Pokud jsou pracovníci spojeni do sítě mohou sdílet jak data a programy tak i technické prostředky: data zprávy

11. Práce v síti 11.1. Co je to počítačová síť Pojmem počítačová síť se rozumí zejména spojení dvou a více počítačů tak, aby mohly navzájem komunikovat a sdílet své prostředky. Přitom je jedno zda se jedná o prostředky hardwarové nebo softwarové. Před nástupem počítačových sítí musel mít každý počítač, ze kterého se chtělo tisknout, vlastní tiskárnu. Případně se musel dokument k tisku nahrát na disketu a odnést k počítači s tiskárnou a vytisknout. Horší situace nastala, pokud s jedním dokumentem nebo databází pracovalo více osob. V takovém případě se nedalo zaručit, že všichni mají ve stejném okamžiku stejnou verzi s úpravami, které provedl kolega před hodinou. Tyto dva příklady ukazují práci v samostatném prostředí. Význam počítačových sítí neustále roste. Sítě se uplatňují jak ve firmách tak i při výuce na školách. I doma má dnes mnoho lidí svoji malou síť nemluvě o připojení do Internetu. Počítačová síť je tedy systém, který vzniká komunikačním propojení počítačů (a případně další IT techniky). Aby mohla vzniknout počítačová síť je zapotřebí dvou základních věcí: síťový HW umožňuje vlastní fyzické propojení (NIC (network interface card síťová karta) + přenosové médium + propojovací síťové prvky) síťový SW stará se o přesuny dat, komunikaci, navazování spojení a další služby jako např. zabezpečení apod. (firmware, ovladače, síťový OS, aplikace ) Pokud jsou pracovníci spojeni do sítě mohou sdílet jak data a programy tak i technické prostředky: data zprávy

grafiku tiskárny faxové přístroje modemy další hardwarové zdroje výpočetní výkon (procesorový čas) Kromě sdílení je s použitím sítí možné i např. zvyšovat spolehlivost centralizovaným zálohováním. Při poruše může dojít k automatickému přepojení na jiný počítač a uživatel ani nemusí zpozorovat změnu. 11.1.1 Základní dělení sítí LA lokální síť Zpočátku se používaly malé sítě, s asi deseti navzájem propojenými počítači a tiskárnou. Velikost sítě, včetně počtu počítačů, omezovala dostupná technologie. Dnes už je možné dosáhnou podstatně větších sítí. Takovým sítím (na jednom podlaží budovy nebo v jedné malé firmě) se říká lokální síť (LAN z anglického Local Area Network ). Většina moderních sítí LA podporuje širokou škálu počítačů a jiných zařízení. Každé zařízení musí používat vlastní fyzické protokoly a protokoly datového spojení pro konkrétní síť a všechna zařízení, která chtějí komunikovat se všemi ostatními v síti, musí používat stejný komunikační protokol (viz níže). Ačkoliv jednotlivé sítě LAN jsou prostorově omezeny (např. oddělení nebo budova úřadu), mohou být propojeny do větších sítí. Podobné sítě LAN se propojují pomocí mostů (bridge), které slouží jako body přenosu mezi sítěmi, rozdílné sítě

LAN se spojují bránami (gateways), které přenášejí data a zároveň je konvertují podle protokolů používaných sítí příjemce. Sítě se rozdělují podle poměru doby vysílání a přijímání dat. U LAN sítí je doba vysílání t v vyšší než doba šíření signálu t s po přenosovém médiu (t v > t s ). MA metropolitní síť Veřejná síť pracující vysokou rychlostí a schopná přenášet data na vzdálenost až několika desítek km. Většinou podporuje data i hlas. Tato síť je menší než WAN ale větší než LAN. Klasifikačně pro ni platí přibližně to stejné, co v síti LAN (viz výše). Síť MAN má přibližně stejnou dobu vysílání jako šíření signálu (t v t s ). WA rozlehlá síť S růstem geografického dosahu sítí připojováním uživatelů v různých městech nebo státech přerůstá síť LA a MA do sítě WA (Wide Area Network). Sítě WAN jsou tedy obecně rozlehlé a mohou propojovat obrovské množství uživatelů na rozloze do asi 1000km. V tomto ohledu existuje i pojem GAN (global area network), taková globální síť pak vlastně propojuje jednotlivé WAN sítě. Veřejnou globální sítí je např. internet. Doba vysílání je menší než doba šíření (t v < t s ). Kromě výše uvedených existují i další pojmy např. CAN (campus area network). Toto dělení obecně nemá žádné přesné hranice a jednotlivé sítě se tak překrývají. 11.2. Další dělení počítačových sítí Podle způsobu uchování dat a roli jednotlivých stanic v síti můžeme sítě dělit do dvou skupin: Peer-to-peer (rovný s rovným) jednotlivé stanice (počítače) v síti jsou co do úlohy rovnocenné. Chovají se tedy obecně i jako klient i jako server. Prostředky mohou jak

nabízet, tak k nim přistupovat. Používá se hlavně u menších sítí kvůli svojí jednoduchosti. Client-server role jednotlivých stanic jsou jasně vymezeny. Existují tedy dva typy stanic. Server (jeden nebo více) nabízí v síti svoje služby a klienti těchto služeb využívají. Server je tedy počítač na kterém je zpravidla nainstalován síťový serverový OS. Jeden fyzický server (bývá zpravidla vyhrazený dedicated) může v sítí hrát více rolí (file-server, aplikační server, www server, ) Další pojmy z oblasti počítačových sítí: Protokol - množina pravidel k řízené komunikace mezi jednotlivými uzly v síti. Definuje syntaxi i sémantiku předávaných zpráv. Určuje pravidla komunikace a akce, které se provádějí. Protokol většinou zahrnuje a řeší navázání spojení, adresaci, způsob přenosu dat, zpracování chyb, přidělování prostředků a další. Paket základní přenosová jednotka v sítích. Obecně se v různých fázích komunikace a přenosu jmenuje jinak (pakety, rámce, datagramy, ). Skládá se z dat a metadat. Obsahuje záhlaví vlastní informace určené k přenosu a případně zápatí. intranet vnitrní zpravidla menší sít typu LAN nebo MAN. Intranet je spravován jednou entitou např. nějakou organizací. internet spravován více částečně nezávislými subjekty. Základem Internetu je směrování a adresování s využitím protokolu rodiny TCP/IP. Internet je decentralizovaný a distribuovaný. 11.3. K čemu slouží počítačová síť? Společnosti si instalují počítačové sítě především proto, aby mohly sdílet zdroje a aby umožnily přímou komunikaci. Zdroje zahrnují data, aplikace a periferní zařízení. Periferním zařízením je například externí disketová mechanika, tiskárna nebo modem. Přímá komunikace zahrnuje posílání zpráv, odpovídání na zprávy nebo e-mail. Tiskárny a další periferie Před nástupem sítí bylo potřeba mít svou vlastní tiskárnu, ploter a další periferní zařízení. Než vznikly sítě, jedinou možností, jak sdílet tiskárnu, bylo střídat se u počítače, ke kterému byla tato tiskárna připojena. Sítě nyní umožňují, aby data i periferie sdílelo současně několik lidí. Pokud velký počet lidí potřebuje používat tiskárnu, mohou všichni používat tiskárnu, která je zapojena do sítě.

Aplikace Pomocí sítí je možné sjednotit používání aplikací, jako například textového procesoru, a zajistit tak, že všichni pracovníci zapojení do sítě budou používat stejnou aplikaci a její verzi. 11.4. Topologie sítí Všechny návrhy sítě vycházejí ze tří základních topologií: 11.4.1 Sběrnicová topologie (BUS) Sběrnicová topologie je také známa jako lineární sběrnice. Jde o nejjednodušší způsob zapojení počítačů do sítě. Skládá se z jediného kabelu nazývaného hlavní kabel (také páteř nebo segment), který v jedné řadě propojuje všechny počítače v síti. Komunikace ve sběrnicové topologii Počítače v síti se sběrnicovou topologií komunikují tak, že adresují data konkrétnímu počítači a posílají tato data po kabelu ve formě elektrických signálů. Abyste pochopili, jak počítače ve sběrnicové topologii komunikují, musíte se seznámit se třemi pojmy: posílání signálu vracející se signál terminátor Posílání signálu Data v síti ve formě elektrických signálů jsou posílána všem počítačům v síti, nicméně informaci přijme pouze ten počítač, jehož adresa odpovídá adrese zakódované v počátečním signálu. V daný okamžik může zprávy odesílat vždy pouze jeden počítač.

Protože ve sběrnicové síti může v daném okamžiku data posílat vždy pouze jeden počítač, závisí výkon sítě na počtu počítačů připojených ke sběrnici. Čím více počítačů je ke sběrnici připojených, tím více počítačů bude čekat, aby mohly poslat data po sběrnici, a tím bude síť pomalejší. Velikost zpomalení sítě nesouvisí pouze s počtem počítačů v síti. Závisí na mnoha faktorech, včetně: možností hardwarového vybavení počítačů v síti; počtu přenosů dat počítači v síti; druhů aplikací používaných v síti; typů kabelu používaných v síti; vzdálenost mezi počítači v síti. Sběrnicová topologie je pasivní topologií. Počítače ve sběrnicové síti pouze poslouchají, zda jsou v síti posílána nějaká data. Neodpovídají na přesun dat z jednoho počítače na druhý. Pokud jeden počítač selže, neovlivní to zbytek sítě. V aktivní topologii počítače obnovují signály a přesunují data dále po síti. Vracející se signál Protože data, neboli elektrický signál, jsou posílána po celé síti, cestují z jednoho konce kabelu na druhý. Kdyby mohl signál pokračovat bez přerušení, neustále by se vracel tam a zpět podél kabelu a zabránil by tak ostatním počítačům v odesílání jejich signálů. Proto je potřeba signál, co měl možnost dosáhnout cílové adresy, zastavit. Terminátor Aby se zastavilo vracení signálu, umístí se na oba konce kabelu terminátor, který pohlcuje volné signály. Pohlcování vyčistí kabel tak, aby mohly data posílat i další počítače. Všechny konce kabelu v síti musí být do něčeho zapojeny. Jakýkoliv volný konec kabelu konec, který není do ničeho zapojen musí být zakončen tak, aby se předcházelo vracení signálu.

Přerušení komunikace v síti V případě, že je kabel fyzicky rozříznut na dvě části nebo se jeden konec odpojí, dojde k přerušení kabelu. V každém případě nebude mít jeden nebo více konců terminátor a signál se bude vracet. Následkem toho se přeruší činnost v síti. Rozšíření sítě LA S růstem plochy, na které je síť umístěna, musí růst i samostatná síť LAN. Kabely ve sběrnicové topologii je možné prodlužovat jedním ze dvou následujících způsobů. Pomocí dílu zvaného I-konektor je možné spojit dva kabely a získat tak delší kabel. Konektory I však zeslabují signál a měli by se používat pouze v omezeném počtu. Je mnohem lepší koupit jeden souvislý delší kabel než spojovat několik menších pomocí konektorů. Ve skutečnosti může použití příliš mnoha konektorů zabránit správnému příjmu signálu. Pro spojení dvou kabelů je možné použít zařízení zvané opakovač (repeater). Opakovač ve skutečnosti signál před jeho odesláním zesílí. Opakovač je lepší než konektor nebo jeden delší kabel, protože umožňuje přenášení a příjem signálu na ještě větší vzdálenosti. 11.4.2 Hvězdicová topologie (STAR) Ve hvězdicové topologii jsou počítače propojeny pomocí kabelových segmentů k centrálnímu prvku sítě, nazývanému např. rozbočovač (HUB). Signály se přenáší z vysílacího počítače přes rozbočovače do všech počítačů v síti. Tato topologie pochází z počátků používání výpočetní techniky, kdy bývaly počítače připojeny k centrálnímu počítači mainframe. Mezi každými dvěma stanicemi musí existovat jen jedna cesta!

Hvězdicová topologie nabízí centralizované zdroje a správu. Protože jsou však všechny počítače připojeny k centrálnímu bodu, vyžaduje tato topologie při instalaci velké sítě velké množství kabelů. Selhání hubu ve hvězdicové topologii způsobí spadnutí sítě u stanic k němu připojených. Je proto vhodné ho chránit před výpadkem el. proudu zdrojem UPS. Pokud ve hvězdicové síti selže jeden počítač nebo kabel, který ho připojuje k rozbočovači, pouze tento nefunkční počítač nebude moci posílat nebo přijímat data ze sítě. Zbývající část sítě bude i nadále fungovat normálně. 11.4.3 Kruhová (Prstencová) topologie (RING) Prstencová topologie propojuje počítače pomocí kabelu v jediném okruhu. eexistují žádné zakončené konce. Signál postupuje po smyčce v jednom směru a prochází všemi počítači. Na rozdíl od pasivní sběrnicové topologie funguje každý počítač jako opakovač, tzn. že zesiluje signál a posílá ho do dalšího počítače. Protože signál prochází všemi počítači, může mít selhání jednoho počítače dopad na celou síť. Předávání tokenu Jeden způsob přenosu dat po kruhu se nazývá předávání tokenu (token passing). Token je zvláštní typ paketu, který se posílá z jednoho počítače na druhý, dokud se nedostane do počítače, který má data k odeslání. Vysílající počítač token pozmění, přiřadí datům elektronickou adresu a pošle ji dál po okruhu.

Data procházejí všemi počítači, dokud nenaleznou počítač s adresou, která odpovídá jim přiřazené adrese. Přijímací počítač vrátí vysílacímu počítači zprávu, že data byla přijata. Po ověření vytvoří vysílací počítač nový token a uvolní jej do sítě. Případně je za uvolňování a správu tokenů zodpovědný jeden konkrétní počítač. 11.5. Další možnosti topologie sítě eomezená/kombinované topologie Segmenty sítě jsou zapojeny libovolně mezi sebou nebo vytváří např. stromovou strukturu. Obecně se nemusí jednat o samostatné počítače, ale o navzájem propojené sítě. Například Internet. 11.5.1 Varianty hlavních topologií Pokud jsou počítače zapojeny v řadě za sebou podél jediného kabelu (segmentu), nazývá se tato topologie sběrnicová. Pokud jsou počítače zapojeny ke kabelovým segmentům, které vycházejí z jediného bodu neboli rozbočovače, nazývá se tato topologie hvězdicová. Pokud jsou počítače zapojeny ke kabelu, který tvoří smyčku, nazývá se tato topologie prstencová. Zatímco tyto tři základní topologie jsou samy o sobě jednoduché, v praxi používané varianty často kombinují vlastnosti více než jedné topologie a mohou být složité.

Volba topologie Topologie Výhody Sběrnicová Ekonomické využití kabelu. Média nejsou drahá a snadno se s nimi pracuje. Jednoduchá, spolehlivá. Snadno se rozšiřuje. Prstencová Rovnocenný přístup pro všechny počítače. Vyvážený výkon i při velkém počtu uživatelů. Hvězdicová Snadná modifikace a přidávání nových počítačů. Centrální monitorování a správa. Selhání jednoho počítače neovlivní zbytek sítě. evýhody Síť může při velkém provozu zpomalit. Problémy se obtížně izolují. Porušení kabelu může ovlivnit mnoho uživatelů. Selhání jednoho počítače může mít dopad na zbytek sítě. Problémy se obtížně izolují. Rekonfigurace sítě přeruší její provoz. Pokud selže centrální prvek, selže celá síť. 11.6. Způsoby přenosů a komunikace v počítačových sítích synchronní přenos přenášený rámec je rozdělen na sloty a každá probíhající komunikace si obsadí jeden nebo více slotů, tím je zajištěn stálý tok dat (zvuk, video, telefony, ) asynchronní přenos typické pro protokol ATM (asynchronous transfer mode). Jednotlivé pakety zde buňky (cells) jsou malé a můžeme zajistit že každá n-tá buňka bude patřit konkrétní aplikaci paketový přenos nejpoužívanější způsob přenosů v datových sítích. Pakety různých délek přenáší data. Využití přenosové šířky pásma je nejlepší, ale nezajistí se garantovaná šířka pro jednu aplikaci spolehlivý vs. nespolehlivý přenos u nespolehlivého přenosu, který je obecně rychlejší se při zjištění chyby nic neřeší a data se prostě zahodí. Spolehlivý přenos oproti tomu může chyby detekovat a žádat přímo o přeposlání dat nebo dokonce chyby opravovat. spojovaný vs. nespojovaný přenos při spojované komunikaci, která je obdobou např. telefonních hovorů je nejprve provedeno spojení s cílovou stanicí. Ta se ozve, že je připravena přijímat data a pak teprve začne vysílání. Všechny data se pak přenášejí jednou už vytyčenou cestou. Při nespojovaném přenosu začne stanice prostě vysílat a přenos a cesta se řeší až během cesty dat.

11.7. Ethernet Přes 80 % zesíťovaných počítačů (pozn. zdroj neznámý) je připojeno pomocí Ethernetu. Ehernet byl vyvinut firmou Xerox v roce 1976. Ethernet používá přístupovou metodu CSMA/CD. Má svůj typ rámců. Původně používal sběrnicovou topologii a umožňoval připojit na hlavní segmenty až 1.024 počítačů a pracovních stanic. Jednotlivé stanice jsou propojeny pomocí koaxiálního kabelu, optickým kabelem či kroucenou dvojlinkou. U Ethernetu je povinná mezirámcová mezera. Dnes rozdělujeme několik typů Ethernetu jako 10BASE5, 10BASE2, 100BaseT, atd. Podle rychlosti přenosu a podle použité kabeláže. Další rozvoj Ethernetu přinesl vyšší rychlosti 1Gb, 10Gb. Hlavně a původně navrhovaný pouze pro optická vedení, ale později doplněn i o varianty pro kroucenou dvoulinku. 11.7.1 CSMA/CD Přístupová metoda Ethernetu CSMA/CD Carrier Sense Multiply Access with collision detection je kolizní protokol. Jedná se o přístupovou metodu, která určuje přístup jednotlivých uzlů k přenosovému médiu. Jednotlivé stanice naslouchají na médiu a chtějí-li vysílat cekají až je volno. Jakmile je volno stanice začne vysílat (a zároveň naslouchá). Začne-li ale vysílat více stanic současně je detekována kolize kdy jsou data poškozena/neplatná. V tu chvíli přestanou stanice vysílat, odmlčí se po náhodnou dobu a pak opakuji pokus. (max. 16 pokusu, pak ohlásí chybu výše). S přibývajícími stanicemi a zvyšující se komunikaci a v závislosti na velikosti rámců dochází k nárůstu kolizí (vetší režie, nižší přenosová rychlost). U koax. kabelu je kolize detekována zvýšeným napětím, u Twistu tím, že na přípojce jsou data v obou párech. Model ISO/OSI Model ISO/OSI je referenční komunikační model označený zkratkou slovního spojení International Standards Organization/ Open Systen Interconnection (Mezinárodní organizace pro normalizaci / propojení otevřených systémů). Jedná se o doporučený model definovaný organizací ISO v roce 1983, který rozděluje vzájemnou komunikaci mezi počítači do sedmi souvisejících vrstev. Úkolem každé vrstvy je poskytovat služby následující vyšší vrstvě a nezatěžovat vyšší vrstvu detaily o tom jak je služba ve skutečnosti realizována. Než se data přesunou z jedné vrstvy

do druhé, rozdělí se do paketů. V každé vrstvě se pak k paketu přidávají další doplňkové informace (formátování, adresa), které jsou nezbytné pro úspěšný přenos po síti. Uvedený model obsahuje následující vrstvy (každá vyšší vrstva využívá funkce vrstvy nižší.) 11.7.2 Sítě TCP/IP protokoly Na následujícím obrázku vidíme celkovou strukturu protokolů TCP/IP. Vrstva síťového rozhraní Jsou na ní definovány konkrétní technologie použité v síti. TCP/IP se může provozovat nejen v Ethernetu ale prakticky v jakémkoliv typu sítě. Tato vrstva je přímo hardwarově závislá. Na této vrstvě je adresace počítačů v síti závislá na použité technologii (Ethernet MAC adresa linková adresa) 7. Aplikační vrstva Je to v modelu vrstva nejvyšší. Definuje způsob, jakým komunikují se sítí aplikace, například databázové systémy, elektronická pošta nebo programy pro emulaci terminálů. Jedná se o programy nebo aplikační protokoly které i běžný uživatel PC využívá.

Obsahuje protokoly (aplikace), které se už přímo využívají ke komunikaci po síti. FTP/TFTP File Transfer Protocol/Trivial FTP = slouží k přenosu souborů mezi počítači spojenými do sítě. TFTP je jednoduší varianta k FTP. HTTP/HTTPS Hyper Text Transfer Protocol = slouží k přístupu na www stránky. HTTPS je zabezpečený (šifrovaný) přenos www stránek. TELNET Telecommunication Networ = vytváří terminálový provoz. Můžeme pracovat se vzdáleným počítačem stejně jako bychom seděli u terminálu bezprostředně k němu připojeném. Protože komunikace probíhá nešifrovaně představuje jeho používání bezpečnostní riziko. Náhradou za TELNET je SSH (Secure Shell) který komunikuje šifrovaně. POP3 Post Office Protocol = slouží k přijímání elektronické pošty poštovním klientem. SMTP Simple Mail Transfer Protocol = slouží k odesílání elektronické pošty poštovním klientem RPC/XDR = vzdálené volání procedur. Používá se při požadavku provést výpočet programu na jiném počítači, než kde jsou uložená data. 6. Prezentační vrstva Specifikuje způsob, jakým jsou data formátována, prezentována, transformována a kódována. Řeší například háčky a čárky, CRC, kompresi a dekompresi, šifrování dat. 5. Relační vrstva Koordinuje komunikace a udržuje relaci tak dlouho, dokud je potřebná. Dále zajišťuje zabezpečovací, přihlašování a správní funkce. 4. Transportní vrstva Definuje protokoly pro strukturované zprávy a zabezpečuje bezchybnost přenosu (provádí některé chybové kontroly). Řeší například rozdělení souboru na pakety a potvrzování. TCP/UDP = musíme zavést další rozdělení port. Na jednom počítači lze provozovat několik programů, které poskytují své služby. Aby se rozlišilo na kterou službu program přistupuje musí být nějak rozlišeny. A to takzvaným portem. Například služba www serveru HTTP má standardně port 80 atd. Maximálně může být najednou spuštěno 65 tisíc portů (programů). SOCKET = IP adresa + port. TCP Transmission Control Protocol = je potvrzovaný - spolehlivý. TCP vytváří takzvané virtuální spojení. Toto spojení trvá po dobu než aplikace spojení ukončí. UDP User Datagram Protocol = nepotvrzovaný protokol. Od IP se liší jen tím, že má navíc port. Můžeme tak poslat konkrétnímu programu dotaz. Moc se nepoužívá, spíše jen na služební komunikaci. Např. routery když každých 30 sec. hlásí kdo je připojen.

3. Síťová vrstva Definuje protokoly pro směrování dat, jejichž prostřednictvím je zajištěn přenos informací do požadovaného cílového uzlu. V lokální síti vůbec nemusí být pokud se nepoužívá směrování. IP Internet Protocol = nejzákladnější protokol, neobsahuje potvrzování (počítač neví jestli data které vyslal, přijmul vzdálený počítač). Zabezpečuje správné doručování (pouze detekce chyb v hlavičce) dat k jednotlivým počítačům v síti. Zajišťuje jejich adresaci IP adresy ARP Address Resolution Protocol = převádí 32 bitovou IP adresu na 48 bitovou MAC adresu. RARP Reverse Address Resolution Protocol = naopak převádí MAC adresu na IP adresu. Tento protokol používají bezdiskové pracovní stanice, které neznají svojí IP adresu. ICMP Internet Control Message Protocol = používá se k signalizaci chyb a různých nestandardních situací (ale pouze potřebám signalizace, ICMP sám nezajišťuje jejich nápravu). 2. Linková vrstva Zajišťuje integritu toku dat z jednoho uzlu sítě na druhý. V rámci této činnosti je prováděna synchronizace bloků dat a řízení jejich toku. 1. Fyzická vrstva Definuje prostředky pro komunikaci s přenosovým médiem a s technickými prostředky rozhraní. Dále definuje fyzické, elektrické, mechanické a funkční parametry týkající se fyzického propojení jednotlivých zařízení. 11.7.3 IP adresa Jestliže chceme v rámci sítě navázat spojení s jiným počítačem, musíme znát jeho IP adresu. IP adresu musí mít každý počítač jinou. Protože jinak by nebylo možné rozlišit s jakým počítačem chceme komunikovat. Jeden počítač může mít i víc IP adres. To pokud má víc síťových adaptérů. IP adresy si nemůžeme jen tak libovolně vymyslet. Přiděluje je mezinárodní autorita pověřená správou IP adres (veřejné IP adresy). V současné době se používá 32 bitová verze IPv4. Protože dovoluje adresování pouze 4 miliard počítačů (teoreticky 4 294 967 296 IP adres), je

připravena nová verze IPv6. IPv6 už bude 128 bitová a k její implementaci by mělo dojít v budoucnu (3x10 38 adres) IPv4 adresa má velikost 4 byte = 32 bitů. Nejčastěji se zapisuje v desítkové soustavě, kdy jednotlivé byte jsou odděleny tečkou. Každý byte může logicky nabývat hodnot od 0 255. Například: 192.44.118.192 Adresa IP se skládá ze dvou částí net ID (adresa sítě) a host ID (adresa počítače). Podle toho jak jsou jednotlivé sítě rozlehlé (kolik mají hostů) rozlišujeme tři hlavní třídy IP adres A, B a C. Třída A IP adresu třídy A v České republice nikdo nemá. Mají ji hlavně nadnárodní společnosti, vládní organizace USA atp. Dovoluje adresování jen 126 sítí, ale v každé z nich může být až 16 miliónů počítačů. Rozsah hodnot IP adres je: 0.0.0.0 až 127.255.255.255. Třída B Třída B umožňuje adresovat už 16 tisíc sítí a 65 tisíc počítačů v každé síti. První dva byte je adresa sítě a další dva adresa počítače. V Čechách ji mají významné organizace. Rozsah hodnot ve třídě B je: 128.0.0.0 až do 191.255.255.255.

Třída C IP adresou třídy C dokážeme adresovat až 2 milióny sítí. V každé síti může být 254 počítačů. IP adresa třídy C je v Čechách nejpoužívanější. První tři byte jsou adresou sítě a jeden byte adresou počítače. Rozsah je: 192.0.0.0. až 223.255.255.255 Speciální IP adresy Některé IP adresy jsou vyhrazeny pro speciální účely: Rozsah od 224.0.0.0 do 239.255.255.255 je zařazen do třídy D. Tato třída je využívána pro multicasting. To znamená pro hromadné vysílání videa nebo audia. Rozsah od 240.0.0.0 do 247.255.255.255 patří do třídy E. Tyto hodnoty jsou rezervovány pro další použití a pro experimentální účely. 127.0.0.0 nebo 127.0.0.1 jsou určeny k testovacím účelům. Nazývají se loopback adresy. Tyto adresy používá síťobvý software. Pošleme-li data na tuto adresu, nebudou vysílána přes žádný ze síťových adaptérů počítače do sítě. Pouze zjistíme zda je funkční software, nezávisle na tom, funguje-li síťový hardware. Síťové adresy, tj. adresy, jejichž host část obsahuje samé nuly. Tyto adresy jsou využívány IP protokolem ke správnému směrování paketů mezi sítěmi. Broadcast adresa, 255.255.255.255 je určena všem hostům v dané síti. Používají se k hromadnému rozesílání paketů. Intranet, pokud je síť izolovaná, bez připojení k Internetu, lze použít libovolné IP adresy. Při připojení vnitřní sítě k Internetu by ale mohla nastat situace že budou existovat dvě stejné IP adresy. Této skutečnosti zabraňuje PROXY brána. Proxy brána může sloužit pro libovolnou službu protokolu TCP/IP. Proxy je ve skutečnosti počítač, který je připojen libovolným způsobem k Internetu. Musí mít skutečnou IP adresu aby viděl ven a zvenku byl vidět. Při napsání nějaké www adresy na počítači ve vnitřní síti, prohlížeč odešle tento dotaz na proxy bránu. Ta se dotáže svým jménem na Internetu a poté předá požadavek zpátky

počítači. A na okolních počítačích se nastaví adresa vyhrazená pro vnitřní sítě. Rezervované IP pro vnitřní sítě: Třída A : 10.0.0.0 až 10.255.255.255 Třída B : 172.16.0.0 až 172.31.0.0 Třída C : 192.168.0.0 až 192.168.255.0 11.8. Síť Internet Historie internetu Historie Internetu sahá několik desítek let zpět do minulosti. Byla to doba studené války mezi Západem a Východem, a tedy i doba různých tajný vojenských projektů. Na straně Američanů se podobnými projekty zabývala společnost RAND, která dostala v šedesátých letech za úkol vyřešit problém, jak by si mohly vyměňovat informace jednotlivé vojenské základny, města a státní úřady po případné nukleární válce. Nebylo možné použít dosavadní principy sítě, jež se zakládaly na jednom uzlu, na který byli napojeni ostatní uživatelé. Kdyby nepřítel zničil právě tento uzel, celá síť by nefungovala. V roce 1964 zveřejnila společnost RA D na svou dobu odvážnou teorii. avrhla síť, jež neměla žádný centrální uzel všechny uzly byly totiž rovnocenné. Celá síť byla navržena tak, aby od samého začátku dokázala odolávat kolizím. V případě vyřazení některého uzlu mohla síť fungovat dál a data se přenášela alternativní cestou. Jednalo se o první decentralizovanou prakticky provedenou koncepci počítačové sítě. Koncepce byla rozpracována na papíře a prakticky se projektu chopila společnost ARPA (Advanced Research Projects Agency), která se rozhodla jej financovat. ARPA byla vládní organizace založená právě ministerstvem obrany (Eisenhower). Na podzim roku 1969 byl instalován první uzel sítě a koncem téhož roku již existovaly čtyři uzly. Tato zatím malá síť se podle svého sponzora jmenovala ARPANET. Síť byla spolehlivá a oblíbená. V roce 1971 měl ARPANET 15 uzlů. V roce 1972 jich bylo již 37. V té době se připojovaly především vládní a vojenské organizace a později i univerzity a výzkumná zařízení. a rozdíl Od původního záměru se ARPA ET stal velmi populární sítí zejména mezi vědci a studenty, kteří kromě pracovních úkolů používali síť hlavně pro komunikaci. Během 70. let

síť rostla stále poměrně pomalu, ale ARPANET přesáhl hranice Spojených států. Jednalo se již o síť mezinárodní a začalo se jí říkat INTERNET (INTER mezinárodní, NET sít ). V roce 1980 přišel ve švýcarském institutu pro jaderný výzkum CERN Tim Berners-Lee s myšlenkou hypertextu, což mělo usnadnit sdílení a aktualizaci informací mezi výzkumníky. K praktické realizaci a hlavně rozšíření došlo až později. V roce 1984 bylo k Internetu připojeno pouhých 1000 počítačů a ani v několika dalších letech tento počet nestoupá nijak závratně. Důležitý zlom nastává mezi lety 1989 a 1991 kdy CERN již má jeden z největších Internetových serverů a spouští první WWW (world wide web) server (httpd) s využitím hypertextu. Texty, které obsahují odkazy na další dokumenty, které mohou být umístěny na jiném počítači, třeba na druhém konci světa. Díky jednoduchému a intuitivnímu ovládání se tento způsob komunikace rozšířil i za brány CERNu a dnes jej známe právě pod jménem World Wide Web. Zanedlouho byly k dokumentům připojeny i obrázky. Vzhled dokumentů byl přirozenější a umožnil ještě lepší komunikaci. Právě existence www spolu s masovým rozšířením osobních počítačů přilákala na internet miliony nových uživatelů, a tím začal být internet zajímavý i pro podnikatele. V roce 1992 bylo již k Internetu připojeno více než milion počítačů. Rok 1992 zaznamenal také počátek vývoje grafického browseru Mosaic, který byl napsán na půdě NCSA (National Center for Supercomputing Applications). Na konci roku 1993 byla uvedena i verze pro systémy Apple Macintosh a také pro Microsoft Windows. Ruku v ruce s browserem Mosaic vznikla společnost Mosaic Communications, která se později spolu s prohlížečem přejmenovala na Netscape Communications. Na celém světě je odhadováno v roce 1995 na 20 miliónů uživatelů Internetu, v roce 2000 již pak přes 300 miliónů. Internet v ČR Jako datum připojení ČSFR k internetu se uvádí listopad 1991. Ve VC ČVUT tehdy úspěšně proběhly první pokusy s připojením na internet k uzlu v Linci. Formální připojení ČSFR k internetu se slavnostně uskutečnilo 13. února 1992. Internet byl tedy dostupný v Praze na ČVUT, ale po připojení volaly i ostatní vysoké školy z celé ČSFR. V prosinci 1991 schválilo české ministerstvo školství projekt předložený akademickou obcí a v červnu 1992 uvolnilo 20 miliónů korun pro vybudování páteřní sítě spojující univerzitní města. Na slovenskou část projektu podobně přispělo slovenské ministerstvo školství. Po rozpadu ČSFR se FESNET

rozdělil na CESNET a slovenskou část SANET. V listopadu 1992 byly pevnou linkou propojeny Praha a Brno - dva hlavní uzly sítě CESNET - a koncem března 1993 bylo připojeno již 9 měst. I když CESNET byl vybudován jako akademická síť, v reakci na poptávku po připojení se zanedlouho stal i komerčním poskytovatelem. Dnes je jedním z mnoha - i to komentuje obrovskou dynamiku internetu: za 7 let od nuly k rozvinutému konkurenčnímu prostředí. Co je to internet a co nám poskytuje? Internet nám v současnosti poskytuje mnoho rozličných služeb. Mezi ty dnes nejznámější a nejpoužívanější patří elektronická pošta a World Wide Web (zkráceně WWW nebo web). Elektronickou poštu, zvanou též email, používáme k podobným účelům jako poštu normální. Můžeme pomocí ní zasílat dopisy (zprávy) napsané na počítači jiným uživatelům internetu. Využívání emailu má hned několik výhod. Jednou z těch největších je rychlost doručení. Zprávy posílané elektronickou poštou jsou doručeny většinou během několika minut, maximálně několika hodin (ovšem někdy také několika dnů a někdy není doručení zaručeno vůbec). Další výhodou je snadné udržování pořádku v korespondenci, kterou vedeme. Se zprávami, které posíláme, můžeme adresátovi poslat různé soubory, obrázky, tabulky a jiná data. Služba internetu nazvaná World Wide Web nám umožňuje přístup k mnoha informacím zveřejněným na dokumentech webu. Mezi další služby internetu patří elektronické konference (což jsou zájmové kluby spojující lidi se zájmem o určitou oblast lidské činnosti), News (diskusní skupiny věnované určitým tématům), FTP (nástroj pro distribuci volně šířitelných dat). Tím však výčet internetových služeb nekončí. Jak se k internetu připojit? Abychom mohli využívat vše, co nám internet nabízí, musíme mít počítač, který je připojen do sítě, a na něm vhodné programové vybavení. Na technickou stránku počítače (hardware), který chceme pro práci s internetem používat, nejsou kladeny přísné požadavky. Pochopitelně, čím lépe vybavený počítač, tím rychlejší bude veškerá naše práce (ne ovšem samotná rychlost připojení). Počítač musí mít také programové vybavení, které s internetem umí navázat spojení. Prostředí Windows NT nebo Windows 95/98 tuto programovou podporu má a obsahuje navíc program pro práci s elektronickou poštou. Pro prohlížení stránek vystavených v síti WWW budeme

potřebovat specializovaný program, tzv. prohlížeč (někdy také browser). Mezi dnes nejrozšířenější patří MS Internet Explorer nebo jeho alternativy jako Mozilla Firefox nebo Opera. Připojení do sítě internetu lze realizovat několika způsoby. Modemy jsou zařízení zapojovaná mezi počítač a telefonní linku. Jejich hlavní funkce spočívá v tom, že informace posílané z počítače kódují (převádějí) tak, aby je bylo možno přenášet v telefonní síti, a obráceně: informace, které k počítači přijdou po telefonní lince, upravují tak, aby s nimi mohl počítač pracovat (odborněji řečeno modemy převádějí informace z digitálního tvaru na analogový a naopak MODEM modulátor demodulátor). Modemů se vyrábí mnoho typů. Odlišují se tím, co všechno umějí, svou spolehlivostí a rychlostí. Rychlost se udává v počtech bitů přenesených za sekundu. Modemy se vyrábějí ve dvou provedeních interní (přídavná karta, která se zasouvá dovnitř počítače) nebo externí (zařízení, které se připojuje přes příslušný konektor k počítači). Pokud jsme do sítě internet připojeni tímto způsobem, tzv. vytáčenou linkou, používá se telefonní spojení pouze v době, kdy s internetem pracujeme. Dnes se již jedná o pomalé a vytlačované připojení. Dalším způsobem je připojení pomocí pevné linky, kdy je připojení trvalé. Pomocí ADSL (Asymmetric Digital Subscriber Line), pomocí kabelové televize, pomocí bezdrátového wifi připojení atd. Tyto způsoby jsou dnes nejvyužívanější a nabízejí vyšší rychlosti. Zde se většinou platí pevný měsíční poplatek nebo/a případně podle počtu přenesených dat. U některých typů připojení může být zaveden limit přenesených dat nebo jiná omezení. FPU (fair use policy) je metoda kdy po překročení nějakého limitu je vám snížena na určitou dobu rychlost připojení. Tato metoda se zavádí kvůli tomu, že řada linek je sdílených více uživateli. Pokud máme vše, o čem jsme doposud hovořili, musíme si ještě vybrat tzv. poskytovatele připojení (provider). Jsou to firmy, které nám za určitý poplatek umožní vstup do sítě internetu. Měly by nám poskytnout nezbytné programové vybavení, a pokud připojení neprovedou samy, sdělí nám podrobný postup, jak zařídit vše potřebné. Poskytovatelé se liší službami a samozřejmě také cenou. V každém případě bychom toho svého měli vybírat tak, aby přípojné místo bylo v městě, ve kterém budeme s počítačem pracovat. Samotné připojení je provedeno pomocí zařízení (router, AP, cable modem, ) které se připojí k počítači pomocí síťové karty (nebo např. přímo do USB konektoru apod. ). V samotném PC je dále podle konkrétního poskytovatele třeba nastavit parametry připojení. Každý počítač v Internetu musí mít svoji IP adresu. Tu mu přidělí poskytovatel (buď veřejnou nebo soukromou a buď staticky nebo dynamicky). Je-li adresa neveřejná je počítač připojen

přes nějakou bránu/proxy server který již má veřejnou. Uživatel tak není přímo viděn z Internetu. Předpokládejme, že jsme splnili vše potřebné, a nyní můžeme vstoupit do světa internetu. 11.8.1 World Wide Web ejpopulárnější službou internetu je bezesporu WWW. Na webu je vystavena spousta informací z různých oblastí lidské činnosti. Základem www jsou dokumenty psané speciálním jazykem (X)HTML (Hyper Text MarkUp Language), kterým se v tomto prostředí říká stránky. Ty obsahují sdělení ve formě textu, obrázků, ale i multimediálních záznamů, tj. zvuků nebo videoklipů. Od běžných dokumentů se odlišují především tím, že jsou mezi sebou propojeny pomocí odkazů. Odkazy nám umožňují mezi dokumenty vystavenými kdekoliv na webu přecházet. Tomuto provázání se říká hypertext a odkazům hypertextové odkazy. Abychom k vystaveným informacím měli přístup kdykoliv, jsou uloženy na tzv. webových serverech. Jsou to počítače, které pracují neustále a na jejichž discích jsou uloženy stránky jako jednotlivé soubory. Tyto servery na základě požadavků, které jsme zadali, zasílají stránky našemu počítači, a ten je potom zobrazí. Webový http server je aplikace která se po nainstalování a konfiguraci stará o vyřizování žádostí. Svůj www server si může zřídit prakticky kdokoliv. Jedinou podmínkou je veřejná IP adresa. Jak vypadá adresa stránky? V internetu pracuje mnoho serverů a na nich je uložena spousta různých dokumentů. Abychom našli ten, se kterým chceme právě pracovat, má každá stránka svou jednoznačnou adresu URL (Uniform Resource Locator). Adresa může vypadat například takto: http://www.ped.muni.cz/wtech/. Je rozdělena do tří základních částí. První částí jsou znaky http:. Tato písmena označují jazyk (protokol v tomto případě Hyper Text Transfer Protocol), kterým se domlouvá náš počítač se serverem (slouží pro přenos WWW stránek). Existují i jiné protokoly, např. ftp:, který se používá pro přenos souborů (File Transfer Protocol). Další část je umístěna mezi // a / (v našem případě www.ped.muni.cz) a nazývá se doménová adresa. Určuje server, počítač, na

kterém je požadovaná stránka vystavena. V této části adresy bývá několik slov oddělených od sebe tečkou. Doménová adresa tvoří odzadu hierarchickou strukturu. Poslední skupinka znaků označuje zemi, kde se server nachází nebo typ subjektu vlastnící stránky v případě nadnárodních koncovek. V naší adrese se server nachází v České republice. (Pozor. Obecně toto nemusí být pravda můj počítač nacházející se v ČR může mít i doménovou adresu jiné země!!!). Pro Německo se například používá zkratka de, pro Anglii uk atp. V Nadnárodních doménách jsou servery rozděleny podle oblasti působení, proto se v adresách zahraničních (ale i některých našich) stránek setkáme se zkratkami edu (oblast vzdělávání), gov (vládní instituce), com (komerční firmy) a jinými. Druhá část doménové adresy odzadu určuje organizaci, které server patří. V naší ukázce jde o MU. Pokud jsou před touto částí ještě nějaké zkratky, většinou odpovídají dalším organizačním celkům instituce, které server patří. V naší ukázce je to PdF. S částí URL, která je uvedena za lomítkem, se nesetkáme vždy. Pokud je uvedena, pak určuje jméno a cestu k dokumentu (stránky zapsané na disku serveru). Pokud známe URL stránky, se kterou chceme pracovat, můžeme si ji prohlédnout. Předpokládejme, že máme na prohlížení WWW stránek nainstalován program MS Internet Explorer. Dvojitým kliknutím na ikonu nainstalovaného prohlížeče nastartujeme připojení. Po spuštění programu se objeví jeho okno a v okně se zobrazení nějaká stránka. Pokud nevidíme některou z částí okna (stavový řádek, adresní řádek, panel nástrojů standardní tlačítka), požijeme příslušné příkazy z nabídky Zobrazit. Systém klient server Struktura internetu se podobá pavoučí síti, anglicky je také nazývána World Wide Web = celosvětová pavučina. Tato pavučina obsahuje dva druhy počítačů servery a klienty. Servery jsou počítače (systémy), které nesou nějakou informaci nebo poskytují službu v síti internet. Klienty naopak o informace žádají nebo přijímají služby, obvykle je klientem nějaký program běžící na osobním počítači, zpracovávající data poskytovaná serverem. Tento systém je nazýván jednoduše klient server. Klienti a servery mezi sebou komunikují pomocí tzv. protokolů. Nejčastěji se setkáváme se zkratkou TPC/IP (TCP = Transmission Control Protocol IP= Internet Protocol), což je obecně uváděno jako protokol internetu. další slouží přímo jednotlivým službám internetu.

Data jsou přenášena internetem v podobě tzv. paketů, každý paket nese úplnou informaci o místě svého určení, z těchto paketů se pak skládá u klienta například internetová stránka. Pohyb paketů internetem, ale i malými lokálními sítěmi usnadňují různá zařízení, například směrovače (routery). Koncovým zařízením pro připojením k internetu je modem nebo speciální karta (adaptér). Vlastní cestu dat v Internetu zajišťují velké směrovače na základě IP adres a znalosti topologie sítě (tedy kde se který uzel nachází). Obecně existuje více alternativních cest a směrovače na základě svých algoritmů a protokolů vybírají tu nejvýhodnější. Data tak z našeho počítače putují na server poskytovatele internetu, kde jsou přeposlána na některou páteřní síť uvnitř ČR. Ta je na několika místech napojena na Evropské páteřní vedení a podle IP adresy cíle je směrována dál. Např. do USA tak vede několik podmořských kabelů s obrovskou přenosovou kapacitou. Data ale také mohou putovat pomocí satelitů. Až se dostanou k cílovému počítači (např. www serveru) ten požadavek zpracuje (pospojuje pakety a vyřídí žádost) a pošle odpověď. Odpovědí může být html dokument, který opět podobným způsobem putuje zpět (obecně i jinou cestou). 11.8.2 Práce s prohlížečem Prohlížeč a jeho ovládání Aby uživatel viděl na svém počítači WWW stránku tak, jak ji vytvořil autor, musí mít k dispozici program, který dokáže stránku správně zobrazit. Takových programů existuje celá řada. Říká se jim browsery internetové prohlížeče a mezi nejznámější patří například Microsoft Internet Explorer, NetScape Navigator, Opera či Mozilla Firefox. Všechny internetové prohlížeče jsou si svým vzhledem a ovládáním velmi podobné. Jakmile tedy začnete jednou pracovat s internetem pomocí jednoho typu prohlížeče, určitě vám nebude činit potíže začít pracovat s druhým. Co se týká vzhledu, je prohlížeč okno, které v horní části disponuje několika málo prvky pro ovládání stránek a hlavně Adresní řádkem pro zadávání WWW adresy. Ovládání je velmi jednoduché, proto přitahuje i nepočítačovou veřejnost stačí umět číst a klepat myší na hypertextové odkazy.

Prohlížeč Internet Explorer V následujícím textu bude popsán internetový prohlížeč Internet Explorer. Je to jeden z nejpoužívanějších. Jeho popularita je způsobena zejména tím, že je dodáván s operačním systémem MS Windows, takže uživatelé nemusí do počítače nic dodatečně doinstalovávat a tento prohlížeč je jim přímo vnucen. Každý se však může sám svobodně rozhodnout a nainstalovat si prohlížeč jiný. Prohlížení stránky Pro získání stránek z požadovaného serveru napište doménovou adresu takového serveru do políčka Adresa (například www.seznam.cz) a stiskněte tlačítko ENTER. Adresu není nutné psát v plném tvaru, tj. včetně protokolu http://. Prohlížeč toto předpokládá a doplní sám. Pokud je spojení s internetem funkční, měly by se po chvilce čekání (podle kvality připojení) objevit první informace. K načtení stránky je potřeba určitý čas. Délka načítání jedné stránky závisí na mnoha faktorech: rychlosti resp. propustnosti linky pokud jste připojeni k internetu, záleží, jak rychlé máte připojení (udává se v bps respektive násobcích kbps, Mbps a někdy bývá zvlášť uveden download tedy rychlost z Internetu k vám a upload rychlost od vás do internetu); grafické náročnosti dané stránky pokud stránka obsahuje mnoho velkých obrázků, může její načítání trvat velmi dlouho. Na většině seriózních a profesionálních stránek převažuje text, který je decentně a vhodně doplněn obrázky. Celkový poměr grafiky (obrázků) na stránce je velmi důležitý pro budoucí rychlost načítání stránek (i když s dnešním rychlým připojením již není toto takový problém); momentální zaneprázdněnost serveru, případně uzlu, na který je server připojen. Někdy trvá načítání internetové stránky neúměrně dlouho, i když máte očividně rychlé spojení. Je však třeba si uvědomit, že často stahujete informace fyzicky vzdálené i několik desítek tisíc kilometrů. Na takovou vzdálenost se může stát, že někde na cestě je sít internetu ucpaná, a tedy částečně neprůchodná. Rovněž je možné, že z konkrétního serveru stahuje informace v jednom okamžiku příliš mnoho uživatelů, než aby tyto požadavky byl server vůbec schopen zvládnout. V takových případech rovněž záleží na době, kdy s internetem pracujete. Při práci s internetem je třeba počítat s určitými časovými prodlevami a hlavně s občasným čekáním u některých stránek. Naštěstí se budují stále výkonnější a rychlejší spoje mezi uzly a servery bývají nahrazovány výkonnějšími stroji.

Poznámka: Při práci s internetovým prohlížečem obecně platí, že nejprve se načítají textové informace a až potom obrázky. Díky tomu si i na velmi pomalém připojení předběžně můžete prohlédnout ještě kompletně nenačtenou stránku a rozhodnout se, zda vás zajímá natolik, abyste čekali na načtení zbývajících obrázků. Stránka se načítá... O tom, že se internetová stránka stále načítá, informuje animace v pravé horní části okna prohlížeče. Někdy je to točící se zeměkoule, jindy hvězdná obloha nebo plápolající symbol oken Windows apod. Dokud probíhá animace, není stránka načtena celá. O stavu načítání stránky také informuje stavový řádek, který najdete ve spodní části okna prohlížeče (v šedém spodním pruhu). Stavový řádek informuje i o konkrétním souboru, který je v daném okamžiku do stránky načítán. Základní ovládací prvky prohlížeče Ovládání internetového prohlížeče je velmi snadné. K základnímu procházení internetem stačí znát prakticky pouze čtyři tlačítka. Pro profesionálnější práci s internetem ale stojí za to naučit se alespoň základní zbývající funkce IE určitě se budou hodit. Pozastavení načítání stránky V závislosti na rychlosti sítě, serverů a připojení se stránka může načítat různě dlouho. Někdy již po prvních načtených informacích víte, že na načtení zbytku stránky nemá smysl čekat je třeba načítání pozastavit. K tomu slouží tlačítko Zastavit. Po jeho stisknutí prohlížeč přestane komunikovat se serverem a na obrazovce zůstane nekompletní stránka. Nyní je možné pracovat s prohlížečem běžným způsobem, tzn. například napsat další adresu. Zpět Hypertextové odkazy vás mohou snadno přemístit na jinou stránku kamkoliv na jiný server na světě. Často se takto můžete proklikat až k úplně jinému tématu a snadno ztratíte přehled o tom, jaká stránka vlastně byla původní. Pro návrat na předchozí stránku proto slouží tlačítko Zpět. Každé další klepnutí vás vrátí zpět o jednu stránku, kterou jste od zapnutí prohlížeče navštívili. Všimněte si malé šipky směřující dolů u pravé části tlačítka Zpět. Klepnete-li na ni, prohlížeč zobrazí nabídku všech stránek, které jste od jeho spuštění navštívili. Pouhým

klepnutím na některou z nich ji přímo aktivujete. Snadno se tak můžete dostat zpět například o deset stránek a ušetříte mnohonásobné klepání na Zpět. Vpřed Pokud jste použili tlačítko Zpět (viz předchozí odstavec) a chcete se znovu podívat na stránku, ze které jste se vrátili tlačítkem Zpět, použijete k tomu tlačítko Vpřed. Rovněž u tlačítka Vpřed si všimněte malé šipky směřující dolů. Klepnete-li na ni, prohlížeč zobrazí nabídku všech stránek, ze kterých jste byli vráceni tlačítkem Zpět. Pouhým klepnutím na některou z nabídnutých adres ji přímo aktivujete. Snadno se tak můžete dostat na již navštívené stránky, ze kterých jste odešli tlačítkem Zpět. Poznámka: Prostřednictvím tlačítek Zpět a Vpřed se můžete libovolně pohybovat po stránkách, které jste již navštívili. Těmito tlačítky se nikdy nedostanete na nové nebo dosud nenavštívené stránky. Vždy se s nimi lze pohybovat pouze na stránkách, které jste navštívili od posledního spuštění prohlížeče. Aktualizovat (Reload) Mají-li být stránky užitečné, musí být průběžně aktualizovány. Je jasné, že prezentační stránku určité firmy stačí aktualizovat jednou za měsíc, zatímco některé elektronické noviny na internetu jsou aktualizovány každých deset minut. Pokud nějakou stránku načtete z internetu, zůstane její načtená podoba v prohlížeči tak dlouho, dokud buď nenačtete jinou stránku, nebo dokud prohlížeč nezavřete. Pokud ovšem prohlížíte nějakou stránku, o které víte, že se během prohlížení změnil její obsah (např. online sportovní zpravodajství), je potřeba ji načíst znovu. K tomu je určeno tlačítko Obnovit (někdy nazvané Reload). Způsobí, že prohlížeč znovu a aktuálně načte a zobrazí celou stránku včetně obrázků a dalších prvků. Chcete-li mít stoprocentní jistotu, že stránka, kterou prohlížíte, je skutečně poslední aktuální verzí, klepněte na Obnovit (Reload).

Tip: Pokud se znovu podíváte na jednu a tutéž stránku v krátkém časovém intervalu (například za hodinu nebo na druhý den), zjistíte, že se stránka načte podstatně rychleji, než když jste na ní byli poprvé. Je to proto, že po načtení se textové informace a některé obrázky každé načtené stránky nějakou dobu uchovává v počítači v takzvané cash paměti (v podstatě je to jeden adresář na disku). Tato služba má sloužit k tomu, abyste stále nenačítali do počítače jedna a tatáž data (obrázky a texty) ze stránek, které navštěvujete často načítat se budou vždy pouze změněné informace. Jednou za určitou dobu (např. 14 dní) se však celá paměť smaže a veškeré informace se stejně musí načíst znovu (dobu je možno nastavit). Domů V prohlížeči lze nastavit jednu stránku, která je takzvaně domovská nebo chcete-li výchozí. Obvykle se jedná o vlastní stránku uživatele, o nějaký vyhledávač nebo prostě o oblíbenou či často navštěvovanou stránku. Stránka, která byla v prohlížeči označena jako domovská, se začne načítat okamžitě po spuštění prohlížeče a zároveň se přiřadí k tlačítku Domů. Pokud kdykoliv v průběhu práce s prohlížečem klepnete na tlačítko Domů, začne prohlížeč načítat a zobrazovat tuto domovskou stránku. Toto tlačítko má význam hlavně u intranetových sítí, kde administrátor nastaví, aby každý uživatel po spuštění prohlížeče viděl stránku školy nebo své organizace (například s horkými novinkami apod.). Jak se domovská internetová stránka nastavuje, se dozvíte v části o nastavení internetového prohlížeče. Tisk Častým požadavkem na stránku staženou z internetu je možnost jejího vytištění. Pro tisk aktuální stránky není nic jednoduššího než stisknout tlačítko Tisk. Aktuální zobrazená stránka bude vytištěna na výchozí nastavenou tiskárnu. Pokud před tiskem potřebujete nastavit parametry tiskárny nebo přesněji nadefinovat způsob tisku, je výhodnější klepnout na položku Soubor v hlavní nabídce prohlížeče a následně na položku Tisk.

Poznámka: Mnoho stránek na internetu se skládá z takzvaných rámů (frames). Rám (frame, čti frejm ) je vodorovná nebo svislá část stránky která je určitým způsobem oddělena od zbytku stránky. Vizuálně je rám těžko odhadnutelný často se vyskytuje na stránkách, kde například v levé části jsou odkazy (připomínající nabídku) a ve zbývající části stránky je hlavní náplň stránky. V souvislosti s tiskem jsou rámy nepohodlné proto, že je nelze všechny dohromady snadno vytisknout. Jinými slovy to, co vidíte na obrazovce, zřejmě nebude přesně tak vypadat na papíře. 11.8.3 Nastavení Internet Explorer V následujících odstavcích probereme konfiguraci internetového prohlížeče Internet Explorer. Je samozřejmě jasné, že ostatní internetové prohlížeče se budou konfigurovat odlišněji. Téměř veškerá konfigurace prohlížeče probíhá v okně Možnosti internetu, do kterého se dostanete klepnutím na položku Nástroje v hlavní nabídce a poté na položku Možnosti internetu v zobrazené podnabídce. V následujícím textu se samozřejmě nebudeme zabývat všemi parametry, které je možné v Explorer nakonfigurovat, ale pouze nejčastěji upravovanými položkami. Záložka Obecné Záložka Obecné obsahuje celou řadu parametrů, z nichž nejdůležitější jsou následující. Adresa Zde můžete nastavit, jaká stránka bude pro prohlížeč výchozí (domovská). Výchozí stránkou se rozumí taková, která se aktivuje ihned po spuštění prohlížeče nebo v okamžiku, kdy v prohlížeči klepnete na ikonu domečku. Chcete-li určitou stránku nastavit jako výchozí, doplňte její adresu a dole klepněte na tlačítko Použít. Dočasné soubory Při práci s internetem si prohlížeč ukládá celou řadu informací a pomocných souborů, které pro uživatele nikde nejsou vidět. Slouží pouze pro Interní potřebu prohlížeče, například proto,