Využití kreativních reminiscenčních technik při práci se seniory

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Využití kreativních reminiscenčních technik při práci se seniory Alena Fendrychová Katedra Sociální pedagogiky Vedoucí práce: Mgr. Hana Číţková Studijní program: B7508 Sociální práce Studijní obor: Pastorační a sociální práce Praha 2013

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci s názvem Využití kreativních reminiscenčních technik při práci se seniory napsala samostatně a výhradně s pouţitím uvedených pramenů. Souhlasím s tím, aby práce byla zveřejněna pro účely výzkumu a soukromého studia. V Praze dne 3.6.2013 Alena Fendrychová

Bibliografická citace FENDRYCHOVÁ, Alena. Využití kreativních reminiscenčních technik při práci se seniory: bakalářská práce [rukopis]. Vedoucí práce Hana Číţková. Praha: Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy, 2013. 70 s. Anotace Bakalářská práce Vyuţití kreativních reminiscenčních technik při práci se seniory staví na předpokladu, ţe vzpomínání je velmi důleţité nejen pro osobní integritu a identitu jednotlivce, ale i pro jeho vztahy s druhými lidmi. Práce se zabývá reminiscencí jako cílenou prací se vzpomínkami za účelem zvýšení kvality ţivota hlavně starých lidí. Popisuje různé přístupy k reminiscenci a cíle, kterým můţe tato metoda slouţit. Z různých typů reminiscence se zaměřuje zvláště na reminiscenci vyuţívající kreativní aktivity. Praktická část práce předkládá popis kreativních reminiscenčních setkání ve čtyřech rodinách. Jejich cílem bylo umoţnit společnou aktivitu mezi dvěma generacemi a tak posílit a zkvalitnit mezigenerační komunikaci a vztahy v rodinách. Na základě zkušeností, které autorka práce získala při těchto setkáních, a na základě zpětné vazby od účastnic pak hodnotí vhodnost tohoto typu reminiscence pro práci se starými lidmi. Klíčová slova reminiscence, paměť, vzpomínky, kreativní techniky, mezigenerační vztahy

Summary The bachelor thesis The use of creative reminiscence techniques in work with seniors is based on the premise that reminiscing is very important not only for personal integrity and identity of the individual but also for the relationships with others. The thesis discusses reminiscence as a focused work with memories of seniors aimed at improving the quality of their life. Various attitudes to reminiscence are described as well as the multitude of its goals. The focus is particularly on the creativity-based reminiscence. The practical part of the thesis describes a series of creative reminiscence sessions in four families. The purpose of the sessions was to enhance the intergenerational communication and relationships within the families through provoking a common activity. The author evaluates effectiveness of this type of reminiscence work with seniors on the basis of the feedback given by the participants of the sessions. Keywords reminiscence, memory, memories, creative techniques, intergenerational relationships

Poděkování Děkuji všem, kteří mne při psaní této práce podporovali rodině, přátelům a Mgr. Haně Číţkové, která mi byla velkou oporou nejen svými znalostmi, ale i velmi vstřícným přístupem.

Obsah Úvod... 12 Cíle práce... 13 1. Vzpomínání, vzpomínky... 14 1.1 Funkce vzpomínání... 14 1.2 Paměť... 14 1.2.1 Jak funguje paměť... 15 1.2.2 Poruchy paměti ve stáří... 16 1.2.3 Dvě překvapivé vlastnosti autobiografické paměti... 17 1.2.4 Paměť u lidí s demencí... 18 1.3 Stáří... 19 1.3.1 Funkce vzpomínek ve stáří... 20 1.3.2 Další úkol člověka ve stáří předat dědictví... 21 2. Reminiscence jako práce s lidmi za vyuţití vzpomínek... 22 2.1 Zapovězené vzpomínání... 22 2.2 Historie reminiscence jako plánované práce s lidmi... 23 2.2.1 Reminiscence v České republice... 24 2.3 Reminiscence nebo reminiscenční terapie... 25 2.4 Různé typy reminiscence... 25 2.4.1 Reminiscence z hlediska funkce... 25 2.4.2 Reminiscence z hlediska přístupu... 26 2.4.3 Reminiscence s ohledem na cíl, kterého chce dosáhnout... 28 2.5 Pozitivní a negativní vzpomínky... 29 2.6 Je reminiscence vhodná pro kaţdého?... 30 2.7 Reminiscenční pracovník... 32 2.7.1 Postavení reminiscenčních pracovníků (asistentů) v ČR... 33 2.8 Důleţitost mezigeneračního vzpomínání... 33 2.9 Účinnost reminiscence... 35 3. Kreativní techniky v reminiscenci... 38 3.1 Kreativní techniky ve světle výzkumů o kvalitě ţivota ve stáří... 38 3.2 Příklady kreativity v reminiscenci... 39 3.2.1 Divadlo ze vzpomínek... 39

3.2.2 Tanec ve sluţbách reminiscence... 40 3.2.3 Výtvarné techniky... 41 4. Reminiscenční setkání v rodinách... 44 4.1 Popis reminiscenčních setkání v rodinách... 44 4.1.1 Reminiscence s vyuţitím kreativní aktivity... 44 4.1.2 Plán setkání... 45 4.1.3 Vlastní realizace setkání... 45 4.2 Poznatky zjištěné při realizaci setkání... 46 4.2.1 Jak se připravit na setkání... 46 4.2.2 Čeho dbát při samotných setkáních... 47 4.2.3 Jak postupovat při kreativní práci... 47 4.2.4 Jak správně zajistit čas a místo setkání... 48 4.2.5 Pečlivá příprava versus improvizace... 48 4.2.6 Důleţité upozornění na závěr... 49 4.3 Zjišťování účinků reminiscenčních setkávání na účastníky pomocí dotazníku... 49 4.3.1 Dotazník... 50 4.3.2 Vyhodnocení dotazníku... 50 4.3.3 Ukázky některých odpovědí... 51 Závěr... 54 Seznam literatury... 56 Přílohy... 60

Úvod Kdyţ jsem byla malá, často jsme s mojí starší sestrou trávily volný čas u naší staré tety. Moc rády jsme poslouchaly její vyprávění nebo si s ní prohlíţely dvě krabice prastarých fotografií. Byla to činnost, ze které jsme měly velkou radost a potěšení všechny tři. My malé holky jsme nasávaly atmosféru starého Rakouska Uherska, dozvídaly se, s jakými hračkami a jak si děti hrály, jak trávily volný čas, chodily do školy všechno tak jiné, neţ jsme měly my. Tetu zase těšil náš zájem o její příběhy. Kdyţ se ohlíţím zpátky do dětství, tyto okamţiky patří k nejsilnějším záţitkům, které si uchovávám jako poklad, ráda se k nim vracím a tu zvláštní atmosféru i vůni si vybavuji. Vím, ţe mne ty chvíle určitým způsobem formovaly, přebírala jsem od tety některé názory na lásku, věrnost, důleţitost vztahů a péče v rodině. Také si uvědomuji, ţe se svojí babičkou jsem společné vzpomínání zameškala. Babička měla vţdycky moc práce, nějaké vzpomínání se nevedlo. Teď, kdy bych stála o to, dozvědět se od ní rodinnou historii, je jiţ pozdě, babička před pár lety zemřela. Mrzí mne to. Ale tato zkušenost mne vedla k rozhodnutí napsat moji bakalářskou práci o vzpomínání, o tom, jak je důleţité. Začala jsem se více zabývat reminiscencí jako technikou práce se starými lidmi s vyuţitím vzpomínek, jejímţ účelem je zvýšení kvality ţivota starých lidí i posílení a zlepšení vztahů v rodině i komunitě. Existují různé přístupy, můţe jít o individuální či skupinovou práci, od aktivizační činnosti konané v domovech pro seniory, přes zábavná setkávání zdravých seniorů nad vzpomínkami aţ po terapii, které se věnuje školený psychoterapeut. V teoretické části své práce se zaměřím na to, jaký význam mají vzpomínky a jak pracuje paměť, která vzpomínání umoţňuje. Dále pojednám o historii reminiscence, o různých přístupech k ní a jejích funkcích. V neposlední řadě popíšu některé kreativní techniky, které se v reminiscenci pouţívají. V praktické části popíši sérii reminiscenčních setkání ve čtyřech rodinách, které jsem zorganizovala a kterých se zúčastnily vţdy babičky a jejich vnučky či pravnučky. Setkání vyústila ve vytvoření koláţí na základě společně sdílených vzpomínek. 12

Cíle práce Prvním cílem je podpořit mezigenerační vzpomínání v rodinách pomocí kreativní reminiscenční aktivity vyuţívající vizuální stránky vzpomínek a výtvarných technik a poskytnout tak příklad dobré praxe. Tu mohou dále vyuţít ti, kdo by chtěli taková reminiscenční setkání organizovat, ať jiţ v rodinách či mimo ně. Druhým cílem je vyhodnotit přínosy kreativní reminiscence v rodinách na základě reflexe účastníků setkání. 13

1. Vzpomínání, vzpomínky Vzpomínání a vzpomínky jsou samozřejmou součástí ţivota kaţdého člověka. Je to jakákoli paměťová stopa, kterou si člověk vybavuje z minulosti, ať jiţ ve verbální či myšlené formě. Vzpomínání můţe být cíleně zaměřené či bezcílné, vztaţené se k sobě nebo k druhým, široce či úzce zaměřené, slouţící k pobavení či váţnému účelu, osobní či veřejné 1. Vzpomínky jsou důleţité, neboť utvářejí identitu člověka, jeho představu o sobě samém, vědomí celistvosti a kontinuity jeho ţivota, sebehodnocení a sebeúcty, jeho vědomého já 2. Ač se v souvislosti se vzpomínáním mluví často o starých lidech, vzpomínají jiţ malé děti. Vyprávějí, co zaţily ve školce, u kamaráda, na vycházce s babičkou. Z nejrůznějších důvodů, které probereme později, je však vzpomínání doménou lidí staršího věku. 1.1 Funkce vzpomínání Vzpomínání je mimo jiné důleţité při zvládání náročných ţivotních situací. Podle některých autorů plní tři následující funkce: 1. Intrapersonální vzpomínání udrţuje vnitřní rovnováhu a identitu člověka 2. Interpersonální vzpomínání probíhá v interakci s druhými, podporuje společenství 3. Poznávací, informační, výukovou vzpomínky pomáhají při řešení problémů, předáváme je jako informace o minulosti, jsou součástí přirozené autority starého člověka 3. 1.2 Paměť Schopnost vzpomínat je umoţněna lidskou pamětí. Psychologický slovník paměť definuje jako schopnost přijímat, podrţovat a znovu oţivovat minulé 1 ROMANIUK, M. Reminiscence and the second half of life, s. 3. 2 JANEČKOVÁ, H; VACKOVÁ, M. Reminiscence, s. 11. 3 JANEČKOVÁ, H; VACKOVÁ, M. Reminiscence, s. 19. 14

vjemy; často je charakterizována jako uchování informace o podnětu, který uţ nepůsobí; poslední teorie paměti ji definují jako schopnost organizmu uchovat strukturované informace v čase 4. 1.2.1 Jak funguje paměť Jeden z nejvíce uţívaných modelů (Atkinsona a Shiffrina) předpokládá existenci tří pamětních systémů: paměť ultrakrátká, krátkodobá, dlouhodobá. Paměť ultrakrátká - senzorická uchovává informace ze smyslů, a to jen několik sekund, poté jsou důleţité informace předány do krátkodobé paměti. Krátkodobá paměť má nevelkou kapacitu a uchovává informace 15 30 sekund. Nazývá se také pracovní pamětí, jejím úkolem je zpracovávat informace, i ty, které jsou vyvolané z dlouhodobé paměti. Dlouhodobá paměť je podle tohoto modelu pasívní částí paměti, kde se uchovává obrovské mnoţství informací. Do ní ukládáme nejen informace z našich smyslů, ale i myšlenky, představy, city apod. Většina autorů dělí dlouhodobou paměť na explicitní údaje prochází vědomím a je moţné je verbálně popsat a implicitní paměť, kde je tomu naopak. Pod pojmem procedurální paměť se skrývají dobře naučené dovednosti, jako jsou plavání či jízda na kole. Pod explicitní paměť spadají dvě důleţité oblasti pro vzpomínání epizodická a sémantická paměť. Součástí epizodické paměti je i paměť autobiografická, kde člověk uchovává vzpomínky na události svého ţivota, přičemţ ty, které jsou emocionálně zabarvené, se zapisují trvaleji do paměti. V sémantické paměti uchováváme fakta, která jsme se naučili, přičemţ na rozdíl od epizodické paměti zde není vztah k času a místu jejich osvojení. 5 4 HARTL, P. Psychologický slovník, s. 139. 5 PLHÁKOVÁ, A. Učebnice obecné psychologie, s. 204. 15

1.2.2 Poruchy paměti ve stáří Protoţe se v této práci pojednává o práci se vzpomínkami a starými lidmi, je třeba zmínit zhoršení paměti, které postihuje většinu lidí od období raného stáří (začíná přibliţně kolem 60 let). Toto zhoršení paměti mimo jiné souvisí s větší unavitelností a slabší koncentrací paměti u starších lidí. Starší člověk hůře zpracovává a ukládá informace, potíţe mívá i při vybavování jiţ známé informace. Některé paměťové funkce jsou stárnutím více zasaţené neţ jiné. Ve stáří dochází také k podstatnému úbytku pracovní paměti. Důvodem je to, ţe je závislá na pozornosti, a také to, ţe kapacita mozku pojme u starých lidí méně informací neţ je třeba. Také nové informace se starým lidem hůře zpracovávají a zapamatovávají. Informace v dlouhodobé paměti vydrţí dlouho, ale mohou být méně přesné. Sloţky dlouhodobé paměti se nemění stejně rychle, dříve se zhoršuje explicitní paměť, jiţ po 50. roce ţivota. Naopak implicitní paměť je slabší aţ později, kolem 70. roku. Co se týče dvou sloţek explicitní paměti, autobiografické a sémantické, bývá trvanlivější sémantická paměť, která obsahuje obecné znalosti, vědomosti a přesvědčení. Autobiografická paměť, která nás nejvíce zajímá v souvislosti s touto prací, ubývá rychleji neţ sémantická, vybavování jde pomaleji a vzpomínky nemusejí být fakticky správné. Je ale nutné dodat, ţe poruchy paměti jsou individuální, nezáleţí jen na biologických změnách, ale i na genetické výbavě, zdravotním stavu, zkušenostech a v neposlední řadě i na vzdělání. 6 Zde bych ráda zdůraznila, ţe z pohledu práce se vzpomínkami, reminiscence, nejde ani tak o přesnost a faktickou správnost vzpomínky, ale hlavně o to, jakou funkci má vzpomínání pro starého člověka. Vzpomínky nejsou statické nebo neměnné, ale jsou dynamické. Proto také psychologové mluví o tom, ţe vzpomínky jsou znovu tvořeny při jejich přehrávání, jsou ovlivněny obrazy v mysli a emocemi, a všechny tyto sloţky se podílí na formování osobní autobiografické vzpomínky. Příběhy, které vyprávíme, jsou formovány naším záměrem v čase, kdy si vybavujeme 6 VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie II. Dospělost a stáří, s. 321 330. 16

vzpomínky stejně tak jako našimi původními záţitky. To znamená, ţe pokaţdé, kdyţ je vzpomínka vybavena nebo vypovězena, do jisté míry se mění. 7 K informacím o poruchách paměti ve stáří je moţné ale ještě připojit optimističtější zprávu. Bylo zjištěno v tzv. gerontologických intervenčních studiích, ţe i stárnoucí či starý člověk je schopen učit se nové věci. Staří lidé při trénování paměti byli schopni zlepšit své výkony nejen v oblasti paměti krystalické (záměrně učená data), ale i při trénování fluidní paměti (procedurální paměť, jak se co dělá). 8 1.2.3 Dvě překvapivé vlastnosti autobiografické paměti Jak bylo jiţ zmíněno, autobiografická paměť zachycuje vzpomínky na náš ţivot. Její fungování se mění s časem. Vědci, kteří zkoumali u dospělých jejich první vzpomínky, popsali jev známý jako dětská amnézie či raná ztráta paměti. Po prvních ojedinělých vzpomínkách, které si respondenti pamatovali někdy jiţ z prvního roku ţivota, následuje většinou období, ze kterého si respondenti nevzpomenou na nic. Souvislá paměť vzniká zřejmě aţ s rozvojem řečových schopností dítěte. Vysvětlení této neschopnosti upamatovat se na první tři roky ţivota nabízí např. Douwe Draaisma. První moţností je, ţe se díky nezralosti mozku v této době ještě ţádné vzpomínky neukládají. S tím souvisí hypotéza, ţe pro uloţení vzpomínky je nutný jazyk, který se v té době teprve vyvíjí. Druhá kategorie vysvětlení tvrdí, ţe se sice vzpomínky ukládají, ale později se stanou nedosaţitelnými. Nejnovější vysvětlení časné ztráty paměti argumentuje tvrzením, ţe malé dítě ještě nemá vědomí sama sebe, tudíţ nemohou být ani záţitky uchovávány jako osobní vzpomínky. V okamţiku, kdy si dítě začne uvědomovat sama sebe, pouţívat správně zájmena já, ty nebo mne, začne existovat já, které ukládá proţité zkušenosti do vzpomínek jediné osoby. 9 S fungováním autobiografické paměti také souvisí další jev, který se nazývá efekt reminiscence (v originálu reminiscence bump), a který můţeme dobře pozorovat, kdyţ se pustíme do vzpomínání se starými lidmi: v naprosté většině vzpomínají na svá mladá léta. Ale podle křivky zapomínání (Ebbinghausova 7 RUBIN, D.C in GIBSON, F. Reminiscence and life story work, s. 25. 8 KŘIVOHLAVÝ, J. Stárnutí z pohledu pozitivní psychologie, s. 41. 9 DRAAISMA, D. Proč život ubíhá rychleji, když stárneme, s. 36 38. 17

křivka) by si měli lidé nejlépe pamatovat poslední události svého ţivota, starší vzpomínky jsou postupně zapomínány. Jak potvrzuje Draaisma, tomu také odpovídají výzkumy paměti mezi čtyřicátníky, poslední vzpomínky na nejnovější události jsou nejţivější. Kdyţ je paměť vzpomínajících osob zaznamenána do grafu, odpovídá obraz zhruba křivce zapomínání, která nejdříve prudce klesá, aby potom setrvale klesala, ale jiţ jen mírně. Jinak ovšem křivka vypadá, kdyţ jsou pokusné osoby více neţ šedesátileté. I v tomto případě jsou ţivé poslední vzpomínky na nové události, potom následuje postupné zapomínání, ale vzpomínky na asi desetileté období mezi 15 a 25 rokem jsou u těchto respondentů velmi ţivé. 10 Vysvětlení tohoto jevu nabízejí ve svém článku Janssen a kol. Jako nejpravděpodobnější příčiny efektu reminiscence uvádějí odlišné zakódování vzpomínek, tzn. ţe v adolescenci a rané dospělosti jsou vzpomínky uloţeny lépe neţ v dalších obdobích ţivota. Důvody jsou následující: v tomto období zaţíváme mnoho věcí poprvé, jako první polibek či první řízení auta. Tyto zkušenosti poprvé jsou zakódovány silněji, protoţe mohou být později v ţivotě pouţívány jako příklady, kdyţ lidé zaţívají podobné zkušenosti. Za druhé, v době adolescence a mládí se staly události, které formovaly naši identitu, a ty si také lépe pamatujeme. V té době také probíhají události pro náš ţivot významné, jako studium, svatba, narození dítěte apod. A v neposlední řadě autoři argumentují tím, ţe mozek mladého člověka lépe pracuje, systém ukládání vzpomínek pracuje nejefektivněji. 11 1.2.4 Paměť u lidí s demencí Výše uvedená fakta se týkají starých zdravých lidí. Stále větší počet (nejen) starých lidí však celosvětově trpí poruchami paměti, které jsou způsobovány některým typem demence, postiţeno je asi 35 milionů lidí na celém světě. Nejvíce nemocných má na vině Alzheimerova demence. Nemoc převládá mezi starými lidmi, kolem osmdesátého pátého roku trpí Alzheimerovou demencí kaţdý pátý člověk. Demence má několik symptomů, hlavním projevem však je ztráta paměti. 12 V oblasti paměti je jako první zasaţena krátkodobá paměť. Autobiografická paměť, uchovávající hlavně události z mládí, a procedurální 10 DRAAISMA, D. Proč život ubíhá rychleji, když stárneme, s. 189. 11 JANSSEN Steve M. J.; MURRE Jaap M. J.; MEETER Martijn. Reminiscence bump in memory for public events, s. 739 741. 12 BUIJSSEN, H. Demence, s. 17. 18

paměť zůstávají zachovány déle i při rozvinuté nemoci. Sémantická paměť, díky které si lidé vybavují dobře naučená fakta, slova básniček a písniček, také můţe slouţit i ve vyšším stadiu demence. Reminiscence vyuţívá této skutečnosti, pomocí různých stimulů a technik pomáhá najít cestu k zasutým vzpomínkám. Podporuje tak společnou konverzaci, sebevědomí a pocit ţivotní pohody lidí trpících demencí. Můţe se tak zlepšit práce a péče o tyto lidi ať jiţ v domácím prostředí či institucionální péči. 13 1.3 Stáří Na otázku, kdy začíná stáří, neexistuje přesná odpověď. Někdy se setkáme s tvrzením, ţe člověk stárne jiţ od svého narození. Většina autorů však spojuje stáří s pozdějšími ţivotními etapami, kdy se začíná stáří podepisovat jak na fyzické, tak psychické a sociální stránce člověka. Také je nutné zdůraznit, ţe stárnutí a stáří je individuální, takţe můţeme potkat svěţího osmdesátníka, který je stále vynikajícím odborníkem ve své profesi, má mnoho koníčků a přátel, zatímco jiný člověk se jiţ v padesáti letech cítí být starým a rezignuje na svůj další duševní rozvoj. Svoji roli při určování počátku stáří hrají i tyto faktory: chronologická délka ţivota, biologický stav organizmu, psychické zdraví, myšlenková výkonnost, sociální kompetence, spokojenost se ţivotem ad. 14 Existuje mnoho modelů dělení ţivotních etap, profesor Křivohlavý navrhuje následující, přičemţ stáří začíná ve třetí etapě: 1. První fáze ţivota mládí - od narození do dospělosti (0 30 let) 2. Druhá fáze ţivota střední věk doba dospělosti (30 65 let) 3. Třetí fáze ţivota ţivot v době důchodu (65-85 let) 4. Čtvrtá fáze ţivota příprava na odchod (exit) (85 let a více) 15 Marie Vágnerová rozděluje stáří na dvě etapy, první je období raného stáří, 60 75 let, druhá období pravého stáří, 75 a více let. 16 13 GIBSON, F. Reminiscence and life story work, s. 191. 14 KŘIVOHLAVÝ, J. Stárnutí z pohledu pozitivní psychologie, s. 20. 15 KŘIVOHLAVÝ, J. Stárnutí z pohledu pozitivní psychologie, s. 18. 19

Jak jiţ bylo řečeno, stáří se projevuje fyzickými i psychickými změnami, popsat všechny je však nad rámec této práce. V souvislosti se vzpomínkami a jejich funkcí u starých lidí jsme jiţ zmínili poruchy paměti u starších lidí a speciální efekt reminiscence, který je vyuţíván právě při práci se vzpomínkami. 1.3.1 Funkce vzpomínek ve stáří Jiţ na začátku této práce jsem zmínila, ţe ač vzpomíná kaţdý, přece jen je vzpomínání spíše doménou starých lidí. Odpověď na to, proč tomu tak je, můţeme najít, pokud zkoumáme různé etapy lidského ţivota, jejich hlavní témata a úkoly. Jako příklad uvedu psychosociální teorii Erika Eriksona o osmi ţivotních stádiích. Erikson vychází z psychoanalytické teorie, na rozdíl od vývojové teorie Sigmunda Freuda však bere více v úvahu působení vnějších vlivů na vývoj člověka, rozšiřuje rámec vztahů matka otec dítě na další důleţité vztahy v ţivotě člověka. Erikson také jako jeden z prvních zdůraznil důleţitost etapy stáří. Podle Eriksona probíhá vývoj člověka po celý ţivot. Kaţdé ţivotní stádium má určitý úkol, který potřebuje člověk splnit, vyřešit krizi s ním spojenou, aby mohl postoupit do dalšího stádia. Některá stádia mají podobné úkoly a témata, např. pozornost, kterou člověk věnuje svému měnícímu se tělu, můţe být podobná v pubertě stejně tak jako při začátku stárnutí. Jiná témata jsou zase celoţivotní. Například postoj důvěry, který získává dítě k matce kolem jednoho roku, vyuţívá a upevňuje člověk po celý ţivot při navazování vztahů s dalšími důleţitými ţivotními partnery. V poslední fázi ţivota potom testuje tuto důvěru a závislost mnohdy i existenční na vlastních dětech. Kaţdé stádium však má svůj specifický úkol, je přípravou stádia následujícího, a můţeme říci, ţe poslední, osmé stádium je završením všech ostatních. V osmém stádiu (pozdní dospělost, stáří, 65 let a dále), by člověk měl dospět k moudrosti, sebeúctě a integritě. Pokud nepřijme kladně svůj ţivot a vidí, ţe jiţ není čas jej nějak zásadně změnit, hrozí zoufalství a zahořklost. 17 Zde také můţeme najít vysvětlení toho, proč starší lidé více vzpomínají 16 VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie II. Dospělost a stáří, s. 321 330. 17 ŘÍČAN, P. Cesta životem, s. 44 49. 20

potřebují se podívat zpět, bilancovat svůj ţivot, vyrovnat se s jeho ztrátami i výhrami, přijmout jej. 1.3.2 Další úkol člověka ve stáří předat dědictví Jan Sokol v knize J. Křivohlavého definuje člověka ( ) ne jako pána a majitele světa, ale jako dědice bohatství, které přijal a má je odkázat těm, kteří přijdou po něm. Stejně jako ţijeme ze zděděného, máme i my předávat dědictví dále svým následníkům. To se týká oblastí, jako je jazyk, kultura, instituce, právo, věda, technika apod., coţ můţeme zahrnout pod pojmy kultura či věci společenské. 18 Tak starý člověk potřebuje předávat své zkušenosti, záţitky ze svého osobního ţivota či svědectví o společenských událostech, které uchovává ve svých vzpomínkách. Toto se vţdy dělo v rodinách, kde prarodiče vyprávěli svým vnoučatům, předávali zkušenosti i ve formě pohádek, lidových písní, vyprávění o svém ţivotě. Dnes je toto přirozené pouto v mnoha rodinách omezeno či přerušeno. Na vině je větší počet nukleárních rodin, více párů bezdětných, velké přetíţení dětí v různých krouţcích a zájmových činnostech. Rodiče často investují značné úsilí do institucionálního vzdělávání svých dětí a neuvědomují si, ţe bez kontaktu s prarodiči a jejich vzpomínkami chybí dětem jedna podstatná dimenze znalost ţivota svých předků, svých kořenů. Zkoumání a posílení těchto mezigeneračních vztahů prostřednictvím kreativity při vzpomínání je i tématem této práce. 18 KŘIVOHLAVÝ, J. Stárnutí z pohledu pozitivní psychologie, s. 61. 21

2. Reminiscence jako práce s lidmi za využití vzpomínek V lidech je daleko víc neţ to, co je viditelné v přítomnosti. Nikdo, ani ten nejobyčejnější člověk, nedosáhl vysokého věku, aniţ by za sebou nezanechal obrovské mnoţství dobrých, špatných, konstruktivních, destruktivních, pozitivních, negativních, prospěšných či zbytečných zkušeností 19 Reminiscence pomáhá ( ) uţívat znalosti o minulosti člověka k obohacení jeho přítomnosti. 20 Reminiscence jako práce s lidmi za vyuţití vzpomínek se v posledních letech i u nás stále více vyuţívá při práci se seniory v domovech či stacionářích, ukazuje se také její účinnost při práci s lidmi s demencí. Jde vţdy o přístup zaměřený na člověka. Je mnoho definicí reminiscence, Hana Janečková uvádí jako jednu z nejčastěji citovanou tu od Roberta Woodse a jeho spolupracovníků. Woods reminiscenci definuje jako hlasité či tiché vybavování událostí lidského ţivota buď individuálně, o samotě, nebo spolu s jinou osobou či skupinou lidí. 21 Ještě v šedesátých letech minulého století však byla situace jiná. 2.1 Zapovězené vzpomínání Jak bylo jiţ výše řečeno, vzpomínání je přirozenou činností a potřebou člověka, podle Eriksonova modelu vývojových stádií je potřebné pro dosaţení zralosti a moudrosti v posledním stádiu. V minulém století však jako by odborníci tuto zjevnou pravdu zapomněli. Před třiceti či čtyřiceti lety bylo vzpomínání spojováno se senilitou, dokonce se mělo za to, ţe můţe způsobit demenci, o které v té době byly jen malé vědomosti. Od mluvení o minulosti v ústavní péči jsme byli odrazováni, říká o své praxi v londýnských zařízeních péče v šedesátých letech minulého století psycholog Peter Coleman. 22 Změna na tomto poli nastala s výzkumy amerického psychologa Roberta Butlera a 19 GIBSON, F. Reminiscence and life story work, s. 19. 20 GIBSON, F. Reminiscence and life story work, s. 11. 21 JANEČKOVÁ, H; VACKOVÁ, M. Reminiscence, s. 21. 22 COLEMAN, P. Uses of reminiscence, s. 2. 22

jeho zásadním článkem The Life Review: An interpretation in the Aged. Butler prováděl v letech 1955-1966 výzkumy zdravých seniorů. Ve svém článku vycházejícím z těchto výzkumů popisuje life review, jakousi ţivotní rekapitulaci, jako univerzální proces, který nastává u starých lidí a probíhá aţ do smrti. Nejde jen o vybavování minulých zkušeností, rekapitulace je aktivní hodnotící proces. Vědomí blíţící se smrti tento proces uvádí do pohybu. Skrze přezkoumávání proţitých zkušeností, včetně chyb, zmeškaných příleţitostí a nevyřešených konfliktů můţe člověk přepracovat nebo rozšířit pochopení své minulosti, a tak získat novou perspektivu a smysl ţivota a beze strachu čelit smrti. Ještě je potřeba dodat, ţe Butler chápe life review jako psychoterapeutický proces a doporučuje, aby byl svěřen školeným terapeutům. 23 Ač někteří vědci dnes nesouhlasí se všemi Butlerovými závěry, Butler pomohl odstranit stigma spojené se vzpomínáním u starých lidí. Od té doby, zvláště v anglosaském světě, byl znovuobjeven půvab vzpomínání a jeho terapeutická síla. 2.2 Historie reminiscence jako plánované práce s lidmi Jak jsem jiţ zmínila v předchozí kapitole, rozvoj reminiscence jako práce s lidmi za pomoci vzpomínek nastal v šedesátých letech minulého století ve Velké Británii, přispěly k němu vývojová teorie Erika Eriksona a výzkumy Roberta Butlera. Trvalo však ještě několik let, neţ se reminiscenční aktivity mohly začít pouţívat hlavně v péči o staré lidi. Důleţitým faktorem byl podle Bendera rostoucí počet starých lidí ve společnosti a potřeba smysluplné práce s nimi ve stacionářích a domovech. V sedmdesátých letech minulého století architekt Mick Kemp a skupina lidí z DHSS (Odbor zdravotnictví a sociální péče) jako pokus o řešení rostoucí izolace starých lidí v institucích vydali sérii reminiscenčních pomůcek, která měla pomoci stimulovat seniory a napomoci jejich interakci s okolním světem. Při testování těchto pomůcek zjistili výzkumníci mnohé pozitivní dopady reminiscence na staré lidi. Na tuto aktivitu dále reagovala organizace Help The Aged vydáním série Recall (angl. vzpomínat, pozn. autorky), která obsahovala diapozitivy s komentáři pokrývající časové období od počátku dvacátého století do roku 1980. Ačkoliv 23 ROMANIUK, M. Reminiscence and the second half of life, s. 6. 23

série Recall byla geograficky omezená, zobrazovala jen ţivot jedné části Londýna, zaznamenala velký úspěch po celé Velké Británii, mnoho lidí ji kupovalo a pouţívalo pro stimulaci vzpomínání. Účinnost reminiscenčních pomůcek, jako např. Recall, byla potvrzena i v klinické praxi, např. v práci s psychogeriatrickými pacienty v nemocnici Stone House v Dartfordu. Skupina šesti pacientů s diagnózami jako senilní demence a chronická deprese podstoupila deset půlhodinových reminiscenčních setkání, kde bylo pouţíváno mnoho audio-vizuální stimulace. Pacienti po skončení sezení vykazovali vyšší stupeň spolupráce a spontaneity, coţ dodalo výzkumníkům naději, ţe našli cestu jak zlepšit kvalitu ţivota i u této do té doby zanedbávané skupiny pacientů. V osmdesátých letech minulého století je zaznamenána celá řada reminiscenčních aktivit v nejrůznějších zařízeních komunitních skupin, přes stacionáře, aţ po zařízení dlouhodobé péče. V této práci se angaţují nejen profesionálové, jako zdravotnický personál či terapeuti, ale i dobrovolníci. 24 Zájem o reminiscenci od té doby roste. Reminiscence má své vlastní časopisy, organizace jako Age-Exchange Group zaloţila centrum, které se zaměřuje na podporování aktivit spojených s reminiscencí. Existují divadelní či taneční skupiny, které pracují s tématy reminiscence. 2.2.1 Reminiscence v České republice Mezi prvními, kdo se v České republice metody reminiscence chopil jako prostředku práce se starými lidmi a lidmi s demencí, byla Diakonie ČCE, kde jiţ několik let probíhají školení o reminiscenci pro pracovníky v sociálních sluţbách. Počátek reminiscenční práce u nás můţeme datovat do roku 2004, kdy se skupina Čechů zapojila do projektu Evropské reminiscenční sítě Making Memories Matter (projekt Ţivé vzpomínky), kde staří lidé spolu s umělci ze sedmi evropských zemí vytvářeli ze svých vzpomínek tzv. reminiscenční bedny (viz kap. 3.2.3, výtvarné techniky). Výstava téměř sedmdesáti těchto beden proběhla v roce 2005 v synagoze Na Palmovce v Praze. Tento projekt inspiroval např. reminiscenční práci v domově pro seniory v Bystřanech, kde navázali projektem Deštník, při kterém klienti a pracovníci spolu vytvářeli tzv. vzpomínkové kufry. 24 BENDER, M. a kol. The Therapeutic Purposes of Reminiscence, s. 27 28. 24

Od té doby se reminiscenční práce etablovala v ČR jako standartní součást kvalitních sociálních sluţeb. Provádí se hlavně jako aktivizační a sociálně terapeutická činnost v centrech denních sluţeb, denních stacionářích a domovech pro seniory, domovech se zvláštním reţimem, zdravotnických zařízeních a v rámci pečovatelské sluţby. Provádí ji reminiscenční pracovník, o jehoţ poţadovaných schopnostech a kompetencích budu psát v kapitole 2.7. 2.3 Reminiscence nebo reminiscenční terapie Zde bych ráda zmínila rozdíl mezi reminiscencí a reminiscenční terapií, neboť tyto termíny se často zaměňují. Faith Gibson nedoporučuje uţívat pro práci se vzpomínkami termín reminiscenční terapie, neboť ta navozuje představu léčení prováděného terapeuty, ač se tu převáţně nejedná o lidi nemocné. Navrhuje termín reminiscenční práce (reminiscence work), jde o vzájemný proces, společnou cestu, úkolem reminiscenčního pracovníka je povzbuzovat a pomáhat účastníkům reminiscence sdílet jejich ţivotní zkušenosti, příběhy, propojovat je s ostatními. Faith Gibson ale také dodává, ţe ačkoli není reminiscence terapií, můţe mít terapeutický účinek. 25 2.4 Různé typy reminiscence V literatuře je velké mnoţství dělení reminiscence, podle funkcí, počtu účastníků, účelu, místa konání apod. Pro přehlednost se opřu o rozdělení Hany Janečkové. 2.4.1 Reminiscence z hlediska funkce Reminiscenční skupiny mohou mít tři funkční úrovně, záleţí na cíli, kterého mají dosáhnout: Oddechová cílem je aktivizace starých lidí 25 GIBSON, F. Reminiscence and life story work, s. 32. 25

Podpůrná cílem je nastolení psychické pohody, obnovení sebeúcty a posílení identity Terapeutická reminiscence je prostředkem ţivotní rekapitulace 26 Funkce reminiscence odpovídají funkcím vzpomínání, jak jsme je uvedli v první kapitole, jsou k nim přidány ještě další tři, které vyplývají z charakteru reminiscence jako plánované aktivity: Intrapersonální funkce bilancování ţivota, porozumění nevyřešeným ţivotním situacím a úkolům Interpersonální funkce začlenění ve skupině, sociální integrace Informační funkce předávání vlastního pohledu na minulost, intergenerační sdílení Aktivizační funkce stimulace paměti, smysluplná aktivita Adaptační funkce udrţení kontinuity ţivota při jejím narušení, potvrzování vlastní hodnoty, kdyţ je popírána (např. při vstupu do institucionální péče) Funkce kreativního sebevyjadřování např. v podobě autobiografie, hraní rolí, memory boxu, koláţe apod. 27 2.4.2 Reminiscence z hlediska přístupu Podle způsobu práce se vzpomínkami rozeznáváme čtyři přístupy k reminiscenci. Narativní přístup pracuje s vyprávěnými vzpomínkami účastníků skupiny, nebo dvojice. Hlavním smyslem je dobře strávený volný čas účastníků, sociální začlenění do nové skupiny (např. nový příchozí do domova seniorů). Nejčastěji jde o vyprávění ţivotních příběhů v bezpečném prostředí, kde vzpomínání moderuje reminiscenční pracovník. Pouţívají se různé reminiscenční podněty 26 JANEČKOVÁ, H; VACKOVÁ, M. Reminiscence, s. 21. 27 JANEČKOVÁ, H. Prezentace z kurzu Reminiscence Diakonie ČCE. 26

většinou staré předměty denní potřeby, které mohou podpořit nebo vyvolat zasuté vzpomínky. Reflektující přístup do této kategorie spadá Butlerova ţivotní rekapitulace, terapeutický rozhovor s klientem, kde jde o zhodnocení ţivota, hledání jeho smyslu a konečného přijetí. Jak jiţ bylo řečeno, je třeba, aby tuto práci prováděl školený terapeut. Pod reflektující přístupy můţeme zařadit i reminiscenci, která je jednou z technik validace. Její autorka Naomi Fail ji pouţívá v práci s lidmi s demencí. Validace přijímá člověka s demencí, bere jeho emoce a proţitky váţně, snaţí se zorientovat v jeho světě. Pouţívá neverbální komunikaci, oční kontakt, dotek, snaţí se naladit na nemocného člověka. Expresivní přístup jde o expresívní vyjádření emocí, spojených se vzpomínkami na traumatické a dosud nevyřešené proţitky, o odhalení traumat z dávných událostí. Při vyjádření emocí druzí poslouchají, reagují a vezmou tak na sebe tíţi těchto emocí. Vedle toho můţe expresívní vyjádření pocitů změnit i způsob, jak na záţitek člověk pohlíţí. Můţe přinésti člověku úlevu a zlepšit jeho zdravotní stav. Informační přístup sem můţeme zařadit různé autobiografické metody, předávání zkušeností starších lidí mladší generaci. Vedle informační funkce a zlepšení mezigeneračních vztahů je tato metoda důleţitá tím, ţe nabízí novou společenskou roli starým lidem, kteří ztratili svoje dosavadní postavení odchodem do důchodu. Do této oblasti zasahuje i orální historie (oral history), jeţ je zároveň samostatnou disciplínou, ale má s reminiscencí mnoho společných prvků. 28 Reminiscence můţe dále být skupinová nebo individuální (v angl. nazývaná life story work nebo life history), spontánní nebo plánovaná. Reminiscenční techniky jsou pouţívány při práci s lidmi s demencí, depresí i s lidmi se smyslovým postiţením. 28 JANEČKOVÁ, H; VACKOVÁ, M. Reminiscence, s. 23 30. 27

2.4.3 Reminiscence s ohledem na cíl, kterého chce dosáhnout Velmi uţitečné rozdělení reminiscenční práce nabízí Mike Bender ve své knize The Therapeutical Purposes of Reminiscence. Bender tvrdí, ţe aby byla reminiscence prospěšná, je třeba, aby byla předem definována a aby byl znám cíl práce. Tento cíl musí odpovídat potřebám lidí, s nimiţ se při reminiscenci pracuje. Jedná se o metodu tří C (3 C approach), kdy bereme v potaz potřebu klienta, pečujícího i organizace / prostředí, kde je práce vykonávána (z angl. client carer - culture.) Dále pak definuje dvacet cílů, kterých je moţno při reminiscenci dosáhnout. Jedná se o velmi podrobné a návodné rozdělení, u kaţdého jednotlivého cíle pak následuje kapitola, kde se zdůvodňuje, pro které osoby je daná reminiscence vhodná, jak ţádaného cíle dosáhnout, následují příklady dobré praxe a potřebná literatura. Je zřejmé, ţe některé cíle se překrývají, člověk si má však předem určit jeden hlavní cíl. Toto rozdělení můţe pomoci těm, kteří s metodou reminiscence pracují, aby si ujasnili, čeho chtějí při práci dosáhnout. Mohou potom i lépe vyhodnotit, zda se jim práce daří, zda odpovídá potřebám lidí, se kterými pracují. Nebudu zde vyjmenovávat všech dvacet cílů reminiscence, zmíním jen některé příklady: Reminiscence pomáhající klientům Reminiscence s cílem podpořit spontánní konverzaci mezi klienty navzájem či mezi klienty a personálem / pečujícím Reminiscence jako zábava Reminiscence s cílem podpořit emocionální a sociální simulaci (i u lidí s demencí) Reminiscence s cílem podpořit soudrţnost skupiny (skupinovou kohezi) Reminiscence s cílem obnovit bývalé schopnosti či naučit novým Reminiscence s cílem podpořit mezigenerační komunikaci Reminiscence s cílem předat kulturní dědictví Reminiscence jako psychoterapie Reminiscence jejíţ cílem je life review (ţivotní rekapitulace) 28

Reminiscence s cílem podpořit identitu člověka Reminiscence pomáhající pečovatelům Reminiscence s cílem podpořit komunikaci mezi člověkem s postiţením a jeho rodinou Reminiscence s cílem naučit personál pracovat se skupinou / zlepšovat tyto schopnosti Reminiscence jako filozofie organizace Reminiscence, jejímţ cílem je napomoci personálu (pečovatelům) vnímat kaţdého člověka jako jedinečnou individualitu a reminiscence jako pracovní filozofie organizace Tato kapitola je zaměřena hlavně na vedení organizace, ve které se reminiscence praktikuje a je zde znovu zdůrazněna myšlenka, na které je zaloţený koncept reminiscence jako práce se vzpomínkami zkušenosti kaţdého člověka jsou důleţité, zformovaly jej tak, jaký nyní je, příběh kaţdého člověka je jedinečný a neopakovatelný a je třeba to při práci s ním neustále zdůrazňovat a uvědomovat si. 29 2.5 Pozitivní a negativní vzpomínky Z některých popisů reminiscence by se mohlo zdát, ţe jde o vybavování a sdílení příjemných vzpomínek, těm nepříjemným je záhodno se vyhnout. Zde je třeba upozornit na fakt, ţe pozitivní i negativní vzpomínky mají v reminiscenci svoje místo, jak se o tom můţeme dočíst např. ve studii autorů Kate C. McLean a & Jennifer Pals Lilgendahl. Z ní vyplývá, ţe lidé proţívají negativní a pozitivní vzpomínky jinak v různých věkových obdobích svého ţivota, a vzpomínky pozitivní i negativní jsou jinak vyuţívány pro různé aspekty vzpomínání. Autoři sdruţili funkce reminiscence do dvou skupin, první označili jako self funkce (v našem dělení odpovídá intrapersonálním a adaptačním funkcím reminiscence, slouţí bilancování ţivota, udrţení identity 29 BENDER, M. a kol. The Therapeutic Purposes of Reminiscence, s. 283. 29

jednotlivce a kontinuity ţivota, přípravě na odchod exit, řešení problémů), druhá skupina plní sociální funkce (interpersonální a informační funkce, začlenění ve skupině, předávání svého pohledu na minulost, mezigeneračním vztahům apod.) Co se týče intrapersonálních a adaptačních funkcí reminiscence, pozitivní vzpomínky podporují kontinuitu ţivota jednotlivce tím, ţe nevyţadují změnu pohledu na své já, a mohou být bez problémů začleněny do konceptu sebepojetí jednotlivce. Na druhé straně ten, kdo otevřeně zkoumá nejtěţší vzpomínky a zapracuje je do svého sebepojetí, jeví se v delším pohledu jako emocionálně a rozumově zralejší. Co se týče sociálního rozměru reminiscence, lidé více tíhnou k předávání pozitivních vzpomínek, výzkumy prokázaly, ţe kdyţ člověk o sobě vypráví, podává lepší obrázek sebe samého. Ale sdílení negativních vzpomínek dovede více lidi spojit, učinit je bliţšími. 30 A ještě pohled Faith Gibson na negativní vzpomínky: Ne kaţdá reminiscence můţe být o šťastných vzpomínkách, protoţe ţádný ţivot se neskládá jen ze starých dobrých časů. Reminiscence vyvolává minulé bolesti stejně tak jako potěšení, minulé ztráty i radosti. Reminiscenční práce nejsou sentimentální, nostalgické výlety dolů po čáře paměti, kdy litujeme přítomnosti a v její neprospěch ji srovnáváme s minulostí. Moderní reminiscenční hnutí se v první řadě zabývá vyuţitím shromáţděných minulých zkušeností jako nástrojem pro zvládání přítomnosti a předjímání budoucnosti. Je to dynamický, ne statický proces, který přivádí minulost do přítomnosti a buduje a znovu tvoří novou podobu vybavovaných vzpomínek. Reminiscenční pracovník potřebuje na to být připravený a schopný to zvládnout, ať jiţ se vynoří jakékoli vzpomínky a s nimi spojené emoce. 31 2.6 Je reminiscence vhodná pro každého? Ačkoli má reminiscence jako metoda práce se vzpomínkami mnoho pozitivních dopadů, ne vţdy je vhodná pro kaţdého. Důvodem je různý přístup lidí ke vzpomínání a jejich různá potřeba vzpomínat. V roce 1986 uveřejnil 30 McLEAN K.; LILGENDAHL J. Why recall our highs and lows. s. 752. 31 GIBSON, F. Reminiscence and life story work, s. 31 32. 30

Peter G. Coleman výsledky výzkumu starých lidí a jejich postoje ke vzpomínání. Rozdělil je do čtyř kategorií, přičemţ dvě kategorie tvoří lidé, kteří vzpomínají, lidé z druhých dvou kategorií se vzpomínkám vyhýbají. Coleman také vztáhl vzpomínání k adaptaci na současné ţivotní podmínky. Dobře adaptovaní jsou lidé z první skupiny, kteří vzpomínají rádi, vzpomínky jim dodávají sílu, s jejich pomocí lépe čelí svým současným těţkostem. Vzpomínání na minulost jim pomáhá ocenit a vyuţít zkušenosti z minula pro přítomnost. Další dobře adaptovanou skupinou jsou ti, kteří nevzpomínají, dávají přednost jiným pro ně důleţitým věcem, neměli by se nutit do vzpomínání. Bývají to tzv. muţi / ţeny činu, kteří se adaptují na svou stávající situaci jiným způsobem. Do další skupiny patří lidé, kteří sice vzpomínají, při vzpomínání však cítí lítost a smutek. Ti patří k těm, kteří se hůře adaptují na současnost. Podle Faith Gibson můţe reminiscenční pracovník odhadnout, jak racionální ten smutek je a případně můţe pomoci pohlíţet na minulost v jiném světle. Někdo má ovšem dobrý důvod litovat své minulosti, zvláště kdyţ osoby, vůči nimţ se cítí vinen, jiţ nejsou naţivu. V tom případě můţe pomoci rozhovor s duchovním či psychologem, kteří mohou navodit témata odpuštění a přijetí viny. Lidé z poslední skupiny neradi vzpomínají, neboť tvrdí, ţe jim vzpomínky zbytečně připomínají minulost. Pokud se těmto lidem nepodaří vyrovnat se změnami a ztrátami ve svém ţivotě, zůstanou nešťastní a adaptace na současnost se jim nepodaří. 32 K tomuto rozdělení je ještě moţné připojit zmínku o dalších případech, kdy není reminiscence vhodná. Jsou lidé, kteří mají nutkavou potřebu vyprávět stále dokola negativní vzpomínky, aniţ by měli snahu odpustit či přijmout bolestnou minulost. V takovém případě je lepší nabídnout jiné aktivity, které je rozptýlí a odvedou je od jitření starých ran. 33 32 GIBSON, F. Reminiscence and life story work, s. 46. 33 GIBSON, F. Reminiscence and life story work, s. 126. 31

2.7 Reminiscenční pracovník V předchozí kapitole jsem zmínila funkci reminiscenčního pracovníka, jehoţ úkolem je povzbuzovat a pomáhat účastníkům reminiscence sdílet jejich ţivotní zkušenosti, příběhy, propojovat je s ostatními. Kdo jím můţe být, jaké jsou poţadované znalosti a schopnosti pro tuto práci? Podle Faith Gibson není tato pozice monopolem ţádné profese. Reminiscenci mohou dělat lidé s odlišným profesním zázemím i zkušenostmi. Angaţují se v ní dobrovolníci i profesionálové, lidé pečující o své blízké, učitelé ve školách, kteří organizují mezigenerační setkávání. Umělci pracující se starými lidmi na ztvárnění jejich vzpomínek i prarodiče předávající vnukům své zkušenosti. Přístup, hodnoty, znalosti a schopnosti jsou důleţitější neţ konkrétní profese. Reminiscenční práce je zaloţena na respektování individuality kaţdého člověka, oceňování vzájemných vztahů lidí v rodinách i komunitě. Úspěšná reminiscence vyţaduje následující schopnosti: aktivní naslouchání naslouchat třetím uchem (všemi smysly) vcítění se sdílet svět toho druhého a při tom neztratit z mysli ten svůj ochota být lidem k dispozici citlivost nebýt jako slon v porcelánu schopnost přijmout lidi, jací jsou, nesoudit nebát se vyjádření bolestivých emocí uţívat si vzpomínání a zajímat se o minulost schopnost následné reflexe svojí činnosti, přijetí kritiky 34 A ještě jedna charakteristika od Faith Gibson Posluchač musí být otevřený naslouchat příběhu, zběhlý ve čtení neverbálního projevu, a zároveň musí být citlivý na detaily příběhu z minulosti a na současné emoce, které vypravěč zaţívá nyní při znovuvybavování vzpomínky. 35 34 GIBSON, F. Reminiscence and life story work, s. 35. 35 GIBSON, F. Reminiscence and life story work, s. 127. 32

Výše uvedené schopnosti se potencionální reminiscenční pracovníci mohou naučit a nacvičit v různých kurzech, v praxi potom je důleţitá supervize a kritická reflexe jejich proţívání a chování během reminiscence. 2.7.1 Postavení reminiscenčních pracovníků (asistentů) v ČR Jak jiţ bylo řečeno výše, v České republice se reminiscence pomalu stává standartní součástí sociální práce. Zájemci o reminiscenci mohou absolvovat různé kurzy a potom pracovat jako reminiscenční asistenti. Kurzy jsou většinou určeny pracovníkům v sociálních sluţbách, pečovatelům, ergoterapeutům a dalším, kteří pracují se starými lidmi. Kurzy bývají akreditovány u MPSV jako další vzdělávání pracovníků v sociálních sluţbách. Zajímavý projekt probíhá ve spolupráci s The European Reminiscence Network jiţ výše zmiňované Pam Schweitzer. Projekt Vzpomínejme, kdyţ pečujeme (Remembering Yesterday, Caring Today) se zabývá kreativní prací se vzpomínkami v rodinách pečujících o člověka s poruchou paměti a orientace. Spočívá v pravidelném setkávání rodinných pečovatelů spolu se svými blízkými s poruchou paměti a školených asistentů. Při setkáních nad různými tématy (místo odkud pocházím, škola, svatby apod.) se s pouţitím reminiscenčních stimulů podporuje vzpomínání. Vyuţívají se přitom nejrůznější kreativní metody jako malování, práce s hlínou, ruční práce, výroba koláţí, divadlo, tanec apod. Projekt je zároveň certifikovaným výcvikem pro budoucí reminiscenční asistenty, kteří se také aktivně práce zúčastňují. 2.8 Důležitost mezigeneračního vzpomínání V tradičních společnostech staří lidé vyprávěli příběhy a mladí se z nich učili. Docházelo tak nejen k předávání informací, ale byl potvrzen i důleţitý statut starých lidí v komunitě. 36 Toto přirozené předávání zkušeností bylo však narušeno změnou tradičních struktur společnosti. Obzvláště ve dvacátém století zejména v západní společnosti dochází k vzájemnému oddalování mladší a starší generace, mluví se o vzniku generační propasti. Senioři jsou mnohde 36 HABER, D. Life Review: Implementation, Theory, Research and Therapy, s. 1. 33

vnímáni jako konkurenti v získávání veřejných prostředků. 37 Stáří je v západních společnostech vnímáno negativně, staří lidé jsou vykreslováni jako slabí a zranitelní, typickým obrazem je spíše slabost a sešlost věkem, neţ moudrost a zralost. 38 V poslední době však dochází k přehodnocování tohoto přístupu spolu s tím, jak si společnost uvědomuje, ţe díky demografickému vývoji stále stoupá procento seniorů ve společnosti. Začínají se akcentovat kapacity seniorů přispět k dobru společnosti svými zkušenostmi a potenciálem. Novým pojetím je tzv. aktivní stárnutí, rok 2012 byl vyhlášen jako Evropský rok aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity. 39 I v České republice začínají některé organizace jiţ proti negativnímu obrazu seniorů bojovat, viz nadační fond Veselý senior či kampaň Diakonie ČCE proti ageismu Otevřeno seniorům. Vedle takových kampaní přispívá ke zlepšení negativního stereotypu i samotná aktivita lidí v seniorském věku, kteří zůstávají společensky činní, zajímají se o dění kolem, předávají své zkušenosti. Dobrým příkladem prezentování pozitivního obrazu seniorů, který vyuţívá právě vzpomínek, je např. Projekt Paměť národa, v kterém jsou sbírány vzpomínky pamětníků z celé Evropy. V rámci tohoto projektu reportéři nevládní organizace Post Bellum vysílají rozhovory s válečnými veterány, s těmi, kteří přeţili holocaust, s lidmi z odboje či vězni komunistického reţimu v rozhlasovém pořadu Příběhy dvacátého století. Projekt vyuţívá tzv. metodu orální historie, která má s reminiscencí mnoho společného, zde je dáván větší důraz na pravdivost sdělených faktů. 40 Pamětníci dávných událostí navštěvují školy a umoţňují dětem prostřednictvím svého vyprávění poznat minulost. Velmi důleţitá je i mezigenerační komunikace v rámci rodiny, protoţe pokud chybí osobní kontakt, zkušenost a zájem o starého člověka, mohou děti snadno podlehnout negativním mýtům o stáří. Plánované mezigenerační projekty uţívající staré lidi jako ţijící zdroje, modely a mentory mají hodně co nabídnout jak mladým, tak starým, jednotlivcům, rodinám, sousedům i společnosti. Stále více se projevuje trvalý kladný přínos na celoţivotní vývoj 37 KITLAŇSKÁ, J. Dobrovolnictví jako příležitost k mezigeneračnímu učení, s. 128. 38 JANEČKOVÁ, H; VACKOVÁ, M. Reminiscence, s. 18. 39 KITLAŇSKÁ, J. Dobrovolnictví jako příležitost k mezigeneračnímu učení, s. 127. 40 POST BELLUM. Dostupné z: http://www.postbellum.cz/cz/pribehy-20-stoleti/pribehy- 20-stoleti. 34

dětí a mladých lidí, na jejich sebevědomí a důvěru získaný díky neformální reminiscenci v rámci rodiny. 41 Mike Bender uvádí několik dílčích cílů, které by měl mít na mysli ten, kdo se věnuje reminiscenci s úmyslem zlepšit mezigenerační komunikaci. - Usnadnit komunikaci mezi mladými a starými - Předat odkaz uplynulého ţivota mladým - Napomáhat mladým ocenit znalosti a zkušenosti starých lidí - Vytvořit smysluplné společenství podporováním společných kreativních aktivit a interakce mladých se starými - Pomoci odstranit propast mezi mladými a starými - Pomoci budovat důvěru ve staré lidi - Vytvořit prostředí, kde se staří budou cítit oceněni a respektováni - Zapojit obě skupiny do stimulující a radostné aktivity - Pomoci bořit stereotypy, které mívají staří vůči mladým a naopak 42 Ačkoli Bender uvádí, ţe se cíl zlepšit komunikaci mladých se starými netýká rodinného prostředí, kde komunikace mezi vnuky a prarodiči obvykle funguje, myslím si, ţe všechny tyto cíle mohou být vztaţeny i na fungující rodiny. I tam se senioři mohou cítit nedoceněni, nevyuţití, nevyslechnutí. Jak např. uvádí Hana Janečková, rodiny dost nevyuţívají moţnosti vzpomínat se svým starými členy. Ti si často stěţují, ţe na ně nikdo nemá čas a jejich vzpomínání nikoho nezajímá. 43 Plánované vzpomínání můţe nastartovat procesy, které i v dobře fungující rodině podpoří vědomí vlastní hodnoty a smysluplnosti svého ţivota staršího člena takové rodiny. 2.9 Účinnost reminiscence Ač ti, kteří pracují s metodou reminiscence, svědčí o jejím kladném působení na kvalitu ţivota účastníků, vědci dlouho hledali takové důkazy jejího 41 GIBSON, F. Reminiscence and life story work, s. 173. 42 BENDER, M. a kol. The Therapeutic Purposes of Reminiscence, str. 187. 43 JANEČKOVÁ, H; VACKOVÁ, M. Reminiscence, s. 114. 35