Domovy pro osoby se zdravotním postižením v Brně

Transkript

1 Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity Katedra speciální pedagogiky Domovy pro osoby se zdravotním postižením v Brně Diplomová práce Brno 2009 Vedoucí diplomové práce: Prof. PhDr. Marie Vítková, CSc. Vypracovala: Bc. Hana Divácká - 1 -

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen literaturu uvedenou v seznamu. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě Brno v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům

3 Děkuji vedoucí diplomové práce paní prof. PhDr. Marii Vítkové, CSc. za cenné rady a připomínky, které mi poskytla při zpracování této diplomové práce. Děkuji pracovníkům Chráněného bydlení sv. Michaela za poskytnutí informací a veškerou jejich spolupráci

4 Obsah Úvod 5 1 Osoby s mentálním postižením Pojetí mentálního postižení Etiologie a klasifikace mentální retardace Psychologické zvláštnosti jedinců s mentálním postižením Vztah společnosti k osobám s mentálním postižením Ucelené pojetí rehabilitace Léčebná rehabilitace Sociální rehabilitace Pedagogická rehabilitace Pracovní rehabilitace Chráněné bydlení pro osoby s mentálním postižením Zákon o sociálních službách Vývoj chráněného bydlení Charakteristika komplexu chráněného bydlení Další formy péče o osoby se zdravotním postižením Domovy pro osoby se zdravotním postižením Cíl výzkumu, hypotézy a metody Charakteristika Chráněného bydlení sv. Michaela Průběh šetření a interpretace výsledků Závěr a výsledky šetření 71 Závěr.. 75 Shrnutí Summary 77 Seznam použité literatury Přílohy

5 Úvod Lidé se zdravotním postižením žijí mezi námi jako naši spoluobčané, sousedé, příbuzní a známí, kamarádi či žáci a nebo jako naše vlastní děti. K plnohodnotnému životu potřebují osoby s postižením naši pomoc k uspokojování jejich sociálních potřeb. Bohužel ve většině případů se o osoby s postižením nemůže starat vlastní rodina a tak jsou tito lidé odkázáni na péči poskytovanou v některém ze zařízení sociálních služeb. Postoje společnosti k zařízením sociální péče v poslední době procházejí značným vývojem. Začínají se rozvíjet nové trendy v péči o lidi se zdravotním postižením, jejichž základním cílem je umožnit v co největší možné míře žít život srovnatelný s životem ostatních lidí. V roce 2006 byl přijat nový zákon o sociálních službách, který přinesl očekávanou změnu systému sociální péče. Zákon o sociálních službách upravuje podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb. Ústavy sociální péče jsou nově v zákoně uvedeny jako Domovy pro osoby se zdravotním postižením. Je to pobytová služba s celoročním provozem, která zabezpečuje osobám se sníženou soběstačností komplexní péči. Vedle tohoto zařízení sociální péče zákon stanovuje další moderní sociální zařízení mezi něž patří např.: osobní asistence, pečovatelská služba, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služba apod. Moderní typ pobytové služby pro osoby se zdravotním postižením je také Chráněné bydlení. Tato forma sociální péče přináší svým klientům sociální uspokojení potřeby se osamostatnit od rodičů a žít život, který se co nejvíce podobá běžnému způsobu života ostatních dospělých lidí. Cílem diplomové práce a výzkumného projektu je zjistit kvalitu péče Chráněného bydlení, kterou nabízí lidem s mentálním postižením, jak se tato moderní služba sociální péče osvědčila v poskytování samostatného bydlení osobám s mentálním postižením a maximálního rozvoje samostatnosti v péči o domácnost. Po dva roky jsem pravidelně navštěvovala Chráněné bydlení jako dobrovolník a tak jsem měla možnost strávit s klienty chráněného bydlení dostatek času, abych je mohla pozorovat při běžných každodenních činnostech. Díky dobrovolné činnosti v tomto zařízení jsem získala spoustu zkušeností při společné péči o domácnost a v péči o některé klienty samotné

6 Diplomová práce je členěna do čtyř kapitol. První kapitola vymezuje základní pojmy a etiologii vzniku mentálního postižení. Dále popisuje jednotlivé stupně mentální retardace a jak toto postižení může ovlivnit osobnost jedince s postižením. Závěr této kapitoly se zabývá vztahem společnosti k lidem s mentálním postižením. Druhá kapitola se zabývá problematikou ucelené rehabilitace a jednotlivě popisuje lékařskou, sociální, pedagogickou a pracovní rehabilitaci. Zabývá se jejich cíly a metodami, které používají při rehabilitaci lidí se zdravotním postižením. Třetí kapitola vymezuje nový zákon o sociálních službách a popisuje některé nové změny v zákoně. Dále popisuje historický vývoj Chráněného bydlení a charakteristiku tohoto komplexu, pro koho je tato služba určena a jaké druhy Chráněného bydlení existují. Závěr kapitoly je věnován popisu dalších forem sociální služby v péči o osoby se zdravotním postižením. Poslední čtvrtá kapitola obsahuje výzkumný projekt diplomové práce, který se konkrétně zabývá kvalitou péče, která je poskytovaná klientům chráněného bydlení a jak se tato moderní sociální služba osvědčila v péči a rozvoji samostatnosti osob se zdravotním postižením. Ke zpracování diplomové práce a výzkumného projektu jsou použila tyto metody a techniky: analýza odborné literatury, pro výzkumné metody byla použita kvantitativní metoda, statistická procedura a využitím a zpracováním výsledků dotazníků, dlouhodobé pozorování z vlastní praxe v Chráněném bydlení sv. Michaela v Brně

7 1 Osoby s mentálním postižením 1.1 Pojetí mentálního postižení Specifickou skupinu mezi zdravotně postiženými občany tvoří děti, mládež i dospělí s mentální retardací. Představují mezi jedinci s postižením jednu z nejpočetnějších skupin (srov. Krejčířová, O. in Renotiérová, M. 2004, Valenta; M., Müller, O. 2003, Bartoňová, M. 2005, Bazalová, B., Bartoňová, M., Pipeková, J. 2007), což se projevuje mimo jiné i v bohatství nabídky psychopedických institucí škol, speciálně pedagogických center apod. Absolutní počet osob s mentálním postižením v naší populaci není znám. Na základě kvalifikovaných odhadů se uvádí, že v současné době jsou mentální retardací postižena asi 3 % jedinců (Zvolský, P. 2003). Nejčastěji jde o lehký stupeň mentální retardace, kterou trpí 8O % všech takto postižených lidí. Závažnější formy jsou vzácnější. Chlapci i dívky bývají postiženi v přibližně stejné míře. V porovnání s minulostí jejich počet u nás, ale i v celosvětovém měřítku stále stoupá. Tento růst může být do jisté míry relativní a je možné jej vysvětlit jako důsledek lepší péče pediatrů o novorozence, jejímž výsledkem je snižování novorozenecké a kojenecké úmrtnosti. Díky této péči jsou zachraňovány děti, které by dříve nepřežily (Fischer; S., Škoda, J. 2008). Dále se udává lepší diagnostika a evidence osob s mentální retardací v porovnání s minulostí. Dalším z důvodů může být narůstající dynamika vývoje civilizace, která klade stále náročnější požadavky na místo jedince ve společnosti člověk, který by před několika desítkami let patřil do širší normy, dnes díky této dynamice spadne pod její hranici (Valenta; M., Müller, O. 2003). Snad žádný jiný obor lidské činnosti nemá s terminologií tak velké problémy etického rázu jako psychopedie. Psychopedie je nucena hledat novou terminologii i z toho důvodu, že většina jejich pojmů se po určité době stává společensky nepřijatelnými, protože nabývá pejorativního zabarvení. Všeobecná humanizace vědních oborů se demonstruje v terminologii, což se výrazně týká psychopedie stále se hledají nové termíny, které by nahradily ty stávající, jež získaly pejorativní nádech, a to často i tam, kde se na první pohled o žádnou hanlivost nejedná např

8 zvláštní škola speciální škola. Proto se doporučuje používat místo pojmu mentálně retardovaný (mentálně postižený) označení osoba s mentálním postižením. Počátek tohoto humanizačního trendu lze vidět i ve snahách Mezinárodní asociace pro vědecké studium mentální retardace, která již v roce 1967 na svém prvním kongresu hovoří o tom, že člověk s mentální retardací je především lidská bytost, a teprve až na druhém místě je i defektní. Mentální retardace (oligofrenie) je souhrnné označení pro jedince, kteří nedosáhli odpovídajícího stupně mentálního vývoje vzhledem k jejich věku. Jde o stav trvalý (Vítková, M. 2004). Je definována jako vývojová duševní porucha se sníženou inteligencí demonstrující se především snížením kognitivních, řečových, pohybových a sociálních schopností s prenatální, perinatální i postnatální etiologií (Valenta; M., Müller, O. 2003). Z výše uvedeného vymezení poruchy vyplývá, že k diagnostikování syndromu mentální retardace (a její hloubky) nestačí pouze stanovení inteligenčního kvocientu, ale zhodnocení celé řady dalších aspektů osobnosti, především to, zda klient selhává ve většině sociálních očekávání svého užšího i širšího prostředí. Širší pojem než mentální retardace je mentální postižení, které vymezuje terminologický a výkladový slovník Špeciálna pedagogika (Vašek, Š. a kol., 1994) jako střešní pojem používaný v pedagogické dokumentaci a který orientačně označuje všechny jedince s IQ pod 85 (Valenta; M., Müller, O. 2003). V současnosti v souladu s trendy a vývojem postoje společnosti používáme pojmy porucha, znevýhodnění nebo handicap. Poruchu můžeme vymezit jako jakoukoliv ztrátu nebo abnormalitu v psychologické, fyziologické nebo anatomické struktuře nebo funkci. Handicap lze vymezit jako nepříznivý stav nebo situaci pro daného jedince, vyplývající z poruchy nebo defektu, který omezuje nebo znemožňuje plnění úloh, ztěžuje jeho uplatnění v porovnání s většinovou populací, ztěžuje dosahování běžných společenských cílů. A Znevýhodnění je totožné s pojmem handicap, znevýhodněný jedinec je handicapovaný v důsledku poruchy nebo defektu (Fischer; S., Škoda, J. 2008)

9 1.2 Etiologie a klasifikace mentální retardací Příčiny mentální retardace bývají kategorizovány podle různých klíčů, hovořím se o příčinách vnitřních endogenních či vnějších exogenních, o mentální retardaci vrozené či získané, o vlivech prenatálních, perinatální a postnatálních. Nutno podotknout, že i když věda při objasnění příčin mentální retardace vykonala velký díl práce, stále ještě nejsme schopni dopátrat se příčiny poruchy přibližně u třetiny osob s mentální retardací. Prenatální příčiny Mluvíme o celé řadě vlivů, které působí na plod dítěte v děloze matky před porodem. Jedná se převážně o vlivech dědičných hereditárních. Do těchto vlivů řadíme nejen po předcích zděděné nemoci (hlavně metabolické poruchy), které postupně vedou k mentální retardaci, ale také to, kdy dítě dědí po rodičích nedostatek vloh k určité činnosti. Z kvalitativního pohledu převažujícím faktorem jsou specifické genetické příčiny. Vlivem mutagenních faktorů, dochází k mutaci genů, k aberaci chromozomů či změnám v jejich počtu. Do této kategorie spadá velká skupina recesivně podmíněných poruch zahrnujících většinu dědičných metabolických onemocnění typu fenylketonurie, galaktosemie, homocystinurie, atd. Největší skupinou příčin mentální retardace však tvoří syndrom způsobené změnou počtu chromozomů zvláště pak tzv. trizomie se svým nejznámějším a nejrozšířenějším reprezentantem Downovým syndromem způsobeným trizomií chromozomu 21. Poměrně rozšířené jsou také změny v počtu pohlavních chromozomů např. trizomie (XXY) v případě Klinefelterova syndromu, těžká mentální retardace je spojena s Lesch-Nyhanovým syndromem, atd. Další skupinou prenatálních vlivů tvoří enviromentální faktory a onemocnění matky v době těhotenství, kdy platí zákonitost, že čím dříve k patologii dojde, tím fatálnější to má následky pro zdraví dítěte. Řadíme sem onemocnění matky zarděnkami, kongenitální syfilis, toxoplazmózu, otravy olovem a přímou intoxikaci embrya či plodu, ozáření dělohy, alkoholismus maky, její nedostatečnou výživu apod

10 Na vznik mentální retardace může mít i vliv nedostatek plodové vody oligohydromnion, dále vrozené vady lebky a mozku (mikrocefalie, hydrocefalie). Objevují se názory, že i prenatální deprivace (např. silně nechtěné dítě) se může projevit na duševním zdraví ještě nenarozeného dítěte. Perinatální příčiny Jsou to vlivy působící během porodu (v důsledku komplikovaného, nešetrného a protrahovaného porodu) a krátký čas po něm. V této době vzniká tzv. perinatální encefalopatie (organické poškození mozku), která bývá udávána jako příčina potíží, které se označovaly termínem lehká mozková dysfunkce a které asi v dvacetině až desetině případů způsobují i mentální retardaci (Zvolský, P. 1996). K dalším perinatálním faktorům patří mechanické poškození plodu při klešťovém porodu a hypoxie či asfyxie (tj. nedostatek kyslíku), předčasný porod a nízká porodní váha dítěte, též nefyziologická těžká novorozenecká žloutenka, při které bilirubin neodchází z těla a působí toxicky na nervovou soustavu (při nesouladu Rh faktorů). Postnatální příčiny V době po narození může způsobit mentální retardaci mnoho vlivů, mezi něž patří zánět mozku způsobený mikroorganismy (klíšťová encefalitida, meningitida, meningocefalitida), mechanické vlivy jako traumata, mozkové léze při nádorovém onemocnění, krvácení do mozku a zvláště v pozdějším období onemocnění vedoucí k deterioracím inteligence typu Alzheimerovy choroby, Parkinsonovy choroby, schizofrenie, epileptické demence apod. (Valenta; M., Müller, O. 2003). K dalším poškození dochází vlivem chemických faktorů. Stejně jako je tomu u příčin handicapu vzniklých v prenatálním období, je to zneužívání psychoaktivních látek (alkohol, nikotin, drogy), různé intoxikace v souvislosti se zneužíváním těchto látek, působení chemických látek a jedů v souvislosti s životním prostředím (Fischer; S., Škoda, J. 2008). Snížení intelektových schopností může zapříčinit i senzorická, citová a sociokulturní deprivace dětí vyrůstajících v nepřátelském, odcizeném, nepodnětném rodinném prostředí či dětí v institucionálním péči. Takové prostředí se může podílet

11 na poklesu inteligenčního kvocientu až o 20 bodů s tím, že pokud dojde včas k saturaci těchto potřeb, intelektový deficit se může upravit. Problém je v tom, že sociokulturní deprivací trpí především děti rodičů s nižším intelektovým potenciálem, takže dochází ke kumulaci patologických faktorů způsobujících především lehkou mentální retardaci (srov. Valenta; M., Müller, O. 2003, Bartoňová, M. 2005, Bazalová, B., Bartoňová, M., Pipeková, J. 2007). Klasifikace mentální retardace Mentální retardace představuje výrazně sníženou úroveň inteligence. Při její klasifikaci se v současné době užívá 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí, zpracovaná Světovou zdravotnickou organizací (WHO) v Ženevě z roku 1992, která vstoupila v platnost od Podle této klasifikace se mentální retardace dělí do šesti základních kategorií: F 70 Lehká mentální retardace ( IQ 50 69) F 71 Středně těžká mentální retardace (IQ 35 49) F 72 Těžká mentální retardace (IQ 20 34) F 73 Hluboká mentální retardace (IQ pod 20) F 78 Jiná mentální retardace F 79 Nespecifikovaná mentální retardace Charakteristika jednotlivých stupňů mentální retardace Každý člověk s mentálním postižením je svébytný subjekt s charakteristickými osobními rysy, přesto se však u většiny z nich projevují v jednotlivých obdobích života charakteristické znaky, které závisí na hloubce a rozsahu mentální retardace. Lehká mentální retardace (F70 IQ 50-69) Celkový psychomotorický vývoj zaostává u těchto dětí již od kojeneckého věku (Zvolský, P. 1996). Okolo třetího roku bývá psychomotorický vývoj opožděn

12 asi o jeden rok, nápadnější problémy se objevují mezi třetím a šestým rokem. Hlavní obtíže se objevují mezi třetím a šestým rokem. Jemná a hrubá motorika je lehce opožděna, objevují se poruchy pohybové koordinace, během dospívání a dospělosti může dosáhnout normy. Při učení se projevuje snížená rozumová kapacita a nácvik běžných dovedností a návyků trvá mnohem delší dobu. Pozornost je povrchnější, krátkodobá, nestálá nebo ulpívavá. Myšlení je velmi jednoduché, konkrétní, stereotypní a rigidní, nesamostatné a nepřesné, s infantilními znaky. Projevuje se neschopnost dosáhnout přiměřené úrovně rozvoje logického myšlení. Paměť je mechanická s individuálně různou kapacitou. Řeč může být postižena ve všech svých složkách, v oblasti porozumění řeči, ve slovní zásobě, v gramatické stavbě a ve výslovnosti. Vývoj řeči se opožďuje, slovník je ochuzen o abstraktní pojmy. V řeči přetrvávají agramatismy, artikulace je neobratná, častá je dyslálie.v mnoha případech mají děti zafixované řečové stereotypy. V běžné řeči málokdy selhávají, pokud se však dostanou do stresující situace, nedovedou tyto řečové stereotypy použít (srov. Klenková, J.1996, 2006). V oblasti emocionální je patrná citová nezralost, neadekvátnost citů vzhledem k podnětům, nízká sebekontrola a značná sugestibilita. Emocionální oblast je závislá na temperamentu, některé děti se jeví jako zakřiknuté a plačtivé, jiné naopak jako velmi upovídané a sebevědomé. V předškolním a školním věku se projevuje citová labilita impulzivností, úzkostností a zvýšenou sugestibilitou. Výchovné působení a rodinné prostředí mají velký význam pro socializaci. Emoční a sociální zralost spolu s rysy osobnosti významně ovlivňují jejich schopnost uplatnění ve společnosti. V sociokulturním kontextu, kde se klade malý důraz na teoretické znalosti, nemusí mít osoba s lehkou mentální retardací žádné vážnější problémy. Obtížně se však přizpůsobuje kulturním tradicím, normám a očekáváním, není schopna vyrovnat se s požadavky manželství nebo výchovy dětí, nedokáže samostatně řešit problémy plynoucí z nezávislého života, jako je získání a udržení si odpovídajícího zaměstnání, zajištění úrovně bydlení, zdravotní péče apod. (Pipeková, J. 2006). Středně těžká mentální retardace (F71 IQ 35-49) Raný psychomotorický vývoj je velmi opožděn, v šesti až sedmi letech dosahují úrovně maximálně tříletého dítěte. Vývoj jemné a hrubé motoriky je zpomalen, trvale zůstává celková neobratnost, nekoordinovanost pohybů a

13 neschopnost jemných úkonů. Samostatnost v sebeobsluze je mnohdy částečná a někteří jedinci potřebují pomoc a dohled po celý život. Rozvoj myšlení a řeči je výrazně opožděn a přetrvává až do dospělosti. Omezení psychických procesů provází často epilepsie, neurologické a tělesné potíže. Učení je omezené, mechanické a trvá velmi dlouhou dobu. Myšlení je stereotypní, rigidní, nepřesné, ulpívající na nepodstatných, ale nápadných detailech. Paměť je mechanická a má malou kapacitu. Řeč je opožděná ve vývoji, agramatická, dyslálie přetrvává do dospělosti. Je velmi jednoduchá nebo zůstává pouze při nonverbální komunikaci s porozuměním jednoduchým verbálním instrukcím. Emocionálně jsou labilní a nevyrovnaní, charakteristický je infantilismus, dráždivost, výbušnost a negativismus. Zpravidla bývají plně mobilní a fyzicky aktivní. Většina z nich prokazuje vývoj schopností k navazování kontaktu, ke komunikaci s druhými a podílí se na jednoduchých sociálních aktivitách. Pracovní zařazení je možné často pouze pod dohledem v chráněných dílnách a na chráněných pracovištích. Nejsou schopni úspěšně a samostatně řešit náročnější situace. U některých je nutno provést zbavení svéprávnosti nebo omezení v právních úkonech. Těžká mentální retardace (F72 IQ 20-34) Většina jedinců z této kategorie trpí značným stupněm poruchy motoriky nebo jinými přidruženými defekty, které prokazují přítomnost klinicky signifikantního poškození či vadného vývoje CNS. Dlouhodobým tréninkem si může jedinec osvojit základní hygienické návyky a částečně i jiné činnosti týkající se sebeobsluhy, někteří však nejsou schopni udržet tělesnou čistotu ani v dospělosti. Značné omezení psychických procesů, nápadnosti v koncentraci pozornosti, minimální je rozvoj komunikativních dovedností. Řeč bývá omezená na jednotlivá slova nebo skřeky, často je nevytvořena. Významné je porušení afektivní sféry, typická je nestálost nálad a impulzivita. Poznává blízké osoby. Při soustavné výchovné péči jsou schopni vykonávat některé jednouché úkony, bývají celoživotně závislí na péči jiných osob. Možnosti výchovy a vzdělávání těchto osob jsou značně omezené (Pipeková, J. in Vítková, M. 2004, Pipeková, J. 2006)

14 Hluboká mentální retardace (F73 IQ pod 20) Ve většině případů hluboké mentální retardace jsou běžná neurologická nebo jiná tělesná postižení, která mají vliv na hybnost. Časté jsou nejtěžší formy pervazivních vývojových poruch, zvláště atypický autismus. Jedinci jsou těžce omezeni ve své schopnosti porozumět požadavkům nebo instrukcím. Většina osob z této kategorie je imobilní nebo výrazně omezená v pohybu. Osoby bývají inkontinentní a jsou schopny pouze rudimentární neverbální komunikace. Nejsou schopny ani základní sebeobsluhy, vyžadují péči ve všech základních životních úkonech. Možnosti jejich výchovy a vzdělávání jsou velmi omezené (Švarcová, I. 1998, 2000). Jiná mentální retardace (F78) Tato kategorie by měla být použita pouze tehdy, když stanovení stupně intelektové retardace pomocí obvyklých metod je zvláště nesnadné nebo nemožné pro přidružené senzorické nebo somatické poškození, např. u nevidomých, neslyšících, nemluvících, jedinců s těžkými poruchami chování, osob s autismem či u těžce tělesně postižených osob. Nespecifikovaná mentální retardace (F79) Tato kategorie se užívá v případech, kdy mentální retardace je prokázána, ale není dostatek informací, aby bylo možno zařadit pacienta do jedné ze shora uvedených kategorií (Švarcová, I. 2003). 1.3 Psychologické zvláštnosti jedinců s mentální retardací Z hlediska psychické struktury osobnosti jedinci s mentální retardací netvoří homogenní skupinu, kterou by bylo možno globálně vyčerpávajícím způsobem charakterizovat. Každý mentálně postižený je svébytný subjekt s charakteristickými osobnostními rysy. Přesto se však u značné části z nich projevují určité společné znaky, jejichž individuální modifikace závisí na druhu mentální retardace, na její

15 hloubce, rozsahu, na tom, zda jsou rovnoměrně postiženy všechny složky psychiky, nebo zda jsou výrazněji postiženy některé psychické funkce a duševní vývoj je rovnoměrný (Švarcová, I. 2003). Odlišnosti ve vnímání Vnímání je poznávání přítomnosti, rozvíjí se v interakci s rozvojem dalších poznávacích procesů a umožňuje základní orientaci v prostředí. Opožděná, omezená schopnost vnímání, charakteristická pro děti s mentální retardací, má velký vliv na celý další průběh jejich psychického vývoje. Úzký rozsah vnímání ztěžuje dítěti s mentální retardací orientaci v novém místě a v neobvyklé situaci. Zvláštnosti počitků a vjemů u dětí s mentální retardací tkví v jejich výrazné nediferencovanosti. Při poznávání předmětů považují za stejné úplně různé předměty. Dítě s mentální retardací při pohledu na nějaký obraz nebo předmět neprojeví snahu prohlédnout si ho do všech detailů, vyznat se ve všech jeho vlastnostech. Spokojí se se zcela povšechným poznáváním předmětů. O neaktivním charakteru vnímání svědčí i to, že se dítě s mentální retardací nedovede pozorně dívat, hledat a nacházet určité předměty, nedovede si výběrově prohlížet část okolního světa, neumí se odpoutat od výrazných a poutavých stránek vnímaného objektu, které jsou však v daném okamžiku nepodstatné. Velkou úlohu v psychickém vývoji má sluchové vnímání, které souvisí s rozvojem řeči. Stav sluchového vnímání nezpůsobuje jen opožděný vývoj řeči, ale má také vliv na vnímání času a prostoru. Neměly by se podceňovat i vjemy v oblasti hmatu a kinestetické, ke kterým patří zejména vnímání polohy vlastního těla prostoru. Nedokonalé počitky a vjemy jsou základními symptomy, které brzdí, zpomalují rozvoj psychických procesů, zejména myšlení. Odlišnosti v myšlení Myšlení dětí s mentální retardací se utváří v podmínkách neplnohodnotného smyslového poznání, nedostatečného rozvoje řeči a omezené praktické činnosti. Od zdravého dítěte se výrazně liší velkou konkrétností a slabou schopností zobecňování. Právě v abstrakci a zobecnění je hodnota skutečného myšlení jestli se myšlení omezuje pouze na konkrétní situační souvislosti mezi předměty a jevy, je chudé a

16 neproduktivní. Základním nedostatkem myšlení dětí s mentální retardací je slabá schopnost zobecňování, špatně si osvojují pravidla a obecné pojmy. Neschopnost zobecňování je následek poškození mozku (Pipeková, J. 2006). Typickým znakem jedinců s mentální retardací je omezenější potřeba zvídavosti a preference podmětového stereotypu. Takový jedinci bývají obvykle pasivnější a více závislí na zprostředkování informací jinými lidmi. Orientace v běžném prostředí je pro ně mnohem náročnější, protože hůře rozlišují významné a nevýznamné znaky jednotlivých objektů a situací, a hůře chápou i jejich vzájemné vztahy. Svět je pro ně méně srozumitelný, a proto se jim může jevit více ohrožující. Důsledkem toho je silnější závislost na jiném člověku, který se stává prostředníkem mezi mentálně postiženým a vnějším světem. Uvažování je ovlivňováno jakýmkoliv aktuálním děním. Pro konkrétního jedince je důležité, jak se mu situace jeví, o její podstatě není schopen uvažovat. Nedokáže se odpoutat od vlastního pohledu, od vlastních pocitů a potřeb, které jeho poznávání různým způsobem zkreslují. Neschopnost nadhledu se projevuje sníženou kritičností a vyšší sugestibilitou osob s mentální retardací. Myšlení je zjednodušené, omezené a vázané na konkrétní skutečnost. Myšlení jedinců s mentálním postižením je obecně charakteristické značnou stereotypností, rigiditou a ulpíváním na určitém způsobu řešení. Tato ulpívavost s preference známého je obranou před subjektivně nesrozumitelnými, novými a neznámými podněty, které jsou jim nepříjemné a mohou vyvolávat různé obavy (Fischer; S., Škoda, J. 2008). Odlišnosti v řeči U dětí s mentální retardací se sluchové rozlišování i vyslovování slov a vět vytváří později než u dětí zdravých. Nedostatečný rozvoj řeči je podmíněn pomalu se utvářejícími a nepevnými diferenciačními podmíněnými spoji v oblasti sluchového analyzátoru (srov. Pipeková, J. 2006, Klenková, J. 2006, Bartoňová, M. 2005). Řeč bývá postižena z hlediska formálního i obsahového. Typickými znaky řečového projevu osob s mentální retardací jsou následující: projev bývá nápadný méně přesnou výslovností,

17 nižší schopnost porozumět i běžnému verbálnímu sdělení, protože mají omezenější slovní zásobu a větší potíže v pochopení celkového kontextu. Složitější slovní obraty, ironii, žert apod. vůbec nejsou schopni chápat. Stručná a jednoduše formulovaná konkrétní informace je nejvhodnější variantou. Lidé s lehkým stupněm defektu zvládnou běžné konkrétní pojmy a základní slovní obraty. U těžších stupňů defektů se verbální schopnosti nerozvíjejí vůbec, jazyková necitlivost (agramatismy), nápadná jednoduchost vyjadřování, v případech, kdy se jedná o těžší stupně postižení, nabývá významu komunikace neverbální, s obtížemi při porozumění (Fischer; S., Škoda, J. 2008). Odlišnosti v paměti Paměť umožňuje uchování různých informací a je velmi úzce spojena s učením. Díky paměti si dítě uchovává a zobecňuje minulou zkušenost, získává vědomosti a dovednosti. Dítě s mentální retardací si osvojuje všechno velmi pomalu, jen po mnoha opakováních, rychle zapomíná osvojené a hlavně nedovede včas využít získaných vědomostí a dovedností v praxi. Příčina pomalého a špatného osvojování nových vědomostí a dovedností je především ve vlastnostech nervových procesů. Slabost spojovací funkce mozkové kůry podmiňuje malý rozsah a pomalé tempo vytváření nových podmíněných spojů a také jejich pevnost. Nedokonalá paměť je také podmíněna špatným přepracováním vnímaného materiálu (Pipeková, J. 2006, Bartoňová, M., Pipeková, J., Vítková, M. 2008). Odlišnosti v učení Schopnost učení je obecně v různé míře omezena. Nejde jen o důsledek nedostatečného porozumění, nepříznivý vliv mají i nedostatky v koncentraci pozornosti a paměti. Učení je převážně mechanické. Veškeré informace, dovednosti i návyky se fixují ve své rigidní podobě a také bývají stejným způsobem užívány. Jakákoliv změna činí mentálně retardovaným značné potíže. Motivace učení bývá nižší vzhledem k obtížnějšímu porozumění. Proto je nezbytné využívat specifické odměny (sladkosti apod.), na které reagují pozitivně a lze jimi velmi dobrým způsobem motivovat (Bartoňová, M. 2005)

18 Specifičnost v oblasti emocionality a motivace Emoční prožívání a způsoby reagování mohou být v závislosti na příčině mentálního defektu změněny. Obvykle jde o zvýšenou dráždivost a větší pohotovost k afektivním reakcím. Nedostatečná kontrola a ovládání vlastních emocí, spojená s koncentrací na přítomnost, vede k preferenci takového jednání, které přináší bezprostřední uspokojení. Jedinec s mentální postižením má stejné základní psychické potřeby jako druzí lidé. Tyto potřeby však mohou být pod vlivem omezenější kapacity rozumových schopností různým způsobem modifikovány. Mají tendenci uspokojovat svoje potřeby neodkladně a bez zábran. Pokud toho nedosáhnou, prožívají tuto situaci jako silně frustrující a reagují na ni různými obrannými mechanismy. Obvykle jde o zesílení tendence zbavit se nežádoucího omezení nebo afekt vzteku, který lze chápat jako projev bezmocného protestu (Fischer; S., Škoda, J. 2008). Zvláštnosti volních vlastností osobnosti s mentálním postižením Vůle se projevuje v uvědomělém a cílevědomém jednání a patří v souhrnu psychických rysů osobnosti k nejdůležitějším. Ve volní oblasti dětí s mentální retardací pozorujeme velké odlišnosti. Slabost vůle se neprojevuje vždy a ve všem. Problém vůle je především otázkou obsahu vůle, motivy a cíle jsou určující. Děti s mentální retardací vykazují nedostatek iniciativy a jsou neschopny řídit své jednání a souhlase se vzdálenějšími cíli. Vůle a volní vlastnosti velmi úzce souvisejí s rozmanitými projevy nezralé osobnosti. Do popředí vystupuje sugestibilita, podřízenost dítěte bezprostředním vlivům okolní situace, nedostatek samostatného přepracování těchto vlivů, neovladatelnost, tvrdohlavost. Velmi časté je u dětí s mentální retardací hypobulie (snížení volních vlastností), vyskytuje se i abulie (úplné chybění volních kompetencí) (Pipeková, J. 2006, s. 74, Vágnerová, M. 2004). Nápadnosti v chování Osoby s mentální postižením nejsou schopni porozumět obecně platným hodnotám a normám, pochopit jejich podstatu. Navíc nestačí, aby jedinec chápal,

19 jaká pravidla v určité situaci platí, ale aby se podle nich dokázal chovat. Lidé s lehčím stupněm defektu sice obvykle vědí, jak by se měli v běžných situacích chovat, ale nelze od nich vždycky očekávat standardní reakce. Důvodem je odlišné zpracování informací a sklon k jinému způsobu reagování. Člověk s mentálním postižením se řídí především emocionálními impulsy. Mají zvýšenou pohotovost k afektivním reakcím, které nedovedou přijatelným způsobem ovládat. Nepříjemné, afektivní a někdy i agresivní projevy bývají reakcí na situaci, které nerozumí a nejsou ji schopni zvládnout. Problematické chování může být výrazem neschopnosti vyjádřit svoje aktuální pocity standardnějším a pro ostatní srozumitelným způsobem. Taková aktivita (např. bušení hlavou do zdi, sebepoškozování) slouží ke komunikaci s okolím, jejich prostřednictvím mu sdělují subjektivně důležité informace (srov. Fischer; S., Škoda, J. 2008, Vágnerová, M. 2004). 1.4 Vztah společnosti k osobám s mentálním postižením Každá společnost si vytváří vlastní filozofii a systém intervencí v oblasti zabezpečení životních potřeb členů. Budují se na historickém dědictví a národních tradicích společnosti, na jeho aktuálním hospodářském a politickém uspořádání, životních zkušenostech, potřebách a morální vyspělosti jeho členů. V problematice zabezpečování životních podmínek osob s mentální retardací a uspokojováním jejich potřeb zaznamenala historie tři charakteristické období represivní, charitativní a humanitní. Od přímé likvidace postiženého jedince v období represivním, s příchodem křesťanství s hlásáním lásky k bližnímu v období charitativním, se dostáváme do období humanitní péče, která se dále dělí na stádium: renesanční humanismus k postiženým se hledal lidský poměr, rehabilitační společnost raději poskytla osobám s mentálním postižením možnost pracovního uplatnění, než je zdarma živit, socializační v duchu humanismu má být postižený člověk prostřednictvím rehabilitace uschopňován k práci a ke společenskému životu, prevenční bude dominovat snaha předcházet vzniku abnormalit

20 Pohled na vývoj postojů společnosti se odráží na počátku 20. století v uplatňování lidských práv osob s mentální retardací. V roce 1924 byla přijata deklarace práv dítěte, která vytvořila základ všem dalším deklaracím o právech dítěte (1959). V šedesátých letech se na scéně mezinárodních lidských práv objevil nový fenomén, a to organizace rodin dětí s mentální retardací Evropská liga společnosti mentálně handicapovaných. Ta si kladla za cíl zvýšit zájmy osob s mentálním postižením bez ohledu na národnost, rasu či přesvědčení. Zabezpečovat v jejich prospěch všechny možné zdroje, dostatečnou péčí v oblasti léčebné, bytové, vzdělávací, přípravy nepovolání, zaměstnávání a sociálních služeb. Z tohoto programového prohlášení z roku 1966 se další jednáním na mezinárodních fórech nastínila možnost zformulovat je do deklarace. Dne 20. prosince 1971 byla Deklarace práv mentálně postižených osob jednohlasně přijata Valným shromážděním Spojených národů. Na konci 70. let na podkladě výzkumů bylo zjištěno, že žádná země nerealizovala tato práva plně. V roce 1981 se konala světová konference o činnosti a strategii ve vzdělávání, prevenci a integraci ve španělské Malaze. Deklarace, která byla přijata pod názvem Sunbergova, prohlašuje, že každá handicapovaná osoba musí mít přístup ke vzdělání, profesní přípravě, kultuře a informacím, a to v rámci světového systému celoživotního vzdělávání. Sunbergova deklarace znamenala významný krok k tomu, co dnes nazýváme inkluzivním vzděláváním. O rok později, v roce 1982, přijalo Valné shromáždění OSN Celosvětový akční program, který formuloval politiku handicapu ve třech oblastech: prevence, rehabilitace a zrovnoprávnění příležitostí. Teprve v roce 1989 byla přijata Deklarace práv dítěte z roku Zajímavý je článek 23, který uvádí, že mentálně či fyzicky handicapované dítě má prožít plný život v podmínkách zajišťující důstojnost, podporující sebedůvěru a usnadňující aktivní zapojení dítěte do společnosti. V roce 1993 přijala OSN Standardní pravidla pro vyrovnání příležitostí pro osoby s postižením. Nejsou to závazné regulace, ale spíše pravidla postupů navržená pro pomoc vládám dosáhnout plné účasti a rovných životních podmínek pro osoby s handicapem. V České republice vyšel v roce 1993 Národní plán opatření pro snížení negativních důsledků zdravotního postižení. V kapitole šesté Školství a příprava na povolání jsou stanoveny konkrétní cíle týkající se i problematiky těžce postižených dětí a jejich práva na vzdělávání. Týká se to zejména klientů ústavů sociální péče,

21 zajištění práva na vzdělávání v širším slova smyslu. V desáté kapitole o ústavní péči jsou cíle formulovány takto: Zachovat důstojnost občana se zdravotním postižením, jeho práva na soukromí a svobodu rozhodování, respektovat jeho individualitu a potřeby. Vytvářet podmínky pro zajištění denní aktivity a programu činnosti včetně využití volného času. Prostřednictvím pracovní rehabilitace vytvářet podmínky i pro možnost přiměřeného zaměstnávání obyvatel ústavů sociální péče. Rozvíjet služby komunitní péče (upraveno). Pro současný stav je charakteristické, že známe mnoho o příčinách a prevenci mentální retardace, ale zakořeněné společenské zvyklosti, předpojatost a lhostejnost větší části společnosti vede k neustálému odmítání osob s mentální retardací. Velmi sporné se jeví v současné době zajišťování péče pro tyto osoby ve velkých ústavech sociální péče. Pokud to není možné, aby osoba s těžším stupněm mentálního postižení žila ve své rodině, je nutné podporovat vznik menších zařízení s možností široké nabídky péče formou denních stacionářů až po celoroční, s dodržováním všech zásad, které zde již byly popsány (Pipeková, J. 2006). Shrnutí: Mentální postižení znamená zásah do osobnostního a sociálního vývoje člověka. Terminologie psychopedie je nucena k hledání nových pojmů, jelikož po určité době se tyto pojmy stávají společensky nepřijatelnými. Vznik mentální retardace je nejčastěji v rozmezí od prenatálního až do postnatálního období a je klasifikována do šesti kategorií: Lehká mentální retardace, Středně těžká mentální retardace, Těžká mentální retardace, Hluboká mentální retardace, Jiná mentální retardace a Nespecifikovaná mentální retardace. Projevuje se nedostatečným rozvojem myšlení a řeči, omezenou schopností učení a obtížnější adaptací na běžné životní podmínky. Z tohoto důvodu je důležité si uvědomit, že i lidé s mentálním postižením mají právo na plnohodnotný život a naší povinností je pomáhat začleňovat osoby s mentálním postižením do běžné společnosti

22 2 Ucelené pojetí rehabilitace 2.1 Léčebná rehabilitace Podle J. Votavy (2005, s. 14) je pojem ucelená rehabilitace překladem z anglického termínu comprehensive rehabilitation. J. Jesenský (1995, s. 26) ji člení podle zaměření při plnění úkolů, ale také podle jednotlivých institucích a prostředků, které jsou při ní aplikovány, na čtyři hlavní složky rehabilitaci léčebnou, pracovní, sociální a pedagogickou. Jejím smyslem a cílem je pokud možno co nejúplnější začlenění lidí se zdravotním postižením do aktivního života majícího očekávanou kvalitu. Světová zdravotnická organizace (WHO) v roce 1981 definovala rehabilitaci následujícím způsobem: Rehabilitace obsahuje všechny prostředky směřující ke zmenšení tlaku, který působí disabilita a následný handicap a usiluje o společenské začlenění postiženého. V roce 1994 byla definice pozměněna a charakterizovala rehabilitaci jako: proces, který osobám s disabilitou pomáhá rozvinout nebo posílit fyzické, mentální a sociální dovednosti (Jankovský, J. 2006). Rehabilitace je výrazem humanity, solidárnosti a demokracie ve společnosti. U nás je spojena se zákony o zdraví, zákony o sociálním zabezpečení, školskými zákony i zákoníkem práce (Novosad, L.; Novosadová, M. 2000, s. 13). Léčebné prostředky rehabilitace Léčebná rehabilitace je podle J. Jesenského (1995, s. 35) zaměřena na odstranění postižení a funkčních poruch a na eliminaci následků zdravotního postižení, včetně jeho sociální dimenze. Léčebné prostředky rehabilitace se snaží o obnovení původního stavu organismu a snaží se řešit poškození mající závažný a chronický charakter. V rámci léčebné rehabilitace nacházíme celou řadu aktivit, které mají zjevně interdisciplinární charakter. Proto se můžeme v rámci léčebné terapie také setkat s prvky psychoterapie, arteterapie, muzikoterapie apod

23 Do léčebné rehabilitace můžeme zařadit následující postupy: Metodami fyzikální terapie jsou: masáže (klasické, reflexni, podvodní apod.), elektroléčba (v dětské fyzioterapii není její užívání časté), léčba ultrazvukem, magnetoterapie, léčba světlem ( infračervené, ultrazvukové záření), laserové záření, termoterapie (léčba teplem), vodoléčba (rehabilitační bazén, perličková lázeň, vířivá lázeň apod.), balneoterapie ( léčba přírodními léčivými prostředky). Léčebná tělesná výchova (LTV) Je hlavní metodou fyzioterapie, která se zabývá pohybovým ústrojím. Její základní formou je tělesné cvičení. Realizována je individuálně nebo skupinově. V podstatě se jedná o dva strategické léčebné přístupy. Jsou to léčebné gymnastické prvky a reflexní motorika, která využívá reflexů vyvolávající stah ochrnutých svalů nebo tento stah podporují (facilitují) (Jankovský, J. 2006). V léčebné tělesné výchově muže jít: o vyladění svalového tonusu a celkové zlepšení kondice, o zlepšení svalové síly dle provedeného svalového testu, o zlepšení svalové koordinace (Jesenský, J. 1995). V praxi se vedle facilitace užívá též inhibice, což je útlum svalů, které jsou ve zvětšeném napětí. V této souvislosti máme na mysli především Vojtovu metodu reflexní lokomoce. Jejím základem jsou dva pohybové prvky reflexní plazení a reflexní otáčení. Pohyb probíhá reflexně, nezávisle na vůli klienta, a účinek terapie závisí na úrovni plasticity centrální nervové soustavy. Pozoruhodná je též metodika manželů Bobathových, kteří kladou důraz na charakteristické prvky své metody. V zásadě se jedná o techniku držení a zacházení s dítětem, reflexní útlum, klíčové body a tapping. Cílem terapie je optimalizace funkce zlepšením posturální kontroly a selektivního pohybu. Dále se využívá komplexní metodika prof. Tardieu,

24 která akcentuje zejména pedagogicko psychologický přístup, využití kompenzačních pomůcek a faktorového hodnocení (pečlivé posuzování a hodnocení dítěte s postižením). Při léčbě Dětské mozkové obrny jsou využívány ještě další metodiky, např.: Pöteho metodika konduktivní pohybové metodiky (cílem je dosažení maximální možné nezávislosti dítěte na svém okolí), Kabatova metodika vychází z facilitace v rámci pohybových vzorů na končetinách a trupu. Hlavními facilitačními prvky jsou maximální odpor a maximální protažení svalu (Jankovský, J. 2006; Votava, J. 2005). Ergoterapie Využívá specifické diagnostické a léčebné metody a postupy při léčbě jedinců každého věku, s různým typem postižení, kteří jsou trvale nebo dočasně fyzicky, psychicky, smyslově nebo mentálně postiženi (Votava, J. 2005). Je chápána jako léčba smysluplnou činností nebo léčba prací. Metodu indikuje lékař, neboť jde o efektivní léčebnou činnost, určenou osobám s nejrůznějšími formami zdravotního postižení. Každému nemocnému se vypracovává individuální léčebný program, který respektuje jeho zdravotní stav, typ a stupeň postižení (Jankovský, J. 2006). Cílem ergoterapie je dosažení maximální soběstačnosti a nezávislosti klientů v domácím, pracovním a sociálním prostředí a tím zvýšení kvality jejich života (Votava, J. 2005, s. 37). V ergoterapii rozlišujeme čtyři hlavní oblasti, které se navzájem prolínají a doplňují: kondiční ergoterapie usiluje o psychickou rovnováhu nemocného, ergoterapie cílená na postiženou oblast vykonávaná práce má obsahovat přesné a cílené pohyby, ergoterpie zaměřená na pracovní začlenění pomocí ergodiagnostiky sleduje pracovní začlenění nemocného, ergoterapie zaměřená na výchovu k soběstačnosti zvládání běžných činností každodenního života. Svá specifika má dětská ergoterapie. U dítěte je nezbytné respektovat vývojové hledisko a skutečnost, že si pohybové stereotypy teprve vytváří. Základní metodou je hra, která má svá vývojová stádia. Má-li být dětská ergoterapie efektivní, pak je velmi žádoucí individuální přístup. Tato terapie usiluje o dosažení maximální

25 samostatnosti dítěte. Významnou úlohu v celém procesu mají rodiče dítěte s postižením, které je nezbytné pro tuto metodu získat a dobře připravit. Ergoterapie má nejenom léčebný efekt, ale také recocializační, v důsledku něhož úzce souvisí s pracovní a sociální rehabilitací (Jankovský, J. 2006). Animoterapie Hipoterapie je speciální formou léčebné rehabilitace, která spojuje fyzické a psychické prvky. Tato terapie ke svým léčebným účelům využívá koně. Kůň slouží jako terapeutický prostředek díky trojrozměrnému pohybu svého těla (frontální, sagitální, horizontální). Při něm dochází k ustavičnému střídání napětí a uvolňování těla pacienta (Pipeková, J., Vítková, M. 2001). Dále využívá působení prvků nespecificických (vliv tepla zvířete,, taktilní podněty, podpůrné a obranné reakce, aj.) a specifických prvků, které jsou podmíněny působením koně a jeho kroku. Rehabilitace pomocí koně propojuje oblast medicínskou, pedagogicko psychologickou a sportovní. Dělí se na tři složky: hipoterapie, léčebně pedagogické ježdění a sportovní a rekreační ježdění handicapovaných. Canisterapie je označení způsobu terapie, při níž dochází k působení psa na člověka. Základem léčby je poznatek, že nejspolehlivějším a často jediným přítelem člověka v osamění a nemoci je zvíře. Vztah člověka a zvířete dokáže vyvolat pozitivní sociální a emocionální terapeutické efekty, které mohou přispět ke zlepšení zdravotního stavu (Pipeková, J. Vítková, M. 2001). Touto metodou se snažíme zlepšit psychickou pohodu, komunikační dovednosti, pohybové schopnosti a citové zrání u dětí. Efekt je především psychologický. Canisterapie nalézá své uplatnění také při sportu zdravotně postižených. Další specifické terapie Arteterapie je léčba pomocí výtvarných prostředků, např. kresba, malba, práce s keramickou hlínou aj. Tato metoda je vhodná k procvičování jemné motoriky, grafomotoriky, vizuomotorické koordinace a vizuální percepce. Velký význam má i pro psychickou stránku dítěte se zdravotním postižením. Přináší mu emoční ladění, sebereflexi, prožitek vlastního úspěchu, což je velmi cenné při vytváření jeho osobnosti. Muzikoterapie je léčba pomocí aktivit spojené s hudbou a zpěvem. Pracuje s verbálními i neverbálními prostředky. Využívá hudby, rytmu, nejrůznějších zvuků

26 a tónů a pracuje i se zpěvem. Hudba má nejen relaxační účinky, ale i stimulační efekt. Psychoterapie je léčba, která užívá psychologických prostředků. Tato metoda zahrnuje nejrůznější tvůrčí činnosti, zejména výše zmíněné výtvarné a hudební aktivity, zvláště u dětí. Mezi další možné postupy související s léčebnými prostředky rehabilitace patří: Léčba pomocí chirurgických zákroků, kompenzační pomůcky, farmakoterapie a úprava životosprávy (Jankovský, J. 2006). 3.2 Sociální rehabilitace U člověka jako společenské bytosti, dochází v rámci lidské společnosti k procesu humanizace, socializace a personalizace. Totéž platí i u člověka s postižením. Velmi tedy záleží na jeho společenském postavení, na roli, kterou ve společnosti zaujímá, jak je společností přijímán. Má-li být tento vztah vyvážený, je úkolem rehabilitace, aby byl člověk s postižením schopen jednak přijmout své postižení a v maximální možné míře se integrovat do společnosti. Tím je zachována optimální kvalita jeho života, což vede k jeho životní spokojenosti (Jankovský, J. 2006). Specifickým problémem mentálně postižených je zúžený a zpomalený rozvoj poznávacích schopností, překonávání submisivity, přiměřená míra samostatnosti a odpovědnosti, společensky přijatelné jednání a chování. Specifickým problémem je i mimořádný význam rodiny u osob s mentálním postižením. Je známo, že všechny tyto procesy, stavy i vlastnosti lze zmírnit, zvrátit nebo i zamezit jejich vzniku. Cílevědomým psychologickým a pedagogickým působením lze obnovit vitalitu, motivovat osobu s postižením pro aktivní postoj k životu, k sobě i k jiným, vyvolat a rozvíjet vůli vstoupit do procesů rehabilitačního výcviku, k rozvíjení kompenzačních i reedukačních schopností, vymanění se ze společenské izolace a k úsilí o osobní i společenskou integraci (Jesenský, J. 1995)

27 Cíle sociální rehabilitace Zajištění ekonomických jistot pro zdravotně postižené. Život pro člověka se zdravotním postižením je v průměru dražší než pro člověka nepostiženého. Proto je přiměřené, že společnost poskytuje částky a výhody, které toto znevýhodnění zčásti kompenzují. Státem poskytované dávky jim zajišťují základní potřeby. Avšak chce-li se mladý člověk se zdravotním postižením osamostatnit, obvykle mu k tomu tyto základní zdroje nestačí. Předpoklady pro bydlení v samostatných bytech srovnání s ústavní péčí. Zkušenost posledních dvaceti let ukazují, že velká část osob se zdravotním postižením dává přednost vlastnímu bezbariérovému bytu, zvláště když jsou k dispozici doplňkové služby. Bohužel nájemné bývá vzhledem k mzdám a důchodům osob se zdravotním postižením dost veliké. Je třeba přiznat, že komfort a rozsah služeb v Ústavech sociální péče se v posledních letech zlepšil, takže mnozí starší a osoby s těžším postižením těchto zařízení dávají tomuto řešení přednost. Bezbariérové byty, které umožňují plnou přístupnost a svým vybavením i maximální soběstačnost, se staví především ve větších městech, kde je pro postižené dobrá dostupnost obchodů, zdravotnických zařízení a větší možnost pracovního uplatnění. Přímo v těchto chráněných bytech, se pak z větší části svépomocí organizují další specifické služby. Naději na získání bytu má však jenom osoba se zdravotním postižením, která má trvalé bydliště v příslušném městě, takže lidé z menších obcí mohou být znevýhodnění. Rozvoj zájmové činnosti. Součástí ucelené rehabilitace jsou programy volného času (sport, ruční práce, výtvarné techniky, pěstování hudby, atd.). Část osob se zdravotním postižením nepracuje a tyto programy naplňují jejich volný čas a vedou je k aktivitě. Předpoklady pro takovou činnost je větší právě v Ústavech sociální péče, bezbariérových domovech a v rámci akcí, které pořádají občanská sdružení pro osoby se sociálním postižením. Někteří postižení navštěvují denní stacionáře, kde jsou uvedené činnosti významnou součástí programu. Možnost sdružování a získávání informací. Důležitým programem občanských sdruženích pro osoby se zdravotním postižením je vytvářet společnost lidí, jimž

28 vyplívají z podobného postižení některé společné zájmy a problémy a kteří se v některých případech hůře do společnosti začleňují. Setkávají se na rekondicích, výletech, schůzích a jiných akcí, které tyto organizace pořádají. Předpoklady pro rozvoj osobnosti. Lidé s postižením měli často malé příležitosti k získání vzdělání, běžných společenských zkušeností. Je proto vhodné tyto nedostatky i v dospělosti. V rámci občanských sdruženích probíhají kurzy jazyků, práce s počítačem. Osoby se zdravotním postižením se podílejí na práci organizací a tak získávají zkušenosti v jednání s úřady, získávání sponzorů, vystupování na veřejnosti (Votava, J. 2005). Principy sociální rehabilitace Zařazením principů do projektu sociální rehabilitace vyplývají z jejich podstaty: jsou vedoucími požadavky procesu sociální rehabilitace a nejobecnějšími pravidly jeho usměrňování. Rozpor mezi těmito principy a rozvíjením sociální rehabilitace by mohlo ohrozit její účinnost. Zásada aktivizace postižených jako subjektů sociální rehabilitace. Zásada těsného sepětí všech složek rehabilitace. Zásada uplatnění reedukačních a kompenzačních postupů. Zásada rozvíjení technických podmínek sociální rehabilitace. Zásada skupinového působení. Zásada diferencovaného přístupu a individuálního působení. Metody sociální rehabilitace Metoda reedukace představuje souhrn postupů zaměřených na využívání a rozvoj uchovaných potencí poškozené funkce. Zahrnuje i nácvik používání reedukačních pomůcek, jakými jsou např. optické pomůcky, sluchadla, pračky vzduchu inzulínové pumpy apod.. Metoda kompenzace představuje souhrn postupů zaměřených na rozvíjení náhradních nepostižených funkcí a schopností. Zahrnuje i nácvik používání