Masarykova univerzita DIPLOMOVÁ PRÁCE

Transkript

1 Masarykova univerzita katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení DIPLOMOVÁ PRÁCE Odpovědnost zaměstnance za škodu Olga Polmová 2006 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Odpovědnost zaměstnance za škodu zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.

2 2 Ráda bych na tomto místě poděkovala vedoucí mé diplomové práce JUDr. Janě Zachovalové, Ph. D., za její cenné rady, ochotu a vstřícnost vůči mé osobě při psaní této diplomové práce.

3 3 OBSAH: Kapitola 1. Úvod 5 Kapitola 2. Pojem právní odpovědnost Obecný pojem právní odpovědnost Odpovědnost v pracovním právu Skutková podstata pracovněprávní odpovědnosti 11 Kapitola 3. Pracovní právo Evropské unie a odpovědnost zaměstnance za škodu 14 Kapitola 4. Prevence v pracovním právu povinnost k předcházení škodám 16 Kapitola 5. Skutkové podstaty odpovědnosti zaměstnance za škodu Obecná charakteristika skutkových podstat odpovědnosti zaměstnance za škodu Obecná odpovědnost zaměstnance za škodu Odpovědnost za nesplnění povinností k odvrácení škody Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat Dohoda o hmotné odpovědnosti Náležitosti dohody o hmotné odpovědnosti a její sjednávání Trvání a zánik dohody o hmotné odpovědnosti Schodek Inventarizace Zavinění zaměstnance Společná hmotná odpovědnost Odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů Odpovědnost za vyrobení zmetku 34 Kapitola 6. Společná ustanovení o odpovědnosti zaměstnance 35 Kapitola 7. Rozsah náhrady škody odpovědným zaměstnancem Obecné otázky náhrady škody odpovědným zaměstnancem 37

4 Podmínky a rozsah náhrady škody u jednotlivých skutkových podstat odpovědnosti zaměstnance za škodu Průměrný měsíční výdělek 45 Kapitola 8. Zhodnocení platné právní úpravy odpovědnosti zaměstnance za škodu a úvahy de lege ferenda s ohledem na návrh nového zákoníku práce 46 Kapitola 9. Závěr 52 Summary 54 Seznam použitých pramenů diplomové práce 56

5 5 Kapitola 1. ÚVOD Předmětem této diplomové práce je odpovědnost zaměstnance za škodu, kterou způsobí zaměstnavateli. Právní úprava tohoto institutu je zajímavá a specifická a liší se od právních úprav odpovědnosti za škodu v jiných právních odvětvích zejména tím, že se do ní promítá sociálně ochranná funkce pracovního práva. Zvýšené ochrany v celém odvětví pracovního práva požívá zaměstnanec, což má vyrovnat naopak jeho slabší ekonomické postavení ve vztahu k zaměstnavateli. Je nutné si uvědomit, že zaměstnanec je ve vztahu k zaměstnavateli v podřízeném postavení, mzda nebo plat zaměstnance jsou pro něj a jeho rodinu často jediným zdrojem příjmů a tedy jediným prostředkem k obživě. Z toho důvodu potom lze v pracovněprávní úpravě odpovědnosti za škodu nalézt určité prvky, které se v právních úpravách ostatních právních odvětví odpovědnosti za škodu nevyskytují. Tyto prvky se potom tato diplomová práce snaží podchytit; převážná část této diplomové práce je zaměřena na charakteristiku jednotlivých skutkových podstat odpovědnosti zaměstnance za škodu s vykreslením specifik každé z nich. Tato diplomová práce je zaměřena na právní úpravu de lege lata, dříve platná právní úprava tohoto institutu je zmíněna spíše okrajově, a to převážně v kapitole, která hodnotí stávající právní úpravu. K uvedenému je vhodné dodat, že původní právní úprava odpovědnosti zaměstnance za škodu, vymezená v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, se i přes četné novelizace tohoto základního a stále ještě platného pramene pracovního práva příliš nezměnila. Určitou změnu do této právní úpravy potom vnáší až návrh nového zákoníku práce, který ovšem ještě nebyl přijat. Úprava institutu odpovědnosti zaměstnance za škodu v tomto návrhu je založena na stejném principu jako právní úprava de lege lata, změny lze tedy charakterizovat pouze jako dílčí. Tyto změny však jsou i přesto krokem kupředu, neboť odstraňují některé věcné i systematické chyby, které se ve stávající právní úpravě bohužel vyskytují. I proto si tento návrh nového zákoníku práce zaslouží v rámci této diplomové práce svou pozornost a je mu spolu s hodnocením stávající právní úpravy věnována samostatná kapitola. Cílem této diplomové práce je tedy zpracovat uceleným způsobem platnou právní úpravu odpovědnosti zaměstnance za škodu v pracovním právu, zaměřit se na její klady i zápory a nastínit její budoucí možné změny. K tomu je použita v prvé řadě metoda analytická a metoda syntetická, okrajově i metoda srovnávací a metoda historická, a to

6 6 především v kapitole týkající se hodnocení stávající právní úpravy a úvah de lege ferenda s ohledem na nový návrh zákoníku práce. Nejprve je vysvětlen pojem právní odpovědnosti jako takový, potom je přistoupeno k objasnění právní odpovědnosti v pracovním právu. Ve stručnosti je zmíněna i právní úprava pracovního práva Evropské unie se zaměřením na tendenci jejího vývoje v této oblasti. Ještě před vymezením jednotlivých skutkových podstat odpovědnosti zaměstnance za škodu je samostatná kapitola věnována prevenci předcházení škodám, neboť jak současná právní úprava, tak shodně i nový návrh zákoníku práce kladou prevenci a prevenční povinnosti zaměstnance i zaměstnavatele mimořádný význam. Jednotlivé skutkové podstaty odpovědnosti zaměstnance za škodu jsou potom řazeny za sebou stejným způsobem, jak je tomu v hlavě osmé oddílu druhém zákoníku práce. Tato diplomová práce se tak v tomto ohledu snaží zachovat systematiku stávající právní úpravy. Pokud jde o rozsah náhrady škody, v tomto případě jsou výše náhrady škody u jednotlivých skutkových podstat odpovědnosti zaměstnance za škodu porovnávány v rámci jedné kapitoly této diplomové práce, narozdíl od poněkud nesystematické platné právní úpravy, která z hlediska členění jednotlivých paragrafů není zpracována příliš pregnantně. Závěrem této diplomové práce je potom komplexní zhodnocení celé stávající právní úpravy odpovědnosti zaměstnance za škodu a její porovnání s návrhem nového zákoníku práce včetně jeho nových prvků, které do právní úpravy tohoto institutu přináší.

7 7 Kapitola 2. POJEM PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST 2.1. Obecný pojem právní odpovědnost Ještě před tím, než bude v této diplomové práci pojednáno o samotné odpovědnosti zaměstnance za škodu, je nutné alespoň v obecných rysech vymezit pojem právní odpovědnost jako takový. Přesněji by bylo vhodné hovořit o odpovědnosti soukromoprávní, která vykazuje společné charakteristické rysy pro jednotlivá odvětví soukromého práva (tím mám na mysli vedle práva pracovního především právo občanské a obchodní) a která existuje vedle odpovědnosti veřejnoprávní. Otázka právní (soukromoprávní) odpovědnosti byla v minulosti často diskutována a ani v současnosti není na tento problém nahlíženo jednotně. Autor Handlar v souvislosti s tímto problémem uvádí: Diskuse o pojmu právní odpovědnosti byla velmi zajímavá a bohatá, názory na pojem právní odpovědnosti se postupně vyvíjely, jednotliví autoři velmi často ve svých dílech navazovali na konkrétní názory a argumenty vyslovené svými předchůdci, rozvíjeli je, obohacovali, nebo s nimi polemizovali a kritizovali je, a tím neustále posouvali diskusi na téma pojmu a podstaty právní odpovědnosti kupředu. 1 Handlar následně uvádí, že právní odpovědnost byla vymezena např. jako právem regulovaná povinnost skládat účty ze svého jednání (V. Tarchov), jako samostatné a iniciativní jednání v rámci právních norem (N. E. Nedbajlo), jako odpovědný vztah k řádnému plnění právních povinností (Z. F. Kovrigová), jako donucení ke splnění právní povinnosti (S. N. Bratus), jako hrozba sankcí (V. Knapp), jako samotný sekundární právní vztah, tj. právní vztah vznikající v důsledku protiprávního jednání (J. Bejček), jako jakákoli povinnost nahradit škodu (W. Warkallo), jako sankce zprostředkovaná státním donucením (I. S. Samoščenko, M. Ch. Farukšin), jako sankce spojená se společenským odsouzením a státním donucením (O. S. Ioffe), jako samostatná sankce (Š. Luby, J. Švestka), jako určitý případ sankce (M. Knappová, J. Eliáš), jako právní postavení subjektu, který porušil právní povinnost (J. Macur). 2 Z tohoto demonstrativního výčtu je patrné, že názory jednotlivých autorů na pojem právní odpovědnost se někdy pouze v detailech, jindy markantně odlišují. Obecně lze potom všechna tato pojetí právní odpovědnosti podřadit pod jednu ze dvou základních, všeobecně uznávaných, koncepcí právní odpovědnosti, kdy mám na mysli buď koncepci právní odpovědnosti aktivní nebo koncepci právní odpovědnosti pasivní. Koncepce právní 1 Handlar, J. Právní odpovědnost netradiční zamyšlení nad tradičním pojmem. Právník, 2004, č. 11, s Handlar, J. Právní odpovědnost netradiční zamyšlení nad tradičním pojmem. Právník, 2004, č. 11, s. 1043

8 8 odpovědnosti aktivní, nazývaná též perspektivní, pozitivní, vychází z názoru, že právní odpovědnost vzniká již se vznikem primární právní povinnosti, tedy se vznikem základního právního vztahu. Tato odpovědnost působí cestou hrozby potencionální sankcí; odpovědnost je zde chápána jako odpovědný vztah fyzické či právnické osoby k plnění právní povinnosti uložené právní normou. V této koncepci je patrné především zdůraznění morálního povědomí odpovědnosti a jejího výchovného aspektu. 3 Koncepce právní odpovědnosti aktivní se tak projevuje výrazně v morální, etické i politické odpovědnosti, pro právní normativní systém se toto pojetí jeví jako nedostatečné. Pokud jde o koncepci právní odpovědnosti pasivní, jinak také retrospektivní, negativní, tato je založena na myšlence, že právní odpovědnost vzniká nikoliv již se vznikem primární právní povinnosti, ale až při jejím porušení. Odpovědnost takto nahlíženou je potom nutno chápat jako odpovědnost sankční, deliktní, se kterou je spojen vznik sekundárního odpovědnostního vztahu. 4 Na základě tohoto odpovědnostního vztahu potom vzniká sekundární, sankční povinnost, která stíhá toho, kdo porušil právní povinnost primární; další její charakteristickou vlastností je také to, že jsou s ní pro takového narušitele práva spojeny určité negativní právní následky. K uvedenému je nutno konstatovat, že v právní vědě (kde i česká právní věda je toho dokladem) převažuje právě toto sankční pojetí právní odpovědnosti i přes skutečnost, že v jednotlivostech se názory právních teoretiků liší. Ve světle výše uvedených skutečností je tedy možné právní odpovědnost definovat jako právní normou stanovený nepříznivý právní následek protiprávního jednání, tedy jednání, které je možno kvalifikovat jako porušení primární právní povinnosti v právní normě uložené. 3 Harvánek, J. a kol. Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998, s. 210 an. 4 Harvánek, J. a kol. Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998, s. 210 an.

9 Odpovědnost v pracovním právu Zásadním a nutným předpokladem k tomu, aby mohl v pracovním právu odpovědnostní vztah vzniknout, je existence pracovněprávního vztahu; odpovědnostní vztah je tedy vždy vztahem odvozeným od pracovněprávního vztahu základního. Pojetí pracovněprávní odpovědnosti tedy vyplývá z koncepce právní odpovědnosti pasivní, sankční. Pokud jde o subjekty tohoto odvozeného, nově konstruovaného právního vztahu, ty jsou logicky shodné se subjekty vztahu základního. Objektem odpovědnostního právního vztahu v pracovním právu je ochrana základního pracovněprávního vztahu, který byl porušen, a odstranění následků takového porušení. S tím potom úzce souvisí funkce odpovědnostního vztahu, což je náhrada újmy vzniklé porušením práva v majetkové či osobní sféře postiženého subjektu. Obsah odpovědnostního právního vztahu v pracovním právu potom tvoří dvojice tvořená jednak subjektivním právem poškozeného subjektu požadovat odčinění vzniklé újmy a jednak tomuto právu odpovídající subjektivní povinností odpovědného subjektu strpět negativní právní následek za porušení primární právní povinnosti v pracovněprávním vztahu uložené. Pracovněprávní odpovědnost můžeme rozlišit na dvě základní podskupiny, a sice odpovědnost subjektivní a odpovědnost objektivní. Toto rozlišení odpovědnosti úzce souvisí s pojmem zavinění, jako jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti, nebo lépe jako jedním ze subjektivních prvků skutkové podstaty odpovědnosti. Pojem zavinění není v ustanoveních zákoníku práce vymezen. Proto se vychází z ustanovení 4 trestního zákona. 5 Zavinění jako psychická kategorie bývá obecně definováno jako vnitřní psychický vztah škůdce, porušitele právní povinnosti k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a výsledku tohoto jednání. Zahrnuje prvek poznání, což je prvek intelektuální, kdy se zkoumá, zda si je subjekt svého chování vědom a zda jej předvídá, a dále prvek volní, kdy subjekt projevuje svou vůli tím, že něco chce, ale i tím, že je s nějakou skutečností srozuměn. Na základě vzájemné kombinace těchto prvků a míry jejich intenzity se potom rozlišují dva stupně zavinění úmysl a nedbalost, v rámci kterých dále rozlišujeme dvě formy, a sice úmysl přímý a nepřímý, nedbalost vědomá a nevědomá. Přímý úmysl vyjadřuje tu skutečnost, že škůdce věděl, že jedná protiprávně a že může způsobit škodu a tuto škodu také způsobit chtěl. Nepřímý úmysl potom vyjadřuje takové chování škůdce, kdy škůdce věděl, že jedná protiprávně a může způsobit škodu, a pro případ, že nastane, 5 Hochman, J., Kottnnauer, A. Zákoník práce. Komentář a předpisy související. 5. vydání. Praha: Linde Praha, 2005, s. 514

10 10 s tím byl srozuměn. V případě vědomé nedbalosti potom škůdce věděl, že jedná protiprávně a může svým jednáním škodu způsobit, když zároveň škodu způsobit nechtěl a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že ji nezpůsobí, v případě nevědomé nedbalosti škůdce nechtěl škodu způsobit a ani nevěděl, že ji může způsobit, avšak vzhledem k okolnostem, svým zkušenostem a osobním poměrům to vědět měl a mohl. 6 Takto vymezené stupně a formy zavinění mají potom zásadní význam v rozsahu náhrady škody, jak bude podrobněji vymezeno níže. Zavinění patří mezi prvky prokazované, jinými slovy je zásadně nutné, aby poškozený existenci tohoto prvku domnělému porušiteli práva prokázal. Pouze ve výslovně v zákoně uvedených případech se toto zavinění předpokládá (presumuje), při takto presumovaném zavinění potom musí domnělý škůdce sám prokázat, že škodu nezavinil. Z konstrukce pracovního práva vyplývá, že zaměstnanec je odpovědný za škodu podle míry svého zavinění, tedy subjektivně, na druhou stranu zaměstnavatel odpovídá za škodu objektivně, tedy bez ohledu na to, zda danou škodu zavinil nebo ne. Autor Galvas vymezuje v rámci jednotného odpovědnostního systému v pracovním právu čtyři základní druhy odpovědnosti: 7 Odpovědnost za porušení pracovní kázně, odpovědnost za neuspokojení nároku, odpovědnost za bezdůvodné obohacení a odpovědnost za škodu. Obsahem odpovědnosti za porušení pracovní kázně je právo zaměstnavatele postihnout určitým způsobem zaměstnance, který porušil pracovní kázeň a tomuto právu odpovídající povinnost zaměstnance tento postih strpět. Obsahem odpovědnosti za neuspokojení nároku je potom na jedné straně právo oprávněného subjektu požadovat úroky z prodlení a na druhé straně povinnost povinného subjektu tyto úroky zaplatit. Obsahem odpovědnosti za bezdůvodné obohacení je povinnost toho, kdo se bezdůvodně obohatil, neoprávněně získaný prospěch vrátit a jemu odpovídající právo druhého subjektu vrácení požadovat. Konečně obsahem odpovědnosti za škodu je právo poškozeného požadovat náhradu vzniklé škody a povinnost škůdce, porušitele právní povinnosti, škodu nahradit. Tato diplomová práce se bude posléze dále zabývat právě posledním druhem odpovědnosti, tedy odpovědnosti za škodu, kdy poškozeným subjektem je zaměstnavatel a škůdcem, porušitelem povinnosti uložené právní normou, je zaměstnanec. Ještě než budou vymezeny konkrétní skutkové podstaty odpovědnosti zaměstnance za škodu, tak jak jsou 6 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp.zn. 21 Cdo 1059/ Galvas, M. a kol. Pracovní právo. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně a Doplněk, 2004, s. 541

11 11 upraveny v zákoníku práce, je nutné alespoň ve zkratce vymezit samotnou skutkovou podstatu pracovněprávní odpovědnosti.

12 Skutková podstata pracovněprávní odpovědnosti Skutkovou podstatou odpovědnosti v pracovním právu se rozumí souhrn znaků, které charakterizují určité chování jako protiprávní, popřípadě zaviněné nebo se škodlivým následkem a které musí být splněny k tomu, aby vznikl odpovědnostní vztah. 8 V odborných publikacích se potom častěji než o skutkové podstatě hovoří o předpokladech pracovněprávní odpovědnosti, kdy jsou potom ale zkoumány pouze určité vybrané faktory, které musí nastat, aby pracovněprávní odpovědnost vznikla. 9 Pojem skutková podstata odpovědnosti v pracovním právu potom tuto problematiku vykresluje lépe a komplexněji. Prvky skutkové podstaty pracovněprávní odpovědnosti je možné rozdělit na subjektivní do této kategorie jsou potom řazeny subjekt a zavinění, a objektivní do této kategorie patří objekt, protiprávnost nebo škodná událost, vzniklá škoda, chování subjektu, příčinná souvislost mezi zaviněním či protiprávností a vzniklou škodou. Prvním zmíněným prvkem skutkové podstaty odpovědnosti v pracovním právu je tedy subjekt. Základní podmínkou je zde ta skutečnost, že pracovněprávní odpovědnostní vztah může vzniknout jen a pouze mezi subjekty, mezi kterými existuje základní pracovněprávní vztah. Další podmínkou vzniku odpovědnostního vztahu v pracovním právu je potom ta, že daný subjekt, porušitel primární právní normy a ten, který způsobil škodu, musí být deliktně způsobilý. To znamená, že je způsobilý nést odpovědnost za vlastní jednání, jímž došlo k porušení práva. Pokud jde o zavinění jako další subjektivní prvek skutkové podstaty pracovněprávní odpovědnosti, tento byl již podrobně vymezen v souvislosti s rozlišením subjektivní a objektivní pracovněprávní odpovědnosti. Objektem pracovněprávní odpovědnosti, jak již bylo výše uvedeno, je základní pracovněprávní vztah, který byl narušen protiprávním chováním. Protiprávnost představuje určitou skutečnost, která je v rozporu s objektivním právem a která je způsobena, narozdíl od právní události, lidským chováním, tedy volním jednáním. Takové jednání může být buď aktivní (zde hovoříme o komisvním deliktu) nebo pasivní, tedy opomenutí (potom mluvíme o deliktu omisivním). Pokud budeme hovořit o odpovědnosti zaměstnance za škodu, nutno dodat, že to, které povinnosti zaměstnanec má, vyplývá jednak z pracovní smlouvy, dohody o pracovní činnosti či provedení práce a jednak z právních předpisů, které se k nim váží. Na roveň protiprávnosti je potom 8 Galvas, M. a kol. Pracovní právo. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně a Doplněk, 2004, s viz např. Jakubka, J. Zákoník práce chyby a problémy. Praha: Grada Publishing, 2000, s. 110 an. nebo Zachariáš, J. Odpovědnost za škodu v pracovním právu (vybrané otázky). Právo a zaměstnání, 1998, č. 2, s. 4 an.

13 13 postaveno i úmyslné jednání, které je v rozporu nikoli s normami právními, ale s normami morálními, jedná se tedy o jednání proti dobrým mravům. Pokud jde o odpovědnost zaměstnance za škodu, zde se jedná o dikci 178a odst. 3 zákoníku práce, ve kterém je stanoveno, že za škodu odpovídá i zaměstnanec, který ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům. K uvedenému je nutno podotknout, že může nastat skutečnost, která, jinak protiprávní, za určitých okolností jako protiprávní charakterizována nebude. Jedná se o tzv. okolnosti vylučující protiprávnost, kam řadíme svépomoc, krajní nouzi, nutnou obranu, výkon práva či plnění povinnosti a svolení poškozeného. 10 V souvislosti s protiprávností je nutné se alespoň zmínit i o situaci, kdy právní odpovědnost nevznikne v souvislosti s protiprávním jednáním, ale se vznikem určitého nežádoucího stavu, který vznikl nezávisle na lidské vůli, přičemž právní norma nějakému subjektu ukládá tento stav napravit. Takovou odpovědnost nazýváme odpovědností za výsledek a jejím typickým příkladem je odpovědnost zaměstnavatele při vzniku pracovního úrazu. Škodu jako další znak skutkové podstaty pracovněprávní odpovědnosti je možno chápat především jako majetkovou újmu, která vznikla poškozenému na jeho majetku a která je vyjádřitelná v penězích. V některých případech se ale odškodňuje i nemajetková újma způsobená zásahem do osobněprávních vztahů poškozeného, způsobení bolesti, ztížení společenského uplatnění. Obecně je škůdcem hrazena především škoda skutečná, tedy zmenšení majetku, a dále i náklady sloužící k tomu, aby bylo dosaženo předchozího stavu. V určitých případech bude mít škůdce povinnost nahradit navíc také ušlý zisk, kterým rozumíme nenastalé rozmnožení majetku poškozeného, které bylo možné vzhledem k obvyklému běhu událostí očekávat, kdyby škodná událost nenastala. V případě odpovědnosti zaměstnance za škodu se bude jednat o škodu, kterou zaměstnanec způsobil úmyslně, pokud náhradu tzv. jiné škody bude po něm poškozený zaměstnavatel požadovat. Chování subjektu (bude se posuzovat chování zaměstnance), což je další znak skutkové podstaty pracovněprávní odpovědnosti, je nutné zkoumat z toho důvodu, aby bylo možno stanovit, jestli se jedná právě o odpovědnost pracovněprávní či o odpovědnost spadající do jiného právního odvětví. O pracovněprávní odpovědnost se pak bude jednat pouze tehdy, pokud škoda, kterou zaměstnanec způsobil, vznikne při plnění pracovních úkolů či při činnosti, která s plněním pracovních úkolů bude v přímé souvislosti. Pokud by 10 Galvas, M. a kol. Pracovní právo. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně a Doplněk, 2004, s. 550

14 14 totiž ke škodě nedošlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi, daný případ náhrady škody by nebyl posuzován podle zákoníku práce, což by v řadě případů mohlo být pro zaměstnance podstatně nepříznivější. V této situaci se tak viditelně projevuje ochranná funkce pracovního práva ve vztahu k zaměstnanci. Co se rozumí pojmem plnění pracovních úkolů a činností v přímé souvislosti s ním je vymezeno v 25 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pracovněprávní odpovědnost je možné určitému subjektu přičíst pouze tehdy, pokud je prokazatelné, že zaviněné chování subjektu bylo příčinou vzniku škody, to v případě subjektivní odpovědnosti, nebo pokud daná škodná událost byla příčinou vzniku škody, to v případě odpovědnosti objektivní. Z tohoto pojetí poněkud vybočuje konkrétní skutková podstata odpovědnosti zaměstnance za škodu, vymezená v 175 zákoníku práce, a sice odpovědnost zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody. V tomto případě není chování zaměstnance bezprostřední příčinou vzniku škody, pokud však zaměstnanec vědomě ani neupozorní vedoucího zaměstnance na hrozící škodu ani proti hrozící škodě nezakročí, ačkoliv by tím mohl zabránit bezprostřednímu vzniku škody, může na něm zaměstnavatel požadovat, aby na uhrazení takové vzniklé škody částečně přispěl.

15 15 Kapitola 3. PRACOVNÍ PRÁVO EVROPSKÉ UNIE A ODPOVĚDNOST ZAMĚSTNANCE ZA ŠKODU V první etapě existence Evropského Společenství stály otázky pracovního práva v rámci komunitárního práva stranou. Politika a legislativní činnost Evropského Společenství se zaměřovaly převážně na činnost v oblasti ekonomické a na vytvoření společného trhu. Proces harmonizace právních předpisů členských zemí Evropského Společenství se začal rozvíjet od druhé poloviny sedmdesátých let 20. století, od roku 1975 se potom součástí komunitárního práva staly normy práva pracovního ve formě směrnic o sbližování právních úprav členských států v této oblasti. Důležitým momentem v sociální oblasti a tedy i v otázkách pracovního práva se stalo přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1986, který stanovil termín vzniku jednotného vnitřního trhu bez hranic v rámci celého Evropského Společenství. Souběžně s tím byly doplněny předpisy základních smluv Evropského Společenství o ustanovení týkající se pracovního práva, a to především o otázky pracovních podmínek, pracovní doby a ochraně pracovníků v souvislosti s pracovním poměrem na dobu určitou. V prosinci roku 1989 stávající členské státy s výjimkou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska podepsaly Chartu Společenství o základních sociálních právech zaměstnanců Sociální chartu Evropského Společenství; tato charta obsahuje závazek členských států upravit národní zákonodárství podle přijatých komunitárních norem v sociální oblasti. K uvedenému je však nutno dodat, že v případě Sociální charty Evropského Společenství se jedná pouze o deklaraci, bez přímé právní závaznosti. Dalším výrazným momentem, který znamenal rozvoj a prohloubení vzájemné spolupráce členských zemí Evropského Společenství, bylo přijetí Smlouvy o Evropské unii, neboli Maastrichtské smlouvy. Maastrichtská smlouva byla podepsána v únoru roku 1992, v platnost vstoupila dnem 1. ledna Součástí této smlouvy je i Protokol o sociální politice, který vytyčil další oblasti harmonizace národních právních řádů členských států v rámci sociální politiky a pracovního práva. Protokol kladl důraz zejména na úpravu rodičovské dovolené, ochranu práce vykonávanou na dobu určitou a otázku kolektivního vyjednávání. Spolupráce v sociálních otázkách byla ještě více prohloubena Amsterodamskou smlouvou z roku 1997, která se v sociální oblasti zaměřila na zaměstnanost, otázku diskriminace a boj proti ní, rovné příležitosti mužů a žen a znovu připomenula nutnost vzájemného dialogu sociálních partnerů.

16 16 Rok 2000 potom znamenal další posun vzájemné spolupráce. V prosinci tohoto roku byla totiž všemi členskými státy přijata tzv. Evropská sociální agenda, která určila zaměření budoucí sociální politiky. Agenda si dala za cíl zajistit modernizaci a prohloubení Evropského sociálního modelu a zdůraznit zvyšování kvality ve všech oblastech sociální politiky. Kvalita odborné přípravy, kvalita práce, kvalita vztahů sociálních partnerů a kvalita sociální politiky jako celku, to vše jsou faktory zásadní důležitosti, má-li Evropská unie dosáhnout cílů, které si stanovila, pokud jde o konkurenceschopnost a plnou zaměstnanost. 11 Dle tohoto dokumentu je nutné zaměřit se především na zkvalitnění a zvýšení počtu pracovních míst, předvídání změn v pracovním prostředí, boj proti chudobě s cílem podpořit sociální integraci, modernizaci sociální ochrany, zajištění rovnosti pohlaví a posílení sociálněpolitických aspektů při rozšiřování členské základny Evropské unie. Autor Fuchs potom shrnuje, že pravomoci Evropské unie v oblasti pracovního práva jako práva na ochranu zaměstnanců jsou omezené. Přesto byly dány Evropským Společenstvím významné pracovněprávní impulsy spolu s rozsáhlými důsledky. Právním základem toho bylo ustanovení článku 100 Smlouvy o ES, podle kterého Rada vydává směrnice pro přizpůsobení právních a správních předpisů členských států, které mají přímý vliv na vytváření nebo fungování společného trhu. Účelem právního přizpůsobení je odstranění všech právních norem, které by mohly rušit vytváření nebo fungování společného trhu, a jejich nahrazení novými ustanoveními, jež budou vyhovovat požadavkům trhu. 12 Z uvedeného je patrné, že otázka odpovědnosti zaměstnance za škodu v pracovním právu zůstává zatím z pohledu komunitárního práva stranou. Avšak i z výše zmíněného vývoje komunitárního práva je patrné, že postupně dochází k harmonizaci stále dalších a dalších oblastí (nejen) pracovního práva. Je tedy dost dobře pravděpodobné, že v budoucnu bude alespoň v hrubých rysech upravena i tato otázka, což přispěje k větší právní jistotě nejen zaměstnanců, ale i zaměstnavatelů, kteří se rozhodnou umístit své provozovny do různých členských států Evropské unie. 11 Gregorová, Z., Píchová, I. Základy pracovního práva a sociálního zabezpečení v Evropských společenstvích. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2001, s Fuchs, M. Základy evropského pracovního práva. Právo a zaměstnání, 1998, č. 3, s. 3

17 17 Kapitola 4. PREVENCE V PRACOVNÍM PRÁVU POVINNOST K PŘEDCHÁZENÍ ŠKODÁM Základní povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele v souvislosti s otázkou předcházení škodám a tedy prevencí v pracovním právu najdeme v oddílu prvním hlavy osmé zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, a sice v ustanovení 170 a 171. Autoři Hochman a Kottnauer připomínají, že dodržování zde uvedených povinností je významné jak z hlediska ochrany zdraví zaměstnanců, popřípadě i jiných osob, které jsou na pracovištích zaměstnavatele, tak i z hlediska ochrany majetku zaměstnavatele, zaměstnanců a ostatních občanů, jimž zaměstnavatel poskytuje služby, popřípadě s nímž zaměstnanci při výkonu práce vejdou ve styk. 13 V této kapitole budou podrobněji rozebrána ustanovení 171 zákoníku práce, který vymezuje povinnosti zaměstnance při předcházení škodám, když 170 zákoníku práce potom upravuje v této souvislosti nejen povinnosti, ale i oprávnění zaměstnavatele. Autorka Součková vymezuje v rámci ustanovení 171 dva základní druhy prevenčních povinností: 14 První z nich je povinnost obecné povahy, kdy ještě škoda nehrozí, tato povinnost je orientována na předcházení možným škodám, které by mohly v budoucnu vzniknout a dále k předcházení budoucímu bezdůvodnému obohacení. Tuto povinnost nalezneme ve větě první odstavce prvního a v odstavci třetím zmíněného paragrafu. Dle této autorky navazuje ustanovení 171 odst. 1 zákoníku práce na ustanovení 73 písm. d/ zákoníku práce, které jako jednu ze základních povinností zaměstnanců zakotvuje povinnost řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. K uvedenému je třeba dodat, že dikce 171 odst. 1 zákoníku práce navazuje dále i na ustanovení 74 písm. g/ zákoníku práce, které ukládá vedoucím zaměstnancům povinnost zabezpečovat přijetí včasných a účinných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele. Druhým základním druhem prevenční povinnosti je prevenční povinnost zvláštní. Tu nalezneme v ustanovení 171 odst. 1 věty druhé a v odst. 2 a je to jednak povinnost oznámit hrozící škodu a jednak povinnost zakročit k odvrácení hrozící škody. Tuto zakročovací povinnost má zaměstnanec ale pouze tehdy, pokud se jedná o škodu, která 13 Hochman, J., Kottnnauer, A. Zákoník práce. Komentář a předpisy související. 5. vydání. Praha: Linde Praha, 2005, s Součková, M. a kol. Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 389

18 18 hrozí zaměstnavateli. (Zde tedy vidíme rozdíl oproti prevenční povinnosti všeobecné povahy, kde se nejedná pouze o škodu, která hrozí zaměstnavateli, nýbrž může jít i o škodu hrozící zaměstnanci, jiným zaměstnancům či dokonce třetím osobám, fyzickým i právnickým.) Zakročovací povinnost zaměstnance je omezena dále v tom směru, že pokud by zaměstnanci v zákroku bránila důležitá okolnost nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní zaměstnance nebo osoby sobě blízké, nemusí tak učinit. Pojem osoba blízká v zákoníku práce nikde nenalezneme, proto je v tomto ohledu nutné subsidiárně použít zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kde se v 116 stanoví, že osobou blízkou se rozumí příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby navzájem blízké tehdy, když by újmu, kterou utrpěla některá z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Ustanovení 171 zákoníku práce má spojitost s 175 zákoníku práce, kdy za nesplnění povinnosti oznamovací a zakročovací nese zaměstnanec odpovědnost. O tomto zvláštním typu odpovědnosti zaměstnance bude pojednáno níže. K oznamovací a zakročovací povinnosti zaměstnance se však vztahují i další ustanovení zákoníku práce. Pamatuje na něj v prvé řadě ustanovení 178b odst. 1 zákoníku práce, které vylučuje odpovědnost zaměstnance za škodu, kterou způsobil při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozícího životu či zdraví, ovšem za podmínky, že tento stav zaměstnanec sám úmyslně nevyvolal a pokud si přitom počínal způsobem přiměřeným okolnostem. Pokud zaměstnanec při zákroku proti hrozící škodě zaměstnavateli utrpěl úraz, tento úraz bude hodnocen jako úraz pracovní, což vyplývá z dikce 192 zákoníku práce, zde se jedná o absolutní objektivní odpovědnost zaměstnavatele. Podmínkou zde je, že zaměstnanec tento stav úmyslně nevyvolal. Pokud naopak zaměstnanec při zákroku utrpěl škodu věcnou, na majetku, nese za tuto vzniklou škodu odpovědnost zaměstnavatel, zde opět za podmínky, že nebezpečí úmyslně nevyvolal a že si při zákroku počínal způsobem přiměřeným okolnostem; viz 205 zákoníku práce. Smyslem všech těchto ustanovení je zakotvit tu skutečnost, že rizika, která zaměstnanec při své zakročovací povinnosti podstupuje, nemůžou lpět na bedrech zaměstnance, ale naopak je musí nést zaměstnavatel, v jehož prospěch a k jehož dobru zaměstnanec zákrok provádí.

19 19 Kapitola 5. SKUTKOVÉ PODSTATY ODPOVĚDNOSTI ZAMĚSTNANCE ZA ŠKODU 5.1. Obecná charakteristika skutkových podstat odpovědnosti zaměstnance za škodu Skutkové podstaty odpovědnosti zaměstnance za škodu, tak jak je vymezuje zákoník práce, je možné rozdělit do dvou velkých skupin, a sice obecnou odpovědnost zaměstnance za škodu na jedné straně a zvláštní odpovědnost zaměstnance za škodu na straně druhé. Obecná odpovědnost zaměstnance za škodu je zakotvena v 172 zákoníku práce, ostatní skutkové podstaty jsou potom charakterizovány jako odpovědnost zvláštní. Jedná se o odpovědnost zaměstnance za nesplnění povinností k odvrácení škody dle 175 zákoníku práce, odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat dle 176 zákoníku práce, odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů dle 178 zákoníku práce a odpovědnost za vyrobení zmetku, upravenou v 184 zákoníku práce. Autorka Součková za součást obecné odpovědnosti považuje i odpovědnost za škodu způsobenou vyrobením zmetku, což odůvodňuje tím, že tato se od obecné odpovědnosti podle 172 zákoníku práce liší toliko rozsahem náhrady škody, požadovatelné od zaměstnance. 15 Dle mého názoru je však nutno hovořit o odpovědnosti zaměstnance za vyrobení zmetku jako o odpovědnosti zvláštní. Tyto dva druhy odpovědnosti zaměstnance se totiž navzájem liší nejen rozsahem náhrady škody, ale i tím, že odpovědným za vyrobení zmetku se může stát pouze určitá kategorie zaměstnanců, a sice těch, kteří pracují manuálně, jak bude níže specifikováno. O odpovědnosti zaměstnance dle 176 a 178 zákoníku práce můžeme potom hovořit jako o odpovědnosti zpřísněné, zvýšené, neboť zde se důkazní břemeno obrací ve prospěch zaměstnavatele, kdy se předpokládá (presumuje) zavinění zaměstnance. Zaměstnanec potom musí prokázat, že předmětnou škodu nezpůsobil, aby se odpovědnosti zprostil (exkulpoval). V ostatních případech je povinen zaměstnancovo zavinění prokazovat zaměstnavatel, jak vyplývá i z ustanovení 172 odst. 3 zákoníku práce. V souvislosti se vztahem obecné a zvláštní odpovědnosti zaměstnance za škodu nutno dodat, že zde platí vazba lex generalis (obecná odpovědnost) a lex specialis (odpovědnost zvláštní). 15 Součková, M. a kol. Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 398

20 Obecná odpovědnost zaměstnance za škodu Úprava obecné odpovědnosti za škodu, tak jak je uvedena v 172 odst. 1 zákoníku práce, plně odpovídá skutkové podstatě odpovědnosti za škodu vymezené v Kapitole 2. Hlavním předpokladem vzniku tohoto druhu odpovědnosti pak bude vznik škody na straně zaměstnavatele, porušení právních povinností zaměstnancem, příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením právních povinností a zavinění zaměstnance. Dle ustanovení 172 odst. 1 zákoníku práce tedy zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Tato úprava se použije tehdy, pokud daný případ odpovědnosti zaměstnance nelze subsumovat pod některou ze skutkových podstat odpovědnosti zvláštní. Co se rozumí pojmem plnění pracovních úkolů a přímá souvislost s nimi, vymezuje, jak již bylo výše uvedeno, 25 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. Přitom není rozhodné, zda zaměstnanec vykonává práci ve stanovené pracovní době či pracuje přesčas. Autor Jouza k tomu dodává, že jestliže zaměstnanec sleduje, byť i u zaměstnavatele a v pracovní době své soukromé zájmy, neplní pracovní úkoly a není tedy důvod, aby se mu dostalo výhod pracovněprávní úpravy. 16 Dle stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. listopadu 1970, sp.zn. Cpj 87/70 potom z mezí plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním nevybočuje taková činnost pracovníka, která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů. Uvedená kriteria nemají ovšem stejný význam; rozhodující je věcný (vnitřní účelový) vztah, tj. vztah činnosti, jíž byla způsobena škoda, k pracovním úkolům. V podstatě jde o to, zda při činnosti, jíž byla způsobena škoda, sledoval pracovník z objektivního i subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů. 17 Odst zákoníku práce upravuje možnost omezení odpovědnosti zaměstnance za situace, že škoda byla způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele. Odpovědnost zaměstnance se tedy poměrně omezí, pokud zaměstnavatel např. nevytvořil příznivé pracovní podmínky pro zaměstnance, neprovedl předepsané kontroly či školení. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2003, sp.zn. 21 Cdo 2172/2002 k povinnostem zaměstnavatele náleží nepochybně rovněž povinnost zakotvená v ustanovení 170 odst. 2 zákoníku práce, soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám. Jde o součást systému prevenčních povinností, který je způsobilý co nejvíce omezit a snížit riziko vzniku 16 Jouza. L. Jak řešit škodu, kterou způsobí zaměstnanec zaměstnavateli. Práce a mzda, 2001, č. 5, s.8 17 Součková, M. a kol. Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 394

21 21 škod. Úmyslný škůdce se jistě nemůže zprostit odpovědnosti za škodu poukazem na nedbalostní porušení prevenční povinnosti zaměstnavatelem tím, že nepřijal opatření, která by vznik škody zcela vyloučila, neboť takovou povinnost zaměstnavateli 170 odst. 2 zákoníku práce neukládá. Vytvoří-li však zaměstnavatel svou nečinností prokazatelně takovou situaci, která zaměstnanci umožní nikoli ojediněle, nýbrž soustavně a po delší dobu působit zaměstnavateli škodu úmyslným jednáním v rozporu s povinností řádně hospodařit s prostředky jemu svěřenými, jedná se o porušení prevenční povinnosti zaměstnavatele soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám. Protože za uvedených okolností může být škoda zčásti způsobena také zaměstnavatelem (byť z nedbalosti), je třeba i v těchto případech individuálně vzhledem k okolnostem daného případu posoudit poměr odpovědnosti zaměstnance a zaměstnavatele tak, aby forma a stupeň jejich zavinění našly ve stanoveném rozsahu odpovědnosti své přiměřené vyjádření. Závěrem je ještě vhodné uvést rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp.zn. 21 Cdo 1852/2003, kde je vymezeno, že jestliže v důsledku zaviněného porušení povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu zaměstnancem začala zaměstnavateli vznikat škoda, okolnost, že pracovní poměr zaměstnance skončil, sama o sobě neznamená, že by věc neměla být nadále posuzována podle ustanovení obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu.

22 Odpovědnost za nesplnění povinností k odvrácení škody Jak již bylo výše zmíněno, tento typ zvláštní odpovědnosti zaměstnance za škodu úzce souvisí s ustanovením 171 zákoníku práce, který vymezuje povinnosti zaměstnance k předcházení škodám, a sice povinnost oznamovací a povinnost zakročovací. Odpovědnost zaměstnance za nesplnění povinností k odvrácení škody upravuje 175 zákoníku práce, který stanoví, že na zaměstnanci, který vědomě ani neupozornil vedoucího zaměstnance na hrozící škodu ani nezakročil proti hrozící škodě, ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, může zaměstnavatel požadovat, aby přispěl k úhradě škody v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možno uhradit jinak. Přitom se přihlédne zejména k tomu, co bránilo splnění povinnosti a jaký je společenský význam škody, jakož i k osobním a majetkovým poměrům zaměstnance, který povinnost nesplnil. Je tedy nutné, aby zaměstnavateli vznikla škoda, aby zaměstnanec porušil svou prevenční či zakročovací povinnost, mezi vznikem škody a porušením takto zaměstnanci uložené povinnosti musí existovat příčinná souvislost, dále zde musí být prokázána alespoň vědomá nedbalost zaměstnance a dále zde musí být skutečnost, že škodu nelze uhradit jiným způsobem. Autoři Bičovský a Holub připomínají, že záleží ovšem na posouzení zaměstnance, zda podle svého vzdělání, inteligence, zkušeností a kvalifikace vůbec mohl se zřetelem k okolnostem rozpoznat, že hrozí nebezpečí zmíněné škody, jak je akutní, a na okolnostech pak záleží, zda byla objektivní možnost oznámení provést. 18 V tomto ustanovení jsou zakotveny dva významné momenty, které charakterizují tento druh odpovědnosti zaměstnance. V prvé řadě je to skutečnost, že zaměstnanec bude k úhradě škody povolán, pokud tuto škodu nebude možné uhradit jiným způsobem. K tomu autorka Součková uvádí, že nejde o primární odpovědnost zaměstnance za škodu vzniklou zaměstnavateli, ale o podpůrnou odpovědnost v případech, kdy nelze dosáhnout náhrady škody od přímého škůdce, protože není znám nebo nelze obdržet náhradu škody od přímého škůdce v plném rozsahu. 19 Primární odpovědnost k náhradě škody má tedy škůdce, jak ostatně vyplývá ze samotného pojetí odpovědnosti za škodu. Dalším důležitým momentem je potom fakt, že zaměstnavatel může na odpovědném zaměstnanci požadovat, aby k úhradě škody přispěl. Z uvedeného vyplývá, že odpovědný zaměstnanec nemá povinnost nahradit škodu v plném rozsahu, jde pouze o 18 Bičovský, j., Holub, M. Náhrada škody podle občanského, obchodního, pracovního a správního práva. Praha: Linde Praha, 1995, s Součková, M. a kol. Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 397

23 23 přispění k její úhradě. Nejde tedy o přesun odpovědnosti, jak vyplývá i z důvodové zprávy k zákoníku práce. 20 Záleží pouze na zaměstnavateli, jestli bude od takto odpovědného zaměstnance přispění k úhradě škody požadovat. Pokud bude zaměstnavatel na takto odpovědném zaměstnanci chtít požadovat příspěvek k úhradě vzniklé škody, musí prokázat, že odpovědný zaměstnanec věděl, že předmětná škoda může vzniknout, spoléhal ale, že se tak nestane. Zaměstnavatel tedy prokazuje vědomou nedbalost odpovědnému zaměstnanci. Jak autoři Bičovský a Holub správně uvádějí, je nutné také dále dokázat, že odpovědný zaměstnanec měl vůbec možnost zakročit. 21 Další, co bude muset zaměstnavatel prokázat, je to, že pokud by odpovědný zaměstnanec svou povinnost k odvrácení škody splnil, bylo by tím zabráněno bezprostřednímu vzniku škody. Mám za to, že prokazování zmíněných skutečností může být pro zaměstnavatele velmi nesnadné a zaměstnavatel se tak dle mého názoru velmi často bude dostávat do důkazní nouze. 20 Hochman, J., Kottnnauer, A. Zákoník práce. Komentář a předpisy související. 5. vydání. Praha: Linde Praha, 2005, s Bičovský, j., Holub, M. Náhrada škody podle občanského, obchodního, pracovního a správního práva. Praha: Linde Praha, 1995, s. 346

24 Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat Odpovědnost zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, je upravena v 176 zákoníku práce. Ve větě 1. odstavce prvého tohoto paragrafu je stanoveno, že převzal-li na základě dohody o hmotné odpovědnosti zaměstnanec odpovědnost za svěřené hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které je povinen vyúčtovat, odpovídá za vzniklý schodek. Zaměstnavateli tedy v prvé řadě musí vzniknout škoda ve formě schodku na svěřených hodnotách, musí zde existovat platná dohoda o hmotné odpovědnosti mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a v neposlední řadě zavinění zaměstnance, které je presumováno Dohoda o hmotné odpovědnosti Náležitosti dohody o hmotné odpovědnosti a její sjednávání Styčným bodem toho druhu odpovědnosti zaměstnance za škodu je tzv. dohoda o hmotné odpovědnosti, která existuje mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Pokud by totiž existence dohody o hmotné odpovědnosti nebyla prokázána, odpovědnost za schodek by zaměstnavatel zaměstnanci mohl prokazovat pouze podle podmínek obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu v rámci ustanovení 172 zákoníku práce. Smyslem této dohody je ochránit majetek zaměstnavatele, a to v případech, kdy výkon určité práce nebo funkce je natolik samostatný, že zaměstnavatel nemůže soustavně a pravidelně kontrolovat plnění pracovních úkolů a zajišťovat ochranu svěřeného majetku. 22 V prvé řadě je nutno konstatovat, že pro dohodu o hmotné odpovědnosti samozřejmě platí ustanovení 244 a 245 zákoníku práce, která upravují obecné podmínky sjednávání smluv (dohod) podle pracovněprávních předpisů. Výjimku tvoří otázka odstoupení od dohody o hmotné odpovědnosti ze strany zaměstnance, která, jak bude dále podrobněji vymezeno, je upravena odlišně. Nutným předpokladem pro to, aby dohoda o hmotné odpovědnosti mohla být uzavřena, je existence pracovněprávního vztahu. Ve většině případů se bude jednat o klasický pracovní poměr, dohodu o hmotné odpovědnosti je možné sjednat ale i na základě dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce, tedy dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, jak výslovně vyplývá z 234 odst. 1 zákoníku práce. 22 Galvas, M., Píchová, I. Smlouvy v pracovním právu aneb O různých ujednáních mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2001, s. 113

25 25 Dohodu o hmotné odpovědnosti je možné uzavřít pouze se zaměstnancem, který dovršil hranici 18 let věku, což vyplývá z 11 odst. 3 zákoníku práce. Aby byla dohoda o hmotné odpovědnosti platná, může ji zaměstnavatel uzavřít se zaměstnancem tedy nejdříve v den jeho osmnáctých narozenin. Pokud jde o formu dohody o hmotné odpovědnosti, dohoda může být samostatný dokument, může být ale i součástí pracovní smlouvy, dohody o pracovní činnosti či dohody o provedení práce. Praktičtějším řešením se však jeví uzavření dohody o hmotné odpovědnosti samostatně. Dohodu o hmotné odpovědnosti může zaměstnanec se zaměstnavatelem uzavřít při vzniku pracovněprávního vztahu, nic ale nebrání tomu uzavřít ji až později, v době trvání pracovněprávního vztahu. Další podmínkou je, že dohoda o hmotné odpovědnosti musí být pod sankcí neplatnosti uzavřena písemně, což je výslovně stanoveno v 176 odst. 2 zákoníku práce. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne , sp.zn. 5 Cz 56/79 náležitostí dohody o hmotné odpovědnosti, k jejíž platnosti je třeba písemné formy, je její podpis. Vlastnoruční podpis této dohody nelze nahradit mechanickými prostředky (například podpisovým razítkem statutárního orgánu zaměstnavatele takzvaným faksimile). Písemná dohoda o hmotné odpovědnosti, která má jen takové razítko, je tedy neplatná. 23 Vzhledem k tomu, že se jedná o dohodu o hmotné odpovědnosti, k jejímu vzniku je nutné, aby došlo ke shodnému projevu vůle obou účastníků pracovněprávního vztahu. Zaměstnavatel tedy nemůže zaměstnance přinutit, aby s ním takovou dohodu uzavřel. Na druhé straně ale může zaměstnavatel uzavření dohody o hmotné odpovědnosti stanovit jako jeden z požadavků na výkon daného druhu práce a poté se přikláním k názoru, že nesplněním takového požadavku by mohl vzniknout ze strany zaměstnavatele výpovědní důvod dle 46 odst. 1 písm. e/ zákoníku práce. 24 Dle 176 odst. 4 zákoníku práce mohou ústřední orgány pracovněprávním předpisem stanovit zásady pro vymezení okruhu prací, pro jejichž výkon je nezbytné uzavření písemné dohody o hmotné odpovědnosti; se zaměstnanci vykonávajícími tyto práce je pak zaměstnavatel povinen tuto dohodu uzavřít. V návaznosti na 272 odst. 1, odst. 2 zákoníku práce se takovýmto předpisem rozumí obecně závazný právní předpis vydaný ústředním orgánem státní správy. V současné době však takový pracovněprávní předpis neexistuje a proto je na každém konkrétním zaměstnavateli, aby stanovil, pro který 23 Hochman, J. Pracovní právo v soudní praxi. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 1994, s viz např. Hrouzková, V. Zaměstnavatelé a zaměstnanci, praktické odpovědi na otázky z pracovního práva. Praha: Linde Praha, 2003, s. 54 nebo Bognárová, V. K některým otázkám dohod o hmotné odpovědnosti. Právo a zaměstnání, 1999, č. 3-4, s. 8

26 26 okruh prací bude se svými zaměstnanci dohodu o hmotné odpovědnosti uzavírat. Autor Jakubka k tomu uvádí, že zaměstnavatel provádí takové vymezení pracovních činností zpravidla v pracovním řádu, v organizačním řádu či v jiné směrnici společnosti. 25 Dle mého názoru existence takového obecně závazného pracovněprávního předpisu není nutná, neboť je to zaměstnavatel, kdo je dohodou o hmotné odpovědnosti chráněn a kdo má tedy zájem na sjednání takové dohody. Je tedy věcí každého zaměstnavatele, aby svůj majetek ochraňoval co nejlépe a nejúčelněji a proto by si měl on sám rozhodnout, pro který okruh prací bude se svými zaměstnanci dohodu o hmotné odpovědnosti uzavírat. Všechny dohody o hmotné odpovědnosti musí obsahovat ujednání o tom, že zaměstnanec přejímá na základě této dohody odpovědnost za hodnoty, které mu budou svěřeny k vyúčtování, a že se zavazuje tyto hodnoty zaměstnavateli řádně vyúčtovat. 26 Předmět dohody o hmotné odpovědnosti, svěřené hodnoty, je příkladmo vymezen v odst zákoníku práce. Může se tedy jednat o hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat. Dále to mohou být například návratné obaly, zásoby materiálu, bloky na pohonné hmoty, stravenky, poštovní známky, vstupenky a podobně. Nutné ovšem je, aby daný předmět měl dva následující charakteristické znaky: Tyto hodnoty musejí být zaměstnanci svěřeny (sám s nimi nakládá) a musejí být určeny k oběhu nebo spotřebování (zaměstnanec je vyúčtovává). 27 Předmětem dohody o hmotné odpovědnosti pak mohou být i věci, které jsou zaměstnanci svěřeny a které tento zaměstnanec propůjčuje dalším osobám. Typicky se potom bude jednat například o ručníky v hotelích či nádobí a sklo v restauracích. V takovém případě však lze k uzavírání dohod přistoupit jen tehdy, jsou-li vytvořeny všechny předpoklady k tomu, aby zaměstnanec mohl o ně bez rizika pečovat, zejména aby mohl kontrolovat jejich převzetí a vrácení jinými osobami. 28 Podle soudního rozhodnutí pod značkou R 12/76 Okolnosť, že organizácia nevytvorila hmotne zodpovedným pracovníkom riadne pracovné podmienky, považujú súdy za dôvod úplného alebo čiastočného zbavenia zodpovednosti pracovníka v zmysle ustanovenia 176 odst. 3 Zák. práce. 29 Podle nepublikovaného judikátu Nejvyššího soudu ČSR č. 6 Cz 14/88 Hmotně odpovědný pracovník nemusí mít svěřené hodnoty stále u sebe a pod bezprostřední 25 Jakubka, J. Zákoník práce chyby a problémy. Praha: Grada Publishing, 2000, s Galvas, M., Píchová, I. Smlouvy v pracovním právu aneb O různých ujednáních mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2001, s Jouza, L. Škoda způsobená zaměstnancem. Právní rádce, 2002, č. 5, s Hochman, J., Kottnnauer, A. Zákoník práce. Komentář a předpisy související. 5. vydání. Praha: Linde Praha, 2005, s Součková, M. a kol. Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 401