Univerzita Karlova v Praze. Pedagogická fakulta. Katedra českého jazyka. Slang of watermen. Vedoucí diplomové práce: PhDr. Ladislav Janovec, Ph.D.

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Pedagogická fakulta Katedra českého jazyka VODÁCKÝ SLANG Slang of watermen Vedoucí diplomové práce: PhDr. Ladislav Janovec, Ph.D. Autorka: Tereza Jirásková Za Baštou 1358, Kolín, český jazyk základy společenských věd prezenční studium Rok dokončení diplomové práce: 2013

2 Prohlašuji, ţe jsem diplomovu práci vypracovala samostatně s pouţitím uvedené literatury. Prohlašuji, ţe odevzdaná elektronická verze DP je identická s její tištěnou podobou. V Kolíně 12. června 2013 Podpis... 2

3 Za odborné vedení práce děkuji PhDr. Ladislavu Janovcovi, Ph.D. 3

4 OBSAH OBSAH... 4 ÚVOD OBECNÝ VÝKLAD O SLANGU Teorie slangu František Oberpfalcer Pavel Trost Adolf Kellner Josef Filipec Jan Chloupek Václav Křístek František Cuřín Jaroslav Machač Přemysl Hauser Bohuslav Havránek a Alois Jedlička Jaroslav Hubáček Josef Václav Bečka Jaroslav Suk Alena Jaklová Lumír Klimeš Zdeňka Tichá Příruční mluvnice češtiny autorka Zdeňka Hladká Pojetí slangu v této práci ASPEKTY SLANGU Jazykové aspekty Nespisovnost Komunikační funkčnost Hledisko systémovosti Pojmová diferenciace Stav odborné terminologie

5 2.1.6 Vyjadřování expresivity Vhodnost pro mluvené jazykové projevy Motivovanost slangových názvů Mimojazykové aspekty Stupeň uzavřenosti prostředí, jeho stáří, tradice, rychlost rozvoje Věkové a sociální sloţení příslušníků prostředí Psychické faktory VODÁCKÝ SLANG Obecná charakteristika prostředí Zdroje a metody sběru TVOŘENÍ POJMENOVÁNÍ VE VODÁCKÉM SLANGU Vznik slangových pojmenování obecně Univerbizace Transformační postupy Odvozování (derivace) Podstatná jména Prefixace substantiv Sufixace substantiv Přídavná jména Slovesa Odvozování příponami Odvozování předponami Reflexivizace Skládání (kompozice) Vlastní skládání Skládání čisté Komplexní kompoziční postup Nevlastní skládání (spřahování, juxtapozice) Zvláštní způsoby tvoření slov Mechanické krácení

6 4.4 Transpoziční postupy Sémantické tvoření Metaforické přenášení Metonymické přenášení Tvoření pojmenování víceslovných Přejímání SPECIFIKA VODÁCKÉHO SLANGU Fonetická rovina Lexikální rovina Synonymičnost Expresivita Pojmová diferenciace Distribuce a produktivnost onomaziologických postupů ve vodáckém slangu SLOVNÍKOVÁ ČÁST Koncepce slovníku Struktura slovníku Struktura hesla Slovník vodáckého slangu ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ RESUMÉ KLÍČOVÁ SLOVA

7 ÚVOD V diplomové práci jsme se zaměřili na vodácký slang, tedy mluvu vodáků, věnujících se především vodní turistice. Vodáctví je v současné době rozšířeným a soudě dle počtu lidí na řekách zřejmě i oblíbeným způsobem trávení volného času především v letních měsících. Cílem práce bylo zmapovat současnou mluvu vodáků, sesbíraný jazykový materiál dále systematicky utřídit, popsat hlavní rysy a specifika vyjadřování, pojmenovávací postupy uplatňující se při vzniku vodáckých slangových pojmenování. Jazykový materiál jsme sbírali především na Kolínsku, proto jsme si vědomi skutečnosti, ţe některá slangová pojmenování mohou mít omezenou geografickou platnost. Součástí práce je i slangový slovník obsahující více neţ 180 pojmenování, který dle našeho názoru dostatečně reprezentuje mluvu pouţívanou mezi vodáky. I přes vynaloţenou snahu si uvědomujeme, ţe získaný slangový materiál není a ani nemůţe být úplný. Práci jsme rozdělili do několika kapitol. V první kapitole se nejprve zabýváme teoretickým vymezením termínu slang a termínů s ním souvisejících, které sledujeme u předních českých lingvistů, v další části se soustředíme na aspekty slangu především v díle Hubáčka. V následujících kapitolách se věnujeme jiţ vodáckému slangu. Nejprve charakterizujeme vodácké prostředí, dále se zabýváme pojmenovávacími postupy, jimiţ se rozšiřuje slovní zásoba vodáckého slangu. V další kapitole popisujeme jazyková specifika vodáckého slangu, včetně distribuce a produktivnosti jednotlivých onomaziologických postupů. Poslední část tvoří slangový slovník, který obsahuje abecedně řazené výrazy, u kterých zaznamenáváme gramatickou charakteristiku, význam, synonymní názvy a pojmenovávací postup, na jehoţ základě slovo vzniklo. 7

8 1 Obecný výklad o slangu 1.1 Teorie slangu Slang je součástí národního jazyka a je řazen k nespisovné vrstvě slovní zásoby. Slovo slang se poprvé objevilo v polovině 18. století jako označení jazyka vulgárního. V polovině minulého století se slang stal předmětem lingvistického zkoumání, které se ubíralo směrem od pouhého popisu získaného jazykového materiálu aţ k teorii slangu. Zájem o slangy přetrval aţ do současnosti. Motivací tohoto zájmu je mimo jiné i fakt, ţe slangová pojmenování pronikají i do vyjadřování veřejného, nejčastěji publicistického či odborného. (Hubáček, 1981, s. 10) Jiţ od počátku studia slangu se pohled na vymezení tohoto termínu u jednotlivých lingvistů značně odlišoval a ani dnes není definice termínu slang úplně jednotná. V průběhu 20. století se pouţívaly i další termíny, které se shodují či prolínají s termíny jinými ve shodném, uţším či širším významu, např. sociální nářečí, sociální mluva, sociolekt, sociální styl, vrstvová nářečí, ţargon, hantýrka, profesionální mluva, pracovní mluva, stavovský jazyk, dialekt. V této kapitole se tedy snaţíme podat stručný a celistvý přehled různých teorií slangu v dílech předních českých jazykovědců František Oberpfalcer Shrnující práce o argotu a slangu, která bývá označována v českém jazykovém prostředí za první, byť se jisté sumarizační texty objevovaly jiţ dříve, je stať Oberpfalcera nazvaná Argot a slangy (1934). Krátký výklad o slangu a argotu najdeme také v jeho dříve vydaném Jazykozpytu (1932). Ve své práci se zabývá nejen slangem, ale především argotem, který charakterizuje lidi bez stálého povolání, tuláky, ţebráky... Jazyk rozčleňuje nejen na spisovný a nespisovný, ale také ho vnitřně člení dle sloţení společnosti. Vnitřní členění jazyka pouţívá jen u jeho mluvené podoby a nazývá ho rozvrstvení mluvené češtiny podle stavů. Jedinci spojení stejným povoláním mají mnoho společného v myšlení, ve vymezení oblasti pojmů a představ, a proto i mluva těchto skupin vykazuje společné znaky, které jsou odlišné od mluvy jiných stavů. Proto vznikají dle Oberpfalcera tzv. stavovské mluvy, které nazývá také zvláštními jazyky. Zároveň pak dodává, ţe název zvláštní 8

9 jazyky by mohl být špatně chápán a vzbuzovat mylné představy o povaze jazykových jevů, o které se jedná. Současně odmítá označení stavovská nářečí, jelikoţ nářečí mnohdy funguje jako jediný dorozumívací prostředek člověka v různých situacích, kdeţto slangy a argot představují pouze druhou podobu jazyka. Oberpfalcer tedy jednotlivé stavovské mluvy (např. mluvu sportovců, herců, námořníků apod.) nazývá slang. Dále naznačuje původ slova slang, které zřejmě pochází z angličtiny, kdy první slabika slova language (jazyk) se pojí s koncovkou s, která tvoří přivlastňovací pád, např. soldier s language = mluva vojáků. Vedle slangu jako druhu mluvy stavovské pojednává také o argotu, specifické mluvě lidí bez stálého povolání ţijících na okraji společnosti ţebráků, tuláků, zlodějů, prostitutek apod. Pro danou mluvu navrhuje pouţívání termínu francouzského původu argot místo staršího termínu hantýrka. Oberpfalcer uvádí, ţe hranice mezi argotem a slangem nejsou nijak ostré, jelikoţ oba útvary mají společné vlastnosti a znaky, navíc dochází k přejímání slov z argotu do slangu a opačně. U obou se projevuje tzv. jazykový sport, jak sám Oberpfalcer píše, pro který je typická jazyková hra, kdy se staré výrazy nahrazují novými, neotřelými, coţ má za následek vzrůstající synonymii. Společná pro argot a slang je stejná motivace vzniku nových slov, zpodstatňování přídavných jmen, krácení, sémantické tvoření, odvozování, komolení přejatých slov, slovní hříčky, snaha o vtipnost. I přestoţe slang a argoty mají mnoho společných znaků, rozdíl mezi nimi je výrazný, zvlášť kdyţ se zaměříme na důvod vzniku argotu a slangu. O argotu se Oberpfalcer vyjadřuje jako o tajném jazyku, který na rozdíl od slangu slouţí k boji proti společnosti, jako prostředek k posílení uzavřenosti společenské skupiny, která tuto mluvu uţívá. Argot má chránit před prozrazením, proto se snaţí o nesrozumitelnost pro nezasvěcené. Oproti tomu slang se snaţí o vtipnost, hru se slovy, kterým dává novou podobu a smysl. Jak Oberpfalcer dokazuje, v minulosti byla pozornost více věnována argotu. Zájem byl podněcován především ze strany orgánů lidské spravedlnosti, policie, soudů, kteří si pro úřední potřeby pořizovali seznamy argotických výrazů Pavel Trost Trost reaguje na Oberpfalcerův příspěvek v Československé vlastivědě článkem Argot a slang, který poprvé vyšel v časopise Slovo a slovesnost (1935) Autor nesouhlasí s rozlišením argotu a slangu v Oberpfalcerově pojetí. Píše, ţe Oberpfalcer definuje argot jako zvláštní jazyk zločinců z povolání a slang jako zvláštní 9

10 jazyk typický pro všechny ostatní společenské skupiny, pokud se neomezuje na pouhé pouţívání odborné terminologie. Slang i argot chápe jako stavovskou mluvu. Oberpfalcer zaznamenává, ţe slang studentů, sportovců a dalších skupin přejímá prvky z argotu a má s argotem i společné rysy a podstatu nahrazování slov, jeţ jsou v centru zájmu dané společenské skupiny, novými výrazy, nejčastěji prostřednictvím sémantického tvoření. Na to Trost reaguje: Nemá tedy v tomto jeho pojetí rozlišování argotu a slangů pojmové závaţnosti (Trost, 1995, s. 10). Trost zde odkazuje na Jaspersena, který postupoval oproti Oberpfalcerovi odlišně a vymezil tři typy zvláštních jazyků argot slang jazyk stavovský. Argot vymezuje jako tajný jazyk, slang jako mluvu subjektivní emancipace z objektivního jazykového řádu (Trost, tamtéţ), a stavovský jazyk vymezuje tento dánský jazykovědec jako soubor technických termínů a formulí typických pro určité povolání. Dále autor poukazuje na to, ţe Oberpfalcer označuje slang a argot za druh stavovské mluvy, kdeţto jiní jazykovědci vnímají zásadní rozdíl mezi argotem a stavovským jazykem, k čemuţ se přiklání i Trost, protoţe jazyk stavovský se [...] přimyká k určité věcné oblasti, jeţ podle povolání souvisí s jistým kolektivem; naproti tomu argot zaměňuje slova obecné řeči, která vůbec nenáleţejí do oblasti určitého oboru (Trost, tamtéţ). Tak tedy Trost diferencoval argot a jazyk stavovský. Argot se snaţí zatajovat a být záhadný, motivací vzniku je izolace jisté společenské skupiny prostřednictvím jazyka a nesrozumitelnost daného jazyka pro jiné společenské skupiny, v čemţ nalézá Trost rozdíl mezi argotem a slangem. Oberpfalcer tento znak zaznamenává také, ale klade důraz na jazykovou tvořivost. Trost se také snaţí dokázat, ţe se termín hantýrka nekryje s termínem argot, jak Oberpfalcer ve své stati píše. Dle Trosta hantýrku pouţívaly skupiny, které byly ve středověku povaţovány za nepočestné (zloději, šumaři, kati, potulný lid). Od argotu se liší především svou jazykovou vázaností, kdeţto argot, jenţ pouţívají lidé na sociální periferii, tuto vázanost popírá. Podstatou argotu je rozklad, vyznačuje se neustálou změnou a snahou odmítat platné konvence. Hantýrka je zvláštní langue (jako pevná norma, tj. stabilní norma stojící proti normě obecné); ale argot směřuje ke zvláštní parole bez zvláštní langue (jako neustálá bezprostřední destrukce obecné normy) (Trost, tamtéţ, s. 11). Zde se Trost dostává do rozporu s Oberpfalcerem, jenţ povaţuje argot za přirozenou formu jazyka, ale dle Trosta argot není přirozený jazyk, jde o zvláštní formu jazyka, která se snaţí ukázat, ţe argot vůbec není přirozený, naopak ţe se vyděluje úmyslně od obecné řeči jako zvláštní forma jazyka. 10

11 Trost na rozdíl od Oberpfalcera přiznává argotu existenci určité specifické fonetiky, jeţ má většinou povahu afektivně-emocionální výslovnosti Adolf Kellner Dialektolog Kellner řadí argot a slang do nářečí vrstvových (sociálních, společenských), ve kterých se pouţívají takové výrazové prostředky, kterými se od sebe navzájem odlišují uţivatelé národního jazyka vlivem jistých společenských činitelů a kterých uţívají určité společenské vrstvy, určené zpravidla třídně (Kellner, 1954, s. 74). Nářečí vrstvová nemají vlastní gramatickou stavbu a základní slovní fond, proto běţně pouţívají za základ mluvenou podobu celonárodního jazyka či místního dialektu. Kellner vyčleňuje tři typy vrstvových nářečí. Prvním typem je mluva lidí spojených stejnou prací svého zaměstnání (Kellner, 1954, s.76). Kaţdé zaměstnání má různé technické termíny, názvy pro předměty, prostředí a úkony spjaté s pracovní činností, které přirozeně vyplývají z věcných potřeb mluvčích. Druhým typem je mluva různých zájmových skupin. Zájmové skupiny si na základě svého osobitého citového vztahu k osobám a věcem pro ně vytvářejí zvláštní pojmenování. Mluvu těchto uzavřených společenských skupin (studenti, myslivci, vojáci, sportovci) autor nazývá termínem slang. Třetí typ vrstvového nářečí představuje mluva příslušníků skupin společensky izolovaných, kterou nazývá hantýrkou neboli argotem. Skupiny společensky izolované (zloději, tuláci, prostitutky...) pouţívají hantýrku z důvodu nesrozumitelnosti pro ostatní. Rozdíl mezi slangem a argotem na jedné straně a mluvou zaměstanců na druhé straně tkví v tom, ţe se od běţného jazyka neodlišují jen odbornou terminologií, nýbrţ také tím, ţe slova běţného jazyka nahrazují jinými nebo ţe slovům běţného jazyka dávají nový, nezvyklý význam (Kellner, tamtéţ, s. 79) Josef Filipec Filipec se o slangu a argotu zmiňuje ve své knize Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie. Autor zahrnuje pracovní slang, skupinový slang a argot pod vrstvová nářečí. Nářečí vrstvová jsou nestrukturní útvary, které se opírají o spisovný či nářeční systém. U slangu i argotu najdeme významovou tendenci diferenciační (více označení pro jeden předmět) a sbliţovací (tvoření řetězu synonym). 11

12 Filipec povaţuje za důleţité rozlišovat mezi termíny hantýrka a argot. Hantýrka je podle něj tradiční jazyk společensky deklasovaných vrstev, jeţ tíhnou k ustálenosti a normovanosti slovní zásoby. Argot je mnohem nestálejší a v minulosti se často stával oblíbeným módním vyjadřovacím prostředkem vrstev intelektuálů, kteří se jím snaţili odlišit od společenského průměru Jan Chloupek Příspěvek k problematice argotu a slangu přinesl také Chloupek v časopise Naše řeč (1969). Autor píše, ţe z hlediska strukturního se rozlišují jazykové útvary a poloútvary (profesionální mluva, argot, slangy). Profesní mluva se vyznačuje výrazovou úsporností a významovou jednoznačností bez ohledu na jazykovou spisovnost. Argot Chloupek definuje jako tajnou mluvu deklasovaných společenských vrstev (Chloupek, 1969, s. 150), jako jsou například ţebráci, zloději. Podstatou slangu je jazyková hra, která se uplatňuje při vytváření nových pojmenování, a která tak odlišuje slang od profesionální mluvy. Dle názoru Chloupka by bylo nejvhodnější české popisné označení pro slang mluva pracovních a zájmových skupin (Chloupek, tamtéţ) Václav Křístek Křístek napsal do časopisu Slovo a slovesnost článek o slangu a argotu (1973). Uvádí, ţe slang a argot jsou v popředí zájmu českých jazykovědců jiţ delší dobu, přesto však dosud neexistuje jednotná terminologie a není objasněna podstata těchto jazykových útvarů. Příčiny vidí ve velké pestrosti, typické proměnlivosti, zanikání starých prvků, jejich obměňování a vzniku nových prvků, mnohdy synonymických. Křístek uvádí, ţe existuje dvojí pojetí pojmu slang: a) pojetí širší, zahrnující jak specifický dorozumívací útvar příslušníků určité profese (tedy to, co se často označuje jako mluva profesionální), tak také mluvu uzavřených společenských skupin, jejichţ pojítkem jsou hlavně společné zájmy, a b) pojetí uţší, rezervující označení slang jen pro specifický dorozumívací útvar zájmových skupin (Křístek, 1973, s. 100). Uţší pojetí vychází z Jespersenovy trichotomie argot slang jazyk stavovský (tomuto termínu odpovídá v novější tradici termín profesionální mluva). Zastánci tohoto pojetí vnímají značný rozdíl mezi mluvou profesionální a zájmových společenských skupin. Pojmenování v profesionální mluvě vznikají nejčastěji na základě věcné 12

13 pojmenovávací potřeby, jsou spjata s prací a podobají se odbornému názvosloví. Oproti tomu mluva zájmových skupin se vyznačuje bohatou synonymikou, motivovanou [...] zpravidla citovým vztahem k jevům skutečnosti, úsilím o stále nové pojmenování jevů, které jiţ své označení mají, touhou členů těchto společenství vyjadřovat se stále nově, vtipně, vyuţívat k tomu cíli nových a stále smělejších metafor atd. (Křístek, tamtéţ). Širší pojetí rozlišuje slang a argoty, kdy slang zahrnuje nejen mluvu zájmových skupin, ale i mluvu profesionální. Křístek se k širšímu pojetí sám přiklání, zároveň píše, ţe toto pojetí je mezi českými lingvisty rozšířenější. Dle autora jsou hranice mezi mluvou profesionální a zájmových skupin plynulé, jelikoţ mezi oběma najdeme shodné rysy. Výrazy motivované na základě věcné pojmenovací potřeby a výrazy motivované citovým vztahem mluvčího k jevům skutečnosti se vyskytují jak v mluvě profesionální, tak i v mluvě zájmové, rozdíl se vyskytuje jen v četnosti jejich zastoupení. Argot chápe jako specifický jazykový útvar, který nemá a ani nemůţe mít vlastní mluvnickou strukturu. Argot neguje platné konvence, rozkládá platné normy, snaţí se o jazykové utajení. Křístek povaţuje za vhodný Trostův termín argotizování, kterým můţeme označit vyuţívání argotických prostředků jinými společenskými skupinami (ovšem také i jednotlivci) neţ těmi, jimţ je argot specifickým nástrojem dorozumění (Křístek, tamtéţ, s. 99). Autor se zabývá také otázkou terminologie. Podotýká, ţe v ní není dosud jednoty. Kromě termínu argot a slang se uţívá také označení hantýrka či ţargon, které má negativní zabarvení. Hantýrka je vnímána jako synonymum pro výraz argot, ovšem jiţ Trost upozornil na rozdíl mezi argotem a hantýrkou (viz výše). Ţargon můţeme označit za nespisovný, familiární, popř. nonšalantní způsob vyjadřování (Křístek, tamtéţ, s. 101). Z důvodu nejednotnosti v chápání významu těchto označení se Křístek domnívá, ţe bude správné se jich vzdát jako základních termínů (Křístek, tamtéţ). Další terminologická potíţ je se souhrnným pojmenováním pro tyto jazykové útvary. Objevují se názvy jako sociální, společenská či vrstvová nářečí, ta jsou ale terminologicky nepřesná (srov. Havránek, Jedlička, 1981, s. 9), a proto se pouţívají pouze jako označení pracovní (z důvodu chybějící terminologie). Nářečí jsou strukturní útvary národního jazyka, kdeţto slang a argot jsou nestrukturní útvary národního jazyka, které nemají vlastní mluvnickou stavbu, proto je můţeme nazvat zvláštními útvary národního jazyka. Dle Křístka by bylo snad nejlépe respektovat vytvářející se tradici a zůstat u staronového dvojčlenného označení, odpovídajícího dvojčlennosti základních podob těchto útvarů argot a slangy (Křístek, tamtéţ, s. 102). 13

14 1.1.7 František Cuřín Pouţívá termín sociální nářečí, ovšem zřejmě s výhradami, jak můţeme usoudit z toho, ţe termín dává do uvozovek, případně pouţívá označení takzvaná. Za sociální nářečí označuje soubory výrazových prostředků, které vznikly v souvislosti se společenským, sociálním rozvrstvením nositelů jazyka (Cuřín, 1977, s. 164). Sociální nářečí povaţuje za nestrukturní útvar, jelikoţ nemají vlastní gramatickou stavbu a jádro slovní zásoby. Cuřín rozlišuje na základě analýzy slovní zásoby a frazeologie tři typy sociálních nářečí. Prvním typem jsou stavovské jazyky, které jsou vlastně profesní mluvy. Stavovské jazyky charakterizuje minimální obraznost vyjadřování a synonymičnost, snaţí se o určitost. Jako příklady stavovské mluvy uvádí jazyk hornický či hutnický. Další skupinou jsou slangy a argoty, které mají některé společné znaky. Mezi společné znaky patří záměrná deformace lexikálních prostředků, obliba ve významových posunech. U slangů je motivací touha po originalitě, oproti tomu v argotu jde o snahu po utajení obsahu promluvy před nepovolanými osobami Jaroslav Machač Machač ve svém článku v časopise Naše řeč dělí nespisovné frazeologismy na nářeční a slangy profesionální a zájmové. Slang vymezuje jako soubor (lexikálních prostředků, obratů...), nikoli jazykový útvar (Machač, 1979, s. 11), který se uţívá v pracovním a zájmovém prostředí a zároveň se spolu s ním pouţívá jazyk typický pro běţné sdělování. Argot je podmíněn rysem úmyslné nesrozumitelnosti, odloučením od ostatní společnosti. Slangové výrazy jsou nespisovné, tvoří tak protiklad k termínům a spisovným netermínům. Slang hodnotí jako vrstvu diferencovanou jak z hlediska utvářenosti jazykových prostředků, tak i z hledisek mimojazykových. Četné ve slanzích jsou také frazeologismy, kdy některé mohou pronikat do spisovného jazyka v přeneseném významu. Rozlišuje rozdíl mezi frazeologismy v profesionálním a zájmovém slangu. V zájmovém slangu se více vyskytují frazeologismy metaforické, obrazné a také se často objevuje záliba v hromadění synonym jako znak hravosti Přemysl Hauser Hauser řadí slang a argot k nespisovné slovní zásobě. Slang vnímá jako nespisovnou slovní zásobu spjatou se sociálním prostředím pracovním či zájmovým. Slangová 14

15 pojmenování jsou nejčastěji omezena na mluvené projevy příslušníků určité pracovní skupiny či povolání. Přiklání se tak k širšímu pojetí pojmu slang. Hauser poukazuje na další moţné pojetí slangu, které rozlišuje profesionální mluvu (stavovskou) a jazyk zájmových skupin. Podotýká, ţe toto vnější rozlišení lexikálních vrstev (podle jejich nositelů) není zcela přesné (Hauser, 1980, s. 23). Na důkaz uvádí, ţe studentský slang se řadí ke slangu zájmových skupin i přesto, ţe studenti netvoří zájmovou skupinu, podobně je tomu i v případě vojenského slangu. Jako jazykové rysy, které odlišují zájmový slang od profesionální mluvy, se uvádí výrazová obraznost a synonymičnost, snaha o originální vyjádření. Tyto jevy se více objevují u zájmových skupin, ale najdeme je i v profesionální mluvě a také v nářečních projevech, z čehoţ dle Hausera spíše plyne, ţe se jedná o vlastnost ţivého mluveného jazyka neţ slangu. Hauser stejně jako mnoho lingvistů před ním odmítá označení nářečí sociální či sociální jazyk pro označení slang, jelikoţ slang není strukturní jazykový útvar jako zeměpisné nářečí. Nemá svou mluvnickou stavbu ani vlastní úplnou slovní zásobu. Je to jen úzká vrtsva zvláštní slovní zásoby navrstvená na slovní zásobě nářečí nebo obecné češtiny (Hauser, tamtéţ, s. 24). Profesionalismy, nespisovné odborné výrazy, tvoří značnou část ve slangové lexikální vrstvě. Vyskytují se nejen v prostředí pracovním, ale i v zájmovém. Obvykle nejsou obecně rozšířeny a normovány. Mezi profesionalismy a odbornými termíny není ostrá hranice. Argotem označuje zvláštní vrstvu slov v mluvě společenské spodiny, kterou v minulosti pouţívali zloději, překupníci a další kriminální ţivly. Argotickým slovům rozuměli jen příslušníci této společenské vrstvy a motivací tvoření slov byla snaha po utajení. Pro tuto vrstvu zvláštních slov se pouţívá také označení zlodějská hantýrka Bohuslav Havránek a Alois Jedlička O slangu a argotu se stručně také zmiňují Havránek a Jedlička ve své České mluvnici (1981). Slang vnímají jako mluvu, která se pouţívá spolu s obecnou češtinou (případně místním nářečím) v denním pracovním styku a která pouţívá pro označení předmětů spojených s prací či pracovními postupy speciální názvy a jazykové obraty. Autoři vydělují na jedné straně slang pracovních skupin a uzavřených zájmových skupin a na druhé straně mluvu profesionální, která pouţívá pojmenování blíţící se spisovným 15

16 termínům, čímţ tak umoţňuje pronikání těchto pojmenování z původně nespisovné oblasti slovní zásoby do spisovné češtiny. Kromě slangu vydělují ještě argot, jehoţ speciální slovní prostředky slouţí ke sdělení záměrně nesrozumitelnému pro příslušníky mimo dané společenství. Příslušníci tohoto společenství patří mezi společensky vyřazené. Zároveň odmítají označovat slang, profesionální mluvu a argot za sociální nářečí, neboť nářečím (ani řečí) však nejsou, protoţe mají jen zvláštní lexikální prostředky pro speciální pojmenovávací potřeby, nikoli zvláštní prostředky mluvnické nebo hláskové (Havránek, Jedlička, 1981, s. 9) Jaroslav Hubáček Nejvíce monografických prací o slangu napsal Jaroslav Hubáček. Autor poukazuje na nejednotnost v pojetí obsahu termínu slang. S tím souvisí skutečnost, ţe vedle termínu slang se vyskytuje celá řada termínů více či méně synonymních [...] nebo různými autory různě obsahově diferencovaných (Hubáček, 1981, s. 9). Mezi vyskytujícími se termíny se objevují např. společenská nářečí, vrstvová nářečí, pracovní mluva, společenská mluva atd. Hubáček podotýká, ţe se v poslední době vedle termínu slang nově začínají prosazovat systémové termíny sociolekt, sociolektismus (jako hyperonymum zahrnující dosavadní profesionalismy, slangismy v uţším slova smyslu a argotismy) (Hubáček, 2008, s. 5). Objevuje se také termín sociolektologie. Jaroslav Hubáček definuje slang jako svébytnou součást národního jazyka, jeţ má podobu nespisovné vrstvy speciálních pojmenování realizované v běţném (nejčastěji polooficiálním a neoficiálním) dorozumívacím styku lidí vázaných stejným pracovním prostředím nebo stejnou sférou zájmů a slouţící jednak specifickým potřebám jazykové komunikace, jednak jako prostředek vyjádření příslušnosti k prostředí či k zájmové sféře (Hubáček, 1981, s. 18). Hubáček upozorňuje, ţe i v této definici je zaznamenána moţnost dělení slangu na slang zájmový a profesní (pracovní), ale toto dělení je jen naznačeno, nikoli zdůrazněno, jelikoţ nebyla dosud formulována jednoznačná a praktická kritéria tohoto dělení. Neboť i v neoficiálních jazykových projevech téhoţ prostředí pracovního se často objevují i názvy nemotivované jen snahou o výrazovou úspornost a jednoznačnost [...], ale i jazykovou hravostí a naopak: komunikace v oblasti zájmové činnosti si často vyţaduje nejen motivace jazykové hry nebo osobitého citového vztahu k osobám a věcem (Hubáček, 1981, s. 18). Zároveň se v dnešní společnosti stírají hranice a rozdíly mezi 16

17 činností pracovní a zájmovou, příkladem jsou hudebníci (pro někoho je hudba profese, pro jiného zájem). Hubáček je také autorem hesla slang v příručce Encyklopedický slovník češtiny (Karlík, Nekula, Pleskalová, 2002). Kromě definice, jiţ uvádíme výše, se zde zmiňuje o rozlišení slangu na profesiální a skupinový, kdy můţe jít o úzus příslušníků určitého zaměstnání (profesionální s.) nebo určité, společensky kladně nebo neutrálně hodnocené skupiny lidí spojených určitým zájmem (skupinový s.) (Karlík, Nekula, Pleskalová, 2002, s. 405). Rozlišení na slang skupinový a profesionální Hubáček naznačuje i výše, ale pro slang skupinový pouţívá označení zájmový. Dále Hubáček v Encyklopedickém slovníku připomíná jazykové a mimojazykové aspekty a dle nich moţné dělení pojmenování na profesionalismy a slangismy (v uţším slova smyslu). Profesionalismy jsou definovány jako nespisovná pojmenování terminologické povahy, která jsou motivována věcnými důvody, snaţí se o výrazovou úspornost, jednoznačnost, zřídka mají synonyma. Slangismy (v uţším slova smyslu) slovník charakterizuje jako nespisovná pojmenování expresivní, zdůrazňující výjimečnost prostředí a osobní vztah mluvčího k nim. Často vznikají synonymní řady slangových pojmenování, na jejichţ vzniku se podílí i jazyková hra, někdy i averze vůči oficiálnímu vyjadřování (tamtéţ, s. 406). Pod heslo slang je zařazen i argot, který je povaţován také za typ sociolektu a je chápán jako specifická lexikální vrstva příznačná pro neoficiální ústní komunikaci sociálních skupin v oblasti činnosti společensky neţádoucí, aţ škodlivé (tamtéţ) Josef Václav Bečka Bečka přednesl své příspěvky o studiu slangu na konferenci o slangu a argotu v Plzni. Slang povaţuje za variantu mluvené řeči kolokviální, tedy řeči předem nepřipravené a nestylizované. Podmínkou vzniku slangu je potřeba sdělování pro specializovaný druh práce. Bečka vymezil slang jako komplex jazykových prostředků, jímţ se dorozumívá speciální skupina lidí na speciálním pracovišti o prostředcích a výkonech při speciálním druhu práce (Bečka, 1987, s. 6). Rozlišuje slangy profesionální neboli pracovní, kterými se dorozumívají lidé při své práci (např. slang hornický, ţelezničářský), a slangy zájmové (např. studentský slang), kterými se účastníci dorozumívají mimo práci, jelikoţ při ní musí 17

18 pouţívat spisovný jazyk s jeho spisovným názvoslovím. Profesionální slang se pouţívá ke komunikaci při práci a zájmový mimo práci při komunikaci o práci, jelikoţ při práci musí pracovníci dodrţovat pouţívání spisovného jazyka a názvosloví. V zájmovém slangu se tak projevuje stránka expresivní, ve které se projevuje citový vztah k práci, vzájemné vztahy mezi pracovníky, přezdívky apod. Přitom Bečka poukazuje na to, ţe se někdy pojem slang omezuje jen na slangy zájmové, kdy profesní slangy nejsou za slang někdy ani označovány, coţ povaţuje za nesprávné, jelikoţ i profesní slangy mají silně vyvinutou stránku expresivní a tu od stránky profesní nelze dobře oddělovat (Bečka, 1987, s. 6). Bečka také uvádí sportovní slang jako příklad slangu jak pracovního prostředí, zároveň tak zájmového. Přesto se ale Bečkovo pojetí slangu profesionálního a zájmového liší od současného pojetí těchto pojmů, kdy profesionální slang je vykládán jako dorozumívání mezi příslušníky konkrétního zaměstnání a zájmový slang je vyjadřování typické pro určitou společenskou skupinou spojenou společným zájmem. Aby mohl slang vzniknout, jsou nutné tři poţadavky speciální činnost vyţadující speciální pracoviště a ustálený kolektiv lidí. Pokud jsou tyto tři poţadavky splněny, uţ předem dle Bečky můţeme očekávat vznik slangu. V případě, ţe nějaká speciálnost chybí, vznikne slang neúplný. Bečka také podotýká, ţe někdy se jako slang označují jazykové jevy, které ale nesplňují tři poţadavky (viz výše). Mezi tyto jazykové jevy řadí řeč městskou, řeč venkova, řeč periferie, řeč mládeţe a řeč rodinnou Jaroslav Suk Suk definuje slang jako mluvu skupinovou, mající zvláštní lexikální rejstřík, označující především předměty, osoby, jevy atd. pro ţivot mimo skupinu netypické, slouţící pro komunikaci uvnitř skupiny a často i k vydělení dané skupiny od ostatní společnosti, tedy mající funkci integrující (Suk, 1993, s. 8). Aby bylo moţné určit, co je vlastně slang, snaţil se autor určit pozadí, na kterém se slang manifestuje. Dané prostředí existuje pouze v mluveném jazyce, kdy se zakládá na obecné češtině a jeho slovník je známý a pouţitelný pro většinu rodilých mluvčích. Dle názoru Suka není třeba rozlišovat slang profesionální a zájmový, jelikoţ jejich jazykový charakter se nijak výrazně neliší. Expresivita, která bývá povaţována za odlišující znak mezi slangem profesionálním a zájmovým, se uplatňuje u některých výrazů především při tvorbě, pak se však expresivita pro nositele slangu stírá 18

19 a zaznamenávají ji zejména mimostojící (tamtéţ, s. 9). Profesionální slangy se mohou lišit tím, ţe občas některé slovo pronikne do psané terminologie, coţ se děje převáţně u slov, která pro vnějšího pozorovatele postrádají expresivitu, coţ ale není nijak závaţný důvod odlišovat profesionální slang od zájmového. Argot vnímá jako mluvu uměle vytvořenou pro utajení sdělovaného před nezasvěcenými Alena Jaklová Výzkumu různých slangů se věnuje také Jaklová, která se zabývala studiem např. slangu rybářského, vorařského, studentského. V článku K výzkumu slangů píše, ţe slang je obecně pojímán jako nespisovná vrstva speciálních výrazů, které mezi sebou uţívají v běţném dorozumívacím styku lidé, jeţ spojuje stejné pracovní prostředí či stejná oblast zájmů. Poukazuje také na slang v širším pojetí, kam se řadí jak slang profesionální, tak slang zájmový, a v pojetí uţším, kam patří nespisovné výrazy pouţívané příslušníky zájmových skupin. Vedle slangu v uţším pojetí se pak vymezuje profesní mluva, tj. zvláštní soubor vyjadřovacích prostředků určité skupiny zaměstnanců, kteří při pracovním procesu uţívají termínů nebo terminologických spojení bez zřetele k jejich spisovnosti, a to pouze pro jejich výrazovou úspornost a spolehlivou jednoznačnost v pracovním kontextu (Jaklová, 1995, s. 133). Hlavní rozdíl mezi slangem a profesní mluvou vnímá autorka především v míře spisovnosti jejich výrazů. Ale i pojmenovací motivace je důvodem k terminologickému rozlišování slangu a profesní mluvy. Slangové názvy vznikají v zájmových prostředích jako projev profesní soudrţnosti mluvčích a pouţíváním slangových pojmenování chtějí mluvčí demonstrovat příslušnost k sociální skupině, popř. i k sociální roli, kterou ve skupině mají. Slangové výrazivo má tedy oproti profesní mluvě více sociálně reprezentativní funkci. Ve své stati Budeme argot nově definovat? (1999) se autorka vrací k počátkům zkoumání argotu, k první třetině 20. století, kdy výzkum prováděl F. Bredl, F. Oberpfalcer, E. Rippl či O. Nováček. Práce těchto autorů jsou terminologicky nejednotné, pouţívají se termíny argot, ţargon, hantýrka. Všichni tito autoři chápou argot jako tajnou mluvu slouţící nejniţším společenských vrstvám k boji s ostatní společností. Na konci dvacátého století se argotu věnují především plzeňské konference. Z konferencí je zřejmé, ţe chápání argotu se vyvíjí a postupně mění, coţ je zcela přirozené, 19

20 protoţe jde o jev sociálně podmíněný, reagující nejen na změny v jazyce, ale i ve společnosti (Jaklová, 1999, s. 298). Jelikoţ došlo v naší společnosti k politickospolečenským změnám a pokročilo i zkoumání mluvené komunikace, kam argot patří, bylo by vhodné argot nově definovat. V úvahu přicházejí dvě varianty: 1) termínem argot označovat pouze argoty historické, jejichţ popis odpovídá definici argotu ze začátku století, pro ostatní mluvy uţívat označení slang [ ]; 2) termín argot ponechat i pro označení některých mluv současných, nově však definovat sociální skupiny, jeţ jsou nositeli/uţivateli argotu. V souvislosti s tím je nutno zodpovědět i otázku, zda je i dnes tajnost mluvy a ochrana před společností distinktivním rysem argotu (Jaklová, 1999, s. 299) Lumír Klimeš Klimeš definuje slang jako nespisovný jazykový útvar funkčně spjatý s prací nebo zájmy určité skupiny společensky hodnocené kladně nebo neutrálně, pro jehoţ slovní zásobu jsou charakteristické nespisovné profesionální nebo zájmové lexikální jednotky a pro syntax stejná nebo zvýšená frekvence některých syntaktických jevů, běţných ve spisovné i v nespisovné češtině, zejména elipsy a jednočlenných vět (Klimeš, 1997, s. 5). Slang dělí na profesionální, u něhoţ převaţuje funkce sdělovací, a skupinový, v němţ se mimo funkce sdělovací značně projevují i prvky emocionální. Upozorňuje na chápání slangu v uţším a širším smyslu Zdeňka Tichá Autorka připomíná dvě pojetí termínu slang pojetí širší, kdy se pod pojem slang řadí mluva zájmových skupin a tzv. profesní mluva a hledají se jejich společné znaky, a pojetí uţší, kdy pod pojem slang je zahrnut jen specifický dorozumívací útvar zájmových skupin, a naopak jsou zdůrazňovány rozdíly mezi profesionální mluvou a vlastním slangem. Výrazy objevující se v mluvě zájmových skupin jsou obvykle motivovány citovým vztahem k pojmenovávaným jevům, úsilím o jejich nové pojmenování, ale také snahou o vtipné a neotřelé pojmenování. Profesionalismy jsou především motivovámy věcnou pojmenovávací potřebou. Hranice mezi oběma útvary není ostrá. Autorka podotýká také, ţe rozlišení mezi slangismy a profesionalismy [ ] je jedním z důleţitých aspektů vymezení termínu slang (Tichá, 2003a, s. 13). 20

21 Dále zmiňuje přístupy českých lingvistů k vymezení termínu slang a profesní mluva. Na závěr podotýká, ţe rozlišování mezi slangem a tzv. profesionální mluvou je nosné. Označení profesní mluva se jeví jako vhodnější neţ profesionální mluva, neboť jde o mluvu jednotlivých profesí (Tichá, tamtéţ, s. 15). Autorka se tedy přiklání k rozlišování mezi slangem a profesní mluvou. Zdůvodňuje to takto: Slangismy, tj. jazykové prostředky uţívané v mluvě lidí v jisté zájmové skupině při určité činnosti, jsou charakterizovány obrazností, expresivností a kreativitou. Profesionalismy oproti tomu jsou motivovány věcnou pojmenovávací potřebou, charakterizuje je nocionálnost, stabilita a jazyková ekonomičnost. Profesionalismy často přecházejí mezi spisovnou vrstvu slovní zásoby (Tichá, tamtéţ) Příruční mluvnice češtiny autorka Zdeňka Hladká V rámci slovní zásoby vymezené sociálně rozlišuje profesní mluvu, slang a argot. Slang definuje jako soubor slov a frází uţívaných skupinou lidí spjatých stejným zájmem, eventuálně téţ profesí (Karlík, Nekula, Rusínová, 2003, s. 94). Profesionální mluva se liší od slangu tím, ţe soubor slov a frází pouţívají zaměstnanci při komunikaci v pracovním procesu. Oproti tomu je argot mluvou společenské spodiny. Přičemţ hranice mezi jednotlivými poloútvary často splývají (např. hranice mezi profesní mluvou a pracovním slangem). Profesionální mluvu a pracovní slangy charakterizuje především významová jednoznačnost lexikálních jednotek daného prostředí a jazyková ekonomie směřování k jednoslovným pojmenováním, oproti tomu se slang a argot vyznačují expresivitou, velkou synonymičností, jazykovou hrou, metaforičností. 1.2 Pojetí slangu v této práci Z výše uvedeného přehledu je zřejmé, ţe chápání termínu slang je v české lingvistice stále nejednotné, přesto můţeme vysledovat jeho dvě základní pojetí, které Křístek nazval pojetím širším a uţším. Uţší pojetí vymezuje argot, profesní mluvu a slang. Tento zorný úhel na problematiku zastává např. Kellner, Chloupek, Cuřín. Širší pojetí rozlišuje pouze mezi slangem a argotem, přičemţ v rámci slangu mnohdy rozlišuje slang zájmový a profesionální. Toto pojetí reprezentuje např. Křístek, Hauser, Hubáček, Bečka. My v této práci budeme vycházet z pojetí širšího. V rámci sociální diferenciace národního jazyka tedy rozlišujeme slang a argot. Slang pokládáme podobně jako Hubáček 21

22 za nespisovnou vrstvu národního jazyka obsahující specifická pojmenování, jeţ se pouţívají v běţné mluvě lidí spjatých stejným pracovním prostředím či zájmy určité skupiny. Slovní zásobu charakterizuje určitá míra synonymie, dále snaha o jazykovou hravost, expresivitu a ekonomičnost vyjádření. Dané znaky obecně charakterizují projev neoficiální, běţně mluvený. Rozlišujeme tedy slang profesionální (pracovní) a zájmový, mezi nimi nečiníme ostrou hranici, poněvadţ se dle našeho názoru do značné míry prolínají, přecházejí mezi sebou. Tyto přechody a prolínání doprovázejí určité společné znaky, jako např. jazyková hra, potřeba osobitě vyjádřit vztah, často i citový, k věcem a osobám. Zároveň teoretická kritéria pro rozlišení slangu zájmového a pracovního nejsou dostatečně jednoznačná. Navíc rozlišení lidské činnosti na profesi či zájem můţe být v mnoha případech značně problematické, zvlášť z důvodu skutečnosti, ţe záliba se mnohdy stává profesí. 22

23 2 Aspekty slangu V následující kapitole se zaměříme na východiska hodnocení slangu. Nejprve si představíme pojetí Hubáčkovo a jeho hlediska posuzování slangu obecně a doplníme ještě pohled Flegla a Terčové, kteří se ve svém článku věnovali sportovnímu slangu. Uvedení aspektů slangu povaţujeme za důleţité z důvodu komplexnějšího pohledu na slangy a také pro lepší pochopení motivace vzniku slangových pojmenování. V následující části vycházíme z Hubáčkova díla O českých slanzích (1981) a jeho zásady demonstrujeme na vlastních příkladech z vodáckého slangu. Ve shodě s Hubáčkem vyčleňujeme dvě hlediska, jimiţ je moţné slang posuzovat - jazykové a mimojazykové. Tato dvě hlediska se uplatňují komplexně a ve vzájemné součinnosti. Mezi charakteristické jazykové aspekty řadíme nespisovnost, komunikativní funkčnost, systémovost, snahu o pojmovou diferenciaci, stav odborné terminologie, vyjadřování expresivity, vhodnost pro mluvené jazykové projevy a motivovanost slangových názvů. Typické mimojazykové aspekty se v jednotlivých slanzích liší a uplatňují se s různou intenzitou. Rozumíme jimi stupeň uzavřenosti prostředí, jeho stáří, tradice, rychlost rozvoje; věkové a sociální sloţení příslušníků určitého prostředí a psychické faktory. 2.1 Jazykové aspekty Nespisovnost Slangové názvy jsou nespisovné jazykové prostředky, které uţívají mluvčí určité skupiny a nahrazují jimi pojmenování spisovná, která jsou často terminologické povahy, případně jimi doplňují chybějící pojmenování spisovného jazyka (např. nafukovací loď měchuřina, plovací vesta plovačka). Kaţdé slangové slovo je do jiné míry nespisovné, některé stojí na hranici spisovnosti (singlař, vývařiště), jiné vnímáme jako velmi nespisovné, především pojmenování silně expresivní (např. kriplkrík, prdnout se, neoš, bugr). V případě synonymních řad, kdy jeden předmět mimojazykové skutečnosti lze pojmenovat více způsoby, můţeme umístit pojmenování pro lepší názornost na ose spisovnost nespisovnost. Znázornění na této ose můţe ukázat, jak lze slangismy 23

24 diferencovaně stylisticky hodnotit, a zároveň můţeme také vysledovat postupující lexikalizaci některých slangových pojmenování na termíny. V rámci synonymické řady deblkanoe debl deblovka dvojka bychom pojmenování delbkanoe jiţ mohli povaţovat za termín Komunikační funkčnost Komunikační funkčností se rozumí vyhovění aktuálním poţadavkům na pojmenování stručné, výstiţné a výrazné, proto se ve slanzích často projevuje univerbizace (vznik jednoslovného názvu na základě synonymního víceslovného pojmenování). Jednoslovné synonymní názvy se tvoří k ustáleným víceslovným pojmenováním především z důvodu jazykové ekonomie. Univerbizace se neuplatňuje primárně jen u nově tvořených slov, ale také sekundárně, tj. v případech onomaziologických postupů neslovotvorných (Hubáček, 1981, s ). Důkazem aktuálnosti univerbizace je skutečnost, ţe sdruţená slangová pojmenování se objevují jen výjimečně a jsou povaţována za nesystémová. Univerbizace je primární motivací u vodáckých slangových názvů vzniklých odvozováním loďák (lodní pytel), házečka (házecí pytlík), plasťák (plastová loď), nafukovačka (nafukovací loď). (více k univerbizaci viz kapitola Tvoření slov ve vodáckém slangu) Hledisko systémovosti Hledisko systémovosti není tak patrné jako ve strukturních útvarech národního jazyka. Lze je vidět v tom, ţe i slangové výrazy jako sémanticko-lexikální jednotky tvoří systém: dá se mezi nimi sledovat jejich vzájemná závislost, a to jak v rovině obecně slangové, tak i uvnitř jednotlivých slangů (Hubáček, 1981, s. 22). Jako systémová pojmenování se ve slangu jeví především pojmenování jednoslovná, která jsou povaţována za úsporná. Slangové výrazy víceslovné se objevují málokdy a zpravidla jsou silně expresivní. Uvnitř slangu se systémovost projevuje slangovým označováním nejdůleţitějších jevů stejné třídy, stejné významové kategorie, a to i tehdy, pokud spisovné názvy vyhovují z hlediska vhodnosti pro mluvené projevy svou stručností, zřetelností apod. Systémovost se projevuje především v těch slanzích, kde se ve výrazné míře prosazuje sklon k jazykové 24

25 hře, expresivitě či vyjadřovací výjimečnosti, jako je např. slang studentský, ţákovský, vojenský, sportovní. Jako příklad systémovosti ve vodáckém slangu bychom uvedli pojmenování plastová loď, kdy se kromě tohoto neutrálního sousloví pouţívají i výrazy kyblík, plasťák. Podobně je tomu u slova kajakář, pro které, ač vyhovuje svou stručností, neutrálností a vhodností pro mluvené projevy, si vodácký slang vytvořil i pojmenování cákal, vrtulkář Pojmová diferenciace Snaha o pojmovou diferenciaci je vcelku typickým znakem slangů. Můţe být ve srovnání s odborným vyjádřením větší či menší v souladu s pojmenovacími potřebami v pracovním nebo v zájmovém prostředí (Hubáček, tamtéţ, s. 23). Slang můţe mít větší potřebu pojmové diferenciace spisovných pojmenování, kdy vytváří pojmenování více specifikovaná, nebo naopak je pojmová diferenciace spisovných názvů nadbytečná a slang si vytváří mnohoznačná pojmenování, tedy významově méně specifikovaná či souhrnná. Pojmová diferenciace se můţe také projevit jako averze k tomu, co se obvykle pouţívá mimo dané prostředí, ale v něm je vnímáno jako málo výrazné. Diferenciaci ve vodáckém slangu najdeme například v případě, kdy se obecné převrhnout se s lodí rozlišuje na převrhnout se s otevřenou lodí (kanoí), pro které se pouţívají slangová pojmenování např. prásknout se, prdnout se, udělat se, zaplavat, a na převrátit se s následným opuštěním kajaku, které se realizuje slangovými výrazy vyhnít, vydupat, vykrysit, vykopat se apod. V případě obecného označení kámen si slang vytváří i pojmenování pro různé druhy kamenů loupák, magneťák, žehlička, želva. V případě spisovných názvů pro konkrétní části neoprenového oblečení kalhoty, bundu, boty pouţívá vodácký slang souhrnné označení hydro (oblečení na vodu, většinou neoprenové) Stav odborné terminologie Stav, propracovanost, přístupnost a stupeň praktického uţívání odborného názvosloví se v jednotlivých slanzích liší, neboť kaţdé prostředí má jiné podmínky. Hubáček poukazuje na skutečnost, ţe v některých prostředích (zvláště v oblastech techniky, hutnictví, řemeslnictví, vojenství atd.) byla terminologie dotvářena nebo se začala intenzivně pouţívat aţ po vzniku samostatného československého státu, předtím byla 25

26 pouţívána především terminologie německá. Proto existuje velké mnoţství německých slangových pojmenování. Některá pojmenování se dosud pouţívají, jiná jsou zčásti na ústupu a jsou nahrazována slangovými výrazy domácího původu. V některých prostředích docházelo k tvorbě slangových názvů zároveň s uplatňováním domácí terminologie jako např. v oblasti sportu, zdravotnictví, ve sportovním rybářství nebo se slang vytvářel i dodatečně. Z toho tedy vyplývá, ţe vznik slangu na stavu odborné terminologii v podstatě nezávisí. Slang se vyvíjí vcelku spontánně v různých pracovních a zájmových prostředích s odlišnou mírou propracovanosti terminologie. Stav teminologie ovlivňuje aţ podobu a charakter slangu Vyjadřování expresivity Expresivita je charakteristickým rysem slangu. Obdobně jako ve slovní zásobě strukturních útvarů národního jazyka se i ve vrstvě slangových pojmenování vyskytují vedle sebe pojmenování neexpresivní (nocionální), která slouţí potřebě věcného pojmenování (žebrovka, závěs, odlomit), a pojmenování s různě intenzivním příznakem expresivity (bugr, píchat, vydupat, vyhnít, kyblíkář) Vhodnost pro mluvené jazykové projevy Slangové názvy jsou při svém tvoření určovány poţadavky vyhovět specifické povaze mluvených jazykových projevů (Hubáček, tamtéţ, s. 25) Motivovanost slangových názvů Dalším typickým rysem slangových pojmenování z jazykového hlediska je skutečnost, ţe se realizují jako názvy popisné, tedy motivované (tvořené slovotvornými postupy, sémantickým přenášením či přejímáním), nikoli jako značkové, nemotivované. Motivací zde rozumíme vztah mezi dvěma výrazy, kdy jedno pojmenování lze vysvětlit na základě druhého pojmenování (např. cákat cákal, e Borte bort). 26

27 2.2 Mimojazykové aspekty Stupeň uzavřenosti prostředí, jeho stáří, tradice, rychlost rozvoje Kaţdá sociální skupina, pouţívající při své komunikaci slang, je nestejně otevřená svému okolí. Rozlišujeme prostředí uzavřená veřejnosti, bez vlivu a přístupu veřejnosti, a prostředí otevřená. Za uzavřené můţeme povaţovat např. prostředí hutnické, vojenské, naopak za otevřené povaţujeme prostředí studentské, motoristické apod. Míra otevřenosti prostředí zčásti ovlivňuje ustálenost slangových pojmenování, kdy v prostředí uzavřeném budou slangové výrazy více ustálené, zčásti i pronikání slangových pojmenování mimo dané prostředí a také nasycenost prostředí slangovými slovy. Vodácké prostředí povaţujeme za prostředí veřejnosti otevřené, tudíţ budeme předpokládat niţší ustálenost slangových pojmenování. Některá vodácká slangová pojmenování díky značné oblibě tohoto sportu pronikají mimo dané prostředí a stávají se obecně známými (např. šlajsna, háček, udělat se). Vliv na tvorbu a uţívání slangových pojmenování má také stáří, tradice a rychlost rozvoje prostředí. Některá prostředí se rychle vyvíjí, tudíţ se budou s novými skutečnostmi tvořit nová slangová pojmenování. Slang daného prostředí se můţe také obohacovat i o výrazy z jiných souvisejících oblastí. Některá prostředí či profese jiţ zanikla či jsou na ústupu (např. některá řemesla, vorařství) a jejich slangová pojmenování dnes uţ známe třeba jen z literárních pramenů a povaţujeme je za zastaralé či zastáravající. Vodáctví má v Čechách dlouhou tradici a v poslední době dochází i k rychlému rozvoji tohoto prostředí. Rozvoj souvisí nejen s technickým pokrokem ve výrobě nových lodí, vodáckého vybavení, ale také se značným zájmem veřejnosti o tento sport. S tím souvisí vznik rozsáhlé sítě půjčoven na velkých českých řekách a také rozšiřující se nabídka cestovních kanceláří nabízejích vodácké zájezdy nejen na české řeky, ale i na zahraniční Věkové a sociální složení příslušníků prostředí Variabilitu slangových pojmenování ovlivňuje také věk příslušníků daného prostředí, stejně tak jako jejich vzdělání, povahové rysy či zájmy. Sloţení příslušníků určitého prostředí se můţe projevit v míře expresivity, jazykové hry, pronikání cizích slov. Za specifické povaţuje Hubáček prostředí studentské a dříve také vojenské, jehoţ příslušníci jsou především mladí lidé, kteří v daném prostředí nesetrvávají dlouho, 27