9 Financování sociálního zabezpečení Obsah : 9.1 Principy a modely sociálního zabezpečení. 9.2 Metody sociálního zabezpečení. 9.3 Způsoby financování sociálního zabezpečení. 9.4 Systémy financování sociálního zabezpečení. 9.5 Důchodové systémy. 9.6 Dávky sociálního zabezpečení. 9.7 Zdravotní péče.
9.1 Principy a modely sociálního zabezpečení. Teorie sociálního zabezpečení je nedílnou součástí teorie veřejných financí. V sociálně vyspělých tržních ekonomikách se využívá tzv. průběžný systém financování sociálního zabezpečení většinou doplňovaný fondovým financováním při preferenci vícepilířového systému. V tržních ekonomikách jsou respektovány tyto principy sociálního zabezpečení : univerzalita (všeobecnost); uniformita (rovnost, stejná pravidla); komplexnost (úplnost), zabezpečení občana v různých situacích; adekvátnost (přiměřenost) dávek a služeb; sociální garance (v mezních životních situacích); sociální solidarita (přerozdělení ve prospěch chudých); sociální spravedlnost; participace (odpovědnost občana při řešení důsledků svých sociálních událostí).
Existují 2 základní klasické modely sociálního zabezpečení : (1) model sociálního pojištění; (2) model sociální pomoci. Klasický model sociálního pojištění využívá zásluhové dávky a univerzální dávky u zdravotní péče. Tento model vznikl v 80. letech 19. století v Německu (Bismarckův model), přičemž se uplatnilo povinné sociální pojištění prováděné veřejnoprávními korporacemi. Sociální pojištění bylo odděleno od státního rozpočtu, bez zaopatření státu. Postupně byl rozšířen do Rakouska-Uherska a jiných zemí. Moderní model sociálního pojištění se vztahuje na všechny obyvatele (nejen zaměstnance). Je založen na financování z pojistného na sociální zabezpečení a z povinného veřejného zdravotního pojištění. Zahrnuje oblast : důchodovou; nemocenskou; úrazovou; pojištění v nezaměstnanosti; zdravotní péče; sociální péče; pomoc rodině.
Model sociální pomoci (anglosaský, liberální model) : využíval metody sociální pomoci; vylučoval metody sociálního pojištění ; vylučoval metody státního zaopatření; sociální zabezpečení se týkalo jenom prokazatelně potřebných obyvatel. Moderní liberální model sociální pomoci byl modifikován zavedením prvků sociálního pojištění (starobního, pozůstalostního, invalidního, nezaměstnanosti) a postupně tendoval k univerzálnímu zdravotnímu pojištění. Beveridgeův model sociálního národního pojištění se využíval ve Velké Británii (po 2. světové válce). V rámci něho se využívalo univerzální dávky poskytované : ve stáří; v nemoci; v mateřství; v nezaměstnanosti; při invaliditě; jako sociální pomoc.
Příspěvky nebyly závislé na výdělku a systém využíval i soukromé pojištění (Velká Británie, USA, Irsko, Austrálie). Kombinací obou modelů je skandinávský model, který je založený na principu sociální solidarity i principu ekvivalence (zásluhovosti). Většina dávek má povahu univerzálních dávek, které jsou doplněny zásluhovými dávkami.
9.2 Metody sociálního zabezpečení. V sociálním zabezpečení existuje v současné době 6 základních finančních metod realizace sociálního zabezpečení : (1) povinné spoření; (2) soukromé pojištění; (3) podnikové zaopatření; (4) průběžný systém sociálního pojištění; (5) státní zaopatření; (6) sociální pomoc. Povinné spoření (smluvní starobní pojištění) slouží pro krytí rizika stáří a dlouhověkosti. Soukromé pojištění je založené na tržních principech (životní pojištění, soukromé důchodové pojištění, penzijní připojištění). Je založeno na principu ekvivalence mezi naspořenými zdroji a výplatou dávek. Podnikové zaopatření je založeno na principu, že podnik připlácí svým zaměstnancům na sociální zabezpečení ze svých nákladů.
Průběžný systém sociálního pojištění (tzv. rozvrhový systém) je stále považován za nejvhodnější formu zajištění sociálních potřeb občanů. Je založen na principu : solidarity s člověkem, který potřebuje pomoc; ekvivalence při konstrukci dávek (zásluhové a kombinované dávky); všeobecnosti a univerzálnosti. Státní zaopatření je realizováno formou státní sociální podpory. Reaguje na konkrétní sociální události, systém je adresný. Sociální pomoc je určena pro případy, kdy se občan nedokáže sám ve složitých sociálních situacích o sebe postarat. Sociální pomoc je projevem solidarity, je podmíněna sociální potřebností (chudobou nebo náhlou nouzí). Jde o adresné individuální dávky financované z veřejných rozpočtů. Kombinace a uplatnění metod sociálního zabezpečení závisí na hospodářské a sociální politice dané země.
9.3 Způsoby financování sociálního zabezpečení. Sociální zabezpečení je v převážné většině ekonomicky vyspělých zemí financováno ze sociálního pojištění plynoucího do : parafiskálního mimorozpočtového fondu sociálního zabezpečení (Sociální pojišťovna); veřejných rozpočtů, zejména státního rozpočtu. Zdravotní péče je zpravidla financována z povinného veřejného zdravotního pojištění, které plyne do mimorozpočtových finančních fondů (zdravotních pojišťoven). V některých zemích je umožněna konkurence zdravotních pojišťoven (úhrada nadstandardní péče, výše sazby pojistného). Financování zdravotní péče respektuje princip solidarity, a to zdravého občana s nemocným občanem. Nezbytná zdravotní péče je poskytnuta tomu, kdo ji potřebuje, bez ohledu na to, do jaké míry přispěl zdravotním pojištěním do systému financování zdravotní péče. V některých zemích se lze připojistit na nadstandardní zdravotní péči; to však předpokládá stanovit standard a nadstandard zdravotní péče.
Vývoj výdajů na sociální zabezpečení se sleduje prostřednictvím ukazatele sociální kvóta, který vyjadřuje podíl výdajů na sociální zabezpečení (V sz ) na hrubém domácím produktu (HDP) v %. Q s = (V sz : HDP) x 100 [%] Podle metodiky EU se do sociálních výdajů zahrnují : veřejné výdaje na sociální zabezpečení, a to výdaje na : zdraví, zdravotní péči, invalidní důchody a nemocenské dávky; starobní a pozůstalostní důchody (sirotčí, vdovské, vdovecké); rodinu (přídavky na děti, rodinné dávky manželce a manželovi); podpory v nezaměstnanosti, výdaje na aktivní zaměstnanost; podporu bydlení; sociální pomoc; výdaje na vzdělání; výdaje na podporu spoření; daňové výdaje (slevy na daních).
9.4 Systémy financování sociálního zabezpečení. Podle ekonomické teorie existují 2 základní systémy financování sociálního zabezpečení, a to : (1) průběžné financování (systém PAY-as-you-GO); (2) fondové financování (prostřednictvím kapitalizovaného fondu). V řadě zemí je uplatňována kombinace uvedených systémů financování sociálního zabezpečení, tzv. vícepilířového systému sociálního zabezpečení.
9.4.1 Průběžné financování sociálního zabezpečení. Průběžné financování je založeno na principu spočívající v tom, že : z běžných veřejných příjmů daného rozpočtového roku se financují běžné výdaje na sociální zabezpečení; systém je založen na mezigeneračním přerozdělování; realizace sociálního zabezpečení probíhá formou dávek. Zdrojem financování jednotlivých druhů dávek jsou : povinné pojistné na sociální zabezpečení; povinné veřejné zdravotní pojištění; daně (na financování sociálních podpor). Při průběžném systému financování je důležitá rovnováha mezi příjmy a výdaji. Tento systém se stává stále více finančně nákladným z důvodu nerovnováhy mezi příjmy a výdaje (i z jiných závažných důvodů), proto je v řadě zemí předmětem reformního úsilí. Reformy pak kladou důraz na využívání prvků fondového financování sociálního zabezpečení i prvků soukromého pojištění, tzn. vícepilířový systém založený na větší odpovědnosti samotného občana na tvorbě vlastních úspor.
Hlavní příčiny problémů průběžného systému : systém nemotivuje občany k vlastním úsporám na důchod; je faktorem ovlivňujícím deficit veřejných rozpočtů; nepříznivá ekonomická situace (hospodářská recese a krize) snižuje zdroje krytí dávek; roste počet obyvatel v poproduktivním věku (tzv. stárnutí obyvatel) proč?; inflace determinuje valorizaci dávek; v některých zemích klesá náhradový poměr; rostou náklady institucí, které poskytují sociální a zdravotní služby, především v důsledku technického a technologického pokroku; roste tlak na růst povinného pojistného na sociální zabezpečení; prohlubuje se nízká tvorba pracovních míst; nízké úspory domácností pro zabezpečení ve stáří; populismus politických stran.
9.4.2 Fondové financování sociálního zabezpečení. Systém fondového financování sociálního zabezpečení je založen na : tvorbě, rozdělování a používání kapitalizovaného fondu sociálního zabezpečení u pojišťoven na principu pojišťovacím; využití individuálního sociálního pojištění s prvky soukromého pojištění; po odchodu do důchodu jsou naspořené prostředky čerpány na principu ekvivalence a důchodovosti. Hlavní příčiny problémů fondového systému jsou : defraudace (vytunelování) kapitalizovaných fondů; riziko špatného investování; znehodnocení úspor inflací; vysoké náklady na vytváření rezerv (tzv. správní výdaje); vícenáklady na dozor nad hospodařením a intenzita dozoru; pozitivním prvkem je posilování odpovědnosti jednotlivce a jeho motivace ke spoření na stáří.
9.4.3 Vícepilířový systém financování sociálního zabezpečení. Je založen na využití více zdrojů financování. Jedná se o : dvouplířový (bipartitní) systém; třípilířový (tripartitní) systém. Dvoupilířový systém zahrnuje : povinný veřejný pilíř; dobrovolný soukromý pilíř. Třípilířový systém zahrnuje : povinný veřejný pilíř; povinný soukromý pilíř; dobrovolný soukromý pilíř.
Pro veřejný pilíř je typické, že : je povinný a upraven zákonem; využívá principu solidarity; využívá všeobecného programu zdravotní péče; využívá všeobecného programu sociální pomoci; uplatňuje různé formy státní sociální podpory; využívá univerzálních dávek sociálního zabezpečení; stát garantuje minimální výši důchodu; využívá instrumentu povinného zdravotního a sociálního pojistného; uplatnění principu zásluhovosti je omezené; uplatňuje se průběžný systém financování; je postaven na principu mezigeneračního přerozdělování.
Povinný soukromý pilíř : využívá důchodového pojištění; občan má povinnost spořit do kapitalizovaného fondu; snižuje disponibilní důchod občana; stát rozhoduje o zařazení konkrétních pojišťoven do systému; hrozí nebezpečí, že kapitalizované fondy s velkým kapitálem představují potenciální zdroj na mezinárodním kapitálovém trhu a vymknou se státní kontrole; typická je odluka financování od státního rozpočtu; je zrušeno mezigenerační přerozdělování; je třeba vytvořit vysoké pojistně-technické rezervy; využívá principu ekvivalence mezi platbami pojištěnců a výplatou dávek v budoucnosti; využívá principu zásluhovosti. Dobrovolný soukromý pilíř : využívá soukromé dobrovolné smluvní pojištění (někdy i se státním příspěvkem); odděluje funkci redistribuce a spoření; typická je odluka financování od státního rozpočtu; je zrušeno mezigenerační přerozdělování; využívá někdy i podnikové zaopatření.
9.5 Důchodové systémy. Penzijní teorie rozlišuje důchodové systémy takto : (1) průběžný systém; (2) důchodový systém daňový; (3) rovný důchod; (4) systém opt-out. Průběžný systém (PAY-GO) má 2 formy, a to : dávkově definovaný systém; příspěvkově definovaný systém. Dávkově definovaný systém spočívá v tom, že po splnění zákonem stanovených podmínek (doba pojištění, důchodový věk) vzniká pojištěnci nárok na starobní důchod, který je státem garantovaný. Příspěvkově definovaný systém je založen na procentní výši příspěvku pojištěnce, přičemž výpočet starobního důchodu závisí na naspořené částce na individuálním účtu pojištěnce. Větší důraz je oproti dávkově definovanému systému kladen na princip zásluhovosti.
Důchodový systém daňový je financován z daní, je založený na vysoké úrovni solidarity a je méně transparentní. Systém rovného důchodu znamená : téměř stejnou výši důchodu pro pojištěnce; nižší sazby důchodového pojištění; nárok vzniká po splnění tzv. minimální doby pojištění a rozhodného věku pro odchod do důchodu; jednoduchý výpočet důchodu; bývá doplněn individuálním spořením s využitím principu zásluhovosti (zejména u bohatších vrstev společnosti). Systém opt-out : je založen na principu vyvázání se z veřejného pilíře ve prospěch fondového systému (penzijního pojištění); vyhovuje pojištěncům s vysokými příjmy (posílení zásluhovosti); ohrožuje deficitnost veřejného pilíře.
9.6 Dávky sociálního zabezpečení. Moderní sociální systémy využívají nárokované dávky sociálního zabezpečení (historicky nejstarší ale byly nenárokované dávky). Patří k nim : dávky zásluhové mající peněžní formu; jsou stanoveny na principu ekvivalence, jejich výše je závislá na předchozím příjmu (dávky nemocenského pojištění, starobní důchody, pozůstalostní důchody); dávky univerzální jsou poskytovány jako plošné, netestované na příjmy a mají podobu peněžní (přídavky na dítě, rodičovský příspěvek, porodné) nebo naturální (zdravotní péče včetně léčiv a zdravotnického materiálu); dávky individualizované poskytované podle určitého kritéria (podle životního minima, průměrné mzdy, sociální potřebnosti) pouze potřebným občanům v individuální výši jako tzv. dávky adresné, a to v peněžité formě (např. přídavky na děti, podpory v nezaměstnanosti); dávky kombinované, tj. zčásti zásluhové, zčásti univerzální, přičemž se respektuje kombinace principu ekvivalence s principem solidarity; sociální služby jsou smíšeným veřejným statkem poskytovaným podle kritéria potřebnosti, nejčastěji poskytovanými veřejnoprávními neziskovými organizacemi zřizovanými subjekty územní samosprávy, ale i soukromoprávními organizacemi z titulu konkurence, vyšší hospodárnosti či kvality poskytovaných služeb.
9.7 Zdravotní péče. Zdravotní péče je zpravidla vnímána ze dvou pohledů : jako soukromý statek (péče o zdraví je záležitostí každého jedince); zdraví je specifickým statkem, který je z velké částí záležitostí veřejného sektoru. Rozsah a kvalitu zdravotní péče ovlivňuje zdravotní politika státu, která je založena na principech : právo na ochranu zdraví; právo na zdravotní péči; princip rovnosti v právech; podporování pozitivních externalit; prevence, diagnostiky a léčby a následné péče o zdraví; při zdůraznění individuální odpovědnosti občana v péči o své zdraví.
Zdravotní péče zahrnuje : ambulantní péči; zdravotnické služby (nemocniční a speciální péče). Způsoby plateb zdravotní pojišťovnou jsou následující : paušální platba na pacienta (podle počtu evidovaných pacientů); kapitační platby (na základě smlouvy lékaře s pojišťovnou na určitý dohodnutý počet registrovaných pacientů bez ohledu na nemocnost); kapitačně-výkonový způsob využívající bodový systém ohodnocení náročnosti ošetření či léčby. Pro stanovení úhrad poskytovatelům zdravotní a následné péče je důležitá klasifikace případů zdravotní péče, tzv. systém Diagnostic Related Groups (DRG).