Šablona: I/2Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti

Transkript

1 STŘEDNÍ ODBORNÁ ŠKOLA A STŘEDNÍ ODBORNÉ UČILIŠTĚ NERATOVICE Školní 664, Neratovice, tel.: , IČO: , IZO: Ředitelství školy: Spojovací 632, Neratovice tel.: , fax , mhrejsova@sosasou.cz, Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/ Název projektu: Moderní škola 21. století Zařazení materiálu: Šablona: I/2Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti Stupeň a typ vzdělávání: střední odborné Vzdělávací oblast: literární a jazykové vzdělávání Vzdělávací obor: veřejnosprávní činnost Vyučovací předmět: český jazyk a literatura Tematický okruh: figury Sada: 1 Číslo DUM: 14 Ověření materiálu ve výuce: Datum ověření: Ročník: VS3 Ověřující učitel: Mgr. Fryčová

2 STŘEDNÍ ODBORNÁ ŠKOLA A STŘEDNÍ ODBORNÉ UČILIŠTĚ NERATOVICE Školní 664, Neratovice, tel.: , IČO: , IZO: Ředitelství školy: Spojovací 632, Neratovice tel.: , fax , mhrejsova@sosasou.cz, Název listu: Jméno autora: Figury Renata Fryčová Anotace: Zaměřeno na výklad pojmu figury v literatuře, teoreticky vysvětluje základní figury a uvádí praktické příklady. Klíčová slova: Klíčové kompetence: Přesahy a vazby: Figura Žáci si uvědomují základní význam figur v literárním díle, učí se rozpoznat jednotlivé druhy figur. Společenská kultura Organizace (čas, velikost skupiny, prostorová organizace): Vyučovací hodina, třída Cílová skupina: Použitá literatura, zdroje: Žák, ročník Prokop, V. Teorie literatury, Sokolov, O. K. - Soft, 2005 Vlašín, Š. Slovník literární teorie, Praha, Československý spisovatel, 1984 Velikost: KB

3 14. Figury (z latinského figura tvar) Figury jsou všechny prostředky uměleckého jazyka, které mají estetickou funkci a nedochází u nich k přenášení významu jako u tropů. Nejedná se tedy o obrazná pojmenování, ale dochází k různým odchylkám od norem běžného jazyka, např. k opakování písmen nebo slov, změnám ve slovosledu, vypouštění nebo hromadění výrazů apod. Aliterace je opakování hlásek na počátku po sobě následujících slov. Př. Potkal potkan potkana. Anafora je opakování slov nebo celých sousloví na počátku po sobě následujících nebo blízkých celků. Anafora bývá velice častá v uměleckém textu. Př. Dobré ráno, kytičky, dobré ráno, maličký. (Hrubín) Epifora je opakování slov nebo sousloví na konci po sobě následujících celků, je to obdoba anafory, ale je vzácnější. Př. Ach dítě! Mé dítě drahé! Dítě drahé-drahé-drahé! (Erben) Epanastrofa k opakování slov dochází na konci jednoho celku a na počátku celku druhého. Hojně se vyskytuje v lidové poezii. Jejím užitím dochází ke zpomalení děje. Př. Jednou zbude matičko,

4 po tom květu jablíčko. Jablíčko si jádro chová, z jádra vyroste tu znova (Hrubín) Onomatopoie (zvukomalba) je seskupení hlásek s cílem vyvolat dojem, představu nebo napodobit zvuk. Zvukomalebná jsou slova, která vznikla na základě napodobení zvuku. Hláskové složení slova může napodobovat například zvuk zvířecí, přírodní či jakýkoli jiný, který je natolik známý a charakteristický, že se stal impulsem pro pojmenování skutečnosti. Při vyslovení tohoto slova by se měla vybavit vazba na příčinu jeho vzniku. Př. Kukačka, mňoukat, břinkat, svištět. A na to pole podle skal, zelený mužík zatleskal. Epizeuxis označuje prosté opakování dvou slov za sebou, často se objevuje v lidové poezii. Př. Teče voda, teče. Koulelo se, koulelo červené jablíčko. Užívá se i v běžném hovoru, tam ho už nevnímáme jako figuru. Př. Jasně, jasně. Dobře, dobře. Epizeuxis zvyšuje zvukový účinek věty a zdůrazňuje význam opakovaných slov. Antiteze je figura, kde dochází ke spojení dvou protikladných vyjádření, dvou protikladných motivů. Mluvíme také o přirovnání protikladem. Př. Hluboké nebe nade mnou a černá voda pode mnou. (Biebl)

5 Přejelas duši železem, ne, sudbo, rukou jemnou. (Bezruč) Anagram nové slovo vznikne seskupením (přeházením) písmen ve slově základním. Jedno slovo je tedy ukryto v jiném slově nebo sousloví. Tento typ figury se stal základem různých slovních hříček (hádanky, přesmyčky). Př. pekařství přístavek, pěší toulka koupaliště. Někdy v básni bývají zakódována sdělení o autorově životě. Např. v Máchových verších je zakódováno básníkovo jméno Hynku Hrdliččin zval ku lásce hlas. Elipsa je výpustka, z textu jsou vypuštěna slova nebo věty, které nejsou pro obsah sdělení důležitá a jsou z kontextu snadno podvědomě doplnitelná. Zcela běžně se užívá v hovorové češtině, v příslovích, v pořekadlech, v žurnalistice. Př. My o vlku a vlk za humny. Klobouk dolů před těmito lidmi. (vynechaná slovesa) Je deset. (místo Je deset hodin.) Eufonie je libozvuk, označujeme ta místa, kdy se v textu hromadí nebo pravidelně uspořádají hlásky tak, že slovo, v němž jsou tyto hlásky obsaženy, působí esteticky kladně, příjemně, libě. Př. Ach v zemi krásnou, zemi milovanou, v vlasť jedinou i v dětství mi danou, v kolébku svou i hrob svůj, matku svou, v šírou tu zemi, zemi jedinou.

6 Kakofonie nelibozvučnost, poslechově nepříjemné seskupení tónů nebo hlásek. Kakofonické hlásky jsou r, ř, k. Př. Kam tryskají krůpěje tyrana. Gradace slova nebo slovní spojení v textu jsou uspořádána podle svého významu a účinku, nejčastěji od slova nejslabšího až postupně ke slovu významově nejvýraznějšímu. Gradace nemusí mít jen vzestupný charakter, ale vzácně také sestupný. Př. Nápoj to chutný, lahodný, chuť skvělá, zlatavý to mok rajský, ba přímo nektar božský. Kalambúr v některých situacích se úmyslně hromadí slova zvukově podobná nebo totožná, avšak významově různá, a to proto, aby vznikl komický či satirický efekt. Př. Důchodní otcové x duchovní otcové, miluje x asimiluje, protektorát x protentokrát. Pleonasmus vzniká ve chvíli, kdy se užije více slov stejného nebo blízkého (synonymního) významu. Nadbytečně se hromadí slova vztahující se k jedné skutečnosti a přitom v jednom slově je již otevřeně řečeno to, co je ve druhém již skrytě obsaženo. Př. Vidět na vlastní oči. (Když někdo něco viděl, jak jinak než díky vlastním očím, na vlastní oči je sdělení nadbytečné). Po modrém blankytu, slyšeti ušima apod.