Význam trénování paměti u seniorů

Transkript

1 Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Význam trénování paměti u seniorů Magisterská diplomová práce Autor: Bc. Jana Tašková Vedoucí práce: Mgr. Zdeňka Dohnalová Brno 2008

2 Čestné prohlášení Čestně prohlašuji, že diplomovou práci na téma Význam trénování paměti u seniorů jsem vypracovala samostatně s použitím literatury, kterou uvádím v přiloženém seznamu. V Odoleně Vodě dne 2. června

3 Poděkování Upřímně děkuji vedoucí práce Mgr. Zdeňce Dohnalové za její odborné rady, informace a čas, který mi věnovala při zpracování mé diplomové práce. 3

4 Obsah 1 Úvod 6 TEORETICKÁ ČÁST 8 2 Stárnutí, stáří a život seniora Vymezení pojmů stárnutí a stáří Senior a jeho život 10 3 Mozek, jeho změny a stárnoucí paměť Mozek a jeho změny v souvislosti se stárnutím Paměť a její projevy ve stáří Druhy paměti Stárnoucí paměť Onemocnění seniorů ovlivňující jejich paměť 18 4 Duševní aktivita ve vyšším věku Duševní návyky Vzdělávání seniorů Akademie třetího věku Univerzity třetího věku Kluby a centra seniorů Zábavně-terapeutické programy pro seniory Mozkový jogging 24 5 Trénování paměti u seniorů Úvod ke trénování paměti ve vyšším věku Podpora trénování paměti u seniorů v České republice Trénování paměti u seniorů podle vybraných autorů Metoda podle Anny Pospíšilové Metoda podle Franzisky Stengelové Trénování paměti v domovech pro seniory, v ústavních zařízeních a doma Poznatky z týdenního kurzu "Trénování paměti pro seniory" Závěr ke trénování paměti seniorů 36 METODOLOGICKÁ ČÁST 37 6 Metodologie výzkumu Cíl výzkumu Výzkumná strategie Operacionalizace otázek Technika sběru dat Polostandardizovaný rozhovor Výzkumný vzorek Vnímaná omezení výzkumu Realizace výzkumu 42 ANALYTICKÁ ČÁST 43 7 Analýza získaných dat a poznatky výzkumu Senioři a jejich pohled na stárnutí a stáří Stárnutí a stáří očima seniora 43 4

5 7.1.2 Život seniora Přizpůsobování se změnám ve stáří Soběstačnost ve vyšším věku Postoje seniorů k duševním aktivitám Duševní aktivita pohledem seniora a význam duševních aktivit ve vyšším věku Vztah seniorů ke trénování paměti Významnost trénování paměti pro seniora Jak senior hodnotí trénování paměti Vliv trénování paměti na zdraví seniora Využití trénování paměti v každodenním životě seniora Úspěch či neúspěch v trénování paměti 50 8 Závěr 52 Seznam použité literatury 54 Anotace 56 Jmenný rejstřík 57 Věcný rejstřík 58 Seznam zkratek 60 Přílohy 61 Příloha č. 1: Scénář rozhovoru se seniory 61 Příloha č. 2: Příklady cvičení na trénování paměti podle Stengelové 62 Příloha č. 3: Příklady mnemotechnik 65 Příloha č. 4: Certifikát z kurzu - Trénování paměti pro seniory 68 Stať 69 5

6 1 Úvod Současný svět má jednu zásadní charakteristiku stále více lidí se dožívá vysokého věku a v důsledku toho významně roste počet starších osob. Poměrně dlouhou dobu po odchodu do důchodu zůstávají lidé plně soběstačnými. U skupiny nad 80 let však stupeň soběstačnosti rychle klesá a každá událost zdravotní či sociální se ve schopnosti vést samostatný život velmi odráží. Jedním z hlavních znaků stáří je zhoršující se paměť. Trénování paměťových funkcí seniorů je jedním z prostředků, který může zajistit dostatečný stupeň mentální nezávislosti pro jejich každodenní činnost. Přestože se paměť a intelektuální schopnosti v pokročilejším věku mění, je možné se postupně těmto změnám přizpůsobovat, udržet si neporušenou inteligenci a fungovat normálně až do vysokého věku. Lze toho dosáhnout udržováním se v dobré fyzické i psychické a intelektuální kondici a pravidelným procvičováním paměti. V souvislosti s tím je základní myšlenkou mé diplomové práce vyzdvihnutí významu pravidelného tréninku paměti a udržení duševního zdraví do vysokého věku. V rámci symbolického cíle chci upozornit na skutečnost, že trénování paměti seniorů může sehrát důležitou roli jako prevence negativních důsledků stárnutí a stáří. Dále se pokusím přispět ke zvýšení povědomí, že trénování paměti ve vyšším věku je významné především pro udržování soběstačnosti nebo alespoň částečné soběstačnosti starších osob. Na tuto skutečnost chci upozornit široký okruh lidí tedy seniory samotné včetně jejich rodinných příslušníků, dále pracovníky zařízení, která poskytují seniorům sociální a zdravotní péči a v neposlední řadě také širokou veřejnost. V dnešním uspěchaném světě existuje spousta lidí, kteří nemyslí na to, že jednou zestárnou žijí tady a teď. Proto ani neřeší, zda na tom budou zdravotně tak dobře, aby se o sebe mohli sami postarat. Nepokládají tedy ani za důležité zabývat se něčím takovým, jako je trénování paměti. Mnoho lidí si neuvědomuje potenciál vlastního mozku, berou jeho činnost jako samozřejmost, a proto jej (narozdíl od jiných částí těla) zanedbávají. Domnívám se dále, že k mnoha seniorům se informace o významu trénování paměti nedostala anebo tomuto tématu nevěnují pozornost, protože se cítí v pořádku a víceméně i soběstační. Někteří starší lidé si ani nepřipouští, že by mohli mít vážnější problémy, a tak toto ani nechtějí vědět. Více si důležitost trénování paměti seniorů uvědomují zařízení, která pečují o starší občany. Dokazuje to také fakt, že v současné době existují domovy pro seniory a podobné instituce, které se svým klientům v tomto směru věnují, a bylo by proto žádoucí, aby jich přibývalo. Lidé (senioři, zástupci zařízení pečujících o seniory a široká veřejnost) by si prostřednictvím mé diplomové práce měli uvědomit, že trénování paměti je metoda opravdu efektivní a že přináší jisté výsledky. Bylo proto potřebné dopracovat se k určitým teoretickým, ale i praktickým poznatkům, především s využitím kvalitativní výzkumné strategie v podobě polostandardizovaných rozhovorů se seniory trénujícími svoji paměť. O problematiku duševní aktivity starších lidí a trénování jejich paměti se zajímám delší dobu. Tematika, kterou jsem zvolila, totiž dále navazuje na mou bakalářskou práci, v níž jsem se také zaměřila na duševní kondici seniorů, včetně trénování paměti. Velkou zkušeností pro mne byl intenzivní týdenní kurz Trénování 6

7 paměti pro seniory, který každoročně pořádá Česká společnost pro trénování paměti a mozkový jogging v Praze. Ve své práci proto použiji také poznatky, které jsem v rámci tohoto kurzu získala. Diplomová práce je rozdělena do tří částí. V první, teoretické části se budu obsahově zabývat tematikou, která se dotýká starší populace v souvislosti se stárnutím jejich nervové soustavy, především pak paměti. Nejprve však nechám prostor pro vymezení pojmů stárnutí a stáří. Vzhledem ke zvolenému tématu diplomové práce bude jistě dále vhodné objasnit, jak se projevují změny mozku a paměti v souvislosti se stárnutím. Pozornost zaměřím také na duševní aktivitu ve vyšším věku. Nejdůležitější část teoretické pasáže je vyhrazena samotnému trénování paměti ve vyšším věku. Například se zde budu věnovat odlišným metodám trénování paměti vybraných autorů anebo přiblížím způsob procvičování paměti v domovech pro seniory a jiných zařízeních pečujících o osoby vyššího věku. Ve druhé, metodologické části především zdůvodňuji výzkumnou strategii, popisuji techniku sběru dat a charakterizuji výzkumný vzorek. V úvahu jsou vzata i případná omezení výzkumu. Součástí je rovněž operacionalizace dílčích výzkumných otázek, které jsem vyvodila z teoretické pasáže a dále je zde sdělení o tom, jak byl samotný výzkum realizován. Předmětem třetí, analytické části je prezentace výzkumných výsledků a interpretace zjištěných skutečností, které se dotýkají respondentů a jejich vztahu k duševní aktivitě a především však ke trénování paměti. Analytickou část provázejí dílčí závěry, které rekapitulují základní zjištění. V závěru práce je zodpovězena hlavní výzkumná otázka, tedy Jaký význam může mít trénování paměti v životě seniora? 7

8 Teoretická část 2 Stárnutí, stáří a život seniora Není jistě pochyb o tom, že problematika stáří a stárnutí je v současnosti velmi aktuálním tématem. Stále více lidí se dožívá vyššího věku - a fenoménu stáří musí čelit více či méně každý z nás. Hned v úvodu této kapitoly bude jistě vhodné představit dva pojmy gerontologii a geriatrii které se objevily na začátku dvacátého století v souvislosti se stárnutím. Podle Kalvacha (1997) je gerontologie chápána jako multidisciplinární souhrn poznatků o stárnutí a stáří. Jinými slovy by bylo možné označit ji také jako vědecké studium procesu stárnutí. 1 Geriatrie 2 je pak oborem, který se zabývá především zvláštnostmi zdravotního stavu a chorob ve stáří. 2.1 Vymezení pojmů stárnutí a stáří Existuje mnoho různých pohledů na stárnutí. Jisté je, že jde o přirozený celoživotní proces a jako takové by mělo být chápáno. Každý lidský organismus vykazuje během celého svého života znaky opotřebení, které se projevuje tělesnými, funkčními, biochemickými a psychickými změnami. Ty jsou pro nás bohužel nevyhnutelné. Pravdou však ale zůstává, že rychlost stárnutí se dá zpomalit, doba života se dá výrazně prodloužit a výskyt závažných chorob se dá podstatně snížit. Vollmerová (1993) popisuje stárnutí jako nevratný biologický proces, který začíná okamžikem narození lidské bytosti. Největší vliv má na stárnutí životní styl a okolní prostředí člověka, částečně jej mohou ovlivnit genetické předpoklady. Protože se jedná o proces individuálně rozmanitý, existují lidé, kteří bez větších zdravotních problémů dosáhnou velmi vysokého věku a snaží se být stále fyzicky i duševně aktivní. Na druhé straně vykazuje mnoho lidí zhoršování zdravotního stavu v důsledku nejrůznějších onemocnění, a poměrně brzy mají problémy například se zapamatováním, soustředěním, únavou, apod. Každý člověk má svůj vlastní rytmus stárnutí, a proto je velmi obtížné určit jeho biologický věk. Pouze pro upřesnění rozlišujeme chronologický a biologický věk. Chronologický věk vyjadřuje čas, který uplynul od narození jedince a je uváděn jako věk v letech. Jeho význam je spíše sociální nebo právní. Vedle toho věk biologický je pojat fyziologicky, tzn., že koresponduje s funkčním stavem orgánů v porovnání se standardním stavem v určitém věku. Biologický věk nám podává lepší informaci o skutečném stavu stárnutí. Dále je důležité vymezit tzv. funkční věk, který má pro geriatrii ještě větší význam, než věk chronologický nebo biologický. 1 Gerontologii lze dále členit dle Mühlpachra a Staníčka (2001) na: a) experimentální (biologickou), která zkoumá proč a jak živé organismy stárnou, b) sociální zabývající se vztahem starého člověka a společnosti, c) klinická, což je geriatrie v širším slova smyslu. 2 Geriatrie (z angl. geriatrics) působí v České republice jako samostatný lékařský obor od roku Svou specializovanou zdravotní péči poskytuje seniorům starším 65 let, častěji let (Topinková, 2005). 8

9 Funkční věk souvisí se schopností člověka udržet jeho individuální zvyklosti například to může být jeho vztah k sociálnímu a životnímu prostředí, ve kterém se nachází. Stárnutí lze dále označit jako normální (dochází k němu pouze v důsledku plynutí času) anebo patologické, které souvisí s nashromážděnými poškozeními, jež vznikají v důsledku nemocí nebo na něj působí faktory životního prostředí člověka (Folch, 2006). Z výše uvedeného vyplývá, že proces stárnutí tedy mohou urychlit nebo naopak zpomalit určité faktory. Zde uvádím ty podstatné: a) Faktory urychlující stárnutí: - stres, vysoký krevní tlak - tabák a alkohol - nadměrný příjem potravy (a z něj plynoucí obezita) - sedavý způsob života, nedostatečná fyzická aktivita - osamocenost, nízké společensko-pracovní zapojení b) Faktory zpomalující stárnutí: - zdravá a kvalitní výživa - častá fyzická aktivita, relaxace - klidný spánek - dostatečné společenské a pracovní zapojení (duševní aktivita) Pokud tedy budeme dbát během života na svoji fyzickou a duševní kondici, dále na kontakt s rodinou, přáteli a na své zájmy, jistě budeme stárnout příjemněji a na stáří se pak budeme dívat jako na vrchol a nikoli konec života. Ještě pár slov k vymezení pojmu stáří. Lze jej obecně označit jako pozdní fázi ontogeneze (vývoje) přirozeného průběhu života. Období stáří nelze přesně věkově určit, protože hranice stáří jsou pojmy značně relativní a mění se v závislosti na konkrétních společenských podmínkách (Kalvach, 1997). Vyzrálé, jasné stáří má své typické vnější poznávací znaky. Nelze je zakrýt a nelze je ani přehlédnout. Odborně vyzrálým stářím (séniem) rozumíme kategorii tzv. pokročilého neboli stařeckého věku, tj let. Lidé této věkové kategorie zpravidla vykazují snížení fyzických a psychických sil. (Haškovcová, 1989, s. 21) Většina lidí dává rovnítko mezi stáří a nemoci a každé stáří považuje za patologické. Haškovcová (1989) hovoří o tzv. vulgarizujícím pojetí stáří, kdy lidé používají nesprávnou paralelu důchodce = starý, starý = nemocný, ergo nemocný = nešťastný. Často se na stáří díváme tak, že zaznamenáváme zpravidla vnější projevy procesu stárnutí, kterému moc nerozumíme. A tak se pak lehce stáváme jak aktéry, tak oběťmi tzv. mýtů o stáří. Z uvedeného je patrné, že stárnutí a stáří nejsou totožné pojmy. Stárnutí je tedy proces, jehož výsledkem je různý stupeň stáří. Jsem toho názoru, že by bylo velikou chybou chápat stáří jako nutné zlo nebo dokonce jako nějakou chorobu. Každá životní etapa, stejně jako stáří, má své kladné i záporné stránky. Jde jen o to umět se radovat a zkusit těžit právě z toho pozitivního, co nás v životě a rovněž i ve stáří potká. 9

10 2.2 Senior a jeho život Je dobré mít na paměti, že stáří ve skutečnosti odráží celý náš život, především po stránce zdravotní, psychické i sociální. Podobně jako v dětství, i ve stáří se zvyšuje závislost na pomoci druhých lidí. Je skutečností, že v dnešní době mají starší lidé méně příbuzných, kteří by se o ně postarali. Proto je nutné zlepšit životní úroveň seniorů a jejich sociální zabezpečení a zajistit jim tak větší soběstačnost. Topinková (2005, s. 7) definuje soběstačnost takto: Soběstačný (samostatný) je člověk, který nemá podstatné omezení tělesných ani duševních schopností a který samostatně a bez pomoci nebo asistence druhých osob zvládá všechny potřebné činnosti denního života v prostředí, v němž žije. V současné době definuje Světová zdravotnická organizace starého člověka, neboli seniora, jako osobu starší 60 let. Od tohoto věku jsou dále stanoveny následující kategorie (Folch, 2006): Třetí věk 60 až 74 let Čtvrtý věk 75 až 89 let Vysoký věk 90 až 99 let Staletí více než 100 let Již bylo jednou zmíněno, že si velká část ne-seniorské populace často spojuje pojem stáří nebo senior s nemocí, osamělostí a chudobou. Proto jsou tyto tři fenomény zdravotní stav, sociální kontakty a finanční zdroje velmi důležité pro úplné uspokojení života ve vyšším věku. Pokud se lidé nepřipraví na životní etapy po odchodu do důchodu a nezařídí si bohatý, podnětný a plný život, budou pak mít problémy s přizpůsobením se. Situace je pak ještě horší, když tito lidé musí žít sami. Výsledkem je pak pocit zbytečnosti a přesvědčení, že jsou k ničemu, a proces stárnutí je tím urychlen. Seniorům bývají připisovány jiné životní hodnoty a priority než osobám mladšího věku. Starší osoby vnímají svůj život jiným způsobem - cení si například více zdraví a sociálních vazeb. Velmi často také přemýšlejí o smyslu svého života a o svém konání (Rabušic, 1999). Pro staršího člověka je nesmírně důležitý kontakt s jeho rodinou. Přestože určitý díl péče o stárnoucí občany převzala společnost, naprostá většina seniorů spoléhá buď na sebe samotné, nebo na pomoc svých děti. V minulosti zaujímali senioři v rodinách mnohem dominantnější postavení, než je tomu dnes. Měli také jiné možnosti, jak naložit se svým volným časem. Neexistovaly žádné kluby seniorů nebo instituce, kde by se starší lidé mohli vzdělávat. Senioři většinou trávili volné chvíle se svou rodinou, starali se o vnoučata anebo se věnovali domácnosti. V současnosti se seniorům nabízí mnoho aktivit mohou navštěvovat různé spolky a organizace a více se seberealizovat. Bohužel dnes také nemálo starších osob dožívá poslední léta svého života v sociální izolaci a nečinnosti. Mnoha seniorům chybí pocit sounáležitosti pocit někam nebo k někomu patřit, a proto by měli být více zapojováni do společenských aktivit. Starší osoby je třeba více motivovat k samostatnosti a k zachování mobility, aby byli co nejdéle aktivní a jak už bylo řečeno - také soběstační. Jak tedy vypadá život seniora především po stránce psychické a sociální? Kalvach (1997) uvádí, že mladší senioři pociťují často silnou potřebu být užiteční. Mají také tendenci k seberalizaci. V nejvyšších věkových stupních je pro člověka důležitá potřeba lásky a úcty. Lidé touží po pevném místě v prostředí s kladnými 10

11 lidskými vztahy a potřebují být také kladně hodnoceni ze strany druhých. Je zde vidět přesun od nezávislosti směrem k závislosti, avšak více než s věkem toto může souviset například s funkčním a zdravotním stavem. Ve stáří se rovněž snižuje intenzita emocí a citové prožívání se tak stává méně bezprostřední. Znamená to, že staršího člověka již události tolik nevzrušují a nezaujmou tak jako mladšího. Rozvoj tzv. vyšších citů (vztahujících se k hodnotám) závisí na integritě osobnosti. Mnozí lidé mají také ve vysokém věku hodnotné plány, ale nejsou již tolik motivováni, aby je mohli realizovat chybí jim často silné emoce a také dostatek energie. Starší lidé se více vrací ve svých myšlenkách do minulosti. Je to logické v průběhu života se lidé vyrovnávají se svými dřívějšími prožitky a zkušenostmi. Nemělo by však ale dojít k tomu, že lidé ve vyšším věku budou žít v zajetí minulosti. V souvislosti s tímto se nabízí otázka, jaký význam může mít perspektiva budoucnosti v každodenním životě seniorů? Dalo by se odpovědět toto pokud si lidé vytvoří věkovou perspektivu zahrnující alespoň několik let dopředu, nemohou se střetnout s vlastním stářím neočekávaně. Připraví se tak na životní změny, které se stářím souvisí. Budou mít k dispozici určitý program, pohotové alternativy rozhodování a nebudou muset unikat z adaptačních nesnází, které stáří s sebou obvykle přináší. Výše uvedené může dále evokovat otázku, jak se lze nejlépe přizpůsobovat změnám, které stárnoucí člověk prožívá? Odpovědí jsou různé teorie, ze kterých lze odvodit také zásady duševní životosprávy, stylu života i péče o seniory (Kalvach, 1997): 1. Teorie aktivního stáří, zdůrazňující podržení činností a kontaktů se světem jako předpoklad optimální adaptace ve vyšším věku; 2. Teorie postupného uvolňování z aktivit, která spatřuje základní podmínku úspěšné adaptace v tom, že se jedinec z řady funkcí a činností uvolní, tedy část aktivit omezí nebo je zcela vyloučí; 3. Teorie substituční, kladoucí důraz na to, aby zatěžující činnosti a role byly nahrazeny jinými vhodnými aktivitami. Při řešení otázky životního stylu seniorů je však potřebné přihlížet ke všem individuálním předpokladům tj. především zdravotním, rodinným, bytovým nebo profesním. To, jak by měl vypadat ideální aktivní životní styl staršího člověka, popisuje Šipr (1997). Uvádí, že: - pouze aktivní stáří může být úspěšné a poukazuje na postupný přechod z pracovní aktivity do starobního důchodu, a dále na to, jak je důležité mít ve středním věku nějaké zájmy, kterým se člověk bude moci po odchodu ze zaměstnání věnovat; - zásady správné výživy ve stáří by senioři rovněž neměli podceňovat; - velmi důležité je udržování mezilidských vztahů, které předchází samotářství, což vede k postupnému úpadku a následné degradaci osobnosti; - velkou roli hraje prohloubení vztahů a citových vazeb se členy rodiny; - pro staršího člověka je důležité získávání nových vědomostí a možnost se dále psychicky rozvíjet; - senioři by neměli zanedbávat zásady osobní hygieny; 11

12 - důležité je takové vybavení domácnosti seniora, aby si udržel co nejdéle svou soběstačnost; - senioři by neměli podceňovat péči o vlastní zdraví; důležité je, aby docházeli na pravidelné preventivní lékařské prohlídky. Z těchto výše uvedených doporučení tedy jednozačně vyplývá, že aktivita je důležitá v oblasti tělesné, psychické i sociální. Mnohá zařízení pečující o seniory se svým klientům v tomto směru věnují maximálně. Vždyť jakákoliv činnost dává životu ve stáří smysl a naplnění. Tato práce se věnuje jedné z velmi užitečných duševních aktivit, kterým je trénování paměti u seniorů. Proto nyní bude jistě vhodné objasnit, jak funguje lidský mozek, jaké změny jej ve vyšším věku provázejí a jak se projevuje stárnoucí paměť. Na tyto otázky přináší odpovědi následující kapitola. Dílčí výzkumné otázky: Co rozumí senior pod pojmy stárnutí a stáří? Jak senior vnímá svůj současný život? Jakým způsobem se senior přizpůsobuje změnám, které ve stáří prožívá? Jakým způsobem senior definuje pojem soběstačnost? 12

13 3 Mozek, jeho změny a stárnoucí paměť Jestliže nervový systém užíváme, nutíme jej růst. Pokud se přestane cvičit myšlení, koncentrace a paměť, nelze se divit, že už neslouží tak, jako v mladším věku. Nervy a nervová vlákna stárnou. Tyto změny mají vliv na poznávací schopnosti. Přibývající věk tedy poznamenává celou nervovou soustavu, zvláště mozek a míchu. 3.1 Mozek a jeho změny v souvislosti se stárnutím Pro toho, kdo si chce zachovat mozek v co nejlepším stavu do vysokého věku, platí, že čím více ho bude namáhat, tím déle mu bude sloužit. Lidský mozek, jehož vývoj do dnešní podoby trval miliony let, je dokonalým vynálezem přírody. Všechny životní funkce jsou uloženy v mozku; ten také kontroluje i veškeré emoce, přijímá a vysílá velké množství signálů, které dostává z ostatních částí těla a z vnějšího okolí (Mandžuková, 2007). Uvnitř něj se odehrává všechno, co si uvědomujeme, vše, co víme, cítíme a co si myslíme. Zpracováváme v něm minulost a plánujeme budoucnost. Tento orgán je sídlem naší inteligence, která se týká našeho vnitřního i vnějšího světa. Mozek lze tedy nazvat sídlem našeho života. Úbytek nervových buněk jak v mozku, tak v míše ovlivňuje a urychluje mnoho faktorů jsou to především zákroky v narkóze, zranění hlavy, stres, deprese, škodlivé životní prostředí, kouření, zvýšená konzumace alkoholu, aj. Ale i při dodržování správného životního stylu není možné zabránit stárnutí mozku a úbytku jeho buněk. Proces stárnutí se zkrátka nevyhýbá žádné buňce organismu. Výše uvedené je tedy dobrým důvodem k tomu, abychom udržovali náš mozek v co nejlepší kondici. Změny mozku U každého staršího člověka, ať už pracujícího nebo v důchodu, obvykle nastávají určité změny mozkových funkcí. Tyto funkční změny mohou být popsány následovně (Mahoney, Restak, 2000): U starší osoby může dojít k mírnému zhoršení okamžitě použitelné inteligence, která zahrnuje shromažďování a využívání nových informací. Toto selhávání může být vědomě kompenzováno rozdělením informací a učení na kratší úseky. Dochází k poškození věkové závislé paměti jde například o neschopnost vzpomenout si na určité jméno. (Vedle toho podle nahromaděných znalostí se však může zvyšovat slovní zásoba staršího člověka.) Mění se prostorové vnímání (zhoršení vnímání hloubky nebo prostorového umístění). S přibývajícím věkem může ubývat také schopnost koncentrace, tj soustředění se. Stárnutí mozku se nevyhne nikdo z nás. Je to přirozený biologický proces, který patří ke zvyšujícímu se věku. Mnoho studií dokázalo, že zachováme-li si aktivní životní styl 13

14 s přiměřenou úrovní tělesné, duševní a společenské aktivity, pak nejen poskytujeme mozku podněty, ale pomůžeme také udržet neurony (mozkové buňky) živé a zdravé a ochráníme je tak před poškozením (Bragdon, Gamon, 2002). Tělesná a duševní činnost podporuje vytváření sebezáchovných a sebeopravných systémů mozku. Je tedy jasné, že aktivita zvyšuje životaschopnost mozkových buněk. V souvislosti se stárnutím nervové soustavy jsou následující řádky věnovány paměti, protože následky stárnutí obvykle dolehnou na paměť nejprve. 3.2 Paměť a její projevy ve stáří Většina z nás o paměti vůbec nepřemýšlí až do chvíle, kdy nám vypoví službu. Paměť je vůbec jednou z nejzajímavějších a nejdůležitějších schopností mozku. Dala by se označit jako zásobárna informací získaných během našeho života. Ve skutečnosti se však jedná o mnoho procesů, které se odehrávají v různých částech mozku. Neexistuje jednoznačná odpověď na otázku, co přesně paměť je. Například Křivohlavý (2005) definuje paměť jako schopnost: a) přijímat informace (recepce) například tzv. vštěpování se určitých informací do paměti; b) zpracovávat informace (kódovat je); c) uskladňovat informace (retence); d) vydávat uskladněné informace (reprodukce), vzpomínání (reminiscence) a rekolekce (přerovnávání shromážděných informací); e) znovu poznávat jednou zapamatované (rekognice). Výzkumné studie prokázaly (Cardwell, Wadeley, Murphy, 2004, vlastní překlad), že během kódování informací je více aktivována levá hemisféra našeho mozku, zatímco při jejich vybavování (vzpomínání) jsou více aktivní místa pravé poloviny mozku. Místo, kde se paměť v našem mozku nachází, znázorňuje tzv. neuroradiologie, tj. zobrazování mozku. 3 Jinými slovy vymezuje paměť Schmidt (2005) jedná se o reprodukování událostí pomocí hesel a pojmů, které slouží jako pomůcka pro vzpomínání. Jde také o zpřítomnění toho, co se již stalo a dále je to opětovná identifikace (znovu poznání) něčeho známého. Paměť lze rovněž jednoduše nazvat úschovným systémem informací v našem vědomí nebo jako zastřešující termín pro řadu kognitivních (poznávacích) procesů (Reber, 1985, vlastní překlad). Dalo by se tedy říci, že pod pojem paměť můžeme zahrnout všechno to, co souvisí s ukládáním informací do mozku a jejich zpětným vyvoláváním. 3 Základní skenovací metodou je např. počítačová tomografie (CT), která dokáže zobrazit struktury mozku vysíláním rentgenových paprsků přes mozkové tkanivo. Spojením obrazů poškozeného mozku a podle výsledků testů lze zjistit, kde se paměťové pochody odehrávají. Jinou zobrazovací metodou je funkční magnetická rezonance (FMRI), kterou lze použít pro vystopování pokračujících změn v mozku. Pacient je například požádán, aby si zapamatoval seznam slov a magnetická rezonance přitom zaznamenává magnetické ukazatele mozkové činnosti, např. přijímání kyslíku. Díky této technologii lze skutečně vidět fungování paměti v reálném čase. Dalším moderním typem aktivního skenování mozku je pozitronová emisní tomografie (PET), která dokáže zobrazit změny krevního průtoku a chemické změny v mozku, kdy souběžně dochází k plnění úkolů zaměřených na zapamatování si. Vědci zabývající se zkoumáním paměti tak mohou zjišťovat, jak na sebe vzájemně působí chemické systémy a fyzikální struktury v mozku (Iddon, Williams, 2004). 14

15 3.2.1 Druhy paměti Existuje mnoho klasifikací lidské paměti. Nejjednodušším a nejčastějším způsobem kategorizace druhů paměti je jejich rozlišování podle doby, po kterou dokáží informaci podržet obvykle tedy na krátkodobou a dlouhodobou paměť. Lze sem ještě také přiřadit paměť senzorickou. Jak tyto druhy paměti fungují, vysvětluje Křivohlavý (2005). Senzorická paměť S ohledem na poměrně krátkodobé podržení smyslového vjemu v senzorické paměti (od jedné čtvrtiny sekundy do dvou sekund) je tato paměť označována někdy jako ultrakrátká paměť. Podle druhu smyslového orgánu, kterým informace k nám přichází, pak hovoříme o paměti sluchové, zrakové, chuťové, apod. (Pozn. podle některých autorů udrží senzorická paměť informaci po dobu maximálně 15 až 20 sekund.) Tato paměť slouží jako filtr nebo ochrana před velkým množstvím podnětů a informací, které nás nemají zatěžovat. Senzorická paměť zachycený vjem vymaže nebo jej předá do krátkodobé paměti. 4 Krátkodobá paměť Krátkodobé paměti je věnována velká pozornost především v souvislosti s trénováním paměti. Je to proto, že umí informace nejen podržet, ale také zpracovat. Tato paměť se dále zabývá vědomými psychickými činnostmi a má tak pro naše vědomí a jeho obsah prvořadou důležitost. 5 V krátkodobé paměti se odehrávají dva druhy činností. První je usměrňování ritualizovaných informací. Jsou to ty činnosti, které se již mnohokrát opakovaly ve stejné formě, a které jsou osvojeny a skoro již zautomatizovány. Například to může být řízení pohybů klavíristy při hře z not nebo série pohybů řidiče při zpomalení chodu automobilu až zastavení na signál červeného světla na křižovatce. Mnohem složitější je však druhý druh činností krátkodobé paměti. Jde o rozhodování o tom, jak naložit s informacemi, které přicházejí ze senzorické paměti, a kterých je i přes zmiňovanou filtraci stále příliš mnoho. Proto dochází v krátkodobé paměti k hodnocení těchto 4 V rámci výcviku senzorické paměti bývá věnována speciální péče ujasnění funkce pozornosti. Křivohlavý (2005, s. 3) hovoří o tzv. signifikanci informací, tj. o jejich významu pro příjemce. Tento význam informace pro příjemce rozhoduje o tom, co z tzv. chaosu či informačního šumu bude viděno, slyšeno atp. a krátkodobě zapamatováno. Podle Křivohlavého (2005) dále vyplývají pro cvičení senzorické paměti různá doporučení jako například: ujasnění si záměru (cíle, motivace), zabývání se nejlépe jen jednou jedinou věcí v jedné chvíli, zabývání se řadou věcí postupně, zařazování pomlk, pauz a chvilek odpočinku při déle intenzivním sledování určitého děje, apod. 5 Krátkodobá paměť probíhá totiž v subkortikálních strukturách mozku (pod šedou kůrou mozkovou) a v její činnosti se již objevují charakteristiky specificky vědomé mozkové činnosti. (Křivohlavý, 2005, s. 4) 15

16 informací. Je-li daná informace hodnocena jako smysluplná, je postoupena do dlouhodobé paměti. V opačném případě upadá informace v zapomnění. Dlouhodobá paměť Informace, které byly vloženy do této paměti, v ní zůstávají nejen dlouho, ale v mnoha případech do konce života. Dlouhodobá paměť je nejobsažnější ze všech tří druhů paměti. Nejlépe také odolává ztrátě informací a je poměrně nejstabilnější. V souvislosti s informační kapacitou mozku se uvádí, že jen v mateřském jazyce aktivně používáme (s plným uvědoměním si významu) přes slov. V pasivní formě (při příjmu tj. čtení či slyšení daného slova) jde asi o slov. 6 Informace se v dlouhodobé paměti snadněji ukládají, než se z ní vyvolávají. Přejdou-li informace z krátkodobé paměti do té dlouhodobé, nedochází okamžitě k jejich trvalému zaznamenání. Nejprve musí proběhnout tzv. konsolidační fáze, která trvá minimálně 20 minut. Teprve po 60 minutách se dá hovořit o trvalém uložení informace v dlouhodobé paměti. V tomto mezidobí se totiž vytvářejí proteiny, které se podílejí na trvalých biochemických změnách. Psychologové a neurofyziologové se domnívají, že neexistuje jedna jediná forma paměti, ale že jde o několik více méně propojených systémů zachování informací v mozku. Určili proto mnoho typů paměti, které lze uspořádat podle různých kritérií. Rozdělení paměti podle doby uchování materiálu již bylo vysvětleno výše. Paměť lze dále rozlišit (Cardwell, Wadeley, Murphy, 2004, vlastní překlad) také s ohledem na obsah informací, které přicházejí do dlouhodobé paměti. Známe dva hlavní typy ukládání zřetelných vzpomínek: Sémantický typ (týká se významu slov a řeči) je to úschovna pro všeobecné vědomosti člověka o světě. Epizodický typ je to druh paměti pro osobní zážitky, události a jejich souvislosti. Paměť lze například rozdělit také podle charakteru psychické aktivity (Trpišovská, 2001) na pohybovou, emocionální, názornou nebo slovně logickou. Autorka dále rozděluje způsob ukládaní informací do paměti na zapamatování úmyslné a neúmyslné, a to podle povahy celkové činnosti Stárnoucí paměť S přibývajícím věkem nám postupně ubývá energie a naše paměť je stále pasivnější. 7 Navíc občasné zapomínání je stresující. Když lidé začínají čas od času zapomínat, začnou se logicky obávat, že se s jejich pamětí něco děje, např. že jde o začátek nějaké 6 Je možné domnívat se (Křivohlavý, 2005), že lze dlouhodobou paměť přirovnat k něčemu, co známe např. z teorie výpočetní techniky ve formě pevného disku či diskety, CD-Romu, apod. Pravdou to ale není paměť je možno obrazně přirovnávat z hlediska uchovávání velkého množství informací k velice obsáhlé knihovně, ale mnohem pravdivější je představa, která říká, že získaná informace krouží v celém mozku a zanechává v něm stopy, tzv. engramata. Podle studií výzkumu mozku jde při zapamatování o určitý druh propojení mezi neurony v mozku o jejich bio elektrické spojení. 7 Studie neurologů a neuropatologů ukazují, že zhruba od 30. roku věku klesá schopnost příjmu a udržení informací v dlouhodobé paměti. Konstatují však zároveň, že od 70. roku věku je tento pokles ještě prudší (osobní poznámky z kurzu Trénování paměti pro seniory, 2005). 16

17 choroby. Občasné zapomínání je sice nepříjemné, ale je přirozené a nemá co dělat s vážnými onemocněními mozku. Zdá se, že paměťové schopnosti starších lidí neklesají automaticky. I ve stáří je možné si paměť udržet na dobré úrovni a to zejména, nedochází-li k ochabování vnějších podnětů. Jak vysvětluje Borz (1995), paměť ovlivňují tzv. energetické vstupy a nejobvyklejšími podněty pro správné mentální funkce jsou zrak, sluch a hmat. Pro udržení smyslových podnětů je potřebné vynaložit velké úsilí, včetně péče o zrak, zajištění sluchových pomůcek, apod. To vše nás drží pohromadě a umožňuje nám přímý kontakt s ostatními. Kromě toho s ohledem na dobrou funkci paměti je potřebné udržovat si tzv. emocionální energii, kterou často odčerpává nemoc či prožívání něčí nemoci, zármutek nebo pocit osamění. Pokud je tedy dbáno na fyzickou vitalitu, sociální a emocionální angažovanost, smyslové vnímání a prostý fyzický kontakt, je naše paměť udržována v chodu. V souvislosti s výše uvedeným stojí jistě za povšimnutí, že v praktickém životě staršího člověka nemusí být řada výpadků paměti vůbec pamětí způsobena (Hamilton 1999). Například pokud si starší lidé založí někam nějaký předmět, velice často se stává, že danou věc při jejím hledání doslova přehlédnou. Z toho vyplývá, že problémem najednou mohou být spíše smyslové nedostatky než vlastní paměť. Mezi jednotlivými staršími lidmi existují velké rozdíly, a proto se liší i kvalita paměti od jednoho člověka ke druhému. Některé paměťové funkce se s věkem horší, jiné se udržují po celý život. Starší lidé si například dobře vzpomínají na to, co prožili v dětství a mládí, ale hůře si dovedou zapamatovat informace nové. V důsledku toho mají senioři problémy především s kódováním paměťového materiálu (Křivohlavý, 2005), což je vstupní fáze procesu pamatování (neboli slovní formulace toho, co se děje či co vidíme, slyšíme, apod.) Kódování je u starších osob pomalejší a méně spolehlivé. Tento deficit lze však zmírnit. V rámci tréninku paměti je užitečné naučit seniory tzv. techniku LOCI (místa), která pomáhá k obecnému zapamatování informací v daném pořadí s použitím důvěrně známého prostoru. 8 Příznivou zprávou je, že sémantická paměť (tj. paměť, která pracuje s obecným významem slov) zůstává i během stárnutí v poměrně dobrém stavu. Jak uvádí Křivohlavý (2005), potvrzuje se, že starší lidé obecně jsou ve vybavování faktů a informací uložených v sémantické paměti stejně dobří jako lidé mladí. Obecně jsou však starší lidé považováni jako zapomnětliví, na rozdíl od mladších. Pokud tedy seniorovi nějakým způsobem selže paměť, může na toto reagovat mnohem citlivěji a v souvislosti s tím také začne své paměťové schopnosti podhodnocovat (Hamilton, 1999). To, jak se stárnoucí paměť projevuje v souvislosti s některými onemocněními mozku, uvádí následující stránky. 8 Příklad pro využití této techniky trénování paměti je k dispozici v přílohové části. 17

18 3.2.3 Onemocnění seniorů ovlivňující jejich paměť Nejvýznamnější příčinu vážného porušení paměti představuje Alzheimerova nemoc (dále jen AN) a jiné formy demence. Obecně existuje rozdíl mezi demencí samotnou a Alzheimerovou nemocí. Demence (Powell, 1994, vlastní překlad) je charakteristická svými zhoršeními v paměti, abstraktním myšlení, mínění a dalších vyšších poznávacích funkcích, spolu s podstatnými změnami osobnosti. Demence může vzniknout z mnoha příčin (avšak jiných než Alzheimerova choroba) například to mohou být úrazy hlavy, encefalitida, nádory, mrtvice, aj. Následující řádky patří charakteristice AN a některých dalších onemocnění a také jak se projevují v souvislosti s pamětí. Alzheimerova nemoc Nejdůležitějším rizikovým faktorem AN je věk. Koukolík (1997) uvádí, že ve věku nad 65 let trpí AN přibližně 10% populace, a ve věkové skupině nad 85 let tato choroba postihuje necelou polovinu populace. S věkem se snižuje hmotnost a velikost mozku. Rovněž při AN probíhají podobné změny jako při stárnutí klesá tedy hmotnost a objem mozku, snižuje se tloušťka mozkové kůry a dochází k rozšíření mozkové komory. 9 Vývoj onemocnění je pomalý a projevuje se zejména poruchami paměti. Nejčastěji jde o poruchy epizodické paměti, které jsou charakteristické zapomínáním každodenních událostí (Koukolík, 1997). Pacient si začíná stěžovat na vážné problémy s pamětí, jeho příbuzní hodnotí jeho paměť jako špatnou nebo velmi špatnou. Podle testů paměti jde o významný pokles schopnosti zapamatovat si cokoli nového po dobu přesahující několik minut nebo dokonce vteřin. To znamená neschopnost převádět informace z krátkodobé paměti do dlouhodobé. Také krátkodobá paměť může být zasažena. Kromě problémů s pamětí může docházet ke snižování schopnosti vnímání určitými smysly. Pacienti mohou mít problémy s chápáním abstraktních vět nebo s výslovností určitých slov. V pokročilé fázi onemocnění klesá schopnost pacientů komunikovat s okolím, nemocní přestávají poznávat přátele i příbuzné. Reakce na tyto obtíže se mohou lišit. Někteří upadají do deprese, jiní jsou např. apatičtí. Jak se choroba rozvíjí, zapamatování nových informací je vážně omezeno a zhoršuje se také paměť na časově vzdálené události, zakódované ještě před vznikem onemocnění (Hamilton,1999). Zcela jistými riziky pro vznik AN jsou věk, dědičnost nebo tzv. genové mutace. Možným rizikem je poranění hlavy, nižší vzdělání, kouření cigaret, aj. Onemocnění je jednou z hlavních příčin demence. Definice Světové zdravotnické organizace říká, že demence je získané postižení paměti, poznávání, řeči, složitých naučených pohybů, citového života i sociálního přizpůsobování (Koukolík, 1997). Jak jsem už jednou zmínila, Alzheimerova nemoc je častou příčinou poruch paměti ve stáří. Na závěr tedy uvádím Stupnici celkové deteriorace při Alzheimerově 9 Některé části centrální nervové soustavy však zůstávají při Alzheimerově nemoci ušetřeny, jako například mozeček, bazální ganglia (jádra šedé hmoty v mozku) a mícha (Hamilton, 1999). 18

19 nemoci, tzn. jak jsou zasaženy stupně kognitivních (poznávacích) funkcí, především paměti (Koukolík, Jirák, 1998): 1. Žádné postižení kognitivních funkcí - neobjevují se žádné stížnosti na paměť. 2. Počínající postižení kognitivních funkcí postižený si stěžuje na poruchy paměti; zapomíná, kam odložil běžně užívané předměty, zapomíná jména lidí, které znal. 3. Lehké postižení kognitivních funkcí - objevuje se porucha soustředění, nemocný ztrácí cenné předměty, zapomíná, kam je uložil a špatně si pamatuje jména lidí, se kterými se setkal poprvé. 4. Středně těžké postižení kognitivních funkcí - povědomí o současném a minulém dění se zužuje, v anamnestickém vyprávění se objevují paměťové poruchy, objevují se také poruchy v každodenní péči o sebe sama, orientace v čase, znovupoznávání známých lidí nebo dezorientace ve známém prostředí. 5. Pokročilé postižení kognitivních funkcí - postižený není schopen samostatného života bez určitého stupně pomoci, nevybavuje si například vlastní adresu nebo telefonní číslo, či jména rodinných příslušníků, pamatuje si vlastní jméno i jméno svého životního partnera a dětí a také důležitější skutečnosti z vlastního života. 6. Těžké postižení kognitivních funkcí - nemocný si přestává vybavovat jméno svého manželského partnera, přestože je na něm zcela závislý, ve vzpomínkách na proběhlý život se objevují mezery, vzniká potřeba pomoci při pohybu, objevují se změny osobnosti a nálady; své vlastní jméno si však nemocný pamatuje. 7. Velmi těžké postižení kognitivních funkcí - postupně vyhasnou všechny řečové funkce, objevuje se inkontinence a neschopnost chůze. Pickova nemoc Pickova nemoc se začíná nejprve projevovat poškozením čelního mozkového laloku (např. ztráta schopnosti myslet abstraktně, plánovat, apod.). V pokročilejším stádiu se přidávají symptomy připomínající Alzheimerovu nemoc. Bývá zasažena řeč a paměť. Postižení Pickovou chorobou mají rovněž velký sklon ke smyšlenkám, což je u pacientů s AN velmi výjimečné. Nemocní jsou apatičtí, nepřiměřeně vtipkují a mohou být hypochondričtí. Prostorová orientace je zachována. Onemocnění není vyhrazeno pouze stáří (Hamilton, 1999). 10 Binswangerova nemoc Toto onemocnění se začíná projevovat nejčastěji kolem 60 let (mezi rokem života je to až 80% případů). Většinou začíná choroba plíživě, ale může ji spustit například také mozkový infarkt. Prvními příznaky bývá postižení kognitivních funkcí a chůze. Zhruba 94% nemocných je zasaženo demencí, která je vedoucím příznakem tohoto onemocnění. Poškození paměti je obvyklé, ale na rozdíl od AN nepostihuje tak rozsáhlá časová údobí (Hamilton, 1999). 10 Pacienti s Pickovou nemocí bývají někdy využíváni jako srovnávací skupina při výzkumech demencí osob ve vyšším věku. 19

20 Mezi další onemocnění vyššího věku, u kterých je vedle jiných kognitivních funkcí zasažena také paměť, patří například: Demence s Lewyho tělísky Demence při Parkinsonově nemoci Vaskulární demence Idiopatická Parkinsonova nemoc Trénování paměti se týká i osob, které jsou postiženy výše uvedenými onemocněními. Pravidelný trénink paměťových funkcí alespoň dokáže zpomalit postup dané nemoci anebo udržet tzv. statut quo, tj. současný stav (Křivohlavý, 2005). Obecně je pro paměť stimulující jakákoliv duševní činnost. Následující kapitola je proto věnována duševní aktivitě seniorů, především vzdělávání ve vyšším věku. 20

21 4 Duševní aktivita ve vyšším věku Ve 21. století se duševní svěžest stává základním předpokladem k tomu, aby člověk dokázal efektivně a cílevědomě přijímat a zpracovávat stále více rostoucí objem informací. Všichni víme, že některé naše duševní schopnosti se v průběhu stárnutí mění. Úbytku těchto duševních schopností ve vyšším věku se však můžeme do značné míry bránit psychickou a intelektuální činností. Senioři tedy mohou navštěvovat nejrůznější kurzy, věnovat se zájmovým aktivitám nebo se například vzdělávat na univerzitách třetího věku. 4.1 Duševní návyky Duševní stav ovlivňuje naši tělesnou kondici a naopak. Duševně aktivní lidé vypadají spokojeně, vyrovnaně a nejsou často nemocní (Dessaintová, 1999). Podle autorky je nemoc určitým signálem, který k nám vysílá organismus. Je to jakési upozornění na to, že máme změnit určité duševní návyky. Zde jsou uvedeny nejškodlivější duševní návyky: přílišné potlačování emocí nebo naopak jejich malá kontrola; mít soutěživého ducha a neumět si odpočinout; materiální nejistota a strach z budoucnosti; nedostatek společenského uznání a vlastního prostoru. Dnes můžeme s jistotou tvrdit, že myšlenky vytvářejí emoce, a ty se odrážejí na tělesné a duševní činnosti. Pokud jsou naše myšlenky stále negativní a pesimistické, pak snižují naši vitalitu a provokují tím více či méně vážné nemoci nebo chronickou únavu. Z tohoto důvodu můžeme věřit, že většina nemocí má svůj původ v psychice. Jak se tedy udržet v dobrém stavu, zvláště ve vyšším věku? Podle Folcha (2006) je například vhodné: procvičovat mozek (číst knihy, studovat, apod.); žít neustále aktivním životem; nestýkat se pouze s lidmi stejného věku naopak je dobré být v kontaktu i s mladšími, poznávat jejich hudbu, knihy, filmy, apod.; být ostražitý před pocity samoty, nudy a neštěstí a umět se tomu postavit; hledat přátele, kteří nás k něčemu povedou. 4.2 Vzdělávání seniorů I ve vyšším věku je člověk schopen osvojovat si nové vědomosti. Díky tomu, že se lidé v postproduktivním věku mohou vzdělávat a začlenit se více do společnosti, zvyšuje se dále jejich uspokojení ze života, pocit důstojnosti a to vše výrazně přispívá k jejich fyzickému a duševnímu zdraví. Již několikrát bylo doloženo, že pokud senioři studují, méně si také všímají existujících obtíží stáří, lépe jej překonávají a opravdu méně stůňou (Haškovcová, 21

22 1989). Tento významný program jim nedovolí lenivět a myslet na nemoci a další nepříjemnosti. 11 Vzděláváním seniorů se zabývá gerontopedagogika. Je to vědní disciplína, která studuje teorii výchovy člověka ke stáří a ve stáří. Někteří odborníci ji nazývají také vzdělávací gerontologií, což je teorie a praxe vzdělávání seniorů (Mühlpachr, Staníček, 2001). Širší pojetí vzdělávání osob ve vyšším věku představuje pojem geragogika. Lze ji definovat jako multidisciplinární teoreticko empirickou disciplínu zaměřenou na pomoc, péči a podporu seniorů. (Mühlpachr, Staníček, 2001, s. 27) Studium znamená pro seniory novou životní náplň, vyšší sebevědomí a zároveň lepší sociální postavení. Velmi vhodnou formu učení představují pro seniory univerzity a akademie třetího věku, kde tito lidé získávají nové poznatky i společenské kontakty a smysluplné vyplnění volného času. Vzděláváním seniorů se zabývá Bočková (2000), která tvrdí, že pro kvalitu života ve vyšším věku je nezbytná potřeba být stále aktivní a mít pocit užitečnosti. Starší lidé jsou ovlivněni zejména motivací ke vzdělání, zájmy, dosaženým vzděláním, sociálním postavením a v nesposlední řadě také zdravotním stavem. Význam vzdělávání ve stáří tkví v tom, že studium může zlepšit orientaci seniora v jeho nových životních situacích a zároveň je jednou z možností jeho seberealizace. Následující řádky jsou vedeny snahou přiblížit vzdělávání seniorů na akademiích a univerzitách třetího věku v České republice a dále, jaké jsou další vzdělávací možnosti pro starší lidi Akademie třetího věku Akademie třetího věku začaly u nás vznikat v 80. letech 20. století a to především ve spolupráci s gerontologickými a geriatrickými pracovištěmi (Bočková, 2000). V současnosti tyto akademie představují středně náročnou formu vzdělávání seniorů. Studium je rozděleno do cyklů, které jsou obvykle jednosemestrální. Účastníky akademie se mohou stát lidé, kteří dosáhli věkové hranice nároku na starobní důchod, přičemž zde není podmínkou složení zkoušky pro přijetí ke studiu. Potvrzení o absolovování akademie třetího věku obdrží senior na základě své účasti. Cykly jsou obsahově zaměřeny například na zdravou životosprávu, na poznatky podporující zdravé stárnutí, na předcházení chorobám, apod. Nejvíce oblíbený tematický okruh představuje kultura, historie, literatura nebo umění. Jak uvádí Šipr (1997), hlavním posláním této formy vzdělávání je podněcovat účastníky cyklů k aktivitě a k využívání získaných vědomostí v praxi. Akademie třetího věku jsou tedy významnou součástí organizované přípravy na aktivní stáří. 11 Vzdělávání v postproduktivním věku plní následující funkce (Livečka 1982, s. 297 in Mühlpachr, Staníček, 2001): preventivní která díky určitým opatřením pozitivně ovlivňuje průběh stárnutí a stáří, anticipační pomáhá přizpůsobit se změnám ve stylu života, ke kterým dochází v souvislosti s odchodem do důchodu, rehabilitační která je spojena se znovuobnovováním a udržováním fyzických a duševních sil, posilovací (stimulační, kultivační) napomáhá rozvíjet zájmy, potřeby a schopnosti osob ve vyšším věku, podporuje jejich aktivity a kultivuje jejich zájmy a potřeby. 22

23 4.2.2 Univerzity třetího věku Univerzity třetího věku představují nejznámější a nejnáročnější způsob vzdělávání pro seniory. Podle Bočkové (2000) jde o oficiálně uznané instituce, prostřednictvím kterých mohou občané v postproduktivním věku studovat na vysokoškolské úrovni v nejrůznějších oborech. V České republice začaly tyto univerzity vznikat při vysokých školách. První univerzita třetího věku u nás vznikla v roce 1986 v Olomouci. Později se přidaly další instituce v Praze, Plzni, Hradci Králové, Ostravě a jinde. V roce 1993 došlo ke sdružení všech našich univerzit třetího věku a vytvořila se Asociace univerzit třetího věku České republiky. Univerzity chtějí seniorům poskytnout nové poznatky a podpořit jejich sebehodnocení a sebeúctu prostřednictvím vzdělávání. Snaží se také vytvářet podmínky pro kontakt starších občanů s mladou generací 12 a novými podmínkami života ve společnosti. Smyslem tohoto studia je rovněž dát starším lidem možnost, aby své vědomosti a zkušenosti porovnali s nejnovějšími poznatky, které mají význam pro aktivní život v současně rychle se měnící společnosti. Studium probíhá ve dvou až tříletých cyklech, ve kterých se konají přednášky, semináře nebo exkurze. Studijní obory se odvíjí podle typu kmenové školy. Absolventi sice obdrží diplom univerzity třetího věku, ale nemohou se jím prokazovat při ucházení se o zaměstnání, protože toto studium nenahrazuje ucelené vysokoškolské vzdělání (Bočková, 2000). Univerzity třetího věku nejen že zabezpečují právo starších na vzdělávání (Mühlpachr, Staníček, 2001), udržují a zlepšují fyzickou i duševní kondici, ale také věnují dostatek pozornosti na stáří v podobě tréninků směřujících k uchování fyzického zdraví nebo aktivizaci psychických funkcí, apod Kluby a centra seniorů Kluby seniorů patří k nejrozsáhlejším institucionalizovaným sdružením starších osob. Zaměřují se především na zájmové činnosti svých členů, jako jsou vzdělávací aktivity, kulturně-tvořivé práce, poznávací zájezdy a exkurze, besedy s lékaři, sportovněrekreační aktivity, společné vycházky, apod. Vzdělávací činnost představuje významnou součást aktivit klubů seniorů. Jinou formou vzdělávacích institucí pro starší občany u nás představují centra seniorů. Mezi činnosti těchto občanských sdružení patří zejména výchovně-vzdělávací, poradenské a jiné formy edukační práce. V převážné míře si senioři vše sami projektují a realizují zajišťují ucelené kurzy, časopisecké, rozhlasové a televizní seriály, odborné semináře, přípravu a vydávání nejrůznějších brožur, apod. Činnost těchto center závisí na aktivitě samotných členů a také na získané společenské podpoře. Tato sdružení významně přispívají ke smysluplnému zapojení se skupiny seniorů do společenského dění (Čornaničová, 1999). 12 Příkladem lze uvést dánský projekt Staří lidé na lidových vysokých školách v cizích zemích, který stimuluje starší i mladé ročníky k poznávání cizích zemí a dále k tomu, aby tyto poznatky využívali při vzdělávacích zájezdech. Tyto zájezdy organizují mladí nezaměstnaní lidé, kteří seniory na zájezdech doprovázejí (Mühlpachr, Staníček, 2001). 23