Univerzita Palackého v Olomouci Fakulta tělesné kultury

Univerzita Palackého v Olomouci Fakulta tělesné kultury METODIKA NÁCVIKU ZÁKLADNÍCH SPECIFICKÝCH DOVEDNOSTÍ PLÁŢOVÉ HÁZENÉ Diplomová práce (bakalářská) Autor: Tomáš Valentík, učitelství pro základní školy, Tělesná výchova přírodopis se zaměřením na vzdělávání Vedoucí práce: Mgr. Jan Bělka, Ph.D. Olomouc 2011

Jméno a příjmení autora: Tomáš Valentík Název diplomové práce: Metodika nácviku základních specifických dovedností pláţové házené Pracoviště: Katedra sportu Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Jan Bělka, Ph.D. Rok obhajoby bakalářské práce: 2011 Abstrakt: Ve své bakalářské práci jsem se zaměřil na nácvik pláţové házené. Práce se snaţí ukázat základní metodické a didaktické postupy tohoto sportu. Zahrnuje pláţovou házenou jako celek, od prvního seznámení se s míčem přes obrannou a útočnou činnost aţ po samotnou hru. Klíčová slova: pláţová házená, házená, metodika, didaktika, nácvik, míčová hra, tréninková jednotka Souhlasím s půjčováním bakalářské práce v rámci knihovních sluţeb.

Author s first name and surname: Tomáš Valentík Title of the master thesis: Methodology of basic specific skills in beach handball Department: Department of Sport Supervisor: Mgr. Jan Bělka, Ph.D. The year of presentation: 2011 Abstract: In my bachelor thesis, I focused on training of beach handball. The thesis tries to show the basic methodical and didactic procedure of this sport. Thesis includes beach handball as a complex, from the first steps with the ball over the defensive and offensive action until the game itself. Keywords: beach handball, handball, method, didactic method, training, ball game, training unit I agree the thesis paper to be lent within the library service.

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně pod vedením Mgr. Jana Bělky, Ph.D. Uvedl jsem všechny odborné literární zdroje a dodrţoval zásady vědecké etiky. V Olomouci 1. srpna 2011

Děkuji Mgr. Janu Bělkovi, Ph.D. za konzultace, cenné rady, připomínky a kritiky, které mi poskytl při zpracování bakalářské práce. V Olomouci 1. srpna 2011

OBSAH 1 ÚVOD... 11 2 PŘEHLED TEORETICKÝCH POZNATKŮ... 12 2.1 Periodizace lidského vývoje... 12 2.2 Starší školní věk... 13 2.2.1 Tělesný vývoj ve starším školním věku... 13 2.2.2 Psychický vývoj ve starším školním věku... 14 2.2.3 Pohybový vývoj ve starším školním věku... 14 2.2.4 Přístup trenéra k dětem staršího školního věku... 15 2.2.5 Ontogenetický vývoj... 16 2.3 Motorické učení... 16 2.3.1 Fáze senzomotorického učení... 17 2.3.1.1 I. fáze generalizace... 17 2.3.1.2 II. fáze diferenciace... 18 2.3.1.3 III. fáze - automatizace... 19 2.3.1.4 IV. fáze- kreativní... 19 2.4 Dovednost... 20 2.4.1 Pohybová dovednost... 20 2.4.1.1 Pohybová dovednost v tělesné výchově a sportu... 22 2.4.1.2 Klasifikace pohybových dovedností... 22 2.4.2 Tělovýchovné pohybové dovednosti... 24 2.4.3 Sportovní pohybové dovednosti... 24 2.4.4 Sportovní dovednost... 25 2.4.5 Motorické dovednosti... 25 2.5 Motorické schopnosti... 26 2.5.1 Silové schopnosti... 27 2.5.1.1 Členění silových schopností... 28 2.5.1.2 Druhy svalové činnosti... 29 2.5.2 Rychlostní schopnosti... 31 2.5.2.1 Členění rychlostních schopností... 32 2.5.3 Vytrvalostní schopnosti... 34 2.5.3.1 Členění vytrvalostních schopností... 35

2.5.4 Koordinační (obratnostní) schopnosti... 36 2.5.4.1 Členění koordinačních schopností... 37 2.5.5 Pohyblivostní schopnosti (flexibilita)... 41 2.5.5.1 Členění pohyblivostních schopností... 42 2.6 Tréninková jednotka... 43 2.6.1 Úvodní část... 43 2.6.2 Hlavní část... 44 2.6.3 Závěrečná část... 45 2.7 Organizační formy tréninkové jednotky... 46 2.7.1 Členění organizačních forem tréninkové jednotky... 47 2.7.1.1 Hromadná forma... 47 2.7.1.2 Skupinová forma... 47 2.7.1.3 Individuální forma... 48 2.7.2 Cesta sportovní výkonnosti... 48 2.7.2.1 Raná specializace... 48 2.7.2.2 Trénink odpovídající vývoji... 49 2.8 Metodicko-organizační formy... 52 2.8.1 Průpravná cvičení 1. typu... 52 2.8.2 Průpravná cvičení 2. typu... 52 2.8.3 Herní cvičení 1. typu... 52 2.8.4 Herní cvičení 2. typu... 53 2.8.5 Průpravné hry... 53 2.9 Pláţové sportovní hry... 54 2.9.1 Hlavní myšlenka... 54 2.9.2 Medializace... 54 2.9.3 Pláţové sporty v tréninku... 55 2.10 Pláţová házená... 55 2.10.1 Historie pláţové házené... 55 2.10.1.1 Historie pláţové házené v ČR... 56 2.10.2 Pravidla pláţové házené... 56 2.10.2.1 Hrací hřiště... 56 2.10.2.2 Sloţení týmu a střídání... 57 2.10.2.3 Dosaţení gólu... 58

2.10.2.4 Začátek zápasu, výsledek zápasu a skóre... 58 2.10.2.5 Shootout (rozstřel)... 59 2.10.2.6 Míč... 59 2.10.2.7 Brankář a brankoviště... 59 2.10.2.8 Hra s míčem... 60 2.10.2.9 Fauly a nesportovní chování... 60 3 CÍLE A ÚKOLY PRÁCE... 61 3.1 Hlavní úkol práce... 61 3.2 Dílčí cíle... 61 3.3 Úkoly práce... 61 4 METODIKA... 62 4.1 Analýza poznatků... 62 4.2 Výběr cvičení... 63 4.3 Ověření průpravných a herních cvičení, průpravných her v praxi... 63 5 VÝSLEDKY A DISKUZE... 64 5.1 Manipulace s míčem (na místě i v pohybu)... 64 5.1.1 Průpravná cvičení... 65 5.1.2 Průpravné hry... 70 5.2 Střelba z místa... 71 5.2.1 Průpravná cvičení... 73 5.2.2 Průpravné hry... 73 5.3 Přihrávky na místě... 74 5.3.1 Průpravná cvičení... 75 5.3.2 Průpravné hry... 76 5.4 Střelba v pohybu a trojtakt... 78 5.4.1 Atraktivní střelecká situace... 80 5.4.2 Průpravné cvičení trojtakt... 81 5.4.3 Průpravná cvičení... 82 5.4.4 Herní cvičení... 83 5.4.5 Průpravné hry... 83 5.5 Přihrávky v pohybu... 84 5.5.1 Průpravná cvičení... 86 5.5.2 Průpravné hry... 87

5.6 Uvolňování hráče bez míče a klamavé pohyby (fintování)... 87 5.6.1 Průpravné hry... 89 5.7 Uvolňování hráče s míčem... 90 5.7.1 Průpravná cvičení na uvolnění hráče s míčem... 92 5.7.2 Průpravné hry... 92 5.8 Činnost brankáře... 93 5.8.1 Postavení a pohyb brankáře... 94 5.8.2 Typy zákroků... 94 5.8.2.1 Zákroky pro vrchní část brány... 95 5.8.2.2 Zákroky pro střední část brány... 96 5.8.2.3 Zákroky pro spodní část brány... 97 5.8.2.4 Speciální techniky... 98 5.8.2.5 Chytání trestného hodu... 99 5.8.3 Průpravná cvičení... 100 5.8.4 Průpravné hry... 102 5.9 Obranná činnost jednotlivce... 102 5.9.1 Zaujímání obranného postavení... 103 5.9.2 Jednoblok... 103 5.9.3 Obsazování útočníka bez míče... 103 5.9.4 Obsazování útočníka s míčem... 104 5.9.5 Získávání míče... 106 5.9.6 Situace 1 proti 1... 106 5.9.7 Herní cvičení... 107 5.9.8 Průpravná hra... 108 5.10 Obranné kombinace... 108 5.10.1 Zajišťování... 108 5.10.2 Proklouzávání... 109 5.10.3 Přebírání... 110 5.10.4 Herní cvičení... 111 5.10.5 Průpravné hry... 112 5.11 Samotná hra pláţové házené... 112 5.11.1 Varianty pláţové házené... 112 5.11.2 Průpravné hry... 113

5.11.3 Ukázkové cvičební jednotky... 115 6 ZÁVĚR... 116 7 SOUHRN... 117 8 SUMMARY... 118 9 REFERENČNÍ SEZNAM... 119 10 PŘÍLOHY... 121

1 ÚVOD Pláţová házená je velice mladý sport. Toto sportovní odvětví se poprvé objevilo v roce 1992. Do České republiky se tento sport dostal o pět let později. Bylo to v roce 1997. I přesto si však získává své příznivce a to jak ve světě, tak i u nás. Na rozdíl od klasické házené je tento sport rychlejší, jelikoţ na hřišti hraje menší počet hráčů a odpadává pravidlo o rozehrávání z půlky hřiště. Také je tento sport velice atraktivní pro diváky. Je to i díky tomu, ţe v pláţové házené jsou atraktivnější a pro oko diváka pohlednější góly, oceněny dvěma body. Kdeţto obyčejné góly jen za jeden bod. Proto se většina hráčů snaţí hrát atraktivní hru, která pak má u diváků pozitivní ohlasy. A hlavně zde převládá pravidlo fair play. Takţe hráčům jde hlavně o pocit ze hry, neţ o vítězství. Dokonce se v tomto sportu pořádají i mistrovství světa. Takţe nejen díky tomu se pláţová házená začala velice rychle rozšiřovat do podvědomí házenkářské veřejnosti. I u nás se pláţová házená začíná rozvíjet a zájem o tento sport začíná být veliký. Od roku 1997 se pláţová házená poprvé objevila na našem území v podobě prvního turnaje. Kaţdým rokem pak přibývají další turnaje, které tento mladý sport podporují. Já sám jsem hrál házenou několik let na celorepublikové úrovni. Takţe mé setkání s pláţovou házenou mě nadchlo. Pláţová házená nepotřebuje ţádné sloţité pomůcky. Stačí jen míč, dvě brány, lajny a nějaká písečná plocha. Ať uţ ve formě hřiště na pláţové sporty nebo písečné pláţe. Tímto jsem se začal o pláţovou házenou více zajímat. V literatuře se však píše pouze o házené a národní házené, jelikoţ tyto sporty mají u nás i ve světě velkou historii. O pláţové házené jsem však nenašel ţádné ucelené informace, které by poskytovaly základy o tomto sportu. Proto jsem se rozhodl tyto informace zpracovat, abych s nimi mohl seznámit širokou veřejnost i házenkářské nadšence. Tento materiál by měl poskytnout základní didaktické a metodické postupy, které se zabývají pláţovou házenou. 11

2 PŘEHLED TEORETICKÝCH POZNATKŮ 2.1 Periodizace lidského vývoje Vývojové periody (Hájek, 2001): Mládí 0-20 let (perioda) Období dětství 0-11 let - novorozenectví (do 1 měsíce) - kojenectví (2-12 měsíců) - rané dětství (1-3 roky) - předškolní dětství (3-6 let) - mladší školní věk (6-11 let) Období dospívání 11-20 let (dorostenecké) - starší školní věk (11-15 let) - stadium adolescence (15-20 let) Dospělost 20-60 let (perioda) - mladší dospělost (20-30 let) - střední dospělost (30-45 let) - starší dospělost (45-60 let) Stáří 60 a více let (perioda) - stáří (60-75 let) - kmetství (75 a více let) 12

2.2 Starší školní věk Toto období je přechod od dětství k dospělosti. Starší školní věk je charakterizován značnými psychickými a biologickými změnami. Značné tempo tělesných změn je způsobeno činností endokrinních ţláz a rozdílností v tvorbě jejich hormonů. Starší školní věk je období velmi nerovnoměrného vývoje, a to jak v oblasti tělesné, psychické i sociální. Díky těmto procesům můţeme toto období rozdělit ještě do dvou fází. První fáze vrcholí přibliţně kolem třináctého roku. Tato fáze je velice bouřlivým obdobím prepubescence. Druhá fáze je poněkud klidnější část puberty a končí okolo patnáctého roku dítěte (Perič, 2008). 2.2.1 Tělesný vývoj ve starším školním věku Rychtecký (2000) uvádí, ţe ve vývoji tělesné výšky pozorujeme stále progresivnější růst. Díky dřívějšímu nástupu dospívání u dívek je jejich tělesná výška v rozmezí věku 11 aţ 13 let vyšší neţ u chlapců. Co se týká hmotnosti, je tato tendence obdobná, ale méně zřetelná. Růstové změny se neprojevují v celém organismu rovnoměrně. Končetiny rostou rychleji neţ zbytek těla. Perič (2008) dále doplňuje, ţe organismus roste intenzivněji do výšky neţ do šířky. Pubertální dítě je tak samá ruka, samá noha (Perič, 2008, 26). Mezi jednotlivými ţáky jsou značné rozdíly v tělesné výšce i hmotnosti. Na konci období jiţ mají chlapci značně vyšší tělesnou výšku i hmotnost (Rychlecký, 2000). Ve druhé fázi období (Perič, 2008) dochází k růstu pohybového ústrojí, které jakoby předbíhalo vývoj vnitřních orgánů. Období rychlejšího růstu přináší větší náchylnost ke vzniku některých poruch pohybového ústrojí. Proto je důleţité v pubertálním věku správně formovat drţení těla. V organizmu pubescentů probíhají velmi sloţité fyziologické procesy a pochody, které zasahují mnoho orgánů. U kaţdého pubescenta probíhají změny individuálně různým tempem. Tyto rozdíly se srovnají aţ na konci puberty. Asi v jedenácti letech dochází k dozrávání vestibulárního aparátu a ostatních analyzátorů. Hodnoty těchto analyzátorů se jiţ blíţí k hodnotám dospělého člověka. V centrální nervové soustavě dochází k rychlému upevňování podmíněných reflexů. Poddajnost nervového systému vytváří velmi dobré předpoklady k rozvoji a růstu rychlostních schopností. Na vývoj primárních i sekundárních pohlavních znaků má výrazný vliv rozvoj hormonální činnosti. Proto jsou koncem tohoto období výraznější sexuální rozdíly mezi chlapci a dívkami (Perič, 2008). 13

2.2.2 Psychický vývoj ve starším školním věku Podle Periče (2008) a Rychteckého (2000) patří období puberty mezi rozhodující období ve vývoji psychiky. Rychtecký (2000) tvrdí, ţe hormonální aktivita ovlivňuje citové vztahy a projevy pubescentů k sobě navzájem, k druhému pohlaví i ke svému okolí. Tato aktivita můţe působit pozitivně i negativně na jejich chování v učební, pracovní i sportovní činnosti. V období staršího školního věku se rozvíjí abstraktní myšlení a paměť. Také se mění postupy a chování ţáka v učebních situacích. Zvyšuje se rychlost učení a sniţuje se počet potřebných opakování. Dále dle Periče (2008) dochází k výraznému prohloubení citového ţivota, který poznamenává jistá nevyrovnanost. Typickým příkladem bývá náladovost. Dítě často zakrývá nejistotu v odhadu vlastních moţností vychloubáním a siláctvím. Citové projevy zase zastírá hrubostí nadávek. Začíná usilovat o vlastní názor a samostatnost. To je někdy provázeno aţ přehnanou kritičností vůči okolí. V této fázi vývoje mohou vznikat hluboké zájmy, které bývají základem pro příští volbu povolání. Vztah ke sportu se v tomto období utváří jako činnost, která můţe přinést silné uspokojení. Sportu je však nutno věnovat plné úsilí a nelze jej chápat jen jako nezávaznou hru. V kognitivní oblasti je pro pubertu typický nástup vyspělého, abstraktního myšlení. Je provázeno zvýšeným zájmem o různé obory lidské činnosti, včetně sportu. Zde pubescent hledá moţnost uplatnění a vyniknutí (Kouba, 1995). 2.2.3 Pohybový vývoj ve starším školním věku Z hlediska pohlaví se rozdíly ve všech pohybových schopnostech prohlubují (Rychtecký, 2000). Rozhodující pozornost je podle Choutky a Dovalila (1987) třeba věnovat především účinnému rozvíjení základních pohybových schopností. Přihlédnout by se mělo na tzv. citové období, v němţ jsou mimořádně příznivé podmínky pro rozvoj určité pohybové schopnosti. Nerovnoměrnost vývoje výrazněji ovlivňují pohybové moţnosti. Tělesná výkonnost zdaleka ještě nedosahuje svého maxima. Na druhou stranu schopnost přizpůsobení je dobrá, coţ vytváří příznivé předpoklady pro trénink. Vývoj i růst jiţ začínají spět ke svému konci, ale přesto ještě nějakou chvíli pokračují. Zvláště osifikace kostí je limitující faktor, který dále limituje výkonnost a zůstává omezujícím činitelem tréninku (Perič, 2008). Z hlediska motorického vývoje je podle Periče (2008) povaţován za vrchol ve všeobecném vývoji konec druhé fáze mladšího školního věku a začátek první fáze období 14

staršího školního věku (11-12 let). Začíná se rozvíjet účelnost a ekonomičnost pohybu, zvětšuje se přesnost a mrštnost provedení. Takţe pohybový luxus a těkavost pohybu výrazně ustupuje. Relativně na vysoké úrovni je rovněţ schopnost předvídání. Ať uţ vlastních pohybů a pohybů ostatních účastníků (např. ve sportovních hrách) nebo pohybu náčiní a dalších sportovních předmětů (míč, lyţe apod.). Nejpraktičtějším znakem je rychlé chápání a schopnost učit se novým pohybovým dovednostem se širokou přizpůsobivostí měnícím se podmínkám. Pohyby, které se člověk naučí v tomto věku, jsou většinou pevnější neţ ty, které se naučí později v dospělosti. Úroveň vývoje vyšší nervové činnosti je charakterizována vyrovnaným poměrem mezi procesy vzruchu a útlumu a rychlým upevňováním podmíněných reflexů. Pohybovou dovednost, kterou děti vnímají a také chápou jako celek, realizují ihned, motorické učení probíhá na první ráz (Perič, 2008). Do druhého období staršího školního věku řadí Perič (2008) pubertu. Zde u některých dětí dochází ke značnému zhoršení koordinačních schopností. Čím rychlejší je tělesný růst a čím větší jsou disproporce mezi jednotlivými částmi těla, tím nápadnější jsou při tělesném pohybu nekoordinované znaky. V pubertě se zhoršuje hlavně schopnost přesnosti a plynulosti pohybů. 2.2.4 Přístup trenéra k dětem staršího školního věku V době pubertálního vývoje vyţaduje trenérský přístup velké mnoţství vědomosti a zkušenosti. V tomto věku by měl být přístup k dětem velice taktní a diskrétní. Moţné větší obtíţe jsou přechodné a odezní s přibývajícími léty. Zasahovat je tedy dobré jen tam, kde chování přeroste únosnou mez. Výhodou je, pokud se větší přestupky řeší a vyhodnocují aţ po určité odmlce po opadnutí vášní. Mezi hlavní chyby patří nevšímavost a přehlíţení nebo na druhou stranu vytýkání nedostatků na veřejnosti. Někdy jsou známé příklady, kdy má trenér snahu, aby i ostatní členové druţstva chování jednotlivce odsoudili. Toto je přijatelné pouze při výjimečných a velmi váţných kázeňských přestupků. Nevhodná je také výraznější ironie a přílišná autoritativnost. Dokonce i převaţující mentorování můţe vyvolat rozpory aţ odcizení. Ideálním případem by mělo být, kdy je trenér spíše starším zkušenějším přítelem. Trenér by měl být otevřený a chápající ke svým svěřencům. Děti mají silnou potřebu napodobovat dospělé. Takţe je velmi důleţité, aby šel trenér příkladem (Perič, 2008). V tomto období také dochází k přecházení od sportu jako hry k určité činnosti, která se stává povinností. K tomuto by mělo docházet především tehdy, chce-li talentovaný jedinec 15

v budoucnosti dosáhnout úspěchu v tom určitém sportu. Trenér by měl zájem o sport upevňovat. Současně by neměl své svěřence utvrzovat v tom, ţe kromě sportu nic jiného neexistuje. Vhodné je, pokud trenér podporuje i jiné oblasti neţ sport. Těmito oblastmi můţe být kultura, společenské dění a především plnění školních povinností. Trenér by se měl také zajímat o denní reţim svých svěřenců a vést je k lepšímu vyuţívání času (Perič, 2008). 2.2.5 Ontogenetický vývoj Podle Choutky, Brkové a Votíka (1999) je nezbytné vnímat vývoj člověka ve dvou vzájemně propojených dimenzích: fylogenetické a ontogenetické. Obě dimenze mají společný základ. Tím je aktivní vzájemné působení mezi člověkem a podmínkami jeho ţivotního prostředí. 2.3 Motorické učení Mnoţina vnitřních procesů spjatých s praxí či zkušeností vedoucí k relativně permanentním ziskům ve způsobilosti k dovedné činnosti (Schmidt, 1991, 285). Choutka, Brková a Votík (1999) charakterizují motorické učení jako proces osvojování vědomostí, pohybových dovedností, rozvoje schopností a formování vlastností osobnosti. Lidské chování obvykle vyjadřuje vztah jedince k jeho ţivotnímu prostředí. Tento poměr se uskutečňuje převáţně prostřednictvím motoriky. Pohybové projevy jsou tedy způsobem, jímţ se člověk projevuje během svého ţivota. Také proto je pohyb právem ztotoţňován se ţivotem (Choutka, Brková & Votík, 1999). Podle Choutky, Brkové a Votíka (1999), je chování vţdy spojeno s činy a s konkrétními projevy, které jsou veřejně sledovatelné. Díky tomu z pohybových projevů posuzujeme několik kritérií. Těmito kritérii jsou například celkový typ jedince, úroveň jeho tělesného, intelektuálního a sociálního rozvoje, úroveň jeho vědomostí, dovedností a zkušeností, jeho charakter, osobnost apod. Chování je celkovým obrazem jedince, který se vyjadřuje prostřednictvím jeho motorických projevů (činnostmi, mluvou, gestikulací, výrazem apod.). V moderní společnosti zaujímá oblast tělesné výchovy a sportu významné místo. Toto je dáno tím, ţe oblast tělesné výchovy a sportu povaţujeme nejen za prostředek vzdělávání, výchovy, prevence zdravotní i sociální, profesní přípravy a dalších úkolů, ale také za prostředek uspokojování individuálních potřeb a zájmů (Choutka, Brková & Votík, 1999). Choutka, Brková a Votík (1999) uvádí, ţe se tato oblast motoriky dále projevuje i v ostatních směrech kultury. Mezi tyto činnosti je zařazeno například cestování, nejrůznější záliby, tanec, hra na hudební nástroje apod. 16

Vedle toho Choutka, Brková a Votík (1999) popisují, ţe tělesná výchova má velice dobrý vliv na podporu zdravého vývoje lidského organismu. Tento vývoj se týká upevňování zdraví, zvyšování zdatnost, kompenzace jednostrannosti profesních vlivů apod. Kromě toho se tělesná výchova týká také zájmové oblast ţivota (seberealizace, proţitkovost, sociální vyţití v kolektivech stejných zájmů apod.). Z jednotnosti senzomotorického učení a vývoje člověka vyplývá také nutnost respektovat specifické poţadavky jednotlivých věkových období. Přitom platí, ţe účinnost učení v tělovýchovných procesech je efektivní jen tehdy, kdyţ se respektují pouţívané prostředky a metody přiměřeně k věku a stupni vývoje jedince (Choutka, Brková & Votík, 1999). 2.3.1 Fáze senzomotorického učení Senzomotorické učení je procesem, v němţ probíhá osvojování zdokonalování pohybových dovedností, charakterizovaným průběţnými změnami. Tento proces se uskutečňuje na různých úrovních např. fyziologické, psychologické, při čemţ příslušné změny jsou vyvolávány pedagogickými zásahy (Choutka, Brková & Votík, 1999, 52). Z těchto důvodů se proces učení definuje fázemi. Jednotlivé fáze se liší délkou, ale jejich návaznost je neměnná. V charakteristice fází je zřejmý nejen vliv podnětů působících na tvorbu dovedností, ale i jejich důsledky v rovině psychologické a fyziologické. Důleţitou podmínkou účinností tohoto procesu je aktivní podíl při zvyšování úrovně osvojovaných dovedností (Choutka, Brková & Votík, 1999). Senzomotorické učení se dělí do různého počtu fází - od tří do sedmi. Běţně se však pouţívá dělení do tří, respektive do čtyř fází (Choutka, Brková & Votík, 1999). 2.3.1.1 I. fáze generalizace Choutka, Brková a Votík (1999) uvádí, ţe jedinec se seznamuje se zadaným úkolem a pokouší se vytvořit představu o nacvičované činnosti. Nácvik se provádí prostřednictvím širokého proudu zrakových, sluchových, polohových, pohybových a dalších informací. Tyto informace jsou poskytnuty ve třech formách a to buď výkladem, obrazem nebo ukázkou. Ţák tyto informace vnímá a zpracovává v určitý celek. Snaţí se pochopit jeho obsah a stanovit pro sebe zadaný úkol. Vnímané informace porovnává se svými moţnostmi a zkušenostmi. Přijetím daného úkolu vzniká motivace, která je zaměřena k řešení dané situace. Celý tento děj směřuje k pokusům o provedení pohybové činnosti. Podle Choutky, Brkové a Votíka (1999) jsou první pokusy obvykle nepřesné a 17

chaotické. Příčinou toho je děj zvaný iradiace. Iradiace vzniká, kdyţ podněty dopadající na mozkovou kůru vyvolávají vzruchy. Ty však aktivují svalovou činnost v daleko širším okruhu neţ je ţádoucí. Důsledkem toho vznikají nadbytečné pohyby, takzvaně souhyby. V dalších pokusech díky zpětným informacím dochází ke zpřesňování představy a k postupnému odstraňování hlavních chyb. Fyziologicky by se dal ten proces popsat jako vytváření a zpevňování podmíněných reflexů a hledání jejich optimálního uspořádání. Dalším soustavným opakováním se zlepšuje mezisvalová spolupráce a tím se vytváří předpoklad ke zvládnutí dané činnosti v její hrubé struktuře. Tento proces vyţaduje volbu vhodných prostředků, metod a vytváření příznivých organizačních podmínek. Jen díky tomu je průběh učebního procesu dostatečně účinný. Dílčí úspěchy ţáka mají pozitivní vliv na jeho psychiku, coţ je zdrojem jeho další motivace. Hlavní úkol této první fáze učení je provedení osvojované pohybové činnosti jako celku a zvládnutí činnosti v hrubé koordinační struktuře (Choutka, Brková & Votík, 1999). 2.3.1.2 II. fáze diferenciace Podle Choutky, Brkové a Votíka (1999) v této fázi pokračuje proces učení. Zde se zdokonalují všechny stránky pohybových dovedností. Hlavní metodou je mnohonásobné opakování základní struktury dovedností. Cílem je zpevňování neurofyziologického mechanismu. Do popředí se dostává funkce zpětných vazeb, které zprostředkovávají informace mezi průběhem pohybu a zpřesňováním původní představy. Tedy diferenciace, proces, jenţ je podstatou samotné regulace pohybu. V řízení a regulaci nově naučených pohybů se stále více uplatňuje pohybové čití kinestéze. Zpevňování pohybového stereotypu dále probíhá záměrně v mírně proměnlivých podmínkách. Dále Hájek (2001) uvádí, ţe zdokonalování v proměnlivých podmínkách je často spojené s rozvojem fyziologických funkčních systémů. Ve srovnání s první fází je úroveň mentální aktivity niţší. Avšak na základě procesu diferenciace dochází k rozvoji schopností výběru optimální reakce vzhledem k měnícím se podmínkám. Pohybová paměť se individualizuje a zdokonaluje. Dále se dotváří vlastní program řešení pohybového úkolu. Tato fáze motorického učení je ve školní tělesné výchově vrcholem toho, čeho můţe ţák dosáhnout v procesu nabývání a zdokonalování tělesných cvičení jako učiva (Hájek, 2001). 18

2.3.1.3 III. fáze - automatizace Hájek (2001) charakterizuje třetí fázi jako harmonický uzavřený pohyb tělesného cvičení, správně osvojenou dovednost nebo zdokonalení motorické dovednosti. V této fázi jsou zcela splněna kritéria techniky provedení pohybové činnosti. Zdokonalení je zaměřeno k výběru reakce, a tím i ke zvyšování výkonnosti za ztíţených podmínek. Těmito podmínkami můţe být například psychické zatíţení v soutěţi. Stále více se zde uplatňuje vnitřní regulace pohybu, která vychází z propriocepční a kinestetické stimulace. Jako průběţná a přesná kontrola prováděných pohybů působí zpětná aferentace. Význačnými znaky motorického projevu jsou ekonomičnost a koordinace pohybů na různě vysokém stupni automatizace. V centrální nervové soustavě jsou stabilizovány veškeré regulační spoje první a druhé signální soustavy. V tomto stádiu automatizace je nízká mentální aktivita. Hájek (2001) dále doplňuje, ţe k tvořivé koordinaci pohybů dochází v případě, kdy se naučené dovednosti vědomě a tvořivě přizpůsobují aktuálním podmínkám. V třetí fázi jsou vyuţívány kvality naučených dovedností spolu se značným stupněm retence a anticipace. Kupříkladu v případě, kdy chceme dosáhnout maximálního sportovního výkonu. Také mentální aktivita je vysoká. Toto stádium prakticky nelze uzavřít, jelikoţ procesuální stránka tělesných cvičení vyţaduje neustálé opakování naučených pohybů. V opačném případě dojde k tomu, ţe se struktura pohybu vrátí do niţší fáze (Hájek, 2001). 2.3.1.4 IV. fáze- kreativní Choutka, Brková a Votík (1999) zde řadí takové pohybové dovednosti, jejichţ efektivní uplatnění je většinou spojeno s aktivitou partnerů a soupeřů, jakými jsou např. pohybové a sportovní hry, úpolové činnosti, ale i vrcholné prvky ve sportovní gymnastice nebo krasobruslení. K těmto situacím dochází mnohdy v soutěţních podmínkách popřípadě i v mimořádných (např. klimatických) podmínkách učení. Tyto situace jsou typické zvláště pro sportovní činnosti, které jsou na vysoké úrovni. Podle Choutky, Brkové a Votíka (1999) se pohybové dovednosti v těchto situacích uplatňují jako projevy nových, vyšších kvalit. Tyto dovednosti musí být dostatečně přizpůsobivé, schopné vzájemně se spojovat a kombinovat s ostatními naučenými dovednostmi, případně vytvářet zcela nové, originální struktury, odpovídající záměrům pohybového jednání. Předpokladem těchto kvalit je vysoká variabilita osvojených dovednostních struktur a dále ještě schopnost pohotově regulovat jejich řízení. Posledně 19

jmenovaná schopnost je právě podmíněna mimořádnou aktivitou psychických procesů, v nichţ se prostřednictvím zásahů vůle v řízení pohybových dovedností uplatňují vědomosti, zkušenosti, schopnosti a osobnostní vlastnosti jedince. Tím tyto procesy s předvídáním dalšího vývoje dávají pohybovým dovednostem novou úroveň. Charakteristickou pro ně bývá jejich tvůrčí uplatnění. Mají vysokou odolnost, dlouhodobou trvanlivost (často celoţivotní) a také jsou relativně snadno obnovitelné. Tato čtvrtá fáze motorického učení je svým obsahem velmi sloţitá. Dosud byla jen málo teoreticky objasněná a označuje se jako fáze tvořivé asociace. V praxi bývá spojována především s talentovým předpokladem jedinců (Choutka, Brková & Votík, 1999). 2.4 Dovednost Motorickým učením a opakováním získaná pohotovost (způsobilost, připravenost) k pohybové činnosti, k řešení pohybového úkolu a dosaţení úspěšného výsledku (Měkota & Cuberek, 2007, 9). Dovednost vţdy mívá potenciální povahu. Můţe či nemusí být prakticky pouţita, i přesto ţe je osvojena. Dovednost se projevuje v činnosti. To znamená, ţe dovednost a činnost spolu úzce souvisejí. Existují různé druhy dovedností: pohybové neboli motorické, intelektuální a sociálně interakční (Choutka & Dovalil, 1987). 2.4.1 Pohybová dovednost Pohybové dovednosti zaujímají v motorickém učení klíčové místo. A to proto, ţe mnoţství a kvalita pohybových dovedností určuje v civilním ţivotě lidí úroveň jejich chování. Péče o neustálý pohybový rozvoj lidí je důleţitá zejména proto, ţe ţivotní podmínky kladou stále vyšší nároky na tělesnou zdatnost. Tímto se zvyšují i nároky na schopnost aktivnějšího výběru účelných a efektivních reakcí na změny, které přináší ţivot, uvádí Choutka, Brková a Votík (1999). Z těchto širších pohledů také čerpá i definice pohybových dovedností: Pohybová dovednost je učením získaný předpoklad účelně, rychle a úsporně řešit daný pohybový úkol (Choutka, Brková & Votík, 1999, 43). Z této definice vyplývá, ţe se v průběhu pohybových dovedností řeší vţdy dva úkoly současně. Prvním a hlavním je účel čili cíl, kterého má být dosaţeno. Druhým úkolem je pak výběr optimální formy. To jsou takové struktury pohybu, které mají daný úkol kvalitně a úsporně splnit. Úroveň celého výsledného pohybového projevu je hodnocena jako určitý výkon. Hodnocení výkonu můţe být vyjádřeno buď kvantitativním měřením anebo mírou 20

účelnosti (Choutka, Brková & Votík, 1999). Jak uţ uvádí Měkota a Cuberek (2007), za dovednost nelze povaţovat kaţdý pohyb nebo pohybovou činnost. Důleţité je cílové zaměření dovednosti. To totiţ v sobě zahrnuje určitý cíl (př. výdrţ ve stoji na rukou). Kaţdý pohyb však nemusí mít cíl. Za dovednost je povaţována jen ta činnost, která vyuţívá dřívější pohybové zkušenosti, činnosti, které jsou předchozím nácvikem připravené (zvládnuté). Ve sportu tato činnost realizuje určitou sportovní techniku. Z toho vyplývá, ţe za pohybovou dovednost můţeme povaţovat např. lyţařský oblouk, různé skoky a hody, kotoul a další dovednosti. Z tohoto plyne, ţe předpoklad a činnost samotná se prolínají a nejdou od sebe oddělovat. O tom se můţeme přesvědčit i z pojmenování dovedností. Nemají vlastní názvy jako schopnosti, ale nesou názvy podle schopností, ve kterých se uplatňují. Rozsah pohybových činností je veliký a nemusí být vztahován na sportovní odvětví. Mohou to být různé činnost, od škrknutí zápalky aţ po celkovou způsobilost hrát házenou (Měkota & Cuberek, 2007). Za charakteristické rysy pohybových dovedností Měkota a Cuberek (2007) povaţují tři atributy. První je maximum jistoty při dosahování cíle. Zde platí pravidlo, ţe kvalitně naučená dovednost je prováděna s vysokou mírou jistoty a spolehlivosti, takţe cíle není dosaţeno náhodou. Představme si pod tímto třeba střelbu na koš. Kdyţ hráč trefí deset trestných hodů za sebou, pak při opakovaném provedení předvede stanovený výsledek téměř pokaţdé. Nejde však jen o sportovní výkony. Také chirurg musí provést řez s maximální jistotou, neboť ho můţe provést jen jednou. Zmíněná jistota, která je dominantním znakem, dosahuje cvičenec (řemeslník, hudebník, řezbář ) obvykle dlouholetým cvikem a praxí. Druhý znak je minimální výdej energie. Ve většině pohybových dovedností je patrná úspora vydané energie. Ta se pak pouţije pro úspěšnou realizaci déletrvající činnosti nebo pro závěrečnou fázi této činnosti. Jako příklad můţe slouţit finiš při běhu nebo plavání. Sportovec do určité míry šetří i mentální energii. Jelikoţ činnost, kterou vykonává, je do značné míry automatizována. Takţe vyţaduje jen minimum pozornosti a kognitivní procesy jsou osvobozeny pro jiné důleţitější stránky aktivity, např. pro výrazovost v tanci. Tato minimalizace energetického výdeje je rovněţ důleţitá pro osoby oslabené či postiţené. Dovedná činnost je charakteristická i sniţováním volního úsilí, je prováděna snadno a lehce (Měkota & Cuberek, 2007, 13). Poslední atribut je dosaţení cíle v minimálním čase. Cíle je dosahováno za redukci času nebo rychlosti potřebného k dosaţení cíle, která charakterizuje osvojenou pohybovou dovednost. V atletických nebo plaveckých sprintech je minimální čas soutěţním cílem. Navíc je mnoho činností, které jsou efektivnější, kdyţ jsou provedeny rychle, např. údery 21

v bojových uměních. Na druhou stranu, sníţená rychlost můţe vést k neuspořádaným pohybům. Snaha o nadměrnou rychlost provedení pohybů, také můţe způsobit nárůst chyb a energetického krytí (Měkota & Cuberek, 2007). 2.4.1.1 Pohybová dovednost v tělesné výchově a sportu Choutka, Brková a Votík (1999) oznamují, ţe rozdíly v pohybových dovednostech v tělesné výchově a sportu jsou patrné zejména v odlišnostech jejích společenských funkcí. Zejména ve školském systému dětí a mládeţe si tělesná výchova klade za cíl pouţívat tělesných cvičení jako prostředků k pohybovému vzdělávání, k upevňování zdraví, zvyšování zdatnosti a rozvoji osobnosti. Sport si u dětí a mládeţe klade tytéţ cíle avšak s tím rozdílem, ţe se jich dosahuje prostřednictvím tréninkového procesu. Ten je hlavně zaměřen na zvyšování specializované výkonnosti. I v těchto případech jsou proţívané pohybové dovednosti účelové, které řeší svůj vlastní úkol. Ať uţ to je házení na vzdálenost nebo na cíl. Překonávání různých vzdáleností během, plaváním, jízdou na lyţích nebo na kole. Popřípadě překonávání soupeře nebo celého druţstva úpolovými nebo herními prostředky a jiné další příklady. Plnění úkolů je vţdy úzce svázáno s racionální formou, tj. s úspornou a účinnou strukturou pohybového projevu. Právě tato stránka pohybu je velmi důleţitá. V praxi se označuje jako technika pohybu. Zvláště významná je ve sportovních činnostech, v nichţ rozhodují sportovní výkony (Choutka, Brková & Votík, 1999). Z těchto zvláštností také Choutka, Brková a Votík (1999) tyto pohybové dovednosti dělí na tělovýchovné dovednosti a sportovní dovednosti. 2.4.1.2 Klasifikace pohybových dovedností Dělí se podle rozsahu zapojených svalových skupin a s tím souvisejících pohybů na (Choutka, Brková & Votík, 1999): hrubé jemné Hrubé Uskutečňují se pomocí velkých svalových skupin. Na jejich účast se podílí všechny částí těla. Patří zde například vzpírání, jízda na lyţích, horolezectví a házená (Choutka, Brková & Votík, 1999). 22

Jemné Tyto dovednosti zahrnují větší počet svalových skupin. Prováděné pohyby jsou zpravidla menšího rozsahu, avšak provedením přesnější. Jako příklad si uveďme manipulační pohyby ovládání míče (Choutka, Brková & Votík, 1999). Druhá klasifikace podle časového průběhu (Měkota & Cuberek, 2007): diskrétní kontinuální sériové Diskrétní Je zde patrný začátek a konec. Zpravidla to jsou krátkodobé a acyklické dovednosti spíše standardního provedení. Představme si pod tímto třeba smeč v tenise nebo různé skoky, vrhy, hody (Měkota & Cuberek, 2007). Kontinuální Je to pravý opak diskrétní dovednosti. Nemá klasifikovaný začátek a konec. Je to plynulý pohyb, který trvá několik minut. Tyhle dovednosti jsou charakteristické rytmickou návazností opakujících se cyklů. Jsou to klasické dovednosti, jakými jsou běh, chůze, jízda na kole a plavání (Měkota & Cuberek, 2007). Sériové Představují řetěz navazujících diskrétních dovedností, které jsou vzájemně propojeny. Vytvářejí tím novou komplikovanější a delší činnost. Pořadí jednotlivých prvků má pro dosaţení cíle velký význam. Patří sem kupříkladu sestava prvků ve sportovní gymnastice, skok daleký nebo skok o tyči. Někdy se tyto dovednosti označují jako kombinované (Měkota & Cuberek, 2007). Poslední dělení podle Měkoty & Cuberka (2007) je dělení podle podmínek vnějšího prostředí: otevřené uzavřené 23

Otevřené Vyskytují se, pokud máme proměnlivé prostředí a také zde působí výrazné rušivé vlivy. Dovednost vyţaduje neustálou pozornost, kvůli měnícím se podmínkám. Je důleţité se těmto změnám přizpůsobovat. Tudíţ je nutné regulovat pohyby ve smyslu reakce na změny v čase a prostoru. Úspěšné provedení pohybových dovedností je podmíněno značnou mírou jejich variability. Nestabilní podmínky jsou ve všech úpolových sportech a ve sportovních hrách (Měkota & Cuberek, 2007). Uzavřené Nastávají, pokud je prostředí stabilní, bez silnějších rušivých vlivů. Průběh pohybů bývá standardní s minimálními poţadavky na variabilitu. Sportovec zná předem nároky prostředí a můţe se vyhnout časovému tlaku. Zde patří sportovní gymnastika nebo střelba v krytých střelnicích (Měkota & Cuberek, 2007). Poslední věc, na kterou upozorňují Choutka, Brková a Votík (1999) je, ţe jednotlivé typy pohybových dovedností mohou být zařazovány do více druhů, protoţe se kritéria klasifikace překrývají. 2.4.2 Tělovýchovné pohybové dovednosti Choutka, Brková a Votík (1999) tyto dovednosti popisují, jako základ pro všestranný rozvoj cvičenců. Jejich zdravotní, vzdělávací a výchovné cíle předpokládají uţší propojení motorického učení s učením intelektovým a sociálním. Dále také kladou důraz na rozvoj pohybových schopností jako činitele, určujícího kvalitativní základ zdatnosti a pohybové výkonnosti. Na jedné straně jsou pohybové dovednosti cílem, ale také jsou současně i prostředkem rozvoje pohybových schopností. Při těchto rozsáhlých úkolech nebývá úroveň pohybových dovedností příliš vysoká. Jelikoţ tomu brání jejich širší účelová funkce. 2.4.3 Sportovní pohybové dovednosti Tvoří relativně omezený okruh určovaný pravidly sportovních odvětví a disciplin. Výkonový charakter sportovních dovedností však formuje strukturu motivace, klade vysoké poţadavky na úroveň techniky a rozvoj speciálních pohybových schopností. Zejména na nejuţší propojení motoriky s vnitřními orgány, které zajišťují energetické zdroje. Sportovní dovednosti jsou specializovanější, sloţitější a náročnější na zvládnutí. Jejich učení vyţaduje celkovou adaptaci organismu i přizpůsobení osobnosti. Jde tedy o velice komplexní proces, 24

v němţ učení a zdokonalování techniky je sice významnou, nicméně jen dílčí sloţkou tréninkového procesu (Choutka, Brková & Votík, 1999). 2.4.4 Sportovní dovednost Specifický koordinační výkonový předpoklad pro realizaci určité sportovní činnosti ţádoucí technikou, který zpravidla musí být osvojen v delším učebním a tréninkovém procesu a je spojen s vytvořením regulačních mechanismů (Schnabel, Hare, Krug & Borde, 2003, 114). Měkota a Cuberek (2007) sem řadí tělocvičné dovednosti, které jsou obsahem školní tělesné výchovy a fyzioterapie. Jak uţ z názvu vyplývá, tak to jsou dovednosti pouţívané jako tělesná cvičení. Slouţí pro fyzické zdokonalování bez zaměření na maximální výkon a soutěţení, coţ je pro sport typické. Určité zvláštnosti sportovních dovedností vyplívají ze zdůrazněné výkonové motivace a vymezení pohybového úkolu pravidly v té které sportovní disciplíně. Různorodost pohybových úkolů klade podle Choutky a Dovalila (1987) na strukturu sportovních činností odlišné poţadavky. A to především na ty, které jsou základem jednotlivých typů sportovních výkonů. Vyskytuje se řada sportovních činností, jejichţ znakem je standardnost a neměnné provedení (sportovní gymnastika, moderní gymnastika, krasobruslení, skoky do vody). Jejich nácvik se zaměřuje na úplnou automatizaci. Takţe šíře variability pohybové struktury je minimální. Na druhé straně jsou sportovní činnosti, které jsou typické svojí proměnlivostí a přizpůsobivostí k měnícím se podmínkám soutěţních situací (sportovní hry, úpoly). U těchto sportovních činností se nácvik a zdokonalování zaměřují na rozšiřování jejich plastičnosti a přizpůsobivosti. Avšak existuje i řada sportovních činností, které se nachází mezi oběma zdánlivě průchodnými projevy. Ty mezi nimi tvoří plynulý přechod a blíţí se k jednomu nebo k druhému typu činnosti. 2.4.5 Motorické dovednosti Jsou orientovány na jeden nebo úzkou skupinu pohybových úkolů. Tím mají velmi úzkou vazbu pro určitou pohybovou činnost, od které se odvozuje pojmenování motorická dovednost. Ta se dělí na dva typy: - stupeň osvojení určité dovednosti (zjišťuje rozsah splnění cíle) - míru jejího zobecnění (určuje šíři uplatnění) (Gajda & Zahradník, 2000) 25

2.5 Motorické schopnosti Jedná se o dosti obsáhlou a členitou třídu schopností, jeţ podmiňují (úspěšnou) činnost pohybovou, dosahování výkonů nejen ve sportu, ale i v práci či tvorbě, kde pohyb je sloţkou dominantní (Měkota & Novosad, 2005, 12). V kaţdé pohybové činnosti lze rozpoznat různé projevy rychlosti, síly, vytrvalosti. Jejich poměr se liší podle konkrétního případu a závisí přitom na právě plněném pohybovém úkolu. Pod motorické schopnosti se zahrnují ty stránky motoriky, které se projevují v obdobných parametrech pohybu. Ty jsou totoţným způsobem měřitelné a mají analogické, fyziologické a biochemické mechanismy. Také vyţadují shodný projev psychických vlastností (Choutka & Dovalil, 1987). Čelikovský et al. (1985) charakterizují motorické schopnosti jako všeobecné předpoklady pro motorickou činnost, odvozené a rozvité ze základních tělesných vlastností člověka. Zařazujeme je mezi základní vnitřní motorické předpoklady. Od úrovně motorických schopností závisí ve velké míře i úroveň činnosti. Kaţdá motorická činnost člověka závisí na více schopností, od komplexu schopností. Při definování motorické schopnosti je nutné určit ji vzhledem k motorické (pohybové) dovednosti. Ta se rovněţ řadí mezi předpoklady pohybové činnosti. Není to předpoklad generalizovaný, ale specifický. Takţe představuje parciální kapacitu, která se získává učením. Dovednost podkládá úspěšnost jen v jedné dovedné činnosti nebo úzké skupině těchto činností, které si jsou vzájemně hodně podobné (Měkota & Novosad, 2005). Teoretické i praktické přístupy Choutky a Dovalila (1987) k vymezení a rozvoji motorických schopností rozlišují obvykle jako základní: sílu, vytrvalost, rychlost, koordinaci a pohyblivost. Toto pojetí představuje zobecněné shrnutí určitých projevů ze široké palety všech pohybových projevů člověka. U jednotlivých schopností můţeme pozorovat ve větší či menší míře další dělení. Proto bychom měli uváděné pojmy povaţovat za rámcová ohraničení, a hovořit tedy o silových schopnostech, rychlostních schopnostech atd. Nikoliv tedy o síle, rychlosti atd. Jestliţe pouţíváme termín síla, měli bychom ho chápat jako synonymum silových schopností. Obdobně to platí i u ostatních motorických schopností. Jestliţe se člověk projevuje jako silný, vytrvalý nebo rychlý, tak to má příčinu uvnitř organismu. Je to dáno vztahy vznikajícími na základě sloţitých vazeb a kooperací různých systémů v lidském organismu. Zmíněné vztahy se realizují na různých úrovních. Ať uţ na úrovni biochemických dějů nebo úrovni fyziologických funkcí a psychických procesů. Jejich projevem jsou potom motorické schopnosti. Kaţdá z nich je vlastně trsem, do kterého se 26

promítají v různém poměru i schopnosti ostatních schopností. Při zjišťování jednotlivých pohybových schopností a jejich určování se vychází z dominujících charakteristik pohybový činnosti (Choutka & Dovalil, 1987). Motorické schopnosti jsou podle Choutky a Dovalila (1987) relativně stále v čase a jejich úroveň nekolísá ze dne na den. Změna vyţaduje dlouhodobé soustavné tréninkové působení. Rozlišují se motorické schopnosti obecné a speciální. Obecné se mohou projevovat v různých pohybových činnostech. Speciální pak chápeme jako předpoklady pouze pro jednu pohybovou činnost. Jsou výrazem specifických poţadavků řešených pohybových úkolů a jsou úzce svázané s motorickou dovedností. V časovém průběhu se motorické schopnosti vyvíjejí působením dvou vlivů. Pomocí přirozeného vývoje sportovce a prostřednictvím systematického tréninkového působení. Dynamika vývoje a rozvoje motorických schopností neprobíhá souběţně a rovnoměrně. Z toho vyplývá, ţe kaţdá pohybová schopnost má své optimální období rozvoje. Kupříkladu můţeme v přirozeném vývoji pohybových schopností dětí a mládeţe pozorovat období zrychleného a zpomaleného vývoje. Podle současných poznatků a zkušeností hovoříme o tzv. senzitivních (citových) fázích vývoje. Zde probíhá zrychlený přirozený vývoj a také zde jsou optimální podmínky pro záměrný rozvoj tréninku. Z toho je patrné, ţe v tréninkovém procesu dětí a mládeţe je vhodné maximálně vyuţívat těchto senzitivních fází (Choutka & Dovalil, 1987). 2.5.1 Silové schopnosti Pavlík (1996) uvádí, ţe bez svalové kontrakce by nemohl proběhnout ţádný pohyb. A tato myšlenka vedla v minulosti k tomu, ţe si někteří autoři mysleli o dominanci silových schopností nad ostatními. Toto pojetí je však hodně zjednodušené. Avšak určitou hierarchii můţeme u schopností sledovat. Měkota a Novosad (2005) objasňují pojem síla z fyzikálního a fyziologického hlediska. Při pouţívání pojmu síla dochází často k nedorozumění. K tomu dochází díky tomu, ţe se nerozlišuje síla jako fyzikální veličina a síla jako pohybová (motorická) schopnost. V mechanice síla vyjadřuje míru vzájemného účinku těles a je příčinou změny pohybového stavu. Takţe kaţdý tělesný pohyb se děje určitou silou, trvá určitou dobu, má určitou rychlost a podobně. Ve fyziologickém smyslu, jako pohybová schopnost jedince, vystupuje síla jako souhrn vnitřních předpokladů pro vyvinutí síly. Ta je spjata s činností svalů a lze ji označit jako 27

svalovou sílu. Síly, které vznikají ve svalech, nesmí být chápány jako výsledné síly. A to z důvodu, ţe při pohybu proti sobě působí v agonistech i antagonistech a přes kloubní spojení s mnoha stupni volnosti. Proto je popis pouze mechanickými kategoriemi neúplný. Síla vystupuje jako zdroj pohybů člověka nebo jako schopnost vykonávat tělesnou činnost (Měkota & Novosad, 2005). Sílu člověka definujeme jako schopnost překonávat odpor vnějšího prostředí pomocí svalového úsilí (Měkota & Novosad, 2005, 113). 2.5.1.1 Členění silových schopností Jak uvádí Stoppani (2006), definovat silové schopnosti není tak jednoduché, a to především proto, ţe síla má mnoho forem. Následující dělení charakterizují jejich jednotlivé typy. Absolutní síla Tato síla je maximální síla, kterou dokáţe sval vyprodukovat. K tomu dochází jen tehdy, jsou-li odstraněny všechny ochranné a tlumící mechanismy. Z tohoto vyplývá, ţe dosáhnutí této síly je prakticky nemoţné. Dochází k tomu jen ve výjimečných případech, jako jsou například sugesce nebo situace ohroţující ţivot (Stoppani, 2006). Relativní síla Zde se udává poměr mezi maximální silou a tělesnou hmotností. Tento údaj slouţí především při porovnávání síly sportovců. Sportovec váţící 80kg, který zvedne činku o hmotnosti 80kg (80:80 = 1) na tom bude stejně jako sportovec váţící 50kg, který zvedne jen 50kg (50:50 = 1) (Stoppani, 2006). Maximální síla Udává mnoţství síly, kterou je sval schopný vyprodukovat při určitém pohybu během jednoho opakování (Stoppani, 2006). Rychlostní síla Je to schopnost přesunout co nejrychleji vlastní tělo nebo předmět. Nejvíce se uplatňuje zejména pro atletické disciplíny, jako jsou vrh koulí, hod oštěpem nebo skok do dálky (Stoppani, 2006). Startovní síla 28

Tato síla generuje vysoký výkon v počáteční fázi pohybu. Tato síla je důleţitá ve vzpírání nebo bojových sportech (Stoppani, 2006). Akcelerační síla Tento typ navazuje na startovní sílu. Je to schopnost nárůstu rychlého výkonu v průběhu rychlejší části pohybu. Význam má ve sprintech (Stoppani, 2006). Vytrvalostní síla Produkovaná síla se uplatňuje po delší dobu nebo prostřednictvím opakování pohybu. Tento typ se uplatňuje v cyklických sportech například v cyklistice, plavání, běhu nebo běţeckém lyţování (Stoppani, 2006). Vezme-li se v úvahu počet typů síly, je pochopitelné, ţe tréninkové metody se mohou velice lišit. Je však nutné vyuţít určité konkrétní formy silového tréninku a to bez ohledu zda jde o trénink zaměřený na maximální, rychlostní nebo vytrvalostní sílu (Stoppani, 2006). Dovalil et al. (2005) diferencuje silové schopností na sílu absolutní, rychlou a výbušnou a vytrvalostní. Z vědeckého hlediska není tato klasifikace plně dostačující, neboť hlediska kategorizace jsou odlišná. Kromě toho mezi jednotlivými schopnostmi je spíše plynulý přechod neţ ostrý hranice. Navzdory podobným kritikám uvedené dělení slouţí jako prospěšný nástroj pro praxi jiţ mnoho let. 2.5.1.2 Druhy svalové činnosti Svalová kontrakce je rozhodující pro vznik svalové síly. Vzhledem k délce a napětí svalu můţe probíhat několika způsoby. Svalová vlákna se mohou zkracovat, natahovat anebo mohou neměnit svou délku. Podrobněji Měkota a Novosad (2005) charakterizují jednotlivé svalové činnosti jako: Izometrická (statická) kontrakce Projevuje se zvýšeným napětím svalových elementů, aniţ by přitom došlo ke změně délky svalu. Sval se tedy nezkracuje. Vzrůstá vnitřní napětí svalu a jeho délka se nemění (Měkota & Novosad, 2005). Perič (2008) dále doplňuje, ţe daný odpor se snaţíme udrţet v jedné pozici (vzpor na bradlech, vis na hrazdě apod.). Rozlišujeme pouze dobu svalového stahu a velikost úsilí. 29

Dobu svalového stahu zjistíme jednoduše časem, ale s úsilím je to jiţ horší. Úsilí vyplývá z naší vůle, a proto není v podstatě měřitelné. Takţe v praxi to vypadá tak, ţe zjišťujeme, jak velké břemeno po jak dlouhou dobu udrţíme. Koncentrická (pozitivně dynamická) kontrakce Koncentrickou koncentraci Měkota a Novosad (2005) charakterizují jako napětí ve svalech, které se mění a sval se tak zkracuje. Jako příklad si uveďme přechod ze svisu na hrazdě do shybu. Pro provedení tohoto pohybu ohneme paţi a zapojíme biceps. Ten pak vykonává koncentrickou práci. Excentrická (negativně dynamická) kontrakce Svalová vlákna se od sebe vzdalují a sval se tak protahuje. Výsledný pohyb, který probíhá ve směru zátěţe je brzdění nebo zpomalování. Tento pohyb se pak nazývá excentrická kontrakce. Například kdyţ vyhodíme vzhůru kouli a zpátky ji chytáme do napjatých paţí. Ustupujícím brzdivým pohybem, kterým působíme proti kinetické energii, ji zastavíme ve výši ramen (Měkota & Novosad, 2005). Jak uvádí Perič (2008) s dynamickou silovou schopností je to o něco sloţitější. Její členění vychází ze tří základních ukazatelů popisujících hmotnost, se kterou sportovec cvičí: jak velká je hmotnost, kterou překonáváme (tzn. velikost odporu) kolikrát hmotnost po sobě zvedneme (počet opakování) jak rychle budeme hmotnost zvedat A jaký vliv mají jednotlivé sloţky na druh dynamické síly? Představme si je jako vrcholy rovnostranného trojúhelníku, kdy je jeden z nich vţdy nahoře. A stejně to funguje i mezi jednotlivými parametry. Jeden je vţdy vysoký a dva jsou nízké. Podle vrcholu, který je nahoře, rozlišujeme u dynamické síly tři základní druhy silových schopností výbušnou (rychlou), vytrvalou (pomalou) a maximální, Na schématu můţeme vidět vztah mezi jednotlivými parametry (Perič, 2008). 30

Obrázek 1. Vztah mezi jednotlivými parametry (upraveno podle Periče, 2008, 79). Častou chybou je aplikování posilovacího plánu dospělých na děti. To však neznamená, ţe nebudeme do tréninku zařazovat rozvoj síly. Posilovat ale musíme pomalu a přiměřeně. V prvních kapitole byly zmíněny věkové zákonitosti, biologický věk a senzitivní období. A právě tyto podklady nám určují, kdy a jaké silové prostředky můţeme v tréninku u dětí pouţít. Nejdůleţitějším je však věk kolem 15-16 let puberta. V tomto období můţeme začít s náročnějším silovým tréninkem. U mladších dětí je vhodné zapojovat pouze určitou silovou průpravu. Ta však nesmí mít za cíl dosahování velkých hmotností (Perič, 2008). Projevy absolutní, rychlé a vytrvalostní síly spolu poměrně souvisejí. Mezi nimi je moţné zjišťovat určité souvislosti, coţ svědčí o obecnějším svalovém základu. Pouze v určitých podmínkách můţe být dosaţeno dostatečného stupně rozvoje určité síly. Kdyţ budeme mít svaly trénované pouze k projevům absolutní síly, tak budou méně výkonné při činnostech vyţadujících sílu rychlou a výbušnou. Na druhou stranu svaly trénované převáţně k rychlému projevu budou méně výkonné při poţadavcích na vytrvalostní sílu. Proto neakceptování těchto znalostí znamená rozsáhlé tréninkové postupy, které budou málo účinné (Dovalil. et al., 2005). 2.5.2 Rychlostní schopnosti Podle Měkoty a Novosada (2005) je rychlost jako schopnost předpokladem pohybu provedeného vysokou aţ maximální rychlostí (ve fyzikálním smyslu). Sportovec tuto činnost provádí v nejkratším čase a nejvyšší rychlostí. Rychlost se nejčastěji spojuje s pohybovými činnostmi krátkodobého trvání (do 15 vteřin). Tyto pohyby jsou prováděny velkým aţ maximálním úsilím bez vnějšího odporu nebo jen s malým odporem. Kdyţ je 31

odpor větší neţ 20% maximálního odporu tak začne dominovat rychlá nebo explozivní síla. Jak uvádí Dovalil et al. (2005), trénování rychlostních schopností patří k těm nejnáročnějším. Posun těchto schopností je dlouhodobá záleţitost. Vyţaduje více znalostí všech tréninkových podmínek, metod, cvičení a hlavně jejich dodrţování v tréninkové praxi. Jinak nejde o cílený trénink rychlostních schopností, ale spíše o zásah do rychlostní vytrvalosti. To sice nepřímo přispívá k rozvoji rychlostních schopností, ale pro jejich rozvoj je to nedostatečné. Často se v úvahách o rychlosti objevují pochyby, jestli ji lze tréninkem vůbec ovlivnit. Nebo je tato schopnost výhradně určená dědičnými dispozicemi. Dosavadní poznatky zjistili, ţe u rychlostních schopností byl zjištěn nejvyšší stupeň dědičnosti ze všech motorických schopností. Nejpodstatnější dědičnou vlastností je však poměr různých svalových vláken. U sportovců s vysokou úrovní rychlostních dispozic (sprinterů, skokanů) dosahuje podíl rychlých vláken aţ 80 90 %. Obdobné rozdíly se také nacházejí v rychlosti vedení nervových vzruchů (Dovalil et al., 2005). 2.5.2.1 Členění rychlostních schopností Stejně jako silové schopnosti mají i rychlostní schopnosti určitou strukturu, které se projevuje v různých rychlostních pohybech. Měkota a Novosad (2005) člení rychlostní schopnosti do dvou základních forem: Reakční rychlost Je to schopnost reagovat v nejkratším čase na přijatou informaci nebo na podráţdění. Je nezbytné při hodnocení reakční rychlosti hodnotit dobu reakce a schopnost předjímání. Úrovně reakční rychlosti se určují pomocí doby reakce. To je předpoklad, kdy jedinec reaguje na podráţdění (znamení, signál) určitou rychlostí. Podle druhu podnětu sportovec reaguje buď na akustický (startovní výstřel), optický (let míče), taktilní (zápas) a kinestetický (skoky na lyţích) signál (Měkota & Novosad, 2005). Akční rychlost Tato rychlost se výrazně liší od reakční rychlosti. Vzniká jako výsledek rychlosti svalové kontrakce a činnosti nervosvalového systému. Pohyb vţdy probíhá ve vymezeném prostoru a čase a výsledkem je změna polohy těla nebo jeho částí. Podle průběhu rozlišujeme cyklickou a acyklickou pohybovou činnost. Acyklická se týká jednorázového pohybu s maximální rychlostí proti malému odporu. Příkladem můţe být prudký hod míčem 32

nebo rychlá změna polohy celého těla (ze stoje dřep). Naproti tomu cyklická rychlost je hodnocena při pohybu, která se z biomechanického hlediska vyznačuje dvoufázovostí. Nejčastěji je hodnocena u sprinterských disciplín, například běh nebo cyklistika (Měkota & Novosad, 2005). Tyto formy rychlostních schopností mají podle Periče (2008) na trénink velký význam. U jednotlivých projevů rychlostí existuje tzv. relativní nezávislost. Její praktické vyjádření je ve dvou oblastech: 1. Výborná úroveň jednoho projevu rychlosti zdaleka neznamená stejně velkou úroveň jiného rychlostního projevu. Přibliţme si to na několika příkladech. Mezi sporty s nejvyšší úrovní reakční doby je šerm. Šermíři však nepatří mezi špičkové sprintery. Myšleno mezi sportovce s nejvyšší úrovní rychlosti lokomoce. Dalším příkladem jsou házenkáři či oštěpaři, kteří mají vysokou úroveň rychlosti jednotlivého pohybu, ale také nemají špičkovou reakci a nepatří mezi nejrychlejší sprintery (Perič, 2008). 2. Rozvoj jedné rychlostní sloţky neznamená automatický rozvoj druhé sloţky. Kdyţ pouţijeme jeden z výše uvedených příkladu, tak je opět zřejmé, ţe rozvoj reakce v šermu nebo nácvik hodu oštěpem nepřinesou zásadní rozvoj rychlosti v běhu, a opačně (Perič, 2008). Proto se podle Periče (2008) nesnaţíme v tréninku rozvíjet rychlost jako celek, ale musíme rozvíjet jednotlivé její podoby. A to v obou podobách, samostatně i v komplexu. Rychlostní schopnosti jsou závislé i na dalších motorických schopnostech. Tudíţ je moţné dosáhnout částečného zlepšení rychlosti i díky rozvoji těchto schopností. Například koordinace má velký význam pro střídání rychlosti kontrakce a relaxace svalových vláken. Tento předpoklad se dá velmi dobře rozvíjet v dětském věku. Takţe je vhodné zaměřit rozvoj rychlosti dětí především do této oblasti. Maximální úroveň velmi výrazně ovlivňují silové schopnosti. Důleţitou úlohu zde hraje výbušná síla. Ta má podíl na odrazy, odhody apod. Na tuto oblast se zaměřujeme aţ v nástupu puberty, protoţe silové schopnosti u malých dětí nemají tak dobré předpoklady pro rozvoj. Vytrvalost moc nesouvisí s předpoklady pro dosaţení vysoké rychlosti, ale přispívá k udrţení této rychlosti po delší dobu. Pohyblivost se podílí na rozsah vykonaného pohybu. To je důleţité například v běhu pro délku kroku. 33

2.5.3 Vytrvalostní schopnosti Vytrvalost je definována jako základní motorická schopnost umoţňující provádět opakovaně pohybovou činnost submaximální, střední a mírné intenzity bez sníţení její efektivity po relativně dlouhou dobu (Hájek, 2001). Dovalil et al. (2005) uvádí, ţe vytrvalostní schopnosti lze snadno ovlivnit tréninkem. Přizpůsobivost systémů je větší neţ u ostatních kondičních schopností, které tyto schopnosti podmiňují. První změny během tréninku lze očekávat uţ za několik týdnů. Nicméně je důleţité cílené zatíţení. Určujícím hlediskem je strukturální pojetí s ohledem na rozdíly vytrvalostních schopností. Ty jsou především v energetickém zajištění pohybové činnosti. Musíme rozlišovat, zda jde o vytrvalost dlouhodobou, střednědobou, krátkodobou nebo rychlostní. Tím pádem není moţné trénovat vytrvalost jako celek, protoţe se zatíţením mohou stimulovat aerobní nebo anaerobní procesy. Úroveň vytrvalostních schopností je podle Dovalila et al. (2005) určena především řadou fyziologických funkcí. Trénink je proto nutné opřít o poznatky fyziologie. Díky tomuto je třeba známo, jaký je fyziologický rozdíl mezi vrcholovými a výkonnostními sportovci. Znalost příčin těchto diferencí uţ však není tak známá. Velký vliv mají také psychologické aspekty. Ty jsou spojené s trváním činnosti, překonáváním nepříjemných pocitů i bolestí, otázkami motivace, vůle apod. O úrovni vytrvalostních schopností rozhoduje především výkonnost pulmonálního a kardiovaskulárního systému. Tyto systémy rozhodují o přijímání a transportu kyslíku a energetických zdrojů. Dalším určujícím faktorem je metabolismus. Metabolismus je látková výměna a uvolňování energie ve svalech. Vytváření optimální zásoby energie se podílí se na jejich mobilizaci za přístupu kyslíku i při jeho nedostatku. Řídící roli hraje nervový systém. Jedná se především o optimální koordinaci zúčastněných agonistů a antagonistů (Dovalil et al., 2005). Choutka a Dovalil (1987) dále doplňují, ţe na vytrvalostní schopnosti ve sportu mají vliv jednotlivé sportovní odvětví nebo disciplíny, kterými mohou být délka tratě, doba utkání, počet pokusů apod. Určující význam pro posouzení této schopnosti má také nástup únavy. Proto se vytrvalost zjednodušeně definuje jako schopnost odolávat únavě. Dlouhotrvající pohybová činnost je dost neurčitá pokud vezmeme v úvahu známý nepřímo úměrný vztah velikosti intenzity a doby trvání cvičením. Dlouhotrvající tělesná činnost můţe podle jednotlivých poţadavků sportovních odvětví trvat sekundy, minuty i hodiny. Proto je nezbytné vymezit pro potřeby tréninku jednotlivé druhy vytrvalosti. 34

2.5.3.1 Členění vytrvalostních schopností Měkota a Novosad (2005) povaţují za rozhodující kritérium pro vymezení jednotlivých druhů vytrvalosti rozdílný charakter vytrvalostních výkonů. Dělení vychází ze vztahů a poznatků zátěţové fyziologie a poţadavků na rozvoj vytrvalosti při zvyšování zdatnosti. A v neposlední řadě také z poţadavků tréninkové praxe na dosaţení relativně maximálních výkonů v jednotlivých sportovních disciplínách. Členění podle cílového zaměření Měkota a Novosad (2005) vytrvalostní schopnosti dělí podle zaměření cílového rozvoje na základní vytrvalost a speciální vytrvalost. Základní vytrvalost Vyznačuje se prováděním dlouhotrvající činnosti, která je v aerobním pásmu. Je nespecifická a není zaměřena na zvyšování výkonnosti určité disciplíny. Základní vytrvalost je podstatou pro speciální vytrvalost, která je zaměřena pro určitou sportovní disciplínu. Je základem pro tréninkové i závodní zatíţení, pro vytrvalostní i ostatní sportovní disciplíny. Při intenzivnějším zatíţení pozitivně ovlivňuje přechod na anaerobní pásmo. Také vytváří schopnost snášet vysokou úroveň zatíţení a pomáhá rychlému průběhu zotavení. Slouţí pro dosaţení optimální a všestranné výkonnosti při posilování zdraví (Měkota & Novosad, 2005). Speciální vytrvalost Tato vytrvalost slouţí pro maximální výkon ve zvolené sportovní specializaci. Má schopnost odolávat specifickému zatíţení u vybrané sportovní specializaci. Kvalitativní hledisko prováděné činnosti je u speciální vytrvalosti na prvním místě. Speciální vytrvalost podmiňuje především úroveň celkové vytrvalosti, aerobní kapacita organismu, úroveň participujících silových a rychlostních schopností a kvalita speciální nervosvalové koordinace pro danou sportovní disciplínu (Měkota & Novosad, 2005). Členění podle způsobu energetického krytí Druhé členění podle Měkoty a Novosada (2005) je na aerobní a anaerobní vytrvalost. 35

Aerobní vytrvalost Má vliv především na pohybový výkon vytrvalostního charakteru, při kterém je nezbytná energie dodávaná štěpením energetických rezerv za přístupu kyslíku (aerobní glykolýza a lipolýza) (Měkota & Novosad, 2005). Anaerobní vytrvalost Charakteristický znak je štěpení energie ve formě ATP a jeho resyntéza v anaerobní alaktátové fázi. Probíhá za nepřítomnosti kyslíku a nevytváří se kyselina mléčná. Druhá moţnost je anaerobní laktátová fáze, kdy vzniká laktát, který vede k rychlému nárůstu únavy (Měkota & Novosad, 2005). Členění podle délky pohybového zatížení Závodní disciplíny jsou rozdělovány podle doby trvání a to úzce souvisí se způsoby uvolňování energie. Krátké intenzivní vytrvalostní zatíţení je energeticky hrazeno jinak neţ dlouhotrvající zatíţení mírné nebo střední intenzity uvádí Měkota a Novosad (2005). 2.5.4 Koordinační (obratnostní) schopnosti Koordinační schopnosti jsou podmíněny především procesy řízení a regulace pohybové činnosti. Představují upevněné a generalizované kvality průběhu těchto procesů. Jsou výkonovými předpoklady pro činnosti charakterizované vysokými nároky na koordinaci (Zimmermann, Schnabel & Blume, 2002). Hájek (2001) uvádí, ţe ve starší odborné literatuře se také můţeme setkat s pojmem obratnostní schopnost. V tomto případě jsou koordinační schopnosti chápány jako psychomotorické vlastnosti osobnosti. Pojem obratnost je nadřazený ostatním schopnostem a koordinace pohybu je vnitřní podmínka kaţdé motorické schopnosti. Takţe koordinační schopnosti jsou povaţovány za předpoklad motorické schopnosti obratnost. V současnosti se k charakteristice obratnosti vyuţívá systémový přístup. To znamená, ţe objekt se bere a zkoumá komplexně, a to se všemi vazbami a souvislostmi. Proto se často pouţívá pojem koordinační schopnosti (Hájek, 2001). Koordinační schopnosti podle Periče (2008) zaujímají mezi ostatními motorickými schopnostmi zvláštní místo. To vyplývá zejména z jejich postavení mezi ostatními schopnostmi. Koordinační schopnosti plní roli jakéhosi mostu mezi všemi schopnostmi. Koordinace bývá často popisována jako schopnost orientovat vlastní pohyby podle 36

stanovené potřeby, přizpůsobit rychle nové pohyby nebo jednat s úspěchem v odlišných podmínkách, pokud jde o rychlé motorické pohyby. Z tohoto vyplývá, ţe koordinace je charakterizována nároky na rychlost a přesnost pohybu, na přizpůsobení se vnějším podmínkám a na vytvoření nového pohybu. Síla a vytrvalost jsou závislé především na mnoţství energie, která je dodávaná do svalů. Toto energetické zásobování není u koordinace tak důleţité. Zásadní nároky jsou na řízení pohybové činnosti. Proto bývá koordinace většinou spojována s činností centrální nervové soustavy, která řídí a organizuje mnoţství oblastí důleţitých pro konkrétní pohyb (Perič, 2008). Mezi hlavní podle Periče (2008) patří: činnost zrakových a sluchových analyzátorů, ale i analyzátory ve svalech, kloubech a šlachách tzv. proprioreceptory činnost jednotlivých funkčních systémů a to především oběhového a dýchacího. Tyto systémy zabezpečují přísun energetických zdrojů do svalů a buněk zapojených v daném cviku. nervosvalová koordinace kdy mozek prostřednictvím nervů dává informace ohledně kontrakce jednotlivých svalů psychologické procesy zde patří vůle, pozornost a motivace, které jsou pro daný cvik velmi důleţité 2.5.4.1 Členění koordinačních schopností Koordinaci dělíme na obecnou a speciální (Perič, 2008). Obecná koordinace Je to schopnost účelně provádět mnoho motorických dovedností, bez ohledu na sportovní specializaci. Pro získání základní úrovně obecné koordinace by si kaţdý sportovec měl projít všeobecným rozvojem. Ve chvíli jakmile se dítě začne věnovat sportu musí začít s všeobecným rozvojem koordinace. Jelikoţ existují předpoklady, ţe sportovec s lepší obecnou koordinací si rychleji osvojí speciální koordinační poţadavky. Takţe obecná koordinace by měla být jiţ na vysoké úrovni, kdyţ dítě začíná se speciálním tréninkem. A to právě proto, ţe obecná koordinace přestavuje základ pro rozvoj speciální koordinace. 37

Z těchto důvodů jsou koordinační schopnosti důleţitým předpokladem pro nácvik sportovní techniky (Perič, 2008). Speciální koordinace Speciální koordinace provádí různé pohyby ve vybraném sportu rychle, ale také bez chyb. Také je úzce spojena s dovednostmi a schopnostmi, které sportovec vyuţívá při tréninku, závodech či ve sportovním zápase. Proto například gymnasta můţe být ve svém sportu koordinačně zdatný, ale zároveň nešikovný v házené. Speciální koordinace se získává pravidelným procvičováním všech pohybových dovedností a technických prvků během celé sportovní kariéry (Perič, 2008). Subsystémy koordinační schopnosti dle Periče (2008) Jak jiţ bylo zmíněno, koordinace je z hlediska struktury velmi sloţitá pohybová činnost, a proto je celkem logické, ţe neexistuje pouze jedna koordinace jako taková, ale je tvořena několika subsystémy. Kaţdá z koordinačních schopností má své charakteristické znaky. Kaţdá z nich je předpokladem pro osvojení řady pohybových činností, které v některých sportovních činnostech mohou hrát velmi důleţitou roli. Schopnost spojování pohybů Projevuje se jako uspořádání jiţ dříve osvojených pohybových dovedností. Tyto dovednosti jsou navzájem propojeny ve sloţitější činnosti. Velmi vyuţívané jsou v sestavách sportovní gymnastiky při akrobatických řadách. Pouţívají se také ve sportovních hrách například při zpracování přihrávky ve výskoku a následné střelbě (Perič, 2008). Orientační schopnost Především se vztahuje k činnostem zrakového, sluchového, kinestetického, taktilního a vestibulárního analyzátoru. Jedná se hlavně o sledování vlastního pohybu a pohybu ostatních sportovců po hřišti. Také zde jsou sledovány náčiní v prostoru a čase ve vymezených prostorách hřišť. Hlavní roli hrají orientační schopnosti ve skocích do vody, ve skoku o tyči nebo v bojových sportech. Zapomenout nesmíme ani na sportovní hry. Tady se tato schopnost vyuţívá při pohybu spoluhráčů, soupeřů a míče na hřišti vzhledem k jejich postavení (Perič, 2008). 38

Schopnost rozlišení polohy a pohybu jednotlivých částí těla Její podstata spočívá v dokonalém vnímání pohybu z hlediska času, prostoru, rychlosti a sloţitosti pohybu. Určuje, jak moc dokáţeme zaujmout přesnou polohu těla nebo jeho částí. Tato schopnost má hlavní uplatnění ve sportech typu ruka oko. Těmito sporty jsou střelba, lukostřelba, golf a v neposlední řadě i házená nebo basketbal. V těchto sportovních hrách má význam při střelbě na branku či na koš (Perič, 2008). Schopnost přizpůsobování Vychází z přizpůsobování vlastních pohybů, které se provádí ve vnějších podmínkách. Základem je vhodné vyuţití, přizpůsobení a upravení osvojené sportovní dovednosti (např. vodní slalom, kanoistika). Také to můţe být vzájemná kombinace několika osvojených dovedností (lyţování, sportovní hry, úpolové sporty). Podle nároků na tvůrčí činnost to mohou být očekávané nebo neočekávané změny. Hlavní význam těchto schopností je ve všech sportech s proměnlivými podmínkami. V házené toto nastává při reakci na soupeře, spoluhráče a míč v závislosti na jejich postavení. Dále také v lyţování, úpolových sportech, ostatních sportovních hrách a všude tam, kde soutěţe probíhají na různých površích a venku (Perič, 2008). Schopnost reakce Vztahuje se k včasnému zahájení určité činnosti. Vyuţití reakce můţe být různé. Ve startech při sprintech jde o nejrychlejší reakci a nacvičenou činnost na daný signál. Další moţností je účelná reakce. Zde jde o výběr nejlepšího řešení, které je v dané situaci nejvýhodnější. Často je schopnost reakce spojována se schopností přizpůsobování. A to ve smyslu správného vnímání informací z našeho okolí a jejich rychlé a přesné zpracování. Také zde patří přijetí a realizaci správného rozhodnutí. Největší význam reakční schopnosti je tam, kde je potřeba rychle reagovat na podněty z vnějšího prostředí (lyţování, sportovní hry, úpolové sporty) (Perič, 2008). Schopnost rovnováhy Především se vyuţívá při udrţování těla v určitých polohách. Základ pro tuto schopnost je vysoká úroveň činnosti vestibulárního analyzátoru spolu s orientační schopností. Schopnost rovnováhy se dále dělí na statickou a dynamickou rovnováhu. Statická je udrţení těla v rovnováţné poloze v klidu. Dynamická pak udrţení, popřípadě návrat do rovnováţné 39

polohy v průběhu pohybu. Rovnováha má své místo skoro ve všech sportech. Především však v gymnastice, bruslení, lyţování a úpolových sportech (Perič, 2008). Rytmická schopnost V různé míře a kvalitě se podílí na všech sportovních činností. Jelikoţ kaţdý pohyb má rytmus, který si sportovec musí osvojit. Můţe to být stálý rytmus v běhu, veslování nebo rychlobruslení. Popřípadě proměnlivý rytmus, který je v gymnastice a sjezdovém lyţování. Najdou se i sporty, jeţ se vnějšímu rytmu přizpůsobují. Ať uţ to je gymnastika, krasobruslení nebo aerobic. Zde má rytmická schopnost největší význam. V hojné míře se však podílí i na sportech, které mají cyklický charakter (běh, běh na lyţích, veslování silniční cyklistika, plavání). Správné provedení dokonce v těchto sportech šetří určitou část energie. Také ve sportovních hrách je třeba nalézt v pohybu konkrétní rytmus, který ulehčuje provedení (např. rytmus servisu v tenise, hodu koule v kuţelkách apod.) (Perič, 2008). Učenlivost (docilita) Je to schopnost kvality a rychlosti učení se novým pohybovým dovednostem. Tento celkový projev koordinačních schopností má praktický význam pro zvládání techniky dané sportovní disciplíny. V některých sportech úroveň učenlivosti určuje míru talentu jedince. Význam má ve sportech, kde je zvyšování výkonnosti podmíněno učením se novým prvkům a dovednostem (gymnastika, skoky do vody, krasobruslení) (Perič, 2008). Jak je vidět, koordinační schopnosti se více či méně projevují skoro ve všech sportovních odvětví. Největší podíl mají ve sportech se sloţitými pohybovými strukturami, jako jsou sportovní a moderní gymnastika, krasobruslení, skoky do vody a na trampolíně, krasojízda na kole. Důleţitou roli hrají také ve sportech s proměnlivými podmínkami pro výkon. A to od sjezdového lyţování přes judo, zápas aţ po sportovní hry (Perič, 2008). Koordinační schopnost má ve sportu dva významy: Vysoká úroveň koordinačních schopností je uţ sama o sobě hodnotou. Obratný jedinec dokáţe lépe reagovat na potřebu změny pohybu a dokáţe provést sloţitější pohybovou činnost. 40

Rozvoj koordinačních schopností podmiňuje kvalitu technické přípravy. Dobré koordinační schopnosti umoţňují rychlejší a kvalitnější osvojování sportovních dovedností (Dovalil et al., 2005). 2.5.5 Pohyblivostní schopnosti (flexibilita) Flexibilita je schopnost realizovat pohyb v náleţitém rozsahu, o plné amplitudě (Měkota & Novosad, 2005, 96). Je to tedy rozsah kloubu, který umoţňuje souvislý pohyb v plném a pro danou činnost optimálním rozsahu. Díky této schopnosti člověk pohybuje částí nebo částmi těla v dostatečném rozsahu lehce a poţadovanou rychlostí (Alter, 1996). Měkota a Novosad (2005) uvádí, ţe pohyblivostní schopnosti jsou ve velké míře podmíněny geneticky. Dají se však relativně dobře ovlivnit cvičením. Pohyblivost lze podle Dovalila (2005) zlepšovat kombinací uvolňovacích, protahovacích a posilovacích cvičení. Toho docílíme dosaţením krajních poloh v příslušných kloubech. K tomu je zapotřebí: Pokusit se co nejvíce uvolnit svaly Protahovat a zvyšovat pruţnost svalů a vaziva Regulovat reflexní aktivitu svalů kloubů Posilovat svaly podílející se na dosaţení krajního rozsahu v kloubu (agonisty) Podle Periče (2008) v praxi ovlivňuje míru pohyblivosti řada činitelů. Mezi hlavní patří tvar kloubu, pruţnost vazivového a kloubního aparátu, aktivita reflexních systémů ve svalech a šlachách, síla svalů kolem daného kloubu. Na pohyblivost má vliv i pohlaví. Děvčata mají přirozeně vyšší pohyblivost neţ chlapci. Ale také denní doba, teplota prostředí, rozcvičení a další faktory. Optimální stupeň pohyblivosti nemá vliv jen na výkon ve sportu, ale také můţe mít preventivní účinek proti zranění. Zkrácené svaly totiţ mají vyšší náchylnost k natrţení či jinému poškození. V opačném případě, myšleno hypermobilita, nemá příznivý vliv na sportovní výkon. Dokonce můţe přinášet aţ negativní dopad. Pohyblivost má význam také u dětí. Mnoţství protahovacích a posilovacích cviků zabraňuje negativním vlivům jednostranného zatíţení drţení těla. Coţ se v dnešní moderní době stává stále častějším jevem. Proto je důleţité se věnovat rozvoji pohyblivosti uţ od útlého věku ve všech sportovních odvětví (Perič, 2008). 41

2.5.5.1 Členění pohyblivostních schopností Pohyblivost můţeme rozdělit na statickou a dynamickou. Při testování se však pouţívá jiného kritéria a to aktivní a pasivní pohyblivosti (Měkota & Novosad, 2005). Statická pohyblivost Měkota a Novosad (2005) uvádí, ţe se jedná o rozsah pohybu v kloubu, kterého můţeme dosáhnout pomalým pohybem a setrvat v něm. Například hluboký předklon. Dynamická pohyblivost Tato pohyblivost vyuţívá k dosaţení kloubního rozsahu normální nebo zvýšenou rychlost. Jsou to cviky prováděné švihový způsobem (Měkota & Novosad, 2005). Aktivní pohyblivost Je charakteristická tím, ţe dosaţeného rozsahu dosáhneme silou pouze příslušných svalů. Je to například předklon nebo přednoţení, kdy nám nikdo a nic nedopomáhá (Měkota & Novosad, 2005). Pasivní pohyblivost Této pohyblivosti je podle Měkoty a Novosada (2005) dosaţeno za pomoci vnějších sil. Při předklonu by nám pomáhal partner nebo závaţí. Také se zde řadí vlastní dopomoc od jiné svalové skupiny. Pasivní pohyblivost nám pomůţe vţdy k většímu rozsahu pohybů neţ pohyblivost aktivní. Tato kritéria můţeme dle Periče (2008) navzájem kombinovat. Také existují speciální metody, které slouţí k cílenému rozvoji kloubní pohyblivosti ve vybraných kloubech. Řadí se zde metoda kontrakce relaxace protaţení a metoda Andersenova. Švihové cvičení se pouţívá u dynamických cvičení, kde se vyuţívá pohybové energie části těla. Tyto rytmické hmity provádíme postupně s rostoucím rozsahem aţ do krajní polohy. Při sniţování taktéţ postupujeme postupně. Při prudkých a trhavých pohybech nastává k aktivaci negativních reflexů ve svalech. Ty způsobují prudké staţení protahovaného svalu a cvičení by nebylo efektivní. Důleţitý je i počet opakování. U dynamické pohyblivosti je počet opakování 15-30krát u jednoho cviku (Perič, 2008). Perič (2008) upozorňuje, ţe v současné době se však stále více vyuţívají statické cvičení neţ dynamické. Během pasivního protaţení také dbáme na postupné a plynulé 42

protaţení, aby nedošlo k poškození protahovaných svalů. Tyto statické metody se nazývají obecným názvem - strečink. Tyto cviky jsou zaloţeny na tom, ţe setrváváme v jedné poloze 2.6 Tréninková jednotka Dovalil et al. (2005) oznamuje, ţe tréninková jednotka znázorňuje v plánování a stavbě tréninku nejkratší element. Je to hlavní organizační forma tréninku. Existují i další (vedlejší) formy tréninkových cvičení např. ranní cvičení, individuální úkoly nebo sledování soutěţí. V tréninkové jednotce jsou realizovány úkoly, které vychází z koncepce tréninku. Ty jsou pak ztvárněné v cyklech různé délky. Základem všeho je obsah, návaznost a posloupnost jednotek určována záměrem mikrocyklu. Podle Choutky a Dovalila (1987) musí mít tréninková jednotka na sportovce komplexní vliv. Takţe tréninkové zatíţení (tělesná cvičení) se projevuje i v rozvoji psychických schopností a ovlivňuje výchovu i osobnost samotného sportovce. Trenér vychází při plánování tréninkové jednotky z hlavního úkolu. Ten zpracovává tak, aby výsledek komplexně působil na sportovce. Trenér zde uplatňuje různá fyziologická, psychologická a pedagogická hlediska. Optimální zatíţení je rozvrţeno tak, aby se v něm odráţely všechny poţadavky tréninku. Ať uţ to je nácvik techniky či taktiky, rozvoj pohybových nebo psychických schopností, rozvoj nebo udrţení celkové kondiční připravenosti. Trenér musí odvodit z velikosti a charakteru zatíţení i poţadavky na psychické, popř. výchovné působení na sportovce. Účelná a promyšlená příprava tréninkové jednotky je garance její vysoké efektivity (Choutka & Dovalil, 1987). Dovalil et al. (2005) uvádí, ţe s ohledem na fyziologické, pedagogické a psychologické hlediska se struktura tréninkové jednotky ustálila na tři základní části - úvodní, hlavní a závěrečná. 2.6.1 Úvodní část Sportovec je v této části psychicky a fyzicky připravován na následující činnost. Na začátku tréninkové jednotky jsou stručně charakterizovány úkoly, upozorní se na nejdůleţitější momenty a vysvětlí se organizace. Popřípadě je taky moţnost vrátit se k minulému tréninku nebo k soutěţi a stručně je zhodnotit (Dovalil et al., 2005). Dovalil et al. (2005) upozorňuje, ţe hlavní pozornost musí být věnována rozcvičení a komplexu cvičení. Rozcvičení také můţe být začleněno do samostatné části hodiny a to jako průpravná část. Rozcvičení postupně připraví organismus na tréninkovou zátěţ. Tímto dochází v organismu o navození stavu optimální aktivace. Díky tomu dochází ke zvýšení 43

lability nervových procesů a ke zvýšení příslušných fyziologických funkcí. Trénink samotný, poté můţe začínat v optimálním poměru nervové vzrušivosti a na vyšší metabolické úrovni. Dovalil et al., (2005) uvádí, ţe rozcvičení má být zahájeno statickým protahováním. To jsou různé výdrţe o délce 4 6 vteřin. V rozcvičení se má postupovat systematicky od hlavy k dolním končetinám, protoţe díky přeskakování můţe dojít k vynechání některého svalu nebo svalové skupiny (viz. Příloha 1). Rozcvičení slouţí jako prevence proti poškození pohybového systému. Jelikoţ neprotaţené svaly mohou vyvolat svalová mikrotraoumata i při lehké pohybové činnosti. Další částí této fáze jsou činností cyklického charakteru. Ty se liší podle struktury jednotlivých sportů. Nejčastěji to je rozklusání a obecnější dynamická část, většinou gymnastická nebo atletická cvičení (Dovalil et al., 2005). Na závěr úvodní části se vyuţívají speciální cvičení dovednostního typu. Nejdříve to jsou cviky niţší intenzity a později vyšší aţ po výbušná cvičení. Tyto cvičení aktivují centrální nervovou soustavu a všechny orgány k příští činnosti v hlavní části. Ideální rozcvičení je takové, kde cvičenci na konci dosahují hodnot 160 170 tepů za minutu (Dovalil et al., 2005). Obvykle rozcvičení trvá 20 30 minut. V určitých ztíţených podmínkách můţe být i delší. Například při tréninku zaměřeném na rychlostní rozvoj nebo při niţších teplotách vzduchu. V ţádném případě by se nemělo rozcvičení podceňovat! Proto je důleţité, aby trenér znal veškeré rozcvičovací postupy a metody (Dovalil et al., 2005). Choutka a Dovalil (1987) dodávají, ţe obsah i struktura úvodní části musí mít určitý řád a musí vycházet z cíle tréninkové jednotky. 2.6.2 Hlavní část Hlavní část tréninkové jednotky se podle Dovalila et al. (2005) soustřeďuje na plnění tréninkových úkolů. Ty se řídí podle příslušného plánu daného mikrocyklu, popřípadě se vychází z aktuálních potřeb. Hlavní část se proto liší podle specifikace sportu a jeho úkolů. Ať uţ jde o osvojování či stabilizaci dovedností, stimulaci pohybových schopností, trénink taktiky nebo kontrolu stavu trénovanosti. Dominantní úkol tréninkové jednotky je buď jeden anebo jich můţe být hned několik. Také celkové zaměření můţe být odlišné. A to buďto analytické nebo komplexnější, s vyuţitím stejné pohybové činnosti nebo různých cvičení. Avšak realizovat celý komplex tréninkových úkolů je moţný spíše během několika tréninkových jednotek, proto je praktičtější se soustředit na jednodušší a postupné úkoly. 44

Dovalil et al., (2005) uvádí, ţe v případě, ţe máme naplánovaných několik úkolů během jedné tréninkové jednotky, tak by jejich pořadí nemělo být nahodilé. Měla by se respektovat psychická a funkční náročnost jednotlivých cvičení a aktuální stav únavy cvičenců. Prakticky to znamená, ţe na začátek hlavní části by se měl zařadit nácvik novým pohybovým dovednostem nebo rozvoj koordinačních schopností. Tyto cvičení se pouţívají k nácviku a zdokonalování techniky sportovních činností a k rozvoji obratnosti. Na první místo je zařazujeme proto, jelikoţ únava má pro tyto dovednosti velice nepříznivý vliv (Dovalil et al., 2005). Druhým v pořadí podle Dovalila et al. (2005) by měl být nácvik cvičení rozvíjející rychlostní a rychlostně silové schopnosti. Ty vyţadují, aby byl sportovec schopen reagovat přesně a v maximální rychlosti na plnění úkolu. Po těchto dovednostech můţou nastat posilovací cvičení na rozvoj síly. Ty mají buď rychlostní nebo vytrvalostní zaměření (Dovalil et al., 2005). Na čtvrté místo Dovalil et al., (2005) řadí cvičení, které rozvíjí vytrvalost. Zde patří všechna zatíţení, jeţ různými cvičeními rozvíjí vytrvalost. Na závěr hlavní části můţe pak připadnout technická příprava, která se zaměřuje na stabilizaci a potřebnou variabilitu dovedností a jejich odolnost vůči únavě (Dovalil et al., 2005). Choutka a Dovalil (1987) zaměřují hlavní část na rozvoj nebo udrţení sportovní výkonnosti po delší dobu. Různorodost jednotlivých úkolů této části je velmi vysoká, protoţe zde musíme počítat s podmínkami, jakými jsou období ročního cyklu, věk, pohlaví sportovců, úroveň jejich výkonnosti a dalších činitelů. Tyto podmínky řeší celkový rozvoj nebo stabilizaci jednotlivých pohybových schopností nebo kondice, včetně psychické připravenosti a odolnosti. Dále se zabývá nácvikem nebo zdokonalováním sportovní techniky a taktiky. A v poslední řadě upevňuje struktury sportovního výkonu nebo jejich dílčích částí. Určení úkolů závisí na aktuální situaci, takţe někdy mohou být i značně kombinované. V tomto případě by měl trenér správně ohodnotit situaci, a to na základě svých odborných poznatků a zkušeností. Avšak bez ohledu na různorodost všech úkolů by se cvičení měla zařazovat podle posloupnosti (Choutka & Dovalil, 1987). 2.6.3 Závěrečná část Dovalil et al. (2005) uvádí, ţe závěrečná část tréninkové jednotky vede k postupnému uklidnění organismu, uvolnění svalů a nervového napětí. Pouţívají se cvičení, která mají 45

mírnou intenzitu. Těmi bývá nejčastěji běh nebo chůze. Jsou to pohybové činnosti mírné aţ střední intenzity, které mají vliv na urychlení zotavení. Postupně se od mírného zatíţení (běh, chůze) přechází na strečink, protahovací cvičení kompenzačního a regeneračního typu. Tyto cvičení mají při rozsáhlejším provedení rovněţ výrazný regenerační význam při odstraňování metabolické acidózy. Obsah závěrečné části je podle Choutky a Dovalila (1987), spjatý se zatíţením v hlavní části. Takţe i závěrečná část musí tomuto zatíţení odpovídat. Kdyţ bylo zatíţení v hlavní části především koordinačního a silového charakteru, tak je vhodné zařadit do závěrečné části různé hry a soutěţe. Ty nenásilnou formou uvolní psychické napětí. Jestliţe byl v hlavní části realizován náročný intervalový trénink, poté by mělo v závěrečné fázi následovat vyklusání mírné intenzity. Choutka a Dovalil (1987) uvádí, ţe závěrečná část by měla být cíleně zaměřená na zklidnění funkčních systémů zatěţovaných v hlavní části. Především se jedná o kardiovaskulární a pulmonální systémy a o pohybový aparát. Velký důraz by se měl věnovat uvolňování kloubů, svalů a vazů. Tyto jednotlivé elementy podléhají enormnímu opotřebení, především ve sportech jako je gymnastika a vzpírání. Měřítkem efektivity tréninkové jednotky by měla být i psychická stránka sportovce. Ten by měl mít po zatíţení pocit uvolnění a pocit z dobře vykonaného úkolu. Sám by si měl zhodnotit přínos tréninku pro další výkonnostní růst. Tyto pocity jsou důleţité pro posílení motivace, rozšíření zkušeností a přispívají k sebedůvěře a tím i k upevňování rysů osobnosti sportovce (Choutka & Dovalil, 1987). Obsah a struktura tréninkových jednotek nemůţe být jednotvárná. Musí se měnit s ohledem na věk, výkonnostní úroveň sportovců a období tréninkového cyklu. Zejména u dětí a mládeţe je nezbytné udrţovat neustálou organizaci. Nicméně by měl být obsah jednotlivých tréninkových jednotek pestrý, přitaţlivý a velkou část by měly zaujímat hry a soutěţe. Tudíţ by se měly upřednostňovat pro tento věk kolektivní tréninky s komplexním zaměřením a jasným výchovně vzdělávacími cíli. U dospělých je obsah závěrečné části různorodější, ale také by se zde nemělo opomíjet na sociální prvky (Choutka & Dovalil, 1987). 2.7 Organizační formy tréninkové jednotky Vedení tréninků dle Dovalila et al. (2005) klade nároky na komunikaci mezi trenérem a sportovcem popřípadě druţstvem. Komunikace by měla být obousměrná a měla by mít vliv jak na cílový objekt tak i na toho kdo informaci podává. Nejedná se jen o obsah 46

komunikace, ale i o její způsob. Proto je důleţité, aby trenér přemýšlel o různých moţnostech vyjadřování. Máme na mysli nejen slovní komunikaci, ale i tu beze slov gesta, pohledy. Trenér by měl být přesvědčen, ţe mu svěřenci rozumějí. Vztah mezi trenérem a sportovci má významný vliv na efektivitu a průběh tréninkové jednotky a její organizaci. Sportovec by měl znát smysl jednotlivých tréninkových cvičení. V opačném případě dochází ke sníţené účinnost tréninku. Také se můţe objevit podráţděnost a nespokojenost (Dovalil et al., 2005). Trenérův přístup by měl být tudíţ velice zodpovědný. Příkladem je písemná příprava tréninkové jednotky. V této přípravě je zpracovaný rozvrh, obsah, dávkování, didaktické pokyny a organizace. Tato příprava se trenérům velice vyplatí. Vyuţité přípravy tréninkových programů mohou dále konfrontovat a vyuţít je v počítačových programech. Trenér by měl mít také povinnost zajišťovat bezpečnost, dopomoc a znalost první pomoci (Dovalil et al., 2005). 2.7.1 Členění organizačních forem tréninkové jednotky Choutka a Dovalil (1987) rozdělují organizační formy na hromadnou, skupinovou a individuální. 2.7.1.1 Hromadná forma Hromadnou formu Choutka a Dovalil (1987) uvádí jako charakteristický znak zejména pro niţší výkonnostní úrovně a pro sportovní hry. Všichni zúčastnění vykonávají součastně tutéţ činnost určenou trenérem a pod jeho kontrolou. Ten můţe jednotlivé zatíţení rozdělit více na jednotlivé sportovce a tím zvýší účinnost tréninku. Tato forma podporuje kolektivní vztahy u sportovců. Jedinou nevýhodou je menší moţnost řízení individuálního tréninku a jeho kontroly. 2.7.1.2 Skupinová forma Skupinová forma se vyuţívá při střední nebo vyšší výkonnostní úrovni. Skupiny mají být rozděleny podle sportovců stejné výkonnostní úrovně nebo jejich specializace. Mezi velké přednosti patří moţnost vzájemného soutěţení a kontroly, které značně přispívají k účinnosti tréninku. Dále moţnost individualizace tréninkového zatíţení, jelikoţ skupiny mohou plnit různé úkoly. Ovšem mohou plnit i stejné úkoly na různých místech současně. Nevýhoda této formy spočívá v nedisciplinovaných jedincích, kteří se nechtějí zapojit mezi 47

ostatní a tím je ovlivňují. U takovýchto případů musí zasáhnout trenér (Choutka & Dovalil, 1987). 2.7.1.3 Individuální forma Choutka a Dovalil (1987) uvádí, ţe individuální forma tréninkové jednotky je typická u sportovců nejvyšší výkonnostní úrovně, kteří mají vysoké předpoklady k účinnému tréninku. Tyto tréninky jsou zaměřeny na individuální poţadavky sportovce. Dobrý pozitivní vliv mají i tréninky bez přítomnosti trenéra. Ty mají účinný vliv na výchovu jeho svěřence. Ten se tak naučí samostatnosti a hodnocení jednotlivých úkolů. 2.7.2 Cesta sportovní výkonnosti Podle Dovalila a Choutkové (1988) vţdy ve sportu usilujeme o to, abychom dosáhli co moţná nejvyšší sportovní výkonnosti. Snaţíme se proto učit od těch, kteří jsou nejlepší a pokořili hranice moţností. Rozbory přípravy úspěšných sportovců ukazují, ţe špičkové výkonnosti mohou dosáhnout sportovci, kteří splňují určitá kritéria. Důleţité je, ţe tito sportovci mají pro příslušný sport potřebný talent. Dále u nich byly v dětském věku vybudovány základy, které vyuţili pro pozdější vrcholové výkony. Proto je mnohaletá, pravidelná a systematická příprava velice důleţitá. Samozřejmě, ţe talent má velký význam při výkonech sportovce. Jestliţe však vezmeme v úvahu další faktor, který je v pořadí, pak o zúročení celého tréninkového období rozhoduje rozvrţení celého dlouhodobého tréninku. Jestliţe cvičení v tréninku nejsou pouţita ve správnou dobu, tak ztrácí svůj smysl. Je tedy velmi důleţité dbát na to, co kdy v tréninku děláme, kolik a jakou intenzitou trénujeme (Dovalil & Choutková, 1988). Dovalil a Choutková (1988) uvádí, ţe při podrobnějším prozkoumání dlouhodobějšího tréninku můţeme odlišit určité dvě cesty ke sportovnímu výkonu. Jsou jimi raná specializace a trénink odpovídající vývoji. Samotné označení není moc vypovídající, a proto si obě cesty porovnáme. 2.7.2.1 Raná specializace Její postup je dosáhnout co nejdříve vysoké výkonnosti. Trénink se plánuje takovým způsobem, aby bylo dosáhnuto co nejrychleji úspěchu. Tudíţ se vyplácí jen takové metody, které vedou rychle k cíli. Na druhou stranu dochází k jednostrannosti, a to díky úzkému zaměření na specializaci. Zatíţení je aţ na hranici únosnosti a tím dochází k nepřiměřeným nárokům na mladé sportovce. V tréninku se začnou objevovat znaky typu napětí, váţnost, 48

výrazná úspornost a tlak na výkon, které jsou charakteristické pro práci dospělých (Dovalil & Choutková, 1988). 2.7.2.2 Trénink odpovídající vývoji Dovalil a Choutková (1988) tento postup charakterizují jako přípravnou etapu dětství a mládí. Zaměřuje se na věk sportovce a jeho přiměřený výkon. Maximální výkony jsou tyčeny jako cíl do budoucna. Tréninková jednotka není úzce zaměřena. Sportovec by si měl projít určitou všestranností pohybových dovedností. I zatíţení probíhá v závislosti na individuálním vývoji jednotlivých sportovců. Zatíţení se zvyšuje postupně a pozvolna. Tento tréninkový postup odpovídá mentalitě dětských sportovců. Ti se nemusí tolik soustředit na výkon a tím odpadá i moţný negativní tlak z poţadovaného výkonu. Aktuální výkonnostní cíle a poţadavky nejsou výjimečné, ale převládá radost, hravost, uvolněnost a záţitky (Dovalil & Choutková, 1988). Z následujících dvou postupů je jasné, ţe hlavní rozdíly se týkají pojetí tréninku v dětském věku. Ať uţ jde o strategii, způsob trénování, velikost zatíţení anebo celkový vliv na jednotlivé sportovce (Dovalil & Choutková, 1988). Dovalil a Choutková (1988) doplňují, ţe při specializovaném zatěţování pracují stále stejné svalové skupiny. Toto vede k oslabení ostatních svalových skupin. Díky tomu hrozí poškození kosterního systému. Také stále stejné tréninkové podmínky vedou k jednotvárnosti a mohou mít následky psychického přesycení a únavy. Není však nutné dosahovat této vysoké sportovní výkonnosti a vrcholových výkonů v dětském věku. Taktéţ není nutné děti svazovat odpovědností a váţností sportovních soutěţí. Význam by měl mít i záţitek ze sportu (Dovalil & Choutková, 1988). Navíc bylo dokázáno, ţe rekordních výkonů je moţno dosáhnout oběma cestami. U sportovců, kteří prošli ranou specializací, dochází ke strmějšímu vzestupu výkonnosti a vrcholu ve sportu se dosahuje rychleji. Avšak po 18. roce s přechodem do kategorie dospělých začne výkonnost zaostávat. Takţe u této specializace je doba vrcholové sportovní výkonnosti poměrně krátká a pokles výkonnosti nastává dříve a rychleji. V porovnání sportovců, kteří prošli ranou specializací a tréninkem odpovídajícím vývoji je mírná převaha druhé cesty. Trénink v této druhé cestě je systematický proces. Proto je trénink dětí a dospělých odlišen. V tréninkové praxi se dlouhodobá příprava dělí na etapu základního, specializovaného a vrcholového tréninku (Dovalil & Choutková, 1988). 49

Etapa základního tréninku Podle Dovalila a Choutkové (1988) by v této etapě mělo dojít k harmonickému rozvoji osobnosti, k upevnění zdraví a podporování přirozeného tělesného a psychického vývoje. Sportovec by si měl vytvořit návyk pro pravidelný tréninkový cyklus a vytvořit si k němu trvale kladný vztah. Dovalil a Choutková (1988) v tomto období vyzdvihují všestrannost, která by měla mít velký podíl na tréninkové jednotce. Ta má za důsledek to, ţe děti budou mít široký výběr tréninkových prostředků. Nejdůleţitější schopností je obratnost. Seznámení s různými pohybovými činnostmi a jejich osvojení rozvíjí pohybovou zkušenost. Proto by měl být trénink co nejpestřejší, aby děti neztrácely o trénink zájem. Dovalil a Choutková (1988) tvrdí, ţe trénink by měl být hlavně orientován na osvojení techniky sportovní dovednosti a její správné počáteční ovládnutí nikoliv na výkon. Tento široký záběr by měl obsahovat předpoklady, jako jsou drţení těla, úroveň obratnosti, pohyblivosti, vytrvalosti a ostatní vlastnosti. Sportovec by si měl osvojit i základní vědomosti o zvoleném sportu, ať uţ to jsou pravidla, výstroj nebo jednoduché zásady taktiky. Obecně pro trénink v tomto období platí, ţe se zvyšuje tréninkový objem. Ten působí na organismu příznivě ve smyslu rozvoje a tvoří předpoklady k dosaţení vysoké výkonnosti v dospělosti (Dovalil & Choutková, 1988). Tato etapa je velice důleţitá pro pozdější trénink v dalších věkových kategoriích. Bez získaného pohybového základu bude výkonnostní růst oslaben. V kaţdém sportovním odvětví by měla tato etapa zaujímat nejméně 2-3 roky. Důraz se klade na hru a závodění a nikoliv na vítězství. Trenér by měl být prostě trpělivý. Měl by si uvědomovat, ţe díky specializovanému tréninku dosáhne u svých svěřenců vyšší výkonnosti, ale dříve dojde ke stagnaci a ztrátě motivace (Dovalil & Choutková, 1988). Etapa specializovaného tréninku Druhá etapa se podle Dovalila a Choutkové (1988) týká části ţákovského, ale hlavně dorosteneckého věku. Stále dává přednost soutěţení a zvyšování výkonu před výkonem samotným. Trénink se postupně orientuje na schopnosti a dovednosti, které bezprostředně podmiňují a vytvářejí výkon v určitém sportovním odvětví. Tím pádem se vytrácí z tréninků všestrannost a začínají se zařazovat roční tréninkové cykly. Díky specializaci tréninků dále vzrůstá objem i intenzita zatíţení. Také se postupně zvyšuje důraz na kondici sportovců a 50

taktickou přípravu. Jestli chce být sportovec úspěšnější, musí mít odpovědnější postoj k tréninkovým povinnostem a projevit určité soustředění a úsilí. I v této etapě platí některé zásady z etapy základního tréninku. Také se zde zdůrazňuje příprava pro výkon v příštích letech. Pokud byl rozvíjen všestranný základ, mělo by se to projevit zřejmým výkonnostním vzestupem (Dovalil & Choutková, 1988). Dovalil a Choutková (1988) uvádí, ţe tato etapa trvá 2-4 roky. V případě ţe je omezena moţnost tréninku anebo talent, tak etapa pokračuje aţ do ukončení sportovní kariéry. V takovém případě je důleţité si uvědomit, ţe sportování má smysl i bez vrcholové výkonnosti. V opačném případě dochází k náročným tréninkům, které vedou k úspěchu ve vrcholovém sportu (Dovalil & Choutková, 1988). Etapa vrcholového tréninku Dovalil a Choutková (1988) tuto etapu charakterizují jako završení dlouhodobé sportovní činnosti. Týká se jen vybraných talentovaných jedinců nejdříve ve 20. roce. Mezi hlavní znaky patří dosáhnout co nejvyšší výkonnosti. Objemy i intenzity zatíţení jsou na nejvyšší moţné úrovni. Pod tímto si můţeme představit, ţe sportovci trénují více neţ 300 dnů ročně. Avšak ani tady úplně nemizí všestranné zaměření. To zde plní regenerační a kompenzační funkci. Je zřejmé, ţe během tréninku dětí a dorostenců musíme brát ohled na školní a ostatní povinnosti. Také u dospělých nesmíme zapomínat, ţe sport je volnočasová aktivita. I zde se musí přizpůsobovat dennímu reţimu, např. pracovním či rodinným povinnostem (Dovalil & Choutková, 1988). Dovalil a Choutková (1988) však upozorňují na to, ţe vrcholový sport není uţ jen volnočasová aktivita. Vrcholoví sportovci musí poţadavkům určitého sportu přizpůsobit vše, aby mohl jejich trénink proběhnout v určitém rozsahu a kvalitě. Do určité míry tyto zásady platí i pro výkonnostní sportovce. To jsou sportovci, kteří díky nedostatku talentu nedosahují vysoké národní či mezinárodní úrovně. I jejich sportovní výkonnost je podmíněna náročným tréninkovým podmínkám. Ty jsou uskutečňovány v rámci moţností sportovního zázemí (Dovalil & Choutková, 1988). Jak je vidět, jednotlivé etapy se od sebe navzájem liší. Kaţdá z nich má zvláštní úkoly a je specifická svým obsahem. Určujícím hlediskem je stupeň vývoje jedince a postupná 51

příprava na náročnější trénink a na dosahování vyšších výkonů (Dovalil & Choutková, 1988). 2.8 Metodicko-organizační formy Klimtová (2006) uvádí, ţe výuka základních herních činností jednotlivce je realizována především díky nácviku. Jeho obsahem jsou metodicko-organizační formy, metody nácviku, vyučovací formy a vyučovací styly. Nácvik a osvojení dovedností určité sportovní hry jsou závislé především na vhodném výběru metodicko-organizačních forem. Ty na všech stupních výkonnosti vytváří vhodné podmínky pro efektivní učení sportovců. Tůma a Tkadlec (2010) dodávají, ţe obsahem činnosti metodicko-organizačních forem jsou jisté pohybové dovednosti. Je nutné aspoň částečné osvojení těchto dovedností, aby se jedinec mohl zapojit do konkrétní sportovní hry. Metodicko-organizační formy dělíme (Klimtová, 2006) podle přítomnost nebo nepřítomnost soupeře a stupně proměnlivosti situačně herních podmínek na průpravná cvičení 1. typu, průpravná cvičení 2. typu, herní cvičení 1. typu, herní cvičení 2. typu a průpravné hry. 2.8.1 Průpravná cvičení 1. typu Jsou typické nepřítomností soupeře a předem určenými relativně neměnnými podmínkami. Mají obvykle danou přesnou organizaci (přemísťování hráčů a míče), která umoţňuje opakování daného herního úkolu. Při opakování cvičení se postupně zdůrazňuje organizace a vývoj obsahu (Klimtová, 2006). 2.8.2 Průpravná cvičení 2. typu U tohoto typu se podle Klimtové (2006) také setkáváme s nepřítomností soupeře a náhodně proměnlivými, avšak limitovanými podmínkami. Proměnlivé podmínky vedou hráče k variabilním pohybovým odpovědím. Ty jsou charakteristické krátkou dobou přípravy hráče k reakcím, které jsou spojeny s následným rozhodováním vzhledem k vnějším vlivům. 2.8.3 Herní cvičení 1. typu Klimtová (2006) uvádí, ţe se zde uţ pracuje s přítomností soupeře a jsou předem určené herní podmínky. Také je zde určený průběh řešení herních situací. Obránce má omezenou činnost. Takţe je předem určený způsob jeho činností během průběhu cvičení. Díky 52

určeným podmínkám herních cvičení 1. typu je pozornost soustředěna na průběh celého cvičení a ne na jednotlivé prvky. Hráči poznávají klíčové situace během hry. Také získávají vztah ke spoluhráčům a soupeřům. Hráč při těchto cvičeních nemusí rozhodovat o volbě nejvhodnějších řešení. Ty jsou dány předem instrukcemi. Instrukce dále obsahují pokyny k vykonání pohybů, upozornění na důleţité situační faktory a směrnice pro činnost soupeře. Herní cvičení 1. typu mají klíčovou funkci ve vývoji psychiky (Klimtová, 2006). 2.8.4 Herní cvičení 2. typu Hlavním znakem jsou náhodně se proměňující podmínky se zapojením soupeře v různé míře. Jejich charakteristickým znakem je neočekávanost. Díky těmto cvičením jsou řešeny herní úkoly o různé sloţitosti. Ta je dána počtem zúčastněných sportovců ve cvičení, prostorovými a časovými podmínkami a omezeními (Klimtová, 2006). Klimtová (2006) dále uvádí, ţe herní cvičení se dělí podle počtu hráčů na tři skupiny. První jsou herní cvičení, kde převládá počet útočníků nad obránci. Tento typ se pouţívá především u začátečníků. Díky převaze útočníku pro ně je jednodušší realizace cvičeních. Druhý typ herních cvičení je s početní převahou obránců nad útočníky. Cvičení ve kterých je více obránců neţ útočníků se pouţívají ve vyspělé skupině sportovců (Klimtová, 2006). Poslední typ herních cvičení je ten, kde je počet útočníků a obránců vyrovnaný (Klimtová, 2006). 2.8.5 Průpravné hry Tůma a Tkadlec (2010) charakterizují průpravné hry tím, ţe mají souvislý herní děj. To znamená, ţe si hráči pohybové úkoly stanovují průběţně sami na základě neustále se měnících herních situací. U této metodicko-organizační formy je cílem vítězství nad soupeřem a nikoliv provedení nějakého pohybového úkolu. Díky tomu jsou průpravné hry výrazným didaktickým prostředkem ke zvyšování herní způsobilosti hráčů. Spousta z nich vznikla ze sportovních her samotných, díky zjednodušením pravidel, aplikace pravidel jiné sportovní hry na podmínky dané hry nebo izolací určité sekvence herních situací z konkrétní hry. Některé sportovní hry vznikly z původních průpravných her pro jiné sporty. Jako příklad si můţeme uvést florbal lední hokej, futsal kopaná anebo i pláţová házená házená (Tůma & Tkadlec, 2010). 53

2.9 Pláţové sportovní hry V posledních několika letech zaţily pláţové sporty velký rozkvět. Uţ to není jen klasický pláţový volejbal, který zná široká veřejnost. K tomuto sportu se přidaly i další sporty. Rok vzniku Pláţová sportovní hra 1920 volejbal 1992 házená 1995 fotbal 1997 basketbal 1999 rugby 2003 tenis 2004 hokej Tabulka 1. Vznik různých pláţových sportů. 2.9.1 Hlavní myšlenka Jak uvádí Bělka (2009), při trávení volného času na pláţi u moře lidé postupně nedokázali jen leţet na písečné pláţi a nic nedělat. Postupně chtěli plnohodnotně vyuţít tento volný čas. A velké písečné plochy se k tomu přímo vybízely. Lidé začali na těchto plochách hrát různé sportovní hry. Vyznavači těchto sportovních her je hráli častěji a tím se ustálily jejich pravidla. Většinou šlo o zjednodušení pravidel sportovních her, které byly modifikované na nové prostředí na písečnou pláţ. Velký vliv na rozvoj těchto sportů také měly podmínky. Tyto sportovní hry se začaly hrát jen pro zábavu s přáteli. Takţe hlavním cílem byly jen záţitky a aktivní odpočinek. 2.9.2 Medializace Toto rekreační sportování se však postupně začalo rozšiřovat a rozrůstat. Pláţové sporty se začaly hrát častěji formou různých turnajů a z rekreačního zaměření se stalo výkonnostní. Později se tyto sporty začaly provozovat i na vrcholové úrovni. Za takovýto rychlý posun během několika let můţe velká atraktivnost těchto sportů. Pláţové verze sportovních her se hrají na menších hřištích s menším počtem hráčů. Takţe u brankových sportovních her se hráči dostávají častěji do zakončení. Díky tomu si tyto sporty získaly i řadu příznivců, kteří se na tyto akční zápasy chodí dívat. S diváky pak přišly i média, které začaly tyto sporty 54

rozšiřovat i do podvědomí ostatních. Příčinnou této komercializace je, ţe tyto sportovní hry se staly velice moderními a atraktivními (Bělka, 2009). 2.9.3 Pláţové sporty v tréninku Pláţové sportovní hry mají ve své podstatě i několik aspektů, pro které bychom je mohli zařadit i do tréninků pro sportovce nepláţových sportovních her. Během přípravného nebo přechodného období se dají zařadit jako součást přípravy. Díky písečnému podkladu tyto sporty mají vyšší nároky na sílu, rychlost, vytrvalost a další schopnosti. Pláţové sportovní hry také působí preventivně na zdraví sportovců. Při pohybu v písku se zapojuje posturální svalstvo a klouby v měkkém písku netrpí tolik, jako na tvrdém povrchu. Po náročné sportovní sezóně můţe slouţit jako vhodná relaxace. Hráč se pořád nachází ve svém sportovním prostředí, ale není vystaven sportovnímu stresu. V pláţové verzi sportovní hry jde především o zábavu, záţitky a fair play (Bělka, 2009). Díky menšímu sportovnímu stresu jsou pláţové sportovní hry vhodné i pro zařazení do školní tělesné výchovy. I při profesionalizaci některých pláţových sportů, stále převládá rekreační zastoupení. Takţe při oblíbenosti těchto sportů ve škole je moţné je zařadit i mezi své volnočasové aktivity ať uţ formou různých turnajů nebo aktivního odpočinku. V neposlední řadě jsou tyto sporty vhodné i z jiţ zmíněného zdravotně preventivního hlediska (Bělka, 2009). 2.10 Pláţová házená 2.10.1 Historie pláţové házené Spaete (2010) uvádí, ţe pláţová házená je velice mladý sport, který se poprvé objevil v roce 1992 v Itálii. Přesněji to bylo 20.6.1992 na malém ostrově Isola di Ponza na jihu Itálie. Tento sport zaloţili Gianni Buttarelli a Franco Schiano. Tito dva prezidenti házenkářských týmů v Itálii přišli poprvé s nápadem "Handballbeach. Bylo to díky tomu, ţe na tomto ostrově nebyla ţádná házenkářská hala. První turnaj se konal ještě tohoto roku o měsíc později. Bylo to v Ponze na pláţi San Antonio. V tomto turnaji bojovalo o vítězství pět týmů, čtyři z Itálie a jeden z Ruska. Finále se hrálo večer na osvětleném hřišti (Spaete, 2010). Později dle Spaete, (2010) toho samého roku zaloţili Gianni Buttarelli a Franco Schiano Comitato Organizzatore Handball Beach (COHB). Toto byla první organizace, která se zabývala pláţovou házenou. Pak uţ jen italský rozhodčí Giampiero Masi dostal na starost úpravu pravidel tohoto rozvíjejícího se mladého sportu. 55

O rok později byl uspořádán první mezinárodní turnaj v pláţové házené. Nepořádal ho nikdo jiný neţ sám zakladatel tohoto sportu Buttarelli. Takţe není překvapující, ţe se turnaj konal v italském Římě. Tohoto turnaje se zúčastnily týmy Alţírska, Ruska, Německa a samozřejmě i Itálie (Spaete, 2010). 2.10.1.1 Historie plážové házené v ČR Anonymous (2006) uvádí, ţe pláţová házená se poprvé objevila v České republice v roce 1997. Bylo to díky prvnímu klubu pláţové házené u nás BHC Královo Pole. Tento klub také v Brně pořádal první turnaj na území republiky. Český svaz házené přijal pod sebe tento sport a v roce 1998 ustanovil komisi pláţové házené. Tato šestičlenná komise je zodpovědná za veškeré dění v tomto sportu. Toho samého roku se na našem území uskutečnilo i první neoficiální mistrovství České republiky, které se konalo v Ostravě (Anonymous, 2006). O rok později se podle Anonymous (2006) začalo v České republice probíhat pravidelné školení rozhodčích. Jedna dvojice se od roku 1999 dokonce zúčastnila dvou mistrovství Evropy. V roce 2005 se k nim připojila i druhá dvojice rozhodčích, která řídila mistrovství Evropy a mistrovství světa v Brazílii v roce 2006. Na mistrovství světa tato dvojice dokonce řídila finálový zápas v ţenské kategorii mezi domácí Brazílií a mistrem Evropy Německem. Nejenom díky tomu doznává tento sport v České republice v posledních letech velké oblibě. Postupně stoupá i počet turnajů, které se během sezóny konají. Bohuţel sezóna u nás trvá jen 5-7 týdnů během letních měsíců (Anonymous, 2006). 2.10.2 Pravidla pláţové házené Výňatek z pravidel je upravený podle Antoniou (2010) a Fidelius (2010). Celá filozofie pláţové házené je zaloţena na principu fair play. Proto by se hráči tohoto měli drţet. Hráči by měli hrát čistě a upřednostňovat zdraví a plynulost hry před vítězstvím. 2.10.2.1 Hrací hřiště Hraje se na hřišti obdélníkového rozměru. Hříště je dlouhé 27m a široké 12m. Hřiště musí být obsahovat minimálně 40cm písku. Po všech stranách hřiště je tří metrová bezpečnostní zóna. Samotná hrací zóna je dlouhá 15m a široká 12m. Na kaţdé straně se pak nachází jedno brankoviště, které má délku 6m. Na kaţdé straně se nachází ještě branka, ta je vysoká 2m a široká 3m. 56

Hráči mohou střídat pouze v prostoru určeném na střídání. Hráč můţe vstoupit a odejít ze hřiště po své straně hrací zóny a nově můţe opustit hřiště i po své straně u soupeřova brankoviště. Brankář můţe vstoupit do hřiště pouze po straně svého brankoviště a ze hřiště můţe odejít po své straně celého zbytku hřiště včetně soupeřova brankoviště. Obrázek 2. Hřiště pro pláţovou házenou (upraveno podle Fideliuse, 2010, 7). 2.10.2.2 Složení týmu a střídání Tým se skládá maximálně z 8 hráčů. Na začátku utkání musí být přítomno minimálně 6 z nich. Pokud počet hráčů klesne pod 4, ať uţ na začátku nebo během utkání, tak protější tým se stává vítězem zápasu. Na začátek zápasu nastupují z kaţdého týmu 4 hráči, 3 do pole a 1 brankář. Kaţdý tým musí mít po celou dobu zápasu jednoho brankáře na hřišti. Tento hráč se můţe kdykoliv zapojit i jako hráč v poli. Kaţdý tým můţe mít maximálně 4 funkcionáře, ale jen dva mohou být v prostoru pro střídání. Kaţdý z týmů má své vlastní dresy. Ty se u muţů skládají z tílka a kraťasů, u ţen pak z topu a spodního dílu bikin. Brankář musí být dresem odlišený od svých spoluhráčů a 57

od oponentů. Všichni hráči hrají bosky, popřípadě v ponoţkách. Jsou povoleny i zdravotní ortézy. Střídání můţe probíhat v jakékoliv době zápasu. A můţe proběhnout v libovolném počtu během zápasu. Musí však probíhat na své straně pro střídání. V případě špatného střídání je střídající hráč potrestán vyloučením. 2.10.2.3 Dosažení gólu Gólu je dosaţeno, pokud je míč celým svým objemem za brankovou čarou. Pokud je dosaţeno gólu, tak skórující tým získá bod. Tým však můţe dosáhnout i dvou bodů. Dva body získá, kdyţ je dosaţeno gólu po jednom z následujících případů: - Šestimetrový hod (trestný hod) - Gól dá brankář - Gólu je dosaţeno po atraktivní situaci Atraktivní situací můţe být otočka o 360, zpracování přihrávky a následné střely ze vzduchu, střelba mezi nohama, střelba za zády a podobné situace. V tomto ohledu není kreativita hráčů nijak omezena. Obrázek 3. Znázornění co je a není gól (upraveno podle Fideliuse, 2010, 34). 2.10.2.4 Začátek zápasu, výsledek zápasu a skóre Na začátku zápasu rozhodčí hodí mincí a vítězný tým si zvolí stranu, na které chce hrát a stranu na které chce střídat. Zápas je rozdělen na dva poločasy, které trvají 10 minut, a během nich je pětiminutová pauza. Po prvním poločase se střídají jen strany, střídací území zůstává stejné. Kaţdý poločas se hodnotí zvlášť jedním bodem. Takţe vítězí tým, který vyhraje oba poločasy. V případě, ţe poločas skončí nerozhodně, tak o vítězství rozhodne Zlatý gól. Hraje se tak dlouho, dokud jeden z týmů jako první nevstřelí branku. A tento tým vyhrává poločas. 58

Pokud se stane, ţe kaţdý tým vyhrál jeden poločas, tak následuje Shootout (rozstřel). Ten probíhá tak, ţe kaţdý tým nominuje 5 hráčů a kaţdý z nich má jeden pokus. Vyhrává tým, který má po pěti pokusech více bodů. V případě shody se pokračuje po jednom pokusu od kaţdého týmu, dokud jeden nezvítězí. Jestliţe je nominován brankář, tak se stává regulérním hráčem a jeho gól je počítán za jeden bod. 2.10.2.5 Shootout (rozstřel) Pokus začíná tak, ţe oba brankáři stojí aspoň jednou nohou na brankové čáře své branky. Útočící hráč pak stojí na spojnici čar svého brankoviště a postraní čáry. Jakmile rozhodčí dá signál, tak útočící hráč přihraje míč svému brankáři. Ten musí do tří vteřin přihrát míč zpět svému útočníkovi, který se snaţí dosáhnout gólu do soupeřovy brány. Během této doby se míč nesmí dotknout země. 2.10.2.6 Míč Zápas se hraje s gumovým míčem, který je rozdílné velikosti pro muţe a ţeny. Pro jeden zápas musí být k dispozici nejméně 4 míče. Náhradní míče musí být pro brankáře k dispozici za kaţdou brankou. 2.10.2.7 Brankář a brankoviště Brankář můţe bez míče kdykoliv opustit brankoviště. Kdyţ toto brankoviště opustí, tak se z něho stává hráč a podléhá pravidlům hráče. Jenom brankář můţe vstoupit do brankoviště a míč, který se nachází v brankovišti, můţe vzít. Také hráči mohou hrát míč, který se nachází v brankovišti. V případě, ţe hráč z pole vezme míč z brankoviště, následuje rozhodnutí podle následujících pravidel: - Brankář vyhazuje míč v případě, ţe útočník je s míčem v brankovišti, nebo kdyţ vstoupí do brankoviště a dostane se tak do výhody. - Šestimetrový hod (trestný hod) nastává v případě, kdyţ se bránící hráč nachází v brankovišti a zabránil útočníkovi v střelbě. Vstoupení do brankoviště není potrestáno, kdyţ: - Útočník, který hraje s míčem, nevytvoří soupeři nevýhodu. - Útočník, který bez míče nedostane sebe do výhody. - Obránce během nebo po pokusu o bránění nezpůsobí nevýhodu soupeři. Jestliţe se bránící hráč nebo brankář dotkne míče, tak následuje rozhodnutí podle následujících pravidel: 59

- Je uznán bod, pokud je míč v brance. - Nastává volný hod, pokud míč skončil za základní čarou. - Nastává vhazování, pokud míč přešel postraní čáru. - Hra pokračuje, pokud se míč odrazil zpět do hrací zóny. 2.10.2.8 Hra s míčem Hráč můţe vzít míč, který se nachází nebo se kutálí po písku. Míč můţe drţet maximálně 3 vteřiny. Pak musí míč přihrát nebo pustit ostatním hráčům. Hráč s míčem můţe udělat maximálně tři kroky. Pasivní hra nastává v případě, ţe druţstvo s míčem nejeví ţádné známky pokusu o zakončení a vstřelení gólu. V takovém případě je rozhodčím oznámena pasivní hra a druţstvo bez míče získá míč a rozehrává volný hod. 2.10.2.9 Fauly a nesportovní chování Hráč můţe blokovat a odehrávat míč rukama. Ostatní hráče můţe bránit tělem a to i v případě, ţe je hráč v drţení míče. Hráč nemůţe tahat nebo vyráţet míč ze soupeřových rukou. Nemůţe bránit ostatní hráče rukama nebo nohama. Dále je zakázáno soupeře ţduchat, drţet, vráţet do něj nebo na něj skákat. I jakékoliv obtěţování, které je v rozporu s pravidly, je zakázáno. V případě, ţe dojde k faulu, který je v rozporu s pravidly, nastává trest pro faulujícího hráče. Ten je při prvním provinění vyloučen do doby, neţ dojde ke změně drţení míče mezi druţstvy. Při druhém prohřešku je hráč uţ diskvalifikován. Při další změně drţení míče za něho můţe nastoupit další hráč. Kdyţ je faulu dosaţeno při pokusu o zakončení, tak nastává volný hod. Ten se provádí metr od čáry brankoviště. V případě hrubého faulu je nařízen šestimetrový hod (trestný hod). Po tomto faulu střílí hráč útočícího druţstva z čáry brankoviště a pokouší se dát gól. 60

3 CÍLE A ÚKOLY PRÁCE 3.1 Hlavní úkol práce Hlavním cílem bakalářské práce je sestavení metodiky nácviku základních specifických dovedností pláţové házené pro ţáky druhého stupně základních škol. 3.2 Dílčí cíle Analyzovat odbornou literaturu Sestavit metodickou řadu nácviku specifických dovedností pláţové házené Sestavit zásobník průpravných cvičení, herních cvičení a průpravných her Sestavit vyučovací jednotky o délce 45 minut, které odpovídají jednotlivým metodickým řadám nácviku Vyzkoušet a ověřit sestavenou metodiku nácviku základních specifických dovedností pláţové házené 3.3 Úkoly práce Zajistit kurt pro pláţové sportovní hry Zajistit brány, lajny a speciální míče pro pláţovou házenou Zajistit probandy na praktické ověření cvičení Zajistit fotodokumentaci V praxi vyzkoušet a ověřit průpravná a herní cvičení a průpravné hry 61

4 METODIKA 4.1 Analýza poznatků Při sbírání poznatků jsem vycházel především z odborné literatury. Zde jsem však nalezl informace pouze k házené a nikoliv k pláţové házené. Tudíţ jsem prohledával i dostupné databáze knihoven, které se zabývají sportem. Ať uţ to bylo na Fakultě tělesné kultury v Olomouci nebo sportovních fakult na dalších univerzitách. Jmenujme například Fakultu tělesné výchovy a sportu univerzity Karlovy v Praze nebo Fakulta sportovních studií v Brně. Zde jsem také nenašel poţadované informace o pláţové házené. Obrátil jsem se tudíţ i na internetové vyhledávače a pro názornost cvičení jsem hledal i na videoserveru Youtube. Ale ani zde se nenacházelo poţadované mnoţství informací, které by vedly k sestavení metodické řadě pro nácvik pláţové házené. Proto při sestavování metodické řady, jsem vycházel z literatury o házené, která má k pláţové házené nejblíţe. Dále jsem čerpal z databází, které také uvádí informace o házené. V poslední řadě jsem čerpal z vlastních zkušeností. Házené jsem hrál devět let za klub KH Kopřivnice a to od miniţáků aţ po starší dorosteneckou ligu. V posledních letech se věnuji rekreačně jen pláţové házené. Tento sport hraji třetím rokem a zúčastnil jsem se několika turnajů pláţové házené v ČR. Při nácviku metodické řady pláţové házené by se mělo postupovat od základních pohybových dovedností aţ po ty nejsloţitější. Je jasné, ţe pokud se jedinec nenaučí jednoduché dovednosti, tak nebude mít šanci se naučit dovednosti sloţitější. Proto by se mělo postupovat podle následujícího rozdělení: Manipulace s míčem (na místě a v pohybu) Střelba z místa Přihrávky na místě Střelba v pohybu a trojtakt Přihrávky v pohybu Uvolňování hráče bez míče a klamavé pohyby (fintování) Uvolňování hráče s míčem Činnost brankáře Obranná činnost jednotlivce Obranné herní kombinace Samotná hra pláţové házené 62

4.2 Výběr cvičení Při výběru cvičení jsem vycházel, jak uţ jsem zmiňoval z klasické házené. Vycházel jsem z autorů Antón García (2000), Künkler (2009), Nicol (2010), Duret (1999) a Schubert (2008). Pro lepší porovnán rozdílnosti házené a pláţové házené uvádím následující tabulku. Informace o pravidlech Pláţová házená Házená Hrací plocha 27x12 metrů 40x20 metrů Počet hráčů v poli 3 a brankář 6 a brankář Počet hráčů v utkání 8 14 Brankoviště obdélník 12x6m spíše půlkruh, vzdálenost 6m od brány Čára trestného hodu 6 metrů 7 metrů Prostor pro střídání Po celé délce hřiště prostor 4,5m od středové čáry Hrací doba 2x10 minut 2x30 minut Míč gumový o průměru 55 cm koţený/syntetický o průměru 58-60 cm Obuv NE ANO Driblink NE ANO Skóre 1, 2 body za gól góly Rozehrání po gólu ihned od brankáře z poloviny hřiště Vzdálenost soupeře při volném hodu 1 metr 3 metry Vyloučení jen do změny drţení míče na 2 minuty Diskvalifikace na základě vyloučení hráč je podruhé vyloučen hráč je potřetí vyloučen Tabulka 2. Základní rozdíly mezi pláţovou házenou a házenou. 4.3 Ověření průpravných a herních cvičení, průpravných her v praxi Metodiku nácviku základních specifických dovedností pláţové házené jsem vyzkoušel u ţaček házenkářského klubu DHK Zory Olomouc. Tyto ţačky byly ve věku 11-13 let. Během čtyř tréninkových jednotek o délce 1,5 hodiny jsem vyzkoušel průpravné cvičení, herní cvičení a průpravné hry. Účinnost těchto cvičeních jsem zaznamenával a poté sumarizoval pro výsledky této práce. 63

5 VÝSLEDKY A DISKUZE Pro pochopení veškerých grafických symbolů, které jsou nebo mohou být pouţity ve schématech cvičení a her, nahlédněte do přílohy 2. 5.1 Manipulace s míčem (na místě i v pohybu) Nejdůleţitější je drţení míče. Míč drţíme v roztaţených prstech ruky a nikoliv v celé dlani. Zápěstí je uvolněné, abychom mohli s míčem manipulovat při házení. Toto jde zkontrolovat tak, ţe kdyţ chytíme míč jen palcem a malíkem, tak s míčem stále dokáţeme manipulovat a dokáţeme ho odhodit. Velice důleţité je, aby byl nácvik prováděn s míči odpovídající velikosti. Hráč musí být schopný míč bez problémů chytit do jedné ruky. V dnešní době by to neměl být ţádný velký problém, jelikoţ je na trhu spousta velikostí míčů. V případě, ţe nemáme míč odpovídající velikosti, tak jsou nejlepší gumové nebo jiné měkké míče. Ty hráč můţe bez problémů uchopit do ruky. V ţádném případě nepouţívejte míče větší. Ty jen zafixují a zdokonalí chyby, kterých se později budou špatně zbavovat. Ovládání míče hraje základní roli při celé pláţové házené. Míč však můţeme ovládat jen v případě, pokud jsme s ním dobře seznámeni a máme na něho určitý cit. Následující cvičení ukazují, jak co nejlépe těchto vlastností docílit. Cvičení jsou rozlišena zase od nejjednodušších po ty sloţitější, stejně jako celá metodika. Obrázek 4. Správné drţení míče. 64

5.1.1 Průpravná cvičení Základní pozice je mírný stoj rozkročný. Míč drţíme v dlani jedné ruky. Rychlým otočením dlaně dolů dostaneme míč na hřbet ruky a okamţitě vrátíme ruku zpět tak, aby míč nespadl na zem a zůstal leţet v dlani. Totéţ provádíme levou rukou. Míč máme poloţený na hřbetu ruky, která je mírně pokrčená. Pak začneme provádět různé činnosti, aniţ by nám míč ze hřbetu ruky spadl na zem. Můţeme provádět chůzi, běh, poskoky nebo změny polohy těla. Například dřep, klek na jednom koleni, sed na patách, sed s nataţenýma nohama, leh na zádech, leh na břiše. Totéţ opačnou rukou. Míč předáváme z pravé ruky do levé před tělem a z levé do pravé za tělem. Totéţ opačným směrem. Míč předáváme z pravé ruky do levé okolo hlavy. Totéţ na druhou stranu. 65

Ve stoji rozkročném předáváme míč osmičkou kolem kotníků. Na jednu a pak na druhou stranu. Stoj rozkročný, míč drţíme oběma rukama za hlavou. Mírně se předkloníme a míč si necháme skutálet po zádech. Snaţíme se míč chytit dřív, neţ spadne na zem. Provádíme podobné cvičení jako v předchozím bodě, ale míč kutálíme opačně. Začneme ze spodní části zad a míč chytáme u hlavy. Oběma rukama drţíme míč před hlavou. Míč pustíme, tleskneme a snaţíme se míč chytit dřív, neţ spadne na zem. Poté můţeme zkusit tlesknout víckrát nebo můţeme tleskat za tělem anebo můţeme tleskání různě kombinovat. Míč oběma rukama vyhodíme do vzduchu nad sebe a snaţíme se ho ve vzpaţení chytit. Nejdříve míč chytáme oběma rukama později jen do jedné. 66

Totéţ cvičení jako předchozí. Jen změníme i pozici celého těla. Míč budeme chytat v kleku, v dřepu nebo v sedu. Míč si chytneme nohama mezi kotníky. Poté si nohama míč vyhodíme a snaţíme se ho chytit. Základní poloha je sed roznoţný. Míč si kutálíme kolem celého těla. Nohy jsou pořád napnuté. Míč drţíme oběma rukama za zády. Míč vyhodíme přes hlavu tak, abychom ho chytili před tělem. Druhá varianta je, ţe míč vyhazujeme před tělem a chytáme ho oběma rukama za zády. Popřípadě můţeme kombinovat. 67

Míč drţíme v pravé ruce před tělem a přehazujeme si ho do levé ruky. Poté cvičení provádíme za zády. Mírný stoj rozkročný, upaţit s dlaněmi vzhůru. V jedné ruce máme míč a přes hlavu si ho obloukem přehazujeme do druhé ruky a zpět. Mírný stoj rozkročný. Míčem krouţíme kolem dolních končetin. Další průpravná cvičení 1. Míč vyhazujeme nad sebe jednou rukou a také jednou rukou ho chytáme. Snaţíme se přitom změnit pozici paţe. Míč tedy chytáme do pokrčené ruky, s rukou za zády nebo do opačné ruky. 2. Míč vyhodíme nad sebe a uděláme dřep. Poté se snaţíme míč chytit dřív, neţ spadne na zem. 3. Stejné cvičení jako předchozí. Místo dřepu však provedeme jiný prvek. Například sed, klek, leh, leh na břiše, dvojný obrat nebo kotoul. 4. Zvolíme si jakoukoliv základní polohu. Můţe to být sed, leh, dřep nebo klek a z této polohy vyhodíme míč nad sebe. Pak se postavíme a rychle vrátíme do výchozí polohy a míč opět chytíme. 68

5. Přednoţíme jednu nohu a pod touto nohou vyhodíme míč vzhůru. Poté opět přinoţíme a míč chytíme, neţ se dotkne země. 6. Drţíme míč oběma rukama za zády. Míč vyhodíme nad sebe a uděláme obrat. Poté míč chytíme dřív, neţ se dotkne země. 7. Totéţ cvičení jako předchozí. Jen před chycením míče tleskneme, uděláme, dřep nebo klek na jedno koleno. 8. Míč opět vyhazujeme před tělem a chytáme za zády. Za zády míč chytáme do jedné ruky. Ruce pravidelně střídáme. 9. Míč drţíme pravou rukou za zády a vyhodíme ho přes levé rameno. Poté míč chytáme před tělem oběma rukama. Cvičení provádíme i opačně. Míč drţíme levou rukou za zády a přehazujeme ho přes pravé rameno. 10. Stejné cvičení jako předchozí, ale míč chytáme jen do jedné ruky. Pak provádíme cvičení v pohybu, v chůzi popřípadě v klusu. 11. Míč drţíme oběma rukama ve stoji rozkročném. Poté se předkloníme a míč hodíme mezi nohama nad sebe. Hodíme ho tak, abychom míč chytili opět před tělem. 12. Ve stoji rozkročném drţíme míč ve vzpaţení. Zakloníme se a míč pustíme. Rychle se předkloníme a míč chytneme mezi nohama, neţ spadne na zem. 13. Stoj rozkročný, provedeme předklon. Míč drţíme oběma rukama co nejníţe země. Míč si přehazujeme zepředu dozadu mezi nohama. Paţe se přemisťují z vnější strany nohou. 14. Podobné cvičení jako předchozí. Jen míč drţíme mezi nohama jednou rukou vpředu před nohou a druhou za nohou. Míč si mírně vyhodíme mezi nohama a ruce vyměníme z vnější strany nohou. Například kdyţ pravá ruka drţela míč před nohou a levá za nohou, tak po vyhození míče bude pravá ruka za nohou a leva vpředu. 15. Sedíme na zemi a míč vyhodíme nad sebe. Rychle si stoupneme a zpět sedneme. Poté opět chytáme míč. 16. Totéţ cvičení jen místo stoje uděláme leh na břiše nebo na zádech a opět chytáme míč. 17. Leh, míč vyhodíme nad sebe. Poté si sedneme a opět lehneme a míč chytáme dřív, neţ spadne na zem. 18. Opět stejné cvičení, jen po vyhození míče provedeme leh na břiše nebo otočení o 360. 19. Provedeme leh a míč vyhodíme nad sebe. Poté provedeme přes sed leh na břiše a otočíme se na záda. V této pozici vyhozený míč chytáme. 69

20. Míč vyhodíme zhruba 2-3m před sebe. Uděláme dřep a rychle utíkáme chytit míč, neţ se dotkne země. 21. Podobné cvičení jako předchozí. Jen míč nevyhazujeme ze stoje, ale z dřepu, ze sedu nebo z lehu. 22. Vyhodíme míč nad sebe a počkáme, aţ začne padat dolů. V této chvíli se odrazíme z jedné nebo obou nohou a snaţíme se chytit míč nataţenýma rukama co nejvýše. 5.1.2 Průpravné hry Vezmi míč Dvojice stojí na základní čáře. Na signál běţí na druhou stranu. Tam vezmou jeden míč a běţí s ním zpět. Za základní čarou ho poloţí a běţí pro další. Dvojice s nejvíce míči vyhrává. Transport Skupiny po 3-5 hráčích. Na signál běţí hráč k nejbliţšímu kruhu a přenese z něho míč do druhého. Poté se vrací zpět a plácnutím předá štafetu druhému hráči. Ten ho následuje. Vyhrává druţstvo, které nejrychleji přemístí všechny míče. Slalom Hráči v druţstvech. Na signál hráč kutálí míč kolem vyznačených kuţelů. Zpět se vrací mimo kuţely, ale taky míč kutálí. Na základní čáře předá míč spoluhráči a ten pokračuje. Vyhrává nejrychlejší druţstvo. 70

Závody čísel Skupiny po čtyřech. Hráči jsou seřazeni za sebou ve vzdálenosti 3-5 metrů a jsou označeni číslem od jedné do čtyř. Kaţdý s hráčů má vedle sebe poloţený míč. Jakmile hráč uslyší své číslo, tak vezme míč a obíhá ostatní hráče svého druţstva. Vyhrává druţstvo, které bude nejrychleji v základním postavení. 5.2 Střelba z místa Jak uţ napovídá slovo házená, hráč hlavně musí umět míč správně hodit. Při zvládnutí této dovedností se můţeme zaměřit i na další, specifické házenkářské dovednosti. Hod samotného míče začíná nejdříve nápřahem. Jestliţe míč drţíme pravou rukou, tak máme vykročeno levou nohou. Špička nohy by měla směřovat tak, kde chceme házet. Paţe, ve které máme míč je zapaţená. Ramena jsou natočená tak, ţe jejich spojnice je v prodlouţení odhodové paţe. Ruka s míčem a loket odhodové paţe jsou nad úrovní ramene. Loket se při odhodu nepřibliţuje k tělu. Pohyb by měl vycházet z pravého boku, na který ihned navazuje švihový pohyb celé paţe. Z paţe se tento pohyb šíří od ramene přes loket, předloktí aţ po zápětí. To má při hodu velice důleţitou roli, jelikoţ míči uděluje poslední zrychlení a směr letu míče. 71

Obrázek 5. Správné provedení hodu. k zemi. Po správném provedení hodu by nám měly prsty odhodové ruky směřovat směrem Obrázek 6. Odhodová ruka po opuštění míče. 72

Správný hod se pozná i podle trajektorie míče. Pokud je hod provedený správně, tak by trajektorie míče měla být rovnoběţná se zemí. V případě, ţe má dráha tvar oblouku, tak je to špatně. V tomto případě je to většinou proto, ţe loket je v průběhu odhodu pod úrovní ramene. 5.2.1 Průpravná cvičení 1. Hráči si vyzkouší střelbu do prázdné brány. Upozorňujeme na správné postavení. 2. Hráči se snaţí trefit tyčku nebo břevno. Kdo trefí, má bod, hráči si body sčítají. 3. Hráči hází do brány z kleku, ze sedu popřípadě z lehu. 4. Hráči hází z jednoho brankoviště do druhého. Úkolem je, aby míč zůstal v druhém brankovišti. 5.2.2 Průpravné hry Evoluce Hráči stojí okolo brankoviště a jeden po druhém se snaţí trefit tyčku nebo břevno. Pokud se jim to povede, tak si kleknou a druhé kolo střílí vkleče. Potom střílí vsedě. Kdo se jako první trefí vsedě, tak vyhrál. Král střelců Hráči stojí v zástupu jeden za druhým a jejich úkolem je trefit z trestného hodu dres. Ten je zavěšený někde v bráně. Pokud ho hráč trefí, tak ten za ním musí taky. Kdyţ se mu to nepovede, tak vypadává. V případě úspěchu se musí trefit třetí hráč v pořadí. Jakmile hráč vystřelí a zůstává ve hře, tak se řadí na konec zástupu. Vyhrává poslední hráč ve hře. 73

Vybíjená míče Hráči jsou rozděleni do dvou týmů. Kaţdý tým je v brankovišti. Jejich úkolem je trefit míč, který je na půlce hřiště. Vyhrává tým, který dostane míč do soupeřova brankoviště. 5.3 Přihrávky na místě Kdyţ dokáţeme míč hodit, tak je na čase se ho naučit chytat. Základní způsobe je vrchní chycení obouruč. To probíhá tak, ţe trup vytočíme do směru, odkud na nás letí míč. Paţe natáhneme před sebe, lokty směřují od sebe a dlaně směřují vpřed. Palce směřují k sobě a prsty jsou vějířovitě roztaţené. Palce a ukazováky obou rukou směřují k sobě a vytvářejí trojúhelník. Obrázek 7. Postavení rukou při přihrávce. Při chycení míče paţe pokrčíme v loktech, abychom ztlumili chycený míč. Pokud nastane situace, ţe míč letí pod úrovní pasu a my ho nemůţeme chytit vrchním způsobem, tak vyuţijeme spodní chycení obouruč. U tohoto způsobu platí všechny předchozí pravidla, ale ruce směřují malíky k sobě. Abychom mohli správě provést oba způsoby chytání, je důleţité neustále sledovat míč. 74

5.3.1 Průpravná cvičení 1. Hráči si přihrávají ve trojici. Jeden hráč sedí a střídavě si přihrává s hráčem po pravé a levé straně. Toto cvičení pomůţe sedícímu hráči při zapojení celé paţe při odhodu. 2. Dva hráči stojí od sebe ve vzdálenosti 3-8 metrů. Hráč s míčem stojí ve stoji rozkročném a oběma ruka v předklonu přihrává spodním obloukem spoluhráči. 3. Dvojice hráčů je ve stejném postavení jako v předchozím cvičení. Přihrávají si však různými způsoby. Například obouruč vrchem ( autové vhazování ), obouruč spodem, obouruč od boku, jednoruč od boku, jednoruč vrchem nebo ve výskoku. 4. To samé cvičení, jen hráč po odhodu provede obrat nebo dvojný obrat (180, 360 ). 5. Dva hráči stojí čelem k sobě na vzdálenost 2-5 metrů. Hráč s míčem se otočí zády ke svému spoluhráči. Stojí ve stoji rozkročném a oběma rukama přihrává míč mezi svýma nohama. 6. Oba hráči stojí naproti sobě ve vzdálenosti 2-5 metrů. Hráč s míčem provede výskok a v nejvyšším bodě přihrává obouruč vrchním způsobem svému spoluhráči. Ten po chycení míče také vyskakuje a poté přihrává. 7. Dva hráči stojí na vzdálenost 4-6 metrů a přihrávají si. Po odehrání míče, hráč provede nějaké cvičení. Například tlesknutí před nebo za tělem, dřep, klik, výskok, leh nebo dvojný obrat. 8. Dvojice hráčů jsou od sebe na vzdálenost 2-5 metrů. Hráč s míčem stojí a hráč bez míče sedí. Stojící hráč přihrává míč sedícímu. Ten po chycení míče udělá leh a zase se vrátí do sedu. Po té, odehrává míč obouruč vrchním způsobem. Průpravná cvičení se dvěma míči 1. Dva hráči stojí naproti sobě na vzdálenost 1-3 metrů. Kaţdý z nich má míč v pravé ruce. Hráči si navzájem přihrávají do levé ruky a zpět do pravé. 2. Oba hráči stojí naproti sobě ve vzdálenosti 2-5 metrů. Kaţdý z nich má jeden míč. Přihrávají si současně. Jeden hráč přihrává obloučkem a druhý hráč přímo. 3. Dva hráči stojí naproti sobě ve vzdálenosti 1-3 metrů. Jeden hráč drţí v kaţdé ruce jeden míč a přihrává je současně. Spoluhráč chytá kaţdý míč do jedné ruky. 4. Podobné cvičení jako předchozí. Hráč s míči však přihrává jeden míč a hned v zápětí druhý míč. 5. Hráči stojí naproti sobě o vzdálenosti 2-5 metrů. Oba hráči mají jeden míč. Jeden hráč přihrává míč trčením od prsou spoluhráčovi. Ten vyhazuje svůj míč nad sebe a 75

chytá druhý míč. Tento míč v zápětí přihrává trčením od prsou zpět a chytá opět svůj míč. 6. Dvojice hráčů stojí naproti sobě ve vzdálenosti 2-5 metrů. Oba hráči mají míč. První hráč přihrává míč obouruč za zády přes hlavu. A druhý hráč současně přihrává klasicky vrchním způsobem jednoruč. 7. Hráči stojí naproti sobě na vzdálenost 2-5 metrů. Kaţdý z nich má jeden míč. Jeden hráč přihrává a druhý hráč se snaţí svým míčem odrazit přihrávaný míč zpět spoluhráči. Ten se ho snaţí opět chytit. 8. Dva hráči stojí naproti sobě na vzdálenost 1-3 metry. Kaţdý z nich má jeden míč. Oba hráči si přihrají současně tak, aby se ve vzduchu míče srazily a vrátily se zpět ke svým hráčům. Ti se snaţí svůj míč opět chytit. 9. Dva hráči stojí zády k sobě. Kaţdý hráč má jeden míč. Ten oba hráči vyhodí po své levé straně. Vzápětí se otočí na pravou stranu a chytají spoluhráčův míč. 5.3.2 Průpravné hry Z místa na místo Hráči jsou rozděleni do dvou druţstev. Jedno se snaţí postupně přemístit pět míčů na druhou stranu. Hráči se rozmístí na hřiště, ale pak se nesmí hýbat. Popřípadě vyznačíme malé území, ve kterém se jednotliví hráči můţou pohybovat. Druhé druţstvo se pohybuje mezi nimi a snaţí se jim zabránit přihrávkám. Při zmaření přihrávky musí ten určitý míč začít přihrávat od začátku. Po úspěšném zdolání se druţstva vystřídají. Druţstvo, které to zvládne rychleji, tak vyhrává. 76

Šestidenní závod Hráči se rozmístí po hřišti podle nákresu. Jejich úkolem je co nejrychleji oběhnou hřiště. S míčem můţou však běţet jen krátkou vzdálenost. Štafetu předají druhému hráči tak, ţe mu míč předají. Jakmile má míč tak vybíhá. Vyhrává druţstvo, které je rychlejší. Přihrávaná Hráči jsou rozděleni do dvou týmů. Jeden stojí na půlce a druhý je rozdělen na obou polovinách. Druţstvo na polovinách hřiště má za úkol v co nejkratším čase přihrát všechny míče z jedné poloviny na druhou. Druţstvo na půlce se jim tomu snaţí zabránit. Zip Hráči jsou rozestaveni podle nákresu. Jejich úkolem je v co nejkratším čase dostat všechny míče z jedné strany hřiště na druhou. Pokládaná Dvě druţstva proti sobě. Úkolem je poloţit míč do soupeřova brankoviště. Před poloţením míče do brankoviště si musí třikrát přihrát. 77

5.4 Střelba v pohybu a trojtakt Střelba patří mezi základní dovednosti hráčů. Díky ní hráči dávají góly a tak mají šanci vyhrávat zápasy. Způsobů střelby v pohybu je velmi mnoho. Jedna věc je však spojuje, a to trojtakt. Pokud hráč nezvládá trojtakt, tak střelba v pohybu bude pro něj ztíţená. Hráč s míčem můţe udělat maximálně tři kroky proto trojtakt. Můţe také udělat tři kroky a poté si klepnout o zem a udělat další tři kroky. Toto je v pláţové házené dovoleno. Avšak vzhledem k písku je toto skoro nemoţné a tak od této varianty opustíme. Při trojtaktu hráč vţdy vykračuje opačnou nohou neţ je ruka, která přihrává míč. Trojtakt má vţdy určitý rytmus podle třech kroků, které hráč provede. Kdyţ není hráč s míčem bráněn obráncem, tak provádí pomocí trojtaktu nejkratší cestu k bráně. Kdyţ hráč ovládá trojtakt, tak můţeme přejít k samotné střelbě. Rozdělíme si ji podle toho, z jaké vzdálenosti je vykonávána. Jako první si uvedeme vrchní střelbu jednoruč ve výskoku. Toto je typická střelba silově dobře vybavených hráčů. Ti střílí z delší vzdálenosti přes obránce. Vrchní střelba jednoruč ve výskoku probíhá tak, ţe hráč udělá při dokončování trojtaktu poslední delší krok. Tím sníţí těţiště a můţe se tak víc odrazit do výšky. V nejvyšším bodě hráč střílí. Střelba probíhá stejně jako přihrávka. Hráč je vytočený nestřeleckým ramenem ve směru střelby a pohyb vychází z trupu. Obrázek 8. Správné provedení vrchní střelby jednoruč ve výskoku. 78

Ze střední vzdálenosti se vyuţívá vrchní střelba jednoruč ze země. Tato střelba je provedena s velkou intenzitou a většinou se střílí zpoza obránce. A to proto, aby měl hráč výhodu překvapení. K tomu se vyuţívá změna naklonění trupu. Na střeleckou stranu je to úklon a na nestřeleckou výklon. Pouţívá se zde však ještě jeden způsob a to spodní střelba jednoruč ze země neboli podstřel. To je střelba, kdy je střelecká paţe pod úrovní trupu. Nejčastěji se však vyuţívá střelba z krátké vzdálenosti. A to hned ze dvou důvodů. Prvním je lepší moţnost zakončit za dva body a tím rychleji navyšovat své skóre. Druhým důvodem je pak to, ţe vzhledem k zapojení brankáře do útoku vzniká přečíslení a hráč na brankovišti je často neobsazený obráncem. Tato střelba se dá ještě rozdělit na střelbu s naskočením nad brankoviště a vrchní střelbu jednoruč ve výskoku v prostoru před brankovištěm. Hráč, který střílí z těsného prostoru před brankovištěm, by se měl vţdy odráţet hlavně do výšky. Při odrazu do dálky by se dostal do velké blízkosti brankáře a tím by si zhoršil střelecký úhel při střelbě. Pokud chce hráč zakončovat pouze za jeden bod, tak je lepší, kdyţ je výskok proveden do strany. Tím si otevře střelecký úhel a má větší šanci na úspěšné zakončení. Při střelbě s naskočením nad brankoviště se hráč dostává svým průnikem mezi obránce nebo za ně. Tím se taky dostává k brankovišti, ale jeho pohyb je pořád veden dopředu. Nemá tudíţ na brankovišti tolik času, jako při vrchní střelbě jednoruč ve výskoku v prostoru před brankovištěm. A jeho odraz je většinou směřován šikmo vzhůru směrem k brankáři. Avšak i touto variantou lze zakončit za dva body. Většinou to zvládnou jen velice vyspělí hráči. Důleţitou roli při střelbě hraje i brankář, který se nám v tom snaţí zabránit. Při střelbě nemusíme vţdy vyuţít největší sílu a i přesto můţe být střelba efektivní. Stačí pouze sledovat pozici brankáře. Uvedeme si několik tipů: Při pohybu brankáře je nejlepší vystřelit do jeho protipohybu. V případě, ţe brankář stojí tak proveď výklon nebo úklon. Tím se dostaneš na stranu od brankáře a otevřeš si střelecký úhel. Brankář co stojí na jedné noze, tuto nohu nezvedne. Proto je dobré vystřelit na stranu této nohy. Brankář, který má ruce dole, je nestihne zvednout. Zde se vyplatí střelba do vrchní části branky. 79

Brankář, který má ruce ve vzpaţení, je bude mít problém rychle přemístit k pasu. Doporučuje se právě střelba kolem jeho bolů. Kdyţ brankář vybíhá z brány nebo je hodně vysunutý, tak je dobré ho přehodit. Brankář, který vyskakuje, aby pokryl co největší plochu brány má vţdy místo uprostřed ve spodní části. 5.4.1 Atraktivní střelecká situace Jak uţ bylo zmíněno v pravidlech, hráči mohou za gól získat i dva body. Tyto dva body získají, pokud dosáhnou gólu po nějaké atraktivní situaci. Tyto situace jsou nejen dvoubodově ohodnocené, ale jsou krásné i pro oko diváka. Ať uţ to jsou otočky o 360, zpracování přihrávky a následné střely ve výskoku, střelba mezi nohama, střelba za zády, střelba za zády ve výskoku, někdy na turnajích bývá uznávána i střelba po kotoulu a podobné situace. Obrázek 9. Atraktivní střelecká situace otočka o 360. 80

Obrázek 10. Atraktivní střelecká situace střelba mezi nohama. Obrázek 11. Atraktivní střelecká situace zpracování přihrávky a následná střela ve výskoku. 5.4.2 Průpravné cvičení trojtakt 1. Hráči stojí na jedné straně hřiště a vyzkouší si trojtakt. Praváci začnou vykračovat levou nohou a leváci naopak. 2. Hráči jsou ve dvojicích ve vzdálenosti 7-9 metrů. Jeden z nich má míč a provádí 81

trojtakt. Mezi druhým a třetím krokem se napřáhne a při dokončení třetího kroku přihrává spoluhráči. 3. Stejné cvičení jako předchozí. Jen hráč s míčem se při posledním kroku odrazí a přihrává ve výskoku. 5.4.3 Průpravná cvičení Hráč s míčem stojí s nataţenou rukou, ve které má míč. Pro praváky má hráče po levé straně pro leváky opačně. Útočník se rozbíhá a bere si míč. Po trojtaktu zakončuje střelbou ze země. Hráč s míčem provede trojtakt a přihrává druhému hráči. Po přihrávce se vrací do výchozí pozice a nabíhá na střelu. Dostává od druhého dráţe míč a střílí z výskoku přes překáţku. Hráči stojí ve dvojicích naproti sobě a přihrávají si s jedním míčem. Postupně zvětšují vzdálenost a zaměřují se na razanci přihrávky. Hráči s míči stojí ve dvou zástupech před bránou. Ve střelbě se oba zástupy střídají. Jeden hráč stojí mezi nimi. Hráči ze zástupu přihrávají tomuto hráči a rozbíhají se směrem k bráně. Hráč jim míč vrací a ti zakončují do místa, kam jim urči trenér. 82

5.4.4 Herní cvičení Hráč s míčem přihrává spoluhráči na středu hřiště. Poté se kolem obránce uvolňuje a dostává míč. Ten dále přihrává a třetí útočník zakončuje po trojtaktu kolem druhého útočníka Hráči s míčem přihrávají po trojtaktu pomocníkovi, poté se vrací do základní pozice a nabíhají si na střelbu. Poté se přemisťují na druhou stranu jako obránci. V tu dobu se rozbíhá hráč z protějšího zástupu a cvičení pokračuje zrcadlově z druhé strany. Obránce se pak řadí do zástupu útočníků. Manipulací s aktivitou obránců lze zvyšovat či sniţovat sloţitost podmínek pro útočníka. 5.4.5 Průpravné hry Druhá evoluce Hráči stojí okolo brankoviště a jeden po druhém se snaţí trefit tyčku nebo břevno. Pokud se jim to povede, tak střílí po trojtaktu. Potom střílí po trojtaktu z výskoku. Kdo se jako první trefí ve výskoku, tak vyhrál. 83

Král střelců s trojtaktem Hráči stojí v zástupu jeden za druhým a jejich úkolem je po trojtaktu trefit dres. Ten je zavěšený někde v bráně. Pokud ho hráč trefí, tak ten za ním musí taky. Kdyţ se mu to nepovede, tak vypadává. V případě úspěchu se musí trefit třetí hráč v pořadí. Jakmile hráč vystřelí a zůstává ve hře, tak se řadí na konec zástupu. Vyhrává poslední hráč ve hře. 5.5 Přihrávky v pohybu Během nácviku přihrávky nesmíme zapomínat na to, ţe v samotné hře málokdy nastane situace, kdy si hráči přihrávají na místě. Většina přihrávek probíhá v pohybu. I v moderní házené se setkáváme s tímto nezbytným prvkem. Tato dovednost se však musí neustále zdokonalovat, protoţe nikdy v zápase nedostaneme úplně stejnou přihrávku. Některá bude niţší některá vyšší, jinou dostaneme víc vpravo druhou zase vlevo nebo můţe mít různou razanci. Proto se zvládnutí přihrávky dělí do následujících skupin: Přihrávka, kdy jsou oba hráči na místě a nepohybují se. Přihrávka, kdy je v pohybu pouze jeden hráč. Většinou to bývá ten, který míč chytá. Přihrávka, kdy jsou v pohybu oba hráči. Tato varianta je nejsloţitější, ale vyuţívá se během hry nejvíce. Během zápasu se vyskytují i situace, kdy spoluhráč, kterému chceme přihrát, nestojí přímo před námi. Pro tyto případy se pouţívají jiné způsoby přihrávky. Následující příklady si uvedeme pro hráče, který přihrává pravou rukou. (Pro leváky je to totoţné, jen zrcadlově obráceně.) Nedotaţená přihrávka se pouţívá, kdyţ přihráváme hráči co je po naši pravé straně. Tato přihrávka probíhá tak, ţe nohy máme pořád ve směru původního pohybu. Vytočí se jen trup doprava ve směru přihrávky. V okamţiku kdy odhazujeme míč, je paţe skoro v upaţení. 84

Obrázek 12. Nedotaţená přihrávka (upraveno podle Anonymous, 2010). Přetaţená přihrávka se naopak pouţívá v situaci, kdy přihráváme spoluhráči po naši levé straně. V této situaci máme paţi před tělem a míč opouští ruku u druhého ramena. Celá přihrávka je vedena v úrovni ramen. Obrázek 13. Přetaţená přihrávka (upraveno podle Anonymous, 2010). Spodní přihrávka jednoruč vzad se vyuţívá, kdyţ přihráváme hráči, který stojí za námi. Stojíme ve směru pohybu a jen ruku s míčem dáme do zapaţení. Během této fáze přihráváme míč. 85

Jako poslední způsob si uvedeme spodní přihrávku jednoruč za tělem. Zde přihráváme hráči, který se nachází po naši levé straně. Míč vedeme přes připaţení dále za záda. Jakmile máme paţi v připaţení, tak začneme zahajovat přihrávku. Po opuštění míče by dlaň ruky měla směřovat ve směru přihrávky. 5.5.1 Průpravná cvičení 1. Dvojice hráčů stojí od sebe na vzdálenost 1-2 metrů. Jeden hráč drţí míč v předpaţených paţích a kdykoliv ho pustí. Úkolem druhého hráče je míč chytit. Po určitém počtu dobře provedených pokusů si hráči role vystřídají. 2. Stejné cvičení jako předchozí. Jen hráč, který chytá míč má ruce ve vzpaţení, za zády nebo za hlavou. 3. Oba hráči stojí naproti sobě ve vzdálenosti 2-5 metrů. Hráč s míčem provede výskok a v nejvyšším bodě přihrává trčením od prsou svému spoluhráči. Ten vyskočí a ve vzduchu zpracovává míč a přihrává zpět, neţ se dotkne země. 4. Dvojice hráčů si přihrává míč a v průběhu přihrávek zkracují nebo prodluţují vzdálenost, na kterou si přihrávají. 5. Dvojice hráčů stojí naproti sobě ve vzdálenosti 2-5 metrů. Jeden hráč přihrává míč a druhý se ho snaţí zpracovat a odehrát ve vzduchu zpět. 6. Dvojice hráčů stojí naproti sobě na vzdálenost 1-3 metrů. Hráč s míčem drţí míč v upaţené ruce. Jakmile ho pustí, tak hráč bez míče rychle doběhne k míči a chytí ho. Průpravná cvičení se dvěma míči 1. Dva hráči stojí naproti sobě na vzdálenost 1-3 metrů. Kaţdý z nich má míč v pravé ruce. Hráči si navzájem přihrávají do levé ruky a zpět do pravé. Během přihrávek se pohybují do jedné a druhé strany. 2. Dva hráči stojí naproti sobě ve vzdálenosti 1-3 metrů. Jeden hráč drţí v kaţdé ruce jeden míč a přihrává je současně. Spoluhráč chytá kaţdý míč do jedné ruky. Také se pohybují do jedné a druhé strany. 3. Oba hráči stojí naproti sobě ve vzdálenosti 2-5 metrů. Kaţdý z nich má jeden míč. Přihrávají si současně. Jeden hráč přihrává obloučkem a druhý hráč přímo. Tyto přihrávky jsou realizovány při zkracování a prodluţování vzdálenostmi mezi hráči. 4. Dva hráči stojí od sebe ve vzdálenosti 2-5 metrů. Oba mají jeden míč. Současně vyhodí míč nad sebe a rozběhnou se chytit soupeřův míč. Hráči se musí domluvit, jestli se budou míjet po pravé nebo levé ruce, aby se nesrazili. 86

5.5.2 Průpravné hry Přihrávání ve trojicích Hráči jsou rozděleni do trojic. Krajní hráči mají míč a postupně přihrávají prostřednímu. Nejdříve přihrává jeden hráč, který dostává přihrávku zpět. Pak se prostřední hráč otáčí a dostává přihrávku od druhého hráče, kterou mu opětuje. Vyhrává trojice, která si desetkrát přihraje. Přihrávání v kruhu Hráči jsou rozestaveni po obvodu kruhu. Jeden z nich jde doprostřed. Hráči po obvodu se pohybují jedním směrem. Přitom si přihrávají také po obvodu. Během toho mohou kdykoliv přihrát prostřednímu hráči. Ten můţe poté přihrát jakémukoliv hráči po obvodu kruhu. Kdo zkazí přihrávku, tak jde doprostřed kruhu. Po obvodu kruhu Hráči jsou rozestaveni po obvodu kruhu. Kaţdý druhý hráč je jedno druţstvo a zbytek první druţstvo. Hráči si přihrávají po obvodu kruhu. Jeden tým jedním směrem a druhý tým druhým směrem. Druţstvo, které si po obvodu kruhu přihraje nejrychleji, vítězí. 5.6 Uvolňování hráče bez míče a klamavé pohyby (fintování) Uvolňování hráče bez míče je nejčastější útočná činnost. A je to celkem logické. Na hřišti se totiţ pohybují tři útočníci, tři obránci a jen jeden míč. Z toho vyplývá, ţe se hráč častěji ocitne v pozici bez míče neţ s míčem. Cílem uvolňování bez míče je, aby si hráč 87

vytvořil vhodnou pozici pro přihrávku nebo střelbu. Popřípadě aby upoutal pozornost soupeře a spoluhráč se dostal do lepší pozice. Při zisku míče by hráči bez míče měli co nejrychleji utíkat směrem k soupeřově bráně, aby si vytvořili před obránci určitý náskok. Hráči by měli být aktivní i před soupeřovou bránou. Podle herní situace by měli zabíhat za obránce, vbíhat do mezery mezi dva obránce, přebíhat do jiného prostoru nebo aspoň nabíhat směrem k bráně. Hráč, který se snaţí uvolnit, tak nemusí vţdy dostat míč. To však nevadí. Důleţité je i to, ţe svým pohybem mate soupeře a znesnadňuje jim obrannou práci. Uvolňování bez míče probíhá změnou lokomoce pohybu. Buď změnou rychlosti, směru popřípadě kombinací. Toto mohou být různé starty, zastavení, úniky nebo způsoby běhu. Z tohoto důvodu je pohyb hráče specifický. Hráč děla kratší kroky, těţiště těla má níţ, paţe jsou stále od trupu, aby mohly přijímat přihrávku. Toto všechno pomáhá při udrţení rovnováhy, změně směru nebo rychlosti. Sníţení těţiště hráč dosáhne pokrčení kolen. Pro změnu směru a rychlosti je důleţitý náklon trupu do směru nového pohybu. Hráč by měl stát na celých chodidlech, aby se mohl odrazit do nového směru. Tímto si vytvoří příznivé podmínky pro rychlou změnu pohybu. Obrázek 14. Uvolnění bez míče pomocí změny směru. Tímto se hráč dostává do nového směru. Směr můţe útočník měnit různými způsoby. Tyto způsoby mají půdorys jako různá písmena abecedy. Proto se jim podle nich také říká, L-únik, S-únik nebo C-únik. 88

S uvolňováním hráče bez míče souvisí také klamavé pohyby (fintování). Hráč se nakloní na levou stranu a tím naznačí, ţe půjde doleva. Pak ale rychle přesune těţiště na druhou stranu a vyrazí doprava. Díky tomu se hráč dokáţe odpoutat od obránce popřípadě si vytvořit výhodnější pozici. Pro obě tyto dovednosti, jak uvolnění tak fintování hraje důleţitou roli práce nohou. Proto by měla být cvičení zaměřená právě na ně. Při nácviku postupně ztěţujeme podmínky, zmenšujeme prostor a zkracujeme časový limit, při kterém se hráči snaţí uvolnit. 5.6.1 Průpravné hry Najdi svůj kruh Hráči stojí po obvodu velkého kruhu a jeden z nich je uprostřed. Kaţdý z hráčů po obvodu stojí v kruhu, obruči nebo na značeném místě. Jedno místo zůstává prázdné. To je určené hráči uprostřed. Ten se snaţí na toto místo stoupnout. Ostatní hráči se mu v tom snaţí svým přemisťováním zamezit. Dotek Hráči utvoří dvojice. Jeden z nich je obránce a brání, aby se hráč dotkl jednoho ze dvou kuţelů. Druhý, útočník se toho snaţí dosáhnout. Zrcadlo Hráči stojí ve dvojicích naproti sobě. Hráč A se pohybuje do stran a hráč B tento pohyb co nejrychleji napodobuje. 89

Chytání okolo překáţky Dva hráči stojí okolo ţíněnky popřípadě kolem vyznačeného místa, do kterého nesmějí vstoupit. Oba se mohou pohybovat pouze cvalem stranou. Jeden z nich se snaţí chytit toho druhého. Ryba a síť Hráči se rozdělí na dva týmy. Tým A se snaţí proklouznout z jedné strany hřiště na druhou přes hráče týmu B. Ti se můţou pohybovat pouze do stran a snaţí se jim v tom zabránit. Kdyţ se hráče dotknou, tak se vrací na začátek. 5.7 Uvolňování hráče s míčem Většinou je však útočník s míčem bráněn obráncem, který je před ním. Takţe útočník s míčem se musí uvolnit, aby mohl přihrát nebo zakončit. Způsob uvolnění se liší podle toho, jak je útočník vzdálen od obránce. Platí zde však stejné pravidla jako při uvolnění bez míče. Hráč se můţe uvolnit trojtaktem, obrátkou nebo výskokem. Zde je však jedna důleţitá věc navíc. Hráč má míč a proto si ho musí svým tělem popřípadě nestřeleckou rukou chránit před soupeřem. 90

Obrázek 15. Krytí míče pomocí těla. Míč si také útočník můţeme chránit tím, ţe pomocí své nápřahové paţe ho schováme za tělo. Tím na něho obránce nedosáhne. Obrázek 16. Krytí míče pomocí paţe (upraveno podle Anonymous, 2007). 91

Hráč s míčem se můţe uvolnit buď na stranu své střelecké ruky. To je pro něho výhodnější, protoţe si můţe druhou rukou míč pokrýt. Můţe se však uvolnit i na druhou stranu. Při tomto uvolnění se musí útočník co nejvíce natočit nestřeleckým ramenem na obránce, aby si pokryl míč. Hráč se také můţe uvolnit obrátkou. Toto je otočení kolem vertikální osy. Nejčastěji se pouţívá, kdyţ hráč je na brankovišti a dostává míč. 5.7.1 Průpravná cvičení na uvolnění hráče s míčem Ţáci stojí ve třech zástupech, které tvoří trojúhelník. Hráč z prvního vrcholu přihrává hráči z druhého vrcholu. Ten naznačí na stranu, odkud dostal míč a přihrává hráči do třetího vrcholu. Poté se zařadí na konec zástupu. Takto cvičení pokračuje. Dvojice, hráči stojí naproti sobě ve vzdálenosti 7-9 metrů. Hráč s míčem provede náznak na jednu stranu a udělá trojtakt na druhou stranu a přihraje spoluhráči. 5.7.2 Průpravné hry Tygří míč Hráči jsou ve trojicích. Hráč A a C si přihrávají. Hráč B se jim v tom snaţí zabránit. Pohybuje se jen do stran. Hráči A a C se musí uvolnit, aby mohli přihrát. Kdo zkazí přihrávku, jde místo hráče B. 92

Tygří míč v kruhu Hráči stojí po obvodu kruhu a přihrávají si. Uvnitř jsou hráči, kteří se jim snaţí v přihrávkách zabránit. Kdo zkazí přihrávku, jde doprostřed. Přihrávaná Hráči se rozdělí na dvě druţstva. Jedno má míč a v určitém prostoru si snaţí pětkrát přihrát. Druhé druţstvo se jim v tom snaţí zabránit. Pokud si pětkrát přihrají, druhé druţstvo prohrálo a střídají se role. Pokládaná Hráči jsou rozděleni na dvě druţstva. Úkolem je poloţit míč do soupeřova brankoviště. Podmínka je, ţe během dopravení se hráče s míčem nesmí dotknout protihráč. Pokud se tak stane, tak se mění drţení míče. 5.8 Činnost brankáře Brankář je nedílnou součástí týmů. Bez jeho pomoci by tým nemohl ţádný zápas vyhrát. Nebudu zmiňovat útočnou činnost brankáře, jelikoţ brankář se do útoku zapojuje jako samotný hráč. Proto zmíním hlavně jeho obrannou činnost. Pro dobrou obrannou činnost brankáře je potřeba i dobrá práce obránců. Ti pomáhají svému brankáři a zvyšují tak jeho úspěšnost. 93

Během tréninků by se měl trenér věnovat i svým brankářům. Bohuţel se tak většinou neděje, jelikoţ je potřeba se více věnovat hráčům. Avšak dobrý brankář můţe mít velký vliv na rozhodnutí zápasu. A to nejenom v zápase, ale i během rozstřelu. 5.8.1 Postavení a pohyb brankáře Brankář by měl během útočení soupeře být připraven chytit střelu a to jakoukoliv částí svého těla. Také by měl být připraven kdykoliv udělat obranný zákrok. Aby toto brankář zvládal, tak je důleţité jeho postavení a pohyb před bránou. Postavení brankáře vypadá tak, ţe má pokrčené paţe. Lokty jsou na úrovni ramen, popřípadě mohou být mírně před tělem. Dlaně směřují na míč a tím je brankář připraven kdykoliv chytit míč. Tělo je vţdy vzpřímené. Tímto je brankář opticky větší a ztěţuje tak pozici pro útočníka. Stojí v mírném stoji rozkročném, kde jsou nohy mírně pokrčené. Aby mohl brankář lépe reagovat na případnou střelu. Při správném postavení by měl brankář stát tak, ţe s míčem tvoří jednu přímku. Tím nejlépe vykrývá celou bránu. Obrázek 17. Dobré a špatné postavení brankáře (upraveno podle Nowińského, 2010, 21). Základní pohyb brankáře vypadá tak, ţe se pohybuje malými kroky do stran. Pohybuje se v jedné úrovni před bránou. Tento pohyb je závislý na postavení míče před brankovištěm. Brankář se můţe pohybovat buď blíţe brankové čáry, nebo lehce předsunutě. Tento pohyb je individuální a kaţdý brankář pouţívá jiný způsob přesunu. Především je to dáno somatotypem brankáře. Větší brankář se pohybuje spíš na brankové čáře a menší je spíše blíţ míči. Obrázek 18. Pohyb brankáře v bráně (upraveno podle Nowińského, 2010, 25). 5.8.2 Typy zákroků Během tréninků by si měl brankář vyzkoušet různé typy zákroků. Od těch nejzákladnější aţ po ty sloţitější. Brankář totiţ pouţívá různé techniky a to podle směru a 94

síly střely. Jestliţe brankář pouţije správný zákrok, můţe tím soupeře překvapit a brankářův tým můţe v zápase zvítězit. Proto čím víc obranných zákroků brankář zná, tím je větší šance uspět. 5.8.2.1 Zákroky pro vrchní část brány Zde brankář chytá hlavně svými paţemi. Pokročilí brankáři však pouţívají i nohy. Brankář můţe míč chytat oběma ruka, popřípadě jednou rukou a prostor vykrývá ještě zvednutou nohou. Obrázek 19. Technika chytání oběma a jednou rukou pro vrchní část brány (upraveno podle Nowińského, 2010, 27-28). Obrázek 20. Technika chytání oběma rukama pro vrchní část brány během zápasu. Kdyţ je brankář na druhé straně brány, tak se snaţí míč chytit jen rychlým přísunem do poţadované strany. 95

Obrázek 21. Technika chytání při přesunu pro vrchní část brány (upraveno podle Nowińského, 2010, 30). Pro příklad si uvedeme i zákrok provedený nohou. Tento zákrok patří mezi ty obtíţnější a zvládají ho jen pokročilí brankáři. Obrázek 22. Technika chytání nohou pro vrchní část brány (upraveno podle Nowińského, 2010, 44). 5.8.2.2 Zákroky pro střední část brány Střely mířící do střední části brány se chytají jak rukama, tak i nohama. U začátečníků se doporučuje chytat především rukama. Tato technika je jednodušší. Brankář se při ní přesune na stranu a natáhne ruku ve směru střely. Vhodné je ještě nahnout trup ve směru střely. Brankář tak lépe dosáhne na míč. Obrázek 23. Technika chytání rukou pro střední část brány (upraveno podle Nowińského, 2010, 35). 96

Technika kdy je zapojena noha se pouţívá většinou se spojením s rukou. Tím brankář vykryje více prostoru. Tato technika se pouţívá, kdyţ brankář na míč rychleji dosáhne nohou neţ rukou. Zde je také důleţité vyklonit trup a co nejvíce natáhnout ruku a nohu ve směru střely. Brankář tak nejlépe na střelu dosáhne. Obrázek 24. Technika chytání rukou i nohou pro střední část brány (upraveno podle Nowińského, 2010, 46-47). 5.8.2.3 Zákroky pro spodní část brány Tyto zákroky se liší od ostatních na první pohled. Brankář u nich vţdy zapojuje nohy. Je to celkem logické, protoţe noha má do spodního roku o hodně blíţ neţ ruka. První technika, která je velmi populární, je skluz. Brankář při ní natáhne nohu, která má zachytit míč. Tato noha je ještě zajišťována rukou a brankář rychle sklouzává na stranu střely. Druhá noha je pokrčená. Celkově to vypadá jako atletický překáţkový sed. Obrázek 25. Technika skluzu pro spodní část brány (upraveno podle Nowińského, 2010, 31). Druhá technika pochází z bývalé jugoslávské školy. Brankář se při ní odráţí z druhé nohy, aby se co nerychleji dostal na stranu střely. Noha, na kterou střela směřuje je pokrčená a ruka zajišťuje střelu. 97

Obrázek 26. Jugoslávská technika pro spodní část brány (upraveno podle Nowińského, 2010, 33). Třetí technika je pouze s pouţitím dolní končetiny. Noha jde co nejrychleji ve směru střely a snaţí se jí zabránit. Ruka jde ve stejnou dobu dolů. Slouţí však jen jako podpora. Obrázek 27. Technika chytání pouze nohou pro spodní část brány (upraveno podle Nowińského, 2010, 45). 5.8.2.4 Speciální techniky Tyto techniky se pouţívají jen v určitých případech, těmi jsou především nouzové situace. Technika, kdy brankář sedí na zemi, je velice nebezpečná z toho důvodu, ţe brankář tak odkrývá celou vrchní polovinu brány. Pouţívá se v případě, ţe míč letí dolů a brankář uţ nemá jinou moţnost neţ tuto. Obrázek 28. Technika chytání na zemi (upraveno podle Nowińského, 2010, 33). 98

Kdyţ jde útočník sám na brankáře, tak brankář nejčastěji vyuţije techniku chytání ve výskoku. Brankář vyskočí a roztáhne ruce a nohy do stran a snaţí se pokrýt co největší plochu brány. Obrázek 29. Technika chytání ve výskoku (upraveno podle Nowińského, 2010, 43). 5.8.2.5 Chytání trestného hodu V případě trestného hodu má útočník na vykonání tři vteřiny od hvizdu rozhodčího. Takţe má dost času, aby naznačil střelu. Brankář se však nesmí nechat zmást a musí počkat, aţ míč opustí útočníkovu ruku. Brankář má dvě moţnosti, jak můţe zabránit gólu. Můţe zůstat vyčkávat na brankovišti. Toto je jednodušší pro vykrývání spodní části brány. Druhá varianta je, ţe se vysune z brány a zmenší tak útočníkovi střelecký úhel. Hráč však můţe brankáře přehodit a docílit tak jednoduchého gólu. Obrázek 30. Střelba trestného hodu (upraveno podle Anonymous, 2011). 99

Brankář však nemusí jen vyčkávat na to, co udělá útočník. Můţe se také svým pohybem pokusit o vyprovokování útočníka. Ten pak můţe vystřelit, kam brankář chce. Například, kdyţ dá brankář jednu ruku dolů. Ve vrchní části brány tak opticky vznikne velký prostor na střelu. Popřípadě, kdyţ se hráč postaví jen na jednu nohu. Zakrývá si tak všechny tři rohy a zůstává odkrytý jen ten, který se nachází u stojící nohy. Hráč je tak vyprovokován, aby střílel právě tam. Obrázek 31. Vyprovokování útočníka ve prospěch brankáře (upraveno podle Nowińského, 2010, 72-73). 5.8.3 Průpravná cvičení Brankář stojí v bráně otočený zády k hřišti. Trenér je v brankovišti a na zvukový podnět mu hází kamkoliv do brány míč. Úkolem brankáře je tento míč chytit. Brankář stojí v bráně v základním postavení. Trenér mu ukazuje na různá místa v bráně. Brankář musí provést zákrok odpovídající místu ukázání a poté se vrací zpět do základního postavení. Poté místo ukazování trenér hází z 1-2 metrů míč. 100

Brankář chytá vkleče popřípadě vsedě. Zapojuje pro chytání jen horní končetiny. Brankář sedí v sedu roznoţném a dívá se před sebe. Trenér nad ním má míč a kdykoliv ho pouští. Úkolem brankáře je tento míč chytit dřív, neţ spadne na zem. Další průpravná cvičení 1. Brankář stojí na brankové čáře a udělá jeden z moţných obranných zákroků. Vybíhá na hranici brankoviště a vrací se zpět a udělá druhý zákrok. Takto cvičení několikrát opakuje. 2. Hráči s míčem stojí v zástupu a střílí na brankáře ze 7-9 metrů. První kolo střílí všichni do rukou. Druhé kolo všichni střílí do horních rohů brány. Vţdy jeden hráč vpravo druhý vlevo. Třetí kolo je totéţ, ale do spodních rohů brány. Čtvrté kolo hráči střídavě střílí doleva a doprava. Pátek kolo kamkoliv. 101

5.8.4 Průpravné hry Brankář a střelec Hráči jsou ve dvojicích. Jeden má míč a střílí na toho druhého. Ten se snaţí, aby nedostal gól. Po střele se role střídají. Hráč, co dá první tři góly, vyhrál. Plechovky Kaţdý hráč má jednu střelu. Jejich úkolem je shodit všechny kuţely nebo jiné předměty, které jsou k dispozici. Brankář se jim v tom snaţí zabránit pouze nohama. Brankář vs. hráči Brankář se snaţí pochytat co nejvíc trestných hodů. Hráči se jich snaţí co nejvíc proměnit. Kaţdý hráč má jeden pokus. Pokud všichni hráči dají víc neţ dvě třetiny tak vyhráli. Jinak vyhrává brankář. 5.9 Obranná činnost jednotlivce Do obranných činností jednotlivce patří obranná činnost brankáře, která uţ byla popsaná výše. Dále ale zde patří i ostatní činnosti, které jsme si ještě nevysvětlili. Těmi jsou zaujímání obranného postavení, jednoblok, obsazování útočníka bez míče, obsazování útočníka s míčem, získávání a blokování míče. 102

5.9.1 Zaujímání obranného postavení Je to pozice, kdy obránce brání svého útočníka. Obránce musí stát vţdy tak, aby byl mezi útočícím hráčem a svou bránou. Čím je útočník blíţe bráně, tím musí být obránce blíţe útočníkovi. Důleţité je, aby obránce byl co nejblíţe míči. 5.9.2 Jednoblok Cílem je zabránit vystřelení, popřípadě zastavit vystřelený míč. Toto postavení vypadá tak, ţe hráč má obě ruce ve vzpaţení, nohy u sebe a snaţí se naklonit ve směru letícího míče. Nejčastěji se jednoblok pouţívá při rozehrávání soupeřova volného hodu. 5.9.3 Obsazování útočníka bez míče Útočníka musíme obsazovat proto, abychom mu zabránili dostat přihrávku, dostat se do zakončení popřípadě dostat se do herní kombinace. Při obsazení musíme stát vţdy tak, ţe naše brána, obránce a útočník jsou v jedné přímce a obránce je vţdy uprostřed. Popřípadě musíme stát mezi útočníkem a míčem, aby nedostal přihrávku. U obou variant platí, ţe čím je útočník blíţ bráně nebo míči, tím těsněji musí být bráněn. Těsně bráněn znamená, ţe na hráče můţeme rukou dosáhnout. Obranné postavení vypadá tak, ţe paţe jsou v mírném předpaţení pokrčmo a dlaně směřují směrem k soupeři. Nohy jsou mírně pokrčené a váha je na přední části chodidel. Na obou chodidlech je váha rozloţená stejně. Trup je nakloněn dopředu. Obrázek 32. Obranné postavení (upraveno podle Tůmy, 2006, 27). 103

Obrázek 33. Obranné postavení v zápase. V tomto postavení obránce brání útočníka. Kdyţ se útočník pohybuje do stran, tak i obránce se pohybuje s ním. Přitom má předsunutou ruku a nohu, podle strany na kterou se útočník pohybuje. Při pohybu do stran, popřípadě i vpřed nebo vzad se obránce musí pohybovat malými kroky. Je to proto, aby byl co nejčastěji s dotykem s podloţkou. Při velkých krocích by byl během přesunu větší část bez dotyku s podloţkou a toho by mohl útočník vyuţít v obráncův neprospěch. Obránce také při pohybu do stran nesmí kříţit nohy, ale přisouvat jen jednu k druhé. To je kvůli stabilitě. Kdyţ má obránce zkříţené nohy, tak je jasné ţe ho útočník snáze obejde. Největší chybou však je, pokud má obránce napnuté nohy a váhu má přenesenou na patách. 5.9.4 Obsazování útočníka s míčem Útočník s míčem se obsazuje proto, aby nemohl zakončit, dostat se k zakončení nebo přihrát. Hráče obsazujeme buď těsně, nebo volně. A mezi těmito způsoby obsazení střídáme. Tomuto se říká obsazování hráče. Obsazení hráče vypadá podobně jako u obsazení útočníka bez míče. Obránce však stojí mírně na stranu míče. Toho dosáhne předkročením jedné nohy směrem k míči. A rukou, která je na stranu míče, brání útočníkovu ruku. Druhá ruka zůstává ve střehu. Obránce se snaţí mít při těsném obsazení útočníka vţdy na dosah. Je to proto, aby mohl obránce reagovat při změně směru útočníka. 104

Obrázek 34. Obsazení útočníka obráncem (upraveno podle Tůmy, 2006, 28). Obrázek 35. Obsazení útočníka obráncem během zápasu (upraveno podle Anonymous, 2007). 105

5.9.5 Získávání míče Cílem je, aby hráč dostal pod kontrolu míč. Ať uţ je to míč, který nepatří nikomu nebo ho získal po chybě soupeře. Chyba soupeře můţe být třeba špatná přihrávka. Míč však můţeme získat i vypíchnutí přihrávky. Míč z přihrávky můţeme nejlépe získat, pokud je přihrávka pomalá nebo je hozená na delší vzdálenost. Nejlépe se přihrávka získává, kdyţ obránce vběhne těsně před útočníka, který má obdrţet přihrávku. Zde totiţ přesně můţeme odhadnout směr míče. Při získávání přihrávky však platí jedno důleţité pravidlo. Pokud hráč míč nezíská, tak je velká pravděpodobnost na obdrţení gólů. Hráč, který vyběhl pro míč, naruší celou obranu svého týmu. Takţe útočník můţe snadno zakončit. Při získávání volného míče, který se odrazil od brankáře, brány nebo hráčů rozhoduje postavení hráčů. Důleţité je stát tak, aby protihráč stál dál od míče. Také dobrý odhad odraţeného míče má na získání míče velký vliv. Získání míče je vlastně nejlepší obranná činnost. Jelikoţ po zisku míče můţe bránící druţstvo ihned do rychlého útoku. 5.9.6 Situace 1 proti 1 Tato situace nastává po většinu zápasu. Je to situace, kdy jednoho útočníka brání jeden obránce. Z hlediska útočníka je výhodnější pokud nemá míč. A to proto, ţe není omezen pravidlem o krocích. Navíc pokud se mu podaří odpoutat od svého obránce, můţe se dostat do vhodné pozice pro zakončení. V případě obránce je důleţité, aby ho obránce neobešel. Popřípadě, aby útočník udělal jinou, méně vhodnou akci. Pro zvládnutí situace 1 : 1 je nejdůleţitější práce nohou. Především se ale doporučuju procvičovat samotnou situaci 1 : 1. Jakmile se hráči naučí základní obranné a útočné postavení, je pro ně nejlepším cvičení procvičování. Jelikoţ trénování samotného postavení nemá velký význam. 106

5.9.7 Herní cvičení Hřiště je rozděleno kuţely na dvě postranní části. Hráči jsou rozděleni do dvojic. Jeden je obránce a druhý útočník. Útočník se snaţí dostat se z jedné strany hřiště na druhou a dostat se během toho za obránce. Obránce se pohybuje úkroky do stran a vzad, aby se za něho útočník nedostal. Hráči stojí ve dvojicích na jedné straně hřiště. Jeden je útočník a druhý je obránce. Na signál se oba hráči rozběhnou. Obránce mezi kuţely do vyznačeného prostoru a útočník obíhá vyznačený kuţel. Po oběhnutí dostává přihrávku a kolem obránce řeší situaci 1 : 1 a zakončuje. Hráči jsou ve dvojicích. Jeden je obránce a druhý útočník. Obránce stojí před brankovištěm. Útočník se snaţí ve vymezeném prostoru dostat do brankoviště a ten se mu v tom snaţí zabránit. 107

5.9.8 Průpravná hra Honěná ve vymezeném prostoru. Mezi honěnýma a honiči se pohybují ještě další hráči. Těchto 3-6 hráčů drţí oběma rukama za zády míč. Jejich úkolem je pomocí pohybu zabránit, aby honiči někoho chytli. 5.10 Obranné kombinace Pokud jednotliví hráči zvládají individuální obranné činnosti jednotlivce, tak to zdaleka nemusí znamenat úspěch ke zdařilé obraně. Pláţová házená je týmová hra a tak všichni hráči musí bránit jako tým. K tomuto je potřeba, aby tým zvládal i obranné kombinace. Mezi tyto kombinace patří zajišťování, proklouzávání a přebírání. Důleţité je, aby hráči trénovali obranné kombinace aţ poté, co zvládají individuální obranné činnosti. Jinak můţe docházet k tomu, ţe se hráči dobře nenaučí individuální obranné činnosti. 5.10.1 Zajišťování Zajišťování je základní obranná kombinace. Při této obranné kombinaci obránce brání svého útočníka, který má míč. K tomuto útočníkovi se ještě posouvá další obránce, který jinak brání útočníka bez míče. Tento obránce svého spoluhráče zajišťuje. Cílem je, aby obránci zesílili obranu v těch místech, kde se nachází útočník s míčem. Zde totiţ hrozí největší nebezpečí zakončení. Důleţité je, aby obránci zvládali při zajišťování odhadnout vzdálenost mezi sebou a útočníkem. Nesmí být moc daleko od útočníka nebo zajišťování ztrácí význam. Pokud budou zase moc blízko tak hrozí, ţe se nestihnou vrátit ke svému obránci. Zajišťování se nejvíce pouţívá, pokud je útočníků více neţ obránců. 108

Obrázek 36. Zajišťování (upraveno podle Tůmy, 2006, 35). 5.10.2 Proklouzávání Tato obranná kombinace se vyuţívá hlavně při osobní obraně. Je zaloţena na tom, ţe obránce se stále pohybuje se svým útočníkem. A to i v případě, ţe útočník mění pozici. Podstatné je, aby se obránci dokázali při bránění svých útočníků vyhnout. Toho lze dosáhnout dvěma způsoby, buď odstupováním, nebo přistupováním. Odstupování se vyuţívá hlavně při delší vzdálenosti, kdy útočník neohroţuje bránu. Probíhá to tak, ţe obránce odstoupí od svého útočníka a nechá svého spoluhráče proklouznout před tělem. Ten tak můţe dál bez problému bránit svého obránce. O odstupování obránce od útočníka rozhoduje drţení míče u útočníka. Obránce, který brání hráče s míčem má vţdy přednost. Ostatní obránci ho nechávají proklouznout. V případě, ţe oba útočníci jsou bez míče, o odstoupení rozhoduje to, který hráč si nabíhá blíţe k míči a můţe tak být nebezpečnější. Na druhou stranu přistupování probíhá na brankovišti. Zde útočník přímo ohroţuje bránu. Při přistupování obránce přistoupí ke svému útočníkovi a tím za ním vzniká prostor. Ten pak vyuţije obránce, který proklouzává se svým útočníkem. Opět při přednosti platí stejné pravidla jako u odstupování. 109