Motivace v poradenském procesu na úřadech práce

Transkript

1 Institut trhu práce Národní vzdělávací fond, o.p.s. Opletalova 25 Praha Motivace v poradenském procesu na úřadech práce Říjen 2008 Pilotní systémový projekt ITP realizuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR spolu s dalšími partnery, kterými jsou Hospodářská komora ČR, Národní vzdělávací fond a úřady práce v pěti krajích. Hlavním cílem projektu je zkvalitnění, rozšíření a modernizace služeb zaměstnanosti. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Registrační číslo projektu CZ / /0008.

2 Klíčová aktivita č. 6 Analýza a návrh optimalizace poradenského systému ve veřejných službách zaměstnanosti Realizace této klíčové aktivity je v rámci projektu ITP v gesci úseku Střediska podpory poradenských služeb Národního vzdělávacího fondu, o.p.s. Vedoucí manažer: Ing. Zuzana Freibergová Autorský tým: PhDr. Zuzana Hadj Moussová Mgr. Zdeňka Procházková Motivace v poradenském procesu na úřadech práce 2

3 Obsah 1 Úvodem Co je motivace? Pojem motivace Teorie motivace Zdroje motivace Proces motivace Faktory ovlivňující motivaci Vnitřní faktory ovlivňující motivaci Sebepojetí Atribuční procesy Místo kontroly Naučená bezmocnost Vnímaná osobní zdatnost Výkonová motivace Vnější faktory ovlivňující motivaci Vliv kultury Vliv předsudků a stereotypů Motivace u nezaměstnaných Sebepojetí - sebehodnocení Explanační atribuční styl Místo kontroly Naučená bezmocnost Vnímaná osobní zdatnost Poznámka na závěr: Motivace v praxi úřadu práce Pokles nebo ztráta motivace Způsoby podpory motivace Podpůrné diagnostické nástroje Poradenské programy Typy klientů z pohledu motivace Nejčastější metody a techniky používané poradci pro zprostředkování Metody a techniky používané ve speciálním poradenství Skupinové formy poradenství Job club Poradenské programy Motivace v poradenském procesu na úřadech práce 3

4 5.7.2 Individuální formy speciálního poradenství Bilanční diagnostika Testy COMDI Závěrem Použitá literatura Motivace v poradenském procesu na úřadech práce 4

5 1 Úvodem Tento text vznikl pro potřeby klíčové aktivity č. 6 projektu Institut trhu práce, která se zabývá poskytováním poradenských služeb na úřadech práce. Jejím cílem je zmapovat a zhodnotit současný stav poskytování poradenských služeb na úřadech práce, zjistit jejich silné a slabé stránky a navrhnout možné změny tak, aby tyto služby odpovídaly evropskému standardu, byly v souladu se soudobými principy poskytování poradenských služeb a etickým kodexem, používaly moderní poradenské postupy, metody a informační a komunikační technologie a odpovídaly potřebám klientů. Jedná se o ty informačně-poradenské služby, které jsou důležitým prvkem pro začleňování nezaměstnaných osob zpět na trh práce a významným faktorem prevence nezaměstnanosti pro ty, kteří se chystají na trh práce teprve vstoupit nebo jsou ztrátou zaměstnání ohroženi. V dnešním pojetí jsou chápány jako informačnězprostředkovatelsko-poradenské služby. Dovednost poradenských pracovníků úřadů práce ovlivňovat motivaci uchazečů o zaměstnání je jedním předpokladů výkonu jejich povolání. Tuto dovednost využívají při každodenním kontaktu se svými klienty, kdy na ně poradensky působí, a nezáleží na tom, zda se jedná o klienty, kteří se ocitli bez zaměstnání nedávno, nebo zda patří do skupiny dlouhodobě nezaměstnaných. Téma motivace je na jednu stranu velice zajímavé, na druhou značně složité a je o něm k dispozici jen velice málo studijního materiálu, který by byl využitelný a inspirující pro praktiky úřadů práce. To bylo důvodem, proč vznikla myšlenka na tuto publikaci. Nejdříve byla oslovena Mgr. Zdenka Procházková z Úřadu práce v Jičíně, která přispěla svým praktickým pohledem a příklady z praxe (kap. 5). Dodatečně byla k tématu přizvána PhDr. Zuzana Hadj Moussová z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, která obohatila publikaci o ucelený teoretický přehled (kap. 2. až 4.). Oběma autorkám tímto velice děkuji Zuzana Freibergová Motivace v poradenském procesu na úřadech práce 5

6 2 Co je motivace? 2.1 Pojem motivace Jako u většiny pojmů v psychologii je i u motivace příznačné velké množství různých definic, které nejčastěji závisejí na teorii, ze které vychází autor té které definice. Odborná veřejnost se zatím nedokázala sjednotit na tom, co je pod tímto termínem třeba rozumět. Situaci komplikuje ještě to, že i když se primárně jedná o psychický jev, je tento termín velice široce používán v ekonomické praxi, manažery a podnikateli. Proto je hned na počátku nutné vyjasnit si, ze jakého vymezení motivace budeme nadále vycházet. Výraz motivace slyšíme a používáme takřka každodenně, vždy když se ptáme, co vede lidi k tomu, aby se chovali určitým způsobem. Vycházíme přitom ze zkušenosti, že i chování, které je pro nás aktuálně nepochopitelné, musí mít nějakou příčinu, objevuje se z nějakého důvodu. Závisí přitom na kontextu, v jakém je slovo použito. V detektivce hledá vyšetřovatel motiv pachatele zločinu, reklamní agentura zjišťuje, co by zákazníky motivovalo k nákupu určitého zboží, přitom je motivována finanční odměnou za vykonanou práci. Rodič nebo učitel, který se ptá dítěte: "Proč? (... se neučíš,... jsi to udělal...), pátrá po motivaci jeho chování. Uchazeč o zaměstnání se motivačním dopisem snaží přesvědčit potencionálního zaměstnavatele, že je pro něj tím pravým zaměstnancem, zaměstnavatel hledá způsoby, jak zvýšit motivovanost svých zaměstnanců k vyšším výkonům. S příklady z praxe bychom mohli pokračovat dále, protože motivace prostupuje každý úsek našeho života soukromý i veřejný, zjednodušeně by se dalo říci, že není-li motivace, neděje se nic. Podívejme se teď, jak vymezují motivaci některé odborné texty starší i modernější: Malá encyklopedie současné psychologie 1977: Motivace zahrnuje celek těch vědomých a nevědomých psychických faktorů, na jejichž základě se uskutečňuje naše chtění a jednání. Nakonečný 1996, str. 12: Nakonečný 1998, str. 454: Čáp 2001: Pavelková 2002, str. 12: Zimbardo a kol. 2003, str. 356: Pojem motivace vysvětluje psychologické důvody jednání. Koncept motivace je vědecký konstrukt, který má vysvětlit variabilitu cílů či důvodů lidského jednání. Motivace je souhrn hybných činitelů v činnostech, učení a osobnosti....(motivace je) souhrn činitelů, které podněcují, směrují a udržují chování člověka. Motivace je obecný termín pro všechny procesy, které se podílejí na započetí, směřování a udržování fyzických a psychických aktivit. Motivace se projevuje Motivace v poradenském procesu na úřadech práce 6

7 wikipedia.cz: wikipedia.com: různě, ale vždy zahrnuje psychické procesy, které vybírají a zaměřují naše chování. Motivace je psychický proces vedoucí k energetizaci organismu. Motivace usměrňuje naše chování a jednání pro dosažení určitého cíle. Vyjadřuje souhrn všech skutečností radost, zvídavost, pocity, očekávání, které podporují nebo tlumí jedince, aby něco konal nebo nekonal. Motivace je příčina nebo příčiny toho, že se objeví určité chování, především u člověka. Motivaci studuje ekonomie, psychologie, neuropsychologie a filosofie. Stejně jako u příkladů z reálného života i zde bychom mohli pokračovat uváděním dalších a dalších pojetí. Pokud bychom však shrnuli těchto několik definic pojmu motivace, vidíme, že se shodují v tom základním: motivace je energizující, dynamizující a zaměřující činitel lidského chování a jednání. Mezi teoretickým a laickým chápáním motivace panuje tedy soulad: motivace souvisí s aktivitou člověka, motivy jsou psychologické příčiny chování, které zaměřují určitým směrem. Přestože tedy neexistuje jednotná definice, budeme vycházet z toho, že motivace je psychický proces, který aktivuje chování, dodává mu energii a určuje mu směr. V dalším textu budeme toto stručné vymezení dále zpřesňovat. 2.2 Teorie motivace Jednotná teorie motivace neexistuje a nejrůznějších výkladů motivace je takřka nepřeberné množství. Protože existují publikace, věnované výhradně problematice motivace (např. Nakonečný Madsen 1972), není nutné - ani možné - zde do podrobností rekapitulovat celý vývoj teorií motivace a jednotlivé autory. Pokusíme se zde tedy uvést určitý výběr nejvýznamnějších teorií. Je však jasné, že absolutizování kteréhokoliv z teoretických přístupů by představovalo zjednodušující pohled na složitý systém lidské motivace, proto je užitečnější vnímat úsilí jednotlivých autorů o postižení motivace jako komplementární. Madsen ve své knize Teorie motivace (1972) rozeznává čtyři druhy modelů, či výkladových hypotéz motivace. Zachováme jeho dělení, ale doplníme si jednotlivé modely novějšími teoriemi. 1. Homeostatická hypotéza - vychází z biologických teorií. Příkladem je Cannonova teorie (The Wisdom of the Body 1932), podle níž je vznik potřeby důsledkem narušení rovnováhy organismu. Z neuspokojené potřeby vychází puzení, které vede k uspokojení potřeby skrze motivované chování. Cílem chování je znovunastolení homeostázy. Protože W.B. Cannon byl fyziolog, v teoriích motivace je toto pojetí Motivace v poradenském procesu na úřadech práce 7

8 zmiňováno hlavně v souvislosti s motivační funkcí základních biologických a fyziologických potřeb, později však uvidíme, že v určitém smyslu lze je vztáhnout i na vyšší potřeby (viz dále Maslow). Balcar (1991) tvrdí, že základem motivačního dění je homeostatické vyrovnávání odchylek od funkčního minima. Pod pojmem funkční optimum si představuje žádoucí průběh tělesných a duševních jevů. Jedinec má snahu vytrvávat v tzv. "rovnovážném optimu". Doplňme ještě, že existují rovněž nehomeostatické teorie, které vycházejí z opačné představy, že totiž základním principem motivace je potřeba aktivity, narušující stav rovnováhy. 2. Pobídkové hypotézy - motivované chování je odpovědí organismu na vnější podněty (pobídky). Lidé jsou motivováni k chování, které jim přináší pozitivní pobídky (odměny) a naopak jsou odpuzováni pobídkami negativními (viz dále behavioristické teorie motivace). Přitažlivost pobídek je ovlivněna biologickými i poznávacími faktory - určité chování je podněcováno biologickým faktorem (hlad) a zároveň minulou zkušeností (tohle jídlo mi chutná). Variantou pobídkových motivačních hypotéz jsou teorie, založené na očekávání (expektance). Expektance má charakter pravděpodobnosti, jde o očekávání člověka, zda činnost, kterou provádí povede k předpokládanému výsledku, či zda je schopen provést akci o níž uvažuje. Jestliže žádoucí výsledek (např. finanční prémie) vyžaduje určitou úroveň výkonu, pak pracovník musí věřit, že tato úroveň jeho výkonu je dosažitelná, jinak nezbytné úsilí nevynaloží. Patří sem teorie expektance V. H. Vrooma, který motivaci nezkoumal na základě potřeb, ale vysvětlil ji jako funkci pravděpodobnosti očekávaného výsledku a hodnoty požadovaného výsledku. Rozlišuje úsilí, výkon a výsledky, které musí být propojeny, aby člověk byl motivován. Vroomova teorie očekávání říká, že čím je cíl atraktivnější a jeho dosažení pravděpodobnější, tím je člověk více motivován k aktivitě. Další teorií v tomto pojetí je teorie J. Rottera, podle které je chování rovněž motivováno očekávanými výsledky chování - lidé se pouštějí do aktivit, u kterých očekávají pozitivní výsledky, naopak se vyhýbají aktivitám, které přinášejí výsledky negativní (co mají od svých aktivit očekávat se učí v sociálním prostředí). Atkinsonova teorie aspirace se zabývá jedincem, který si sám stanoví cíle, jichž by chtěl dosáhnout: při úspěších se aspirace zvyšují, při nezdarech klesají. Další mimořádně vlivnou teorií v této kategorii je McClellandova motivační teorie úspěchu. McClelland vycházel ze studií v pracovním prostředí. McClellandova teorie je založena na motivačním působení tří základních potřeb, a to úspěchu, sounáležitosti a moci. Původně se domníval, že chování zaměstnance směřuje hlavně k uspokojení potřeby úspěchu, avšak později se přesvědčil, že všechny tři zmíněné potřeby by měly být analyzovány současně v závislosti na druhu organizace, kde se zaměstnanec nachází. Variantou, či doplněním této teorie je Atkinsonova teorie výkonové motivace, která nachází uplatnění také ve školství (viz Pavelková 2001). Podle Atkinsona je v každé aktivitě, zaměřené na úspěch obsažena zároveň obava ze selhání. Dochází zde tedy ke konfliktu dvou motivů - dosáhnout úspěchu a zároveň vyhnout se neúspěchu. U každého jedince jsou přítomny obě tyto potřeby, ale u každého v jiné míře, hlavně v závislosti na předchozích zkušenostech. Podle přisuzování významu úspěchu či Motivace v poradenském procesu na úřadech práce 8

9 očekávání jedincem existují dva typy přístupů (motivační strategie): aktivní přístup potřeba úspěchu je vyšší než strach ze selhání; pasivní přístup vyhnutí se selhání je důležitější než dosažení úspěchu. 3. Poznávací hypotézy - podle nich mají poznávací procesy motivační potenciál a motivace je potřebami a pobídkami z vnějšku jen spoluurčována. Kognitivní teorie zdůrazňují význam poznávacích procesů člověka, který se rozhoduje na základě zpracovaných informací. Teorií v této oblasti existuje celá řada, ale na rozdíl od předchozích modelů nejde o ucelené motivační teorie, ale spíše o aplikace poznatků kognitivní psychologie na proces motivace. Většině z těchto teorií se budeme zabývat v další kapitole právě pro jejich vliv na motivaci člověka, proto zde alespoň krátký přehled. Kognitivní disonance (Festinger): motivujícím činitelem je pociťovaný rozpor mezi různými postoji jedince nebo mezi postojem a chováním. Atribuční teorie (Kelley): Jedná se o způsoby přisuzování příčin chování včetně úspěchu a neúspěchu. Jedinec má tendenci přisuzovat úspěch či neúspěch faktorům vnitřním či vnějším, stálým či proměnlivým a kontrolovatelným či nekontrolovatelným. Podle toho interpretuje výsledky svých aktivit, což působí motivačně na další činnosti. Souvisejícím pojmem je naučená bezmocnost. Vnímaná osobní zdatnost (Bandura percieved self-efficacy): motivace je také závislá na přesvědčení jedince o jeho schopnosti zvládnout úkol a dosáhnout úspěchu. 4. Humanistické hypotézy - vycházejí z předpokladu, že kromě jiných motivů existují specificky lidské motivace. Humanistické hypotézy vychází z vnitřních zdrojů chování. Jako hlavní hnací sílu člověka vidí jeho snahu překročit svůj současný stav vlastní existence realizací svých vývojových možností. Příkladem je Allportova potřeba funkční autonomie, podle níž se motivace dospělých nevyvíjí z primárních motivů dětí, které jsou ontogeneticky dřívější, ale působí u nich motivy nové, ontogeneticky zralejší. Dospělost osobnosti dá měřit stupněm autonomie, kterého její motivace dosáhla tím, že se uvolnila od motivace dětí. Dalším významným představitelem humanistické psychologie je A. Maslow, jehož systém motivace je v současné době nejvíce rozšířen. Budeme se jím podrobně zabývat později. Zatímco Madsen vycházel při svém členění z vnitřního obsahu zkoumaných modelů motivace, Nakonečný člení teorie motivace podle příslušnosti k té které psychologické škole (bohužel zcela chybí kognitivní psychologie). Teorie motivace lze podle něj rozčlenit do tří základních skupin (1996, str. 149 a další): Teorie psychoanalytická (S. Freud). Motivačními zdroji jsou vrozené síly - pudy (Eros - sexuální pud, Thanatos - pud smrti), motivace je řízena principem slasti a principem reality. Princip slasti má zdroj v nevědomí a směřuje jedince k dosažení uspokojení za jakoukoliv cenu. Princip reality je řízen Já (Ego) a jeho funkcí je sladit puzení po slasti s nároky reality, ve které jedinec žije. Tato teorie je silně biologizující. Řada autorů, patřících rovněž do okruhu dynamické psychologie (i když ne vždy přímo k psychoanalýze), preferuje jiný výkladový rámec motivace. Například Erikson, Sullivan nebo Fromm považují za podstatný vliv sociálních faktorů, Adler považuje za základní hnací element touhu po moci, zatímco pro Junga mělo nevětší vliv hledání osobního významu. Motivace v poradenském procesu na úřadech práce 9

10 Teorie behavioristická (Hull, Spence, Miller). Motivačními zdroji jsou drive - aktivizační nutkání neuspokojené potřeby a redukce drivu - uspokojení potřeby. Podstatné jsou incentivy (vnější pobídky), především odměna a trest, které se jedinec učí rozeznávat. Chování je pak kromě vnitřního (biologicky založeného) drivu ovlivňováno snahou dosáhnout odměny (například uspokojení potřeby) a vyhnout se nepříjemnému trestu, při čemž má významnou roli učení. Behavioristé vycházejí z hedonistického principu, podle kterého je člověk motivován k tomu, aby dosahoval příjemného (odměna) a vyhýbal se nepříjemnému (trest). Teorie humanistická (Maslow, Rogers). Motivačním zdrojem je především potřeba sebeaktualizace, jedná se o vrozenou potřebu člověka rozvíjet se k vyšším úrovním. Protože je zapotřebí součinnosti okolí, ne každý člověk projde všemi stupni rozvoje až k nejvyšší úrovni, dispozice k tomuto rozvoji však existují u každého. Protože v této části je obsažen pouze výběr z teorií motivace, doporučuji zájemcům, aby se pro podrobnější informace obrátili na odbornou literaturu, např. na tituly uvedené v seznamu literatury na konci tohoto textu. 2.3 Zdroje motivace Motivace je základním procesem, který umožňuje, aby docházelo u člověka k aktivitě. Tento proces však nevzniká z ničeho nic, má svůj zdroj, který ho spouští. Motivy, které jsou konkrétním projevem motivačního procesu jsou nezbytnou podmínkou k tomu, aby se projevila aktivita jedince. Motiv vzniká zpravidla na základě vnitřních potřeb, které je nutno uspokojit, většinou se na tom také podílí vnější pohnutky (incentivy). Potřeby jsou považovány za vnitřní motivační činitele, které se subjektivně projevují jako pocit vnitřního nedostatku nebo přebytku. Uspořádání potřeb, které jsou východiskem motivačního procesu, je předmětem mnoha teorií, které se od sebe různým způsobem liší. Je však třeba mít stále na paměti, že všechny jednotlivé potřeby jsou vzájemně propojené, jejich rozdělení je spíše umělé a jednotlivé potřeby jsou ve vzájemných vztazích mohou se vzájemně podporovat nebo střetávat v konfliktu. Většinou se prosazuje základní dělení na potřeby primární - vrozené a sekundární - získané. Potřeby vrozené, primární jsou součástí genetického a biologického vybavení člověka a aktualizují chování, řízené vrozenými instinkty. Vrozené potřeby zajišťují především zachování jedince a druhu. Pokud nejsou uspokojovány, mohou působit rušivě v běžných aktivitách (např. hlad nebo žízeň způsobují neklid a snižují soustředění). Získané, sekundární potřeby, vznikají v průběhu života jedince, většinou jsou však nějakým způsobem spojeny se základními vrozenými potřebami (např. primární potřeba potravy, která zajišťuje přežití, se rozvíjí do sekundární potřeby určitého typu potravy, upraveného specifickým způsobem). Jiným dělením, i když do určité míry navazujícím, je dělení na potřeby biologické a potřeby psychické (více viz Nakonečný 1996). O biologických potřebách jsme se už Motivace v poradenském procesu na úřadech práce 10

11 zmínili. Potřeby psychické (nebo též psychosociální) nejsou vrozené, ale jsou úzce spojené s vrozenými biologickými potřebami. Například k zajištění přežití, které je základní vrozenou potřebou organismu, jsou vázány psychosociální potřeby bezpečí, orientace v prostředí apod. Za vrozenou tedy můžeme považovat dispozici k utváření těchto potřeb, ale na rozdíl od geneticky zakotvených biologických potřeb se potřeby psychosociální utvářejí pod vlivem sociálního prostředí, jak dosvědčují například výzkumy dětí, strádajících vlivem deprivace (Langmeier, Matějček 1974) Nejznámějším systémem uspořádání potřeb je Maslowova hierarchie potřeb, která je v současné době považována za obecně platnou. Maslowova hierarchická pyramida potřeb se dělí na dvě části, nižší a vyšší. Nižší úroveň obsahuje základní potřeby, které aktivují chování člověka v případě nedostatku, potřeby na vyšší úrovni realizují naši tendenci k rozvoji, jedná se o potřeby rozvojové. Uspořádání potřeb do vrstev od nejzákladnějších po nejvyšší umožňuje postihnout celé spektrum potřeb, které můžeme u člověka najít, od zajištění potřeb organismu, které sdílíme s celou říší živých organismů (fyziologické) přes potřeby, které jsou typické pro naše bližší příbuzné živočichy (bezpečí) k potřebám, které jsou typické pro skupinu primátů do které patříme ve fylogenetickém vývoji (náležení, láska, uznání). Pro člověka je pak typická vyšší úroveň potřeb (sebeaktualizace). Nižší úroveň potřeb je Maslowem charakterizována jako nedostatková, protože tyto potřeby jsou aktivovány, když nejsou dostatečně upokojovány a motivy z nich vyrůstající zaměřují chování k odstranění tohoto nedostatku (viz výše teorie homeostázy). Tato skupina potřeb je základní v tom smyslu, že uspokojení těchto potřeb je pro člověka životně důležité a tudíž má přednost před potřebami z vyšší skupiny. Všimněme si, že mimo potřeb fyziologických (potrava, vzduch, teplo) sem patří také potřeby, které bychom mohli zařadit mezi potřeby psychosociální - potřeba bezpečí, náležení a lásky a uznání. Tento aspekt je velmi významný, protože poukazuje na to, že stejně jako dostatek potravy, přiměřeného tepla či vzduchu, nutných k biologickému uchování organismu (k přežití), potřebuje člověk životně i pocit bezpečí, uspokojivé vztahy s druhými a možnost vážit si sebe sama. Zdůrazňuji tento fakt proto, že klienti úřadů práce jsou především lidé, u nichž je uspokojení těchto potřeb vážně ohroženo, pokud je ho vůbec možno dosáhnout. Vyšší skupina potřeb zahrnuje potřeby, které jsou Maslowem označeny jako rozvojové (též růstové), protože vedou člověka k rozvoji jeho osobnosti a bytí na vyšší úrovně. Maslow to charakterizuje takto: Čím výše jedinec dospěje, tím hlubšího štěstí, pokoje a bohatství ve vnitřním životě může dosáhnout. (Maslow 1970, str. 99) Tyto potřeby, byť jsou řízeny vrozenou tendencí k rozvoji, nejsou přítomny u každého člověka, záleží na tom, jaké vlivy ho formovaly a jak pracuje sám na svém rozvoji. Běžně je na této úrovni uváděna pouze potřeba sebeaktualizace, Maslow však na sklonku života rozčlenil vyšší potřeby na další čtyři hierarchicky uspořádané stupně (uvádím je zde pouze pro úplnost informace). Na základnu vyšších potřeb umístil potřeby kognitivní (poznávací) - vědění, řád, symetrie, význam, dále estetické a etické potřeby - dobro, pravda, krása, spravedlnost. Následuje potřeba sebeaktualizace a na vrchol, jako Motivace v poradenském procesu na úřadech práce 11

12 nejvyšší potřebu člověka umístil Maslow transcedenci - potřebu spojení s něčím, co přesahuje vlastní Já a pomoc druhým v jejich sebeaktualizaci. Obrázek 1: Maslowovův hierarchický model uspořádání potřeb Sebeaktualizace naplnění osobního potenciálu, smysluplné cíle Uznání kompetence, pochvala, sebeúcta Náležení a láska citový příklon, přijetí, citová opora Bezpečí fyzické bezpečí, psychické bezpečí Fyziologické potřeby hlad, žízeň, teplo, vzduch Druhým zdrojem motivace jsou popudy - incentivy. Jedná se o vnější podněty, které u člověka aktualizují vnitřní potřebu, která se do té doby neprojevovala. Tato součinnost vnitřní potřeby s vnějším podnětem je nezbytná, protože jinak by na nás popud neúčinkoval. V ekonomické praxi jsou incentivy častěji označovány jako stimuly, s tímto termínem se nejčastěji setkáme v souvislosti s tím, jaké podněty (stimuly) nejúčinněji motivují zaměstnance k vyšším výkonům. Motivace v poradenském procesu na úřadech práce 12

13 Z dvojího zdroje - vnitřních potřeb a vnějších popudů, vyplývá dvojí typ motivace: motivace vnitřní a motivace vnější. Vnitřní motivace je účinnější, protože je založena na uspokojení existujících nebo aktualizovaných potřeb jedince. Vnější motivace poskytující incentivy pro aktualizaci potřeby však dlouhodobě působí pouze tehdy, když vnitřní potřebu aktivuje (např. vůně potravy jako vnější incentiva na nás zapůsobí pouze, když nejsme přesyceni, jinak působí spíše odpuzujícím dojmem). V práci s lidmi tedy můžeme použít vnější motivaci pro navození zájmu o určité činnosti, skutečné zaujetí činností je však již výsledkem vnitřní motivace. Dokonce bylo výzkumně zjištěno, že pokud je nějaká aktivita, vzniklá na základě vnitřní motivace, dodatečně posilována vnějšími popudy (např. finanční odměnou za její vykonávání), její přitažlivost pro jedince se snižuje (Baron&Byrne 1984, str. 73). Podobně pokud se aktivita objevuje na základě vnější motivace (např. tlak sociálního prostředí), bude se většinou objevovat pouze v přítomnosti toho, kdo tlak vyvíjí. Reálných výsledků, např. dosažení trvalé změny v chování jedince dosáhneme jen tehdy, pokud je aktivována nebo souběžně působí též vnitřní motivace (např. přijetím cíle aktivity za vlastní). Nakonečný k tomu uvádí pojetí motivace chování (1996, str. 55), které vytvořili polští psychologové (Tomaszewski a další). Podle nich je vnitřní motivace vyjádřena potřebou, vnější je vyjádřena úkolem. Činnost vyvolaná plněním úkolu je instrumentální, přesto může přinášet uspokojení. Příkladem je práce: lidé pracují pro získání vnějších odměn, především finančních, ale práce také přináší zvýšení kompetencí, prestiž, dobrý pocit z vykonané práce, zvýšení pocitu vlastní hodnoty apod. Realizace úkolu se tak stává autonomním zdrojem uspokojení a vnější motivace se mění na vnitřní. Mezi zdroje motivace můžeme dále zařadit získané dispozice, které se vytvářejí v průběhu socializace vlivem sociálního prostředí i našich zkušeností. Může se jednat o návyky, získané pod vlivem výchovy. Protože většinu činností, které jsou řízeny návyky, si neuvědomujeme (probíhají automaticky), narušení obvyklého pořádku působí silně motivačně směrem k uvedení věcí do obvyklého stavu. Návyk také může působit motivačně i proti změně, byť by byla žádoucí. Dále zde působí postoje, definované jako získané dispozice k chování k určitému objektu. Motivačně působí především hodnotící složka postoje, která zaměřuje chování pozitivně, směrem k objektu nebo negativně, směrem od objektu. Tím ovlivňuje preference člověka a motivuje ho k tomu, aby určité předměty vyhledával, jiným se vyhýbal. S postoji souvisí rovněž kognitivní disonance. Jedná se o rozpor mezi vnějším jednáním a vnitřními složkami postoje, který je prožíván jako nepříjemný a vede ke snaze jedince rozpor odstranit. Podle autora teorie kognitivní disonance L. Festingera je tento rozpor stejně motivující jako jakákoliv jiná forma narušení vnitřní rovnováhy. Dlouhodobě motivující jsou zájmy jedince, které se v průběhu života vyvíjejí a do značné míry ovlivňují nejen trávení volného času, ale často i životní dráhu a profesi. Lze je chápat jako druh postojů, charakteristických pozitivním vztahem k předmětu a doprovázených pozitivními emocemi. Zájmy často korelují se schopnostmi a dovednostmi, zajímáme se zpravidla o to, co nám jde dobře, v čem můžeme případně Motivace v poradenském procesu na úřadech práce 13

14 vyniknout a naopak o aktivity, které se nám nedaří, nezřídka zájem ztrácíme (v poradenství je tak možné zkoumání zájmů člověka použít jako nepřímou míru schopností). Motivující funkci mají také hodnoty, které přejímáme ze svého sociálního prostředí (především v rodině), ale později je i volíme podle vlastních preferencí. Každý jedinec má svou vlastní stupnice hodnot, řazených podle významnosti (zdraví, úspěch, přátelství, ocenění výkonu ap.). Hodnotová orientace jako soubor hodnot či jejich určitá hierarchie (žebříček) vyjadřuje to, čemu dáváme přednost, jsou směrovou složkou motivační struktury -"nejdůležitější je (lze doplnit): kariéra; láska; zdraví; peníze; rodina; úspěch...". Je pravděpodobné, že člověk bude motivován k činnostem, vedoucím k tomu, co je podle jeho hodnotové hierarchie důležitějším a naopak se bude vyhýbat činnostem,vedoucím k hodnotově negativním cílům. Ideály člověka se mohou rovněž stát zdrojem motivace, v určitém smyslu jde o nejvyšší hodnoty, které člověk vyznává. Ideály tedy vyrůstají z hodnotové orientace člověka, zároveň ji však také ovlivňují. Souvisejí s jeho sociálním prostředím (rodina, společnost, kultura), případně je člověk vytváří na základě vlastního osobního rozvoje. Můžeme snahu člověka vytvářet a dosahovat ideály přirovnat k nejvyšším úrovním růstových potřeb A. Maslowa, na druhou stranu však může mít člověk ideály velmi "přízemní" (dobře se najíst, napít). 2.4 Proces motivace V souvislosti s motivací hovoříme o procesu, protože se jedná o děj, který se odehrává v čase. Na počátku stojí aktivace, tedy zahájení motivovaného chování na základě aktualizace potřeby. Do chování se aktualizace potřeby (to znamená vnitřního stavu) promítá v podobě vznikajícího motivu k chování, které vede k dosažení cíle (uspokojení potřeby). Aktivací tedy vzniká zaměřené chování motivovaného jedince. Motivy, vedoucí k určité činnosti jen zřídka kdy pocházejí z jednoho zdroje, tedy že by určitá konkrétní činnost byla motivována pouze jedním motivem a mířila k uspokojení pouze jedné potřeby (tak tomu je u člověka zpravidla jen v nejmladším věku při uspokojování biologických potřeb). Mezi motivy tak může dojít ke konfliktu, když u jedince zároveň působí vlivy, vycházející z protikladných vnitřních potřeb nebo vnějších podnětů (např. fyziologická potřeba potravy - hlad a sociální potřeba/potřeba uznání - zachování štíhlé postavy). Konflikt se může vyvinout i mezi dvěma kladnými motivy, kdy jsou obě alternativy přitažlivé nebo mezi dvěma zápornými motivy, když obě alternativy jsou odpuzující, ale přesto je nutno volit (podrobně viz Nakonečný 1996, str. 121 a další). Rozlišujeme motivy zjevné a motivy skryté. Zjevné motivy jsou ty, které připouštíme, kterým své chování zdůvodňujeme. Většinou jsou to motivy, které jsou společensky přijatelné a schvalované. Skryté motivy jsou nevyslovené, spíše to tedy budou takové motivy, které bychom raději nezveřejňovali. Alfred Adler například při analýze motivů, vedoucích k dobročinným aktivitám uvádí, že může jít buď o skutečně altruistické Motivace v poradenském procesu na úřadech práce 14

15 chování nebo o snahu o získání moci nebo alespoň uspokojení z toho, že já jsem na tom lépe, než objekt mé dobročinnosti. Tento druhý motiv bude zcela určitě motivem skrytým. Je třeba také rozlišit motivy vědomé a motivy nevědomé - to jsou takové, o kterých nevíme, které však přesto ovlivňují naše chování. Tyto motivy vedou k uspokojování potřeb, které jsou skryty hluboko v naší psychice a nejsou většinou dostupné našemu vědomí. Autorem tohoto rozlišení je Sigmund Freud, podle kterého nevědomé motivy pramení z nevědomé složky psychiky (Id) a také z potlačených vzpomínek, které jsou pro jedince zraňující a proto je vytlačil mimo vědomí. Existenci nevědomých motivů je dobré mít na mysli, když např. člověk jedná nejen proti svému zájmu, ale dokonce i proti svému původnímu záměru. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že při práci s lidmi je dobře zaměřit se na rozpoznání a ovlivňování jejich vlastní motivace. Pokud pochopí motivy svého jednání, budou lépe rozumět sami sobě, a budou mít také lepší možnost řídit a regulovat své jednání. V průběhu motivačního procesu je dále významná trvalost aktivovaného chování. Pokud jde o jednoduché uspokojení např. potřeby doplnění tekutin, trvání procesu nemusí být dlouhé a potřeba je uspokojena, jakmile se člověk dostane ke zdroji vody. V jiných případech však může jít o proces dlouhodobý (např. zvládnutí určité činnosti, získání dovednosti) a pokud není jedinec vytrvalý, může cestu za vytčeným cílem opustit. Vytrvalost je významně podporována intenzitou snahy (touhou, přáním) dosáhnout cíle. Ta označuje míru úsilí, které jedinec do dosažení cíle vkládá. Výzkumy však v této souvislosti upozorňují na problém přílišné intenzity motivace. Již v roce 1908 prokázali Yerkes a Dodson, že zvyšování výkonu v závislosti na zvyšování intenzity motivace platí jen do určité míry a při překročení optimální úrovně dochází nejen ke stagnaci, ale i zhoršení výkonu, jestliže se motivace dále zvyšuje (Yerkes- Dodsonův zákon obráceného U). Tento experimentálně prokázaný fakt můžeme podpořit také běžným pozorováním: u zkoušek podávají nejslabší výkony studenti, kteří jsou až příliš motivováni. S maximálním výkonem se tedy spojuje spíše střední, optimální úroveň motivace. Průběh celého procesu motivace by se tedy dal zjednodušeně popsat jako cesta od počátku (aktualizovaná potřeba) k dosažení cíle (uspokojení potřeby), který určuje v průběhu procesu směr a po jeho dosažení také závěr celého procesu. Z toho, co bylo řečeno vyplývá, že závěrem motivačního procesu je dosažení cíle, který přináší uspokojení, pocit úspěchu tím vyššího, čím intenzivnější byla touha cíle dosáhnout a čím více úsilí bylo na to vynaloženo. Cíle, které si v motivačním procesu stanovujeme závisejí na řadě faktorů. Primárně samozřejmě záleží na samotné potřebě, která proces aktivuje a jejíž uspokojení je cílem. Nejjednodušší, jak už bylo řečeno, je to v případech fyziologických potřeb, pokud se ovšem na jejich základě nerozvinuly vyšší sekundární potřeby. V takovém případě je pak proces dále ovlivňován návyky, postoji a nejbližším sociálním okolím jedince, jeho kulturou a dalšími vlivy společnosti, ve které žije. Působí významně také předchozí zkušenosti jedince s činnostmi, vedoucími k cíli. Pokud byly tyto zkušenosti Motivace v poradenském procesu na úřadech práce 15

16 spíše negativní, bude si pravděpodobně klást cíle nižší, i když je mu známo, že existuje i vyšší úroveň. Pocit úspěšnosti v dosažení cíle je ovlivněn také aspirační úrovní, které si pro své cíle jedinec stanovuje. Aspirační úroveň definujeme jako výši očekávaného výkonu či pozice, které chce jedinec dosáhnout. Je ovlivněna vlivy sociálního prostředí i zkušeností jedince, úspěch nebo neúspěch v dosahování cíle je poměřován očekáváním, které aspirace představuje. Znamená to, že pokud je aspirační úroveň jedince nízká, může mít pocit úspěchu i při relativně slabém výkonu. Při práci s dlouhodobě nezaměstnanými musíme brát v úvahu, že opakovaný neúspěch aspirační úroveň snižuje. Pokud si to promítneme do motivačního procesu, který vzniká aktivizací potřeby potravy, cílem bude uspokojit pociťovaný hlad, ale cesta k němu i podoba cíle může být velmi různá. Volba potravy závisí na její dostupnosti, přijatelnosti, finančních možnostech i na preferencích nebo zábranách daných výchovou, kulturou (např. náboženskými předpisy), způsob, jakým bude jedinec potravu získávat závisí na jeho návycích i předchozích zkušenostech. Pokud např. má zkušenost, že nezvládne přípravu složitého pokrmu, bude si klást cíl jednodušší, např. namazat si chleba máslem. Jako příklad jsme si uvedli velice jednoduchou situaci a přesto se při bližším pohledu ukazuje, že v ní hraje roli celá řada okolností a vlivů. Daleko složitější je situace, když se zaměříme na dlouhodobé cíle, které si člověk stanovuje pro celý svůj život, jeho životní plány. Kromě vlivů, které jsme popsali už výše (výchova a další sociální vlivy, kultura atd.), zde působí další významný faktor a to je perspektivní orientace jedince. Jedná se vlastně o vztah člověka k vlastní budoucnosti, jeho představa o tom, jaká by měla nebo mohla být. Podle těchto představ člověk svou budoucnost aktivně strukturuje a tak je motivován ke konkrétním aktivitám a činnostem. Podle Heluse perspektivně orientovaný jedinec projektuje z vnitřní potřeby svou vlastní budoucnost, vytyčuje si cíle, strukturuje si čas a v souladu s tím, co seberozvojově plánuje, vytyčuje, přemáhá sám sebe k vyšší rozvojové kvalitě své osobnosti. (1982, s. 153) Např. stanovuji-li si jako cíl do budoucnosti výkon určité profese, již v současnosti z toho vyplývá nutnost určitých činností, které mi tuto budoucnost umožní - studium, trénink, nabývání dovedností atd. Perspektiva budoucnosti tak reguluje a motivuje mé chování v už přítomnosti. U řady lidí, kteří selhávají ve zvládání svých životních problémů může být podstata věci právě v tom, že selhávají v perspektivní orientaci vlastní budoucnosti. Motivace v poradenském procesu na úřadech práce 16

17 3 Faktory ovlivňující motivaci Vnitřní faktory - sebepojetí, - atribuční procesy, atribuční styl, - místo kontroly - naučená bezmocnost - sebenaplňující proroctví - vnímaná osobní zdatnost - výkonová motivace Vnější faktory - kultura - předsudky a stereotypy V předchozím textu jsme se zabývali vymezením motivace a jejími obecnými znaky, jak jsou chápány různými autory teorií motivace. V této kapitole se zaměříme na motivovaného jednotlivce a budeme si všímat, jaké faktory mohou ovlivnit úroveň a směr jeho motivovanosti, do jaké míry motivaci ovlivňují vnitřní charakteristiky člověka i vnější vlivy. 3.1 Vnitřní faktory ovlivňující motivaci Měli bychom zřejmě vyjít především z vlastností osobnosti jedince, to by ovšem vyžadovalo předchozí výklad psychologie osobnosti, který by překračoval rámec této publikace. Proto se v následujícím textu omezíme na ty složky osobnosti, které hrají v motivaci významnou roli. Dalším kritériem výběru bude to, že se nejedná o vrozené složky osobnosti, nýbrž takové, které se u člověka vyvíjejí v průběhu života. Je to důležité proto, že u těchto složek struktury osobnosti záleží na tom, v jakém prostředí se člověk vyvíjel, jaká je jeho osobní historie a aktuální situace, ale zároveň jde také o složky, které je možné ovlivňovat záměrným působením. Na druhou stranu se některé charakteristiky mohou u člověka vyvinout právě vlivem stresové situace, v našem případě nezaměstnanosti. Vnitřní získané faktory, ovlivňující motivaci jsou navzájem propojeny, vyplývají jeden z druhého. Na počátku jsou zkušenosti jedince v činnostech, kterými se zabývá a kterými dosahuje uspokojení aktivovaných potřeb. Tato opakovaná zkušenost společně s hodnocením ze sociálního okolí ovlivňuje jeho sebepojetí a zvláště sebehodnocení. Na základě toho se prostřednictvím atribučních procesů formuje způsob, jakým si člověk Motivace v poradenském procesu na úřadech práce 17

18 vykládá příčiny svých úspěchů či selhání a stabilizuje se jeho explanační atribuční styl. Explanační styl ovlivňuje jedincem předpokládanou možnost kontroly vlastního chování a jeho důsledků. Dalším souvisejícím faktorem je úroveň vnímané osobní zdatnosti jedince, která je formována především jmenovanými faktory. Důsledky tohoto řetězce se promítají do jeho motivace, specificky do motivace výkonové (viz 1. kapitola). Jedná se samozřejmě o hypotetický řetězec a ne u každého člověka musí vše nutně probíhat stejně. Je však dobře si uvědomit, že se jedná především o vnitřní faktory, rozvíjející se pod vlivy z vnějšího okolí a že při rozpoznání souvislostí je možno do tohoto řetězce zasáhnout. 3.2 Sebepojetí Významnou roli v motivaci hraje to, jaký má člověk k sobě vztah, jaké je jeho sebepojetí. Sebepojetí je základní složkou našeho Já, je tvořeno sebehodnocením a vztahem - postojem k sobě samému. Tento vztah nemusí být pouze pozitivní, můžeme se k sobě samým vztahovat také negativně, být sami sebou zklamáni. Sebepojetí vzniká pod vlivem reakcí ze sociálního okolí, jeho obsah je ovlivňován ze sociálního prostředí a na základě jeho vztahů k nám. Náš vztah k sobě samým není tedy založen na objektivních kvalitách naší osobnosti (nebo ne výlučně), ale na tom, jaké informace (tedy i třeba zkreslené) o nás samých nám poskytuje naše okolí a jak my je interpretujeme. Sebepojetí vzniká v průběhu vývoje člověka - hodnocení, které je obsaženo v reakcích rodičů, je základní informací, kterou dítě potřebuje, aby se dozvědělo jaké vlastně je. Budeme si sami sebe cenit a mít vztah k sobě v závislosti na tom, jak si nás cenili a jak pozitivní či negativní vztah k nám měli lidé v našem okolí v době, kdy se naše sebepojetí utvářelo. Již jednou utvořené sebepojetí je základním kritériem, podle kterého hodnotíme své chování, vzhled, výkony, dosažené úspěchy či neúspěchy. Vzhledem k tomu, že základní podoba sebepojetí se utváří již v prvním dětství, může snadno dojít k tomu, že naše vnímání sebe samých se liší od toho, jak nás vnímají druzí lidé. Protože je však pro nás velmi důležité, aby zpětná vazba, kterou dostáváme ze svého okolí odpovídala představě, kterou sami o sobě máme, často používáme sebepotvrzující strategie - volíme činnosti, přátele, sociální prostředí tak, aby nám poskytovalo odezvu, která odpovídá našemu sebepojetí. Své sebepojetí máme tendenci chránit bez ohledu na jeho obsah, tj. dáváme přednost jeho potvrzení i když není pro nás příznivé. Svým chováním, reakcemi, verbální i neverbální komunikací dáváme druhým najevo, co si o sobě skutečně myslíme (pozor, nemusí se vždy jednat o vědomou úroveň) a tím vyvoláváme odezvu v jejich chování k nám. Sebepojetí ovlivňuje také motivaci, to zde znamená především volbu cílů a způsobů jejich dosahování. Zaměření a úroveň motivace určuje především sebehodnocení. Lidé s vysokým sebehodnocením mají k sobě pozitivní postoj a považují se za lidi hodnotné a cenné. Jsou také přesvědčeni, že i ostatní je takto vnímají, což jejich sebehodnocení posiluje. Sebevědomí lidé mají rádi nové úkoly, pracují kvalitně a s plným nasazením a očekávají úspěch (kterého následně také většinou dosahují). Úkoly vnímají jako Motivace v poradenském procesu na úřadech práce 18

19 příležitost k prokázání svých kompetencí. Tito lidé se neobávají selhání, protože si věří a i kdyby selhali, je to pro ně podnět k dalšímu úsilí. Naproti tomu lidé s nízkým sebehodnocením mají k sobě převážně negativní postoj. Soustřeďují se především na to, co u sebe mohou vnímat jako negativní. Nedůvěřují ve své schopnosti, obávají se nových úkolů, nevěří, že by je zvládli a mají nízkou pracovní motivaci - tomu odpovídá také úroveň a kvalita jejich výsledků. Preferují jistotu a od budoucnosti mnoho dobrého neočekávají. Většinou jsou přesvědčeni, že vše dopadne špatně. Proto se také vnitřně připravují na neúspěch už předem. Od lidí s vysokým sebehodnocením se liší především v tom, že příliš závisejí na vnějším hodnocení, vnímají hlavně negativní zpětnou vazbu a věří jí. Je to způsobeno jejich nízkou sebedůvěrou. Důležité je to, že sebepojetí jedince se může v průběhu života měnit. Protože nejde o vrozený rys, ale o konstrukt, který se u člověka vyvíjí vlivem sociálního působení, je ovlivnitelné i v jeho dalším vývoji. Tak, jako se vytvářelo v prvním vývojovém období v rodině, působí na ně další životní zkušenosti - škola, zaměstnání, nové vztahy. To znamená, že životní úspěchy či neúspěchy v práci i v soukromém životě posilují nebo naopak oslabují sebepojetí člověka, z pozitivního sebehodnocení se může postupně stát sebehodnocení negativní (nebo naopak) s výše popsanými důsledky pro výkonnost a motivaci. 3.3 Atribuční procesy Dalším faktorem, který jsme uváděli v řetězci vnitřních vlivů na motivaci jsou atribuční procesy obecně a atribuční styl jedince specificky. V atribučním procesu vytváříme kauzální atribuce, což znamená doslova připisování příčin chování člověka. Podle zakladatele atribuční teorie Fritze Heidera se každý člověk snaží dosáhnout stabilní, smysluplné představy o druhých lidech i o sobě samém. Protože však našemu pozorování jsou dostupné pouze vnější projevy chování, hledáme způsob, jakým toto chování vysvětlit, hledáme jeho příčiny. Jedná se o atribuční proces - atribuování znamená připisování nějakých vlastností, v případě kauzálních atribucí jde o připisování kauzální (příčinné), tedy připisování příčin určitého chování. K atribučnímu procesu se člověk uchyluje pokaždé, chce-li porozumět chování, chce-li zjistit, proč se vyskytlo. Toto hledání příčin chování a vyvozování závěrů o člověku vyplývá z tendence organizovat si své vnímání a pojetí světa, v němž žije. Většinou děláme pouhé odhady, tedy překračujeme to, co skutečně pozorujeme. Při hledání kauzality jde o subjektivní výklad jevů, velmi často založeném na předsudcích a stereotypech (viz dále), vztahujících se k jednotlivcům či skupinám, jimž příčiny chování připisujeme. Snadno tak podléháme předpojatosti a mylně interpretujeme pozorované či vyvozujeme mylné závěry. Pokud příčiny chování připisujeme druhým lidem, jedná se o heteroatribuce (atribuce jiným), pokud je připisujeme sami sobě, jde o autoatribuce (též sebeatribuce). Motivace v poradenském procesu na úřadech práce 19

20 Sebeatribuce souvisejí významně s motivací (zvláště v oblasti výkonových potřeb), protože se stávají součástí našeho sebepojetí. Atribuce přicházející ze sociálního okolí jedince, na něj působí a postupně se stávají součástí jeho sebeatribucí. Vytvořené a přejaté kauzální autoatribuce ovlivňují interpretaci výkonů, úspěchů a neúspěchů jedince. U kauzálních atribucí můžeme rozeznávat řadu dimenzí, nejdůležitější jsou však dvě základní. První z nich je umístění příčiny, které je buď vnější, vycházející ze situace (proto též situační) nebo vnitřní, vycházející z vnitřních charakteristik a dispozic jedince (proto též dispoziční). Znamená to, že když hledáme příčinu chování, můžeme ji vidět ve vlivu vnějších okolností - situace, ve které se člověk nachází, přizpůsobení se okolí, vlivy lidí z jeho okolí apod., nebo ve vnitřních vlastnostech člověka - schopnostech, nadání, charakteru, emocích. Druhou dimenzí je stabilita příčiny, která je buď stálá, způsobující předvídatelné chování či výkon, nebo nestálá, náhodná, která způsobuje nepředvídatelné chování či výkon. Vnitřní příčiny nějakého chování nejčastěji považujeme za stálé charakteristiky, vlastnosti daného člověka, zatímco vnější příčiny spíše považujeme za nestálé a náhodné, přičemž máme tendenci nadhodnocovat vnitřní (a tedy stálé) příčiny a podhodnocovat vnější (tedy náhodné, situační). Tato tendence je velice běžná (je označována jako základní atribuční omyl), jejím důsledkem je přehlížení a zlehčování vlivu vnějších situací na chování člověka a jejich zaměňování za vnitřní charakteristiky jedince. V případě projevů chování lidí ze skupin negativně sociálně posuzovaných tak dochází k paušálnímu připisování příčin jejich obtížné životní situace nikoliv vnějším vlivům, ale jejich vnitřním vlastnostem. Podle toho například nezaměstnaný není bez práce proto, že situace na trhu práce je nepříznivá, že v místě kde žije nejsou pracovní příležitosti atd., ale proto, že se mu nechce pracovat, že je mu vyhovuje žít ze sociálních dávek a podobně. Pokud člověk tyto nepříznivé atribuce akceptuje a začlení mezí vlastní sebeatribuce, ovlivní ho to natolik, že přestává věřit, že by se mohl z dané situace vymanit a přestává být motivován ke změně. Atribuční procesy probíhají u každého člověka a na každého člověka atribuce také působí, přesto se od sebe lidé liší v tom, jakým atribucím dávají přednost pro vysvětlení událostí i chování lidí. Jedná se o osobní atribuční styl, který se u jedince vyvíjí v závislosti na dispozicích, osobní historii i zkušenostech. Atribuční styl je označován nejčastěji jako explanační, nebo vysvětlovací styl, protože ho jedinec používá pro vysvětlení příčin chování ostatních i svého vlastního, včetně svých úspěchů a neúspěchů. Tento styl se může pohybovat na ose mezi optimismem a pesimismem, to znamená že na jednom pólu nacházíme styl pesimistický, na druhém optimistický explanační styl. Člověk s pesimistickým vysvětlovacím stylem vidí příčiny svého neúspěchu (špatných výkonů) jako stálé a vnitřní (např. nedostatek schopností), zatímco příčiny svého úspěchu (dobrých výsledků) jako nestálé a vnější. Znamená to, že ani dobré výsledky pro něj nejsou příčinou k uspokojení, protože k nim došlo náhodou a nelze očekávat, že se budou opakovat. Motivace v poradenském procesu na úřadech práce 20

21 U člověka s explanačním stylem optimistickým je tomu naopak. Příčiny úspěchu připisuje vnitřním a stálým příčinám, nejčastěji svým schopnostem, zatímco neúspěch je podle něj způsoben příčinami vnějšími a nestálými. Do budoucnosti se může proto dívat optimisticky, protože přes přechodný neúspěch stabilní vnitřní příčiny úspěchu přetrvávají. Souvislost explanačního stylu s motivací je očividná. Pro člověka s pesimistickým stylem není ani úspěch ani neúspěch motivujícím podnětem, protože neočekává, že by mohl být v činnosti úspěšný - nemá k tomu potřebné předpoklady (vnitřní stálé příčiny úspěchu) a lze proto předpokládat, že ho s větší pravděpodobností čeká neúspěch, protože šťastné náhody jsou vzácné a nedají se ani předvídat ani očekávat. Vyvíjení snahy tedy nemá vyhlídky na úspěch. Pro člověka s optimistickým explanačním stylem není neúspěch porážkou, ale naopak důvodem pro zvýšení úsilí. Své šance přitom vidí pozitivně, protože je přesvědčen, že jeho stálé vnitřní charakteristiky mu pomohou překonat dočasnou nepřízeň vnějších okolností. Očekávání jedince v závislosti na jeho atribučním stylu budou tedy významně ovlivňovat jeho aktuální i perspektivní motivaci. 3.4 Místo kontroly Pojem místo kontroly (locus of control) úzce souvisí s výše zmiňovanými atribučními procesy. Jde o to, jak člověk chápe příčiny svých životních událostí a do jaké míry je vnímá jako kontrolovatelné. Kontrola příčin může být chápána jako vlastní jedinci - vnitřní místo kontroly nebo jako síla mimo něj - vnější místo kontroly. Člověk s vnitřním umístěním kontroly předpokládá, že příčiny úspěchů, neúspěchů i dalších událostí může kontrolovat, že je může ovládat. Následkem toho vnímá sám sebe jako zodpovědného za to, co se mu přihodilo nebo přihodí, svoje chování chápe jako přímou příčinu události. Naproti tomu člověk s vnějším místem kontroly se za výsledky svého konání, úspěch či neúspěch necítí a ani nemůže cítit odpovědným, protože nad nimi nemá kontrolu. Události ovlivňují okolnosti, přicházející zvnějšku a může to být osud, štěstí, smůla, společnost nebo nějaká jiná síla, nad kterou jedince nemá moc. Vidíme tedy, že výklad příčin události a umístění kontroly souvisí s explanačním stylem jedince, který jsme si popsali výše. Když například student s vnějším místem kontroly uspěje u zkoušky, bude výsledek interpretovat jako zásluhu benevolence zkoušejícího či šťastné náhody, ale ne jako vlastní zasloužený úspěch, což je v souladu s pesimistickým stylem. Zdá se tedy, že můžeme předpokládat, že lidé s pesimistickým explanačním stylem budou umisťovat kontrolu příčin svého chování mimo sebe. U lidí s optimistickým explanačním stylem může být situace komplikovanější, protože u úspěšného chování budou vidět vnitřní kontrolu příčin chování, zatímco u neúspěchu budou předpokládat vnější umístění kontroly. Optimistický explanační styl může tak člověka chránit před nepříjemnými pocity z neúspěchu tím, že úspěch si připisuje jako vlastní zásluhu, zatímco neúspěch je způsobem někým jiným nebo náhodnými okolnostmi. Motivace v poradenském procesu na úřadech práce 21