Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta Hodnocení investičního záměru výstavby solární elektrárny Diplomová práce Vedoucí práce: Ing. Jiří Luňáček, Ph.D. Bc. Petr Balaštík Brno 2010
Touto cestou bych chtěl poděkovat vedoucímu diplomové práce, ing. Jiřímu Luňáčkovi, Ph.D., za poskytnuté odborné rady, konzultace a pomoc při zpracování této diplomové práce. Dále bych rád poděkoval firmě Elko trading, spol. s r. o., za poskytnutí cenných materiálů a údajů potřebných pro vypracování této práce.
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Hodnocení investičního záměru výstavby solární elektrárny vypracoval samostatně pod vedením vedoucího práce a za použití zdrojů, které uvádím v seznamu použitých zdrojů. Souhlasím, aby byla práce uložena v knihovně Mendelovy univerzity a aby byla zpřístupněna k dalším studijním účelům. V Brně dne 15. května 2010....................................................
Abstract Balaštík, P. The Evaluation of Investment Project to Construction Solar Power Plant. Diploma thesis. Brno, 2010. The aim of this diploma thesis is to evaluate the economic efficiency of investment based on particular investment project of solar power plant through various economics methods. The basic economics methods of investment efficiency evaluation were used to evaluation of economic investment efficiency, among these methods can be found static methods as well as dynamic ones that respect the time factor. Among the most important indicator evaluating investment efficiency belongs net present value, internal rate of return and pay-off period. Last but not least, the possible risks connected with the implementation of the investment and their impacts on total efficiency are identified and preventive precautions are recommended. Key words solar power plants, investments, sources of funding, economics methods of investment efficiency evaluation Abstrakt Balaštík, P. Hodnocení investičního záměru výstavby solární elektrárny. Diplomová práce. Brno, 2010. Cílem práce je zhodnotit ekonomickou efektivnost investic do fotovoltaických elektráren, a to na základě již probíhajícího projektu. Pro hodnocení ekonomické efektivnosti investice bylo využito základních ekonomických metod, a to metod statických a dynamických, zohledňujících faktor času. Jako hlavní metoda při hodnocení ekonomické efektivnosti investičního záměru je brána metoda čisté současné hodnoty, vnitřního výnosového procenta a diskontovaná metoda doby návratnosti. V neposlední řadě jsou identifikována případná rizika spojená s realizací dané investice a jejich dopad na celkovou efektivnost investičního záměru a doporučená preventivní opatření. Klíčová slova sluneční elektrárny, investice, zdroje financování investic, ekonomické metody hodnocení efektivnosti
Obsah 1 Úvod a cíl práce 6 1.1 Úvod.................................... 6 1.2 Cíl práce.................................. 6 2 Literární rešerše 8 2.1 Fotovoltaika................................ 8 2.2 Investice a investiční rozhodování.................... 10 2.3 Postup při hodnocení efektivnosti investic............... 15 2.4 Metody hodnocení efektivnosti investic................. 19 2.5 Riziko v oblasti investičního rozhodování................ 24 2.6 Vliv výnosnosti, daní a inflace v investičním rozhodování....... 26 3 Metodika práce 28 4 Vlastní práce 29 4.1 Legislativní rámec fotovoltaických systémů............... 29 4.2 Investiční záměr společnosti....................... 32 4.3 Stanovení kapitálových výdajů...................... 33 4.4 Způsob financování investičního záměru................. 34 4.5 Daně a odpisy u fotovoltaických elektráren............... 35 4.6 Určení podnikové diskontní míry..................... 37 4.7 Hodnocení efektivnosti investice pomocí vybraných metod...... 37 4.8 Riziko spojené s investičním záměrem.................. 52 5 Diskuse 54 6 Závěr 56 7 Literatura 57
1 ÚVOD A CÍL PRÁCE 6 1 Úvod a cíl práce 1.1 Úvod V posledních desetiletích jsou vyspělé země nuceny se stále více zabývat národními energetickými a surovinovými strategiemi. S rostoucí celosvětovou poptávkou rostou ceny elektrické energie a surovin potřebných k její výrobě. Evropská unie je silně závislá na dovozu fosilních paliv z mimoevropských zemí, čímž se silně vystavuje riziku kolísání cen a nepravidelnosti dodávek. Jednou z možností, jak posílit evropskou energetickou nezávislost, jsou pak obnovitelné zdroje energie (neboli alternativní zdroje energie). Je však nutné, aby byly alternativní zdroje energie plně konkurenceschopné ke zdrojům neobnovitelným. Ekonomicky vyspělé země se začínají také čím dál více soustředit na kvalitu životního prostředí, jako nedílné součásti celospolečenského blahobytu, čemuž napomáhá čím dál větší informovanost a zájem občanů o otázky týkající se životních podmínek obyvatel. Vlády vyspělých zemí jsou tak nuceny nastavit jednotný systém podpory využívaní obnovitelných zdrojů. Mezi obnovitelné zdroje energie patří energie získaná ze zpracování biomasy, energie vody, energie větru a energie slunce. Ve své práci se budu soustředit na ekonomické zhodnocení investic do staveb slunečních elektráren, neboli do elektráren fotovoltaických. Získávání elektrické energie přímo ze slunečního záření je z hlediska životního prostředí nejčistším způsobem její výroby. Technická řešení pro využití sluneční energie k výrobě elektrické energie jsou již v uspokojivé podobě k dispozici. Účinnost přeměny slunečního záření na elektřinu umožňuje získat se současnými solárními systémy z jednoho metru aktivní plochy až 110 kwh elektrické energie za rok. Zatímco v mnoha aplikacích na odlehlých místech bez připojení k elektrorozvodné síti je fotovoltaika technicky i ekonomicky výhodnější řešení ve srovnání se stávajícími klasickými zdroji, při dodávce do sítě je elektrická energie z fotovoltaických systémů stále ještě dražší. Existuje však dostatek důvodů, proč vyvíjet úsilí o další rozvoj fotovoltaiky. Vyspělé země světa více či méně intenzivně (včetně České republiky) podporují nejen rozvoj fotovoltaiky, ale i ostatních obnovitelných zdrojů energie, jako strategického prostředku pro zajištění kontinuity energetických zdrojů v časovém horizontu do roku 2050. Fotovoltaika nabízí časově neomezenou možnost výroby elektrické energie. Technologie využívající sluneční záření má teoreticky neomezený růstový potenciál. Fotovoltaika by se měla stát významným prvkem trvale udržitelného energetického systému s minimálním dopadem na životní prostředí. 1.2 Cíl práce Hlavním cílem této práce je zhodnocení ekonomické efektivnosti investice do výstavby fotovoltaické elektrárny firmou Uchytil, s. r. o., ve městě Brně. K hodnocení
1.2 Cíl práce 7 efektivnosti investice bude použito obvyklých metod hodnocení investic, a to na základě dostupných materiálů. Nedílnou součástí práce bude analýza možných rizik spojených tímto investičním záměrem. Následně budou navržena případná opatření, která daná rizika budou minimalizovat. Důležitou cílem této práce dále bude odpovědět na otázku, zda jsou investice do fotovoltaických elektráren opravdu tak výhodné, jak se všeobecně tvrdí. Tato otázka bude zodpovězena na základě dosažených výsledků získaných v praktické části práce.
2 LITERÁRNÍ REŠERŠE 8 2 Literární rešerše 2.1 Fotovoltaika Téměř veškerá energie, kterou využíváme, pochází ze Slunce (pokud vynecháme jadernou energii). Energie ze Slunce ovlivňuje počasí, tím dochází k přeměně na větrnou a vodní energii, ale také o energii, která je uložená ve dřevu, uhlí, ropě nebo zemním plynu. Není to v podstatě nic jiného než akumulovaná sluneční energie. V dnešní době všudypřítomně slyšíme o potřebě snižování emisí skleníkových plynů a nutnosti realizace ekologických způsobů získávání tzv. čisté energie. Fotovoltaické systémy pracují na principu přeměny sluneční energie v energii elektrickou a jsou dnes nejčistější formou získávání ekologicky nezávadné energie. Fotovoltaický jev byl objeven v roce 1839 francouzský fyzikem Alexandrem Becquerelem. Je založen na vzájemném působení slunečního záření a hmoty (polovodiče), kdy dochází k pohlcování fotonů a uvolňování elektronů. V polovodiči pak vznikají volné elektrické náboje, které v elektrickém obvodě tvoří stejnosměrný elektrický proud. První funkční fotovoltaický článek byl vyroben v roce 1883 americkým vědcem Charlesem Frittsem, který potáhl polovodivý selen velmi tenkou vrstvou zlata. Tento článek dosahoval účinnosti pouze 1 %. (Fotovoltaika, 2010) K opravdovému rozvoji fotovoltaiky došlo až po druhé světové válce, kdy byl patentován první křemíkový fotovoltaický článek (v roce 1946). Účinnost těchto článků se pohybovala okolo 6 %, jejich výroba byla příliš nákladná, proto našla uplatnění především, v té době hodně podporovaném, kosmickém programu. (Fotovoltaika, 2010) Největší rozmach zažívá fotovoltaika v posledních letech a stává se z ní jeden z nejdynamičtěji se rozvíjejících oborů. Generace fotovoltaických článků Fotovoltaické články už za sebou mají téměř 50 let vývoje a byla vyvinuta celá řada typů a konstrukcí s využitím různých materiálů. Rozlišujeme celkem čtyři generace fotovoltaických článků. První generace fotovoltaické články vyráběné z destiček monokristalického křemíku, tvořené velkoplošným P-N přechodem. Články se vyznačují dobrou účinností a stabilitou výkonu. Do dneška se jedná o nejpoužívanější typ fotovoltaických článků (pro velké instalace). Nevýhodou je velká spotřeba velmi čistého, tudíž drahého, křemíku k výrobě těchto článků. Druhá generace projevuje se snaha o snížení množství potřebného křemíku při výrobě. Vznikají tzv. tenkovrstvé články z polykrystalického, monokrystalického nebo amorfního křemíku. Nevýhodou je pak menší účinnost, která dále klesá v čase. Komerčně se jedná o velmi dostupné články.
2.1 Fotovoltaika 9 Třetí generace tyto články používají k separaci nábojů jiných metod než P-N přechod a často i jiné materiály než polovodičové. Jedná se například o fotoelektrotechnické či polymerní články. Zkoumá se též možnost použití nanomateriálů. Čtvrtá generace články tvoří kompozitní, z jednotlivých vrstev složené fotovoltaické články, schopné využívat celé spektrum slunečního světla. (Murtinger, 2008, s. 20) Typy fotovoltaických článků druhé generace Základem fotovoltaických článků druhé generace je křemík. Jedná se o hojně rozšířený prvek na Zemi, ovšem jeho zpracování je poměrně drahé, obzvlášť kvůli vysokým nárokům na čistotu. Výhodou však je, že technologické postupy ke zpracování křemíku jsou vysoce vyvinuté, používá se ve většině polovodičových součástek. V současné době se hledají levnější materiály schopné nahradit v budoucnosti křemík. Existují tři typy článků druhé generace: Monokrystalické články základem je podobně jako u polykrystalických článků křemíková podložka. Krystaly jsou větší než 10 cm a vyrábí se tažením roztaveného křemíku ve formě tyčí o průměru až 300 mm. Ty se poté rozřežou na tenké plátky (podložky). Účinnost těchto článků se pohybuje v rozmezí 13 17 %. Amorfní články základem je napařovaná křemíková vrstva. Účinnost těchto článku se pohybuje v rozmezí 4 8 %. Tyto typy článků jsou nejlevnější a jsou využívány v místech, kde není omezení prostorem. Polykrystalické články základem je křemíková podložka. Články se skládají z většího počtu menších polykrystalů. Účinnost se pohybuje v rozmezí 10 14 %. Jejich výroba je levnější a rychlejší než u monokrystalických. (Solární panely, 2010) Tab. 1: Srovnání účinnosti článků druhé generace (Murtinger, 2008) Běžná účinnost Max. laboratorní účinnost Monokrystalický 14 17 % 25 % Polykrystalický 13 16 % 20 % Amorfní 5 7 % 12 % Solární panely Fotovolatické články jsou poměrně komplikované, drahé a citlivé struktury. Mají-li plnit svou funkci po řadu let, je nutné je dokonale chránit před znečištěním, korozí a mechanickým poškozením. Také jejich napětí je velmi malé a pro praktické využití je nutno zapojit větší počet článků do série. Napětí jednoho článku dosahuje pouze 0,5 V, což není vhodné pro praktické použití. Obvykle se proto články sestavují do
2.2 Investice a investiční rozhodování 10 série pro jmenovité provozní napětí 12 nebo 25 V. Taková baterie zapouzdřených a do série zapojených solárních článků se nazývá fotovoltaický panel nebo modul. (Murtinger, 2008, s. 27) Nejčastěji se na horní stranu modulu dává kalené sklo pokryté antireflexní vrstvou, která snižuje ztrátu světla odrazem. Toto sklo má snížený obsah železa, docílí se tak lepší propustnosti pro světlo v červené a blízké infračervené oblasti spektra. Spolu s duralovým rámem tato konstrukce zajistí dostatečnou pevnost a mechanickou odolnost. Fotovoltaické systémy Fotovoltaický systém je tvořen i dalšími komponenty než jsou solární panely. Jedná se například o akumulátorovou baterii, regulátor dobíjení, napěťový střídač, měřicí přístroje, modem, sluneční čidlo atd. Množství použitých komponentů závisí především na určení dané instalace. Rozlišujeme dva základní druhy fotovoltaických systémů, a to systémy nezávislé na rozvodné síti (tzv. grid-off systémy neboli ostrovní systémy) a síťové fotovoltaické systémy (grid-on systémy). Grid-off systémy se využívají v místech, kde není připojení k rozvodné síti možné, či účelné. Záleží hlavně na vzdálenosti instalace od přípojky k rozvodné síti. Hlavním důvodem je ekonomické hledisko. Systémy nezávislé na rozvodné síti lze dělit na systémy s přímým napájením (propojení solárního panelu se spotřebičem), systémy s akumulací elektrické energie (systém je rozšířen o akumulátor) a hybridní ostrovní systémy (systém je rozšířen o další zdroj elektrické energie, jako je například větrná elektrárna) Grid-on systémy se nejvíce uplatňují v oblastech s hustou rozvodnou sítí, systémy fungují zcela automaticky, jedná se například o systémy na střechách budov apod. (Bařinka a Klímek, 2007, s. 132) 2.2 Investice a investiční rozhodování Investici je možno chápat jako záměrné obětování jisté dnešní hodnoty (zpravidla přesně určeného množství peněžních prostředků) za účelem získání vyšší hodnoty budoucí. Přitom platí, že zatímco obětování se děje v přítomnosti a je jisté, odměna přichází až v budoucnosti a je vždy nejistá, přičemž pokud vůbec přijde, je její velikost obecně neurčitá. Investice lze realizovat prostřednictvím nákupů různých druhů investičních aktiv, která by podle mínění investorů měla umožnit rozmnožení jejich stávajícího bohatství. K tomu může dojít buď tím, že jejich zakoupením získají nárok na z nich plynoucí cash flow, nebo že ceny těchto aktiv v průběhu času stoupnou a oni je později prodají za cenu vyšší, než za kterou je původně zakoupili. Možná je i kombinace obou těchto přístupů. (Rejnuš, 2005, s. 12) Investiční činnost nefinančních podniků představuje specifickou oblast jejich celkové aktivity, která je zaměřena především na obnovu a rozšíření hmotného a ne-
2.2 Investice a investiční rozhodování 11 hmotného investičního majetku. V menší míře může jít i o investování do finančního majetku, do trvalého přírůstku oběžného majetku, do reklamy a výchovy pracovníků. Investování do finančního majetku je ve větším rozsahu typické především pro různé finanční korporace. Rozhodování o investicích je typické tím, že jde o dlouhodobé rozhodování, kde je nezbytné uvažovat s faktorem času a s ním spojeným rizikem změn po dobu přípravy i realizace projektu. Velice výrazně ovlivňuje efektivnost celé činnosti podniku po dlouhé období a je náročné na komplexní znalost interních a externích podmínek, za kterých se investice uskutečňuje a ve kterých bude působit. Finanční stránkou investičního rozhodování podniku se zabývá kapitálové plánování a dlouhodobé financování. (Valach, 2003, s. 181) Makroekonomické a podnikové pojetí investic Investicí v ekonomické teorii rozumíme kapitálová aktiva stávající se ze statků, které nejsou určeny pro bezprostřední spotřebu, ale jsou určeny pro užití ve výrobě spotřebních statků nebo dalších kapitálových statků. Z makroekonomického pohledu se rozlišují hrubé a čisté investice. Hrubé investice tvoří celková částka nových investičních statků, tj. budov, strojů, výrobního a jiného zařízení, hmotných zásob, přidaná k existujícím investičním statkům v ekonomice za určité období. A protože celkový produkt společnosti tvoří spotřební statky a investiční statky, je zřejmé, že vyšší výroba investičních statků znamená v téže době nižší spotřebu a naopak. Dnes obětovaná spotřeba ve prospěch investičních statků však vytváří předpoklady pro rychlejší růst ekonomiky v budoucnosti, a tím i pro vyšší výrobu a spotřebu samotných spotřebních statků, které jsou konečným cílem veškerého hospodářského snažení. Rozhodování o vztahu investice spotřeba na národohospodářské úrovni je jedním z nejdůležitějších rozhodování. Čisté investice, jsou na rozdíl od hrubých investic, tvořeny čistým přírůstkem zásob investičních statků v ekonomice v průběhu daného období. Jsou to hrubé investice snížené o opotřebovaný majetek (finančně o odpisy). Z dosud uvedeného vyplývají důležité závěry, především to, že investice sice snižují momentální spotřebu, ale současně zvyšují poptávku, tím i výrobu a zaměstnanost a jsou tak zdrojem dlouhodobého ekonomického růstu celé společnosti. Obdobné vztahy existují v každém podniku i u jednotlivce. Obecně o podnikových investicích platí totéž co o investicích z hlediska makroekonomického. Jsou to statky, které nejsou určeny k bezprostřední spotřebě, ale k výrobě dalších statků v budoucnu. Jde tedy rovněž o odloženou spotřebu do budoucna. Z hlediska finančního můžeme podnikové investice charakterizovat jako jednorázově vynaložené zdroje, které budou přinášet peněžní příjmy během delšího budoucího období. Jde tedy rovněž o odložení spotřeby za účelem získání budoucích užitků s cílem rozmnožit majetek a bohatství vůbec. (Synek, 2007, s. 284)
2.2 Investice a investiční rozhodování 12 Investiční projekty a jejich dělení Pod pojmem projekt se rozumí konkrétní aktivita zdokonalující či rozvíjející činnost podniku zpravidla investice, pak lze v této souvislosti hovořit o investičním projektu. Setkat se lze však i s projekty běžného, provozního charakteru. Investiční projekt přitom představuje soubor ekonomických a technických studií, sloužících k přípravě a uskutečnění, financování a efektivnímu provozování navrhované investice. Širším pojmem než je pojem projekt, je pojem program, který představuje soubor určitých projektů. Realizace určitých projektů se podle Tetřevové (2006, s. 47) na rozdíl od běžné provozní činnosti podniku vyznačuje řadou specifických rysů, jedná se především o tyto: dlouhodobý časový horizont rozhodování, kdy realizace těchto projektů, včetně jejich využívání probíhá zpravidla po několik let; nejistota a riziko realizace projektů investičního charakteru je spojena s vysokou mírou nejistoty a rizika; finanční náročnost investiční projekty jsou typické značnou kapitálovou náročností; náročnost na koordinaci tento druh projektů je náročný z hlediska sladění jednotlivých činností i koordinace všech účastníků zainteresovaných na daném projektu; externí dopady řada investičních projektů způsobí efekty nejen v rámci dané podnikatelské jednotky, ale působí i na její okolí, je spojena s dopady např. na životní prostředí, infrastrukturu atd. Dle Martinovičové (2006, s. 161) lze dělit investiční projekty podle následujících hledisek: podle charakteru investiční akce jedná se např. o náhradu zařízení, výměnu provozuschopného, ale zastaralého zařízení, expanze dosavadního výrobku a rozšíření trhu, vývoj, výroba a prodej nového výrobku a expanze na nové trhy, investiční projekty v oblasti bezpečnosti práce a jiné; podle výše kapitálových výdajů výše kapitálových výdajů je měřítkem pro určení toho, kdo rozhoduje o realizaci investiční akce; podle hlavního přínosu pro podnik jedná se o projekty orientované na snížení nákladovosti cestou technických a technologických inovací, zaměřené na zvýšení tržeb, dále zaměřené na snížení rizika podnikání, na zlepšení sociálních zdravotních, bezpečnostních podmínek podnikání; podle stupně závislosti jedná se o vylučující se projekty, nevylučující se projekty, podmíněné projekty (závislé na přijetí jiného projektu), nepodmíněné projekty; podle vztahu k objemu původního majetku projekty obnovovací a rozvojové; podle typu peněžních toků za kapitálovým výdajem na investiční akci následuje jednosměrný tok peněžních příjmů z investiční akce, dochází jen jednou ke
2.2 Investice a investiční rozhodování 13 změně z kapitálového výdaje na peněžní příjem nebo dochází alespoň ke dvěma změnám z kapitálového výdaje na peněžní příjem. Zdroje financování investic Součástí investičního rozhodování podniku je financování pořízení, obnovy či rozšíření investičního majetku neboli financování investic. Na rozdíl od krátkodobého financování velké části oběžného majetku má financování investic dlouhodobý charakter a proto se často označuje jako dlouhodobé financování. Financování investic by mělo teoreticky vycházet ze zásady, že dlouhodobý majetek má být krytý dlouhodobými zdroji (zlaté bilanční pravidlo). Je to kvůli tomu, že při eventuálním používání krátkodobých zdrojů na financování přírůstku či obnovy dlouhodobého majetku by se mohl podnik dostat do finanční tísně v souvislosti se splatností krátkodobých zdrojů. Cílem financování investic je zabezpečit finanční zdroje na efektivní investice s co nejnižšími průměrnými náklady kapitálu a nenarušit podstatně finanční riziko firmy. (Valach, 2003, s. 202) Dle Živělové (2003, s. 47) patří mezi dlouhodobé finanční zdroje podniku následující zdroje: interní finanční zdroje; externí finanční zdroje; zvláštní formy financování. Dále mohou být dlouhodobé finanční zdroje rozděleny na zdroje vlastní a cizí, nelze však zaměňovat vlastní zdroje s interními a cizí zdroje s externími. Interní zdroje financování investic K interním zdrojům financování investic řadíme zisk a odpisy. Financování z interních zdrojů bývá označováno samofinancování. Odpisy hmotného a nehmotného investičního majetku jsou rozhodujícím zdrojem interního financování podniku. Valach však uvádí, že chápání odpisů jako interního zdroje financování podnikových potřeb není mezi ekonomy jednotné. Někteří odpisy nepovažují za finanční zdroj. Zdůrazňují, že jde pouze o přenesení původní ceny aktiv do nákladů, že nemají nezbytně formu peněz, ale jsou součástí aktiv podniku jako celku. Jiní vycházejí z toho, že odpisy jako součást tržeb jsou podniku reálně k dispozici pro obnovu odpisovaného majetku. Pokud je podnik po dobu životnosti použije pro jiné účely, musí pro zajištění obnovy odepsaného majetku použít jiné zdroje. Pro plánování peněžních toků je třeba zdůraznit skutečnost, že odpisy jsou významnou položkou v nákladech podniku. Jako součást provozních nákladů ovlivňují cenovou tvorbu (kalkulaci nákladů), výši celkových nákladů podniku a tím i výši dosaženého zisku a základnu zdanění. Tím, že podstatně ovlivňují daňový základ, slouží odpisy i jako nástroj přerozdělování finančních zdrojů mezi podniky a státem.
2.2 Investice a investiční rozhodování 14 Jsou významným finančním nástrojem státních zásahů do ekonomiky. Jejich maximální výše stanovená daňovými předpisy může stimulovat či omezovat mírů investování podnikatelských subjektů. Praktickým příkladem může být zkracování doby odepisování v některých odpisových třídách, které umožňuje odepisovat dlouhodobý majetek kratší dobu. To má za následek zvýšení odepisovaných ročních částek, které snižují základ daně. Tímto způsobem se stát snaží firmy motivovat k investicím. Odpisy jsou sice nákladem, ale nejsou peněžním výdajem v daném čase. Jsou nepeněžním nákladem, který snižuje celkový i nerozdělený zisk podniku. Abychom dostali skutečný peněžní tok, který má interně podnik k dispozici pro investice, musíme k nerozdělenému zisku připočíst i odpisy. Jak uvádí Valach (2003, s. 202), někteří autoři finančních publikací používají pro souhrn odpisů a nerozděleného zisku termín uvnitř vytvořená hotovost. Částky odpisů, které tedy nejsou reálným výdajem, získává podnik zpět ve formě inkasa tržeb, tj. v cenách prodané produkce, a jsou součástí jeho peněžních tržeb (cash flow). To jak s obdrženými penězi podnik naloží je pak v kompetenci managementu podniku a je neodmyslitelnou součástí finančního plánování podniku. Podnikatelský subjekt se může rozhodnout využít volných prostředků pro obnovu stávajícího zařízení, ke krytí provozních potřeb, ke splácení dluhů nebo k financování rozvoje firmy. Z pohledu managementu podniku jsou totiž odpisy výhodnější oproti zisku, a to zejména proto, že nepodléhají zdanění. Externí zdroje financování investic Nejrozšířenější způsob financování podnikových potřeb z cizích zdrojů představují v současné době v České republice bankovní úvěry. Jejich široké využívání je do jisté míry dáno sílou zvyku, neboť v minulosti představovaly bankovní úvěry jediný cizí zdroj financování, svou roli však jistě sehrává i situace na českém kapitálovém trhu. Nesporné jsou však výhody, se kterými jsou bankovní úvěry spojeny možnost sjednání individuálních podmínek, pružnost, neexistence emisních nákladů. Na druhé straně úroky z úvěrů jsou vysoké a banky postupem času stanovují stále tvrdší podmínky, například z hlediska záruk. Banky se nyní ze všech sil snaží snížit svou angažovanost v podnicích, a tak je třeba hledat nové způsoby financování investic, které doplní úvěry jako hlavní cizí zdroj financování podniků. Alternativou bankovním úvěrům jsou dodavatelské úvěry, leasing a emise podnikových dluhopisů a akcií. (Tetřevová, 2006, s. 84) Využití dodavatelských úvěrů je velice úzce účelově omezeno. Dalším předpokladem využití této formy financování je získání dodavatele, který bude ochoten tento úvěr poskytnout a bude schopen dodat stroje či zařízení podle požadavku odběratele. Tyto úvěry se zpravidla poskytují pouze na určitou část ceny stroje nebo zařízení a vyžadují tedy i určitý podíl vlastních zdrojů. Leasing můžeme definovat jako pronájem části majetku za sjednané nájemné buď na určité období, nebo na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou. Při leasingu pronajímatel na základě smlouvy umožňuje obvykle nájemci nejen užívání předmětu, ale často i poskytnutí servisních služeb, spojených s nájmem (např. údržbu, opravy),
2.3 Postup při hodnocení efektivnosti investic 15 nebo přenechání předmětu po určité době bezplatně do jeho vlastnictví. Po celou dobu pronájmu je majetek ve vlastnictví pronajímatele, který jej také odepisuje. Hlavními druhy leasingu dle Valacha (2003, s. 229) jsou: Provozní (operativní) leasing má krátkodobý charakter, zahrnuje v sobě jak finanční službu, tak i udržovací službu. Používá se u speciálních strojů. Smlouvu je zde možné i anulovat před uplynutím původní doby. Platby za nájemné nemusí plně pokrýt cenu zařízení. Nájemní smlouva je obvykle dohodnuta na dobu kratší, než je očekávaná životnost zařízení. Finanční leasing je dlouhodobý, neposkytují se při něm servisní služby, není vypověditelný a platby za nájemné musí plně uhradit cenu pronajatého zařízení. Finanční leasing se podobá peněžní půjčce, pro nájemce znamená okamžitý peněžní příjem, protože nemusí zaplatit za požadovaný majetek. Zároveň se nájemce zavazuje splácet pravidelné platby během trvání kontraktu. Prodej a zpětný pronájem spočívá v tom, že podnik prodá svůj existující majetek leasingové společnosti a zpětně si majetek od ní pronajme. Touto operací získá podnik peněžní prostředky, ale ztratí vlastnické právo k prodanému majetku. Výhody leasingu jsou následující: Pořízení fixního majetku bez jednorázového vynaložení prostředků, sníženo riziko investování (je přeneseno na vlastníka), podnik se vyrovnává konkurenci, pružně reaguje na změny poptávky, nepotřebuje úvěr, zlepšuje svoji likviditu atd. (Duchoň, 2007, s. 182.): Nevýhody leasingu jsou následující: Platby za nájem obvykle převyšují tvorbu odpisů zařízení, pokud je pořízeno z vlastního kapitálu či na úvěr, omezení uživatelských práv leasingovou smlouvou, obtížné provádění potřebných úprav majetku, nebezpečí bankrotu leasingové společnosti, který by znamenal vrácení majetku pronajímateli atd. Další variantou financování jsou emise podnikových dluhopisů. Výhodou financování pomocí podnikových dluhopisů je, že zdroje poskytuje velký počet subjektů, jež jsou schopni soustředit značný objem finančních prostředků. Vydáním dluhopisů dosahuje podnikový management vyšší akce schopnosti v oblasti financování, nerozšiřuje se přímá kontrola nad činností podniku a navíc emise dluhopisů představují daňově uznatelný náklad. Nevýhodu emise podnikových dluhopisů pak představují zejména vysoké emisní náklady. Emise akcií jsou dalším možným zdrojem financování investic. Emise představují pro firmu nevratné bezúročné peníze, zajišťují nezávislost na věřitelích. Akcie mohou být vydány jako prioritní či kmenové. Kmenové akcie jsou však spojeny s rozšířením hlasovacích práv akcionářů. Další nevýhodou je pak fakt, že dividendy nejsou uznatelným daňovým nákladem. (Tetřevová, 2006, s. 85) 2.3 Postup při hodnocení efektivnosti investic Finanční stránkou investičního rozhodování podniku se zabývá kapitálové plánování a dlouhodobé financování, zahrnuje zejména tyto problémy (Valach, 2003, s. 181): plánování peněžních toků; finanční kritéria výběru investičního projektu;
2.3 Postup při hodnocení efektivnosti investic 16 zohlednění rizika v kapitálovém plánování a investičním rozhodování; dlouhodobé financování investičních činností podniku. Ideální investice je taková, která má vysokou výnosnost, je bez rizika a co nejdříve se zaplatí. Tato kritéria jsou však ve skutečnosti protikladná. Málo riskantní investice je málo výnosná a vysoce riziková investice se vyznačuje vysokou možnou výnosností. Je proto velmi důležité zvolit vhodné metody posouzení investic a správně interpretovat jejich výsledky, tak aby podnik zvolil optimální investiční strategii. Dle Synka se postup hodnocení efektivnosti investic skládá z několika kroků (Synek, 2007, s. 294): určení kapitálových výdajů na investici; odhadnutí budoucích čistých peněžních příjmů, které investice přinese; určení tzv. nákladů na kapitál vlastního podniku; výpočet současné hodnoty očekávaných výnosů. Určení kapitálových výdajů Pokud se úžeji zaměříme na stanovení investičních nákladů na pořízení stroje, výrobního zařízení apod., můžeme říci, že jejich definování je poměrně jednoduché oproti jejich stanovení u rozsáhlejších investičních projektů, jako je např. výstavba nového podniku. Kapitálové výdaje lze charakterizovat jako veškeré peněžní výdaje, které jsou spojeny s pořízením příslušného dlouhodobého majetku. (Živělová, 2003, s. 30) Pro přehlednost nyní uvedu výdaje, které jsou relevantní z hlediska stanovení kapitálových výdajů. Synek (2007, s. 295) uvádí, že kapitálové výdaje tvoří zejména: pořizovací cena investice; zvýšení čistého pracovního kapitálu; výdaje spojené s prodejem a likvidací nahrazovaného investičního majetku; daňové vlivy aj. Odhad budoucích peněžních příjmů Základním problémem při stanovování budoucích peněžních příjmů bývá působení řady vlivů, jejichž výskyt a sílu působení lze velmi často odhadnout jen s velkými obtížemi. Jde zejména o faktor času, vliv inflace a vliv měnících se podmínek na trhu. Tyto faktory vyúsťují do zvýšeného rizika, že očekávané příjmy nebudou dosaženy. Proto odhadům budoucích příjmů musí být věnována velká pozornost: marketingové oddělení musí připravit dokonalou analýzu trhu, především předpovědět objem prodávaného zboží a jeho cenu (musí vzít v úvahu cenovou elasticitu, vliv reklamy, odezvu konkurence, vývojové trendy v požadavcích zákazníků aj.), technický a výrobní úsek musí zjistit výrobní náklady spojené s novou výrobou, zásobovací oddělení musí dát podklady pro materiálové kalkulace výrobků, finanční oddělení údaje o ceně použitých zdrojů atd.
2.3 Postup při hodnocení efektivnosti investic 17 Není třeba připomínat, že za peněžní příjem nelze považovat účetní zisk, ale jednoznačně cash flow, tj. skutečný peněžní tok (čistý příjem), který plyne z investice. Při výpočtu cash flow vycházíme především z tržeb. Další důležitou položkou jsou odpisy. Ty sice patří do nákladů firmy (objevují se jako nákladová položka ve výsledovce), ale nejsou peněžním výdajem (tím byly v době, kdy jsme investici pořizovali). Jako součást tržeb se vracejí do podniku a vystupují tedy jako peněžní příjem. Proto je třeba přičíst částku odpisů k částce, která zbude z tržeb po zaplacení všech nákladů včetně daně z příjmu. Zvláštní postavení mají úroky z úvěrů, podobně jako odpisy jsou náklady a tudíž snižují čistý zisk. Jak ovšem uvidíme v následující kapitole, úroky se berou v úvahu při diskontování peněžních příjmů na současnou hodnotu (jsou složkou výpočtu WACC). Kdybychom je odečetli, snižovaly by zisk dvakrát: jednou jakou součást nákladů, podruhé při diskontování jako součást diskontní míry. Úroky z cizího kapitálu proto nesmíme do nákladů zahrnovat, resp. je nesmíme odečítat od provozního zisku. Výpočet čistého zisku vychází z odhadu budoucích tržeb, nákladů, a to v rozdělení na náklady fixní a variabilní včetně tzv. nákladů oportunitních. Oportunitními (alternativními) náklady rozumíme výnos z nejlepší varianty, který nemohl být získán, protože zdroje byly vynaloženy na danou investici; ušlý zisk proto připočteme k nákladům analyzované varianty. Nejčastěji používaným alternativním nákladem je úrok z termínovaného vkladu v bance nebo výnos ze státních dluhopisů. Naproti tomu do investičních nákladů investice se nesmí zahrnovat tzv. utopené náklady (sunk cost), které by vznikly, ať už projekt je nebo není realizován. (Synek, 2007, s. 296) Určení podnikové diskontní míry (nákladů na kapitál) Získání každého druhu kapitálu pro financování investic podniku je takřka vždy spojeno s určitými náklady, které podnik musí uhradit vlastníkům kapitálu (investorům). Náklady na kapitál jsou pro firmu rozhodujícím výchozím faktorem určujícím požadovanou výnosnost projektů. Jsou také východiskem firmy pro výběr optimální kapitálové struktury a pro řadu dalších finančních rozhodnutí firmy. Významná je i jejich role při některých metodách oceňování majetku a celkové hodnoty firmy. Je třeba rozlišovat náklady jednotlivých druhů podnikového kapitálu a průměrné náklady podnikového kapitálu. Náklady jednotlivých druhů podnikového kapitálu představují náklad, který musí podnik uhradit za získání jednotlivých komponent celkového kapitálu. Vážený průměr kapitálových nákladů (weighted average cost of capita, zkr. VPKN nebo WACC) představuje průměrný náklad ovlivněný náklady jednotlivých druhů kapitálu a jejich podílem na celkovém kapitálu podniku. (Marek, 2009, s. 449) Kapitálové náklady obvykle vyjadřujeme procentem. Vypočítáme je podle vzorce:
2.3 Postup při hodnocení efektivnosti investic 18 K o = k d (1 t) D C + k e E C kde: K o náklady na celkový kapitál v %; k d náklady na cizí kapitál před zdaněním v %; t míra zdanění zisku; k e náklady na vlastní kapitál po zdanění zisku v %; C celkový kapitál v Kč; E tržní hodnota vlastního kapitálu; D tržní hodnota cizího kapitálu v Kč. Stanovení WACC patří mezi nejdůležitější úkoly při hodnocení efektivnosti investic, jejích špatné stanovení by vedlo ke zkreslení všech výsledků a hodnocení celého investičního projektu. Výpočet současné hodnoty očekávaných peněžních příjmů Očekávané příjmy z investice plynou řadu let. Proto zde působí tzv. faktor času, který způsobuje, že hodnota dnešní peněžní jednotky je cennější než hodnota peněžní jednotky v budoucnu, protože časová hodnota peněz se mění, a protože výnosy vznikají v delším období, musí být přepočítány na stejnou časovou bázi, kterou je zpravidla rok pořízení investice. Budoucí hodnota je tedy převedena na hodnotu současnou. Současná hodnota je definována jako peněžní suma, která musí být investována, pokud má být ve stanovené době získána zpět větší o očekávané výnosy. Jako přepočítací koeficient použijeme podnikovou diskontní míru. Jak při stanovení diskontní míry, tak při výpočtu cash flow je nutné přihlédnout k míře inflace a všechny veličiny podle její předpokládané výše upravit. Součastnou hodnotu cash flow (SHCF) spočítáme podle vzorce: (Synek, 2007, s. 302) SHCF = CF 1 (1 + k) + CF 2 1 (1 + k) +... + CF n 2 (1 + k) = n CF t n (1 + k) t kde: SHCF současná hodnota cash flow v období t; CF t očekávaná hodnota cash flow v období t; k míra kapitálových nákladů na investici; t období 1 až n (roky); n očekávaná životnost investice v letech. Při stanovení diskontní míry a při výpočtu cash flow je nutné přihlédnout k míře inflace a všechny veličiny podle její předpokládané výše upravovat. t=1
2.4 Metody hodnocení efektivnosti investic 19 2.4 Metody hodnocení efektivnosti investic Pro hodnocení efektivnosti investice musíme mít kritérium, podle kterého budeme investici posuzovat. Cílem některých investic je snížení nákladů, jiných zvýšení výroby nebo zisku. Kritériem jejich hodnocení proto musí být míra splnění těchto cílů. Má-li investice snížit výrobní náklady, můžeme použít nákladové kritérium, má-li zvýšit zisk, použijeme ziskové kritérium. Nákladové kritérium však obvykle nepostihuje celkovou efektivnost (hlavně při porovnávání různých investičních variant). Ziskové kritérium vyjadřuje efektivnost komplexněji. Zisk je však pouze účetní veličina, která nepostihuje skutečný příliv peněz do podniku. Ukazatel, který zachycuje skutečný příliv peněz do podniku se nazývá cash flow. Proto se za obecný efekt investic považuje právě cash flow. (Synek, 2007, s. 303) K hodnocení efektivnosti investic můžeme použít několik metod. Některé jsou jednoduché a spočívají ve výpočtu jednoho ukazatele, zatímco jiné jsou daleko složitější. V odborné literatuře se metody hodnocení efektivnosti investic obvykle dělí na dvě skupiny: metody statické které nepřihlížejí k působení faktoru času; metody dynamické které přihlížejí k působení faktoru času. Statické metody Kvůli podstatnému znaku statických metod je jejich použití v zásadě možné pouze tam, kde faktor času nemá podstatný vliv v rozhodování o investici. Možnými příklady tedy je jednorázová koupě fixního majetku a krátká životnost takto pořízené investice (maximálně dva roky). Abstrakce od vlivu času zde sice není teoreticky zcela správná, ale většinou chybějící faktor času v tomto případě zásadně neovlivní hodnocení a výběr příslušné investiční varianty. Přesto se tyto příklady v praxi příliš nevyskytují a tak praktické použití těchto metod je nízké. V praxi jsou spíše používány pro první přiblížení dané investice, zejména pro svoji jednoduchost. V následující práci budou představeny čtyři statické metody hodnocení efektivnosti investic. Metoda průměrných ročních nákladů Touto metodou se porovnávají průměrné roční náklady srovnatelných investičních variant projektů. Za srovnatelné se považuji projekty, které zajišťují stejný rozsah produkce. Varianta s nejnižšími průměrnými ročními náklady je považována za nejvhodnější. Vzorec pro výpočet průměrných ročních nákladů je následující (Živělová, 2003, s. 43): kde: R roční průměrné náklady varianty; O průměrné roční odpisy; R = O + (i KV) + V
2.4 Metody hodnocení efektivnosti investic 20 i diskontní sazba (minimální požadovaná výnosnost investice); KV kapitálový výdaj; V průměrné roční provozní náklady (celkové provozní náklady odpisy). Diskontní sazba představuje minimální požadovanou výnosnost, kterou musí investice zajistit. V některých případech se též používá průměrná výnosnost stávajícího kapitálu firmy. Výpočet lze ještě dodatečně zpřesnit, protože součin ve vzorci i KV, vyjadřující vázanost kapitálu, je počítán z pořizovací ceny každé případné varianty. Ve skutečnosti je pro přesnější výpočet nutné použít postupně klesající zůstatkovou cenu strojů, která tak zobrazuje i postupnou klesající vázanost kapitálu, což je třeba v ročních nákladech vyjádřit. Pro přesnější propočet klesající vázanosti kapitálu lze použít tzv. umořovatele. Výši ročních odpisů a úroku z klesající zůstatkové ceny lze také považovat za anuitní splátku, kterou je třeba uhradit. Umořovatel = i (1 + i)n (1 + i) n 1 Je zřejmé, že hlavně u dlouhodobějších investic se mohou výsledky počítané pomocí zjednodušené varianty a pomoci umořovatele lišit, proto je správnější volit výpočet pomocí umořovatele. Další komplikaci může též přinést skutečnost, že použitý způsob odpisování během doby životnosti je nerovnoměrný, resp. jestliže ostatní provozní náklady nejsou stejné. Průměrné roční náklady se v těchto případech určí tak, že se průměrné roční odpisy násobí dobou životnosti a umořovatelem (výsledkem jsou roční odpisy a úrok) a k tomu se přičtou průměrné roční ostatní provozní náklady. (Valach, 2006) Průměrné roční odpisy se určí tak, že se nejdříve diskontují odpisy v jednotlivých letech a jejich součet se potom násobí umořovatelem. Podobný postup se používá i u ostatních průměrných ročních provozních nákladů. Protože však jde o velmi složité a pracné výpočty, mají praktický význam pouze tehdy, jestliže průběh nákladů lze během doby životnosti spolehlivě plánovat a jestliže je nerovnoměrnost vývoje nákladů značná. Jinak je takto složitý propočet zbytečný. Závěrem lze připomenout, že metodu lze použít pro srovnání variant se stejnou i různou životností, přičemž varianta s nejnižšími průměrnými náklady se pokládá za výhodnější. Metoda však neinformuje o tom, zda jsou jednotlivé investiční varianty ziskové, či ztrátové. Metoda rentability (výnosnosti) investic Za veličinu, pomocí které posuzujeme efektivnost investice, je zisk. Vychází se z toho, že jak změny v objemu výroby, tak změny v nákladech, které investice vyvolá, se promítnou v zisku, který tak charakterizuje přínos investice. Výnosnost z investice ROI se počítá dle vzorce (Synek, 2007, s. 363):
2.4 Metody hodnocení efektivnosti investic 21 ROI = Z r IN kde: Z r průměrný čistý zisk plynoucí z investice; IN náklady na investici. Protože se ve vzorci používá průměrný roční zisk, lze takto srovnávat i projekty s různou dobou životnosti a s různou výší investičních nákladů a objemu výroby. Jako zisk se bere čistý zisk (zisk po odečtení odpisů), který je považován za skutečný efekt pro podnik. Vypočtená rentabilita se srovnává s investorem požadovanou mírou zúročení. Je-li vypočtená rentabilita vyšší, investice je vhodná, je-li nižší, investici bychom neměli realizovat. Metoda nebere v úvahu všechny peněžní příjmy, ale pouze jednu jejich část zisk. Nebere rovněž v úvahu působení faktoru času a nepřihlíží k rozložení zisku v čase. V praxi se však často používá, neboť ukazatel ziskovosti je stejné konstrukce jako všeobecně používané ukazatele výnosnosti kapitálu (ROA a ROE). Metoda účetní míry výnosnosti Obdobou metody rentability investic je účetní míra výnosnosti ARR. Dle Birtha (2005, s. 200) vyjadřuje tato metoda průměrný čistý zisk v průběhu životnosti investice jako podíl z průměrných výdajů na investici v procentech. ARR = průměrné roční příjmy celkové výdaje Metoda opět nebere v úvahu faktor času. Při rozhodování, kterou s investičních variant přijmout se podnik rozhodne pro variantu s nejvyšší účetní mírou výnosnosti, kterou následně srovná s minimální požadovanou mírou výnosnosti investice. Metoda doby splácení (návratnosti) Doba splácení investičního projektu je dána počtem let, která jsou zapotřebí k tomu, aby se kumulované prognózované peněžní toky z investice vyrovnaly hodnotě nákladů počáteční investice. Jsou-li příjmy v každém roce životnosti investice stejné, pak dobu splácení DS zjistíme dělením investičních nákladů roční částkou očekávaných čistých peněžních příjmů, tedy (Kislingerová, 2007, s. 269): DS = náklady na investici roční cash flow Jsou-li výnosy z investice v každém roce jiné, pak dobu splácení zjistíme postupným načítáním ročních částek cash flow tak dlouho, až se kumulované částky cash flow rovnají investičním nákladům.
2.4 Metody hodnocení efektivnosti investic 22 Jedná se o velmi jednoduchou metodu, která však nebere vůbec v úvahu, že peníze, které má investor k dispozici v současnosti, mají jinou hodnotu než peníze, které obdržíme v pozdějších obdobích. Dynamické metody Dynamické metody již respektují faktor času, a proto jsou používané v případech pořízení investičního majetku s delší dobou ekonomické životnosti. Právě faktor času zásadně ovlivňuje případné přijetí projektu a promítá se do vymezení příjmů i výdajů investice. Při vyjadřování vlivu času v jednotlivých metodách je třeba zvolit okamžik, ke kterému se budou budoucí příjmy přepočítávat na současné. Zpravidla se jedná o rok, ve kterém je zahájena investiční činnost, nebo ukončení výstavby a zahájení provozu investice. Metoda čisté současné hodnoty (ČSH) Jedná se o dynamickou metodu vyhodnocování efektivnosti investic, jež za efekt z investice považuje peněžní příjem z investice, jehož základ tvoří očekávaný zisk po zdanění, odpisy, eventuálně ostatní příjmy. ČSH představuje rozdíl aktualizované hodnoty čistých peněžních příjmů a kapitálových výdajů. Projekt je přijatelný, je-li čistá současná hodnota větší než nula. Nejvýhodnější je projekt s nejvyšší čistou současnou hodnotou. (Tetřevová, 2006, s. 56) ČSH = SHCF IN = kde: ČSH čistá současná hodnota investice; SHCF současná hodnota cash flow; CF t očekávaná hodnota cash flow v období t; IN míra kapitálových nákladů na investici; t období 1 až n (roky); n očekávaná životnost investice v letech. n t=1 CF t (1 + k) t IN ČSH je nesprávnější způsob hodnocení efektivnosti investic, a to především pro tyto její vlastnosti: bere v úvahu časovou hodnotu peněz; závisí pouze na prognózovaných hotovostních tocích; je aditivní, tj. její výsledky lze v portfoliu investic střídat.
2.4 Metody hodnocení efektivnosti investic 23 Metoda vnitřního výnosového procenta (IRR) Vnitřní výnosové procento lze definovat jako takovou úrokovou míru, při které součastná hodnota peněžních příjmů z investice se rovná investičním nákladům (kapitálovým výdajům). Zatím co u čisté současné hodnoty se vycházelo z dané úrokové míry, v případě vnitřního výnosového procenta hledáme úrokovou míru, vyhovující rovnosti diskontovaných peněžních příjmů a kapitálových výdajů. Pokud se kapitálové výdaje uskutečňují po delší dobu, je nezbytné diskontovat i výdaje v jednotlivých letech. Matematicky lze IRR vyjádřit takto (Valach, 2003, s. 191): n t=1 CF t (1 + k) t = IN Protože k (diskontní míra) je číslo, které hledáme, budeme postupovat metodou pokusů a omylů a postupně rozdíl levé a pravé strany rovnice snižovat tak dlouho, až se rovnají. Metoda je v praxi velmi oblíbená, protože udává předpokládanou výnosnost investice, kterou musíme porovnávat s požadovanou mírou výnosností. Je-li IRR větší než diskontní míra zahrnující riziko (WACC), je projekt přes své riziko přijatelný. Je-li celá investice na úvěr, mělo by být IRR vyšší, než je úroková míra. Nevýhodou metody IRR je to, že v případě, kdy peněžní toky v průběhu životnosti investice mění své znaménko, může IRR nabýt více hodnot. V tom případě se doporučuje použít raději metodu ČSH. Metody IRR a ČSH jsou založeny na stejné základní rovnici. ČSH však počítá s danou diskontní sazbou, zatím co IRR počítá s nulovou ČSH a diskontní sazba se hledá. (Synek, 2007, s. 370) Index ziskovosti (rentability) Index ziskovosti (též index současné hodnoty) představuje podíl současné hodnoty čistých peněžních příjmů a kapitálových výdajů. Projekt je přijatelný, je-li index ziskovosti větší než 1. Nejvýhodnější je pak projekt s nejvyšším indexem ziskovosti. Touto metodou bývá často doplňována metoda čisté současné hodnoty. (Tetřevová, 2006, s. 56) IR = SHCF IN kde: IR index ziskovosti (rentability); CF současná hodnota peněžních příjmů z investice; IN investice do projektu.
2.5 Riziko v oblasti investičního rozhodování 24 Diskontovaná doba návratnosti Diskontovaná doba návratnosti investice je dynamickou metodou hodnocení efektivnosti investic. Jak je patrné, vychází z prosté doby návratnosti investic. Její příjmy jsou však diskontovány požadovanou mírou výnosnosti. Za nejoptimálnější variantu, při výběru z několika investičních variant, se považuje ta s nejkratší dobou návratnosti. Vzorec diskontované doby návratnosti je následující (Živělová, 2003, s. 49): kde x je hledaná doba návratnosti. x n=1 P n (1 + i) n KV = 0 2.5 Riziko v oblasti investičního rozhodování Podnikatelské riziko lze definovat jako nebezpečí, že dosažené výsledky podnikání se budou odchylovat od výsledků předpokládaných. Podnikatelské riziko má vždy dvě stránky, a to pozitivní a negativní. Pozitivní stránka podnikatelského rizika se spojuje s nadějí úspěchu, uplatněním na trhu a dosažením vysokého zisku. Negativní stránka podnikatelského rizika se projevuje nebezpečím dosažení horších výsledků, než jsme předpokládali. Podnikatelské riziko vychází z toho, že k veškerému rozhodování dochází za nejistoty a tím pádem nejsme schopni dosáhnout zcela spolehlivých odhadů. Je to zejména z důvodů: nedostatku informací a nedostatečné poznání procesů, které generují faktory rizika a nejistoty; použití nevhodných zdrojů informací a nespolehlivých dat; uplatnění nevhodných metod odhadu budoucího vývoje faktorů rizika a nejistoty; náhodný charakter procesů, jejichž výsledkem jsou hodnoty rizikových faktorů. Je tedy zřejmé, že nejistotu odhadu vývoje faktorů rizika lze snížit (například lepším poznáním procesů, lepším informačním vybavením), ale nelze ji zcela odstranit. Proto je důležité ve všech oblastech podnikání, včetně investičního rozhodování neignorovat rizika, ale naopak je začlenit do rozhodování. (Fotr a Souček, 2005, s. 137) Podnikatelská rizika lze rozčlenit z mnoha hledisek, například dle Valacha (2006, s. 135) je rozdělení podnikatelských rizik následující: Podle závislosti na činnosti podniku objektivní riziko (nezávislé na činnosti podniku); subjektivní riziko (závislé na činnosti podniku); kombinované riziko. Podle jednotlivých činností podniku provozní riziko (havárie strojů); tržní riziko (riziko cen, kurzů);
2.5 Riziko v oblasti investičního rozhodování 25 inovační riziko (zavádění nových technologií); investiční riziko (koupě neznámé techniky); finanční riziko (platební neschopnost); celkové podnikatelské riziko (vše uvedené). Podle závislosti na celkovém ekonomickém vývoji v jednotlivých podnicích systematické riziko ohrožuje všechny podniky stejně (např. změny úroků, daní); nesystematické riziko je vyvoláno faktory působící v daném podniku (např. konkurence, novinky v podniku). Podle možnosti ovlivňování rizika ovlivnitelná podnikatel je může ovlivnit (např. riziko loupeže, riziko cenové); rizika neovlivnitelná podnikatel je nemůže ovlivnit (politická situace, daně aj.). Analýza a hodnocení rizikovosti Analýza a hodnocení investičních záměrů probíhá podle Valacha (2006, s 136) v několika fázích: Identifikace kritických faktorů rizika investičního záměru zde se určí rozhodující faktory, které mohou ovlivnit investici. Tyto faktory se určují podle tzv. analýzy citlivosti (čím větší citlivost projektu na příslušný faktor, tím větší riziko nastává). Stanovení bodu zvratu vymezí se kritická výše některé veličiny (produkce, cena), od které se stává investice nevýhodná. Kvantifikace rizika pomocí různých statistických metod například stanovení rizikové prémie pomocí β-koeficientu. Příprava a realizace různých způsobů snížení rizika diverzifikace, pojištění atd. Opatření na snížení rizika Způsobů opatření na snížení rizika existuje mnoho druhů, ty lze dělit dle formy do dvou kategorií: ofenzivní odstranění příčin rizika; defenzivní snížení důsledků rizika. Fotr a Souček (2005, s. 165) uvádějí způsoby ochrany proti riziku (ofenzivní a defenzivní): právní forma podnikání; určení mezí přijatelného rizika; diverzifikace; dělení rizika; pojištění; tvorba rezerv a jiné.