Příručka oceňování japonského meče O Nippontó (japonský meč) se říká, že co se mu nevyrovná žádná jiná forma umění s ocelí. Naši předkové usilovali o krásu i co se týče zbraní a brnění a meče byly považovány za poklad. Každý meč je charakterizován tvarem, vykovaným a vybroušeným povrchem čepele a krásnými liniemi kalení, které představují jednotlivá období a školy výrobců mečů. To, co dnes nazýváme Nippontó, zahrnuje různé typy čepelí jako ken, katana, wakizashi a tantó. Tachi: Když se díváte na meče v muzeu, tak ty vystavené ostřím dolů jsou nazývány tachi. Od období Heian do počátku období Muromachi byly meče nošeny na provázku uvázaném na boku. Tachi měly obvykle velké zakřivení, sori, a jejich délka se pohybovala mezi 65 a 70cm. Katana: Tento typ čepele nahradil tachi uprostřed období Muromachi a používal se až do konce období Edo. Jejich délka byla 60,6cm (2 shaku) a více, ale obvykle byly kratší než tachi. Na rozdíl od tachi se katana nosila zastrčená pod pásek čepelí nahoru. Pojem katana zahrnuje také čepele tachi, které byly zkráceny technikou suriage (zkrácení čepele od řapu). Vystavují se stejně, jako normální katana. Některé meče vyrobeny v období Shintó skupinou mečířů v provincii Hizen a také některé meče vyrobené v Shin-Shintó na konci vlády Tokugawů, byly vyrobeny jako tachi. Wakizashi: Meč o délce mezi 30.3 (1 shaku) a 60.6cm se nazývají wakizashi a jsou nošeny za opaskem jako katana. Spíše kratší čepele, kolem 36-40cm (1 shaku a 2-3 sun) bývají označovány ko-wakizashi. V období Momoyama a následujícím období Edo byla wakizashi nošena s katanou jako dai-shó (pár velkého a malého meče). Tantó: Čepele kratší než 30.3cm jsou nazývány tantó. Koshi-gatana je jiný termín používaný pro tyto krátké čepele. Za starých časů byl pro tantó používán termín katana. Kaiken: Nejmenší čepele pod 15cm (5 sun) byly nazývány kaiken. Tyto dýky byly nošeny ženami samurajů pod obi. Kaiken byl většinou mezi svatebními dary pro nevěstu. Tato tradice se dochovala i do dnešní doby.
Struktura (tsukuri-komi): Japonské meče se vyrábějí v různých stylech, jako hira-zukuri (plochý bez žebra), shinogi-zukuri (podélné žebro blíže k mune), kniha-zukuri (podélné žebro blíže k ostří) a moroha-zukuri (ostří z obou stran). Shinogi-zukuri Hira-zukuri Moroha-zukuri Shobu-zukuri Kiriha-zukuri Osoraku-zukuri Kanmuri-otoshizukuri Hira-sankakuzukuri
Kování (kitae): Aby čepel splňovala náročné standarty dobrého Nippontó, které je odolné vůči zlomení i ohnutí, plát měkké oceli (shingane) s nižším obsahem uhlíku je obalen ocelí s vysokým obsahem uhlíku (kawagane) a skován dohromady. Pro vnější část čepele je použita takzvaná tama-hagane (ocel vyrobena v tradičních uhelných výhních). Tato ocel je překládána a kovářsky svařována až patnáctkrát. Takto vytvořená čepel má pak na povrchu některý z mnoha vzorů, například itame (dřevěný vzor), mokume (sukový vzor), masame (rovný vzor), nashiji (vzor kůry hrušně úhledná rovnoběžná struktura zrn), ayasugi (periodické vlnovky). Jiné vizuální efekty struktury zrn oceli jsou nezávislé na metodě překládání. Patří mezi ně ji-nie (jednotlivé světlé částice oceli na ji), chikei (krátké tmavé vlnovky na ji) a utsuri (tmavší rozmazaná linie, která odráží linii kalení hamon na ji). Tyto jevy reprezentují umění jednotlivých mečířů, stejně jako tradičních mečířských škol. Masame Itame Konuka Mokume Ayasugi Nie a nioi: Při kalení čepele se vytvoří linie zvaná hamon. Tato linie je hranicí mezi zakalenou tvrdou částí a nezakalenou pružnou částí. Jevy nie a nioi nastávají v místě, kde se setkává linie kalení hamon se vzorem překládané oceli hada. Nie jsou relativně velké částice světlé oceli rozeznatelné pouhým okem, zatímco nioi jsou jemnější a k jejich pozorování je potřeba mikroskop. Nie je přirovnáváno k hvězdám zářícím na nebi, nioi je srovnáváno spíše k Mléčné dráze. Dr. Kuniichi Tawara (1872-1918), japonský metalurgista (vědec v oblasti kovů) vědecky ověřil, že efekty nie a nioi vznikají, když se skombinuje velmi tvrdá forma oceli martenzit se středně tvrdými (jako výsledek průběhu kalení čepele) a čepel je následně vybroušena a vyleštěna různými druhy brusných kamenů. Částice oceli se ale nedělí pouze na nie a nioi, existují 4 mezistupně: Nioi (nejmenší) => konie (malé) => nie (velké) => aranie (drsné, velmi velké). Neexistuje přesná stupnice Hamon tvořený převážně z Nioi indikuje potenciální ostrost čepele, zatímco hamon s obsahem aranie značí, že čepel je tvrdá. (což jsou dvě vlastnosti, které spolu nemusí souviset). Nioi x aranie
Aktivita částic na ji (plocha čepele) a na ha (sekací plocha ): Aktivitami se myslí různé formace částic oceli, které činí meč ještě více vzhledově výrazným. V závislosti na formaci částic jsou těmto jevům dána jména jako ashi (noha), yó (listy), sunagashi (pohyblivý písek), hakikake (stopy po zametání koštětem), uchinoke (vrypy), kinsuji (zlaté šmouhy) a tak dále. Nejčastěji je kinsuji tvořeno z nie, které přechází v tenké světlé linie na sekací části čepele ha. Pokud jsou linie spíše širší, je jev nazýván inazuma (blesk). Pokud je na ji vytvořeno více podobných částí vzoru, je jev nazýván chikei (dekorace ji). Yubashiri (tekoucí horká voda) reprezentuje jev, kdy se pásky nie na několika místech shlukují. Pokud nie lemuje strukturu hada v jiné části než ha, je tento jev nazýván ji-nie. Pokud je povrch čepele z větší části pokryta nie, je taková čepel nazývána nie-deki. Takové čepele jsou charakteristické pro období Kamakura a obecně pro mečíře ze školy Sóshú. Nioi-deki znamená čepel, jejíž povrch je z větší části pokryt mléčnými nioi částicemi. Meče školy Bizen, která vznikla v polovině Kamakura období a také meče školy Bitchú Aoe v období Nanbokuchó bývaly nioi-deki. Linie kalení (hamon): Vedle textury oceli hada a celkové struktury čepele, ke správnému ocenění krásy japonského meče musí být dobře prozkoumána také linie kalení. Hamon je vzor vytvořený při kalení čepele. Kalení je proces tvrzení sekací části čepele. Když je čepel vykována překládáním vnitřního a vnějšího a vnitřního bloku oceli, keramická hlína nazývána yakiba-tsushi je aplikována na celý povrch čepele. Potom je za použití malých špachtlí ztenčena či úplně odstraněna vrstva hlíny na sekací části čepele, aby tato část mohla být vystavena většímu žáru. Tím je vytvořen vzor linie kalení. V závislosti na tom, kolik hlíny a jak bylo z čepele odstraněno (proces se nazývá tsuhidori), má některá čepel rovný hamon nazývaný suhuga, na jiné čepeli se hamon ukáže v nepravidelném vzoru nazývaném midareba. Když hlína na čepeli zaschne, čepel je rozehřáta do ruda v uhelné peci a pak zakalena ponořením do vody. Tomuto procesu se říká yaki-ire a vyžaduje mnoho znalostí, zkušeností a dobrého odhadu teploty. Jak již bylo řečeno, suhuga vyjadřuje různé druhy rovné linie kalení jako hiro-suhuga (široká), hoso-suhuga (tenký) a různě silné široké a tenké rovné linie. Termín midareba zahrnuje ko-midare (kompaktní), chóji (roztřepený), júka-chóji (vícenásobné chóji), kawazuko-chóji (chóji tvaru tresky), gunome (klikatá linie), kataochi-gunome (nakloněná klikatá linie), sanbonsugi (tři cedry), notare (zvlněná linie), tóran (kolísající vlny), hitatsura (plně zakalená čepel) a sudaria (bambusové zástěny).
Špička (bóshi): Tento termín odkazuje na část čepele nad yokote (linie oddělující čepel od hrotu). Tato část bývá také nazývána kissaki. Různá délka, tvar a typ linie kalení na kissaki prozradí o čepeli dostatečné množství informací pro určení jednotlivých mečířů či škol, stejně jako období, ve kterém byl meč vyroben. Proto je kissaki jedním z nejdůležitějších prvků studia meče. Linie kalení na bóshi mají vlastní názvy jako ó-maru (velký oblouk), ko-maru (malý oblouk), midare-komi (nepravidelná linie), yakitsume (linie kalení se nenaklání k mune), jizó (hlava kamenné sochy) a kaen (plamen). Stopy po broušení na řapu (yasurime): Yasurime jsou stopy po broušení při tvarování nakago (řap rukojeti). Každá škola a každé období má své charakteristické stopy po broušení na nevyleštěné části povrchu čepele. Kiri (svislé) a yoko (mírně šikmé doprava nakloněné) jsou souběžné vrypy (od pilníku). Jsou nejčastějším typem značení. Kattesagari jsou mírně vlevo nakloněné. Sujikai je podobné katte-sagari, ale má větší sklon. Pokud vrypy začínají zprava shora, nazývají se značky saka-sujikai. Ó-sujikai je výraznější sujikai, které bylo charakteristické pro školy Aoe a Samonji v období Kotó. Mezi další značení patří: takanoha, také nazýváno shida, které vypadá jako pero jestřába. Saka-takanoha je jako obrácené jestřábí pero. Kata-sujikai kombinuje sujikai a kiri dohromady. Veškeré hlaví značky dle tradice Yamato. Higaki připomíná šachovnici. Sensuki budí dojem povrchu, který byl charakteristický pro primitivní rovné japonské meče, takzvané Jókotó. Keshóyasuri je charakteristické pro období Shintó a pro školy Yamato, Mino, Naminohira v provincii Satsuma a další. Tento vzor kombinuje svislé vrypy kiri, které jsou částečně překryty šikmými vrypy sujikai.
Rytiny na čepeli (horimono): Rytiny na čepeli meče se datují až k počátku období Heian a měly význam nejen praktický, ale také náboženský a dekorativní. Také je z nich patrný trend dané doby, stejně jako umění různých kovářů a škol obecně. Jednoduché rovné žlábky zvané bó-hi jsou nejčastějším typem rytin. Existuje několik způsobů zakončení žlábku, například kakudome (rovný), marudome (zaoblený), kakinagashi (do špičky většinou směrem nahoru), kakitóshi (až do konce nakago). V období Kotó se v čepelích objevovaly mimo bó-hi rytiny Bonji (sanskrt), ken (dýka), Fudómyóó (inkarnace Buddhy), kurikara (drak omotaný kolem meče), Sanko-sen (meč s rukojetí se třemi hroty), gomabashi (pár tyčinek pro náboženské rituály), kanji HACHIMAN DAIBOSATSU (ztělesnění velkého bodhisattvy) a NAMMYÓHÓRENGEKYO (buddhistické modlitba oddání se zákonu Písma lotosu) a podobně. V období Shintó nabíral dekorativní aspekt na důležitosti. Mezi populární motivy patřily tsuru-kame (jeřáb a želva symbolizující dlouhověkost), jóge-ryú (stoupající a klesající draci), shó-chiku-bai (borovice, bambus a kvetoucí švestka), a hora Hórai (legendární hora věčného mládí). Chronologické charakteristiky japonských mečů 1. Jókotó (dávné časy) První japonské meče byly nalezeny mezi vykopávkami ze starých mohyl (ze 4. 9. století) a z pokladů uchovaných v Shóshóin (chrám s císařskou pokladnicí) vybudovaném v období Nara (8. 10. století). Tyto prototypy japonských mečů neměly žádné zakřivení a nejčastěji měly profil hira-zukuri (plochý bez žebra) nebo Kiriha-zukuri (podélné žebro blízko k ostří meče). 2. Pozdní období Heian až období Kamakura (12. století) Zakřivená čepel se žebrem, kterou známe jako shinogi-zukuri tachi vznikla v tomto období. Mimo žebra byla na čepeli pozorovatelná ještě jedna nová vlastnost tloušťka čepele se směrem ke špičce zmenšovala. Pro tachi bylo charakteristické velké zakřivení čepele, mírné zpětné zakřivení u nakago (koshizori) a velké funbari (rozšíření čepele u habaki). Sanjó Munechika a Gojó Kanenaga v Yamashiro, Yasutsuna v Hóki, Tomonari a Masatsune v Bizen, Ichimonji Norimune a Sukemune v Bizen, Sadatsugu a Yagatsugu v Bitchú, Miike Tenta Mitsuyo v Chikugo, Yukihira v Bungo a Naminohira Yukiyasu v Satsuma 3. Polovina období Kamakura (polovina 13. století) V tomto období vzrostlo postavení samurajů (hlavně kolem hlavního města Kamakura), což vedlo k výrobě nejokázalejších mečů. Ty se vyznačovaly velkou tloušťkou (kasane), jen nepatrným zužováním směrem ke kissaki a konvexní plochou ha (v tomto období byly meče tvořeny tlusté a plocha čepele nebyla rovná, ale vypouklá takové meče nevynikaly sekacími vlastnostmi, ale byly dobré proti brněním). Nejoblíbenějším vzorem hamon byl plamenný chóji. Ve velké míře byly také vyráběny dýky tantó. Awataguchi Kuniyoshi a Yoshimitsu v Yamashiro, Kuniyuki, Niji Kunitoshi a Rai Kunitoshi se školy Rai v Yamashiro, Hóshó, Shikkake, Tengai a Taema v Yamato, Kunimune, Sukezane a Shintógo Kunimitsu v Sagami (Sóshú), Ichimonji Yoshifusa, Sukefusa, Osafune Mitsutada, Nagamitsu,Hatakeda Moriie, Senemori a Katayama Ichimonji Norifusa v Bizen, Suketsugu a Yoshitsugu v Bitchú.
4. Konec období Kamakura (počátek 14. století) Čepele byly vyráběny ještě robustnější, tloušťka zůstávala téměř konstantní po celé délce čepele. Kissaki se také zvětšilo. Začaly se objevovat nové vzory hamon, hlavně gunome a notare. V tomto období se také zdokonalila technika tvorby nioi-dominantních čepelí (čepele pokryté z větší části drobnými částicemi nioi). Goró-nyúdó Masamune v Sóshú byl mistrem mečířem, který zdokonalil nie-deki styl výroby japonských mečů. Rai Kunimitsu a Rai Kunitsugu v Yamashiro, Taeme Kuniyuki, Hóshó Sadayoshi, Tegai Kanenaga a Shikkake Norinaga v Yamato (v polovině období Kamakura), Yukimitsu, Masamune a Sadamune v Sóshú, Norishige v Etchú, Jitsua a Sairen v Chikuzen, Enju Kunimura, Kunisuke a Kunitoki v Higo. 5. Období Nanbokuchó (polovina až konec 14. století) V tomto období byly vyrobeny výjimečně dlouhé tachi, které měřily přes 90.9cm (3 shaku). Tantó byly také vyráběny větší, většinou v profilu hira-zukuri. Většina z těchto dlouhých tachi byla zkrácena na velikost katana. Nobukuni, Hasebetsu a Chógi v Bizen, Tsugunao a Tsuguyoshi v Bitchú, Samonji v Chikuzen 6. Počátek období Muromachi (pozdní 14. Století až pozdní 15. století) Byl oživen styl výroby mečů, který vládl na počátku období Kamakura (lehčí čepele zužující se směrem ke kissaki). Konstrukce wakizashi a tantó byla tomuto trendu přizpůsobena Nobukuni v Yamashiro, Morimitsu a Yasumitsu v Bizen (škola Óei Bizen) 7. Pozdní období Muromachi (polovina 16. století) V tomto období plném válek se přešlo od využívání jezdectva více k pěším jednotkám. Z toho důvodu získal na popularitě kratší meč zvaný uchi-gatana, který se nosil zastrčený za obi čepelí otočenou směrem dolů. Po občanských válkách v obdobích Bunmei a Ónin v polovině 15. století se na mnoha místech Japonska rozpoutaly nepokoje, kvůli kterým se zvýšila poptávka po levnějších praktických mečích zvaných kazu-uchi-mono. Aby byly tyto levné meče jasně odděleny od drahých pečlivě na zakázku vytvořených mečů, začaly se zakázkové meče nazývat chúmon-uchi. Mezi hlavní výrobce levných kazu-uchi-mono patřily hlavně provincie Bizen a Mino. Heianjó Nagayoshi v Yamashiro, Muramasa v Ise, Kanesada a Kanemoto v Mino, Sukesada, Katsumitsu a Kiyomitsu v Bizen. 8. Období Momoyama (1573-1614) Na konci období Momoyama (éra Toyotomi Hideyoshiho) skončila éra mečů doposud vyráběných. Ty byly od této doby nazývány kotó (staré meče), zatímco mečům vyrobeným po tomto datu (až do éry Bunka-Bunsei) se říká Shintó nebo Arami (nové meče). Mečíři se začali shromažďovat kolem hradů postavených válečníky vyšší třídy. Rozvoj dopravy umožnil zásobování ocelí a jinými materiály pro výrobu mečů. V této době začali někteří mečíři využívat importovanou ocel nazývanou Nanbantetsu. Umetada Myóju a Horikawa Kunihiro v Yamashiro, Nanki Shigekuni, Echizen Yasutsugu a Hankei v Edo, Tadayoshi v Hizen.
9. Období Edo (od období Kan ei a Shóhó, 1624-43, 1644-47 až do začátku období Bunka 1804) Přetrvávající mír se v oblasti výroby mečů odrazil v neobvyklých tvarech linie kalení. Nagasone Kotetsu v Edo, Izumi-no-kami Kunisada, Inoue Shinkai, Echizen-no-kami Sukehiro, Ómi-no-kami Sukenao a Ikkanashi Tadatsuna v Osaka, Sendai Kunikane v Mutsu, Mondonoshó Masakiyo v Satsuma 10. Konec vlády Edo (převrat Bakumatsu) Meče vyrobené po éře Bunka a Bunsei se nazývají Shin-shintó (nové nové meče) nebo Fukkotó (znovuzrozené meče). Suishinishi Masahide z Uzen Yamagata a Nankai Taró Chósun z Tosa vyráběly meče, na kterých se snažili napodobit umění z doby Kotó. Taikei Naotane byl Suishinshho nejlepším studentem. Styl mečířů Minamoto Kiyomaro z Shinshú a Mino Shizu dosáhl na cestě za obnovením umění Kotó velkého uznání za dosažené úspěchy. 11. Od období Meiji dodnes (od 1868) S příchodem nového režimu a hlavně s nařízením zakazujícím nošení mečů na veřejnosti, mečířské řemeslo velmi utrpělo. Nicméně v roce 1906 byli ustanoveni dva mistři mečíři do pozic Umělce císařských umění a dovedností, takže umění výroby japonských mečů bylo zachováno. V dnešní době je výroba mečů lukrativnější a mnoho umělců se podílí na výrobě mečů. Zdroje: Nippon Bijutsu Tóken Hozon Kyókai The Japanese Sword Museum (překlad Martin Molnár, MJER Dojo Pardubice) Japanese Sword shop Usagiya http://www.nihontocraft.com www.wikipedia.org