Uplatnění teorie učení J. Dollarda a N. E. Millera v andragogickém poradenství

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA ANDRAGOGIKY A PERSONÁLNÍHO ŘÍZENÍ Karel Macas Uplatnění teorie učení J. Dollarda a N. E. Millera v andragogickém poradenství Poradenství ve vzdělávání dospělých 2. ročník magisterského studia Zimní semestr 2015/2016

2 Úvod Mohlo by se zdát, že teorie učení J. Dollarda a N. E. Millera je vzhledem k datu jejího vzniku dnes již zastaralá a v poradenství těžko uplatnitelná. Po seznámení se s tímto konceptem jsem usoudil, že zastaralý jistě není a jeho klíčové aspekty jsou s jistými změnami uplatnitelné i v andragogickém poradenství. V této práci proto představuji poradenskou techniku inspirovanou teorií učení Dollarda a Millera. Nejprve bude v práci obecně prezentována teorie učení J. Dollarda a N. E. Millera a její možnosti využití v poradenství. Autoři konceptu budou stručně představeni, představen bude i kontext vzniku jejich konceptu. Dále se budu zabývat specifiky andragogického poradenství. Následující kapitola se bude zabývat možnostmi uplatnění teorie učení v andragogickém poradenství. Celou práci si dovolím prokládat vlastními názory a hodnocením, pokud možno podloženými. Ne vždy však bude možné názory podložit odbornými zdroji, z toho plyne i do určité míry omezená objektivita, přestože o ni budu usilovat. John Dollard, Neal Elgar Miller a jejich teorie učení John Dollard ( ) i Neal Elgar Miller ( ) se narodili v USA ve státě Wisconsin. Kromě místa narození je spojuje i velmi plodná profesní spolupráce. John Dollard, primárně sociolog (doktorát ze sociologie získal na Chicagské univerzitě), na začátku 30. let minulého století studoval sociální psychologii v Berlínském psychoanalytickém ústavu. Po návratu z Evropy do USA působil na Yaleově univerzitě, mimo dalších i po boku N. E. Millera. Miller studoval na Washingtonské univerzitě, Stanfordově univerzitě a doktorát z psychologie

3 získal na Yaleově univerzitě. Psychoanalytický výcvik absolvoval v místě bydliště Sigmunda Freuda, ve Vídni. (Drapela, 1998, s ; Jackson, 2016) Svou dlouho trvající a plodnou spolupráci Dollard s Millerem započali na konci 30. let minulého století na Yaleově univerzitě. Oba autory a jejich společnou i individuální práci na této univerzitě do značné míry ovlivnila i jejich spolupráce se slavným neobehavioristou Clarkem L. Hullem ( ). Hull vypracoval teorii učení, na které Dollard a Miller dále stavěli. Hullova teorie vychází z výzkumů I. P. Pavlova. S Pavlovem sdílel přesvědčení o rozhodující roli podnětů a Pavlovovův sled stimul -> reakce uplatnil na lidské chování. Zároveň přidal faktor redukce pudových potřeb, který snižuje sílu vrozených pudových potřeb. Učení dle Hulla nastává tehdy, když organismus získává odměnu prostřednictvím redukce síly pudové potřeby. (Drapela, 1998, s. 74; Jackson, 2006) Oba autoři, Dollard i Miller, byli interdisciplinárně založení. Působili primárně na poli psychologie, dále ale také sociologie či antropologie. V rámci psychologie se snažili skloubit dvě velmi protichůdné tradice, behaviorismus a psychoanalýzu, a jejich poznatky propojit s dalšími moderními sociálními vědami. Nejvyšším cílem je zkombinovat vitalitu psychoanalýzy, přísnost přírodovědecké laboratoře a kulturní danosti (Dollard, Miller, 1950, s. 3). Dollard a Miller spolu napsali tři publikace. V roce 1939 spolu s dalšími autory napsali knihu Frustration and Aggression, ve které byla představena řadu studií agrese. V roce 1941 již pouze spolu sepsali Social Learning and Immitation, kde poprvé představili svoji teorii učení, kterou na rozdíl od řady tehdejších autorů ukotvili na základě experimentů a laboratorních studií. Nejpozoruhodnější syntézu neobehaviorismu a psychoanalýzy poté představili v roce 1950 v knize Personality and Psychotherapy: An Analysis in Terms of Learning, Thinking, and Culture. Mimo společně sepsaných publikací vydali tito autoři samostatně či s jinými autory řadu dalších knih. Teorie sociálního učení, o které tato práce primárně pojednává, se však nachází primárně ve společných publikacích z roku 1941 a Dollardova a Millerova teorie učení vychází z předpokladu, že chování je naučené, spíše než vrozené. Naučené jsou i takové charakteristiky, které lze považovat za neurotické. Úspěšná psychoterapie má vést k odnaučení se neuróz a naučení se lepším, funkčnějším návykům. Proces učení ukazuje značné podobnosti v celé řadě fenoménů. Naučený reflex dítěte vyhýbat se horkému radiátoru i proces vhledu, díky kterému vědci formulují vědecké teorie, sdílí dle

4 Dollarda a Millera stejné základní složky. Těmito složkami jsou drive (či motivace, pudová potřeba), odezva, signál (či vodítko) a zpevnění (či odměna). (Dollard, Miller, 1950, s ) V tomto odstavci v rámci představení teorie učení Dollarda a Millera vycházím z publikace Drapely (1998, 76-78), který teorii stručně a srozumitelně vymezil. V nižší míře pro rozšíření a upřesnění tématu využívám i původní publikaci autorů (Dollard, Miller, 1950, s ). Z té vycházím také při představení uplatnitelnosti teorie učení v poradenství. Teorie učení Dollarda a Millera vychází z neobehaviorismu. Ústředním tématem teorie proces učení. Ten se skládá ze čtyř primárních složek. Tyto složky již byly zmíněny výše. Zjednodušeně se teorie tvrdí, že učící se jedinec musí být puzen k odezvě a za její provedení za přítomnosti signálu být odměněn. Musí něco chtít, něčeho si všimnout, něco udělat a něco získat. Jednotlivé složky představuji blíže. Drive (či motivace, pudová potřeba, excitace) vyvolává odezvu. Patří sem vše, co nás může motivovat. Tedy vnější události i vrozené, pudové potřeby. Potřeby autoři dále dělí na primární a sekundární, toto dělení však není pro cíl této práce zásadní. Signál (či vodítko) rozhoduje o tom, kdy, kde a jakým způsobem bude osoba na potřebu reagovat. Různí se ve dvou aspektech, v síle a druhu. Signál je také motivující silou, je však specifičtější a modifikuje motivující sílu podnětu. Signál má blízký vztah k drivu. Odezva se musí objevit vždy, pokud má být učení úspěšné. Jen díky pozitivní odezvě může dojít k naučení správných reakcí na signály. Odborníci v terapii musí dokázat vyvolat správné odezvy, které poskytnou možnost zpevnění správných návyků. Zpevnění (odměna) je posledním krokem procesu učení. Tendence opakovat nějakou odezvu roste, pokud je za odezvu inkasována odměna. Dochází tak ke zpevnění. Ke zpevnění však nedojde, pokud je odměna nevýznamná, nebo i záporná. Výše tedy byly zmíněny základní čtyři složky, bez kterých se neobejde proces učení. Mezi těmito složkami existuje vztah, který podmiňuje úspěch či neúspěch učení. Pokud například odezva na stimul není nijak odměněna, vytváří se dilema, které vede k náhodnému chování. Pokud je však odezva odměněna, vytváří se vzorec chování. Pokud se objeví obdobný stimul, tento vzorec má tendenci se opakovat. Tento fakt je pro poradenství naprosto zásadní. (Dollard, Miller, 1950, s. 47)

5 Dollar a Miller ve své teorii nezpracovávají konkrétní přístup přímo k poradenství. Zabývají se psychoterapií. Principy, které v psychoterapii doporučují, se však dají aplikovat v určité míře i v poradenství a dle mého názoru má v jejich teorii pojem psychoterapie velmi blízko k poradenství. Dále tedy představím jejich terapeutický koncept v zájmu pozdější aplikace poznatků na andragogické poradenství. Svůj přístup k psychoterapii autoři nejvýznamněji rozvinuli v knize Personality and Psychotherapy (1950). Přes to, že autoři prodělali psychoanalytický výcvik, vycházejí z behavioristických kořenů. A na behavioristických principech staví i jejich přístup k psychoterapii. Ne nepodobně psychoanalytikům však věnují velkou pozornost neurózám. Neurózy jsou dle Dollarda a Millera (a řady dalších autorů, primárně psychoanalytiků) intenzivní, nevědomé emoční konflikty (Wepman, Heine, 2008, s. 14). Původ těchto konfliktů se většinou nachází v dětství. Neurózy jsou naučené, proto jsou (na rozdíl od organických poruch) odnaučitelné. Aby psychoterapie mohla být úspěšná, musí být kromě neorganického původu poruch splněny další podmínky. Klient by měl být k psychoterapii motivován, protože motivace je při učení zásadní. Pokud je na tom klient špatně, je silně motivován ke změně. Klient, který je sám se sebou spokojený, ke změně motivován není, a terapie (poradenský proces) nemusí být úspěšná. Klient by měl terapii vyhledat sám, cítit její potřebu. Hůře se pracuje s klientem, který byl k terapii donucen. Důležitá je i potenciální odměna za zlepšení situace. Pokud pro klienta cíl terapie není přitažlivý, terapie selže. Výhodou v terapii je, pokud je klient inteligentní, vzdělaný a komunikativní. (Dollard, Miller, 1950, s ) Terapeut (poradce) by dle Dollarda a Millera měl klienta motivovat k tomu, aby při terapii mluvil o čemkoli, co sám uzná za vhodné. Nesmí na klienta nijak tlačit, zároveň by měl působit přívětivě, nesoudit klienta, nechovat se pyšně, nepomlouvat a podobně. Tomu, co klient říká, musí věnovat absolutní pozornost a klient by to měl poznat. (Dollard, Miller, 1950, s ) K bližšímu přiblížení terapeutické teorie Dollarda a Millera představím jimi zmíněné terapeutické techniky. Některým je nutné se vyhnout, některé je třeba uplatnit Navrhování, přikazování, nucení a zakazování jsou častými metodami ovlivňování. V terapii by však v naprosté většině případů neměly být přítomny. Nemotivují klienta

6 jinak, než pomocí strachu. Terapeut může klienta jen nepřímo nutit k volné asociaci, k otevřenosti atd. Odměna, trest, uznání a nesouhlas. Terapeut nekontroluje primární odměny a tresty v životě pacienta, měl by pouze vést klienta k dosažení vlastní primární odměny. Uznáním terapeut klienta může odměnit za vlastní úsilí. Nejdůležitější zdroj uznání však pochází ze sociálního okolí klienta a terapie by měla vést k jeho dosažení. Uklidňování, povzbuzování, opravdový zájem a pochopení. To jsou projevy, kterými naopak terapeut šetřit nemusí. (Dollar, Miller, 1950, s ) Přístup k terapii dle Dollarda a Millera se zdá být blízký rogersovskému pojetí na klienta zaměřené terapie. Liší se však důrazem na učení a jeho čtyři zásadní faktory. Terapie vede klienta ke změně vlastního chování tím, že mu pomáhá v tom, aby sám nalezl nejefektivnější (nebo aby se přenaučil patologický) způsob dosažení svých potřeb, drivů. Terapeut klientovi pomáhá dosáhnout pozitivní odezvy a posílit (odměnit) tím tento způsob jednání. Specifika andragogického poradenství V této krátké kapitole jsem si za cíl stanovil stručně a obecně představit andragogické poradenství a jeho relevantní specifika, abych mohl teorii učení Dollarda a Millera na tuto oblast aplikovat. Andragogické poradenství (či poradenství ve vzdělávání dospělých) je poměrně málo známý pojem a není snadné ho vymezit. O vymezení se pokusil Zdeněk Palán, který andragogické poradenství definuje jako Informační a konzultační činnost směřující k orientaci tazatele v oblasti jeho zájmu. V oblasti vzdělávání dospělých se jedná především o poradenství k volbě povolání (viz profesní orientace) a poradenství k orientaci v oblasti vzdělávacích možností (Palán, 2002) Andragogické poradenství je typ poradenské služby, vychází z poradenské teorie a jako v jiném poradenství i zde existuje velké množství možných přístupů. I zde probíhá prostřednictvím komunikace k interakci mezi klientem a poradcem. Asi nejdůležitějším

7 úkolem poradenství je vést klienta k nezávislému, aktivnímu, tvůrčímu řešení svých problémů. Významnou roli v andragogickém poradenství hraje poskytování aktuálních, pravdivých a relevantních informací o vzdělávacích příležitostech. Důležitou roli má i motivování ke studiu a pomoc při řešení problémových situací před, v průběhu, či po samotném studiu. (Freibergová, 2007) Poradenský proces je možné rozdělit do jednotlivých fází. Jde o orientační dělení a ne vždy se jím přesně musí poradenský proces řídit. Poradenský proces začíná navázáním vztahu a zahájením prvního kontaktu. Následuje identifikace zakázky. Zakázka by měla mít podobu společně (klient i poradce) zformulovaného očekávání a cíle poradenského procesu. Následuje diagnostická fáze, tedy studijní, osobní, pracovní, zájmová anamnéza, analýza současné situace, analýza potřeb, bariér, vizí, plánů atd. Klient v této fázi s poradcem rozebírá svou situaci. Pro získání podrobnějších a hlubších informací je možné použít i diagnostické nástroje. Následovat může fáze předávání informací, tedy poskytování dat, studijních materiálů, pomůcek, odkazů atd. Proces pokračuje sestavením plánu osobního a odborného rozvoje. Posledním krokem je uzavření poradenství. Jisté je, že andragogické poradenství může mít mnoho podob a může nabývat různých forem. Z toho vyplývá i značná svoboda při aplikaci různých poradenských (či terapeutických) konceptů, tedy i terapeutického přístupu vycházejícího z teorie učení Dollarda a Millera, o kterém tato práce primárně pojednává. Návrh využití teorie učení Dollarda a Millera v andragogickém poradenství Teorie učení Dollarda a Millera a jejich přístup k poradenství má podobu spíše obecných principů a doporučení. Autoři ve své práci nenabízí konkrétní jasně definované řešení terapeutických situací. To je pro účely této pozitivní aspekt. Díky tomu je možné z jejich obecných principů vycházet i po více než šedesáti letech od vzniku teorie. Zároveň je možné

8 základní principy uplatnit i k jinému než psychoterapeutickému užití. Toho také využiji při aplikaci myšlenek na andragogické poradenství. Koncept Dollarda a Millera nese název teorie učení (i přesto, že v originále jejich publikace jsem se přímo s tímto pojmenováním příliš nesetkával). Bylo by tedy možné nabýt dojmu, že Dollard a Miller nabízejí vzdělávací, či dokonce pedagogickou koncepci. Tak tomu určitě není, jak i uvádím v rámci představení jejich konceptu výše v této práci. Pomocí jejich konceptu by však teoreticky mělo být možné naučit člověka učit se (nebo se vzdělávat). Jak toho dosáhnout? Předpokladem úspěšné intervence je vhodný klient. Pro psychoterapii i poradenství by mělo platit, že klient bude motivován ke změně, v našem případě obecně k seberozvoji, či nepřímo k dosažení cílů, kterých by mohl dosáhnout vlastním rozvojem. Z toho vyplývá i fakt, že se bude lépe pracovat s klientem, který služby poradce vyhledá z vlastního rozhodnutí. Pokud je kromě toho klient i inteligentní a alespoň trochu komunikativní, mělo by se s ním v poradenském procesu pracovat velmi dobře. I poradce by měl splňovat jistá kritéria, pokud má být při aplikaci teorie učení Dollarda a Millera úspěšný. Poradce by měl být oporou klienta. Na klienta by měl působit přívětivě a měl by mu věnovat veškerou svou aktuální pozornost. Naopak by neměl klientovi nic přikazovat, nutit ho, jakkoliv ho trestat atp. A to z toho důvodu, že motivace i odměna by pro posílení zdravých návyků měla vycházet z klienta, ne od terapeuta. Poradce by měl být také, pokud možno, zkušený. Pro správné využití přístupu, který v následujících odstavcích navrhuji, by měl mít již značnou poradenskou praxi. Abych byl při aplikaci teorie učení do oblasti poradenství co nejkonkrétnější, pokusím se ji nyní aplikovat na fáze poradenského procesu, která jsem připomněl v předchozí kapitole. Poradenský proces začíná prvním kontaktem, ideálně iniciovaným motivovaným klientem. V této fázi by měl klient pomocí volných asociací vyprávět a hovořit o tom, co jej k poradci vedlo. Poradce klienta v této fázi nepřímo správně pokládanými otázkami vede k uvědomění si a odkrytí hlubších kontextů a příčin skrývajících se za problémem. Neschopnost klienta vyřešit problém může (tak jako neuróza v psychoterapeutickém přístupu) mít příčinu v nevědomém emočním konfliktu. Klient sám nezná řešení své situace. Tak jako u neuróz by mělo být možné naučit se efektivnějšímu zvládání situace. Během prvního kontaktu hovoří primárně klient. Terapeut hovor pouze usměrňuje. Tuto podobu by mohla mít úvodní dvě setkání.

9 Druhou fází je identifikace zakázky. V této fázi je nutné s klientem vyjasnit fakt, že on sám je primárně odpovědný za výsledek poradenského procesu. A že příčina není v tom, že by mu poradce nechtěl poskytnout pomoc, ale v tom, že jen klient sám disponuje silou změnit sebe a své návyky. Poradce jej může pouze nasměrovat. V této fázi by měl klient s podporou terapeuta vymezit očekávaný cíl poradenství. Identifikaci zakázky je možné věnovat jedno setkání. Následuje diagnostická fáze, která je v poradenství podle teorie učení Dollarda a Millera důležitá v jiném kontextu, než u jiných přístupů. Poradce nezískává informace o klientovi proto, aby mu mohl poskytnou relevantní doporučení a návody. Poradce v našem kontextu musí zjistit, co je pro klienta důležité, a jakým způsobem jej nasměrovat k akci, při které získá směrem k tomu, co je důležité, správnou odezvu (odměnu), a docílí tím zpevnění pozitivního návyku. Poradce toho dosahuje otázkami cílenými na kontexty klientovi motivace a na jeho hodnotový systém. Této fázi by mělo být dle situace (do načerpání potřebných informací) věnováno jedno až dvě poradenská sezení. Ve fázi předávání informací poradce v navrhovaném poradenském přístupu nepředává hotové informace. Poradce v této fázi klientovi nabízí cílená a informacemi z diagnostické fáze podložená vodítka (signály). Za pomoci těchto vodítek by měl být klient schopný sám začít řešit svou situaci. Postupně a po malých krocích. Začíná se malými úspěchy, aby klient zakusil odměnu při jejich dosahování. Tím by se měly upevňovat pozitivní návyky a měla by růst klientova motivace k přistoupení k zásadnějším úkolům. Fáze předávání informací v našem kontextu je velmi významná a měl by se jí věnovat dostatek času. Budování návyků zabere delší dobu. Klient by si mezi sezeními měl vyzkoušet dílčí kroky pomocí vodítek poskytnutých poradcem. Nebo i bez pomoci vodítek, zde však hrozí, že bude v extrémních případech docházet k náhodnému chování a klient svých cílů buď nedosáhne, nebo mu to bude trvat zbytečně dlouho. Záleží opět nejvíce na klientovi. Poradce by mu měl v každém případě poskytovat veškerou podporu a nabízet mu aktualizovaná vodítka, která vychází ze zkušenosti poradce a jeho znalostí aktuálního stavu klienta. K další fázi poradenského procesu by měl poradce přistoupit, až když si je jistý, že si klient vybudoval základní pozitivní návyky a dokáže si sám budovat další, kterými dokáže dosáhnout požadovaného cíle. V další fází sestavuje klient za pomoci poradce plán osobního rozvoje. V této etapě poradenského procesu by klient měl znát zákonitosti budování pozitivních návyků. Měl by tedy

10 za podpory poradce být schopen hledat a navrhovat správná vodítka, která povedou k pozitivní odezvě a tím vybudují a zpevní pozitivní návyk. Klient by si tedy měl cestu k cíli sám rozdělit do menších celků, které bude budováním pozitivních návyků plnit i po skončení poradenského procesu. Uzavření poradenství inspirovaného teorií učení Dollarda a Mullere by mělo proběhnout poměrně konvenčně. Poradce zrekapituluje celý proces a klient by měl reflektovat, co mu poradenský proces přinesl. Pokud byl poradenský proces úspěšný, klient by měl mít vybudované základní návyky, které mu mají pomoci dosáhnout stanoveného cíle, a měl by být ochoten v budování návyků pokračovat. Poradce by měl klientovi nabídnout možnost kdykoli se k poradenství vrátit, pokud by opět potřeboval podporu ve své cestě. Protože Dollard a Miller v teorii učení nepočítali s uplatněním v poradenství, řada jimi navržených principů je v prezentovaném konceptu upravená. Při jeho navrhování jsem se však snažil vycházet z klíčových hodnot a priorit původního konceptu. Skutečnou uplatnitelnost navrhovaného přístupu k poradenství samozřejmě nemůžu doložit. Myslím si však, že by mohl být funkční a v řadě poradenských situací opravdu pomoci. Sílu původního konceptu uplatnitelnou v poradenství shledávám v zaměření na vytváření pozitivních návyků. Závěr V seminární práci s názvem Uplatnění teorie učení J. Dollarda a N. E. Millera v andragogickém poradenství byly po krátkém úvodu představeny kontexty vzniku a klíčová stanoviska této teorie. Koncept vystavěný Dollardem a Millerem je značně rozsáhlý a komplexní, v této práci jsem se tedy omezil primárně na aspekty blízké oblasti poradenství. Zmínění autoři spojují behavioristickou tradici s psychoanalytickou. Ústředním tématem teorie učení, jak vyplývá z jejího názvu, je proces učení, který se skládá ze čtyř složek. Těmito složkami jsou drive, signál, odezva, zpevnění. Terapeut (poradce) obeznámený s podrobnostmi fungování zmíněných čtyř složek by měl být schopen klientovi pomoci vybudovat si pozitivní, funkční návyky.

11 Dále byla stručně představena oblast andragogického poradenství. Představeny zde byly také fáze poradenského procesu, které jsem se v následující kapitole pokusil upravit za využití východisek teorie učení. Obecně jsem tedy představil techniky andragogického poradenství inspirovaného teorií učení. Došel jsem k závěru, že teorie učení je v řadě poradenských situací dobře uplatnitelná. Tento závěr vychází z mého přesvědčení, nemám jej empiricky podložený. Pro ověření by bylo třeba představený koncept využít praxi andragogického poradenského procesu. Jistě by si dle mého názoru poradenská technika vycházející z teorie učení zkoušku praktické využitelnosti v andragogickém poradenství zasluhovala. Přehled bibliografických citací DOLLARD, John a Neal E. MILLER. Personality and psychotherapy: an analysis in terms of learning, thinking, and culture. New York: McGraw-Hill, DRAPELA, Victor J. Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál, ISBN FREIBERGOVÁ, Zuzana. Studijní poradenství ve vzdělávání dospělých [online]. Liberec: NVF, 2007 [cit ]. Dostupné z: JACKSON, Jay W. Neal E. Miller and John Dollard. Salem Press Encyclopedia of Health [online] [cit ]. Dostupné z: 616e2c6519b0%40sessionmgr4006&hid=4108&bdata=Jmxhbmc9Y3Mmc2l0ZT1lZHMtbGl2ZS ZzY29wZT1zaXRl#AN= &db=ers PALÁN, Zdeněk. Lidské zdroje: výkladový slovník. Praha: Academia, ISBN WEPMAN, Joseph M. a Ralph W. HEINE. Concepts of personality. New Brunswick, N.J.: AldineTransaction, ISBN