Srovnávací Srovnávací zpráva zpráva a doporučení a pro moduly společného učení. ručení pro moduly společného učení

Deliverable 3 - WP1 Srovnávací Srovnávací zpráva zpráva a doporučení a pro moduly společného učení ručení pro moduly společného učení HP Admin Admin Ref num: 538480-LLP-1-2013-1-IT-GRUNDVTIG-GMP Grant agreement: 2013-5146/001-001 Centro Ricerche Documentazione e Studi

Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské komise. Publikace vyjadřuje pouze názory autora a Evropská komise neodpovídá za použití informací, které jsou jejím obsahem.

SKIP Srovnávací zpráva_ Del 3_WP1 1

Obsah 1 Zdravotní postižení a související legislativa... 3 1.1 Definice zdravotního postižení... 3 1.2 Nástroje hodnocení... 5 1.3 Hlavní charakteristiky cílové skupiny (osob s těžkým zdravotním postižením)... 10 1.4 Národní sociální systémy pro začleňování osob se zdravotním postižením... 11 2 Problémy a překážky při začleňování osob se zdravotním postižením... 18 2.1 Sociální a legislativní kontext... 18 2.2 Fyzická omezení... 20 2.3 Ekonomická omezení... 21 3 Dobré praktiky a návrhy.... 23 3.1 Dobré praktiky v partnerských zemích... 23 3.1.1 Počáteční analýza a tvorba profilu... 23 3.1.2 Individuální / holistický přístup... 24 3.1.3 Praxe... 26 3.1.4 Nejen pracovní dovednosti... 27 3.1.5 Interdisciplinarita.... 28 3.1.6 Rozmanitost nástrojů a metod... 28 3.1.7 Skupinová práce... 29 3.1.8 Snadná dostupnost... 30 3.1.9 Spolupráce, síťování a zapojení rodiny.... 30 3.1.10 Multidisciplinární tým.... 31 3.1.11 Podpora a dozor... 31 3.1.12 Hodnocení a kvalifikace... 33 3.2 Další návrhy... 34 Výzkumní pracovníci: Stefano Capatti, Paolo Giampetruzzi, Giorgio Testoni, Chiara Tacchi Venturi SKIP Srovnávací zpráva_ Del 3_WP1 2

1 Zdravotní postižení a související legislativa 1.1 Definice zdravotního postižení Srovnávací analýza národních zpráv vypracovaných v rámci projektu Skip zdůrazňuje význam vytvoření jednotné a společné definice pojmu zdravotní postižení založené na výzkumech, které provádí WHS od 70. let s cílem vytvořit nový přístup ke zdraví sdružující biologický, psychologický a sociologický rozměr. První klasifikace WHS obsahovala následující rozdělení (klasifikace ICIDH, 1980) (výzkum EU): - Porucha: jakákoliv ztráta nebo abnormalita fyziologické, psychické nebo anatomické struktury či funkce, a to jak trvalá, tak i dočasná. - Zdravotní postižení: jakékoliv omezení nebo nedostatek schopnosti (jako důsledek poruchy), které znamená omezení schopnosti vykonávat základní činnost (např. chodit, jíst, pracovat) způsobem, jež je považovaný za standardní nebo normální. - Handicap: znevýhodnění vyplývající z poruchy nebo postižení, které omezuje každodenní život pacientů způsobem, který není považován za normální s ohledem na jejich věk, pohlaví a sociokulturní prostředí. V roce 1999 vydala WHS aktualizovanou verzi klasifikace ICIDH, v níž představila některé důležité změny (klasifikace ICIDH 2) (výzkum EU). Tato klasifikace obsahuje důležité dodatky: - analyzuje osobní aktivity namísto zdravotního postižení; - sociální důsledky se týkají různých úrovní sociálního začleňování a zastřešují výrazy jako handicap a nevýhoda. Nová klasifikace nahrazuje výraz handicapovaný výrazem zdravotně postižený. Na základě omezení týkajících se určitého typu, délky trvání a kvality aktivit člověka, jakkoliv komplexních, jež vzniklo v důsledku strukturální nebo funkční poruchy, má každý člověk jiné schopnosti. Co se týče sociální participace, dokument pojednává o veškerých omezeních (s ohledem na jejich druh, délku trvání a kvalitu), jimiž příslušné osoby každý den trpí v důsledku interakce mezi svými poruchami, aktivitami a kontextuálním faktory. V roce 2001 WHS navrhla přístup zahrnující široké hodnocení, který má sloužit k hodnocení potřeb všech osob (nikoliv jen osob se zdravotním postižením) (klasifikace ICF). Cílem bylo předložit flexibilní nástroj hodnocení, aby bylo možné sladit hodnotící kritéria a umožnit jejich srovnávání (výzkum EU). Dokument klade důraz na funkci, spíše než na stav nebo onemocnění. Nejsou v něm použity výrazy, které by naznačovaly, že něco chybí k tomu, aby bylo dosaženo plné funkčnosti, např. výrazy porucha, zdravotní postižení a handicap, ale spíše výrazy, které popisují skutečné schopnosti osob, jako jsou tělesné funkce a struktury, aktivity a participace a faktory prostředí. 3

- zásluhou univerzální dosahu zahrnuje klasifikace ICF také osoby bez zdravotního postižení. Navíc upozorňuje na elementy zdraví osob v konkrétních obdobích života; - klasifikace přináší seznam faktorů prostředí, které mají vliv na schopnosti jednotlivců; - klasifikace vychází z multiperspektivního přístupu, který hodnotí zdravotní postižení a funkce na základě evolučního a interaktivního procesu. Funkční schopnosti jednotlivce odrážejí interakci mezi jeho zdravotním stavem a kontextem. Tyto koncepce jsou dynamicky propojeny. Interakce funguje dvěma způsoby: zdravotní postižení může ovlivnit zdravotní stav, ale zároveň se ze zdravotního problému může stát součást zdravotního postižení (Obr.1). Obr.1 Interakce mezi komponenty uvedeným v klasifikaci ICF (zdroj: WHO, 2013) Zdravotní stav (indispozice nebo nemoc) Tělesné funkce Činnost Účast a struktury (omezení) (omezení) (postižení) Environmentální faktory Osobní faktory Důležité informace: Problém č. 1: Tvorba jednotné definice těžkého zdravotního postižení Řecký národní průzkum. Lidé se zdravotním postižením jsou velmi heterogenní skupinou. Tato různorodost vzniká zejména v souvislosti s druhem a stupněm postižení. Existuje však řada dalších faktorů, které dále rozdělují původní kategorie. [ ] Diverzifikace osob se zdravotním postižením na jedné straně rozlišuje omezení, potřeby a příležitosti jednotlivců a na straně druhé slouží státu k tomu, aby mohl podnikat potřebné kroky k adaptaci těchto osob na dané prostředí a k jejich fungování. Proto hraje kategorizace osob se zdravotním postižením zásadní roli při vytváření předpisů v oblasti diverzifikovaného a zvláštního zacházení s osobami se zdravotním postižením a zvyšuje efektivitu těchto předpisů. Kromě toho sama kategorizace osob se zdravotním postižením, samozřejmě v kombinaci s vlastním vnímáním zdravotního postižení, ovlivňuje počty a profily osob, pro něž jsou tyto předpisy určeny. Problém č. 2: Stereotypy související s osobami se zdravotním postižením přispívají 4

k jejich sociálnímu vyloučení a sociální nespravedlnosti Španělský národní průzkum. Zdravotní postižení je i nadále obětí stereotypů a je stále považováno za nesrovnatelný rozdíl, za něco zcela odlišného od norem platných pro tělesně zdatné, což stále vychází z kulturní ideologie upřednostňující tělesně zdatné osoby. Protože se zdravotně postižení odlišují od normy, jsou považováni za nenormální, a proto jsou vyloučeni ze společenského kontextu, uvězněni v kategoriích závislosti, normalizace a ideologie zdatnosti. Ideologie zdatnosti je souborem prohlášení, přesvědčení, představ a mýtů, které vedou k obrazu dokonalosti sebe sama. V rámci toho je pak zdravotní postižení nevyhnutelně považováno za určitou nedokonalost člověka a zdravotně postižená osoba je považována za osobu neschopnou provádět činnosti, jež jsou u člověka považovány za normální. Z normy založené na zdatnosti pak vzniká systém řízení rozdílů ve společnosti, který má tendenci směřovat k sociálnímu rozvrstvení a vyloučení problematičtějších a neproduktivních členů. Ideologie zdatnosti vytváří přinejmenším několik stereotypů: zdravotně postiženou osobu považovanou za dítě a zdravotně postiženou osobu považovanou za úplného invalidu. Na základě těchto představ jsou potom zdravotně postižení často vnímáni jako superhrdinové a následně obdivováni za svou statečnost a odhodlání. Tyto představy však brání vytváření empatických vztahů se zdravotně postiženými, upevňují tak jejich vyloučení a podporují sociální nespravedlnost. Problém č. 3: Gulliverův paradox Evropský národní průzkum. Nejrůznější možné kombinace biologických, psychologických a sociálních faktorů ukazují, že zdravotní postižení je multidimenzionálním fenoménem, který by mohl být nazván Gulliverovým paradoxem, což je možnost měnit rozměry v závislosti na kontextu a kritériích. Lidé tak mohou prožívat normální či abnormální situace, v závislosti na přijatých kritériích, a jejich prožívání nemusí být nutně důsledkem zdravotního postižení. 1.2 Nástroje hodnocení Podle jednotlivých národních průzkumů není v partnerských zemích k dispozici jednotný způsob hodnocení zdravotního postižení, přičemž důvody jsou následující: - rozdílné postupy a hodnocení v oblasti invalidity (civilní, válečné, pracovní) nebo zdravotního postižení; - rozdílné nástroje, které používají specialisté a orgány řídící tyto postupy a hodnocení; - rozdílná organizace národních sítí, které mají na starost zdravotní postižení. V následující tabulce přinášíme přehled nástrojů a klasifikací používaných v partnerských zemích projektu Skip. 5

Tabulka 1 Přehled nástrojů pro klasifikaci a/nebo hodnocení používaných v partnerských zemích projektu. IT D CZ ES EL Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (ICF). Jedná se o užitečný nástroj komunikace ve složitém přechodu z nemocnice do oblasti, která zahrnuje rehabilitaci a sociální služby, soukromé sociální služby a pracovní agentury. ICF a zaměstnanecké politiky jsou prvním pilotním projektem v rámci klasifikace ICF, který zahájilo Ministerstvo práce prostřednictvím společnosti Italia Lavoro, společně s DIN (Italská síť pro zdravotně postižené), aby dokázalo bojovat proti hodnocení zdravotního postižení jako rozsahu znevýhodnění a aby objevilo Hodnocení funkčních schopností (EFL). Zvláštní postup, který se používá ve federálním státě Sasko v některých rehabilitačních zdravotnických zařízeních a ve většině ambulantních rehabilitačních center, je Hodnocení funkčních schopností (EFL). Cílem dokumentu je hodnotit schopnost práce a reálné možnosti dané osoby a dopodrobna zjistit, jaké má příslušná osoba fyzické schopnosti a nedostatky a naplánovat tak rehabilitaci spojenou se zaměstnáním. Testy fyzických dovedností. Pomocí 29 standardizovaných testů fyzických dovedností (zvedání, nošení, práce nad hlavou, výstup na žebřík, koordinace rukou apod.) se zkoumají funkční schopnosti Ergodiagnostika je podrobné vyšetření osoby s těžkým zdravotním postižením, jehož cílem je zjistit pracovní předpoklady zdravotně postižené osoby. Jebsen Taylorův test (test jemné a hrubé motoriky horní končetiny, zručnosti, indikativního rozsahu pohybu a svalové síly, koordinace při práci). Purdue Pegboard, Model #32020 (test jemné motoriky ruky). Dynamometrie Jamar (test svalové síly ruky, vyšetření stisku). Pracovní předpoklady podle Emila Kraepelina a Richarda Pauli (test koncentrace a pozornosti Každá organizace ve Španělsku, která se aktivně podílí na sociální nebo pracovní integraci osob se zdravotním postižením má své vlastní nástroje hodnocení, aby mohla těmto osobám poskytovat své služby. Nicméně Veřejná správa sociálních služeb (na celostátní nebo regionální úrovni) je orgánem s pravomocí provádět hodnocení, na základě něhož je oficiálně stanovován stupeň zdravotního postižení dané osoby. Každá organizace, která se aktivně podílí na sociální nebo pracovní integraci osob se zdravotním postižením má své vlastní nástroje, aby mohla těmto osobám poskytovat své služby. Nicméně Veřejná správa sociálních služeb (na celostátní nebo regionální úrovni) je orgánem s pravomocí provádět hodnocení, na základě něhož je oficiálně stanovován stupeň zdravotního postižení dané osoby.

faktory, které podpoří integraci osob do společnosti. Vytvoření Kontrolního soupisu pro účely zaměstnání (dokument, který obsahuje seznam fyzických, environmentálních a sociálních podmínek, jež jsou součástí zdravotního postižení a jejichž cílem je pomoci OZP při hledání práce). ADL II druhotné aktivity denního života, což je dokument zaměřený na osoby se získaným zdravotním postižením, kteří mají problém se soběstačností, se zvláštním zřetelem na zlepšování určitých aspektů jejich každodenního života tak, aby měli větší šanci najít zaměstnání. Zahrnují činnosti, které se netýkají nezbytné pro posouzení pracovního potenciálu. Profil dosažených schopností a požadavků. Na základě shromážděných údajů je proveden odhad schopností, které jsou dále rozděleny do 4 kategorií. Porovnání profilu dosažených schopností a požadavků. Na základě srovnání dosažených schopností a požadavků jsou zjištěny dovednosti a nedostatky testované osoby a porovnány s požadavky vyplývající pracovní pozice dané osoby. Hodnocení kompetence v FAW. FAIR (Frankfurter Aufmerksamkeits Inventar, 1996) je nástroj pro výzkum při administrativní práci). Modelové situace. IWS - Isernhagen Work System (vyšetření pracovního potenciálu jedince ve fyzické oblasti, včetně vyšetření pracovních pozic) s cílem používat Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví (ICF).

pouze soběstačnosti, ale také například schopnosti používat telefon, dělat nákupy, používat veřejnou dopravu, brát léky, spravovat finance, vařit, starat se o domácnost a prát prádlo. individuální pozornosti osob. Nástroj I-S-T 2000 R (Inteligence-Struktura- Test, 2001) je modulárně sestavený test, na základě něhož jsou ověřovány intelektuální schopnosti testované osoby prostřednictvím různých druhů cvičení. Nástroj BIP (Bochumer Inventar pro zjišťování dovedností nezbytných k výkonu povolání, 2003) je osobní inventář, který zahrnuje 14 základních charakteristik nezbytných pro výkon povolání. EXPLORIX (nástroj pro odborné vzdělávání a plánování kariéry, 2004) je dotazník sloužící k získání nového pohledu na povolání, zjišťování dovedností a talent pro určitá povolání. SKIP - Srovnávací report_ Del 3_WP1

Jak je patrné z tabulky, různorodé nástroje pro hodnocení a klasifikaci používané v zemích, které se podílí na projektu Skip, neumožňují účinné srovnávání zdravotních postižení. To neznamená, že by tyto nástroje byly nevhodné, ale to, že neexistuje společná báze, kterou by bylo možné využívat ke srovnávání. Nicméně přístupy používané v současné době je možné vyhodnotit následovně: - Itálie. Holistický přístup (rehabilitace a školení) za podpory pracovního kontrolního soupisu, jehož cílem je umístění na trhu práce; - Německo. Holistický přístup za použití nástrojů hodnocení, které slouží k rehabilitaci, školení a umísťování na trhu práce; - Česká republika. Biopsychosociální přístup za použití speciálních nástrojů hodnocení, které slouží k podpoře rehabilitace, školení a umísťování na trhu práce. Na národní úrovni se organizace pracující se zdravotně postiženými začínají postupně zaměřovat na holistický přístup, jehož cílem je vytvořit občanský model; - Řecko a Španělsko. Biopsychosociální přístup, za použití speciálních nástrojů hodnocení, které slouží k podpoře rehabilitace, školení a umísťování na trhu práce. Důležité informace Návrh CDS pro partnery. Z perspektivy výměny zkušeností v rámci Evropské unie v oblasti dobrých praktik, znalostí a zkušeností navrhujeme shromáždit veškeré nástroje hodnocení a klasifikace používané v různých zemích a sdílet je na webových stránkách projektu Skip. Cílem je poskytnout návštěvníkům a zainteresovaným subjektům dokumenty a osobám podílejícím se na projektu Skip materiály, které mohou použít ke studiu a výzkumu. Rada. Klasifikace ICF je model, který obsahuje zásady uvedené v Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením. Nový systém klasifikace byl vytvořen především na základě řady požadavků: pohled na zdravotní postižení jako na univerzální aspekt lidstva, začlenění faktorů týkajících se životního prostředí do schématu klasifikace, vyvarování se jakéhokoliv druhu negativní terminologie přijetím pozitivní klasifikace úrovní funkčních schopností člověka, skoncování s rozdíly mezi tělesným a mentálním postižením a funkční definování všech typů zdravotních postižení bez odkazu na příčinu problému, věnování větší pozornosti rozboru osobního, sociálního a fyzického kontextu. Návrh definice těžkého zdravotního postižení, kterou by mohli používat všichni partneři projektu. Definice slova těžký nezávisí na míře zdravotního postižení dané osoby. Zdravotní postižení by mělo být hodnoceno na základě kvalitativních, nikoliv kvantitativních, parametrů, aby bylo zdůrazněno, že zdravotní postižení nemá spojitost s dlouhou řadou aktivit, jež není zdravotně postižená osoba schopna vykonávat, ale s příležitostí jedince začlenit se do společnosti a nalézt vlastní naplnění a osobní identitu. Proto o těžkém zdravotním postižení hovoříme také tehdy, jestliže není u člověka naplněna potřeba sociálního začlenění, vlastního naplnění a sebeúcty a nejen tehdy, jestliže není schopen se sám najíst nebo obléci. 9

1.3 Hlavní charakteristiky cílové skupiny (osob s těžkým zdravotním postižením) Podle statistik, které jsou k dispozici v rámci národních průzkumů, je možné stanovit hlavní charakteristiky osob se zdravotním postižením, na něž je zaměřen projekt Skip. Mezi zkoumané ukazatele patří: úroveň vzdělání, pracovní umístění, pracovní trh a genderové rozdíly. Itálie (Zdroj: ISTAT) Ve srovnání s celkovou populací mají lidé se zdravotním postižením obecně nižší úroveň vzdělání. Většina osob se zdravotním postižením, přibližně 50%, má základní vzdělání, počet osob, které nemají žádné vzdělání dosahuje 23%, přičemž žen je 26%. Mladí lidé (ve věku 25-44 let) se zdravotním postižením mají nižší střední vzdělání, celkem 44%, (úroveň O či srovnatelná úroveň), a 20% má středoškolské vzdělání. Co se týče starší věkové skupiny (45-66 let), je úroveň vzdělání mnohem nižší: nejrozšířenějším vzděláním je základní a nižší střední vzdělání. Co se týče druhu absolvovaných školení, 27,3% projektů speciálně určených pro osoby se zdravotním postižením se týkalo práva na vzdělání a odborný výcvik a s nimi spojených povinností. Potom následují učební obory vedoucí k získání zaměstnání 27,1%, doplňující kvalifikace 18,6% a základní odborný výcvik pro dospělé 15,7%. Na základě studie (v rámci projektu Led Prostředí pro vzdělávání zdravotně postižených uživatelů italský národní průzkum) hodnotící úspěšnost absolventů odborného výcviku při hledání práce, v rámci níž byly shromážděny údaje o 4.527 absolventech odborného výcviku, bylo zjištěno, že po absolvování odborného výcviku našlo práci 40,6% osob se zdravotním postižením. U osob se středoškolským vzděláním existuje větší pravděpodobnost uplatnění na trhu práce: velké rozdíly byly zaznamenány u osob, které získaly vysokoškolský diplom nebo odborné vzdělání. Tato funkční omezení mají velký vliv na vyloučení z trhu práce. Pouze 16% osob ve věku 15 74 let (přibližně 300.000 osob) z celkového počtu osob s funkčními omezeními pracuje, ve srovnání se 49,9% celkové populace. 72% zaměstnaných osob s funkčními omezeními jsou muži. Podíl těch, kteří nikdy nevstoupili na trh práce, je mnohem vyšší u osob s těžkými funkčními omezeními (18,5% ve srovnání s 8,8% osob s lehkými funkčními omezeními). Genderové rozdíly při vstupu na trh práce jsou značné: 27% mužů je zaměstnaných, ve srovnání s mnohem nižším procentem žen (7,8%). Naopak mezi ženami je velmi vysoké procento osob, které nepracují, nehledají práci a těch, které nikdy nepracovaly (21,5%), zatímco mezi muži je to pouze 2,2%. Španělsko (Zdroj: INE) Co se týče úrovně vzdělání zdravotně postižených osob, 48,47% osob má základní nebo nižší střední vzdělání, 15,37% středoškolské vzdělání, 4,65% bachillerato (vyšší střední vzdělání), 2,51% střední odbornou školu a 0,85 univerzitní vzdělání. Tyto počty se liší například od 15,22% osob s univerzitním vzděláním mezi zdravotně schopnou populací. 10

Co se týče míry zaměstnanosti u osob se zdravotním postižením, 44% osob se zdravotním postižením pobírá důchod, 14,1% uvedlo, že pracují a 12,7 % je nezaměstnaných. Na základě těchto údajů INE uvádí, že míra nezaměstnanosti u osob se zdravotním postižením je 47,4 %. Šest z deseti osob uvedlo, že z různých důvodů nemohou získat práci, kterou považují za vhodnou. Hlavní překážkou je nedostatek pracovních příležitostí (40,9% populace), poté následuje nedostatek zkušeností nebo vzdělání (20,4%). Tato procenta se u nezaměstnaných osob zvyšují na 84,2 % a 31.2 %. Osoby se zdravotním postižením jako důvody, proč nemají vhodné zaměstnání, poukazují na nedostatek příležitostí (46,1%) a kvalifikace nebo zkušeností (35,8%), těžkosti při získávání práce (23,8%), nedostatečné sebevědomí a jiné důvody (22,2%) a na ztrátu benefitů v případě získání zaměstnání (20,0%). Na základě údajů, které poskytli partneři projektu z jednotlivých zemí, a s ohledem na integraci mezinárodních trendů, lze v rámci evropských zemí stanovit několik společných charakteristik: - Nízká úroveň vzdělání; - Nízká úroveň příjmů (vezmeme-li v úvahu také různé formy integrace, které umožňují systémy sociálního zabezpečení). Ti, kteří mají nízké příjmy, mají zároveň daleko omezenější přístup k příležitostem; - Genderové rozdíly při hledání a výkonu zaměstnání; - Dokonce, i když jsou k dispozici pracovní pozice, odborná příprava a pracovní příležitosti, existují problémy v komunikaci s osobami se zdravotním postižením a s jejich rodinami; - Problémy v oblasti mobility a překážky, které znemožňují přístup ke službám; - Nedostatek informací o možnostech pro osoby se zdravotním postižením a jejich rodiny (služby prevence a osobní ochrany, uplatňování práv těchto osob, zejména v oblasti zdraví, začlenění do společnosti, vzdělávání a odborné přípravy); - Těžkosti při získávání informací, problémy při zajišťování informovanosti co nejvyššího počtu osob; - Relativně málo rozvinutá nabídka místních služeb rozdělená do homogenních skupin (co se týče úrovně vzdělání, věkové skupiny, rodinného zázemí, dodržování genderové politiky); - Nedostatek komunikace napříč jednotlivými organizacemi zajišťujícími služby, v jejímž důsledku dochází k plýtvání lidskými a finančními zdroji; - Nedostatečná propagace služeb. 1.4 Národní sociální systémy pro začleňování osob se zdravotním postižením Na základě analýzy národních sociálních systémů pro sociální začleňování osob se zdravotním postižením je možné u zemí účastnících se projektu Skip rozpoznat několik společných bodů (navzdory rozdílné organizační struktury systému v jednotlivých zemích): 11

- Partnerské země se snaží do svého legislativního rámce začlenit mezinárodní úmluvy o právech osob se zdravotním postižením; - Provádění právních reforem na místní, regionální a celostátní úrovni, jejichž cílem je vytvořit integrované systémy intervence a podpořit tak osoby se zdravotním postižením (rehabilitace-vzdělávání/odborná příprava-umístění na trhu práce); - Významná role EU při provádění a podpoře reforem prostřednictvím ESF (např. Itálie 1997, Česká republika 2004, Řecko 2007); - Role a podíl odborného vzdělávání které je z valné většiny poskytováno soukromými institucemi (Itálie, Německo, Řecko) v projektech v oblasti rehabilitace, profesní pomoci, odborného výcviku a umísťování osob se zdravotním postižením na trhu práce; - Role advokáta 1, kterou hrají různé asociace při vymáhání práv a politik začleňování u osob se zdravotním postižením a jejich rodin (jako např. v Řecku a ve Španělsku); - Snaha partnerských zemí zavádět politiky začleňování s intervencemi uzpůsobenými osobním potřebám a s užší spoluprací s podniky a neziskovými organizacemi (Itálie, Řecko). Níže uvádíme hlavní linie v oblasti legislativy a politiky, jejichž cílem je podporovat osoby se zdravotním postižením a jejich uplatňování na trhu práce v jednotlivých partnerských zemích. Španělsko. Systém zaměstnaneckých kvót, který zajišťuje pracovní příležitosti osobám se zdravotním postižením je hlavním pilířem, který slouží k podpoře zaměstnávání osob se zdravotním postižením, a je také zásadním nástrojem podpory, jehož cílem je poskytovat těmto lidem příležitosti k tomu, aby byli soběstační a mohli se podílet na společenských aktivitách. Španělsko má systém kvót, který zaměstnavatelům s více než 50 zaměstnanci ukládá, že musí zaměstnat 2% pracovníků se zdravotním postižením. V roce 2007 byl vydán královský dekret, který stanovuje plánované předpisy pro podporované pracovní pozice, a pro zaměstnavatele, kteří zaměstnávají osoby s těžším zdravotním postižením, existují finanční pobídky. Německo. Povinnost zaměstnávat těžce zdravotně postižené osoby vychází z předpisu Sozialgesetzbuch IX 71. Soukromé a veřejné subjekty nabízející 20 a více pracovních pozic jsou povinny zaměstnávat těžce zdravotně postižené osoby, přičemž kvóta je nejméně 5%. Zvláštní zřetel musí být brán na těžce zdravotně postižené ženy. Na základě tohoto předpisu jsou zaměstnavatelé s méně než 40 pracovními pozicemi povinni zaměstnávat jednu osobu s těžkým zdravotním postižením, zaměstnavatelé s méně než 60 pracovními pozicemi dvě osoby s těžkým zdravotním postižením. Jedna osoba s těžkým zdravotním postižením, která absolvuje odbornou přípravu, se počítá za dvě povinné pracovní pozice pro těžce zdravotně postižené osoby. Jestliže není zaměstnavatel schopen dosáhnout příslušné kvóty, je povinen platit roční kompenzační poplatek za každé neobsažené místo pro osoby se zdravotním postižením, které měl poskytnout. Tyto prostředky se využívají k následujícím účelům: - k vyrovnání finančních nákladů zaměstnavatelů zaměstnávajících osoby s těžkým zdravotním postižením, které vznikají např. v důsledku dodatečné dovolené těchto osob, 1 Role advokáta znamená aktivně propagovat a podporovat něčí problematiku. V oblasti zdravotního postižení spočívá role advokáta ve strategickém používání informací a jiných zdrojů (ekonomických, politických apod.) za účelem ovlivňování politických rozhodnutí a individuálního/skupinového chování s cílem zlepšit životní situaci jednotlivců a komunit. 12

kterou stanovuje zákon nebo vytváření pracovního prostředí vhodného pro osoby se zdravotním postižením; - jako podnět pro zaměstnavatele, aby plnili své povinnosti v oblasti zaměstnávání osob. Zaměstnavatelé, kteří zadávají práci dílnám pro osoby se zdravotním postižením, si mohou odečíst až 50 % pracovních nákladů z fakturované výše kompenzačního poplatku. Řecko. Zákon č. 2643/1998 je hlavním legislativním nástrojem, který slouží k ochraně práv osob se zdravotním postižením a pomáhá jim při zajišťování práce. Na základě čl. 1, odst. 1b, ve znění odst. 4v, čl. 1 zákona 3454/2006, spadají do působnosti tohoto zákona také osoby s 50% zdravotním postižením s omezenými možnostmi získat zaměstnání v důsledku chronické fyzické nebo duševní nemoci, emoční poruchy nebo postižení (osoby se zvláštními potřebami), jsou-li zaregistrovány ve zvláštním registru nezaměstnaných osob personální agentury Manpower (OAED). Dále jsou chráněny osoby, které mají dítě, sourozence nebo manželku/manžela se zdravotním postižením hodnoceným 67% či více v důsledku závažné duševní nebo fyzické nemoci, přičemž hodnocení provádí kompetentní zdravotní komise, které jsou definovány v tomto zákoně. Ve výjimečných případech, kdy osoby trpí duševní chorobou nebo autismem, musí být míra zdravotního postižení nezbytná k tomu, aby získali potřebnou ochranu, nejméně 50%. Odpovědné subjekty: - Subjekty ve veřejném sektoru: 5% veškerých pracovních pozic uváděných na celostátní úrovni musí být přiděleno osobám se zdravotním postižením v tomto poměru: i) 3/8 pro osoby se zdravotním postižením (přímá ochrana) a ii) 1/8 pro osoby, které mají dítě, sourozence nebo manželku/manžela se zdravotním postižením (nepřímá ochrana). Zbývající pozice jsou přidělovány dalším skupinám osob, jež na ně mají ze zákona právo. - Průmyslový a širší veřejný sektor: Pro tyto subjekty platí kvóta od 8%, která je určena pro všechny skupiny, jež k tomu opravňuje zákon: i) 3% pro osoby se zdravotním postižením (přímá ochrana) a ii) 1% pro jejich příbuzné (nepřímá ochrana). Nepatří sem podniky, které v uplynulých dvou letech vykázaly v rozvaze negativní výsledek (ztrátu). - Soukromé podniky, řecké či zahraniční, působící v Řecku v jakékoliv formě a jejich přidružené společnosti (privátní sektor), které zaměstnávají více než 50 osob. Pro tyto subjekty platí kvóta od 8%, která je určena pro všechny skupiny, jež k tomu opravňuje zákon: i) 2% pro osoby se zdravotním postižením (přímá ochrana) a ii) 1% pro jejich příbuzné (nepřímá ochrana). Nepatří sem subjekty, které v uplynulých dvou letech vykázaly v rozvaze negativní výsledek (ztrátu). Sociální ekonomika. Sociální ekonomika zahrnuje veškeré finanční, podnikové, výrobní a sociální aktivity, které realizují právnické osoby nebo skupiny osob, a jejichž zákonným cílem je zajistit přínos pro společnost a obecně jednat v zájmu společnosti. Sociální ekonomika může překlenout slabá místa státu při zavádění aktivní zaměstnanecké politiky, usnadnit osobám se zdravotním postižením přístup k zaměstnání a do jisté míry pokrýt nedostatky způsobené špatným sociálním systémem poskytováním služeb sociální péče ze strany spolupracujících subjektů. Podle zákona č. 4019/2011 Sociální ekonomika a sociální podnikání a ostatní ustanovení se ustavují společensky prospěšné podniky (Koin.S.Ep.). Podle tohoto zákona (čl. 2 2), jsou společensky prospěšné podniky, podle svých cílů, rozděleny do následujících kategorií: 13

a) Společensky prospěšné podniky v oblasti začleňování, které nabízí produkty a služby, jejichž cílem je integrace osob ze zranitelných sociálních skupin do ekonomického a společenského života. Minimálně 40% zaměstnanců takových podniků musí patřit do zranitelných sociálních skupin. b) Společensky prospěšné podniky v oblasti sociální péče, které nabízejí produkty a služby v oblasti sociální péče specifickým skupinám, jako jsou staří lidé, malé a větší děti, lidé se zdravotním postižením a lidé s chronickými onemocněními. c) Společensky prospěšné podniky v oblasti výroby, které nabízejí produkty a služby, jejichž cílem je uspokojovat potřeby společnosti (kultura, životní prostředí, ekologie, vzdělávání, veřejné služby, využívání místních produktů, uchování tradičních činností a profesí apod.). Tyto podniky podporují místní a společné zájmy, zaměstnanost, sociální kohezi a místní či regionální rozvoj. Česká republika. Dospělé osoby se zdravotním postižením jsou na pracovním trhu více chráněny. V České republice byl vytvořen systém na podporu těchto osob, jehož cílem je zajišťovat a podporovat co nejvyšší zaměstnanost. Systém využívá řady nástrojů, jimž se obecně říká nástroje aktivní politiky zaměstnanosti. Ministerstvo práce a sociálních věcí a Úřad práce ČR vytvářejí, doplňují a stanovují tyto nástroje tak, aby dosáhly co nejvyššího procenta zaměstnanosti. Mezi nástroje aktivní politiky zaměstnanosti patří: - rekvalifikace - investiční pobídky, - veřejně prospěšné práce, - společensky účelná pracovní místa, - příspěvek na zapracování, - příspěvek při přechodu na nový podnikatelský program. Zaměstnavatelé nemohou pro účely zvýšení zaměstnanosti využívat více než jeden z výše uvedených nástrojů. Využitím některého z výše uvedených nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti vzniká zaměstnavateli nárok na různé finanční příspěvky. Zaměstnavatelé jsou tak finančně motivováni a dostávají i určitou kompenzaci za snahu najímat, rekvalifikovat nebo školit osoby hledající zaměstnání, zejména ty, které nejsou schopny uplatnit se na stávajícím trhu práce. Chráněné pracovní místo Chráněné pracovní místo zřizuje zaměstnavatel pro osobu se zdravotním postižením na základě písemné dohody podepsané mezi zaměstnavatelem a Úřadem práce České republiky. Na zřízení chráněného pracovního místa poskytuje Úřad práce zaměstnavateli příspěvek. Podmínkou pro poskytnutí příspěvku je, že chráněné pracovní místo musí být obsazeno alespoň po dobu 3 let. Na tuto dobu se také uzavírá dohoda mezi zaměstnavatelem a Úřadem práce. Příspěvky pro zaměstnavatele 14

- Úřad práce ČR může zaměstnavateli poskytnout příspěvek na zřízení chráněného pracovního místa a příspěvek na částečnou úhradu provozních nákladů chráněného pracovního místa. - Zaměstnavatel, který připravuje osobu se zdravotním postižením na výkon práce, může od Úřadu práce získat další finanční příspěvek na úhradu nákladů na zaškolování dané osoby. - Zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají na chráněných pracovních místech více než 50% osob se zdravotním postižením z celkového počtu svých zaměstnanců, mohou získat příspěvek na podporu zaměstnávání těchto osob. Tento příspěvek se poskytuje na úhradu skutečně vynaložených prostředků na mzdy a platy v měsíční výši 75% skutečně vynaložených prostředků na mzdy a platy osoby se zdravotním postižením, nejvýše však 8.000 Kč (přibližně 300 EUR). Povinný podíl zaměstnávání osob se zdravotním postižením Zaměstnavatelům zaměstnávajícím více než 25 zaměstnanců v pracovním poměru je uložena povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši 4% povinného podílu na celkovém počtu jejich zaměstnanců. Způsoby plnění povinného podílu, tj. zaměstnávání OZP, odebírání výrobků nebo služeb a zadávání zakázek nebo příspěvky do státního rozpočtu, jsou považovány za rovnocenné a lze je kombinovat. Itálie. Zákon 68/99 ukládá veřejným a soukromým zaměstnavatelům zaměstnávání OZP takto: Počet zaměstnanců Povinný podíl zaměstnávání OZP 15-35 zaměstnanců 1 pracovník se zdravotním postižením 36-50 zaměstnanců 2 pracovníci se zdravotním postižením Více než 50 zaměstnanců 7% pracovníků se zdravotním postižením a 1% pracovníků z řad vdov, sirotků, uprchlíků a osob považovaných za sirotky. U soukromých podniků zaměstnávajících 15-35 zaměstnanců platí povinnost zaměstnávat OZP pouze v případě náboru nových pracovníků. Užitečným nástrojem pro zřizování pracovních míst je písemná dohoda mezi zaměstnavatelem a kompetentním orgánem, v níž se dohodnou na plnění zaměstnaneckých povinností, počtu nově zaměstnaných osob a zvláštním školení před nástupem do zaměstnání, např. odborné přípravě. Je třeba poznamenat, že k zajištění pracovního místa je nezbytné, aby příslušný uchazeč souhlasil s tím, že může Úřad práce podniknout další kroky vedoucí k jeho zaměstnání, že tedy tento postup není automatický. Existují dvě možnosti: Dohoda o programu, kterou mohou zaměstnavatelé využívat k plánování povinného podílu zaměstnávání OZP a dále Dohoda o integraci do zaměstnání na individuální úrovni, kterou podepisuje místní Úřad práce se zaměstnavatelem a jejímž cílem je podporovat zaměstnávání OZP se zvláštními potřebami. Pro tyto osoby jsou vytvářeny zvláštní p příležitosti uzpůsobené jejich konkrétním potřebám. Ministerstvo práce, zdravotnictví a sociální politiky zřídilo Fond na podporu práva OZP na získání zaměstnání, jehož cílem je financovat zřizovaná pracovní místa, o jejichž zřízení podepíší dohodu zaměstnavatelé s příslušnými Úřady práce. 15

Obvykle používané Dohody o programu jsou nástroje sloužící k plánování zařazení OZP na pracovní trh. Na základě těchto dohod je na jedné straně ujednán časový harmonogram pro zajištění zaměstnání a na druhé straně způsoby najímání osob, k nimž se zaměstnavatel zavázal. Dohody o integraci do zaměstnání lze sjednat při zajištění pracovního místa pro OZP, jež mají zvláštní potřeby a problémy s integrací na trhu práce. Na základě těchto dohod je poskytována jak podpora, poradenství a výuka ze strany regionálních institucí nebo učňovských center, tak i opakované ověřování ze strany orgánu veřejné správy, které mají na starost dohled a kontrolu. Dohody o dočasném zaměstnání, jejichž cílem je vyškolení pracovníkům, umožňují pracovníkům se zdravotním postižením dočasně pracovat v hostitelských (společensky prospěšných) podnicích. V roce 1991 byly na celostátní úrovni stanoveny Předpisy pro společensky prospěšné podniky, a to v rámci zákona 381, kde se v čl. 1 uvádí: Společensky prospěšné podniky mají za cíl jednat v obecném zájmu společnosti, zkvalitňovat život člověka a zajišťovat sociální integraci občanů prostřednictvím: 1) zajišťování služeb v oblasti sociální, zdravotní a vzdělávací; 2) realizace různých činností v oblasti zemědělství, průmyslu, obchodu nebo služeb jejichž cílem je zajištění pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením. V čl. 4 zákona je stanoveno, pro které OZP jsou společensky prospěšné podniky určeny. Došlo k výrazné změně, protože výraz osoba se zdravotním postižením zahrnuje širší oblast, než jen pouhou disabilitu, ve skutečnosti sem patří osoby, které mají fyzické, mentální a smyslové postižení, bývalí pacienti psychiatrických klinik, jedinci podstupující psychiatrickou léčbu, drogově závislé osoby, mladiství v produktivním věku ve složité rodinné situaci, odsouzení, jimž byl povolen alternativní způsob výkonu trestu. OZP musí tvořit nejméně 30% pracovníků. V Itálii jsou poměrně rozšířené společensky prospěšné podniky typu B, tzn. podniky, jejichž cílem je podpora rozvoje společnosti, nicméně jsou to společnosti se vším všudy. Nabízejí služby, kvalifikované zaměstnance, zajišťují pracovní místa pro osoby se zdravotním postižením do struktur podnikatelského charakteru a podporují rozvoj odborných dovedností, které je možné uplatnit na trhu práce. Partneři OZP jsou tedy takové podniky, které se snaží plnit tyto potřeby: a) zajišťování pracovních míst, školení a poskytování platů; b) začleňování do společnosti. Region Emilia-Romagna podporuje právo osob se zdravotním postižením na práci a zaměstnanost prostřednictvím cíleného vytváření pracovních míst a podporou vlastního podnikání OZP. Uvedený region zřídil regionální fond na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, z něhož mohou tyto osoby získávat finanční prostředky. Důležité informace Rada. Informovat zúčastněné strany (instituce) o problematice osob se zdravotním postižením a zajistit tak řádnou implementaci legislativy a prosazování práv těchto 16

osob. Všichni partneři projektu Skip uvedli, že při vytváření národní legislativy byl brán zřetel na legislativu ostatních zemí v oblasti problematiky osob se zdravotním postižením. Nicméně veškerá legislativa je neúčinná, není-li podporována aktivní politikou státu, která zaručuje účinnou implementaci legislativy a prosazování práv osob se zdravotním postižením. Vezmeme-li v úvahu návrh, který obdrželi výzkumní pracovníci z partnerských zemí, je třeba říci, že některé aspekty týkající se hodnocení služeb pro osoby se zdravotním postižením (v oblasti zdraví, vzdělávání, odborné přípravy, zaměstnání) jsou užitečné, například zásada dosažitelnosti. Tento výraz znamená, že veškeré služby musí být rovnoměrně rozloženy mezi zájemce, neboť po odstranění ekonomických překážek mohou stále ještě existovat osoby se zdravotním postižením, kteří na určité služby nedosáhnou. Hodnocení kvality by proto mělo zahrnovat přímé hodnocení dosažitelnosti služeb a zohlednit neuspokojené potřeby populace a překážky, s nimiž se při využívání služeb setkávají osoby se zdravotním postižením. Dosažitelnost je také spojena se zásadou adekvátnosti. Jedním z možných indikátorů adekvátnosti je procento cílové populace, která využívá konkrétní službu. Na základě adekvátnosti by mělo být především ověřeno, že služby jsou určeny pro všechny, včetně skupin, u nichž je vyšší riziko marginalizace kvůli tomu, že je pro ně složité vyjádřit své potřeby. Kritérium adekvátnosti může být také využito k identifikaci neuspokojených potřeb, ke stanovení příčin a možných řešení. A konečně, podle WHO, EU a národních legislativ je zásadní také zásada rovnosti. V rámci této zásady existují dva směry: první z nich se týká uživatele, který požaduje určitou službu (rovná distribuce služeb mezi oprávněnými osoba), druhý se týká uživatele, pro něhož je z nějakého důvodu složité o službu požádat (uživatel, který chce nebo by rád uplatnil své právo, ale nachází příliš mnoho překážek, které mu v tom brání). Z pohledu rovnosti ztrácí rozdělení mezi potenciálním a skutečným uživatelem smysl, neboť tato zásada říká, že každý potenciální uživatel se může stát skutečným uživatelem. V tomto ohledu je užitečné následující rozlišení: Nutnost (nelze ji rozpoznat a musí ji stanovit odborník) Potřeba (subjektivní pocit jedince nebo jeho rodiny) Požadavek (jestliže občan a/nebo jeho rodina zažádají o službu) Použití (jestliže osoby účinně využívají danou službu). Rovnost je tedy snaha vytvořit podmínky, které každému potenciálnímu uživateli umožní přesunovat se mezi čtyřmi výše popsanými úrovněmi. 17

2 Problémy a překážky při začleňování osob se zdravotním postižením Na základě národních zpráv lze rozlišit tři druhy překážek, které mohou osobám se zdravotním postižením stát v cestě při vzdělávání a přechodu k zaměstnání: - problémy související s oblastí sociální a legislativní - fyzické problémy - ekonomické problémy, včetně zaměstnanecké kultury založené na kultu výkonnosti 2.1 Sociální a legislativní kontext PROBLÉM: NAVZDORY ROZVOJI KONCEPCE ZDRAVOTNÍHO POSTIŽENÍ STÁLE EXISTUJÍ MEZERY V PŘENOSU INFORMACÍ DO MASOVÉ KULTURY A LEGISLATIVNÍHO SYSTÉMU. Španělský průzkum se zaměřil na jeden důležitý problém: zdravotní postižení je i nadále obětí stereotypů. [ ] Protože se zdravotně postižené osoby odlišují od normy, jsou považovány za nenormální a jsou tudíž vyčleněny ze společenského kontextu. Ideologie zdatnosti vytváří přinejmenším několik stereotypů: zdravotně postiženou osobu považovanou za dítě a zdravotně postiženou osobu považovanou za úplného invalidu. Na základě těchto představ jsou potom zdravotně postižení často vnímáni jako superhrdinové a následně obdivováni za svou statečnost a odhodlání. Tyto představy však brání vytváření empatických vztahů se zdravotně postiženými a upevňují tak jejich vyloučení a podporují sociální nespravedlnost. Vývoj definice si klade za cíl tento pohled překonat a v první řadě zdůraznit hodnotu každého člověka a zadruhé popsat jejich postižení. Jedná se zvláště o snahu zdůraznit, že každý člověk má odlišný potenciál a ukázat vztah mezi zdravotním postižením a prostředím, v němž lidé žijí. Na základě toho pak zdravotní postižení není vnitřní charakteristikou, ale podmínkou, která je úzce spjata s příležitostmi, jež nabízí jednotlivá společenství. První článek Mezinárodní úmluvy o právech osob se zdravotním postižením říká: Osoby se zdravotním postižením zahrnují osoby mající dlouhodobé fyzické, mentální, duševní nebo smyslové postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit jejich plnému a účinnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními. To znamená, že autonomie by neměla být standardním kritériem klasifikace, protože toto je úzce spjato se schopností společnosti, v níž příslušná osoba žije, tuto osobu začlenit. Lidé, kteří jsou soběstační doma, mohou čelit zásadním omezením v zaměstnání a ve společenském životě například proto, že neexistují vhodné dopravní prostředky, služby apod. 18

Aby bylo možné této situaci čelit, je nezbytná změna perspektivy na úrovni společenské a legislativní. K tomu je potřeba šíření nové vize a změna definic, které musí být strukturovány tak, že budou popisovat zdravotní postižení v širším rámci klasifikace funkčních schopností člověka, jak je uvedeno v nástroji Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (ICF). Podle tohoto úhlu pohledu je důležité, aby společnost zdůrazňovala, že lidé mají rozdílný potenciál, namísto toho, aby se soustředila na postižení, a aby byla v důsledku toho schopna rozšiřovat příležitosti dostupné těmto osobám investováním do rozvoje způsobů učení a získávání práce. PROBLÉM: VÝRAZ OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM JE DALEKO LÉPE PŘÍJÍMÁN ZÁSLUHOU MEZINÁRODNÍ ÚMLUVÝ O PRÁVECH OZP, KTERÁ VYSVĚTLUJE JEHO VÝZNAM, NICMÉNĚ VÝRAZ TĚŽKÉ ZDRAVOTNÍ POSTIŽENÍ NENÍ OBECNĚ SROZUMITELNÝ. VE SKUTEČNOSTI NEEXISTUJE JEDNOTNÁ DEFINICE, KTEROU BY BYLO MOŽNÉ POUŽÍT PRO TAK RŮZNORODOU SKUPINU. NAVÍC POUŽÍVÁNÍ OBECNÉHO VÝRAZU OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM MŮŽE TUTO HETEROGENITU NEZŘÍDKA ZASTÍRAT. Výraz těžké zdravotní postižení není obecně srozumitelný. Například z českého průzkumu vyplynulo, že v právním systému ani v pedagogické praxi neexistuje žádná jednotná definice těžkého zdravotního postižení. Jak zdůraznil řecký průzkum, osoby se zdravotním postižením jsou neuvěřitelně heterogenní skupinou. Heterogenita vzniká zejména na základě druhu a stupně zdravotního postižení. Existuje nicméně řada dalších faktorů, které dále diferencují původní kategorie. Mezi tyto faktory patří původ zdravotního postižení (dědičné, získané), věk, kdy ke zdravotnímu postižení došlo, potenciální možnosti využívání technických pomůcek, možnost přizpůsobit prostředí osobním potřebám apod. (E.S.A.meA., 2008). Přestože by kvantitativní přístup mohl tuto komplexnost snížit, domníváme se, že kvalitativní přístup by byl daleko účinnější, neboť jeho prostřednictvím by došlo k podpoře respektování každého člověka. V souladu s italským průzkumem můžeme říci, že těžké zdravotní postižení nesouvisí s počtem činností, které postižená osoba již nemůže vykonávat, ale s šancí jedince na začlenění do společnosti, životní naplnění a rozpoznání osobní identity. Proto o těžkém zdravotním postižení hovoříme tehdy, když nejsou splněny potřeby člověka v oblasti sociálního začlenění, životního naplnění a sebeúcty a nejen tehdy, když se dotyčná osoba není schopna sama obléct či najíst. Osoba se zdravotním postižením není izolovaným jedincem s jednou či druhou diagnózou, ale člověk, jehož problémy vyplývají z dynamické interakce mezi ním a prostředím, v němž žije (český průzkum). Dalším posunem je na základě českého průzkumu občanský model považovaný za rozšíření biopsychosociálního modelu, který zdůrazňuje téma aktivní účasti občanů se zdravotním postižením, již by měli podporovat odborníci i veřejnost. Cílem je zajistit zdravotně postiženým co nejvyšší úroveň autonomie a tím i možnost rozhodovat o vlastním osudu a plně se v co největším rozsahu podílet na chodu společnosti v oblasti hospodářské, sociální a kulturní. PROBLÉMY SPOJENÉ SE SYSTÉMEM VZDĚLÁVÁNÍ 19

Kvůli výše popisované heterogenitě je třeba vytvořit speciální výukové a výcvikové metody, které budou přesně odpovídat potřebám a charakteristikám osob s těžkým zdravotním postižením. Přístupy a metodiky musí být diferencované, flexibilní a přizpůsobitelné do té míry, aby bylo možné je využít pro osoby s různými druhy zdravotního postižení a osobnostními rysy. Z tohoto a jiných důvodů je nezbytné rozšířit příležitosti v oblasti vzdělávání a odborného vzdělávání OZP, jak zdůrazňuje španělský průzkum: Vzdělání je pro osoby s těžkým zdravotním postižením skutečně klíčové. Tyto osoby jsou často ze vzdělávacího procesu vyřazeny, neboť se předpokládá, že nejsou učení schopny. Jedinci s těžkým zdravotním postižením jakékoliv věkové kategorie většinou potřebují více času a příležitostí, aby si osvojili a procvičili určité dovednosti. Nízká očekávání, co se pokroku týče, zejména s ohledem na akademické dovednosti, však bohužel snižují množství příležitostí získávat klasické a hodnotné vzdělání. Problém vyčlenění ze vzdělávacích a učebních příležitostí se týká všech věkových skupin. Ve skutečnosti platí, že podíl dospělých se zdravotním postižením a obecně osob ze zranitelných sociálních skupin na vzdělání je také omezený. Italský průzkum ukázal, že ve srovnání s celkovou populací mají osoby se zdravotním postižením obecně nižší vzdělání a v důsledku toho mají i menší příležitosti na trhu práce. Proto je třeba zajistit, aby podniky, firmy a instituce zajišťující odborné vzděláváním úzce spolupracovaly při vytváření vzdělávacích programů se zaměřením na pracovní příležitosti. Jak správně poukazuje španělský průzkum, pro osoby se zdravotním postižením je odborná příprava, která by měla zahrnovat dovednosti, znalosti a postoje, velmi často klíčem k úspěchu při hledání práce. Odborná příprava, pod dohledem kvalifikovaných učitelů, která vede, pokud je to možné, k určitému typu uznávaného vzdělání, je vstupní branou k získání zaměstnání. Proto je nutné zavést vnitrostátní politiky zajišťující začleňování osob (včetně OZP) v oblasti odborné přípravy a zaměstnání. Český a italský průzkum také zdůrazňuje význam sdílení dobrých praktik souvisejících s rozvojem výukových metod určených pro osoby se zdravotním postižením, aby bylo možné vytvořit společný rámec, který by pomohl při hodnocení metodiky a jejího vlivu na účastníky. 2.2 Fyzická omezení OZP považují fyzická omezení za silně demotivující faktor, který jim zabraňuje, aby se podílely na společenském životě, včetně učení a práce stejnou měrou jako ostatní, z těchto důvodů: - nedostupné infrastruktury, například prostředí ve škole/na univerzitě a v zaměstnání; - nedostupné vybavení, jako jsou tištěné nebo elektronické vzdělávací materiály a jiné nástroje určené pro zvláštní druhy zdravotního postižení; - problémy v oblasti mobility; - různé druhy problémy v komunikaci. Někdy jsou tyto problémy spojeny také s jinými druhy problémů, které mohou být následující: 20

- nedostatek informací pro osoby se zdravotním postižením a jejich rodiny týkající se příležitostí, jež nabízí společnost, aby byli schopny uplatňovat svá práva (v oblasti zdraví, začleňování, vzdělávání, odborné přípravy); - potíže v přístupu k informacím; i poskytovatelé služeb mají problém oslovit se svou nabídkou co nejširší počet osob; - absence programů cílených na osoby s konkrétním typem zdravotního postižení; - špatný rozvoj místních služeb z pohledu politiky rovnosti v oblasti úrovně vzdělávání, věku, rodinného zázemí; - špatná komunikace mezi jednotlivými poskytovateli služeb - nedostatečná propagace služeb; - chybějící finanční kompenzace. 2.3 Ekonomická omezení ECONOMICKÁ KRIZE A KULT VÝKONNOSTI Ekonomická krize měla dopad zejména na zranitelné sociální skupiny, jimž ztížila integraci na trh práce. Tuto situaci zhoršuje také to, že podniky se zaměřují na to, jak co nejvíce zefektivnit výrobu, případně poskytování služeb. Z tohoto pohledu se překážkou integrace osob se zdravotním postižením stává řada předsudků: Lidé se zdravotním postižením jsou v zaměstnání často marginalizováni kvůli předsudkům ve společnosti a nedostatečné informovanosti. Klíčovým faktorem je často skutečnost, že nejsou schopni konkurovat, co se týče požadovaných dovedností a kvalifikace. Předsudky velmi často přetrvávají, přestože proti nim svědčí jasné důkazy, jak vyplynulo z italského průzkumu: Ve většině případů bylo zjištěno, že v konečné fázi je přítomnost zdravotně postižené osoby prvkem, který dokáže projasnit prostředí, odstranit agresivitu a soutěživost a zlepšit vzájemné vztahy, přičemž v žádném případě nesnižuje produktivitu daného systému. Dalším problémem mohou být nepřesné informace o aktuální situaci v oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením, kdy chybí aktualizované údaje, a problém s šířením těchto omezených informací. LEGISLATIVA SOUVISEJÍCÍ SE ZAČLEŇOVÁNÍM OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM Někdy mají podniky pocit, že administrativní postupy pro najímání osob se zdravotním postižením jsou příliš složité nebo zkostnatělé. Některé země navíc zdůrazňují, že neexistuje legislativa, která by podpořila soulad mezi společensky prospěšnými podniky/společnostmi a odborným vzděláváním. Zákony mohou navíc omezovat možnosti integrace, zejména tehdy, pokud zvláštní vzdělávací systém určený pro osoby se zdravotním postižením opomíjí skutečnost, že je důležité, aby byli tito lidé integrování do běžných škol nebo odborných vzdělávacích institucí. 21

ŠPATNÁ SPOLUPRÁCE MEZI VZDĚLÁVACÍMI INSTIUCEMI, ŠKOLICÍMI CENTRY A PODNIKY Jak je uvedeno nejvýše, často chybí legislativa, která by podporovala součinnost mezi vzděláváním, odbornou přípravou a podniky, navzdory tomu, že z některých dobrých praktik vyplývá, že právě tato součinnost s sebou přináší příležitosti. Kvůli této situaci není řada systémů pro vzdělávání dospělých efektivní, neboť tyto systémy neberou v úvahu skutečné možnosti, které trh práce nabízí. Z italského průzkumu jasně vyplývá, že při umísťování osob se zdravotním postižením na trhu práce musí spolupracovat celá řada institucí: školy, Úřady práce, veřejná a zdravotnická zařízení, která podporují osoby se zdravotním postižením a jejich rodiny, společensky prospěšné podniky/společnosti, ostatní podniky. Jde o to vytvořit síť a propojit tak rodiny, poskytovatele služeb, podniky a osoby se zdravotním postižením je tak lze dosáhnout efektivní týmové spolupráce. JE TAKÉ VELMI DŮLEŽITÉ ZVÁŽIT PSYCHOLOGICKÝ DOPAD, KTERÝ UVEDENÉ PŘEKÁŽKY MAJÍ NA OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM A JEJICH RODINY. Z německého průzkumu vyplynulo, že řada těch, kteří během života získají těžké zdravotní postižení, nejsou v důsledku zdravotních omezení různého typu a závažnosti nadále schopni vykonávat stejné povolání jako v minulosti, případně je nemohou vykonávat v plném rozsahu. Navíc existují další faktory, které je třeba zvážit: - může se změnit osobní motivace a očekávání účastníků; - účastníci si někdy nestanovují realistické cíle, což vede k pocitu zklamání; - osoby se zdravotním postižením, které zaměřují pozornost na překážky, mají často nízké sebevědomí; - osoby se zdravotním postižením často v důsledku předchozích negativních zkušeností nevěří v systém vzdělávání a odborné přípravy. 22

3 Dobré praktiky a návrhy 3.1 Dobré praktiky v partnerských zemích Na základě srovnání dobrých praktik, které vyplynuly z průzkumů v jednotlivých partnerských zemích provedených v rámci projektu SKIP, bylo zjištěno, že partnerské země mají řadu společných přístupů a praktik. Zde uvádíme stručné výsledky průzkumu rozdělené podle oblastí. Tam, kde je to možné, uvádíme i příklady. Citáty jsou vyňaty z národních zpráv vypracovaných v rámci projektu SKIP (někdy jsou částečně pozměněny, aby zapadaly do kontextu). Popis uvedených dobrých praktik by měl být zároveň považován za doporučení/návrhy týkající se užitečných prvků, které by bylo dobré začlenit do systému vzdělávání a vytvořit tak úspěšný systém odborné přípravy. 3.1.1 Počáteční analýza a tvorba profilu V rámci každé metody pro zajištění odborné přípravy osob se zdravotním postižením je nejprve provedena osobní analýza a profilování, jejichž cílem je zjistit, zda je dotyčná osoba vhodným uchazečem o příslušné služby. To navíc poskytovatelům služby umožní zjistit možné rozdíly mezi potřebami, které daná osoba pociťuje, a mezi potřebami skutečnými. Je-li osoba vyhodnocena jako vhodný uchazeč, je dalším krokem v této fázi vytvořit po dohodě s danou osobou vzdělávací program uzpůsobený jejím potřebám. Během první fáze se využívají tři úrovně hodnocení: 1. osoba jako celek; 2. vhodné zaměstnání; 3. podmínky na pracovním trhu v dané oblasti. PŘÍKLAD DOBRÉ PRAXE Země: Řecko Nadace Theotokos - Podporovaná pracovní agentura ''Ergaxia'' Kontext: Zařazování osob s mentálním zdravotním postižením do volného pracovního trhu, využívání systému podpory zaměstnávání osob ( ) je podepsána Smlouva o zaměstnání OZP, která upravuje povinnosti budoucího zaměstnavatele a pracovního konzultanta. Jakmile pracovní konzultant provede rozhovory s budoucím zaměstnancem, školitelem, rodinou a ostatními osobami, které jsou důležité v životě budoucího zaměstnance, vytvoří profil uchazeče. Konzultant poté provede průzkum trhu práce, kontaktuje potenciální zaměstnavatele a zjistí, jaké jsou požadavky na danou pracovní pozici a jaké požadavky vyplývají z pracovního prostředí. ( ) 23

PŘÍKLAD DOBRÉ PRAXE Země: Itálie Centro Studi Opera Don Calabria Kontext: Centrum odborného vzdělávání určené, mimo jiné, pro osoby se zdravotním postižením ( ) [Při] prvním kontaktu ( ) jsou shromážděny potřebné informace ( ), na jejichž základě se posoudí, zda je žádost o služby našeho centra namístě či nikoliv, zda máme potřebné zdroje k tomu, abychom mohli na požadavek reagovat, nebo zda máme pocit, že by byly vhodné jiné služby v takovém případě se snažíme dané osobě a její rodině poradit. ( ) Dobrou praxí je vyžádat si neuropsychologický, motorický (případně psychiatrický) nález a jeho posudek ve vztahu k funkčním schopnostem s ohledem na danou činnost a požadované služby ( ). První rozhovor se obecně provádí s danou osobou a její rodinou [a/nebo s externím odborníkem, který již s osobou pracuje]. ( ) [Jedná se o] částečně strukturovaný rozhovor, který nechává prostor pro témata, o nichž chce daná osoba hovořit, ale zároveň umožní poskytovatelům služeb zjistit úroveň informovanosti dané osoby a její rodiny, rozdíl mezi potřebami, jak je vnímá daná osoba, a potřebami skutečnými a míru autonomie a poskytne informace o tom, jakých služeb může daná osoba využít. ( ) Na základě zjištěných potřeb a společných priorit je možné dohodnout se na typu poskytovaných služeb a uzavřít s danou osobou a její rodinou dohodu. ( ) 3.1.2 Individuální / holistický přístup Mezi nejrůznějšími dobrými praktikami je velmi rozšířený individuální přístup. Zakládá se na vědomí, že každý člověk je jedinečný, nejen co se týče zdravotního postižení, ale také jeho chování, postojů, fyzických a intelektuálních rysů, osobní historie apod. Proto je třeba vyvarovat se standardizovaných přístupů. Vždy je třeba člověka brát jako celek, dívat se na něj z holistického hlediska. To se může týkat i preferencí dané osoby v oblasti vzdělávání (možnost volby). Přístup by měl být zaměřen spíše na schopnosti osoby se zdravotním postižením než na její omezení. S individuálním přístupem také souvisí: výběr velikosti třídy a učebních metod výběr individuálních nebo skupinových aktivit výběr výukových materiálů a technických výukových pomůcek hledání silných stránek, talentů a schopností rozpoznání individuálních zájmů možná potřeba speciální pedagogické a/nebo psychologické pomoci možná potřeba psychoterapie/fyzioterapie rozvoj osobnosti nabídka doplňujících podpůrných hodin Výše uvedené možnosti jsou také velkou pomocí při dosahování co největšího souladu mezi potřebami uchazeče/zaměstnance a zaměstnavatele. 24

PŘÍKLAD DOBRÉ PRAXE Země: Německo FAW: Přeškolování rehabilitovaných osob v zaměstnání [1] / Řízení rehabilitace [2] / Řízení rehabilitace pro osoby, které utrpěly poškození mozku [3] Kontext: [1] zaškolování v novém vhodném zaměstnání v rámci duálního systému odborného vzdělávání a následná trvalá integrace na trh práce; / [2] holistická nabídka služeb s individuálním přístupem zaměřeným na rehabilitanty, oběti nehod a osoby se zdravotním postižením podstupující lékařskou, pracovní a sociální rehabilitaci, jejímž cílem je zajistit rychlou a trvalou [re- ]integraci do pracovního života; / [3] reintegrace osob s poškozením mozku do zaměstnání, společnosti nebo domova. [1] * ( ) volný výběr z uznávaných oborů odborné přípravy v rámci duálního systému ( ) ( ) není předem stanovena žádná metodika, výběr metod je ponechán na učitelích daného předmětu, často se jedná o frontální výuku a cvičení, částečně také o demonstrace a projektovou práci. Existuje nabídka doplňujících podpůrných hodin v rámci FAW nad rámec hodin odborné přípravy (individuálně vytvořené soukromé hodiny, nebo, v případě potřeby, výuka v malých skupinách, využívání metod vhodných pro cílovou skupinu ( ) [2] * flexibilní plánování výuky, výuka zaměřená na cíl, individuální program doba, za niž bude dosaženo úspěchu, záleží na situaci klienta ( ) * individuální péče rehabilitačního pracovníka [3] individuální program zaměřený na zdroje a postižení klienta > flexibilní plánování výuky, nikoliv klasické hodiny provedení rozsáhlého hodnocení klienta na základě psychodiagnostických testů zaměřených na odbornou praxi a zpravidla podpora klienta ze strany psychologa a zjištění informací od třetí strany PŘÍKLAD DOBRÉ PRAXE Země: Itálie Centro Studi Opera Don Calabria Kontext: Centrum odborného vzdělávání určené, mimo jiné, pro osoby se zdravotním postižením Hodnotíme osobu jako celek, její neuropsychologické, motorické, funkční, psychické a behaviorální funkce, interpersonální dovednosti, zjišťujeme informace o osobní historii, vzdělání a zaměstnání, rodinné situaci. ( ) Pro každou osobu je třeba najít vhodnou práci, případně pomoci při návratu do původního zaměstnání ( ), a to prostřednictvím individuálního vzdělávání, jehož cílem je získat zaměstnání podle dosažitelných a realistických pracovních cílů. 25