Římská Villa: architektura a dekorace na příkladu Villy Mysterií v Pompejích

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav archeologie a muzeologie Klasická archeologie Bc. Petra Kamrádková Římská Villa: architektura a dekorace na příkladu Villy Mysterií v Pompejích Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: PhDr. Marie Pardyová, CSc. 2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury... Bc.Petra Kamrádková

Poděkování Děkuji své vedoucí diplomové magisterské práce PhDr. Marii Pardyové, CSc. za cenné rady a doporučení. Rovněţ děkuji za ochotu a přátelský přístup zaměstnancům Vídeňské knihovny a knihovny Jagellonské university, z jejichţ kniţního fondu jsem většinu informaci čerpala. Dále svým kolegům a přátelům za časté a přínosné debaty týkající se formální i obsahové stránky práce. Stejně jako své rodině za podporu a zajímavé postřehy.

OBSAH ÚVOD... 1 1. VILLA MYSTERIÍ V KONTEXTU ŘÍMSKÉ VILLY... 3 1.1. Pojem villa v římské společnosti... 3 1.2. Umístění villy... 6 1.3. Původ a význam slova villa... 6 1.4. Typologie římské villy... 7 1.5. Personál římské villy... 9 1.6. Historický vývoj Villy Mystérií... 10 1.7. Vlastníci Villy Mysterií... 11 1.8. Vývojové fáze Villy Mystérií... 12 1.8.1. První fáze... 12 1.8.2. Druhá fáze... 12 1.8.3. Třetí fáze... 13 1.8.4. Čtvrtá fáze... 13 1.8.5. Pátá fáze... 15 1.8.6. Šestá fáze... 17 2. ARCHITEKTONICKÁ DISPOZICE A ČLENĚNÍ VILLY MYSTERIÍ... 18 2.1. Předsíň/Vchod - Vestibulum... 20 2.2. Dvůr a vnitřní sloupořadí - Peristyl... 21 2.3. Zahrada Hortus... 22 2.4. Dílny - Tabernae... 23 2.5. Ubikace sluţebnictva... 23 2.6. Místnost s lisem - Torcularium... 23 2.7. Kuchyně - Culina... 25 2.8. Domácí svatyňka Lararium... 26 2.9. Latrina... 26 2.10. Apotheca... 27 2.11. Lázně - Balneum... 27 2.12. Loţnice - Cubiculum... 28 2.13. Dvorana - Atrium... 29 2.14. Severní a jiţní koridor... 30 2.15. Jídelny - Triclinia... 30 2.16. Společenská místnost - Tablinum... 31 2.17. Exedra - Exedrae... 31 2.18. Vnější sloupořadí Portikus, cryptoportikus... 32 2.19. Cisterna... 32 3. POMPEJSKÉ NÁSTĚNNÉ MALÍŘSTVÍ... 33 3.1. Přípravy zdi na malbu... 35 3.2. Způsob malby... 37 3.3. Uţívané barvy... 39 3.4. Malíři... 41 3.5. Pompejské styly... 42 3.5.1. První pompejský styl (180-80 př. n. l.)... 42 3.5.2. Druhý pompejský styl (90/80 př. n. l. 20/10 n. l.)... 43 3.5.3. Třetí pompejský styl (20/10 př. n. l. 50/60 n. l.)... 48

3.5.4. Čtvrtý pompejský styl (55/60 79 n. l.)... 50 4. DEKORACE INTERIÉRU VILLY MYSTERIÍ... 53 4.1. Exedra místnost 1... 55 4.2. Tablinum místnost 2... 55 4.3. Cubiculum místnost 3... 56 4.4. Cubiculum místnost 4... 57 4.4.1. Dionýsos (Bakchus)... 57 4.4.2. Silénos... 58 4.4.3. Satyrové... 58 4.4.4. Mainády (Bakchantky)... 59 4.4.5. Priápos (Priapus)... 59 4.5. Triclinium místnost 5... 60 4.6. Oecus a přidruţená chodba místnost 6 a 7... 61 4.7. Cubiculum místnost 8... 63 4.8. Cubiculum diurnum místnost 9 a 10... 64 4.9. Cubiculum s předsíňkou místnost 11 a 12, 13 a 14... 65 4.10. Cubiculum místnost 15... 67 4.11. Cubiculum s předsíňkou místnost 16 a 17... 67 4.12. Cubiculum místnost 19-21... 70 4.13. Pars rustica místnost 31-37, 39, 41, 45, 51... 70 4.14. Balneum místnost 42-44... 71 4.15. Atrium tetrastylon místnost 62... 71 4.16. Peristyl - místnost 63... 72 4.17. Etruské atrium - místnost 64... 72 5. PROBLEMATIKA INTERPRETACE DIONÝSOVA VLYSU... 74 5.1. Originál nebo kopie?... 74 5.2. Účel místnosti... 75 5.2.1. Dionýsův kult... 76 5.3. Výklad Dionýsova vlysu... 77 5.3.1. Mýtus o Semelé... 79 5.3.2. Mýtus o Dionýsovi... 80 5.4. Rozdělení postav do skupin... 81 Dionýsův vlys severní stěna... 82 5.4.1. První skupina... 82 5.4.2. Druhá skupina... 83 5.4.3. Třetí skupina... 85 5.4.4. Čtvrtá skupina... 86 Dionýsův vlys východní stěna... 87 5.4.5. Pátá skupina... 89 5.4.6. Šestá skupina... 90 5.4.7. Sedmá skupina... 91 Dionýsův vlys jiţní stěna... 92 5.4.8. Osmá skupina... 93 5.4.9. Devátá skupina... 94 Dionýsův vlys západní stěna... 95 5.4.10. Desátá skupina... 96 ZÁVĚR... 98 SUMMARY... 100

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY... 102 Monografie:... 102 Encyklopedie a slovníky:... 104 Časopisy:... 104 Internetové zdroje:... 105 Další literatura:... 106

ÚVOD Tato diplomová magisterská práce pojednává o Ville Mysterií v Pompejích, která získala své pojmenování na základě nálezu místnosti s magalografickou malbou v druhém pompejském stylu. Při výběru vhodného tématu jsem se zaměřila na lokalitu Pompejí, jelikoţ se po svém objevení stala doslova pokladnicí pro archeologický výzkum a studium historie, sociologie i umění. Pompeje byly poprvé zničeny zemětřesením 5. února 62 n. l. Tehdy počet obyvatel klesnul z původních zhruba 20 000 na polovinu. Druhou ránu zasadila ničivá katastrofa v srpnu roku 79, kdy v důsledku výbuchu Vesuvu zemřelo bezmála 2000 lidí. Paradoxně to byl však právě onen výbuch, jeţ město zakonzervoval a dovolil nám tak nahlédnout do ţivota římské společnosti 1. století n. l., stejně jako sledovat vývoj domů a jejich dekorace od prostého toskánského typu, přes helenistickou inspiraci, aţ honosným sídlům. Jednotlivé kapitoly se všeobecně zaměřují na to, čím byla stavba typu villa oblíbená, kdo si ji vybíral jako své sídlo, kde a za jakým účelem. Následně jsou tyto informace zkonfrontovány s fakty týkajícími se konkrétně Villy Mysterií. O jaký typ stavby jde? Kde byla vystavěna? Jak se její vzhled měnil v průběhu staletí a jaké faktory tyto změny zapříčinily. Kdo byli její vlastníci a na čem stavba profitovala? Tyto a podobné otázky budou zodpovězeny v první kapitole. V druhé kapitole je poodhalena architektonická dispozice a členění stavby se všemi technickými specifiky a změnami, které provázely její dlouhou historii. O dekoraci jednotlivých pokojů pojednává kapitola čtvrtá, které předchází oddíl věnovaný pompejskému nástěnnému malířství, jeho stručnému úvod a rozdělení, stejně jako způsobům přípravy a zhotovení. Poslední kapitola této práce je věnována komplexní problematice dekorace místnosti, podle níţ stavba získala svůj název. Jejím středobodem jsou srovnání hypotéz různých badatelů dostupné literatury, které jsou řazeny do skupin podle způsobu interpretace a popisu děje odehrávajícího se na vlysu. 1

Za hlavní zdroj čerpaných informací pro tuto práci slouţila publikace A.Maiuriho: La Villa dei Misteri, která vyšla v roce 1947. Jelikoţ se ale jedná o publikaci staršího data, bylo nutné její obsah konfrontovat s pozdějšími výzkumy, objevy a hypotézami. V oblasti dekorace jednotlivých pokojů byly nejvíce přínosné práce H.G.Beyena, J.R.Clarka, F.S.Kleinera, F.S.Krause a K.Schefolda. V oblasti architektury: E.Gros, A.Marzano, H.Mielsch a L.Richardson. K rozboru Dionýsova vlysu byly pouţity jako stěţejní práce A.M.G.Littla, J.Houtzagera, G.Saurona a A.Maiuriho. Cílem této práce je shrnout nashromáţděné poznatky o Ville Mysterií, její architektuře, historii a hlavně dekoraci interiéru. Rovněţ také vytvořit za pomocí dostupné literatury ucelený nástin její problematiky (typ stavby, architektonická dispozice, vývojové fáze dekorací) a srovnat jednotlivé hypotézy týkající se její nejslavnější místnosti (triclinium 5). Součástí práce je i přiloţené cd s obrázkovým materiálem řazeným podle kapitol a místností villy, bez něhoţ by byla orientace v textu popisujícím dekorace jednotlivých prostor značně obtíţná. Medium obsahuje rovněţ stručnou powerpointovou prezentaci na dané téma. 2

1. VILLA MYSTERIÍ V KONTEXTU ŘÍMSKÉ VILLY Jak vypadala římská villa? Kdy a kde se poprvé objevila? Čím se vyznačovala a jakou roli měla v rámci římské společnosti? Kdo a kdy obýval Villu Mysterií? Jak vypadala před a po výbuchu Vesuvu? Jak se měnil její vzhled v průběhu staletí? Na tyto a další otázky se pokusím odpovědět v následující kapitole. 1.1. Pojem villa v římské společnosti Villy byly elegantní residencí i výrobním místem. Jsou typickým představitelem architektury římského světa i odrazem ţivotního stylu římské společnosti. Pro elitní Římany bylo zcela běţné, ţe vlastnili dům ve městě a ještě sídlo mimo něj. Villa byla vţdy symbolem vyšší třídy, nebo snahy aspirovat k ní, v čemţ se zrcadlí i vztah patron-klient kdy jsou ti bohatší, vzdělanější a mocnější patrony chránícími zájmy svých klientů. Postavení patrona v římské společnosti bývá často odvozováno od počtu jeho klientů. V rámci tohoto systému mohli být plebejci vázáni k patricijům, osvobození otroci ke svým bývalým vlastníkům, nebo dokonce jeden patricij k jinému. Nezávisle na svém postavení však byli všichni klienti povinni podporovat svého patrona v politice, asistovat mu, poskytovat mu specifické sluţby na zavolání, a vzdávat mu úctu v jeho domě. Byl-li klient povolán ke svému patronovi, osová souměrnost domu umoţňovala, aby byl veden bez zdrţení atriem k peristylové zahradě nebo pracovně domina. Do sídla se vstupovalo přes vestibulum (viz. 3.1. Vestibulum) a fauces, úzká vrata, vedoucí do atria, centrální síně. V případě Villy Mysterií však musel návštěvník po vstupu do domu nejprve projít peristylovou halou (viz. 3.2. Peristyl) přímo sousedící s atriem (viz. 3.8. Atrium). Takovéto opačné uspořádání místností je typické pro stavby typu villa urbana/pseudo-urbana, které jinak přesně korespondují s interiérem městského domu. Vrátíme-li se k centrální síni, její význam spočívá mimo jiné i v tom, ţe je jednou z nejlépe a nejnákladněji zdobených místností domu. Má tedy návštěvníka zaujmout a poukázat na vkus a movitost majitele. Její střecha, známá v pěti různých formách, je částečně 3

otevřená, nejen kvůli přísunu světla, ale také kvůli impluviu, nádrţi/bazénku na dešťovou vodu. Takto shromáţděná voda samozřejmě neslouţila ke kaţdodenním potřebám domácnosti, ty zajišťovala cisterna (viz. 3.14. Cisterna) nebo vodovod. Místnostmi obklopujícími atrium byly malé loţnice - cubicula (viz. 3.7. Cubiculum), jídelny triclinia (viz. 3.12.1. Triclinium), dva výklenky nacházející se na jeho opačném konci (křídla, alae) a patronova pracovna - - tablinum (viz. 3.9. Tablinum). Za centrální místností ještě často následovaly: jídelna, kuchyň, občas i malá zahrada či peristylová hala a exedra. Takováto byla ideální podoba římského domu s atriem a peristylem, kterou popisuje Vitruvius ve svém díle Deset knih o architektuře 1 nebo Kleiner v knize Gardner s Art through the ages 2. Jednotlivé villy se však od výše zmíněného ideálního stavu více či méně odlišovaly. Bylo to dozajista dáno faktem, ţe konečnou podobu domu vţdy určoval její vlastník, jeho vkus, movitost a specifické poţadavky, mezi které patří: umístění domu a jeho vztah k ostatním nemovitostem vlastníka, praktické vyuţití spojené s jeho vedením a produktivitou, dostupnost. Víme, ţe pro cesty k villám byly často pouţívány lodní spoje s Kampánií, a podobně fungovala doprava i v Neapolském zálivu. Zde byly často k cestám mezi villami uţívány čluny. 3 Přes všechny odlišnosti zůstával, ale základní model stejný a dobře rozpoznatelný. Takovéto soukromé domy byly typické pro Pompeje a jiná přímořská italská města. Pro opravdu velká města, jako Řím, byly vzácností. Tam lidé povětšinou ţili v mnohaposchoďových domech s apartmány. Villa ale neslouţila Římanům pouze jako viditelná ukázka jejich sociálního statutu a bohatství. Nesmíme zapomínat také na její přínos k vývoji zemědělství, architektury a spravování jednotlivých území. Rovněţ se stala součástí procesu římské expanze a exportu za hranice Itálie, a důkazem romanizace provincií i místní šlechty. 1 VITRUVIUS, M.P.: Deset knih o architektuře. 214. Kniha šestá. Obr.74. 2 KLEINER, Fred S.: Gardner s Art through the ages the western perspective. 167. 3 MIELSCH, H.: Die Römische Villa. 135. 4

V římské společnosti není ničím výjimečným ani její ideologické pojetí. V rámci politické propagandy byla villa zbavena neproduktivnosti a extravagantního luxusu na úkor chvály agrárních tradic spojených s předky. Můţe za to fakt, ţe jiţ v prvopočátcích zemědělské produkce došlo k idealizaci těţké práce, a obdělávání půdy se stalo jedinou váţenou činností vyšší třídy. Právě k těmto dobám - kdy byli Římané prostými farmáři, měli stejná společenská práva a podmínky k ţivotu, obdělávali půdu a bránili res publica - se s nostalgií vracejí autoři moralizující latinské literatury v různých dobách. 4 První zprávy o villách římských aristokratů máme zhruba z počátku 2. století př. n. l., kdy se měnila i struktura zemědělství. Hovoří se v nich mimo jiné o nutnosti senátorů mít své sídlo v Římě, kde byla jejich přítomnost v těţkých dobách povinná. Srdce republiky mohli opouštět pouze v době senátních prázdnin. I takovéto dočasné osvobození od úředních povinností patří od počátku k duchu římské villy, která není jen formou stavební nebo zemědělské organizace, ale je také ţivotním stylem, jak ji charakterizuje Harald Mielsch. 5 Pokud bychom měli určit zlatou éru římských vill, jistě by to bylo období 1. století př. n. l., kdy byla tato sídla dobře známá a rozšířená. Členové římské elity začali vcelku brzy stavět elegantní villy okolo Italského pobřeţí, a koncem 2. století př. n. l. se jiţ jednalo o široce rozšířený úkaz. Tyto přímořské stavby byly zakládány poměrně kontinuálně a šířily se jako vlna okolo celé Neapolské zátoky. 6 Příznačné pro římskou společnost je vlastnictví vícera vill, a to na různých místech, u moře i ve vnitrozemí. Důvody mohly různé: vrtkavá módní oblíbenost některých míst, snaha o sníţení rizika neúrody, ale také potěšení ze změny prostředí a klimatu. Jednou z nejoblíbenějších lokalit byla Kampánie, která je současně povaţovaná i za jednu z nejvýznamnějších lokalit pro římskou architekturu a vývoj stavebních typů. Jedním z důvodů je její bohatost na soukromé stavby různých variant a tvarů 4 MARZANO, A.: Roman Villas in central Italy. 3. 5 MIELSCH, H.: Die Römische Villa. 37. 6 MARZANO, A.: Roman Villas in central Italy. 13. 5

(viz. 2.3. Typologie římské villy). Příkladem budiţ villa urbana luxusní venkovské sídlo vystavované v obzvláště hezkých lokalitách, jejíţ zástupkyní je i Villa Mysterií nacházející se před branami Pompejí, mezi cestami spojujícími se západně od Porta Herculanea. 7 1.2. Umístění villy Jak jsem zmínila v předcházející kapitole, umístění villy bylo jedním z faktorů, které určoval její vlastník, a které hrálo důleţitou úlohu v jejím předurčení. Jisté však je, ţe se pří jeho výběru často dostala ke slovu i móda té či oné doby. Kupříkladu v pozdějším 1. století n. l. dochází ke změně vkusu, co se krajiny týče. Do popředí zájmu se dostávají fádní pobřeţní krajiny a jiţní výběţky hor, stejně jako příbřeţní oblasti řek nebo potoků, místa s výhledy na vodopády (Tivoli), a později dokonce hluboká údolí s převislými skalami. 8 Zatímco dříve byly vyhledávány spíše strmé břehy, zálivy, místa u moře s výhledem na ostrovy nebo protilehlá pobřeţí. 1.3. Původ a význam slova villa Kdyţ se zaměříme na samotné slovo villa, zjistíme, ţe se názory učenců na jeho původ a význam různí uţ od dob antiky. V současnosti je tento termín uţíván pro mnohé stavby lišící se od sebe architekturou, velikostí, funkcí i datováním. Jak jsem zmínila v předcházející podkapitole, ani v antice neexistoval jednotný styl výstavby vill, proto jsou všechny aţ na společný základní model jedinečné. Od prvopočátku bylo toto slovo pouţíváno pro stavby vyhotovené mimo městské zdi. To zahrnovalo fundus (lat. výraz pro zemi zahrnující i všechny stavby na ní stojící. Jeho uţití je ale omezené, jelikoţ existovaly upřesňující názvy: aedes (městský dům), villae (venkovský dům), area (nezastavěná půda ve městě), ager (půda mimo město). S tímto pojmem se můţeme často setkat v posledních vůlích Římanů, kde bývá doplněn o specifické údaje jako název či umístění. 9 ) nebo praedium rusticum (venkovský statek nebo pozemek na němţ nejsou ţádné 7 KRAUS, Theodor: Pompeji und Herculaneum. 93. 8 MIELSCH, H.: Die Römische Villa. 137. 9 SMITH, W.: Dictionary of Greek and Roman Antiquities. 554. Fundus. 6

aedes nebo se nachází mimo město 10 ), které byly obsazeny různými agrárními typy plodin. O villách a jejich typech se můţeme dočíst od různých autorů. Všeobecně ale bývá vyzdvihována spíše villa rustica, coby rentabilní sídlo slouţící nejen výdělku, ale také sezónnímu odpočinku. Takováto stavba byla zapojena do hospodářského dění dané oblasti, a orientovala se na zemědělskou produkci. Více však o typologie římských vill v následující podkapitole. 1.4. Typologie římské villy Římští autoři, jako Vitruvius, Varro nebo Columella, zmiňují ve svých dílech dva hlavní druhy vill villu rusticu a villu urbanu, někdy také nazývanou villa suburbana. Je nutné si však uvědomit, ţe mnohé villové komplexy obsahují sloţité a mnohastupňové konstrukce, které procházejí různými styly i typologií a navíc byly mnohokrát za svou existenci přestavovány. Proto je často velice sloţité stavbu přesně a jednoznačně zařadit k určitému typu villy. Přibliţme si však základní typologii. Villa rustica Jedná se o stavbu, která si zachovala produktivnost farmy a neměla by být o nic menší neţ ona. Situována by měla být ideálně na úpatí lesnatých hor, v blízkosti vodního toku, dostatečně vzdálená od příliš frekventovaných cest a krytá před nepříznivými větry či zápachem močálů. 11 Byla povaţována za vhodné místo k podnikání elity, jelikoţ v ideologii vyšší společnosti bylo zemědělství úzce spojeno se soběstačností. Z velké části zahrnovala prostory nutné k produkci, jakými jsou: skladiště, ubikace pro otroky, uzavřené zahrady, stáje a chlévy pro zvířata, místnosti s lisem na víno či olej, s mlatem, prostory na ukládání kompostu a jiné. Ty náleţely k části villy známé jako pars rustica. Pars urbana byly 10 SMITH, W.: Dictionary of Greek and Roman Antiquities. 952. Praedium. 11 Ibid. 1196. Villa. 7

místnosti určené k obývání vlastníkem a nebyly přítomny v kaţdé venkovské stavbě tohoto typu. Villa urbana Villa urbana je stavbou zachovávající si uspořádání interiéru totoţné s městským domem. Jediným rozdílem se vyznačovala posloupnost místností, kdy za hlavním vstupem nenásleduje atrium, ale peristyl. Atrium je pak řazeno aţ za ním a bývá obehnáno dláţděnými portiky. 12 Typickou charakteristikou pro tuto stavbu je dostupnost. Podle Plinia měla být villa dosaţitelná z Říma nebo jiného většího města v rámci jedné, nebo dvou nocí. Annalisa Marzano ve své knize Římské villy v centrální Itálii pouţívá jiné rozdělení neţ antičtí autoři. Jedním z jí uţitých termínů je pojem elitní villa, který vlastně zahrnuje všechny luxusní soukromé stavby mimo města. Autorka klade na zřetel, ţe elitní neznamená nutně vlastníka ze senátorského nebo jezdeckého stavu, ale ţe jím mohl být kdokoli s prominentním či významným postavením ve společnosti. Dokonce i velmi bohatý propuštěnec. Kritéria pro takovéto stavby jsou podle ní různá. Mohou jimi být: rozloha, mnoţství obytných prostor, rozlehlost zahrad, umístění, přítomnost umělé terasy (basis villae), pouţitá dekorace, monumentalita, 13 Bliţší specifika uvádí u tzv.: villy maritima, která je podle ní symbolem extravagance, ba dokonce zhýralosti. Jedná se, de facto, o pobřeţní stavbu snoubící v sobě komfortní odpočinek s moţností hospodářského výdělku a distribuce zboţí. Z antických zpráv víme, ţe takovéto villy mívaly nezřídka přístavní mola pro obchodní lodě, zaměřovaly se na pěstování plodin, chov i rybolov. 14 Základ většiny přímořských vill tvoří basis villae s různými terasami a portiky. Mnohdy není snadné stavbu zařadit striktně do této úzké skupiny staveb, protoţe nuance mezi portikovými a venkovskými villami jsou mnohdy nepatrné. 12 SMITH, W.: Dictionary of Greek and Roman Antiquities. 1197. Villa. 13 MARZANO, A.: Roman Villas in central Italy. 10. 14 Ibid. 15. 8

Některé villy tedy slouţily coby místo odpočinku a luxusu. Jiné mohly být sídlem zdůrazňujícím moc místního velmoţe na podrobených území nebo sílu vlivu důleţitých rodin. Další byly výrobním a organizačním centrem dané oblasti. 1.5. Personál římské villy Kdo stavbu kromě jejího vlastníka obýval? Harald Mielsch ve své knize o římské ville 15 zmiňuje dva typy personálu. Jsou jimi familia rustica a familia urbana. Jak název napovídá, jednalo se z velké části o otroky či osvobozence pracující buďto v domě a pečující o svého domina a jeho rodinu, nebo o ty, kteří měli na starosti agrární část villy. Celkový počet otroků připadající na domácnost závisel na prostředcích a osobních potřebách domina. Pro horní vrstvy, které se nemusely omezovat, pravděpodobně platila nějaká minimální výbava. O konkrétních činnostech a povinnostech otroků a osvobozenců ve sluţbě římských prominentů víme díky jejich náhrobkům. Ty obsahují nápisy, odkazující na konkrétní funkci zesnulých, čehoţ bylo pravděpodobně uţíváno jako určitého druhu titulu. Známí jsou to správci peněz (dispēnsātores), sekretáři (tabulāriī), doprovod (pedisequī), nosiči nosítek (lectīcāriī), komorníci (cubiculāriī), knihovníci (librāriī), hudebníci (modulātores), kuchaři, zahradníci (hortulāriī), vrátní (ōstiāriī), aj. Jisté je, ţe se často jednalo o vysoce specializované funkce. 16 O familia urbana zabývající se přímou sluţbou vlastníkovi a dbající o stavení, toho víme mnohem méně, neţ o familia rustica, která je známa z některých antických spisů zabývajících se zemědělstvím. Odhadujeme ale, ţe část doprovázela majitele při jeho návštěvě villy, kde zůstával pravděpodobně jen omezený počet stálého personálu starajícího se o chod domácnosti a okolních pozemků v době nepřítomnosti pána domu. 15 MIELSCH, H.: Die Römische Villa. 133. 16 Ibid. 133. 9

1.6. Historický vývoj Villy Mystérií Villa Mystérií byla objevena v říjnu roku 1910, ale plánovaně byla vykopána aţ Amedeem Maiurim mezi léty 1929-1930. Vzhled budovy byl formován po více neţ 200 let, kdy dům neustále procházel přestavbami. Jiţ původní villa z 2. století př. n. l. stála na terase vyrovnávající terén. Obklopená byla cryptoportikem s klenutou chodbou osvětlenou malými okny. I Cicero takovou konstrukci ve svém dopise Quintovi popsal a nazval basis villae. Stavba byla soustředěna okolo centrální místnosti, atria, a zahrnovala několik pokojů typu pars urbana. V samnitské době byl oddělen prostor tablina od atria. Průchod umoţňovaly jen dvoje boční dveře, a i ty byly zhruba ve druhé třetině 1. století n. l zazděny. Místnost tedy zůstala nadále otevřena pouze do prostoru později vybudované exedry, a boční koridory s portiky plnily komunikační i spojovací funkci mezi jednotlivými křídly villy. Výše zmíněná exedra vznikla v raném císařství předělením trojkřídlého portika obklopujícího převáţně západní část villy s velkým vyhlídkovým prostorem a půlkruhovou apsidou orámovanou sloupořadím. Ta umoţňovala nerušený výhled do zátoky viditelné přes terasovitou zahradu (viridarium). Obytné prostory se nadále soustředily okolo atria. Za ním se nachází peristyl a vchod do villy. Hospodářské místnosti byly koncentrovány v severovýchodním křídle budovy. Z pozdějších dob se dochovaly i domácí lázně. Nejvýznamnějších změn však bylo dokonáno v severozápadním křídle, v oblasti peristylové haly. Zde se nacházel vinný lis, který nahradil triclinium (jídelnu) ze samnitské periody. Asi uţ v Augustově době došlo k vyplnění interkolumnií peristylové haly. Rozšířeny byly o 1,5 metrů vysoké zídky obklopující zahradu. Vznikl tak polouzavřený ochoz, a kdysi otevřený průhled do zadních částí domu byl značně zastíněn. Zcela bez okolků můţeme říci, ţe jiţ od prvopočátku villa ohromovala svou velkolepostí. Největšího rozkvětu zaznamenala okolo roku 60 př. n. l., tedy v době, kdy byla vyzdobena dle módy druhého pompejského stylu. Dalšího 10

obrození se dočkala po Augustově smrti. K východním prostorám byly přistavěny nové zemědělské prostory a v severozápadním křídle vznikla menší exedra. Po ničivém zemětřesení roku 62 n. l. byla villa silně poškozena a pravděpodobně přešla do rukou správce. Ten měl za úkol dohlíţet na její přestavbu. Nebral ale přílišný zřetel na původní členění místností a vše získalo spíše maloměšťácký ráz. Během zemětřesení bylo zničeno asi 60% zástavby Pompejí. I majitel villy evidentně zamýšlel její přestavbu a modernizaci, která v době výbuchu roku 79 n. l. stále ještě probíhala. 1.7. Vlastníci Villy Mysterií Co se jednotlivých majitelů villy týče, kromě dvou archeologicky doloţených případů, nemáme jistotu toho, kým byli. Původně sídlo vystavěli nejspíše Samnité, kteří tvořili většinu obyvatel Pompejí. Ty se ale přiklonily na stranu kampánských měst vystupujících proti Římu a ţádajících plná občanská práva. Byly však poraţeny a novým majitelem villy stal pravděpodobně některý ze Sullových veteránů, kteří sem v roce 80 př. n. l. přišli. Svědčí o tom mimo jiné i jistá romanizace stavby a výzdoby interiéru. 17 O určení majitele z období přelomu letopočtu se pokusil například Matteo Della Costa, který přednesl hypotézu na základě nálezu ţenské sochy v prostoru peristylu villy. Domníval se, ţe usedlost vlastnil Augustus s Livií, ač je to silně nepravděpodobné. Posledním majitelem nemovitosti byl zřejmě v polovině 1. století n. l. rod Istacidiů - rodina samnitského původu, jejíţ členové dosáhli aţ k duovirátu (duoviri iure dicundo dva nejvyšší politické úřady v Pompejích a ostatních koloniích) a k veřejným kněţským funkcím. Důkazy, potvrzující přítomnost tohoto rodu ve ville mystérií, byly objeveny v severovýchodním křídle, přesněji v zemědělsky vyuţívaných místnostech. Šlo o pečeť se jménem: L.Istacidius Zosimus. Podle příjmení náleţela propuštěnci, kterého majitelé nechali na svém pozemku jako procuratora, starajícího se o jejich majetek. 18 17 LITTLE, Alan M.G.: A Roman bridal drama at the villa of the mysteries. 2 18 KRAUS, Theodor: Pompeji und Herculaneum. 93. 11

Je velice pravděpodobné, ţe i v době největšího rozpuku byla villa svými majiteli navštěvována spíše sporadicky, pravděpodobně nejčastěji v době vinobraní. Ač byla uţívána pro odpočinek a zábavu, nebyla vybavena a navrţena tak, aby umoţňovala rozsáhlé oslavy. Zato byla mnohokrát v průběhu času upravována a přestavována, snad aby udrţela krok s módou a odpovídala vkusu dané doby. Některé přestavby byly malého rázu, jiné pozměnily vzhled villy razantně. Více o těchto přestavbách v následující kapitole. 1.8. Vývojové fáze Villy Mystérií Chceme-li projít jednotlivými vývojovými stádii villy, a odkrýt tak postupné zvelebování stavby v průběhu staletí, poslouţí nám k tomuto účelu nejlépe nástin šesti výstavbových fází podle A.Maiuriho 19, které ve své knize shrnul A.M.G.Little. 20 1.8.1. První fáze První výstavbová fáze z let 250-200 př. n. l zahrnuje existence villy, a na ní závislých staveb. První obytné prostory domu jasně odkazují na helenistickou eleganci období tufu. Původně se stavba řadí k typu domů, které byly hojně rozšířeny od Sabinských hor aţ k Gaetskému zálivu. Vypovídá o tom čtvercový, jasně vymezený plán a částečné umístění na vyvýšené základně. V této době byla villa obehnána ze tří stran sloupovými portiky a rozlehlou terasovitou zahradou (hortus pensilis) s výhledem na Neapolskou zátoku. Ve střední části domu se rozkládalo rozlehlé etruské atrium, z něhoţ vedlo třináct majestátných dveří do vysokých, nákladných, čtvercových místností. Namísto obvyklého tablinia měla villa okrouhlou místnost čelící zahradě a výhledu do zátoky. 21 1.8.2. Druhá fáze Mezi léty 150-100 př. n. l. byla k severní straně villy přistavěna peristylová hala podobná těm, které se podařilo najít v městských domech v samotných 19 MAIURI, A.: La Villa dei Misteri. 63-79. 20 LITTLE, Alan M.G.: A Roman bridal drama at the villa of the mysteries. 1-5. 21 Ibid 1-2. 12

Pompejích, včetně toho, ţe se přes malou předsíňku otevírá na ulici. Zhruba ve stejné době byly přistavěny i lázně sousedící s malým atriovým dvorem. Ty byly charakteristické i pro jiné venkovské villy této oblasti. Nejsou tedy ničím výjimečným. 22 1.8.3. Třetí fáze Třetí fáze (100-50 př. n. l.) spadá do neklidného období, ve kterém bylo znamenáno mnoho změn dotýkajících se Pompejí i villy samotné. V roce 80 př. n. l. se Pompeje připojily v občanské válce na stranu Italiků proti Římu, a to ve snaze získat plná občanská práva. Byly ale poraţeny a staly se kolonií. S jistotou můţeme říci, ţe v dekoraci domů došlo k romanizaci nahrazení původní profilované dekorace stěn helenistického duchu, za novou perspektivní malbu rozšířenou o experimentální válenou stropní klenbu. V období mezi rokem 80 př. n. l. a konce občanského sváru v roce 30 př. n. l. došlo k celkovému předekorování interiéru domu, který byl dokončen ve dvou vlnách. První zanechala své stopy na výzdobě atria, a druhá na výzdobě peristylu (datovaná zhruba do roku 50 př. n. l.). 23 1.8.4. Čtvrtá fáze Období zhruba mezi rokem 50 př. n. l. aţ přelomem letopočtu, je podle Maiuriho úsekem nejrozsáhlejších změn v dekoraci villy. Revoluci v malířské výzdobě, kterou můţeme v sídle nalézt, klade do období počátku vlády Augusta (asi 30 př. n. l.), zatímco jiní učenci ji kladou zhruba do období okolo roku 50 př. n. l. Tak či onak se všichni shodují na tom, ţe villa prošla četnými základními přestavbami, které byly pro její historii zásadní jak po sociální, tak po architektonické stránce. Architektonicky se stavba vyvinula z villy pseudurbany italického typu se společenským centrem v rámci atria, na villu římského typu s širokým výhledem na Neapolskou zátoku. Po společenské stránce došlo k přerodu z vkusného, 22 LITTLE, Alan M.G.: A Roman bridal drama at the villa of the mysteries. 2. 23 Ibid. 2. 13

nenáročného, vesnického sídla na luxusní patricijský dům, snaţící se reflektovat svou výzdobou a rozlohou status majitele. Nejdříve došlo ke změně centra domácích aktivit - etruského atria. Během času byla tato místnost přestavěna, aby odpovídala poţadavkům římského majitele. Mnohé z originálních třinácti dvojitých dveří zůstaly jen coby falešná průčelí a zdobné prvky z důvodu symetrie. Okolní velké místnosti, do nichţ se z atria vstupovalo, byly přestavěny a přeskupeny ve tři odlišné společenské oblasti rozloţené okolo vnějšího okraje stavby. Kaţdá z těchto skupin pokojů sestávala z jídelny a připojené loţnice s dvěma alkovnami s vestavěnou komůrkou pro oblečení. Tyto skupiny představovaly soukromé, oddělené ubikace sídla sestavené okolo centrálních přijímacích místností atria, tablina a dvou oficiálních místností (15, 3 kaţdá na jiné straně atria). Přistupme k tomu, které ze skupiny místností náleţely rodině, které byly připraveny pro případné návštěvníky. Do soukromých komnat nesměl vstoupit nikdo bez pozvání, stejně tak do loţnic, jídelen, lázní a místností podobného rázu. Běţnými místnostmi pak byly ty, do nichţ mohl vstoupit kaţdý tablinum, atrium. K přebudovanému atriu náleţí jiţ zmíněná místnost 15 a malá administrativní místnost 3, která se zdá býti navrţena pro setkávání patrona s klienty. 24 První skupina místností sestává z pokojů 6-8 a je spojena s lázněmi. Tento prostor slouţil jako soukromé ubikace pána domu a jeho rodiny. Pokoje vyhrazené jeho ţeně sestávaly z místnosti 5 a 4, coţ byla skupina druhá. Třetí skupina pokojů zabírala celou severozápadní část villy okolo atria (místnosti 16-21 a 11-14) a po svém přestavění představovala nejpůsobivější část domu. Přijímací a zábavní místnost, která byla rozdělena na pokoje 11-14, byla vyzdobena s mimořádnou nadčasovostí a bohatostí malby druhého pompejského stylu, z kterého se nám dochovaly pouze fragmenty. Původně se jednalo o jednu místnost, ale v 1. století n. l. byla z důvodu módy, kdy se tradiční větší prostory staly staromódními, předělena na několik menších, niţších pokojů. Původní 24 LITTLE, Alan M.G.: A Roman bridal drama at the villa of the mysteries. 3. 14

prostor byl schopen pojmout dva jídelní lehátka, coţ byl klasický přepychový typ cizokrajné společenské místnosti, kterou nám popsal i Vitruvius. Neméně působivá byla úprava pokojů 16-21 okolo severozápadního koridoru. V centru tohoto komplexu stojí nádherně vymalovaná loţnice 16 s dvěma alkovnami, která má nepřiměřeně vysoké klenby nad postelovými nikami a jejíţ předsíň sestává z místnosti 17. Pro lepší přístupnost k této předsíni byla v tomto období probourána místnost 21. Ta se tak stala průchozí a umoţňovala návštěvníkům plynulý přechod z peristylu ke cubiculu 16. V místnosti 18 se nacházely veřejné toalety přístupné ze severozápadního koridoru. 25 1.8.5. Pátá fáze Další změny villy přineslo 1. století n. l., které zahrnuje pátou a šestou fázi přestaveb. Vţdy byla ukončena náhle a neblaze nějakou katastrofou: zemětřesením roku 63 a výbuchem Vesuvu roku 79. První polovina 1. století n. l. nepřinesla v soukromých aristokratických prostorách domu příliš změn. Přestavěno bylo především tablinum a jeho okolí. Ke slovu se zde poprvé dostala výzdoba ve třetím pompejském stylu stěny tablina byly pokryty černým pozadím a zářivými egyptizujícími motivy v miniaturistickém provedení. Nově vybudována a propojena s výše popsanou místností byla polokruhovitá dvojitá veranda s výhledem na Neapolskou zátoku. Rozšířena byla také severní část villy, jenţ slouţila ponejvíce k zemědělsko-obchodním povinnostem. Tímto rozšířením získala stavba netradiční tvar a nové obytné prostoty v patře. Zhruba v této době villa přešla do vlastnictví bohaté pompejské rodiny Istacidiů, kteří byli pravděpodobně také zodpovědní za zaloţení apsidální místnosti 25, coby svatyňky pro sochu Livie v roli Ceres. S jistotou víme, ţe jeden z členů rodu byl veleknězem bohyně Ceres, a ţe původně byla socha pravděpodobně umístěna v severozápadním rohu peristylu. 26 25 LITTLE, Alan M.G.: A Roman bridal drama at the villa of the mysteries. 4. 26 Ibid. 5. 15

Portrétní socha Livie Zatavíme-li se na moment u nalezené sochy, jednalo se o ţenskou skulpturu vyvedenou v mramoru o výšce torza 1,925m spočívající na podstavci vysokém 0,65m. Hlava a pravá ruka byly vyřezávány odděleně. Okraj pláště má přehozený přes hlavu. Tři prsty pravé ruchy chybí, zřejmě byly ulomeny jiţ v antice. Socha vykazuje stopy po původní polychromii na vlasech. U okraje pláště a na pravé ruce v době objevení byla barva rozpoznatelná i na obočí, řásách a rtech. Dnes jsou jiţ tyto stopy ztraceny. Figura stojí s přenesenou váhou na levé noze. Je oblečena v tunice, která spadá aţ na zem ve škrobených záhybech a zakrývá celou postavu, aţ na malou část chodidel s viditelnými sandály. Pallium (plášť) je přehozen přes hlavu a kryje celé tělo v několika povrchních záhybech. Oděv je pojat velice jednoduše. Hlava můţe být rozpoznána jako portrét Livie (ţena císaře Augusta) díky několika charakteristickým znakům zašpičatělý nos, podlouhlé líce a zvlněné kadeře u čela. Datována je do období Tiberiova - formální, klasicistní s dobře zvládnutou plasticitou, vyzařuje klid a strohost charakteristické pro vyobrazení vyzrále Livie. Ve vlasech byl zřejmě umístěn diadém, který společně s dnes jiţ ztraceným atributem drţeným sochou v pravé ruce poukazoval na vysoké postavení portrétované ţeny. Ta byla symbolicky reprezentována v kultovní podobě. Draperie šatů je podobná té, kterou vídáme u vyobrazení kněţek v ikonografické malbě. Podle mínění Bretschneiderové 27 socha zcela jistě vyobrazuje dominu (paní domu), jejíţ portrétní hlava byla později nahrazena portrétem Livie, a byla jako celek přepracována do objektu imperiálního skvostu pro rod Istacidiů, posledních vlastníků Villy Mysterií. 27 DI BRETSCHNEIDER, L'Erma: Rediscovering Pompeii. 227. Female statue (Livia). 16

1.8.6. Šestá fáze Poslední fáze, odehrávající se v průběhu let 63-79 n. l., byla nečekaně krátká a úpadková. V této době dům přešel do rukou propuštěnce rodu Istacidiů Zoesima. Ten se bezohledně proboural některými zdmi, aby urychlil přístup do jednotlivých částí domu z jeho uboze dekorovaných pokojů. Také došlo k rozšíření místnosti s lisem na víno, snad ve snaze o rozšíření a pozvednutí zemědělské činnosti. Maiuri 28 se v souvislosti s tímto domnívá, ţe villa se zcela přerodila na villu rusticu, a ţe celkově vykazovala v posledních letech své existence známky nízkého vkusu nových obyvatel. Moţná se jednalo o oněch 9 osob, které zde zahynuly během výbuchu Vesuvu, a jejichţ těla zde byla nalezena během archeologických průzkumů. Co je však udivující, je fakt, ţe slavná Dionýsova malba, která byla s jistotou poničena během ničivého zemětřesení roku 69, byla s precizní posvátností restaurována a opravena. Zbytek domu po estetické stránce chátral. 29 28 MAIURI, A.: La Villa dei Misteri. 94 a 104. 29 LITTLE, Alan M.G.: A Roman bridal drama at the villa of the mysteries. 5. 17

2. ARCHITEKTONICKÁ DISPOZICE A ČLENĚNÍ VILLY MYSTERIÍ V předchozí kapitole jsem zmínila, jakými změnami Villa Mysterií v průběhu své existence prošla. Teď se zaměřím na její členění a architektonickou dispozici v období před, i po velké modernizací (zhruba v letech 15 př. n. l. aţ 15 n. l.). Villa Mystérií je stavbou, nacházejí se několik set metrů od městských hradeb Pompejí. Od počátku byla zřejmě zamýšlena jako villa pseudourbana sídlo před branami města, ačkoli později byla známa jako villa rustica. Zemědělství však hrálo v jejím vyuţití významnější roli aţ v poslední fázi její dlouhé historie. Zcela jistě patří mezi jedny z nejstarších a nejznámějších vill oblasti Vesuvu. Dalšími dochovanými jsou například Villa Fannia Synistora v Boscoreale a Villa Oplontis v Torre dell Annunziata. Ţádná z nich ale nespadá do doby před obdobím druhého pompejského stylu, coţ platí i pro celé Pompeje a nejbliţší okolí. Snad za tento stav můţe krom neustálých přestaveb i fakt, ţe všechny přímořské lokality Itálie byly aţ do časů Cicera ohroţovány piráty a jejich pustošivými nájezdy, kterým se musely bránit, mnohdy ne příliš úspěšně, samy. Mielsch v této souvislosti uvádí 30, ţe jedním z faktorů majících za následek četné přestavby byla zvyšující se potřeba luxusu v 1. století př. n. l. a v dobách následujících. Jiţ zmíněná datace villy k období druhého pompejského stylu nebyla zpočátku zcela jasná. Jako první stavbu, na základě nálezu velkých symetrických dveří v linii atria, datoval neapolský archeolog Amedeo Maiuri. Zvolil podle nich jako nejodpovídající samnitskou periodu, tedy období mezi léty 200-80 př. n. l.. Dveře se však nakonec ukázaly být součástí ornamentální výzdoby druhého stylu, v jehoţ prospěch vypovídá i celkové pojetí villy - otevřenost architektury, uţití cryptoportika k podpoře příbřeţní části domu, architektonický řád peristylu, podlaţní lodţie, charakteristické zdobení jídelen i nádherná výzdoba salónku v jiţním křídle stavby. Vše výše popsané zasluhuje dataci ne starší neţ polovina 30 MIELSCH, H.: Die Römische Villa. 39. 18

1. století př. n. l. Proto se stavba ve svém konečném stadiu řadí mezi villy druhého pompejského stylu, ač byly její základy poloţeny pravděpodobně daleko dříve. 31 První stavba byla na plošině basis villae pravděpodobně vztyčena ve druhé ½ 2. století př. n. l. Jejím středobodem bylo toskánského atria, kolem něhoţ se seskupovaly další místnosti. Celý plán byl a zůstal symetrický. Jeho uspořádání bylo stejné, jako u všech sousedících vill, ze kterých byl pohled na moře a hory poloostrova, od Sorrenta aţ na Capri. Její poloha nebyla předem vybrána majitelem, ale vyplynula z centuriatia - vyměření a dělení pozemků. 32 Stavba v průběhu let prošla mnohými změnami. Rozšířena byla o peristyl, v jiţním křídle přibyly nové jídelny a v severním apsidový sál, který byl pravděpodobně pouţíván za špatného počasí. Zhruba z téţe doby se nám dochovala i největší část výzdoby s malbami tzv.: druhého pompejského stylu, kterými stavba proslula. Atrium a četné loţnice západního křídla zdobí architektonické malby, které se v malých alkovnách pro umístění postelí rozšiřují na výhledy do dvorů obklopených sloupořadím nebo na průhledy ukazující kruhové stavby. K posledním provedeným změnám patří také vznik rohových pokojů v místech celistvého trojkřídlého portika, které bylo předěleno i nově vzniklou exedrou a zmenšení mnohých velkých místností. Podél jiţního křídla vyrostla dlouhé kolonáda a rozšířeny byly i prostory v pars rustica. Ne všechny renovační práce ale byly do výbuchu Vesuvu dokončeny. Dle Maiuriho 33 bylo toto závěrečné období existence villy obdobím úpadkovým a znamenalo její přerod v čistě zemědělské zařízení. Richardson však s jeho názorem, ve své knize Pompeje: historie architektury 34, nesouhlasí, a odkazuje na fakt, ţe v téţe době, se v domě nacházely dvě zazděné místnosti naplněné nábytkem. Byly tak patrně chráněny do času majitelova návratu. Vzhledem k nešťastnému výbuchu se ale oblast Pompejí stala méně vyhledávanou, a tak se vlastník pravděpodobně rozhodl usedlost nadobro opustit. I proto byl zřejmě nábytek vyproštěn a přemístěn. 31 RICHARDSON, Jr L.: Pompei An Architecture history. 171. 32 MIELSCH, H.: Die Römische Villa. 40. 33 MAIURI, A.: La Villa dei Misteri. 104. 34 RICHARDSON, Jr L.: Pompei An Architecture history. 176. 19

Neţ přejdeme k popisu jednotlivých místností a jejich umístění, měla bych zmínit, ţe stavitelé věnovali pozornost mnoha aspektům stavby. Kromě světových stran to byla i účelnost daného prostoru. Dalším kritériem byla dostupnost zvolených prostor a jejich otevřenost či nepřístupnost pro návštěvy, majitele domu a jeho rodinné příslušníky. Prostory soukromého charakteru vyţadující pozvání byly: loţnice, jídelny, lázně a jim podobné. K všeobecně přístupným patřily: předsíně, atria, peristyly, Mimo výše zmíněné dbali stavitelé také na osvětlování místností. Mnoho světla bylo potřeba v jídelnách, obytných místnostech i chodbách, výstupech a na schodištích. Okenním otvorům by tam neměly stát v cestě trámy nebo vyšší poschodí. Pokud ano, bylo zvykem vést otvory shora, jak ve svém díle, Deset knih o architektuře, uvádí Vitruvius. 35 Seznamme se nyní všeobecně s typy pokojů římské villy a jejich charakteristikou tak, jak byly od hlavního vchodu dostupné. 2.1. Předsíň/Vchod - Vestibulum Prvním prostorem, kterým návštěvník domu prošel, bylo vestibulum. Vitruvius ve svém díle, Deset knih o architektuře, přiřazuje k předsíňovým prostorám hospodářsky zaloţené stavby - kůlny, dílny, vinné sklady a místnosti slouţící k uchovávání plodin. V našem případě se vchod do villy se nacházel na východní straně stavby. Vcházelo se přes trojúhelníkovité nádvoří, které pravděpodobně původně slouţilo jako zahrádka. Obklopena byla hospodářskými budovami a kůlnami, takzvanou pars rustica. Vestibulum, ač součástí domu, nebylo povaţováno za jeho samostatnou část jako třeba atrium, peristyl, či jiné místnosti uvnitř villy. Jednalo se de facto o volné prostranství před domem obklopené jím ze tří stran, a ze čtvrté otevřené na ulici. Šlo o jakési formální vymezení prostoru mezi stavbou samotnou a ulicí před ní. Vstup do Villy Mysterií je širokým a klenutým tunelem, opatřeným kamennými lavicemi po stranách, vně i uvnitř. Jeho nevzhlednost oţivovala dórská lodţie ve druhém podlaţí. Velké mnoţství jejich pozůstatků bylo nalezeno jak 35 VITRUVIUS, M. P.: Deset knih o architektuře. 223. Kniha šestá. VI,7. 20

v peristylu, kterému je blízké stylem, tak v oblastech na východ a na jih od něj. Je pravděpodobné, ţe její architektonické části byly sesbírány po zemětřesení, které stavbu v roce 62 n. l. silně poškodilo, a ţe byly uskladněny pro pozdější vyuţití na jednom místě (místnost 37). Jiné se staly součástí nově vznikajících staveb zemědělského charakteru pars rustica. Ačkoli jsem lodţii popsala jakou součást vstupu do villy, musím se zmínit, ţe mezi badateli panuje nejistota ohledně její existence. Částečně jí v jednom místě stavby dokládají schody, avšak prostory odpovídající všem poţadavkům lodţie byly nalezeny kromě jiného i v okolí peristylu a ve východním křídle villy. 36 Jak jsem jiţ zmínila, vestibulum bylo jen jakousi přístupovou částí k vstupu do domu. Ten byl označován za ostium, janua či fores. Hned za ním byla často umístěna malá místnost (cella), kde sídlil ostiārius 37 (dveřníka) a mnohdy i pes střeţící dům. 38 2.2. Dvůr a vnitřní sloupořadí - Peristyl Peristyl (řec.: peristylos sloup okolo ) byl povětšinou čtvercový nebo obdélný dvůr obklopený z jedné nebo více stran krytým sloupořadím. V jeho středu se nacházela dláţděná plocha nebo květinová zahrada. Uţívat se začal zhruba od 5. století př. n. l. v rámci řeckého peristylového domy. 39 U římských staveb se peristyl objevuje aţ od 2. století př. n. l. ve spojení s obytnými a hospodářskými prostorami okolo jeho obvodu. 40 V případě Villy Mysterií je peristyl umístěn za vstupem do domu a má tvar obdélníku se sloupořadím o počtu 6 x 4 sloupy. Ty jsou vyvedeny v dórském řádu a prostor mezi nimi vyplňuje nízká zídka sahající zhruba do výšky jednoho a půl metru. Kanelury sloupů oddělují velice úzké stezky, de facto jen styčné hranice sousedících ţlábků. Hlavice je čistě schematická a mizí v kladí, přičemţ od těla ji vizuálně separuje vroubkovaný prstenec. 41 36 RICHARDSON, Jr L.: Pompei An Architecture history. 172. 37 Latinsko/Český slovník. 373. Ōstiārius. 38 SMITH, W.: Dictionary of Greek and Roman Antiquities. 427. Domus. 39 Encyklopedie antiky. 159. Dům. 40 Ibid. 160. Dům, Římský dům. 41 RICHARDSON, Jr L.: Pompei An Architecture history. 173. 21

Kladí je vyrobeno ze dřeva a mramoru. Panely v intercolumniích jsou pokryté štukem a svým umístěním zabraňovaly volnému průhledu do atria, které za peristylem následuje. Místnost je téměř dokonale osově souměrná, přičemţ její osu tvoří přímka procházející vchodem do domu a hlavními dveřmi atria. Jiţ zmíněný polozavřený prostor intercolumnií byl pokryt dekorem druhého pompejského stylu a nenacházel se zde od prvopočátku. Jisté je, ţe k této finální úpravě došlo ještě před modernizací celého domu, která proběhla někdy okolo přelomu letopočtu, a ve které se mimo jiné odrazily i nové tendence ve zdobení interiéru. 2.3. Zahrada Hortus Důleţitou součástí domu, která nechyběla v ţádném pompejském domě, byla zahrada, která podle Schefolda 42 suplovala posvátný háj, přičemţ postačovalo, aby se jednalo pouze o malbu. Ve většině velkých domů ale byla fyzicky přítomna a navíc lemovaná sloupová síň, stejnou jako v řeckých peristylových domech. V rámci zahrad byla vyuţívaná tzv.: ars topiaria, neboli souhra řeckých motivů, která je v monumentální míře zastoupena například v Hadrianově ville v Tivoli. Všeobecně se jedná o jakási doporučení k vázání, splétání a zastřihávání stromků a keřů do tvarů zvířat, lodí, postav, aj. 43 Zahradních schopný vytvořit takovéto skvosty byl označován titulem topiarius, někdy také viridarius, a byl mezi otroky zvlášť ceněn. Dalšími specifickými tituly zahradníků mohly být: vinitor, olitor, aquarius. 44 Zahrada se nenacházela pouze v rámci peristylu, ale především u staveb typu villa i vně stavby, nejčastěji podél portika nebo na terasách kolem. Co se květinových zahrad týče, vysazovány byly nejčastěji fialky, růţe, krokusy, narcisy, lilie, gladioly, irisy, mák, atd. Zahrady nebyly ovšem zdobeny pouze florou, časté jsou i fontánky, sochy či reliéfy. Ty zdůrazňují jejich sakrální charakter, který umocnilo i přenášena 42 SCHEFOLD, K.: Pompejanische Malerei. 35. 43 SMITH, W.: Dictionary of Greek and Roman Antiquities. 618. Hortus. 44 Ibid. 619. 22

svatyně domácích bůţků (Larů a Penátů) z atria do peristylové zahrádky. Výjimkou zde nejsou ani speciální místnosti vybavené jako svatyně. 45 2.4. Dílny - Tabernae Dalšími prostorami nacházejícími se v blízkosti peristylu a vstupu do domu byly tabernae. Původně toto slovo označovalo obchod nacházející se na trţišti, později i v jiných částech města. Antičtí autoři ale zmiňují i moţnost, kdy mohly být tabernae součástí domu obchodníka a v Pompejích máme takovéto stavby skutečně doloţeny. Nejčastěji se jednalo o obchody s vínem, teplými nápoji, tepelně zpracovaným masem, pekárny či místa nabízející lazebnické sluţby. 46 Ve Ville Mysterií bývají takto označovány místnosti přiléhající k východní části peristylové haly. Uţíváno jich bylo jako ochodů, dílen či skladišť zemědělského náčiní (místnosti: 31-41, přičemţ pokoj 40 byl latrínou). Součástí pokojů 32 a 33 byla kuchyňka a v místnosti 35 byly nalezeny odlitky lidských těl). Dalšími místnostmi podobného určení byly pokoje 45-47 ústící do velké jiţní kolonády a sousedící s balneem. 2.5. Ubikace služebnictva V těsné blízkosti dílen byly i ubikace sluţebnictva. Nacházely se v pokojích 52-56, coţ byly prostory nově přistavěné a malinko předsunuté před villu samotnou, a to v severovýchodní části od její přístupové cesty. Jedinými cubiculy patřícími sluţebnictvu, v rámci prostoru přilehlého k peristylu, jsou pokoje 28-30, které sousedí s torculariem. 2.6. Místnost s lisem - Torcularium Dalším prostorem doloţeným ve Ville Mysterií a jiných, spíše rustikálních stavbách je torcularium. Všeobecně se doporučovalo stavět lisovnu plodin spojenou s vinnou komorou s okny obrácenými k severu, aby se víno teplem nekazilo. Naopak komora pro olej měla být otočená k jihu, aby netuhnul. 45 SCHEFOLD, K.: Pompejanische Malerei. 35. 46 SMITH, W.: Dictionary of Greek and Roman Antiquities. 1091. Taberna. 23

V našem případě se vinný lis nachází v severovýchodní části domu, propojené chodbou s peristylem. Z rozlehlosti tohoto místa a jeho přidruţených prostor můţeme tvrdit, ţe ekonomika villy byla závislá na víně a jeho výrobě, a to minimálně v poslední fázi své existence. Vinný lis býval vybaven sloţitým systémem doprovodných zařízení a kanálků. Vyţadoval pravidelnou údrţbu, čistění a pozornost, stejně jako snadný přístup ke dvoru plnému velkých keramických nádob dolia, coţ severní část domu splňovala. 47 I Vitruvius uvádí, ţe lisovna má být spojena s vinnou komorou s okny k severu, neboť kdyby byly jinde, můţe sem hřát slunce a víno by se v takové komoře teplem zkalilo a dlouho nevydrţelo. 48 Takováto místnost k uskladnění velkého mnoţství doliī se nazývá cella vinaria, přičemţ ve Ville Mysterií jich mohlo být, nebo patrně i bylo několik. Jako nejvhodnější se tomuto účelu jeví: místnost 50 (nalevo od torcularia), místnost 24 (rovněţ označována jako sklad vína) a větší prostor místnosti 51 (taktéţ v nejtěsnější blízkosti lisu). Proces výroby byl asi následující: šťáva z plodů protékala lisem na víno do velké obdélné kádě a odtud před síť kanálků dále do menší kádě o objemu zhruba 200hl. Ta byla umístěna v cryptoportiku, kde se produkt přeléval do dolia defossa, v níţ probíhalo kvašení. Charakteristické pro produkce s lisem je, ţe byl často vyuţíván nepřetrţitě, jelikoţ je vhodný jak na úpravu vína, tak oleje. Umoţňovala to odlišná doba sběru těchto plodin. 49 Jaké víno se v Pompejích a okolí Vesuvu pěstovalo? Byly jimi odrůdy zvané: Vesuvino, Gemina minor, Mungentina nebo původně sicilská Pompeiiana, či méně vhodná Vennuncula. Podle významných pompejských rodů zde byly pojmenovány odrůdy Holconium a Rubellianum. 50 Vývoz pompejského vína dosáhl vrcholu zhruba v 1. století př. n. l. Podle archeologických nálezů v rámci celého středomoří bylo velice oblíbené. 47 RICHARDSON, Jr L.: Pompei An Architecture history. 173. 48 VITRUVIUS, M. P.: Deset knih o architektuře. 221. Kniha šestá. VI. 2. 49 MARZANO, A.: Roman Villas in central Italy. 106. 50 PANETTA, M.R.: Pompeje historie, ţivot a umění zmizelého města. 124. 24