MOŽNÁ JÁ VE STŘEDNÍ ADOLESCENCI

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ KATEDRA PSYCHOLOGIE Diplomová práce obor psychologie MOŽNÁ JÁ VE STŘEDNÍ ADOLESCENCI Vypracovala: Bc. Marie Myšáková Vedoucí práce: prof. PhDr. Petr Macek, CSc. Brno 2012

Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a že jsem všechny informační zdroje uvedla v seznamu literatury. V Brně dne 15. května 2012. Marie Myšáková

Poděkování patří především prof. PhDr. Petru Mackovi, CSc. za jeho odborné vedení, přínosné podněty a pomoc při zajišťování literatury. Děkuji také RNDr. Bc. Jiřímu Rosenbergovi za přínosné rady při statistickém zpracování dat a všem mým nejbližším za podporu.

Obsah I. ÚVOD... 7 II. TEORETICKÁ ČÁST... 9 1 MOŽNÁ JÁ... 9 1.1 Konceptualizace pojmu možných já... 10 1.2 Možná já v jáském systému... 11 1.2.1 Self... 11 1.2.2 Sebepojetí... 11 1.2.3 Sebeschéma... 12 1.3 Možná já v souvislosti s identitou... 13 1.4 Čas v souvislosti s možnými já... 14 2 MOŽNÁ JÁ V ADOLESCENCI... 16 2.1.1 První období hypotetického uvažování o sobě... 16 2.1.2 Vliv kontextu... 17 2.1.3 Počet a rozličnost možných já... 17 2.1.4 Možná já jako faktor v utváření identity... 18 2.1.5 Genderové rozdíly v možných já... 19 2.2 Specifické obsahy kategorie možných já u adolescentů... 19 2.2.1 Kategorizace ve studiích... 19 2.2.2 V teoriích vyzdvihnuté obsahy... 20 2.2.3 Kategorizace ve studii ELSPAC... 21 2.3 Vyrovnanost možných já... 22 3 SEBEHODNOCENÍ... 23 3.1 Sebehodnocení ve strukturách self... 23 3.2 Sebehodnocení v adolescenci... 24

3.3 Rozdíly v sebehodnocení... 24 4 STYLY SEBEDEFINOVÁNÍ... 25 4.1 Analýza stylů identity... 27 5 ZDŮVODNĚNÍ VÝZKUMU/TEORETICKÉ PROPOJENÍ... 28 5.1 Argumentace výzkumných otázek... 28 5.1.1 Propojení sebehodnocení a možných já... 28 5.1.2 Styly identity... 29 5.1.3 Shrnutí... 30 III. VÝZKUMNÁ ČÁST... 32 1 CÍL VÝZKUMU A VÝZKUMNÉ HYPOTÉZY... 32 1.1 Cíl výzkumu... 32 1.2 Výzkumné otázky a hypotézy... 32 1.2.1 Sebehodnocení... 32 1.2.2 Styly identity... 33 2 VÝZKUMNÝ SOUBOR... 34 3 POUŽITÉ METODY... 34 3.1 Dotazník možných já (PSQ) Possible Selves Questionnaire... 35 3.2 Škála globálního sebehodnocení Rosenberg Self Esteem Scale... 36 3.3 Inventář stylů identity (ISI 4) Identity Style Inventory... 36 4 ZPRACOVÁNÍ DAT... 37 4.1 Zpracování dat z dotazníku možných já... 37 4.2 Zpracování dat o celkovém sebehodnocení... 41 4.3 Zpracování dat z Inventáře stylů identity... 41 4.4 Statistické zpracování... 42 5 VÝSLEDKY... 43 5.1 Popisné statistiky... 43

5.1.1 Dotazník možných já... 43 5.1.2 Sebehodnocení... 48 5.1.3 Styly identity... 49 5.2 Výsledky analýz... 50 5.2.1 Souvislost sebehodnocení a kategorií možných já... 50 5.2.2 Souvislost sebehodnocení s pravděpodobností možných já... 52 5.2.3 Souvislost kategorií možných já se styly identity... 53 5.2.4 Souvislost jednotlivých stylů identity a vyrovnanosti možných já... 55 6 DISKUZE... 56 V. ZÁVĚR... 66 VI. LITERATURA... 67 VII. PŘÍLOHY... 74

I. Úvod Práce věnující se self mají své místo v psychologickém poznávání již od roku 1890, kdy se Willam James věnoval konceptualizaci tohoto pojmu v knize Principles of Psychology. Koncept self od této doby neztrácí na svém významu, jak je patrné z výzkumné oblasti, která self věnuje svou pozornost (viz Ashmore & Jussim, 1997). Nestává se však vyprázdněným pojmem, jak je tomu poslední dobou například u identity (Macek & Tyrlík, 2010). Možná já jsou konceptem, který je součástí teorie psychologie self od roku 1986 a od této doby rozšiřuje zaměření této oblasti také na vnímání budoucnosti jedincem samotným. I když problematika možných já není ve výzkumech tak často tematizována, jedná se o důležitý pojem, jak dokládají studie, které se tématem doposud zabývaly. Dosavadní výzkumné poznatky o možných já se věnují především souvislostem možných já se školním úspěchem, s motivací (Oyserman &Destin, 2010 in Oyserman & James, 2010), delikventním chováním adolescentů (Oyserman, Terry & Bybee, 2002) či well-beeingem (Cameron, 1999). Ve výzkumech je však podtrhován i význam jejich psychoterapeutického využití (Dunkel, Kelts & Coon, 2006). Menší procento prací se zabývá spojitostí tématu s koncepty, které dle teorie s možnými já mají nejvyšší souvislost a to propojení se self jako takovým či identitou jako příbuzným konceptem; tato souvislost byla naznačena i v původní stati od H. R. Markusové a P. Nuriusové (1986). Výzkumy věnující se spojitosti možných já se self, jeho částmi, či identitou jsou především z poslední doby. Cílem této práce je věnovat se právě této, poněkud opomíjené oblasti a ověřit, zda tyto koncepty, spjaté s teorií, mají souvislost i reálnou, kterou lze podložit zjištěními v datech. Přesněji řečeno, cílem práce je ověřit souvislost konceptu nejvíce chtěných a nejvíce nechtěných možných já se sebehodnocením jedinců a souvislost možných já se styly sebedefinování. V práci jsou využita data ze studie ELSPAC, 1 práce se však nevěnuje vývojovým aspektům, neboť dotazník zjišťující možná já adolescentů byl administrován pouze v jednom běhu šetření. 1 Více o studii ELSPAC v textu práce. 7

Teoretická část práce se věnuje popisu výše nastíněných konceptů, z větší části možným já, které zasazuje do širšího rámce teoretického poznání. Vzhledem k zaměření práce je na prvním místě uvedeno teoretické propojení s jáským systémem a identitou, na které navazuje popis specifik možných já ve střední adolescenci se zaměřením na jejich specifické obsahy, kterým se práce dále věnuje. Další kapitoly teoretické části jsou věnovány konceptům globálního sebehodnocení, které bylo v této studii měřeno Škálou globálního sebehodnocení M. Rosenberga, a stylům sebedefinování, měřených Inventářem stylů identity M. Berzonského. Oba konstrukty jsou nastíněny v krátkém propojení s možnými já tak, aby na nich mohla empirická část stavět. Závěrečná kapitola teorie je věnována teoretickému propojení všech výše zmíněných konceptů a provázání s empirickou částí práce. Empirická část se zaměřuje na otázky, zda existuje souvislost globálního sebehodnocení a stylů sebedefinování s možnými já. Pohled na tuto problematiku je zaměřen především na obsahovou část nejvíce chtěných a nechtěných možných já, na jejich kategorie, které byly v rámci této studie vytvořeny zakotvením v zahraničních studiích (Oyserman & Markus, 1990; Knox, Funk, Elliott &Bush, 1998; 2000; Bybee &Wells, 2006 a dalších). Novost tohoto přístupu spočívá v detailnějším pohledu právě skrze nejdůležitější možná já a jejich kategorie. Jedná se o obohacení zkoumané problematiky o obsahové hledisko. Empirická část práce uvádí výzkumné otázky a hypotézy, na které navazuje popis použitých metod, včetně postupu práce s nimi. Součástí jsou i výsledky, a to jak popisné, tak testující stanovené hypotézy. Diskuze na konci empirické části představuje zamyšlení nad výsledky z širšího úhlu pohledu v rámci dosavadního poznání o možných já. 8

II. Teoretická část 1 Možná já Možná já, 2 possible selves, představují koncept, jež byl poprvé použit H. R. Markusovou a P. Nuriusovou roku 1986 v časopise American Psychologist. V tomto roce byla možná já definována jako koncepce self v budoucnosti, které zahrnují jak představy toho, kým bychom se chtěli stát, tak i představy toho, kým bychom se stát nechtěli, resp. kým se obáváme, že se staneme (Markus & Nurius, 1986). V článku z roku 1987 pak zpřesnily svou definici možných já jako kognitivních manifestací přetrvávajících cílů, aspirací, motivů, strachů a ohrožení (Markus & Nurius, 1987 in Erikson, 2007). Tyto originální definice jsou opakovány ve studiích do současnosti (např. Dunkel & Anthis, 2001; Rick & Sherrill, 2006; Erikson, 2007). Představy nás samých v budoucnu, možná já, by měly mít velmi konkrétní a propracovanou podobu, i když jejich vyjádření může být jednoduché. Reprezentují kognitivní komponentu nadějí, strachů a cílů a mají speciální, pro self relevantní formu, stejně tak jako význam pro organizaci a směr osobní dynamiky. Výzkum možných já je postaven na předpokladu, že každý jedinec má možná já a má k nim přístup, i když v individuálně rozličné míře (Markus & Nurius, 1986). To, že se jedná o propracované verze sama sebe v budoucnosti, spojené jak s kognitivními, tak i emocionálními a behaviorálními aspekty, je pro pochopení možných já v jejich celistvosti zásadní. Za možná já nelze považovat jakékoliv, ad hoc nadhozené možnosti toho, co bude, které jedinec ukotví například ve společností sdílených milnících, aniž by s nimi propojil vizi své budoucnosti. Stejně tak nejsou možnými já ani strohé popisy emocí, či pouhá logická vyústění toho, kým je jedinec nyní. 3 Na nebezpečí příliš úzké nebo široké definice pro konceptualizaci a výzkum upozorňuje M. G. Erikson (2007). 2 Pojem možná já je zvýrazněn kurzívou v textu celé práce pro vyšší přehlednost a komfortnější čtení. 3 V této studii je tomuto ve výzkumné části předejito rozsáhlým uvozovacím textem před každou z otázek v dotazníku možných já. Studie vychází z předpokladu, že i když jedinec napíše možné já, které se může zdát být pouhým nahozeným životním milníkem, či naopak pouhou emocí, pro jedince, který možné já uvedl, díky jednotícímu uvozovacímu textu, tomu tak být nemusí. Tak jako nelze stanovovat časovou vzdálenost možných já až po administraci dotazníku (Oyserman & James, 2011), tak nelze ani zpětně hodnotit, zda měl 9

1.1 Konceptualizace pojmu možných já H. R. Markusová a P. Nuriusová navazovaly na výzkumy sebepojetí (self-concept), které ve své době ukázaly jednak velkou diverzitu a zároveň komplexnost toho, co jedinec ví o sobě samém, a také důležitost tohoto poznání pro regulaci jeho chování (Carver & Scheier, 1982 a další in Markus & Nurius, 1986). Tyto domény sebepojetí, které by se týkaly budoucnosti, byly však málo prozkoumanou oblastí (Markus & Nurius, 1986). Budoucím aspektům self samotného se věnoval již například W. James, který viděl self, krom materiálního, spirituálního a sociálního, také jako self v minulosti, přítomnosti a budoucnosti čili potencionální self (James, 1890 in Oyserman & James, 2009; 2011). Stejně tak se self, s aspektem budoucnosti, věnoval např. i J. R. Higgins (Higgins, Klein & Strausmann, 1985 in Oyserman & James, 2011). Stanovil pojmy ideální a požadované já; kdy pojem ideální já popisuje self v jeho nejlepší podobě pro jedince samotného, tedy kým by se rád ideálně stal, a pojem požadované já zachycuje to, kým se měl jedinec stát podle druhých, tedy to, co od jedince vyžaduje jeho okolí, což může jedinec cítit jako určitou povinnost. J. R. Higgnis tyto koncepty porovnával především mezi sebou, jak jedinec prožívá diskrepanci mezi současným já, ideálním a požadovaným já (Baumeister, 1997). Ideální self však, na rozdíl od H. R. Markusové a P. Nuriusové (1986), viděl pouze jako zachycení podoby self, po kterém jedinec touží, či která se od něj vyžaduje, bez dalších jedinečných propojení k motivaci, kognici, emocím a chování, či bez zvážení negativních aspektů. Myšlenky H. R. Markusové a P. Nuriusové (1986) jsou důležité právě proto, že se zabývaly nejen pozitivním aspektem budoucího já, kým by se jedinec chtěl stát, ale i tím, kým se jedinec bojí stát (Baumeister, 1997). V současné době již není teorie možných já, tak jak ji představily H. R. Markusová a P. Nuriusová (1986), jediným modelem zachycujícím obavy z toho, čím bychom se mohli stát (např. nechtěné já, M. D. Ogilvie, 1987 in Macek, 2008). Jedná se ale o model nejkomplexnější, což je i důvod pro jeho využití v této práci. jedinec svou představu propracovanou. Vycházíme z toho, že pokyny k dotazníku jsou natolik dostatečně jasné, že to, co respondent uvedl, koresponduje s šíří pokynů. 10

1.2 Možná já v jáském systému Jak bylo řečeno, možná já byla představena, aby doplnila dosavadní vědění o self (Markus & Nurius, 1986). Možná já jsou v rámci sociálně-kognitivní tradice (Markus & Nurius, 1986; Erikson, 2007) nahlížena jako součást sebepojetí, kognitivní složky self (Macek, 2008). Samotné zařazení možných já do stabilní složky sebesystému, jako jedno ze schémat sebepojetí (Erikson, 2007), je v mnohém charakterizuje. Celkovou podobu zařazení možných já do jáského systému zachycuje pro potřeby této práce obrázek č.1 na konci této kapitoly. 1.2.1 Self W. James (1890 in Ashmore & Jussim, 1997) pohlížel na Self jako na dvojjediné, kdy se hovoří o tzv. dualitě jáství; hovořil o poznávaném I a poznávajícím Me. Schopnost jedince pohlížet tímto dvojakým způsobem na sebe sama je označována jako reflexivní kapacita ( Lewis, 1990 in Oyserman, Elmore & Smith, 2012). V současné době se již tato dualita jáství, pokud to není nutné, explicitně nezdůrazňuje a termín self je používán za samozřejmého předpokladu, že zahrnuje obě entity (Callero, 2003; in Oyserman et al., 2012). Stejně je tomu i v této práci. Na self lze nahlížet jako na mentální koncept či pracovní teorii, kterou má jedince sám o sobě, a která má zpětně vliv na jeho prožívání a chování. Tato pracovní teorie, či pracovní hypotézy, se týkají myšlenek, pocitů a chování; týkají se toho, kým člověk byl, je a bude; jsou to reflexe sebe a všech procesů, které se jedince týkají. Dokonce i přesné bibliografické vzpomínky jsou součástí self pouze v tom případě, mají-li pro sebe-definování význam (Strahan & Wilson, 2006; Oyserman & James, 2011). Všechny tyto hypotézy o sobě, reflexe sáma sebe a všech procesů, které se týkají sebe, tvoří self - jáský systém či sebesystém (Macek, 2008). 1.2.2 Sebepojetí Součástí sebesystému je, vedle sebehodnocení a seberegulace, sebepojetí (self-concept) (Macek, 2008). Sebepojetí jsou relativně stabilní schémata o sobě samém, zobecněná do té míry, do jaké určují jedincův pohled na sebe samého v různých situacích. Jedinec má sebepojetí do té míry, do jaké mají jeho rozličné myšlenky a pocity o sobě samém koherentní strukturu, skrze kterou se organizují (Nowalk, Tesser, Vallacher & Borkowski, 2000 in Nurmi, 2004, p. 95). Sebepojetí je v sebesystému především složkou kognitivní (Macek, 2008). 11

Z širšího úhlu pohledu lze na sebepojetí nahlížet jako na odpověď na otázku: kdo jsem, kam patřím. Každé sebepojetí je jedinečné a zcela poznatelné pouze jedincem samým (Oyserman, 2001); výzkumně se můžeme tomuto porozumění tedy pouze přiblížit. Pro lepší představu o sebepojetí uvádí P. Macek (2008, p. 97) metaforu multifacetové hierarchické struktury znalostí a představ o vlastním já. Právě tato metafora dobře vystihuje to, že se od sebe jednotlivé charakteristiky odlišují svým významem a důležitostí pro jednotlivce, ale i svou obecností (Macek, 2008). Propojení sebepojetí s emoční složkou je patrné v kapitole Sebehodnocení, která následuje dále v této práci. To, že jsou možná já součástí sebepojetí (Markus & Wurf, 1987; Oyserman & James, 2011; Erikson, 2007), je přirozeným prodloužením kognitivního přístupu ke studiu sebepojetí jako takového (Oyserman & James, 2011); ač v některých pramenech se o sebepojetí hovoří i jako o afektivně-kognitivních strukturách (Markus & Nurius, 1986). 1.2.3 Sebeschéma Současné chápání sebepojetí zdůrazňuje význam sebeschémat jako jeho podsložek. Sebeschémata jsou spíše jednotlivými teoriemi o sobě, než pouhé rozrůzněné úrovně sebepojetí. Právě možná já lze chápat v rámci sebepojetí jako tato schémata, schémata o sobě samém. 4 Sebeschématy pojmenovala H. R. Markusová více či méně vědomé reprezentace sebe samého (Markus & Kitayma, 1991 in McAdams, 1997), či vodítka vnášející do jedincovy zkušenosti strukturu a koherenci. Jsou konstruována selektivně z jedincovy minulé zkušenosti, reflektují osobní zájmy, významy a investice a, co je nejdůležitější, mají pronikavý vliv na to, jak jsou informace o sobě zpracovávány. Teorie o možných já se tedy zakládají na současném hodnocení silných a slabých stránek jedince (Oyserman & James, 2011). Stejně tak i adolescenti vytvářejí svá možná já - spojením toho, co ví o svých vlastnostech, schopnostech, a toho, co ví o vlastnostech a schopnostech potřebných k dosáhnutí různých možných já (Curry et al., 1994 in Oyserman, 4 Autoři však nejsou v tomto bodě jednotní. M. G. Erikson (2007) vidí možná já jako odvozeniny od různých sebeschémat, tedy jako odvozeniny od více všeobecnějších znalostí o sobě, ale i o buducnosti (Erikson, 2007). Jeho pohled se liší především v tom, že nahlíží možná já jako více prožitková, než kognitivní. 12

et al., 2002), což koresponduje mimo jiné i s poznáním, že možná já jsou do určité míry utvářena i sociálně (Oyserman, Fryberg, 2006) ). Vedlee sebepojetí, jak jižž bylo řečeno, tvoří sebesystém dále seberegulace a sebehodnocení, které je více popsáno v kapitole Sebehodnocení. Všechny tyto tři složky, jak pro potřeby této práce ukazujee obrázek č.1, tvoří strukturu self, která je vlastně to nejdůležitější, v oblasti psychologie, co organizuje jedincovo vnímání světa (Markus & Nurius, 1986).. Obrázek 1: Schéma Self - jáského systému se znázorněním vztahuu k identitě 1.3 Možná já v souvislosti s identitou V mnoha teoretických pracích věnujících se možným já je hranice mezi pojmem self a identitou definována často nejasně; může se zdát, že je spíše úkolem čtenáře, aby si sám vyjasnil, co konkrétní autor pod pojmy zahrnuje (Strahan & Wilson, 2006). Pojmy, které vystihovaly self - jako jsou teorie a hypotézy - se totiž vyskytují i v případě teorií o identitě. V nejširším slova smyslu je identita konceptualizovaná jako teorie jedince o sobě (Moshman, 1998 in Dunkel, 2000).. Nově píší D. Oysermanová a L. James (2011) o možných já jako o možných identitách; využití pojmu self se však stejně nevyhnou. Jak lze tedy chápat vztah možných já, která jsou j součástí self, a identity? 13

V této práci je, v souladu s původním pojetím možných já autorkami H. R. Markusovou a P. Nuriusovou (1986), identita chápaná spíše jako určitá kvalita self; respektive jako prožitek self, které má určitý smysl a význam. Tento pohled koresponduje s pohledem E. H. Eriksona (1994), který viděl identitu jako prožitek určité hodnoty - prožitek významu sebe sama, self. Nejen to, viděl v identitě vyšší, sociální přesah. Zatímco self je koncept označující vnitřní obsahy, které lze nahlížet až jako intimní, identita je okamžik, kdy se self setkává s vnějším světem, společností a nabývá tedy určité kvality a smyslu i v tomto kontextu: Pokud mluvíme o reakci na potřebu mladého jedince být přijímán těmi, kteří ho obklopují, myslíme tím něco více, než jen pouhé uznání jeho výsledků; protože při utváření jeho identity je velmi důležité, aby na něj lidé reagovali a aby mu byla dána funkce a status jako člověka, jehož postupný růst a proměny dávají smysl těm, kteří začínají dávat smysl jemu [ ]což podporuje ego ve specifických úkolech adolescence (Erikson, 1994, p. 156). Optimální smysl identity, na druhé straně, je zažíván pouze jako psychosociální well-being. Jejími nejvíce jasnými průvodními jevy je prožitek bytí doma ve vlastním těle a smysl toho, že jedinec ví, kam jde a vnitřní ujištění o očekávaném uznání těch, kteří hrají důležitou roli. (Erikson, 1994, p. 165). Vztah možných já k identitě lze tedy vidět jako následující: Identita je to, co plní možná já určitým prožitkem významu a hodnoty. Identita je to, co činí některá možná já významnější než jiná. Utváření identity v období adolescence chápal E. H. Erikson (1968 in Kroger, Martinussen & Marcia, 2010) jako základní úkol tohoto vývojového období. Jedná se o entitu, která do jisté míry čerpá z podoby dětské identity, která je částečně redefinována a asimilována, ale ve velké míře dochází k jejímu odmítnutí a identita se v tomto období formuje jako zcela nová kvalita, zahrnující pak i možná já. 1.4 Čas v souvislosti s možnými já Už v původním textu z roku 1986 poukazují H. R. Markusová a P. Nuriusová (1986) na hledisko časovosti jako na jeden z důležitých aspektů. Možná já, ač zaměřena do budoucnosti, mohou být po obsahové stránce podobná těm já, které jedinec měl již v minulosti. Ale i horizont budoucnosti, do které jsou možná já umístěna, může být různě vzdálený. 14

Jedinci totiž konstruují svá možná já tak, aby byla do určité míry paralelní k jejich já v minulosti (Strahan & Wilson, 2006). Tato minulá já mohou být možnými já do té míry, do jaké mohou jedince definovat i v budoucnosti. Význam minulých já podtrhoval J. R Nuttin (1989), kdy zdůrazňoval, že minulý koncept sebe sama je stejně tak důležitý jako ten ze současnosti, a to především z toho hlediska, že jedincovo já si zachovává potřebnou kontinuitu (Erikson, 1994). Jedná se především o určité povahové charakteristiky, které právě díky možným já zůstávají součástí jedincova já. Dále pak minulá já reprezentují jedincovy hlavní zájmy a aktivity, které jsou pro jedince podstatné i v budoucnu (Markus & Nurius, 1986). Stejně tak i H. H. Rick a M. R. Sherrillová (2006) píší, že obrazy sebe sama v budoucnu jsou do určité míry logickými následky současných komponent self-systému, tedy i sebepojetí, které hrají klíčovou roli v právě probíhajících aktivitách v seberegulaci. Zcela úplný odklon od současného já tedy zřejmě nastat nemůže. Jedním z vysvětlení tohoto fenoménu, či spíše propojujícím aspektem, mohou být emoce. Podle A. E. Wilsonové (2000 in Strahan & Wilson, 2006) je relevance minulých já pro současné a možná já určována tím, zda jedinec zažívá emoce, které s já byly spojeny v minulosti. Jak poukazoval W. James (1890/1950 in Strahan & Wilson, 2006), minulost je v osobnosti jedince zahrnuta právě skrze emoce týkající se self. Horizont budoucnosti, do které jsou možná já umístěna, je také u jednotlivých možných já různý, různě vzdálený od přítomnosti tady a teď do budoucnosti. Časová hranice se může nacházet v neurčité blízkosti či vzdálenosti, po určitém v bodě, v čase až - od pár měsíců až po několik let. Neznamená to však, že všechna možná já musí mít tento časový horizont stanovitelný; některá možná já úvahu o konkrétním čase primárně neobsahují (Oyserman & James, 2009). To, jak je časový horizont vzdálený současnosti, má vliv i na to, jak detailní, a především živé jsou představy možných já. Možná já, která jsou zažívaná jako blízká současnosti tj. psychologicky blízká, jsou hodnocena mnohem pozitivněji než ta, která jsou psychologicky vzdálená. Stejně tak mají blízká já, v porovnání se vzdálenějšími, i větší dopad na současná já. Časová blízkost možných já má totiž dopad na současnou motivaci jedinců a na to, jak se chovají a jak dosahují svých cílů (Strahan &Wilson, 2006). Otázka času a možných já je důležitá i z hlediska metodologického. Jak upozorňuje M. G. Erikson (2007), při operacionalizaci výzkumu a zpracování dat je nutné dbát na to, 15

pokud není časová hranice zakomponována do původního výzkumu, aby nebyla časová vzdálenost možných já stanovována a interpretována dodatečně. Tato interpretace by nebyla validní a mohlo by dojít k mnohým zkreslením (Oyserman & James, 2011). 2 Možná já v adolescenci Adolescence je vývojové období charakteristické překotnými vývojovými změnami jak v oblasti kognitivní, psychosociální, fyzické (Susman & Rogol, 2004; Simmons, 2005) tak i oblasti mezilidských vztahů, ale i vztahu k sobě samému, kdy otázky týkající se sebe jsou pro adolescenci více než typické. Střední adolescence, tedy 14 až 16. rok života jedince (Macek, 2003), je období, které nejvíce explicitně směřuje k dospělosti. Změny, které byly do začátku tohoto období dokončeny - jedinec je schopen plné reprodukce, kognitivní operace jsou plně rozvinuty, emocionální labilita a náladovost odeznívá; přibývá silných a diferenciovanějších prožitků, které jsou integrovanější do nových kvalit (Macek, 1999) - pak přímo i nepřímo ovlivňují vztahy k sobě samému, ale i k okolí. Vztahy obecně jsou v pozdní adolescenci konsolidovanější (Kroger, 2000). Vztahy k sobě samému jsou diferencovanější - je zde např. větší rozpor mezi požadovaným já a aktuálním obrazem sebe samého. Tato diferencovanost vede ke snaze o novou integraci. Ve vztahu k okolí dochází k opětovnému propojení sociálního a osobního aspektu, který souvisí s vývojem identity (Macek, 1999). 2.1.1 První období hypotetického uvažování o sobě Adolescence představuje období, kdy se rozvíjí schopnost uvažovat o sobě v hypotetických konstruktech. Jedinec je poprvé schopen představovat si negativní i pozitivní verze sebe sama (Harter, 1990 in Knox et al., 2000). Tento fakt podtrhuje důležitost možných já právě v tomto období, kdy jedinec skrze možná já poprvé získává představu o šancích, které má; stejně tak se formuje i kognitivní propojení mezi já současným a budoucím (Markus & Nurius, 1986). Jedinec hodnotí hypotetické verze sebe sama podle jejich pravděpodobnosti a přijatelnosti. Zpočátku adolescence mohou být tyto představy přehnané a nepravděpodobné, jelikož nejsou korigované zkušeností, která by ohraničila a oddělila možné a nemožné. Neúplná kompetence ve vytváření možných já v rané adolescenci může v důsledku vést k nedosažení možných já a například až k pocitům selhání (Knox et al. 2000). Rozkolísanost reálnosti možných já v adolescenci je důvodem, proč jsou předmětem zkoumání v této studii možná já ve střední 16

adolescenci, kdy měl jedinec již určité možnosti korekce svých budoucích představ skrze zkušenost a tato já jsou tedy reálnější. 2.1.2 Vliv kontextu Charakteristiky překotného vývoje se odrážejí i ve specifických rysech, které jsou pro možná já v adolescenci typická. Možná já se liší podle životních milníků a okolností, prolínají se s dalšími aspekty identity, liší se podle životních a vývojových fází. Referovat o možných já v celkovém sociálním kontextu je tedy podstatné, ač tomu tak není ve všech studiích a možná já se pak mohou jevit jako dekontextualizovaná (Oyserman & James, 2011). Životní milníky, které možná já utvářejí, se týkají přechodu do dospělosti, změny školy, nástupu do zaměstnání a přechodu do rodičovství. Dle longitudinálních výzkumů dochází v obdobích těchto milníků k navýšení počtu možných já; zatímco při událostech jako je rozvod, ztráta práce, či všeobecně událostech, které jakoby vracely jedince v běhu života zpět, dochází k jejich snížení (Oyserman & James, 2011). Možná já, oblasti, ke kterým jedinec směřuje, jsou utvářeny také vývojovými úkoly a změnami rolí, které s sebou adolescence nese (Nurmi, 2004). Zaměření výzkumů na možná já v kontextu společenském není výjimkou (např. Oyserman, Bybee, Terry, Hart-Johnson, 2004; Oyserman, et al., 2002). Co je ve studiích však jevem méně častým, je zaměření se na výzkum možných já v kontextu samotného self a identity (např. Knox et al., 1998; 2000; Dunkel, 2000), což je i důvodem zaměření současné studie na souvislost možných já se sebehodnocením a styly identit. 2.1.3 Počet a rozličnost možných já Možná já se v průběhu života mění; svým obsahem, tedy zaměřením, mění se ale i počet možných já, která v různých obdobích života jedince popisují jeho budoucnost. Adolescence jako taková je charakteristická vyšším počtem udávaných možných já (Knox et al., 2000; Cross & Markus, 1991 in Perry &Vance, 2010). Možnou příčinou by mohl být faktor, který se potvrdil ve výzkumech (Marsh, Byrne & Shavelson, 1992 in Knox et al., 2000), že sebepojetí dosahuje právě v adolescenci, z důvodu konsolidace pohledů na sebe, největších rozdílů. Krom velkého počtu možných já je adolescence také typická jejich velkou variabilitou, respektive rozdílnou a mnohočetnou povahou jejich obsahu. M. Knoxová et al. (2000) se domnívají, že to může souviset s vývojovým úkolem utváření identity (Erikson, 1950 17

in Erikson, 2007) v adolescenci, kdy velká četnost a rozptyl možných já mohou přispívat k výběru a dosažení té pravé identity (Knox et al., 2000). Jak uvádí C. S. Dunkel (2000), jedinci v období moratoria produkují signifikantně více možných já, a to i díky většímu množství negativních já. 2.1.4 Možná já jako faktor v utváření identity V průběhu adolescence jedinec pomocí možných já prozkoumává a hodnotí různé alternativy sebe sama v budoucnosti. Toto zkoumání je úzce spojeno i s motivací, s mechanismem, pomocí kterého jedinec určuje směr svého vývoje (Little, 1983 in Nurmi 2004). Konec adolescence by měl být ideálně doprovázen specifickou rolí, kterou si jedinec vybral (Erikson, 1994) a právě představování si sám sebe v různých rolích v průběhu adolescence, představování si možných já, pomáhá jedinci v konstruování této identity (Baumeister & Muraven, 1996 in Nurmi, 2004). Výzkumy, ze kterých čerpal J. Nurmi (2004), ukazují, že adolescenti mají poměrně detailní představu o úkolech a prostředích, které jsou typicky spojeny s určitými věkovými obdobími, které je teprve čekají. Respektive představy adolescentů a jejich časově ukotvená možná já odpovídají realitě, demografickým a jiným statistickým ukazatelům (Nurmi, 2004). Je tedy patrné, že k jisté objektivitě a shodě s realitou bude u možných já docházet. Výzkumy, na které se odkazuje D. P. Hogan (1985 in Nurmi, 2004) ukázaly, že hranicí časového horizontu, do kterého adolescenti směřují svá možná já, je konec druhé a začátek třetí dekády života. Vzhledem k tomu, že tento výzkum byl uskutečněn před téměř třiceti lety, lze na základě relativně nových zjištění o vynořující se dospělosti J. J. Arnetta (2006 in Tanner & Arnett, 2009) předpokládat určitý posun horizontu k třetí dekádě života. Možná já mohou ovlivňovat vývoj identity také tím, jak splnitelná, pravděpodobná, je adolescenti vidí. Jedna z informací, která možná já také charakterizuje, je právě pravděpodobnost, s jakou jedinci vidí, že se jejich možné já opravdu stane. Hodnota pravděpodobnosti dosažení možných já je pak výrazem diskrepance současného a chtěného já. Ukazuje se, že tato diskrepance je největší právě ve střední adolescenci, kdy je spojena s mírou sebehodnocení (Knox et al., 2000). Adolescenti, kteří se domnívají, že jejich možná já jsou velmi pravděpodobná, tedy že je velká naděje na jejich uskutečnění, mají vyšší sebehodnocení (self-esteem) v porovnání s těmi, kteří vidí pravděpodobnost svých možných já jako malou (Oyserman & James, 2011). 18

2.1.5 Genderové rozdíly v možných já Možná já nejsou rozdílná pouze v rámci vývoje v průběhu života, byly nalezeny také určité rozdíly mezi dívkami a chlapci. Prokázané rozdíly mohou souviset s rozdíly v sebepojetí, sebehodnocení a dalších oblastech fungování já. Nelze však opomenout ani fakt, že tyto rozdíly mohou být ovlivněny také kulturou, ve které mladý jedinec vyrůstá (Strahan & Wilson, 2006). Dívky hodnotí svá nechtěná možná já jako mnohem pravděpodobnější než chlapci (Knox et al., 2000). Tento jev je v literatuře dáván do souvislosti s mírou nižšího sebehodnocení (Strahan & Wilson, 2006). Dívky také, jak uvádí M. Knoxová et al. (2000), udávají průměrně více nechtěných možných já než chlapci; E. J. Strahanová a A. E. Wilsonová (2006) však žádné rozdíly v počtu uvedených možných já mezi dívkami a chlapci nenašly. Obsahově jsou možná já zaměřena u dívek především do oblasti vztahů, zatímco chlapci udávali více já týkajících se zaměstnání, všeobecných pochybení a méněcennosti (Knox et al., 2000). Tyto rozdíly byly prokázány u nechtěných já; pro chtěná já se rozdíly mezi chlapci a dívkami neprokázaly. 2.2 Specifické obsahy - kategorie možných já u adolescentů Z předešlého textu je zřejmá rozdílná a různorodá povaha možných já, což je ovlivněno jejich náležením do self-systému, respektive sebepojetí jedince, a jejich všeobecnou zaměřeností do budoucnosti v celé její šíři (Knox et al., 2000). Na sebepojetí lze nahlížet jako na strukturu, jejíž obsah má eminentní význam (Oyserman, et al., 2012). Stejný úhel pohledu lze zvolit i v případě možných já. Tato optika nazírání je patrná z množství studií, které jsou uvedeny níže. Autoři daných studií možná já, získaná z dotazníků s otevřenými odpověďmi, kategorizovali a tím získali hlavní oblasti představ adolescentů o sobě v budoucnosti. 2.2.1 Kategorizace ve studiích Ve studii D. Oysermanové a H. R. Markusové (1990) byla od vzorku adolescentů ve věkovém rozmezí 13-16 let získaná pozitivní a negativní možná já a následně kategorizována do oblastí týkajících se školy a příbuzných aktivit mimo školní kurikulum (např. umět dobře anglicky, či všeobecně chodit do školy), intrapersonálních identit (šťastný, přitažlivý) či negativního obrazu sebe sama (jako zmatený, úzkostný), interpersonálních identit (jako například být ve 19

vztahu), práce a chudoby (mít práci či vydělávat peníze), materiálního zabezpečení (mít auto, oblečení), ale i zločinu (krást, být ve vězení), drog a smrti. Kategorie týkající se školy či vzdělání se objevují i v dalších studiích, a jak poukazují D. Oysermanová a L. James (2011), pro mladé jedince, kteří jsou ve škole, je tato kategorie jednou z těch nejdůležitějších. Ve studii D. Oysermanové a H. R. Markusové (1990) byla v této kategorii soustředěna dokonce jedna třetina všech odpovědí. I mnohé další studie uvádějí kategorie školy, vzdělání ale i kariéry, jako ty z nejdůležitějších (Oyserman, et al., 2004; Dunkel, 2000 in Perry & Vance, 2010; Shepard &Marshal, 1999 in Oyserman & James, 2009). Vzhledem k tomu, že se kategorie drogy a delikventní chování neobjevily v dalších studiích, než u D. Oysermanové, je možné předpokládat, že se jedná o kategorie spíše typické pro danou autorku, která se zabývá souvislostí možných já a jejich obsahem jako prediktorem delikventního chování (např. Oyserman & Markus, 1990). M. Knoxová et al. (1998; 2000) využili dotazníků Possible Selves Qustionnaires - Hoped-For Possible Selves Questionniare a Feared Possible Selves Questionnaire. Na základě induktivní obsahové analýzy (Knox et al., 1998) vytvořili čtrnáct kategorií, velmi podobných jak pro chtěná, tak nechtěná já, popisující následující oblasti: popis sebe zaměřený na druhé; popis sebe zaměřený na self; fyzická přitažlivost; fyzické zdraví; psychické fungování; vzdělání; zaměstnání; popisy materiální či finanční; vztahy a interpersonální obsahy; nezávislosti; koníčky, sportovní činnosti; všeobecnéý úspěch a uznání a nakonec sociální obsahy a náboženství. V této studii, na rozdíl od dalších jiných, patřili mezi nejvíce zastoupená možná já kategorie vztahové - interpersonální. Obsahy možných já zachycující fyzickou podobu, zdraví, stárnutí, fyzické změny apod. se objevují i v dalších studiích, které se zabývají nejen adolescenty, ale i možnými já v průběhu celého života. Například studie autorek J. A. Bybee a Y. V. Wellsové (2006), které podtrhují význam fyzické podoby jako takové především u adolescentů, kdy je toto téma důležitější více pro dívky než chlapce, a u každého má tato oblast poněkud jiné konotace. U dívek se jedná především o vzhled, zatímco u chlapců spíše o fyzickou zdatnost (Knox et al., 1998). 2.2.2 V teoriích vyzdvihnuté obsahy J. Nurmi (2004) nahlíží na možná já, která nazývá osobní cíle, jako na smysluplné struktury referující o společností definovaných úkolech a motivech. Právě skrze provázanost s kulturou 20