Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky. Překladatelství ruského jazyka. Bc. Anna Caldrová

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Překladatelství ruského jazyka Bc. Anna Caldrová Možnosti převodu reálií v románu Zulejka otevírá oči (Guzel Jachina) Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Stanislava Špačková, Ph.D. 2017

2

3 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Anna Caldrová

4

5 Na tomto místě bych chtěla poděkovat Mgr. Stanislavě Špačkové, Ph.D. za vedení práce, její ochotu, vstřícnost, a především za cenné rady a připomínky, které mi při tvorbě této práce velmi pomohly. Poděkování patří také všem mým kolegům a kamarádům, kteří mě podporovali a byli mi vždy ochotni poradit a pomoci.

6

7 OBSAH ÚVOD GUZEL JACHINA Zulejka otevírá oči OTÁZKY Z TEORIE UMĚLECKÉHO PŘEKLADU Přeložitelnost Překladatelské principy Ekvivalence a adekvátnost K PŘEKLADU NEPŘELOŽITELNÉHO Bezekvivalentní lexikum Reálie Předmětné reálie Vlastní jména Překladové transformace PŘEKLAD VYBRANÝCH KAPITOL Jeden den Čtyři andělé Slovníček cizích slov a frází O MOŽNOSTECH PŘEVODU REÁLIÍ Propriální lexikum Bionyma Geonyma Tatarská slova a fráze Transkripce tatarštiny Obecné tatarské lexikum Tatarské etnografické reálie Ostatní cizojazyčné reálie...81 ZÁVĚR...85 РЕЗЮМЕ...88 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ...90 PŘÍLOHY...93 Příloha č. 1 Один день...93 Příloha č. 2 Четыре ангела Příloha č. 3 Словарь татарских слов и выражений (výňatek)

8

9 ÚVOD S reáliemi, tedy se slovy a slovními spojením typickými pro život určitého národa, které jsou však cizí národům ostatním, se setkáváme dnes a denně ve všech sférách našeho života v jazyce, literatuře, kultuře i ve všedním životě. Může se jednat o reálie pocházející ze vzdálených zemí a cizích kultur, ale také o reálie, se kterými se můžeme setkat v rámci naší vlastní země. Konfrontace s reáliemi se pak jeví jako problematická především pro překladatele, kteří se musí jejich význam pokusit přiblížit pomocí prostředků svého mateřského jazyka čtenářům v kultuře cílové. Problematika převodu reálií je vzhledem k současnému trendu globalizace tématem velmi aktuálním a s ohledem na šíři a komplikovanost tohoto okruhu se jeví také tématem takřka nevyčerpatelným. Základem této práce je překlad vybraných kapitol románu Zulejka otevírá oči tatarské spisovatelky Guzel Jachinové. Jedná se o román, který se stal senzací záhy po svém vydání v roce 2015 a jeho překlady postupně pronikají do nejrůznějších koutů světa. Román Zulejka otevírá oči je typickým příkladem díla, které může být pro cizí kultury velmi těžko uchopitelné a na jeho překladu lze názorně demonstrovat, s jakými problémy se překladatel tohoto typu literatury musí potýkat a jakými způsoby se s nimi může pokusit vypořádat. Cílem této práce je tedy vytvoření adekvátního překladu vybraných kapitol, který by zároveň dosahoval vysoké míry ekvivalence, dále vyexcerpování problematického lexika (reálií) a následné vytvoření kategorizovaného přehledu možností jeho převodu doplněného o komentáře zdůvodňující vhodnost či nevhodnost užití konkrétních prostředků pro převod daných reálií. Tato diplomová práce je rozdělena na dvě části teoretickou a praktickou. Účelem teoretické části je seznámení čtenáře s autorkou a dílem a také se základními otázkami z teorie uměleckého překladu, které souvisí s problematikou převodu reálií. První kapitola je tedy věnována Guzel Jachinové, stručně shrnuje její život a dosavadní tvorbu. Dále pak obsahuje informace o románu Zulejka otevírá oči, především pak o pozadí vzniku tohoto románu, jeho tématu a autorském stylu Guzel Jachinové. Druhá kapitola se zabývá základními otázkami z teorie uměleckého překladu přeložitelností, překladatelskými principy, ekvivalencí a adekvátností. Tato část práce by měla čtenáři alespoň ve zkratce přiblížit základní pojmy, se kterými práce operuje a seznámit jej s různými pohledy a názory na uvedené tematické okruhy a v neposlední řadě také vysvětlit, jak by měl překladatel k překladu přistupovat a jakých zásad se držet, chce-li vytvořit adekvátní překlad. Jako stěžejní se pak jeví kapitola třetí, která pojednává o překladu nepřeložitelného 9

10 tedy reálií. Cílem této kapitoly je vymezení užívaných pojmů, dále uvedení systémů, které kategorizují analyzované lexikum (předmětné reálie a propria) a především pak shrnutí existujících překladových transformací. Tato část by měla čtenáře seznámit jak se základními překladovými transformacemi, tedy s transformacemi lexikálními, gramatickými a lexikálněgramatickými, tak také s transformacemi zaměřenými na konkrétní část slovní zásoby, tedy s transformacemi určenými pro převod reálií a také tzv. onymickými transformacemi. S uvedenými kategorizacemi analyzovaného lexika a překladovými transformacemi pracuje praktická část této diplomové práce. Do praktické části jsou zařazeny v první řadě překlady vybraných kapitol románu Jeden den a Čtyři andělé a také Slovníček cizích slov a frází, ze kterých vychází stěžejní kapitola této práce zaměřená na možnosti převodu reálií. Vyexcerpované reálie, které jsou v této části analyzovány, pochází z výše uvedených částí románu a jsou následně rozděleny do tří kategorií: propriální lexikum, tatarská slova a fráze a ostatní cizojazyčné reálie. Na soubory reálií obsažené v těchto kapitolách jsou pak aplikovány vybrané překladové transformace. Tyto praktické ukázky možností převodu reálií jsou doplněny doporučujícím komentářem o vhodnosti či nevhodnosti užití konkrétních metod pro daný typ reálie a také komentářem zdůvodňujícím využití konkrétní metody pro překlady uvedených kapitol románu v této práci. V části pojednávající o možnostech převodu propriálního lexika nechybí ani doporučení týkající se nejčastějších chyb, se kterými se můžeme při jejich převodu setkat. Důležitou složkou související s převodem tatarských slov a frází je transkripce tatarštiny do češtiny. Tato problematická oblast je zde obecně charakterizována a následně je uveden také možný způsob jejího řešení. Poslední část práce je věnovaná převodu ostatních cizojazyčných reálií tedy reálií, které pravděpodobně nebudou činit problém čtenáři výchozí kultury, ale zcela určitě by pak mohly zkomplikovat práci s textem čtenáři kultury cílové. Jak vyplývá z výše uvedeného, tato diplomová práce si neklade za cíl vymezit pouze jednu správnou možnost, nýbrž představit čtenáři široký soubor možných řešení pro převod daných reálií. Předlohu lze vnímat jako objektivní skutečnost, kterou si překladatel vždy do jisté míry subjektivně přetváří nejen v závislosti na dobových a národních konvencích, ale také na základě individuálních estetických a ideových názorů. Je však velmi důležité, aby se i přesto vždy snažil o co největší objektivitu, pracoval s textem uváženě ve vztahu ke své kultuře a jazyku, ale zároveň respektoval hodnoty originálu a právě tento předpoklad je základem předkládané diplomové práce. 10

11 1 GUZEL JACHINA Guzel Šamiljevna Jachina (rusky Гузель Шамилевна Яхина) je současná ruská spisovatelka, scénáristka a laureátka státní ceny za literaturu Bolšaja kniga (Большая книга), ceny za literaturu udělovanou klasickým dílům Jasnaja Poljana (Ясная Поляна) a ceny Kniga goda (Книга года). Narodila se v Kazani v Tatarstánu do rodiny lékařky a inženýra. Zájem o umění a jazyk se u ní začal projevovat již v dětství nejprve vystudovala uměleckou školu a poté úspěšně dokončila studia na fakultě cizích jazyků Kazaňské státní pedagogické univerzity. Roku 1999 se přestěhovala do Moskvy, kde dodnes žije. Zde se věnovala především práci v PR, reklamě a marketingu, a také zde vystudovala scenáristiku na Moskevské filmové škole (Readly, 2015). Jejími prvními uměleckými počiny byly dvě krátké povídky Motýlek (Мотылек) a Puška (Винтовка), které byly publikovány v uměleckých časopisech Něva (Нева) a Okťabr (Октябрь). Opravdovým průlomem v její spisovatelské kariéře se stal román Zulejka otevírá oči, jehož úryvky poprvé vyšly v roce 2014 v časopise Sibirskije ogni (Сибирские огни). Ačkoli je dnes román oceňovanou senzací, Guzel Jachina měla nejprve problémy sehnat vydavatele. Neúspěšně se snažila román nabízet nakladatelstvím v Moskvě, Petrohradě i Kazani. První vlaštovkou úspěchu bylo až její seznámení se spisovatelkou Jelenou Kostjukovič, která rukopis předala nakladatelství Redakcija Jeleny Šubinoj. Kniha byla vydána v roce 2015 a záhy se stala velmi úspěšnou, o čemž svědčí velké množství získaných ocenění. Román se dočkal uznání i v recenzích takových autorů, jako je například Boris Akunin či Ludmila Ulickaja, která ke knize napsala předmluvu (Readly, 2015). Dle údajů agentury Rospečať (2016) bude kniha vydána v překladu do 16 jazyků ve 23 zemích světa, nevyjímaje například Čínu, Austrálii či USA. 1 Román se velmi záhy po vydání dočkal také překladu do tatarštiny tedy do rodného jazyka hlavní hrdinky románu a také samotné autorky. 2 Guzel Jachina také zmiňuje, že s tak velikým úspěchem knihy nepočítala v Rusku již náklad knihy přesáhl hranici 60 tisíc a chystá se také její zpracování v podobě televizního 1 Dle slov Guzel Jachinové jsou uzavřeny smlouvy o vydání knihy ve 22 jazycích (z toho v tatarštině a finštině již kniha vydána byla) (LiveJournal, 2016). Český překlad připravuje nakladatelství PROSTOR a jeho vydání je plánováno na léto roku Guzel Jachina se setkala s kritikou týkající se jejího vyobrazení tatarského národa a také s kritikou toho, že román nebyl napsán v první řadě tatarsky. Jak však sama autorka říká, žije již v Rusku tak dlouho, že ruský jazyk ovládá lépe než tatarský. Překlad knihy proto svěřila Fleře Tarchanovové, kterou kniha velmi zaujala a její překlad dokončila během pouhých dvou měsíců. Guzel Jachina také tvrdí, že je ráda, že její kniha rozpoutala diskuzi jak v Moskvě, tak v Kazani, jelikož jakoukoli kritiku považuje za dobré znamení (Brajlovskaja a Korjakin, 2016). 11

12 seriálu. Guzel Jachina v současné době pokračuje ve tvorbě pracuje na scénáři k historickému seriálu a povídce pojednávající o sovětském období. 1.1 Zulejka otevírá oči Zulejka otevírá oči je filozoficko-historický román, který se v Rusku stal literární senzací roku Kniha původně vznikla jako scénář a až poté byla přepracována do románové podoby. 3 Guzel Jachina v románu volně zpracovává životní příběh své babičky, která zažila období kolektivizace a rozkulačování. Jak sama autorka říká, nejedná se však o biografii. Její babička byla poslána na Sibiř jako sedmileté dítě, kdežto hlavní hrdinkou románu je již dospělá žena, která si mnohé prožila. Při tvorbě Jachina dále vycházela nejen z vyprávění své babičky, ale také z pamětí obětí rozkulačování a z archivních dokumentů, které dlouho studovala a byly jí nemalou inspirací. Mnoho detailů souvisejících s vesnickým životem popisovaným v první části knihy, nevychází pouze z naučné literatury a pamětí, jako je tomu v části druhé, ale také z jejích vlastních vzpomínek na podobu tatarských vesnic, které navštívila v dětství. Autorka sama přiznává, že právě kvůli tomu se od sebe první a druhá část knihy tak liší (AfišaDaily, 2016). Příběh románu začíná v zimě roku 1930 v odlehlé tatarské vesnici. Hlavní hrdinka Zulejka je násilím vytržena ze své každodenní rutiny plné tvrdé práce, ponižování, bolesti a únavy, donucena opustit svůj domov a deportována společně se stovkami dalších třídních nepřátel do sibiřského vyhnanství. V nákladním vlaku mířícím na Sibiř se setkávají prostí rolníci a leningradská inteligence, deklasované živly a zločinci, muslimové a křesťané, pohané a ateisté, Rusové, Tataři, Němci a Čuvaši. V ledovém pekle na břehu řeky Angary Zulejce začíná nový život poznává nový svět, lásku, mateřství, možnost svobodného rozhodování a všechno to, o čem neměla dosud ani tušení. K románu Zulejka otevírá oči se velmi výstižně vyjádřila spisovatelka Ljudmila Ulická, která vytvořila jeho předmluvu nazvanou Láska a něha v pekle (Jachina, 2016): ( ) Román Zulejka otevírá oči je velkolepým debutem. Má jednu z nejdůležitějších kvalit opravdové literatury chytne člověka za srdce. Vyprávění o osudu hlavní hrdinky, tatarské vesničanky žijící v období rozkulačování, je tak autentické, pravdivé a půvabné, jako málokteré dílo z posledního desetiletí, se kterým jsme se mohli v ohromném přívalu současné literatury 3 Původní scénář vznikl jako autorčina školní práce v době jejích studií na Moskevské filmové škole. Scénář měl také alternativní konec, ve kterém se syn Zulejky, Jusuf, vrací jako stařík do míst, kde strávil dětství. Tuto část se autorka rozhodla do konečné podoby románu nezařadit. (АfišaDaily, 2016) 12

13 setkat. Kinematografický styl vyprávění zesiluje dramatičnost děje a živost obrazů a jeho publicističnost ničemu neškodí, naopak je jednou z předností románu. Autorka se čtenáři představuje jako skvělý pozorovatel, navrací mu literaturu vytříbené psychologie, a především také lásky, bez které se i díla těch nejtalentovanější spisovatelů stávají pouhými chladnými záznamy neštěstí naší doby. ( ) Zůstává pro mě záhadou, jak se tak mladé autorce podařilo vytvořit tak silné dílo oslavu lásky a něhy v pekle (překlad vlastní). 13

14 2 OTÁZKY Z TEORIE UMĚLECKÉHO PŘEKLADU 2.1 Přeložitelnost Přeložitelnost je velmi aktuální otázkou, která dlouhodobě zůstává předmětem polemik a vyvolává živé diskuze mezi teoretiky zabývajícími se vědou o překladu. V otázce (ne)přeložitelnosti se badatelé v závislosti na dobových požadavcích na reprodukční přesnost textu stále rozdělují do skupin zaujímajících nezřídka velmi odlišná stanoviska. Tuto širokou škálu názorů, která si prošla zajímavou genezí, lze vymezit dvěma krajně protichůdnými stanovisky tedy tezí o absolutní nepřeložitelnosti na straně jedné a tezí o absolutní přeložitelnosti na straně druhé. Většina teoretiků se od těchto radikálních stanovisek distancuje a přiklání se ke kompromisu mezi uvedenými protipóly. Teze badatelů obhajujících nepřeložitelnost podrobněji zpracovává a komentuje M. Hrdlička. Přívrženci stanoviska nepřeložitelnosti se podle Hrdličky opírají o několik základních premis. Jako první z často uváděných překážek, zmiňuje Hrdlička vyhrocování typologických rozdílů mezi jazyky a přeceňování role jednotlivých jazykových prostředků. 4 Rozdílná struktura jazykových systémů opravdu mnohdy překladatelovu práci značně komplikuje, nicméně ji nečiní nemožnou. Tradičním argumentem zastánců teze nepřeložitelnosti je chápání jazyka jakožto nositele výrazu a ducha národa, který je příslušníkům jiného národa nesdělitelný. 5 Tento argument vyvrací V. Skalička, který mimo jiné poukazuje na vágnost pojmu duch národa následujícím výrokem: ( ) ducha je možno viděti všude v jazyce pokud k tomu máme dobrou vůli, a také nikde, pokud nám tato dobrá vůle chybí. (cit. podle: Hrdlička, 2014, s. 12). Hrdlička na uvedené skutečnosti navazuje tímto tvrzením: ( ) umělecký překlad je možný mimo jiné z toho důvodu, že objektivní realita existuje nezávisle na našem subjektu (vědomí) a že postupy vnímání a myšlení odrážející tuto objektivní realitu jsou celému lidstvu společné, a tudíž i sdělitelné. Na důležitý fakt upozorňuje K. Horálek, který zdůrazňuje, že je třeba brát v potaz možný rozdílný stupeň rozvoje daných jazyků. Jazyky se totiž mohou lišit mírou kulturní připravenosti, propracovaností, existencí odborné terminologie apod., což se na procesu překladu i jeho výsledku zákonitě musí projevit. Funkční a komunikační přístup k prostředkům výchozího a cílového jazyka nicméně vytváří předpoklady pro překlenutí rozdílů mezi nimi, a tedy i pro 4 Hrdlička uvádí jako příklad názor ruského lingvisty A. A. Potěbni, který k sobě mechanicky přiřazoval slova originálu a překladu a z neexistence shodných asociací a významů izolovaných slov ve výchozím a cílovém jazyce vyvozoval nemožnost překladu, či W. Wintera, který taktéž zpochybňuje možnost dosažení adekvátního překladu. 5 Zde Hrdlička zmiňuje W. von Humboldta, který ztotožňoval strukturu určitého jazyka se strukturou myšlení určitého národa, G. W. Leibnitze, který tvrdil, že jazyk myšlenku nejen zprostředkovává, ale také podmiňuje, či B. L. Whorfa a E. Sapira, kteří se vyjadřovali v podobném smyslu o více než sto let později. Jak dále uvádí, proti této koncepci se staví především L. Söll. 14

15 přetlumočení předlohy. Jako další z důvodů nepřeložitelnosti jsou často uváděny koncepce estetiky, které pokládají akt umělecké tvorby za neopakovatelný a rozumově nevyložitelný, který není možný tvůrčím způsobem rekonstruovat. Jiná tvrzení upozorňují také na odlišnosti komunikačního kontextu a reálií (kulturních, geografických a jiných). V tomto případě opravdu dochází v překladu k jistým posunům a ztrátám, nicméně tyto rozdíly lze ve většině případů s úspěchem překonat. V neposlední řadě Hrdlička zmiňuje argumenty povahy náboženské a nacionalistické, jelikož v minulosti byla přeložitelnost často spojována právě se zákazem překladu náboženských textů (Hrdlička, 2014, s ). Na základě uvedených argumentů lze tvrdit, že nepřeložitelnost je v případě uměleckého překladu pojmem dosti nepřesvědčivým, který je navíc vyvracen živou překladatelskou praxí a existencí velkého množství kvalitních překladů, se kterými se setkáváme dnes a denně. Většině výrazů, které jsou obsaženy v cizím jazyce, dokážeme připsat sémantický obsah v cílovém jazyce a jejich převod je tedy možný. Nelze však popřít, že najít vhodné překladatelské řešení není vždy jednoduché. Překladatel musí často vynaložit nemalé úsilí, aby vznikl umělecký překlad, který ve vysoké míře zachovává obsahovou i formální věrnost původnímu dílu. Překlad umělecké literatury je opravdovou výzvou a představuje nemalá úskalí, se kterými se musí překladatel, jakožto vnímavý a erudovaný čtenář, vyrovnat. Slovy Martina Hilského: Není příliš plodné ptát se, zda určité literární dílo je nepřeložitelné. Daleko zajímavější je otázka, jak je nepřeložitelné. (cit. podle: Malý, 2012, s. 132). 2.2 Překladatelské principy Postoje ke klíčové translatologické problematice, tedy shodnosti komunikačního efektu výchozího a cílového textu a totožnosti funkcí originálu a překladu, které mají zásadní vliv na proces překladu a charakter cílového textu, jsou značně nejednotné. Mezi tradičně uváděné základní typy přístupů k překladu patří překlad doslovný, volný a adekvátní. Objevují se i pojmy funkčně adekvátní či funkčně ekvivalentní překlad (Hrdlička, 2003, s. 21). Je třeba poznamenat, že překladatel je jako autor vždy spojen se svou dobou a svým národem. Uvedené přístupy se proto v historii objevují s různou intenzitou v závislosti na stupni literárního vývoje různých národů, epoch a směrů. 6 Představy o tom, co je cílem a podstatou překladu, se velmi liší i v dnešní době. 6 J. Levý se vývojem a historií překladatelských přístupů a metod zabývá velmi podrobně v knize České teorie překladu,

16 Doslovný neboli věrný překlad se v současnosti prakticky nevyskytuje. Usiluje o mechanickou reprodukci předlohy, prvek kreativity je zastoupen v nedostatečné míře, někdy chybí zcela. Pro tento typ překladu je typická spoutanost výchozím textem, ulpívání na jednotlivostech, neschopnost nadhledu, atomizování textu často bez ohledu na odlišnou strukturu výchozího a cílového jazyka. Překlad volný neboli také adaptační se naopak snaží o tvůrčí převedení původního díla. Předloha může vystupovat pouze v roli nezávazné inspirace. V překladatelově práci dominuje složka kreativní, reprodukční aspekt bývá utlumen. Míra volnosti se může značně lišit, a proto se v translatologické literatuře někdy hovoří o parafrázi, adaptaci, převyprávění aj. S tímto přístupem se nezřídka setkáváme i v dnešní době (Hrdlička, 2003, s. 21). Zda se jedná o překlad volný či věrný je pak určeno rozhodnutím mezi následujícími překladatelskými tezemi (Levý, 1998, s ): 1. Překlad musí reprodukovat slova originálu. Překlad musí reprodukovat ideje originálu. 2. Překlad se má dát číst jako originál. Překlad má být čten jako překlad. 3. Překlad by měl odrážet styl originálu. Překlad by měl ukazovat styl překladatelův. 4. Překlad by měl být čten jako text náležející do doby originálu. Překlad by měl být čten jako text náležející do doby překladatelovy. 5. Překlad může k originálu něco přidávat nebo z něho něco vynechávat. Překlad by neměl nikdy k originálu nic přidávat a nic z něho vynechávat. 6. Překlad veršů by měl být proveden v próze. Verše by měly být překládány ve verších. Při překladu adekvátním se překladatel pokouší o jakýsi kompromis mezi uvedenými antagonistickými tezemi, snaží se tedy o respektování originálu s ohledem na nového adresáta. Identita díla, jeho kvality a dominanty jsou zachovávány, je na ně však pohlíženo z určité dobové a společenské perspektivy. Jedná se tedy o proces tvůrčí reprodukce. Složka reprodukční i tvůrčí by měla být v takovém poměru, aby bylo zaručeno nezkreslené přenesení hodnot původního díla do nového komunikačního kontextu (Hrdlička, 2003, s. 22). S touto koncepcí pracuje také J. Levý (1998, s. 85). Vychází z předpokladu, že cílem překladatelovy práce je původní dílo vystihnout, zachovat a předat jej, nikoli vytvořit dílo nové. Překlad 16

17 je tedy vnímán jako reprodukce, které se dosahuje nahrazením jednoho jazykového materiálu jiným, a tedy také vytvoření všech uměleckých prostředků vycházejících z jazyka. 2.3 Ekvivalence a adekvátnost Mezi nejvíce diskutovaná témata z oblasti translatologie se dlouhodobě řadí pojmy adekvátnost a ekvivalence. Pod pojmem překladatelské ekvivalence 7 rozumíme určitou kvalitu relace mezi výchozím a cílovým textem, ekvivalentem pak rozumíme prostředek, popřípadě soubor prostředků pro dosažení ekvivalence. Teorie překladatelské ekvivalence i pojetí pojmu ekvivalent procházejí pozoruhodným vývojem, neustále se vyvíjejí a diferencují. Existuje celá řada koncepcí zabývajících se ekvivalencí, všechny však spojuje jeden výrazný společný rys, a to příznak shody různě vyhraněně formulované, které má být dosaženo na různých úrovních, u různých jednotek (obsah, forma, komunikační efekt, smysl apod.) (Hrdlička, 2003, s. 19). Pojem adekvátnost pak lze vymezit jako vlastnost překladu, které se dosahuje upřednostněním jazykových a literárních norem výchozího jazyka před normami jazyka cílového. Adekvátnost ve srovnání s ekvivalencí vyjadřuje volnější vztah mezi výchozím a cílovým textem (Zehnalová, s. 305). Jak zmiňuje D. Žváček (1995, s. 23) v současné literatuře se využívá termínu ekvivalent převážně ve vztahu k menším úsekům textu, zatímco ve vztahu k větším celkům, tedy např. k celému uměleckému dílu, se používá pojmu adekvátnost. V. Straková (Kufnerová et al., 1994, s. 13) zdůrazňuje, že při překladu jde především o ekvivalenci dvou textů jako celku a je proto třeba vnímat jako nejmenší překladovou jednotku vyšší textové jednotky (slovní spojení, věty, odstavce), nikoli jednotlivé lexikální jednotky, a zohlednit také celkové zaměření díla. Hlavním problémem při snaze o dosažení ekvivalence je podle ní skutečnost, že překlad může být přijímán různě. Toto rozdílné vnímání pak ovlivňuje především chronologická, teritoriální či kulturní distance mezi autorem a receptorem textu. Překládání tedy nelze charakterizovat jako činnost přímočarou, nýbrž jako činnost, která zprostředkovává nejen mezijazykovou, ale také mezikulturní komunikaci. 8 M. Hrdlička (2014, s ) stejně jako Straková připomíná, že slovníkový ekvivalent nelze zaměňovat s ekvivalencí překladatelskou, tedy že překlad by měl být ekvivalentem originálu, 7 Pojem ekvivalence nesmíme zaměňovat s pojmem ekvivalentnost označujícím významovou totožnost, identitu, která je v překladu vzhledem k rozdílnosti jazykových systémů vyloučena. 8 Zde je třeba podotknout, že v souvislosti s otázkou ekvivalence zmiňuje Straková také že: Cílem veškerého překladatelského snažení tedy je, aby čtenář přeloženému textu porozuměl, aby jej pochopil. (Kufnerová et al., 1994, s. 14), s čímž nelze v případě uměleckého překladu souhlasit. K nepřiměřené orientaci na čtenáře se blíže vyjadřuje Hrdlička (2014, s ). 17

18 nikoli jeho absolutní kopií. V souvislosti s různými pohledy na problematiku ekvivalence zmiňuje Hrdlička pojem poněkud opomíjený, a to ekvivalenci formálně grafickou, která porovnává formálně grafické charakteristiky originálu a překladu (prostředky typografické, prostorovou strukturaci textu, grafické značky). Zejména v beletrii je totiž často funkčně využíváno různorodých grafických prostředků k dosažení sémantizace struktury textu. Zachování či funkční převedení formálně grafických charakteristik originálu zabraňuje chybným posunům a nežádoucímu napětí mezi korespondencí obsahu s formální stránkou komunikátu. D. Knittlová vyčleňuje tři typy jazykových protějšků (ekvivalentů) 9 : úplné či absolutní, částečné a nulové. Mezi úplné ekvivalenty řadí pojmenovací jednotky základního slovního fondu označující v podstatě stejnou mimojazykovou skutečnost. Dále pak také slova s více možnými protějšky, která jsou monosémantizována kontextem gramatickým, lexikálním, situačním či pragmatickým. Částečnost jazykových protějšků se vzhledem k typologickým, kulturním, historickým či společenským rozdílům, může týkat rozdílů formálních, významových denotačních, významových konotačních a pragmatických. Tyto rozdíly se samozřejmě mohou vyskytovat kombinovaně. V případě neexistence ekvivalentu v cílovém jazyce se jedná o tzv. nulovou ekvivalenci, či bezekvivalentní lexikum. Posledním alternativou jen pak existence vícera ekvivalentů k lexikální jednotce výchozího jazyka (Knittlová, 2000, s , 84 85). D. Žváček (1995, s. 23), jak již bylo řečeno, ve vztahu k textu jako celku užívá pojmu adekvátnost a pojem ekvivalent vztahuje k menším překladovým jednotkám. Podobně jako Knittlová vyděluje tři druhy ekvivalentů: 1. přímé ekvivalenty (jednotky výchozího a cílového jazyka se shodují ve výrazovém a významovém plánu a jednotku výchozího jazyka je tedy možné přeložit rovnocennou jednotkou cílového jazyka), 2. kontextové ekvivalenty (existuje několik ekvivalentů, které odpovídají obecnému významu slova a jejich volba záleží na kontextu), 3. funkční ekvivalenty (pokud jazykové prostředky výchozího jazyka v jazyce cílovém neexistují, nebo existují, ale mají jinou funkci, nastupuje v překladu funkční ekvivalent, tedy náhrada jednotky výchozího jazyka jednotkou cílového jazyka, která adekvátně předává informaci originálu jako celku). 9 Stejným způsobem vyčleňuje tři základní typy sémantických vztahů například také L. S. Barchudarov: úplnou shodu, částečnou shodu a absenci shody (Barchudarov L. S. (1975): Jazyk i perevod. Moskva.). J. Vlček pak uvádí hned několik badatelů, kteří se zabývají dělením slov podle stupně podobnosti a jejich procentuálním zastoupením (Vlček J. (1985): Porovnání slovní zásoby ruského jazyka se slovní zásobou českého jazyka. Praha.). 18

19 Při formování teorií a prosazování uvedených přístupů v praxi uměleckého překladu vyvstává otázka reálné možnosti docílení maximální možné podobnosti a překladatelské shody. Problematičnost těchto požadavků spočívá především v odlišnosti výchozího a cílového komunikačního kontextu, vyspělosti a struktuře čtenářského publika, odlišnosti norem a konvencí jazykových, literárních či kulturních a celé řadě dalších omezení. Právě proto celá řada badatelů od požadavku maximální shody ustupuje a začíná prosazovat méně exaktní a normativní pojetí, tzv. adekvátní překlad. Adekvátnost lze vnímat buď jako adekvátnost překladu předloze či jako adekvátnost cílového textu potřebám a konvencím cílového čtenáře a komunikačního kontextu. K dosažení adekvátní překladatelské konkretizace předlohy je třeba vzít obě tato hlediska v úvahu a pokusit se dosáhnout vhodného kompromisu (Hrdlička, 2014, s ). Je třeba si připomenout, že pojmy ekvivalence a adekvátnost nejsou strnulou veličinou a jejich pojetí se mění a vyvíjí v závislosti na společenském a dobovém kontextu. Určitá překladatelská konkretizace předlohy může být v jistém období pokládána za zdařilou a přiměřenou, zatímco v jiné době tomu může být právě naopak. Této relativity by nemělo být zneužíváno k prosazování nevhodných tvůrčích zásahů a nepřiměřené orientaci překladatele na čtenáře. Překladatel by měl respektovat autorský záměr a je-li takovým záměrem vytvořit dílo obtížně uchopitelné, nejednoznačné, plné symbolů, narážek a dvojsmyslů, není pak správné cílový text zjednodušovat tak, aby se stal pro čtenáře neproblémovým. Stejně tak by bylo možné za neoprávněný zásah považovat přidávání vyšších kvalit do cílového textu, tedy jeho vylepšování. Umělecký překlad není pouze lingvistickou operací, nýbrž složitým komunikačním aktem. Z hlediska snahy o dosažení kvalitního uměleckého překladu je proto nezbytné, aby docházelo pouze k posunům objektivně nevyhnutelným, nikoli zásahům nepřiměřeným a neoprávněným (Hrdlička, 2003, s , 86). 19

20 3 K PŘEKLADU NEPŘELOŽITELNÉHO Na problematiku nepřeložitelného v překladu existuje celá řada různorodých odborných názorů, což s sebou nese značnou terminologickou nejednotnost. Často se tak v literatuře setkáváme s různými termíny označujícími tato problematická místa. Většina našich badatelů pracuje s pojmem bezekvivalentní lexikum, setkat se ale můžeme také s pojmy jako exotismus, lokalismus, etnografismus, lingvoreálie či s pojmem reálie, se kterým pracuje tato práce. 10 Způsobů, jak se v překladu s nepřeložitelným lexikem vyrovnat existuje celá řada. Tyto operace, ke kterým překladatel přistupuje, aby dosáhl maximální ekvivalence a adekvátnosti textu, nazýváme překladové transformace. 3.1 Bezekvivalentní lexikum O tzv. bezekvivalentní slovní zásobě se většinou hovoří v případě, kdy určitému výrazu v jednom jazyce neodpovídá žádná lexikální paralela v jazyce druhém. Nejčastěji se v tomto případě jedná o slovní zásobu spojenou s předměty nebo jevy těsně spjatými s historií, kulturou, ekonomií a způsobem života, tedy o názvy institucí, novin, časopisů, zeměpisné názvy, názvy národních jídel, šatstva, tanců, her, hudebních nástrojů, školského systému, politických a společenských organizací, jejichž ekvivalenty nejsou v jazykové zkušenosti adresátů. Při překonávání těchto rozdílů je často nutné dodávat do textu další informace, či naopak vypouštět redundantní detaily, případně se spokojit s analogiemi. Míra změny v tomto případě závisí především na funkci a relevanci příslušné jednotky v textu a také na funkčním stylu, v jehož rámci se informace předává. V uměleckém textu není přidávání informací žádoucí, pokud jejich nepřítomnost nebrání porozumění textu (Knittlová, 2000, s ). Jak podotýká Hrdlička (2014, s. 92), pojem bezekvivalentnost nemůžeme zaměňovat s pojmem neekvivalentnost, který označuje překlad chybný a nikoli absenci lexikálního protějšku. 3.2 Reálie Vlachov a Florin v souvislosti s nepřeložitelným v překladu upřednostňují termín reálie, který je podle nich samostatným okruhem slov v rámci bezekvivalentního lexika, nicméně zahrnuje například také vlastní jména či frazeologismy apod., které do rámce bezekvivalentního lexika nespadají. Reálie pak definují jako slova a slovní spojení typická pro život (způsob života, kultura, sociální a historický rozvoj) určitého národa, které jsou jinému národu cizí. Jakožto nositelé určitého národního či historického koloritu zpravidla nemají ekvivalenty v jiných jazycích 10 Blíže se vyjadřují k vymezení těchto pojmů Vlachov a Florin (1980 s ). 20

21 a při jejich překladu je třeba zvláštního zacházení. Vlachov a Florin rozdělují reálie na předmětné, místní (národní a jazyková příslušnost) a časové (synchronní nebo diachronní rovina) (Vlachov a Florin, 1980, s ). Místní a časové reálie jsou, co se obsahu týče, shodné s reáliemi předmětovými (kterým je věnována následující podkapitola), nicméně je na ně nahlíženo z jiného úhlu pohledu. Místní reálie jsou spojeny s kritériem národní příslušnosti objektu označeného reálií a kritériem jazyků, které se převodu účastní. V rovině jednoho jazyka se tedy dělí na vlastní (národní, lokální, mikroreálie) a cizí (mezinárodní, regionální), v rovině dvou jazyků na vnitřní a vnější. Časové reálie potom v nejširším pojetí dělí na současné a historické reálie (Vlachov a Florin, 1980, s ). V souvislosti s reáliemi je třeba zmínit také pojem překlad reálií, který může být trochu zavádějící. Reálie jsou zpravidla nepřeložitelné (ve slovníkové podobě) a zároveň se převádějí (v rámci kontextu), nikoli však prostřednictvím překladu. Neměli bychom se tady ptát, zda je překlad reálií možný či není, ale spíše jakým způsobem jej lze realizovat (Vlachov a Florin, 1980, s. 79) Předmětné reálie Členění předmětných reálií rozpracovávají Vlachov a Florin (1980, s ) 11 velmi podrobně: 1. geografické reálie (reálie spojené především s fyzickou geografií a jejími sférami a také s příbuznými obory, tj. botanická geografie, zoogeografie, paleogeografie atd.) 1.1 názvy fyzických geografických a meteorologických objektů 1.2 názvy geografických objektů spojených s lidskou činností 1.3 názvy endemitů 2. etnografické reálie (reálie spojené se způsobem života a kulturou národa, náboženstvím a kulturou duševní) 2.1 způsob života (jídlo a nápoje, oblečení, obydlí, nábytek, nádobí a jiné potřeby, dopravní prostředky a ostatní) 2.2 práce (pracovní pozice, pracovní pomůcky, organizace práce) 11 překlad vlastní 21

22 2.3 umění a kultura (hudba a tanec, hudební nástroje, folklór, divadlo, jiné druhy umění a uměleckých předmětů, umělci, zvyky a rituály, svátky a hry, mytologie, kulty a předměty a osoby s nimi spojené, kalendáře) 2.4 etnické objekty (etnonyma, přezdívky, pojmenování obyvatel podle místa jejich bydliště) 2.5 míry a peníze (jednotky měr, jednotky měn a jejich hovorová označení) 3. společensko-politické reálie 3.1 administrativně-územní zřízení (administrativně-územní jednotky, obce, části obcí) 3.2 orgány a vykonavatelé moci 3.3 společensko-politický život (politická činnost a činitelé, vlastenecká a společenská hnutí, sociální jevy a hnutí a jejich představitelé, hodnosti, akademické a šlechtické tituly, oslovení, instituce, školská zařízení a kulturní instituce, společenské vrstvy, kasty a jejich členové, znaky a symboly společenských vrstev 3.4 vojenské reálie (útvary, zbraně, uniformy, příslušníci armády a jejich velitelé) Jak podotýká Vlček (1966, s. 102), který uvádí podobné (ne však tak široké) dělení zeměvědných reálií, tyto skupiny slov jsou značně proměnné, jelikož závisí na kulturních a hospodářských stycích obou zemí čím jsou tyto styky bližší, tím více se dostávají různé pojmy a pojmenování do povědomí lidí hovořících druhým jazykem Vlastní jména Vlastní jména můžeme definovat jako speciální jazykový prostředek mající charakter substantiva nebo pojmenovacího spojení, jehož funkcí je označovat jedince, jednotlivinu nebo jako individuum chápané množství, odlišovat je od ostatních jedinců nebo jednotlivin dané třídy a identifikovat je jako jedinečné předměty řeči. Od obecných jmen se liší především absencí generického významu. Nemají proto (většinou) charakterizační schopnost a k označovaným objektům se nevztahují na základě zobecnělých významových rysů, nýbrž pouze na základě individuální společensky podmíněné konvence. (Hladká, ). Velmi podrobně kategorizuje vlastní jména Špačková (2016, s ), která kombinuje existující onomastické systémy a doplňuje je o kategorie vlastní a vytváří tak kategorizaci translatologicko-onomastickou. Tato kategorizace byla doplněna a upravena s přihlédnutím ke kategorizaci a definicím Knappové a Pleskalové obsažených v Novém encyklopedickém slovníku češtiny ( ): 22

23 1. Chrématonyma vlastní jména lidských výtvorů, které jsou zakotveny nikoli v přírodě, ale v ekonomických, politických, kulturních, historických aj. vztazích. 1.1 Vlastní jména společenských jevů, jako jsou chrononyma (vlastní jména časových pojmů, např. epochy, svátky); akcionyma (vlastní jména dějinných událostí, akcí); faleronyma (vlastní jména společenských ocenění, např. vyznamenání, tituly). 1.2 Vlastní jména společenských institucí (ergonyma, institucionyma), tedy vojenských a politických institucí; správních, zákonodárných a administrativních institucí; logonyma (vlastní jména hospodářských, průmyslových a obchodních institucí, firem a podniků, obchodních značek); školských, kulturních, vědeckých a zdravotnických institucí, kroužků; uměleckých skupin. 1.3 Vlastní jména výsledků společenské činnosti, a to dokumentonyma neboli aktonyma (vlastní jména diplomatických aktů a jiných dokumentů, smluv a zákonů); ideonyma (vlastní jména výsledků umělecké činnosti: vědeckých, publicistických a uměleckých děl nebo jejich částí); vlastní jména periodik; pragmatonyma (vlastní jména spotřebních či užitkových předmětů modelu, značky, série výrobků ze všech sfér průmyslové výroby a vypěstovaných plemen, odrůd zemědělské výroby); unikátonyma (vlastní jména jedinečných výrobků či předmětů, např. lodí); pojeronyma (vlastní jména dopravních spojů). 2. Bionyma vlastní jména živých nebo jakoby živých objektů, které jsou fixovány v sociálních a společenských vztazích. 2.1 Antroponyma vlastní jména jednotlivců nebo skupiny lidí, tedy křestní jména, exonyma; deriváty křestních jmen (hypokoristika, deminutiva); přezdívky, posměšná pojmenování, pseudonymy, fiktonymy, mluvící jména/nomen omen); patronyma; příjmení; jména monarchů, vládců a svatých; nepravá antroponyma (vlastní jména postav mytologických pohádkových, alegorických, hraček); skupinová antroponyma (obyvatelská jména, etnonyma, rodinná a rodová jména). 2.2 Jména bohů, zvířat a rostlin theonyma (vlastní jména bohů a bohyň); zoonyma (vlastní jména existujících, mytologických či pohádkových zvířat); fytonyma (vlastní jména rostlin). 3. Geonyma vlastní jména objektů, které leží v krajině a jsou kartograficky fixované v mapách. 3.1 Toponyma vlastní jména neživých přírodních i člověkem vytvořených pozemských objektů kartograficky fixovaných v mapových dílech, tedy oikonyma 23

24 (vlastní jména osídlených objektů, včetně pustých i zaniklých: měst (urbanonyma), vsí, jejich částí, samot, skupin domů, jednotlivých objektů sídlištního charakteru atp.); anoikonyma (též pomístní vlastní jména či mikrotoponyma, vlastní jména neživých přírodních objektů a objektů neobydlených, tedy jména vod, terénních útvarů, pozemků, cest atp.: hydronyma, oronyma, agronyma, hodonyma, dromonima, choronyma). 3.2 Kosmonyma (astronoma) vlastní jména objektů nacházejících se mimo Zemi, tj. vlastní jména galaxií, planet, hvězd, hvězdokup, včetně jejich geonymických objektů; umělých kosmických těles. 3.3 Anemonyma vlastní jména přírodních katastrof a větrů, hurikánů, cyklonů apod. 3.3 Překladové transformace Pojmem překladatelské transformace rozumíme překladové operace, při kterých dochází k přeměně jednotky výchozího jazyka ve formálně jinou jazykovou jednotku při zachování obecného invariantu obsahu. (Vysloužilová et al., 2002, s. 12) K těmto mezijazykovým přeměnám, při kterých dochází k přestavbě na úrovni lexikální, gramatické nebo textové, se překladatel neuchyluje pouze v krajním případě a bylo by naivní tvrdit opak. Překladatel by se měl vždy snažit dosáhnout ekvivalence a adekvátnosti textu jako celku na nejvyšší možné úrovni, což mu mohou rozdíly mezi jednotlivými kulturami, jejich literární tradicí a jazykovými systémy značně komplikovat. Jak již bylo zmíněno, překlad není pouhou lingvistickou operací, nýbrž složitým komunikačním aktem, a právě proto se překladatel nemůže vždy spolehnout pouze na ekvivalenty jednotlivých jazykových jednotek a často musí přistoupit k využití překladových transformací 12. Klasifikace překladových transformací se u různých teoretiků překladu liší, nicméně všechny tyto metody a postupy směřují k řešení stejného problému. Nejčastěji se překladové transformace člení do tří základních skupin, a to na transformace lexikální, transformace gramatické a transformace lexikálně-gramatické (Vysloužilová, 2002, s. 12). 12 Při překladu vybraných kapitol románu uvedených v této práci, bylo využito většiny z níže uvedených transformací. Jelikož je však tato práce zaměřena na převod reálií, budou na praktických ukázkách demonstrovány pouze transformace zaměřené na tento typ lexika. 24

25 Možností, jak se vyrovnat s absencí vhodného lexikálního protějšku, existuje hned několik. Nejznámější základní postupy, o kterých se zmiňují současní ruští, němečtí i naši lingvisté, uvádí například Knittlová (2000, s. 14): 1. transkripce (přepis více či méně adaptovaný úzu cílového jazyka) a transliterace (přepis jinou abecedou, při němž dochází ke zvukovému zkreslení), 2. kalk (doslovný překlad), 3. substituce (nahrazení jednoho jazykového prostředku jiným, ekvivalentním), 4. transpozice (nutné gramatické změny v důsledku odlišného jazykového systému), 5. modulace (změna hlediska), 6. ekvivalence (použití stylistických a strukturních prostředků odlišných od originálu), 7. adaptace (substituce situace popsané v originále, jinou, adekvátní situací). V. Straková (Kufnerová et al., 1994, s ) dělí překladatelské operace podle jejich složitosti následovně: 1. Dosazení ekvivalentu Dosazení ekvivalentu je nejjednodušším typem mezitextových operací. Do tohoto typu operací patří případy jednoznačné, při kterých překladatel dosazuje ekvivalentní výrazy na základě paměti či například s pomocí slovníku slovních spojení a jiných příruček. Nejčastěji je tato operace využívána při překladu textů odborně informativních, které používají standardizovanou terminologii. 2. Výběr z více možností Jelikož je jazyk systémem dynamickým, dochází při kontaktu dvou jazykových jednotek k určitým posunům v jejich sémantickém profilu. Při výběru vhodného výrazu ze synonymického okruhu je tedy třeba zohlednit například asociační vztahy, což s sebou může přinášet nutnost složitých úvah a rozhodování. S problémem vhodného výběru se však překladatel setkává také u výrazů homonymních, frazeologismů, vlastních jmen či při výběru vhodného jazykového útvaru pro přetlumočení nespisovného jazyka apod. 3. Kompenzace Odlišnosti v konstrukčních vlastnostech a kombinatorické vlastnosti lexikálních jednotek často nutí překladatele k přeskupování či jinému gramatickému ztvárnění lexikálních jednotek v překládaném textu. Překladatel v tomto případě nevyužívá hotových jednotek, ale snaží se tyto lexikální elementy použít v textu tak, aby byla zachována jak významová stránka originálu, tak typologický charakter jazyka překladu. 25

26 4. Vytvoření ekvivalentu, kreativní postupy Při překladech kreativního charakteru (nejčastěji se jedná o překlady beletrie či veršů) je často překladatel nucen neexistující ekvivalent vytvořit. Tento tvůrčí přístup je nutný například i při překladu fragmentárních textů, textů využívajících jazykové patologie, slovních hříček apod. Velmi podrobně rozpracovává překladové transformace Vysloužilová (2002, s ), která je třídí do výše zmíněných tří základních skupin: 1. lexikální transformace a. transkripce a transliterace (způsoby převodu lexikální jednotky originálu cestou rekonstrukce její podoby pomocí písmen jazyka překladu; při transkripci se reprodukuje zvuková podoba cizojazyčného slova, při transliteraci jeho podoba grafická; v praxi často dochází ke směšování obou postupů) b. kalkování (vytvoření nového slova nebo ustáleného slovního spojení v cílovém jazyce kopírováním struktury lexikální jednotky ve výchozím jazyce, tzn. zaměňováním morfémů jejich ekvivalenty) c. konkretizace (záměna slova nebo slovního spojení se širším, obecnějším významem ve výchozím jazyce slovem nebo slovním spojením s užších, konkrétnějším významem v cílovém jazyce) d. generalizace (záměna jednotky s užším, konkrétnějším významem ve výchozím jazyce jednotkou se širším, obecnějším významem v cílovém jazyce) e. modulace (záměna slova nebo slovního spojení výchozího jazyka jednotkou cílového jazyka, jejíž význam lze logicky vyvodit z významu výchozí jednotky, nejčastěji se jedná o vztahy příčiny a následku) 2. gramatické transformace a. syntaktické záměny větných formací (rozčlenění větné konstrukce a spojení několika konstrukcí v jeden celek) b. syntaktické kondenzace (komprese), tedy zhuštění ve formální rovině, v rovině výrazu (zejména při překladu ruských přechodníkových a participiálních konstrukcí do češtiny) c. záměny slovních tvarů (gramatických kategorií čísla, pádu, slovesného času, vidu atd.) d. slovnědruhové záměny (pronominalizace, nominalizace, verbalizace apod.) e. větněčlenské záměny (např. překlad ruského neshodného přívlastku českým shodným a naopak, subjektově-objektoví záměny atd.) 26

27 f. záměny multiverbizačních pojmenování univerbizačními a naopak (překlad víceslovného pojmenování jednoslovným pojmenováním) g. změny gramatického statutu větných konstrukcí (záměna trpných konstrukcí činnými, záměna vět se všeobecným podmětem určitými osobními konstrukcemi atd.) h. slovosledné transformace (záměny pořádku slov ve větách, např. transformace interpozičního slovosledu neboli obmykání) 3. lexikálně-gramatické transformace a. antonymický překlad b. rozšíření informačního základu c. explikace, opisný překlad (lexikální jednotka se zamění slovním spojením, které podrobněji nebo méně podrobně vysvětluje její význam) d. kompenzace (způsob překladu, při němž se obsahové prvky v textu převádějí jinými prostředky, přičemž k tomu nemusí docházet na témž místě textu, na kterém se nachází daný prvek v originálu) e. celkové přehodnocení (uplatňuje se při převodu frazeologismů a ustálených slovních spojení) Vysloužilová se dále zabývá bezekvivalentním lexikem, pro jehož převod navrhuje následující překladová řešení: transliterace a transkripce, kalkování, opisný, vysvětlující překlad, přibližný překlad (hledání nejbližšího domácího protějšku), vytvoření nového domácího výrazu, neologismu (tento postup pro jeho náročnost příliš nedoporučuje). Zmiňuje také metody vhodné pro převod vlastních jmen: transkripce, transliterace, překlad, transplantace. Možnostmi převodu vlastních jmen se zabývá také S. Špačková (2017), která zavádí pojem onymické transformace a vyděluje následující kategorie 13 : 1. onymické transformace lexikální a lexikálně-gramatické (adaptace, eufonické přizpůsobení, grafická transplantace (přímý grafický přenos), omezení variantnosti, onymická substituce (jinak též funkční analogie), onymická záměna a etymologická záměna, transkripce, transliterace, konsenzuální přenos (využití ustálené podoby jmen v cílovém jazyce) a uzuální přenos (využití chybné ustálené podoby jmen), precedens původního překladu, vyhledání původní podoby vlastního jména, vytvoření neologismu), 13 Jak Špačková uvádí, některé z metod se opakují, neboť u mnohých z nich není možné jejich zařazení do jediné kategorie. 27

28 2. onymické transformace gramatické a gramaticko-syntaktické (adaptace, hybridní metoda, kalk, větněčlenská záměna), 3. onymické transformace sémantické a lexikálně-sémantické (deonymizace (jinak též explikace, opisný překlad), kalk a polokalk, onymická substituce, rozšíření (doplnění) informačního základu, uvedení poznámky pod čarou, zdvojený přenos, 4. onymické transformace stylistické (eufonické přizpůsobení, omezení variantnosti, onymická záměna a etymologická záměna). K problematice překladu zvláštních uměleckých prvků se vyjadřuje i J. Levý (1998, s ). Užití tří základních překladatelských postupů, tedy překladu, substituce a transkripce, je určeno poměrem obecného a jedinečného v překládaném uměleckém textu. Je-li významově nebo formálně zvláštní prvek nositelem obecného významu, není vhodné jej zachovávat, ale je zapotřebí jeho význam sdělit tedy využít substituce. Pokud takový prvek naopak není nositelem obecného významu, je třeba jej zachovat, a nikoli sdělovat zde je tedy záhodno přistoupit k přepisu. Umělecké prvky obecné lze zachovat i sdělit, jde o překlad v pravém slova smyslu. Ani sdělovat ani zachovávat by se pak neměly momenty nepodstatné, irelevantní, tedy bezvýznamné zvláštnosti jazykového materiálu, tiskové chyby apod. Způsob a rozsah užívání substituce je podle Levého sporný. Bez substituce se překladatel dost dobře obejít nemůže, nicméně její zneužívání vede k adaptaci a aktualizaci. Hodnoty obecné i zvláštní jsou nedílnou součástí uměleckého díla a substituci lze považovat za plnohodnotnou pouze v případě, že zachycuje oba tyto momenty. Ideálem je dosažení významové srozumitelnosti při zachování představy cizího prostředí. Podobně i Vlachov a Florin (1980, s ) 14 vydělují a charakterizují možné způsoby, jak postupovat v případě převodu reálií v uměleckém textu: I. transkripce mechanický převod reálií z výchozího do cílového jazyka jeho grafickými prostředky se snahou o zachování původní fonetické podoby na nejvyšší možné úrovni II. překlad (substituce) k překladu reálií se přistupuje v těch případech, kdy transkripce z nějakého důvodu není možná nebo žádoucí 1. vytvoření neologismu vytvoření nového slova nebo slovního spojení, které zachovává obsah a kolorit dané reálie a. kalk doslovný překlad slova nebo slovního spojení, umožňuje ve vysoké míře zachovat sémantický obsah, ne vždy však bez ztráty koloritu 14 překlad vlastní 28

29 b. částečný kalk částečná přejímka, skládá se částečně z materiálu cizího slova a částečně z materiálu jazyka vlastního c. výpůjčka adaptace cizojazyčné reálie pomocí prostředků cílového jazyka, v tomto případě reálie mění svou formu a zároveň může také ztratit část sémantického obsahu d. sémantický neologismus vytvoření nového slova nebo slovního spojení, které umožňuje předat význam, obsah reálie, není etymologicky spojen s původním výrazem 2. přibližný překlad nejčastěji využívaný typ překladu reálií, ve vysoké míře umožňuje předání předmětného obsahu reálie, nicméně téměř vždy znamená ztrátu koloritu a. rodově-druhová záměna umožňuje přibližně předat obsah reálie jednotkou se širším (méně často pak užším) významem, generalizace b. funkční analogie neboli funkční ekvivalent, záměna jednotek označujících cizojazyčné reálie jednotkami s podobným obsahem jazyka cílového, využívá se často například při překladu měrných jednotek c. opisný (vysvětlující) překlad k opisu se přistupuje především v případech, kdy jiné přístupy nejsou možné, jedná se spíše o překlad vysvětlení obsahu dané reálie, většinou má za následek ztrátu jakéhokoli národního či historického koloritu 3. kontextový překlad je opakem překladu slovníkového, obsah překládané reálie se předává pomocí kontextu transformovaného odpovídajícím způsobem Jak Vlachov a Florin (1980, s. 94) dále zmiňují, každý překladatel je při převodu reálií postaven před otázku, zda transkribovat či překládat. Výběr správné metody závisí především na následujících předpokladech, a to na charakteru textu, významu reálie v textu, charakteru reálie a jejím místě v lexikálních systémech výchozího a cílového jazyka, jazycích a jejich slovotvorných možnostech a literární a jazykové tradici a také na čtenáři překladu (ve srovnání se čtenářem originálu). Překladatel se musí rozhodnout, která z uvedených transformací přispěje k lepšímu porozumění textu a jeho koloritu a zároveň mu umožní co nejšetrněji představit čtenáři nový pojem tak, aby nebyl narušen běh vyprávění. Dále musí správně odhadnout, která z transformací povede k co nejmenším ztrátám a zároveň nabídne maximum možností, jak tyto ztráty kompenzovat. Překladatel tedy stojí před zásadní otázkou a to: která z těchto metod bude menším zlem? 29