Posmrtný život José Guadalupe Posady

Posmrtný život José Guadalupe Posady Muralisté znovu objevují mexického lidového grafika Petra Kaboňová Cílem této práce je objasnit skutečnost, jak se z anonymního lidového kreslíře stal posmrtně světově uznávaný grafik José Guadalupe Posada. José Guadalupe Posada zemřel v roce 1913 téměř neznámý, alespoň co se jeho jména týče, jeho díla naopak žila dále. Muralisté se po více než sedmi letech od jeho úmrtí rozhodli tohoto umělce oživit. V naší studii budeme sledovat, co je k jejich činu vedlo a proč jejich volba padla právě na tohoto grafika. Dříve než vysvětlíme důvod, proč si muralisté vybrali kreslíře José Guadalupe Posadu jako svého předchůdce, umělce, jenž by důstojně reprezentoval národní lidové umění, za jehož hlavní představitele se považovali sami muralisté, připomeňme si na úvod zásadní události, které určily vývoj situace porevolučního Mexika. Atmosféra v zemi dvacátých let minulého století by se dala nazvat podle spisu archeologa Manuela Gamia Forjando Patria neboli kovat, vytvářet vlast. Jedná se o text vydaný již v roce 1916, který do jisté míry pojednává o formování mestického národa, nezapomíná přitom na nezbytnost vzdělání a intelektuálního rozvoje a dále rozvádí i myšlenky politické, náboženské či týkající se 385

Petra Kaboňová umění. 1 Ve zmíněném období se nejčastěji diskutuje otázka, jakou cestou se má nové Mexiko ubírat, aby alespoň v určitém směru následovalo odkaz revoluce. Představitelé státu z řad politiků, intelektuálů, umělců se shodují na klíčovém bodu vytvoření porevoluční mexické národní identity. Tehdejšímu ministru školství José Vasconcelosovi je svěřena jedna z nejzodpovědnějších funkcí v nově se utvářejícím státě, a tou je příprava národního vzdělávacího programu v souladu s oficiální politikou. Stále se však řeší způsob, jak celý národ, včetně většiny jeho negramotných obyvatel, co nejefektivněji vzdělat dle představ státu. Zpočátku se organizují pojízdné školy, kulturní mise a tisknou se knihy (Kašpar 1999, 238). José Vasconcelos spatřuje budoucí rozvoj Mexika také v šíření a podpoře umění, přistupuje se tedy k masovému uměleckému ztvárňování ideálů, čímž je v podstatě položen základ nástěnné malby. Jak se nakonec ukáže, nápad spojit propagaci vzdělání s uměním přinese Mexiku vznik nejcharakterističtějšího uměleckého směru moderního umění, muralismu. Mexičtí výtvarníci se pouštějí do práce. Výzdoba budovy Národní přípravné školy (La Escuela Nacional Preparatoria) jim poslouží k experimentování s technikou, barvami i prostorem. Později se mnozí tehdejší umělci soustředí kolem Syndikátu technických dělníků, malířů a sochařů založeného v roce 1922, aby v následně vydaném manifestu prezentovali svou koncepci nového umění. Jejich cílem není jen formální stránka umění, ale kladou důraz především na politický a didaktický význam své tvorby určené lidu. 3 1 Viz <http://www.indiana.edu/~wanthro/theory_pages/gamio.htm>. 2 Muralismus je umělecký směr, který vznikl v Mexiku na počátku 20. let minulého století. Malíři vytvářeli monumentální nástěnné malby, jimiž zdobili interiéry i exteriéry veřejných budov. Hlavními představiteli muralismu jsou tzv. tres grandes tři velikáni, Diego Rivera, David Alfaro Siqueiros a José Clemente Orozco. Název směru je odvozen od španělského slova mural, které lze přeložit jako zeď, stěna. 3 V textu používáme českého výrazu lid, jenž odpovídá španělskému pueblo; slova lid se v českém prostředí používalo v podobných konotacích jako výrazu pueblo v porevolučním Mexiku. 386

Posmrtný život José Guadalupe Posady Vize murálního umění Je třeba si uvědomit, že Mexiko bylo kromě Ruska jedinou zemí, ve které se vytvořený stát a strana prezentovaly jako přímí pokračovatelé revoluce. Právě v tomto duchu koncipovali muralisté svá díla. Jejich pojetí umění se vyznačovalo reakcí na přímé politické dění a odmítalo tendence tzv. lartpourlartismu, neboli umění pro umění. Lze tvrdit, že bylo jeho opakem. Byli rozhodnuti líčit skutečnost a předávat poselství výchovná či morální zcela poplatná ideologickým požadavkům. V procesu vytváření identity pak poukazovali na klíčové momenty v dějinách své země. Umělci se politikou nenechávali jen ovlivňovat, nýbrž se sami do jejích služeb dávali, z čehož vyplýval jejich úkol udržovat odkaz revoluce stále živý. Z velmi úzké spolupráce státu a představitelů muralismu se vyvinulo oficiální umění s vlastní formou politické estetiky. Podařilo se mu dokonce zastínit jiné umění ulice, jímž byl tisk (myšleno především letáky; jednalo se o listy s textem doprovázené obrázky linoryty či dřevoryty), který tvořil nepostradatelnou součást veřejného života především v letech 1910 až 1920 (Adès Mc Clean 2009, 7). Nejrozšířenější témata, která se na muralech objevovala, byly indigenní motivy z dávné minulosti, z období nedávného to byl zejména boj chudých vesničanů a indiánů proti zámožným majitelům půdy a boj proti mocnářům, v rámci své koncepce se muralisté věnovali i současnému dění a zobrazovali život pracujícího lidu na venkově i ve městě, odmítali třídní rozdíly, hlásali víru v pokrok v podobě strojů, jež usnadní práci dělníkům. Představitelé muralistického hnutí věřili, že prostřednictvím své produkce dokážou změnit jak domácí společnost v socialistickou, tak do budoucna snad i celý svět. (Připomeňme, že dva z tres grandes, Diego Rivera a David Alfaro Siqueiros, byli přesvědčenými komunisty.) V mexickém umění se až do nástupu nové porevoluční doby, která s sebou přinesla mnoho změn, stavělo především na evropských estetických tradicích. Ovšem po revoluci se zraky místních umělců upínají do vlastní země. Diskutuje se o myšlence, jak má být mexický národ obyvatelům prezentován. Debat se účastní zastánci různých teorií. Někteří hodlají hledat národní identitu v dávné minulosti u domorodých Mexičanů, to byl případ Siqueirose, jiní, pokrokoví umělci, naopak prosazují názor neupínat se na minulost a následovat aktuální umělecké směry, to byli tzv. estridentistas, nebo další chtějí hledat umění v samotném lidu, tento názor sdílel Orozco. Není třeba tvořit umění pro lid. 387

Petra Kaboňová Lidé si jej tvoří sami. (Adès Mc Clean 2009, 12, překl. autorka). Napětí mezi touhou po moderní perspektivě a zároveň vírou v potřebu vrátit či oživit minulost nakonec vrcholí shodou na výtvarném jazyku, jenž bude promlouvat k lidovým masám, bude vycházet z místních lidových tradic a nebude kopírovat zahraniční vlivy. Posada očima muralistů Jak jsme již poznamenali, hlavní znaky murálního umění spočívaly ve snaze být co nejblíže lidu působit jako lidové umění a být národně čisté čili bez cizích vlivů. V tomto smyslu se proto muralisté pustili do hledání tradic v umění domorodém i předrevolučním. Muralisté postrádali pojítko mezi svým uměním a uměním v období od vyhlášení nezávislosti po mexickou revoluci. Rozhodli se jej tedy dohledat. V jejich bádání se jim jako reprezentant mexického lidového předrevolučního období zjevila postava, dnes zejména díky nim světoznámě proslulého mexického grafika, José Guadalupe Posady. Tato dosud veřejnosti neznámá figura ve skutečnosti posloužila tvůrcům tradice, tedy muralistům, aby se sami mohli zařadit v rámci umění, jež provozovali, mezi šiřitele lidového umění. Výrazem veřejnosti neznámá figura chceme říci neznámá jménem. Posada byl naopak velice dobře znám, ale pouze svou tvorbou. On byl pravým lidovým umělcem, do té doby anonymním, jehož si muralisté dodatečně zvolili za svého předchůdce; umělcem, o němž mohli veřejně prohlásit, že stejně jako on konají podobné dílo. Posada měl fungovat jako odkaz na existující tradici, na niž muralisté navazují. Lidový kreslíř, jak jej prezentovali, splňoval veškeré představy muralistů o národním umění. Jeho obraz dotvářeli podle svých potřeb. Dle jejich výkladu byl Posada naprosto autentický, využíval výhradně mexických událostí a mexických podnětů, ne jako většina tehdejších umělců v zemi, kteří následovali evropské tendence (Spurný 1973, 53). Další skutečností bylo, že Posada tvořil pro široké publikum. V dílně ve vydavatelství Vanegase Arroya vyráběl titulní listy a ilustrace pro lidové masy, podobně jako nyní muralisté malovali pod širým nebem. Dalším úsilím muralistů bylo vykreslit Posadu jako revolučního umělce. 388

Posmrtný život José Guadalupe Posady V procesu vytváření zpětné tradice a jako důkaz její věrohodnosti uspořádali muralisté v roce 1922 u příležitosti oslavy lidového umění výstavu nazvanou Las artes populares en México, organizovanou Dr. Atlem. V katalogu nechyběly kapitoly o textilním umění, keramice, ale i nábytku, architektuře a hudbě (Dr. Atl 1922, 364, in Adès Mc Clean 2009, 15). Obsahoval i část věnující se literatuře, poezii a grafice. V ní se pořadatelé zaměřili na tzv. corridos, což byly letáky, na nichž byl psaný text doprovázen grafikou. Některé z nich, vzhledem k roku vydání katalogu, velmi nedávné, z roku 1921, byly dedikovány Zapatovi, Pancho Villovi i ostatním hrdinům revoluce. Zvláštní oddíl s více grafikami byl vyhrazen dvěma vydavatelstvím: vydavatelství Guerrera a z větší části vydavatelství Vanegase Arroya. Zde se objevilo i Posadovo jméno. Třebaže jen hrstka z uváděných grafik jím byla viditelně podepsána, byl v tomto oddíle jediným jmenovaným umělcem (Adès Mc Clean 2009, 15). Osm let po uspořádání expozice byl Posada poctěn monografií, k níž napsal úvod sám Diego Rivera. V něm popisuje negativní i pozitivní tendence mexického umění. Na jedné straně jej vidí jako napodobující, koloniální, na straně druhé jako díla lidu neboli lidové umění, jehož největším umělcem je, podle autorových slov, vynikající rytec José Guadalupe Posada. Přirovnává jej dokonce ke Goyovi či Callotovi (Adès Mc Clean 2009, 15). Navíc se Rivera obratně pokouší propojit městského karikaturistu s předkolumbovským uměním tím, že sice připouští, že jeho práce jsou neobyčejně dynamické, ale i tak si uchovávají úžasnou rovnováhu šerosvitu s ohledem na dimenzi rytiny. V rovnováze tkvěla nejvyšší kvalita klasického mexického umění, tedy z období před conquistou. Nejpůsobivější je Riverova snaha obhájit muralisty před neslučitelnými požadavky lidového umění na anonymitu autora. Muralisté totiž začali z opačného konce. Nejprve z lidového umělce vytvořili známého grafika José Guadalupe Posadu. V případě muralistů byla ovšem prezentace lidového umělce jeho jménem nevyhnutelným krokem. Pro svá tvrzení, že jsou pokračovateli lidového umění, nezbytně potřebovali hmotný důkaz. Následující citát nechť poslouží jako doklad toho, jak se Rivera pokouší vrátit Posadu zpět mezi bezejmenné umělce, čímž by byla zpečetěna jeho lidovost. Kdo postaví Posadovi pomník? Ti, kdo Dr. Atl, vlastním jménem Gerardo Murillo, byl nadšený a neúnavný kritik, žurnalista, spisovatel, básník, vulkanolog, mecenáš a především zanícený neoimpresionista (Kašpar 1999, 280). 389

Petra Kaboňová jednoho dne vykonají opravdovou revoluci mexičtí dělníci a venkované. Posa da byl tak ohromný, že možná jednoho dne jeho jméno zapomeneme. Je tak spjat s lidovou duší Mexika, že jednou možná jeho identita docela zmizí. (Adès Mc Clean 2009, 15, překl. autorka) Již tehdy se ale vyskytli jedinci, jimž nebylo lhostejné, že mnoho děl bylo nesprávně přisuzováno Posadovi, a tím upadla v zapomnění jména jejich autorů. Mezi těmito kritiky byl na prvním místě Jean Charlot. Navzdory jeho ohromnému úsilí jsou dodnes mnohé z grafik stále mylně identifikovány. Mezi oběťmi Posadovy posmrtné slávy je i Manuel Manilla (Adès Mc Clean 2009, 15). Jistě bez povšimnutí nemůže zůstat ani fakt, že umělci v čele s tres grandes si vzpomněli na svého kolegu, na kterého vlastně navazovali, až více než sedm let po jeho smrti. Pro jejich počínání by se ale našlo vysvětlení. Arroyovo vydavatelství nadále využívalo tiskových matric po zesnulém umělci, čímž jej de facto činilo nesmrtelným (Adès Mc Clean 2009, 15). Zpětně se tedy dá usuzovat, že Posada byl právem považován za lidového umělce, jehož tvorba byla velmi oblíbená. Posada historický Rozhodneme-li se zrekonstruovat Posadův život, zjistíme, že vystopovat především prameny, z jakých při své tvorbě čerpal, či jeho politický postoj není zcela snadné. Mnoho biografických informací je totiž postaveno na přejatých stereotypech, které původně sepsali a šířili sami muralisté. Jednalo se především o vzpomínky Diega Rivery 5 a autobiografii José Clemente Orozka. V tomto směru zažíváme i dnes pocit, jako by k nám muralisté skrze jiné autory stále promlouvali. Nejinak je tomu u dvou českých publikací z per autorů Norberta Frýda a Jana Spurného. S ohledem na roky vydání není náhodou, že oba spisovatelé přejímají obraz revolučního hrdiny, tak jak Posadu líčili muralisté, V malířství a v psaní rád přetvářel pozemskou realitu jak objektivních, tak subjektivních zkušeností Věděl, že to je hlavní umělcova práce. Jeho díla, obzvláště biografická, by se dala zařadit do literárního žánru magického realismu (Rivera 2007, 55). 390

Posmrtný život José Guadalupe Posady téměř bez výhrad. Jan Spurný se v některých pasážích pokouší alespoň zčásti proti zažité představě argumentovat. I přes zmíněné připomínky jsme se rozhodli, na základě knih Mexická grafika z roku 1955 od Norberta Frýda a José Guadalupe Posada z roku 1973 Jana Spurného, stručně sestavit a vyzdvihnout nejdůležitější okamžiky z kreslířova života. Jak jsme již uvedli, o skutečném životě nadaného grafika se z literatury mnoho nedozvíme. Víme, že se narodil v Aguascalientes v roce 1851 nebo 1852 v početné rodině pekaře. Již jako chlapec pomáhal v hrnčířské dílně svého strýce Manuela Posady a ve věku dvanácti let vypomáhal svému bratrovi ve výuce kreslení. Pokoušel se prý portrétovat školní děti, kopíroval obrázky svatých, hrací karty, lidové tisky a cirkusové plakáty. Později působil v dílně José Trinidada Pedrozy, kde se naučil různým tiskařským technikám. Živil se vytvářením litografií na krabice od doutníků a zápalek, ale zároveň tvořil volné litografie pro časopis El Jicote (Sršeň), kde poprvé vystupuje jako karikaturista. Tehdy měl v dílně možnost seznámit se i s evropskou tvorbou prostřednictvím reprodukcí ilustrací, jež pocházely ze Starého kontinentu. Na počátku sedmdesátých let 19. století se majitel dílny přestěhoval do Leónu a mladého Posadu vzal s sebou. Důvodem bylo pravděpodobně lepší uplatnění v rámci reklamní grafiky, jež nové bydliště s rozvinutým průmyslem slibovalo. Posléze se Posada osamostatnil a vydělával si především v oboru komerční grafiky, tvořil ilustrované reklamy, navštívenky, úřední sdělení a např. i programy býčích zápasů a divadel, ve volných litografiích zpracovával náměty ze současnosti a minulosti města, soustředil se na výjevy každodenního života, na postavy dělníků, studentů, obchodníků a řemeslníků. V roce 1883, poté, co v místní škole otevřeli třídu litografie, se Posada stal učitelem. Kolegové a žáci jej charakterizovali jako neobyčejně skromného člověka, vždy korektně oblečeného, který se kromě učitelské činnosti věnoval i práci ve své dílně. Po téměř dvou desetiletích strávených v Leónu nakonec odjel, zřejmě ze stejných důvodů jako v případě odchodu z Aguascalientes, do hlavního města Mexika. Tam se nejprve uchytil v Pazově vydavatelství a následně si otevřel vlastní dílnu, Taller de grabado (Spurný 1973, 20). Na rozhraní osmdesátých a devadesátých let vstoupil do vydavatelského grafického závodu majitele Antonia Vanegase Arroya, kde např. pracoval po boku Manuela Manilla, mistra dřevorytu. Vedle této dílny pracoval i pro další tiskárny. Jeho kresby a karikatury se objevovaly v různých časopisech. Arroyovo nakladatelství vydávalo levnou populární literaturu všeho druhu: romány, povídky, letáky, tzv. corridos, písně příkladné (tzv. ejemplos), 391

Petra Kaboňová tištěné na barevném novinovém papíře, knížky o magii, smrtky (tzv. calaveras) 6 aj. 7 Zastavme se na okamžik u tří nejtypičtějších a nejpopulárnějších Posadových grafických projevů, kterými jsou corridos, ejemplos a calaveras. 8 Corridos a ejemplos byly tradiční lidovou zábavou. V prvém případě se jednalo o vyobrazení a opěvování hrdinů vlasteneckých válek, banditů, tragických hrdinů umírajících za pravdu. Druhý případ byly moralizující příkladné písně, určené nejširšímu publiku. Víme, že většina obyvatel v té době neuměla číst, ale to jim nebránilo si při jarmarcích či poutích zakoupit jímavé příběhy, jež je lákaly svým ilustračním výkladem. Corridos i ejemplos byly samozřejmě doprovázeny veršovanými texty, které skládali C. S. Suárez, G. Corchado, R. Romero aj., čímž nám mohou připomínat kramářské tisky, jež se těšily velké oblibě v Evropě v 18. století. U nich byl ale na rozdíl od corridos kladen větší důraz na obsah než na vyobrazení. Třetím, v dnešní době zřejmě nejosobitějším Posadovým odkazem jsou již zmíněné calavery. Domníváme se, že o tomto specifickém výtvarném vyjádření bylo napsáno již mnoho, proto jen velmi krátce naznačíme, oč se jednalo. Calavery (do češtiny nepřesně překládáno jako smrtky) vznikly v mexickém kontextu již v 18. století, kdy sloužily jako častý námět satirických tisků. Byly jimi karikovány politické osobnosti i jiní představitelé společenského života. V současnosti bychom Posadovy 6 Calaveras se vyráběly ke dni Día de los muertos, některé se prodávaly v obchodě vydavatelství Vanegase Arroya, jiné šířili po ulicích a po celé zemi prodavači a roznašeči. V dílnách se často mísily calaveras různých umělců, používaly se matrice z předchozích let apod. Odhaduje se, že Posadových je na 1500 (Rivera uvádí 15 000). Posada začal svou profesionální praxi litografiemi a dřevoryty, k hromadné výrobě letáků zvolil rychlejší a levnější techniku tisk z plochy (Adès Mc Clean 2009, 16). Viz obrázek 1. 7 Např. snáře, slabikáře, kuchařky, zpěvníky, modlitební knížky, společenské hry, příběhy svatých, pohádky, kalendáře, divadelní hry, vzory milostných dopisů, hádanky, komentáře k aktuálním událostem, lidové přípitky, proroctví, přísloví (Spurný 1973, 21). 8 Také Národní galerie v Praze vlastní soubor Posadových prací (čítá na stovku grafických listů), které jí darovala mexická vláda v roce 1964, kdy byla uspořádána výstava Posadových děl v Trojském zámku. Tento soubor zahrnuje ukázky téměř všech žánrů pěstovaných Posadou (Štěpánek 1999, 29). 392

Posmrtný život José Guadalupe Posady Obr. 1 José Guadalupe Posada: Smrtka lidového vydavatele (Adès, D. Mc Clean, A. 2009: Revolution on paper, Mexican prints 1910 1960. London: The British Museum Press, 45). Posadův zaměstnavatel, vydavatel Antonio Vanegas Arroyo, byl též poctěn jednou z umělcových smrtek. 393

Petra Kaboňová calavery 9 označili jako fenomén, jenž pronikl do všech vrstev života. Kult smrti se do Mexika dostal se španělskou conquistou. V té době měl posloužit církvi jako prostředek při obracení domorodých obyvatel na víru. To se ovšem nezdařilo a z mocenského nástroje se naopak stal prostředek obrany. Smrtky v Posadově podání byly alegoriemi na tehdejší život v Mexiku. Jejich prostřednictvím umělec kritizoval, někdy až zesměšňoval domácí i zahraniční společensko-politické dění. V jeho tvorbě neexistovalo přímo období, v němž by pracoval výhradně na calaverách, lze pouze usuzovat, že jich začal využívat jako výtvarného nástroje v posledním desetiletí, kdy se prolínaly s jeho další grafickou činností. V závěru svého uměleckého života vytvořil i calavery týkající se představitelů revoluce Emiliana Zapaty a Victoriana Huerty. Viz obrázek 2. Jelikož z jejich výrazu byla patrná kritika lidového hnutí, v případě Huerty mnohem intenzivněji (je třeba mít na paměti, že Posada umírá v roce 1913), vedly se polemiky o Posadově autorství. Jan Spurný ani přes tyto polemiky téměř nepochybuje o atribuci diskutovaných děl, ale jeho odůvodnění vyznívá velmi vyhýbavě. Snad se tu poněkud opomíjejí subjektivní meze umělce, jenž unaven a v poměrně pokročilém věku, po dosažených úspěších liberálních tendencí, představovaných Maderem, stěží mohl pochopit oprávněnost dalších radikálních požadavků revoluce (Spurný 1973, 50) Podobně nesměle se spisovatel vyjadřuje, když logicky argumentuje proti předkládané teorii o pramenech, ze kterých Posada čerpal. Z jeho děl má být, podle výkladu muralistů, patrná inspirace domorodou tvorbou předkoloniálního a koloniálního období, Spurný se však domnívá, že Posada se památkami původních domácích kultur přímo neinspiroval, jakkoli měl snad příležitost seznámit se s některými starými rukopisy (,kodexy ) a zejména s plastikami a uměleckým řemeslem. Objevují-li se v jeho grafice dávné symbolické a alegorické motivy, někdy téměř znakovitá sevřenost skladby, lze tyto výrazové prvky spíše vysvětlit vlivy lidového baroka, v němž se rustikalizovaná slohová řeč soudobého umění (i doznívající renesance) spojovala s motivy mexického lidového umění a s importovanými výtvarnými prostředky evropských, především asi španělských lidových tisků. (Spurný 1973, 23). 9 Za zmínku jistě stojí, že i již zmíněný dřevorytec Manuel Manilla vytvářel calavery. Své první smrtky uveřejnil ještě před Posadovým narozením, 19. 1. 1847 v satirickém časopise El Calavera (Adès Mc Clean 2009, 16). V jeho provedení se ovšem nikdy neproslavily tak jako pozdější calavery Posadovy. 394

Posmrtný život José Guadalupe Posady Obr. 2 José Guadalupe Posada: Smrtka Victoriana Huerty (Spurný, J. 1973: José Guadalupe Posada. Praha: Odeon). Victoriano Huerta se záhy po Posadově smrti stal mexickým prezidentem. Z umělcova ztvárnění tehdejšího vojenského důstojníka je patrný Posadův postoj vůči Huertovým praktikám. Posadovi k inspiraci bohatě posloužilo hlavní město svými pouličními srážkami, soudními přelíčeními, popravami, hospodským prostředím, ale i bojem o holý život. Ve své době nebyla jeho díla považována za umělecká ani nebyla uměleckými kritiky a akademiky uznávána, ale to jim neubralo nic na významu historického svědectví. Posada skutečný Lze říci, že muralisté se ve vytváření Posadovy image nezdráhali určitá fakta zamlčet či poupravit k obrazu svému či k potřebě své. Abychom 395

Petra Kaboňová svá tvrzení podpořili, podívejme se ještě jednou na Posadův styl. Muralisté podtrhovali jeho ryzost a čistotu. Nelze však pochybovat o tom, že Posada během své profesionální dráhy přišel do styku s evropskými rytinami, jak jsme se ostatně dozvěděli z období, které zahrnuje jeho práci v Pedrozově dílně. Pokud bychom zašli ještě dál, nelze opomenout ani skutečnost, že u zrodu dlouholeté tradice mexického grafického umění stáli opět Evropané. Samotní muralisté, dokonce dva z tres grandes, Diego Rivera a David Alfaro Siqueiros, v Evropě studovali. Po návratu do vlasti Diego Rivera vzpomíná: Byl jsem si jistý, že i kdybych žil sto životů, nikdy nebudu schopen vyčerpat takové množství svůdné krásy. (Rivera 2007, 20, překl. autorka). Výtky týkající se cizích vlivů mohli muralisté snadno obrátit ve svůj prospěch. Lehce by argumentovali tvrzením, že veškeré poznatky a zkušenosti, jichž nabyli, mohli využít a přeměnit svým nadáním a tvůrčí invencí pro dobro Mexika, podobně jako Posada. Vykreslit Posadu jako revolučního umělce byla pro muralisty zásadní otázka. Ale jaká byla vlastně politická orientace samotného grafika? Z dostupného materiálu není snadné usuzovat na jeho politický názor. Nebylo však prokázáno, že by se obzvláště zajímal o rolnické problémy či otázky týkající se pozemkových práv indiánů (Adès Mc Clean 2009, 17). Nicméně podobně jako u jiných satirických umělců i terčem jeho zájmu se stávalo pokrytectví, korupce, zneužívání moci apod. Pro svou tvorbu využíval veškerého dění kolem sebe, proto ani jeho známé zobrazení potlačení vzpoury venkovského lidu, jenž protestoval proti znovuzvolení Porfiria Díaze prezidentem, nemusí vypovídat o jeho politickém smýšlení. Srážky tohoto typu byly na ulicích běžně k vidění, proto mohly upoutat i Posadovu pozornost. Podobně portréty Emiliana Zapaty nemusí jasně poukazovat na jeho přívrženectví revoluce. Naopak, jak jsme již v textu naznačili, Posadovy calavery věnované Zapatovi a Huertovi působily spíše antirevolučně. Vraťme se k úvodní otázce, proč si muralisté zvolili právě José Guadalupe Posadu. Proč si nevybrali jako svého předchůdce např. José María Estradu, lidového umělce, samouka, který je jako jeden z mála znám jménem a jehož specializací byly portréty dětí. 10 Stejně se můžeme tá 10 Lidoví umělci v období po vyhlášení nezávislosti malovali zátiší, někdy i obrazy bitev. Někteří dostávali i menší zakázky v podobě tzv. retablos, votivních obrázků, které malovali olejovými barvami na plech a lidé si je zavěšovali kolem 396

Posmrtný život José Guadalupe Posady zat, proč je nezaujali lidoví umělci z období Juáreze, kteří se vyznačovali tzv. skromným uměním, např. realistická zátiší Felixe Parry či krajiny José María Velaska. A proč jejich volba nepadla na jiného z Posadových současníků karikaturistů, jako např. José María Villasana nebo Jesúse Martíneze Carrióna? Je známo, že lidoví malíři zpravidla trpěli úzkým okruhem obecenstva. Malovali především pro střední vrstvy. Z tohoto důvodu bylo zřejmě od počátku nutno hledat v řadách grafických umělců. Již od 18. století se grafiky využívalo k šíření informací mezi lid. Tento způsob byl mnohem dostupnější. Navíc se grafika vyvíjela nezávisle na malbě, a přestože byla určitě ovlivněna evropskou rytinou, nebylo to v takové míře, v jaké se projevoval vliv evropského umění v malířství. Ze zúženého okruhu kandidátů byl výběr Posady zcela opodstatněný; José Guadalupe Posada se ve svém oboru řadil mezi nejlepší. Je třeba uznat, že muralistům se chybějící článek v tradici mexického umění podařilo výtečně dotvořit. Jejich úspěch se mimo jiné odráží i v tom, kolik umělců se nechalo Posadou inspirovat. Jeho ikonografie se rozšířila nejen v grafickém umění, ale také v malbě. Mnozí umělci vzdali svému předchůdci hold svými díly. Za grafiky jmenujme Alfreda Zalce a jeho dřevoryt z roku 1948 nazvaný José Guadalupe Posada a calaveras nebo Leopolda Méndeze a jeho linoryt z roku 1953 Pocta Posadovi. Za muralisty to byl právě Diego Rivera, který na své fresce v jídelně hotelu Prado Nedělní snění v parku Alameda z roku 1947, v duchu svého přesvědčení a přesvědčování, zobrazil uprostřed postavu smrtky, jež symbolicky naznačuje spojení dvou generací. Levou rukou je zavěšena do Rivery, pravou pak do Posady. Vliv muralistů se ostatně projevil i za hranicemi země. V roce 1939 zakladatel surrealismu Andé Breton oslavil mexickou revoluci ve svém časopise Minotaure Posadovou grafikou zobrazující v současnosti nejslavnějšího mexického revolucionáře Emiliana Zapatu, již sám Breton nazval Zapata par Posada (Adès Mc Clean 2009, 13). Francouzský prozaik a básník tak potvrdil snahy muralistů, kteří se pokoušeli dokázat, že Posada byl revoluční umělec. Dnes jsou právě tyto dvě osobnosti, José Guadalupe Posada spolu s Emilianem Zapatou, považovány za ikony mexické revoluce. Viz obrázek 3. oltářů. Zobrazovaly naivně děsivé scény: pády z oken, splašené koně, zemětřesení, povodně, lupičská přepadení a vždy také obrázek světce, který zasáhl zázračným způsobem a zachránil podepsaného dárce (Frýd 1955, 30 32). 397

Petra Kaboňová Obr. 3 José Guadalupe Posada: Emiliano Zapata (Spurný, J. 1973: José Guadalupe Posada. Praha: Odeon). K proslavení tohoto dnes nejznámějšího portrétu mexického revolucionáře přispěl rovněž francouzský spisovatel André Breton, který použil Posadovu grafiku ve svém časopise Minotaure, aby tak vzdal hold mexické revoluci. 398

Posmrtný život José Guadalupe Posady Na závěr lze konstatovat, že muralisté podobně jako političtí představitelé působili v období po mexické revoluci jako propagátoři a tvůrci nové mexické identity. Vzdělávali obyvatelstvo a učili jej národnímu cítění prostřednictvím muralů, jež nesly prvky domorodého umění z období před conquistou i po ní a zároveň prvky umění lidového. V prvním případě muralisté odkazovali na indiánskou tradici, v případě druhém na José Guadalupe Posadu. U tohoto grafika se reprezentanti muralistického hnutí dodatečně snažili prokázat jeho inspiraci uměním původních mexických obyvatel a v neposlední řadě zdůrazňovali Posadovu náklonnost revoluci. Ve svém počínání se nerozpakovali jistá fakta z Posadova života ignorovat či pozměnit. Bibliografie ADÈS, D. MC CLEAN, A. 2009: Revolution on paper, Mexican prints 1910 1960. London: The British Museum Press. FRÝD, N. 1955: Mexická grafika. Praha: SNKLHU. KAŠPAR, O. 1999: Dějiny Mexika. Praha: Lidové noviny. MARTINEZ-RIVERA, M. 2007: Father of Mexican Anthropology. Manuel Gamio (1883 1960). Indiana: Indiana University. Cit. [2010-07-21], <http://www.indiana.edu/~wanthro/theory_pages/gamio.htm>. MEADE, T. A. 2010: A History of Modern Latin America 1800 to the Present. Oxford: Wiley-Blackwell. RIVERA, D. A KOL. 2007: Diego Rivera: Illustrious words 1886 1921. Instituto Nacional de Bellas Artes, Museo Estudio Rivera, Editorial RM. RIVERA, D. A KOL. 2007: Diego Rivera: Illustrious words 1921 1957. Instituto Nacional de Bellas Artes, Museo Estudio Rivera, Editorial RM. SPURNÝ, J. 1973: José Guadalupe Posada. Praha: Odeon. ŠTĚPÁNEK, P. 1999: Příběhy José Guadalupe Posady. Svět literatury. 1999, issue 18, 25 30. Petra Kaboňová (1979) je absolventkou PF JU v Českých Budějovicích, kde vystudovala anglický a španělský jazyk, a dále FF UK v Praze, oboru iberoamerikanistika. V současné době pokračuje v doktorském studiu ve Středisku ibero-amerických studií a vyučuje španělštinu na PřF JU v Českých Budějovicích. 399

Petra Kaboňová José Guadalupe Posada s afterlife: Muralists rediscover the popular Mexican printmaker In our work, we aim to clarify the fact of how an anonymous painter was, after his death, converted into the worldwide recognized printmaker José Guadalupe Posada. This series of historical events bring us to the Muralists, who played a crucial role in this process. These artists considered themselves propagators and followers of the Mexican tradition which was, on the one hand, represented by an the indigenous art from the Pre-Conquest as well as the Colonial periods and, on the other hand, was represented by the figure of José Guadalupe Posada. He was taken by the Muralists as the main representative of the national popular art. José Guadalupe Posada died in 1913 almost forgotten, but his work lived its own life afterwards. The mural artists decided more than seven years after Posada s death to revive him. The study explains why and how they did so and why they chose José Guadalupe Posada instead of other Mexican artists.. Key words: José Guadalupe Posada, muralism, popular art 400