REFORMULACE TICHÉHO KONCEPCE HOLÝCH INDIVIDUÍ

REFORMULACE TICHÉHO KONCEPCE HOLÝCH INDIVIDUÍ Jiří Raclavský Podle jistého náhledu na individua (či jednotliviny) individuum, které ztratí jistou podstatnou (esenciální) vlastnost, přestávat být toutéž věcí (a daří se mu být odlišnou entitou). Tento náhled je sdílen mnoha filosofy a jejich doktrína je zvána esencialismus. Při užívání teoretického rámce s možnými světy se musíme zeptat, zdali je tato doktrína přijatelná, protože když jistá věc je F a pak ztratí tuto F, stále něco přisuzujeme jistě témuž objektu. Takže nositel vlastnosti by měl být pojímán coby konceptuálně odlišen, tj. nikoli směšován, od vlastností, které instanciuje či postrádá (či: může instanciovat, může postrádat). Pojímat ho tedy jako resistentní vůči výměnám vlastností. Idea možných světů předpokládá, že rozmanité vlastnosti jsou distribuovány skrze kolekci individuí. Myslitelné světové alternativy by pak měly sdílet tutéž množinu individuí, tj. nositelů vlastností, která se nemění při přechodu z jedné alternativy do druhé. Svět od světa individua prostě pouze mění vlastnosti, jež instanciují. Následně se zdá, že rozejít se s myšlenkou esencialismu ve prospěch doktríny holých individuí je zcela nezbytné k tomu, aby byla ochráněna původní idea, pro kterou byl vůbec možnosvětový rámec sestaven. Ve variantě této koncepce od Pavla Tichého nemůže být žádná netriviální vlastnost (tj. vlastnost jako být člověk ) instanciována individuem nutně. Na druhou stranu individuum (či jakákoli jiná entita) nemůže postrádat jakoukoli triviální vlastnost (jako třeba vlastnost být se sebou identický ). V této stati nehodlám napadnout kteroukoli standardní formu esencialismu; jednoduše sdílím antiesencialistické názory a argumenty podané již Pavlem Tichým. Spíše chci obhajovat jeho doktrínu holých individuí proti kritice odvolávající se na zjištění Pavla Cmoreje, že existují i částečně esenciální vlastnosti, které jsou netriviální (kontingentní), ale existuje individuum, které je nemůže postrádat. To totiž vyvrací Tichého formulace koncepce holých individuí. Přesto mohou být Tichého původní definice holých individuí modifikovány na vhodnou podobu, což je cílem této statě. Klíčové formulace (a také klasifikace vlastností) budou podány exaktními pojmy, aby bylo zamezeno potencionálním nedorozuměním. Tichého antiesencialismus Intenzionální rámec (vědeckého zkoumání) smí být pojímán jakožto návrh jdoucí za extenzionalistický rámec, jenž byl vystavěn na bázi predikátové logiky. Není tak ale činěno odvržením fundamentálních ontologických principů podkládajících predikátovou logiku. Například dobře známý axióm, který může být vyjádřen jako každá entita je identická se sebou, je akceptován bez jakékoli výjimky. Protože žádná entita bez identity není racionálně uvažovatelná, extenze 1

vlastnosti být sebeidentický je nezávislá na logicky přijatelných okolnostech všem entitám se daří instanciovat tuto vlastnost ve všech možných světech. Tato modální invariabilita vlastnosti, absence kontingentní závislosti na stavech jednotlivých možných světů, je důležitý rys vlastností, které Tichý nazýval triviální (Tichý si tento termín vypůjčil od Alvina Plantingy). Definovat rodinu těchto vlastností a rodinu vlastností k nim komplementárních můžeme následovně (pro formální definice viz přílohu): být triviální vlastnost f (ve w) = df být vlastnost taková, že buďto je v každém možném světě w pravdivé, že extenze f (ve w ) je identická s extenzí f (ve w), anebo v žádném světě w neexistuje třída s identická s extenzí f (ve w) být netriviální vlastnost f = df nebýt triviální vlastnost f K zjištění extenze jakékoli triviální vlastnosti v libovolném možném světě není třeba vyjít ven a zkoumat nahodilý stav toho světa. Stačí si dát jedna a dvě dohromady a pouhou dedukcí ze základních principů určit, která přesně třída je extenzí dané vlastnosti v onom světě. Je zjevné, že netriviální vlastnosti tento pozoruhodný rys nemají. Ale jejich význam tkví v důvodu, proč byl vlastně možnosvětový rámec přijat. Abychom zjistili extenzi netriviální vlastnosti, musíme přezkoušet individua na instanciování oné vlastnosti v daném světě. 1 Musíme tudíž závazně odlišovat vlastnosti triviální a netriviální, které mohou být též pojímány coby vlastnosti neempirické a empirické (či konstantní a kontingentní). Co je individuum? Omezíme se na náhled, že to je v souladu s původním latinským významem slova individuum jednoduchá (tj. nedělitelná) entita, je to tudíž entita v samotném základu naší (komplexní) ontologie. Je to individuální entita v tom smyslu, že je jedinečná, tj. numericky odlišná od jakékoli jiné entity. 2 Termín individuum je často zaměňován s termínem jednotlivina ( particular ). Původním latinským významem je jednotlivina individuální-jednotlivá část, jednotlivá instance. 3 Například Alan, který je aktuálně muž, je individuální instancí druhu (univerzálie, vlastnosti) muž. Být jedinečnou instancí jistého druhu může být pojímáno materialisticky v tom smyslu, že tu jde o určitou reálnou věc, čili že neopouštíme sféru konkrétních věcí. Nicméně existuje ještě jiné pojímání jednotlivin, podle něhož je jednotlivina jedinečná věc k bytí ( thing-to-be ), zvláštní druh entity, jež je zcela odlišná od čehokoli materiálního. V našem technickém pojímání tento druhý koncept bude chápán jakožto individuový úřad. Protože individua a individuové úřady budou striktně 1 Toto neobnáší trvat na tom, že je nezbytné přezkoumat individua na instanciování každé z netriviálních vlastností. Jakmile víme, že Alan je vysoký 180 cm a Bára je vysoká 170 cm, nemusíme provést empirický test k tomu, abychom zjistili, že Alan má vlastnost být vyšší než Bára. Tato skutečnost ale nemění empirický charakter vlastnosti být vyšší než Bára, což je evidentní v případě, kdy aktuální výšky Alana a Báry nejsou známy. Abychom poskytli jistou další pointu, je teoreticky možné snížit počet empirických testů potřebných k plnému popisu stavu daného světa. 2 V našem intenzionálním rámci například nesměšujeme čísla s individui. Samozřejmě, že jakákoli entita, včetně čísel, je individuální, jedinečná. 3 Rozmanití filosofové mají nepochybně rozdílné pojmy jednotliviny. 2

odlišovány, vyhneme se poněkud ambivalentnímu termínu jednotlivina. Nosiče vlastností budeme prostě nazývat individua. Abychom se dozvěděli, zdali věta vyjadřující stav věcí spočívající v Alanově bytí mužem, jmenovitě Alan je muž, je pravdivá (a tudíž vyjadřující skutečný fakt, stav věcí, který platí), musíme vyjít ven do reálného světa a provést na Alanovi test na bytí mužem. Alan nepochybně není mužem dílem nutnosti. Tudíž extenzionalistické tvrzení, podle kterého má být pravdivostní podmínka příslušné věty vyložena ve smyslu pouhého náležení do třídy, je neadekvátní neboť náležení do třídy je zcela nenahodilá záležitost. Intenzionální rámec proto spíše inkorporuje ideu, že tu jsou myslitelné okolnosti, možné světy, v nichž Alan například není muž, ale třeba žena. Pravdivostní podmínky věty Alan je muž jsou ztotožněny s třídou možných světů, v nichž je Alan muž. Prostřednictvím extrapolace: vlastnost není ztotožněna s kteroukoli jednotlivou třídou, ale s funkcí z možných světů do tříd. Je třeba říci, že to, zda Alan je (nebo není) muž, je zcela nezávislé na Alanově skutečné povaze coby individuu. V těch možných světech, v nichž není muž, je stále tímtéž individuem, které nazýváme Alan. V protikladu k tomuto trvají někteří představitelé common-sense na tom, že tím, že Alan přestane být mužem a že se stane instancí ženovitosti, podstatně zapůsobí na Alanovu vlastní identitu. V souladu s širokým smyslem pojmu identity, který podkládá takovéto uvažování, by někdo jistě souhlasil s tímto tvrzením. Když Alan prodělá, třeba v důsledku nějakého fyzického nátlaku, operativní změnu pohlaví, může být dosti postižen ve věci svého osobního sebehodnocení, neboť se nyní cítí být jiným individuem. V logice a intenzionální metafyzice se však takovémuto pojmu identity vyhýbáme a omezujeme identitu na prostou (sebe-)identitu ve smyslu deklarovaném výše. Takže rovněž není brán v úvahu žádný interní psychický stav Alana (ba co víc, Alan pojímaný coby individuum postrádá duši coby svou konstitutivní složku). Na druhou stranu někteří zástupci common-sense by s námi souhlasili v tom, že Alan, po pohlaví měnícím zákroku z muže na ženu (třeba v důsledku svého vlastního rozhodnutí), je stále tímtéž individuem jako předtím (přestože se nyní třeba představuje jako Bára ), a že jediná věc, která je nyní odlišná, je jeho odlišný vzhled, tj. mětí odlišných vlastností než před tím. Z tohoto tedy plyne, že rovněž antiesencialismus je zahrnut ve sféře názorů common-sense. Nevzniká tu tedy risk materiální neadekvátnosti naší teoretické explikace, když preferujeme právě antiesencialismus. Připomeňme si, že doteď naskicovaný antiesencialistický názor zahrnuje, že být instancí toho či onoho druhu nemění individuum, kterému se daří změnit jisté vlastnosti. Být tím anebo tamtím (být instancí toho či onoho druhu) je tudíž perfektně slučitelné s antiesencialismem. Můžeme si velmi dobře představit, že Alan snadno může vysvětlit své matce jež snad trvá na esencialistické tezi, že stát se instancí jiného druhu zásadně mění objekt, který prodělá takovouto změnu že on je skutečně totožný s jejím potomkem, kterého doposud nazývala Alan. 3

Věci jsou poněkud méně snadné, pokud chceme obhájit antiesencialismus proti těm, kteří zaměňují individua s individuovými úřady. Běžní lidé jsou praktická stvoření, jež užívají jazyk k hovoření o konkrétních-reálných věcech. Když se jich, coby teoretikové, ptáme na filosofické otázky jako co je číslo?, co je třída?, atp., tíhnou k tomu odpovídat tak, že dané entity ztotožní s viditelnými, hmatatelnými, reálnými věcmi, například s numerály či množinovými diagramy. Esencialismus 20. století se zdá být konformní s těmito ne-teoretickými respondenty. Takže když hovořím o mých hodinkách (pro určitost: hodinkách J.R. ), pojímají objekt, o němž hovořím, jako reálnou, hmatatelnou, viditelnou, materiální věc, určité individuum. V každodenním životě je takovéto pojímání časté a odůvodněné. Jsou tu praktické důvody, proč si lidé ze sebe nedělají v hovoru blázny, proč předpokládají, že existuje určitý materiální objekt, kus kovu, který mi slouží coby prostředek pro měření času. Ale kdybych byl bez hodinek a o mých hodinkách hovořil, mé věty přesto budou o určitém a perfektně uchopitelném subjektu: mých hodinkách. Pro jiný příklad, mohu hovořit o mém nejnovějším Rolls-Royce, přestože ve skutečnosti nejsem vlastník jakéhokoli vozu této značky. Pro ilustraci uveďme i slavné a výmluvné příklady prezidenta USA a krále Francie. Bylo by jistě absurdní ztotožnit americké prezidentství s kterýmkoliv jednotlivým individuem, kterému se daří zastávat tento post v aktuálním světě (a přítomném okamžiku). Chronologie faktů v aktuálním světě ukazuje, že tvrzení extenzionalistů, kteří redukovali americké prezidentství na pouhá individua jako G. W. Bush (Bill Clinton atd.), je zcela liché. Když říkáme, že nikdo není králem Francie, neříkáme nesmysl kvůli údajně neexistujícímu individuu, ale vyjadřujeme perfektně smysluplné tvrzení. Toto tvrzení má jasný subjekt: tu věc, která může být plněna tím či oním individuem. Tyto individuové úřady, věci zastávatelné individui, jako např. americké prezidenství nebo mé hodinky, jsou hodnověrnými entitami, o nichž můžeme hovořit. Intenzionální rámec umí individuovat individuové úřady jakožto (parciální) funkce z možných světů do individuí (podotkněme, že zobrazení tohoto druhu přiřazuje jednotlivému světu individuum, nikoli singleton). Vraťme se k problému esencialismu. Individuum, nazvěme ho H, kterému se aktuálně daří být mými hodinkami, instanciuje rozličné vlastnosti jako být vyroben ve Švýcarsku, být z chromu, být prostředek pro měření času, atd. Samozřejmě, že se jakékoli vhodné individuum, které je prostředkem pro měření času, může stát mými hodinkami, může plnit onen úřad. Mít vlastnost být prostředek pro měření času je nezbytnou, vyžadovanou podmínkou pro toto. Na druhou stranu mít vlastnost být vyroben ve Švýcarsku není striktně vyžadováno, je to volitelné. Mé hodinky jsou věcí-k-bytí ( thing-to-be ), individuový úřad, který se sestává z vyžadovaných podmínek, jako třeba z té, co jsme zmínili. Nemůže je tudíž postrádat, jsou pro něj interní. Na druhou stranu pro to, aby H bylo jedním a tímtéž individuem, žádná podobná podmínka není vyžadována. Takže žádná z nich není pro něj konstitutivní. Když vezmu H individuum, na které mohu v současnosti referovat prostřednictvím deskripce mé hodinky k zámečníkovi a požádám ho, aby předělal onen kus kovu 4

na klíč, a on to udělá, individuum H stále bude identické s H. H by pouze začalo instanciovat jinou vlastnost (která pro něj opět není konstitutivní), jmenovitě nebýt prostředkem pro měření času (nyní jistě postrádá vlastnost být prostředkem pro měření času ). Tudíž H je stále tímtéž individuem. Být prostředkem pro měření času či nebýt prostředkem pro měření času jsou rysy, které jsou pro toto individuum externí. 4 Nyní můžeme porozumět tomu, proč esencialisté trvají na tom, že mé hodinky nemohou postrádat vlastnost být prostředek pro měření času, neboť existuje smysl jejich tvrzení, s nímž můžeme souhlasit. Z definice mých hodinek plyne, že tento individuový úřad je konstituován mezi jiným i podmínkou být prostředek pro měření času. Následně je tvrzení Mé hodinky (teď referujeme na onen úřad) jsou prostředek pro měření času nutně pravdivou větou. Toto ale nesmí být směšováno se zcela odlišným užitím deskripce mé hodinky, jmenovitě když slouží k referenci na jednotlivý kus kovu, tj. individuum H. V takovémto případě není tvrzení Mé hodinky jsou prostředek pro měření času pravdivé tautologicky, ale kontingentně. Musíme tudíž pečlivě rozlišovat mezi referencí na individuum a referencí na individuový úřad. Pro jiný příklad když tvrdíme, že president USA je nutně prezident, čili že se nemůže stát non-prezidentem, zcela smysluplně hovoříme o podmínce v definici amerického prezidentství, nikoli o G. W. Bushovi, který nemusí být ani prezidentem, ani Američanem. Na druhou stranu trvat na tom, že H musí být prostředkem pro měření času, je popíráním evidentního: silný úder kladivem může H o vlastnost být prostředek pro měření času snadno připravit. Následně nemohu řádně referovat na H prostřednictvím obratu mé hodinky. Je také zjevné, že jakmile požádám zámečníka, aby mi to individuum navrátil, nemohu argumentovat, že mi má vrátit mé hodinky, protože individuum H, které chci zpět, už prostě hodinkami není. Nicméně tento kus kovu, H, stále má vlastnost být mým ať už říkají esencialisté cokoli. Příznačně: jakmile jsou individua a individuové úřady jasně odlišovány, podivné důsledky esencialismu se automaticky vypaří. Jak již bylo zmíněno, silná argumentace proti individuovému esencialismu (stejně jako obhajoba individuových úřadů) byla podána už Tichým samotným (nikoli záměrně, avšak zcela pochopitelně, jsem výše v této sekci pravděpodobně užil některá z jeho tvrzení). Čtenářům doporučuji jeho článek Individual and their Roles (Tichý 1994, přetištěno v Tichý 2004, zvláště sekce 1 3), což byl původně úvod k jeho nepublikované monografii Introduction to Intensional Logic dokončené roku 1976. Také si můžete přečíst Tichého polemiku s Plantingovým esencialismem (Tichý 1972). Pro Tichého odmítnutí genealogického esencialismu ( nutnost původu, necessity of origin ) či záhady dřevěného/ledového stolu viz sekci IV v (Tichý 1983) (srov. též Tichý 1988, 36). 4 Samozřejmě pokud bylo H vyrobeno ve Švýcarsku, vlastnost být vyroben ve Švýcarsku nevyhnutelně patří k jeho historii a jako taková již pro něj není postradatelná. (Stále je však myslitelné, že H není doopravdy vyrobeno ve Švýcarsku; abychom zjistili, zdali opravdu je či není vyrobeno ve Švýcarsku, musíme prozkoumat aktuální stav vnějšího světa). 5

Někdo by si mohl přát stručnou a pregnantní formulaci antiesencialistického kréda, která by obsáhla výše uváděná rozvážení. Toto je v centru pozornosti následujících zkoumání. Pokud se budeme zaobírat Tichého texty, můžeme v nich najít přesně čtyři formulace koncepce holých individuí, přičemž všechny si jsou navzájem podobné. První z nich je obsažena v nejstarším článku o tomto tématu, On Describing, který byl napsán v roce 1973, tj. v textu, který nebyl do svého nedávného otištění znám. 5 Krom jiného v něm čteme: Venuše je samozřejmě holá nikoli ve smyslu postrádání vlastností: vskutku pro jakoukoli relevantní vlastnost X, Venuše instanciuje buďto X, anebo non-x.... Venuše je holá, protože pro jakoukoli netriviální vlastnost X, kterou se jí daří instanciovat, Venuše by mohla myslitelně postrádat X, aniž by následně přestala být toutéž věcí. Existují samozřejmě rozličné triviální vlastnosti... které jsou Venuší instanciovány nutně. (Tichý 2007, 424) Druhým nejstarším textem diskutujícím holá individua je text Individuals and their Roles, který byl otištěn také se zpožděním: [individuum; J.R.] je holé nikoli ve smyslu postrádání vlastností, ale proto, že pro kteroukoli netriviální vlastnost P, kterou se mu daří instanciovat, by ta jednotlivina [= individuum; J.R.] mohla myslitelně postrádat P a stále být toutéž věcí. (Tichý 2004, 717) Ve stati Kripke on Necessity a Posteriori se Tichý rozešel s Kripkeho ideou, že dřevěný stůl, řekněme individuum T 1, se nemůže stát nedřevěným, aniž by přitom změnil svou numerickou identitu. Neboť abychom neučinili ideu empirického testování zcela marnou, musíme si být jisti identitou T 1 (tedy tím, co ono T 1 je). A to nezávisle (a dříve) na výsledku testu na dřevěnost. Tichý končí svoji argumentaci následujícími tvrzeními: [Individuum; J.R.] coby takové musí být holé. Holé nikoli ve smyslu aktuálního postrádání vlastností, ale ve smyslu, že když P je kterákoli netriviální vlastnost, kterou [to individuum; J.R.] má, je pro něj metafyzicky možné, aby postrádalo P a stále bylo toutéž věcí. Netriviální vlastnosti náleží individuím nikoli metafyzickou nutností, ale coby věc nahodilého faktu. (Tichý 1983, 241) Konečně v monografii The Foundation of Frege s Logic Tichý vyslovil podobná pozorování: Etna jako taková je holé individuum. Je holé nikoli ve smyslu aktuálního postrádání vlastností, ale ve smyslu, že žádná netriviální vlastnost, kterou se jí daří instanciovat, není pro ni konstitutivní. Etna by mohla myslitelně postrádat kteroukoli z těchto vlastností, aniž by se takto stala od sebe numericky odlišným individuem. Pouze triviální vlastnosti, jako vlastní numerická identita, jsou rysy, které Etna nemůže případně [ possibly ] postrádat. (Tichý 1988, 210) V tomto místě Tichý také vysvětluje: Fregemu se nepodařilo dohlédnout, že cílem abstrakce není připravit individuum o jeho vlastnosti, ale konceptuálně je od něj odloučit [ separate ]. Abychom od individua konceptuálně odloučili vlastnost, 5 Tvrzení z tohoto článku byla přidána až v revizi před publikováním. Samozřejmě, že jejich vložení se může zdát poněkud umělé, proto jsme se omezili pouze na ta tvrzení vložená. Čtenář je vyzván k přečtení sekce 1. Holá individua a esencialismus (Tichý 2007), aby se konfrontoval s Tichého názory, které zde neuvádíme. 6

kterou má ve skutečnosti, je postačující uvážit možný stav věcí, v němž právě toto individuum onu vlastnost postrádá. Není potřeba učinit tento stav věcí aktuálním, jak se zdá Frege předpokládat. Individuum, které je striktně odloučeno od vlastností, které se mu daří instanciovat, není nic jiné než ryzí individuátor. (Tichý 1988, 211) Připouštím, že někteří filosofové neshledávají tyto formulace dostatečně jasné. Jejich názor se mi však nezdá oprávněný, neboť když konceptuálně odloučíme vlastnosti od individua, to, co zbyde, je prostě holé individuum, čirý individuátor (to je epistemologické tvrzení). Neznamená to říci, že individuum je bez vlastností (což je pochybné ontologické tvrzení). Přirozeně, že individuum nemůže postrádat triviální vlastnosti (jako svou vlastní sebe-identitu), zato ale může postrádat netriviální vlastnosti, které se mu aktuálně daří instanciovat a může instanciovat jiné netriviální vlastnosti. Naproti tomu esencialisté trvají na některých netriviálních vlastnostech jako nepostradatelných: být filosof je esenciální vlastností Sókrata, narodit se Jiřímu a Alžbětě Windsorským je esenciální vlastností Alžběty II., atd. Jinými slovy tvrdí, že existují rozmanité netriviální vlastnosti, které jsou konstitutivní pro reálnou identitu (totost) daného individua. A je to tato teze, kterou antiesencialisté popírají a argumentují pak pro pojímání individua jakožto holého. Antiesencialisté ovšem vyjadřují ontologické tvrzení formulované jako kondicionál: pro každou vlastnost, je-li tato kontingentní a individuum ji instanciuje, tak může být oním individuem postrádána. Skicovité porovnání s ostatními obhájci ideje holých individuí zde může být nápomocno. Zaprvé: Tichý neodlišoval striktně mezi individui a jednotlivinami, avšak jeho nejpoužívanějším výrazem bylo individuum. Ovšem problematika holých individuí je téměř výlučně zkoumána pod jménem holé jednotliviny (či dokonce teorie substrátu substrata theory nebo v poslední době tenké jednotliviny thin particulars ). Zadruhé: Tichý nikdy necitoval žádného jiného teoretika diskutujícího holé jednotliviny. Zdá se však, že snad na základě nějakého nepřímého odkazu znal návrh Gustava Bergmanna. 6 Rozdíl mezi doktrínou Tichého a tou Bergmanovou je zjevný z následující citace: Holé jednotliviny [ particulars ] nejsou, ani nemají povahy [ natures ]. Kterékoli dvě z nich jsou nikoli vnitřně, ale pouze numericky rozdílné. To je jejich holost.... Holá jednotlivina [ particular ] je ryzí individuátor.... Nedělá nic jiného. (Bergmann 1967, 24-25) Absenci vnitřní povahy v diskutovaném smyslu by se Tichý nezdráhal potvrdit. 7 Výrazy numerická odlišnost a být pouhý individuátor jsou oba zmíněny v Tichého formulacích. Avšak jsou tu i důležité rozdíly. Teorie holých jednotlivin je notoricky dezinterpretována jakožto návrh, podle kterého individua vůbec nemají vlastnosti (popř. určitého druhu), anebo že instanciují vlastnosti pouze při 6 Toto mé právě vyjádřené přesvědčení je konečně potvrzeno srov. (Tichý 2007, 424; povšimněme si na základě mnou uváděné citace z Bergmannovy knihy, že Tichý znal Bergmannův názor opravdu nepřímo přisuzuje Bergmannovi užití termínu individuátor, ale nikoli termín holé ). 7 Stojí za to podotknout, že individua nemají v Tichého koncepci jiná individua coby svůj vnitřní obsah. Tichý není Polský logik, mereolog. 7

některých příležitostech. Tichý ale opakovaně a explicitně varuje před takovýmto ukvapeným závěrem: individua již mají vlastnosti; individua nejsou nahé bytosti, které jsou oděny jen příležitostně. 8 Nicméně empirické šaty jsou něčím, co pro ně není konstitutivní. V nedávných textech jsou to formulace J. P. Morelanda, jež jsou nejvíce osvětové s ohledem na nutnost varovat před idejí jednotlivin zcela bez vlastností: holé jednotliviny [ particulars ] jsou jednoduché a vlastnosti jsou na ně napojeny [ linked ] či připoutány [ tied ].... Jednotlivina je zvána holou nikoli proto, že je bez vlastností... Poněvadž holé jednotliviny jsou simples, není mezi nimi žádná vnitřní diferenciace.... holé jednotliviny mají spoustu vlastností, např. být červený, a mají některé vlastnosti nutně, např. jednotlivinovitost [ particualrity ], v tom smyslu, že holá jednotlivina může existovat jedině pokud má připoutány jisté vlastnosti. (Moreland 1998, 257-258) Morelandova poslední poznámka má více konsekvencí, než můžeme v této stati diskutovat. Chápejme ji tudíž pouze ve smyslu příbuzném Tichého názoru (ačkoli tento nebyl explicitně formulován, srov. citace výše), že triviální vlastnosti jsou pro individua konstitutivní. To však neznamená, že tato konstitutivnost reprezentuje vnitřní povahu individuí. Ovšem někteří teoretici (jako Plantinga) pojímají jisté triviální vlastnosti (např. být identický s individuem I 1 ) coby takzvanou leibnizovskou esenci ( Leibnizian essence ). Tichý na tuto ideu v žádné ze svých pasáží diskutujících holá individua nereferuje. Následující Tichého tvrzení, které se zdá obnášet akceptování leibnizovských esencí, pochází z jeho kritiky Plantingova příliš širokého pojmu esence: esence jakéhokoli individua x je spíše mdlá a nevýrazná vlastnost x-identity (Tichý 1972, 92) Není jasné, zdali Tichý tento názor zastával i později. Pochyba pramení z faktu, že některé ideje obhajované Tichým v textu z roku 1972 jím byly zavrženy, což je vidět z (Tichý 1976). Nicméně nezávisle na tom, co bylo řečeno, jsme si zcela jisti, že Tichý by nesouhlasil s pojmem individua pojímaného (přinejmenším teoreticky) jakožto postrádajícího triviální vlastnosti. Mělo by také být poznamenáno, že Tichého Transparentní intenzionální logika je taková, že nezahrnuje leibnizovský esencialismus, neboť individua jsou v kolekci, typu, ι, kdežto vlastnosti, včetně být identický s individuem I 1, jsou v typu, který nyní můžeme značit φ. Druhou důležitou odlišností Tichého koncepce holých individuí a koncepcí jiných teoretiků je, že Tichý nikdy nediskutoval otázky individuace a rekognice, což jsou typická témata diskusí o holých jednotlivinách. Nemůžeme tedy například vyvozovat, že by jen tak jednoduše souhlasil s klasickou obhajobou Edwina B. Allaira (Allaire 1963) holých individuí vůči russellovskému Principu obeznámenosti činěnou na základě poukazu na rozdíl mezi obeznámeností s individuem a jeho rekognicí. Obeznámenost a rekognice se zdají být pro Tichého tímtéž Tichý nikdy nezmínil jakoukoli komplikaci při rekognici téhož individua při jeho opakovaném výskytu. Tichý, zdá se, spoléhal na ideu, že individuum, které se objeví opakovaně, je tímtéž individuem. S tím úzce spjaté obtíže s identifikací na základě spacio- 8 Jsem přesvědčen, že jsou oděna v každém okamžiku (v každém možném světě). Rozmanité argumenty podporující tuto ideu jsou nabídnuty v (Raclavský 2008a). Tam je argumentováno, že tento fakt je plně slučitelný s teorií holých individuí. 8

temporální lokace (a z toho případně povstávající individuace) rovněž nejsou v Tichého textech diskutovány. Definování Tichého pojmu holých individuí Před tím, než přezkoumáme Tichého formulace koncepce holých individuí, je nezbytné tuto nejprve precizně formulovat. 9 Jakmile extrahujeme podstatné ideje z Tichého již výše citovaných tvrzení, obdržíme následující soupis (lomítka indikují alternativy): Individuum je holé (a) nikoli ve smyslu aktuálního postrádání vlastností, ale v tom smyslu, že (b) je-li P jakákoli netriviální vlastnost, kterou individuum instanciuje (verze z roku 1983: má), (c) je pro něj metafyzicky možné (či: mohlo by myslitelně) postrádat P; a (d) stále být toutéž věcí /, (e) aniž by se stalo od sebe numericky odlišným individuem / (f) a pouze triviální vlastnosti jsou takové, že individuum je nemůže postrádat. Zdá se tak, že máme několik možností, jak definovat holá individua v souladu s Tichého návrhem. Část (a) říká, jak holá individua nepojímat, což tedy ještě není část definice. 10 Část (b) (jež je konjunkcí) a (c) jsou úzce spjaty coby antecedent a konsekvent materiální implikace (všimněme si, že vlastnosti nejsou kvantifikovány v konsekventu, jak často kritici holých individuí chybně předpokládají, ale v části (b)). Části (d)-(f) mohou být viděny buď jako dodatky ke konsekventu, anebo k celé implikaci. Ke konjunktivnímu připojení navrhuji vzít pouze (f), čímž bychom obdrželi (b)-(c) + (f). Neboť (d) být tímtéž zjevně znamená totéž jako být sebeidentický, takže výskyt (d) v konsekventu implikace by snadno způsobil její pravdivost (podobně pro (e)). Na druhou stranu (f) by mohlo aspoň teoreticky zapříčinit nepravdivost definiens, zvláště pokud bychom to konjunkcí připojili až k celé implikaci. Coby základ pro naši další explikaci tudíž navrhuji čtení ((b) (c)) (f). Jeden z nejdůležitějších termínů v Tichého formulaci je může postrádat. Nejdříve však bude vhodné si uvědomit smysl predikátu instanciovat, který je celkem rozumně aplikovatelný na dvojici individuum-vlastnost i v případě, že příslušná vlastnost je pro daný svět nedefinována. Tvrdit, že individuum instanciuje takovou vlastnost, by za této okolnosti bylo nepravdivé, nikoli bez pravdivostní hodnoty. Neboli tvrdit, že ono individuum neinstanciuje onu vlastnost, by bylo pravdivé. Takže v kontrastu s tvrzením jako I 1 je F, které je v takovémto případě bez pravdivostní hodnoty (pro ilustraci srovnej s případem věty I 1 je bratr krále Francie ), předpokládáme jaksi 9 Některý čtenář by si snad mohl myslet, že Tichého koncepce byla poprvé explicitně formulována a pak odmítnuta Petrem Kolářem (srov. např. Kolář 2000). Naneštěstí Kolář formalizoval zcela odlišné koncepce (nikoli holých, ale spíš nahých individuí) a úplně se vyhnul té Tichého. Kolářovo údajné odmítnutí je detailně přezkoumáno a kritizováno v (Raclavský 2007b). 10 Povšimněme si, že individua postrádající netriviální i triviální vlastnosti (obě zahrnutelné pod termín vlastnosti ) jsou skutečně absurdní. Pavel Cmorej (2006) kritizoval (a já to považuji za správné) také další koncepce individuí postrádající vlastnosti jistého druhu. Každopádně žádná z těchto koncepcí nekoresponduje Tichého koncepci holých individuí (to, co Cmorej napadal, byly spíše koncepce nahých individuí). 9

totální způsob přisouzení vlastnosti, což zajišťuje, že naše tvrzení bude s určitostí pravdivé anebo nepravdivé, ale ne bez pravdivostní hodnoty. Predikát instanciovat budeme definovat pomocí totalizujícího predikátu být pravdivý (formální definice jsou v příloze): 11 individuum x instanciuje vlastnost f = df je pravdivé, že individuum x je f Bude přirozené, když predikát postrádat explikujeme následovně: individuum x postrádá vlastnost f = df individuum x neinstanciuje f Předpokládejme, že pojem MůžePostrádat může být vyjádřen také obratem možné pro x postrádat f (srov. s Tichého metafyzicky možné ), přičemž být možné je explikováno coby existence alespoň jednoho možného světa, v němž ono postrádání nastává. Poznamenejme, že v přirozeném smyslu má MůžePostrádat presupozici, že pro individuum je možné mít onu vlastnost, kterou má pozbýt. 12 Pro ilustraci uvažme vlastnost být individuum identické s I 2 je zřejmé, že individuum I 1 nemůže mít tuto vlastnost a tak nemůže být pravdivé, že I 1 ji může postrádat. Takže: individuum x může postrádat vlastnost f = df existuje možný svět w takový, že x je v něm f a existuje možný svět w takový, že x v něm postrádá f (Atribut nemůže postrádat může být snadno získán pouhou negací toho může postrádat.) Nyní v souladu s navrhovaným čtením Tichého formulace holých individuí ve smyslu ((b) (c)) (f) máme: být holé T individuum x = df být individuum x takové, že pro každou vlastnost f, jestliže f je netriviální vlastnost a x má f, tak x může postrádat f ; a pro každou vlastnost g, jestliže g je triviální, tak x nemůže postrádat g přičemž x má f pochází z verze z roku 1983. Abychom uspokojili více technicky zběhlého čtenáře, budeme uvádět formální definice pojmů vztažených k Tichého návrhům rovnou v hlavním textu, nikoli až v příloze (kde jsou vyloženy notační dohody a zkratky; na pravých stranách formálních definic budeme vynechávat vnější závorky): [Holé T w x] (οι)ω [.λf [ [ [Netriviální w f] [f w x] ] [MůžePostrádat w x f] ]] [.λg [ [Triviální w g] [MůžePostrádat w x g] ]] (λw.λx.) Ovšem tato varianta z roku 1983 má jistý problém v první části hlavní konjunkce, pokud budeme uvažovat poněkud nevstřícné pojímání obratu mít vlastnost f ; v definiens Holé T jsme ji ztotožnili s [f w x]. Část (b), formalizovaná coby [ [Netriviální w f] [f w x] ], vrací pravdivostní hodnotu 11 Z Tichý (1976) je evidentní, zvláště sekce 30, že zde prezentujeme právě pojem, který měl Tichý na mysli. To, co tam uvažuje, je striktně totální (světy podmíněná) relace H mezi ξ-objekty a ξ-vlastnostmi, která je denotována v anglickém jazyce [...] pomocí slovesa instantiate ([...], exemplify, partake of ).. Nicméně ztotožnění instanciovat s je pravdivé, že individuum x je f nemůže být dokumentována (nejpravděpodobněji z toho důvodu, že pravdivé je uvedeno mnohem později v této Tichého knize, protože je to propoziční atribut a tyto jsou zkoumány mnohem později než vlastnosti individuí). 12 Při opačném předpokladu bychom okamžitě upadli v paradox přesně podobný paradoxu Rohatého. 10

pouze pokud je tou f konstruovaná vlastnost totální. Existují ale mnohé vlastnosti, které jsou parciální a jisté individuum je aktuálně postrádá. Uvažme pro příklad vlastnost označenou výrazem být sourozenec krále Francie. Tato vlastnost je pro aktuální svět (a mnoho dalších) nedefinovaná, takže [f w x] nevrací žádnou pravdivostní hodnotu. Následně obecný kvantifikátor této vlastnosti přiřazuje pravdivostní hodnotu F. Takže třída individuí, která jsou holá, by byla prázdná, neboť kdejaké individuum (aktuálně) neinstanciuje jisté netriviální, avšak postradatelné vlastnosti. Abychom se vyhnuli právě zmiňovanému důsledku, máme dvě možnosti: buďto budeme chápat mít vlastnost F coby instanciuje vlastnost F v našem smyslu tak bychom přijali více častou variantu Tichého formulací, anebo číst obrat vlastnost F, kterou individuum má ve verzi z roku 1983 coby stylistický poukaz na část (a), tj. nikoli aktuálně postrádající vlastnost F. Obě varianty čtení jsou ve skutečnosti ekvivalentní. Začneme tou první, protože je více pravděpodobnou interpretací Tichého: být holé T individuum x = df být individuum x takové, že pro každou vlastnost f, jestliže f je netriviální vlastnost a x instanciuje f, tak x může postrádat f; a pro každou vlastnost g, jestliže g je triviální, tak x nemůže postrádat g [Holé T w x] (οι)ω [.λf [ [ [Netriviální w f] [Instanciovat w x f] ] [MůžePostrádat w x f] ]] [.λg [ [Triviální w g] [MůžePostrádat w x g] ]] Parciální netriviální vlastnosti, které nejsou individui instanciovány, zapříčiní pouze nepravdivost (prvního) antecedentu (poněvadž není pravdivé, že hodnota x je v extenzi f), takže celá implikace by byla pravdivá, nikoli však bez pravdivostní hodnoty; takže obecný kvantifikátor by vrátil takovýmto vlastnostem T. 13 Druhá možnost je tato: být holé T individuum x = df být individuum x taková, že pro každou vlastnost f, jestliže f je netriviální vlastnost a x aktuálně nepostrádá f, tak x může postrádat f; a pro každou vlastnost g, jestliže g je triviální, tak x nemůže postrádat g [Holé T w x] (οι)ω [.λf [ [ [Netriviální w f] [[Postrádat [Aktuání w]] x f] ] [MůžePostrádat w x f] ]] [.λg [ [Triviální w g] [MůžePostrádat w x g] ]] Jednoduchá ekvivalence nikoli nepostrádat s instanciovat (díky naším definicím) je zřejmá. Ale je tu také ekvivalence individuum je /jakýkoli vhodný predikát/ v aktuálním světě s individuum je /jakýkoli vhodný predikát/ díky skutečnosti opakovaně tvrzené Tichým (srov. např. Tichý 2004, 218), protože výraz aktuální (či aktuální svět ) zde denotuje identitní funkci přiřazující světy světům (viz příloha). Holé T je tudíž ekvivalentní Holé T. 13 Není nezbytné zesilovat první antecedent pomocí existuje f, se kterou je f identická a x instanciuje tuto f ([.λf [ [.λf [ [f =f] [f w x] ] [Netriviální w f] ] [MůžePostrádat w x f] ]] ). 11

Existuje však jeden závažný nedostatek v Tichého formulaci koncepce holých individuí, jenž byl (nepřímo) zjištěn Pavlem Cmorejem (2001). 14 Uvažme následující příklad takzvaně částečně esenciální vlastnosti, na jejichž existenci poukazoval Cmorej: mít stejnou výšku jako I 1. Tato vlastnost je netriviální a I 1 ji má, antecedent první implikace v definiens Holé ( T, T, T ) je pravdivý. Ale neexistuje žádný svět, v němž by bylo pro I 1 možné ji nemít. Tudíž první konsekvent v celé definici Holé ( T, T, T ) je bezpochyby nepravdivý a implikace by pak pro takovouto vlastnost vrátila pravdivostní hodnotu F. Načež by I 1 nebylo umístěno do extenze příslušné definované vlastnosti být holý. Uvážíme-li vlastnost mít stejnou výšku jako I 2, dovodíme si, že I 2 by také nebylo umístěno do extenze oné vlastnosti. Analogická uvážení se týkají i dalších individuí a částečně esenciálních vlastností. Z toho plyne, že extenze vlastnosti specifikované kteroukoli z Tichého definic je prázdná. Ba co víc, lze lehko nahlédnout, že bude prázdná v jakémkoli možném světě. Každá Tichého definice definuje (pojem) triviální prázdnou vlastnost, tj. vlastnost, jejíž neměnící se extenzí je prázdná třída. Neexistuje tudíž žádný svět, v němž je alespoň jedno individuum, které má takovouto vlastnost. V důsledku toho není žádné individuum holé. Takže každá z Tichého formulací koncepce holých individuí je chybná. 15 Reformulace Tichého koncepce holých individuí Ačkoli Tichého definice holých individuí musí být odmítnuty, neplyne z tohoto, že musíme vzdát celou ideu antiesencialismu (holých individuí), jak byla původně zamýšlena proti esencialistům jako Plantinga či Kripke (kteří mj. nebrali v úvahu částečně esenciální vlastnosti). Coby stoupenec Tichého antiesencialismu jsem zavázán k opravě Tichého původní formulace takovým způsobem, aby ony netriviální vlastnosti s extenzemi měnícími se v závislosti na světech a taktéž mající neprázdnou podtřídu v těchto extenzích tedy částečně esenciální vlastnosti byly zahrnuty do realistické definice koncepce holých individuí. Abychom to provedli přesvědčivě, potřebujeme přijít s podstatně bohatší klasifikací vlastností, než byla ta Tichého původní. Fakticky při tom budeme následovat Cmoreje (1996, 2001), který jako první navrhl určité definice vlastností esenciálních pro (určité individuum), esenciálních vlastností, čistě esenciálních vlastností, částečně esenciálních vlastností a čistě empirických (kontingentních) vlastností v rámci Tichého Transparentní intenzionální logiky. Často budeme uplatňovat definice (či jejich ekvivalenty) rigorózně a formálně podané v (Raclavský 2007). V této studii byly také precizně definovány 14 Cmorej ve skutečnosti nenapadl přímo Tichého formulaci koncepce holých individuí. Námitka vůči Tichého formulaci je poprvé explicitně vyřčena v tomto textu. 15 Tichý by mohl být zčásti omluven proto, že se asi tacitně omezoval pouze na takzvané primární vlastnosti, které jsou denotovány jednoduchými (nesloženými) výrazy. Na druhou stranu takzvané derivované vlastnosti jsou denotovány složenými výrazy. Částečně esenciální vlastnosti (srov. výraz mít stejnou výšku jako I 1 ) jsou pak bezpochyby derivované. (Toto však neznamená, že v Tichého systému jsou pouze primární vlastnosti.) 12

vlastnosti akcidentální pro (určité individuum), vlastnosti akcidentální, a vlastnosti pusté. Zde je čtveřice dělící vlastnosti na vlastnosti: (a) čistě empirické, (b) částečně esenciální, (c) čistě esenciální, (d) triviálně pusté (Cmorejova trojice je nyní zkompletována poslední kategorií oněch triviálně pustých vlastností). Zatímco (a) a (b) jsou netriviální (empirické, kontingentní), (c) a (d) jsou (s jistou výjimkou) triviální (neempirické); na druhou stranu (b) a (c) jsou esenciální, avšak (a) a (d) jsou neesenciální. (Pro detaily viz Raclavský 2007.) Jedním z nejdůležitějších pojmů pro nás je EsenciálníPro: být vlastnost f esenciální pro individuum I 1 = df být vlastnost taková, že v každém možném světě w je individuum I 1 v extenzi f Tato definice je evidentně ekvivalentní: 16 = df být vlastnost taková, že v každém světě w individuum I 1 instanciuje f (v tom w ) Pomocí existenční generalizace dostaneme pojem Esenciální: být esenciální vlastnost f = df být vlastnost taková, že existuje individuum x takové, že v každém světě w je f esenciální pro x což je ekvivalentní: = df být vlastnost taková, že existuje individuum x, které nemůže postrádat f = df být vlastnost taková, že existuje individuum x takové, že v každém světě w ono x instanciuje f Dále budeme mít prospěch z definice pojmu AkcidentálníPro: být vlastnost f akcidentální pro individuum I 1 = df být vlastnost taková, že existuje svět w takový, že I 1 je v extenzi f, a existuje svět w, ve kterém I 1 postrádá f Pomocí existenční generalizace dostaneme pojem Akcidentální: být akcidentální vlastnost f = df být vlastnost taková, že existuje individuum x takové, že existuje svět w, v němž x je f, a existuje svět w, v němž x postrádá f Esenciální vlastnosti jsou děleny na čistě esenciální a částečně esenciální: 18 být čistě esenciální vlastnost f = df být vlastnost f, která je triviální a esenciální (*) = df být vlastnost f, která je esenciální a není akcidentální být částečně esenciální vlastnost f = df být vlastnost f, která je netriviální a esenciální (*) = df být vlastnost f, která je esenciální a akcidentální 17 16 Každá definice určitého pojmu je relativní k danému pojmovému systému. Někdy se má za to, že v jednom daném pojmovém systému je uvažovatelná pouze jedna definice určitého pojmu. Poněvadž nenabízíme žádný specifický pojmový systém, navrhujeme různé definice, každá z nich je relativní k rozdílnému pojmovému systému. Na druhou stranu pokud je pojmový systém dostatečně bohatý, pak jsou nepochybně rozdílné možnosti, jak definovat jeden pojem. Podobně se liší názory na to, zdali jsou definicemi definovány pojmy, anebo objekty determinované pojmy (přesto my preferujeme první názor). 17 Ekvivalence s být vlastnost taková, že individuum I 1 nemůže postrádat f neplatí; korektní je pouze implikace. 18 Formulace, které jsou zakončeny pomocí (*), jsou poněkud nepřesné (důvod, který je poněkud technický, je vyložen v Raclavský 2008a; stejná nepřesnost postihuje naše formalizace T, T, T ). 13

Avšak neesenciální vlastnosti mohou být děleny na vlastnosti čistě empirické a triviálně pusté (tyto nesmí být zaměňovány s pustými vlastnostmi obecně, protože mezi pustými vlastnostmi jsou také netriviálně pusté vlastnosti, jež spadají do kategorie čistě empirických vlastností): být čistě empirická vlastnost f = df být vlastnost f, která není triviální a není částečně esenciální (*) = df být vlastnost f, která je neesenciální a akcidentální být pustá vlastnost f = df být vlastnost f, která je neesenciální a neakcidentální být triviálně pustá vlastnost f = df být vlastnost f, která je pustá a triviální být netriviálně pustá vlastnost f = df být vlastnost f, která je pustá a netriviální Řekli jsme, že za účelem vyhnutí se cmorejovské námitce bychom měli reformulovat Tichého původní návrh. Nejsnazší je adoptovat Holé T a jednoduše nahradit netriviální právě pomocí akcidentální pro ( R coby realistická ): být holé R individuum x = df být individuum x takové, že pro každou vlastnost f, jestliže f je akcidentální pro x a x instanciuje f, pak x může postrádat f ; a pro každou vlastnost g, jestliže g je triviální, pak x nemůže postrádat g [Holé R w x] (οι)ω [.λf [ [ [AkcidentálníPro w f x] [Instanciovat w x f] ] [MůžePostrádat w x f] ]] [.λg [ [Triviální w g] [MůžePostrádat w x g] ]] Vlastnost konstruovaná Holé R je ona jediná triviální univerzální vlastnost. Ta je čistě esenciální, triviální, totální a má neprázdnou (ba co víc, maximální) extenzi. (Povšimněme si, že náš klíčový trik spočívá v určité abstrakci od jednotlivého individua, pro kterou má být f vlastností akcidentální, takže tak připouštíme jakoukoli hodnotu x.) Přezkoumejme nyní zjevný ekvivalent definiens, jmenovitě ten s ekvivalentem první implikace, který obsahuje více základní pojmy (konstrukce je α-redukována): [.λf [ [ [.λw [ [f w x] [.λw [Postrádat w x f]] ]] [Pravdivé w [λw [f w x]]] ] [.λw [ [f w x] [.λw [Postrádat w x f]] ]] ]] Je zjevné, že jediný rozdíl mezi antecedentem a konsekventem této implikace tkví v tom, že připouští tu vlastnost f, která je snad oním individuem x instanciována, čili je tu instanciační podmínka [True w [λw [f w x]]]. To činí jedinou výjimku od tautologického schématu (c c). Někdo by snad mohl namítat, že definice je přesto tautologicky prázdná. Je však třeba si uvědomit, že vlastnost Holé R byla míněna jako vlastnost, kterou má každé individuum, tj. triviální univerzální vlastnost, a toto přirozeně způsobuje tautologický charakter naší (konceptuální) definice. Zjevný ekvivalent Holé R byl právě naznačen. Přezkoumejme jinou formulaci Holé, jež pochází z Holé T jednoduchým nahrazením není esenciální pro za není triviální : 14

být holé R individuum x = df být individuum x takové, že pro každou vlastnost f, jestliže f není esenciální pro x a x instanciuje f, tak x může postrádat f ; a pro každou vlastnost g, jestliže g je triviální, tak x nemůže postrádat g [Holé R w x] (οι)ω [.λf [ [ [EsenciálníPro w f x] [Instanciovat w x f] ] [MůžePostrádat w x f] ]] [.λg [ [Triviální w g] [MůžePostrádat w x g] ]] Rozdíl mezi Holé R a Holé R je podstatný. Je tomu tak proto, že vlastnosti akcidentální pro jisté individuum jsou čistě empirické nebo částečně esenciální. Jenže zatímco vlastnosti neesenciální pro jisté individuum jsou čistě empirické nebo částečně esenciální nebo triviálně pustá, nebo a to je důležité čistě esenciální (když jsou esenciální pro jiné individuum). Když máme některou čistě esenciální vlastnost, pro příklad triviální singulární vlastnost s extenzí obsahující I 2, a individuum I 1, tak je antecedent (první implikace) nepravdivý, protože I 1 neinstanciuje tuto vlastnost; konsekvent je také nepravdivý, takže implikace bude pravdivá. Povšimněme si, že [EsenciálníPro w f x] může být konvertována na [.λw [f w x]], ale pak na [.λw [True w [λw [f w x]] ]]. 19 To také ukazuje rozdíl mezi Holé R a Holé R. Navzdory rozdílům mezi Holé R a Holé R, obě konstrukce konstruují jednu a tutéž vlastnost individuí, což znamená, že Holé R a Holé R jsou ekvivalentní. Samozřejmě můžeme změnit také druhou část konjunkce definice. Neboť ačkoli je připouštění všech triviálních vlastností, včetně triviálně pustých vlastností, neškodné, je poněkud redundantní: být holé R individuum x = df být individuum x takové, že pro každou vlastnost f, jestliže f není esenciální pro x a x instanciuje f, tak x může postrádat f ; a pro každou vlastnost g, jestliže g je esenciální pro x, tak x nemůže postrádat g [Holé R w x] (οι)ω [.λf [ [ [EsenciálníPro w f x] [Instanciovat w x f] ] [MůžePostrádat w x f] ]] [.λg [ [EsenciálníPro w g x] [MůžePostrádat w x g] ]] Je snadné si dovodit, že Holé R opět konstruuje triviální univerzální vlastnost, takže Holé R je ekvivalentní Holé R a Holé R. Nakonec zkombinujme definice Holé R a Holé R následujícím způsobem: být holé R individuum x = df být individuum x takové, že pro každou vlastnost f, jestliže f je akcidentální pro x a x instanciuje f, tak x může postrádat f ; a pro každou vlastnost g, jestliže g je esenciální pro x, tak x nemůže postrádat g [Holé R w x] (οι)ω [.λf [ [ [AkcidentálníPro w f x] [Instanciovat w x f] ] [MůžePostrádat w x f] ]] [.λg [ [EsenciálníPro w g x] [MůžePostrádat w x g] ]] 20 19 Když pracujeme s parciálními funkcemi, nemůžeme nekriticky uplatňovat klasickou podobu De Morganova zákona pro záměnu kvantifikátorů. 20 Existuje jeden pozoruhodný rys Tichého formulací, který byl v našich nových definicích podržen. Uvažme netriviální vlastnost alterující coby své extenze prázdnou třídu a singleton {I 1 } a individuum I 1. Pokud by antecedent byl formulován pouze jako jestliže f je netriviální, pak by implikace mohla být nepravdivá (kvůli pravdivosti antecedentu a nepravdivosti konsekventu). Tichého podmínka a x instanciuje tuto f v (b) zamezuje takovémuto důsledku. Poněvadž naše definice Holé R, Holé R počítají s faktem, že vlastnosti pro individuum akcidentální jsou takové, že existuje alespoň jeden možný svět, v němž to individuum má tuto vlastnost(-i), tak a x instanciuje tuto f v nich může být vynecháno 15

Někdo by mohl namítat, že podle takovýchto definic holých individuí (zvláštěpak té poslední) mohou individua instanciující vlastnosti pro ně akcidentální (či pro ně neesenciální) tyto vlastnosti postrádat, avšak na druhou stranu nemohou postrádat vlastnosti pro ně esenciální (samozřejmě nikoli všechny z těchto druhů v témže světě). Takovéto tvrzení se zdá být tudíž shodné s tvrzením starých metafyziků a moderních esencialistů. V jistém smyslu je to pravda nicméně v jiném důležitém smyslu nikoli. Především by jistě nebylo dobré zcela protiřečit jistým dobrým ideám jiných myslitelů. Říkáme však Ne určitým vlastnostem, které klasičtí či moderní esencialisté považují za nepostradatelné (pomněme například případ být dřevěným a T 1 ). Třída vlastností pro jisté individuum esenciálních pojímaná v našem smyslu je tedy užší než třída esenciálních vlastností, kterou determinují esencialisté. Jakmile existuje možný svět, v němž individuum postrádá vlastnost uvažovanou klasickými esencialisty coby pro něj esenciální, tak v souladu s naší koncepcí tato vlastnost pro něj není doopravdy esenciální. Literatura ALLAIRE, E.B. (1963): Bare Particulars. Philosophical Studies 14, No. 1-2, 1-8. BERGMANN, G. (1967): Realism: A Critique of Brentano and Meinong. Madison: University of Wisconsin Press. CMOREJ, P. (1996): Empirické esenciálne vlastnosti. Organon F 3, No. 3, 239-261. 21 CMOREJ, P. (2001): Esencializmus verzus antiesencializmus. In: Na pomedzí logiky a filozofie, Bratislava: Veda, 91-113. 22 CMOREJ, P. (2006): Holé indivíduá a predikácia. In: M. Zouhar (ed.), Jazyk z pohľadu sémantiky, pragmatiky a filozofie vedy, Bratislava: Veda, 137-161. KOLÁŘ, P. (2000): Clothing Bare Individuals. In: O. Majer (ed.), Topics v Conceptual Analysis and Modelling, Praha: Filosofia, 126-139. MORELAND, J. P. (1998): Theories of Individuation: A Reconsideration of Bare Particulars. Pacific Philosophical Quaterly 79, No. 3, 251-263. RACLAVSKÝ, J. (2007): Defining Basic Kinds of Properties. In: T. Marvan, M. Zouhar (eds.), The World of Language and the World beyond Language (A Festchschrift for Pavel Cmorej), Bratislava: Veda, 69-107. RACLAVSKÝ, J. (2007b): Against Kolář s Criticism of Tichý s Bare Individuals. Pro-Fil 8, No. 2, http://profil.muni.cz/02_2007/raclavsky_against_kolars_criticism.pdf. RACLAVSKÝ, J. (2008): On the Definitions of Basic Kinds of Properties. Organon F 15, No. 1. RACLAVSKÝ, J. (2008a): Holá individua nejsou bez vlastností. In: (vyjde ve sborníku z konference česko-slovenské analytické filosofie konané r. 2007 ve Staré Lesné). (obdrželi bychom pak Holé R*, Holé R* ). Na druhou stranu Holé R a Holé R tímto způsobem být simplifikovány nemohou (v definici vlastností neesenciálních pro jistá individua totiž nepředpokládáme jejich možnou instanciaci těmito individui). 21 Přetištěno v Cmorej, P. (2001): Na pomedzí logiky a filozofie. Bratislava: Veda, 125-149. 22 Původně Cmorej, P. (1988): Esencializmus versus antiesencializmus. Philosophica 26, Univerzita Komenského: Bratislava, 163-202. 16