Filozofická fakulta Masarykovy Univerzity Psychologický ústav Studijní rok 2007/2008 DIPLOMOVÁ PRÁCE Vztah laterality k tělesnému a duševnímu zdraví Vendula Bílková Vedoucí diplomové práce: Mgr. Helena Klimusová, Ph.D. Brno 2008
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a jiné prameny, které jsem použila. V Brně 5.5. 2008 Vendula Bílková 1
Děkuji Mgr. Heleně Klimusové, Ph.D. a Mgr. Karlovi D. Skočovskému, Ph.D za odborné vedení, podnětné připomínky, podporu a veškerou pomoc. 2
Obsah Obsah... 3 Úvod... 5 1. Lateralita... 7 1.1 Lateralita a dominance... 8 1.2 Vznik a vývoj laterality... 9 1.3 Lateralita ve vývoji člověka... 13 1.4 Typy a stupně laterality... 16 1.4.1 Vyjádřený a rozený pravák... 17 1.4.2 Vyjádřený a rozený levák... 17 1.4.3 Vrozeně obouruký jedinec... 20 1.4.4 Jedinec s překříženou (zkříženou) lateralitou... 20 1.5 Lateralita v číslech statistiky, aneb kolik je praváků a leváků... 21 1.5.1 Lateralita horní končetiny (lateralita ruky)... 23 1.5.2 Lateralita dolní končetiny (lateralita nohy)... 24 1.5.3 Vedoucí oko... 25 1.5.4 Vedoucí ucho... 26 1.6 Vyšetřování laterality... 27 1.6.1 Vyšetřování tvarové laterality... 27 1.6.2 Vyšetřování funkční laterality... 28 2. Tělesné a duševní zdraví... 34 2.1 Definice pojmu zdraví... 34 2.2 Leváctví a zdravotní stav... 39 2.3 Leváctví a úrazy... 42 3
3. Výzkumný projekt... 44 3.1 Cíl výzkumu... 44 3.2 Formulace hypotéz... 45 3.3 Výzkumný soubor... 46 3.4 Použité metody... 47 3.4.1 Dotazník laterality... 47 3.4.2 Dotazník zdravotního stavu... 48 3.4.3 Metody analýzy dat... 48 4. Výsledky výzkumu... 49 4.1 Rozložení laterality ve výzkumném souboru... 49 4.2 Vztah mezi lateralitou a nemocemi... 49 4.3 Vztah mezi lateralitou a úrazy... 52 5. Diskuze... 55 5.1 Možné zdroje zkreslení... 58 5.2 Limitace výzkumu... 58 5.3 Použitelnost výsledků v praxi... 58 Závěr... 60 Literatura... 61 4
Úvod Praváctví a leváctví je u člověka přirozeným projevem laterality. Pojem lateralita (z latinského latus, lateris, n. strana, bok) tedy znamená praváctví a leváctví, v nejširším slova smyslu pravou a levou stranu. Konkrétními projevy laterality jsou: lateralita horních končetin, lateralita dolních končetin, lateralita očí a uší. Lateralitou rozumíme vztah pravé a levé strany k organismu nebo odlišnost pravého a levého z párových orgánů. Touto odlišností je myšlena určitá tvarová nebo funkční nesouměrnost, která se projevuje rozdílnou aktivitou, výkonností nebo specializací jednoho člena párového tělesného orgánu ve srovnání s druhým. V souvislosti s lateralitou bývá užíván pojem laterální dominance. Řada neurologů poukazuje na fakt, že převaha jednoho z pohybových nebo smyslových párových orgánů není věcí jen těchto orgánů samotných, nýbrž i věcí jejich řídícího centra v mozku. Hovoří o tom, že podkladem laterality párových orgánů je dominance jedné mozkové hemisféry, přičemž lepší funkce vedoucího orgánu je podmíněna vyšší funkční kvalitou protilehlé hemisféry. Pravoruký člověk má tedy podle jejich představy hodnotnější levou mozkovou polokouli a levoruký pravou. Mluvíme-li o lateralitě, je dobré si uvědomit, že se lateralita neomezuje jen na kategorie pravá a levá, ale že se jedná o přechod od vyhraněného, výrazného praváctví přes méně vyhraněné, mírné praváctví a nevyhraněnou lateralitu (tzv. ambidextrii) k méně vyhraněnému, mírnému leváctví až k vyhraněnému, výraznému leváctví. Zabýváme-li se vztahem mezi lateralitou horních končetin a očí, rozlišujeme lateralitu souhlasnou (vedoucí ruka i oko jsou shodně pravé nebo levé), neurčitou (vedoucí ruka, oko, nebo obojí jsou nevyhraněné) a zkříženou (vedoucí ruka a oko mají opačnou lateralitu). Jako praváka mě až do doby, než jsem si přečetla studii kanadského psychologa Stanleyho Corena, nenapadlo uvažovat o těžkostech a problémech, s nimiž se leváci každodenně potýkají. Přečtení této studie mě však nenechalo chladnou. Coren (1991) v ní hovoří o vzájemné souvislosti mezi leváctvím a zdravotními problémy. Píše, že jsou levorucí lidé náchylnější nejen k řadě úrazů, ale že se u nich ve větší míře vyskytují i onemocnění, jako je např. astma, alergie, ekzém, epilepsie, schizofrenie, zánětlivé onemocnění střev, rané stádium rakoviny prsu, nespavost, deprese aj. 5
Uvědomila jsem si, že se jedná o problém, který nelze jen tak přehlédnout - vždyť v naší populaci je 10 15% leváků. Vždyť i mezi mými známými a přáteli je spousta těch, co píší levou rukou. A co teprve jednou moje děti? Co když i ony budou leváky? Zabývejme se tedy touto problematikou podrobněji a zjistěme, co nám o vztahu laterality a určitých druhů úrazů a onemocnění říkají data studie ELSPAC (The European Longitudinal Study of Pregnancy and Childhood Evropská longitudinální studie těhotenství a dětství); data získaná na české populaci. 6
1. Lateralita Lateralitou nazýváme vývojové odchylky v souměrnosti organismu podle jeho střední roviny, a to ve smyslu nadřazenosti jedné strany proti druhé. Tato asymetrie se týká hlavně párových orgánů, a to především končetin a orgánů smyslových. Rozeznáváme dva základní druhy laterality lateralitu tvarovou a funkční. Lateralita tvarová (morfologická) si všímá rozdílů jak ve stavbě těla, tak zvláště rozdílů v tvaru, velikosti a objemu párových orgánů. Víme, že někteří lidé mají jednu ruku silnější nebo delší než druhou, jednu nohu mohutnější a objemnější. Lateralita funkční se týká rozdílů ve výkonnosti párových orgánů motorických a smyslových, hlavně zraku a sluchu. Je obecně známo, že někteří lidé dávají přednost pravé ruce (noze), jiní zase levé ruce (noze). Někteří lidé, pozorují-li v dálce určité předměty prostým okem nebo dalekohledem, zaměřují se podle jednoho z obou očí, a to někteří pravidelně podle pravého, jiní podle levého. Podobně je tomu, naslouchá-li člověk pozorně nějakému zvuku; nastavuje jedno ucho, právě to, kterým se mu lépe naslouchá. Je zřejmé, že někteří lidé používají přednostně jednu z obou rukou, jednu z obou noh, jedno z obou očí, jedno z obou uší. Přednostní užívání jednoho z párových orgánů však neznamená, že by člověk vždy a za všech okolností používal pouze tento orgán. Přednostním užíváním jednoho z párových orgánů rozumíme, že člověk tímto orgánem vykonává danou činnost (hlavně náročnější a složitější) lépe a rychleji, snáze a raději. Jde tedy především o lepší koordinaci motorického nebo smyslového výkonu jedné strany. Lateralitu funkční nemůžeme od tvarové neboli morfologické přísně oddělovat, protože tvar a funkce jsou spolu velmi úzce spjaty. Lepší a zdatnější orgán je podmínkou vydatnější funkce, a naopak zvýšené nároky na funkci podporují rozvoj daného orgánu, neboť funkce si zdokonaluje a vytváří svůj příslušný orgán. Proto je potřeba posuzovat projevy laterality celostně, nikoli jen podle tvarových změn, ale se zřetelem na funkci, na celý organismus, na jeho vývoj a vztahy k prostředí. 7
1.1 Lateralita a dominance Pro určování laterality má rozhodující význam hodnocení asymetrií nejen tvarových, které mohou být druhové, ale i funkčních. U většiny lidí se projevuje pravostrannost nebo levostrannost u funkcí motorických i smyslových. Motorický výkon, zvláště pak výkon složitý a jemně koordinovaný, je odrazem výkonnosti korových center hybnosti. Zdatnost výkonu je výrazem funkční zdatnosti mozkových korových oblastí. Kvalita výkonu tudíž závisí nejen na samotném výkonném orgánu, ale hlavně na strukturální kvalitě příslušných korových oblastí. Vztah korového centra a výkonného orgánu je vzájemný. Funkce si vytváří a zdokonaluje svůj orgán, tedy i orgán řídící. Zvyšováním obratnosti ruky při práci se zároveň procvičuje i řídící aktivita korových center hybnosti. Vytvářením nových spojů v mozkové kůře v průběhu činnosti se zpětně ovlivňuje i kvalita výkonu. Zvýšenou aktivitou výkonného orgánu se rozvíjí aktivita korových center a tím se opět zdokonaluje i funkce (Sovák, 1962). Výkonnost každé končetiny závisí v podstatě na výkonnosti korových center hybnosti v protilehlé hemisféře. Vedoucí končetinou je pak ta, která je schopna lepšího výkonu a kterou proto jedinec používá přednostně, zvláště pak při jemně koordinovaných činnostech. Lepší funkce vedoucího orgánu je determinována zdatnější výkonností protilehlé hemisféry, jejím zdatnějším strukturálním základem. Z toho vyplývá, že např. pravorukost je produktem hodnotnějšího strukturálního základu levé hemisféry a levorukost pravé hemisféry. Končetina, kterou člověk používá přednostně, se označuje jako končetina vedoucí. Její činnost je odrazem činnosti protilehlé hemisféry, vrozeně zdatnější, která se označuje jako hemisféra dominantní. Ta je strukturálně a funkčně zdatnější ve srovnání s hemisférou druhou, subordinovanou, pomocnou. Můžeme tedy říci, že dominance, jako vlastnost jedné z mozkových hemisfér, je primární, vrozená a dědičná a lateralita, jakožto její projekce (odraz dominance), je jevem druhotným a podléhá výchovným vlivům. Dominance a lateralita se vzájemně ovlivňují (Sovák, 1960). Dominancí jedné mozkové polokoule tedy označujeme hodnotnější strukturální (tkáňový) základ a tím i zdatnější výkonnost této polokoule vzhledem k výkonnosti 8
polokoule druhé. Dominantní hemisféra má pro jisté funkce úlohu řídící, zatímco hemisféra druhá se podílí na koordinaci výkonu. Jde o vzájemnou spolupráci obou mozkových hemisfér, jejíž zákonitosti nejsou dosud zcela jasné. Podle tohoto základního pojetí rozeznáváme tyto typy dominance: dominance pravé polokoule, projevující se leváctvím (tj. levorukostí i levostrannou převahou výkonnosti smyslových orgánů) dominance levé polokoule, projevující se praváctvím dominance nevyjádřená, tzv. ambidextrie, která znamená, že neexistují podstatné rozdíly ve výkonnosti obou polokoulí Kromě uvedených typů dominance je nutné uvědomit si i různé stupně dominance, jedná se o přechody od dominance silně vyhraněné až k dominanci sotva naznačené. 1.2 Vznik a vývoj laterality O tom, jak lateralita vznikla a jakým změnám v počátečním vývoji lidstva podlehla, nemáme v dnešní době žádné přímé zprávy. Prvotní archeologické studie často docházely k nejednotným závěrům. Jejich názory revidoval archeolog a antropolog Paul Sarasin (cit. podle Sovák, 1962), a to na základě důkladného zkoumání velkého počtu prehistorických nástrojů z nejrůznějších nalezišť. Z výsledků svých výzkumů usoudil, že v době kamenné bylo přibližně stejně praváků jako leváků, že tedy lidé doby kamenné nedávali přednost jedné ruce před druhou. Ve svých dalších výzkumech Sarasin dokázal, že v době bronzové nastal přesun ve prospěch ruky pravé. Od té doby se pak nejen udržovalo, ale dokonce rozvíjelo užívání ruky pravé, přibývalo sklonu k pravorukosti. A tak se postupně vytvořil stav, který dnes označujeme jako pravorukou civilizaci. Pravoruká civilizace dává přednost pravé ruce v nejrůznějších úkonech. Již od dětství okolní svět vyžaduje používání pravé ruky při drobných návycích hygienických i společenských, rovněž při čtení, kreslení a psaní, při němž se vnucuje směr doprava. Nejrůznější zařízení každodenního života jsou uzpůsobena pro obsluhu a používání pravou rukou, většina nástrojů je upravena spíše pro pravou ruku, mnohé přístroje jsou vyrobeny tak, že se předpokládá jejich obsluha ze strany pravé. Ve veřejné dopravě se 9
jezdí vpravo, pro situace na křižovatce platí pravidlo pravé ruky. Píšeme směrem doprava, stejně tak jsou tištěny i knihy. Z těchto několika příkladů vyplývá, že obecné převládání pravorukosti a směru doprava nejenže nepodporuje, ale dokonce spíše potlačuje levostranné sklony (Sovák, 1960). Existuje řada teorií, které se snaží vysvětlit, proč vznikla pravoruká kultura i civilizace a proč ve vývoji od obourukosti k přednostnímu užívání jedné z obou rukou převládla právě ruka pravá. Tyto teorie vycházejí jednak ze základů 1. anatomicko-biologických, jednak 2. psychologicko-společenských. Ad 1. Biologickými příčinami se snažil vysvětlit převahu pravorukosti už Comte (cit. podle Sovák, 1962) a to polohou plodu v děloze. Hyrtl (1860, cit. dle Sovák, 1962) byl zastáncem tzv. cévní teorie: pravá paže je lépe zásobena podklíčkovou tepnou na pravé straně než levá ruka tepnou na levé straně, jelikož vpravo odstupuje blíže srdci. Jistý přínos měl i názor, že praváctví je podmíněno vydatnější prokrveností levé poloviny mozku. Buchanan (1862, cit. dle Sovák, 1962) zase soudil, že pravorukost je podmíněna přesunutím těžiště těla vpravo. Parsonova teorie (cit. podle Sovák, 1962) vychází ze skutečnosti, že pro rychlou orientaci v prostoru má primární význam smysl zrakový. Pro pračlověka měla bezpečná orientace důležitý význam, primární byla tedy zrakovost, která je vlastně spolehlivým mechanismem pozorování. Ze zrakovosti se pak druhotně vytvořilo přednostní užívání stejnostranné ruky jednak tím, že byla řízena z téže hemisféry jako zrak, jednak proto, že pro asymetrické řízení pohledu je stejnostranná ruka bližší. Sarasin (cit. podle Sovák, 1960) však anatomicko-biologické výklady popírá a tvrdí, že přechod z doby kamenné do doby bronzové nebyl provázen tak pronikavými změnami ve struktuře lidského těla, aby se jimi dala vysvětlit nastupující převaha pravorukosti. Proto je dobré hledat příčinu pravorukosti spíše v podmínkách psychologickospolečenských. Ad 2. Z teorií, které vycházejí ze základů společenských a psychologických, stojí za zmínku tzv. bojová teorie modifikovaná Astvacaturovem (cit. podle Sovák, 1962). Ten vykládá převahu pravorukosti takto: když člověk začal používat zbraně, potřeboval si v boji chránit svůj život, tedy hlavně krajinu srdeční, štítem. Protože v levé ruce nosil 10
štít (srdce je uloženo na levé straně) a v pravé zbraň, používáním zbraně se procvičovala a zdokonalovala obratnost ruky pravé a tím se vytvořil sklon k praváctví. Přednostním užíváním pravé ruky se podporoval i rozvoj levé hemisféry. Tato teorie, kterou přijal i Stier, je vysoce hodnocena také Ludwigem, protože zdůrazněním pravoruké aktivity vysvětluje přednostní užívání jedné strany, bere v úvahu i vnitřní asymetrie tělesné, tj. polohu srdce, čímž zdůvodňuje preferování výkonu strany pravé a konečně zvýšenou činností pravé strany vysvětluje vznik levostranné dominance. Uvedené důvody však nelze pokládat za zcela průkazné, protože není prokázáno, že by bojová činnost už od dob primitivních používala štít. Bojová teorie nevysvětluje ani ten fakt, že pravorukost převládá přibližně stejně u mužů i u žen - podle této teorie by měl být větší podíl praváků mezi muži než mezi ženami, protože se předpokládá, že ženy se zbraní v ruce nebojovaly. Teorii o záměrné výchově k pravorukosti uvádí již Plato (cit. podle Sovák, 1962): lidé mají od přírody základ obourukosti a převaha pravé ruky je výsledkem působení matek a chův při výchově. Teorie tzv. rodičovského tlaku předpokládá, že většina populace jsou praváci v důsledku výchovného tlaku svých rodičů, kteří jsou rovněž praváci. Tuto teorii můžeme považovat za neplatnou, neboť lateralita se objevuje v závislosti na lateralitě biologických rodičů. Asymetrie mozku je patrná již v období nitroděložního vývoje a v období novorozeneckém, tedy v době, kdy se ještě žádné společenské ani kulturní vlivy přímo neuplatňují. Adoptivní dítě, jehož biologický rodič (nebo rodiče) je levák, bude s vyšší pravděpodobností levákem i tehdy, budou-li jeho adoptivní rodiče praváci, což ovšem nepopírá možnost nátlaku na dítě v případě, kdy je rodič (nebo rodiče) přesvědčen, že leváctví je něco špatného. Teorie perinatálního stresu hovoří o tom, že je leváctví patologický jev, který vzniká v důsledku perinatálního poškození mozku. Z této teorie vyplývá, že by v kulturních okruzích, v nichž je vyšší pravděpodobnost perinatálního stresu, měl být vyšší podíl leváků. Podíl leváků je však ve všech dosud zkoumaných kulturních prostředích stejný (Koukolík, 2000). 11
Za nejpřijatelnější bývá pokládána tzv. teorie sluneční, která pochází od anatoma Meyera (cit. podle Sovák, 1962). Podle něj je prapříčinou sklonu k pravorukosti uctívání slunce. Pračlověk, klanějící se slunci, sledoval jeho dráhu po obloze od východu až k západu, sledoval, a tudíž i uctíval, stranu pravou. Sarasin (cit. podle Sovák, 1962) dokládá správnost sluneční teorie dvěma skutečnostmi: jednak tím, že uctívání slunce se datuje od konce doby kamenné, a jednak tím, že pravá strana je preferována od počátku doby bronzové. Lze však namítnout, že by tato teorie mohla platit jen pro obyvatele severní polokoule; podle ní by totiž obyvatelé jižní polokoule museli být leváci. Poslední zmíněná teorie, tzv. sluneční teorie, vykládá o převaze pravé strany a ukazuje na mýticko-náboženské prvky podporování a rozvíjení pravostrannosti. Ano, bylo to především náboženství, které dávalo přednost straně pravé jako straně správné. Pravá ruka i pravá strana byly hodnoceny jako dobré a příznivé ve věštbách a převládaly v rituálech i modlitbách. Po pravici shromažďuje bůh spravedlivé, pravou rukou žehná kněz, pravou se pozdravují starozákonní hrdinové, pravou rukou soudil soudce, v pravé ruce držel král své symboly moci. Nábožensky podložené hodnocení pravé ruky a strany přináší jako přirozený protiklad nepříznivé posuzování stany a ruky levé. Levá ruka je nejen neobratná, ale i nesprávná; rituál konaný levou rukou byl svatokrádeží, levou rukou jedl a pil satan, levou podvodně přísahal ďábel, levá strana znamenala neštěstí. Protiklad pravá levá se odráží i v jazyce: pravá ruka se jeví jako dobrá, nebo alespoň lepší, což, jak píše Meyer (cit. podle Sovák, 1962), se prolíná s pojmy pravý, správný, rovný, spravedlivý, poctivý, s pojmy vpravo a spravedlnost. Naproti tomu levá ruka se jeví jako špatná, nedostačující a souvisí s pojmy slabý, nerovnocenný, nesprávný, špatný, neobratný, s pojmy nejistota a pochybovačnost, s pojmy něčeho, co jde nakřivo, nesprávně nebo obráceně. Poměrně ostrý protiklad v pohledu na pravou a levou stranu, který původně vznikl v oblasti mýticko-náboženské, se postupně přenesl i do oblasti nábožensko-morální. Odsuzující názory na levou ruku zašly dokonce tak daleko, že se ve starověku tomuto výrazu raději vyhýbali a různě jej opisovali, např. v Řecku se místo výrazu laios, skaios (ve smyslu levá) používalo výrazu he hetera, což znamená druhá (Sovák, 1966). 12
Co se týká laterality, je velmi důležité mít na paměti, že po stránce fyziologické i vývojové je leváctví stejně hodnotným znakem jako praváctví. 1.3 Lateralita ve vývoji člověka Jak již bylo řečeno, rozeznáváme dva základní druhy laterality, a to lateralitu tvarovou (morfologickou) a lateralitu funkční. Četné známky laterality tvarové jsou u člověka založeny již vrozeně v době embryonální. Funkční lateralita se však hned od narození neprojevuje a začíná se zřetelněji rýsovat teprve v průběhu individuálního vývoje. Projevy laterality jsou odrazem asymetrie v kvalitě obou polovin předního mozku. Jsou tedy závislé na postupném vyzrávání mozkové tkáně a nervových drah. Na vyzrávání centrální nervové soustavy závisí i rozvoj lokomoční motoriky, tj. začátky chůze, a rozvoj řeči. Je tedy zřejmé, že schopnost chůze stejně jako schopnost řeči a vývoj přednostního užívání jednoho z párových orgánů má společnou příčinu, a to vyzrávání centrálního nervstva (Sovák, 1962). Tak např. u novorozence je v činnosti již celý mozkový kmen a určitá část mozečku. Další části mozku se zapojují tak, jak postupně dozrávají. Postupně se také vyrovnává nepoměr ve velikosti jednotlivých laloků hemisfér velkého mozku. Do dvou let roste rychle lalok týlní. Růst temenního laloku je nerovnoměrný, jeho dolní části začínají růst později. Největší změny prodělává lalok čelní, který se vyrovnává poměrům v dospělosti až kolem 7. roku (anatomické uspořádání mozku je tedy dokončeno až v období školního věku dítěte). Podle Preobraženské (cit. podle Sovák, 1962) se struktura korových analyzátorů dítěte začíná podobat struktuře dospělého člověka během 4. 7. roku. Kononová (cit. podle Sovák, 1962) zjistila, že dominantní hemisféra dosahuje odpovídající velikosti nejdříve v 7. roce. Podle těchto zjištění nelze očekávat, že by se mohla funkční lateralita projevovat už v samém začátku ontogenetického vývoje. Je však pravděpodobné, že se bude funkční lateralita projevovat postupně, úměrně s dozráváním centrální nervové soustavy a s projekcí vyzrávající dominantní hemisféry v činnost periferních orgánů. 13
Řada autorů shodně zjišťuje (např. Meyer, Baldwin a jiní), že dítě začíná přednostně užívat jednu z obou rukou nejdříve v 7. měsíci života. Tato skutečnost byla dříve vykládána jako důsledek výchovných vlivů; v dnešní době se soudí, že se jedná o důsledek dozrávání motorických drah a tím i možnosti projevu dominantní hemisféry. Motorická lateralita se však výrazně projevuje až kolem 2. roku dítěte, a to nikoli u všech dětí ve stejném stupni. U mnohých dětí je převaha jedné ruky tak málo vyznačena, že se dá hovořit o obourukosti. Jindy zase výchovné vlivy pravorukého prostředí omezují vedoucí levou ruku v přednostním užívání do té míry, že se obě ruce jeví jako rovnocenné. Takovouto zdánlivou obourukost musíme odlišovat od obourukosti, která je podmíněna nedostatečně vyhraněnou lateralizací, a tuto je třeba odlišit od tzv. vývojové obourukosti, což je stav dosud nevyvinuté převahy jedné strany. Vrozený základ laterality je ovlivňován pravorukým prostředím. Chceme-li tedy poznat vrozený typ laterality, musíme dítě vyšetřit co možná nejdříve, ovšem až po té době, kdy už se u něj začíná fyziologicky lateralita projevovat. První vyšetřování tohoto druhu konal A. Bethe v roce 1952 (cit. podle Sovák, 1960). Třebaže počet vyšetřovaných dětí není nijak velký, jsou výsledky vyšetření laterality, a to laterality rukou, velmi zajímavé a v mnohém ohledu podnětné. Bethe vyšetřil 42 dětí ve věku od 1 a ¾ roku do 4 let a zjistil, že 16,7% dětí bylo vysloveně levorukých a stejně tolik bylo i vysloveně pravorukých. Převaha levé ruky nad pravou byla přibližně stejná jako pravé ruky nad levou (23,8% : 21,4%). Nevyjádřená lateralita, tzv. ambidextrie, byla zjištěna u pětiny dětí, tj. ve 21,4%. Sečteme-li dohromady počet případů s vyhraněným i převážným užíváním jedné ruky, pak je poměr levorukosti k pravorukosti přibližně stejný (40,5% : 38,1%), tedy přibližně 1:1. Také Adler (cit. podle Sovák, 1962) zjistil u dětí poměr 1:1 a Millerová (cit. podle Sovák, 1962) při vyšetřování dětí z vídeňských mateřských škol shledala u 30 dívek skoro polovinu, tj. 13 dívek levorukých, a u 40 chlapců 25 levorukých. Ze 70 dětí bylo 38 levorukých, což je dokonce více než poměr 1:1. P. Saraisn nacházel u lidí doby kamenné přibližně stejný počet praváků a leváků a tvrdil, že tento poměr trvá až do dnešní doby. Bethe dává Sarasinovi za pravdu nejen v tom, že přetrvává poměr pravorukosti a levorukosti, ale i v tom, že je tento poměr překryt zdánlivou pravorukostí. Pro to svědčí další Betheho výsledky (cit. podle Sovák, 14
1962): u 53 dětí předškolního věku (od 4 do 6 let), které jsou ještě více vystaveny výchovným vlivům pravorukého prostředí, nastává nápadná změna ve prospěch pravorukosti. Dětí vysloveně levorukých zůstalo skoro stejně (17% proti dřívějším 16,7%), zato však ubylo dětí, u nichž byla převaha levé ruky nad pravou (z 23,8% na 1,9%). Taktéž se podstatně zmenšil i počet tzv. obourukých dětí (z 21,4% na 5,7%). Přibylo však dětí s převahou pravé ruky (z 21,4% na 24,4%) a především se zvětšil počet vysloveně pravorukých dětí (z 16,7% na 51%). Zjednodušeně se dá říci, že u dětí předškolního věku se po 4. roce zmenšil počet levorukých přibližně na polovinu (ze 40,5% na 18,9%) a počet tzv. obourukých na čtvrtinu (z 21,4% na 5,7%). Tyto úbytky jdou ve prospěch pravorukosti, které přibylo z původních 38,1% na 75,4%. Pravoruké prostředí tedy přelaďuje jedince s tzv. obourukostí a s leváctvím menšího stupně na vyslovenou pravorukost, kdežto vyslovená levorukost pravorukému prostředí odolává. Z Betheova pozorování vyplývá, že vrozený základ laterality, tzv. genotyp, podléhá vlivům pravorukého prostředí, které vytváří výsledný typ laterality, tj. fenotyp. Dále můžeme konstatovat, že zjištěný fenotyp levorukosti odpovídá i genotypu, zatímco fenotyp pravorukosti může být jak genotypem pravorukosti, tak i genotypem levorukosti, po případě ambidextrie. Zjištěná převaha pravorukosti u starších dětí předškolního věku je tedy jen zdánlivá. Této zdánlivé převahy pravorukosti ještě přibývá s postupem věku, s větším nátlakem pravoruké civilizace, hlavně vlivem školy. Schäfer (cit. podle Sovák, 1962) zkoumáním berlínské školní mládeže zjistil, že po vstupu do školy nastává převaha pravorukosti a že leváků postupně ubývá od nejnižších k nejvyšším třídám. Od konce základní školní docházky a zvláště od období puberty začíná levorukosti opět přibývat, avšak již nepatrně - povolí-li tlak na požadovanou pravorukost, může se volněji projevit přirozeně vedoucí levá ruka. Rozvoj laterality je ve vývoji jedince těsně spjat s rozvíjením řeči. Dva nejvyšší specificky lidské znaky - práce a řeč - jsou na sebe vývojově vázány a velmi těsně spolu souvisí. S postupným přednostním užíváním jedné ruky se vytvářely i základní spoje řeči, a to na té mozkové hemisféře, která odpovídá vedoucí ruce (Sovák, 1966). Správný vztah k práci je vázán na rozvíjení motoriky vedoucí ruky. Na vhodný rozvoj motoriky se váže i vývoj řeči a s ním i vývoj celého druhosignálního komplexu se 15
schopností abstraktního myšlení. To vše se vytváří v souvislosti s funkční asymetrií, s dynamikou spolupráce vedoucí a pomocné mozkové hemisféry. 1.4 Typy a stupně laterality Dědičnost laterality byla a je předmětem řady studií, a to především z hlediska dědičnosti leváctví. V dnešní době již víme, že se levorukost stejně jako pravorukost dědí. Vrozený základ laterality se nazývá genotyp, jedná se o soubor dědičně zakódovaných akčních možností každé buňky, orgánu i celého organismu. Genotyp laterality však není jevem trvalým, ale podléhá vlivům svého prostředí, vlivům výchovných činitelů. Těmito vlivy se dokonce může přetvářet v typ laterality, který je odlišný od typu vrozeného. Výsledný typ laterality se nazývá fenotyp. Fenotypem laterality tedy rozumíme takový nález praváctví nebo leváctví, jakým se jedinec projevuje (Sovák, 1962). Na vrozenou lateralitu působí především vlivy pravoruké civilizace, což znamená, že se jimi genotyp praváctví posiluje a genotyp leváctví potlačuje. Může se dokonce stát, že se vrozené leváctví změní ve zjevné praváctví; opačně to bývá výjimečně. Z toho tedy plyne, že zjevné čili fenotypické leváctví obyčejně souhlasí s leváctvím vrozeným, naproti tomu fenotypické čili zjevné praváctví v sobě může skrývat genotyp jak praváctví, tak i leváctví, popřípadě obourukosti. To znamená, že projevuje-li se jedinec jako levák, jde s největší pravděpodobností o leváka rozeného. Projevuje-li se někdo jako pravák, může to být rozený pravák nebo přeučený levák. Sovák (1962) rozlišuje tyto typy laterality: Vyjádřený a rozený pravák Vyjádřený a rozený levák Vrozeně obouruký jedinec Jedinec s překříženou (zkříženou) lateralitou 16
1.4.1 Vyjádřený a rozený pravák Tento druh laterality se obecně pokládá za nejvýhodnější vzhledem k pravorukému okolí. Genotyp dominance zde přechází hladce a docela bez obtíží ve fenotyp laterality. Vrozeně výhodnější a okolím podporovaná aktivita pravé ruky se rozvíjí v pracovní obratnost za nejlepších podmínek. Vždyť vrozeně vedoucí ruka je podporována už od malička: dítě dostává hračky a jiné předměty do pravé ruky, svou pravou, tj. vrozeně obratnější rukou, se pokouší o první kreslířské projevy. S touto činností přednostně užívané ruky se rozvíjí zároveň i řeč. Základní mluvní stereotypy se fixují na téže hemisféře, na níž jsou i ústředí pro motoriku a kinestezii vedoucí ruky, tj. na hemisféře vrozeně dominantní, na levé. Jelikož vývoj těchto funkcí postupuje bez jakýchkoli rušivých elementů, lze soudit, že i dynamické vztahy obou hemisfér, dominantní i subordinované, zůstávají vyrovnané a hodnotné. 1.4.2 Vyjádřený a rozený levák Tento druh laterality se na rozdíl od toho předešlého nevyvíjí za tak výhodných podmínek. Můžeme soudit, že v prostředí levoruké civilizace by se schopnosti leváka rozvíjely stejně dobře jako u praváka v prostředí pravorukém. Levák však vyrůstá pod vlivem civilizace pravoruké, za podmínek sobě nepříznivých. Záleží pak už jen na tom, jak a od kdy na něj pravoruké vlivy působí, zda nenásilně či tvrdým potlačováním vrozené laterality. a) nepřecvičovaný levák i když se mu dostává pochopení ze strany rodičů a vychovatelů, přece jen přichází do různých konfliktů s pravorukým prostředím (jedná se především o drobné společenské úkony, které si vynucují pravou ruku, jako je podávání ruky, používání lžíce, hraček, které jsou uzpůsobeny na pravou ruku apod.) Všem těmto drobným nátlakům se musí levoruké dítě podřídit nebo se s nimi nějak vyrovnat. I když je v tomto případě činnost pravé ruky vynucována nenásilně a bezděčně, přece jen může narušovat spolupráci obou hemisfér. Pak ani vývoj řeči neprobíhá vždy zcela bez obtíží. Základní řečové spoje, které vznikají ve spojitosti s motorikou vedoucí ruky, se sice většinou vytvářejí na vedoucí hemisféře, ale s vynucovanou činností pravé ruky se mohou určité spoje řeči vytvořit i na hemisféře pomocné. Takovéto vedlejší řečové oblasti pak mohou rušit či tlumit vývoj a výkon řeči, a i když se neprojeví zjevnou 17
poruchou, přece jen způsobí jisté oslabení řečové zdatnosti. Pokud musí levoruké dítě konat některé činnosti pravou rukou, nedosáhne takové obratnosti, jako kdyby je konalo rukou levou. Takže i po stránce motorické, tj. pracovní, je na tom nepřecvičovaný levák přece jen o něco hůře než pravák nikoli však proto, že se narodil jako levák, ale proto, že jako levák vyrůstá a musí se přizpůsobovat pravorukému okolí. b) násilně přecvičovaný levák tento jedinec byl násilně přecvičován na praváctví už od útlého věku, a proto u něj nastávají závažné změny nejen v rozvoji motoriky, ale i řeči. Potlačováním levé ruky a vynucováním si ruky pravé se totiž podporuje činnost ruky pomocné a tudíž i činnost pomocné, nikoli vedoucí hemisféry. Základní řečové spoje se v mozku vytvářejí na té hemisféře, která je pro preferovanou činnost užívané ruky ve stavu vyšší aktivity, tj. na levé. Ta je však u přecvičovaného leváka hemisférou nevedoucí, pomocnou a tedy méně hodnotnou. Proto ani výkony ruky ani výkony řeči nemohou být u takového jedince tak zdatné, jako by odpovídaly vrozenému základu dominantní hemisféry, která zůstává funkčně nevyužitá. Levoruké dítě se snaží projevit přirozenou obratnost svou rukou vedoucí. V tom se ale dostává do konfliktových situací a je mu více méně násilnými metodami rodičů nebo vychovatelů bráněno v přirozeném rozvoji levorukosti. Podlehne-li dítě nátlaku, začne si zvykat na používání pravé ruky. To však není proces jednoduchý. Je to proces, který přináší těžké důsledky: dítě prožívá ve svých výkonech četné nezdary, začne si uvědomovat svoji neobratnost a vzniká u něj negativní postoj k neúspěšným činnostem i k osobám, které mu úspěšnou činnost nedovolí. Často tak vznikají četné emocionální i charakterové poruchy. Ve vývoji řeči jsou poměry ještě složitější. Vývoj řeči nejen že není podporován, ale je dokonce omezován, až poškozován. Tím je vlastně levoruké dítě násilným potlačováním přirozené laterality i vrozené dominance sráženo na nižší stupeň možností, než jakých by dosáhlo při přirozeném vývoji své laterality. Ve chvílích uvolnění od pravorukého nátlaku si dítě rozvíjí činnost své vedoucí levé ruky. Pokud je to spojeno i s mluvními projevy, pak se dá předpokládat, že se přece jen některé řečové spoje vytvářejí i na hemisféře dominantní. To znamená, že se u přecvičovaného leváka budují dvě řečové oblasti: hlavní oblast na hemisféře nevedoucí a vedlejší oblast, svým rozsahem a výkonností podstatně menší, na hemisféře dominantní. Existence dvou 18
řečových oblastí může být příčinou nejrůznějších poruch v dynamické souhře obou hemisfér. Jde-li o působení vzájemně tlumivé, dochází k opožďování vývoje řeči, jde-li o působení dráždivé, mohou se vyskytnout různé neurózy řeči. Není však pravidlem, že by byl u každého přecvičovaného leváka vývoj řeči opožděn, nebo že by každý přecvičovaný levák musel koktat. Je mnoho levorukých dětí, které i přes násilné přecvičování začaly mluvit včas a bez jakýchkoli poruch v těchto případech jde o děti, jejichž vrozený nervový základ je tak hodnotný a odolný, že díky němu vydržely nátlak přecvičování bez zjevného poškození. Je velmi důležité si uvědomit, že násilné přecvičování leváka na praváka je zásahem, který postihuje celou osobnost. Zjevnými důsledky tohoto přecvičování jsou kromě motorické neobratnosti také různé poruchy řeči, čtení a psaní a dokonce i některé neurózy. Skrytými následky tohoto utlačování přirozené laterality pak mohou být nejrůznější povahové změny a odchylky v sociálních postojích. c) později přecvičovaný levák až po ukončeném vývoji řeči, tj. přibližně po 8. 9. roce. Tento jedinec již netrpí tolik na následky potlačované laterality. Jeho základní řečové stereotypy jsou již vytvořeny a zakotveny, a to na jeho vedoucí hemisféře. Základ pro přirozený vývoj osobnosti je již vcelku také upevněn. Vyžadovaná aktivita pravé ruky je pak záležitostí vzájemné souhry obou hemisfér v řízení motorického výkonu a nikoli přímým zásahem do struktury osobnosti. d) patologické leváctví tento stav vzniká při poškození vrozeně vedoucí levé hemisféry v období kolem narození, kdy převládne hemisféra nevedoucí (pravá) a s ní pak i levá ruka. Jde většinou o následky chorobných stavů, které se souhrnně označují jako perinatální encefalopatie. Poškození mozku mívá někdy své důsledky v poruchách oblasti motorické, rozumové a emocionální. Tyto poruchy mohou být různého stupně a mohou se navzájem různě kombinovat. Je zřejmé, že řeč u těchto jedinců musí při svém vývoji překonávat četné překážky, a proto bývá její vývoj často opožděn nebo dokonce deformován. Často se tvrdí, že mezi dětmi s perinatálním poškozením mozku je více levorukých než mezi zdravými dětmi. Göllnitz (cit. podle Sovák, 1960) ve své práci o významu časného poškození mozku píše, že encefalogram ukazoval patologické změny převážně na levé 19
hemisféře; pravá polovina těla byla častěji postižena než levá. Podle tohoto zjištění by se perinatální encefalopatie vyznačovala převážnou levorukostí. e) levák z nutnosti tento jedinec nemá po vyřazení nebo ztrátě své vedoucí pravé ruky jinou možnost, než se stát levákem bez ohledu na svou vedoucí hemisféru. Nacvičování levé ruky nemá v tomto případě většinou žádné chorobné následky. Neexistují zde činnostní podněty z vyřazené pravé ruky, a proto tady ani nedochází k rušivým zásahům z druhé hemisféry. 1.4.3 Vrozeně obouruký jedinec Jedná se o dítě, jehož obě ruce jsou přibližně stejně obratné, případně neobratné. To závisí na tom, jak hodnotný je jeho mozkový základ. Jde vlastně o nevyjádřenou lateralitu, o typ nevyjádřené dominance, postrádající funkční převahu jedné z hemisfér. Pravoruké prostředí si u takového dítěte vynucuje přednostní používání pravé ruky. Není tu však přirozený podklad k převaze jedné strany, a proto se střídavě uplatňuje i ruka levá. Pak se i korové základy pro řeč vytvářejí střídavě na té nebo oné mozkové hemisféře, z nichž ani jedna není výrazně dominantní. Jelikož si pravoruké prostředí vynucuje více pravorukých činností, jsou i korové oblasti řečových stereotypů, i když se utvářejí oboustranně, uloženy nerovnoměrně, a to více na hemisféře levé. Třebaže se u těchto dětí dosáhne postupným nácvikem pracovní převahy pravé ruky, jde o praváctví zdánlivé, o praváctví bez výhod vedoucí hemisféry. Pro obouruké dítě znamená pravoruké prostředí výhodu tím, že alespoň dodatečně podporuje funkční převahu jedné z obou hemisfér. K tzv. obourukosti počítá Sovák (1962) i nepatrně vyjádřený stupeň dominance, s nepatrným rozdílem ve zdatnosti obou hemisfér. Slabý stupeň levostranné dominance (mírný sklon k praváctví) se pravorukým prostředím posiluje. Slabý stupeň pravostranné dominance (mírný sklon k leváctví) se vlivem pravorukého prostředí překrývá požadovanou aktivitou pravé ruky a přechází ve fenotyp praváctví. 1.4.4 Jedinec s překříženou (zkříženou) lateralitou V tomto případě jde o jedince, kteří jsou pro některou činnost praváky, pro jinou leváky. Tak např. někdo může být pravákem na ruku, levákem na nohu a k tomu ještě levákem na oko či ucho, nebo pravákem na oko a levákem na ruku atd. 20
Překřížená lateralita tedy znamená, že vedoucí orgány motorické jsou na protilehlé straně těla než vedoucí orgány smyslové (vedoucí ruka je na opačné straně než vedoucí oko nebo ucho). Pearce (cit. podle Sovák, 1960) pokládá překříženou lateralitu za dispoziční základ nejrůznějších potíží ve vývoji obratnosti, řeči a jiných vyšších dovedností. Četné výzkumy tohoto typu laterality se prováděly na dětech v Číně. U žáků jedné tamní školy byla vyšetřována a ověřována přednostní strana pro hybnost i smyslové vnímaní. Bylo zjištěno, že 70% žáků, kteří měli nějaké potíže v řeči, psaní, kreslení, čtení, nebo v chování a obratnosti, mělo překříženou lateralitu. Dále bylo zjištěno, že se z dětí, které mají jakýmkoli způsobem překříženou lateralitu, jen 15% dovede přizpůsobit podmínkám svého prostředí, zatímco ostatní v přizpůsobování selhávají. Tyto nálezy jsou velmi zajímavé a podnětné. Výzkumy konané v naší republice sice potvrzují, že existuje značný počet dětí s překříženou lateralitou, avšak nedovolují nám tvrdit, že by překřížená lateralita byla tak častou příčinou potíží (Sovák, 1961). Kromě různých typů laterality existují i různé stupně laterality. Ty se nejzřetelněji projevují ve výkonech horní končetiny. Jsou lidé, u nichž je pravorukost či levorukost vyvinuta velmi výrazně, ale jsou také lidé, u nichž je lateralita naznačena jen sotva. U těchto osob nejsou nijak nápadné rozdíly v užívání pravé či levé ruky, což ovšem neznamená, že se jedná o obourukost, tj. o stejnou výkonnost obou rukou (Sovák, 1962). Rozdíly ve výkonnosti mozkových hemisfér i ve výkonnosti párových orgánů mohou být různého stupně. Čím jsou tyto rozdíly větší, tj. čím vyšší je stupeň laterality, ať praváctví či leváctví, tím je hodnotnější základ pro rozvoj nejvyšších kvalit osobnosti. 1.5 Lateralita v číslech statistiky, aneb kolik je praváků a leváků Řada prací a výzkumů různých badatelů je věnována otázce, kolik je praváků a leváků. Při vyšetřování laterality se četní badatelé zaměřují především na ty známky, které se pokládají za výjimečné nebo méně obvyklé. Pátrají tedy především po levostranných projevech funkční laterality a zaměřují se na zjišťování levostranného přednostního užívání jedné ruky, dále pak nohy a orgánu zrakového a sluchového (Sovák, 1962). 21
Při výzkumu leváctví by mělo největší význam vyhledávání genotypů (jen připomínám, že genotypem rozumíme vrozený základ určité funkce, který se v dalším vývoji jedince rozvíjí a utvrzuje, případně upravuje a pozměňuje). Ukazuje se však, že i při nejdůkladnějším vyšetření laterality daného jedince můžeme obvykle zjistit pouze fenotyp, což je výsledná forma laterality. V některých případech totiž není snadné rozlišit, co je původním genotypem a co bylo vlivy pravorukého prostředí (především výchovou a učením) navrstveno ve výsledný fenotyp (Drnková-Pavlíková a Syllabová, 1983). Výsledky dosavadních šetření o zastoupení leváků v populaci se navzájem velmi liší. Tyto rozdíly vyplývají z nejednotnosti použitých metod, dále pak z různosti vyšetřovaného vzorku obyvatelstva a konečně i z rozdílného a nejednotného hodnocení nálezů. Jednotlivé vyšetřovací metody jsou nejen velmi rozdílné, ale i různě hodnotné. Někteří autoři používají dotazníky, popřípadě přihlášení levorukosti na výzvu. Takto získané údaje však nejsou ani spolehlivé, ani úplné. Tak např. při výzkumu Hasseho a Dehnera (cit. podle Sovák, 1960) se někteří dotazovaní vojáci obávali, že by jim sdělení, že jsou leváci, mohlo uškodit nebo vadit v další kariéře, a tak tento údaj raději zatajili. Jiní autoři se zase spoléhají na přímé vyšetřování. Ani tyto metody však nejsou velmi jednotné někdy jde o testy zcela jednoduché, jindy o dost složité způsoby vyšetřování, někteří badatelé používají jen jednorázové vyšetření, jiní hodnotí výsledky až po opakovaném vyšetřování a dlouhodobém pozorování. Nejednotné a leckdy velmi rozdílné je i hodnocení dosažených výsledků. Někteří pokládají za levorukost naprosto vyhraněný stupeň funkční laterality, jiní do levorukosti započítávají každý případ funkční převahy. U případů, kde není lateratita zcela přesvědčivě vyjádřena, se vyskytuje nejvíce rozporů. Jde především o poměr obourukosti k levorukosti či pravorukosti. Někteří pokládají za obourukost přibližně stejné používání obou končetin, jiní vidí v obourukosti (ambidextrii) projev potlačené levorukosti. Orton (cit. podle Sovák, 1962) pochybuje o existenci ambidextrie a tvrdí, že vždy existují určité rozdíly ve výkonnosti jedné strany vůči druhé. Takzvaný ambidexter je podle názoru Ortona i jiných levák, který byl přecvičen na praváka. 22
Jak již bylo výše uvedeno, údaje o zastoupení leváků v populaci se velmi liší. Práce W. Ludwiga (1932) shrnuje studie 26 autorů někteří tvrdí, že je leváků velmi málo, kolem 1%, jiní udávají číslo značně vyšší, až 30%. Většina badatelů se však drží průměru a odhaduje počet leváků na 15%. 1.5.1 Lateralita horní končetiny (lateralita ruky) Nejvíce prací bylo až doposud věnováno zjišťování nejnápadnějšího znaku laterality, tj. levorukosti. Je nutné si uvědomit, že levorukost nepatří mezi jednoduché pojmy. Může jít totiž o přetrvávající levorukost, tedy o fenotyp identický s genotypem, tedy o silně vyjádřený genotyp, čili lateralitu vysokého stupně, nebo o méně vyjádřený genotyp levorukosti, který může být potlačen vlivy pravorukého prostředí a může tak přejít ve fenotyp obourukosti čili ambidextrie. Levorukost menšího stupně může být přecvičována i záměrně a pak přechází ve fenotyp pravorukosti. Dále se může vyskytnout tzv. levorukost patologická (u jedince s vrozenou pravorukostí, tedy u genotypického praváka, je v útlém věku porušen základ jeho dominantní hemisféry), nebo tzv. levorukost z nutnosti (jedinec s vrozenou pravorukostí, který přijde např. amputací nebo obrnou o svou vedoucí pravou ruku, používá pak ruku zbývající, tedy ruku levou). Kamm (cit. podle Sovák, 1962) zkoumal 186 studentů a zjistil, že 8,5% bylo silně pravorukých, 9% silně levorukých a celý zbytek, tj. 82,5% studentů bylo obourukých. Siemens (cit. podle Sovák, 1960) našel levorukost u 4,6% dospělých lidí a Stier (cit. podle Sovák, 1962) pouze u 4,1%. Von Bardeleben (cit. podle Sovák, 1960) zjistil formou dotazů 12% levorukých, vyšetřením však 20% levorukých a 10% obourukých, které pokládá za přecvičené leváky. Z toho tedy usoudil, že se v populaci vyskytuje až 30% levorukých lidí. Naproti tomu Hasse a Dehner (1893, cit. podle Sovák, 1962) při rozsáhlé dotazníkové akci mezi vojáky zjistili jen 1% levorukých osob, ke stejnému výsledku, tj. 1% levorukých, dospěl i Mattauschek (1908, cit. podle Sovák, 1962) při výzkumu rakouských vojáků. Hyrtl (1871, cit. podle Sovák, 1962) uvádí levorukost u 2% osob, Delaunay (1878, cit. podle Sovák, 1962) u 2,5%, Liersch (1893, cit. podle Sovák, 1962) a Theile (1884, cit. podle Sovák, 1962) u 2 3%, Brinton (1896, cit. podle Sovák, 1962) 23
a Pelman (1909, cit. podle Sovák, 1962) u 2 4%, Marro (1887, cit. podle Sovák, 1962) u 6%, Malgaigne (1838, cit. podle Sovák, 1962) u 8%, Schott (1930, cit. podle Sovák, 1962) u 11,3%, Hillemanns (1927, cit. podle Sovák, 1962) u 14,6% a Biervliet (1899, cit. podle Sovák, 1962) u 22%. Krajní stanovisko zaujímá Sarasin (cit. podle Sovák 1961), k němuž se z našich předních pracovníků hlásí především J. Vinař a M. Sovák. Tvrdí totiž, že genotypicky je stejné procento praváků jako leváků a že převaha praváků v pozdějším věku je způsobena výchovným tlakem pravorukého prostředí. Sovák (1962) uvádí, že u dětí předškolního věku je asi 40% genotypických leváků a 40% praváků, zbytek, tj. 20%, je obourukých. Suchenwirth (cit. podle Sovák, 1962) se domnívá, že výrazných leváků a praváků se rodí v každé kategorii jen 2,5%, kdežto ostatní populace je genotypicky nevyhraněná a pravorukou se stává teprve výchovou. Pokud byla lateralita horních končetin vyšetřována objektivními zkouškami, pohybují se výsledky mezi 10 20% u levorukosti a 60 70% u pravorukosti. Tak např. roku 1913 zjistil Ramaley (cit. podle Sovák, 1962) u 1130 dětí 15,7% a u 610 rodičů 8,1% levorukých. Arnstein (1931, cit. podle Sovák, 1962) našel při vyšetření 2256 palestinských školáků 10,7% leváků. J. Černáček a P. Podivínský (cit. podle Sovák, 1960) uvádějí v roce 1957 11% levorukých, 12% obourukých a 77% pravorukých dětí. M. Kaczeńská a E. Dilling-Ostrowská (1961, cit. podle Sovák, 1962) zjistily u dospělých osob 10,2% levorukých, 11,4% obourukých a 78,4% pravorukých. McBurneyová a Dunn (1976, cit. podle Drnková-Pavlíková a Syllabová, 1983) uvádějí 13% výrazných leváků, 2% mírných leváků, 6% obourukých, 3% mírných praváků a 76% výrazných praváků. 1.5.2 Lateralita dolní končetiny (lateralita nohy) O přednostním užívání jedné nohy říkají dosavadní statistiky toto: téměř všechny pravoruké osoby používají přednostně i pravou nohu, zatímco jen ¾ levorukých používá přednostně levou nohu. U ¼ levorukých osob je lateralita ruky a nohy překřížená. Ludwig (1932) a někteří další autoři si všimli jedné věci: při některých činnostech (jako je kopnutí do míče, naskakování na kolo apod.) je aktivnější dolní končetina na téže 24
straně těla jako zručnější horní končetina. Ve volních činnostech a zejména ve sportovních výkonech fungují dolní končetiny nejvíce nesouměrně. Ukazuje se, že pohybově šikovnější, obratnější a výkonnostně přesnější nebývá zpravidla noha morfologicky zdatnější, ale právě noha druhá, většinou na téže straně těla jako obratnější ruka. U nás se touto problematikou zabýval A. Kučera (cit. podle Sovák, 1962), který zdůvodnil názor, že z hlediska funkční laterality je třeba považovat za dominantní nebo vedoucí tu dolní končetinu, která je schopna přesnějšího a obratnějšího výkonu, tedy podle téhož kritéria jako vedoucí horní končetinu. Nesouměrná činnost dolních končetin se tedy projevuje takovou funkční specializací, že jedna z nich je zdatnější v silových výkonech, kdežto druhá je obratnější ve výkonech vyžadujících přesnost a šikovnost. Z toho vyplývá, že máme nohu švihovou a odrazovou. Pravonohost a levonohost lidí se pak určuje podle nohy obratnější, tedy nohy švihové, nikoli podle nohy, kterou se odrážíme. Měřením laterality dolních končetin v populaci bylo zjištěno, že 90% - 95% pravorukých jedinců má obratnější rovněž pravou dolní končetinu. U levorukých osob byla zjištěna shodná lateralita horních a dolních končetin v 70% 75%. Statisticky významná shoda obratnější horní a dolní končetiny u praváků by mohla být důležitá při určování genotypu praváctví. Je totiž pravděpodobné, že v takovýchto případech je i svalstvo trupu a svalstvo orgánů vytvářejících řeč řízeno z levé mozkové hemisféry. Proto by zjišťování laterality dolních končetin nemělo být podceňováno. Samozřejmě také u případů, v nichž je levoruký jedinec zároveň levonohým, zvyšuje shodná lateralita dolní končetiny pravděpodobnost správnosti úsudku, že jde o leváctví vrozené. 1.5.3 Vedoucí oko Statistická šetření zabývající se přednostním užíváním jednoho oka shodně potvrzují, že většina pravorukých je zároveň i pravozraká, a stejně tak je tomu i u levorukých (u většiny levorukých převládá oko levé). Ludwig (1932) tvrdí, že přibližně ¾ lidí upřednostňují pravé oko, asi ¼ lidí levé oko a že obouzrakých jedinců jsou jen 2%. Parson (1924, cit. podle Sovák, 1962) vyšetřil 877 osob a zjistil vedoucí pravé oko v 69,3%, levé ve 29,3% a tzv. obouzrakost v 1,4%. 25
Mills (1925, cit. podle Sovák, 1962) při vyšetření 200 osob zjistil vedoucí oko vpravo v 77,8% a vlevo ve 22,2%. Hillemanns (1927, cit. podle Sovák, 1962) našel při vyšetření 500 osob vedoucí pravé oko v 76% a levé ve 24%. Miles (1930, cit. podle Sovák, 1962) zjistil vedoucí oko vpravo v 64%, vlevo ve 34% a obouzrakost ve 2%. Quinan (1930, cit. podle Sovák, 1962) vyšetřením 1000 osob zjistil pravozrakost v 74%, levozrakost ve 22,5% a obouzrakost ve 3,5%. Když z těchto čísel vezmeme průměrné hodnoty, pak se podle uvedených autorů vyskytuje vedoucí oko vpravo v 71,5%, vlevo ve 27% a obouzrakost v 1,5%. Vzájemný vztah vedoucí ruky a vedoucího oka vypadá tak, že asi v 80% je pravorukost provázena i pravozrakostí. Při extrémní levorukosti jde téměř ve všech případech o současnou levozrakost, kdežto u přecvičené levorukosti je asi polovina levozrakých. Soudí se, že pravoruké osoby, které jsou současně levozraké, jsou s největší pravděpodobností přecvičení leváci. Dále bylo zjištěno, že i vedoucí oko podléhá přecvičení Esser (cit. podle Drnková-Pavlíková a Syllabová, 1983) uvedl případ, kdy u člověka po dočasném vyřazení vedoucího pravého oka se stalo vedoucím okem oko levé a zároveň nabyla převahy i levá ruka. 1.5.4 Vedoucí ucho Ačkoli má sluch velký význam pro řečovou komunikaci, začala se ušní asymetrie zkoumat velmi pozdě. Zkoušku na vedoucí ucho zavedl až roku 1953 Pearce (cit. podle Drnková-Pavlíková a Syllabová, 1983). Předpokládal, že při stejné sluchové zdatnosti obou uší vyhledáváme skrytý zdroj zvuku uchem dominantním. Stejnostrannost dominance pro motoriku, zrak i sluch nacházel ve 49,3% na pravé straně a jen ve 4% na straně levé. V ostatních případech byla sluchová dominance oddělena od motorické, popřípadě i od dominance zrakové. D.E. Broadbent (cit. podle Drnková-Pavlíková a Syllabová, 1983) vyvodil předpoklad, že někde v nervovém systému existuje třídící zařízení, které filtruje zvukové informace a odděluje při tom řečové signály od neřečových. Je-li jeho předpoklad správný, pak by jedno z uší mělo být vnímavější pro řečové a druhé pro neřečové zvukové podněty. D. Kimurová (cit. podle Sovák, 1961) při svých výzkumech zjistila, že u praváků je zpravidla pravé ucho vnímavější pro řečové podněty, kdežto levé pro hudbu, hluk a jiné neřečové zvuky. U leváků taková pravidelnost není. 26