PŘEDCHÁZET NEDOROZUMĚNÍ V INTERKULTURNÍ KOMUNIKACI Saša Uhlová

Transkript

1 PŘEDCHÁZET NEDOROZUMĚNÍ V INTERKULTURNÍ KOMUNIKACI Saša Uhlová Základním předpokladem pro úspěšné jednání s lidmi jiných zvyklostí je pochopení odlišné gramatiky chování a hodnotových systémů. Abychom odlišným systémům mohli rozumět, je potřeba se nejprve zamyslet nad tím, podle jakých nepsaných pravidel žijeme my sami. Při výčtu nejrůznějších obyčejů, se kterými se můžeme setkat při práci v rozvojových zemích, ale i v běžném kontaktu v naší zemi, se může zdát, že tyto jsou utvářené nekonečným počtem podivných zvyků a pravidel, zatímco naše způsoby komunikace jsou tzv. normální, založené na přímém, racionálním a logickém jednání. Nežli se pohroužíme do specifik obyčejů těch druhých, je potřeba si uvědomit, nakolik je i naše jednání podmíněno socializací do středoevropského, českého, intelektuálního, středostavovského, městského či vesnického souboru hodnot. Představa o tom, jak je slušné a účelné komunikovat, je nám vštěpována od nejútlejšího dětství a stává se tak natolik součástí nás samých, že je těžké odlišit univerzální hodnoty od těch specifických. Následující příklady neslouží v žádném případě jako ucelený výčet českých zvyklostí, jsou to jen malé podněty k úvaze. Setkají-li se dva Češi z městského prostředí, kteří se vzájemně dosud neznají, budou si pravděpodobně vykat, pokud se nejedná o děti nebo velmi mladé lidi. S postupující známostí a sblížením může jeden druhému, dle předem určených pravidel, nabídnout tykání. Dá se tedy říci, že tykání odkazuje na míru známosti. Z tohoto pravidla existuje i v městském prostředí řada výjimek, jako jsou různé spolky, zájmové skupiny, kde pravidla mohou být nastavena odlišně, tedy například si zde všichni vzájemně tykají. Také v místech a skupinách, kde převládá tradiční způsob života a tedy i komunikace, je vykání a tykání používáno na jiném základě. Rozhodujícím faktorem tam není známost, nýbrž věk, tedy starší tyká mladšímu, který mu ovšem vyká, a to i pokud se dlouho a dobře znají. Například u Romů existuje pomyslná, leč dodržovaná, hranice deseti let. Přibližně stejně staří lidé si tykají a to i pokud se vidí poprvé v životě, starším však projevují úctu vykáním. Vykání a tykání není tedy samozřejmé a je dobré se nad tím zamýšlet, neboť pokud jsou v jazyce tyto dvě formy odlišeny, bývá to jedna z prvních věcí, která se ve vzájemné komunikaci projeví. Také první věty rozhovoru mezi dvěma lidmi se liší dle různých obyčejů a je kladen důraz na jiné hodnoty. Pokud povede Čech hovor s např. s Indem, Romem, Alžířanem, budou se tito ptát na příbuzné, zda jsou všichni zdraví, jak se vede dětem, a to i v případě, že je osobně neznají. Rozhovor Němce s Čechem se bude spíš týkat toho, co aktéři rozhovoru dělají za práci, studují atp. S trochou empatie se aktéři dialogu ze dvou různých hodnotových systémů v tomto ohledu přizpůsobí. Tedy budou se bavit trochu o rodině a trochu o práci. Je však dobré mít na paměti, že toho druhého může ve sku- 1

2 Multikulturní dialog není jednoduchý ani pro zkušené vedoucí rozvojových projektů... tečnosti zajímat něco úplně jiného. Trváním na svých tématech může jedna strana tu druhou natolik odradit, že dále povede rozhovor již jen formálně. I to je znakem slušnosti v některých hodnotových systémech: pokračovat formálně v rozhovoru, byť o něj dotyčný nestojí. Jinou podstatnou složkou komunikace je přístup k darům a příjímání pohostinství. Ve velké části české společnosti panuje představa, že je otázkou slušnosti a znakem dobrého vychování dary a pohostinství, byť formálně, odmítat. Tedy nabídne-li někdo Čechovi kávu nebo jídlo, často odvětí: ne děkuji nebo to nemusí být a čeká, že hostitel svou nabídku zopakuje. Pokud je na návštěvě u Čechů, jeho očekávání se většinou naplní. V jiném kulturním prostředí však riskuje, že zůstane v lepším případě o hladu a žízni, v horším případě může touto poznámkou hostitele z nejrůznějších důvodů urazit. Obdobně jedná mnoho Čechů v situaci, kdy jim někdo dává dárek. Namísto okamžitého úsměvu a poděkování považují za slušné říci minimálně to nemuselo být nebo dokonce dárek formálně odmítat. Pravděpodobně tím chtějí dát najevo, že si dárek ani nezaslouží. V mnoha zemích tím ale mohou darujícího ranit nebo i ponížit. Jinde je navíc obyčej takový, že se očekává, že dar oplatí jiným darem. Další zajímavou oblastí mezilidských vztahů je vztah ke kritice. V českém prostředí se nepovažuje za slušné někoho otevřeně kritizovat a přestože se tak někdy děje, bývá to spojováno s negativní reakcí okolí. Prohřešuje-li se někdo v nějakém menším společenství proti nějakým 2

3 pravidlům a někdo jej na to přímo upozorní, obrátí se to většinou proti tomu, kdo kritiku explicitně formuloval. A to i v situacích, kdy si totéž po straně říkali i ostatní. Negativně zaměřená pozornost se mnohdy obrátí proti narušiteli nepsaného pravidla, že takové věci se neříkají. Je to v rozporu s představou o slušnosti, kterou by však pozorovatel z jiného kulturního prostředí mohl vnímat jako pokrytectví. Neexistuje tedy univerzální představa slušného chování. Co se může jevit jednomu neslušné, může druhý považovat za normální nebo naopak za výraz slušného chování. V situaci, kdy se setkají dva jedinci, pro které tentýž akt nese jiný význam, může docházet až ke groteskním situacím. V Somálsku například je výrazem přátelství, když dva lidé jedí ze společného talíře, v Nepálu totéž symbolizuje velmi intimní záležitost, která se může odehrávat jen mezi mužem a ženou, je to obdoba zasnoubení. Není ani možné jen mechanicky napodobovat chování místních obyvatel. V Mali například vzbudila pohoršení jedna rozvojová pracovnice, která začala po vzoru některých žen z vesnice chodit od pasu nahoru nahá. Nestačí pouhá empatie ani neexistuje jakýsi univerzální recept, jak se chovat k lidem odlišných kultur. Pokud existuje nějaký společný jmenovatel, který je dobrý zohledňovat, je to princip partnerství. Což znamená, že nikdy není dobré stavět se do role spasitele, který přijel proto, aby pomohl méně schopným jedincům. Pomyslná nadřazenost toho, kdo přichází, zákonitě narušuje jakýkoliv partnerský vztah nezbytně nutný k úspěšné spolupráci. Povýšené jednání bílých (Evropanů, Američanů) může napáchat o to víc škody, o co je znásobeno historickými souvislostmi i současným politickým vývojem. I proto je dobré se snažit o co nejslušnější chování v rámci místních pravidel. Nevědomé chyby mohou totiž být čteny jako arogance i v případě, že se jedná pouze o neznalost. A konec konců neznalost místních obyčejů a nechuť se s nimi seznámit jistou arogancí je. Obecné zamyšlení nad rozdíly slouží k tomu, abychom byli schopni relativizovat naše vlastní zvyky a zejména pak k tomu, abychom hodnotově neposuzovali obyčeje jiné. V následující pasáži nastíním pro lepší orientaci několik odlišností a zajímavostí, které ilustrují jinakost kulturních systémů. Tyto příklady nemohou sloužit v žádném případě jako manuál k pohybu v jiném kulturním prostředí, jsou pouze náčrtkem možných komunikačních obtíží, které mohou v různých situacích nastat. Informace pochází od těch, kteří v daných oblastech pracovali nebo žili, a jimž v závěru statě jmenovitě děkuji. Muslimské země Muslimské země představují široký a ne vždy homogenní prostor. Politická situace a další faktory v jednotlivých zemích velmi ovlivňují podobu islámu. Nicméně lze vystopovat některé styčné body islámskému světu vlastní. Při styku s muslimy je potřeba, jako základní předpoklad úspěšné komunikace, respektovat islám, proroka a každodenní modlení, volání muezzina k modlitbám, a to nejen v blízkosti mešity, ale 3

4 třeba i v televizi. Například pobrukování melodie muezzinova volání k modlitbě, byť se ozývá z televize, si mohou muslimové vykládat jako nedostatečnou úctu k jejich náboženství. Nevyvracet a nevysmívat se náboženství je pro jednání s muslimy nejdůležitější pravidlo. Muslimové často uvažují jako členové ummy, muslimské komunity a nikoliv jako individua bez klanové příslušnosti. A rodina, nikoliv jedinec, je základní jednotkou muslimských společenství. Je tedy dobré nesnižovat význam rodiny ani v žertu či v náznacích. Muslim, který se rozhodne, že pro druhého udělá nějakou službu, ji chce udělat za každou cenu (může jít o službu nebo i věcný dar), je dobré mu to nevyvracet a nechat ho to udělat, i když se to třeba příjemci daru v dané chvíli vůbec nehodí. Odmítnutím jeho služby odmítáte jeho samého. V rozhovorech je možné dotýkat se mnohých témat politiky, sportu, ale témata ženy a "polygamie" se musí probírat velmi opatrně, a to i v případě, že dotyčný či dotyčná v polygamním svazku nežijí a ani se nechystají. Zesměšňování může být totiž bráno jako útok na Islám. Při diskuzích může dojít k divoké výměně názorů, je dobré být informován o tom, jak Česká republika působí v zahraniční politice, kam prodává zbraně atd. Při styku s lidmi z muslimských zemí lze narazit na nevěřící jedince, kteří sami sebe označují jako ateisty a o islámu se vyjadřují velmi negativně. Není dobré v rámci všeobjímající tolerance jim tento pohled na svět vyvracet. Může se totiž jednat o osoby, kterým islámští fundamentalisté zavraždili nějaké příbuzné či jiným způsobem významně zasáhli do života. Pokud chce nemuslim pozvat muslima k sobě domů, musí své pozvání opakovat velmi jasně a velmi přátelsky, aby překonal stud a nedůvěru druhé strany. Naopak na návštěvu k muslimům lze přijít bez velkých oficiálních formalit. Je ale vhodné přinést třeba nealkoholický nápoj nebo ovoce či zákusek, návštěva je spojena s obdarováním hostitele. V období ramadánu mnoho věcí nefunguje jako obyčejně. Ramadán je devátý měsíc islámského kalendáře (z našeho hlediska pohyblivý), během něhož drží zdraví dospělí muslimové půst od úsvitu do západu slunce. Činí tak na paměť prvního Božího zjevení proroka Mohameda. Během tohoto období mívají například restaurace přes den zavřeno. Vietnam Při jednání na jakékoliv úrovni je potřeba respektovat odlišný rytmus, který ve Vietnamu představuje základní slušnost. Sejdou-li se dvě strany k tomu, aby cokoliv projednaly, je potřeba, aby nejprve chvíli probíraly nějaká jiná témata, než je předmět jednání. Je to jakási obdoba pozdravu a výraz slušnosti. Vietnamci také, jako ostatně většina Asiatů, nejsou zvyklí udržovat během hovoru oční kontakt, je tedy dobré nepokoušet se o něj a to zejména při komunikaci s lidmi starších generací. Pokus o navázání očního kontaktu s někým, kdo si jej nepřeje, je porušením intimní zóny, podobně jako 4

5 když se někdo pokouší přiblížit se příliš blízko k osobě, která vyžaduje fyzický odstup, nebo když někdo kouká při hovoru ženě stále na prsa. Systém byrokracie má své zákonitosti, nemá smysl snažit se najít nadřízeného, který to zařídí, ale je třeba postupovat skrz hierarchii zdola, přičemž se mnohdy nelze vyhnout úplatkům. Vietnamcům se Češi zdají být příliš hluční a žoviální, což při komunikaci může způsobovat nechuť více se sblížit a také v důsledku může znemožnit konstruktivní spolupráci. Při jednání je zvykem donést nějaký malý dárek, může to být něco spojeného s českou kulturou, např. CD s vážnou hudbou českého skladatele, při neformálním jednání mohou velmi dobře posloužit třeba plechovky českého piva. Další odlišností, kterou je třeba brát v potaz při pracovních setkáních, je, že při prezentaci projektu je nevhodné /nad/užívat grafy a tabulky. Není to ve Vietnamu zvykem a rozhodně to nepřispěje k lepšímu předání informací. Mongolsko Při setkání si Mongolové podávají ruce, někdy se i objímají, úvod jednání nebývá dlouhý, je možné přistoupit přímo k věci. V komunikaci bývají velmi otevření, nepovažují za neslušné formulovat otevřeně své výhrady. Zhruba dvě stě tisíc Mongolů rozumí česky a většina umí rusky. Mongolové vnímají čas jinak než Evropané, ani několikahodinová zpoždění na smluvenou schůzku nejsou výjimkou. Je tedy potřeba se na to připravit, mít časové rezervy a počítat s tím, že vše bude trvat o něco déle. V Mongolsku se hodně pije pálená vodka, odmítnout smí jen těhotná žena. Na návštěvě v jurtě je možné přijmout nabízený stakan, napít se jen trochu a podat jej zpátky hostiteli. Při konzumaci alkoholu mohou vyvstat spory a zasutá témata, která jindy napovrch nevyplují. Je tedy dobré v takové situaci obzvlášť respektovat místní obyvatele a nepovyšovat se nad ně. K uctivému chování patří i respekt kultu Čingischána. Mongolové mají rádi děti a skrz ně je možné dobře navazovat kontakty. Zároveň však v ulicích Ulánbátaru žije mnoho opuštěných dětí, které jejich rodiče nedokázali uživit. Rozdíly v životě ve městě a mimo něj jsou veliké. Mimo města jsou stálá jurtoviště i kočovníci, kteří se přemisťují dle daných pravidel. Na návštěvě v jurtě je cizinec hostem a naopak ve městě, sejde-li se s místními v restauraci, očekává se, že zaplatí útratu. 5

6 Za vyloženě neslušné se považuje skákání do řeči a neuctivost vůči starším osobám. Při chůzi na ulici by mladší nikdy neměl nechávat staršího za sebou, vždy mu musí dávat přednost. Zambie Lidé jsou v Zambii přívětiví, stále zde panuje idea nenásilí z období založení svobodné Zambie. V zemi není rasismus ani větší kmenová napětí. Jistá odtažitost panuje mezi Zambijci a Indy a v chudších čtvrtích pokřikují hlavně děti a mladší muži na bělochy Muzungu běloch, což není třeba přeceňovat. Obdoba je i v mnoha jiných jazycích. Zambijci nejsou příliš dochvilní, nikam se nespěchá, schůzky mají často zpoždění a to i se zástupci firem. Pokud však jde o placené kontrakty a nájemní práci, je pracovní morálka i dochvilnost dobrá. Je vhodné mít na práci spolehlivého místního předáka, který bude odměňován podle výkonu pracovní skupiny. Při jednáních na oficiální úrovni - s úřady, ale i s místními komunitami a především s představiteli kmenů dbají Zambijci na formální procedury. Formální čistota procedur je překvapující vedení schůze, zápisy, prezenční listiny, udělování slova atd. Mají rádi květnaté projevy. Při jednání s tradiční správou náčelníky, náčelnicemi či jejich radou je třeba se předem pečlivě vyptat na procedurální postup a plně ho respektovat. Nicméně Zambijci chápou západní cizince a většinou nepožadují, aby návštěvník seděl níže (na zemi). Zajímavé je, že i když tuto možnost férově nabídnou také zambijskému průvodci cizinců, ten ji neakceptuje. Dohody nejsou považovány za neměnné a mohou se měnit jde spíše o proces neustálého jednání. Proto je lepší platit co největší část až po poskytnutí služby. Často je ovšem třeba zaplatit nějakou zálohu, protože jinak poskytovatel nebude moci vůbec začít Zambijci při obchodování rádi smlouvají, cena se dá snížit o jednu až dvě třetiny. Jednání se zambijskými Indy, kteří zde ovládají obchod, je mnohem tvrdší. Ale dá se domluvit na slevách i na speciálních objednávkách. I zde je ovšem třeba počítat s možnou změnou podmínek a platit až po odběru. Zambijci navazují intimní vztahy snáze než Evropané a sex není tabu jako na západě. Promiskuita s sebou ovšem nese rizika chorob. Podání ruky se provádí se zalomením palce. Není výjimkou, že se po potřesení dále drží za ruku během hovoru. Hlavním tématem hovorů je rodina. Zambijci jsou po svých dlouhodobých zkušenostech skeptičtí k pomoci bílých. Je třeba je přesvědčit, že se jedná o skutečně partnerský vztah. Je nutné mít dobré vztahy se samosprávou, místními komisemi i tradiční správou. Jako vždy i zde je třeba dbát na to, aby příjemci byli dobře informováni o stavu projektu a mohli ho v rámci možností upravovat podle svých reálných potřeb. 6

7 Uganda Vždy je třeba věnovat pozornost a dostatek času pozdravu. Skládá se z několika povinných vět a je důležité, pokud zdravíme menší skupinu lidí, zdravit každého zvlášť. Tradiční pozdrav je dobré se naučit v místním jazyce (obvykle Luganda, ale záleží, v jaké oblasti Ugandy právě jste). K tomu je dobré naučit se několik základních frází místního jazyka a ty pak při každé příležitosti používat. Otevírá to dveře. Velmi neslušné je jíst za chůze nebo ve stoje (platí i u ovoce nebo svačin), protože místní lidé (především na vesnici) mají k jídlu velký respekt. Člověk, který pojídá ve stoje nebo za chůze nějaké jídlo, může dokonce odradit místní od spolupráce s ním. Je důležité vnímat konkrétní náboženství lidí, se kterými právě pracujete nebo žijete u křesťanů je např. důležité vyčkat před jídlem na modlitbu, u muslimů dát pozor na výběr jídla nebo oblečení. Pokud jste ateisté, je lepší o tom spíše pomlčet a vyjádřit se o své víře neurčitě a s respektem k víře místních. Co se týče oblékání, ženy by měly nosit dlouhé sukně/šaty a muži plátěné kalhoty a košili nevhodným oblečením lze zkazit pečlivě připravovaný dojem. Při rozvojových projektech je důležité dbát na zapojení žen nezapomenout vyčlenit jim prostor pro participaci na důležitých rozhodnutích, muži totiž často mají snahu je z rozhodování vyloučit. Je nutné zachovávat respekt ke starším lidem ve vesnicích stejně jako k místním autoritám informovat je o všech plánech a konzultovat je s nimi. Musí cítit, že jsou respektováni. Každé rozhodnutí vždy konzultovat s co nejširším spektrem lidí, kteří zastupují různé zájmové a náboženské skupiny. Nezapomenout na to, že jako běloši přitahujeme různé podvodníky a často můžeme být oklamáni, je proto nutné, abychom byli v kontaktu s co nejvíce různými lidmi a svá zjištění vždy takto kontrolovali. Alespoň polovinu času je třeba trávit přímo v oblasti, kde projekt působí, a komunikovat s místními lidmi. Trvá několik týdnů, než ztratí ostych a dovolí si vás oslovit pak se ale dozvíte ty nejskrytější strategické informace. Nejlepší dobou dne je večer, kdy mají farmáři hotovou práci na poli. Místa extrémní chudoby - slumy, ghetta, favely... Při pohybu v místech, kde je extrémní chudoba, jako jsou například slumy, je potřeba více než jinde dávat pozor na to, aby přišedší neurážel svým zjevem a způsobem, jakým se po místě pohybuje. Není vhodné jít se na taková místa dívat, jako na nějakou pamětihodnost. Procházející bohatí bílí návštěvníci působí na takových místech, jako kdyby si prohlíželi zoo nebo nějakou 7

8 výstavu, což je nutně pro místní obyvatele degradující. Obzvlášť nevhodné je v takové situaci mít u sebe fotoaparát nebo dokonce fotit. Do slumu je dobré jít jen tehdy, pokud tam má návštěvník co na práci, vždy je dobré být v doprovodu někoho místního, svým oblečením či šperky nepoukazovat na své (byť relativní) bohatství. Obecná pravidla Kromě konkrétních pravidel, která jsou specifická pro různé geografické oblasti a hodnotové systémy, je dobré dodržovat základní pravidla pohybu v jiných kulturních podmínkách. Patří k nim slušné oblékání, což mimo jiné znamená, že je třeba zakrýt oděvem nohy, ramena a paže. Chodit v tílku a šortkách je považováno za neslušné na velké části naší planety. Ve většině zemí je také nevhodné projevovat partnerské city líbáním a objímáním či držením se za ruce na veřejnosti. Před vstupem do svátostných prostorů (buddhistických chrámů, kostelů, mešit...) je důležité vědět, zda jsou návštěvy jinověrců vítány, a pokud ano, jaká pravidla je třeba zde dodržovat a jak být oblečen (zda si zout boty, mít či nemít pokrývku hlavy, apod.). Co se týče focení, není dobré vytáhnout a použít fotoaparát bez dohody s těmi, kteří by měli být foceni. To úzce souvisí s respektem k soukromí. Byť jsou v některých oblastech lidé pohostinnější, nežli v našich zeměpisných šířkách, je vždy potřeba nechat na nich, jak a kdy přijmou hosty a pohostinství nabídnou. Ve většině zemí je pro místní obyvatele nesrozumitelné, že přicházející cizinec je bezvěrec, tedy, že se nehlásí k žádnému náboženskému systému a deklaruje, že nevěří v Boha. Práce na komunitní úrovni se navíc odehrává většinou za pomocí církví a náboženských skupin. Je tedy účelné případný ateizmus příliš nevystavovat na odiv, neboť je pro mnoho lidí jen velmi těžko uchopitelný. Je potřeba mít též neustále na vědomí, že v různých kulturních systémech se v komunikaci projevuje různá míra explicitnosti. V praxi pak to, co jeden považuje za upřímnost, považuje druhý za drzost, a naopak, to co je pro jednu stranu znakem slušnosti, je stranou druhou vnímáno jako pokrytectví. K rozpletení komunikačních zádrhelů a k orientaci v odlišném hodnotovém systému je dobré konzultovat to s někým, kdo zastane roli kulturního překladatele. Takový člověk může mnohé vysvětlit a pomoci předejít dalším nedorozuměním. Touha pomáhat versus participativní dialog Existuje-li nějaké obecné pravidlo, kterého je dobré se v komunikaci v odlišných kulturních prostředích držet, je to již výše zmiňovaný partnerský přístup. Je-li motivací jedince, který odjíždí do rozvojové země, pomáhat těm chudákům, narazí většinou na odpor, který si mylně vykládá jako nevděk. Z rozhovorů s rozvojovými pracovníky a z příběhů, které publikují na internetu i jinde, jasně vyplývá, že k tomuto zásadnímu nedorozumění dochází poměrně často. Snaha pomáhat 8

9 a přezíravost jsou v kontradikci jen zdánlivě. Odjet do rozvojové země s představou, že svou přítomností a činy zde vykonáme mnoho dobrého, a očekávat za tento hrdinský čin vděk, je přezíravé. Pomíjíme tím historické a politické souvislosti, místní zvyklosti a zejména obyvatele těchto zemí. Odpověď na otázku, jak tedy postupovat, lze najít pouze v participativním dialogu. Problémy, se kterými se v různých lokalitách potýkají, lze úspěšně řešit pouze tehdy, když místní komunita vezme za své to, že se o problému jedná, a způsob, jakým se bude postupovat. Vymýšlet projekty bez znalostí konkrétního místa a zejména bez lidí, kterých se potom týkají, odsuzuje tyto aktivity k nezdaru. Pokud se na vymýšlení postupů podílejí místní lidé, zamezí se tím také nefunkčním modelům, neboť jen oni dokážou odhadnout, co bude fungovat a co nikoliv. Z diskuzí týkajících se možných programů a projektů vyplynou také skutečné potřeby místní komunity. Z vnějšího a vnitřního pohledu se totiž jeví problémy úplně jinak. Má-li například rozvojový pracovník pocit, že místní lidé ztrácejí čas tím, že perou prádlo v ruce a měli by raději používat pračku, je to pouze jeho problém, pokud to oni sami za problém nepovažují. Příkladů lze najít mnoho, podstatné je, že není možné vnucovat místním lidem představu toho, co problém je a co není, ani postupy, jak je řešit. Neboť v konečném důsledku budou v dané lokalitě žít zase jen oni sami a pracovník se vrátí do pohodlí svého domova. Chce-li skutečně něčím přispět, je nutné, aby jeho práce odpovídala na reálné potřeby. Ty nemůže definovat nikdy on sám, ale pouze a jedině lidé, kterých se to týká. Poděkování Děkuji Haně Nguyen (Vietnam, Mongolsko), Mileně Fučíkové (muslimské země), Lence Černé (Uganda), Haně Hindrákové (místa extrémní chudoby), Petře Hůlové (Mongolsko), Evě Kaličinské (příklad s jídlem), Haně Geroldové (příklad z Mali) a zejména Tomáši Tožičkovi (Zambie a participativní dialog), bez nichž by tento text nemohl vzniknout. Komunikace je základem vztahů a každé interakce mezi lidmi. Její zkvalitnění napomůže tomu, aby vynaložené finanční prostředky a práce rozvojových pracovníků nepřicházely vniveč. Participativní dialog může napomoci ke zlepšení situace nejen v rozvojových projektech, ale i globálně. 9