Stati a zprávy z výzkumu PROBLEMATIKA ŽEBRÁKU A BEZDOMOVCŮ Jaroslava Pavelková Anotace: Příspěvek je věnován problematice bezdomovců a žebráků. Podává základní informace o této tematice jako o sociální kategorii lidí zjevně chudých, žijících na okraji majoritní společnosti a vyznačujících se svým specifickým způsobem života. Součástí práce je také upozornění na zvýšenou péči, kterou je nutné věnovat při přípravě budoucích pedagogů v otázkách vzájemné tolerance a rovnosti všech lidí bez biologických a kulturních rozdílů (projevy rasismu, náboženské nesnášenlivosti, xenofobie a intolerance) i v pochopení nezbytné péče o zdravotně postižené a sociálně znevýhodněné skupiny obyvatelstva. Pochopení multikulturních rozdílů se stává v současné době vysoce aktuální ve všech státech Evropské unie. Klíčová slova: multikulturní výchova, projevy rasismu, náboženské nesnášenlivosti, xenofobie a intolerance, nezbytná péče o zdravotně postižené a sociálně znevýhodněné skupiny obyvatelstva. Úvod Rychlý technický rozvoj v současném světě a náš vstup do Evropské unie si kromě dalších opatření ve společnosti nepochybně vyžádal i rozsáhlé změny v přístupech k problematice multikulturní výchovy na všech typech škol. Ty v současné době procházejí rozsáhlými změnami orientovanými na rámcové vzdělávací programy pro základní a gymnaziální vzdělávání v návaznosti na rámcový program pro předškolní vzdělávání. Proto musí zákonitě i budoucí pedagogové z hlediska své funkce věnovat pozornost problematice vzájemné tolerance a rovnosti všech lidí bez biologických a kulturních rozdílů (projevy rasismu, náboženské nesnášenlivosti, xenofobie a intolerance) i pochopení nezbytné péče o zdravotně postižené a sociálně znevýhodněné skupiny obyvatelstva (Pavelková 2002). Pochopení těchto multikulturních rozdílů se stává v současné době vysoce aktuální ve všech státech Evropské unie. Problematika multikulturní výchovy Metodický pokyn MŠMT k výchově proti projevům rasismu, xenofobie a intolerance (1999) poukazuje na jejich existenci právě v současné společnosti. Úkol zabezpečovat prevenci proti těmto projevům vyplývá z Ústavy České republiky, z Listiny základních práv a svobod, z Úmluvy o právech dítěte a z ostatních mezinárodních paktů a úmluv, které ústavní orgány ČR ratifikovaly. A právě klíčové místo při vedení dětí a mládeže k toleranci, k posilování pozitivního postoje k minoritám a lidem různých národností, náboženství a kultur včetně lidí v nouzi zaujímají školy a školská zařízení. Ty proto musí využívat možnosti
celkového výchovného působení, v jehož průběhu jsou žáci přiméřeně svému věku a na základě svých širších sociálních zkušeností podněcováni k diskusi na dané téma. K účinnější prevenci ukládá MŠMT všem pedagogickým pracovníkům, aby věnovali zvýšenou pozornost vytváření příznivého klimatu školy i jednotlivých tříd, podporující vzájemný respekt a partnerské vztahy mezi učitelem a žákem. Doporučuje týmovou spolupráci, výchovu k sebeúctě, komunikační dovednosti, ale také k pocitu spoluprožívání. Je nutné rozvíjet žádoucí altruistické postoje k lidem jiné národnosti, etnické nebo náboženské příslušnosti a k lidem v nouzi. Je zapotřebí nenechat bez povšimnutí žádný projev ani náznak intolerance, xenofobie nebo rasismu a okamžitě přijímat vhodná konkrétní pedagogická opatření. S žáky je nutné otevřeně diskutovat o uskutečněných besedách, přednáškách, návštěvách filmových a divadelních představení, o televizních a rozhlasových pořadech, které obsahově souvisejí s danou tematikou. MŠMT upozorňuje také na možnost využití nabízené spolupráce v oblasti vzdělávání s nestátními subjekty, které mají v programu multikulturní výchovu, vzdělávání Romů, uprchlíků, lidí v nouzi a různých národností a etnik. Obecně lze tedy konstatovat, že cílem výchovy v rodině i ve škole by mělo být vychovat silné osobnosti, které budou schopny postarat se samy o sebe v rámci svých možností, ale také postarat se o druhé, pokud toho oni sami schopni nebudou. Nejméně informací se do povědomí dětí a mládeže dostává o problematice bezdomovců a žebráků (lidí potřebných, lidí v nouzi). V současné době, kdy se svět v důsledku ozbrojeného konfliktu vedeného pod záminkou obrany náboženských myšlenek zmítá na pokraji hlubokého společenského rozkolu, se upozorňování na pomoc lidem bez střechy nad hlavou a poukazování na sociální problémy dnešních všedních dní zdá asi malicherné. Někomu z nás se to tak opravdu může jevit v kontextu se současnou celosvětovou situací. Je však nutno si uvědomit, že za mnohým problémem, ukrytým třeba pod náboženským obalem, jsou skryty hluboké společenské příčiny střetávání se ekonomických a politických zájmů různých tříd a sociálních vrstev. Hlavním účelem předloženého příspěvku je poskytnutí informací o osobách bez stálého ubytování a podpory rodiny, získávajících si peníze na obživu žebráním na území České republiky. Do skupiny bezdomovců jsou řazeni lidé, kteří svým způsobem života, chováním a zvyky stojí mimo běžnou společnost a nenaplňují její zásady a zvyklosti. Přechod od paternalistického státu k dravému kapitalistickému systému vyvolal tak převratné změny v politickém i ekonomickém zřízení, že ne každý jedinec byl schopný se nastalé situaci přizpůsobit. Tak se jev, běžný v západních vyspělých zemích, objevil v České republice v poměrně drastické podobě, protože společnost nebyla na něj připravena.
Tento nový fenomén se naplno projevil v České republice po roce 1989 a má bohužel vzrůstající tendenci. Z existenční krize je ale velmi nesnadné se bez účinné vnější pomoci navrátit k obvyklému životnímu stylu. Lidé na takto poznamenané osoby na pokraji společnosti reagují různě. Jejich postoje jsou směsicí soucitu i odporu, snahy pomoci, ale i pokusem nevnímat je, či odstranit z dohledu ostatních lidí. Předsudky a neznalost problému mohou mnohé z obyvatel v naší republice přimět k vytváření nepřátelských postojů vůči těmto lidem jako ke skupině a k naprosto negativnímu přístupu, spojenému až s agresí. Řešení problematiky zdravotně postižených a sociálně znevýhodněných jedinců i skupin obyvatelstva je neoddělitelnou součástí procesu humanizace a demokratizace současné české společnosti (Černá 2002). Demokratická společnost uznává a respektuje skutečnost, že všichni lidé mají stejná práva, avšak ne vždy v této souvislosti máme na zřeteli postižené či sociálně znevýhodněné skupiny lidí. Koncepce přirozených lidských práv se objevila již v sedmnáctém století jako odpověď na sociální otřesy, rozvrat a transformaci k modernosti v Evropě, ale v těchto časech měla v rámci společnosti tato práva pouze malá vybraná skupina lidí (Venerová 2002). Opravdová změna myšlení související s právy jednotlivce se objevuje teprve v devatenáctém a na počátku dvacátého století. Ale až po rozpadu Sovětského svazu a skončení studené války v roce 1990 se stávají lidská práva regulérní a dobře zavedenou součástí mezinárodních vztahů. I v naší zemi po sametové revoluci konečné dochází v mnoha oblastech (ekonomické, sociální i kulturní) k řadě pozitivních změn, které úzce souvisejí s právy občanskými a politickými. Bylo by možné se domnívat, že po opět nabyté identitě a sociálním uvolnění se vše bude vyvíjet progresivně. Je ovšem logické, že s nabytou svobodou se musely objevit i negativní fenomény, které u nás za socialistického režimu sice existovaly ve skryté podobě, ale tehdejší zřízení je nepřipouštělo ani do povědomí veřejnosti. Vládními opatřeními byli jedinci specifičtí svým způsobem života odlišným od majoritní společnosti kriminalizováni a jedním z prováděných opatření bylo, že tito lidé byli umísťováni do nápravných či psychiatrických zařízení (porušování práva na práci). Zviditelnění těchto křivd nezařazených či z vlastního selhání neschopných lidí nastalo po sociální změně v roce 1990. M. Horáková (1995) uvádí některé příčiny, které vedly k velkému nárůstu členů této sociální skupiny (zánik pracovní povinnosti; nezaměstnanost se ztrátou bydlení v podnikových ubytovnách; rozsáhlá vězeňská amnestie udělená tehdejším prezidentem Václavem Havlem; rozpad velkých, zejména stavebních podniků, tradičně zaměstnávajících nekvalifikovanou, problémovou a mobilní pracovní sílu; změny v bytové politice; vzrůstající ceny potravin s následnou
inflací). Ve své podstatě příčiny selhání ze stejných důvodů vyplývají i z posouzení našich případových analýz. Nerovné vztahy mezi nízkými příjmy a vysokými náklady na bydlení se rovněž odrazily v životě jednotlivých domácností (Nedomová, a kol. 1999). Ztráta pomyslného pořádku a povinnosti k státu i sama k sobě se musela odrazit v postojích k vlastní zodpovědnosti. V současnosti dochází k posunu v chápání liberální autonomie, což vede k vytvoření nového životního kréda - existence nepodřízené jakýmkoliv vnějším pravidlům. Dochází k zbavení se závazků vůči společnosti i některým jednotlivcům; základní individuální práva se proměnila ve stále se rozšiřující pouhý seznam nároků k státu a společnosti (Ruczaj 2004). Od jejich nepochopení a vlastní pohodlnosti a selhání je už jen malý krok dostat se k procesu institucionalizace chudoby (Hayek 1991). Definovat jakoukoli problematiku v oblasti společenských vztahů a z nich nastávajících situací je velice obtížné, v mnoha případech až nemožné. Abychom se však dále mohli zabývat sledovaným problémem, musíme alespoň na obecné úrovni definovat pojem bezdomovec" a žebrák". Pro laickou veřejnost mohou tyto termíny splývat se skupinou lidí, kterou potkávají na ulicích zpravidla ve zuboženém stavu. Již pouhým rozložením slova bezdomovec jej můžeme definovat jako člověka, který nemá domov (bydlení). Podle některých autorů (Hradecká; Hradecký 1996, Vágnerová 1999) je ztráta přístřeší pro tyto lidi výsledkem generalizovaného psychosociálního selhání, spojeného se ztrátou komplexu obvyklých rolí, které vede k jejich vyčlenění na okraj společnosti v důsledku jejich neschopnosti participovat na běžném kvalitním životě a přizpůsobit se zvyklostem ostatní společnosti. Žebráctví však oproti bezdomovství je způsob obstarávání si hmotných potřeb pro život buď vlastním oslovováním a žebráním u lidí na ulici, či pasivním upozorňováním na svoji osobu a své potřeby. Je praktikováno dokonce i provozováním určité aktivity na ulici, která procházející neinvazivně žádá, aby provozovatele obdarovali. Být žebrákem neznamená být bezdomovcem a naopak. Člověk v nouzi bez domova si nemusí svoji obživu obstarávat žebráním. Často se však bohužel setkáváme s žebrákem, který je současně člověkem bez přístřeší - tedy bezdomovcem. Příčiny bezdomovství (Hradecká; Hradecký 1996) můžeme rozdělit na objektivní a subjektivní. První jsou podmíněny např. nevhodnou sociální politikou státu a sociálním zákonodárstvím a odráží se např. v nedodržování lidských práv, v nerespektování práva a rovných příležitostí pro všechny občany, ve vzdělanosti občanů, nemožnosti uplatnění v zaměstnání, v sociální ochraně, v zabezpečení stáří a nemoci, v nezaměstnanosti mladých lidí, xenofobii, etnických problémech, emigraci apod. (http://olam.cz/aktuality/liberalni_unie/liberalni_unie.html).
Subjektivní faktory jsou ovlivněny samotnými jedinci, jejich rodinami, různými společenskými skupinami či komunitami, jejich dispozicemi a schopnostmi, temperamentem bezdomovce, jeho věkem, dosaženým vzděláním apod. Lze na ně nahlížet z pohledu materiálního (bydlení, zaměstnání, tragické události v rodině, majetkové poměry, neočekávané události ve společnosti, povodně apod.), nebo z hlediska poruch a zhroucení vztahů v rodině či komunitě s jejím následným selháním, nebo s ohledem na problémy v osobnosti samé (mentální retardace, duševní či tělesná choroba, nesamostatnost, osamělost, invalidita, závislost na alkoholu nebo drogách, sociální nezralost, etnické rozdíly). Velmi často se na subjektivních faktorech podílejí i situace, vzniklé po propuštění z léčeben, ústavů, vězení či po dosažení dospělosti v etopedických zařízeních. Podle Hradecké a Hradeckého (tamtéž) bezdomovectví není otázkou individuálního výběru, jak by bylo velmi jednoduché konstatovat. Sociologové tvrdí, že bezdomovský" fenomén je část sociálního procesu, důsledek kontinuálních sociálních a ekonomických sil, vedoucích až k sociálním strukturám (trh práce, trh s byty, sociální zabezpečení jako státní opatření, vzdělávání a výchova, rodinné struktury), vztahuje se tedy k obecným standardům a podmínkám společnosti jako takové. V současné době, jak známe některé příklady z literatury o sociálně slabých rodinách, kdy se postavení ve společnosti přenášelo na další generace, se většina lidí nenarodí jako bezdomovci, ale stává se jimi během života. Co se může přihodit v životě člověka, aby se dostal z poměrně dobře zajištěné rodiny až na spodinu společnosti? Podle Janebové (1999b) se musí přihodit dvě věci: Určitá událost člověka vyvede ze zaběhnuté stopy (např. ztráta zaměstnání, smrt blízké osoby, nervový zlom, těžký rozvod, násilí v rodině, sexuální zneužívání příbuznými nebo jen zlomená noha). Tyto a podobné situace se objeví v životním běhu spousty lidí, ale samozřejmé, jak autorka uvádí, ne všichni se na jejich podkladě stanou bezdomovci. K tomu musí spolupůsobit ještě druhý faktor, a to je absence pomocné ruky někoho blízkého. Pokud dostane člověk v takové těžké chvíli pomoc, podporu, zázemí či dočasné bydlení, zřetelné se může oddálit od způsobu života bezdomovců. V opačném případě, je-li všemi odvrhnut a zůstává se svými problémy sám bez pomocné ruky, je větší pravděpodobnost, že se nakonec zařadí mezi bezdomovce. Je samozřejmé, že se vzniklá situace každému jedinci zvládá uspokojivě, pokud žije v širokém a funkčním rodinném zázemí s dobrými vztahy ve vlastní rodině či s příbuznými nebo známými. Předtím, než se stane bezdomovcem, prodělává postižený podle Janebové (tamtéž) tři stadia ztráty: 1. Ztráta podpory rodiny - členové rodiny poskytují zdroje a rady při řešení problémů (materiální a duchovní podporu). Pokud rodinná podpora chybí nebo je oslabena, jedinec se obrací na přátele.
2. Ztráta podpory přátel - je stejně kritická jako ztráta podpory rodiny. Nejdůrazněji je pociťována ztráta psychické podpory a postupné ubývání kontaktů vede dále pomalu k izolaci jedince. 3. Ztráta podpory komunity - národní komunity tvoří veřejné instituce a organizace sociálních služeb. Zdroje poskytované komunitou však nejsou vždy adekvátní, aby zabránily ztrátě domova. Pomoc bývá také často nevhodná pro lidi s nestálou adresou. Ti, kteří propadnou záchranou sociální sítí, jež je produktem komunity, se stávají bezdomovci. Jak uvádí dále Janebová (tamtéž), toto třetí stadium je výchozím bodem pro cestu k chronickému bezdomovství. Z hlediska prezentace na veřejnosti rozděluje Hradecká; Hradecký (1996) lidi bez přístřeší do tří kategorií. Skupinu, která je na veřejnosti nejviditelnější, označuje jako bezdomovce zjevné. Patří do ní lidé, žijící na ulicích, nádražích, vyhledávající ubytování v noclehárnách či azylových domech. Tvoří pouze část lidí bez trvalého bydliště (podle ankety Naděje pouze tři osoby bez trvalého bydliště z jedenácti spí obvykle v noclehárnách, dvě v neadekvátních bytech, pět na veřejných místech, jedna ve squatu). Již v roce 1991 v časopise National Geographic je v článku o životě v postkomunistických státech autorem Szukem dokumentován obrázek s textem z budapešťského nádraží, kde je vidět nuzný způsob přespávání uprchlíků z Rumunska a bývalého SSSR na zemi. Mezi bezdomovce skryté zařazuje Janebová (1999b) skupinu lidí, která z nějakého důvodu nevyhledává pomoc veřejných nebo charitativních služeb. Tím unikají pozornosti těchto organizací a nejsou posléze zahrnuti do žádných sčítání bezdomoveckých populací, stejné jako lidé, kteří vyhledávají pomoc a ubytování u přátel a známých, třeba i jen na kratší dobu pobytu. Tato skupina často putuje a mění svá dočasná útočiště, ale s příchodem zimy se i tito jedinci uchylují do různých ubytoven. Podle našeho úsudku nejvíce zastoupenou skupinou bezdomovců, kterou Hradecká a Hradecký (1996) nazývají jako bezdomovce potenciální, patří lidé žijící v bytové nejistých podmínkách (rodinné či osobní problémy, riziko neudržení si či ztráty bytu) a také lidé čekající na propuštění z různých ústavů, vězení či na opuštění etopedického zařízení. Potřeby těchto osob jsou úřadům buď neznámé, nebo známé jen částečné. Evropské společenství počítá s ne méně než 2,5 milionu osob uznaných jako bezdomovci zjevní, což je 7,5 promile evropských obyvatel. Zde se však posuzují a registrují pouze osoby užívající službu nestátního nebo veřejného ubytování, nezahrnují bezdomovce skryté, ani ty, kteří užívají jiné formy pomoci, ani osoby v riziku nejistoty bytové nouze či ztráty bytu. Podle pramenů uvedených v České televizi v lednu 2004 bylo v hlavním městě Praze registrováno 3500 lidí bez přístřeší a jen pro 500 z nich bylo možné
zajistit důstojné přespávání (http://www. psychologie.studovna.cz/scripts/detailasp?id=3632). Podle sčítání, které proběhlo 19. února 2004 v noci (Kuptík 2004), bylo v Praze v té době 3096 zjevných bezdomovců žijících na ulici, v teplovodních kanálech, jeskyních, garážích, chatách a opuštěných domech a v případě nouze vyhledávajících pomoc charitativních organizací. Další zde žijí za úplatu v ubytovnách. Z uvedeného počtu je 2662 mužů (86%) a 434 žen (14%). Jak uvádí ředitel Naděje Ilja Hradecký: Nejde o přesné číslo, ale je to počet, podle kterého se dají odhadnout například potřeby pro počet lůžek na zimu apod." Výsledky sčítání pomohou k vytvoření programů, díky nimž bezdomovci mohou najít možnost návratu do běžné společnosti. Výsledky a závěry tohoto sčítání by se měly stát východiskem pro politiku pražského magistrátu, který díky primátoru Bémovi projekt inicioval. Sčítání prokázalo opět již známé příčiny bezdomovectví. Na prvním místě hraje roli rozpad rodin, ztráta zaměstnání, často také různé psychózy. Mezi bezdomovci se objevuje stále více starších žen, které přišly o práci. Pokud jde o zdánlivě malé procento žen ve sledované skupině lidí, příčinu vidí redaktor Ivan Kuptík ve svém článku v tom, že ženy dávají přednost i nejistým a často nerovnoprávným vztahům, které jim však zajistí domov. Pro sledování počtů uvažují organizátoři o dalším sčítání (Arcidiecézni charita, Armáda spásy, Městské centrum sociálních služeb a prevence hlavního města Prahy, Naděje), aby se jednak upřesnily počty lidí bez domova a podchytil se případný nárůst. Kraj Karlovy Vary ve stejném období (2004) přiznává asi 300 jedinců této skupiny, přičemž pouze 50 z nich bylo možno poskytnout přístřeší (jednalo se o velmi chladnou zimu, teploty dosahovaly po několik týdnů hluboko pod bod mrazu). Co se týče charakteristiky osobnosti bezdomovců a žebráků, podle našeho mínění mezi nimi není velkých rozdílů. Pro obě skupiny platí, že se jedná o jedince komplexně handicapované (sociálně, somaticky a zpravidla ještě psychicky). Ve velké míře u nich platí zvýšené riziko, že se mohou stát příslušníky obou námi popisovaných skupin. Často pocházejí z rodin dysfunkčních nebo vůbec neexistujících. Příslušníci těchto skupin byli již v dětství vystaveni nezájmu rodiny, podceňování, nebo byli dokonce vystaveni násilí a zneužívání (fyzickému či psychickému). Z nefungující rodiny byli vyhnáni, nebo sami utíkali a toulali se. Jejich schopnosti bývají snížené, chybí jim základní kompetence, které jsou nezbytným předpokladem k přijatelné sociální adaptaci. Nemívají rozvinuté volní vlastnosti, nejsou schopni přiměřené autoregulace, schází jim určitá odolnost a vytrvalost, často se nedovedou ovládat. Neorientují se ve společnosti, která je obklopuje, nechápou pravidla a normy, které regulují chování a vzájemné vztahy mezi lidmi. Odmítají je, nejsou schopni je uplatňovat a řídit se jimi v každodenním životě. Neznají svá práva,
a proto je také nemohou prosadit a využívat ve svůj prospěch. Jejich schopnosti mohou být snížené nedostatkem vrozených dispozic i získaným postižením (mentální retardace, změny osobnosti či následné změny psychiky v důsledku užívání návykových látek). Další příčina může být také v odlišné sociální zkušenosti (např. ústavní výchova, dlouhodobé léčebné pobyty ve zdravotnických zařízeních, pobyty ve věznicích). V těchto zařízeních je nutné přistoupit na jinou strategii chování, která se od běžného života značně odlišuje. Zvýšené riziko přijmout způsob života obou popisovaných skupin se často stává lidem s duševními chorobami, kteří po propuštění z léčeben (bez dostatečného rodinného zázemí) nejsou schopni se přizpůsobit přijatelné adaptaci na běžné životní podmínky a na samostatný život. I na základě nepříznivých zkušeností často rezignují na nutné potřeby k životu. Buď žijí sami, nebo se sdružují se stejně žijícími jedinci, či vytvářejí skupinu lidí, ovšem nikdy ne příliš početnou. Čím déle pak žijí tímto způsobem života, tím snáze k němu přivykají, zříkají se jakékoli změny, nic nechtějí, nečekají a často se domnívají, že ani nemá cenu se o nic pokoušet. Sebehodnocení a sebeůcta bývají u bezdomovců velmi nízké. Při posuzování vlastního života podle jejich mínění převládá negativní bilance (Vágnerová 1999). V rámci obranných reakcí přisuzují vinu za svoje selhání okolnostem či jiným lidem, bývají ukřivdění nebo rezignovaní, ale vinu a odpovědnost za stav skutečnosti nikdy nedávají sobě. Pokud je skutečnost jiná, schovávají se za milosrdné lži, kterým oni sami věří (bájivá lhavost), v kterých oni sami nikdy nehrají původce stavu či vzniklé situace. Často bývají podvedeni, opuštěni, poškozeni a zpravidla k tomu nikdy nezadají podnět. Stylizují se do postavy poškozeného, zkreslují realitu a jejich lež je spíše obrana vlastní sebeúcty. Samozřejmě může být využita i k vzbuzení soucitu a určité pomoci či získání výhod. Zvyknou si na tento způsob života, rezignují i na náhody, které by mohly vést k zlepšení jejich života. Do skupiny bezdomovců a žebráků řadíme lidi, kteří svým způsobem života, chováním a zvyky stojí mimo majoritní společnost. Obecně nenaplňují zásady a zvyklosti uznávané majoritní společnosti. Jsou nestandardní co se týče osobnosti, nekonformní, odmítají hodnoty, normy a zvyky společnosti, ve které se nacházejí. Zpravidla žijí buď alternativním způsobem existence, který je někdy až asociální, naprosto vybočující z běžného způsobu života. Podle Vágnerové (tamtéž) pak dochází v důsledku ztráty citově hlubších vazeb k emočnímu oploštění, často i k necitlivosti k sobě samému. Příčiny bezdomovectví a žebravého způsobu života se u obou pohlaví na obecné úrovni liší. Podle výzkumu Janebové (1999a) u mužů převládají jako první faktory materiální (ztráta bytu, zaměstnání), často v kombinaci s faktory osobními (nemoc, osamělost, závislosti, výkon trestu). U žen jsou to problémy vztahové, pře-
devším problémy v partnerských vztazích, často doprovázené násilím, zneužíváním a nevěrou. Obecně je ale menší zastoupení žen mezi popisovanými skupinami. Lze si jej vysvětlovat tím, že ženy často volí tzv. utajenou formu - snaží se skrývat nastalou situaci, vyhledávají život v nejrůznějších společenstvích či institucích, v různých podmínkách a úrovních (např. domovy pro matky s dětmi). Dokáží velmi dlouho setrvávat v nefunkčních rodinách za nelidských materiálních i psychických podmínek, než by opustily domov a vystavily sebe i děti nebezpečí žití v nejistotě. Pokud takto učiní a rozhodnou se problém vztahů v rodině řešit, odcházejí bydlet k přátelům či rodičům, často se však po určité době vracejí. Některé se mohou také dostat do skupiny žen, vydělávajících si na živobytí prostitucí. Jak soudí Janebová (tamtéž), některým ženám se povede návrat zpět domú z ulice proto, že trpí méně často závislostí na alkoholu a drogách, což bývá významnou bariérou na cestě z ulice pro muže. Podle Janebové (1999b) obé popisované skupiny selhávají v oblasti socializace. Nejsou schopny zodpovědného chování vůči sobě či někomu jinému. Nedovedou se o sebe postarat standardním způsobem. Jejich komunikace s ostatním světem je velmi omezená. Kontakty jsou vytvářeny jen navzájem mezi sebou - jejich sdružování je však účelové. Vytvářejí jakési subkultury (na nádražích, na ulici). Vztahy v těchto komunitách jsou velmi povrchní, situační a jsou určovány nutností situace se zřejmou nedůvěrou a nejistotou. Uvědomují si zcela zřetelně, i když si to otevřeně nepřiznají, že lidmi z majoritní společnosti nejsou akceptováni, a z tohoto důvodu je jejich chování často vyhrocené do různých extrémů (tendence k demonstraci submise - žebrání - a zdůrazňování své bezmoci, anebo latentní, ale i reálná agrese proti lidem s lepší sociální pozicí, která má obranný charakter a bývá spojena s pocitem oprávněnosti požadavku podpory). Janebová (tamtéž) rozlišuje podle typu integrace do bezdomovecké subkultury několik typů lidí bez přístřeší: 1. Nedávno dislokovaní-jsou to nováčci", nemají tendenci identifikovat se s rolí bezdomovce. Dosud sdílejí hodnoty majority, chtějí se dostat pryč z ulice, často jsou zaměstnáni alespoň na částečný úvazek. S jinými bezdomovci se nestýkají, protože očekávají, že se jejich situace brzy změní. Často se u nich objevuje tzv. kognitivní dizonance, kdy mnozí míní, že bezdomovci jsou kriminální živly závislé na alkoholu, s výraznou nechutí pracovat. Vyhýbají se kontaktům s lidmi v útulcích i na ulici. Velmi traumatický je pro ně přechod do nízkého statutu spojeného s negativní stigmatizací a fyzickou nejistotou (každodenně musí řešit banální" problémy s osobní hygienou, spánkem v teple a suchu, přístupem k pitné vodě a jídlu, s toaletou apod.).
2. Izolovaní - nedávno dislokovaní - nemají schopnost získat zdroje k návratu, dostávají se z kontroly sociálních sítí a institucí, cítí stále menší závaznost konvenčního chování, jsou již odcizeni tradičním rolím a hlavnímu proudu společnosti, ale mají i těžkosti spřátelit se s ostatními bezdomovci. Ocitají se v osamělosti, až izolaci. Kladou si otázky: kdo jsem a kam patřím. Často u nich dochází ke ztrátě identity ve dvou úrovních: za prvé na úrovni společenské, vytvořené identity, reprezentované stylem bydlení a stálostí adresy, která je opravňovala k mnoha požitkům a jistotám; za druhé ke ztrátě smyslu identity v individuální rovině (proč se vůbec zamýšlet nad svou identitou, když nejdůležitější věcí je přežít). 3.a Identifikovaní - izolovaní - jsou na ulici již delší dobu, žijí sami, vyhýbají se kontaktům s ostatními bezdomovci. Typickými představiteli jsou tzv. háčkaři" či lovci", kteří získávají svou obživu z odpadkových košů a popelnic. 3.b Identifikovaní - žijící ve skupině - přijali styl života a hodnoty subkultury stejné žijících lidí, čerpají z této skupiny podporu. Tento způsob života ve skupině vyžaduje vysoký stupeň začlenění, zároveň je však více psychologicky funkční než u izolovaných identifikovaných bezdomovců. Na druhou stranu u nich dochází k vysokému vyčlenění z tradiční kultury. Ze skupiny čerpají jídlo, úkryt či jiné zdroje, funguje mezi nimi jakási nespecifikovaná dělba práce. Nevýhodou skupiny je její viditelnost, což vede k pozornosti ze strany policie. Je zde větší pravděpodobnost kriminalizace. Podle autorky obecně platí, že čím více má jedinec přátel mezi bezdomovci (a myslíme, že toto pravidlo je platné také pro skupinu žebráků), tím více je začleňován a zařazen do jejich subkultury, a tím více bariér musí překonat při návratu k normálnímu způsobu života. Podobná úměra je platná i mezi délkou času stráveného na ulici a možností návratu k běžnému způsobu života v majoritní společnosti. Každý člověk se raději srovnává se sobě rovnými a podobnými jedinci; toto pravidlo platí bez výhrady i pro naši skupinu (zde ještě navíc s pocitem izolovanosti a zvláštností způsobu života natolik rozdílného od majoritní společnosti). V současné době byly zřízeny ubytovny pro tuto skupinu lidí, ty však počtu přežívajícímu popsaným způsobem života kapacitou nepostačují. Tito lidé často dávají přednost pobytu ve volných prostorech bez pravidel a organizace ubytování, v tzv. svobodných" prostorech (nádraží, metro, vlaky, sklepy, parky, ulice, mosty, opuštěné domy, chaty apod.), i když si uvědomují, že se vystavují určitému ohrožení života, neboť tato místa jsou nebezpečná. K dočasné změně jsou ochotni přistoupit jen za předpokladu špatného počasí, a to opravdu jen tehdy, jde-li jim o život (teploty pod
bodem mrazu). Nádraží ve velkých městech jsou pro ně zvláště přitažlivá a bezpečnější než ulice; jsou anonymní, mohou zde předstírat jen přestávku či přestup na cestě, přes den být ve městě a večer je použít k přespání. Často jsou otevřena po celou noc, zpravidla v centrech měst, kde je možné přijít k nutným penězům na přežití. Využívají je i k delším pobytům, kdy zde dochází k vytvoření určité subkultury, která může zajišťovat i relativní bezpečí a pomoc. Bohužel tato místa jsou využívána k přežití i lidmi závislými na drogách či prostituci, skupinami mladých lidí, jejichž charakteristickým rysem života je odmítání občanských povinností (žijí střídavě ve státech po celé Evropě), či kriminálními živly, které tato místa využívají k provozování nekalých činností (delikventy) a na skupinu žebráků a bezdomovců nahlíží jako na méněcenné občany. Někdy tady přežívají určité období lidé, zpravidla to bývají celé rodiny či skupiny cizinců, kteří zdejší pobyt využívají pouze jako přestupní stanici pro život v západní Evropě. Zdravotní stav těchto lidí je zpravidla v katastrofálním stavu, minimálně žádají lékařskou péči, a udělají-li tak, je často již pozdě. Vrátí-li se ze zdravotnického zařízení zpět na ulici, za pár dní je jejich stav stejný. Nadměrně konzumují alkoholické nápoje, což se poté často stává jejich jedinou životní náplní a vede k destrukci osobnosti a posléze i k zániku. Dostavují se i psychické problémy, kterým oni sami nepřikládají veliký význam, ale tyto umocněny alkoholem a špatným zdravotním stavem bez řádné výživy vedou k smrti jedince. Identifikace se stává významnou bariérou k resocializaci. Sociální srovnání uvnitř homogenní a izolované skupiny vede k podceňování problému, vzniká tendence k upevňování se" v bezdomovectví a i v žebrání o almužnu, čímž problém dále sílí a oddaluje možnost úniku z této životní situace (Janebová 1999b). Že se jedná o vážnou problematiku, na kterou nejsou ani naši učitelé, ani žáci připraveni, je možné demonstrovat na rozsáhlém výzkumu, který probíhal v letech 1999 až 2001 pod záštitou nadace Research Support Scheme. Zabýval se situací lidí v nouzi, bezdomovců a žebráků v Praze. Předložená studie se pokusila o antropologicko-sociální rozbor těchto otázek, včetně zmapování osobní případové anamnézy sledované skupiny lidí. Následně jsme provedli i rozhovory s obdarovávajícími, kteří dobrovolně na ulici přispěli lidem v nouzi. Vybrané informace k dané problematice z vlastního výzkumu Součástí našeho výzkumu bylo kromě dalšího i zmapování situace žebráků v Praze, zjištění jejich osobní anamnézy a možného řešení jejich dané životní situace z hlediska současné společnosti. Pomocí dotazníků jsme dále vyšetřili názory na sledovanou problematiku u žáků základních, středních i vysokých škol. Dotazník obsahoval v třinácti položkách otázky, které vypovídaly o povědomí pro-
blémů u mladé generace. Byl anonymní a zabýval se např. četností setkání s žebrákem či bezdomovcem, formulací pocitů z takových setkání a odrazem v postojích, názorech na příčiny špatné situace těchto lidí, zda je respondenti obdarovali a co je k tomu motivovalo. Byl sledován aspekt finančního zázemí rodiny, náboženského vyznání a možného řešení jejich neblahé situace z pohledu dotazovaného, ze záznamu vyplývající osobní pocity respondenta, zda si myslí, že by se sami mohli dostat do podobné situace apod. Dotazovaní se snažili i odhadnout denní příjem žebráka, možnosti pomoci těmto lidem a v neposlední řadě vážili, které skupině lidí v nouzi by byli ochotni dát peníze a proč (Krajčová 2001, Pavelková, a kol. 2002, Pavelková 2004). Z našeho šetření vyplynulo mnoho zajímavých informací, které byly publikovány již v několika sděleních, věnovaných problematice žebráků a bezdomovců. Důležitá pro nás ale byla didaktická šetření, která byla zaměřena na názory žáků základních, středních a vysokých škol. Jedním ze sledovaných kritérií bylo, jak se tyto postoje s dosaženým věkem mění (vytvořeno pět věkových kategorií: respondenty bylo 282 žáků ZŠ, 260 studentů SŠ a 300 vysokoškoláků). Věk respondentů kolísal od 8 do 28 let. Dotazníková akce proběhla v roce 2000 ve vybraných pražských základních a středních školách, na Pedagogické fakultě UK a v Koleji 17. listopadu v Praze. V dotazníku bylo 23 bodů, které vypovídaly kromě již uvedeného například také o postoji žáků a studentů ke skupině žebráků provozujících určitou činnost (hraní, zpívání apod.). Předpokládali jsme, že: 1/ starší žáci a studenti mají obsáhlejší zkušenosti a informace o problematice bezdomovců a žebráků, 2/ zkoumaní jedinci, kteří se hlásí k určité náboženské víře, obdarovávají žebráky častěji než ti, kteří se nehlásí k žádné víře, 3/ žáci a studenti, kteří se cítí lépe finančně zabezpečeni (uvedou v dotazníku svoji finanční situaci jako uspokojivou, až dobrou) budou obdarovávat častěji a vyšším obnosem než ti s horší finanční situací v rodině, 4/ ti, jež vyznávají jakékoli náboženství, si dokáží představit, že by se mohli též ocitnout v tak nepříjemné životní situaci, 5/ obava by mohla být z ocitnutí se na ulici" u jedinců, žijících v dobře finančně zabezpečených rodinách, 61 odpovídající mládež zaujímá pozitivnější postoje k žebrákům, kteří provozují nějakou zábavnou činnost (hrají či zpívají) než k jedincům pasivním, 71 všichni odpovídající se někdy s žebrákem či bezdomovcem setkali, 8/ respondenti se budou domnívat, že denní příjem žebráka je poměrné vysoký. Pro zajímavost uvádíme některé ze získaných výsledků: 1/ Počet žáků, kteří se přihlásili k nějaké církvi, s věkem narůstal. V každé
věkové skupině bylo nejvýrazněji zastoupeno křesťanství. Ostatní náboženství byla zastoupena v malém počtu. 2/ Z hlediska finanční situace rodin měli žáci s rostoucím věkem pocit, že patří spíše do průměrně zabezpečených rodin. Obě získané informace podle našeho mínění mohly mít vliv na postoje a štědrost respondentů. 3/ Důvody špatné situace lidí na ulici viděli žáci velmi různorodě. Čím starší děti byly, tím více příčin nacházely. Mladší žáci formulovali důvod, že prostě nemají peníze". Tato příčina ustupovala s věkem do pozadí a byla nahrazována hlubší analýzou. Již u žáků devátých tříd a starších se téměř u poloviny respondentů objevuje názor, že v této situaci jsou vlastní vinou - nechtějí pracovat. U středoškoláků se objevuje domněnka, že kořeny příčin situace těchto lidí jsou více problémy ve vztazích k jejich okolí než ve vlastní osobnosti žebráka či bezdomovce. Ve skupině vysokoškoláků naopak převládá vnímání, že problémy pocházejí z vlastní osobnosti bezdomovce než ze vztahů, kterými jsou tito lidé obklopeni. Příčinu v závislosti na alkoholu a drogách jako možný důvod bezdomovectví spatřují až žáci od 6. třídy ZŠ. Čím jsou žáci starší, tím častěji žebráka obdarovali. Potvrdil se náš předpoklad, že žáci, vyznávající křesťanskou víru, obdarovávají žebráky opakovaně. U dotázaných vysokoškoláků obdarovali žebráka téměř všichni ze vzorku studentů hlásící se ke křesťanství. 4/ Žáci s velmi dobrou či dobrou finanční situací obdarovali žebráky mírně častěji než ostatní. Tento rozdíl byl nejvíce patrný u žáků 9. tříd a SŠ, téměř žádný u studentů VŠ. U žáků 6. tříd však naopak uvedlo více žáků se špatnou rodinnou finanční situací, že obdarovali žebráky více než žáci z rodin s velmi dobrým finančním zázemím. 5/ Důvody obdarování byly různé: lítost, žebrající provozoval určitou aktivitu - zpíval a hrál, měl určitý tělesný handicap, měl u sebe zvíře, o které se musel starat, či respondent chtěl udělat dobrý skutek, bezdomovec mu byl sympatický, v neposlední řadě prostě žádal a prosil. 6/ Důvody neobdarování byly dost neochotně zodpovídány. Odpovědi byly převážně dvojího typu (sami nemají moc peněz a darování peněz je zbytečné, protože žebrák získané peníze okamžitě stejně propije). 7/ Téměř polovina žáků, kteří žebrákům peníze nedávají, by jim je nedalo za žádných okolností. U mladších žáků budí více soucitu lidé postižení, starší dotazovaní naopak oceňují více jejich aktivitu. U žáků od 9. třídy je významným faktorem pro obdarování znalost dotyčného člověka nebo
potřeba znát účel, na který peníze použije. V této souvislosti se často objevovalo, že za takových podmínek by byli respondenti ochotni přispět i vyšší částkou. 8/ Na otázku Kdo a jak by podle tebe měl řešit problém bezdomovců" bylo z hlediska přibývajícího věku odpovídajících nalezeno více možností jak tuto situaci řešit. Mladší žáci často nevěděli, či uváděli jednostranná řešení a spoléhali více na pomoc státu, starší naopak převáděli více odpovědnosti na Charitu, obec, pověřenou osobu (často na sociálního pracovníka) anebo přímo samotné lidi v nouzi. U žáků SŠ a VŠ byl proklamován názor potřeby změnit přístup celé společnosti. 9/ Jedním z dalších sledovaných kritérií bylo, zda si nábožensky vedení žáci připouštějí možnost, že se sami mohou ocitnou na ulici. Ti uvádějí tuto eventualitu méně často než žáci nevěřící (z důvodu spolehnutí se na pomoc od svých blízkých, rodinné soudržnosti apod.). Ale zajímavé je, že i někteří věřící připouštěli možnost, že stát se může cokoli a nikdo nikdy neví". 10/ S věkem rapidně klesá víra žáků, že by bezdomovci či žebráci byli ochotni svou situaci změnit (zatímco se k této možnosti přiklání přes 70% žáků 3. třídy, u vysokoškoláků je to už jen necelých 15%). Starší žáci vidí situaci diferencovaněji - často se přiklánějí k názoru, že záleží na každém konkrétním člověku. 11/ Na otázku, jaký je denní příjem žebráka, s věkem respondenta rostla opatrnost při odhadu jeho výdělku. Obecně lze říci, že mladší žáci uvádějí příjmy nižší, starší vyšší. Od šesté třídy si přes 10% žáků myslí, že žebrák získá za den více než 1000 Kč, u středoškoláků si to myslí dokonce přes 30% studentů. 12/ Na otázku, zda se mezi žebráky a bezdomovci nacházejí nejhojněji lidé, kteří si tuto situaci (a) zavinili sami, (b) ocitli se v nepříznivém životním období (utečenci, nemocní, opuštění, sirotci), (c) jsou v této situaci v důsledku špatné sociální politiky státu anebo zásluhou neštěstí (d) shodou okolností - ve 3. až 6. třídě ZŠ dává více žáků vinu vnějším okolnostem. Od 9. třídy základní školy a u starších respondentů se nadpoloviční většina přiklání k jejich vlastnímu selhání. 13/ Předpoklad, že se všechny pražské děti a mladí lidé studující v Praze někdy s žebrákem či bezdomovcem setkali, se nepotvrdil. Je zajímavé, že ještě 1 % žáků 9. tříd odpovídá, že zkoumanou skupinou lidí ještě nepotkali. Tuto skutečnost lze částečně vysvětlit tím, že jedna ze ZŠ (ZŠ Řepy, Praha 6), kde byl výzkum prováděn, je v okrajové části Prahy, kde se lidé v nouzi prakticky nevyskytují. Možné je i to, že žáci zadání pochopili jako osobní kontakt.
Závěr Souhrnem lze konstatovat, že široká česká veřejnost má k žebrákům a bezdomovcům do značné míry neinformovaný a spíše negativní vztah. Od doby objevení se tohoto fenoménu v České republice v širším měřítku vznikla řada iniciativ, které se snaží o návrat těchto lidí k důstojnému životu majoritní společnosti. Jsou to například sdružení Naděje, Armáda spásy, projekty pouličních časopisů. Organizátoři těchto aktivit pochopili nutnost pomáhat lidem v nouzi, aktivně se podílet na odstranění chudoby a pomoci najít cestu ven z této neblahé situace těm, kteří 0 to stojí. Z hlediska přetváření změny názorů na tyto společensky vyloučené lidi je potřebné začít již od nejútlejšího věku - ve školách. Právě zkoumaný postoj žáků k žebrákům již může signalizovat některé negativní postoje, které je třeba potírat a nenechávat jim volný průběh. Je pravda, že podle výsledků našeho výzkumu jsou postoje dotazovaných různorodé. Starší žáci již vidí situaci diferencovaněji, ale 1 mezi nimi se ve značné míře objevily určité stereotypy a předsudky. Proto je tedy nutné se pečlivě věnovat osobnostní výchově žáků, rozvoji jejich sociálních kompetencí a konkrétních sociálních dovedností k odstraňování předsudků, jejich výchově k toleranci a otevřenosti k problémům druhých. Snažit se nalézat vhodné formy vyučování a osvěty, jimiž by bylo možné efektivněji předávat poučení z historických, ale i každodenních tragédií a využiti je k předcházení budoucích projevů rasové, náboženské a jiné nesnášenlivosti. Již preambule Charty OSN sestavená v roce 1945 ukládá státům a občanům na celém světě, aby byli tolerantní a žili spolu v míru jako dobří sousedé. Prevence ozbrojených konfliktů, uchování vysokého standardu při dodržování lidských práv a ochrana uprchlíků i dalších ohrožených osob by měla pro každého z nás představovat povinnost. Základní snahou naší společnosti by mělo být budování takového světa, v němž by všechny následující generace lidstva žily důstojně, v míru a bezpečí. Ale ať chceme či ne, tito lidé jsou zde, existují a potřebují naši pomoc, kterou bychom jim měli umět nabídnout. Řešením tohoto stavu není jeho ignorace anebo agrese vůči těmto lidem nebo neúčelné pomáhání, ale naopak promyšlená cílená pomoc znalá problémů a potřeb této minority: Pomoci jim k opětovnému navrácení se do plného života, k důstojné integraci do stávající společnosti. Budeme- -li se o ně zajímat a poznávat podmínky, z kterých tito lidé vycházejí a které je dovedly do stávající situace, můžeme se také lépe zaměřit na prevenci. Již u nejmladších generací našeho obyvatelstva je nezbytné působit na občanské povědomí se snahou o pochopení existence těchto sociálních problémů. Je nutné se pečlivě věnovat právě osobnostní výchově žáků, rozvoji jejich sociálních kompetencí a konkrétních sociálních dovedností, odstraňování
předsudků, jejich výchově k toleranci a otevřenosti k problémům druhých. Pochopitelné jsme si vědomi i nutnosti politického řešení vzniklého problému nedílně spojeného se zlepšováním sociální práce v této oblasti v podobě růstu a nasazení profesně připravených sociálních pracovníků. Prevence ozbrojených konfliktů, uchování vysokého standardu při dodržování lidských práv a ochrana nejen uprchlíků, ale i dalších ohrožených osob by měla pro každého z nás představovat povinnost. Základní snahou naší společnosti by mělo být budování takového světa, v němž by všechny následující generace lidstva žily důstojně, v míru a bezpečí. Existuje již celá škála způsobů, jak pomoci těmto lidem z nedůstojného postavení začarovaného kruhu. Ale jenom kombinace opatření, poskytovaná jednotlivci i organizacemi se zřetelem na promyšlenou prevenci, může pomoci snižovat jejich počty a umožnit jejich návrat do plnohodnotného života majoritní společnosti. Každý z nás by si měl uvědomit, že je potenciálně velmi snadné octnout se v obdobné situaci. Jen promyšleně vytvořená sociální síť může zajistit preventivní pomoc a již v zárodku bojovat proti tomuto negativnímu jevu ve společnosti. Je nutné vytvořit taková opatření, která by umožnila zlepšit péči o tuto skupinu lidí ve smyslu jejich postupného zařazení do běžného životního standardu. V současné době v České republice v důsledku nestability politické situace veškerá podpora, která by sledované skupině lidí měla být věnována, zpravidla končí rétorikou politiků v parlamentu. Jediná cesta však vede přes toleranci, přátelství a vzájemnou pomoc mezi lidmi, a to bez ohledu na barvu pleti. Ale to si vyžádá dlouhou dobu, než se to naučíme. Literatura: Co je Armáda spásy. Praha : Armáda spásy, 1994. ČERNÁ, M. Zdravotně postižení a multikulturní tolerance. In Kapitoly z multikulturní tolerance. Praha : SVLP EIS; PedF UK, 2002, sv. 17, s. 58-64. ISBN 80-902345-5-9. HAYEK, EA. Právo, zákonodárství a svoboda 2. Fata morgána sociální spravedlnosti. Praha: Academia, 1991. HORÁKOVÁ, M. K problematice bezdomovství. Sociální politika, 1995, roč. 10, s. 6-9. HRADECKÁ, V.; HRADECKÝ, I. Bezdomovectví - extrémní vyloučení. Praha : Naděje, 1996. ISBN 80-902292-0-4. JANEBOVÁ, R. (1999a). Bezdomovci: Oběti nebo asociálovi? 1999. Dostupné na:<http://www.blisty.interet.cz/9912/ 19991217i.html>. JANEBOVÁ, R. (1999b). Proces vzniku a stadia bezdomovectví. Sociální práce, 1999, č. 4, s. 27-28. KRAJČOVÁ, J. Problematika žebráků a bezdomovců v Praze. Postoj společnosti k této otázce. Praha, 2001. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Pedagogická fakulta. KUPTÍK, I. Charita v Čechách - otázka
pro Pavlínu Kalousovou. Metro, 8. 11. 2004, s. 2. ISSN 1211-7811. Metodický pokyn MŠMT k výchově proti projevům rasismu, xenofobie a intolerance. Věstník MŠMT ČR, 1999, roč. 55, sešit 5. NEDOMOVÁ, A., a kol. Trh s bydlením a jeho sociální souvislosti. Pracovní texty. Praha : Sociologický ústav AV ČR, 1999. PAVELKOVA, J. Příprava učitelů přírodopisu a biologie z pohledu sociální antropologie. In Oborová didaktika a její úloha v přípravě učitelů přírodopisu a biologie. Praha : PřF UK, 2004. ISBN 80-86561-12-7. PAVELKOVÁ, J. Žijí s námi. Biologie, chemie, zeměpis, 2002, roč. 11, č. 4, s. 203-205. PAVELKOVÁ, J.; KRAJČOVÁ, J.; VAN- ČATOVÁ, M.; BUTOVSKAYA, M. Problematika bezdomovců a žebráků. In ZIEGLER, V. (ed.). Ekosystémy a člověk. Praha : PedF UK, 2002. ISBN 80-7290-079-X. Rámcový vzdělávací program pro gymnaziální vzdělávání. Praha : Výzkumný ústav pedagogický, 2004. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha : Výzkumný ústav pedagogický, 2003. RUCZAJ, M. Přerozdělování a deficit zodpovědnosti. Agora - studentské noviny, 2004, č. 8, s. 7. SZULC, T. Dispatches from Eastern Európe. National Geographic, 1991, vol. 179, no. 3, s. 2-33. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese : variabilita a patologie lidské psychiky. Praha : Portál, 1999. ISBN 80-7178-214-9. VENEROVÁ, L. Globalizace - všudypřítomný fenomén naší současnosti. In Kapitoly z multikulturní tolerance. Praha : SVLP EIS; PedF UK, 2002, sv. 17, s. 65-77. ISBN 80-902345-5-9. Internetové strany: http://olam.cz/aktuality/liberalni_unie/ Liberalni_unie.html http://www.psychologie.studovna.cz/ scripts/detailasp?id=3632 http://www.blisty.iternet.cz/9912/ 19991217i.html Vyhláška ministra zahraničních věcí číslo 30/1947 Sb. ze dne 16. ledna 1947 o chartě Spojených národů a statutu Mezinárodního soudního dvora, sjednaných dne 26. června 1945 na konferenci Spojených národů o mezinárodní organizaci, konané v San Francisku.