Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta. Katedra křesťanské sociální práce. Charitativní a sociální práce

Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra křesťanské sociální práce Charitativní a sociální práce Renata Maroszová Zvyšování kvality života osob s depresí pomocí duchovního vedení Bakalářská práce Vedoucí práce: PhDr. ThLic. Ing. Jaroslav Filka 2011

Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracovala samostatně a všechny použité prameny a literaturu jsem uvedla v závěrečném seznamu. V Olomouci dne Renata Maroszová

Děkuji ThLic. PhDr. Ing. Jaroslavu Filkovi za odborné vedení mé práce, za jeho cenné rady a připomínky. Dále bych chtěla poděkovat MUDr. Davidovi Polednikovi za konzultace a poskytnuté materiály ke zpracování bakalářské práce. V neposlední řadě bych chtěla poděkovat své rodině a přátelům za pomoc a podporu při studiu.

Obsah ÚVOD... 7 1 DEPRESE JAKO JEDNA ZE TŘÍ PŘEVLÁDAJÍCÍCH PSYCHICKÝCH NEMOCÍ... 9 1.1 Vymezení pojmu deprese... 9 1.2 Příznaky deprese... 10 1.3 Příčiny deprese... 10 1.4 Typy deprese... 11 1.4.1 Endogenní a exogenní deprese... 11 1.4.2 Rozdělení podle závažnosti... 12 1.4.3 Dělení podle trvání příznaků... 12 1.4.4 Typy deprese podle charakteru převládajících příznaků... 13 1.5 Léčebné prostředky deprese... 13 1.5.1 Farmakologická léčba... 13 1.5.2 Psychoterapie... 14 1.5.3 Biologická léčba... 16 1.6 Sociální práce s duševně nemocnými klienty... 17 1.6.1 Vztah mezi sociálním pracovníkem a klientem... 17 1.6.2 Vzdělávání sociálních pracovníků... 18 1.6.3 Multidisciplinární tým při práci s duševně nemocnými... 19 1.6.4 Case management... 20 1.6.5 Role sociálního pracovníka a poradenství u depresivního klienta... 21 1.6.6 Úkolový přístup při práci s depresivním klientem... 23 2 KVALITA ŽIVOTA DUŠEVNĚ NEMOCNÝCH... 26 2.1 Definice zdraví jako důležitá součást vymezení kvality života... 26 4

2.1.1 Vliv zdraví na kvalitu života... 27 2.1.2 Vymezení pojmu duševní zdraví... 27 2.2 Kvalita života v kontextu historického vývoje až po současnost... 28 2.2.1 Historické vymezení kvality života z hlediska filozofie... 28 2.2.2 Období 20. let 20. století jako klíčový moment ve vymezení termínu kvality života... 29 2.3 Psychologický, medicínský a sociologický přístup ke zkoumání kvality života... 30 2.3.1 Kvalita života z hlediska psychologie... 30 2.3.2 Sociologický přístup ke zkoumání kvality života... 31 2.3.3 Kvalita života v kontextu medicíny... 31 2.4 Kvalita života ze subjektivního a objektivního hlediska... 32 2.5 Vliv víry a křesťanských motivů na zvyšování kvality života duševně nemocného jedince... 33 2.5.1 Hagioterapie jako forma existenciální psychoterapie pracující s biblickými příběhy... 34 2.5.2 Účinnost křesťanské psychiatrické péče u duševně nemocných... 35 2.5.3 Duchovní pomoc u depresivního pacienta... 36 3 VYMEZENÍ DUCHOVNÍHO VEDENÍ... 37 3.1 Rozdíl mezi duchovním vedením a doprovázením... 37 3.1.1 Duchovní vedení... 38 3.1.2 Duchovní doprovázení... 39 3.2 Proces duchovního vedení... 39 3.2.1 Rozhovor při duchovním vedení... 40 3.2.2 Osobnost duchovního vůdce... 41 3.2.3 Dohoda mezi vůdcem a vedeným... 42 3.2.4 Modlitba jako základní prostředek duchovního vedení... 43 3.2.5 Duchovní vedení poskytované v širším slova smyslu... 44 3.3 Duchovní vedení jako jedna z oblastí pastorační péče... 45 5

3.4 Propojenost duchovního vedení s psychoterapií... 46 3.5 Duchovní pomoc u depresivních penitentů... 46 ZÁVĚR... 49 BIBLIOGRAFIE... 51 6

Úvod K volbě tématu mé práce, která se zabývá duchovním vedením osob trpících depresí, mě vedly dva hlavní důvody. Prvním z nich je můj zájem o problematiku práce s depresivním klientem a s tím související nutnost kooperace různých odborníků, kteří tvoří tzv. multidisciplinární tým. Druhým důvodem je skutečnost, že deprese je v současné době jednou ze tří hlavních psychických poruch, kterou lidé trpí (WHO, s. 53-54). Z tohoto důvodu je velmi důležité se stále častěji věnovat otázkám dostupných prostředků, které přispívají ke zlepšení tedy i zkvalitnění jejich života. Cílem práce je zjistit, do jaké míry může duchovní vedení přispět ke zvýšení kvality života depresivního klienta a zda sociální pracovník v rámci multidisciplinární spolupráce může těmto klientům zprostředkovat službu duchovního vedení. Tato bakalářská práce by měla být přínosná jak pro sociální pracovníky, kteří pracují s touto cílovou skupinou, tak pro pracovníky vykonávající pastorační služby, kteří si nejsou jisti jak s depresivním klientem pracovat. V práci používám metodu kompilace s prvky analýzy literatury v české jazykové oblasti. Hlavní literaturou, kterou v této práci používám je publikace Gabriely Mahrové aj. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním, dále také dílo Józefa Augustyna Vedeni Bohem: Praxe duchovního vedení a rovněž sborník Kvalita života a zdraví od Jana Payna aj. Bakalářská práce je rozdělena do tří hlavních kapitol. První z nich se zabývá depresivním onemocněním a to konkrétně základními formami, příznaky, příčinami vzniku a léčebnými prostředky deprese. Tato část rovněž obsahuje důležité informace o možnostech a zásadách poskytování pomoci depresivním klientům v rámci sociální práce. Druhá kapitola se věnuje kvalitě života duševně nemocných jedinců. Nejprve bude čtenář obeznámen s vymezením pojmu zdraví, které výrazně ovlivňuje kvalitu života jedince. Poté bude pozornost přesunuta k definici kvality života z historického pohledu a z hlediska současnosti, dále také budou uvedeny různé přístupy ke zkoumání kvality života, ke kterým patří psychologický, medicínský a sociologický přístup. V této kapitole je rovněž představen subjektivní a objektivní postoj ke kvalitě života a též vliv víry na kvalitu života nemocného. 7

Třetí kapitola se zaměřuje na vymezení pojmu duchovního vedení, také se zabývá jeho procesem a rozdíly mezi duchovním vedením a doprovázením. Představuje duchovní vedení jako jednu z oblastí pastorační péče, poukazuje na propojenost duchovního vedení s psychoterapií a upozorňuje na možnosti duchovní pomoci depresivním jedincům. 8

1 Deprese jako jedna ze tří převládajících psychických nemocí Světová banka a Světová zdravotnická organizace představuje depresi spolu s bipolární poruchou a schizofrenií jako jednu ze tří hlavních psychiatrických poruch a poukazuje rovněž na časté propojení deprese se sebevražedným jednáním, na které může mít vliv i nedostačující diagnostické zachycení, a také bezvýsledná terapie (WHO, 2000, s. 53-54). K faktorům, jež jsou rizikové pro vznik poruchy duševního zdraví jedince a které souvisí s narůstajícími problémy v evropských zemích, patří nezaměstnanost, chudoba, napětí mezi etnickými skupinami a jinými skupinami, migrace, zneužívání návykových látek, samota atd. (WHO, 2000, s. 53-54). 1.1 Vymezení pojmu deprese Deprese je psychická porucha. Je to nemoc, jako každá jiná, vyžaduje tedy správnou diagnózu a správné léčení, navzdory tomu, že se nám někdy zdá, že pacient by měl prokázat více vůle a dostat se do lepší situace svými silami. (Honzák, 1999, s. 17) Depresi lze charakterizovat jako nemoc, která postihuje celý organismus, (Doubek aj., 2007, s. 6) tzn. jak tělo, tak i duši nemocného jedince (Praško aj., 2003, s. 45). Tato psychická nemoc je podobná jiným nemocem, jako je např. cukrovka, vysoký krevní tlak, žaludeční vředy apod. (Praško aj., 2003, s. 26). Depresi je důležité odlišit od pocitů běžného smutku, který je přirozenou součástí života každého člověka (Honzák, 1999, s. 7). Smutek má srozumitelný důvod a trvá přiměřeně dlouhou dobu. Na rozdíl od deprese, která je charakterizována chorobnou náladou, trvá mnohem delší dobu a izoluje jedince od okolí (Honzák, 1999, s. 7). Pocity smutku nejsou totéž co deprese, ale většinou jsou její součástí (Praško aj., 2009, s. 10). Smutek může někdy vyústit až v depresi, která má velký vliv na každodenní život člověka (Praško aj., 2003, s. 27). Deprese je provázená celou řadou nepříjemných pocitů, ke kterým patří společně se smutkem, opuštěnost, vyčerpanost, únava, 9

nespokojenost atd. (Křivohlavý, 2003, s. 13). Téměř každý člověk si ve svém životě projde nějakou formou deprese, nebo určitě zná někoho z okolí, kdo takovým stadiem již prošel (Křivohlavý, 2003, s. 13). 1.2 Příznaky deprese Mezi příznaky depresivního onemocnění řadíme smutnou, úzkostnou náladu, pesimismus, pocity viny, bezmoci, ztrátu smyslu života, pokles energie, únavu, tělesné příznaky, jako je porucha zažívacího traktu, bolesti hlavy, dlouhodobé bolesti. (Praško aj., 2009, s. 15). K dalším symptomům patří mimo jiné poruchy spánku, ztráta chuti k jídlu, nebo naopak i přejídání, ztráta sexuální energie, snížení váhy nebo přibývání na váze, apatie, nervozita, neklid, poruchy pozornosti, nerozhodnost a jiné. (Cembrowicz aj., 2002, s. 13). 1.3 Příčiny deprese V současné době neznáme jednoznačný mechanismus vzniku deprese (Doubek aj., 2007, s. 8). I když někteří biologicky orientovaní psychiatři se přiklání k verzi, že příčinou vzniku deprese jsou biochemické změny v mozku, tak to není zcela postačující vysvětlení, protože dnes jsou představy o mechanismech vzniku deprese trochu širší, zahrnující kombinaci mnoha jiných faktorů (Praško aj., 2009, s. 47). Většinou vznik deprese ovlivňuje více příčin najednou, (Praško aj., 2009, s. 47), ke kterým patří vlivy narušeného životního stylu, tělesné příčiny, vyšší citová zranitelnost, obtížné životní zkoušky, biologické faktory zahrnující dědičné vlivy nebo poruchy biochemické aktivity v mozku, dále osamělost, špatné mezilidské vztahy, existenční prázdnota, apod. (Siang Yang aj., 1995, cit. v: Křivohlavý, 2003, s. 29-31). Lidé trpící depresí mají až ve třetině případů v příbuzenstvu někoho s depresivní poruchou (Doubek aj., 2007, s. 9). Jedinec s depresí může sice zdědit vlohy k tomuto onemocnění a biologickou zranitelnost, nikoliv však depresi jako takovou (Praško, 2009, s. 48). Na vznik depresivní epizody mají vliv spolu s vrozenou zranitelností 10

i stresující zážitky, které většinou spouští mechanismus této nemoci (Doubek aj., 2007, s. 9). 1.4 Typy deprese Deprese, se tak jako mnoho jiných nemocí objevuje v různých formách (Praško, 2009, s. 31). V klasifikaci deprese se v současné době již nerozlišuje exogenní a endogenní deprese 1. Mnohem důležitější je rozdělení podle závažnosti a podle trvání příznaků (Laňková, 2004, s. 2). Dále také existuje rozdělení podle příčiny vzniku na primární a sekundární depresi (Švestka, 2000, s. 2). Sekundární deprese je zapříčiněna jinými nemocemi a je komplikací nějakého jiného zdravotního problému, jako je např. onemocnění štítné žlázy. Její příčinou rovněž může být užívání některých léků a drog (Cembrowicz aj., 2002, s. 9). Primární deprese je podle současných znalostí způsobena nedostatkem přenašečů nervových signálů mezi mozkovými buňkami a změnou citlivosti nervových zakončení (receptorů). Mezi tyto přenašeče (neurotransmitery) patří např. serotonin, noradrenalin, dopamin aj. (Švestka, 2000, s. 2). 1.4.1 Endogenní a exogenní deprese Endogenní deprese souvisí s poruchou chemického metabolismu v mozku (Kašparů, 2000, s. 63). K této formě deprese dochází bez zjevné příčiny (Cembrowicz aj., 2002, s. 10). Na druhou stranu exogenní deprese je výsledkem nějaké stresové události, jakou může být rozvod nebo úmrtí blízké osoby (Cembrowicz aj., 2002, s. 10). Pokles nálady je tedy u reaktivní deprese srozumitelný a má nějaký motiv (Kašparů, 2000, s. 63). Avšak i endogenní depresi může spustit nějaká tíživá životní událost (Kašparů, 2000, s. 63). 1 Jelikož jeden z autorů, jehož publikaci budu využívat dále v souvislosti s některými jinými tématy, uvádí v tomto kontextu endogenní a exogenní depresi, tak je důležité ji v této části rovněž vysvětlit. Navzdory tomu, že se již tato klasifikace spíše nepoužívá. 11

1.4.2 Rozdělení podle závažnosti Podle závažnosti můžeme depresi rozdělit na lehkou, středně těžkou a těžkou. U lehké se spolu se smutnou náladou vyskytují alespoň 2 3 příznaky deprese (Doubek aj., 2007, s. 10). Pacient je u této formy schopen chodit do práce a sociálně se angažovat (Malá, 2002, s. 65). U středně těžké deprese jedinec trpí minimálně čtyřmi hlavními příznaky a má větší potíže s obvyklou denní činností. Těžká depresivní epizoda zahrnuje většinu příznaků a je charakteristická projevy beznaděje a sebevražednými myšlenkami nemocného (Doubek aj., 2007, s. 10). U těžké depresivní fáze se mohou objevit i psychotické příznaky, jako jsou bludy, halucinace a depresivní stupor (Malá, 2002, s. 66). Aby došlo k diagnóze deprese, musí příznaky nemoci trvat minimálně dva týdny. Pokud není pacient léčen, tak deprese většinou spontánně odezní do 6 12 měsíců (Laňková aj., 2004, s. 3). Deprese může tudíž pacienta trápit hodně dlouho, a proto se doporučuje podávání antidepresiv, která mohou zmírnit pacientovy příznaky do 3 4 týdnů od počátku léčby (Doubek aj., 2007, s. 10). 1.4.3 Dělení podle trvání příznaků Rozhodující při klasifikaci deprese je rovněž délka trvání příznaků (Laňková aj., 2004, s. 2). Podle tohoto kritéria pak rozlišujeme depresi krátkou periodickou, samostatnou epizodu depresivní poruchy, chronickou a dystymii (Doubek aj., 2007, s. 11). Krátká periodická deprese často není u odborníků včas zachycena, protože trvá pouze 2 3 dny (Praško aj., 2009, s. 43). Tato forma deprese trvá sice krátkou dobu, ale většinou se objevuje každý měsíc, což je pro nemocného člověka hodně zatěžující (Doubek aj., 2007, s. 11). Tato forma deprese se objevuje náhle, nejčastěji ráno po probuzení, kdy je nejhlubší a přináší s sebou i sebevražedné myšlenky (Praško aj., 2009, s. 43). Dalším typem je samostatná epizoda depresivní poruchy, která trvá minimálně dva týdny. Tento typ deprese představuje až 15% riziko vzniku tzv. chronické deprese, u které depresivní příznaky trvají déle jak dva roky. Chronická deprese je vzácná, protože postihuje kolem 10 20 % všech nemocných, kteří trpí depresí (Doubek aj., 2007, s. 11). K další chronické formě deprese patří dystymie, která se vyznačuje lehce 12

depresivní náladou, mezi kterou se mohou objevit i krátké epizody normální nálady (Praško aj., 2009, s. 34). Dystymie trvá rovněž déle jak dva roky a patří mezi trvalé poruchy nálady (Doubek aj., 2007, s. 11). 1.4.4 Typy deprese podle charakteru převládajících příznaků Útlumová, agitovaná, atypická a larvovaná deprese patří do další kategorie rozdělení této nemoci (Švestka, 2000, s. 7). Útlumová je charakterizována psychickým i pohybovým útlumem, zpomaleným myšlením a řečí, opožděnými reakcemi, někdy i úplnou pohybovou strnulostí neboli stuporem (Doubek aj., 2007, s. 11). Agitovaná, nebo jinými slovy neklidná deprese se vyznačuje vnitřním napětím, naříkáním a pláčem, neklidem až vzrušeností (Švestka, 2000, s. 7). Atypická deprese se oproti jiným typům vyznačuje opačnými příznaky, než jaké jsou typické pro depresi, jako např. zvýšená spavost i přes den, mimořádná únavnost a zvýšená chuť k jídlu s hmotnostním přírůstkem (Doubek aj., 2007, s. 11). Poslední formou je larvovaná (maskovaná) deprese, pro niž jsou typické tělesné příznaky, které maskují psychickou podstatu poruchy. K těmto příznakům řadíme zejména bolesti hlavy, tlaky u srdce nebo bušení srdce, pocity těžkých končetin, gastrointestinální obtíže apod. (Laňková aj., 2004, s. 3). 1.5 Léčebné prostředky deprese V současné době existuje nespočet metod léčby deprese (Křivohlavý, 2003, s. 146). Nejrozšířenější a většinou nejvíce osvědčenou je léčba pomocí antidepresiv (Praško aj., 2009, s. 58). K dalším léčebným metodám patří psychoterapie a biologická léčba (Doubek aj., 2007, s. 19-23). Neméně důležitou formou terapie může být také duchovní péče o člověka v depresi (Křivohlavý, 2003, s. 146). 1.5.1 Farmakologická léčba Farmakologický léčebný postup při lehké, středně těžké a těžké depresi se neliší (Laňková aj., 2004, s. 4). Pozitivní efekt této léčby závisí na výběru vhodných léků, 13

na jejich správné aplikaci a dávkování. Spolu s antidepresivy je někdy nutné podávání dalších léků, jako jsou neuroleptika a anxiolytika (Marková, 2006, s. 252). Nevýhodou téměř všech antidepresiv je jejich časová prodleva, která může dosahovat až tří týdnů, než jsou patrné známky zlepšení stavu nemocného (Malá, 2002, s. 66). Velmi důležité je také užívání antidepresiv dostatečně dlouhou dobu, a to i v období odeznění depresivní nálady (Praško aj., 2009, s. 58). Záměrem této bakalářské práce není popsat všechny typy antidepresiv, ale pouze vyjmenovat některé z nich a zmínit jejich základní popis a účinek. K nejdéle využívaným antidepresivům patří zejména třicyklická antidepresiva, jež byla poprvé využita v roce 1957 (Křivohlavý, 2003, s. 149). Řadíme k nim klomipramin, imipramin, amitriptylin, nortriptylin a další (Doubek aj., 2007, s. 14). Tato skupina antidepresiv má sice vysokou účinnost, na druhou stranu jsou ale její velkou nevýhodou výrazné vedlejší účinky. Ke zlepšení jejich snášenlivosti, jsou tyto léky zpočátku podávány v nízkých dávkách, které se postupně zvyšují (Praško aj., 2009, s. 59-60). K novějším lékům, jejichž účinek je podobný třicyklickým antidepresivům, patří antidepresiva 2. generace. Zásadním rozdílem antidepresiv 2. generace oproti třicyklickým antidepresivům je menší výskyt nežádoucích účinků. Zahrnují léky jako maprotilin, dibenzepin a mianserin (Praško aj., 2009, s. 60). Antidepresiva, které jsou nemocnému nejčastěji nabídnuty, jsou tzv. SSRI neboli selektivní inhibitory zpětného vstřebávání serotoninu (Laňková aj., 2004, s. 5). Za posledních 20 let představovaly tyto léky revoluci jak v léčbě deprese, tak úzkostných stavů (Praško aj., 2009, s. 60). V současné době znamenají kvůli své dobré snášenlivosti, jednoduchosti podávání, bezpečnosti při předávkování a nízkému počtu lékových interakcí s jinými léky, první volbu při léčení pacienta (Laňková aj., 2004, s. 5). Do této skupiny léků patří citalopram, fluoxetin, paroxetin atd. (Praško aj., 2009, s. 60). 1.5.2 Psychoterapie Podle Vymětala (2004, s. 20) je psychoterapie především léčbou (sekundární prevencí), ale i profylaxí (primární prevencí) a rehabilitací (terciální prevencí) poruch zdraví. Psychoterapie je léčebným působením, které se od jiných činností liší 14

v několika aspektech, a to hlavně v tom, čím působí, na co působí, čeho má dosáhnout, co se při ní děje a kdo působí (Kratochvíl, 2002, s. 13). Psychoterapie působí psychologickými prostředky, tedy prostředky komunikační a vztahové povahy (Vymětal, 2004, s. 20). Léčebné působení je zaměřeno na nemoc, poruchu nebo anomálii a upravuje narušenou činnost organismu (Kratochvíl, 2002, s. 13). Psychoterapie má odstranit nebo zmírnit potíže, a pokud je to možné tak i jejich příčiny (Kratochvíl, 2002, s. 13). V jejím procesu dochází ke změnám v prožívání a chování nemocného (Kratochvíl, 2002, s. 13). Tuto formu léčby může poskytovat odborník, tedy psychoterapeut, který již má odborné znalosti v této oblasti, zkušenosti s jinými lidmi s podobnými problémy, dokáže se vcítit do prožívání jedince (Praško aj., 2009, s. 63). Odbornou a systematickou psychoterapii je možné provádět pouze se speciálním výcvikem (Kratochvíl, 2002, s. 14). Obecně vzato jednodušší podpůrnou psychoterapii mohou provádět i osoby s ukončeným lékařským nebo psychologickým vzděláním. Při týmové práci také sociální pracovníci nebo vyškolené zdravotní sestry (Kratochvíl, 2002, s. 13). Podpůrná psychoterapie by měla být součástí léčby u každého jedince (Laňková aj., 2004, s. 4), při které je důležité naslouchání, vcítění, podpora, umožnění pacientovi vyjádřit všechny své emoce apod. (Praško aj., 2009, s. 64) Při léčbě deprese však podpůrná psychoterapie nestačí a je potřeba využit specifické psychoterapie (Laňková aj., 2004, s. 4). Specifická psychoterapie obsahuje krátkodobé systematické postupy, které trvají až 16 týdnů (Laňková aj., 2004, s. 3-4). Zahrnuje individuální dynamickou psychoterapii, skupinovou, rodinnou a kognitivně behaviorální terapii (Praško aj., 2009, s. 64-66). Do individuální dynamické psychoterapie patří směry jako psychoanalýza, gestalt terapie, katatymně imaginativní psychoterapie a další. Tato forma psychoterapie je zaměřena na analýzu nevědomých konfliktů, které jsou pomocí interpretací přivedeny do vědomého myšlení a tím může depresivně nemocný získat náhled, změnit své postoje ke světu i k sobě. Individuální dynamická psychoterapie je dlouhodobou léčbou, která je vhodná zejména pro osoby s mírnou, reaktivní depresí a dystymií (Praško aj., 2009, s. 64-65). Skupinová psychoterapie pomáhá jedinci porozumět způsobům, jakými se vztahuje k druhým, dále si uvědomit formy chování, které vedou ke stresu a také lépe porozumět svým problémům. Probíhá většinou ve skupině 8 12 osob, vedou ji dva 15

psychoterapeuti, nejlépe muž a žena a jednotlivá sezení trvají 1,5 hodiny (Doubek aj., 2007, s. 20-21). Tento typ psychoterapie je vhodnou léčbou již od začátku výskytu depresivních příznaků u mírné deprese a dystymie. U středně těžké a hluboké deprese není v akutní fázi této nemoci vhodná a je lepší počkat, až ty nejtěžší příznaky deprese odezní prostřednictvím podávání antidepresiv (Praško aj., 2009, s. 65). Další formou léčby deprese je tzv. kognitivně behaviorální terapie (KBT), která se soustředí zejména na celkové zklidnění prostřednictvím přijetí nemoci pacientem, odstranění jeho depresivního myšlení, zlepšení komunikace s okolím. KBT je vhodná zejména u nemocných s mírnou a středně těžkou depresí (Doubek aj., 2007, s. 21). Podle KBT se depresivní člověk naučil depresivním způsobem myslet a jednat a tento způsob je možné postupně přeučit na konstruktivní. Po změně depresivního myšlení a chování na konstruktivní způsoby dochází k normalizaci nálady (Praško aj., 2009, s. 66). K základním postupům při KBT depresí je porozumění depresi, jejím příznakům a souvislostem, účelné plánování činností, vytvoření vyrovnanějšího způsobu myšlení, nácvik komunikace, sociálních dovedností a relaxace, nácvik metod řešení problémů a prevence relapsu (Doubek aj., 2007, s. 21). KBT je neúspěšnější formou psychoterapie deprese. U lehké až středně těžké deprese je většinou prvním prostředkem psychoterapeutické léčby (Praško aj., 2009, s. 66). Na pacienta s lehčí formou deprese někdy postačí působit pouze specifickou psychoterapií, bez toho aniž by byla nutná i léčba antidepresivy (Doubek aj., 2007, s. 19). V akutní fázi této formy nemoci je totiž léčba psychoterapií srovnatelně účinná jako farmakoterapie (Laňková aj., 2004, s. 4). U hlubší deprese sice nestačí pouze psychoterapie, ale v kombinaci s léky zvyšuje účinnost celkové terapie (Doubek aj., 2007, s. 19). 1.5.3 Biologická léčba Biologickou léčbou deprese rozumíme různé metody terapie, ke kterým patří zejména elektrokonvulzivní (EKT) terapie, fototerapie, rtms, spánková deprivace a velmi účinné se jeví i tělesné cvičení. (Doubek aj., 2007, s. 23-24). EKT se používá u osob s těžkou depresí provázenou zejména sebevražednými myšlenkami a musí být použita minimálně 4 6krát (Doubek aj., 2007, s. 23). Při EKT 16

jsou stimulovány určité částí mozku pomocí elektrod přiložených na kůži hlavy (Praško aj., 2009, s. 67). Nežádoucím účinkem může být přechodná porucha paměti, která vymizí během 6 8 týdnů po poslední aplikaci elektrokonvulzivní terapie (Doubek aj., 2007, s. 23). Fototerapie je léčba jasným bílým světlem o intenzitě 2 500 10 000 luxů, která je aplikována v časných ranních hodinách (Praško aj., 2009, s. 67). Prokazatelnou účinnost má zejména u lidí trpících sezónní afektivní poruchou (Doubek aj., 2007, s. 24). Při metodě rtms je aplikováno magnetické pole na tu část mozkové kůry, která je u deprese změněná. Léčebný proces trvá kolem 20 minut a opakuje se jednou denně po dobu 10 15 dnů mimo víkendy. Nevýhodou mohou být bolesti hlavy, ale u většiny pacientů k nim nedochází (Praško aj., 2009, s. 68). Mezi další biologické metody léčby patří spánková deprivace, při níž je pacient probouzen v časnější hodinu, než by dospal. Tato metoda má ale bez použití antidepresivní léčby pouze krátkodobý účinek (Doubek aj., 2007, s. 24). 1.6 Sociální práce s duševně nemocnými klienty Klient s duševním onemocněním je v první řadě člověk, který má své specifické potřeby a odlišné způsoby jejich uspokojení. Tento klient vystupuje v roli rovnocenného partnera vůči sociálnímu pracovníkovi. Jejich vzájemný vztah vychází z psychosociálního pojetí sociální práce, v němž klient rozhoduje o konečné volbě způsobu svého života. Na druhou stranu ale nastávají i situace, ve kterých tyto předpoklady nejsou naplněny. Může totiž dojít k nedobrovolné hospitalizaci klienta (Mahrová, 2008, s. 27-28). 1.6.1 Vztah mezi sociálním pracovníkem a klientem Klient s duševním onemocněním je nejčastěji ve vztahu pacient lékař a současně klient sociální pracovník (Mahrová, 2008, s. 27). Je velmi důležité, aby se sociální pracovník snažil udržet vztah s klientem co nejdéle, protože je v něm klient motivován k vlastnímu rozhodnutí, za které nese odpovědnost (Mahrová, 2008, s. 27). V tomto 17

vztahu je důraz kladen na zapojování klienta do rozhodování o tom jak má služba vypadat a jaká forma pomoci bude pro něj co nejadekvátnější; a rovněž na podporu zdravého potenciálu klienta (Sochorová, 2008, s. 114). Není jednoduché vztah na pozici klient sociální pracovník udržet, neboť se některým lidem s duševním onemocněním líbí zůstat spíše v pacientské roli, ve které nenesou tak velkou odpovědnost za svá rozhodnutí (Mahrová, 2008, s. 27-28). Nesporný vliv na vztah mezi sociálním pracovníkem a klientem s duševním onemocněním má způsob, jakým pracovník vnímá postavení klienta. Každý klient s duševní nemocí má své specifické potřeby, které jsou spolu s životními cíli, jichž chce během péče dosáhnout, zohledněné v individuálním plánu. Pomoc a podpora klienta na individuální úrovni je tudíž ze strany sociálního pracovníka nutností (Sochorová, 2008, s. 113). 1.6.2 Vzdělávání sociálních pracovníků Sociální pracovníci se zaměřením na cílovou skupinu duševně nemocných absolvují zejména psychosociální výcviky. Ty jim umožní naučit se různé techniky a nástroje potřebné pro praxi pomocí tzv. sebezážitku. Dále také velmi často využívají výcviky v konkrétním psychoterapeutickém směru, které je však uvádí spíše do pozice terapeutů. V případě že sociální pracovník působí v psychiatrické léčebně a jiném zdravotnickém zařízení rezidenční péče o duševně nemocné, tak je dobré, aby získal i znalosti z oblasti medicíny a zdravotnictví. Může totiž poté pracovat jako zdravotně sociální pracovník bez odborného dohledu (Venglářová aj., 2008, s. 15). Doc. Jiří Růžička jako rektor Pražské vysoké školy psychosociálních studií (PVŠPS) upozornil na absenci vzdělávání sociálních pracovníků v oblasti duševního zdraví. Zařadil tedy do studijního plánu předmět sociální práce s psychiatrickými pacienty. Studenti získají znalosti sociálního pracovníka a absolvují psychoterapeutický výcvik současně. Studenti mimo jiné získávají přehled o způsobech sociální práce s lidmi trpícími duševní poruchou a přehled o charakteristice této cílové skupiny (Růžička, 2008, s. 43). K základním principům komunikace sociálního pracovníka a duševně nemocného klienta patří mimo jiné naslouchání bez předsudků a respektování klienta. Sociální pracovník se nesnaží klienta změnit, ale bere ho jaký je, nemanipuluje s ním a rozhovor s ním není direktivní. Studentovy možné předsudky vůči duševně nemocným jsou 18

na PVŠPS odstraněny a zmírněny naučeným pohledem na duševně nemocné. Ten ukazuje, že osoby duševně nemocné prožívají své strachy, obavy, smutky stejně jako duševně zdraví jedinci. Síla těchto prožitků je však hlubší, trvalejší a rozsáhlejší (Růžička, 2008, s. 43-44). 1.6.3 Multidisciplinární tým při práci s duševně nemocnými V oblasti péče o duševně nemocné klienty je přímo nezbytná týmová práce odborníků z různých profesí. Jejím prostřednictvím je pak snazší reagovat na komplexní potřeby těchto klientů (Sochorová, 2008, s. 112). Specialisté jako psychiatr, sociální pracovník, terapeut, pracovník chráněné dílny a další, by měli navzájem spolupracovat a tvořit tzv. multidisciplinární tým (Čadková-Svejkovská, 2008, s. 60-63). V našich podmínkách jsou nejčastěji součástí týmu sociální pracovníci, psychiatři, psychologové, psychiatrické sestry a někdy i ergoterapeuti. Každý z těchto odborníků přináší do oblasti péče o klienta své specifické dovednosti a spolupracuje s dalšími institucemi, jakož i s rodinou klienta a jeho blízkými (Probstová, 2005, s. 143). Podstatou multidisciplinární práce je tudíž provázanost těchto odborníků a jejich ochota spolupracovat, důvěřovat ostatním a respektovat navzájem vlastní pohled na péči (Čadková-Svejkovská, 2008, s. 63). Každý duševně nemocný jedinec má své určité potřeby v oblasti zdravotní a sociální, a proto je nezbytné zajistit mu komplexní péči. Ta bude zahrnovat pomoc poskytovanou odborníky z různých profesí, kteří se budou v závislosti na potřebách klienta vzájemně doplňovat a podílet na léčebném plánu klienta (Sochorová, 2008, s. 112-113). Sociální pracovník se specializuje zejména na lidské vztahy a životní podmínky klienta, které mají vliv na vznik jeho opakovaných problémů, jež ovlivňují jeho schopnost naplňovat své životní cíle (Probstová, 2005, s. 143). Pracovník je tu od toho, aby vysvětlil klientovi systém zdravotní a sociální péče, tzn. na jaké finanční dávky má nárok a jak probíhá proces jejich získávání; dále mu podává informace o procesu zaměstnávání a rehabilitaci. Rovněž ho informuje o možnostech péče, tzn. o kontaktech na zařízení, které mu mohou v dané situaci pomoci, jako jsou např. domácí péče, rehabilitace. (Čadková-Svejkovská, 2008, s. 61). Sociální pracovník má také povinnost v rámci naplňování Standardu č. 8 ávaznost poskytované sociální služby na další dostupné zdroje zprostředkovat klientovi služby jiných fyzických a právnických osob, které pomohou klientovi uspokojit jeho potřeby (Bednář, 2010, s. 49). K základním 19

lidským potřebám řadíme biologické, psychologické, sociální a spirituální (Bednář, 2010, s. 45). V souvislosti s uspokojením spirituální potřeby pak může sociální pracovník zprostředkovat klientovi služby poskytované knězem a jinými pastoračními pracovníky. Sociální pracovník podporuje zdravé chování a postoje klienta a rozvíjí jeho sociální dovednosti. Při práci s duševně nemocným uplatňuje metodu individuální a skupinové sociální práce a z hlediska teoretických konceptů vychází z úkolového přístupu, který je při této cílové skupině velmi účinný (Čadková-Svejkovská, 2008, s. 62). 1.6.4 Case management Jednou z moderních metod péče o duševně nemocného klienta je tzv. case management (Sochorová, 2008, s. 113), který se v České republice spíše neustálil a většinou je překládán jako případové vedení (Stuchlík, 2001, s. 9). Případové vedení se primárně zaměřuje na práci s lidmi těžce duševně nemocnými (Stuchlík, 2008, s. 36). Vyvinulo se zhruba před čtyřiceti lety v USA (Probstová, 2005, s. 141). Tato metoda byla objevena v souvislosti s deinstitucionalizací, která ovlivnila možnosti pracovat s klientem podle jeho individuálních potřeb (Probstová, 2005, s. 143). Bylo tudíž nutné zajistit klientovi propojenost služeb, návaznost poskytované péče a hlavně jejich koordinaci. To vše zapříčinilo vznik a rozvoj postupů, jež jsou označovány jako případové vedení duševně nemocných (Probstová, 2005, s. 141). Klient má v případovém vedení svého case managera, který je klíčovou osobou jak pro klienta, tak pro celý systém péče. Případový manažer totiž koordinuje práci týmu (Stuchlík, 2001, s. 9). V užším slova smyslu je tu case manager od toho, aby zajistil klientovi kvalitní péči zahrnující zajištění různých dostupných služeb. V širším smyslu tu je od toho aby doprovázel klienta v jeho tíživých životních situacích (Stuchlík, 2008, s. 36). Případový manažer je nejdůležitější osobou pro klienta s více problémy, které se nejčastěji týkají zdravotní a sociální oblasti. Čím má klient více problémů, tím je větší potřeba někoho, kdo bude mít přehled o jeho celkové situaci, kdo bude plánovat péči, vést ho a tím dávat péči do logického celku (Stuchlík, 2008, s. 36). V souvislosti s modelem poskytované péče mohou být role case managera různé a často se prolínají. 20

Může být osobou, která klienty vyhledává a kontaktuje nebo může být terapeutem či poradcem, osobou která hájí zájmy klienta a také zprostředkovatelem služeb (Stuchlík, 2001, s. 9). Případový manažer by měl navázat vztah s klientem, zjistit jeho potřeby (Probstová, 2005, s. 141), plánovat péči, monitorovat úspěchy a neúspěchy v pokroku, vyhodnocovat práci spolu s ostatními odborníky, kteří se na péči o klienta podíleli (Stuchlík, 2001, s. 9). Metodou případového vedení se v České republice snaží pracovat terénní tým sdružení Fokus Mladá Boleslav, Fokus Praha a další (Probstová, 2005, s. 142). Ve Fokusu v Mladé Boleslavi považují za case management multidisciplinární tým. Ten u nich není složen z odborníků ze všech profesí, jak by tomu mělo být podle modelu Asertivní komunitní léčby (ACT), jež patří k jednomu z modelů case managementu. V budoucnu však i takový tým plánují (Stuchlík 2008, s. 38). Specifičnost modelu ACT spočívá v péči o duševně nemocného klienta 24 hodin denně. Pracuje se v něm i s klienty, kteří nejsou aktivní ke kooperaci. Tým musí zahrnovat zejména psychiatra, psychologa, adiktologa a rodinného poradce. Všichni jsou zároveň případovými manažery. Každý z nich má na starosti svého klienta a také spolupracují jako tým na případu konkrétního klienta. Ve Fokusu v Mladé Boleslavi patří do týmu případových manažerů mimo jiné i sociální pracovníci, kteří mají na starosti své klienty a poskytují ostatním manažerům znalosti ze svého oboru (Stuchlík, 2008, s. 38-39). 1.6.5 Role sociálního pracovníka a poradenství u depresivního klienta Sociální pracovník zastává při výkonu své profese mnoho rolí, které se často během spolupráce s klientem prolínají. K lepšímu porozumění charakteru jednotlivých typů jsou role sociálního pracovníka rozděleny na pečovatele, poskytovatele služby, zprostředkovatele služeb, učitele sociální adaptace, případového manažera, administrátora, personálního manažera a poradce neboli terapeuta. Poradce pomáhá klientovi získat náhled na jeho pocity, postoje a způsoby jednání s úmyslem poskytnout mu podporu v jeho osobním růstu (Řezníček, 2000, s. 63-64). Dobrý poradce by měl prokázat, že má pozitivní vztah ke klientům, které akceptuje, měl k nim být kongruentní, upřímný a empatický (Rogers, 1951, cit. v: Matoušek aj., 2003, s. 91-92). 21

Poradenství bývá nejčastěji a nejobecněji definováno jako profesionální vedení jedince s využitím psychologických poznatků. Ty jsou významné zvláště při získávání údajů a vedení klienta (Hartl, 2003, s. 86). Poradenství patří do oblasti případové práce, která je často využívaným přístupem v sociální práci, jenž je zaměřený na jedince (případ). Případová práce se používá nejčastěji v problematice duševního zdraví, vývojových poruch, v oblasti dlouhodobé péče, ve službách pro seniory, pro přistěhovalce apod. (Havránková, 2003, s. 67). Poradce, který se při své práci setká s depresivním klientem, by se měl primárně zaměřit na to, zda klient nepotřebuje psychiatrické vyšetření a s tím související medikaci. (Gabura, 1995, s. 83). Jedním ze základních postupů v poradenském rozhovoru je naslouchání klientovi. Dobrý poradce je totiž i dobrý posluchač (Hartl, 2003, s. 98). Naslouchání znamená schopnost poradce vědět, jakými způsoby má reagovat, aby klientovi dal najevo, že si pamatuje okamžiky jeho vyprávění. Je dobré, aby uměl používat krátké, vhodné komentáře a otázky v průběhu rozhovoru (Hartl, 2003, s. 98). Poradce by se měl zaměřit jak na přítomnost, tak i na historii související s depresivními stavy klienta (Gabura, 1995, s. 83). Sociální pracovník shromažďuje informace, popisuje klientovy problémy (McMahon, 1990, cit. v: Matoušek aj., 2003, s. 89), se kterými se v minulosti potýkal ve spojitosti s jeho nemocí (Gabura, 1995, s. 83). Zpracovává také přehled symptomů klienta, jejich délku a závažnost, podává mu základní informace o nemoci deprese. Poradce rovněž hovoří s klientem o jednotlivých postupech, které již v minulosti učinil v souvislosti se zlepšením svých depresivních stavů např., jaké instituce navštívil a s jakou úspěšností (Gabura, 1995, s. 83). K dalším krokům spolupráce patří poskytnutí informací o způsobu a podmínkách spolupráce, uzavření kontraktu s klientem s rámcovými časovými údaji. Poradce připravuje podmínky na přijetí deprese klientem, na přijetí zodpovědnosti za své chování, které může příznaky klientovy nemoci oslabit a jeho prožívání může být v důsledku méně zranitelné. Další spolupráce mezi poradcem a depresivním klientem spočívá ve vytvoření časového a úkolového harmonogramu, v pozitivním posilování i malých úspěchů a změn, v hledání souvislostí mezi klientovou depresí a interpersonálními vztahy, v pomoci při překonávání sociální izolace. Následujícími kroky je uskutečnění snažení klienta a směřování k jeho zodpovědnosti za svůj život (Gabura, 1995, s. 83-84). 22

Posledním úkonem je ukončení poradenského procesu, které by mělo nastat v době, kdy je klient schopen poohlédnout se za tím co bylo uděláno s uspokojením a také tehdy když sociální pracovník vidí klientův pokrok ve schopnosti řešit sám své různorodé životní situace (Havránková, 2003, s. 74). Výše popsaný způsob práce tvoří velmi volný rámec práce s depresivním klientem v podmínkách poradenství (Gabura, 1995, s. 84). 1.6.6 Úkolový přístup při práci s depresivním klientem Sociální pracovník může využít úkolový přístup při práci s duševně nemocným klientem (Čadková-Svejkovská, 2008, s. 62), tudíž bude tento přístup vhodný i pro klienty s depresivním onemocněním. Deprese totiž mezi duševní onemocnění zcela jistě patří (WHO, 2000, s. 53). Přístup orientovaný na úkoly vznikl přímo v rámci sociální práce v 70. letech minulého století a rozvinuli ho William J. Reid a Laura Epsteinová. Tento přístup ovlivnila výzkumná práce Williama Reida a Ann Shyneové Brief and extended casework, která podle nich měla ukázat na fakt, že dlouhodobá práce s klientem je efektivnější než krátkodobá. Ukázalo se však, že je to právě naopak a při krátkodobé práci s klientem se dosáhlo lepších výsledků než při dlouhodobé (Gojová, 2009, s. 215). Tento přístup vychází z předpokladu, že klient je schopen sám rozhodnout, který problém chce řešit, jaký úkol chce plnit a nikdo jiný by za něj tuto volbu neudělal lépe nežli on sám. Pokud klient má možnost zvolit si sám úkol, který chce plnit, bude ho potom plnit s větším nasazením (Navrátil, 2001, s, 107). K základním hodnotám tohoto přístupu patří partnerství a posilování. Podmínkou partnerství v úkolovém přístupu je to, že vůdčí autoritou při řešení problémů klienta je on sám (Navrátil, 2001, s, 107). Úkolově orientovaný přístup je zaměřen na řešení osmi problémových okruhů, ke kterým patří interpersonální konflikty, nespokojenost v sociálních vztazích, problémy s formálními organizacemi, obtíže při naplňování rolí, problémy vznikající v souvislosti se sociálními změnami, reaktivní emocionální úzkost, neadekvátní zdroje a potíže s chováním (Gojová, 2009, s. 216). Úkolový přístup patří mezi krátkodobé přístupy, protože většinou proběhne v rámci 8 10 sezení v průběhu 3 4 měsíců (Mahrová, 2008, s. 11). Je charakteristický strukturovaností a probíhá v šesti etapách. 23

První etapou je příprava, ve které se ověřuje legitimnost procesu intervence, tzn. zda klient sám o pomoc požádal a má zájem vstoupit do pomáhajícího procesu. Legitimita procesu může rovněž vycházet z rozhodnutí soudu (Navrátil, 2001, s. 108-110). Explorace problému je druhou fází úkolového přístupu. Sociální pracovník v ní vytváří přátelskou atmosféru, naslouchá klientovi; povzbuzuje ho ve vyjádření problémů, ze kterých sociální pracovník vytváří přehled problémových témat. Poté je důležité zabývat se jednotlivými tématy podrobně a sbírat o nich informace. Je podstatné, aby se sociální pracovník s klientem shodl na maximálně třech hlavních problémech, které budou spolu řešit. V případě, že se neshodnou je prioritní volba odkázána na klienta (Navrátil, 2001, s. 108-110). K další etapě patří formulování cíle, který by se měl vztahovat k problémům klienta. Nejlepší cíl je ten, který si klient zvolí sám (Navrátil, 2001, s. 110). Má být konkrétní, jasně stanovený, malý a krátkodobý (Gojová, 2009, s. 216). Dalším krokem je formulace úkolů, jež zahrnuje vytvoření časového harmonogramu, který obsahuje informace o tom za jak dlouho je možné cíl naplnit a jaké úkoly je potřebné pro naplnění cíle splnit. V této fázi také dochází k dohodě o frekvenci a délce kontaktů. Všechny tyto náležitosti jsou nejčastěji zaznamenány pomocí písemné smlouvy (Navrátil, 2001, s. 110). V následující etapě motivuje sociální pracovník klienta k plnění jednotlivých úkolů, které by měly být stanoveny tak, aby byly proveditelné. Během několika schůzek náležejících do této fáze se provádí přehled plnění všech úkolů, které byly na minulých sezeních odsouhlaseny. Pracovník s klientem probírá skutečnosti, zda byl úkol splněn a jak úspěšně (Navrátil, 2001, s. 111). Závěrečná fáze zahrnuje zhodnocení naplnění úkolů, zdůraznění klientových dovedností, pokroků. Někdy sociální pracovník připravuje s klientem plán pro budoucí aktivity, se kterými bude klient pokračovat nadále avšak již samostatně (Gojová, 2009, s. 218). Kontakt s klientem pochopitelně nemusí skončit v době dohodnuté ve smlouvě, ale může být v odůvodněných případech prodloužen. Jedná se hlavně o situaci, kdy klient nenaplnil určitý cíl, protože na jeho splnění potřebuje více času (Navrátil, 2001, s. 111). Úkolový přístup je využitelný při práci s depresivním klientem, protože mu prostřednictvím jednoduchých kroků může pomoci vyřešit různé problémové okruhy (Navrátil, 107), které mají vliv na vznik depresivního onemocnění. Mohou jimi být 24

špatné mezilidské vztahy, těžké životní situace, jako je ztráta osoby blízké, ztráta zaměstnání, neoprávněné pomluvy vůči dotyčné osobě. (Siang Yang aj., 1995, cit. v: Křivohlavý, 2003, s. 29-31). Výhodami úkolově orientovaného přístupu je zplnomocnění klienta skrze participaci na pomáhajícím procesu. Dále také nižší riziko závislostí klienta, jasně strukturovaný proces umožňující dobrou orientaci, viditelné výsledky apod. (Gojová, 2009, s. 218). 25

2 Kvalita života duševně nemocných Otázkou kvality života se lidé zajímali již dávno v minulosti (Křivohlavý, 2002, s. 162). Kvalita života se stala jak středem jejich zájmu, tak i zdrojem inspirace (Bergsma aj., 1988, cit. v: Křivohlavý, 2002, s. 163). Bergsma se k záležitosti kvality života vyjádřil takto: Co lidé existují, byli vždy schopní zamýšlet se a uvažovat o svém životě.(bergsma aj., 1988, cit. v: Křivohlavý, 2002, s. 162) 2.1 Definice zdraví jako důležitá součást vymezení kvality života Slovo kvalita je podle etymologického slovníku odvozeno z latinského qualitatis, co označuje kvalitu nebo od latinského slova qualis, které v překladu znamená jaký. Významově je poté kvalita vysvětlována jako hodnota, jakost (Křivohlavý, 2002, s. 162). V současnosti se potýkáme s problémem správného uchopení definice kvality života, protože je tento pojem používán v různém kontextu a různých vědních oborech (Hnilicová, 2005, s. 207). V kategorii oboru medicíny a zdravotnictví se Hnilicová (2005, s. 208) přiklání k takové definici kvality života, která se opírá o pojetí zdraví podle WHO, které je formulováno jako stav úplné fyzické, psychické a sociální pohody. Jedna z následujících částí se bude zaobírat jak vymezením pojmu zdraví, tak rovněž duševního zdraví člověka, protože součástí této práce je depresivní onemocnění, jež patří do kategorie duševních onemocnění. Svatošová ve své knize Hospice a umění doprovázet uvádí definici zdraví podle WHO jako plné tělesné, duševní, sociální a duchovní blaho člověka (Svatošová, 1995, s. 13-14). Jak je patrné z definice zdraví, kterou uvádí Svatošová, duchovní blaho je pro člověka stejně důležité jako všechny ostatní oblasti. V definici zdraví podle WHO tato sféra není uvedena. Seedhouse (1995, cit. v: Křivohlavý, 2001, s. 40) se pokouší 26

o vlastní definici zdraví, která také obsahuje duchovní aspekt, potřebný k dosažení zdraví. Jeho formulace zní následovně: Zdraví je celkový (tělesný, psychický, sociální a duchovní) stav člověka, který mu umožňuje dosahovat optimální kvality života a není překážkou obdobnému snažení druhých lidí (Seedhouse, 1995, cit. v: Křivohlavý, 2001, s. 40). 2.1.1 Vliv zdraví na kvalitu života Definici zdraví byla věnována pozornost výše, kde byla mimo jiné uvedena definice dle WHO a definice podle Marie Svatošové. Světová zdravotnická organizace se zabývá tématem zdraví a veřejného zdravotnictví na mezinárodní úrovni (WHO, 2000, s. 9). Tato instituce vznikla v roce 1948, a pomáhá lidem pracujícím ve zdravotnických oborech v různých zemích světa zprostředkovat si navzájem své zkušenosti a vědomosti, které pomáhají obyvatelům dosáhnout takové úrovně zdraví, která jim umožní žít společensky a ekonomicky produktivní život (WHO, 2000, s. 9). Zdraví má velký vliv na kvalitu života. Může se jevit jako kategorie pouze medicínská, ale to zajisté není, protože zdraví je hlavně široce humánního charakteru (Fišer, 2000, s. 2). K dosažení zdraví je potřeba prevence, diagnostiky, terapie a rehabilitace. Nejsou to však věci jediné, neboť ke zdraví jedince může přispět především jedinec sám a podpora přicházející z jeho blízkého okolí (Fišer, 2000, s. 2). Pokud člověk trpí závažným zdravotním problémem, představuje to psychologickou a hmotnou zátěž jak pro něj, tak pro rodiny i společenské skupiny. Dobrý zdravotní stav naopak pomáhá jedincům plnit jejich životní cíle, které vedou k bohatství společnosti jako celku. Vyspělé společnosti se tak snaží investovat jednu desetinu z národního důchodu do léčby chorob a celkové péče o nemocné (Sundin, 2005, s. 565). 2.1.2 Vymezení pojmu duševní zdraví Marková (2006, s. 16) představuje duševní zdraví jako stav, kdy člověk operuje schopnostmi, jako jsou přizpůsobení se situacím a reagování na ně. Vymezení duševního zdraví často ovlivňují kulturní rozdíly, a proto je velmi těžké stanovit míru zátěže, kterou přináší lidem duševní poruchy (WHO, 2000, s. 53-54). Duševně zdravý jedinec je podle Markové (2006, s. 16) schopný řešit různé problémy, logicky myslet, 27

měnit věci a vytvářet nové, zvládá své emoce a umí se uvolnit, plánuje a také uskutečňuje, dobře se adaptuje na nové věci. Dále rovněž Marková (2006, s. 16) zmiňuje obecnou formulaci duševního zdraví, a to následovně: Duševní zdraví znamená dobrou kondici celé osobnosti, není to jen nepřítomnost duševní poruchy. 2.2 Kvalita života v kontextu historického vývoje až po současnost Kvalitou života se lidé zajímali od pradávna s tím, že tento termín nevyužívali, ale nazývali ho trochu odlišně. Studium kvality života se v tehdejší době ubíralo dvěma směry. První z nich byl zaměřený na duchovní život, druhý se zaměřoval na filozofické pojetí kvality života. 2.2.1 Historické vymezení kvality života z hlediska filozofie Jedinci, kteří se zabývali duchovním životem, se zajímali hlavně o otázky dobrého života nebo moudrého života v protikladu k životu řízeného chytrostí a vychytralostí. Filozofové se zajímali o otázky dobrého v protikladu k špatnému životu (Křivohlavý, 2004, s. 11). Filozofické otázky kvality života mají svou bohatou historii, která začíná již v antice směrem zvaný hédonismus. Podle něj je život člověka dobrý a šťastný tehdy, když si v bohaté míře užívá smyslovými cestami přicházejících slastí (Křivohlavý, 2004, s. 11). Dalším směrem byl utilitarismus, který je zaměřen na to, co je dobré z hlediska následků a užitečnosti jednání. Významnými představiteli tohoto směru byli Jeremy Bentham, David Hume, Thomas Hobbes. Trochu odlišné chápání dobra vypracoval Emanuel Kant, který nevycházel pouze z empirie tak jako jeho předchůdci. Kladl důraz na rozum, jako na složku člověka, která smysly překračuje a nazýval ji složkou duchovní (Křivohlavý, 2004, s. 12). Jak vyplývá z předchozího textu, o kvalitu života se lidé i v daleké minulosti zajímali. Avšak s tím rozdílem, že nepoužívali konkrétní termín kvalita života, tak jak jej používáme v dnešní době, ale vysvětlovali je např. jako dobro, dobrý život apod. 28

2.2.2 Období 20. let 20. století jako klíčový moment ve vymezení termínu kvality života Termín kvalita života byl poprvé zmíněn ve 20. letech 20. století v kontextu uvažování o ekonomickém vývoji a materiální podpoře ze strany státu nižším společenským vrstvám obyvatelstva. V 60. letech se tento termín opět objevil v politickém kontextu v USA, kdy americký prezident Johnson prohlásil za cíl své domácí politiky zlepšování kvality života Američanů. Společenské blaho podle něj nespočívá v kvantitě spotřebovaného zboží, ale spíše v tom, jak dobře se jednotlivým občanům za určitých podmínek žije. Tento jev označil termínem how good, který byl využívaný jako určitá alternativa konceptu společnost hojnosti. Bohužel se ale přišlo na to, že tento koncept postrádá svou účinnost, protože se ukázalo, že ekonomický růst vede k růstu požadavků ze strany občanů a ne ke zvýšení jejich spokojenosti se svým životem (Hnilicová, 2005, s. 205). Společnost začíná postupně hledat něco víc, než jen uspokojení materiálních potřeb. Důraz začal být kladen na další aspekty lidského života, jako jsou psychologické, sociální a duchovní potřeby lidí. Souhrnně jde tudíž o existenciální a sociální dimenzi člověka (Křížová, 2005, s. 217-219). V 70. letech dochází poprvé k použití termínu kvalita života pro výzkumné účely (Hnilicová, 2005, s. 205) a také proběhlo první celonárodní šetření kvality života obyvatel USA (Campbell aj., 1976, cit. v: Payne aj., 2005, s. 206). Hlavními závěry šetření byly skutečnosti, že zajištění biologických předpokladů a zlepšení socioekonomických podmínek života je považováno za významné pouze tehdy, pokud člověk žije na hranici chudoby. Rozhodující je pro subjektivní vnímání kvality života kognitivní hodnocení a emoční prožívání jedince (Campbell aj., 1976, cit. v: Payne aj., 2005, s. 206). V posledních patnácti letech prodělává kvalita života svůj boom a s jejím termínem se setkáváme stále častěji. Této oblasti je věnována velká pozornost různých výzkumných týmů, které se snaží hledat a identifikovat faktory, které napomáhají dobrému životu a pocitu lidského štěstí (Hnilicová, 2005, s. 206). Přestože se s tímto termínem v dnešní době často setkáváme, existuje problém s jeho správným uchopením a vysvětlením. Důvodem názorové neshody v pojmu kvalita života je to, že se o ní mluví v různých souvislostech a také různých vědních disciplínách, jako je psychologie, sociologie, medicína a další. V psychologii jde například o zaměření na subjektivní 29