Univerzita Palackého v Olomouci Fakulta tělesné kultury BAKALÁŘSKÁ PRÁCE 2015 David Wiedermann
Univerzita Palackého v Olomouci Fakulta tělesné kultury STRATEGIE ZVLÁDÁNÍ STRESOVÝCH SITUACÍ U HRÁČEK VOLEJBALU Bakalářská práce Autor: David Wiedermann, učitelství pro střední školy, tělesná výchova zeměpis Vedoucí práce: Mgr. Hana Pernicová, Ph.D. Olomouc 2015
Jméno a příjmení autora: David Wiedermann Název závěrečné písemné práce: Strategie zvládání stresových situací u hráček volejbalu. Pracoviště: katedra společenských věd v kinantropologii Vedoucí: Mgr. Hana Pernicová, Ph.D. Rok obhajoby diplomové práce: 2015 Abstrakt: Má bakalářská práce s názvem Strategie zvládání stresových situací u hráček volejbalu si klade za cíl zjistit rozdíly v rámci zvládání stresových situací u vybraného vzorku 30 profesionálních hráček volejbalu ve věku 17-30 let v porovnání s běžnou populací. K tomuto šetření byl využit dotazník SVF 78. Pomocí základní charakteristiky dat byly zjištěny rozdíly v určitých škálách, které se však významně neliší od normy běžné populace. Dále bylo zjištěno, že mezi nejméně používané strategie u probandek patří odmítání viny, či POZ 1 (strategie podhodnocení a devalvace). Naopak nejvíce využívány byly např. strategie pozitivní sebeinstrukce, POZ 3 (strategie kontroly) a kontrola reakcí. Klíčová slova: Volejbal, strategie zvládání stresu, emoce, stres Souhlasím s půjčováním závěrečné písemné práce v rámci knihovních služeb.
Author s first name and surname: David Wiedermann Title of the thesis: Stressful Situations Management Strategy in Female Volleyball Players Department: Department of Social Sciences in Kinantropology Supervisor: Mgr. Hana Pernicová, Ph.D. The year of presentation: 2015 Abstract: The Bachelor s thesis Stressful Situations Management Strategy in Female Volleyball Players aims to determine the differences in coping with stressful situations in the selected sample of 30 professional volleyball players, aged 17-30, in comparison with common population. We used SVF 78 Questionnaire. Using the basic characteristics of the data differences were found in certain scales that do not differ significantly from the common general population. It was further found that between at least strategies used by the probands include denial of guilt or POZ 1 (strategy undervaluation and devaluation). Conversely, most were exploited eg. a positive self-instruction strategy, POZ 3 (control strategy ) and control reactions Keywords: volleyball, stress management strategy, emotions, stress I agree with the thesis paper to be lent within the library service.
Prohlašuji, že jsem závěrečnou písemnou práci zpracoval samostatně s odbornou pomocí Mgr. Hany Pernicové, Ph.D., uvedl všechny použité literární a odborné zdroje a řídil se zásadami vědecké etiky. V Olomouci dne 30. června 2015..
Děkuji vedoucí mé bakalářské práce, Mgr. Haně Pernicové, Ph.D., za odborné vedení, rady a pomoc při zpracování této práce.
Obsah 1 ÚVOD 9 2 SYNTÉZA POZNATKŮ 9 2.1 Volejbal... 9 2.1.1. Charakteristika volejbalu... 9 2.1.2 Vznik a vývoj volejbalu... 10 2.1.3 Současná podoba volejbalu... 10 2.2 Sport a psychologie... 11 2.2.1 Počátky psychologie sportu... 11 2.3 Psychologie osobnosti... 13 2.3.1 Osobnost a sport... 14 2.3.2 Teorie osobnosti... 15 2.4 Emoce... 16 2.5 Stres... 18 2.5.1 Stresové situace a stresory... 19 2.5.2 Reakce na stres... 21 2.5.3 Zvládání stresu (coping)... 21 2.5.4 Zvládání stresových situací ve sportu... 24 3 CÍLE PRÁCE 27 3. 1 Dílčí cíle práce... 27 3.2 Výzkumná otázka... 27 4 METODIKA 28 4.1 Dotazník SVF 78... 28 4.1.1 Diagnostická metoda SVF 78... 28 7
4.1.2 Interpretace zjištěných výsledků... 32 4.1.3 Testovaná skupina... 32 5 VÝSLEDKY 33 6 DISKUZE 38 7 ZÁVĚRY 42 8 SOUHRN 43 9 SUMMARY 44 10 REFERENČNÍ SEZNAM 45 11 PŘÍLOHY 47 8
1 ÚVOD Psychická složka hraje při výkonu ve sportu důležitou roli a nadbytečná míra stresu může mít negativní vliv na výkon. Mnohdy se stává, že přes veškerou snahu při přípravě špičkový sportovec nedokáže podat v tu nejdůležitější chvíli technicky, či výkonnostně bezchybný výkon. V tuto chvíli je úkolem sportovního psychologa, aby odkryl dané problémy a pomohl sportovci s jejich řešením. Nedílnou součástí při tomto procesu bývá spolupráce s trenéry, kteří by měli vědět, jak psychicky pracovat se svými svěřenci a dopomoci tou správnou podporou k žádaným výsledkům. Porovnání zvládání situací profesionálních hráček volejbalu a běžné populace je hlavním tématem následující bakalářské práce. Tento výzkum byl aplikován na skupině 30 profesionálních hráček volejbalu, a to z důvodu, že se sám rekreačně volejbalu věnuji. Teoretická část postupně pojednává v jednotlivých oddílech o volejbale jako oblasti, v rámci které je daný výzkum prováděn, a o psychologii sportu, do níž dané téma spadá. Praktická část obsahuje výzkum týkající se strategie zvládání stresových situací u profesionálních hráček volejbalu. 2 SYNTÉZA POZNATKŮ 2.1 Volejbal 2.1.1. Charakteristika volejbalu Podle Kaplana (1999) pojem volejbal znamená provádění orientované činnosti, která slouží k zušlechtění osobnosti člověka a také k jeho fyzickému zdokonalování. Tato činnost bere ohled také na duševní stránku a společenské vztahy. Volejbal představuje pohybovou aktivitu, která je dobrovolná, koná se za účelem potěšení a obsahuje prvky hry v nejobecnějším slova smyslu. Buchtel (2006,7) definuje volejbal takto:,,volejbal patří mezi týmové síťové sportovní hry, které jsou charakteristické ovládáním společného předmětu- míče. Hráči se naučili tento společný předmět ovládat a spoluprací se snaží míč dopravit přes síť tak, aby jej soupeř nemohl vrátit zpět na jejich stranu. 9
2.1.2 Vznik a vývoj volejbalu Za objevitele volejbalu je považován W. G. Morgan, americký profesor tělesné výchovy, který rozdělil tamní tělocvičnu tenisovou sítí. Hráči odbíjeli nejdříve basketbalový míč přes síť, jejíž výška se tyčila do 180 cm od zemského povrchu. Tuto hru pak následně pojmenoval jako mintonette. Jako zakladatel vymyslel i první pravidla, podle kterých se později roku 1896 hrála historicky první hra ve Springfieldu. Postupem času byl mintonette přeložen do angličtiny jako volleyball díky doslovnému překladu odrážení rukama- volley the ball. Podle prvních pravidel podle W. G. Morgana směl na hřišti hrát libovolný počet hráčů a hřiště bylo v porovnání s dnešním výrazně menší. Díky rozmachu v rámci amerických škol došlo k dalšímu rozšíření přes sousední Kanadu (1900) i do zbytku světa (Hančík & Mašlejová, 1990). Zásadní okamžiky v historii volejbalu dle Buchtela et al. (2005) 1895 vznik volejbalu (,,mintonette ). 1896 výroba prvního volejbalového míče. 1897 první oficiální pravidla volleyballu. 1917 průnik volejbalu do Evropy 1921 vznik prvního Československého volejbalového a basketbalového svazu (ČVBS). 1947 ustanovena mezinárodní volejbalová federace (FIVB) 1948 první mistrovství Evropy (Itálie). 1949 první mistrovství světa mužů (Československo) 1957 volejbal jako olympijský sport 1993 založen Český volejbalový svaz (ČVS). 2.1.3 Současná podoba volejbalu Dnešní volejbal je zcela odlišný než byl mintonette. Slouží k rozvíjení základních pohybových schopností, jako je obratnost, vytrvalost, síla či rychlost. Zvýšení úrovně hry klade vysoké nároky na hráčovu kondici, zvládání technických a taktických dovedností či všestrannost (Příbramská, 1996). Chápání hry jako takové se znatelně změnilo a z doplňkového školního sportu se stala hra plná rychlosti, vysoké kvality a nepředvídatelnosti (Buchtel & Ejem, 1981). 10
2.2 Sport a psychologie Sport je:,,významným sociálním jevem, je neoddělitelnou součástí společenského dění a odrazem životního způsobu. Může být náplní profesní orientace, mít podobu aktivní zábavy pro ty, kteří ho provozují, i formu pasivní zábavy pro diváky. Plní tím důležitou funkci náplně volného času (Slepička, Hošek & Hátlová, 2006, 9). Podle rady Evropy je sport chápán jako veškeré formy tělesné aktivity, které jsou provozovány organizovaně, ale i příležitostně, usilují o vyjádření či vylepšení fyzické kondice a duševní pohody a také o tvorbu společenských vztahů či dosažení výsledků v soutěžích na všech úrovních (Bílá kniha o sportu, 2007). 2.2.1 Počátky psychologie sportu Slepička et. al (2006, 19):,,Historicky vychází poznatky psychologie sportu z představ a zkušeností v oblasti souvislostí mezi tělesným a duševním. Tuto souvztažnost chápali na vysoké úrovni již ve starověku, zvláště pak v Orientě. Jako důkaz lze zmínit zachovalé systémy prastarých systémů indické jogy, japonského morito, či čínského kung-fu. U všech je podstatou chápání propojení tělesného s duševním a naopak. V období středověku podstatu psychologie sportu nejlépe zachycuje Juvenálův výrok:,,optantumest: utsit mens sana in corpore sano. (Je žádoucí, aby byla zdravá duše ve zdravém těle). V pozdějším středověku pak ale došlo k zeslabení integrity tělesného a duševního. Velkou část viny neslo křesťanství, jehož chápání a povyšování duchovna odsunulo tělesno na,,vedlejší kolej. Snaha pozvednout význam duchovna se objevila až v pozdějším klasicismu a renesanci, kdy docházelo k opětovnému pozvednutí antických harmonických ideálů. I přesto však, v rámci harmonických ideálů karteziánské filozofie, dochází k podceňování lidské tělesnosti, tělesné kultury a výchovy. K důležitému mezníku došlo v polovině 19. století, kdy došlo ke konstituování samotné psychologie sportu jako samostatného vědního (experimentálního) oboru. Přibližně ve stejné době dostal sport jako takový svoji moderní podobu. Došlo tedy ke splnění podmínky existence vědecké metody a předmětu bádání. Počátky bádání v období konce 19. a začátku 20. st. se nesou v duchu nahodilých článků, které pojednávají o psychologii turnérské gymnastiky (Koch), cyklistiky (Triplet) či amerického fotbalu (Patrick) a mnohém dalším. Zajímavým dílem tohoto období jsou také Coubertainovy,,Eseje o psychologii sportu, které měly vybízivou a osvětovou podobu. 11
Po první světové válce se mnohé změnilo. Vznikaly první vysoké školy, které se orientovaly na tělesnou výchovu a sport (SSSR, USA, Německo). V rámci těchto univerzit působili odborní pracovníci, kteří systematicky zkoumali psychologii sportu. Tak vznikaly první laboratoře psychologie sportu v Lipsku (Sippel, Klemm, Schulte), Moskvě (Rudik), v Illinois (Griffith), či Leningradě (Puni). První práce se zabývaly např. popisem senzomotorických výkonů (reaktometrie), osobností sportovců, či úlohou cvičení v duševní hygieně dětí, jak se píše v knize Slepičky, Hoška & Hátlové (2006). V předválečném Československu je vznik psychologie sportu často spojován se dvěma mužskými jmény. Tím prvním je Chudoba, který ve třicátých letech napsal,,psychologii tréninku. Jeho dílo je odrazem zkušeností a poznatků, které získal během svého studijního pobytu v USA. Druhým z dané dvojice je Pechlát, který svůj život prožil prostředí Sokola. Vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde také napsal svoji rigorózní práci :,,Psychologie tělesných cvičení. V roce 1952 na olympiádě v Helsinkách vrcholí mohutný rozmach olympijských sportů, zejména díky vstupu SSSR na olympijské kolbiště. Svět postihla,,studená válka, proto nyní nabývaly sportovní úspěchy velkého politického významu. Hranice sportovní výkonnosti a s nimi spojená psychologická příprava v rámci tréninku sportovců, to byla hlavní témata, kterými se psychologové začali zabývat. Postupem času stále více psychologů řešilo otázku vlivu psychiky na sportovní výkon. Své poznatky si sportovní psychologové mohli předat na prvním světovém kongresu psychologie sportu v roce 1965. Jednalo se o odborné fórum, které je základem ISSP (International Society of Sport Psychology). Postupem času, v návaznosti na ISSP, vznikly kontinentální organizace psychologie sportu. Jako první byla založena FEPSAC ( FéderationEuropéene de Psychologie des Sport set des ActivitésCorporelles) ve Varně roku 1968. Pro psychologii sportu je to start do nové etapy, které se nese v duchu internacionalizace. Počátky a rozvoj psychologie sportu v Československu je výrazně spjato se jménem prof. Vaňka. Roku 1956 nejprve publikoval iniciační studijní text,,několik příspěvků k psychologii tělesné výchovy a později utvořil práci s názvem,,vědecké základy psychologické přípravy sportovce. Díky svým sociálním a odborným pře pokladům byl Vaněk roku 1973 v Madridu zvolen předsedou ISSP a svojí prací přispěl k integraci psychologie sportu v rámci celého světa. Mezi zásadní díla poválečné psychologie sportu druhé poloviny 20. století patří koncept morálně volní přípravy sportovců vypracovaný v padesátých letech v SSSR. 12
Jeho podstatou je kolektivismus a budování osobní zodpovědnosti za vlastní sportovní výkon. Vlastními prostředky pak jsou metody rozvoje volního úsilí a veřejné,,zavazování se k dosažení určitého standardu sportovcova výkonu. Tato metoda pak po OH v Helsinkách výrazně přispěla k významným sportovním výkonům, ale u sportovců byla značně neoblíbená a do 15 let vyčerpala svůj potenciál. V ostatních částech světa,,oponoval konceptu morálně volní přípravy individuální přístup k psychologické přípravě sportovců, který je založen na klinických a psychoterapeutických základech. K využívání tohoto přístupu přispěli ve značné míře Ital Antonelli, který napsal knihu s názvem,,psychologie a psychopatologie ve sportu, ale i Američan Tutko knihou,,problémoví sportovci a jak s nimi zacházet. Průkopníkem tohoto typu přístupu v Sovětském svazu byl Gissen, který společně s jeho přáteli vydal řadu sborníků s názvem,,psychohygiena ve sportu. Historicky třetí přístup k psychologizaci sportu vycházel z velké části z psychologie práce a osobnosti. Jednalo se o koncept psychosportografie, který byl založen na vymezování,,ideálního profilu osobnostních předpokladů pro vynikající výkon v jednotlivých sportovních disciplínách. Tento koncept byl využíván především v NDR a podobných zemích, které neměly širokou základnu sportovců, tudíž se zde nemohl uplatňovat přirozený výběr sportovních talentů. Během posledního desetiletí minulého století došlo v rámci psychologie sportu ke změně orientace spíše na otázky požitků ve sportu, či zvyšování kvality života prostřednictvím sportovní aktivity. Prostředky zvyšování sportovní výkonnosti se tak stávají zejména službou v rámci profesionálního komerčního sportu (Slepička et al. 2006). 2.3 Psychologie osobnosti Zavedení pojmu osobnosti v rámci psychologie mělo význam hypotetického konstruktu (pojmu), který by vysvětloval i popisoval určitá fakta (zejména skutečnost, že různí lidé ve stejné situaci reagují odlišně, nelze tedy psychické reakce brát pouze jako odpovědi na vnější podněty) a také, že duševní život člověka je jakýmsi způsobem organizován. Bohužel však v rámci psychologie nebylo dosaženo jednotného pojetí tohoto konstruktu a proto roku 1937 G. W. Allport analyzoval padesát definic osobnosti, ze kterých bylo během uplynulé doby vydedukováno cca 15 reprezentativních pojetí osobnosti, která ovšem závisí na pojetí samotné psychologie, její metodologie a jejího 13
předmětu. Podle G. Murphyho (1947) existují tři možná pojetí osobnosti: 1. Osobnost je rozlišitelný jedinec definovaný v termínech kvalitativních a kvantitativních odlišností, v nichž se liší od ostatních jedinců; 2. Osobnost je strukturovaný celek definovaný v termínech jeho vlastních odlišitelných strukturních elementů; 3. Osobnost je strukturované pole organismus-prostředí, jehož každý aspekt je v dynamické relaci s každým dalším aspektem. Psychologie osobnosti je pak definována tím, jak má být její předmět osobnost pojat a jak má být studován (Nakonečný, 1995, 11). Definování a pojetí osobnosti člověka tedy záviselo zejména na přístupu a zaměření autora. Jako mentalisticky orientovaného psychologa lze zmínit Němce A. Welleka (1955), který zastával názor, že se osobnost nedá vyvodit z chování a prožívání. Člověk ji musí pochopit,,fenomenologicky. Osobnost tedy není teoretickým konstruktem, ale jedná se o,,duševní bytí, které musíme pochopit nejprve jako celek. Takové chápání umožňuje právě fenomenologická psychologie. 2.3.1 Osobnost a sport Z vývoje psychologie sportu a z fakt, která jsou dostupná, vyplývá, že je problematika osobnosti sportovce nejvíce zkoumanou oblastí psychologie sportu. To dokazuje i fakt, že je sportovní personologie brána jako relativně samostatné odvětví. Pedagogické a psychologické důvody, to je hlavní příčina toho, proč je tohle téma tolik zkoumané. Jedná se o zjišťování interakce mezi systematickým sportováním a osobností člověka. Na jednu stranu může sportování ovlivnit osobnost daného jedince, zároveň osobnost daného člověka může ovlivnit jeho sportovní výkon. V dnešní době, kdy je trénování z hlediska efektivnosti přiváděno stále blíže k dokonalosti, je nezbytné, aby sestavený trénink a celková příprava respektovali osobnost sportovce. Musí se tedy brát ohled na individuální svéráz člověka, jeho celek typických a přízračných duševních vlastností, ve sportu navíc v interakci s charakteristikami fyzickými (Macák, Hošek, 1989). Sportovec se tedy vyznačuje mnoha psychickými a fyzickými vlastnostmi, které se vzájemně promítají a vytvářejí jeho osobnost. Obecné chápání osobnosti se od toho sportovně psychologického liší a to díky akcentu na somatickou stránku člověka. V 14
rámci obecného zkoumání osobnosti se totiž jedná pouze o duševní stránku člověka. Osobnost se ve sportu neustále vyvíjí a dotváří, současně tak ovlivňuje vývoj sportovcovi kariéry. Skutečné poznání osobnosti sportovce a přiměřené vedení je velmi důležité z pohledu trenéra. Tyto dva aspekty poté totiž rozvíjejí sportovcův výkon (Slepička, Hošek & Hátlová, 2006, 85). Každý člověk se denně dostává do situací, kdy, ať už vědomky nebo nevědomky, provádí psychoanalýzu někoho jiného. Při skloubení vnímavosti, určité předvídavosti a vlastních zkušeností, se můžeme zdokonalovat ve vnímání a porozumění druhým. Tato vlastnost je v životě velmi důležitá a je podstatou ve spoustě zaměstnání. Jako příklad lze uvést trenéry, či učitele. 2.3.2 Teorie osobnosti Podle Nakonečného (1995) jsou teorie osobnosti pokusem o popis a vysvětlení toho, jak funguje lidský duševní život jako celek a v souvislosti se svou biologickou na jedné a společensko-kulturní determinací na druhé straně. Plynou z různých teoretických postulátů a metodologických pozic, jsou proto velmi nejednotné. Podle rozdělení psychologie osobnosti by měly teorie osobnosti vysvětlit strukturu, genezi a dynamiku osobnosti. Podle L. A. Pervina (1996) má teorie osobnosti hlavně odpovědět na tři základní otázky: Co? struktura, vlastnosti osobnosti Jak? determinace Proč? motivy Teorie osobnosti by tedy v tomto případě měla odpovídat na to, co je osobnost, jak vlastně funguje a proč tomu tak je. Díky různým postojům a teoriím se nachází psychologie osobnosti ve stavu střetávání o zásadní východiska. Díky tomu existuje celá řada reprezentativních teorií osobnosti, které jsou zaznamenány ve významné monografii o teoriích osobnosti od C.S.Hallaa G. Lindzeyho, & M. Manosevitze (2002). Reprezentativní teorie osobnosti a jejich představitelé: 1. Psychoanalýza jako představitele této teorie bych uvedla Freuda 2. Neopsychoanalýza Horneyová, Sullivan 3. Analytická psychologie Jung 15
4. Personologie Murray 5. Organistická teorie Goldstein 6. Teorie pole Lewin 7. Behavioristická teorie Skinner 8. Behavioristicko-psychoanalytická teorie Dollard, Miller 9. Existencionalistická, resp. Feneomenologická Binswanger, Lersch, Boss 10. Humanistická Maslow, Rogers 11. Transpersonální Watts, Ornstein, Hall, Lindzey & Manosevitz (2002). 2.4 Emoce Emoce jsou v životě člověka stejně jako motivace velmi významným činitelem. Původ slova pochází z francouzského emotion a latinského,,emovere, což v překladu znamená vzrušovat (Plháková, 2008). Podle (Hartla, 2004) se jedná o biologicky účinné adaptace, které jsou ještě starší nežli rozumové procesy, tím se pro nás stávají hůře ovlivnitelnými. Ve skutečnosti se jedná o hodnotící reakci, kterou vyvolá daný podnět. Jedná se o velmi citlivé jevy, které odrážejí reakci na naše prostředí (Stuchlíková, 2007). (Machač et. al. 1985) ve své knize také zmiňují slovo,,afekt, které je často spojováno v souvislosti s emocemi. Široká veřejnost tato slova zaměňuje a považují je za shodná. Slovo,,afekt označuje spíše silnější city nebo silné citové vzrušení, které se vymyká kontrole a dezorganizuje chování. Dle (Krecha, Crutchfielda & Ballachey 1968) jsou tato slova synonymy. (Machač et. al. 1985) rozdělují emoce do šesti tříd: Primární emoce (radost, strach, zlost, smutek) Emoce související se smyslovou stimulací (bolest, hnus, rozkoš) Emoce související se sebehodnocením (stud, hrdost) Emoce týkající se jiných lidí (láska, nenávist) Emoce hodnotící (humor, krása, údiv) Nálady (mrzutost, úzkost) Velkou výhodou je pro člověka emoční propojení se svalovou činností, což dává mnohem lepší možnost emočního odreagování, zbavení se nepříjemného napětí a ke všemu ještě možnost energetizace aktivit, které jsou pro člověka prospěšné. V rámci sportu se nejvýrazněji dostavují emoční stavy při soutěžích. Obecně jde o známky 16
nervozity a trémy. Míra emocí pak může záviset na důležitosti soutěže. Slepička, Hošek a Hátlová (2006) rozdělují časový sled emocí v průběhu soutěže do tří částí: Předstartovní stavy Soutěžní stavy Pozávodní stavy Předstartovní stavy se obecně vyznačují příznaky trémy. Ve sportovní oblasti je jen malá část trémistů, avšak tyto osoby často prožívají předstartovní stavy dlouho dopředu a intenzita se zvyšuje s blížící se soutěží. Samotný předstartovní stav je pak započat při konkretizaci data konané soutěže. Typické příznaky předstartovního stavu bývají napětí z očekávání, strach o výsledek, čí předstartovní úzkost. S blížícím se startem soutěže si sportovec začíná vymýšlet omluvy, proč se mu závod nepovedl a dostavují se i psychofyziologické projevy jako je nespavost, časté močení, sucho v krku a nechutenství Slepička, Hošek & Hátlová (2006). Zvláštní povahu mají předstartovní stavu u rizikových sportovních činností (skoky, lety, sjezdy, prostupy, ). Při těchto sportech dochází k vyplavování adrenalinu-,,hormonu strachu a to z důvodu strachu z nezdařeného pokusu, během kterého většinou již nejde vystoupit. Obecně se udává, že čím větší strach před sportovní činností, tím větší euforie při jejím zdárném dokončení. V dnešní technizované civilizaci se lidé potýkají s nedostatkem strachových podnětů a přirozených námahových podnětů, které vyvolávají stres. Proto se setkáváme se stoupající oblibou adrenalinových sportů, které tyto nedostatky kompenzují. Z typologického hlediska se pak předstartovní stavy dělí na předstartovní horečku a předstartovní apatii. Horečka je více častá a spojuje se s neklidem třesem, nervozitou a výbušností. Apatie se pak projevuje jistou lhostejností, rezignacípředem, pasivitou a poraženectvím. Tyto dva stavy se však někdy mohou u jednoho člověka střídat Slepička, Hošek & Hátlová (2006). Soutěžními stavy se myslí emotivita, která doprovází sportovní výkon po celou jeho dobu trvání od začátku až do konce. Má usilovnou a bojovnou povahu a je velmi závislá na průběhu činnosti, jejím zdaru či dílčích frustracích. Tento stav nemusí vždy probíhat v rámci nějakého závodu či soutěže, ale může nastat i během tréninku. Vrcholem tohoto stavu se stává situace, kdy se člověk nachází ve stavu maximálního zaujetí. V tomto okamžiku je stržen činností a fascinován. V důsledku toho se dostavuje výlev emocí Slepička, Hošek & Hátlová (2006). Pozávodní stavy se dostavují bezprostředně po ukončení dané činnosti a jsou 17
ovlivněny výsledkem činnosti a průběhem přechozího tj. soutěžního stavu. Klasické potréninkové stavy jsou určeny pocitem splnění cílů a stupněm únavy. Paradoxně má člověk pocit uspokojení, když je po tréninku unaven, protože,,dostal do těla. Euforie z vítězství a úspěchu přebíjí vše ostatní a tak si sportovec ani neuvědomuje vyčerpání a únavu. Během stavu, kdy prožíváme triumf, totiž dochází k vylučování endogenních opiátů v mozku. Tyto endorfiny a enkefaliny mají euforizační účinky a zvyšují odolnost proti únavě a bolesti Slepička, Hošek & Hátlová (2006). Po neúspěšném konci nastává v hlavě pocit frustrace (zmaru). To se pak odráží na následném chování sportovce: Vztek - Může vést k agresi a motivaci k činnosti. V případě vzrůstu motivace k činnosti se jedná o pozitivní jev. Vztek tak může energizovat volní úsilí k překonání překážky či dalšímu tréninku. Rezignace Znamená lhostejnost, netečnost a osamocené smutnění. Může vést k dočasnému, ale i úplnému ukončení sportovní činnosti. Regrese Znamená věkovou regresi na dřívější vývojové stádium. U dospělého se například může dostavit pláč, lhaní, primitivní podvádění apod. Kompenzace Může z psychologického hlediska znamenat,,spravení si chuti a odčinění hořkosti frustrace. Sportovec se může například přihlásit na další disciplínu, kterou chce odčinit předchozí frustrace Slepička, Hošek & Hátlová (2006). 2.5 Stres Následující část je věnována tématu stresu, který je s předchozí kapitolou emocí úzce spjatý. Každodenní život přináší každému z nás spoustu situací, kdy je člověk vystaven stresu. Dospělí například při očekávání výplaty v práci a děti zase při návštěvě lékaře. Americký fyziolog Cannon definoval již v roce 1920 stres jako stav, do něhož se zvíře dostane při stimulaci vyvolávající útěkovou, nebo útočnou reakci. Jinými slovy je to reakce na agresi. Teprve až v letech padesátých se pojem stres dostal díky pracím kanadského fyziologa Hanse Selyeho i do širšího podvědomí mimo kruhy vědecké a lékařské. (Renaudová, 1993, 52). Hartl (1993, 200) zase popisuje stres jako: Tzv. chorobu století, hovorově termín všeobecně nazývaný pro konflikt, úzkost, frustraci, vyšší aktivizaci a situace nepříjemně pociťované vůbec. Podle Allena (1983) stres oslabuje přirozené obranné mechanismy těla. Z tohoto 18
důvodu je považován za potenciální významný faktor při vzniku a průběhu všech tělesných chorob. Například u rakoviny stres není přímým faktorem, způsobující chorobu, nicméně hraje významnou roli při vytváření vnitřních podmínek, které napomáhají jejímu vzniku a bujení. Coffer a Appley (1964, 453) definují stres jako,,stav organismu, který vystupuje, když individuum poznalo, že jeho blaho (,,wellbeing ) nebo integrita jsou ohroženy a že musí použít všechnu svou energii ke své obraně. 2.5.1 Stresové situace a stresory Podle mnohých stres neznamená pouze stav individua, ale může se také jednat o situaci. Jedná se tedy o stav psychosomatický, ale i psychofyzický. Důkazem je obrana člověka proti stresorům, kdy se jedinec brání jako psychofyzický celek mobilizací svých psychických i fyzických sil a to pomocí psychických a fyziologických reakcí. Podle literatury nelze určit přesnou definici situace, která vyvolá u člověka stres. Každý člověk je jiný, proto i vnímání a přejímání různých situací je odlišné. U jednoho člověka může vyvolat stres válečný konflikt na druhé straně planety, dalšího to však nechá zcela klidným. Proto záleží na individuálním vnímání každého z nás. Velmi zajímavá je však škála, kterou vytvořili Holmes a Rahe (Rheinwaldová, 1995). Ta zobrazuje přehled životních změn v závislosti na míře vyvolaného stresu: 19
Tabulka 1. Škála stresu vyvolaná danými životními událostmi podle Tennanta a Andrewse (1976, 27-32) ŽIVOTNÍ UDÁLOST HODNOTA Smrt partnera 100 Rozvod 73 Rozchod manželů 65 Uvěznění, výkon trestu 63 Smrt blízkého příbuzného 63 Vlastní zranění, nemoc 53 Sňatek 50 Výpověď v práci 47 Smíření manželů 45 Těhotenství 40 Sexuální potíže 39 Přírůstek nového člena do rodiny 39 Změna zaměstnání 39 Změna zodpovědnosti v zaměstnání 29 Odchod syna nebo dcery z domu 26 Manželka přestala/začala pracovat 26 Vánoce 12 Drobné porušení zákona 11 Každá stresová situace je vyvolána určitým stresorem. V praxi potom můžeme říci, že např. pták, který proletěl kolem malého dítěte, ho vylekal, je tedy stresorem, který v chlapci vyvolal stresovou reakci. Křivohlavý (1994,59) tvrdí:,,stresor je možné chápat jako na člověka působící vliv. Nakonečný (1996) ve své publikaci zobrazuje rozdělení stresorů do následujících kategorií: Fyzické stresory (nadměrná hlučnost, nadměrná teplota prostředí) Psychické stresory (situace vyvolávající žal, smutek, strach) Sociální stresory (silné afekty vyvolávané v sociálních interakcích nebo nemožnost přizpůsobit se takovým interakcím) 20
2.5.2 Reakce na stres,,jedná se o statisíce let starý obranný mechanismus mobilizace energie, který měl individuum připravit na okamžitou účelovou pohybovou reakci v situaci ohrožení, tj. na útok nebo útěk (Nakonečný 1996, 133). Podle Nakonečného (1996) se také změnil původní význam stresových reakcí. Dnešní člověk totiž není primárně ohrožen na životě, nýbrž jedná se o ohrožování jeho společenské prestiže a společenské existenční jistoty. Z toho vyplývá, že aktivované neurohumorální mechanismy nejsou využité, což vede k různým chorobám. Mezi ty často vyskytované patří například žaludeční vředy a vysoký krevní tlak. Podle Máčkové, Máčky (2002) organismus reaguje na vychýlení z optimálního psychického stavu pomocí různých reakcí odlišných systémů. U intraindividuálních reakcích se však zpravidla jedná o stejný základní princip. Jedná se o GAS (obecný adaptační syndrom). I přesto mohou být vnitřní reakce na stresové podněty rozdílné (Máčková, Máček, 2002) Průběh adaptační fáze se rozděluje do třech částí: 1. fáze (poplachová reakce) Spuštění poplachové reakce u člověka, který se ocitá ve stresovém šoku. Dochází ke spuštění obranných mechanismů- člověk se snaží stres ovládnout. 2. fáze (adaptace) Jedná se o postupnou adaptaci na stresovou zátěž. Ustoupení šoku jako následek adaptace. Úspěšná práce obranných mechanismů. 3. fáze (destrukce) Díky dlouhé době zvládání stresu dochází k vyčerpání. Tělo je v krizi je to následek selhání adaptační reakce. Zbytek energie je využit k zajištění základních životních pochodů (metabolismus, zažívání). Při vyčerpání rezervních zásob energie dochází k vyčerpání- smrt (Vít, Reguli, Chvátalová 2012). 2.5.3 Zvládání stresu (coping) V dnešní době se člověk do stresové situace dostává každou chvíli. Ať už je působení stresu příjemné, či nikoliv, je potřeba, najít správnou cestu, jak se stresem pracovat a jak ho zvládnout. Tato slova potvrzuje Buchtová (2004, 186), která tuto problematiku popisuje takto: Člověk byl evolučně nastaven na zdolávání různých situací pozitivních i negativních. 21
Vzhledem k málo proměnné biologické přirozenosti člověka by tedy bylo nerozumné se stresové zátěži vyhýbat. Přiměřené stresové otužování je vlastně zvláštní formou káznění. Zvláště děti a dospívající populaci programově připravuje na řešení zátěží v praktickém životě. Podle Hoška (1997, 53) se jedinec při setkání s novou zátěží chová nahodile. Následně pak platí, že: Po zprvu náhodném chování jedinec záhy pozná, že při určitém způsobu chování je subjektivně negativní dopad zátěžové situace menší. Pokud později narazí na podobnou nebo tutéž situaci, těží z předchozí zkušenosti. Velmi důkladně se problematikou zvládání stresových situací zabýval R. S. Lazarus, jenž nazval zvládání stresových situací jako: proces řízení vnějších i vnitřních faktorů, které jsou člověkem v distresu hodnoceny jako ohrožující jeho zdroje (Křivohlavý, 2002, 98). Lazarův model, který se týká hodnocení dané stresové situace: Primární hodnocení- shrnutí všech negativních jevů, které se v dané situaci nacházejí (např. ztráta peněženky) Sekundární hodnocení- je opakem primárního, jedná se o shrnutí všech pozitivních jevů (např. ztratila se peněženka, ale telefon mám) Přehodnocení situace- fáze zvládání (Lazarus, 1990) Na takto vyhodnocené shrnutí situace následně navazují jednotlivé způsoby zvládání stresu, které R. S. Lazarus společně s S. Folkmanem zařadili do své škály měření zvládnutí stresu (,,Ways of Coping Scale ). Škála obsahovala 66 položek, které lze uspořádat do osmi dimenzí vyjadřujících základní způsoby zvládání stresu. Podle Lazara (1990, 101) se jedná o tyto dimenze: Konfrontující zvládnutí (,,Držím pozici a bojuji za své zájmy.) Distancování (,,Dělám, jako by se nic nestalo.) Sebekontrola (,,Pokusil jsem se neprojevovat své city.) Hledání sociální podpory (,,Mluvil jsem s někým, kdo by mohl nějak konkrétně přispět k problému.) Převzetí odpovědnosti (,,Dal jsem si lekci nebo provedl sebekritiku.) Únik (vyhnutí) (,,Doufám, že situace pomine, nebo se vyřeší sama.) Plánované řešení problému (,,Věděl jsem, co bylo třeba učinit, a zdvojnásobil jsem tím své úsilí, abych dal věci do pořádku.) 22
Pozitivní znovuocenění (,,Našel jsem novou naději.) Při zvládání stresových situací hrají důležitou roli způsoby zvládání a vnější existenční podmínky. Nelze však opomíjet různé vlastnosti osobnosti. Je například dokázáno, že u mužů, kteří se podrobili srdeční operaci (,,by-pass operace ) hraje velmi významnou roli v zotavovacím procesu optimismus. Pacienti, kteří jsou optimističtí, se rychleji zotavují, jsou spokojeni se svojí situací a po šesti měsících se jejich profesní a osobní život normalizuje Schwarzer & Renner (1993). Podle uvedeného autora jsou také velmi významnými činiteli otužilost a tvrdost, angažovanost, kontrola, vyzývavost a vztah ke světu. Podle výzkumu jsou osoby s tímto postojem méně zranitelné. Podle Nakonečného (1996) se všeobecně jedná o mobilizaci sil a jejich nasazení proti situacím, které nás zatěžují, jakož i o jistý druh strategie zvládání stresu, což je mimo jiné taktéž spojeno s rysy osobnosti. Podle Atkinsonové et. al. (1995) jsou dva druhy zvládání, týkající se situací spojených se stresem. Tím prvním je zvládání zaměřené na problém. Člověk se zaměřuje na určitou situaci nebo problém, snaží se o její změnu nebo o to, aby se už v budoucnu neopakovala. Druhý způsob je zvládání zaměřené na emoce. Člověk se snaží o minimalizaci emocí, které jsou spojeny s danou stresovou situací, ale samotný problém neřeší. Často se pak v praxi setkáváme s možnou kombinací obou těchto variant. Výzkumy prokázaly, že lidé, kteří využívají alternativní metodu (zvládání zaměřené na problém) prožívají po odezvě stresové situace nižší hladinu depresí. Tento fakt potvrzuje i Atkinsonová et. al. (1995, 612), kdy tvrdí:,,studie ukazují, že zvládání zaměřené na problém vede ke kratšímu období deprese. Strategii zvládání zaměřené na emoce lidé často využívají v situacích, kdy jsou vystaveni nevyhnutelnému traumatu, nebo chtějí zmírnit nával negativních emocí. Je velmi mnoho způsobů, kterými lze ovládat negativní emoce. Psychoanalytikové se v tomto směru rozdělují do skupin. Ta první dělí strategie takto: Behaviorální- použití jakýchkoliv prostředků k odstranění negativních emocí (drogy, podpora u přátel) Kognitivní- prozatímní odsunutí problému (,,nestojí to za to ) 23
Jiná skupina dělí strategie zvládání negativních emocí takto: Ruminanční- jedná se o zadržování emocí v sobě, jedinec ví, jak mu je, ale nejeví zájem o pokus nápravy Rozptylující- snažíme se zastínit negativní emoce těmi pozitivními (trávení volného času mezi přáteli) Vyhýbavé neřešení problému, pokus obejít nepříjemné pocity (např. alkohol) Podle V. E. Frankla (1996) je velmi důležitým faktorem při zvládání stresu životní perspektiva. Jedná se o smysluplnou budoucnost. M. E. Seligman (1975) zase zdůrazňuje faktor,,bezmocnosti. Jedná se o osobnostní rys či postoj k životu, založený na přesvědčení, že jedinec není schopen kontrolovat svoji situaci. Tento stav je často spojen s depresemi a beznadějí, což vede k útlumu aktivity a k odevzdanému postoji. Velmi významné jsou při zvládání stresu také techniky zvládání. Jedná se o způsob, pomocí kterého se dokážeme se stresem vyrovnat. Nejčastěji nám techniky pomohou k uvolnění emocionálního napětí a k návratu duševní rovnováhy. V této souvislosti Křivohlavý (2002) uvádí tyto techniky: Relaxace účelné uvolnění svalstva vede k uvolnění celého těla i psychiky. Meditace jedná se o způsob relaxačního cvičení Imaginace záměrné vzpomínání nebo představování si zvládnutí problému Dechová cvičení podobný princip jako relaxace svalstva Humor Beletrie Hudba Poskytnutí sociální opory Pohybová aktivita Zvládání stresu může být do určité míry trénováno, musí však být zachovány určité osobnostní a životní podmínky, které umožňují takový postup (Nakonečný, 1996). 2.5.4 Zvládání stresových situací ve sportu Člověk se setkává se stresovými situacemi na každém rohu. Ačkoliv je sport ve spojitosti se stresem vnímán spíše jako technika a nástroj ke zvládnutí stresu, můžeme se 24
dostat do situace, kdy na nás bude během sportu stres působit. Tento stav nastává zejména v rámci profesionálního sportu, kdy sportovci podávají stále lepší a lepší výkony a jsou tak nuceni balancovat na hraně svých výkonnostních možností, čímž jsou vystaveni obrovskému stresu (Slepička, Hošek, Hátlová, 2006). Sportovci tak často řeší problémy, jak se vypořádat s danou situací a jak se dostat z tíživé situace tak, aby dokázali podat co nejlepší výkon. V řešení jim pomáhají sportovní psychologové, kteří jejich problémy vnímají, probírají s nimi a hledají vhodná řešení. V dnešní době se u profesionálních sportovců setkáváme s osobními psychology téměř pravidelně, žijeme totiž v době, kdy jsou na sportovce kladeny obrovské cíle a tak se sportovci ocitají pod stresovým zatížením. Tato slova potvrzuje i tento výrok:,,hraniční zátěže všeho druhu jsou sportu vlastní, a proto je stres ve sportu stálým hostem (Slepička, Hošek, Hátlová, 2006, 60). Jednou věcí je, poradit se se sportovním psychologem, druhou je však samotné přenesení rad a poznatků do praxe. Je jen na sportovci, jak si dané rady zpracuje a dále je využije ke zdokonalení svého výkonu. Velmi důležitou stránkou, při zvládání stresu je aktivace, která sehrává velmi důležitou roli při sportovcově reakci. Podle Slepičky, Hoška, Hátlové (2006, 57) : vede náročný program sportovní činnosti ke zvyšování aktivační úrovně.vytvořená úroveň aktivace má potom zpětný vliv na realizaci sportovcova programu nebo na vhodnost jeho reakce na podnět. Změna aktivační úrovně ovšem nemusí bezvýhradně souviset s programem jednání. Může být také jednostranně ovlivněna farmakologicky (hormony, psychofarmaka, ale i placebo), tělesným cvičením (protahování, rozcvičení), autoregulačními zásahy (uvolnění, soustředění) a psychickými vlivy (představa, volní úsilí apod.). Slepička, Hošek, Hátlová (2006, 58) ve své knize popisují model obrácené u křivky, která při závislosti úrovně výsledku na úrovni aktivace určuje optimální úroveň aktivace. 25
Obrázek 1. Znázornění hypotézy převrácené U- křivky (Dovalil et. al. 2005) V rámci sportu se výzkum, zabývající se touto problematikou, dělí do dvou větví. Jeden směr se zabývá zobecněním zátěžové situace a reakce s ní spojené, tudíž zkoumá stejné situace v různých odvětvích. Druhý směr se zabývá specializací na analýzu psychické zátěže při jednotlivých sportovních činnostech. V rámci druhého typu se pak jedná o zkoumání emočního jednání a činností. Jednoznačně těžší metodou je metoda první. Je daleko náročnější vyvolat zcela shodné zátěžové situace v různých sportech. 26
3 CÍLE PRÁCE Diagnostikovat strategie zvládání stresových situací u profesionálních hráček volejbalu a porovnat je s běžnou populační normou. Diagnostickou metodou bude dotazník SVF 78 (Janke & Erdmannová, 2003). 3. 1 Dílčí cíle práce 1. Zjistit strukturu strategií zvládání stresových situací u profesionálních hráček volejbalu. 2. Zjistit, zda existují rozdíly v řešení stresových situací u profesionálních hráček volejbalu v porovnání s běžnou populací. 3.2 Výzkumná otázka 1. Jaké jsou nejčastěji využívané strategie řešení stresových situací u hráček volejbalu? 2. Jaké je použití strategií zvládání zátěžových situací u profesionálních hráček volejbalu ve srovnání s normou běžné populace? 27
4 METODIKA Před zahájením bakalářské práce jsem nashromáždil potřebné literární prameny, které později mohly být využity. Zanalyzoval jsem databázové (PROQUEST, JSTORE, SPORTDiscus) a literární zdroje, které se týkaly psychologie sportu a volejbalu. Pro tvorbu teoretické části práce jsem využil metodu syntézy, analýzy, dedukce a indukce. V praktické části byla využita metoda dotazníkového šetření. Syntéza spojení jevů (teoretické postupy při práci s danou literaturou) Analýza rozbor jevů (teoretický postup při práci s danou literaturou) Indukce z konkrétní věci se vyvozují věci obecné (teoretický postup) Dedukce z obecných věcí se vyvozují věci konkrétní (teoretický postup) Dotazník nejčastěji využívaná metoda sběru potřebných dat, které později slouží k dalšímu rozboru. Pro svoji práci jsem zvolil formu elektronického dotazníku, protože pak byla snadněji zpracovatelná. Komunikace s dotazovanými byla prostřednictvím internetu snadnější a přehlednější. 4.1 Dotazník SVF 78 Pro praktický výzkum dotazovaných osob a následné vyhodnocení byl využit dotazník SVF 78, autorů Janke & Erdmannová (2003), jenž zkoumá preference v užívání strategií, při řešení stresových situací. V případě dotazníku SVF 78 se jedná o zúženou, standardizovanou verzi dotazníku SVF 120, jenž byla vydána stejnými autory v rámci nakladatelství Testcentrum. Mimo jiné dotazník obsahuje vytvořené normy pro českou populaci. 4.1.1 Diagnostická metoda SVF 78 Předpoklady, které zajišťují věrohodnosti celého testu (Janke & Erdmannová, 2003): Časová konstanta (v delším časovém úseku se opakující stabilita) Situační konstanta (podobnost chování při různých stresových situacích) Stres (změny somatického a psychického rázu, předpokládají se při zátěži) Reakční konstanta (reakce na vypořádání se, během stresového okamžiku) Nezávislost (bez zásahu dalších osobnostních znaků) Multidimenzionalita 28
K vyhodnocení dotazníku byla použita kompletní podoba (testový profil, vyhodnocovací list, příručka. Je možné SVF 78 využít i v rámci skupin, ale pro přesnost dat je lepší individuální výzkum. Dotazník se vypracovává najednou a jeho reálná doba vypracování je cca 30 minut. V praxi se užívá pro porovnání skupin jednotlivců, kteří jsou vystaveni určité zátěži. V tomto případě se jedná o skupinu hráček volejbalu. Základní dělení, vyplývající z výsledků dotazníku, je na pozitivní strategie (POZ) a negativní strategie (NEG). Mezi pozitivní strategie patří: pozitivní sebeinstrukce, kontrola reakcí, podhodnocení, kontrola situace, odklon, odmítání viny a náhradní uspokojení. POZ 1 (pozitivní) Jedná se o strategii devalvace a podhodnocení. Jednotlivec se snaží snížit závažnost stresové situace a stresoru. Tuto oblast zahrnují dva následující subtesty: Subtest 1 (podhodnocení): jednotlivec v porovnání s ostatními podhodnocuje vlastní reakci Subtest 2 (odmítání viny): jedinec odmítá vinu za vzniklou stresovou situaci POZ 2 (odklon) Jedinec se snaží uniknout ze stresové situace (např. příklon k alternativním aktivitám). Tuto oblast zahrnují dva následující subtesty: Subtest 3 (odklon): Vymanění se ze spárů stresu a navození takového psychického stavu, který daný stav zmírní. Subtest 4 (náhradní uspokojení): jedinec se snaží o posílení sebe sama, aby zátěž zvládl (např. nákupy) POZ 3 (kontrola) Jedinec se snaží kontrolovat danou situaci. Tuto oblast zahrnují tři následující subtesty: Subtest 5 (kontrola situace): konstruktivní řešení situace, které je rozděleno do tří fází: analýza situace, plánování řešení, finální řešení Subtest 6 (kontrola reakcí): opatření, která zabraňují zasažení a pohlcení jedince danou situací Subtest 7 (pozitivní sebeinstrukce): komponenty, které zvyšují vlastní sebedůvěru a podporují jedince, aby se nevzdal. 29
Mezi negativní strategie patří: rezignace, perseverace, úniková tendence a sebeobviňování. Mezi zřídka se vyskytující strategie lze zařadit vyhýbání se, či potřebu sociální opory. Tyto strategie řadíme do tzv. neutrálních strategií. (Janke & Erdmannová, 2003). 30
Tabulka 2. Subtesty a jejich charakteristika podle Jankeho a Erdmannové (2003, 10) Číslo subtestu Název subtestu Charakteristika 1 Podhodnocení Ve srovnání s ostatními si přisuzovat menší míru stresu 2 Odmítání viny Zdůraznit, že nejde o vlastní odpovědnost 3 Odklon Odklon od zátěžových aktivit / situací, případně příklon k situacím inkompatibilním se stresem 4 Náhradní uspokojení Obrátit se k pozitivním aktivitám / situacím 5 Kontrola situace Analyzovat situaci, plánovat a uskutečnit jednání za účelem kontroly a řešení problému 6 Kontrola reakcí Zajistit nebo udržet kontrolu vlastních reakcí 7 Pozitivní sebeinstrukce Přisuzovat sobě kompetenci a schopnost kontroly 8 Potřeba sociální opory Přání zajistit si pohovor, sociální oporu a pomoc 9 Vyhýbání se Předsevzetí zamezit zátěžím nebo se jim vyhnout 10 Úniková tendence Tendence (rezignační) vyváznout ze zátěžové situace 11 Perseverace Nedokázat se myšlenkově odpoutat, dlouho přemítat 12 Rezignace Vzdávat se s pocitem bezmocnosti, beznaděje 13 Sebeobviňování Připisovat zátěže vlastnímu chybnému jednání 31
4.1.2 Interpretace zjištěných výsledků V rámci výsledků použijeme srovnávání hrubých skórů, které jsou podle příručky SVF 78 využívány zejména pro porovnávání skupinových profilů. Tyto hrubé skóry obsahují kromě průměrných hodnot také standartní odchylku. K porovnání výsledků s normou běžné populace pak hrubé skóry převedeme na T-skóry. Standardizovaný dotazník SVF 78, který byl zadán testovaným jedincům, interpretuje aktuální situaci v době, kdy bylo testování prováděno. Po vyhodnocení dotazníků bude dotazovaným poskytnuta zpětná vazba včetně interpretace výsledků. Na základě výsledků pak může daný sportovec zapracovat na případných rezervách, které testy prokázaly. Jednotlivá schémata zvládání stresu nejsou stálá, dají se tudíž postupem času změnit. Vzniklé výsledky je potřeba zohlednit ve vztahu zdravotního stavu každého jedince a následně vyhodnotit efektivitu strategií. V tomto případě se jedná o standardizovaný dotazník, jeho výsledky tak nebudou zveřejněny v žádné příloze. 4.1.3 Testovaná skupina Výzkumný soubor tvoří 30 profesionálních hráček volejbalu ve věku 17 30 let, z nichž každá byla tázána pomocí testu SVF 78. Testy byly zasílány elektronicky, jakožto i instrukce k následnému vypracování. Byl tak zaručen klidný a nerušený chod vyplnění, stejně jako anonymita každé ze sportovkyň. Samozřejmostí bylo zaručení anonymity respondentek. Většina dotazovaných volejbalistek si přála zpětnou vazbu, a to nejen kvůli svému zdokonalení, ale i díky poměrně náročné časové vytíženosti při vyplňování. Díky kontaktům se mi podařilo zajistit výzkumný vzorek 30 profesionálních volejbalistek. Tabulka 3. Testovaná oblast Testovaná oblast Četnost Prům. věk Min. věk Max. věk Prof. volejbalistky 30 22,7 17 30 32
5 VÝSLEDKY K výzkumné otázce č. 1 Jaké jsou nejčastěji využívané strategie řešení stresových situací u hráček volejbalu? Graf 16 14 12 10 8 6 4 2 0 Obrázek 2. Struktura strategií zvládání stresu u profesionálních volejbalistek Z grafu vyplývá, že mezi nejčastější strategie zvládání stresu patří pozitivní sebeinstrukce (p = 15,4), POZ 3 - strategie odklonu (p = 15,1), kontrola reakcí (p = 15,0) a kontrola situace (p = 14,8). Naopak mezi nejméně využívané strategie patří odmítání viny (p = 6,9), POZ 1- strategie podhodnocení a devalvace viny (p = 8,8), rezignace (p = 8,9), úniková tendence (p = 10,1) a strategie podhodnocení (p = 10,7). 33
podhodnocení odmítání viny odklon náhradní uspokojení kontrola situace kontrola reakcí pozitivní sebeinstrukce potřeba sociální opory vyhýbání se úniková tendence perseverace rezignace sebeobviňování POZ NEG POZ1 POZ2 POZ3 Tabulka 4. Strategie zvládání zátěžových situací u profesionálních hráček volejbalu Strategie N p Mdn IQR podhodnocení 30 10,70000 10,50000 6,0 odmítání viny 30 6,86667 6,00000 6,0 odklon 30 11,83333 12,00000 4,0 náhradní uspokojení 30 12,53333 12,00000 4,0 kontrola situace 30 14,76667 15,00000 4,0 kontrola reakcí 30 15,03333 15,00000 2,0 pozitivní sebeinstrukce 30 15,43333 15,00000 6,0 potřeba sociální opory 30 14,40000 15,00000 6,0 vyhýbání se 30 12,40000 12,50000 6,0 úniková tendence 30 10,10000 9,00000 5,0 perseverace 30 12,76667 13,00000 9,0 rezignace 30 8,93333 9,00000 5,0 sebeobviňování 30 13,73333 14,50000 6,0 POZ 30 12,45225 11,85700 3,6 NEG 30 11,38333 11,37500 4,5 POZ1 30 8,78333 8,00000 5,0 POZ2 30 12,18333 11,50000 4,0 POZ3 30 15,07233 15,00000 2,6 Pozn. (N) = počet; (p) = průměr; (Mdn) = medián; (IQR) = interkvartilové rozpětí Graf 16,00000 14,00000 12,00000 10,00000 8,00000 6,00000 4,00000 2,00000 0,00000 Průměr Medián Sm. Odchylka IQR Obrázek 3. Strategie zvládání stresových situací u profesionálních hráček volejbalu 34
K výzkumné otázce č. 2 Jaké je použití strategií zvládání zátěžových situací u profesionálních hráček volejbalu ve srovnání s normou běžné populace? Tabulka 5. Využívání strategií profesionálních volejbalistek a běžné populace proměnná P(n) So(n) P(pv) So(pv) podhodnocení 9,48 4,44 10,70000 4,914090 odmítání viny 10,71 3,74 6,86667 4,150059 odklon 11,83 3,66 11,83333 2,767837 náhradní uspokojení 8,91 4,69 12,5333 4,508485 kontrola situace 16,78 3,73 14,76667 3,430928 kontrola reakcí 15,41 4 15,03333 2,413801 pozitivní sebeinstrukce 16,37 3,97 15,43333 3,927650 potřeba sociální opory 12,89 5,22 14,40000 4,889115 vyhýbání se 11,97 4,71 12,40000 3,765543 úniková tendence 8,24 4,7 10,10000 3,387095 perservace 15,13 5,67 12,76667 4,768310 rezignace 8,04 4,36 8,93333 3,759433 sebeobviňování 10,64 4,19 13,73333 4,385976 POZ 12,22 2,32 12,45225 2,102975 NEG 10,52 3,86 11,38333 3,181122 POZ1 10,09 3,47 8,78333 3,724762 POZ2 10,37 3,59 12,18333 2,995639 POZ3 16,19 3,24 15,07233 2,492746 Pozn. P(n) = průměr hrubých skórů běžné populace, So(n) = směrodatná odchylka běžné populace, P(pv ) = průměr hrubých skórů profesionálních volejbalistek, So(pv) = směrodatná odchylka profesionálních volejbalistek 35
podhodnocení odmítání viny odklon náhradní uspokojení kontrola situace kontrola reakcí pozitivní sebeinstrukce potřeba sociální opory vyhýbání se úniková tendence perseverace rezignace sebeobviňování POZ NEG POZ1 POZ2 POZ3 Graf 18,00000 16,00000 14,00000 12,00000 10,00000 8,00000 6,00000 4,00000 2,00000 0,00000 Profesionální volejbalistky Běžná populace Obrázek 4. Strategie zvládání stresových situací u profesionálních hráček volejbalu v porovnání s běžnou populací Tabulka 6. Srovnání T-skórů s celkovou normou běžné populace strategie T-skóry srovnání s normou Podhodnocení 56 v normě odmítání viny 41 v normě Odklon 47 v normě náhradní uspokojení 56 v normě kontrola situace 46 v normě kontrola reakcí 47 v normě pozitivní sebeinstrukce 43 v normě potřeba sociální opory 48 v normě vyhýbání se 49 v normě úniková tendence 54 v normě Perseverace 45 v normě Rezignace 50 v normě sebeobviňování 56 v normě POZ 51 v normě NEG 52 v normě Pozn. Norma běžné celkové populace je 40-60 T-skórů 36