SAMÝ ZNÁMÝ VĚCI (Nástin problému sociálního vyloučení romských populací)

SAMÝ ZNÁMÝ VĚCI (Nástin problému sociálního vyloučení romských populací) Štěpán Moravec Obsah: I. Úvod a terminologie 1. Úvod 2. Terminologie 3. Deetnizace tématu II. Nástin situace 1. Bydlení a vznik sociálně vyloučených lokalit 2. Právo 3. Nezaměstnanost a past chudoby III. Co je to ROMOSVOD? Apendix I.: Výkladový model Apendix II.: Dvojí pokrčení rameny I. Úvod a terminologie 1. Úvod V tomto textu se pokusíme zprostředkovat základní vhled do problematiky sociálního vyloučení romských populací v České republice. Stať není výzkumnou zprávou nebo syntetickou prací, která by shrnovala poznatky z dalších, specializovaných pojednání. Jde spíše o esej shrnující to, co autor o daném problému ví, a nastiňující způsob, kterým je podle něj užitečné o problému uvažovat. Zároveň je kritikou některých zavedených modelů chápání tohoto problému, které podle autora užitečné nejsou. 1 1 Původní verze tohoto textu měla pomoci antropologům výzkumníkům získat základní přehled o tématu před zahájením vlastního výzkumu sociálně vyloučených lokalit v českých městech. Jelikož se text ukázal být pro tento účel použitelným, nabízíme ho nyní dalším čtenářům v naději, že může i jim posloužit při získávání základního povědomí o pojednávaném problému. 1

Autor při psaní vycházel především z vlastní zkušenosti pětiletého působení v programu sociální práce s klienty, kteří jsou většinou obyvateli sociálně vyloučených lokalit a většinou jsou Romové 2. Při této práci mohl autor shromažďovat informace od svých kolegů sociálních pracovníků 3, spolupracujících výzkumníků a mnoha dalších lidí pracujících na poli, které je nazýváno romskou problematikou. Až na výjimky toto pojednání nevychází z výzkumů, které by byly přinesly tvrdá data. Proto byl autor nucen často používat obraty jako pravděpodobně, v mnoha případech, často a podobně, protože neměl k dispozici žádné kvantitativní údaje, pouze svou zkušenost a zkušenost svých spolupracovníků. Text je třeba považovat za nástin základních témat, která se s fenoménem sociálně vyloučených romských populací v ČR pojí, nikoliv za autoritativní vědeckou studii. Mnohé z toho, co je zde psáno, bylo již napsáno nebo řečeno jinými a jinde a případně podepřeno cíleně shromažďovanými poznatky. Nejprve vymezíme, jak budeme používat klíčové pojmy. Jsme přesvědčeni, že jedním z neduhů, kterými trpí diskurz romské problematiky v ČR, je chaotický slovník. Chceme proto nabídnout způsob, jak to, co je třeba říci, říkat jasně. Z téhož důvodu se budeme vcelku obšírně věnovat tomu, jaký význam má v rámci celé problematiky právě původ, etnicita nebo romství 4 sociálně vyloučených. Účelem střední části bude představit některé jevy, které situaci chudoby a sociálního vyloučení utvářejí a ovlivňují. Tato část je vlastně mozaikou, která by mohla být donekonečna doplňována do různých směrů a na různých úrovních obecnosti. Je proto nutně neúplná. Autor do ní zahrnul pouze to, co mohl v době vzniku textu ze své zkušenosti spolehlivě konstatovat. 2 Terénní programy společnosti Člověk v tísni spol. při ČT, o.p.s. Podrobné informace na www.ceskaghetta.cz. Názory, představované zde autorem, jsou jeho vlastní. Ačkoliv jsou podepřené zkušeností, získanou při práci ve jmenované organizaci, nepředstavují stanovisko této organizace a mohou se lišit od názorů autorových spolupracovníků. 3 Za cenné kritické poznámky děkuji zejména Kateřině Hůlové. 4 Poznámka pro čtenáře, kteří jsou citliví na používání uvozovek: uvozovky používáme tam, kde je význam uvozovkovaného výrazu podle nás nějak problematický, nejasný apod., zde proto, že výraz používáme ještě předtím, než jsme vyjasnili, co jím máme na mysli. Dále např. obrat romská problematika uvozovkujeme jako problematický, protože, jak se v závěru pokusíme ukázat, není tato problematika v našem pojetí tak docela romská. Slovo Rom je na několika místech v uvozovkách ne proto, že by autor pochyboval o jeho platnosti, nýbrž proto, že se jedná o označení ne významu samotného, ale slova jazykového výrazu, které/ý k významu Rom odkazuje. Jde o konvenci běžnou v psaní o jazyce. Výraz strom (bez uvozovek) znamená samotnou věc, výraz strom (s uvozovkami) znamená slovo strom. 2

V poslední části pojednání se vrátíme k tématu romské etnicity či romství a popíšeme některé přístupy k romské problematice, které jsou podle naší zkušenosti vadné a zaslouží přehodnocení. Jako apendix nabídneme výkladový model pro případné utřídění jevů, které v našem pojednání tvoří obraz sociálního vyloučení Romů v ČR. 2. Terminologie 5 Sociální vyloučení: Asi existuje mnoho definic tohoto pojmu, ale jeho obsah je natolik prostý, že není třeba se těmito definicemi obšírně zabývat. Termín značí situaci, kdy člověk, rodina, domácnost, společenství nebo celá subpopulace jsou vyloučeny z určitých sociálních vztahů a interakcí a z provozu sociálních institucí, které jsou přístupné většině společnosti. Pojem sociální vyloučení se začal používat v 80. a 90. letech v západoevropských zemích zejména proto, aby zastoupil výraz chudoba, který evokuje pouze nedostatek hmotných zdrojů, ale dostatečně nezohledňuje důležité kritérium kvality sociálních vztahů. Rom, romský: Ačkoliv se to někomu může zdát zbytečné nebo necitlivé, chceme vyjasnit, co vůbec máme na mysli, když mluvíme o Romech, a vyhnout se tak nejasnostem v dalším textu. V politické praxi přispívá nejasnost v této věci k vadným rozhodnutím a opatřením a někdy bývá zneužívána ( tady u nás v Ch. máme podle sčítání lidu jen 200 Romů ; Žádné Romy tu nemáme, jen nepřizpůsobivé občany ). Vycházíme z toho, jaké významy se za romstvím skrývají v reálném životě sociálně vyloučených, o kterých píšeme, a navrhujeme následující rozlišení toho, co vlastně říkáme, když mluvíme o Romech. 6 5 V této části budeme zhusta užívat pojmů jako národ, národnost, etnicita, kultura, atd. a vycházet přitom ze sociálně konstruktivistické analýzy těchto pojmů. Ve vztahu k Romům a k romské kultuře již tuto analytickou práci vykonali mnozí společenští vědci, kterým taková analýza přísluší, a autor je zde pouze jedlíkem pokrmu, který navařili jiní. Nicméně pro čtenáře, kteří nejsou obeznámeni s touto teoretickou základnou, uvádíme její základní teze v poznámkách pod čarou. 6 Někomu může připadat urážlivé analyzovat význam slov, která lidem symbolizují jejich identitu, a tím se stávají citlivým statkem, který jako by se nehodil k takovým rozborům. My však nechceme význam těchto slov zpochybnit, a nejde nám ani o planou teoretickou diskusi. Kdybychom zde psali například o sociálně vyloučených Češích, museli bychom právě tak vyjasnit, koho tím míníme a proč češství ve spojení se 3

1) Romové, nositelé romské kultury. (Slovo kultura zde používáme tak, jak je používáno ve společenských vědách, nikoliv ve významu uměnovědním.) Romem je tu míněn ten, kdo si osvojil a praktikuje určitý komplexní integrovaný systém hodnot, norem, principů sociální organizace, způsobů řešení problémů atd., systém, který identifikujeme jako romskou kulturu. 7 Pokud jde o podoby kultury Romů v České republice, pak v dílech romistů, etnologů a kulturních antropologů najdeme mnoho poznatků o jejích jednotlivých prvcích a aspektech. 8 Autor sám není odborníkem na romskou kulturu a bude se zde proto držet při zemi. Jisté je, že prvky tradiční kultury romských osad (příbuzenství jako páteř sociální struktury, rozdělující kritéria subetnicity a rituální čistoty/nečistoty, víra v mule, tj. ve vracející se duše mrtvých atd.) jsou lidmi, o kterých píšeme, žity a předávány. Konkrétní podoba residuí kultury osad (u Romů, jejichž předkové z osad přišli) jistě závisí na mnoha okolnostech, třeba na tom, odkud ze Slovenska rodina pochází, jaký byl její osud při migraci a poté na území dnešní České republiky atd. Předpokládáme, že mezi jednotlivými rodinami (a vzhledem k silným tlakům na akulturaci i mezi jednotlivci) existuje silná variabilita co do podoby, intenzity a významu těchto residuí v rámci konkrétní verze subkultury romských populací sociálním vyloučením vůbec zmiňujeme, a museli bychom tak učinit bez ohledu na národnostní cítění těch, kteří by mohli být takovou analýzou dotčeni. 7 Tato definice vypadá jako kruhová, protože význam slova Rom odvozuje od pojmu romská kultura. Nejedná se však o kruh. Vycházíme z toho, že pro pojetí romství jakožto příslušnosti ke kultuře je výchozí právě tato kultura, teoreticky (neboť v sociálních vědách je kulturou míněn vždy nějaký model skutečnosti, nikoliv to, jak se věci ve skutečnosti mají ) nezávislá na svých individuálních nositelích a analyticky oddělitelná od jejich vlastní sebeidentfikace i od způsobu, jakým jsou identifikováni druhými. Člověk, který byl socializován do takového kulturního vzorce, by pak teoreticky byl Romem ve smyslu nositele romské kultury, i kdyby o sobě jako o Romovi nemluvil a nebyl za něj ani považován druhými. Tímto nikomu nepředepisujeme, zda je Rom, nebo ne. Snažíme se pouze oddělit význam romství jakožto příslušnosti ke kultuře od jiných možných významů. Musíme ještě zdůraznit, že považovat nebo nepovažovat jednotlivého člověka za nositele romské, případně jakékoliv jiné kultury je ošemetná věc. Kultura ve společenskovědním smyslu je totiž myšlenkový model vytvořený k tomu, aby popsal způsob života, myšlení a společenské organizace v rámci lidské kolektivity. Lidé nežijí kulturu, žijí prostě své životy, a kultura je soubor rysů, které abstrahujeme z životů mnoha lidí v určité společnosti. Není to věc, kterou bychom našli ve vnějším světě - mimo naše myšlenkové kategorie - navíc u jednotlivého člověka mimo jeho sociální prostředí. Identifikovat člověka jako jednotlivého nositele určité kultury není jako určit jeho krevní skupinu. Pojem kultura bude užitečný tam, kde budeme chtít popsat fungování určité společnosti (komunity, příbuzenské skupiny, populace na určitém místě apod.) s tím, že každý jednotlivý projev každého jednotlivého člena této společnosti může z daného modelu kultury vybočovat. Navíc normy, hodnoty, způsoby řešení problémů, jazyk a všechny další atributy určité kultury se neustále vyvíjejí v čase a každý stacionární model kultury, byť sebeužitečnější, je i z tohoto důvodu pouze nedokonalým zobrazením života v dané skupině lidí. Prostřednictvím pojmu kultura nelze proto ani předepisovat, kdo má jak žít, aby byl, dejme tomu, tradičním nebo opravdovým Romem. 8 A další cenné informace přináší tento sborník. 4

v České republice. Například degešství (rituální nečistota) je některými Romy vnímáno tak, jak se s ním setkáme v prostředí osad, u jiných je smíšeno s významy, které souvisejí více s prostředím českého města za degeše může být někdo považován, protože užívá drogy, překračuje normy sousedských vztahů nebo nakládá nepřijatelně s odpadky. Pokud je nám známo, nikdo dosud nezformuloval ucelený teoretický model romské kultury v České republice. Dovolíme si na tomto místě trochu troufale prorokovat, že k tomu v budoucnu ani nedojde. Za prvé proto, že Romové žijící v České republice netvoří jasně identifikovatelnou a ohraničenou společnost, za kterou lze, samozřejmě s jistým přiblížením, považovat například obyvatele jedné romské osady, nebo dokonce obyvatele osad vůbec. Dále, jak už jsme byli uvedli, vykazují kulturní vzorce velkou variabilitu jak mezi jednotlivými romskými příbuzenskými skupinami, tak mezi místy, kde žijí, což je znakem různě probíhajícího procesu akulturace či asimilace Romů příchozích ze Slovenska v českém prostředí. 9 Naše poznatky o kultuře/kulturách či subkultuře/subkulturách 10 Romů žijících v České republice tak dost možná budou mít vždy spíše podobu mozaiky pozorování než sjednocujícího výkladového modelu. To do značné míry snižuje použitelnost kulturní definice romství v České republice. 2) Romové ve smyslu sebeidentifikace. Romem je ten, kdo se za Roma považuje. Tento význam si zaslouží upřesnění. Sebeidentifikovat se jako Rom, Čech nebo třeba Angličan může znamenat mnoho různých věcí. Neměli bychom druhým podsouvat svůj vlastní způsob kolektivní sebeidentifikace. Ne všichni, kteří o sobě vědí, že jsou Romové, se hlásí k romské národnosti, k romskému národu. S takovým předpokladem jsou někdy interpretovány výsledky sčítání lidu z roku 2001, kdy svou romskou národnost deklarovalo jen něco přes 11 tisíc lidí žijících v České republice. 11 Je zcela nepatřičné interpretovat tento výsledek jako nějaký nedostatek respondentů, o kterých jakoby přece jinak dobře víme, že jsou Romové. Také tvrzení, že všichni ti 9 Hlavní kulturní rozhraní bychom zřejmě našli mezi hlavními dvěma subetnickými skupinami, zastoupenými na území ČR, tedy mezi Romy slovenskými a olašskými. 10 Výraz subkultura je v případě Romů žijících v České republice vhodnější, neboť vzhledem k provázanosti s českým prostředím se nejedná o kulturu v plné míře oddělenou a autonomní. 11 Konkrétně to bylo 11 746 osob. Viz např. http://www.czso.cz/sldb/sldb2001.nsf/tabx/cz0000 5

čeští Romové jsou si své romské národnosti dobře vědomi, ale mají nějaký zvláštní důvod nehlásit se k ní veřejně, například mají strach z možného zneužití takového údaje, je pouhou domněnkou. I když to v případě mnoha Romů může být pravda, faktem zůstává, že důvody, proč se většina lidí, které jejich okolí považuje za Romy, nepřihlásila při sčítání lidu k romské národnosti, dostatečně neznáme. V různých kulturách existují různé způsoby kolektivní sebeidentifikace. Sociální vědy již před drahnou dobou dospěly k poznání, že způsoby kolektivní sebeidentifikace, které nazýváme národností a etnicitou, jsou výtvorem modernity a ve společnostech, které neprošly procesem jejich tvorby a prosazování se do povědomí lidí (tedy procesy národního obrození resp. etnicizace či etnické revitalizace), je v nám známé podobě nenajdeme. Právě to může být případ tradiční romské kultury, a tedy i těch Romů žijících v České republice, které považujeme za nositele této kultury. Mnoho občanů České republiky se dost možná považuje za Romy, ale nevnímají své romství jako svou národnost, tj. necítí se být příslušníky jednotného romského národa. 12 13 Řekne-li tedy někdo, že je Rom, případně Cigán/cigán (někteří Romové uvozovky jsou 12 Podle tzv. konstruktivistického pojetí národa a etnicity národní obrození předchází existenci daného národa. Národní myšlenka (tedy myšlenka národa jako odvěkého přirozeného společenství sobě rovných lidí, poutaných k sobě sdílenou kulturou, historií, eventuálně obývaným územím, politickou loajalitou a v případě středo- a východoevropských národů pokrevním původem ) je vynalezena, případně přejata a prosazena jako způsob kolektivní sebeidentifikace, který překrývá nebo zcela ruší starší partikulární kolektivní identity, např. příbuzenské, kastovní, kmenové, stavovské, náboženské atd. Teprve tímto procesem moderní národy reálně vznikly a to, co se v našich učebnicích nazývá národním obrozením, je ve skutečnosti národním zrozením. Představa národa a jeho dějin je pak zpětně projektována do minulosti a také dále do prostoru - vzniká (etnocentrická) představa, že národní sebeidentifikace ( národnost ) je vlastní všem lidem. Romové v české republice mohou být podle poznatků mnoha výzkumníků romistů a antropologů nositeli kultury, které není identifikace s národem vlastní (nebo která národní sebeidentifikaci přímo vylučuje), a privilegovanou kolektivní identitou je u nich příslušnost k širší příbuzenské skupině. Jinými slovy, zatímco pro národnostně smýšlejícího Čecha je primární kolektivní identitou jeho češství, pro nositele romské kultury může být primární jeho příslušnost např. k rodině Badžů. To samozřejmě neznamená, že se nepovažuje za Roma (případně za Cigána viz níže) a že to v mnoha jeho životních situacích nehraje podstatnou roli. Romům v České republice tak dost možná byla položena při sčítání lidu nesmyslná otázka. Asi jako kdybychom se někoho zeptali: ke kterému geometrickému útvaru se hlásíte? Koule/kužel/krychle/jehlan/jiné Můžeme také předpokládat, že řada lidí prostě nerozumí slovu národnost, nebo přinejmenším mu nerozumí stejně jako autoři dotazníku, řada respondentů například pod heslem národnost vlastně označila svou státní příslušnost. Je ale nutné počítat s tím, že přinejmenším část Romů tomuto slovu nerozumí tak, jak by se předpokládalo, protože v jejich vnímání sebe sama nenajdeme význam, který by termínu národnost odpovídal. Na druhou stranu v České republice žije mnoho Romů, kteří se s myšlenkou romského národa identifikují a je pro ně důležitá. Nechceme nikomu brát jeho pocit sounáležitost s žádným národním společenstvím, upozorňujeme pouze na to, že se můžeme mýlit, pokud takový způsob sebeidentifikace automaticky předpokládáme u někoho, komu není vlastní. K problému etnicity viz pozn. č. 14. 13 O tomto problému viz Hirt, T.: Romové jako etnická komunita: kritická reflexe, in Jakoubek, M., Hirt, T. (editoři): Romové: kulturologické etudy, Aleš Čeněk, Plzeň 2004, a dále Lozoviuk, P.: Etnická indiference a její reflexe v etnologii, in Hirt, T., Jakoubek, M. (editoři): Soudobé spory o multikulturalismus a politiku identit, Aleš Čeněk, Plzeň 2005. Zejména při četbě studie Petra Lozoviuka nás musí zarazit, jak jsou projevy etnické indiference v jím zmiňovaných kulturách podobné jevům, které pozorujeme v souvislosti s Romy žijícími v České republice. 6

zde nutné pro svou sebeidentifikaci slovo Rom nepoužívají, nebo ho výslovně odmítají), může to znamenat mnoho různých věcí, a chceme-li vědět, co přesně, musíme se ho zeptat. Jelikož každý má právo se identifikovat, s jakou kolektivitou chce, je nepřípustné (a mimochodem také neužitečné) bez dalšího předpokládat něco o kolektivní sebeidentifikaci těch Romů žijících v České republice, kteří se k tomu nemohli při sčítání lidu vyjádřit jinak než odpovědí na v podstatě uzavřenou otázku. Dále je dobré mít na paměti, že identifikace s nějakou skupinou je situačně podmíněná. Člověk se v nějaké situaci může považovat především za Horváta (při setkání s někým z rodiny Čonků), v jiné především za obyvatele své čtvrti (když je o jeho bydlišti řeč v televizi), za Roma (když mluví s ne-romem ) a jindy za Čecha (když cestuje do ciziny, když je mu naznačeno, že jako Rom je vlastně méně občanem, což je v životě Romů v České republice běžný jev). 14 3) Rom jako charakteristika připsaná zvnějšku. Romem je zde ten, kdo je za Roma považován významnou částí svého okolí. Protože většina lidí neuvažuje o druhých v kategoriích kultury nebo zvolené identity, jsou lidé identifikováni druhými jako Romové obvykle na základě jakéhosi typického vzhledu. 15 Celým tímto výkladem se připojujeme k těm autorům, kteří se na poli vědecké diskuse snaží rozbít představu romství jako neproblematicky rozpoznatelné kvality, kterou někdo buď má, nebo nemá, a která sestává z kultury, jazyka, pocitu sounáležitosti s romskou komunitou, případně z typického vzhledu. 16 Lidé samozřejmě svou 14 Za zmínku zde stojí například lokální patriotismus, na který v případě Romů, žijících na pražském Smíchově, upozornilo autora několik znalců tamního prostředí (S. Uhlová, M. Bořkovcová, J. Steiner). Smíchovští Romové podle nich deklarují a praktikují velmi silnou citovou vazbu k městské části Praha 5. 15 Pro kulturologa, sociálního pracovníka nebo tvůrce sociální politiky by tato kategorie měla být relevantní právě jen proto, že ji lidé používají, čímž se stává reálnou. 16 Tuto kritiku zformuloval Marek Jakoubek v knize Romové konec (ne)jednoho mýtu. Jakoubek tuto kritiku ve zjednodušující zkratce shrnuje tak, že Romové v tomto lidovém smyslu neexistují - myšleno pro vědu. Tuto frázi použil Pavel Barša v atraktivním podtitulku své hojně čtené recenze Jakoubkovy knihy (Barša, Pavel: Konec Romů v Česku? Lidové noviny, 15. 01. 2005). Mezi některými kritiky Jakoubka se tak rozšířila představa, že Jakoubek a další lidé tvrdí, že Romové (vůbec) neexistují. Autor by rád na tomto místě zdůraznil, že ačkoliv souhlasí s kritickou analýzou lidového modelu romství, kterou sepsal Marek Jakoubek, je si jist, že Romové existují, a nikdy netvrdil opak. A co víc, autor nezná nikoho, kdo by byl kdy tvrdil, že Romové vůbec neexistují, počítaje v to Marka Jakoubka. Nejedná se tedy o destrukci romství. Opět, pokud bychom si za téma našeho pojednání zvolili například sociálně vyloučené etnické Čechy, museli bychom jasně říci, koho tím máme v jakém kontextu na mysli. Naše tvrzení by těžko obstála, pokud by jejich základem byla představa, že etnickým Čechem je prostě každý, kdo mluví česky, chová se česky a vypadá česky, s tím, že to přeci každý pozná. (Spojením etnický Čech, které je podle našeho mínění už téměř úplně bezobsažné, zde chceme vyjádřit, 7

identitu obvykle takto neproblematizují a neanalyzují ( v jakém smyslu jsem Středoevropanem? A není v mém pojetí středoevropanství rozpor? ), to ale neznamená, že máme na analýzu rezignovat. Neproblematická představa etnické identity jako směsi kultury, jazyka, sebechápání a vzhledu je široce sdílená a jako taková je reálná, je to to, co se etnicitou míní v běžné řeči. S tímto lidovým pojetím se ale můžeme spokojit, jen dokud nás nezajímá, jak vzniklo a co způsobuje, nebo dokud se nesetkáme s příběhy, které jsou s ním v rozporu. Kultura, sebeidentifikace a fyzický vzhled jsou mimoběžné v tom smyslu, že konformita ke kulturním vzorcům se získává výchovou, identita se ztvrzuje rozhodnutím a fyzická podoba je věcí genetické výbavy není proto užitečné je na poli vědeckého nebo obecně kritického zkoumání nechávat smíšené do jedné pojmové směsi. Nositelé romské kultury se nemusí považovat za Romy. Ti, kteří se za ně považují, nemusí ve skutečnosti praktikovat kulturní vzorce vlastní tradičnímu romskému prostředí. Romové kulturou mohou být světlovlasí a modroocí. Ti, kteří jsou jakožto Romové rozpoznáváni na základě toho, jak vypadají, mohou takové zařazení odmítnout, a jejich volba má pak přednost před každou kategorizací. A tak dál. Nejde nám tu o plané teoretizování. Úředníci, politici a další aktéři romské problematiky jednají mimo jiné na základě toho, jak rozumějí tomu, kdo je a kdo není Rom. Omyly v samotných předpokladech pak vedou k přehmatům v praxi, o kterých bude řeč níže. V dalším textu, pokud nebude uvedeno jinak, bude slovo Rom značit člověka, který je Romem v jednom ze tří uvedených významů. Předmětem našeho zájmu nejsou ale Romové vůbec, nýbrž jen ti Romové, kteří se ocitli v situaci sociálního vyloučení. Proto se budeme všude snažit jasně odkazovat k nim. V kontextu vlastní profese by autor pro lidi, o nichž píše, používal slovo klienti, což se zde nehodí. Tam, kde je to na místě, budeme používat výrazy jako obyvatel, nájemník, občan 17. že etničtí Romové jsou v občanském smyslu pokud jsou občany České republiky - Čechy právě tak jako každý jiný občan České republiky.) 17 Nikoliv už ale spoluobčan. Se zlozvykem rozdělovat Českou republiku na její občany a (jejich) spoluobčany, přičemž tímto kryptogramem jsou míněni Romové, se setkal snad každý, kdo v této oblasti působí. 8

Termínů (romská) etnicita, (romský) původ či romství budeme v dalším textu používat ve smyslu přináležitosti k Romům v jednom z výše jmenovaných významů, a to s plným vědomím toho, že zejména výraz etnicita je problematický. 18 Dovolíme si ho používat právě jen ve smyslu takto zavedené technické definice. Spojení čeští Romové budeme někde používat místo Romové, žijící v České republice, protože toto druhé spojení je příliš dlouhé a kostrbaté. Jsme si vědomi toho, že českými Romy jsou jinak obvykle míněni Romové, kteří žili na území dnešní České republiky před druhou světovou válkou a patřili vesměs k jiným subetnickým skupinám než dnešní čeští Romové (kteří jsou z hlediska subetnicity zejména Romy slovenskými, maďarskými a olašskými), a z nichž devět desetin bylo zavražděno v koncentračních táborech. 19 Populace, lokalita, enkláva, komunita Pro skupinu lidí, rodin nebo domácností, obývajících jeden vymezitelný prostor, budeme používat výrazu (místní) populace nebo enkláva. Pro urbanistický útvar (dům, skupinu domů, ulici, městskou čtvrť), který je touto skupinou lidí obýván, budeme používat slovo lokalita. 20 Zavedením této terminologie se mimo jiné chceme vyhnout hojně užívanému slovu komunita, které je podle našeho názoru s místními romskými populacemi v městech České republiky leckde spojováno nesprávně. Tento výraz má totiž v sociálních vědách (v češtině) význam ne pouhého seskupení lidí, nýbrž takového seskupení, uvnitř kterého existují sociální vztahy a interakce, které za určitých okolností umožňují toto seskupení chápat jako subjekt nějakého procesu. (Komunita se rozhoduje, vytváří své zastoupení, vstupuje do jednání s okolím apod.) 21 Nuže předpokládáme, že územně vymezené populace Romů v České republice často nemají charakter komunity. Jelikož základem sociální organizace v tradiční romské kultuře, a pravděpodobně tedy i mezi většinou českých Romů, je příbuzenství, 18 Ke slovu etnicita viz poznámku 25. 19 Na výrazu koncentrační tábor trvám. (Tato poznámka je z ledna 2006 a nemohl jsem si ji odpustit. Každé šťourání by se mělo zastavit před hranicí, za níž začíná sprosťáctví, bez ohledu na postavení a mandát šťourala.) 20 V anglické literatuře se pro oba významy používá dobře se hodící slovo neighbourhood, pro které ale autor nemá vhodný český ekvivalent. 21 Více o tom viz Hirt, T.: Romové jako etnická komunita: kritická reflexe, in Jakoubek, M., Hirt, T. (editoři): Romové: kulturologické etudy, Aleš Čeněk, Plzeň 2004. 9

vnitřně organizované a akceschopné společenství Romů bude obvykle tvořit jen skupina příbuzných. V českých městech najdeme na jednom místě častěji seskupení domácností (tvořených např. rodiči, jejich dětmi, prarodiči, partnery a případně ještě dětmi dětí), z nichž jen některé jsou mezi sebou svázány příbuzenskými vztahy, nebo mezi kterými příbuzenské vazby chybí úplně. Taková seskupení pak v typickém případě jako komunity nefungují. Někdy naopak mezi navzájem nepříbuznými rodinami převažuje tendence k separaci, případně mezi nimi panuje tiché přehlížení. Situace se samozřejmě liší místo od místa a vyvíjí se pod vlivem dalších okolností. Mohli bychom navrhnout škálu, zobrazující míru vnitřní příbuzenské provázanosti romských enkláv v českých městech. Na jednom konci škály by byla umístěna modelová enkláva, kterou obývají pouze jednotlivé domácnosti, mezi nimiž neexistují příbuzenské vazby. Na druhý konec škály umístíme lokalitu obydlenou lidmi, kteří se všichni navzájem považují za příbuzné. Reálné romské enklávy českých měst budou ležet na této škále někde mezi popsanými ideálně-typickými póly a o tom, kam kterou enklávu na škálu umístit, jak rozumět příbuzenským vazbám uvnitř enklávy, může rozhodnout jen pozorování nebo cílený výzkum mezi obyvateli na konkrétním místě. Na některých místech tak najdeme například rodiny, patřící k pěti různým příbuzenským uskupením, plus dalších několik jednotlivých domácností, které v místě nemají žádné příbuzné. Jinde najdeme členy tří původně nepříbuzných skupin, které ale v některé generaci po přistěhování se na místo navázaly příbuzenské vazby prostřednictvím sňatkových výměn. Za určitých okolností i obyvatelé jedné lokality, kteří nejsou příbuzní, navazují solidární a kooperativní vazby. Jsou známy případy, kdy navzájem nepříbuzní Romové, žijící na jednom místě, podnikali společné akce proti lichvářům, zorganizovali si samosprávu, rozhodující o společných záležitostech bydlení a obživy, vázané na společné místo bydliště, a podobně. Míra vnitřní organizovanosti, solidarity a kooperace uvnitř romských enkláv je tedy různá. Co je však podstatné: pokud někde na jednom místě žijí Romové, není v žádném případě možné automaticky předpokládat, že se jedná o komunitu, se kterou lze jako s takovou pracovat. Takový předpoklad vede velmi často k chybným krokům či opatřením ve vztahu k dané enklávě, jak ještě níže ukážeme. Řada pokusů o sociální změnu v prostředí sociálně vyloučených, převážně 10

romských enkláv odkazuje, alespoň na verbální rovině, ke komunitní práci, práci s komunitou nebo komunitním vůdcům, přičemž tyto výrazy jsou navíc používány nejasně, protože v České republice chybí tradice tohoto typu sociální činnosti. Jistě není lhostejné, pokud by se mělo ukázat, že takováto rétorika vlastně předpokládá soubor neurčitých činností, orientovaných na problematický, případně neexistující předmět. Samozřejmě komunitní struktury je možné cílenou činností posilovat, snad i vytvářet. Je však vždy na zvážení, zda je to účelné, a také to, zda si to příslušníci kýžené komunity přejí. Sociální práce totiž stojí na dohodě, na dobrovolné spolupráci sociálního pracovníka (nebo nějaké pomáhající organizace) a klienta - nebo komunity. Nedojednaná nebo vnucená pomoc není pomocí. Obyvatelé sociálně vyloučených enkláv jsou často právem hákliví na to, když je veřejnost nebo úřady házejí do jednoho pytle - čili do jedné komunity - s jejich sousedy, se kterými se nemusí cítit spojení ničím jiným než nahodilou shodou místa bydliště. Někdy nezbývá než to respektovat a případnou sociální činnost na místě založit na individuální bázi či na bázi spolupráce s jednotlivými rodinami. 22 Sociálně vyloučená lokalita: Problém sociálního vyloučení a chudoby Romů v České republice je často spojován s existencí sociálně vyloučených lokalit, a také tento esej se soustředí zejména na ně a jejich obyvatele. Protože autor byl u toho, když se tento pojem začal v souvislosti s romskými populacemi používat (byl členem týmu, který pomohl tento pojem do veřejného diskurzu prosadit), cítí se povinen přispět malým vyjasněním i stran tohoto výrazu. Obrat sociálně vyloučená lokalita měl obrátit pozornost k situaci, kdy místní populace sociálně vyloučených Romů v rostoucí míře osidlují územně vymezitelné a namnoze 22 Takový je charakter autorova domácího programu terénní sociální práce, čímž je pochopitelně ovlivněna i autorova zkušenost a náhled na celou věc. Nicméně program se do této podoby vyvinul poté, co původní komunitní přístup přestal odpovídat reálným potřebám klientů. To neznamená, že jinde a za jiných okolností nemůže být takový přístup vhodný a úspěšný. Autorova zkušenost je v této věci ostatně jako ve všech ostatních věcech omezená. Vztahuje se zejména k malým, uměle vytvořeným koncentracím chudých romských domácností v českých městech. Zkušenost z jiných míst může vypadat jinak. Každopádně, pokud je to možné, mělo by pokusům o sociální změnu v nezmapovaném sociokulturním prostředí předcházet cílené poznání tohoto prostředí. V případě převážně romských enkláv je pro jakoukoliv sociální činnost klíčové právě poznání místních příbuzenských struktur. 11

také izolované urbanistické celky. V méně formálních kontextech se o nich hovoří úderně jako o ghettech a o procesu jejich vzniku jako o ghettoizaci. Spojení mělo také pomoci zdůraznit, že nejpalčivějším problémem české romské populace je situace sociálního vyloučení (a chudoby), ve které se nachází její významná část, a že tento nejpalčivější problém je především povahy sociální a ekonomické a jako k takové je dobré k ní přistupovat. Obecně se předpokládá, že když chudí a sociálně vyloučení žijí na jednom izolovaném místě, přičemž jsou navíc označeni odlišným fyzickým vzezřením jako příslušníci nějaké menšinové etnické skupiny, jejich problémy tím narůstají a pro společnost jako celek se tím situace konzervuje a stává se ještě hůře řešitelnou, nebo spíše ještě méně ovlivnitelnou. Obracet pozornost k takovým lokalitám je proto na místě. Nicméně problém sociálního vyloučení, ve kterém se nachází a do kterého se dostává významná část českých Romů, se neomezuje na sociálně vyloučené lokality. Lidé, kteří jsou dlouhodobě bez zaměstnání, jsou zcela závislí na dávkách sociální podpory a sociální péče, lidé, kterým chybí dovednosti a sociální kapitál, potřebné pro životní dráhu, která je v naší společnosti považována za úspěšnou, kteří mají případně naučené vzorce jednání, které jejich úspěch ztěžují nebo vylučují, lidé, jejichž znevýhodnění završují viditelné fyzické znaky, které z nich činí pravděpodobné oběti diskriminace - takoví lidé zdaleka nežijí jen pohromadě v územně vymezených enklávách. Proto chceme na tomto místě varovat před tím, aby jeden chybný koncept, zastoupený výrazy jako příslušník romské komunity nebo romského etnika, nebyl bez dalšího pouze nahrazen jiným, snad lepším, ale přece jen neúplným konceptem obyvatel sociálně vyloučené lokality. 3. Deetnizace tématu - chatující čtenář: Co ty lichváři, co sou zač? Sou to cikáni? Nebo židi? - chatující J. Č., sociální pracovník: 12

Sou to sráči. 23 Nyní musíme vymezit, jakou roli hraje romství či romská etnicita v našem chápání celého tématu. Domníváme se, že praxi řešení romské problematiky by prospělo, kdyby jeho aktéři naše pojetí sdíleli. 24 To, jak budeme řešit určitý problém, bude dáno také tím, jak si ho pojmenujeme, definujeme. Různé definice problému vedou k různým řešením. Některá řešení jsou lepší než jiná, a proto existují více a méně užitečné definice problémů. Nuže, podle našeho názoru problém sociálně vyloučených romských populací v České republice není užitečné chápat jako problém romského etnika. Jinými slovy, není užitečné ho chápat primárně z hlediska romské etnicity či romství sociálně vyloučených, jako problém soužití dvou skupin, romské minority a majority 25. Naopak, tato optika vede k zásadním přehmatům ve snahách o ovlivňování tohoto problému od úrovně centrální politiky státu až po individuální práci s klienty sociálních služeb. Etnicita funguje jako klapky na očích nutí dívat se jen jedním směrem, zveličovat nepodstatné, přehlížet důležité a vynalézat to, co není. V citátu, kterým jsme uvedli tuto kapitolu, je řeč o lichvě. Jejími pachateli i oběťmi jsou, viděno optikou etnického rozhraničení, Romové. Mohli bychom ji tedy nazvat romskou lichvou. Ale v čem nám to pomůže? Je to právě tato optika, která pomáhá obhájit přehlížení lichvy. Romská lichva je něco, co mají Romové mezi sebou a co se druhé strany konvenční etnické hranice, tedy majority, netýká. Zvolíme-li si pro 23 Citace z chatu o problematice lichvy na www.infoservis.net 24 Mnohým čtenářům, kteří sledují konceptuální diskusi o pohledech na romskou problematiku, bude snad tato kapitola připadat zbytečná. Je zde zejména pro čtenáře, kteří se s tímto způsobem uvažování o sociálně vyloučených Romech ještě nesetkali, nebo jsou s ním seznámeni jen okrajově. Ale i ty, kteří by se již předem mohli cítit znuděni dalším příspěvkem, jak koukat na Romy, prosíme, aby četli. Pracovníkům společnosti Člověk v tísni a autorovi samotnému jsou totiž v této diskusi někdy přisuzovány radikální názory, které ve skutečnosti nezastávají, a tato kapitola je pokusem o nápravu v této věci. 25 Je důležité si uvědomit, že etnicita, tedy rozhraničení mezi lidmi podle etnického klíče, je konvencí. Etnicita nemá žádný daný obsah. Podstatou etnicity není nějaká vlastnost lidí z dané etnické skupiny, nýbrž fakt, že se lidé rozhodli se mezi sebou takto rozdělovat, nebo ještě lépe akt či proces vytváření etnických hranic. (Takto pojmenoval povahu etnicity antropolog Fredrick Barth např. ve své knize Ethnic groups and boundaries z roku 1969.) Tyto etnické hranice jsou vyznačeny symbolicky a jako symbol této hranice slouží jednou jazyk, jednou kultura, jindy fyzické vzezření, náboženství nebo politická loajalita. Tak je tomu kupodivu i v případě konvenčně přijaté etnické hranice mezi Romy a ne-romy. Podstatou této hranice nejsou nějaké o sobě existující, jasně rozpoznatelné vlastnosti Romů (jinak by existovala jasně daná a nezpochybnitelná představa, kdo je Rom a kdo ne, a ta neexistuje), ale fakt, že lidé tuto hranici vytvářejí a udržují svým rozuměním a jednáním. Protože je tato hranice konvenční, můžeme od ní v různých situacích a kontextech odhlédnout a zhodnotit, co uvidíme potom. 13

svůj pohled jiné rozhraničení, totiž na ty, kteří páchají trestný čin, a na ty, kteří jsou jeho oběťmi, obraz situace se změní. Namísto nepochopitelného romského folklóru tu máme situaci, do které by měly zasáhnout orgány činné v trestním řízení, protože stát je tu koneckonců od toho, aby na svém území vynucoval dodržování práva. Právě tak, přemýšlíme-li o věci ekonomicky tedy na jedné straně o těch, kteří si mohou půjčit peníze v bance, od příbuzných nebo od známých, a o těch, kteří si nemohou půjčit peníze nikde, leda od lichvářů, vede nás to k závěru, že má-li být lichva potírána, musejí mít klienti lichvářů možnost půjčit si za výhodnějších podmínek. Do problematiky lichvy samozřejmě vstupují romská specifika lichvářské gangy jsou příbuzenská uskupení, držící pohromadě díky příbuzenským vztahům, lichva, byť třeba v méně brutální podobě, patří k tradiční kultuře romských osad, to, že si klienti půjčují za tak devastujících podmínek, může být podmíněno specifickým, výchovou předávaným vzorcem nedomýšlení dlouhodobých následků třeba takové půjčky, kterou řada lidí spojuje s tradiční romskou kulturou. Ale mámeli o věci uvažovat jasně, musíme vědět, jaká přesně specifika tu hrají roli a proč jsme se rozhodli považovat je za specifika romská a ne třeba za specifika lidí, žijících ve srovnání s jejich okolím v krajní chudobě. Nejde nám tedy o to popírat romství sociálně vyloučených, kteří se chápou jako Romové a/nebo jsou druhými vnímáni jako Romové a/nebo jsou nositeli romské kultury. Jde nám o to, aby jeden způsob definice situace předem nediskvalifikoval definice jiné, které v daném kontextu mohou vést k užitečnějším závěrům. Použijeme ještě jeden, tentokrát fiktivní příklad. Prosíme čtenáře, aby si představil, že je svědkem takovéto nehody: přes zábradlí na břehu řeky přepadne člověk a začne se topit. Prosíme dále čtenáře, aby si představil, že podle zvláštního oblečení rozpozná, že se jedná o příslušníka cizokrajného kmene Trihů z ostrova Keb-O kay, jejichž fotografii lze nalézt v etnografickém atlasu. Kromě jména kmene a místa původu nevíme o tonoucím nic. Nuže, je možné, že nastalá situace má nejrůznější souvislosti s původem tonoucího. Je možné, že v kultuře Trihů je lidem v určitém postavení zakázáno učit se plavat, aby neurazili říčního boha. Je možné, že tento konkrétní Triha vzhledem ke svému původu neumí česky, a proto si nemohl přečíst tabulku Nahýbati se přes zábradlí přísně zakázáno, nebezpečí utonutí. Je možné, 14

že si nápis přečetl, ale jeho respekt k lokálním regulím, formulovaným v češtině, je oslaben tím, že pochází odjinud a že na jeho rodném ostrově nejsou zábradlí nebo výstražné tabulky dalo by se tedy říci, že si svou situaci zavinil sám. A tak dále. Je také možné odhadovat, proč nebude možné topícímu se Trihovi pomoci. Triha nemusí našinci rozumět a záchrannou techniku (uchopení zezadu pod rameny a dotažení ke břehu) bude považovat za útok. Je také možné, že Triha nesmí přijmout pomoc od ženy nebo od mladšího muže. A nakonec lze uvažovat o tom, že v kultuře Trihů je tonutí institucionalizovanou formou trávení volného času a že dotyčnému situace vyhovuje a nakonec se z ní vylíže sám. Vzhledem k těmto všem neznámým je možná na místě uvažovat o specificky trižském způsobu řešení situace. Povolat ke konzultaci nebo jako záchranáře jiného Trihu (který, pravda, také nemusí umět plavat), sehnat peníze na založení Autonomního výboru pro vzájemnou pomoc tonoucích Trihů s tím, že Trihové mezi sebou nejlépe zachrání své tonoucí, případně pohřbí své utonulé. Trihové jsou ale v Čechách menšinou a překážkou takového řešení je jejich malé národní povědomí. To je proto potřeba posílit, například podporou různých trižských kulturních aktivit. Jeden výtisk Trižského kurýra v češtině a trižštině, přepsané latinkou, se jistě bude hodit i tonoucímu Trihovi. Umí Trihové číst latinku? Čtenář, který na počátku naší fantazie pomýšlel na to, že by slezl do vody a pokusil se tonoucího zachránit, snad již nahlédl, že by tak zanedbal nepřebernou řadu trižských specifik, kterou situace má, a že nejde o problém topícího se člověka, který spadl do řeky a neumí plavat, ale o svrchovaně trižský problém, který proto vyžaduje specificky trižské řešení, které je však obtížné nalézt, protože Trihové jsou nepřístupní a záhadní. Tyto úvahy a dohady je možné rozvíjet tak dlouho, než se dotyčný utopí, a ještě i potom. Neříkáme, že není potřeba rozumět tomu, proč Trihové neplavou. Neříkáme, že při zachraňování tonoucího se jeho původ neprojeví a že nebude třeba nastalou situaci vyhodnotit a přizpůsobit tomu záchrannou akci. A neříkáme ani, že rozvoj trižské identity je zbytečný projekt jistě půjde k duhu Trihům, kteří se netopí. Říkáme ale, že trižskost celé situace by neměla odvést naši pozornost od toho základního: jestliže se někdo topí, je třeba pokusit se ho vytáhnout z vody. 15

Velká část Romů v České republice se nachází ve vážné sociálně ekonomické situaci. Optiku této situace Romů v ČR lze ale zformulovat takto: závažným celospolečenským problémem České republiky je existence třídy chudých lidí a rodin, žijících dlouhodobě v závislosti na státním systému sociální ochrany, v podmínkách špatného bydlení, často v rámci izolovaných chudinských enkláv, v izolaci od společenských institucí, které jsou k dispozici většině obyvatel země, a bez perspektivy zlepšení této situace. Velká část těchto lidí jsou Romové, což mnoha konkrétními a popsatelnými způsoby ovlivňuje jak jejich vlastní situaci a výhledy do budoucna, tak možnosti veřejných institucí tuto situaci měnit. Kategorie etnicity nebo romství, pokud nejsou používány jasně, pokud není jasné, zda a jak konkrétně do věci vstupují, vedou k zamlžení celého tématu. Vyvolávají dojem, že sociálně vyloučení jsou zvláštní a nepoznatelní. Tím se odvádí pozornost od toho, že problém sociálního vyloučení českých Romů má věcnou podstatu a existují věcné způsoby, jak ho řešit nebo alespoň zmírňovat. Podle autorovy zkušenosti hraje u sociálně vyloučených Romů jejich romství tři jasně pojmenovatelné role (dle kterých jsme již dříve kategorizovali možné významy jejich romství). Za prvé jejich život je a byl ovlivňován, většinou negativně, tím, že je okolí za Romy považuje. Lidé, a skrze ně celé instituce, stojící na lidském jednání, zasahují do jejich života na základě vlastního, obvykle mylného porozumění tomu, kdo jsou a jací jsou Romové. Romská problematika je zčásti masivní groteskní manifestací mechanismu sebenaplňujícího se proroctví. Živoucí ilustrací tohoto tvrzení jsou lidé, kteří se ocitli na ubytovně pro neplatiče, ačkoliv žádnými neplatiči nebyli a nevykazovali ani žádné jiné vlastnosti, které obvyklý stereotyp spojuje s nepřizpůsobivými. Lidé, kteří třeba jen čekali na přidělení normálního bytu od obce, nebo jejichž obecní byt se dostal do neobyvatelného stavu a bylo třeba ho rekonstruovat, lidé, pro které by bývalo bylo vhodné jiné řešení, byli umístěni mezi nepřizpůsobivé patrně proto, že svým vzezřením byli Romy, a úřad je proto umístil tam, kam obvykle Romy umísťuje. Tento přístup vede nejen k případům diskriminace, stojí také v základu různých snah, které mají pomoci, ale ve výsledku škodí, jak ještě popíšeme v kapitole o romosvodu. Dále je třeba zmínit předsudky, xenofobii a rasismus, které skrze jednání pracovníků veřejné správy a dalších institucí ovlivňují praxi těchto institucí na všech úrovních. A nakonec sem patří dopad minulé diskriminace a minulých 16

omylů. Například na privatizaci obecních bytů a následnou snahu soukromých majitelů odstěhovat neatraktivní nájemníky vždy doplatí i zcela bezproblémoví nájemníci, kteří jsou ale etničtí Romové. Propouštění dělníků z restrukturalizovaných podniků v začátku devadesátých let, které je vlastně počátkem sociálního a ekonomického propadu romských domácností, naplňuje tentýž vzorec. Tento vzorec sebenaplňujícího se proroctví se vyskytuje stále znovu, v příbězích jednotlivých lidí, v celých jejich životech i v romské problematice jako celku. S někým, kdo je považován za Roma, je nakládáno jako s nepřizpůsobivým (nepracovitým, málo snaživým a podobně), čímž se dostane do situace, kterou není schopen zvládnout, musí se na ni adaptovat a v důsledku se mezi nepřizpůsobivé skutečně zařadí. Za druhé, sociálně vyloučení Romové vytvářejí a reprodukují specifickou (sub)kulturu nebo (sub)kultury, ve kterých se vyskytují určité struktury a prvky kultury slovenských Romů, kteří do české části Československa po druhé světové válce migrovali. O této (sub)kultuře se ovšem více předpokládá, než doopravdy ví, a laické předpoklady o ní, obvykle v podobě negativních předsudků, jsou zdrojem dalších omylů a startují další cykly sebenaplňujícího se proroctví. I do této oblasti lze přinést více poznání a pochopení. Za třetí se sociálně vyloučení Romové jako Romové chápou. Jak už jsme byli uvedli, nemyslíme tím, že se všichni považují za součást romského národa nebo etnické komunity. Ale vědomí rozdělení světa na Romy a ty, kteří Romy nejsou, hraje v seberozumění sociálně vyloučených a jejich rozumění světu svou roli. Právě tak hraje roli jejich očekávání toho, že je okolí bude za Romy považovat. Tři způsoby, kterým romství vstupuje do problému sociálního vyloučení, tedy jsou: za prvé, okolí je (po svém) vnímá jako Romy a podle toho se k nim chová, za druhé existuje specifická (sub)kultura sociálně vyloučených Romů a za třetí Romové se (každý po svém) jako Romové chápou. Je užitečné zkoumat konkrétní struktury a mechanismy, které jsou instancemi těchto tří kategorií. Cílem by mělo být umět rozpoznat všechny situace a kontexty, ve kterých romství sociálně vyloučených nehraje žádnou roli, a v těchto situacích od něj jednoduše odhlížet. V těch situacích a kontextech, kde to, že sociálně vyloučení jsou Romové, svou roli hraje, máme vědět, jakou, neboli, což je totéž, 17

máme vědět, co a proč v dané situaci označujeme za romské. Tak lze v našem pochopení věci nahradit etnickou optiku, která je příliš hrubá a která obraz věcného problému sociálního vyloučení rozostřuje. Ke konkrétním důsledkům rozmazaného etnického vidění se vrátíme v závěru našeho pojednání. II. Nástin situace Nyní se pokusíme o přehled některých základních jevů, které mají vliv na situaci sociálního vyloučení romských populací v prostředí městských sídel v České republice. Protože nepíšeme s autoritou vědce výzkumníka, nemůže být tento přehled úplný. Je jen výběrem toho, co čtenáři laikovi může zůstávat skryto (a pro čtenáře odborníka může být naopak samozřejmostí), výběrem, na kterém se pokusíme přiblížit obraz problémů, se kterými se sociálně vyloučení Romové potýkají. Vybrali jsme si téma přístupu k bydlení, téma (ne)zaměstnanosti a s ní úzce související závislosti na sociálních dávkách a téma přístupnosti práva. 1. Bydlení a vznik sociálně vyloučených lokalit Původ dnešní situace Problém bydlení je bezpochyby klíčový pro celé pojednávané téma, proto se mu budeme věnovat poměrně detailně. Ztráta bydlení, postihující jednotlivce a domácnosti, a vytěsňování z bydlení, zasahující celé romské populace a tvořící (ať už zamýšlenou, nebo nezamýšlenou) součást komunální politiky, jednak vedou ke vzniku sociálně vyloučených lokalit, jednak jsou trvalým ohrožením pro ty, kteří se již obyvateli takové lokality stali. V 90. letech 20. století vzrůstal v českých městech celkový ekonomicky podmíněný tlak na odchod nejchudších obyvatel z bytů v městských centrech (které s přechodem na tržní ekonomiku získávaly na hodnotě) na periferii. Domácnosti s příjmem na úrovni životního minima postupně odcházejí ze standardního bydlení do forem bydlení substandardních. Romské domácnosti, závislé na příjmu ze sociálních dávek, byly v a po roce 1993 v masivní míře postiženy zákonem o nabývání a pozbývání 18

státního občanství České republiky 26 v tom směru, že o příjem ze sociálních dávek, a tedy často příjem jediný, na čas přišly, a tudíž nebyly schopné platit nájemné, služby, energii a vodu. Tady je u řady neplatičů původ jejich neplatičství. Obecní byty Státní bytový fond přešel do vlastnictví obcí, které ho spravují v samostatné působnosti, což znamená, že stát nemá na podobu této správy prakticky žádný vliv. O nakládání s těmito byty rozhodují především zastupitelstvo (např. o prodeji a pronájmu) a rada obce (např. o pronájmu). Obecní bytový fond je často spravován najatou firmou. Obce své byty ve stále větší míře privatizují a noví majitelé mají zájem na tom, aby v jejich bytech nežili chudí, natož romští nájemníci. V takovéto privatizaci jsou často osobně ekonomicky angažovaní někteří zastupitelé nebo radní spojení s firmou, která byty kupuje, nebo s firmou, která je má rekonstruovat, a podobně. Přidělování obecních bytů Domácnosti s příjmem na úrovni životního minima pochopitelně nemají na bydlení za tržní nájemné, a tak je pro ně jedinou cestou, jak se dobrat nájmu bytu, žádost o byt obecní. Obce ale vesměs mají bytů nedostatek. Byty jsou přidělovány obvykle na základě obecně závazné vyhlášky nebo směrnice, kterou schvaluje zastupitelstvo obce. Jednou z typických procedur distribuce bytů je pořadníkový systém. Žadatelům jsou přidělovány body podle předem daných kritérií (např. počet dětí v rodině, zdravotní handicap) a čím více má uchazeč bodů, tím blíže je přidělení bytu. Kritéria pro přidělování bytů mají ale někdy nepříznivý dopad na nejchudší uchazeče, dokonce jsou někdy formulována tak, že nepříznivěji dopadají na uchazeče romské. Příkladem je bezdlužnost blízkých příbuzných sourozenců, rodičů nebo potomků (u Romů je větší pravděpodobnost, že mají ve svém - typicky početnějším - příbuzenstvu neplatiče) nebo čistý trestní rejstřík. Takováto ustanovení místních vyhlášek o přidělování bytů jsou protiústavní a mohou být právně snadno napadnutelná, ale protože si na ně nikdo nestěžuje, praxe jimi určená nerušeně běží. Někde je tato praxe navíc silně kontaminovaná korupcí. Pořadníkový systém bývá často zcela neprůhledný. Po podání žádosti už občan nemá šanci zjistit, jak si jeho 26 Miklušáková, Marta: Stručný nástin důsledků zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství v ČR, in Romové v České republice 1945 1998, Socioklub 1999 19

žádost stojí nebo co může udělat pro to, aby si stála lépe. V situaci, kdy obec přiděluje třeba pět bytů ročně a v pořadníku je dvě stě žádostí, se celý systém mění v loterii. Jiným častým přidělovacím systémem je prostě volná soutěž. Byt získá ten, kdo předem složí například nejvyšší zálohu na nájem. To nutí občany obce, kteří na takovou kauci nemají, setrvávat v bytech nebo ubytovnách, ve kterých je přitom podstatně dražší nájem i například topení a služby než v obecním bytě. Souhrnně řečeno je nedostupnost bydlení pro sociálně slabé okolností, která udržuje obyvatele sociálně vyloučených enkláv v bezvýchodném stavu, i když jejich celková sociální situace by jim jinak nebránila žít v místě s normální sociální skladbou obyvatel (tedy například i když nejsou neplatiči a mají vyšší příjem než na úrovni životního minima). To, jakými byty a v jakém množství obec disponuje a jak je přiděluje, tedy významně ovlivňuje vznik a vývoj sociálně vyloučených enkláv. Podle zákona o obcích obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku. 27 Toto ustanovení nezakládá subjektivní právo, tj. nelze se na základě něj například domáhat přidělení bytu. Autorovi není znám případ, kdy by nějaká obec cíleně budovala bydlení pro sociálně slabé občany v jiné podobě, než jsou sankční kapacity pro neplatiče, nepočítaje byty pro tělesně handicapované nebo byty na půl cesty. Jistě v tom hraje roli i celkový nedostatek peněz v obecních rozpočtech. Některé urbanistické celky, které dnes mají nebo získávají charakter sociálně vyloučené lokality, vznikly bez přispění místní samosprávy. Domácnosti s nižšími příjmy se do těchto oblastí během posledních desetiletí stěhovaly třeba proto, že zde byl nižší nájem, další romské domácnosti se stěhovaly ke svým příbuzným a podobně. Zároveň se často z místa pryč stěhovali ne-romové, kteří nechtěli bydlet ve vznikající romské lokalitě. Dále charakter sociálně vyloučené lokality nabývají mnohé ubytovací kapacity, které nemají právně statut zařízení pro trvalé bydlení, tedy ubytovny. 27 zákon č. 128/2002 Sb., o obcích (obecní zřízení), 35 odst. 2 20