivistické (několik minut, několik let). Aktér jedná v objektivním měřeném čase, který vnímá subjektivně a tak si vytváří svůj prožitý čas (rychlé roky, nekonečné minuty). Můj život je jen epizodou v vnějším zdání proudu času...vědomí mé vlastní nevyhnutelné smrti činí pro mě tento čas konečným. [15, str. 33]. Prožitý čas má v různých situacích pro aktéra různý význam, protože je vždy vztažen k jeho činnosti; je časem kvalitativním a na rozdíl od absolutního měřeného času časem relativním. Již starověk rozlišoval chronos (postupně plynoucí neosobní čas) a kairos (čas lidského jednání s důrazem na nevratnost ztracené příležitosti). Tab. 1.1: Čas absolutní a relativní čas charakteristiky chronologický kvantitativní absolutní objektivní prožitý kvalitativní relativní subjektivní Plynutí chronologického času bez možnosti jeho zastavení znamená, že i přítomnost uplývá, resp. čas je přítomností. V ní aktér jedná, v ní si ve své mysli 12

13 interpretuje minulost a očekává budoucnost. V proměňující se přítomnosti je minulost aktérem stále znovu a znovu reinterpretována a očekávání budoucích dějů jsou jím redefinována. Minulé události jsou neodvolatelné, ale odvolatelný je jejich význam. [68, str. 49]. Tak se v přítomném čase vzpomínkami a nadějemi propojují minulost s budoucností. Protože lidé žijí v přítomnosti, mohou se k minulosti nebo budoucnosti dostávat výlučně skrze přítomnost. Typicky lidské není žít pouhou přítomností, nýbrž schopnost tuto přítomnost přesáhnout. Mead soudí, že tím se lidé liší od zvířat, která žijí ve zcela nerozlišeném nyní. [68, str. 46]. Touha po lepších, šťastných časech někdy v budoucnosti je utopií času [65], Mannheim označuje vytoužené časy jako chiliasmy [33]. Zastavení neúprosně plynoucího času, bezčasí, prožívá aktér v událostech, jimž přikládá ve svém životě mimořádný význam a vzpomínku na onen time out si nese do budoucna. V přemíře činností a možností hledá stále častěji možnost přerušit svoje aktivity (čas), zahledět se do sebe a připravit se tak na jednání v očekávaném budoucím čase. Aktér jedná v přítomnosti na základě minulosti pro budoucnost a tak vytváří časovou kontinuitu událostí svého života a souvislost svého příběhu Aktér jedná v prostoru Aktér žije svůj život nejen v konkrétním čase od narození do smrti, ale také v konkrétním prostoru. Činnost aktéra není možná nejen mimo čas, ale ani mimo prostor. Aktér jedná nejen někdy, ale též někde. Takové zakotvení aktéra a jeho činnosti se při poznávání osvědčilo, je s ním dobrá zkušenost: Sociální věda se v praxi zakládá na zvláštním, i když nepřiznaném, vidění prostorovosti. [73, str. 35]. Prostor má určitý rozměr a je ohraničen, tzn. že ho lze kvantitativně určit a dělit. V prostoru jsou určité prvky, mezi nimiž jsou vztahy a odehrávají se v něm určité procesy, tzn. že je možné popsat a analyzovat jeho kvalitu. Prostor umožňuje zvolit si bod, z něhož je na něj (do něj) nahlíženo a který dá úhel pohledu. Tato obecná východiska úvah o prostoru jako místu aktérova jednání přinášejí mnohé pochybnosti a otázky, které už naznačil opakovaný výskyt slova určitý (ve smyslu jeden z mnoha). V jakém prostoru aktér jedná? Kde jsou jeho hranice a jak se prostor dělí? Jak se prostory propojují a sdílejí? Kde je ta poslední hranice, za kterou už svůj bod neumístíme? Těmito otázkami je nastolen nejprve problém demarkace prostoru, řečeno s M. Weberem, tedy jeho vymezení a označení na základě zvoleného kritéria [52, str. 11]. Aktér jedná v sociálním prostoru a na tento prostor je třeba nyní zaměřit pozornost. Sociální prostor je prostor, ve kterém aktéři uskutečňují své sociální praktiky. Sociální prostor musí tedy současně splňovat dvě podmínky: jsou v něm aktéři mezi aktéry se odehrává sociální interakce. V tomto pojetí není sociálním prostorem ulice bez lidí, není jím ulice s jedním osamělým nočním chodcem, není jim ulice s jedním bloudícím řidičem pomalu projíždějícího auta a není jím ani ulice, na jejímž rohu krmí hodná paní toulavé kočky. V okamžiku, kdy se řidič a chodec ocitnou v ulici současně, první z nich třeba před chodcem přibrzdí a ten druhý popoběhne, stává se ulice sociálním prostorem (došlo k sociální situaci). Pokud současně paní předčasně ukončí krmení a vejde do 13

14 domu, protože se jí vylekané kočky rozprchly, dochází sice v sociálním prostoru k většímu počtu sociálních interakcí (zahušťuje se), ale nestává se o nic více sociálním než v předcházející situaci, jejímž paní nebyla aktérem. Její interakcí s oběma aktéry předchozí situace se však sociální prostor zvětšil. Znamená to, že hranice sociálního prostoru je dána jeho aktéry a jejich interakcemi. Dále bylo na příkladu ulice zjištěno, že sociální prostor je proměnlivý: jednak vzniká a zaniká spolu se vznikem a zánikem sociálních situací a jednak se v závislosti na jejich průběhu mění jeho velikost a hranice. Ulice bez lidí byla jakýmsi připraveným dějištěm, statickým urbánním prostorem domů, lamp, parkujících automobilů a odpadků; s příchodem aktérů ožila a po odehrání sociální situace pozbyla charakteru sociálního prostoru. Sociální prostor je prostor jednání, aktivity, je dynamický, je tvořen sociální sehrávkou (společným jednáním aktérů). Teď už je možné lépe porozumět představení aktéra jako tvůrce, který svým jednáním v sociálních situacích tvoří sociální prostor v němž sociální interakce vyúsťují v sociální vztahy. A také je možná odstraněna z těchto úvah otázka po oné poslední hranici sociálního vesmíru, protože je zřejmá její nepatřičnost. Takto chápaný sociální prostor je vztažen k aktérům bez kterých není, tzn. že je relativní. Ale: jestliže jsou ta dějiště pro jednání aktérů připravena a pak jimi čas od času používána, pak zde jsou trvale přítomna jako potenciální sociální prostory a ty nelze v těchto úvahách pominout. Pomozme si představou otáčivého jeviště s dekoracemi připravenými pro několik obrazů, tj. s připravenými několika výsečemi, v nichž se bude děj odehrávat. Vždy jen ta výseč, na které jsou v té chvíli herci, se otočí k divákům, nasvítí a odehrává se příslušný obraz. Po ukončení této části hry se dějiště odstraní z pohledu diváků, otočí se ze záře reflektorů do tmy, a čeká na svoji chvíli (možná už nikdy nepřijde). Rovněž po skončení představení vyprázdněná budova divadla přestane být sociálním prostorem a stane se jím opět tehdy, až se v ní setkají lidé. Pro svá společná jednání jsou aktéry vytvářeny mnohé různé prostory, do nichž přicházejí a z nichž odcházejí s různou četností a pravidelností: prostory veřejné (parky, náměstí, kavárny, knihovny, obchody, úřady, hřiště a plovárny) i soukromé (posezení na zahradě, okolo jídelního stolu). Potenciální sociální prostor je tedy prostor, který má šanci stát se sociálním, pokud se v něm setkají lidé mezi nimiž dojde k sociální interakci. Potenciální sociální prostor je reálné místo, které lze pozorovat, zdokumentovat a popsat prostřednictvím různých údajů (adresou či parcelním číslem, rozlohou plochy, objemem, prvky aj.). Takto chápaný sociální prostor existuje mimo aktéry a jejich vztahy, tzn. že je absolutní. Absolutní sociální prostor je kvantitativní a tudíž měřitelný, zatímco relativní sociální prostor je sehrávaný, prožívaný, a tudíž kvalitativní. Relativní sociální prostor trvá v omezeném čase sociální situace, zatímco absolutní sociální prostor má trvalý charakter, tzn. že absolutní a relativní sociální prostor mají odlišnou temporalitu. Vztah mezi absolutním a relativním sociálním prostorem lze do jisté míry přirovnat ke vztahu mezi absolutním a relativním časem. Tab. 1.2: Prostor absolutní a relativní prostor charakteristiky potenciální kvantitativní absolutní objektivní sehrávaný kvalitativní relativní subjektivní 14

15 Aktéři dávají svým jednáním relativnímu sociálnímu prostoru dynamiku, zatímco absolutní sociální prostor bez aktérů je statický. Absolutní a relativní sociální prostor mají tedy odlišnou dynamiku. Je tak uvažováno o čase a prostoru v propojování makro mikro úrovně. Obr. 1.5: Makro mikroúrovňové určení prostoru a času makroúroveň čas chronologický (absolutní) sociální prostor potenciální (absolutní) čas prožitý (relativní) sociální prostor sehrávaný (relativní) mikroúroveň A hned si někteří mohou takovou představu zpochybnit: vždyť místa, v nichž se ke vzájemným činnostem aktéři setkávají jsou lidským výtvorem stejně jako měření času, a není li jím i čas? Pochybovači budou ti antropocentristé, kterým není vlastní představa času a prostoru stvořeného bez člověka. A ti, kteří nepochybují si připomenou, že Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. I řekl Bůh: Buď světlo! A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první...i řekl Bůh: Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš A stalo se tak. A souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že je to dobré. [5, str ]. Ať byly představy o sociálním prostoru v průběhu posledních zhruba sedmdesáti let ovlivněny více tou či onou vědou, vždy postihovaly vztahy mezi lidmi a zdůrazňovaly rozhodování jedince na základě jejich hodnocení. Představy, které byly více ovlivněny fyzikou, v něm spatřovaly jakési silové pole vzájemného přitahování a odpuzování na rozdíl od představ rozmanitějších vztahů, ovlivněných především psychologií. Za určité grafické znázornění sociálního prostoru lze považovat sociální atom J. L. Morena [51], byť ho vztahuje k jedinci a jeho pouze socioemociálním vztahům (nikoliv k sociálním situacím s jejich dynamikou). Podstatná je pro přirovnání jeho prostorovost a vrstevnatost, kdy jednotlivé vrstvy jsou ohraničeny a jejich rozsah je 15

16 dán významem vztahů. Sociální atom má dvouvrstevné jádro, ve kterém jsou vztahy s individui, které jedinec považuje pro sebe za významné; vnitřní jádro (1) je tvořeno reálnými a vnější jádro (2) očekávanými vztahy. Jádro sociálního atomu je odděleno od následující vrstvy tzv. sociálním prahem (3), za nímž jsou vztahy s individui, které jedinec zná a této známosti nepřikládá osobní význam (4). Obr. 1.6: Sociální atom J. L. Morena Zdroj: Petrusek, M.: Sociometrie. Svoboda, 1969 (upraveno) Za jiné znárornění sociálního prostoru (prostřednictvím nikoliv koule, ale jehlanu) lze považovat např. klasický stratifikční model W. L. Warnera, ve kterém jsou vztahy mezi soubory jedinců patřících do téže vrstvy hierarchické a hranice vrstev otevřené sociální mobilitě [42] a také různá grafická znázornění sociálních vztahů či struktur, byť v prvém případě je sociální prostor mnohdy ve svém modelu zamlčen. Obr. 1.7: Strukturovaný sociální prostor Je vidět, že aktéři tvoří při svých sehrávkách sociální prostory souběžně i následně. Aktér provádí své sociální praktiky v situacích, které následují jedna za druhou (nemůže být na více místech současně, tzn. že nemůže prožívat koexistenci sociálních situací jichž je aktérem jedná jen v přítomnosti) a tak tvoří příběh svého života v posloupností sociálních prostorů. Některé sehrává opakovaně (na stejných místech, se stejnými aktéry, viz přirovnání k otáčivému jevišti), v jiných se neocitne více než jednou. Přechod z jednoho prostoru do druhého je různě zřetelný a obtížný: Přechod mezi realitami je vyznačen zvednutím a spuštěním opony [4, str. 31]. V téže přítomnosti ovšem jiní aktéři spřádají své životní příběhy spolu s jinými aktéry v jiných sociálních prostorech, tzn. že všechny tyto sociální prostory koexistují. Aktéři po dobu trvání sociální situace vytvořený sociální prostor sdílejí 16

17 při vědomí jiných sociálních prostor jiných aktérů ve stejném čase: Vím, že náhled ostatních na tento svět není totožný s mým. Mé zde je jejich tam [4, str. 29]. Představy o prostorách šťastného života kdykoliv, mimo čas, jsou utopiemi (na rozdíl od představ šťastného života v budoucím čase kdekoliv v chiliasmech) [33]. Někdo možná přijme pojem utopie jako obecné označení touhy po lepším budoucím a vedle utopie času vezme v úvahu utopii místa. Ta mohou být jak utopiemi o jakýchsi ostrůvcích (štěstí, dobra) v prostoru, tak utopiemi o celých (šťastných, dobrých) prostorech [65] Sociální interakce v časoprostoru Aktér ve sdíleném sociálním prostoru jedná situačně, tzn. že volí okamžitou strategii svého jednání, která je stejně jedinečná a neopakovatelná jako sama tato situace. Situační strategie aktéra vzniká v interakci s ostatními aktéry ve sdíleném sociálním prostoru a tak je tomu u každého z oněch aktérů. Jak ti druzí aktéři ovlivňují jednání aktéra? Z jejich jednání aktér usuzuje jací jsou (jaká mají pravidla jednání, jaké zaujímají postoje k předmětu situace a jaký mu přikládají význam), tzn. vytváří si představu nejen o nich, ale i o jednání, které od něj očekávají a této představě (jeho osobností omezenému poznání) přizpůsobuje svoje jednání v sociální situaci, kterou prožívá spolu s nimi. Někteří aktéři jsou pro něj důležitější než jiní, více než na ostatní na ně dá a interpretaci toho, jaké od něj tady a teď tito významní druzí očekávají jednání přikládá větší význam než interpretaci očekávání ostatních druhých, tzn. že ovlivňuje více jeho situační strategii. Tak dochází k situační sehrávce zjevných akcí, při nichž se aktéři pozorují a při nichž spolu komunikují a v jejichž průběhu permanentně reinterpretují nejen ty druhé a jejich očekávání, ale i sebe a svá očekávání. V interakci dochází ke vzájemnému poznání a sebepoznání (vytváření představy aktéra o sobě a svém očekávání vůči sobě a vytváření představy aktéra o těch druhých a jejich očekáváních vůči němu) a toto poznání dává následně charakter jeho jednání Každou skutečnost lze studovat ze dvou různých hledisek. Můžeme usilovat o její poznání a pochopení, nebo si můžeme předsevzít, že ji budeme hodnotit. [12, str. 49]. Při tomto poznávání je vkládána sociální zkušenost z minulosti do přítomnosti pro budoucnost (aktér jedná vždy v přítomnosti pro budoucnost) a je proměňována sebepředstava aktéra. 17

18 Obr. 1.8: Vytváření sebepředstavy v sociální interakci aktér aktérova sebepředstava X aktér X aktérova sebepředstava X + 1 X. situace sociální interakce X + 1. situace sociální interakce čas Znamená to, že sociální interakce je zpětnou vazbou? V současnosti velmi frekventovaný pojem systémových pojetí celků vychází z poznání, že zpětná vazba umožňuje trvání přírodních živých a neživých systémů. Obecně zpětná vazba informuje o reakci jednoho systému na projevy jiného systému a umožňuje tak učit se z chyb a opakovat úspěchy [57]. Je li aplikován obecný princip zpětné vazby na sociální jevy, tzn. že ji umístíme do sociálního prostoru, ve kterém je v sociální situaci reinterepretováno minulé sociální jednání za účelem volby strategie přítomného jednání pro budoucnost, převypráví se jenom letmo pojem sociální zkušenost a zjistí se malá výstižnost obecného pojmu zpětná vazba pro sociální jevy Sociální konstruování reality Co je na zjevné akci pozorovatelné, to jsou aktéři a jejich sociální praktiky, projevy (pět osob se pozdravilo, někteří si podali si ruce a všichni se posadili ke stolu). Zjevná akce se odehrává v časoprostoru, nelze ji z času a prostoru vyvázat. Je možné ji popsat s pomocí smyslů a pořídit o tom záznam (např. obrazový či zvukový). Popis však nepřinese poznání oné sociální situace, k němu je potřeba ji interpretovat (co se děje?). A o interpretaci těch druhých se lze dozvědět jen z jejich výpovědi nebo na ni usoudit interpretací jejich jednání. Co z toho je realita? Pokud přijmeme odpověď, že reálné je pouze to, co je možné vidět, slyšet, nahmatat atp., pak je sociální jednání nereálné, tzn. nereálné je to co se děje, čili procesy a reální jsou pouze aktéři a výsledek jejich jednání (postavený dům, vykonaná zkouška, vydaná kniha aj.). Takovou odpověď v zásadě volí klasická tzv. formální sociologie. Pokud zní odpověď, že vše co aktér činí je realitou, pak je soustředěna pozornost především na vztahy mezi aktéry vytvářené v sociálních situacích. Takovou odpověď v zásadě volí klasická tzv. vztahová (neformální) sociologie. V současné sociologii je přijímána představa reality vytvářené v sociálních procesech, jejichž analýzou se zabývá sociologie vědění: Realita je vlastnost náležející jevům, kterým přisuzujeme existenci nezávislou na naši vlastní 18

19 vůli [4, str. 9].V běžném životě se aktér zabývá otázkou reality jen v těch situacích, pro jejichž pochopení svůj výklad reality potřebuje (proč mně odsuzují když já takový jak mně zřejmě oni vidí nejsem: moje představa o jejich představě o mně je v rozporu s moji představou o mně kdo jsem skutečně, reálně?). Realita každodenního života je organizována podél osy tady, jíž je mé tělo, a osy teď přítomného okamžiku. To, co mně tady a teď v každodenním životě potkává, je mým vědomím považováno za nejreálnější realitu. To znamená, že každodenní život prožívám ve smyslu různých stupňů blízkosti, jak prostorové, tak časové. [35, str. 28]. Předmoderní pojetí poznávání reality je poznávání myšlením v jehož procesu dochází k osvětlování reality (a zase je tu ono nasvícení dějiště ). Moderní pojetí poznávání reality je poznávání odhalováním reality (ono procházení oponami) a postmoderní pojetí poznávání reality je poznávání konstruováním reality (aktér svojí činností tvoří sociální realitu). Tak se poznávání vyvíjelo od kontempletativní přes mechanickou po konstruktivní racionalitu [54]. Sociální realitou je tedy představa aktérů o ní. Tyto představy jsou zkoumány, z jejich shody pochází radost a z jejich rozporností trápení. Aktér se těší ze společnosti aktérů se stejným viděním světa a vyhýbá se společnosti těch aktérů, kteří vidí svět jinak. Do svého světa vpouští představu o sociální realitě, která je mu blízká a uzavírá ho před představami, které mu jsou vzdálené. Tak si v časoprostoru konstruuje své představy sociálního světa a stává se svými aktivitami jeho tvůrcem: Vědění je sociálně konstruováno [73, str. 98]. Pozoruhodný je Thomasův teorém, jímž americký sociolog již před téměř stoletím konstatuje nereálnost reality : jestliže je určitá situace lidmi definovaná jako reálná, pak je reálná ve svých důsledcích. Vytvářením představy o realitě je realita tvořena, tzn. že realita je sociálně konstruována. Je konstruována jednáním aktérů v sociálním časoprostoru, tj. v prostoru sdíleném a čase prožívaném v sociálních interakcích s druhými aktéry, ve vzpomínkách na sociální situace minulosti a v očekáváních budoucích sociálních sehrávek. V tomto propojování prožívaných časů a prostorů si aktér uvědomuje svoji omezenost v časech a prostorech (je tady a teď, byl a bude tehdy a tam): Různé objekty se vědomí jeví jako základní prvky různých sfér reality. Z toho plyne, že mé vědomí je schopno se pohybovat v různých oblastech reality. Jinými slovy uvědomuji si, že svět sestává z bezpočtu realit. [35, str. 27]. Sociální prostory, v nichž aktér nejedná, nepoznává prožitkem, zkušeností, ale zprostředkovaně. Zatímco sociální prostor aktérova zde je prostorem jeho prožívání, je prostor aktérova poznávání sociálních dějů nejen zde, ale i tam. V sociálním prostoru sociálních praktik, který je jedním z mnoha koexistujících prostorů sociálních realit, je aktér sociálně zakotven a sociální prostor obecně lze poznávat pouze jeho prostřednictvím. Poznání učiněné v aktérově partikulárním sociálním prostoru je zobecňováno na sociální prostor jako takový (jeho zkušenost s životem ve městě mu přináší poznání městského života). Aktérovo umístění v sociálním prostoru dává úhel jeho vidění sociální reality, kterou vztahuje, relacionizuje, k sobě (tzn. že není schopen absolutního, ne vztahového, poznání). Mannheimovské omezení poznávání sociální reality partikularismem a relacionismem lze překonávat v procesech distancování. Vzdálením je získán odstup, přehled, nadhled. Distancování se může v sociální interakci odehrávat třemi 19

20 způsoby, z nichž první dva přinášejí bezprostřední poznávání sociální reality prožitkem a třetí její zprostředkované poznávání myšlením [33]: přechodem z jednoho do druhého partikulárního sociálního prostoru migrací přechodem z jednoho do druhého partikulárního sociálního prostoru mobilitou diskusí o různých interpretacích při setrvání ve svém partikulárním prostoru. Rozmanitými interpretacemi sociální reality se stává předmět poznání jasnější [4, str. 17]. Proto Je důležité přijmout koexistenci různých interpretací nejistého a složitého světa. Pouze pluralita universalismů nám umožní pochopit bohatost sociálních skutečností, ve kterých jsme žili s žijeme [73, str. 68]. Za sociálně nezakotvené aktéry byla K. Mannheimem pokládána inteligence, V. Paretem různé společenské elity a obecně lze říci, že předpokladem distancování je vzdělání, které z partikulárního prostoru sociálně vyvazuje Organizace jako sociální konstrukt Svět je časoprostorově uspořádán, má svůj pořádek, řád: nahoře je nebe a dole je země, s východem slunce nastává den a s jeho západem noc. Nebe a země, den a noc jsou prvky světa, stejně jako jednotlivé kusy nábytku jsou prvky celku zařízení pokoje a stejně jako třeba pole s kukuřicí je prvkem celku pozemků katastrálního území. Jde tedy vždy o uspořádání prvků v prostoru (celku). Někteří aktéři velmi potřebují znát uspořádání prvků mezi nimiž se pohybují (např. kde je hranice onoho pozemku a v jakých procesech byla vymezena) a některým naopak velmi vyhovuje život bez představy o takovém uspořádání. Někteří k životu potřebují vědomí uspořádanosti světa, jiným vyhovuje žít s představou neuspořádanosti a chaosu. Ti první hledají nejen poznání onoho řádu, ale pravděpodobněji než ti druzí vykonávají činnosti uspořádávání (kdo, když ne my?). Rovnají židle u stolu, uklízí pohozený svetr na jeho místo ve skříni, vyhání kočku z jídelny, připravují zahradu na zimu a občas možná přestavují nábytek v pokoji. Činnost uspořádávání prvků v celku je organizováním. Někteří jsou častěji aktéry organizačních procesů, organizátory, než jiní. Pozoruhodná je záměrnost uspořádávání: uspořádává se s cílem naplnit tu či onu představu řádu (oblečení ve skříni a zvířata na dvorku). Organizování je tedy vždy záměrné uspořádávání prvků do žádoucího řádu. Žádoucího z jakého hlediska? Z hlediska účelu jehož dosažení je cílem organizátora. pokud je jeho cílem mít uklizenou domácnost, přemístí odhozený svetr do skříně; pokud je jeho cílem podávat při rodinné večeři neinfikované jídlo, kočku do jídelny nepustí; pokud chce mít dobrou úrodu na zahrádce i napřesrok, připraví ji na zimní odpočinek. V procesu organizování vždy dochází ke změně uspořádání prvků v čase na ose minulost přítomnost - budoucnost, organizuje se tedy v časoprostoru (jistě, vždyť jednání mimo něj není možné). 20

21 Obr. 1.9: Organizování situace před organizováním čas situace po organizování Uspořádané prvky tvoří strukturu prostoru. Má li tedy celek prvky, je strukturován. Pokud je prostor záměrně restrukturalizován, pak jsou prvky organizovány (uspořádávány); důležité je neopomenout onu podmínku: pokud (protože prvky se strukturují též spontánně bez organizátorů). Prvky v prostoru jsou organizovány účelově s ohledem na jeho funkčnost (podstatu, smysl). Od přemístění nábytku v pokoji si aktér např. slibuje, že se v něm bude cítit příjemněji (pokud to je pro něj v pokoji podstatné) nebo zvětšení plochy pro dětské hry (pokud je toto významnou funkcí jeho pokoje). Jakým uspořádáním je toho dosaženo? Některé kusy nábytku jsou dány blíže k sobě a některé možná na či nad sebe; některé se budou vedle sebe doplňovat a jiné budou působit svým kontrastem: organizováním se mění spolu s umístěním prvku tam též vztahy mezi prvky jak. Zatímco prostor pokoje s prvky nábytku je postižitelný smysly a dosažení cíle organizování je pozorovatelné, je zhodnocení dosažení cíle organizování v jiných prostorech obtížnější. Bude li si např. aktér organizovat čas s cílem lépe stíhat, co bude považovat za svědectví o jeho dosažení? Prostor, který je cílevědomě (záměrně, účelově, funkcionálně) strukturován je tím kultivován; není bez aktéra, je skrze aktéra, je jeho výtvorem a je tudíž součástí kultury, ať hmotné (materiální) či nehmotné (nemateriální). Prvky sociálního prostoru jsou lidé, kteří ho sdílejí. Sdružují se do souborů osob, které tvoří sociální útvary: Soubor prostorových struktur, o nichž sociální vědci předpokládali, že se jejich prostřednictvím organizují životy... [73, str. 35]. Sdružování, sociální integrace, vyvěrá z různých zdrojů, jakými jsou např. moc autorita nebo zájem. Sociální útvary jsou formy sociální integrace [42]. Uspořádání individuí v sociálním prostoru tvoří sociální strukturu. Spontánně (neformálně) se lidé strukturují do třech forem sociální integrace, kterými jsou společenství, sociální skupina a společnost. Záměrná (formální) strukturace (organizování) se odehrává ve čtvrté, historicky nejmladší formě sociální integrace, kterou je organizace. Civilizace vděčí za svůj vznik spolupráci sdružených jednotlivců a po sobě jdoucích generací; je tedy vysloveně společenským dílem. [12, str ]. Organizace jsou tedy, stejně jako jiné formy sociální integrace, sociálním konstruktem. Reálné nejsou soubory osob a vztahy mezi nimi, reálný je člověk, 21

22 který realitu svojí činností konstruuje. Organizace je tvořena reálnými aktéry; má svoje sídlo, adresu, většinou svůj majetek, vytváří reálné produkty hmotného či nehmotného charakteru, ale sama o sobě není: Veškeré osudy lidí v moderní společnosti jsou závislé na fungování organizací, které existují jen pokud se lidé chovají tak, jako by existovaly. [23, str. 100]. Organizace jsou pro nás abstraktními, expertními systémy, jimž nerozumíme a nemáme jinou možnost jak přežít, než v ně důvěřovat [15]. Název organizace je pojmenováním neexistujícího; o absurdnosti tohoto světa svědčí např. organizace, které jsou vyprázdněné od lidí, činností a produktů, jsou bezobsažnými značkami nezakotvenými v sociálním prostoru; organizace, které přestaly být sociálním prostorem a zůstala z nich jen prázdná forma, slupka, vysoce ceněné jméno. 22

23 1.2. Organizace jako nástroj Jestliže se rozmanití lidé sdružují do rozmanitých sociálních útvarů, protože jim to pomáhá uspokojovat jejich rozmanité potřeby, jaké potřeby je přivádějí do organizací? Jsou to potřeby, které mohou být uspokojovány i v jiných formách sociální integrace nebo jsou to specifické potřeby, pro jejichž uspokojení jsou organizace nezbytné? Pokud nejsou organizace nezbytné, tzn. že jsou jedním ze sociálních útvarů pro který se lidé při uspokojování svých potřeb rozhodují, proč tak činí? V čem tkví jejich výhodnost? A pokud jsou organizace nezbytné, v čem tkví jejich jedinečnost? Jak je to možné, že organizace stále více a více prostupují život aktérů, že žijí stále více a více ve světě organizací? Znamená to, že mají jiné potřeby než měli jejich předci? Nebo přinesl civilizační vývoj rozvoj organizací z jiných důvodů? Slovo organizace má svůj původ v řeckém slovu pro nástroj. Otázka tedy zní jaký je to nástroj (popis organizace) a pro její lepší pochopení je věnována pozornost jeho proměnám v čase. Uvažování v této kapitole je tedy vymezeno sociálním prostorem jedné organizace, jedná se o interní prostředí organizace Znaky organizace Osvědčený způsob popisu je výčet charakteristik, podstatných rysů. Má li být popsána organizace jako takovou, organizace vůbec, organizace jako věc, pak je hledáno to, co mají jedinečné organizace společného, a tomu je přikládán podstatný význam, tzn. že se stává znakem organizace. Zjištěný soubor znaků je pak přikládán na každý jednotlivý sociální útvar a postupným porovnáváním znak po znaku se dochází k poznání, zda se jedná či nejedná o organizaci. V prvním případě vykazuje testovaný sociální útvar všechny předpokládané znaky a ve druhém případě nikoliv. Nejprve je tedy vytvářena cestou od jedinečného k obecnému představa o organizaci vůbec a poté cestou od obecného k jedinečnému zkoumána konkrétní organizace. Vytvořený obecný model lze též chápat jako pracovní hypotézu verifikovanou na jedinečných organizacích. Čím častěji je hypotéza ověřena, tím více je stvrzována její funkčnost a není potřeba ji měnit. Intenzivní hledání znaků organizace se odehrálo v euro americkém prostoru začátkem 20. století, kdy nastala v procesech industrializace a urbanizace historicky nová sociální situace. Vědecké poznatky a nové technologické postupy umožnily transformaci dřívější rozptýlené řemeslné výroby do koncentrované tovární výroby; ta se koncentrovala u energetického zdroje (kterým bylo především uhlí) nebo v jeho dopravní dostupnosti (především nákladní železniční dopravou). Tak vznikaly výrobní organizace (továrny) v blízkosti dolů a železničních tratí. Tam přicházeli lidé, dosud žijící rozptýleně ve venkovské krajině, za prací. Technologický vývoj vedl ke zvýšení produktivity zemědělské práce a tak je uvolnil pro práci v průmyslu. Ten také umožnil dopravu potravin na větší vzdálenosti a vytvořil tak větší sociální prostor pro směnu průmyslových a zemědělských produktů. Koncentrace průmyslové výroby vedla ke koncentraci obyvatel do stále se zvětšujících sídel (zvětšujících se nově nejen do šířky, rozlohy, ale stavbou bytových domů též do výšky, objemu). Přicházející venkované byli vyvázáni nejen ze svých tradičních pracovních pozic, ale ztratili rovněž své rodové zázemí, které jim poskytovalo vše potřebné k životu. Tak se ve zvětšujících se městech (rozlohou i počtem obyvatel) vznikaly a rozvíjely organizace poskytující služby. Velké množství městských 23