UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Katedra Obecné antropologie Bc. Marek Řápek Tetování a jeho význam v hardcore subkultuře Diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Martin Heřmanský Praha 2012

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla zpřístupněna v příslušné knihovně UK a prostřednictvím elektronické databáze vysokoškolských kvalifikačních prací v repozitáři Univerzity Karlovy a používána ke studijním účelům v souladu s autorským právem. V Praze, dne Bc. Marek Řápek 2

3 Poděkování : Zde bych chtěl velmi poděkovat vedoucímu práce Mgr. Martinovi Heřmanskému za odborné rady a připomínky, které provázely vznik této práce. 3

4 Obsah Abstrakt... 6, 7 1. Úvod... 8 TEORETICKÁ ČÁST Reflexe literatury Výzkum subkultury Počátky výzkumu Chicagská škola Birminghamská škola CCCS Subkulturní styl v CCCS Postsubkulturní teorie Subkulturní kapitál Muggleton a jeho pojetí stylu Hardcore Historie hardcoru Hardcore v Československu a České republice Hardcore jako hudba Hardcore jako subkultura Politické směřování D.I.Y Práva zvířat Straight edge Tetování Předmoderní doba Moderní doba první renesance Zlatý věk tetování Éra rebelie ( ) Východní blok situace u nás Druhá renesance současnost Funkce a významy tetování v kontextu druhé renesance Tetování a identita Společenské vnímání tetování EMPIRICKÁ ČÁST Kvalitativní výzkum

5 6.1. Cíl výzkumu a výzkumné otázky Vstup do terénu Sběr dat a jejich analýza Zkoumaný vzorek Hardcore a subkulturní ideologie Hudba Antifašismus, Antirasismus Práva zvířat D.Y.I. etika Tolerance a netolerance Postoj k většinové společnosti Hardcore a tetování Tetování, vstup do skupiny Tetování, móda a motivace Tetování a jeho společenské vnímání Tetování jako výraz odporu k většinové společnosti Tetování jako výraz individuality Tetování jako výraz individuality nebo jako kolektivní styl? Tetování jako součást identity Rodina Zájmy Tetování jako deník Závěr LITERATURA (BIBLIOGRAFIE PŘÍLOHY

6 Abstrakt Tato práce se zabývá fenoménem tetování v hardcore subkultuře. V teoretické části reflektuje proměnu konceptu subkultur v kontextu jeho historického vývoje, přičemž důraz je kladen na koncept stylu v pojetí Centra pro současná kulutrální studia a post subkulturních teorií, především díle Davida Muggletona. V diachronní perspektivě se tato práce zabývá také fenoménem tetování a jeho funkcemi a významy, které jsou mu v současné společnosti připisovány. Nedílnou součástí teoretické části je deskripce hardcoru nejen z hlediska jeho vývoje v USA a také Československé, respektive České republiky, ale také z hlediska hudební stránky a sdílené ideologie, která je klíčových rysem této subkultury. Koncepty popsané v teoretické části jsou poté využity v samotném výzkumu, který je veden pomocí kvalitativní metodologie. Zkoumání si klade za cíl popsat významy a funkce v hardcore subkultuře a zjistit, zda-li jsou obsahy a motivace připisované tetování ovlivněny subkulturní ideologií, nebo jestli se především jedná o výraz soudobého individualistického diskurzu. Tetování je tedy v této práci zkoumáno z hlediska jeho individuální podstaty s přihlédnutím na subkulturní, respektive širší, celospolečenský kontext, který spolu definuje jeho podstatu a společenské vnímání. 6

7 Abstract This work deals with the phenomenon of tattoo in hardcore subculture. In the theoretical part it reflects the transformation of the concept of subcultures in his historical progress, with an emphasis on the concept of style in the connection of the Center of contemporary culture Studies and post subcultural theory, especially the writing of David Muggleton. The diachronic perspective, this work also deals with the phenomenon of tattoo and its functions and meanings to it in today's society ascribed. An integral part of the theoretical part is to describe hardcore only in terms of its progress in the USA and in Czechoslovakia or Czech Republic, but also in terms of the side of music and shared ideology, which is the main key featuring to this subculture. Concepts described in the theoretical part are then used in actual research, which is conducted by using qualitative methodology. Exploration aims to describe the meanings and functions of the hardcore subculture and determine whether they are content and motivation ascribed to tattoo influenced subcultural ideologies, or whether it is primarily an expression of the contemporary individualistic discourse. In this work tattooing is examined in terms of its individual nature with regard to the subcultural, or wider, societal context, which together define its essence and social perception. Klíčová slova : hardcore, punk, subkultura, tetování, historie,tělesná modifikace, kvalitativní výzkum, styl, Hebdige, Muggleton, tělesný projekt, rozlišujcí jedinečnost Key words: hardcore, punk, subculture, tattoo, history, body modification, qualitative research, style, Hebdige, Muggleton, body project, distinctive individuality 7

8 1. Úvod Následující práce, jak již napovídá název, se bude týkat fenoménu tetování v hardcore subkultuře. Jedna z motivací, která mě vedla k rozhodnutí zabývat se tímto tématem, je přesvědčení, že oba jevy, tedy jak existence subkultur, tak zájem permanentně zdobit své tělo pomocí tetování jsou vysoce aktuálními tématy, ve kterých se odráží povaha současné společnosti. Subkultury poutají pozornost sociálních vědců ve větší míře od druhé poloviny 20. století a jejich povaha stejně jako pohled na ně se mění v závislosti na společenském kontextu, ve kterém jsou zkoumány. Nehledě na tuto skutečnost ale vždy platilo a platí, že takovéto skupiny jsou prostorem pro záměrné vyjádření odlišnosti a konstrukci sociálních identit odlišných od většinové společnosti. V dnešním globalizovaném prostředí, ve kterém se stírají kulturní rozdíly a které má tendenci směřovat k uniformitě, se tato možnost, kterou nabízejí, ukazuje jako velmi důležitá. Dle mého názoru, jsou subkultury jakýmsi odrazem či zrcadlem většinové společnosti a jsou velmi zajímavé jako výzkumné prostředí, ve kterém se dají zkoumat nekonformní názorové trendy či netradiční vizuální styl a vizáž. Za podobně inspirativní sociální fenomén je možné považovat tetování. Tato tělesná zdobící praktika, která se vyskytuje ve většině společností během celé lidské historie je opravdu velmi mnohovrstevnatý jev, který je možné zkoumat z mnoha úhlů pohledu. Za nejzajímavější rovinu považuji tu, na které se ukazuje vztah mezi osobním rozhodnutím každého jedince doživotně modifikovat své tělo a sociální a kulturní podmíněnost tohoto aktu. Jinými slovy, tetování je jev, ve kterém se střetává individuální a sociální, kolektivní a osobní. Tímto se také dostávám k podstatě této práce. Cílem je deskripce tetování u skupiny lidí, kteří sdílejí společné názory a těmito názory stojí v opozici k většinové společnosti. V této práci se pokouším popsat jaké významy připisují příslušníci této subkultury tetuáži, a jakou hraje v jejich životě roli. Důraz bude kladen na to, zda-li jejich rozhodnutí nechat se tetovat, je ovlivněno jejich členstvím v subkultuře a pokud ano tak jak, a také na to, jak se na jejich tetování podílí širší sociální kontext, ve kterém se nacházejí. Pokusím se také prozkoumat, zda-li se do této formy tělesné modifikace nějakým způsobem může promítat subkulturní ideologie, tedy kolektivní sdílení určitých myšlenek, nebo zda převládá individualistický diskurz tolik charakteristický pro současnou post moderní společnost. Tato diplomová práce je logicky rozdělena do dvou částí. První je možné nazvat teoretickou a druhou empirickou. Každý z těchto velkých bloků je členěn na kapitoly, které jsou dále pro přehlednost tématicky rozděleny na podkapitoly. První kapitola se kriticky zabývá dosavadním stavem bádání jak v oblasti subkultur tak i tetování a to v českém i ve 8

9 světovém prostředí. Je nutné podotknout, že ačkoliv existují práce jak o hardcore subkultuře, tak o tetování, v českém kontextu práce na toto konkrétní téma neexistuje. Druhá kapitola se zabývá konceptem subkultury. Pokouší se popsat vývoj myšlení o subkulturách jako o analytickém konceptu, který umožňuje pochopit důvody vzniku, fungování a vztahy s většinovou společností v těchto sociálních formacích. Pro účely této práce je kladen větší důraz na pojetí stylu v dílech vycházející z britského Centra pro současná kulturální studia a postmoderních autorů, kteří na ně v kritickém duchu navazují. Třetí kapitola se zabývá hardcorem. Pokouší se mapovat vznik a vývoj hardcoru jak na územní USA a posléze také jeho pronikání do Československé, respektive České Republiky a ustanovení hardcoru jako samostatné subkultury. Na následujících stránkách se práce pokouší čtenáře stručně seznámit s hardcorem jako hudebním směrem a také jako se subkulturou, jinými slovy, jsou zde popsány nejdůležitější sdílené myšlenkové celky tvořící základ tzv. hardcorové subkulturní ideologie. Čtvrtá kapitola se zabývá fenoménem tetování. Stejně jako v předchozí kapitole začíná historickým přehledem tetování, který má za cíl ukázat jak se v průběhu doby měnil náhled na tento fenomén. Kapitola je zakončena popisem soudobého vnímání tetování a jeho významů, které plní a které jsou mu v současnosti připisovány. Pátá kapitola představuje kvalitativní metodologii, pomocí které byl prováděn samotný výzkum. Data získaná tímto výzkumem jsou prezentována v kapitole šest, přičemž jejich interpretace a vztažení k teoretickým konceptům popsaných v kapitolách dvě a čtyři se nachází v závěru, tedy kapitole sedm. 9

10 TEORETICKÁ ČÁST 2. Reflexe literatury Nezbytnou součástí psaní diplomové práce je kritická analýza stavu literatury pojednávající o tématech, kterými se bude práce zabývat. V tomto ohledu je možné identifikovat dva základní tématické okruhy. Za prvé se jedná o literaturu týkající se subkultur mládeže, respektive hudebních subkultur. Druhým okruhem je literatura zabývající se tělesnými modifikacemi, přesněji řečeno tetováním. Na začátek je nutné poznamenat, že literatury pojednávající o subkulturách pocházející z českého prostředí, není příliš mnoho. V 90. letech minulého století se objevily publikace pojednávající o vývoji (nejen) rockové hudby na českém území, které se okrajově dotýkají i subkultur jako kniha Bigbít nebo Beaty, Bigbeaty a Breakbeaty, tyto knihy jsou ale více zaměřené muzikologicky a postrádají ukotvení v subkulturních teoriích. Z jiného úhlu pohledu se subkultur týká kniha Ostrůvky svobody: kulturní a občanské aktivity mladé generace v 80. letech v Československu, v tomto případě se jedná o publikaci především historického charakteru, mapující subkultury hlavně v kontextu komunistické represe. Literatura týkající se přímo, nebo alespoň okrajově hardcorové subkultury je také velmi skrovná, je možné uvést pouze anonymně publikovanou knihu Kytary a Řev a Excentrici v Přízemí autorů Konráda a Vlčka. Jednu z mála výjimek z akademického prostředí přímo v oblasti subkulturních studií tvoří kniha Josefa Smolíka Subkultury Mládeže: Uvedení do problematiky, která obsahuje přehled nejvýznamnějších subkulturních teorií a typologii vybraných subkultur. Téma subkultur (a hardcoru nevyjímaje) bylo tedy doposud v českém prostřední poměrně málo reflektovaným tématem, více zájmu se mu dostává od studentů prostřednictvím jejich kvalifikačních prací. Rozsah i kvalita zahraniční literatury na toto téma je zcela odlišná. Historie subkulturních studií sahá až do 20. let 20. století k chicagské sociologické škole, která na subkultury nahlížela z kriminologického pohledu jako na deviantní skupiny. Jako nejvýznamnějšího představitele lze uvést Alberta. A. Cohena. V evropském kontextu je pro výzkum subkultur zcela klíčové Centrum pro současná kulturální studia, tzv. birminghamská škola (CCCS). Jako jejího čelního představitele je nezbytné uvést Dicka Hebdige, jehož kniha Subculture: Meaning of Style se stala inspiračním zdrojem pro mnoho dalších děl, ale také předmětem kritiky. Na výzkumníky z CCCS kriticky navazuje mnoho autorů rozvíjející tzv. post-subkulturní studia, přičemž v této práci bude čerpáno především z knih Davida 10

11 Muggletona: Inside Subkultur Postmodern Meaning of Style a Sarah Thornton Club Culture: Music, Media, and Subcultural Capital. Nejvýznamější články subkulturních studií jsou shrnuty ve sborníku Subculture Reader, který byl editován Sarah Thorntonovou a Kenem Gelderem, podobnou publikací shrnující články z postsubkulturního období je Post- Subculture Reader, který editoval David Muggleton a Rupert Weinzierl. Pokud se jedná o publikace týkajíci se konkrétně hardcore subkultury, je možné zmínit především knihy publicistů Stevna Blushe American Hardcore: A Tribal History a Sober Living For The Revolution od autora Gabriela Kuhna. Zatímco tyto dvě publikace jsou souborem názorů, reskektive rozhovorů s příslušníky hardcore subkultury a podávají tak více méně emický 1 pohled na danou problematiku, Ross Heanfler v knize Straight Edge: Clean- Living Youth, Hardcore Punk, And Social Change mapuje a analyzuje názory a postoje ze sociologické perspektivy příslušníků subkultury Straight Edge, která má své kořeny v subkultuře hardcorové. Jak je zmíněno výše, literatura českého původu v oblasti subkulturních studií je poměrně nepočetná. Toto platí ještě ve větší míře o literatuře týkající se tetování. Je až překvapivé, jak málo pozornosti je v českém akademickém prostřední věnováno tomuto fenoménu. Jako jediný autor, který se této problematice dlouhodobě věnuje je etnolog Martin Rychlík, jehož dizertační práce byla v rozšířeném provedení vydána pod názvem Tetování skarifikace a jiné zdobení těla. Tato práce podává jistý výčet funkcí tetování a historickogeografické vymezení jednotlivých kulturních areálů spjatých s tetováním a tělesnými modifikacemi. Tato kniha je bohatě ilustrována, a vyznačuje se poměrně populárně naučným jazykem. Další odborná literatura zabývající se tetováním je opět omezená na vysokoškolské kvalifikační práce, které se tento jev pokouší zkoumat a uchopovat z různých úhlů pohledu. Zahraniční literatura k tomuto tématu je opět velmi obsáhlá. Z tohoto důvodu se zmíním pouze o studiích, které jsou využity v této práci. Jednou z nejcitovanějších autorek zabývající se tetováním je Margo demello a její kniha Bodies of Inscription. Tato autorka se v komunitě lidí zabývající se body artem dlouhodobě pohybuje a její práce poskytuje jak historický exkurz do vývoje tetování tak i etnografická data vzešlá z jejího terénního výzkumu. Dalším autorem, který je sám vyznavačem body artu, respektive tetování je kanadský sociolog Michael Atkinson. Tento autor mapuje subkulturu lidí vyznávající tetování 1 Pojmy emický a etický mají své kořeny v teorii lingvistiky. Do antropologie se dostaly především prostřednictvím díla Marwina Harrise. Jedná se o dva odlišné přístupy ke zkoumání a popisu reality. Zatímco etický popis vychází z hlediska pozorovatele a objektivující vědy, emická perspektiva je popisem, který vychází z představ a kategorií aktérů jednání, příslušníků daného společenství z jejich vlastního chápání a rozlišování. Je tedy závislý na kontextu dané kultury. 11

12 z pozic eliasovské figurativní sociologie. V této práci bude využívána jeho publikace Tattooed: Sociogenesis of Body Art. Dalším sociologem zabývajícím se tetováním je Clifford R. Sanders, který ve své knize Customizing the Body: The Art and Culture of Tattooing vidí v soudobém tetování proměnu od (obecně nedoceněné) dovednosti k (částečně legitimní) umělecké formě, ale také odlišení od konformity societálních norem, vědomé přestoupení kulturních pravidel, jež s sebou může přinášet společenskou i mravní ostrakizaci (Sanders 1989:2 in Rychlík 2003:25). Z hlediska vztahu společnosti a ne mainstreamových tělesných modifikací se tetováním zabývá kniha In the Flesh: Cultural Politics of Body Modification vycházejíc z post modernismu a post-strukturálního feminismu autorky Victorie Pitts. 3. Výzkum subkultur Subkultury jsou v sociálních vědách nejobecněji definovány jako skupiny charakteristické specifickým souborem norem, hodnot, vzorů chování a životního stylu. Svým členům slouží jako důležité prvky identity. Charakteristické pro subkultury je jejich vymezení se vůči většinové společnosti. Soubor specifických hodnot, které nositelé subkultur vyznávají, norem, kterými se řídí, a postojů, jež vyjadřují, bychom mohli nazvat subkulturní ideologií. Tyto hodnoty nacházejí svůj výraz v subkulturním stylu, který vyjadřuje subkulturní ideologii svého nositele, ale zároveň demonstruje jeho identitu jako člena subkultury (Heřmanský, Novotná 2012). V následující kapitole se pokusím popsat vývoj myšlení o konceptu subkultury právě s důrazem na téma subkulturního stylu. Nejprve bude mou snahou charakterizovat chicagskou sociologickou školu, poté Birminghamskou školu kulturálních studií (CCCS) a nakonec část současné, široké, nehomogenní post-subkulturní teorie. V jednotlivých podkapitolách se budu zabývat teoretickými východisky jednotlivých škol, ale také metodologickými postupy, které tyto školy užívaly, v neposlední řadě nejvýznamnějšími autory a jejich zásadními koncepty a přínosem ve výzkumu subkultur. Domnívám se, že takovýto historický přehled může pomoci vytvořit analytický rámec, který poté může být aplikován při samotném výzkumu Počátky výzkumu Chicagská škola Počátky výzkumu subkultur je možné hledat již ve 20. letech 20. století v USA. První díla mapující tuto problematiku jsou spojeny s tzv. chicagskou sociologickou školou. Slovní spojení chicagská škola se používá k neformálnímu označení několika generací sociologů, 12

13 kteří sdíleli podobné zájmy a perspektivy týkající se kultury a společnosti a kteří buď učili, nebo své akademické vzdělání získali na fakultě sociologie Chicagské Univerzity (Gelder, Thornton, 1997:11). Výzkumy prováděné vědci z této školy měly interdisciplinární charakter a i tématický záběr byl velmi široký. Obecně je možné říci, že se jednalo o mikro-sociologii města (Gelder, Thornton 1997:11), v níž dominoval zájem o témata zločinnosti, prostituce, tuláctví či přistěhovalectví. Prostor byl věnován tedy především lidem na okraji společnosti, respektive deviantním jedincům - neúspěšným outsiderům, životním ztroskotancům a kriminálním živlům (Smolík, 2010:58). Zájem chicagské školy o tyto skupiny lidí byl dán několika faktory. Jako první je možné jmenovat jistý pragmatismus, který panoval ve 20. a 30. letech na Chicagské Univerzitě a jež měl za následek úsilí o přiblížení sociologie všednímu životu (Smolík, 2010:58). Za druhé, teoretická východiska, ze kterých sociologové chicagské školy vycházeli. Jednalo se především o funkcionalismus a funkcionalistický model společnosti jako ekvilibria. Podle něj se společnost jako systém snaží dosáhnout stabilního stavu, který právě subkultury narušovaly. Chicagská škola proto nahlíží na subkultury primárně skrze prizma deviace. Aby se s problémem ekvilibria vyrovnali, vymezili tito badatelé subkultury jako relativně distinktivní sociální subsystémy v rámci většího sociálního systému a kultury, v jejichž rámci panuje požadované ekvilibrium (Heřmanský, Novotná 2010:2). V tomto přístupu byla odmítnuta jakákoliv psychologizující vysvětlení deviace, důraz byl kladen na sociální či strukturální důvody. Teoretici této školy tvrdili, že deviace studovaná v sociokulturním kontextu může být normální reakcí determinovanou kulturními normami a nikoliv symptomem psychologické vady (Bennett - Kahn-Harris, 2004:3). K chicagské škole, která se zformovala v roce 1882 a až do 20. let 20. století byla synonymem pro americkou sociologii (Gelder, Thornton, 1997:11), patřila za celou dobu jejího působení celá řada autorů, kteří jsou významní v oblasti výzkumu subkultur. Na tomto místě je možné jmenovat Roberta Ezru Parka či Miltona Gordona a v neposlední řadě asi nejvýznamnějšího autora chicagské školy zabývajícího se subkulturami, Alberta K. Cohena. Tento autor na základě zkoumání delikventních gangů vytvořil v roce 1955 obecnou subkulturní teorii. Cohen částečně vycházel se strukturálního funkcionalismu, především pak z teorie vnitřního napětí Roberta K. Mertona. Motivaci k delikventnímu chování však nespatřoval v durkheimovském konceptu anomie 2, ale ve statusových problémech adolescentů 2 Situace, ve které se v důsledku společenských změn hroutí hodnoty a měřítka, což má za následek pocit, neřízenosti bezradnosti individua, nedostatek společenské integrace a konečném důsledku sociální rozklad (Gidden, 2001). 13

14 (Brake, 1980:42). Tato teorie spočívá v předpokladu, že některým jedincům je sociální strukturou znemožněno dosahovat cílů a hodnot (statusů), které jsou většinovou společností vysoce hodnocené. Jedinci s takovýmito problémy jsou frustrováni a toto napětí si kompenzují vytvářením nových sociálních skupin, v nichž se setkávají lidé s podobnými problémy. Uvnitř těchto skupin se vytváří formy a vzory chování, které jsou většinovou společností považovány za deviantní. Podle Cohena je toto princip vzniku subkultur. Konkrétně říká, že zásadní podmínkou pro vytvoření nové kulturní formy (subkultury) je existence většího počtu jedinců se stejnými problémy přizpůsobení se společnosti, kteří mezi sebou vytvářejí efektivní interakce (Cohen, 1955 in Gelder, Thornton 1997:48). Subkultura pak znamená kolektivní reakci na problém vznikající ze sociální nerovnosti, kdy společnost není s to jedinci nabídnout uspokojení jeho situace podmíněné sociálními důvody (Smolík, 2010:64). V takovéto situaci, jak říká Smolík, prostřednictvím interaktivních procesů vznikají v těchto skupinách homogenní, normativní systémy výrazně se odlišující od obecně uznávaných pravidel chování, jež ospravedlňují deviantní formy chování (Smolík, 2010:64). Je jasné, že tyto problémy spojené s deviantními subkulturami nejsou rozvrstveny ve společnosti rovnoměrně (Gelder, Thornton, 1997:6). Vstup do deviantních skupin se v Cohenově pojetí týká především jedinců z nižších tříd, neboť mají těžkosti s adaptací na prostředí, ve kterém jsou hodnoceni podle měřítek a standardů, ve kterých nebyli socializováni. Jinými slovy, adolescentní dělnická mládež je vystavena paradoxu, neboť navzdory tomu, že patří k dělnické kultuře, musí čelit statusovým kritériím střední třídy, která vyžaduje internalizaci hodnot vlastních střední třídě. Protože jsou tito lidé omezenými strukturálními možnostmi vyčleněni ze soutěže o to, co střední střída považuje za úspěch, delikventní subkultura se stává kolektivním řešením (Brake, 1980:42). Obecně je tak možné říci, že Cohenova teorie deviantní subkultury vysvětluje deviantní (subkulturní) chování jako způsob řešení kulturně podmíněných adaptačních problémů určitých jedinců a skupin. Důležité je, že se v tomto pojetí jedná o kolektivní (nikoliv individuální) adaptaci na strukturální zátěž ( ) a subkultury představují protestní nebo obranné reakce proti dominantní kultuře (Smolík, 2010:65) Chicagská škola byla z hlediska sociální teorie velmi přínosná, neboť dala vzniknout symbolickému interakcionismu a etnometodologii. Na poli výzkumu subkultur byla vyvinuta a používána tzv. labelling theory 3. Z hlediska metodologie se chicagská škola opírala o 3 Labelling theory je možné přeložit jako etiketizační teorie. V tomto přístupu není deviace vnímaná jako soubor charakteristických rysů určité skupiny či jednotlivce, ale jako proces interakce mezi deviantní a nedeviantní částí populace. Určití jedinci, kteří porušují sociální normy se stávají deviantními na základě toho, že je tak někdo 14

15 etnografický výzkum s důrazem na zúčastněné pozorování a využití biografického narativního rozhovoru. Důraz byl kladen na empirickou analýzu toho, jak je zakoušen život členů subkultur, tedy na tzv. emickou perspektivu - pohled samotných aktérů (Heřmanský, Novotná 2010:2). Ačkoliv nahlížení na subkultury primárně jako na skupiny lidí s deviantními sklony postupně vedlo k posunutí perspektivy od sociologie ke kriminologii, a tak k odklonu od holistického zkoumání specifických kulturních systémů ve prospěch zájmu o kriminální aspekty jednání, chicagská škola hrála ve výzkumu subkultur významnou roli. Především je její zásluhou vytvoření klíče k používání termínu subkultura a vytvoření teoretického rámce pro jeho používání (Smolík, 2010:72) 3.2. Birminghamská škola CCCS Zvětšený zájem o studium subkultur je možné časově situovat do období po druhé světové válce. Geograficky se toto téma nejvíce uplatňovalo ve Velké Británii. Příčiny zvýšeného zájmu o subkultury je možné hledat ve změněné sociální situaci v poválečné Evropě, která dala vzniknout novým, do té doby neznámým subkulturám mládeže s výrazným, kulturně specifickým charakterem. Sociální procesy jako zvýšená mobilita, industrializace, změněná demografická situace, zlepšené finanční podmínky a rozvoj masmédií (Smolík, 2010:72) hrály roli ve formování poměrně autonomních subkultur jako byli mods, skinheads či punks, jež se staly centrem zájmu výzkumných institucí, z nichž nejvýznamnější byla Birmingham Centre for Contemporary Cultural Studies (CCCS). Birminghamská škola, respektive Centrum pro současná kulturální studia při Birminghamské univerzitě ve Velké Británii, byla založena v 1964 jako středisko postgraduálního vzdělávání nejprve pod vedením Richarda Hoggarta ( ) a později Stuarta Halla ( ) (Smolík, 2010:72). S příchodem Halla na místo ředitele této instituce je možné hovořit o vzniku zcela nového interdisciplinárního projektu s názvem kulturální studia. Tento interdiciplinární projekt lze definovat jako výzkum kultury tvořené významy a reprezentacemi generovanými v procesu praktik označování a kontextu jejich vzniku se zvláštním zájmem o vztahy moci a politické důsledky, které jsou v těchto praktikách zabudovány (Barker, 2006:99). Ačkoliv v jistém ohledu CCCS navazovalo na Chicagskou školu a v oblasti výzkumu subkultur zrcadlilo práci Chicagské školy v britském kontextu (Bennett, Kahn-Harris, 2004:4), lze tyto dva přístupy považovat za dva rozdílné označil. Zdroje těchto etiket rozhodujících o konformitě či deviaci jsou zpravidla držitelé formální moci ve společnosti (Giddens, 2001). 15

16 kořeny, které se od sebe odlišují nejen prostorově, ale také teoreticky i metodologicky (Heřmanský, Novotná 2010:1). Birminghamská škola se odklonila od pozitivisticky laděného sociologické výzkumu převládajícího v chicagské škole a její práce byla ovlivněna metodologií sociální antropologie. Analytickou preferencí využívanou CCCS byl naturalismus, který Gubrium a Holstein charakterizují jako neochotu vůči podsouvání významů a upřednostnění vpadnutí do terénu a jeho pozorování (Silverman, 2005:90 in Lojdová, 2008). Ačkoliv je v CCCS patrná inspirace antropologií, na rozdíl od chicagské školy výzkumníci z birminghamské školy nekladli primárně důraz na etnografický výzkum, ale spíše na sémiotickou analýzu stylu a mediální analýzu. V důsledku toho pak preferovali etickou perspektivu před perspektivou emickou. (Heřmanský, Novotná 2010:2). Co se týká teoretického zakotvení, CCCS se odklonila od strukturálního funkcionalismu chicagské školy k výše zmíněnému kulturalismu či později ke strukturalismu či poststrukturalismu, a to především v jeho marxistické (neomarxistické) podobě. Vzhledem k teoretickému ukotvení CCCS v marxismu, respektive neomarxismu, ke klíčovým nástrojům patřily text, ideologie a hegemonie prozkoumávané kultury jako oblast sociální kontroly a rezistence. Mezi základní témata výzkumu se řadila masová média, subkultury mládeže, výchova a vzdělávání, gender, rasa a autoritářský stát (Barker, 2006:30). Z tohoto paradigmatického posunu vyplývá také změna náhledu na subkultury. Subkultury již nebyly považovány za skupiny lidí sdružující jedince s deviantními a asociálními sklony v chování, ale byly chápány jako forma odporu, která reflektuje nově vznikající napětí mezi třídami. Autoři hlásící se k CCCS viděli subkultury jako symbolický důsledek strukturálních problémů tříd, které se snaží vyřešit vytvářením kolektivní a individuální identity (Smolík 2010:75). Vznik subkultur v pojetí CCCS lze také označit za indikátor třídních nepokojů v britské společnosti (Bennett, Kahn-Harris, 2004:5). Marxistické zaměření birminghamské školy mělo, jak je výše uvedeno, za následek zkoumání otázek ideologie, hegemonie, třídy a rezistence. Na vztah mezi dominantní kulturou a kulturou podřízenou (subkulturou) bylo nahlíženo optikou třídní příslušnosti. Subkultury byly vnímány jako doména mládeže z dělnické třídy. Tyto subkultury pak představovaly pro autory z CCCS výraz vzdoru dělnické třídy proti dominantním hegemonním institucím britské společnosti (Smolík, 2010:77). Subkultury mládeže se z této perspektivy vyznačovaly rozvojem specifických stylů, což bylo pokládáno za dobytí vlastního prostoru a oddělení od rodičovské i třídně hegemonní kultury. 16

17 Subkulturní styl - CCCS Birminghamská škola se ve svých výzkumech považovala za významné otázky módy, stylu a image jednotlivých příznivců subkultur. Například v díle jednoho z nejvýznamnějších zástupců CCCS Dicka Hebdige Subculture: Meaning of Style (1979) hraje otázky stylu klíčovou roli. Styl byl podle Hebdige označující praktika, která může fungovat jako semiotická rezistence proti dominantnímu řádu (Barker, 2006:65). Podle D. Hebdige je každý atribut stylu nutno chápat jako znak (kód), skrze který subkultura komunikuje se svým okolím. Styl, poskládaný z těchto znaků, je zprávou. Při popisu vytváření stylu Hebdige zmiňuje princip brikoláže 4. Pomocí brikoláže může být každý kulturní prvek převeden do odlišného kontextu, ve kterém nabývá zcela nový, v případě některých subkultur, záměrně subverzivní význam. Ať je již za formu subkulturního stylu považována image, vystupování či způsob komunikace, je důležité poznamenat, že se vždy jedná o proces. Co dělá styl stylem je tzv. stylizace. Pouze určité, záměrné a aktivní užívání předmětů (ať již k určitým činnostem, či jako součásti vizáže) vytváří pocit sdílené kolektivní identity se sdílenou ideologií a odpovídajícím chováním. Žargon, hudbu nebo třeba formy tance jednotlivých subkultur je možné pochopit pouze jako produkt stylizace (Heřmanský, Novotná, 2012:5). Na bázi tohoto přístupu a semiotiky Hebdige zkoumal například styl punkové subkultury. Ačkoliv punkový styl se mohl na první pohled zdát jako chaotický, Hebdige v něm nacházel smysluplnost a řád. Punk jako revoltující styl, který tvořil soubor perverzit a abnormalit (spínací špendlíky, pytle na odpadky, odbarvené vlasy, ikonografie sexuálního fetišismu) nebyl podle Hebdige obyčejnou reakcí na britský úpadek projevující se nezaměstnaností, chudobou a měnícími se morálními standardy, ale dramatizací a inscenací těchto jevů přímo do podoby vzteklé, rozvrácené, ale sebereflektující a ironické signifikace (Barker, 2006:183). Tento příklad částečně ukazuje, že vědci z CCCS považovali subkultury za rebelantsky politické se schopností rituálně vzdorovat kapitalistickému začlenění (Muggleton, Weinzierl, 2003:8), přičemž toto řešení společenské podřízenosti se nedělo na rovině materiální, ale imaginární či symbolické. 4 Pojem brikoláž se vztahuje k přeskupení a novému spojení (juxtapozici) původně nepropojených označujících objektů tak, aby vytvářely nový význam v neotřelém kontextu. Brikoláž zahrnuje proces resignifikace, jímž se kulturní znaky s ustavenými významy přeorganizují do nových významových kódů. Objekty, které již nesly usazený symbolický význam, se tedy za nových okolností nově označí ve vztahu k jiným artefaktům (Hebdige 1979). 17

18 3.3. Post-subkulturní teorie Navzdory tomu, že CCCS se se svým subkulturálním přístupem stalo na dlouho dobu respektovanou a v podstatě nejvlivnější institucí na poli výzkumu subkultur, nevyhnula se ani tato škola řadě kritických připomínek a přímé kritiky. CCCS bylo terčem kritiky v prvé řadě za to, že jeho koncept byl vytvořen s ohledem pouze na britskou společnost s její specifickou sociální a ekonomickou situací 70. let. Primární zájem vědců z této školy o mladé bílé muže z dělnické třídy diskvalifikoval jejich subkulturní teorii v otázce aplikace do jiných společenských či geografických kontextů. Z této pozice vyplývá další kritická připomínka, která se týká skutečnosti, že CCCS nevěnovalo dostatečnou pozornost ženám v otázce subkultur (Smolík, 2010:78). Předmětem kritiky se také stal pro CCCS klíčový koncept rezistence. V tomto ohledu byl například kritizovaný Hebdige a jeho výzkum stylu. Hebdigovy kritici tvrdí, že v jeho interpretaci stylu převládla rezistence, a naopak rezistence se zredukovala na záležitost stylu. Styl tak podle nich přišel o složky zábavy a byl minimalizován na otázku politiky (Pyšňáková, 2007:244) V obecnější rovině kritika směřovala ke skutečnosti, že CCCS nikdy nezkoumala subkultury mládeže, která subkulturní role převzala z pouhé legrace, z pouhé touhy být chvíli in (Smolík 2010:79). Někteří autoři jako Firth si například povšimli faktu, že většina dospívajících, pocházejících z dělnické třídy, často prošla více subkulturními skupinami, změnila identitu a více než o skutečné dlouhodobé členství se jim spíše jednalo o hru na subkulturní členství (Firth 1983 in Bennth, Kahn Harris 2004 in Pyšňáková, 2007:224). Hlavní kritika, které se dostalo CCCS z řad zastánců tzv. post subkulturních teorií spočívá ve skutečnosti že strukturální analytický model vypracovaný CCCS není schopen popisovat změněnou realitu postmoderní doby. Kritici CCCS modelu subkultur zdůrazňují, že složitost a přesouvání současných kulturních praktik mládeže nelze vysvětlit pomocí teoretického rámce, který připisuje rozličným formám přímočarou časovou logiku (Muggleton, Weinzierl, 2003:6). Subkultury v současnosti nejsou jednotné a vyznačují se vnitřními rozpory (Barker, 2006:186). Jak uvádí Muggleton a Weinzierl, již není možné vysvětlovat současnou subkulutrní scénu pomocí koncepce, která stojí na předpokladu homologické 5 jednoty třídně zakotvených sociálních praktik. Dále je subkulturní teorii 5 Myšlenka homologie odkazuje k synchronnímu vztahu mezi sociálními strukturami, hodnotami a kulturními symboly, u nichž se předpokládá, že se k sobě hodí. Koncept je používán k popisu souladu mezi strukturní pozicí v rámci sociálního řádu, sociálními hodnotami příslušníků subkultur a kulturními symboly či styly, jimiž se vyjadřují. Teorie homologie zejména propojuje žitou kulturu jakožto soubor konstitutivních vztahů s předměty, artefakty, institucemi a praktikami, které ji obklopují. Zajímá se o to, do jaké míry struktura a obsah 18

19 pocházející ze školy CCCS vyčítáno, že stojí na neudržitelných binárních opozicích konkrétně na opozicích hlavní proud subkultura, rezistence podrobení se, dominantní podřízený (Barker, 2006: ). Muggleton k tomu dodává, že koncept subkultury se stává méně použitelným v období postmodernity, protože již neexistuje koherentní dominantní kultura vůči které by se mohla subkultura vymezovat (Muggleton, 2000:48). Nástup post-subkulturních přístupů je spojen se změnou situace ve společnosti, kterou je možné vysledovat již od 80. let 20. století. V tomto období vzniká obrovské množství jak již zcela nových subkultur a stylů, tak takových, které jsou výsledkem kombinace stylů již dříve definovaných. Subkultury se začali vzájemně prolínat, což vedlo k situaci, ve které vzhledem k množství subkultur a jejich odnoží není možné jasně určit subkulturní hranice. Sociální svět se stává stále více fragmentárním a podle představitelů post-subkulturního přístupu se koncept subkultur stává problematickým. Hlavní problém spočívá ve skutečnosti, že jednotlivá subkulturní dělení selhávají ve vysvětlení vztahu mezi styly, hudebními žánry a identitou, která postupně slábne a stává se flexibilnější (Benneth, Kahm Harris, 2004 in Smolík, 2010:80). Za hlavní představitele post subkulturního přístupu lze považovat Steava Redheada a Sarah Thornton z MIPC (Manchester Institut for Popular Culture) a Davida Muggletona, který koncept post-subkultur dále rozpracoval na základě kritiky Hebdigova, potažmo celého konceptu CCCS. Steave Redhead přišel s konceptem klubové kultury (club culture), která je typická pro post-moderní industriální společnost, ve které enormně narostlo množství nestrukturovaného volného času. Tato klubová kultura je místem trávení času a střetávání se mladých lidí, přičemž v ní přestávají být klíčovými a distinktivními aspekty rasa, pohlaví či třída (Smolík, 2010:81). Sarah Thornton se zaměřila na výzkum role médií a mainstreamu při konstrukci subkultur a subkulturních identit a to za pomocí z Bourdieuho vycházejícího konceptu subkulturního kapitálu a sociálně sdíleného vkusu. Pro všechny autory zastávající post-subkulturální přístup je typické, že je nesjednocuje jednotné teoretické východisko či metodologie. Jednotícím prvkem je dekonstrukce konceptu subkultur jako statických sociálních struktur ve prospěch konstrukce nových, více dynamických konceptů. Ať již je mezi post-subkulturními autory využíván koncept postsubkultury (Muggleton), kmene (Maffesoli) nebo scény 6 (Bennett), všichni tito autoři konkrétního kulturního prvku odpovídá struktuře, stylu, typickým zájmům, postojům a pocitům sociální skupiny nebo je reflektuje (Hebdige, 1979). 6 Scéna je v tomto pojetí vnímána jako koncept nahrazující v jistých ohledech koncept subkultury. Podle Bennetta je scéna sociální a kulturní kontext, ve kterém jedinci kolektivně sdílejí hudební vkus a kolektivně se odlišují od ostatních (Bennett, Petrson 2004). Toto pojetí scény nezahrnuje pouze sociální a kulturní formace, ale 19

20 zaměřují svoji pozornost na stále větší hybriditu a pružnost subkulturních hranic a identit a snaží se najít nové rámce vysvětlující způsoby vytváření sociálních formací mládeže Subkulturní kapitál Teorie subkulturního kapitálu vychází především z Bourdieuho knihy Distincion (1984). Kapitál lze v sociologii Pierra Bourdie chápat obecně jako cokoliv, co má v příslušném sociálním poli či prostoru diferencující (resp. stratifikační) efekt, to jest jako to, co způsobuje nerovnou distribuci uznání a moci. Vlastnictví člověka různých kapitálů a jejich různého objemu definuje jeho sociální pozici v sociálním prostředí a sociální struktuře, tedy to, co spoluutváří jeho společenský status. Bourdieu rozlišuje čtyři základní typy kapitálu ekonomický, kulturní, sociální a symbolický. Subkulturní kapitál Sarah Thornton je originální inovativní aplikací Bourdieuho koncepce na oblast subkultur či obecně na výzkum skupin mládeže. Pro Thorntona je zásadní především kapitál kulturní, ze kterého vychází. Stejně jako Bourdieuho koncepce je subkulturní kapitál analytickým nástrojem pro výzkum sociálních hierarchií, vkusu a jejich vztahu k sociální struktuře. Thornton používá pojmu subkulturní kapitál ve smyslu toho, co poskytuje jedinci status v rámci jeho sociálního světa. Jejími vlastními slovy je subkulturní kapitál to, co uděluje status svému držiteli v očích relevantního pozorovatele. Ovlivňuje postavení mladého člověka v mnoha ohledech, stejně jako kulturní kapitál u dospělých. Subkulturní kapitál může být objektivizován nebo internalizován. Stejně jako kniha nebo malba hraje roli kulturního kapitálu v domě rodičů, subkulturní kapitál je objektivizován ve formě módního účesu nebo pečlivě střádané sbírky nahrávek. Stejně jako je kulturní kapitál personifikován v dobrých mravech a vybrané konverzaci, subkulturní kapitál je internalizován ve formě být ve známosti, být in (Thornton, 1995:202). Subkulturní kapitál jsou tedy předměty, znalosti, symboly, či kulturní praktiky, které jsou oceňované v dané subkultuře a jejichž kumulace zvyšuje prestiž člena subkultury. Vzhledem k jeho specifičnosti, má subkulturní kapitál distinktivní charakter a umožňuje odlišit člena subkultury od mainstreamové společnosti, stejně jako od členů jiných subkultur. Jeho přítomnost nebo naopak absence odlišuje člena od nečlena dané subkultury, v rámci subkultury pak míra subkulturního kapitálu vytváří hierarchii mezi jednotlivými členy (Heřmanský, Novotná, 2011:6). Subkulturní kapitál tedy funguje v rámci subkultur stejným také prostor ve kterém scéna působí. Podle Heřmanského a Novotné je jeho zásadním problémem, že na jedné straně označuje hudební (a s hudbou spojené) praktiky v rámci konkrétního geografického prostoru, na straně druhé pak kulturní prostor, který překračuje lokalitu (Heřmanský, Novotná 2012:11). 20

21 způsobem jako Bourdieuho kapitál ekonomický, kulturní, sociální a symbolický v rámci mainstreamové společnosti, avšak s tím rozdílem, že není ve většinové společnosti nijak oceňován a není možné jej jako kapitál kulturní či sociální konvertovat do kapitálu ekonomického. Podle Talcotta Parsonse, se mladí lidé hlásí k odlišnému řádu prestižních symbolů, protože nemohou soupeřit s dospělými o pracovní postavení či o postavení sociální (Parsons, 1964: 94 in Thornton, 1995:100). Subkulturní kapitál v tomto ohledu umožňuje utvářet sociální hierarchie na bázi zcela odlišných prvků, než které jsou používány ve světě dominantní kultury. Je to nástroj, díky němuž mladí lidé mohou vytvářet svůj sociální svět, který nebude kontaminován již existujícími hodnotami a kulturními normami dospělých a uvnitř těchto světů usilovat o strategické výhody (Leonard, 2008:237). Thornton uvádí, že subkulturní kapitál je znakem toho mít hippness. Ve svém výzkumu, který se primárně zabýval klubovou kulturou ve Velké Británii se soustředí na to, jak zastánci clubbingu využívají subkulturní kapitál jako ideologický zdroj, skrze který narůstá hip nebo cool status získaný skrze povědomí o tom, co je na subkulturní scéně in nebo out. (Thornton, 1995:11 in Weinzerl, Muggleton, 2003:5). Jedná se o hlavní indikátor toho být vnímán buď jako příslušník mainsteamu, nebo autentický clubber respektive příslušník subkultury (Thornton, 1996:101, in Pyšňáková 2011:34). Thornton v odklonu od starší tradice zkoumání subkultur nevidí tyto skupiny jako definované a fungující na bázi třídy, ale na půdorysu sdíleného vkusu. V návaznosti na teorii Pierra Bourdieu, vkus není považován za cosi individuálního, ale je vnímán jako kulturní a sociální konstrukt, který vzniká internalizací vjemů z prostředí nebo na základě explicitní výuky. Vkus tedy je možné považovat za něco, co je koncipováno a udržováno v sociální skupině ve snaze odlišit se a udržet si distanci od ostatních skupin. Důležité je zmínit, že tento estetický cit (vkus) a s ním spojené životní styly různých skupin se definují ve vzájemné opozici: vkus je především a převážně nevkusem druhých (Wacquant, 2002). Subkultury, respektive klubové kultury, jak je nazývá Thotnton, jsou v jejím pojetí kultury vkusu subkulturní kapitál nebo vkus sdílený danou skupinou slouží k odlišení se od ostatních subkultur či k distinkci od mainstreamové společnosti. Na rozdíl od dřívějších výzkumů, především těch vycházející ze školy CCCS, Thornton odmítá pro výzkum subkultur dichotomní model, jež je tvořen opozicemi avantgardní buržoazní, podřízený dominantní a subkulturní mainstreamový (Pyšňáková, 2007:255). Celkově zamítá koncept mainstreamu jako vhodnou analytickou kategorii, přičemž tvrdí, že pojem mainstream funguje pouze jako etiketa, jíž jsou členy subkultury označeni ti, kteří mají 21

22 nedostatek subkulturního kapitálu (Thornton, 1996 in Pyšňáková, 2011:34). Jak sama Thornton poznamenává, clubeři byli většinou schopni identifikovat homogenní skupinu, ke které nepatří a většina z nich viděla sebe sama mimo tuto skupinu a v opozici proti mainstreamu, nicméně, typicky mainstreamovou skupinu jsem nebyla schopná najít a nenašla (Thornton, 1996 : 114 in Pyšňáková, 2011:34) Muggleton a jeho pojetí stylu Hlavním teoretikem post-subkulturálních studií je David Muggleton, který v roce 2000 vydal knihu Inside Subculture: The Postmodern Meaning of Style (2000). V této práci, jak je patrné z názvu, se Muggleton nejen vymezuje vůči dílu Dicka Hebdige a celkově teoretickým východiskům CCCS, ale konstruuje novou subkulturní teorii. Muggleton uvádí, že postmoderna přinesla zhroucení hranic a hierarchií pocházejících z moderny a jako důsledek vznikla povrchní a vysoce fragmentovaná kultura (Muggleton, 2000:158). Muggleton tak svoji práci staví na hypotéze, podle níž se subkultury proměňují a subkulturní život přijímá stále více charakteristik spojovaných spíše s postmodernitou, než s obdobím modernity. Základními rysy postmoderní subkultury či post-subkulturalismu jsou dle Muggletona rozmlžení jejích demarkačních linií, odklon od třídního zakotvení, depolitizace, individualizace (spojená s fragmentarizací příslušnost k subkultuře je osobním projektem, prostupujícím jen některými rovinami života jedince) na jedné straně a estetizace a úmyslná deautentizace zážitku (členství v subkultuře jako úmyslná diskurzivní, sebeironizující hra) na straně druhé (Macek, 2006). Post-subkultury, respektive post-subkulturalisté sdílejí na rozdíl od moderních subkultur jiné, weberiánsky ideálně typické znaky 7. V tomto ohledu lze například uvést subkulturní členství, které je vnímané jako přechodné (oproti vnímaní členství jako něčeho permanentního) nebo fragmentárnost a roztříštěnost identity (oproti jasně definované skupinové identitě), stylovou pluralitu a heterogenitu (oproti stylové homogenitě) a postmoderní fascinaci stylem (oproti důrazu na přesvědčení a hodnoty) (Muggleton, 2000 :52). Pro post-moderní subkultury, na rozdíl od subkultur z dob CCCS, je hra se stylem typická. Styl již není vnímán jako kolektivní výraz třídního vzoru a nemusí být v rámci jedné subkultury homogenní. Jednotliví členové dané subkultury si mohou v postmoderním 7 Ideální typ je uměle vytvořená sociologická konstrukce, která umožňuje zřetelný popis toho, co je na dané třídě jevů pokládáno za charakteristické. Ideálními vlastnostmi jsou ty, které jev definují, přičemž jev v takto čisté, respektive ideální podobě ve skutečnosti nemusí existovat (Giddens, 2001). 22

23 kontextu logicky zcela volně v rámci stylu vybrat z různých prvků, které navíc mohou díky brikoláži rekontextualizovat. Styl tak podle Davida Muggletona umožňuje tzv. distinktivní individualitu (rozlišující jedinečnost), tedy odlišení člena subkultury nejen od mainstreamové společnosti a jiných subkultur, ale zároveň od sebe navzájem v rámci stejné subkultury (Heřmasnký, Novotná, 2012:5). V tomto ohledu je Muggletonova tematizace stylu podobná koncepci Sarah Thornton. Muggleton k tématu stylu říká, skrze něj je možné dovolávání se referenční skupiny, což umožňuje určitým jednotlivcům podtrhnout jejich status insidera, tedy zasvěcence do skryté, tajné oblasti, tím, že sám sebe vyloučí z větší skupiny nezasvěcených outsiderů (Muggleton, 2000:47). Jinými slovy, distinktivní individualita umožňuje jednotlivcům sdílet skupinovou příslušnost (konformitu se skupinou), a zároveň prostor pro jedinečné vyjádření osobnostní jedinečnosti (individuality). Na základě postmoderní logiky, která určuje, že členové subkultur se angažují v radikálním pluralismu stylů, a oslavě prchavosti různých subkulturních identit, Muggleton ohledně stylu jako vyjádření subkulturní ideologie říká, že mu lze rozumět jako kolektivně vyjádřené oslavě individualismu (Muggleton, 2002:57). 4. Hardcore 4.1. Historie hardcoru Hudební styl hardcore se vyvinul na začátku 80. let v USA jako reakce na vlnu britského punku z let Jak uvádí Blush, hardcore je jasnou americkou reakcí na punkovou revoluci z pozdních 80. let (Blush, Petros, 2001:12). Hardcore byl kritickou odezvou na punkovou subkulturu 70. let, neboť ta se postupně stala v očích pravověrných punkerů obětí gramofonových firem a vydavatelství. Pro tyto ortodoxní punkery se hudba, móda i myšlenky, tedy celá subkulturní ideologie i subkulturní styl, stala předmětem mediálního zájmu a tak i komerčního využití, což volalo po návratu ke kořenům. Hardcore se stalo pro tyto punkery možným východiskem (Smolík 2010:182). Lze se setkat také s označením hardcore/punk, což odkazuje ke skutečnosti, že punk je jakýmsi inspiračním zdrojem hardcoru a hudebním základem, z něhož ve své podstatě vychází. Samotný pojem hardcore byl v souvislosti s hudbou použit pravděpodobně poprvé v názvu alba Vancouverské punkové kapely D.O.A Hardcore 1981 (Blush, Petros, 2001:11). Jeho význam objasňuje publicista dlouhodobě se zabývající rockovou hudbou Petr Hrabalik, 23

24 když říká, že slovo hardcore není podmět. V angličtině je to původně přívlastek, to znamená hardcore + něco. Toto adjektivum odkazuje k tvrdosti, drsnosti, ale také neoblomnosti a nepoddajnosti. V tomto významu hardcore punk vlastně znamená ten nejtvrdší z punku (Hrabalik, nedatováno, nestránkováno). Za jednu z nejvýznamnějších kapel, jejíž členové jsou také označováni jako Otcové zakladatelé hardcore punku je možné považovat Dead Kennedys pocházející z Kalifornie. Tato skupina se se svými politicky angažovanými a provokativními texty stala inspirací mnohým dalším. Z východního pobřeží USA pocházejí také další, pro vznik tohoto stylu klíčové skupiny jako Black Flag nebo Circle Jersks. Centry rozvoje hardcore punk se dále stala města Washington s kapelami Bad Brains či Minor Threath a Denver, kde vznikly skupiny Negative FX, Jerry s Kids či Siege. Velmi významné místo v dějinách této hudby na počátku 90. lety získala New Yorská hard core scéna reprezentována kapelami jako jsou Agnostic Front, Biohazard, Madball či Sick of It All. Hardcore punk se tedy postupně šířil nejen po USA, ale také do Evropy a dále na ostatní kontinenty. S tímto rozšiřováním do celého světa postupně přicházela hudební fúze s dalšími styly, ale také vznik myšlenkových hnutí spojených s hardcore punkovou hudbou, o kterých bude stručně pojednáváno níže v této kapitole Hardcore Punk v Československu a České republice Vývoj hardcore punku v tehdejším Československu je zcela pochopitelně a logicky spojen se situací punkového hnutí a hudby u nás. Punk se k nám začal dostávat různými kanály někdy v roce 1978 (Nečas, 2006), hardcore, respektive hardcore punk jako jedna z jeho hudebních součástí se začíná objevovat kolem roku 1986, přičemž jeho kořeny a inspirační zdroje lze hledat v amerických a britských hardcore punkových skupinách. Ačkoliv byla punková hudba svoji podstatou pro komunistický režim zcela nepřijatelnou formou uměleckého vyjádření, v počátcích nebyla státní mocí příliš reflektována. Tuto situaci ilustruje výrok Petra Růžičky uvedený v knize Ostrůvky Svobody: "Myslím si, že státní úředník nejdřív dost zachrápal. Napřed vůbec nevěděli, o co v punku jde, tak jsme byli spíše protěžovaní, protože jsme byli nakrátko ostříhaní" (Vaněk, 195 in Nečas, 2006). Tato nedostatečná pozornost ze strany státní moci byla dána dvěma faktory. Prvním byla zaneprázdněnost státních orgánů bojem proti undergroundové tvorbě, která byla považována za velkého nepřítele režimu. Za druhý důležitý faktor lze jmenovat jistou krátkozrakost státního aparátu, který se zpočátku domníval, že hnutí, které protestuje proti západní kapitalistické společnosti a konzumní kultuře, není nebezpečím (Nečas, 2006). Tato první 24