Historický vývoj bankovnictví. v ČR

Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Peněžnictví Historický vývoj bankovnictví v ČR Historical Development of Banking in the Czech Republic bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce : Mgr. Petr Červinek Autor: Hana Papoušková Brno, duben 2006

Jméno a příjmení autora: Hana Papoušková Název bakalářské práce: Historický vývoj bankovnictví v ČR Název práce v angličtině: Historical Development of Banking in the Czech Republic Katedra: financí Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Petr Červinek Rok obhajoby: 2006 Anotace Cílem bakalářské práce Historický vývoj bankovnictví v ČR je podání uceleného přehledu vývoje českého bankovnictví od vzniku prvních institucí obchodujících s penězi až po současnost. V kontextu s ekonomickým a politickým vývojem českých zemí prošlo bankovnictví jak obdobím rozkvětu a mezinárodního uznání, tak i obdobím úpadku a likvidace jeho základních funkcí. Změna orientace Československa po sametové revoluci v roce 1989 vytvořila předpoklady pro obnovení dvoustupňového bankovního systému a činnost obchodních bank na tržních principech. Po překonání bankovní krize v počátečním období transformace směřuje české bankovnictví k dosažení úrovně běžné ve vyspělých státech Evropské unie s výhledem na zavedení společné měny euro. Annotation The goal of this Bachelor's thesis, "The Historical Development of Banking in the Czech Republic", is to provide a targeted overview encompassing the development of pioneer financial institutions from their origin up to the present day. In relationship to the economic and political development of the nation, the Czech banking industry has enjoyed times of success as well as endured its own downfall and the liquidation of its basic functions. The change in orientation in the Czech Republic following the Velevet Revolution of 1989 saw a two-tiered banking system renewed, with banks once again functioning under free-market rules. After overcoming the banking crisis during the early transformation period, the banking industry is on its way towards a level of functioning representative of EU nations with the adoption of the Euro. Klíčová slova Česká národní banka, komerční banka, transformace, regulace, dohled, měnová politika Keywords The Czech National Bank, commercial bank, transformation, regulation, supervision, monetary policy

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci Historický vývoj bankovnictví v ČR vypracovala samostatně pod vedením Mgr. Petra Červinka a uvedla v seznamu literatury všechny použité literární a odborné zdroje. V Brně dne 30. dubna 2006

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Petru Červinkovi za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce.

OBSAH ÚVOD...8 1 CELKOVÝ POHLED NA VÝVOJ BANKOVNICTVÍ...11 1.1 Počátky vzniku bankovnictví... 11 1.2 Vývoj bankovnictví od nástupu průmyslové revoluce do roku 1945... 12 1.3 Vliv procesu evropské integrace na formování bankovnictví... 13 1.3.1 Evropská centrální banka... 14 1.4 Bankovnictví v tranzitivních ekonomikách... 15 1.5 Současné trendy v bankovnictví... 16 2 BANKOVNICTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH DO ROKU 1993...20 2.1 Počátky vývoje bankovnictví na našem území... 20 2.2 České bankovnictví v samostatném Československém státě... 21 2.3 České bankovnictví v období 2. světové války... 23 2.4 České bankovnictví v systému direktivního centrálního plánování... 24 2.5 Vývoj bankovnictví v letech 1990 1993... 26 3 VÝVOJ BANKOVNICTVÍ V ČESKÉ REPUBLICE...31 3.1 Vznik a vývoj České národní banky... 31 3.2 Měnová odluka... 32 3.3 Měnová politika České národní banky... 33 3.3.1 Měnový transmisní mechanismus... 34 3.3.2 Cílování inflace... 36 3.4 Vývoj měnové kurzu české koruny od roku 1993... 38 3.5 Řešení problémů špatných úvěrů v bankovní sféře České republiky... 39 3.6 Specializované banky v českém bankovním systému... 43 3.6.1 Stavební spořitelny... 43 3.6.2 Hypoteční bankovnictví... 44 3.6.3 Českomoravská záruční a rozvojová banka... 44 3.6.4 Česká exportní banka... 44 3.6.5 Konsolidační banka... 45 3.7 Privatizace českých bank... 45 3.8 Bankovní regulace a dohled... 46 ZÁVĚR...52 SEZNAM TABULEK A GRAFŮ...54 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...55 PŘÍLOHY...57

ÚVOD Historický vývoj bankovnictví v České republice je natolik rozsáhlé téma, že si zaslouží pozornost přesahující rozsah bakalářské práce. Proto jsem se zaměřila pouze na klíčové události, které měly vliv na formování našeho bankovního systému. Těžištěm práce je popis vývoje bankovního systému v České republice po roce 1993 s důrazem na postavení a funkce centrální banky, vývoj její měnové politiky a změny v pravidlech regulace a dohledu bankovního systému. Regulace a dohled bank se po roce 1989 stává novým prvkem v našem bankovním systému a spolu s měnovou politikou nejdůležitější činností centrální banky s cílem podporovat efektivní provádění měnové politiky, zajistit spolehlivost, bezpečnost a efektivnost bankovního systému, zajistit potřebné informace pro investory a ochranu bankovního systému před nekalými praktikami. Cílem bakalářské práce je prezentovat vývoj bankovnictví v ČR od jeho vzniku až do současnosti, včetně příčin nestandardního vývoje. Práce je rozdělena do tří kapitol. První kapitolu jsem věnovala celkovému pohledu na bankovnictví a formování bankovních systémů se zaměřením na vývoj v Evropě. Vznik bankovnictví je spojen s rozvojem výroby, obchodu a peněz. K zakládání prvních bank dochází v 11. a 12. století především ve významných obchodních centrech severní Itálie. Centrální banky se začaly formovat již v 17. století s původními cíli, které však jsou již dnešním centrálním bankám ve vyspělých zemích vzdálené. Reakcí na nástup kapitalismu bylo zakládání obchodních bank ve formě akciových společností, neboť pouze takové banky měly dostatek kapitálu, aby mohly splnit vysoké požadavky na dlouhodobé úvěry, rychlost a spolehlivost platebního styku, vyplývající ze zintenzivnění výrobní a obchodní činnosti. Rozvoj bankovnictví si také vynutil vznik nových platebních prostředků. Komoditní peníze ve formě mincí byly postupně doplněny používáním směnek, šeků a bankovek, zpočátku plně krytých měnovým kovem. S používáním papírových peněz bez plného krytí a bezhotovostních peněz nabývá na významu měnová politika centrálních bank. Po druhé světové válce se v západní Evropě začínaly prosazovat snahy o integraci, které postupně vyústily až ve vznik Evropské hospodářské a měnové unie. Úspěch tohoto procesu je založen na konvergenci ekonomik zúčastněných zemí, plnění Maastrichtských kritérií a harmonizaci právních předpisů včetně předpisů týkajících se oblasti bankovnictví. Používání jednotné měny přináší členům měnové unie úsporu transakčních nákladů spojených se vzájemnými konverzemi měn a zrychlení bankovních převodů. Eliminace kurzového rizika se projevuje v úspoře devizových rezerv a nákladů na zajišťovací operace. Současně však převedením měnové politiky na Evropskou centrální banku ztrácí centrální banky členských zemí národní suverenitu v této oblasti a tím i důležité nástroje měnové politiky. Na přelomu 80. a 90. let minulého století došlo v centrálně plánovaných zemích sovětského bloku k transformaci ekonomik. V souvislosti s přechodem na tržní hospodářství se i tyto země postupně zapojují do evropského integračního procesu. Současný vývoj bankovnictví je poznamenán zvýšenou konkurencí ze strany nebankovních subjektů spojenou s poklesem zprostředkování bank, sekuritizací, srůstáním bankovních a nebankovních institucí, využíváním nových technologií, snižováním hotovostních operací bank, rozvojem finančních inovací, internacionalizací a globalizací bankovních aktivit, nárůstem počtu mezinárodně působících bank a bankovních holdingů. Bankovní systémy se stávají zranitelnějšími, což klade na instituce regulace a dohledu větší zodpovědnost a vyžaduje koordinovaný přístup těchto institucí v mezinárodní sféře a harmonizaci bankovních pravidel. 8

Další dvě kapitoly jsem již zaměřila na vývoj bankovnictví na území českých zemí s rozdělením na období před vznikem a po vzniku samostatné České republiky. Formování bankovního systému je odrazem historického a ekonomického vývoje země. Již v období Rakousko-Uherské monarchie v důsledku úspěšně se rozvíjejícího průmyslu a obchodu vyvstává potřeba moderního a silného bankovního systému, který by přispěl k hospodářskému rozvoji českých zemí. Diskriminační politika Rakousko-Uherské centrální banky vedla ve 2. polovině 19. století k formování prvních českých zemských a akciových bank, družstevních záložen a bankovních domů. Po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 se úsilí představitelů hospodářského a politického života zaměřovalo především na postupné zvyšování vnitřní a vnější kupní síly koruny udržováním vyrovnaného státního rozpočtu a vyrovnané platební bilance. Československá koruna se zařadila mezi přední evropské měny a v roce 1929 došlo ke spojení koruny se zlatem. Hospodářská krize 30. let spojená s poklesem výroby a odbytu přinesla také problémy v bankovním sektoru. Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava převzala funkci centrální banky na našem území nově zřízená Národní banka pro Čechy a Moravu, jejíž politika vedla k totální likvidaci nejen našeho bankovního systému, ale i celého hospodářství. Po válce se již nepodařilo navázat na tradice demokratického státu s vyspělým bankovnictvím. Přechod na sovětský model monobanky vedl k likvidaci obchodního bankovnictví, nahrazení měnové politiky administrativním řízením vývoje oběživa, cen, mezd a měnového kurzu a vzniku jednostupňového bankovního systému. Po provedení druhé měnové reformy v roce 1953 se stal nadhodnocený kurz koruny základem pro odtržení vnitřních a zahraničních cen a naprostou izolaci československé ekonomiky od vyspělého světa. Bankovní reforma připravovaná od poloviny 80. let 20. století na principu kombinování centrálního plánování a tržního vývoje nemohla přinést úspěchy. Přínosem pro další vývoj v demokratickém státě bylo přijetí zákona o Státní bance československé, který vytvořil předpoklady pro oddělení centrálního a komerčního bankovnictví a vznik dvoustupňového bankovního systému, charakteristického pro tržní ekonomiky. Počáteční období transformace naší ekonomiky bylo doprovázeno závažnými problémy v bankovním sektoru, které se projevily ve značném objemu nesplácených úvěrů. Část z nich byla dědictvím z minulosti. Jednalo se o úvěry poskytnuté před rokem 1990 bez jakýchkoliv záruk podnikům, které měly na úvěr nárok. Vznik dalších nekvalitních aktiv po roce 1990 byl z velké části odrazem nedokonalé legislativy. Systém regulace a dohledu se v našem bankovním systému začal budovat až po roce 1990 a prošel několika stádii zdokonalení. Na základě bankovních zákonů přijatých v roce 1992 byla postupně schválena opatření České národní banky o kapitálové přiměřenosti, úvěrové angažovanosti, likviditě, omezení pro nezajištěné devizové pozice, opatření, kterým byly stanoveny přísnější požadavky na zakládání nových bank, pravidla pro tvorbu rezerv a opravných položek k rizikovým aktivům. Novela zákona o bankách z roku 1994 posílila pravomoci centrální banky a zavedla povinné pojištění vkladů. Další významnou změnu v bankovním prostředí přinesly novely zákona o bankách z roku 1998 ve smyslu zpřísnění licenčních podmínek, úpravy schvalovacího procesu nabývání podílu na existující bance, omezení propojení bank s podnikovou sférou, organizačního oddělení investičních a komerčních aktivit, zpřísnění nápravných opatření a zdokonalení pojištění vkladů. V dalších letech byla věnována pozornost především dopracování legislativy bankovního dohledu v souladu s direktivami Evropské unie 9

v oblastech dosud nepokrytých příslušnými pravidly a metodickým upřesněním stávajících opatření. Novelou zákona o bankách z roku 2002 došlo k dosažení plné kompatibility s právem Evropského společenství a mezinárodními standardy bankovní regulace. V návaznosti na tuto novelu vstoupila v platnost opatření České národní banky, která stanovila požadavky na řízení tržních a úvěrových rizik, systém vnitřní kontroly, posuzování kvality pohledávek a tvorbu opravných položek, opatření o kapitálové přiměřenosti a dalších pravidlech obezřetného podnikání a podmínkách přístupu k informacím v centrálním registru úvěrů. Vstupem České republiky do Evropské unie došlo ke změně charakteru a formy spolupráce bankovního dohledu s partnerskými bankovními dohledy zemí EU v důsledku uplatnění principu společného pasu. Výsledkem pokroku v harmonizaci bankovní legislativy s právem Evropských společenství je vytvoření vyspělého bankovního systému. Bankovní systém České republiky je dle údajů České národní banky k 31.03. 2006 reprezentován 37 obchodními bankami a Českou národní bankou, která plní funkci centrální banky státu. Je považována za banku s vysokou nezávislostí, která jako jediný subjekt v rámci zákona stanoví pravidla bankovní činnosti a ve spolupráci s externími auditory zabezpečuje dohled bank. Vstup České republiky do Evropské hospodářské a měnové unie bude znamenat převedení pravomocí v měnové oblasti na Evropskou centrální banku. Oblast regulace a dohledu však nadále zůstane v kompetenci České národní banky. 10

1 CELKOVÝ POHLED NA VÝVOJ BANKOVNICTVÍ 1.1 Počátky vzniku bankovnictví Vznik bankovnictví je spojen s rozvojem výroby, obchodu, peněz a přechodem od naturální směny ke směně peněžní. Prvními penězi byly komoditní peníze, a to statky široce poptávané i před vznikem jejich peněžní funkce. Z důvodů minimalizace transakčních nákladů se postupně vyčlenily jako peníze drahé kovy pro své vhodné vlastnosti. Jsou homogenní, snadno dělitelné, lehce manipulovatelné a skladovatelné, mají vysokou hodnotu vzhledem k objemu a hmotnosti a relativně stálou cenu. Kovy ražené do podoby mincí snižovaly transakční náklady tím, že nebylo třeba zjišťovat pravost a ryzost použitého kovu. Přeražením celého povrchu mince byla zaručena i správná hmotnost. Po celé období mincovních peněz byla těžba (horní regál) a peněžní emise (mincovní regál) zdrojem zisků panovníků. V počátečním období vzniku peněz určoval vývoj platebních prostředků možné druhy bankovních transakcí. V pozdějším období to byly právě druhy bankovních transakcí a stupeň rozvoje bankovnictví, které si vynutily vznik odpovídajících forem peněz. Počátky vývoje bankovnictví lze vidět u významných starověkých civilizací v rozvoji směnárenské činnosti a půjčování přebytků měn za určitý poplatek. K výraznějšímu rozvoji bankovních činností dochází v 11. a 12. století zejména ve významných obchodních centrech severní Itálie, a to v Benátkách, Miláně, Janově a Florencii. Velké obchodní transakce vyžadovaly soustředění značného kapitálu, což přesahovalo možnosti jednotlivého obchodníka. Začínají vznikat obchodní společnosti, jejichž činnost je založena na využívání cizích vkladů. Shromažďování cizího kapitálu vede postupně k přebytkům zdrojů a půjčování peněz za úrok, který se stává zdrojem zisku obchodních společností. V tomto období byl dán základ vzniku depozitních a úvěrových operací bank. Od 17. století dochází k výraznějšímu rozvoji bankovnictví v souvislosti s rozšířením používání směnek, šeků, rozvojem obchodování s cennými papíry, používáním bankovek zpočátku plně krytých obchodními směnkami a drahým kovem a vznikem prvních centrálních bank 1. Mezi hlavní důvody zakládání centrálních bank patřily finanční zájmy vlády nebo panovníků na úvěrování státních financí, zájem o soustředění veškerých pohybů finančních prostředků týkajících se státní pokladny do vlastní instituce, vedení účtů vlády nebo panovníka a centralizace emise peněz. Zakládáním centrálních bank dochází ke vzniku dvoustupňového bankovního systému. Neomezené půjčování peněz na úkor ostatních ekonomických subjektů a rychlé zvyšování množství peněz v oběhu bylo často spojeno s rozvratem státních financí. Současné centrální banky ve vyspělých zemích jsou již institucemi na vládě nezávislými, které provádějí měnovou politiku zaměřenou především na měnovou stabilitu. 1 Centrální banka ve Švédsku vznikla v roce 1657, v Anglii v roce 1694, v Dánsku v roce 1773, v Belgii v roce 1835. 11

1.2 Vývoj bankovnictví od nástupu průmyslové revoluce do roku 1945 Nástup průmyslové revoluce v 18. století, spojený se zakládáním velkých průmyslových podniků a zintenzivněním obchodní činnosti, kladl zvýšené požadavky na dlouhodobé úvěry, spolehlivost a rychlost platebního styku. Reakcí na tyto požadavky byl vznik velkých obchodních bank, akciových společností, které byly schopny soustředit potřebné množství kapitálu. Na přelomu 19. a 20. století se začínají rozšiřovat bezhotovostní peníze. Emitenty bezhotovostních peněz jsou vedle centrálních bank i obchodní banky, které poskytují bezhotovostní úvěry nebankovním subjektům. Tato situace ztěžuje možnosti regulace množství peněz centrální bankou. Vznik měnové politiky je spojen především s oběhem papírových bankovek bez plného krytí a bezhotovostních peněz. Z důvodů udržení peněžní zásoby na takové úrovni, aby nedocházelo ani k inflačnímu znehodnocování měny ani zpomalování ekonomického vývoje, je součástí měnové politiky centrální banky limitování rozsahu fiduciární emise. V 70. letech 19. století přechází postupně většina průmyslově vyspělých zemí na zlatý standard, a to převážně ve formě zlaté mince. Tento měnový systém se vyznačoval volnou ražbou zlatých mincí, směnitelností emitovaných bankovek za zlato a volným dovozem a vývozem zlata. V období 1. světové války došlo postupně k zastavení směnitelnosti bankovek za zlato a rozšíření emise nekrytých státovek k financování válečných výdajů. To vedlo k inflačnímu znehodnocování peněz a hospodářskému rozvratu zemí. Po skončení války byl na krátkou dobu obnoven zlatý standard ve formě zlatého slitku a zlaté devizy. Hospodářská krize 30. let byla doprovázena měnovou krizí, došlo k opuštění vazby emitovaných peněz na zlato, devalvacím měn a rozšíření clearingových forem mezinárodních plateb. Za poslední pokus o udržení zlatého standardu a současně zachování konvertibility měn ve zlato i pro soukromé osoby je možno považovat vznik Zlatého bloku v roce 1931 v čele s Francií. Po rozpadu Zlatého bloku zůstává jedinou měnou konvertibilní ve zlato americký dolar. V roce 1936 byla uzavřena Tripartitní dohoda o dodávkách měnového zlata mezi USA, Francií a Británií, později se připojila Belgie, Nizozemí a Švýcarsko. Tento systém umožňoval směnit USD ve zlato pro zahraniční měnové instituce. Již v průběhu 2. světové války byla věnována pozornost poválečnému měnovému uspořádání. V červenci 1944 se konala v Bretton-Woods konference za účastí delegátů ze 44 zemí, jejímž cílem bylo zavést takový mezinárodní měnový systém, který by podporoval rozvoj mezinárodního obchodu, zajišťoval stabilitu hospodářských vztahů, zabraňoval prudkým výkyvům devizových kurzů, přispěl k postupnému odbourávání devizových omezení. Ze dvou předložených koncepcí byl přijat Whiteův plán, který navazoval na Tripartitní dohodu o dodávkách měnového zlata z roku 1936. Vznikl Mezinárodní měnový fond (MMF) a Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj. Byla zachována vedoucí úloha amerického dolaru jako nejsilnější měny poválečného období, zaveden systém pevných měnových kurzů, jehož základem byla stanovená centrální parita vůči dolaru a přípustné oscilační pásmo, a přijata zásada návratnosti a podmíněnosti úvěrových operací MMF. 12

1.3 Vliv procesu evropské integrace na formování bankovnictví Na přelomu 50. a 60. let 20. století se začalo postavení dolaru měnit. Jeho pozice slábla jednak vlivem vnitřních hospodářských problémů USA, jednak vlivem rychlejšího hospodářského vývoje zemí západní Evropy a Japonska. Požadavky na konverzi dolaru ve zlato vedly k poklesu zásob zlata a stupňovaly se obavy z devalvace měny, která byla pilířem mezinárodního měnového systému. Centrální banky 8 průmyslově nejvyspělejších zemí (USA, Německo, Velká Británie, Francie, Itálie, Belgie, Nizozemsko, Švýcarsko) vytvořily v roce 1961 zvláštní fond na obranu dolaru Zlatý pool s cílem intervenovat na londýnském trhu zlata, aby byla zachována oficiální cena zlata 35 USD za 1 trojskou unci. Protože došlo ke značnému vyčerpání zásob zlata členských zemí a udržení oficiální ceny zlata se ukázalo jako nereálné, Zlatý pool ukončil v roce 1968 svoji činnost. Vzhledem k pokračujícímu znehodnocování dolaru byla v roce 1971 zrušena konvertibilita oficiálních dolarových rezerv ve zlato. K řešení měnových problémů měla přispět Smithsoniánská dohoda o rozšíření oscilačních pásem měn vůči dolaru, již pouze jako čistě papírové měně, i navzájem vůči sobě. Po druhé devalvaci dolaru v roce 1973 došlo k přechodu na systém volně pohyblivých kurzů. Používání floatingu bylo oficiálně potvrzeno na konferenci v Kingstonu v roce 1976, čímž byl završen proces demonetizace zlata. Obavy z nedostatečné mezinárodní likvidity, narušení platebního styku a tím i mezinárodního obchodu vedly k tomu, že MMF schválil v roce 1967 emisi jednotek SDR (Zvláštní práva čerpání). Hodnota jednotky SDR byla původně stanovena ve zlatě a měla stejný zlatý obsah jako USD, od roku 1974 byla vyjadřována košovým způsobem. Po rozpadu brettonwoodského systému pevných měnových kurzů však vzniká naopak problém, jak růst mezinárodní likvidity omezit. Měnový floating v 70. letech byl doprovázen vysokými tempy inflace. Vrcholným cílem globální měnové politiky se stalo zajištění cenové stability při celkovém hospodářském růstu, zajištění stability na finančních trzích, redukce devizových omezení a rozšiřování vzájemné konvertibility měn. Poválečné evropské integrační procesy měly vliv na měnový vývoj. V roce 1950 vznikla Evropská platební unie, která byla založena na mnohostranném clearingu. Zúčtovací jednotkou se stal Epunit, jehož zlatý obsah byl stanoven shodně ze zlatým obsahem USD. Propočet kurzů jednotlivých měn se prováděl podle oficiálních parit odsouhlasených MMF. Evropská platební unie ukončila činnost v roce 1958 po zavedení vnější směnitelnosti měn většiny západoevropských zemí. V roce 1958 vznikla Evropská měnová dohoda, jejímiž členy se stali bývalí členové EPU. Cílem bylo zabezpečení rovnováhy platebních bilancí, stability měnových kurzů po zavedení vnější směnitelnosti a další liberalizace zahraničního obchodu. Nestabilita mezinárodního měnového systému po přechodu na systém volně pohyblivých měnových kurzů vedla v Evropě v roce 1972 ke vzniku měnového systému had v tunelu stanovením užších vzájemných oscilačních pásem evropských měn a v roce 1973 zavedením volných kurzů těchto měn vůči dolaru vznikl systém měnový had. V roce 1979 byl vytvořen Evropský měnový systém postavený na třech pilířích, a to ECU, kurzovém mechanismu, založeném na paritní mřížce, a úvěrovém mechanismu, založeném na poskytování úvěrů ve formě mechanismu velmi krátkodobé finanční podpory, mechanismu krátkodobé finanční podpory a mechanismu střednědobé finanční pomoci. Hodnota jednotky ECU, emitované Evropským fondem měnové spolupráce, byla odvozena z koše měn členských zemí, váhové zastoupení jednotlivých měn záviselo na podílu země na HDP Evropského společenství, podílu země na vzájemném obchodu a podílu centrálních bank na ujednání o krátkodobé finanční podpoře. Emise ECU byla v celkovém rozsahu kryta objemem deponovaných rezerv členských zemí. 13

Na základě Maastrichtské smlouvy z roku 1993 došlo k nahrazení Evropského fondu měnové spolupráce Evropským měnovým institutem (EMI), jehož hlavním úkolem bylo připravit podmínky pro zavedení jednotné měny, zavedení jednotné měnové politiky a pravidel pro fungování Evropského systému centrálních bank. K 1. 1. 1999 dochází k zavedení jednotné měny euro v jedenácti státech Evropské unie v bezhotovostní podobě, Evropská centrální banka (ECB) nahradila EMI, vznikl Evropský systém centrálních bank, který je tvořen ECB a centrálními bankami zemí Evropské měnové unie. Vstup do měnové unie byl vázán na splnění tzv. Maastrichtských kritérií 2. Všechna kritéria však splnily v rozhodném roce 1997 pouze tři země Finsko, Francie a Lucembursko. Limit veřejného dluhu nebyl splněn devíti zeměmi, rozhodující pro vstup do měnové unie byla zřetelná tendence ve snižování zadlužení. Od roku 2002 euro plně nahradilo jednotlivé národní měny 12 zemí a je používáno i v hotovostním oběhu 3. Další členské země EU, které jsou připraveny vstoupit do měnové unie se povinně účastní minimálně po dva roky evropského mechanismu měnových kurzů II (ERM II) s vazbou na euro a fluktuačním pásmem + 15% od centrálního kurzu. V bankovní sféře přijaly orgány EU řadu direktiv vedoucích k vysokému stupni harmonizace bankovních předpisů v členských zemích. První bankovní direktiva stanovila požadavky pro poskytování licencí bankám. Direktiva o konsolidovaném dohledu vymezila povinnost vzájemné informovanosti národních institucí regulace a dohledu při činnosti poboček zahraničních bank v zemích ES a položila základy dohledu na konsolidovaném základě na principu domovské země. Direktiva o liberalizaci pohybu kapitálu stanovila pro členské země povinnost odstranit do roku 1990 veškerá devizová omezení pro pohyb kapitálu mezi členskými zeměmi 4. Druhá bankovní direktiva vychází z principu domovské země s tím, že v rámci unie zahraniční pobočka funguje na principu tzv. společného pasu. 1.3.1 Evropská centrální banka Evropská centrální banka (ECB) je nezávislou nadnárodní měnovou autoritou v Evropské měnové unii se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem. Po zahájení své činnosti k 1. 1. 1999 nahradila Evropský měnový institut. Společně s centrálními bankami zemí Evropské měnové unie vytváří Eurosystém. Základní kapitál činil v roce 1999 5 mld euro, držiteli akcií mohou být pouze centrální banky členských zemí Evropské unie. Největší podíl na kapitálu mají centrální banky Německa, Francie, Velké Británie a Itálie. Hlavní cíl měnové politiky představuje cenová stabilita stanovená výší harmonizovaného indexu spotřebitelských cen. Jednotná měnová politika na území Evropské měnové unie je založená na dvou pilířích cílování inflace a regulaci peněžní zásoby v podobě měnového agregátu M3. Hlavními nástroji měnové politiky jsou operace na volném trhu prováděné především formou čtrnáctidenních repo operací v podobě tendrů, diskontní nástroje, kurzové intervence a povinné minimální rezervy. Evropská centrální banka neprovádí dohled nad bankami, angažuje se pouze při dohledu multinacionálních bankovních holdingů a při vzájemné spolupráci mezi národními 2 Maastrichtská kritéria stanovila, že podíl deficitu státního rozpočtu na hrubém domácím produktu nesmí překročit 3,0%, podíl veřejného dluhu na hrubém domácím produktu nesmí být vyšší než 60%, průměrná roční míra inflace v % nesmí přesahovat průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší mírou inflace o více než 1,5 procentního bodu, dlouhodobá nominální úroková míra nesmí překročit průměr dlouhodobých nominálních úrokových měr ve třech zemích s nejnižší mírou inflace o více než 2 procentní body, měnový kurs musí být zafixován v rámci evropského mechanismu měnových kurzů minimálně dva roky před vstupem do Evropské měnové unie. 3 Bankovky mají nominální hodnoty 5, 10, 20, 50, 100, 200 a 500 euro, mince 1 a 2 euro a 1, 2, 5, 10, 20 a 50 centů 4 Pro Irsko a Španělsko od r. 1992, pro Řecko a Portugalsko od roku 1995, pro Finsko a Rakousko od roku 1996. 14

centrálními bankami v otázkách koordinace postupů v této oblasti. Neposkytuje nouzové úvěry, protože nevystupuje v roli věřitele poslední instance. Vysoký stupeň samostatnosti Evropské centrální banky je dán splněním čtyř základních podmínek, které se vztahují také na centrální banky členských zemí: - institucionální samostatnost - spočívá v tom, že zmíněné banky nemohou přijímat nebo požadovat pokyny od orgánů Evropské unie ani od národních vlád - funkční samostatnost - znamená, že hlavním cílem měnové politiky musí být cenová stabilita - osobní samostatnost - spočívá v tom, že vrcholné orgány Evropské centrální banky i národních bank musejí mít minimálně pětileté funkční období a nemohou být odvolány z politických důvodů. - finanční samostatnost - je splněna tím, že vlády jednotlivých států nesmějí využívat národní centrální banky k financování rozpočtových výdajů a nesmějí ovlivňovat rozpočty těchto bank. Tabulka č. 1: Peněžní agregáty sledované Evropskou centrální bankou Peněžní emitované oběživo, jednodenní vklady agregát M1 Peněžní M1 + vklady s dohodnutou splatností do 2 let + vklady s výpovědní lhůtou do agregát M2 3 měsíců Peněžní M2 + repo operace + akcie/podílové listy fondů peněžního trhu a papíry agregát M3 peněžního trhu, emitované dluhové cenné papíry do 2 let Pramen: http://www.cnb.cz/www.cnb.cz/cz/statistika/menova_bankovni_stat/harmonizace_mbs/ harmonizace_mbs_agregaty.html 1.4 Bankovnictví v tranzitivních ekonomikách Vývoj bankovnictví v Evropě byl po 2. světové válce poznamenán vznikem jednostupňových bankovních systémů v centrálně plánovaných ekonomikách zemí socialistického bloku. Státní monopol nad bankovnictvím a koncentrace bankovního systému byly příčinou vzniku socialistické monobanky v těchto zemích, v níž se sloučily funkce centrální a komerční banky. Peníze a úvěr ztratily svoji ekonomickou úlohu, peněžní toky se staly odrazem hmotných toků v hospodářství. Banka byla kontrolní součástí státního aparátu. Proces transformace na tržní hospodářství, který probíhal v těchto zemích na přelomu 80. a 90. let, se odrazil v bankovnictví vznikem dvoustupňových bankovních soustav a vznikem velkého počtu komerčních bank. V Maďarsku byl zaveden dvoustupňový bankovní systém od ledna 1987, v Polsku od ledna 1989, V Československu od ledna 1990, v Bulharsku od března 1990, v Rumunsku od prosince 1990. Rostoucí konkurence, otevřenost bankovních systémů vůči zahraničí, fúze a akvizice bank jsou faktory, které vedly v posledním desetiletí ke zvýšení koncentrace bankovních sektorů tranzitivních ekonomik. 15

Tabulka č. 2: Počet bank ve vybraných tranzitivních ekonomikách (1996-2003) 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 Česká republika 53 50 45 42 40 38 37 35 Maďarsko 42 46 45 44 40 41 39 38 Polsko 81 83 83 77 74 71 62 60 Slovensko 29 29 26 25 23 21 20 21 Celkem 205 208 199 188 177 171 158 154 Pramen: POLOUČEK, S.:Bankovnictví. 1. vyd.karviná; Slezská univerzita, 2005; 390 stran. ISBN 80-7248-287-4, s.300. Graf č. 1: Vývoj počtu bank ve vybraných transitivních ekonomikách (1996-2003) 90 80 70 60 Počet bank 50 40 30 20 10 0 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 Rok Česká republika Maďarsko Polsko Slovensko Pramen: vlastní zpracování na základě: POLOUČEK, S.: Bankovnictví. 1. vyd. Karviná; Slezská univerzita, 2005; 390 stran. ISBN 80-7248-287-4, s. 300. 1.5 Současné trendy v bankovnictví V poslední době je vývoj bankovnictví v celém světě poznamenán nástupem nových trendů, mezi něž patří především zvýšená konkurence ze strany nebankovních subjektů spojená s poklesem zprostředkování bank, sekuritizace, srůstání bank a nebankovních institucí, využívání nových informačních technologií, snižování hotovostních operací bank, finanční inovace, rozvoj finančních derivátů spojených se snahou o omezení rizik, internacionalizace a globalizace bankovních aktivit spojená s prudkým nárůstem mezinárodně působících bank 16

a bankovních holdingových společností. Od 80. let 20. století se začaly prosazovat tři základní vývojové tendence v oblasti bankovní regulace a dohledu, a to deregulace, harmonizace pravidel a koordinace přístupů institucí dohledu v mezinárodní sféře. Hlavním cílem centrálních bank je ochrana bankovního systému jako celku před systémovým rizikem, nikoliv ochrana jednotlivé banky. Dochází k nahrazování některých administrativních pravidel tržní regulací. Větší tlak je vyvíjen na systémy vnitrobankovní kontroly. Současně jsou přijímána přísnější pravidla v boji proti praní špinavých peněz, v oblasti kapitálového vybavení bank a mimobilančních operací. Účinnost regulace a dohledu bank a bankovních holdingových společností, které vyvíjejí aktivity na mezinárodním poli, je podmíněna vzájemnou spoluprací a stupněm harmonizace pravidel mezi příslušnými institucemi regulace a dohledu jednotlivých zemí. Častým motivem zakládání a působení těchto subjektů je právě snaha obejít pravidla regulace a vyhnout se bankovnímu dohledu. Nejvýznamnější organizací, která vyvíjí činnost v této oblasti v mezinárodním měřítku, je Banka pro mezinárodní platby a její Výbor bankovního dohledu 5. Činnost Basilejského výboru bankovního dohledu je zaměřena na podporu stability mezinárodního bankovního systému, odstraňování konkurenčních nerovností regulačních pravidel u různých druhů finančních zprostředkovatelů v oblasti požadavků na kapitálové vybavení, sjednocování podmínek pro přidělování bankovních licencí, sjednocování principů krytí rizik a formulování základních principů tvorby pravidel regulace a postupů dohledu bank. Basilejský výbor bankovního dohledu může podávat pouze návrhy, nemá výkonnou pravomoc. Role věřitele poslední instance v mezinárodní sféře pro případy měnových krizí byla částečně svěřena Mezinárodní bance pro obnovu a rozvoj a Mezinárodnímu měnovému fondu. Řešení bankovních krizí zůstává v případě principu hostitelské země na domácí instituci dohledu, v případě principu domovské země na instituci dohledu té země, kde je registrováno hlavní sídlo banky. V zemích Evropské unie vyvíjí činnost v oblasti regulace Výbor bankovního dohledu, který má oprávnění k direktivám. V oblasti dohledu bank zemí Evropské unie je preferován princip domovské země, ECB se angažuje pouze v dohledu mezinárodních bankovních holdingů. V roce 2004 došlo k rozšíření Evropské unie o 10 nových členských států. Tyto země mají v souladu s článkem 122 Smlouvy o Evropském společenství dočasnou výjimku pro zavedení eura. Smlouva je však k zavedení eura zavazuje, to znamená, že mají povinnost usilovat o splnění ekonomických konvergenčních kritérií a dosažení právní konvergence. Kromě nových členských států se plně neúčastní Hospodářské a měnové unie Dánsko, Velká Británie a Švédsko. Dánsko a Velká Británie mají zvláštní status pokud jde o vstup do 3. etapy Hospodářské a měnové unie (opt-out na zavedení eura). V červnu 2004 se staly účastníky ERM II tři nové členské země EU Estonsko, Litva a Slovinsko. Měny zbývajících 7 nových členů a Švédska stojí dosud mimo mechanismus směnných kurzů. Členství v Evropské měnové unii přináší úsporu transakčních nákladů spojených se vzájemnými konverzemi národních měn a zrychlení bankovních převodů. Eliminace kurzového rizika vůči zemím eurozóny vede k poklesu výše potřebných devizových rezerv, poklesu nákladů na zajišťovací operace a snížení investiční nejistoty. Rozšíření prostoru s jedinou měnou vytváří předpoklad pro efektivnější alokaci investic. Rozpočtová politika 5 Banka pro mezinárodní platby (Bank for International Settlements) byla založena v roce 1930 se sídlem v Basileji. Původním důvodem založení byla potřeba vypořádat reparační platby Německa vítězným mocnostem. Postupně se stala mezinárodní clearingovou bankou, zúčtovacím centrem v rámci Evropské platební unie, úvěrovou institucí centrálních bank, koordinátorem spolupráce mezi centrálními bankami, zprostředkovatelem operací Zlatého poolu v letech 1961 1968. V 70. letech spolupracovala na operacích zaměřených na udržení stability měnových kurzů zemí ES. Podílela se na vypracování návrhu statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky. V současné době působí především jako centrum mezinárodní měnové spolupráce v oblasti centrálního bankovnictví a bankovního dohledu a centrum ekonomického a měnového výzkumu. 17

prováděná v souladu s ustanoveními Paktu stability a růstu je předpokladem udržení zdravých veřejných financí jako prostředku k posílení cenové stability a stabilizaci dlouhodobých úrokových sazeb na nízké úrovni. Centrální banky členských zemí ztrácejí národní suverenitu v měnové oblasti, to znamená ztrátu nástrojů, které mohou napomoci zmírnit negativní dopady plynoucí z rozdílného ekonomického vývoje doma a v zahraničí. Rozhodnutí o nezvratném zafixování měnového kurzu a přijetí jednotné měnové politiky proto předpokládá dosažení udržitelné konvergence ekonomiky včetně konsolidace systému veřejných financí. 18

Tabulka č. 3: Ekonomické indikátory konvergence (kromě kritéria devizového kurzu) Stát Rok Inflace měřená HICP 1) Česká Republika Estonsko Kypr Lotyšsko Litva Maďarsko Malta Polsko Slovinsko Slovensko Švédsko Dlouhodobé úrokové sazby 2) Přebytek(+) nebo deficit(-) veřejných rozpočtů 3) Hrubý veřejný dluh 3) 2002 1,4 4,9-6,8 28,8 2003-0,1 4,1-12,6 37,8 2004 1,8 4,7-5,0 37,9 2002 3,6. 1,4 5,3 2003 1,4. 3,1 5,3 2004 2,0. 0,3 4,8 2002 2,8 5,7-4,6 67,4 2003 4,0 4,7-6,4 70,9 2004 2,1 5,2-5,2 72,6 2002 2,0 5,4-2,7 14,1 2003 2,9 4,9-1,5 14,4 2004 4,9 5,0-2,0 14,7 2002 0,4 6,1-1,5 22,4 2003-1,1 5,3-1,9 21,4 2004-0,2 4,7-2,6 21,4 2002 5,2 7,1-9,2 57,2 2003 4,7 6,8-6,2 59,1 2004 6,5 8,1-5,5 59,9 2002 2,6 5,8-5,9 62,7 2003 1,9 5,0-97 71,1 2004 2,6 4,7-5,2 73,8 2002 1,9 7,4-3,6 41,1 2003 0,7 5,8-3,9 45,4 2004 2,5 6,9-5,6 47,2 2002 7,5 - -2,4 29,5 2003 5,7 6,4-2,0 29,4 2004 4,1 5,2-2,3 30,8 2002 3,5 6,9-5,7 43,3 2003 8,5 5,0-3,7 42,6 2004 8,4 5,1-3,9 44,5 2002 2,0 5,3 0,0 52,6 2003 2,3 4,6 0,3 52,0 2004 1,3 4,7 0, 51,6 Referenční hodnota 4) 2,4 % 6,4 % -3 % 60 % 1) Průměrná meziroční změna v %. Údaje za rok 2004 se týkají období září 2003 až srpen 2004 2) V % průměr za rok. Údaje za rok 2004 se týkají období září 2003 až srpen 2004 3) V % HDP. Projekce Evropské komise pro rok 2004 4) Referenční hodnota se vztahuje k období září 2003 až srpen 2004 pro inflaci měřenou HICP ( harmonizovaný index spotřebitelských cen) a dlouhodobé úrokové sazby k roku 2003 pro deficit veřejných rozpočtů a veřejný dluh Pramen: Konvergenční zpráva 2004. Evropská centrální banka [on-line verze ]. 2004, s. 49. Dostupná na WWW:< http://www.ecb.int/pub/pdf/conrep/cr2004cz.pdf >. ISSN 1725-9592( k 30.04. 2006). 19

2 BANKOVNICTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH DO ROKU 1993 2.1 Počátky vývoje bankovnictví na našem území Vznik prvních českých peněz se datuje do 2. poloviny 10. století. Jednalo se o stříbrné denáry ražené za vlády Boleslava I., které měly nahradit oběh cizích mincí na našem území, zejména keltských, byzantských a římských. Ražba vlastních mincí byla také vyjádřením suverenity panovníka. V domácím obchodě se však příliš nerozšířily, byly používány hlavně pro potřeby dálkového obchodu. Zlehčování mincí, pokles jejich kupní hodnoty a zneužívání emisního monopolu k vlastnímu obohacování vedlo k řadě mincovních reforem. V roce 1210 za vlády Přemysla Otakara I. byl zaveden nový typ mince brakteár. K významné reformě došlo v roce 1300 za vlády Václava II. zavedením grošové měny. Zavedení nové stabilní měny si vynutil prudký rozvoj řemesel a obchodu v 11. a 12. století a ústup naturální směny. Mince se razily z kutnohorského stříbra v centrální mincovně v Kutné Hoře. V souvislosti s reformou byla vydána první právní norma, která upravovala pravidla měnové politiky, a to stanovením podmínek těžby a zpracování stříbra, ražby mincí a zakotvením výlučného práva panovníka na těžbu stříbra a řízení peněžního oběhu v zemi. Přesto, že základem měny bylo až do 19. století na našem území stříbro, v roce 1325 začal razit Jan Lucemburský zlaté mince florény dle italského vzoru, později razil Karel IV zlaté dukáty. Tyto peníze našly uplatnění především v mezinárodním obchodě. V průběhu husitských válek (1419-1434) došlo k rozvratu peněžního oběhu zejména tím, že se zvyšovala peněžní potřeba na krytí válečných výdajů, upadala těžba stříbra a nedostatek české měny nahrazovaly peníze z ciziny. Po upevnění moci přistoupil král Jiří Poděbradský k nápravě rozvráceného peněžního systému znovuzavedením grošové měny. Postupné oslabování kupní síly grošů vedlo krále Ludvíka Jagellonského v roce 1519 k udělení privilegia na ražbu tolarů šlechtické rodině Šliků, na jejichž panství v severních Čechách u Jáchymova byla objevena bohatá ložiska stříbra. Nástup Habsburků na český trůn v roce 1526 znamenal zavedení jednotné měny ve všech zemích monarchie a tím i likvidaci samostatné peněžní politiky v českých zemích. Základem měny se stala vídeňská hřivna, z níž se razilo 12 tolarů. Finanční potřeby habsburských panovníků, které měly přednost před pevnou měnovou politikou, a výkyvy ve světové těžbě stříbra způsobily značnou nestabilitu peněz. V roce 1750 byla vídeňská hřivna nahrazena kolínskou hřivnou, z níž se razilo 20 zlatých. Za vlády Marie Terezie došlo v našich zemích poprvé k zavedení papírových peněz bankocetlí. V roce 1762 je začala uvádět do oběhu Vídeňská městská banka. Důvodem emise byla snaha vlády opatřit si finanční zdroje na splácení válečných dluhů a řešit tak problémy rozpočtových deficitů. Nařízením vlády přijímat bankocetle i při soukromých platbách se staly tyto papírové peníze státovkami. Dalšími papírovými penězi na našem území se staly směnné listy (nazývané šajny) a anticipační listy. Jednalo se o další inflační peníze spojené s deficitními státními financemi. Hrozící měnový rozvrat vedl k přesvědčení, že je třeba zastavit dosavadní inflační financování státních financí a svěřit řízení peněžního oběhu nezávislé cedulové bance, která bude dbát o stabilitu kupní síly peněz a tím obnoví důvěru obyvatelstva v peníze. V roce 1816 byla založena Privilegovaná Rakouská národní banka, která měla vydávat své bankovky kryté stříbrnými mincemi. Cílem měnové politiky bylo zastavení inflace a přechod k měnové stabilitě. Dosavadní papírové peníze stahované z oběhu byly kryty vládními obligacemi. Ke splacení obligací však nikdy nedošlo. Zhoršující se stav státních financí vedl k dalšímu zadlužování státu u Rakouské národní banky a emisi státovek ve formě pokladních poukázek, říšských pokladničních listů, mincovních poukázek a uherských poukázek. V roce 1878 vznikla Rakousko-Uherská banka, která měla emisní 20

monopol pro společnou rakousko-uherskou měnu. Hlavními nástroji měnové politiky se staly diskontní politika, eskont obchodních směnek a kurzové intervence. V roce 1892 proběhla peněžní reforma spojená se zavedením korunové měny jako měny zlaté devizy. Představitelé českého hospodářství spatřovali v činnosti Rakousko-Uherské banky diskriminační tendence. Český průmysl měl významné postavení v celé monarchii. Před 1.světovou válkou tvořil 75% veškerého průmyslu rakouské části monarchie. Tomu však neodpovídal počet filiálek centrální banky v českých zemích a její úvěrová politika nestačila krýt zvýšené požadavky úspěšně se rozvíjejícího českého průmyslu a obchodu. Důsledkem diskriminační politiky Rakousko-Uherské banky bylo vytváření moderního a silného českého bankovnictví a vznik několika významných českých bank. Národnostně český bankovní kapitál dosáhl vysokého stupně centralizace a vytvořil základ pro úspěšný rozvoj bankovnictví v samostatném Československé státě po skončení 1. světové války. České bankovnictví se začalo formovat ve 2. polovině 19. století vznikem zemských a akciových bank, družstevních záložen a soukromých bankovních domů na našem území. V roce 1868 vznikla nejvýznamnější čeká obchodní akciová banka, Živnostenská banka pro Čechy a Moravu, jako ústředí českých a moravských záložen. Významně přispěla nejen k hospodářskému rozvoji českých zemí, ale i k formování české bankovní kultury. Tabulka č. 4: České a německé banky se sídlem v českých zemích k 31.12. 1918 Banky Počet Akciový kapitál (mil. K) Rezervy (mil. K) Vlastní prostředky (mil. K) Bilanční úhrn (mil. K) České 14 391 135 39 4 789 Německé 8 138 62 25 1 872 Celkem 22 529 197 64 6 661 Pramen: VENCOVSKÝ, F., JINDRA, Z., NOVOTNÝ, J., PŮLPÁN, K., DVOŘÁK, P., a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích. 1. vyd. Praha; Bankovní institut, 2000.594 stran. ISBN 80-7265-030-0, s. 230. 2.2 České bankovnictví v samostatném Československém státě Za počátek vzniku českého bankovnictví lze považovat období rozpadu Rakouska Uherska. Na počátku války byly zrušeny předpisy o zlatém krytí měny a předpisy, které zakazovaly Rakousko-Uherské bance poskytovat úvěry vládě, což se projevilo v prudkém nárůstu státního dluhu, nárůstu oběživa a vzestupu cenové hladiny. Po 1. světové válce se stala prioritním cílem Československa náprava rozvrácených peněžních poměrů, odluka peněžního oběhu od ostatních nástupnických států monarchie, postupné zvyšování vnitřní i vnější kupní síly nové československé měny s cílem napravit válečné inflační znehodnocení a zařadit českou korunu mezi měny zlatého standardu. Podstatou měnové reformy provedené v roce 1919 pod vedením ministra financí Aloise Rašína se stala radikální měnová restrikce. Z předložených bankovek byla polovina okolkována a vrácena do oběhu, na druhou polovinu byly vydány vládní dluhopisy, které měly později sloužit ke splácení mimořádné dávky z majetku 6. Ještě ve stejném roce byla zavedena měnová jednotka 6 Dávka z majetku podle zákona č. 309/1920Sb. byla zavedena z důvodu odčerpání přebytečné likvidity z trhu. 21

koruna československá na základě zákona č. 187/1919 Sb. a okolkované peníze vyměněny v poměru 1: 1 za československé státovky. Funkci centrální banky plnil v letech 1919 1926 bankovní úřad ministerstva financí. Od roku 1926 začala vykonávat činnost Národní banka Československá, založená jako akciová společnost z jedné třetiny vlastněná státem. Prvním guvernérem se stal Vilém Pospíšil, který do té doby vykonával funkci vrchního ředitele Městské spořitelny pražské. Důsledkem stabilního měnového vývoje, vyrovnaného státního rozpočtu, příznivého vývoje platební bilance a celkové hospodářské konjunktury od poloviny 20. let se stala koruna důvěryhodnou měnou s vnitřní i vnější stabilitou kupní síly. V roce 1929 byla zařazena mezi měny zlaté devizy. Světová hospodářská krize počátku 30. let zasáhla i Československo. Došlo k poklesu výroby a odbytu, růstu nezaměstnanosti, bankrotům firem, problémům v bankovním sektoru, poklesu národního důchodu. Růst ceny zlata na světových trzích se projevoval deflačním tlakem na cenovou hladinu i devizový kurz. Československá koruna byla dvakrát devalvována, a to v roce 1934 a 1936, vždy o 16%. Průmyslová konjunktura související s vyzbrojováním armády po nástupu fašismu v Německu byla spojena s rozpočtovými deficity, zadlužováním státu a zaváděním clearingového platebního styku s mnoha státy. Tabulka č. 5: Vývoj kurzu koruny na devizových trzích v letech 1926 1932 Kurz koruny na devizovém trhu Prosinec roku americký dolar švýcarský frank francouzský frank německá marka 1926 33,65 6,52 1,03 8,02 1927 33,60 6,50 1,32 8,03 1928 33,64 6,49 1,31 8,02 1929 33,64 6,53 1,33 8,05 1930 33,65 6,52 1,33 8,02 1931 33,71 6,56 1,32 8,00 1932 33,74 6,48 1,31 8,02 Pramen: VENCOVSKÝ F.: Vzestupy a propady československé koruny. 1. vyd. Praha; Vysoká škola ekonomická, 2003. 248 stran. ISBN 80-245-0497-9, s. 63. Vliv na formování bankovního systému samostatného státu a rozsáhlé kapitálové přesuny měla nostrifikace v peněžnictví dle nařízení ministerstva financí z 13. září 1920 o podmínkách obchodování cizích peněžních akciových společností. Cílem bylo převést do Československa nebo rozdělit společnosti, které měly filiálky na území Československa, ale sídla a vedení v zahraničí na území bývalé monarchie.. Po skončení 1. světové války bylo v českých zemích 22 akciových bank, z toho 14 českých a 8 německých, a 101 poboček vídeňských bank. Situace se většinou řešila zakládáním česko-německých peněžních ústavů s převahou domácího kapitálu. Tímto způsobem vznikla například Česká komerční banka nebo Banka pro obchod a průmysl. V prvních poválečných letech prožívalo české bankovnictví také vlnu zakládání ryze českých akciových bank, od roku 1918 do konce roku se jejich počet zvýšil z 22 na 27. Množství bank však nebylo adekvátní finančním potřebám země. Deflační politika v první polovině 20. let tvrdě zasáhla i bankovní sektor a projevila se snížením počtu bank. 22

Tabulka č. 6: Akciové banky v českých zemích ke konci roku 1922 Banky počet akciový kapitál (mil. Kč) vlastní prostředky (průměr mil. Kč) Banky české 27 1 105 57 Banky česko-německé 5 525 147 Banky německé 7 275 55 Celkem 39 1 905 68 Pramen: VENCOVSKÝ F.: Vzestupy a propady československé koruny. 1. vyd. Praha; Vysoká škola ekonomická, 2003. 248 stran. ISBN 80-245-0497-9, s. 67. Akciové banky představovaly nejdůležitější článek bankovního systému jak výší kapitálů, tak rozsahem činností. Jednalo se o univerzální obchodní banky zaměřené na depozitní a úvěrové obchody pro domácí průmyslové podniky, zajišťování finančních transakcí v zahraničním obchodě, operace se státními obligacemi, zakladatelskou činnost. Kapitálová provázanost bank a průmyslových podniků vedla ke vzniku bankovních koncernů. Mezi deset největších akciových univerzálních obchodních bank v tomto období patřila Živnobanka, Anglopragobanka, Česká eskontní banka, Česká banka Union, Česká průmyslová banka, Banka pro obchod a průmysl, Moravská banka, Agrární banka, Tatrabanka a Legiobanka. Významnou součástí bankovní soustavy byly zemské a hypoteční banky, veřejnoprávní peněžní ústavy, které poskytovaly dlouhodobé úvěry především pro rozvoj infrastruktury. Jednalo se o Zemskou banku v Praze, Hypoteční banku českou v Praze, Hypoteční a zemědělskou banku moravskou v Brně a Slezský pozemkový a komunální úvěrní ústav v Opavě. Doplněk bankovní soustavy tvořily ústavy lidového peněžnictví a spořitelny. V činnosti pokračovaly také soukromé bankovní domy orientované především na obchod se směnkami, burzovní operace a směnárenství. Nejznámějším z nich byl bankovní dům Peschek. V roce 1934 byl zřízen Československý reeskontní a lombardní ústav, který zabezpečoval emisi a trh státních cenných papírů a likviditu peněžních ústavů poskytováním směnečných a lombardních úvěrů. 2.3 České bankovnictví v období 2. světové války Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava byla měnová politika podřízena německým zájmům. Zákonným platidlem se stala říšská marka, stanovení poměru české koruny k říšské marce bylo výsledkem promyšleného podhodnocení české měny. Toto je považováno za jeden ze silných inflačních faktorů, které vedly k prudkému znehodnocení měny. Funkci centrální banky na našem území zajišťovala nově zřízená Národní banka pro Čechy a Moravu v čele s říšským zmocněncem. Její emisní politika byla přizpůsobena válečným potřebám německých okupantů. Za okupace byl odcizen značný objem československého měnového zlata. V březnu roku 1939 došlo k vynucenému převodu zlata uloženého prostřednictvím Banky pro mezinárodní platby u Anglické banky v Londýně. V roce 1940 byl vydán příkaz, aby veškeré zlato uložené v Praze bylo předáno do Říšské banky. Banka tímto zlatem platila za své nákupy v cizině během války. Československo bylo během války násilně připraveno celkem o 45 488 kg měnového zlata. Zavedením cenové regulace a přídělové soustavy pro celé hospodářství došlo ke zlikvidování tržní ekonomiky a změnám v cenových relacích. Tuto 23