JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ. Divadelní fakulta Ateliér Divadlo a výchova Dramatická výchova PAMĚŤ A DIVADLO.

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér Divadlo a výchova Dramatická výchova PAMĚŤ A DIVADLO Bakalářská práce Autor práce: Kateřina Horáčková Vedoucí práce: Mgr. Magdaléna Lípová Oponent práce: Mgr. Simona Hlínová Brno 2011

Bibliografický záznam HORÁČKOVÁ, Kateřina. Paměť a divadlo. Memory and theatre. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér Divadlo a výchova, 2011. 61 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. Magdaléna Lípová. Anotace Diplomová bakalářská práce Paměť a divadlo pojednává o souvislostech a paralelách mezi pamětí a divadlem. Definuji a charakterizuji pojem paměť a pojem divadlo. Popisuji paměť z hlediska vývojové psychologie a snažím se aplikovat poznatky na skupinu dětí, se kterou jsem pracovala. Také vytvářím úvahy a závěry v rovině teoretické. Annotation Diploma bachelor thesis Memory and theatre deals with connections and parallels between memory and theatre. I define and characterize the term memory and the term theatre. I describe memory in developmental psychology and I try to apply the knowledge to a group of children that I worked with. Also I make theoretical cogitations and conclusions. Klíčová slova paměť, divadlo, vývojová psychologie, učení, herec, emocionální paměť Keywords memory, theatre, developmental psychology, learning, actor, emotional memory

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v knihovně JAMU a používána ke studijním účelům. V Brně, dne 18. května 2011 Kateřina Horáčková

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Magdaléně Lípové za citlivý, pozitivní a obětavý přístup k práci a povzbudivá slova. Děkuji také své rodině a mým nejbližším za oporu a vstřícnost.

Obsah ÚVOD...7 1. PAMĚŤ...9 1.1 DEFINICE PAMĚTI...9 1.1.1 Faktory ovlivňující paměť...10 1.2 PAMĚŤ JAKO PROCES...11 1.2.1 Vštípení...13 1.2.2 Retence...13 1.2.3 Reprodukce...13 1.3 TYPY PAMĚTI...14 1.3.1 Říčanovo dělení paměti...14 1.3.2 Hillovo dělení paměti...15 1.3.3 Samuelovo dělení paměti...17 1.3.4 Systém dělení paměti sestavený pro potřeby bakalářské práce zabývající se vztahem divadla k paměti...17 1.4 UČENÍ...18 1.5 MOZEK A PAMĚŤ...19 1.5.1 Struktura mozku...20 1.5.2 Příklady narušení paměti podle F. Koukolíka...22 2. PAMĚŤ Z HLEDISKA VÝVOJOVÉ PSYCHOLOGIE...24 2.1 PRENATÁLNÍ, NOVOROZENECKÁ A KOJENECKÁ FÁZE...24 2.1.1 Způsoby uchování informace...25 2.2 BATOLECÍ FÁZE...26 2.3 PŘEDŠKOLNÍ VĚK...28 2.4 MLADŠÍ ŠKOLNÍ VĚK...29 2.5 PUBESCENCE, ADOLESCENCE...31 2.6 MLADÁ DOSPĚLOST...31 2.7 STŘEDNÍ DOSPĚLOST...32 2.8 POZDNÍ DOSPĚLOST...33 2.9 STÁŘÍ...33 3. DIVADLO...35 3.1 DEFINICE DIVADLA...35 3.1.1 Různé významy pojmu divadlo...37 3.1.2 Slovo divadlo...38 3.2 HEREC...38 3.3 DIVÁK...39 3.4 KOMUNIKACE MEZI DIVADLEM A DIVÁKEM...40 4. STANISLAVSKÉHO EMOCIONÁLNÍ PAMĚŤ...42 4.1 EMOCIONÁLNÍ PAMĚŤ JAKO TVŮRČÍ MATERIÁL...42 4.2 NEVĚDOMÉ PROSTŘEDNICTVÍM VĚDOMÉHO...44 5. ÚVAHY Z ČLÁNKU A NAD ČLÁNKEM Z. BRANDEJSKÉ...46 5.1 DIVADLO V PAMĚTI, PAMĚŤ V DIVADLE...46 5.1.1 Paměť jako námět a téma divadelních her...46 5.2 SPOJITOSTI MEZI DIVADLEM A PAMĚTÍ...48 5.3 DIVADELNÍ PAMĚŤ...48 4. PAMĚŤ V MOJÍ PRAXI...50 6.1 CHARAKTERISTIKA SKUPINY...50 6.2 KO NKRÉTNÍ AKTIVITY SPOJENÉ S PAMĚTÍ...50 6.2.1 Vytvoření rituálu a slib dodržování pravidel...50 6.2.2 Aktivita Stromeček, žába, houba...52 6.2.3 Příprava a realizace vystoupení...53

ZÁVĚR...56 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE...58 SEZNAM ILUSTRACÍ...60 SEZNAM PŘÍLOH...61

Úvod Lidská paměť je komplikovaná a vrstevnatá stejně jako divadlo. Na paměť i divadlo můžeme pohlížet jako na proces; jejich společným základním rysem je procesuálnost. Život zemřelých je uložen v paměti žijících. M. T. Cicero Citát v sobě nese filosofický a emoční význam paměti. A jako kdyby tento citát zachycoval ještě něco víc divadlo potřebuje živé lidi, jinak skomírá. Nad divadelním představením padá opona teprve tehdy, až neexistuje žádný člověk, který tam byl přítomen (bez ohledu na to, zda byl divákem, hercem či osvětlovačem); záměrně nepočítám záznamy v podobě režijních knih, videozáznamy a jiné formy uchování divadla, protože ty nezachycují onu živost a procesuálnost. Přitahovala mě možnost pohlížet na divadlo z psychologického hlediska, prostřednictvím paměti. Hledat v knihách o divadle a ve svých divadelních zkušenostech střípky, které by odkazovaly na paměť a odhalovaly tak souvislosti mezi divadlem a pamětí. Vždy jsem inklinovala ke zkoumání psychologických motivů člověka a tvrdím, že všechno, co se děje, má psychologický podtext. Stejně tak je tomu i u divadla. Není možné vytrhnout divadlo z psychologického kontextu. Aktuálnost a význam své práce spatřuji především v tom, že jsem se dosud nesetkala takřka s žádnou publikací, která by se zaobírala tímto tématem, kromě studie Z. Brandejské. Tato studie mě vlastně inspirovala k úvahám nad zvoleným tématem. Ovšem existuje i jedno spojení divadla a paměti, které je všem dobře známé, a to je Stanislavského emocionální paměť. Z ní vychází řada hereckých metod a specifických pohlížení na herce a jeho tvorbu a zdá se, že i přes občasné výtky a nesouhlasy některých divadelníků nebude tato metoda nikdy zatracena. Kráčí totiž po cestě autentičnosti a to je cesta, po které chce kráčet i divák. Divák nechce vidět, jak herec loví v paměti svoji reakci, chce vidět, jak hercova reakce vzniká bezprostředně před ním, jak ji herec přímo na jevišti skládá na základě vzpomínek 7

uložených v nejrůznějších typech svojí paměti. Paměť v širokém významu je základním předpokladem pro hercovu tvorbu a jeho výstup. Dramatická výchova pracuje s amatérskými herci různého věku, tudíž považuji za nezbytné věnovat se v této práci i vývoji paměti a snažit se zasadit charakteristiku paměti v jednotlivých vývojových obdobích do souvislostí s divadlem. Konkrétně budu aplikovat svoje poznatky na skupinu dětí z první třídy základní školy, které jsem vedla v rámci svojí praxe. Moje práce je koncipována jako zkoumání nepříliš probádané půdy, což zahrnuje hledání a skládání útržkovitých informací, eklektický výběr z již prostudovaných a ověřených látek a především slepování těchto střípků dohromady prostřednictvím mých vlastních úvah a zkušeností. Cílem je tedy vytvořit ucelený obraz popisující propojení mezi pamětí a divadlem. 8

1. Paměť Paměť je základním kamenem pro život člověka. Člověk bez paměti nenachází souvislosti, neuchovává prožitky a v podstatě není schopen vývoje. Lidstvo bez schopnosti uchovávat informace by pravděpodobně vyhynula kultura lidsva.. Paměť v širším slova smyslu je vlastní každému živému tvoru. Je přímo spjata s žitím. Paměť stejně jako život není stav, ale proces. Proces hledání, nacházení, uchovávání. Proces, který člověku umožňuje uvědomovat si minulost a čerpat z ní, vnímat a chápat přítomnost a ovlivňovat budoucnost. Paměť je naším jediným bohatstvím. Teprve přijdeme-li o ni, stanou se z nás skuteční žebráci. J. E. D. Esquirol V celé mojí práci budu operovat s termínem paměť, a tak považuji za nezbytné si tento pojem definovat, vymezit a rozdělit. Cílem této kapitoly je zmapování paměti na základě psychologického hlediska a definování paměti v různých kontextech. Důležitou částí první kapitoly je také rozčlenění paměti na jednotlivé typy, jejichž vymezení dále ve své práci potřebuji, abych později mohla popsat funkce typů paměti užívaných v divadle, jaké typy paměti používá herec a jaké divák. 1.1 Definice paměti Z psychologického hlediska lze zjednodušeně říci, že paměť je psychická funkce, schopnost člověka zaznamenávat a uchovávat životní zkušenosti. Je základním předpokladem pro učení. Definice paměti podle Nakonečného: V širším smyslu znamená paměť veškerou uchovávanou a v psychické činnosti člověka intervenující zkušenost; v užším smyslu pak znamená způsobilost vědomé reprodukce určité zkušenosti. 1 Upozorňuje na to, že paměť je nutné chápat jako systémový jev. Základní funkcí paměti je uchovávání a vybavování informací, které jedinec potřebuje pro svůj 1 NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia, 1997, s. 201. 9

život. 2 Říčan tvrdí, že paměť v širokém slova smyslu má každý organismus, který se dokáže učit, to znamená měnit své chování na základě zkušenosti. V procesu vzpomínání máme zpřítomněn určitý psychický jev nebo komplex psychických jevů z minulosti. 3 Zároveň je důležité vyjasnit vzpomínku jako informaci, u níž si ten, kdo vzpomíná, musí být vědom toho, že tento psychický jev má vztah k minulosti. Definovat paměť není snadné, protože se jedná o velice komplexní pojem. Paměť můžeme chápat jako schopnost, proces, skladiště informací a je nutné zmínit, že paměť má mnoho přenesených významů paměť jako písmo, paměť jako biografie, paměť jako kniha atp. Dále je třeba uvést i paměť počítače, bez které by civilizovaný svět dnes nemohl existovat. 1.1.1 Faktory ovlivňující paměť Každý člověk má jinou kvalitu paměti, jiné paměťové schopnosti. Paměť závisí na mnoha faktorech a v zásadě existují dva typy faktorů dané (jedná se převážně o vlastnosti, s kterými se člověk rodí) a tvárné, ovlivnitelné (faktory, které zrají vlivem vědomého rozvoje člověka). Nicméně i faktory dané se dají do určité míry rozvíjet tím, že se s pamětí cíleně a aktivně pracuje (příkladem takového daného faktoru může být věk; určité náležitosti paměti v nízkém věku nejsou možné, nicméně je prokázané, že dítě, s kterým se bude aktivně pracovat, bude mít paměť rozvinutější než jeho vrstevník). Zásadní je tedy paměť procvičovat. Faktory ovlivňující paměť: fyzické vlastnosti (V této položce se jako velice významný faktor ukazuje věk. Některé informace či činnosti se nejlépe zapamatovávají v nízkém věku, jiné vyžadují už určitou životní zkušenost. Navíc každá věková skupina vyžaduje různý způsob přísunu informací. Například malé děti pojmou více informací vizuálně než auditivně atp.) psychické vlastnosti (osobnost člověka) aktuální psychický a fyzický stav (pozornost, soustředění, únava, stres) 2 Ibidem, s. 202. 3 ŘÍČAN, P. Psychologie: příručka pro studenty. Praha: Portál, 2005, s. 69. 10

zkušenosti, znalosti, vědomosti (Člověk si lépe pamatuje věci, o kterých už někdy slyšel, které někam dokáže zařadit, takže zjednodušeně řečeno, čím větší přehled člověk má, tím lépe ukládá další informace do paměti. Jako příklad bych uvedla učení se cizím jazykům. Učí-li se člověk druhý jazyk, je zapamatování si tohoto jazyka obtížnější, než když se učí jazyk pátý.) 1.2 Paměť jako proces A. Plháková uvádí tři fáze, kterými prochází informace v paměti1: VŠTÍPENÍ, tj. /.../ transformace senzorických vstupů do podoby mentálních reprezentací RETENCE (uchování), tj. proces podržení informace v paměti, přičemž ji nelze považovat za pasivní proces REPRODUKCE (vybavení), tj. vyhledání informace a její vyvolání 1 PLHÁKOVÁ, A. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2004, s. 195 11

Obrázek č. 1 Říčanův model lidské paměti jako systému zpracování informací2 vjemy mimo pozornost opakování ZÁSOBNÍKY zrakové podněty z okolí sluchové hmatové krátkodobá paměť chuťové procesy propracování dlouhodobá paměť vybavení čichové rozpad trvale ztraceno zapomínání zapomínání trvale ztraceno ztraceno, nebo nedostupné i když potenciálně obnovitelné (byť pravděpodobně ve velmi pozměněné formě) Základním impulzem pro paměť jsou podněty z okolí. Zjednodušeně lze říci, že neexistuje-li podnět, tak neexistuje ani paměť, jelikož postrádá informaci, kterou by mohla uložit. Podněty nejsou do paměti ukládány přímo. Jsou přijímány a zpracovány smysly: zrak, sluch, hmat, chuť, čich. Tento vjem se uloží v mezistanici, která ještě není ani krátkodobou pamětí. Říčan tyto struktury označuje jako zásobníky. Už v této fázi či spíše předfázi paměti dochází k úniku informací (což jsou zpracované podněty). Informace, které uniknou, jsou trvale ztraceny. Další část informací se uloží do krátkodobé paměti a prochází dalším zpracováváním, je nejčastěji nutné opakování těchto informací, aby nedošlo k jejich 2 ŘÍČAN, P. Psychologie: příručka pro studenty. Praha: Portál, 2005, s. 81 12

zapomenutí (výjimku tvoří např. výrazně silné emoční vzpomínky). Při zpracování a opakování se informace dostávají do dlouhodobé paměti. Z ní informace také unikají, čili jsou zapomenuty, ale není tu vyloučené vyvolání zapomenutých informací. Poslední část informací, která je zpracována pouze smysly (zásobníky), se ukládá přímo do dlouhodobé paměti, ovšem podvědomě. Vědomý (cílený) proces uložení informace prochází více fázemi a je komplikovanější. Nevědomý (necílený) proces uložení informace je přijat pouze smysly a rovnou přechází do dlouhodobé paměti. Příklad: Člověk jde po ulici naproti neznámému chlapečkovi v zeleném svetru a se zelenou čepicí. Člověk ho vidí (zrakový podnět je zpracován v zásobnících), vědomě však s informací nepracuje. Přesto se informace o chlapečkovi v zeleném uloží do dlouhodobé paměti, člověk o ní vůbec neví, ale několik týdnů po této události se mu může třeba zdát sen, v kterém se objeví tento chlapec. 1.2.1 Vštípení Ukládání informace do paměti může probíhat spontánně (nevědomě), anebo cíleně, tedy vědomě. Vštípení informace do paměti se děje ve třech formách vizuálně (detailní zmapování viděného), akusticky (vyslovování nahlas nebo v duchu) a sémanticky (ukládání významu informace, kde vizuální a akustická forma funguje jako podpůrný prostředek). Pro efektivnější vštípení informace do paměti je dobré vědět, která forma člověku nejvíce vyhovuje; u vizuální paměti fungují knihy, podtrhávání, výpisky, u akustické paměti je dobré zapojovat hlas (říkat informaci nahlas, nahrát si informaci na diktafon a poslouchat atp.). 1.2.2 Retence S procesem uchování informace v paměti se přirozeně objevuje i proces zapomínání. V retenci platí zásada, že čím více je pro člověka daná informace smysluplná, atraktivní, emočně významná, pochopitelná, tím méně dochází k procesu zapomínání a informace v paměti zůstává uložena déle. 1.2.3 Reprodukce Proces vybavení si informace může být spontánní (nevědomý), anebo cílený, tedy vědomý. G. Hill uvádí šest druhů reprodukce3: 3 HILL, G. Moderní psychologie. Praha: Portál, 2004, s. 129 13

1. VYVOLÁNÍ: Hill jej vysvětluje jako aktivní pátrání v paměti jen s velmi malým množstvím vnějších paměťových vodítek. (Např. žák při testu se aktivně snaží vzpomenout si na informaci, kterou se učil.) 2. ROZPOZNÁNÍ, neboli znovupoznání: Člověk se domnívá, že se s informací již někdy setkal. Rozpoznání informace nesouvisí s tím, zdali je člověk schopný informaci pojmenovat či určit. Informace je v tomto typu reprodukce porovnávána s informací podobnou. Hill označuje tento typ reprodukce za účinnější než vyvolání. 3. ZNOVUNAUČENÍ: Nejedná se o přímé vybavení informace, ale o znovunabytí informace, s níž se člověk už někdy setkal. Podstatné je, že toto znovunaučení probíhá rychleji, snadněji a efektivněji než naučení první. (Jako příklad Hill uvádí cizí jazyk, který člověk nepoužíval a zapomněl, ale když se k němu po letech vrátil, mělo znovunaučení lepší průběh než učení první.) 4. REKONSTRUKCE: Vybavená informace je upravená tím, jak ji člověk interpretuje. Vychází z potřeby člověka opírat se o věci, které jsou mu blízké, známé a vlastní. Hill tento druh reprodukce dokládá Bartlettovým výzkumem, jehož respondenti si pamatovali méně z indiánské legendy a převyprávěním ji nevědomě upravili tak, že odpovídal západnímu myšlení. Tato úprava souvisí i s tvorbou předsudků. 5. KONFABULACE: Hill ji chápe jako vymýšlení a konstrukci informace s cílem doplnit chybějící informace při vybavování. 6. REINTEGRACE: Je to vědomě neřízená reprodukce, při které se části informací dostávají do vědomí a postupně získavají širší souvislosti. 1.3 Typy paměti Dělení paměti není jednotné, existuje mnoho pohledů a teorií, nicméně některé názory se opakují nebo jsou podobné. Pro úplnou představu popíšu dělení paměti podle tří psychologů a na základě literatury se poté pokusím sestavit systém dělení paměti, který budu užívat při zkoumání paměti v procesu divadelní tvorby. 1.3.1 Říčanovo dělení paměti P. Říčan dělí paměť podle různých kritérií: 14

A) Podle trvalosti uvádí dva typy paměti krátkodobou a dlouhodobou. Krátkodobá trvá jen několik vteřin a pojme pět až devět jednoduchých prvků (čísel, slov). Bezprostřední podržení podnětů v paměti zprostředkovávají tzv. mžikové smyslové zásobníky paměti 1. Dlouhodobou paměť rozděluje na paměť deklarativní (paměť pro fakta) a paměť procedurální (paměť pro dovednosti). Deklarativní paměť je buď sémantická, která není závislá na souvislostech (v ní figurují informace obecné, bez osobního prožitku), anebo epizodická, která zachycuje právě osobní události a prožitky a závisí na souvislostech. B) Dalším kritériem dělení paměti je způsob naučení se (tedy zapamatování) informace: paměť mechanická (nevytváří logické vazby mezi informacemi) a paměť logická (základem zapamatování informace tímto způsobem je pochopení informace a její zařazení do souvislostí). 1.3.2 Hillovo dělení paměti G. Hill řadí typy paměti podle kódování ( tento termín se vztahuje k procesu vytváření různých forem reprezentace poznatků 2) a podle trvalosti3. Podle kódování vyčleňuje tři typy paměti: Paměť pro představy Uchovává vizuální a sluchové podněty po delší dobu. Zjednodušeně lze říci, že se jedná o prodlouženou echoickou (umožňuje člověku po zlomek sekundy uchovat sluchové podněty) a ikonickou paměť (umožňuje člověku po zlomek sekundy uchovat vizuální podněty). Příkladem extrémně rozvinuté paměti pro představy je eidetická paměť. Ta umožňuje člověku si naprosto přesně zapamatovat vizuální vjem se všemi detaily. Také se označuje jako paměť fotografická jako kdyby člověk měl v hlavě uloženou fotografii nebo videozáznam a mohl si ho kdykoli přehrát. Procedurální paměť Používá se také označení implicitní. Umožňuje člověku zapamatovat si dovednosti a 1 ŘÍČAN, P. Psychologie: příručka pro studenty. Praha: Portál, 2005, s. 70 2 HILL, G. Moderní psychologie. Praha: Portál, 2004, s. 124 3 Ibidem, s. 124 15

schopnosti. Přeneseně je možné říct, že je pamětí tělesnou, jelikož často člověk není schopen vědomé introspekce či deskripce dané schopnosti nebo dovednosti. Procedurální paměť je velice odolná vůči zapomínání. Příkladem informací uložených do procedurální paměti je chůze, plavání. Deklarativní paměť Také se používá pojem explicitní. Prostřednictvím deklarativní paměti člověk dokáže popsat a sdělit informaci. Tato paměť se dělí na sémantickou (uchovávání významu všeobecných skutečností) a epizodickou (osobní zkušenosti zasazené do konkrétního místa a času v životě). Dalším kritériem dělení paměti je podle Hilla trvalost paměti. Rozlišuje tři typy paměti: Senzorická paměť Jedná se o schopnost uchovat informaci, která vědomě ještě není zpracována a trvá méně než jednu sekundu. Pro vizuální podněty je užívána ikonická paměť a pro podněty sluchové paměť echoická. Krátkodobá paměť Informaci člověk uchová tak dlouho, aby ji mohl použít. Trvá přibližně patnáct až třicet sekund a má omezenou kapacitu. Dlouhodobá paměť Informace je uchovávána od několika minut po celý život. Zdá se, že její kapacita je neomezená, ale přesnější adjektivum by bylo nezměřitelná. Informace v dlouhodobé paměti se vztahují hlavně k významu, který zprostředkovává sémantická paměť, dále je člověk schopný udržet v dlouhodobé paměti i představy a především procedurální dovednosti. 16

1.3.3 Samuelovo dělení paměti D. Samuel4 rozlišuje paměť na tváře, na hudbu, na slova a na místa. Tyto typy paměti spojuje s určitými druhy povolání. Vztah mezi tímto typem paměti a povoláním je vzájemný; určitá povolání vyžadují lidi s určitým typem paměti a lidé s určitým typem paměti přirozeně inklinují k výběru povolání odpovídající jejich paměti. Čili hudebníci mívají dobrou paměť na hudbu, vrátní a pracovníci bezpečnostních agentur potřebují paměť na tváře, pro divadelníky (především herce) je typická paměť na slova, průvodci budou pravděpodobně vlastníky dobré paměti na místa atd. Samozřejmě není možné přiřadit k člověku jeden typ paměti. Přestože většina lidí vyniká jen v některém typu paměti, tak je využívána paměť jako celek a všechny typy paměti se navzájem prolínají. Tzn. herec může mít dobrou paměť na slova, ale může své repliky na jevišti navíc opírat o fyzickou pohybovou akcí, např. jde obejmout hereckého kolegu a tuto akci má spjatou s replikou, kterou u toho říká. 1.3.4 Systém dělení paměti sestavený pro potřeby bakalářské práce zabývající se vztahem divadla k paměti Vyčlenit typy paměti a vytvořit si v nich vlastní systém je pro mou práci důležité, protože se na něj budu odkazovat v celé své práci (konkrétně se o něj budu opírat kupříkladu při charakteristice paměti v jednotlivých vývojových stadiích člověka). Podle záměru: úmyslná (vědomá, cílená) neúmyslná (nevědomá, necílená) Podle trvalosti: senzorická (zraková, sluchová, hmatová, čichová, chuťová) krátkodobá (pracovní) dlouhodobá: 4 SAMUEL, D. Paměť. Praha: Grada, 2002, s. 81 17

- Podle způsobu zapamatování si informace: mechanická logická - Podle typu informace: 1. paměť na slova paměť na tváře paměť na hudbu paměť na místa paměť na city (emocionální paměť) paměť na pohyb (motorická/pohybová paměť) 2. paměť pro představy procedurální (implicitní) deklarativní (explicitní): - Podle vztahu k informaci: epizodická (autobiografická, pro události) sémantická (pro fakta) 1.4 Paměť a učení Vztah mezi pamětí a učením je tak provázaný, že je dokonce možné setkat se s tím, že se i v odborných publikacích paměť a učení spojují v jedno téma. Prostým vysvětlením je, že jedno bez druhého nemůže existovat. Podrobnějším vysvětlením je závislost procesu učení na paměti schopnosti a paměti skladu a zároveň nutnost procesu učení jako součást paměti procesu. Cílem této podkapitoly je stručně definovat pojem učení, poněvadž vztah mezi pamětí a učením je velice úzký. Učení je podobně široký pojem jako paměť, nicméně se pokusím rozkrýt základní význam učení s ohledem na propojení divadla a paměti. 18

Podle A. Plhákové lze učení definovat jako veškeré behaviorální a mentální změny, které jsou důsledkem životních zkušeností. 1 R. L. Atkinsonová definuje učení takto: /.../ relativně trvalá změna chování, která vyplývá ze cvičení. 2 P. Říčan3 ještě upozorňuje na to, že učení jako činnost může probíhat ve dvou formách, a to někdo učí někoho (pedagog) a někdo se učí (žák), přičemž definice učení zahrnuje většinou pouze ten druhý případ. Na rozdíl od předchozích definic učení, které se opíraly o učení jako soubor změn, podle Říčana se jedná o proces, který vyúsťuje ve změny psychických jevů a jejich projevů. Nejjednoduším druhem učení je habituace (to je postupná ignorace známého podnětu, čili zvyknutí si na podnět). V podstatě opakem je senzibilizace (reakce postupně narůstá). Dalším způsobem je klasické podmiňování (člověk se učí tomu, že jedna skutečnost následuje po skutečnosti druhé). Dále existuje operantní podmiňování (člověk se učí, že jeho akce zanechá následky). V obou dvou případech podmiňování je tedy možné hovořit o jakési tvorbě asociací. Další způsob, komplexní učení zahrnuje zmíněné dva typy podmiňování a další způsoby, jako je užívání strategií, vytváření mentálních map prostředí apod. Druhů učení je samozřejmě mnoho, např. imprinting, modelování, imitace, zástupné učení atd. 1.5 Mozek a paměť Mozek je aparát, jehož pomocí si myslíme, že myslíme. Juliana Tuwim Tento citát, přestože je humornou slovní hříčkou, skýtá obrovský kus pravdy. Mozek je životně důležitým orgánem, značně komplikovaným, jelikož i přes množství pokusů a různých zkoumání panuje kolem fungování mozku stále řada nezodpovězeným otázek. Je organizačním a řídícím centrem nervové soustavy. Mozek lidem (a i dalším živočichům) umožňuje schopnost uložení informace do paměti a uchování informace v paměti. Častým následkem poškození mozku bývá právě částečná či úplná ztráta paměti. Proto bych ráda v této podkapitole stručně 1 PLHÁKOVÁ, A. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2004, s. 159 2 ATKINSON, R. L. a kolektiv Psychologie. Praha: Portál, 2003, s. 234 3 ŘÍČAN, P. Psychologie. Praha: Portál, 2008, s. 159 19

popsala mozek, některé jeho části, jeho funkce a zároveň uvedu několik příkladů poškození mozku vedoucí ke ztrátě paměti. 1.5.1 Struktura a složení mozku O fungování mozku existuje stále řada nezodpovězených otázek. Nicméně díky pokrokům v zobrazovacích metodách, jimiž jsou např. funkční magnetická rezonance či pozitronová emisní tomografie, se dozvídáme o fungování mozku (a paměti) stále víc a víc informací. Mozek je svou konzistencí měkký až polotekutý. Je chráněn obaly, lebkou a mozkomíšním mokem. Povrch mozku člověka je zvrásněný, čímž se mimojiné liší od mozku nižších živočichů. Hmotnost mozku dospělého člověka je obvykle jeden až jeden a půl kilogramu. Velikost mozku není nijak úměrná s velikostí IQ. Struktura mozku je různorodá. Tvoří ho nervové buňky (neurony) a gliové buňky. Mozek má tři základní části zadní mozek, střední mozek, přední (koncový) mozek. Zadní mozek zahrnuje prodlouženou míchu, most, retikulární formaci a mozeček, v předním mozku je možné najít talamus, hypotalamus, limbický systém, hypofýzu a mozkovou kůru.1 Je obtížné jednoznačně vymezit části mozku, které mají vliv na paměť, protože v podstatě všechny části nějak paměť ovlivňují. Je ale možné rozlišit paměť na jednotlivé typy a ty pak spojit s konkrétními částmi mozku. 2 Krátkodobá (pracovní) paměť je spjata s čelními laloky mozku, epizodická paměť s činností neuronální sítě čili hipokampální formace, spánková kůra, přední části čelních laloků, sémantická paměť se spodní a zevní spánkovou kůrou a kůrou čelních laloků, procedurální paměť s neuronální sítí čili čelní a temenní kůrou, bazálními gangliemi, částmi thalamu a mozečkem a pro emoční paměť je zásadní mandlové jádro (amygdala) v předních částech spánkových laloků ve spolupráci s činností některých částí spodní a vnitřní plochy čelních laloků. Pro názornější představu uvádím dva zjednodušené obrázky mozku 1 ATKINSON, R. L. a kolektiv Psychologie. Praha: Portál, 2003, s. 43 2 KOUKOLÍK, F. Mozek a jeho duše. Semily: Galén, 2008, s. 70 77 20

zachycující části mozku důležité pro paměť. Obrázek č. 2 Mozek Obrázek č. 3 Mozek bez levé hemisféry 21

Cesta informace: smyslové orgány (přijmou podnět) senzorická kůra mozková (zpracuje podnět a vyšle informaci) amygdala a hippocampus (přijmou informaci, vyšlou informaci) talamus (přijme informaci, vyšle informaci) prefrontální kůra (informace uložena) V dlouhodobé paměti se informace uchová v případě, že se informace bude opakovaně pohybovat mezi hippocampem, bazálními gangliemi, talamem a senzorickou kůrou. 1.5.2 Příklady narušení paměti podle F. Koukolíka Koukolík popisuje případy, kdy poškození mozku, genetické indispozice či lékařský zásah do mozku (odoperování některých částí) způsobily narušení paměti.3 Pacientovi H. M. byly v roce 1953 neurochirurgy odňaty tyto části mozku: amygdala (mandlové jádro), hipokampus (část mozkové kůry), části parahipokampálního závitu. Pacientova dlouhodobá paměť zůstala v pořádku, pacient H. M. si pamatoval takřka vše, co se událo před operací. Od operace mu ale selhává krátkodobá paměť nové informace uchová v paměti přibližně minutu, pak je zapomene. Krátkodobá paměť (Koukolík ji označuje jako pracovní ) je tedy také neponičená. Po čase se ukázalo, že H. M. je schopen naučit se některé pohybové dovednosti. Vědomě si nepamatuje, že se něco učil, ale jeho výkon se v procvičované pohybové dovednosti zlepšuje. Z toho vyplývá, že pacientova procedurální (nevědomá) paměť je také funkční. Pacientovi neklesla inteligence, jeho myšlení i jeho osobnost zůstaly stejné. Ukázalo se, že operace pacientova mozku poškodila přesun informací z krátkodobé paměti do dlouhodobé. Při dalších výzkumech se zjistilo, že hypokampus je ta část mozku, která zajišťuje přesun informací z krátkodobé do dlouhodobé paměti. Tento typ ztráty může být způsoben úrazem, zánětem, nedostatkem kyslíku, degenerativním postižením (typickým např. pro Alzheimerovu nemoc). Dalším typem ztráty paměti je amnézie. Amnézii vysvětluje Koukolík jako 3 KOUKOLÍK, F. Mozek a jeho duše. Semily: Galén, 2008, s. 66 74 22

poruchu vědomé paměti 3 Amnézie může být vyvolána více příčinami než porucha paměti, kterou jsem popisovala výše; poškození určitých částí mezimozku, poškození neuronálních soustav v blízkosti zkřížení zrakových nervů, poškození některých systémů nervových vláken v hloubce mozku. Také může být způsobena psychologickými důvody, pak hovoříme o tzv. psychogenní amnézii. Dále Koukolík popisuje pacienta Z. (47 let, architekt), který postupně ztrácel schopnost pojmenovat běžné předměty jako hrnek, židli, stůl. Nedokázal popsat význam běžných slov. Jeho výslovnost však zůstala nedotčená. Pacient Z. tedy trpí poruchou sémantické paměti. Epizodickou paměť má funkční. Tuto poruchu (Koukolík ji označuje jako sémantickou demenci ) způsobilo poškození spánkových laloků. Úplný rozpad řeči je také typický pro těžké formy schizofrenie. Poruch paměti je samozřejmě mnohem více, ale pro potřeby mé práce jsou tyto příklady dostačující. Částečné i úplné ztráty paměti bývají častým námětem filmů nejrůznějších žánrů (od romantických komedií po kriminální thrillery) a samozřejmě tuto tématiku nalezneme i v mnoha divadelních hrách. Paměti jako námětu a tématu divadelních her se věnuji v páté kapitole Úvahy z článku a nad článkem Z. Brandejské4. Nicméně reálný život s takovým problémem si běžný člověk dokáže jen stěží představit. Paměť je komplikovaný proces a pro její fungování je nutná správná činnost mozku a centrální nervové soustavy. Při jejím narušení může docházet k paměťovým poruchám. Paměť ovlivňují různé faktory. S některými je možné pracovat i v rámci pedagogického v procesu a tyto postupy lze uplatnit v oblasti dramatické výchovy. Proces paměti neoddělitelně souvisí s procesem učení. V psychologii se objevuje velké množství typologií paměti. V této kapitole jsem sestavila systém paměťových typů, jejichž označení pak dále vztahuji k divadlu a k pedagogickému procesu v dramatické výchově. 3 KOUKOLÍK, F. Mozek a jeho duše. Semily: Galén, 2008, s. 68 4 Viz podkapitola 5. 1. 1 Paměť jako námět a téma divadelních her 23