KOMUNITNÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE

JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ZDRAVOTNĚ SOCIÁLNÍ FAKULTA Katedra sociální práce a sociální politiky Studijní opora předmětu KOMUNITNÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE oboru Sociální práce ve veřejné správě KS a CŽV Doc. Ing. Lucie Kozlová, Ph.D. České Budějovice 2007

Komunitní sociální práce Klíčová slova: komunita občanská, výcviková,terapeutická, spirituální 1. Pojem komunita Jen několik pojmů co je komunita. První definice preferuje komplexní pohled a říká, že v komunitě jsou lidé, kteří žijí v geograficky definované oblasti a mezi nimi jsou vzájemné sociální vazby a tito lidé jsou k sobě citově vázáni i k místu kde žijí. Můžeme také říci, že komunita je místo, kde člověk získává emociální podporu, ocenění a praktickou pomoc v každodenním životě. Setkáváme se také s názorem, že komunita je vymezena hranicemi, které mohou být geografické, ale i politické a nebo ekonomické, je postavena na pilířích jako jsou společné kulturní dědictví, společné problémy a jiné. Musí mít také svou strukturu. Komunita není statická, mění se výsledkem zkušeností nebo cíleným úsilím. Základní charakteristika komunity je různorodou jednotou - má společný základ sdílených hodnot - vyznačuje se vzájemnou péčí, důvěrou a týmovou prací - má rozvinutou efektivní vnitřní komunikaci - usnadňuje lidem účast na veřejných věcech - utváří si vlastní identitu - je otevřená do budoucnosti Typy komunit Rozeznáváme komunitu občanskou jedná se o společenství osob, které vykonávají každodenní aktivity ve společném prostoru. Komunita výcviková jedná se o společenství osob, které se zaměřují na sebepoznávání, nácvik dovedností. Komunita terapeutická specifická forma organizace léčebné instituce, která umožňuje otevřenou komunikaci všech členů dané instituce. Spirituální komunita - společenství lidí, kteří se snaží o spirituální rozvoj. Kontrolní otázky: Co je komunita? Jaké typy komunit známe? Matoušek, O. Metody a řízení sociální práce. Praha Portál, 2001. Strana 253 254 2. Historie a vývoj komunitní sociální práce Klíčová slova: komunitní práce, komunitní centrum Průkopníkem myšlenek komunitní práce byl Samuel Augustu Barnett, který žil v Anglii a byl vikářem anglikánské církvi. V roce 1873 se svou ženou začal organizovat vzájemnou praktickou pomoc farníků. Zkoumal příčiny chudoby a spolupracoval s univerzitami. Založil univerzitu Toynbee Hall, v roce 1884, kde mohli studovat 2

společně vedle bohatých studentů i chudí. Za první organizaci pracující formou komunitní práce můžeme označit The Charity Organization Societies v roce 1877 a další organizace. Do těchto organizací se zapojovali dobrovolníci, kteří navštěvovali své klienty a podporovali jejich soběstačnost. Ve 20. století dochází k rozvoji komunit a komunitních center. Postupně opouští sociální pracovníci své kanceláře a přichází do ulic. Šedesátá léta jsou označována za období krize demokracie. Byla provázena studentskými bouřemi, hnutím hippie, užívání drog a jiné. Komunitní práce se rozvíjela a snažila se o reformu společnosti a to jak ve Spojených státech tak v Anglii. Musela se řešit celá řada problémů jako nezaměstnanost, nedostatečné vzdělání, duševní zaostalost, kriminalita a další. Velký problém byl i s vojáky vracející se z války. Vojenští psychiatři ukázali, že včasnou léčbou a spoluprací s psychology, sestrami je možné vrátit nemocné zpět do činné služby. Tím se změnil pohled na duševní choroby. Zabývali se také následnou péčí o propuštěné pacienty. V této době byla komunitní práce intelektuálně spojena se sociální prací. V sedmdesátých létech dochází k vývoji koncepce komunitní práce, velký význam mělo vytvoření koncepce pozitivního duševního zdraví. V osmdesátých letech nacházejí komunitní pracovníci své místo mezi ulicí a státem. Řeší se otázky nerovnosti třídy, rasové otázky, sexuální orientace a další. Do popředí se dostává i komunitní aktivista, tj. člověk uvnitř komunity, který na sebe přebírá určité aktivní role.v devadesátých letech je komunitní práce chápána jako součást sociálních služeb, jejímž cílem je buď, nedostatkům předcházet, nebo je usměrňovat. U nás můžeme o historii komunitní práce těžko hovořit. V 19. století a počátku 20. století vznikaly zájmové spolky, ale nebyly primárně utvářeny za účelem vyvolání nějaké sociální změny v komunitě. V roce 1948 se všechny zájmové aktivity dostaly pod hlavičku Národní fronty a ty byly poplatné komunistické ideologii. V roce 1992 navázalo pražské středisko RIAPS spolupráci s nizozemskou organizací pro komunitní práci a tak začalo odborné školení v Nizozemsku. V součastné době dochází k rozvoji komunitní práce, ale stále je vidět malá připravenost lidí pospolu řešit společné problémy, dále převládá názor, že na řešení problémů v komunitě jsou určení jiní lidé než oni. I úřady ještě raději lidi řídí, než by je podporovali na participaci řešení problémů. Také chybí nedostatečné finanční, legislativní podmínky. Kontrolní otázky: Kdo byl průkopníkem komunitní práce? Matoušek, O. Metody a řízení sociální práce. Praha Portál, 2001. Strana 255-2570 Obce, města, regiony a sociální služby. Praha: Socioklub. 1997. Strana 172 3. Komunitní práce - cíle,znaky komunitní práce, motivace členů komunity, publicita Klíčová slova: komunitní práce, fund-raising Cílem komunitní práce je usilování o sociální změnu, kterou uskutečníme prostřednictvím analýzy sociální situace a utvářením vztahů sociálního pracovníka a komunity a vzájemných vztahů mezi skupinami uvnitř komunity. 3

Komunitní práce je metoda řešení sociálních problémů prostřednictvím podpory společenství komunit v místech, kde lidé žijí a kde problémy vznikají. Komunitní práce je tedy metoda směřující k vyvolání a podporování změny v rámci místního společenství a využívá lidských zdrojů v komunitě jedná se o komunitu občanskou, komunitou léčebnou se budeme zabývat v další kapitole. V součastné době je komunitní práce pojímána jako proces jak aktivovat lidi, aby svůj problém řešili sami, zároveň je to také způsob jak určitý problém vyřešit. Znaky komunitní práce : - používá se pro řešení problémů a pro navození změny v komunitě - vztahuje problémy jedinců a skupin ke zdrojům a možnostem místní komunity - vede k přerozdělení a sdílení zdrojů, odpovědnosti a kompetence - zapojuje do řešení problémů a do rozhodování a života komunity její občany, stejně tak jako místní organizace - rozšiřuje možnosti lidi ovlivnit to, co se s nimi děje. Komunitní práce je metoda univerzální můžeme s ní řešit místní problémy v oblasti sociálních služeb a zdravotní péče, etnického napětí, životního prostředí a další. Každá situace, která vznikne si vyžaduje odlišné řešení a proto zde má velkou úlohu komunitní pracovník. Předpokladem úspěšné komunitní práce je solidní znalost příslušné obce nebo společenství a jejich institucí (počet obyvatel, mobilita, věkové složení, přítomnost menšin, tradice, kultura obcí, zaměstnanost, nezaměstnanost, aktivita odborů, bydlení, chudoba, dopravní podniky ). Jak motivovat lidi ke spolupráci v komunitě úloha musí vycházet z vlastních potřeb a zájmů lidí, musí zde být nějaký vztah mezi osobou, kterou žádáme, aby něco udělala, a tím pro koho to dělá, činnost musí vést k nějakému výsledku, nikdy nežádat po člověku to, co by ho mohlo ohrozit, žít v dané komunitě. Důležitá je spolupráce v komunitě, ale i s ostatnímu lidmi, organizacemi.s problematikou vztahů s veřejností úzce souvisí získávání zdrojů. Finanční prostředky můžeme získat v samotné komunitě,od fyzické osoby, v obci nebo kraji. Lze psát projekty, do kterých se mohou zapojit i lidé z komunity. Finanční prostředky můžeme získat také dotacemi, sponzorstvím, použít fund-raising (je to proces, v rámci kterého organizace získává dárce, kteří finančně či materiálně podporují její činnost). Nesmíme zapomínat na publicitu, která může přivést lidi, kteří do té doby nic o aktivitách komunity nevěděli. Je dobré na svá setkání zvát celou širokou veřejnost, dělat víkendová setkání, spolupracovat s místními podnikateli, kteří se budou chtít podílet na nějakém projektu. Vydávat lokální list tím zajistíme informovanost o plánech a výsledcích akcí. Využít vysílací čas vyhrazený veřejným službám v místním rozhlase a televizi. Smyslem komunitní práce je zvyšovat toleranci, dobré sousedství a sociální odpovědnost, snižovat intoleranci. Kontrolní otázky: Co je komunitní práce? Jaké jsou cíle a znaky komunitní práce? Obce, města, regiony a sociální služby. Praha: Socioklub. 1997. Strana 172 177 4

4. Komunitní přístup Klíčová slova: komunitní přístup Klinický přístup se zabývá především vnitřním životem jedince a jeho vztahy v rodině, komunitní přístup rovněž bere zřetel na tyto vztahy, ale vede odborníky, kteří pomoc poskytují, k tomu, aby se starali o životní podmínky svých klientů. Komunitní přístup přináší jednoduché a srozumitelné myšlenky a ukazuje jak je uplatnit v realitě. To znamená, že se musí nejdříve odborník zeptat lidí jaké problémy mají a až potom může udělat nějaké opatření, důležité je také jak komunita toto opatření přijme. Komunitní přístup vytváří parcipativní demokracii na lokální úrovni. Důležité je umět naslouchat jeden druhému, vytváření příležitostí ke společné diskusi, sdílení názorů a spolupráci při společném učení a objevování řešení. Kontrolní otázky: Co je komunitní přístup? Obce, města, regiony a sociální služby. Praha: Socioklub. 1997. Strana 172 175 5. Komunitní práce - proces komunitní práce, strategie komunitní práce Klíčová slova: vyjednávání, arbitr Proces komunitní práce můžeme rozdělit do čtyř fází. První fáze je zjišťování a analýza potřeb, každý, kdo chce plánovat musí vycházet z potřeb dané komunity. To znamená shromažďovat informace a provést analýzu informací. Sociální potřeba je v každé komunitě jiná, ale metody, které se používají jsou podobné. Ke zjišťování sociálních potřeb se často používá metoda SWOT analýza (soustřeďuje se na silné stránky, slabé stránky, na přednosti a na hrozby v komunitě). Druhá fáze je plánování, zde je nejdůležitější formulovat cíl procesu, prostředky vedoucí ke změně, odhadnout časovou, finanční, personální náročnost a zvolit vhodnou metodu implementace (realizace).třetí fáze je realizace plánu. Zde jde především o komunikaci a to jak uvnitř týmu tak i navenek, o krátkodobé i střednědobé plánování aktivit a o průběhu vyhodnocování aktivit. Poslední fáze je evaluace (vyhodnocení ). Jedná se o komplexní proces shrnující hodnocení různých zájmových skupin v rámci komunity. Často se na vyhodnocení zapomíná, ale bez dobrého vyhodnocení lze těžko pokračovat dále. Při hodnocení můžeme využít metody dotazníků, revize záznamů organizace, návštěvy na místě a zde provést pozorování. Strategie komunitní práce. Vyjednávání. Vyjednávání znamená řešení problému. Problém může vzniknout mezi dvěma či více lidmi nebo skupinami. Příčina je v rozdílnosti nebo neslučitelnosti zájmů zúčastněných stran. Rozlišujeme čtyři typy vyjednávání. Interpersonální vyjednávání při vyjednávání ustoupím tam, kde je to pro mne méně důležité, ale chceme dosáhnout toho co je pro nás důležitější. Vyjednávání uvnitř skupin hájí zájem skupiny, ale zároveň si chce zvýšit vlastní status. 5

Meziskupinové vyjednávání nejdříve proběhne vyjednávání uvnitř skupin a pak delegáti skupin se podílí na vyjednávání meziskupinovém. Vyjednávání s pomocí třetí strany, arbitra Arbitra požádáme, když vyjednávání uvázne na mrtvém bodě. Existují dvě hlavní možnosti strategie vyjednávání: kooperativní (jde o dosažení vzájemné shody) a konkurenční(jedna strana chce dosáhnout zisku na úkor strany druhé). Mezi základní principy vyjednávání patří. Prvním je odloučení osobní vazby od problému, druhým odhalování zájmů, třetím hledání výhod pro obě strany a čtvrtým nalezení objektivních měřítek. Důležitá je příprava na vyjednávání. Mezi nejdůležitější patří tzv. scénář vyjednávání, obsahuje informace o druhé straně a vytýčení cíle. Jednání. Jednání není reakce na konflikt, ale je to motivované a záměrné chování, které směřuje ke změně součastného stavu. Každé jednání má svůj postup. Na začátku je vytvoření plánu jednání, déle na sebe navazuje argumentace, signál, návrh, nová formulace návrhu, vyjednávání, uzavření a dohoda. Možnosti a meze komunikace. Komunikací lze dosáhnou mnohé, ale má i své meze. Při komunikaci musíme jasně formulovat své požadavky, nesnažme se za každou cenu obhájit neobhajitelné, nepředkládejme nepřiměřené požadavky, dobré je na začátku odhalit své priority, neoslabit přesvědčivý argument, někdy musíme chtít jasné rozhodnutí (buď-anebo), někdy je užitečné přerušit jednání, nechtít udělat hned velký krok (raději postupovat po malých krůčcích), pozor na okamžitý souhlas. Účinná komunikace Desatero účinné komunikace umění naslouchat, tvůrčí konflikt, zprostředkování komunikace, vyjednávání, představa budoucnosti, veřejná rozprava o problémech komunity, veřejné shromáždění, uznání toho čeho jsme dosáhli, zhodnocení a přenos (příklad slouží jako stimul). Kontrolní otázka: Jaké jsou fáze komunitního procesu? Jaké rozlišujeme typy vyjednávání? Vyjmenuj desatero účinné komunikace. Matoušek, O. Metody a řízení sociální práce. Praha Portál, 2001. Strana 262 265 Hartl,P. Komunita občanská a komunita terapeutická. Praha:Slon, 1997 Strana 85 106 6. Komunitní plánování. Klíčová slova: obce, plánování, klient Komunitní plánování je metoda, která umožňuje zpracovávat rozvojové materiály pro různé oblasti života na úrovni obce i kraje a která výrazně posiluje principy zastupitelské demokracie. Základem komunitního plánování je spolupráce zadavatelů (obcí) s uživateli 6

(klienti) a poskytovali (jednotlivé organizace) sociálních služeb při vytváření komunitního plánu a vyjednávání o budoucí podobě služeb. Obce jsou pro komunitní plánování klíčové., jsou přirozenými primárními aktéry pro jeho rozvoj.cílem komunitního plánování sociálních služeb je zajistit dostupnost kvalitních sociálních služeb, které vycházejí ze zjištěných potřeb uživatelů a specifik místní komunity, posilovat sociální soudržnost komunity, podporovat sociální začleňování jednotlivců i skupin. Komunitní plánování vychází z jednoho základního principu rozhodnutí, které ovlivňují určitou lokalitu a životy lidí, kteří v ní žijí, je nejlépe činit právě v této lokalitě. Mezi další principy komunitního plánování patří: - partnerství mezi všemi účastníky - zapojování místního společenství - hledání nových lidských a finančních zdrojů - práce s informacemi - průběh zpracování komunitního plánu - zohlednění již vytvořené a osvědčené spolupráce kompromis přání a možností Kontrolní otázky: Co je komunitní plánování? Vyjmenujte principy komunitního plánování. Průvodce procesem komunitního plánování sociálních služeb. Praha: MPSV, 2004 Strany: 11-50 7. Komunitní plán Klíčová slova: fáze komunitního plánu, sociální služba Popisujeme tři fáze procesu tvorby komunitního plánu: 1.) fáze popisná Zahrnuje popis charakteristiky lokality a součastný způsob poskytování sociálních služeb, které jsou aktuálně k dispozici v dané lokalitě. 2.) fáze analytická Jde o analýzu získaných dat. 3.) fáze příprava akčního plánu k dosažení rozvoje místních služeb Zahrnuje hodnocení úrovně, v jaké součastné služby úspěšně uspokojují potřeby, a hodnocení stupně,v němž jsou nezbytné změny. Hodnotí se také jaké zdroje jsou k dispozici. Určuje se pořadí priorit. Výsledkem komunitního plánování je zejména systém sociálních služeb na místní úrovni, který odpovídá, zjištěným potřebám, reaguje na lokální odlišnosti a zajišťuje, že finanční prostředky na služby vynakládané jsou efektivně využívány. Komunitní plán: - je to prostředek, kterým místní komunity ovlivňují regionální, státní politiku a priority - je ovlivněn státní a regionální politikou a prioritami - může napomoci identifikovat,kde je třeba nové politiky a priority - může přispívat k rozvoji regionálních plánů sociálního a hospodářského rozvoje - může být využit na podporu žádostí o příspěvky ze strukturálních fondů - může napomoci přehledně mapovat toky finančních zdrojů a efektivně je využívat 7

Při zpracování komunitního plánu je třeba dodržovat některé zásady. Potřeby a směry rozvoje sociálních služeb musí stanovit lidé, kteří v obci žijí. Všechny činnosti během přípravy musí být provázány. Zkvalitnění sociálních služeb musí být považováno za žádoucí a důležitou součástí místní politiky. Priority a směry rozvoje sociálních služeb vychází z přesvědčení o hodnotě, vrozené důstojnosti a právu na sebeurčení každého uživatele sociálních služeb. Komunitní plán by měl obsahovat popis a analýzu existujících zdrojů, statistické, sociologické, demografické údaje. Dále popis a analýzu existujících přání a potřeb obyvatel, představu budoucnosti sociálních služeb, časový plán postupu prací a zásady. Musí tam být i způsob jakým budou jednotliví účastníci na místní úrovni zapojeni do vytváření a naplňování komunitního plánu a poslední jakým způsobem bude komunitní plán sledován, vyhodnocován a případně měněn. Komunitní plán je výsledkem vyjednávání mezi všemi účastníky procesu, je naplňován v rámci širokého partnerství v komunitě, odpovídá místním podmínkám a potřebám, stanoví si cíle a priority rozvoje sociálních služeb, sleduje všechny aktivity, které směřují k naplnění cílů a má systém sledování a hodnocení postupu a průběžně podává zprávy veřejnosti. Kontrolní otázky: Jaké fáze komunitního plánování znáte? Co by měl komunitní plán obsahovat? Průvodce procesem komunitního plánování sociálních služeb. Praha: MPSV, 2004 Strany: 11-50 8. Popis a účel SWOT analýzy. Klíčová slova: Swot analýza, mikroregion Swot analýza je souhrnným zhodnocením silných a slabých stránek, příležitostí a rizik daného území. Swot analýza shrnuje přehledně a metodicky jednotně výsledky úvodní detailní analýzy hlavních stránek života v daném území. Je výchozím krokem pro určení strategického cíle a specifických cílů, umožňuje tedy formulování strategické vize usměrnění budoucího vývoje analyzovaného mikroregionu se zaměřením na řešení - jak zachovat a posílit silné stránky, jak odstraňovat nebo eliminovat slabé stránky, které budoucí příležitosti lze využít pro další rozvoj a jak, jakými prostředky čelit očekávaným ohrožením dalšího rozvoje mikroregionu. Kontrolní otázky: K čemu slouží Swot analýza? 9. Sociální potřeby Klíčová slova: potřeba, ukazatel Druhy sociálních potřeb. 8

Normativní potřeba je ta, kterou odborník nebo vědec definuje jako potřebu. Může být ovlivněno hodnotovou orientací odborníka. Pociťovaná potřeba je potřeba, kterou si přejeme a chceme. Zde klademe lidem otázku, zda cítí určitou službu jako potřebu. Vyjádřená potřeba je vlastně pociťovaná potřeba vyjádřena činem. Klasický případ vyjádřené potřeby je ve zdravotnických službách (lidé jsou uvedeny na seznamu čekajících na nějak zařízení). Komparativní potřeby. Měřítko potřeby se zjišťuje studiem charakteristik populace, která přijímá nějakou službu. Ukazatelé sociálních potřeb. Informativní ukazatel jejich účelem je popisovat části sociálního systému. Predikativní ukazatel tvoří nedílnou součást teoretické koncepce, umožňuje vytvoření prognózy z výsledků šetření. Ukazatele zaměřené na problémy zjišťují typy sociálních problémů a určují jak je řešit. Ukazatele programového hodnocení jejich pomocí lze měřit pokrok určitých programů. Výběr jednotlivých ukazatelů závisí na konkrétní situaci a stanovených cílech. Hartl,P. Komunita občanská a komunita terapeutická. Praha:Slon, 1997 Strana 47-51 10. Sociální změna Klíčová slova : komunitní změna, motivy změny Zákon změny říká: všechno je ve stavu klidu, dokut tento stav nenaruší nějaká potřeba. Jestliže zjistíme jaké jsou sociální potřeby v komunitě musí také dojít k sociální změně v komunitě. Proces komunitní změny může fungovat jedině tehdy, když komunitní pracovník respektuje místní situaci a potřeby lidí, když se obecná potřeba řešit problém setká s touhou jednotlivce změnit nežádoucí situaci. Je nutno začít tam, kde je většina lidí zaangažována na řešení problému, který se jich dotýká a z toho důvodu vezmou jeho řešení za své. Každý změně není nakloněn. Důležité je pochopení důležitosti změny a povahy problému. Každému změna nevyhovuje a může proto vyvolat odpor. Problém lze označit jako jistý druh krize. Čím hlouběji je člověk zakotven v určitém způsobu myšlení, tím větší krize musí nastat, aby došlo ke změně. V sociální organizaci jsou prostředky a struktury, které vedou k zajištění trvalosti navzdory okolním změnám. Změny ve stávajících organizacích můžeme rozdělit do dvou skupin. V první skupině ovlivňuje změna jen část systému a ostatní nejsou zasaženy. V druhé skupině je změna samotného systému. Cíle změny jsou děleny na cíle zaměřené na výkon (odrážejí dosažené výsledky ve výkonových testech) a cíle uspokojující potřeby (spokojenost s sociální službou). Celá změna probíhá v sociálním kontextu. Změnu mohou být vyvolány jak uvnitř skupiny, tak mezi skupinami navzájem. Mezi nejčastější motivy změny patří energie, moc, kultura, kompetence, vztahy, informovanost 9

Hartl,P. Komunita občanská a komunita terapeutická. Praha:Slon, 1997 Strana 53-60 11. Komunitní pracovník. Klíčová slova: sociální priorita, sociální problém. Posláním komunitního pracovníka je odhalení sociálních priorit a potřeb dané komunity a povzbuzování obyvatel k tomu, aby poznali své problémy a pokusili se je zvládnout s pomocí dostupných prostředků. Informování různých skupin obyvatel možnostech řešení, povzbuzování k diskusím o problémech a k pořádání akcí zaměřených na odstranění problému. Komunitní pracovník si uvědomuje svůj vliv na lidi a vnímá sebe jako měnící se bytost, chápe napětí, které může vzniknout z odlišností mezi lidmi na základě rasy, pohlaví, věku, postižení, víry a jiné. Zná klíčové sociální problémy, jako jsou sociální práva, nezaměstnanost, bydlení, vztah generací a další. Dokáže žít uprostřed konfliktů, umí naslouchat potřebám jednotlivých skupin žijících v komunitě. Pomoci obyvatelům komunity zapojit se do procesu a měl by umět napsat projekt. Komunitní pracovník může mít dominantní postavení - vystupuje jako expert, předkládá komunitě hotové návody. Bývá často komunitou odmítnut. Nebo má partnerské postavení vychází z toho, co je v komunitě k dispozici, dává návrhy, ale podporuje v tom i ostatní. Matoušek, O. Metody a řízení sociální práce. Praha Portál, 2001. Strana 266-267 Kontrolní otázky: Co je posláním komunitního pracovníka? Jaké postavení může mít komunitní pracovník? Role sociálního pracovníka Klíčová slova: manažer Sociální pracovník vystupuje jako poskytovatel služeb, který je nápomocný klientům v době, kdy sami nezvládnou vykonávat důležité činnosti. Pracuje jako zprostředkovatel mezi klientem a sociálními zařízeními. Působí jako učitel sociálních a adaptačních dovedností a pomáhá klientům získat nadhled na jejich způsoby jednání, svých pocitů, zde pracuje jako poradce. Dále pracuje jako manažer, provádí případovou diagnostiku, plánuje služby i jejich návaznost na další služby a také sleduje poskytování služeb a hájí zájmy klientů. Organizuje náplň práce, zařizuje výcvik, supervize pracovníkům zařízení. Může být administrátor ředitel zařízení a pak plánuje, zavádí služby a programy v sociálních zařízeních. Provádí dlouhodobé plány rozvoje zařízení, prosazuje své programy a hodnotí je. Řezníček,I. Metody sociální práce. Praha, Slon, 1994 Strana 63 64 10

12. 13. Terapeutická komunita, znaky, principy a zásady TK Klíčová slova: terapeutická komunita, resocializace, princip. Terapeutická komunita v širším pojetí znamená specifická forma organizace léčebné instituce. V užším slova smyslu je metodou léčby, lze ji definovat jako přístup využívající dynamiku malé skupiny i většího společenství, kdy na přestavbě své osoby pracuje klient sám, malá skupina, i celá komunita. Hlavním cílem terapeutické komunity je napomoci osobnímu růstu. Toho lze dosáhnout změnou životního stylu a díky společenství lidí, kteří spolupracují na vzájemné pomoci. Pojem terapeutická komunita se prvně objevil za druhé světové války, kdy vojáci prožili válečná trauma a léčili se na psychiatrickém oddělení. U nás jedno z prvních zařízení na světě pro závislé na alkoholu, využívají metody terapeutické komunity, bylo založeno v roce 1949 Jaroslavem Skálou v Apolináři. V roce 1991 byla založena v Němčicích první terapeutická komunita pro drogově závislé, jež využívá metody terapeutické komunity. Po ní vzniklo několik zařízení specializovaných na léčbu závislosti, jichž je v součastné době kolem 16. Tyto zařízení mají formu venkovské farmy a klienti si obstarávají provozní práce sami. Velký podíl na propracování systému terapeutické komunity a jeho praktickém rozšiřování měl Maxwell JONES. Formuloval tři základní teze. Vytvořit oboustrannou komunikaci mezi personálem, pacienty i s externími spolupracovníky. Umožnit rozhodování na všech úrovních tak, že se každý identifikoval s cíli oddělení a se změnou v jednání s pacienty. Vytvořit terapeutickou kulturu, která se skládá ze vzájemně vstřícných postojů a rolí, které pacient i personál ve společnosti zastávají. S. Kratochvíl uvádí dvě základní teoretické koncepce terapeutické komunity. První je založena na předpokladu, že maladaptivní formy chování mají původ v zobecněné zraňující zkušenosti získané v mezilidských vztazích interpersonálně-reflexologická koncepce. Druhá je kognitivněbehaviorální teorie jde o proces přeučování jednání v sociálních situacích. První je kognitivní učení (získávání informací pomocí personálu, přednášek, vlastním studiem, diskusí). Druhé je o posilování žádoucích reakcí, návyků a ignorování nesprávných návyků v meziosobních vztazích. Třetí je imitační učení (aktivní nácvik nových rolí). Znaky terapeutické komunity. Neformální a otevřená atmosféra. Atmosféra je více domácí, než ústavní. Věci se tu dějí všude kolem, ne za zavřenými dveřmi. Ústřední místo skupinových setkání v terapeutickém programu. Komunita se schází pravidelně minimálně jednou týdně, ale obvykle denně. Setkání mají několik funkcí. Především maximalizuje sdílení informací. Klientům je dán prostor, pokud chtějí něco sdělit. Tato setkání posilují kohezi komunity. Odehrává se zde transparentně řešení problémů a dělají se veřejně rozhodnutí a je to forum pro osobní zpětnou vazbu. Sdílení práce při udržování zařízení. Zvyšuje pocit sounáležitosti s komunitou. Zvyšuje sebedůvěru.přibližuje komunitu běžnému životu. Terapeutická role klientů. Klienti jsou podporovány v tom, že nejsou zodpovědní jen za svou změnu, ale, že mohou pomoci i druhým. Sdílení moci. Klienti se podílí na rozhodování. Posiluje odpovědnost, dodává jí smysl a obsah. Hodnoty a přesvědčení. Jedná se o prvek, který komunitu spojuje a má možnost ji v základech pozitivně orientovat. Obvykle se jedná o názory na příčiny obtíží jednotlivce a způsoby řešení. 11

Základní principy terapeutické komunity. Principy léčby v terapeutické komunitě jsou v mnohém specifické, ale zároveň jsou v jejich pozadí určité univerzálnější myšlenky filozofické nebo vycházejí z výzkumů i empirie a obvykle rozvíjené některým psychologickým směrem. Za základní principy terapeutické komunity lze považovat tyto: 1. Motivovat klienta k vlastní změně je základním bodem úspěšné léčby a resocializace. 2. Podmínky života v komunitě se maximálně přibližují realitě běžného života. 3. Trénink odpovědnosti je základním kamenem léčby resocializace. 4. Vstup klienta do terapeutické komunity je dobrovolný, stejně tak i jeho odchod z ní. 5. Terapie probíhá převážně ve skupině a to vzhledem k tomu, že pro člověka je přirozený život ve společnosti, kde jsou formovány základní vztahy. 6. Přechod z terapie do běžného života musí být postupný vzhledem k náročnosti situace. 7. Strukturovaný život v komunitě upevňuje, zakotvuje a umožňuje vytvářet vnitřní strukturu. 8. Terapeutický tým je pouhým průvodcem a poradcem klienta, nikoli expertem na jeho život. 9. Zájmy celku jsou nad zájmy jedince. Uvedené principy mohou ovlivňovat komunitu pouze tehdy, když jim členové týmu a alespoň část klientů rozumí, a především tehdy, když myšlenky a hodnoty, které za nimi stojí, jsou součástí přesvědčení terapeutů. Mezi hlavní zásady patří: odkrýt své skryté schopnosti a hrát aktivní roli ve vlastním procesu uzdravení. To souvisí se spoluúčastí pacientů na léčení. Stanou se aktivními účastníky vlastní léčby, ale i druhých a přebírají odpovědnost i za chod komunity. Vzájemná komunikace probíhá na všech úrovních a to přináší větší otevřenost a vhled do chování jednotlivce. Místo přikazování shora přichází rovnoprávnost V rozhodování, všichni členové komunity se stávají partnery. Důležitá je také pospolitost, podporování vztahů a kontaktů mezi členy komunity. Doporučuje se řešení konfliktů tváří tvář. Permisivnost, to znamená, že se vyhýbáme kritizování druhých osob. Cílem léčby v terapeutické komunitě je změna životního stylu. Vychází se z předpokladu, že trvalejší změny životního stylu lze dosáhnout prostřednictvím osobního růstu. Klient v programu terapeutické komunity postupně dosahuje změn v sebepojetí, prožívání, chování, což mu umožní, aby mohl svůj život prožívat jako uspokojivý, v němž se může zodpovědně rozhodovat, jakým způsobem svůj život povede dál. Osobnostní růst umožní klientovi, aby si žádoucí změny chování udržel i po odchodu z chráněného prostředí terapeutické komunity. Hartl,P. Komunita občanská a komunita terapeutická. Praha:Slon, 1997 Strana 179-188 14. Sociální poradenství, sociální prevence a prevence sociálně patologických jevů. Klíčová slova. Prevence, patologický jev, streetwork. Sociální poradenství. Při poradenství jde o výměnu informací mezi tím, kdo radí (poradce) a tím, kdo rady přijímá (klient). Úkolem poradenství je pomáhat občanům v důležitých fázích i oblastech 12

jejich života, to je obecný pohled. Zúženě je úkolem poradenství v sociální práci pomoc při řešení obtížných sociálních situací, do nichž se oni sami dostávají (nebo členové rodiny). Cílem sociálního poradenství musí být konkrétní pomoc při řešení obtížné sociální situace, a to činnostmi, které vedou k odstranění jejich příčin a důsledků, nebo nepřímo, kdy klient dostane odborné informace, které mu umožní orientovat se v té dané situaci, popřípadě umožňující řešení vlastním přičiněním nebo zprostředkovat odbornou službu. Obcí, kde je počet obyvatel pod 2 tisíce je velký počet, proto je důležité vytvořit určitý systém, který by umožňoval podávat kvalitní informace ohledně sociálního poradenství. To znamená, že na každém obecním úřadě musí být jeden pracovník, který dostane odborné vzdělání (kurzy) a tím získá schopnost orientovat se v jednotlivých normách. Tito pracovníci se musí neustále vzdělávat, proto je nutné vytvořit pro ně učební plány. Rozsah podávaných informací je široký, bude dobré vypracovat manuál, kde budou vypsány jednotlivé sociální situace, které mohou v životě nastat a bude je nutno řešit. Bude obsahovat i právní normy, které budou určitou situaci řešit. Základní informace mohou být na úrovni obce poskytovány i prostřednictvím telefonní linky, jejíž provoz zabezpečuje příslušná instituce formou menu, ovládaného tlačítky účastnických stanic. Ve většině obcích jsou kontaktní místa státní sociální podpory, které jsou na obecních úřadech. Na tyto obecní úřady byl přenesen výkon státní správy. Sociální prevence a prevence sociálně patologických jevů na místní úrovni. Prevence sociálně patologických jevů představuje interdisciplinární oblast, která se skládá ze dvou základních kategorií a to prevence jako specifického procesu a jako konkrétního jevu. Pracovník státní správy je vtažen do rozhodovací situace, která od něho vyžaduje jasné zadání. Zadání je předpokladem analýzy. Klíčovým momentem při realizaci preventivních aktivit je definice problému, popřípadě zadání, které je svým způsobem začátkem koordinace.. Důležité je znát konkrétní místo a mít dostatek informací. Při rozhodování musíme vědět zda problém vůbec existuje a když ano, tak s jakým cílem, jakým způsobem, za jakých okolností bude řešen. Prevence znamená něčemu předcházet, ale čemu? Předcházet tomu, aby negativní vývoj vůbec nevznikl (primární prevence), pokud již existují nějaké signály, negativního vývoje, předcházet působení podmínek, které prostřednictvím jednání signalizují, že k takovému vývoji dochází, ale ještě se nejedná o reálné projevy kriminality (sekundární prevence). A pak je to prevence tam, kde již jevy reálně existují. Je nutné předcházet prohlubování jevu (terciální prevence). Sociální prevence se provádí na specializovaných pracovištích oddělení sociální prevence referátu sociálních věcí, které se zaměřují na opatření proti vzniku a šíření negativních společenských jevů metodami sociální práce a zpětného začleňování do společnosti. Tyto pracoviště jsou řízena oddělením sociální prevence MPSV ČR. Na oddělení sociální prevence pracují specializovaní pracovníci např. sociální asistent (pracuje s dětmi a mládeží v jejich přirozeném prostředí). Kurátor pro mládež (pracuje s dětmi do 15 let, které se dopustily činu jinak trestného, s mladistvými, u nichž bylo zahájeno trestní stíhání a s jejich rodinami). Sociální kurátor ten se orientuje na práci s dospělými nositeli sociálně patologického chování. Nestačí mít jen odborná pracoviště, která se zabývají prevencí, ale velice důležitá je sociální práce v terénu, na ulici streetwork. Charakter této metody sociální práce je dán jejím názvem. Streetwork, v přeneseném překladu práce na ulici. Cílovou skupinou jsou děti, mladiství a mladí dospělí, kteří nechtějí spolupracovat s institucemi. Na začátku je vyhledávání, mapování situace, lokality, vytipování jednotlivců či skupin a navázání kontaktu vždy na ulici. Dále pak vyhledat místo na setkávání s bezbariérovým přístupem. 13

Je to přesně vymezená metoda sociální práce, kterou vykonávají specificky orientovaní pracovníci.streetwork je specifická vyhledávací, mobilní terénní sociální práce. Činnost streetworku dělíme na přímou práci s klientem nebo se skupinou, monitoring, depistáž, sociální poradenství. Dále nepřímá činnost sem patří administrativa, jednání s institucemi. Práce smíšená, která obsahuje oba prvky předcházejících forem. Celá práce je založena na důvěře. Obce, města, regiony a sociální služby. Praha: Socioklub. 1997. Strana 219 240 Kontrolní otázky: Čím se zabývá sociální práce? Co znamená terciální prevence? K čemu slouží streetwork? 14